alef komentáře u knih

„A že nejdeš ven? Hrát si s klucima.“
„Pojď. Nemůžeš tady bejt celý dny zalezlej.“

Příběhy plné klukovské „poezie“ :-), pro mě jeden z důvodů, proč po knížkách pana Svěráka pravidelně sahám a proč je tak ráda čtu. Příběh Edy se ale malinko odlišuje, je totiž daleko víc subjektivní, výrazně autobiografický. Prostřednictvím Edy nás pan Svěrák zavedl do svého dětství, aby nám ukázal neprůbojného, plachého městského kluka, kterému se podaří začlenit se mezi místní „otrlé“ kluky, a tak dostat svou šanci, vyrůst v „pořádného“ ... nebo řádného? .... muže :-).
Příběh je od počátku uvažovaný jako filmová povídka, pan Svěrák ho psal už s tím, že bude příběh zfilmovaný, což může mít své výhody, před očima vám v podstatě poběží film – jednotlivé „scény“ – pečlivě vybrané epizody z dětství sestavené do příběhu se silnou pointou. Eda je v příběhu malý kluk, a tak i vypravuje a popisuje, bez příkras mluví o tom, co prožívá, klukovsky popisuje situace, tak, jak mu je vysvětlili dospělí, výsledkem pak je ... láskyplný text.
On totiž nelíčí jenom historii jedné rodiny, venkova a života za Protektorátu, v tom příběhu je ještě další rovina (našla jsem jich tam víc, ale tahle se mně osobně moc líbila), Eda svým klukovským způsobem tak krásně hovoří o ženách :-). Jeho ideálem ženské krásy je samozřejmě jeho maminka, tatínek tak obdivován není :-) ... Eda k ní vzhlíží, což asi bude částečně dáno i tím, že on prostě krásným, klukovsky milým a poetickým způsobem popisuje a pozoruje všechny ženy :-)
... ve vztahu k mužům:
„Moji rodiče se k sobě moc nehodí, ale mají se rádi. Tatínek je o dva centimetry menší než maminka, a když jdou někam spolu, nosí klobouk, aby byl větší… Maminka má krásné vlasy a tatínek má pleš. A na té pleši má hrbol od úrazu.“
... ve vztahu k dalším ženám:
„Teta má větší prsa než maminka, při práci se jí vlní a zapocený žlábek mezi nimi se odkrývá a zakrývá, což se mi líbí.“
... ve vztahu k potenciální ... lásce:
„Míle je asi šestnáct. Je krásná. Pod tričkem se jí při dýchání zvedají bochánky prsů ...“.

Jak už jsem řekla, vyrůstá z malého kluka ... v muže :-), a nejenom ve vztahu k ženám, v příběhu budete sledovat taky další Edovu „iniciační“ cestu ... k tomu mít, nejen po klukovsku „pro strach uděláno“ :-) ...

„Tyhle řeči by si ženský mohly odpustit, nedělají mi dobře… ‚Kluk se celej třese,‘ zjistí maminka. ‚Netřese!‘ bouchne mě teta do zad. ‚Ten má pro strach uděláno, viď?‘ Přikývnu, ale že bych měl pro strach něco uděláno, to teda nemám.“
...
„Umiňuji si, že nebudu dělat našemu jménu ostudu. Budu tvrdý. V žádném případě mi nesmí koukat z očí, že chci přes držku.“
...
„Jenže pak přijde další perná zkouška: strniště. Všichni po něm jdou, jako by nepíchalo. Udělám pár kroků a zakvičím a vzpomenu si, že můj bratr umřel na otravu krve, protože si vrazil do chodidla rezavý hřebík. Rychle si nazuju boty. ‚Vojíne Součku, zuj se,‘ řekne přísně generál Ota. ‚Jinak budeš furt blbej Pražák.‘ Tak si zase boty zuju a opatrně vykročím. ‚Já už si na to moc nevzpomínám,‘ řekne z tříkolky beznohý Vlastík, ‚ale šoupej nohama, nezvedej je.‘ A tak jdu, jako když bruslím. Nepíchá to. Vůbec to nepíchá! Umím chodit po strništi bos.“

92 19.02.2019

Otevřela se ponurá zákoutí pařížské Opery i lidské duše,
a pak se ozval JEHO mysteriózní hlas --- „jsem všude, kde jste vy, Christine!“
--- soucit ovšem na lásku nestačí!
A tak se až groteskně pokusil o prolnutí neslučitelného!
Operního světa barev a světel s temným podsvětím.
Krásy hudby s JEHO hrůznou tváří.
Ošklivost je stigma!
Krása je dar bohů!

Fantom opery je čistým romantickým příběhem, v jejím duchu pak spojuje v intenzivní atmosféře strachu a chorobné posedlosti ideu krásy s dobrem v podobě Christine a ošklivost s krutostí Fantoma --- a přeci je schopný lidského citu!
Krása a dokonalost se tu totiž sice potkala s temnotou – v ní se ovšem skrývá také vášeň!

Jako pravý romantický příběh ve vás tak Fantom vyvolá citovou odezvu --- soucit s osudem nešťastně zamilovaného – který je svým zvláštním způsobem jedinečný? Tak rozháraně, prostě jako každý romantický hrdina!

Muzikál jsem shlédla v několika různých podobách, mám ten příběh ráda, a tak mi i při čtení v hlavě zněly melodie, a přesto, že je to pro mě příběh známý, stále mi má co nabídnout – třeba podivení nad dokonale zabudovanými hororovými prvky v románové verzi v geniálním kontrastu s leskem a nádherou Opery a hudby, kterou tam lze „slyšet“ (a to i mezi řádky).
Příběh Christine a Fantoma je pro mě takovým příjemným estetickým zážitkem – ve všech jeho podobách – divadelní, filmové, muzikálové a jak jsem teď zjistila i románové!

91 11.01.2024

„Jak se máte¬?“
„No nic moc.“
„Vaše máma se měla zásadně dobře. Naučila jsem se to od ní. A víte, jak to dokázala? Uměla žít ze snu.“

Že nevíte, jak na to? V téhle knížce zjistíte, že Aňutin recept není nijak složitý, je vlastně úplně prostý, zjisti, co tě činí šťastným a sni o tom … a pak si jdi za svým snem!

Po hodně dlouhé době jsem se vrátila k paní Obermannové, abych zjistila, že se (KONEČNĚ) vrátila k tomu, v čem je dobrá, zase (KONEČNĚ) píše tak, jak si ji pamatuji z Deníku šílené manželky a Divnovlásek, (KONEČNĚ) zdá se, opustila tu zvláštní osobní sebeprezentaci, která mě od ní na dlouhou dobu odradila. Až se objevila Babička, která mě zaujala na první pohled i na ten druhý, když jsem knížku otevřela, a tak jsem se pustila do čtení. A dobře jsem udělala!

„Tak při látání
Všech svých běsů
Klaním se, klaním
Všemu, co neunesu.“

Zdá se, že autorka šla do sebe, každopádně, začetla jsem se rychle, do s laskavostí a jakousi noblesou pojatého (hodně autobiograficky laděného) příběhu Xénie (kdo zná předchozí knížky, tak dobře známého autorčina alter-ega).

