alef komentáře u knih

Tak tohle byla paráda! Další výborný Kingův povídkový výběr!
Znovu mi potvrdil Kingovu profesionalitu, Stephen King je totiž pro mě vzorem profesionála, který dokáže napsat jak výborný tisícistránkový román, a nebo rovnou x-dílnou úžasnou výpravnou sérii, ale zrovna tak i dokonalou minipovídku, a to v opravdu minimalistickém rozsahu. Což si můžete ověřit právě v téhle sbírce povídek, kde většinou, opravdu na minimálním prostoru, je sděleno vše! Vše co sděleno být má ...

A je téměř samozřejmé, že všechny povídky v téhle sbírce mají něco společného, leit motiv, kterým je něco ... dokonale definitivního - "zlo, které nabývá mnoha různých podob".

V některých povídkách je to zlo zjevné, v jiných je zas jeho původce neznámý, nebo neurčitý, a nebo ho lze tušit opravdu jen v náznaku, ale vždycky tam nějak JE. Má mnoho podob, někdy je třeba nadpřirozené a jinde jsou jeho původcem zase jen a jen lidé.
A já pak nemůžu jinak než obdivovat pana Kinga, jak dokáže naprosto čistě a profesionálně proniknout do psychologie každé z postav, jak dokáže nám čtenářům mistrně sdělit, co si která postava myslí, a geniálně pak vyjádřit její vnitřní napětí, jak se cítí, jak a proč se chová tak, jak se chová, a ve finále čtenáře navést, jak ze všech posbíraných indicií poskládat příběh, který pak už téměř samospádem velmi rychle a neodvratitelně spěje ke svému konci ... ke konkrétní tragédii, nebo k vyřčené či pro změnu nezodpovězené, a nebo jen v náznaku tušené otázce ... která s vámi ovšem otřese možná víc než završená tragédie!

Tak přesně tohle považuji v Kingově tvorbě za jeho geniální know-how!
Popisované různé strachy a úzkosti, které prožívají všichni Kingovi hrdinové jsou potom tak opravdové, že všechno to zlo v člověku a všechno jeho počínání, které z něj vyplývá, jsou možná tím nejděsivějším co v téhle sbírce povídek najdete!

PS: k jednotlivým povídkám pak v sekci Povídky najdete samostatné hodnocení a komentáře.

81 21.10.2020

Hrabalovská Libeň v urbanovském pojetí :-) … za mě bezvadně pojatý nostalgický návrat do časů černobílých filmů, mj. právě díky prostoru libeňské periferie s její specifickou atmosférou a historií.

Miloš Urban nám čtenářům zprostředkoval výbornou historickou „procházku“ Libní, dostali jsme šanci sledovat autenticky vyhlížející příběh hlavního hrdiny – konstruktéra vozů Praga – Berta Neumana, který měl to štěstí, že se narodil do továrnické rodiny, ale hlavně do rodiny, která svou duši věnovala těmto automobilům. Dostali jsme tak šanci sledovat, skrze Bertův příběh, všechny ty historické, ale především společenské, změny počátku 20. století. Prožijete vznik 1. československého státu a 1. válku očima malého kluka z továrnické rodiny, budete taky svědky vzniku jedné z nejstarších průmyslových zón v naší republice a na pozadí dění v automobilce Praga budete tak sledovat události okolo jejího rozmachu, následné celosvětové krize, abyste posléze prošli s dospělým Bertem 2. válkou. A budete jim všem držet palce, celé rodině, protože budete moc dobře vědět, jaká katastrofa, pro ně skoro dramatičtějších rozměrů, se na všechny řítí v podobě poválečného dění v našem malém státě uprostřed Evropy.

Urbanova Praha, magická, jak ji možná znáte z mnohých jeho jiných knih, se v tomhle příběhu změní – stane se totiž skutečnou – reálným prostorem, ve kterém se všechny ty historické události skutečně odehrály!

Opět obdiv! Opět jiný Urban, jiný styl, a navíc, za mě rozhodně zajímavě podaná historie. Napsáno svěžím, lehkým jazykem; příběh, jako kdyby vám ho hlavní hrdina vyprávěl u odpolední kávy, usazený pěkně v některém z těch mnoha pražských prvorepublikových podniků, kde se dá tak příjemně ztratit pojem o čase, zvlášť, když váš společník je fajn vypravěčem, takže, když příběh skončí, vy se jen pozvolna probíráte z polosnění, zmateně se rozhlížíte kolem, abyste opět nabyli povědomí o tom, kde právě jste, proto, abyste zjistili, že jste už dávno měli být někde jinde, a vám je to najednou úplně fuk, protože se vám příběh vůbec nechce opustit :-) …

81 14.09.2020

(SPOILER) "Byla bouře, byla blesky, byla dospělý svět se vší jeho mocí a všemi tajemstvími a vší tou hloupou, bezděčnou krutostí..."

Těšila jsem se na opětovný návrat do Gaimanova mytologií prolezlého světa, takže, hned jak jsem objevila Hempstockovu farmu a její svérázné, laskavé a moudré obyvatelky, které jsem si okamžitě zamilovala a nekriticky je začala obdivovat :-), věděla jsem, že to bude další zajímavý knižní výlet.
Mé tušení pan Gaiman v žádném případě nezklamal, a tak jsem si další z jeho příběhů užila, přestože se tentokrát z příběhu vyklubalo vyprávění, ve své podstatě velmi smutné ...

Začalo to tak, že se probudily "věci, které by měly zůstat spát" (poznáte to okamžitě, stejně, jako hlavní hrdina, malý sedmiletý chlapec, další v sérii dětských osamělých hrdinů, se kterými se v Gaimanových příbězích můžete seznámit) ... "jako dítě jsem nebyl šťastný, i když, čas od času jsem byl spokojený, víc než kdekoliv jinde jsem žil v knihách", ... a pak už následuje pohádkový příběh, ve kterém je možná víc násilí, než byste očekávali; je to příběh, dost sugestivně vyprávěný, o strachu a o samotě, kde děti a dospělí vidí svět úplně jinak a kde dospělé ani moc nezajímá, nebo spíš, nechtějí myslet na to, co si myslí jejich děti, a nebo jsou přesvědčení, že to ví líp, tedy příběh o tom, jak rodiče, někdy nevědomky, každopádně častěji než by byli ochotní si přiznat, ničí dětem jejich sny, touhy či přání ... a teď nemluvím o přáních materiálních, ale čistě o dětské duši, kterou nikdo neposlouchá, a které nikdo nenaslouchá.
Možná ze všeho nejvíc je to pak příběh o tom, když najednou domov není bezpečným místem, o tom, když zlo a nebezpečí číhají nikoli venku, ale uvnitř, v místech důvěrně známých, které až do té chvíle vytvářely bezpečný přístav, což je pro dítě zjištění, které dokáže otřást celým světem.
Příběh, který tedy budete číst je, navzdory úžasně vykreslenému fantastickému světu tam venku, hlavně příběhem sedmiletého osamělého chlapce, který sice domov má, ale necítí se v něm v bezpečí a rodiče jsou příliš zaměstnaní na to, aby si toho byť i jen všimli, natož, aby s tím něco dokázali udělat ...

.... pozor, spoiler ...