Xénie už je babička!
A tak už ví … že se celý svůj život potácí mezi dvěma protipóly.
A taky už dobře ví … že si stále stejně nemůže pomoct – a dělá to znovu a znovu – zkouší šlápnout bosou nohou do toho vosího hnízda!

Její obranou je dost hořký a pořádně černý humor,
jenže ho dost často obrací právě proti sobě!

Naštěstí, ve své podstatě v dost banálním textu, jakoby mimochodem, občas najdete skryté poklady – vloudí se do něj myšlenky, které stojí za to, abyste o nich přemýšleli, objeví se postřehy, které stojí za to, abyste si jich všimli.
Navíc, Xénie je opravdu docela vtipná, spíš sebeironická, ale taky se /skoro jakoby záměrně/ staví do role sebelitující se naivky, kterou nikdo nechápe, každý s ní manipuluje, a tak jí vlastně všichni dost ubližují … škoda, že to zní víc ufňukaně než ironicky.
To ale není všechno, co se dá o Xénii říct, ona je totiž taky, a především …
Otevřená!
Opravdová!
Chytrá!
Cynická až jízlivá!
Je děsná!
Je zajímavá!
Ale určitě ne sympatická!

„Zatoulaný andělíčku,
Kde vězíš?“

Těžko se v ní vyznat, v těch překvapivých reakcích, když zajímavě (a to mě nejvíc bavilo) vypráví a hledá, střípky z matčina života, a pak bác, a přijde ufňukaná sebeobhajoba.
Autorka několikrát v rozhovorech popřela, že by její knižní příběhy byly něco, jako terapeutické psaní, jenže já jí to tak úplně nevěřím, z těchto řádků prostě na mě křičí … touha … zjistit, co jí dělá šťastnou!
Jak žít, i když už nečekáte zázraky, jak žít v tom našem, pěkně tlusťoučkém, blahobytném světě, který je poslední dobou pěkně nahranej, protože nějak přestávají platit známé vzorce.
A tak Xénie povídá a povídá, přemýšlí a přitom se na všechny kolem stále usmívá – jako přijatý obranný a ochranný mechanismus, který zdá se, dost často funguje – a babičky o tom ví své …
„založila bych tu babiččinu zahrádku, taková zahrádka má svoji filozofii, myslím, že se vám v ní bude líbit, myslím, že s vámi bude ladit …“
…
„je to totiž takové místo, co je celé zdánlivě zarostlé a zanedbané, co nejvíc kytek a bylin, které všechny rostou přes sebe bez ladu a skladu, ale přitom útulně a mile“

… a víte co, z takové zahrádky vyzařuje jen dobrá energie  …
… vidím tu meduňku, pažitku, oregano, … a taky mátu, rozmarýn, cibuli, petržel, mateřídoušku a levanduli, a taky jahody, rajčata a kopretiny … a tady v rohu, růže …
„pro ten čas, který své růži věnuješ, je ta tvá růže tak důležitá“ !

PS: dala jsem původně 3*, ale při psaní komentáře jsem ještě jednu přidala ... za ten návrat ... a tu babičkovskou, skvěle zvládnutou roli :-).

91 30.12.2022

Pravidla hry,
jež ostatní akceptují,
on nechápe!

Vede zcela obyčejný a nudný život,
smířený, nečeká nic,
než pár drobných radostí,
převážně tělesného rázu.

A přesto,
vrhnut do starosti, strachu a zoufalství,
s perspektivou neodvratného ztroskotání,
vyvolanou absurditou existence,
bude konfrontován,
se svou vlastní odpovědností.

ON, je totiž svobodnou existencí,
to proto musí čelit výzvě,
a realizovat své vlastní bytí!

Je to „zvláštnost“, či „odlišnost“,
žít přítomným okamžikem,
mimo konvenční svět,
nezajímat se o lidi,
a neřídit se jejich pravidly?

„mít jistotu, že … život je součástí nějakého širšího procesu, který směřuje k cíli, neboť pouze má-li (člověk) tuto jistotu, může vůbec o něco usilovat.“

Při čtení Camusova Cizince získáte dojem, spíš (v duchu existencialismu) pocit neodvratitelné jistoty, že člověku není pomoci!
Nelze jinak, než hledat smysl života, není jiná cesta, než prožít – sám sebe, jako možnost! Pak si totiž můžete stanovovat cíle, a realizovat své plány – tedy, smysluplně vyplnit svůj čas!

Pokud si začnete s Camusem, můžete si být jistí, že na pořadu dne bude absurdita lidského života! Takže, připravte se na to, že se budete snažit přijít na kloub tomu, jaký je rozdíl mezi světem, jaký bychom chtěli, aby byl (a celkem neoprávněně se logicky domníváme, že přesně takový bude, když si ho takový „zařídíme“) a reálným světem (který prostě neplní naše představy o tom, jaký by měl být) :-) … navíc, tento rozpor nahlédnete optikou konečnosti svého života, což vám může způsobit poněkud chmurné vidění světa ...

„Zmocní se nás odcizení: vnímáme, že svět je … jako je kámen naprosto cizí, pro nás neproniknutelný; vnímáme, s jakou intenzitou nás příroda nebo krajina popírá... Svět se nám vymyká“.

Do tohoto scénáře pak téměř dokonale (skoro geniálně) zapadá Meursaultova postava, jež vás nutí, vnímat ho jako nelidského a bezcitného tvora, … až na to, že je to postava spíš tragická – většinou to totiž skončí tragédií, když odmítnete „hrát tu hru“ - podřídit se nesmyslným společenským konvencím a očekáváním ostatních, když vám jsou cizí různé formy „předstírání“ a vy naplno odkryjete „své karty“ – svá přesvědčení!

91 29.08.2022

„Díval jsem se z vikýře na půdě a pozoroval jsem přelet letadel (…). A tu jsem uviděl, jak se letounům počaly od trupů oddělovat bomby, protože byla válka. A pak zazněl děsivý třeskot explozí a za chvíli na to se panoráma města ponořilo do tmavého kouře. Bylo to první absurdní divadlo, které jsem viděl ...“ (J. Suchý, 2006)

Možná, že to byla i tato jedna z dávno minulých, ovšem velmi intenzivních, zkušeností, které pana Suchého nasměrovaly k, až neskutečně poeticky lehkému, nostalgicky retrospektivnímu, komediálně laskavému a hravostí jazyka oplývajícímu rozjímání o zásadních životních otázkách, anebo, jinak řečeno, k rozjímání nad nepřeberným množstvím „možná, že“, protože, jak říká pan Suchý … „každý člověk je vlastníkem nějakého svého „možná“, i ten, který místo toho říká „jistě“ (ať už, „jistě ano“ nebo „jistě ne“)“ … každopádně, ze všeho toho rozjímání (pochybování) lze vyvodit asi jediné slovo o němž se pochybovat nedá … „nevím“ – a tak si ho dobře zapamatujte!

A pak už se můžete pustit do čtení! Věřte, že u pana Suchého, ať už napíše cokoli, je vždy výsledkem jazykově dokonalý projev!
Já si toto na první pohled převážně nevážné povídání vybrala s sebou na dovolenou, a vůbec to nebyla špatná volba, možná právě naopak, o vážných věcech jsem tak mohla chvíli přemýšlet s perspektivou „prázdné mysli“ – nevím, jak jinak byste nazvali ten čas nicnedělání a duševního i fyzického odpočinku na sluncem vyhřáté pláži, každopádně mi umožnila nechat působit všechna ta pravděpodobná i nepravděpodobná slova a vyjádření trochu jinak – nejspíš právě tak, jak byla určena … nic od toho neočekávejte a vezměte si z toho, co chcete … vždyť si jen klaun povídá s Bohem!

O povaze pokušení (pokoušení ďáblem a principech zla) …

„FAUST: (…) Ďábel je pro mě princip zla, lidskou fantazií per-so-ni-fi-ko-va-ný! Princip zla, nic víc.“ … to proto je Suchého Faust tak (jak jinak než) legračně absurdní … podepíše kontrakt s ďáblem, v jehož existenci nevěří, povídá si s ním, a přitom mu tak krásně říká, že neexistuje .

O fungování vyšší moci ( o Její – Jeho - Onoho … kdo, jak to cítí, račte si vybrat … podobě, ale především o oné samotné Existenci!) ...

A tady s panem Suchým víc než souzním, když říká, že se mu vždy příčila představa antropomorfizovaného Boha – „jakožto vyšší moci, který je vyobrazen v bílém rouchu a s šedivým plnovousem“ :-).

„Mám respekt před tou neznámou Veličinou, kterou mnozí popírají, protože mají za to, že vědí všechno. A tento respekt mně, který si myslí, že neví skoro nic, nedovolí jakoukoli antropomorfizaci čili zpohádkovění Boha. Já prostě potřebuju mít Boha dlícího mimo lidské chápání, protože jen tak můžu akceptovat jeho existenci.“

Představa transcendentní Existence je fakticky blízká té mé představě!
Ale o tom tu psát nechci, ale spíš o tom, jak zlehka autor uchopil všechny ty možné představy – a že jich je, co je lidí na světě! Jak jemně a ve své podstatě prostě (jak se na klauna patří) vysvětlil tu svou představu, kterou komediálně laskavě zasadil do kontextu milionů dalších, protože víra nejspíš (jsem o tom také přesvědčená) nemá stejně, jako samotná Existence, jeden směr, ale nekonečně mnoho směrů, nemá hranice ani žádné mantinely – to jen lidé se je neustále snaží objevit, „vykolíkovat“ prostor …
… a z toho pak vychází všechny ty spory a třenice, jejichž výsledkem je (a to se nezměnilo od úsvitu dějin dodnes), že vize zmoudřelého lidstva je asi tou nejvíc komediálně absurdní představou.

91 21.07.2022

„Bylo to divný. Jako kdyby na sebe ta malá oblaka čekala.
… nechal se unést vlastní schopností iracionálního myšlení, (prostě) protože toho PŘEDTÍM nebyl nikdy schopen …“

V příběhu nabitém fantazií se ponoříte do mírně alternativní, blátivě až sajrajtovitě špinavé a dost bolavé historie krušnohorského města duchů, a to pořádně radioaktivních duchů, abysme byli přesní.
A protože tento příběh v sobě (jako příjemné překvapení) skrývá spoustu žánrů, tak budete v mírně detektivním a příjemně vtipném sledu událostí svědky návštěvy 2 prázdných hrobů (plných jen temnou minulostí a záhadnou přítomností) a 1 profláklého hotelového pokoje („na pokoj č. 8 ubytovávají jen kretény“), a abych nezapomněla, někde kolem bude pobíhat 1 abstinenční pes a samozřejmě, někde poblíž něho pak ještě zajímavě podivínská majitelka abstinenčních příznaků .

Fiktivní příběh, řekla bych „gaimanovsky-urbanovského stylu“ (během čtení jsem si několikrát vzpomněla na svět Nikdykde a obyvatele Podlondýna, zrovna tak jako na paralelní svět Urbo Kune a jeho objevitele) bohatě naplněný novými, dosud neprobuzenými tématy, mě docela dostal! Pokud je toto autorčina prvotina, rozhodně si nenechám ujít další její příběhy! A hodně se rozmýšlím mezi 4-5*, možná si tu 5 nechám na další autorčinu knížku, ale tady dost možná, že ji ještě časem přilepím i k Uranově.

K příběhu, který nám vypráví o tom, že si někdy (úplně zbytečně) klademe celou řadu otázek, na které máme (už dopředu) připravené vlastní odpovědi (a jiné podvědomě odmítáme) – máme připravené naše vlastní pochybně racionální argumenty, s jejich pomocí se snažíme (sami sobě si) objasnit některé (naprosto iracionální) situace, a nejspíš – opět – úplně zbytečně :-) …

… třeba Henry … „Zatímco se Henry zaobíral svou příčetností, mrak zcela přešel nad střechu domu a znovu se objevilo slunce.“
… nebo doktorka … „Doktorka brala situaci na obloze mnohem vážněji, než by člověk očekával.“

… a co z toho plyne pro vás, čtenáře? … vlastně celkem nic, snad jen možná mějte na paměti, že …

„Vy z toho prostě ještě venku nejste.“
„Aha, úplně tom nerozumím, ale …“

No prostě … „Byly to vážně podivné černé mraky.“

„Ticho. Zapomenout svět.
Na jak dlouho?“

91 18.05.2022

Já vím, že je to absurdní novela, že se jedná o groteskní situaci a taky, že autor prý oplývá laskavým, „typicky britským“ suchým humorem, ale já prostě nevím.

Určitě oceňuji nápad … groteskní situace ad absurdum - britská královna propadnuvši čtenářské vášni a vůbec knihám - tak to mě zaujalo a vlastně i bavilo :-).
Následují „humorné“ situace, kdy královna změní své tradiční hodnoty, způsoby chování, vyjadřování, což vede k různým prapodivným situacím, možná až trapasům na nejvyšší úrovni, až nakonec k tomu, že královna začne přehodnocovat svůj žebříček hodnot a tak i svou životní cestu, následuje (následovat by mělo), řekněme takové britsky humorné zpytování vlastního života, ... a ani k tomu není co namítnout, za mě zajímavý a v podstatě vtipný motiv :-).
JENŽE … mě to prostě, navzdory nastíněné groteskně-humorné situaci, moc nebavilo. Za mě způsob podání trochu klopýtal za nápadem, případně nedokážu posoudit, jestli to třeba není překladem, kdy může být možná problém přeložit anglický humor tak, aby i nám, českým čtenářům, přišel vtipný, mě to zvlášť výrazně vtipné nepřišlo, možná sem tam úsměvné (ale do našeho českého Saturnina, či švédského Staříka, který vylezl z okna a zmizel - porovnáváme-li grotesknost situace, to má opravdu poměrně dost daleko, anebo, vytáhnu vyšší kalibr, dokonce Kurta Vonneguta, jr. … což je u mě jednička v groteskních příbězích; a taky bych možná řekla, že třeba takový Saturnin využívá typického britského humoru víc, ale taky je možné, že mu prostě jen nerozumím :-)´).
Každopádně, navodit autorovi, ale spíš bych řekla, že v tom má prsty překladatelka, tu správnou atmosféru, se za mě nepovedlo!
Chybělo mi využití takové té britské uhlazenosti (teď vzpomínám s úsměvem na Wodehouseova Nedostižného komorníka), podle mě se jí totiž ani absurdní příběh nemusí vzdávat, naopak, očekávala bych, že ji využije daleko víc a vtipněji – pro mě by pak rozhodně zajímavější byl.
Na druhou stranu, alespoň nějaké to zamyšlení, jsem si z příběhu přeci jen odnesla:

„Člověk svůj život nevkládá do knih, které píše. Nachází jej tam.“
Každopádně, jsem za Brity ráda, že si královna uvědomila, že nechce (a ani nemůže) být jenom čtenář – protože „čtenář se nachází pouze o stupeň výše než divák“ … ona musí být daleko víc … o svých myšlenkách, které ji při četbě napadají, totiž musí přemýšlet, musí je formulovat, a určitě i zapisovat … „protože když píše, koná, a konání je povinnost.“ … v tomto případě, přímo, povinnost královská :-).