... ale protože se jedná o příběh téměř pohádkový, končí tak, jak mají správné pohádky končit ... po zdolání cesty plné překážek, jsou zlé bytosti zahnány tam, kam patří ... :-).

PS: možná si říkáte, chválí a ve výsledku 3 hvězdy? ... Hned od počátku mi dojem z příběhu, bohužel, trochu kazil hlavní hrdina, nebo, abych to upřesnila, podle mě nešťastně zvolený věk hlavního hrdiny. To, že sedmiletý chlapec přečte celý komplet Letopisů Narnie, jsem ještě uvěřila, nad tím,že se dívá na Mission Impossible, jsem jen zakroutila hlavou, ale to, že jeho myšlenky se chvílemi ubírají cestami malého dítěte, které se bojí potmě a se zavřenými dveřmi spát (což je v sedmi letech, zvlášť vzhledem k okolnostem, v pořádku) a chvílemi uvažují nad téměř filozofickými problémy (zaobírajíc se myšlenkami, s kterými by nejeden dospělý měl problémy :-), jsem uvěřit prostě nedokázala, a v příběhu mě to skoro iritovalo, být náš hrdina ve věku minimálně nejmladší Hempstokovic "dobré víly" :-), vše by možná daleko víc sedělo a bylo podstatně uvěřitelnější (jak jsem říkala, i vzhledem k okolnostem příběhu) ...a tohle bych dokázala bez problému přehlédnout u prvotiny, ale u takhle zkušeného autora?

81 22.03.2020

Je hodně způsobů, jak psát o problémech, které vyvstávají z toho, že my, lidé, jsme tvorové společenští, tedy, sdružující se v různorodých společenstvích. No, a nejvíc problémů pak vyplývá z toho, když někdo „nedrží basu“ a rozhodne se žít po svém, a stačí, že to je třeba jen trochu jinak, než jak se všeobecně pokládá za „správné“, a navíc, těch způsobů, co je pokládáno za správné, je taky asi milion a jeden, a velmi se liší nejen časem ale i místem, lokalitou, kde se právě nacházíte.

Dörte Hansenová si vybrala vlastní, osobitou, autorskou cestu a vydala se po ní, prochází Starým krajem …
… „Annu napadlo, že ten kraj zná jen v létě. Krajina ve své chladné nahotě se jí nyní odhalila úplně … pohlédla na ovocné stromy, které stály v těžké zemi, jako vojáci v nekonečných řadách a mezi nimi pevně zamrzlá naplavená zem. Hluboké brázdy od traktoru plné dešťové vody, která se proměnila v bílý led. Obrovští draví ptáci … posedávali po větvích … příkopy byly pokryté rozcuchanou prořídlou trávou, krajina bez barvy“,

… zprostředkovává nám tak jeho obraz krásně poetickým a trochu zádumčivě melancholickým způsobem. Je to totiž kraj starých selských usedlostí, který už svým názvem evokuje dodržování starých tradic, způsobu života, založeného na tvrdé práci. A tak je příběh, který Dörte vypráví, příběhem o … potkávání se, ale možná ještě víc o míjení se … starého a nového, tradic s cool trendy, lpění na starých postupech s novými moderními myšlenkami.
Není to zrovna veselé vyprávění, je to spíš takové povzdychnutí, ze kterého je, jako jemný podtón, cítit i určitá bezradnost, přesně taková, jakou je možné vystopovat všude kolem, jen se občas schovává za drsná slova, tvrdé výzvy, ostrý křik a silná gesta, v tomhle příběhu je ale nenajdete, v tomhle příběhu, jsou všechny ty obavy pečlivě „obalené“ do příjemných slov, aby neranily, neřezaly a nebolely, přesto tam jsou, a jsou zvláštně zneklidňující … určitými výzvami, které, jak víme, a nechceme si přiznat, na nás čekají, nevyhneme se jim, a bude těžké, najít nějakou, řekněme přiměřenost, zvlášť, když všude kolem můžeme dnes a denně vidět, jak obě „strany“ mají klapky na očích a tvrdošíjně trvají na té své „pravdě“ … cestě, směru, myšlence … a o nějakém kompromisu, natož „prolnutí“ zatím nemůže být ani řeč.

Na téhle cestě vás budou provázet „osamělé duše“, Anna a Vera, ještě spíš by se dalo říct, solitéry (pozn. solitér - v zahradní architektuře pojem pro strom přirozeně rostoucí osamoceně), protože to přesně ony jsou, přirozeně osamocené, nezařaditelné, nespoutané tradicemi (v případě Very), ani novodobými trendy (v případě Anny), pro obě pak nespoutané konvencemi společnosti, žijící své životy tak, jak se samy rozhodly? … asi spíš by se takhle nerozhodly, takže spíš tak, jak nejlépe, za daných okolností, dokázaly …

… „příroda zase pomalu přicházela k sobě, jako pacient, který se probouzel z dlouhého kómatu, byla ještě bledá a zesláblá … půda vypadala uplakaně a stromy se třásly zimou, kapala z nich voda, ale na větvích už rašily pupeny … když člověk přitiskl ucho na kmen, bylo slyšet šumění vody „proud mízy“ … Heinrich z keřů růží sejmul jutové pytle, vypadalo to, jako by jim po dlouhé, skličující zimě, udělil milost …“.

81 03.02.2020

„Ať je to ten nebo ten …
Všichni mě praští koštětem.“

Příběhy Radky Denemarkové mají svůj osobitý a nezaměnitelný rukopis, A já pořád, kdo to tluče je čtvrtou knížkou od téhle autorky, kterou jsem přečetla, a která mě utvrdila, že to je přesně tak.
Hrdinové v jejích příbězích, a i tenhle mezi ně patří, jsou pořádně „ujetí“, prostě jsou divní a dost často je takové i prostředí … a ze všeho nejvíc jsou takto „postižená“ slova … všechna, do jednoho, všechna, která tvoří příběh, který se okolo vás omotá, ovine vás pavučinou pocitů, tak, že se nemůžete ani hnout a pomalu ani dýchat, i vzduch, který dýcháte se vám zdá těžký, stejně, jako všechna ta až patologicky útočící slova, kterými je prosycený. Číst knížky Radky Denemarkové je opravdu dost podobné souboji, není to příjemné čtení, ale spíš opravdu boj s velmi tvrdým soupeřem, který totiž chce útočit, chce šokovat, ale hlavně, chce nad vámi vyhrát! Chce, abyste to vzdali … chce vás pokořit. Rozhodněte se radši hned na začátku, jestli do toho půjdete, protože pokud to vzdáte později, ten pocit vám zůstane, že jste to vzdali a slova vyhrála, ale pokud jste se do soupeře „zakousli“ vydržte a dočtěte až do konce, odměnou vám bude pocit vítězství, až eufórie, která se dostaví, skoro jako lék na prodělaný šok … „já to vážně dal/dala“ :-).
Takže asi takhle nějak to mám s příběhy Radky Denemarkové. Zase jsem vlezla do téže řeky a nechala se vézt pořádně dravým proudem, který strhával břehy, a vydrápat se na břeh mi dalo docela zabrat :-).
Jedno ale vím jistě, třetí, opět velmi složitá, obsahově i formou provokativní a patologicky depresivní, kniha od mé jmenovkyně Radky, mě definitivně přesvědčila, že tahle autorka umí. Umí použít slova, tak, že když chce (a ona vážně chce) tnou do živého, zahalí vás do mlžného oparu konstrukcí, přisajou se na téma a usadí se v příběhu, rozhodnutá strávit zbytek své existence na stránkách téhle knihy, a to vše se děje, zatímco …

„vně téhle skořápky se odehrává přímá osobní zkušenost a bublají skutečné, slovy nepostižitelné procesy…“.