A samozřejmě, pokračovala královna …. „život jde dál, neuběhne ani týden, aby se něco zajímavého nestalo, skandál, kamufláž, ba i válka … neboť naše perspektiva je dlouhodobá … v osmdesáti se věci nestávají, ale ... znovu nastávají.“ :-)

91 28.04.2021

"... na tom pohybu vzhůru po skále bylo něco nádherného ... intimita pohybu po společném laně, které odděluje a zároveň propojuje jejich osudy ..."

Uvědomění si nesmírnosti prostoru, který se rozkládá dole pod vámi. Tělo je nabuzené a připravené vydat ze sebe maximum. Pohyb je v tu chvíli vším, jako druh myšlenky. Tělo a mysl splývají a přitom ani jedno nemá převahu.

To je svět horolezců, svět ve kterém není nic jednoduché, svět, kde musíte riskovat a taky, kde se musíte spolehnout na náhodu, a pak už se můžete začít pohybovat vzhůru, po neviditelných výstupcích, směrem k vrcholu!

"... obava a vzrušení se slévají do jednoho intenzivního pocitu ... strach z uklouznutí, z pádu, z bezmocného povlávání na laně, vzrušení z pohybu vzhůru ... je to vzrušující, lákavé, nebezpečné a zároveň ... děsivě krásné!"

Mezi extrémní horolezce jsem se vypravila poprvé, není to totiž můj svět, rozumějte, hory miluju, ale zároveń mám před nimi ohromný respekt a drsnou krásu těch nejvyšších vrcholků obdivuji z bezpečné vzdálenosti nižších nadmořských výšek, někde, v horolezecké řeči, na úrovni základních táborů :-), max. horních stanic lanovek alpských skiareálů. Odtamtud taky vím, jak rychle a dramaticky se může změnit počasí a taky, že bych v takové chvíli nechtěla být nikde jinde než v pěkně vyhřáté horské chalupě :-). Proto tak úplně nedokážu pochopit tu sílu, která horolezce nutí v extrémním mrazu, za zády s vrtkavým počasím, zdolávat strmé chladné skály pokryté ledem.
A protože jsem pochopit chtěla, tak jsem se pustila do příběhu, ve kterém už sám název prozradí, jak to všechno dopadne. Spolu s Robem a Jamiem jsem se nechala vést po stopách téhle zvláštní vášně, a nořila se hlouběji a hlouběji do minulosti plné nejen nebezpečných výstupů, ale i neméně nebezpečných vztahů, nejprve do jejich dětství a pak ještě dál, zpět v čase, až na začátek druhé světové války, tam to totiž pro ně všechno začalo, a abych pochopila, musela jsem s nimi prožít nejen jejich osobní příběh, ale i příběh jejich rodičů, byli to totiž oni, kdo ho začal psát ... tam někde ten příběh o posedlosti začal ...
"... vyzařovala z něj jistota a zkušenost..."
"A co by se stalo, kdyby uklouzl?"
"Tak je po něm!"

Ta temná hrozba visí ve vzduchu vždycky! ... tak proto je nedokážu asi nikdy pochopit.

"Stoupej vzhůru, pokud chceš, ale měj na paměti, že síla a odvaha jsou ničím bez rozvahy ... a že stačí chvilková neopatrnost ... může zničit štěstí na celý život!"

91 11.02.2021

Paní Božena byla pečlivá … na jejích povídkách a pohádkách je hodně vidět, jak pečlivě se seznamovala s prostředím, studovala staré zvyky, nářečí, kroje, tance, ale hlavně je vidět, že celý svůj literární život byla sběratelkou lidských příběhů, dokázala se „toulat“ krajinou a všechno, co viděla, pak použít do svých knih, a byla v tom dobrá … v popisování lidských osudů … lidského utrpení, bolesti i lásky.

Její pohádky tak nejsou jen obyčejným přepisem lidového vyprávění, je toho v nich daleko víc, jsou v nich vyřčené všechny lidské pocity … v pohádkách většinou jako různá toužebná přání, která dojdou naplnění a samozřejmě, touha po lásce, která vždycky zvítězí, paní Božena totiž věřila v moc dobra, a tak, šťastné konce, jak lze očekávat, končí svatbou, nebo alespoň šťastným shledáním. Ještě předtím ovšem musí hrdinové … trpět!

„Chodila se svou bolestí dlouho po světě, zchodila si nohy do krve, vyplakala tvář do bleda, a přece nenašla svého miláčka.“
„Mám tedy nechat bratry zahynout, kteří jen ve mne svou naději skládají? Nechte mne jít a nemějte starosti, že v širém světě zahynu, láska mne povede a ostříhá na všech cestách mých.“
/Sedmero krkavců/

A samozřejmě, jak už to tak v pohádkách bývá, v závěru jsou vždy zlé postavy po právu, spravedlivě, a většinou dost krutě, potrestány :-) …

„Honem mu oříšky z ruky vytrhly a každá jeden rozloupla. Ale nastojte! Z každého oříšku vyskočil na tři lokte dlouhý had, otočil se každé kolem krku a zadusil je. Zmodralé padly na zem, ta se pod nimi slehla, i nezůstalo po nich ani památky.“
nebo …
„Jak tam vešla, třikráte mečem nad hlavou máchnula, třikráte se jí ústa pohnula, a dvě těla bez hlavy ležela ji u nohou.“
/O Popelce, O bílém hadu/

Škoda, že jí doba, ve které žila, nebyla vůbec nakloněná …

91 25.05.2020

Bylo, nebylo ... pro nás, mudly, je to vlastně jedno, podívat se na nástupiště 9 a 3/4 ani nikam dál do kouzelníckého světa se nám nejspíš asi nepodaří, takže můžeme být rádi za paní Rowlingovou, která byla tak laskavá a zprostředkovala nám další malý kouzelný výlet :-).
Určitě totiž neprohloupíte, když se opět necháte zlákat na cestu za kouzly a čáry, i když třeba jen proto, abyste zjistili, jaké pohádky čtou kouzelníci svým dětem.
Ony to vlastně nejsou pohádky, ale bajky, a v nich jsou čarodějové a čarodějky, kteří jsou povětšinou laskaví, a taky čáry a kouzla využívají pokud možno moudře, ale, jak už to tak v pohádkách i bajkách bývá, ne všichni jsou takoví, a tak pět nádherných kouzelnických bajek skrývá samozřejmě i ponaučení ...
Ještěže Albus Brumbál svůj původní originální výtisk odkázal té nejpovolanější a nejchytřejší čarodějce, Hermioně Grangerové, která celou knihu přeložila z původního runnového písma do toho našeho, a tak i nám mudlům umožnila přečíst si něco tak jedinečného :-).

Takže Hermiono, díky :-) ... za ten krátký, ale o to víc příjemný návrat, za příjemně strávené chvilky ve vašem světě a samozřejmě taky za ujištění, že většina čarodějů, ač vládnou kouzly s téměř neomezenými možnostmi, využívá své nadání chytře a moudře, což je pro nás mudly velmi důležité zjistění :-). Nejenom kouzelnické děti tak mají možnost zjistit čeho se vyvarovat a jak by mohly dopadnout, kdyby se inspirovaly u těch nesprávných a nemoudrých :-).

Paní Rowlingové se to prostě opět povedlo, moc ráda jsem se odreagovala a strávila v kouzelnickém světě dnešní odpoledne a podvečer, u mě tak opět zabodovala na plný počet :-).

Zbývá snad už jen přidat jednu malou ochutnávku, nebo snad důvod, pro ty, kteří ještě nějaký hledají, proč si takové bajky přečíst ... věděli jste, že "pan Lucius Malfoy předložil požadavek zákazu zmíněné bajky Fontány zázračné sudby"? Tahle fontána má totiž podle téhle bajky speciální moc dělat lidi šťastnými a prý podle něj bylo pro mladé čaroděje (o to víc pak i pro nás mudly) nebezpečné zjištění, že takovou moc máme my všichni, každý z nás, a tedy, že k tomu být šťastný vlastně žádnou fontánu nepotřebujeme :-) ... a samozřejmě pak hlavně proto, že propaguje "křížení" mudlů a čarodějů, což pana Malfoye, jak víme, velmi irituje ... co mu na to odpověděl Albus Brumbál jistě uhodnete i bez čtení, ale to byste se ochudili o krásné, a příjemně lyrické, příběhy vyprávějící třeba o světlých a temných, i těch nejtemnějších, zákoutích duše, o pošetilých snech a sklonech ovlivňovat svou vůlí třeba nezvratné zákonitosti lásky a smrti, nebo o slabosti, která s láskou úzce souvisí a taky o touze a snaze nějak tyto slabosti usměrnit a vyvolat např. nezlomné a nezvratitelně mocné citové vzplanutí :-) ...

91 25.03.2020

„Slova, jimiž by se zalykala nejotrlejší ústa, pronáší stařena tak lehce, že ani nejsou krutá. Nerudná babice má práva bosorek, jimž zevšedněla všechna lidská hoře. Žádná chalupa v kraji před ní neskryla své tajemství. Zná všechny žaly, které tlukou o skály, které se zmítají jako vítr a zebou jako voda dravé řeky.“

Příběhy osudů želarských horalů, „roztříštěné“ do samostatných epizod, jsou přesto příběhem jedním, jednotlivé dílky mozaiky do sebe zapadly a vytvořily tak jeden úchvatný obraz, který přitáhne váš pohled, a vy z něj nemůžete spustit oči:

„Snáší se soumrak, z údolí se zvedá pápěří a spěje k obloze. Několik kilometrů odtud píská vláček. Skály si hrají s tím zvukem, ozvěna ho tříští a opakuje …“

Pak se ozve nápěv:
„Želary, Želary,
popelavé skály,
bílýma rukama,
vlasy rozplétaly.“

Teď možná trochu odbočím, mám ráda svět fantasy a sci-fi, ráda se toulám všemi těmi více či méně reálnými příběhy, světy budoucnosti, paralelními, postapo, či postmoderními světy, jenže, občas si od nich potřebuji odpočinout, vrátit se na zem, a poslechnout si třeba Lucku Vojničovou, jak říká: „Moc lidem by tady v okolí slušel rozbitý rypák!“, věřte mi, že moc dobře ví, o čem mluví :-).
Každopádně, mě ty její „rozumy“ vrátily zpět do známe krajiny :-), abych si tu vyslechla příběhy, podané stylisticky čistou, krásně baladickou formou, vyprávěné úžasně bohatým poetickým jazykem plným metafor, kde mi jednotlivé postavy a postavičky postupně „zabydlovaly“ vesnici a její okolí. Co mě opravdu bavilo, bylo sledovat, spojovat souvislosti, klíčové události v životě vesnice, skládat si tak tu pomyslnou pestrou mozaiku, ze které vzešel nakonec docela zajímavě provázaný a dost osobitý model světa – svázaný dávnými zvyky, tradicemi, a předsudky do klubka mezilidských vztahů, úsilí a tužeb, rozprostírající se v prostoru někde mezi školou, hospodou, farou a roztroušenými kopaničskými chalupami, jehož horizont Želarští překračovali jen zcela sporadicky, a nebo, naopak osudově … motivem příběhů, a tudíž povětšinou hybatelem děje, totiž často bylo právě porušení tohoto stavu věcí – a tudíž, třeba atmosféra očekávané pomsty …

… a ještě něco Vám musím říct, navzdory vší té osudovosti (včetně názvu vsi, Želary evokující žalostné události), budete číst příběh … uvěřitelně laskavý! 

„Vypráví se, že kdysi byli obyvatelé Želar do jednoho vybiti. Zločiny, za něž pykali, jsou omšelé. Historka rebelů, kteří nedocenili záměry boží, pohrdli milostí a zachovali se jako dobytče, které nedohlédne své slávy, stávajíc se žertvou.“

91 02.05.2019

„mám takový zvláštní pocit … který jsem míval jako děcko a celá léta jsem ho neměl, jako kdyby se tohle všechno už jednou stalo … ten pocit mám často, přichází znenadání … a pak zmizí“

Představte si v duchu všech pět Delaneyových u jednoho kulatého stolu, v tom okamžiku šťastných .. a zachovejte si ten okamžik, není k vidění příliš často, ne že by se Delaneyovi neusmívali, vlastně je to nad poměry veselá rodina, jenže …

… mají takové zvláštní nadání,
budit proti sobě jakési nepřátelství,
navíc vynikají skoro ďábelskou zlomyslností,
taky umí mnohovýznamně mlžit,
a mají talent k fňukání,
ovšem klábosit dovedou v několika jazycích,
a hlavně, mají opravdu velkodušné srdce,
které ovšem schovávají,
a tak se vám za zády nejspíš ozve pohrdavý smích.

Delaneyovi jsou netradiční a nekonvenční rodina, spíš zvláštní směsice světoběžníků … „nic dobrýho nepojde z týhle smíchanice původů“ …. říká služebná Trudi … „jen divadlo a předvádění“…

… pak bouřlivý potlesk,
žádná obyčejná poklidná rutina života,
všední život totiž není pro ně,
ale stále nové a nové zvuky, tváře
shon a ruch … pompézní divadlo.

Delaneyovi přijeli, zmizel řád a vypukl chaos …

… příval slov, až do noci,
nikdo z nich nevstává brzo ráno,
pomotaný život,
předstírání, že jste šťastní,
utíkání od problémů, před hněvem, před osamělostí,
oklamat svět!