Dejte si tedy při čtení pozor, protože všechna ta slova jsou v podstatě jen vecpaná do nějaké imaginární podoby života a všechno to zásadní se děje někde úplně jinde, je skryté za oponou a navíc, jsem přesvědčená, že co čtenář, to jiný obraz, který uvidíte, když se ta opona zvedne …

„nikoho nepřekvapovala, na její podivínství si už dávno zvykli“.

Přiznám se, že já si (i po čtvrté přečtené knize autorky), teprve zvykám, občas je totiž ten závan slov, když otočíte další stránku, tak nečekaně studený, že dostanete strach z nebezpečné infekce, která by se (říkáte si) mohla rozšířit, když totiž dočtete, tak se vám najednou vůbec nic nechce … chvíli to trvá, než se oklepete, ale nebojte „za hodinku to zas budu já“ :-).
Příběh plný podivínů prostě hodím za hlavu, abych se v té obsesivní potřebě sžíravé ironie neutopila :-).

81 05.12.2019

„Že vy lidé,“ zvolal jsem, „když o něčem hovoříte, musíte hned říci: To je pošetilé, to je moudré, to je dobré, to je zlé! A co to vlastně všechno má znamenat? Vyzkoumáte tím vnitřní pohnutky toho kterého skutku? Dokážete s určitostí dovodit příčiny, proč se stal, proč se stát musil? Kdyby tomu tak bylo, nesypali byste ty své soudy tak tuze lehce z rukávu.“

„Ó, co je člověk, že sám na sebe žaluje!“ … a díky tomu tak máte možnost sledovat, v dopisech odkrytý, vnitřní svět romantického hrdiny s jeho očekávaným tragickým koncem. Dle očekávání tedy máte v rukou snově melancholické a pesimistické a na druhou stranu živě emotivní vyprávění – zpověď jednoho mladého muže, který podlehne tragickému napětí v duši, která se zmítá mezi touhou a nemožností ji realizovat.

„Bylo by méně bolesti mezi lidmi, kdyby nevynakládali tolik obrazotvornosti“ … jenže náš rozervaný hrdina, s duší přeplněnou emocemi a tudíž plnou zmučených představ, trpí, i když se snaží „ztlumit svůj vnitřní svár“, jedinou útěchou v jeho utrpení mu je příroda, na muka vyvolaná nenaplněnou láskou, ovšem nestačí …
Co se stane pak, je už každému asi jasné – láska se mu, po vzoru všech romantických hrdinů, stane vším, zcela a bez výhrad se jí vzdává, opovrhne společenskými konvencemi … ne tak ovšem jeho vyvolená, která se pod jejich vlivem, navzdory mnoha prolitým slzám žalu, zřekne tohoto hlubokého citu … a pak už jen následuje děsivá prázdnota v srdci a tragický konec tak máme za dveřmi.

Skoro mi tenhle můj komentář připadá až trochu příliš cynicky tvrdý, ale nenechte se mýlit, mě to taky dostalo, spíš to tedy berte, jako racionální zhodnocení mého emocemi naplněného krátkého čtenářského zážitku, navíc podpořeného několika výraznými momenty, řekněme, poznání ...

„Že život člověka je jenom sen, to už leckoho napadlo a ani mne se ten pocit nechce spustit. Když tak uvážím, jak úzká je klec, která svírá všechny činorodé a poznávací síly člověka, že všechna činnost má jen jeden cíl: ukojit potřeby, které zase nemají jiného účelu než prodloužit naši ubohou existenci, a když si pak musím doznat, že všechno uklidnění v některých otázkách je jenom polosnovou rezignací, která pomalovává stěny vězení, ve kterém trčíme, pestrými postavami a jasnými prospekty: to všechno, Viléme, mi rdousí slovo v hrdle. Vracím se do sebe a nalézám tam celý svět. Ovšem že zase víc ve svých tuchách a temných touhách než ve výrazu a živoucí síle.“

„Kdybych jen dovedl vdechnout papíru, to, co tak sytě, tak žhoucně v tobě žije, aby se stalo zrcadlem tvé duše …“

„… člověk si vytváří kousek po kousku svá tajemství“…
a tak se někdy i neškodné věci přelévají různými prapodivnými kanály tak dlouho, až se nakonec zhatí, celkem nezávisle na původních úmyslech … „svá tajemství má totiž každý“.

Máte před sebou 700 stránek příběhu, který se ovšem celý odehrává na velmi malém prostoru – v úzkém světě jedné tokijské ulice, ze které jen zřídka vystrčíte nos :-), a ve kterém platí jedno zvláštní pravidlo: čím těsnější prostor, tím víc nehybnější čas a tím víc podivných věcí, událostí i lidí.

Vplula jsem vlastně do známých vod, doslovně, protože v téhle knížce má voda svůj význam, ale i metaforicky … známé typické kulisy – v nich ovšem nový příběh. A tenhle se opravdu povedl, pokud bych měla hodnotit z přečtených, Ptáček na klíček momentálně zaujal první příčku.

„Jsem perfekcionistka … když chceš někoho oklamat, musíš především oklamat sám sebe.“

S každou další zkušeností s Murakamim se mu vždycky trochu víc obdivuji, a nic na tom nemění ani stále stejná, někdo by možná řekl i ohraná, šablona jeho příběhů. Je to totiž jen zdání! … Murakami je nejen mistrem dialogu i popisu, ale především mistrem fikce … perfekcionista, který své čtenáře „utáhne na vařené nudli“ … někdy i doslova, jeho popisy přípravy jídel jsou jeho čtenářům dobře známou ingrediencí, kterou rozhodně nešetří a pravidelně ji přidává do všech svých příběhů. Murakami totiž nenechává nic náhodě, „vaří“ z prověřených a osvědčených „surovin“.

A možná právě podle toho se pozná dobrý „kuchař“ – stejné ingredience a výsledek přesto překvapí, šokuje či ohromí – jedinečnou chuťovou, nebo lepší bude, smyslovou, zkušeností. Vlastně vůbec nechápu, jak to dělá :-).

„Zdálo se mi, že tu nějaká mocná síla zastavila přirozený chod života.“

Možná … třeba nějak takhle, ale to posuďte sami:
„Připadal jsem si jako ve scéně nějakého uměleckého filmu, … kde se vysvětlování zásadně zavrhuje, neboť se pokládá za neřád, který škodí „realitě“ …“, i tak lze nahlížet na věci, a je potřeba říct, že právě tohle Murakamimu jde opravdu dobře, ovšem … „stát se součástí takového světa … je strašně divný pocit“ , „každý člověk se (totiž) narodí s nějakým osobitým základem existence“, který se prostě občas vymkne z ruky, a když je člověk vykolejený, začnou se dít věci, a taky když o něčem usilovně přemýšlí, a všechno se zdá děsně zamotané.
Nemusíte se ale ničeho obávat, existuje na to jeden dobrý fígl :-) … „stačí dělat pořádek od jednoduchých věcí … začít rozmotávat to, s čím by si poradil každý blbec“ … „lidi normálně na první pohled jasné věci přeletí, nechtějí se jimi zdržovat, … jenže čím víc času jim dáš, tím líp potom přijde to ostatní.“

V téhle knize si to ostatně můžete velmi dobře vyzkoušet. Máte v rukou krásný příběh o tom, že občas to, že vlastně nemáte co ztratit, může být vaší jedinou silnou stránkou. A nezapomeňte při tom na to, že čtete Murakamiho … tedy, že každý detail nese svůj důležitý význam, začněte tedy od toho, že je čistě mechanicky budete řadit jeden vedle druhého … až z náhodné a zdánlivě nesmyslné kombinace … možná vytvoříte souvislou realitu :-).

„Bál jsem se prázdnoty, ale bál jsem se i toho, co by ji mohlo naplnit.“

Více v mém pokusu o recenzi zde: https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/svet-tady-a-tam-11809

81 19.08.2019

Všechny ty momenty hrůzy ... propojené s krátkými okamžiky krásy ... pane Zusaku, tohle se Vám opravdu povedlo, napsal jste zvláštní, osobitý příběh, vyprávěný tou asi jedinou možnou vypravěčkou, nebo si dovedete představit někoho, kdo by takový příběh dokázal vyprávět tak, že Vám z mysli, z duše, vyplouvají emoce a vibrují celým člověkem? Tahle vypravěčka je odhodlaná splnit svůj úděl a přitom nám přiblížit osudy těch, se kterými se potkala, ... je to spíš průvodkyně, nikam nespěchá, je trpělivá, barvitě popisuje a Vy tak máte možnost „prožít si“ celý příběh, a co je nezvláštnější ... je „lidská“, ... ne jinak, je plná „lidskosti“: „Nikdy nezapomenu na první den v Osvětimi ... Některé jsem zachytila na půl cesty ... Držím tě, říkala jsem si, když jsem jejich duše nadlehčovala ve vzduchu, zatímco zbytek jejich bytosti – jejich fyzické schránky – se řítil k zemi.“ ... je zvláštní zjistit, že se snaží lidi pochopit: „Jak vůbec dokázala jít? Jak to, že se dokázala hýbat? Tohle prostě nikdy nepochopím – čeho jsou lidé schopni.“ ... a taky: „Ukázala zas jednou i mně, že z jedné příležitosti se přímo rodí další, stejně jako se z risku rodí větší risk, ze života více života a ze smrti více smrti.“ ...
Samotným příběhem nás pak provází knihy, hrají důležitou roli, každý název kapitoly odkazuje k některé z těch, co Liesel ukradla, kterými byla obdarována, nebo které našla, ... tu první Liesel zvedla ze země, když vypadla mladému hrobařovi, tu druhou, zachránila před upálením nacisty, ... pak tu máme přízračný Mein Kampf, ... mrazí Vás, cítíte až odpor, nebo děs, že právě z jeho stránek, přetřením na bílo, vznikne kniha pro Liesel, kniha, ve které vypráví, ... vytváří svůj příběh, ... a nesmí chybět ani kniha darovaná, která Liesel přináší okamžiky pociťované krásy, z psaného slova, kniha darovaná, vrácená a posléze zpět ukradená, kniha jako symbol: „Všude samé knihy! Jedna každá stěna byla vybavená přeplněnými, a přesto netknutými policemi. Na hřbetech černých, rudých, šedých knih, knih všech barev byly nápisy všemožných stylů i velikostí. Byla to jedna z nejkrásnějších věcí, jaké Liesel Memingerová v životě viděla.“
... a tak dál skrz další knihy vytvořené, darované, ukradené ... se příběh uzavírá ... a pak už zbývá jen „uklidit“ ... s očima plnýma slz vnímáte Smrt: „Když se začalo s úklidem, na její knížku párkrát někdo šlápl, a přestože příkaz zněl odklízet jen kusy betonu, skončil na korbě náklaďáku i tenhle její největší poklad. V tu chvíli jsem musela jednat. Vyšplhala jsem se nahoru a vzala ji do ruky, aniž bych tušila, že během příštích let ji na svých cestách budu číst stokrát po sobě a pak znovu, znovu uvidím místa, kde se naše cesty proťaly, a budu žasnout nad tím, co ta dívka viděla a jak přežila.“

81 10.04.2017

Ač už dlouho dospělá ... překrásná knížka s krásnými obrázky ... Čapek je prostě mistr vyprávění... svým dětem jsem ji s radostí předčítala ... přesto si ji později přečetly i samy :-)

81 24.10.2013

„Vzduchem létaly slovní šrapnely. Každé škrábnutí zamenalo gangrénu. Sněť, nekrózu, mokvavý rozklad … vztahů i duše.“

Halný vítr, valí se z hor, hučí, skučí a burácí, záhadný fenomén nepřivál démony ani strašidla – ale, a především, znepokojivé otázky, skryté hluboko v myslích, vlastně nejhlouběji co to jde, až tam dole, v podvědomí – a tahá je silou vichřice ven!

Bizarní a s každou další stránkou houstnoucí atmosféra znepokojivých a podivných událostí je originální kulisou, která je pro mě rozhodně zajímavá (bavila mě a znepokojovala v Trhlině, a podobně tomu bylo i při čtení Smršťi, této linie se ve svých příbězích Karika za mě dost úspěšně drží), to hrůzu nahánějící ale nebyla děsivá či hororová atmosféra příběhu, ale to skryté v nás, co autor dost originálně a přesvědčivě nechává vyplout na povrch – a tak se ve větrném víru točí pocity a emoce – osamělosti, hnusu, zmaru, křivdy, nepochopení, agrese, sebelítosti, sebereflexe – pro které hledáte porozumění, vysvětlení, vyrovnání se a nalezení příčiny – to ale v pointě nečekejte!
Přesně tak to ale mělo být!
… „chvíli jim trvalo, než slovíčka v hlavách zformovala svůj smysl … nedobrý, jako rezavý hrot šípu.“

PS: Tatry mám ráda, ale na tatranskou meluzínu si přeci jen dám radši pořádný pozor :-).

80 19.07.2024

Objevila jsem seversky krásnou podobu Baltského přímoří už před cca 10 lety, a od té doby se tam pravidelně vracím – je pro mě ideálním místem pro aktivní relax.
Objevila jsem tu totiž divoké a téměř exoticky vyhlížející nekonečně dlouhé pláže vybízející hlavně právě k aktivnímu odpočinku – dlouhé procházky /nebo i běh po mořské pláži/ se přímo nabízejí … můžete jít/běžet téměř libovolně dlouho!
Poslouchat šplouchání vln, mít vítr ve vlasech /na to se připravte, protože tady ho budete mít téměř vždy/, sledovat hejna racků a jiného vodního ptactva a slunce odrážející se na mořské hladině. Je to půvabná scenérie a proto je tohle přesně to místo, kde můžete pocítit sílu přítomného okamžiku – úplně vypnout a jen pozorovat svět kolem sebe, navíc, když půjdete/poběžíte dostatečně daleko podél pobřeží, budete svět kolem sebe pozorovat naprosto sami!
To je hlavní důvod proč k Baltu ráda jezdím – klid, pohyb, volnost, svoboda!
Proto tam taky vyrážím pravidelně a hlavně mimo sezónu! Je tam moc krásně v kteroukoliv roční dobu – doporučuji květen, ale zvláštní kouzlo měla i halloweenská návštěva.
Polské přímoří je totiž na turisty dobře připravené – je tu spousta wellnes hotelů, kde se vám bude líbit v kteroukoliv roční dobu, je tu vždy co vidět – až poetická krása přímořských rybářských vesniček vás přiláká, typické baltské majáky, dlouhá mola vybíhající do moře a nepřeberné množství rybích specialit – hlavně uzených ryb všeho druhu – milovníci ryb si tu rozhodně přijdou na své.