Delaneyovi říkají … „nechci v životě něco dělat, protože se to musí, ale protože to chci.“

Příběhy paní Daphne … to je atmosféra plná pocitů, a to je přesně to, co se mi na nich líbí. Každý z Delaneyů vám bude představen ve své nejintimnější poloze, každé hnutí mysli, nejniternější pocity, budete vědět o čem přemýšlejí, co je trápí, co je činí šťastnými, bude se s nimi usmívat, předstírat, utíkat, toužit, prostě žít … tahle autorka má totiž pozoruhodně vyvinutý smysl pro všechno, co je jiné, zvláštní, výjimečné, má dar vidět, mimo běžný (všední) způsob toho, jak chápeme život, a takoví jsou pak i její hrdinové …

Přečetla jsem už několik jejich knížek a tato určitě není poslední, ráda se opět za čas nechám znovu okouzlit jejím kultivovaným jazykem a vypravěčským nadáním :-) ...

90 17.02.2023

„Jsi normální?“ … obyčejná a docela častá otázka, že?
Jenže … Co je to normalita? A … Kdo je normální?
Vlastně to jsou hodně těžké, filozofické, otázky.

Tahle knížka, jako i další od pana Koukolíka (jeho práci sleduji dlouhodobě) se pokouší povahu lidské normality pochopit, a rozlišit tak – co je ještě normální, a co už je patologické, zaměřila se proto na to – KDO – jsou ti, jež lidské normality nedosáhli, anebo o ní z nějakého důvodu přišli, a – PROČ – jich kolem sebe můžeme vidět, čím dál víc (jedna z tezí, které pan Koukolík v této publikaci obhajuje).

Lidská normalita je něco, co je hodně úzce spojené s našim citovým životem. Citová výchova je totiž základem pro to, abychom vyrostli v člověka normálního – prostě dětství je rozhodující pro to, jací budeme. Hodně, hodně, hodně, záleží na tom, jestli v dětství budete chápat svět jako bezpečné a zajímavé místo pro život – tedy, jestli budete mít normálně nastavenou citovou vazbu („niterné pocity, které získává dítě ve vztahu k matce“), nebo ne. Když to tak totiž není vznikají první patologické vazby – pak se stane, že dětské oči vidí svět jinak, jako místo nebezpečné, chaotické, kde je potřeba být neustále ve střehu, mít se před ostatními na pozoru – výsledkem je „trvalá útočnost“ nebo naopak „zmrznutí, či vypálení duševních možností“.
Pan Koukolík se pak v této publikaci docela podrobně zabývá tím, jak moc může být člověk „postižený“ („nepovedený“, „zmrzačený“ – ale – ne nemocný) v citové (a tedy i hodnotové - morální) oblasti (pozor, ne v intelektuální) – zastává tezi, že v současné době čelíme (v souvislosti se současným vývojem společnosti, kam a jak se ubírá) v nenápadných a často obtížně rozlišitelných podobách, přímo epidemii deprivantství! A tak se nemůžeme pak ani divit jejich rostoucímu vlivu na společenské instituce, kulturu, veřejné mínění, prostě na celý celospolečenský kontext – a z toho vyplývá spousta důsledků.

Ono je samozřejmě dost obtížné už jen to, stanovit, co je a není normální – vlastně ani nejde vyjádřit v tomto smyslu nějakou „absolutní“ definici – že něco je nebo není absolutně správné, takže, ať chcete, nebo ne, nevyhnete se určité relativizaci (mimochodem v současnosti dost probírané téma – člověk se diví, co vše dnes může být relativní ¨) – a před přílišnou relativizací právě pan Koukolík varuje (před představou, že všechny sociokulturní skupiny je možné pochopit jen zevnitř – být jejich členem, tudíž je zvnějšku nelze ani posuzovat, a taky, že si jsou všechny „absolutně“ rovné). Pan Koukolík totiž poukazuje na to, že sice všechny společnosti, od prvopočátku, mají společné a stejné neurobiologické a vývojově psychologické základy – o tom se nelze přít, ale přesto je nelze postavit na jednu rovinu (právě ve smyslu sociokulturního relativismu) – pokud bychom totiž na to přistoupili, pak bychom pod pojem „normální“ museli zařadit např. i nacistický stát zrovna tak jako athénskou demokracii, schizofrenie by byla jen věcí dohody, nebo „sadistický vrah by jen vyjadřoval svou osobnost a právo na svobodu“, atd. ...
Člověk má ale evolučně dané, že je tvor morální – ať už chce, nebo nechce (měla by to být naše evoluční výhoda – umět rozlišovat mezi tím, co je dobré a co zlé), a tak, když chcete uvažovat o tom, jaké chování je nebo není normální, narazíte na společensky různě nastavená kritéria rozlišování a pochopení důsledků lidských činů – tedy na morálku.
A tak jako různě rozlišujeme mezi krásou a ošklivostí (máme různé představy), nebo mezi tím, co je nám příjemné a co není, tak různě chápeme /individuálně, ale hlavně v rámci jednotlivých společenských uskupení/ i otázku toho, co ještě je možné považovat za normální jednání a co už ne.
Pokud o tom totiž začnete přemýšlet, brzy vám dojde, že je opravdu nemožné ve vztahu právě k normálnosti něco stanovit a považovat to pak za „absolutní“ a tedy, že budete prostě muset více méně relativizovat, protože samozřejmě, a tomu se nevyhnete, vždycky záleží na rozdílnosti sociokulturních skupin, a ne každou dokážete tak úplně pochopit, to je fakt.
Takže, jak z toho ven?
No, pan Koukolík říká, že samozřejmě každá společnost měla, má a bude mít svou vlastní stanovenou normalitu, a tím pádem i stanovenou svou hranici pro patologii. Historicky je dané, že lidské společnosti buďto toho byly schopny, v této oblasti rozlišit a stanovit si, co je a není normální, nebo ne – jenže pak samy sebe těžce poškozovaly, a následně většinou zanikly!
Současný vývoj společnosti, podle něj, vede k dalšímu z mezníků - ve skrytých a často obtížně rozlišitelných podobách je v současnosti deprivantství globálně na vzestupu – jako důsledek současného směřování civilizace, stačí se rozhlédnout kolem sebe, deprivanti totiž vidí, jako jediný smysl bytí - samoúčelnou moc! – jako prostředek kontroly nad lidmi a světem (úplně stačí poslechnout si, nebo přečíst každodenní zprávy).
Tahle posedlost mocí vychází z jejich potřeby absolutní kontroly nad něčím, co je pro svou složitost (a to dnešní svět je) nepředvídatelné a nekontrolovatelné – příčinou pak je (další z tezí pana Koukolíka) – „nevyvinutost, poruchy vývoje, zmrzačení nebo amputace niterného základu normality“ – tedy deformace základního celoživotního procesu, který v sobě každý člověk má (je evolučně daný – do vínku nám totiž byly mj. dány schopnosti fantazie a tvoření).
Takže pozor na iracionální rozhodnutí – ovlivněná médii, správně volenými polopravdami, jež upoutávají naši pozornost – a vytvářejí neexistující souvislosti, kombinují informace vzájemně rozporné, apod. – a to především u jedinců, jejichž citová výchova neproběhla tak, jak by měla.

A pro ty ostatní? – použije kritické myšlení jako obranu!
Mozek je nejsložitějším orgánem lidského organismu, je tvořitelem naší osobnosti, ale pozor, je také zdrojem iracionality a myšlenkových chyb .