Tenhle průvodce vám pak ukáže zejména turisticky zajímavé lokality – rybářské přístavy, muzea jantaru, malebné promenády, jezera, přírodní rezervace, zajímavá historická města a přírodní úkazy, ale věřte, že líbit se vám, pokud máte rádi klid a pohodu, bude i mimo turistické destinace, záleží na tom, co hledáte.
Každopádně pro první návštěvu polského přímoří se takový průvodce určitě hodí – Polsko totiž ukrývá spoustu opravdu malebných míst.

PS: přímořské promenády ve všech turistických destinacích nabízejí mj. i řadu nákupních lákadel, to jen pro zajímavost, pro ty, kdo rádi brouzdají po tržištích (i ty jsou pro Polsko typické, že :-).

80 03.05.2024

Brilantně provedená – comedie dell´artt - od jednoduché milostné zápletky – skrze propletenec komických a směšných situací – k tradičnímu šťastnému vyústění milostné šarády.
Tak to je Sluha dvou pánů - aneb temperamentní komedie o třech dějstvích a stále živý příběh.

„Tak já vám řeknu pravdu já se přiznám. Všichni jsme lidé chybující.“

A takhle to začíná – jedním „omylem“, jak tvrdí Truffaldino, je to totiž právě on, náš milý, dost svérázný až vypočítavý, věčně hladový, trochu pošetilý a všemi mastmi mazaný sluha. A má ještě spoustu dalších vynikajících vlastností ___
do jejich výčtu nesmíme zapomenout přidat, ještě že je poněkud zapomětlivý – katastrofu, z toho vyplývající můžete tušit od samého začátku, teda minimálně od té chvíle, kdy zjistíte že slouží dvěma pánům /a to ještě ani neví, že jedním z nich je žena/.

Truffaldino, který všechno poplete, zaplete a zauzluje, se tak dostane (a spolu s ním i všichni aktéři jedné milostné taškařice) do situace, ze které zdá se, není cesta ven. Ale protože tyhle komedie vždycky dobře končí, čeká vás „jen“ dobrá zábava – vtipná situační komedie, která i „na papíře“ dokáže hodně (a že je vážně dobrá – o tom svědčí nespočetně divadelních zpracování, vč. pro mě nezapomenutelného Truffaldina od pana Donutila).

Tak „jen do toho, jaképak upejpání.“

"TRUFFALDINO: No tak, vždyť o nic nejde. Budeme všichni spokojení, dej sem dopis a až se vrátím s odpovědí, tak to dokončíme.
SMERALDINA: Tady je. (Podá mu dopis.)
TRUFFALDINO: Víš, co je v něm?
SMERALDINA: Právě, že nevím. Ale moc ráda bych to věděla.
TRUFFALDINO: Ještě aby to byla nějaká nepříjemnost – a já za něj pak dostanu přes hubu.
SMERALDINA: Kdopak to ví? Milostné psaníčko to asi sotva bude.
TRUFFALDINO: Abych nepřišel zbytečně k úrazu. Když nevím, co v něm je, tak tam s ním nepůjdu.
SMERALDINA: Což o to, otevřít by to šlo – ale jak to pak zase zavřít?
TRUFFALDINO: To už nech na mně. Zalepovat otevřené dopisy, to je moje. A nikdo nepozná ani tohle –
SMERALDINA: Tak ho otevřem!
TRUFFALDINO: Umíš číst?
SMERALDINA: Trošku. Ale ty umíš dobře, viď?
TRUFFALDINO: Taky trošku.
SMERALDINA: Tak se na to podíváme.
TRUFFALDINO: Otevírat se musí opatrně – (Utrhne kus dopisu.)
SMERALDINA: Podívej, cos to proved!
TRUFFALDINO: Maličkost – to se zase spraví. Já mám na to patent. Tak koukni, už je otevřený.
SMERALDINA: Tak čti!
TRUFFALDINO: Přečti to radši ty. Ty znáš ruku své slečny líp než já.
SMERALDINA (prohlíží si dopis): Abych řekla pravdu, nepřečtu z toho ani bé.
TRUFFALDINO: To je náhodička. Já taky ne.
SMERALDINA: Tak nač jsme ho otvírali?"

80 06.03.2024

To byly časy,
telefon byl oslavován, jako ohromný pokrok,
elektrické osvětlení bylo ještě v experimentální fázi,
a tak celkově tehdy panovala představa, že všechny světové obtíže, zmizí samy, jedna po druhé ---

V laskavém a jemným humorem okořeněném vyprávění - jen tak o životě -vám Jerome v této knížce představí svůj svět, který se vám bude zdát, tak jak ho líčí ve svých vzpomínkách, tak nějak lidštější než dnes ---
Je to totiž svět míň syrový,
víc romantický,
míň věcný,
víc uvolněný ---
alespoň se takový zdá v Jeromových vzpomínkách, často jakoby navzdory skutečným událostem --- "myslím, že prvních 20 let své literární dráhy jsem byl tím nejotloukanějším anglickým spisovatelem ".
Tak se začala Jeromova literární dráha a je moc dobře, že vydržel ;-) --- za svůj první spisovatelský honorář si pak koupil viktoriánský psací stůl, který ho pak provázel skrze celou jeho literární cestu.

Přestože Jerome podporoval všechna "kola pokroku a změn", jeho Londýn v jeho vzpomínkách je místem starosvětsky útulným - dokonalým místem pro život, mj. proto, že v něm tehdy nebylo tolik lidí :-).
"Byl v něm čas na --- zdvořilost!"
Před 40ti lety jste se tu totiž ubírali stinnými alejemi, či přijížděli do líbezných restaurací --- bylo to příjemné místo, že?
Úplně pak vidíte, jak se nad městem vznáší --- stín romantiky!

Jeromovo vzpomínání tak bylo dobrou volbou pro odpočinkové chvilky hektického konce loňského roku.

80 01.01.2024

Amina rozhodně není obyčejný pes!
A Pučálkovi rozhodně nejsou úplně obyčejná rodina,
teda spíš byli, od té doby, co maji Aminu, se stala tahle rodina zcela neobyčejnou --- no řekněte mi o někom, kdo by si vybral za domácího mazlíčka žirafu?
Jenže Amina to s nimi umí --- všechny si obtočila kolem kopýtka, vlastně dlouhatánského krku.:".
Na to, že s Aminou pejskem není něco v piradku přijdou Pučálkovi poměrně brzo, zvlášť když jí na hlavě rostou divné hrbolky, krk se prodlužuje a nežere maso a nejradši má mrkvičku:-).
První, kdo to vyslovil, byla babička: "vždyť to povídám, že to není pes." --- chvíli poté, co rozkousala vánoční stromeček.
A pak přišel máj a bylo to venku --- AMINA - ŽIRAFA - STOP ---

A co teď s Aminou?
A co tomu řekne pan domácí?
"Růst už rozhodně nesmíš, to by ses sem nevešla!"

To víte, že se to vyřešilo, Amina se prostě stala raritou --- "večer se dívali pan a paní Pučálkovi z okna a přes ně natahovala krk Amina" ---

Zkrátka Pučálkovic rodina je legračně milá, oblibíte si všechny její členy a Amina, ta je stránku od stránky milejší ---

"Smíchu nebylo konce a sám pan tajemník Pučálka se zdvořile pochechtával".

80 24.12.2023

„Věděl, že žije v pekle.“

No, vážení, peklo to teda bylo.
Není moc knih, které hodnotím jednou až dvěma *, ale tady prostě musím.

„Co to s Gabrielem je?“
Sakra, to jsem si vážně o NĚM říkala celou dobu , zatímco se ONI bavili o pokání a odpuštění a …

ONA, příliš plachá, hubená, bledá, vystrašená a se smutnou duší .. navíc, „věří, že vesmír není tak úplně temný a nepřináší jenom zklamání.“ … a ještě navíc, abych nezapomněla, neskonale krásná.
A ON? … „vzhledem k současnému stavu jeho věcí to nejlepší, co může udělat, aby se napravil, je vzít ty starcovy krvavé peníze a vyházet je za hnědookého anděla.“
…
Následuje naivní romantický příběh o dokonale elegantním vysokoškolském profesorovi, který si potrpí na luxus, a v jehož povahových rysech objevíte sklony ke všem 7 smrtelným hříchům, a jak jinak než chudé, dokonale nevinné a nesmírně nadané studentce, oplývající naopak všemi lidskými ctnostmi (cudností zejména), jejíž andělské vzezření a chování „Kalamity Julianne“ … je to jediné, co může milého profesora spasit …. možná :-).

Sám o sobě má občas takový (pohádkový) naivně romantický příběh jisté kouzlo (jinak bych si ho nevybírala, kdybych neměla chuť si něco na ten způsob přečíst, což nebývá moc často), jenže, tento příběh, na dlouhých 500 stranách, je hlavně a především příběhem bohužel JEN naivně prostým ...

„Ach můj Bože, Gabrieli. Ach můj Bože, Gabrieli. Ach můj Bože, Gabrieli. Ach můj… Bože… Gabrieli.“

… násilně poslepovaným z toho (ze všech těch možných „lákadel“), co se autor domnívá, že dobrý romanticko (erotický? … tak to určitě ne!) přiběh má mít (anebo, co se bude dobře prodávat? … dost to na mě tak působilo).
Každopádně, těmto stránkám vládla jen a jen … čiročirá nevěrohodnost …

„Červenáte se jako puberťačka, Julianne. A vaši nevinnost dokážu i cítit. Je víc než zřejmé, že jste ještě panna.“ …
„Jak věděl, že miluje drahou čokoládu? To musí být osud.“
„Nesnědla jste to právě, nebo ano?“
„Byla výborná.“
„Mohl vás zdrogovat. Vy nevíte, že si malé holky nemají brát bonbony od cizích lidí?“

… tak ta chudák malá holka, vysokoškolačka, to zřejmě nevěděla … takže si zahrávala s několika sexuálně agresivními boháči (aniž o tom samozřejmě věděla) najednou :-) …

… mimochodem, na jen opravdu nepatrný náznak erotiky, budete čekat zatraceně moc a moc stran …

„Opřel se o lavici a pozoroval ji, oči bez mrknutí upřené.
Přemýšlela, jestli si všiml, že na sobě nemá pod šaty normální kalhotky. Je to něco, čeho by si muži všimli? … Nebyla schopná od něj odvrátit pohled a jeho oči ji loudavě přejížděly od hlavy až k patě; a déle, než bylo nutné, prodlévaly na jejích ladných nahých nohách a podpatcích s červenou podešví“ (jak jinak, že?) …
„Julia se obrátila ke svému profesorovi zády a začala tančit, zavřela oči a nechala hudbu, aby ji vedla. Byl to pozoruhodný pocit. Jakmile na něj a jeho pronikavé modré oči zapomněla, byla schopná se celkem i bavit. Nepatrně. Zajímalo by mě, jestli může přes ty šaty vidět obrysy těch tang. Strašně se zařezávají. Doufám, že to vidí. Doufám, že ho to mučí. Užijte si ten pohled, profesore, protože to je všechno, co kdy uvidíte.“

A tak, než se dostanete přes všechno to vyprávění o chudince hladovějící Krásce, která neustále bojuje se slzami v očích a Zvířeti - predátorovi … který, zničený její křehkostí, neví, co si se svým temným „já“ počít, přesto se snaží a snaží, svou krásku nenechat zahynout …
„Mohu v pondělí zajít za vedoucím katedry a nechat ho zvýšit vaše stipendium, jestli mi řeknete, že to potřebujete. Dám vám teď večer svou kreditní kartu, pro rány boží. Nemůžu vás nechat hladovět …“
… a jako bonus ji zahrne luxusními dary, jako je třeba kabelka od Fendi, která se v jejím ubohém kutlošku bude skutečně vyjímat …
„ To profesoři vydělávají tolik peněz?“
Ale kdepak drahá naivní slečno, prostě, jak jinak … „zdědil je“.

… vás na nějaký alespoň náznak erotického podtextu přejde chuť úplně :-) … 500 stran je opravdu až moc … táhne se a natahuje, až se nadobro ztrácí i ta trocha napětí a s ní touha číst dál … příběh s nulovým spádem a násilně vykonstruovanou akci asi prostě není pro mě …

„Myslím to vážně, Julie. Když je máma pryč, bojím se, že se jeho temnota může vrátit.“

Bojím se, že bych o tom musela číst :-).

80 09.02.2022

„Pozoruhodné je, že tento nejvyšší lidský výkon – medicína – není v důsledku nic jiného než vysoce specializovaný způsob sebezáchovy!“ (G. Vámoš, Princip krutosti)

Lékaři bojují s „neviditelným“ – nejdůležitějším objevem medicíny se tak podle Gejzy Vámoše stává mikroskop a oborem bakteriologie … a oboje se pak stává ústředními motivy románu Atómy Boha.

„Čo je to tedy, čo človeka urobí človekom?“ (G. Vámoš, Princip krutosti)

Filozofická otázka stojící na startovní čáře spolu s medicínou … a další linie příběhu.

Knihu Gejzy Vámoše lze totiž chápat mnoha způsoby. To je potřeba si říct hned na začátku,
… „nejnihilističtější dílo slovenské literatury“, podle kritiků,
… „vychovatelská literatura a popularizace vlastních filozofických názorů“, podle autora,
… „kontroverzní román“, podle reakcí čtenářů.

Po přečtení nejspíš budete souhlasit se vším, bude se vám líbit i nelíbit, bude vás lákat i odpuzovat, každopádně, věřím, že ve vás prostě vyvolá reakci, a to v každém!

Možná se tak právě rozmýšlíte, jestli číst, u téhle knihy ovšem by bylo fajn, nejdřív se na to, co přijde, trochu připravit (v tomto ohledu, pokud bych se vůbec pustila do nějakého přirovnání, bych si vzpomněla s připodobněním asi jen na Olgu Tokarczuk).