90 08.12.2022

„Příval, který se provalil … byl nesmírný.“

Příval vulgarity, který se strhl na první stránce, a valil se jako hluboký špinavý veletok skrze další stránky až k té poslední, byl nesmírný.
Příval lásky, který se valil jako smrdutý hnijící proud uprostřed toho štiplavě páchnoucího toku nelásky, byl ohromující.
Břehy této řeky lemovaly netečnost okolí, patologicky drsná ruská nátura (o čemž se historicky neustále přesvědčujeme), a nesmírná bolest tragického osudu.

Nesmála jsem se, když jsem četla, jak řve babička na svého vnuka: … „Ty smradlavý, páchnoucí, prokletý, nenáviděný hajzle! … Budeš žrát, až dostaneš žrát!“.
Vlastně ani, když jsem našla, co knížka slibovala podle anotace, tedy černý humor a nadsázku, jenže ta tragika smutného příběhu malého Saši, neodpustitelné chování celé té rodiny, jejich drastický osud, to vše mělo hodně navrch, zvlášť když k tomu ještě přidáte na pozadí se odehrávající příběh druhý, o ruské povaze (alespoň tak jsem to vnímala) plné hněvu, psychického i fyzického strádání, a touhy po lepším životě děj se co děj, tak z toho spíš mrazí.

„Zas to máš blbě? … Ty dobytku!“
…
„Babi. Babičenko, co je s tebou? Ty mě vůbec nevidíš?
„Přivedls mě k šílenství … tupče!“
…
a „Nitka lásky se přetrhla.“

90 12.10.2022

„Kdo může znát tu píseň, co já v sobě mám?“ (J. Kainar)

Naštěstí se o ni s námi pan Kainar podělil, a nezapomněl ani na děti … a tak máte možnost a s vámi i vaše děti, slyšet tu jeho „vnitřní písničku“ taky …

… třeba v podobě vtipně veselých, bláznivé hravých nonsensových veršíků (říkadel) věnovaných právě dětem (už klidně i těm malým školkovým, jsou pro ně s lehkostí rýmované a pro nás dospělé příjemně zapamatovatelné) …

Víte třeba, kde najdete Kočičí náměstí ? Že ne? Tak poslouchejte, ať tam příště trefíte :-) …
„— To musíte přímo,
ale trošku mimo,
potom dvakrát za roh,
kde jí koza tvaroh,
potom vpravo klusem
za psím autobusem,
uvidíte bránu
U Tří paviánů,
té si nevšímejte,
za nosem se dejte, …

… jděte podél plotu,
a tam, kde to klouže,
rovně kolem louže,
uděláte vpravo v bok,
potom cikcak,
hop a skok, …“

… tak, teď už nikdy nezabloudím, a vy taky ne :-).

A víte, nejenom vy, milé děti, proč se nemáte druhým smát a pošklebovat? Protože se vám to lehce může vrátit, jako bumerang, … své o tom ví jeden takový malý, všetečný a posměvačný konipásek …

„Posmíval se konipásek
jednou zrána datlovi.
— Datle, datle, kde máš datle? —
Datel vážně odpoví:
— Datle mám tam, konipase,
kde konipas koně pase. — “

A tak jste se i trošku poučili, o tom, že kdo s čím zachází, s tím taky schází, a teď se můžete navíc (jako takový milý bonus), u některých poetičtějších (alespoň mě tak, třebaže o chroustech, připadaly) … i krásně zasnít …

„Byla noc modrá,
jako od inkoustu.
Tou modrou nocí
letělo pět chroustů.
Dva ti menší hráli čelo,
a ti větší bručeli si,
že to jako basy znělo. …

Byla noc modrá,
jako od inkoustu …
Vzpomínám dodnes
na orchestr chroustů.

… a na konec se můžete nechat i příjemně uspat … při hledání cesty do Hajan :-) …

„Ptal se včera pána pán.
— Kudy tudy do Hajan? —
— To se dáte kolem plotu,
od Klímadel na Dřímotu,
z Dřímoty dál na Zívánky,
ze Zívánek na Hajánky,
z Hajánek dál k Polospaní,
a tam dole na stráni,
to už budou Hajany. —
— Děkuju vám, pane, moc. —
— Na shledanou. —
— Dobrou noc. —"

A sladké sny :-) ...

90 09.05.2022

Tak prý, že se na Malé straně bude točit španělský film.
Nedivte se pak, že vše co, vidíte, slyšíte a čemu se divíte, je jen dokonalou kulisou. No, ono je to nakonec trochu jinak, uvidíte sami. Příběh, který máte v ruce je totiž téměř dokonalou fraškou z pera pana Křesadla (který je díky DK mým objevem roku loňského), takže si můžete být jistí, že nic není tak, jak to vypadá.
Za pomocí bohaté fantazie, s použitím skvělého "místního nářečí" a několika fantazijních prvků je tu vyprávěn příběh jednoho velkého podvodu, díky kterému zjistíte, že dobře promyšlené výmysly a intriky dokážou přechytračit nejen místní svérázné obyvatelstvo (pokud chcete vědět, jak hodně svérázné, doporučuji začít, pokud neznáte, s páně Nerudovými Povídkami malostranskými, to abyste věděli, do čeho jdete :-)). Zjistíte totiž, že tupá odevzdanost lidí, strach z vyšší moci a dlouholetý naučený zvyk poslouchat jakékoliv, i ty nejnesmyslnější rozkazy jsou nejspíš věčné. :-)

A tak se stalo, že se v malostranských hospodách "v posledních baštách češství, ať tak, či onak, stávať přece mystická afinita mezi vlastenectvím a pivem, neboť tak zní naše právo“ … najednou mluví španělsky, a že je zakázáno točit pivo, které nahradilo španělské víno … „Říkali, že jednak to tady všecko musí vypadat úplně echt na ten film, a potom prej, když budou tady sousedi pít pivo, tak že nikdy nedostanou ten pravej latinskej šmrnc, kterej to prej chce." K čemuž (kromě dvou podvodníků z řad STB) notně přispěje jeden místní starousedlík, profesor Bulánek, který tč. nudíc se v invalidním důchodu, sepisuje skvělé odborné pojednání "Kulturně-historicko-esteticko-psychologická studie Prdel jako výtvarný princip barokní".
Víte, on se pan profesor Bulánek cítil trochu „umenšen filozofickým talentem zdánlivě prostých sousedů“, ovšem na to, aby učil místní usedlíky španělsky, se cítil docela ve formě. Nakonec, šlo to docela snadno – „jak je totiž něco jednou transformované, tak už se to nedá tak kontrolovat a fantazii se meze nekladou“.