Takže, co vás čeká … vymykající se a rozhodně originální román – série impresionistických obrazů – zpracovávající životní příběh podivínského lékaře fascinovaného životem,
… trochu (spíš víc) cynického, naturalisticky surově prezentujícího své vlastní vědecké myšlenky a poznatky,
… trochu (opět spíš víc) kritického, důsledně odhalujícího společenská tabu a prohřešky,
… trochu (hooodně) výstředně filozofického, vyjadřujícího nesouhlas s kosmickým pořádkem,
… a v neposlední řadě, trochu literárně tvořivého, buřičsky pichlavého, ale i svým osobitým způsobem, skoro citlivě romantického, vynášejíc tak na světlo světa … spoustu nepříjemných aspektů života!

Začnete na úplném začátku, otázkami po prvotní příčině vzniku života, budete seznámeni s Vámošovou vlastní hypotézou o tom, jak se život dostal na Zemi a o izolovanosti života ve formě jednobuněčných (pra)organismů (které ostatně autor považuje za veskrze dokonalé).
Následovat nebude nic menšího, než geneze životních principů na jejímž počátku se některé jednobuněčné organismy rozhodly zanechat svou totožnost a individualitu a počaly se sdružovat do větších celků, a tak mezi nimi našel své místo boj!
Anebo, možná, že to byl právě boj, kdo je přiměl k soudržnosti?
Prostě se stalo, že svět přestaly obývat dokonalé bezkonfliktní volné buňky.
Na světě se zcela přirozeně objevila různost, konflikt, zlo a krutost.

Princip krutosti, princip soudružnosti a princip lásky jsou totiž také dalšími zcela zásadními motivy příběhu, spolu a nerozlučně s analogií člověk – mikrob.

Pak se už nemůžete divit, že k vám promlouvá Stafylokok, jakožto mikroorganismus, ke svým „bratříčkům“: „...my sme začiatok a koniec života, keď ešte nič nebolo, len chaos a len duch Pána lietal nad vodami, my sme už tam plávali v tých divých vodách, v tom chaose začiatkov“.

I člověk se pak, v tomto duchu, stává podobně nesmrtelným, jako „nehynúca kontinuita života (která) je apriorná, bez znateľného začiatku i konca ... človek vraďuje sa medzi iný, necenný, massový produkt prírody“.

Útěchou to moc není co, ta „buněčná nesmrtelnost“ člověka, tak nějak to těžko nahrazuje TU nesmrtelnost … ve smyslu nenahraditelnosti, naopak, spíš, ve smyslu čistého nihilismu, na vás žuchne, velmi prostá … nahraditelnost!

„Nie je už teraz, minul sa včerajšok, ale i prítomnosť zmizla. Nie je zajtra ani za mesiac ani za rok. Lavina času sa valí, záplava zakrýva všetko. Zmizly už známe tváre, prišly nové, zmiznú i tie a za nimi nové a nové. … Vzplanú nové životy, aby vystriedaly staré. Tak cudzie neznáme životy a predsa nie cudzie. … živí mysliaci, trpiaci i radujúci sa …, naše nehynúce pokračovanie. Nekonečná reťaz … živých na zemi.“

Tak vám nevím, vlastně bych řekla, že to zní nakonec … nečekaně dost optimisticky! … život ve volnějším, čistě existenciálním, pojetí, stačí prostě vybrat si. Jak jsem řekla už na začátku … pochopit lze mnoha způsoby!

… atomy Boha … atomy života … atomy přírody …
… marnotratný stvořitel … rozmarná krutost … celek života …

80 30.09.2021

Víte, co je těžké? Stanovit předěl mezi uměním (chcete-li krásnou literaturou) a kýčem. Je totiž subjektivní (přestože má obojí své jasné znaky, tak ať chcete, nebo ne, na tomhle předělu se subjektivnímu vnímání nevyhnete), a proto je dost špatně určitelný, a proto kontroverzní. Se jménem Paula Coelha je právě tahle kontroverznost dost často spojovaná a já to s jeho knížkami přesně tak mám, s klidným srdcem bych některé zařadila do skupiny kýč, ale u některých bych bez váhání řekla, že jde o svébytný umělecký projev :-). A zrovna tahle mezi ty druhé patří, jedním dechem ale opět upozorňuji, že subjektivní pocity přitom rozhodují, tudíž 5* a pokus o vysvětlení proč:

Líbil se mi námět, jednoznačné a největší plus je za motiv cesty – pouti (a jeho knížky s tímhle motivem řadím k tomu nejlepšímu od autora, jako v anotaci zmiňovaný Poutník – Mágův deník, tedy k jeho „značce“ a tudíž jeho svébytnému uměleckému projevu).
Líbilo se mi zvolené prostředí, cíl cesty – Rusko a Transsibiřská magistrála – za mě jednoznačné kladné body.
Líbí se mi i motivy proměny v životě, motivy snů, které je tak možné si splnit, tím, že se určitým způsobem vymaníte z diktátu společnosti a jdete si za svým osobním cílem … a to i přesto, že právě v tomto bodě se začínáte pohybovat na zmíněné hranici a jsou to právě ty subjektivní pocity, které pohnou s pomyslnou miskou vah na jednu či druhou stranu (a kde jsem přesvědčená, že obě mohou být správné).

Samozřejmě, je tu i spousta toho, co se mi naopak moc nelíbilo, co mě při čtení rušilo, co ztěžovalo mé rozhodnutí, jestli udělit 2 nebo 5* (a připomínám, že obě varianty byly zvažovány):
Takže, za vady na kráse považuji (v tuto chvíli opravdu použiji slovo „kýčovité“) zabředávání do magických tajemství života, které se autor snaží „objasnit“, a tak odhalování komplikovaných duchovních prožitků, využívání biblických a mýtických motivů, které ale (a zase, je to subjektivní pocit) v Coelhově podání vyznívají jako místy až laciné klišé:
„… představte si doby, kdy jsme byli všichni částí oné organické prapolévky … minulost a budoucnost existují jen v naší paměti … současný okamžik je mimo čas … je to Věčnost … já jsem tady a jsem výsledkem všeho, co se stalo a stane … je tedy třeba rozvinout takovou strategii, která by využila vše, co je kolem vás, k tomu, abyste čelili výzvě … konflikty jsou pro lidi, kteří neumějí věci rozumně zvážit …“ atp. Tohle jsem Coelhovi opravdu nevěřila.

PS: Na druhou stranu, konflikt je opravdu odjakživa základem evoluce :-), takže jsem se pro tentokrát přiklonila k 5*, a asi vás nepřekvapí, že jedna z nich je za symbol Alef :-).
PS2: a taky, souhlasím s komentářem xp3 níže: „coelho je jako olivy, někdo je miluje a někdo nemůže.“

80 28.11.2019

Ve vile vypravěčova dědečka se scházejí všichni účastníci této "jízdy", některé dědeček pozval, jiní se pozvali sami - příběh začíná. Do života nás všech (účastníků tohoto vyprávění - jak těch knižních, tak nás čtenářů) ruku v ruce se Saturninem vstupuje zmatek, jeho fantazie je neuvěřitelná a taky nevyčerpatelná … a my čtenáři jsme spolu s nimi unášeni vírem událostí, které už není schopen nikdo regulovat:

„Od doby, kdy se stal mým sluhou, nevěděl jsem dne ani hodiny, kdy budu nucen řešit situaci naprosto nevídanou, senzační a obyčejně velmi málo příjemnou.“

„Kdyby mi osud nepřivedl do cesty Saturnina, nikdy bych nevěřil, že se vyskytuje ještě třetí druh lidí, které představa koblih svištících vzduchem láká natolik, že vstanou a uskuteční ji. K takovým jedincům chová doktor Vlach nezřízenou úctu.“

A do třetice: "Nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života."

Užijte si tu "jízdu" jako jsem si ji užila já a spousta dalších čtenářů :-) ... takhle knížka se natrvalo stala jednou z knih mého srdce.

80 08.04.2015

Nešťastně šťastný, toužil být milován, jenže to nevyšlo:
– vztah se ženou, protože ona vyžaduje lásku celou, i tělesnou,
- vztah s mužem, protože on vyžaduje lásku celou, i tělesnou.
Žít s někým bylo zcela mimo jeho schopnosti – a děsilo ho to – přesto po tom toužil.
A tak věřil na přátelství – protože to nejtěžší je osamělost.
Nejspíš by si rozuměl s Kafkou, podstoupil totiž stejně mučivou cestu.
Měl dost nonkonformní vztah – ke všemu – a tak v podstatě předznamenal dnešní stav světa.
Svět je totiž v rukou amatérů!
Cítil v sobě blízkost pomatenosti – překocený život, i když okolí ji zaměňovalo za výstřední genialitu.
Byl to kluk, co nevěděl, co se sebou!
A tak se vrh na divadlo – jež mu dalo prostor pro realizaci.

Nezařaditelný, s absurdními interpretacemi, představitel šokujícího, zběsilého divadla, jenž dokázal vršit asociace j ednu za druhou – ne symbolické, ale dráždivě konkrétní.
„Neměl vědomí zažitých souvislostí. Vytvářel si z jednotlivin souvislosti své. Čímž předběhl svou dobu. Ne. Čímž udivil svou dobu.“
Pro něj bylo divadlo svébytný svět sám o sobě - nově stvořená, rovnocenná realita. Jenže, když se stane jediným smyslem života - promění se v hydru.
„Divadlo je hydra.“ … zvlášť … „Když si člověk, neumí ochránit duši, osamělý a ztracený …“

Pana Lébla jsem příliš neznala – pro mě příliš neuchopitelný, nečitelný, nejasný, nepoznatelný - jeho osud jsem tak sledovala jen velmi okrajově a zpovzdálí, k téhle knížce mě tak přilákala jen a jen paní spisovatelka, její tvorbu dobře znám, četla jsem už několik jejich knížek.
Radka Denemarková je pro mě spisovatelkou taky těžce uchopitelnou, pochopitelnou (ale u ní mě to naopak láká, pochopit) - i ona se se svou tvorbou dost vymyká – svými hojně užívanými symbolickými formami. Jsem proto přesvědčená, že k sepsání životního příběhu Petra Lébla, je tou pravou a možná jedinou!
Právě v jejích knížkách totiž výrazně dominují motivy jako domov, traumata, vina, smrt (najdete je ve všech jejích příbězích) – a téměř na každé stránce Léblova příběhu!
„Divadlo mu bylo prostorem k vytěsňování nevyřešených stresů, sem vytěsňoval svoje osobní problémy, lásky a nenávisti … klín vrážel mezi jednotlivé věty, slova. Jako by mezi postavy vstupoval, přebíhal mezi nimi, … rozmlouval jim jejich jednání. Nestrpěl jejich vzájemnou citovou blízkost, okamžitě vkládal a vršil rekvizity, kouzlil se světlem, barvami a nesmyslnými pohybovými akcemi, jen aby rozrušil celek a naboural riskantní kontakt „bližních“ na jevišti; odváděl pozornost …“

V příběhu, který autorka sepsala, je tolik pravdy, kolik se do něj vešlo (většinu jí poskytl sám Petr Lébl), je v něm tolik emocí, co se do něj vešlo (většina na celé jejich škále – protože to RD umí, citlivě, přesně a přesvědčivě popsat emoce), je v něm tolik filozofického nadhledu, co mu svědčí (podtrhuje a vyjasňuje myšlenky – Léblovy, autorčiny i čtenářů), je v něm přesně nadávkováno vše, co se dalo o Petru Léblovi říct.

SOUDRUŽKA UČITELKA: "Upozorňuji Vás, že Petr má nevhodné chování. Je drzý! Nekritický ..."
...
„Stokrát jsem odcházel a stokrát zůstal …“
„Chceš opravdu skončit? Ptá se počítač. Ano.“
…
PETR LÉBL: „Je to ale otřesné – muset žít život, který pomalu ztrácí smysl. Ztrácím ho jako peněženku, jako vodu z dlaní, a čím jsem starší, tím je to horší.“

FRANZ KAFKA: „Někdy se práce uzavírá, jako se zavírá nevyhojená rána.“

CAMILLE PISSARRO: „Kdykoliv se s námahou něco dodělá, zdá se to člověku slabé proti tomu, co měl v úmyslu, věř mi.“

KURT VONNEGUT: „Uklízím sám v sobě a obrozuju se pro léta, která přijdou teď a která budou zcela jiná. Za podobných duchovních okolností dal hrabě Tolstoj svobodu svým nevolníkům, Thomas Jefferson svobodu svým otrokům, já hodlám propustit všechny literární postavy, jež mi tak oddaně sloužily za mé spisovatelské kariéry …“

RADKA DENEMARKOVÁ: „Člověk nemůže druhému člověku skutečně rozumět a že nikdo nemůže tomu druhému zařizovat štěstí …“

79 16.05.2024

ONA tajemná bytost ---"je vždycky tak trochu nad věci - vždycky vypadá, jako by se blahovolně a poněkud pohrdavě snížila k tomu, že se baví".
ON (rozuměj, pes) ---"si hraje celý" (kdežto ONA)---"jen tak, jako z rozmaru".

Čeká vás laskavé, chytře zábavné čtení nejen pro děti.
Nahlédnete do dětsky šťastného světa v němž žije pan spisovatel a spolu s ním i jeho zvířátka (on o nich často píše). Hned od prvních řádků vám bude jasné, že se u Čapků mají dobře, zvlášť kočičky a pejsci, mají je tam rádi.
Tahle knížka je hlavně o soužití s nimi.

Teď si ale dovolím povídat trochu víc o kočkách (viz zadání čtenářské výzvy - hledej milovníky koček), těch záhadných a svérázných tvorech.
To je ONA - trochu tajemná -"Člověče, otevř mi!"
- trochu estét - "a postarej se slušně o mou kočičí existenci"!
"A teď hledej, hledej a najdi takové zvláštní místo. A není to ani tahle lenoška, ani tenhle polštář, co na něm spávám."
"Tak co mám vlastně hledat?"
"Něco mi říká, že by to mohl být tenhle prádelník, tahle postel."
ON (rozuměj, pan spisovatel) - "si zatím klidně sedí u stolu, se skloněnou hlavou a stále drápe svým černým drápkem".

A já se těším na každý výsledek toho jeho "drápání" :-), jenže teď už je čas, aby toho nechal, "člověče, podrbej mě mezi ušima!"