„No, pane profesór,“ otázal se Bulánka pan Ignác, „a nejni možný, že snad spíme, že se nám to jenom zdá?“
„No, to snad ne,“ řekl invalidní učenec, „kdyby se nám to jenom zdálo, tak by se nám to nemohlo přece zdát všem dohromady stejně. To jest, kdyby se to komukoliv z nás zdálo ve snu, tak ti druzí dva by vlastně neexistovali a byli by jenom toho člověka sen. Ale to zde není ten případ, protože se tady všichni tři dohadujeme, čili máme vědomí, čili nejsme sen.“
„No, voni sou učenej pán,“ pravil pan Alojz malostranským jazykem, „ale podle mýho hloupýho rozumu, jak tedy já to vidím – tak to je nám s vodpuštěním prd platný. Protože kdybych dejme tomu já spal, tak se mi může zdát i to, že říkáte, že o sobě víte, a tudíž se mi nezdáte, ale ve skutečnosti byste se mi zdál i s tím, co říkáte. A to samý si můžete myslet vy vo mně. Já to teda vím, že vo sobě vím, a teda se vám nezdám, ale vy to zas navopak vo mně nevíte – a to samý tady s panem Ignácem, prostě každej z nás může vědět, že von sám z jadrnýho je fládru, ale neví, esli ty dva druhý ze snových nejsou hadrů, abysme uzpůsobeně vocitovali tady našeho drahýho místního barda –, protože cokoliv mu kterýkoliv z těch dvou vostatních řeknou, tak se mu to může taky jenom zdát, že to vo sobě řikaj – a po prdeli!“
Jak vidíme, přemýšlel pan Alojz tak úporně, že částečně vypadl z malostranského jazyka a zaměnil onikání celopražštějším vykáním. „A vědí, že ani to né, pane Alojz?“ vmísil se pan Ignác, „protože i to, že sou, kdo sou, se jim může zdát taky. Dejme tomu, že se jim zdá, že sou pan Alojz, ale chyba lávky, třeba sou ve skutečnosti někdo úplně jinej a tohle všecko se jim zdá sakumpingl i s tím jejich jástvim.“ Pan Alojz chvíli přemýšlel: „A vědí, že maj pravdu, pane Ignác!“ zvolal pak rozjařeně.
„Zatracenej život, člověk vlastně neví pořádně, ani jestli je von sám, natož druhý!“

No řekněte sami, není tohle navýsost originální pojetí „učeneckožvanivecké marnosti“?

Vzato kolem a kolem nakonec to nebyla myšlenka o nic nehoráznější než některé jiné „plkaniny duchovědců, které kdysi pan profesor četl nebo které musel kdysi vážně opakovat a rozebírat z katedry, jako např. Leninova teze, že duševno není nic jiného nežli materiálno přesazené do hlavy.“

V takovém prostředí se vám pak ani idea o prdeli nezdá zas až tak moc absurdní.
„Co více, byla dokazatelně a prokazatelně mnohem chytřejší a konkrétnější, … zdálo se dokonce, že snad na ní i objektivně něco je nebo může být. Dávalo to zřejmě docela smysl a mělo to hlavu a patu.“

Prostě tuhle parodii, která umně zakrývá svůj původní parodický záměr, si musíte přečíst, abyste pak možná pochopili … ty pravé autorovy záměry! :-)

Každopádně mě pan Křesadlo svou fantazií a pořádně ostrou satirou, založenou na citaci a parafrázi spousty jiných textů zaujal /z těch známých jmen namátkově … kromě Jana Nerudy a Pabla Nerudy, najdete v textu možná i odkazy na Kafku, Bondyho, Škvoreckého nebo Steinbecka, a samozřejmě taky pány filozofy, jako třeba Descartes, či Leibniz). A mě tím vším ... i dost pobavil :-).

90 05.01.2022

Atmosféra nadpřirozena … tajemná záhada na stole … závěrečné logické vysvětlení ... „byla to skutečnost, přelud, nebo sen?“

Mám ráda sci-fi, takže, Jakuba Arbese a jeho romaneta jsem si připomněla docela ráda. Krátký útvar, na čtení nic náročného (vlastně doporučuji maturantům, tohle je možná bude i bavit :), jehož základní ingredience mi sedí.
Co vás tedy čeká? Připravit se můžete na 3 příběhy, do kterých autor mistrně namíchal trochu fantazie s nádechem skoro hororovým navíc okořeněné špetkou okultních věd, pak přidal pořádnou dávku obdivu k vědě a jejím vymoženostem, a na závěr, jako třešničku na dortu, literární směs doplnil o racionální zdůvodnění, a pak, najednou, ucítíte slabý závan zvláštního aroma … pochybností, kterých se tak lehce nezbavíte … co když?
Co když nás totiž naše smysly klamou? … „smyslové moji však byli tak otupělí, že jsem si nemohl otázku zodpovědít“ … a tak … „myšlenky, jež mne v oné době pronásledovaly, vracejí se i po letech“.

Vidíte, možná, že nic není tak jednoduché, jak to nakonec vypadá, při čtení nezapomínejte, že Jakub Arbes je mistrem ve vzbuzování takových … drobných pochybností :-).

Ad moje „soukromá série návratů k povinné četbě“ – tak tohle se vydařilo :-).

PS: Doplňuji postřehy k jednotlivým povídkám – romanetům, v záložce povídky.

90 08.04.2021

„Pokladna v této kavárně bude nejspíš nejstarší dosud používanou pokladnou. .. Vypadala tak trochu jako psací stroj, a snad proto, aby ji nebylo jednoduché ukrást, vážila jen sama o sobě čtyřicet kilogramů. Při zadávání částky doprovázelo každé zmáčknutí tlačítka hlasité cinknutí. … Káva … a toust … a kari rýže … míchaný parfait … cink cink cink cink …“

Kavárna je pro mě synonymum pro příjemný prostor, mám kávu a pohodové prostředí kavárny ráda … „Káva, kterou v této kavárně podávají, se obvykle označuje jako moka. K její přípravě se používají výrazně aromatická zrna … má mírně nakyslou chuť a je trochu specifická … a tak ji nevyhledává každý.“
Takže je jasné, že mě titul téhle knížky ihned zaujal, navíc anotace hovořila o zvláštním a zajímavém cestování časem
… „přítomnost se nezměnila … změnily se jen ony … díky návratu do minulosti změnily svůj způsob myšlení“.
Jen na chvilku – než vystydne káva – měly 4 návštěvnice této zvláštní kavárny, šanci … pochopit, a dát prostor pro vyjádření svých skutečných! pocitů. Leccos /co byste možná ani nečekali/ se pak totiž v životě vyjasní.

Zajímavý námět, k tomu ještě japonské reálie, a poměrně pozitivní komentáře, to vše dohromady slibovalo dobré čtení. Po několika stránkách a prvním ze čtyř příběhů ovšem přišlo mírné zklamání. Cožpak o to, čtení to dobré bylo, ovšem, jak všichni ze školy víme, dobré, to je za 3, a u 3* i zůstalo – knížku hodnotím jako spíš odpočinkové čtivo, u kterého máte ovšem šanci se zamyslet, má osobitou myšlenku, kterou rozvíjí a která je určitě zajímavá, emoce a pocity jsou totiž velké téma – v této knížce se jich autor ale dotýká jen mírně a zlehka, ale co vlastně, tohle můžu prominout … do kavárny se to přeci hodí! :-)
Škoda jen, že jsem od prvopočátku měla neodbytný pocit, že „čtu“ romantický film – předpřipravený scénář pro film (jako film z prostředí kavárny – určitě to bude skvělé), a teď už vím proč, teprve po dočtení jsem zjistila, že autor je původně scénárista a divadelní režisér a knížka vznikla až následně, z původní divadelní hry – a to je na textu opravdu znát!

90 29.01.2021

„Svou rozlehlostí, drsným podnebím a poválečným zánikem mnoha osad poustevníkům Šumava zřejmě nadmíru svědčí …“ (Aleš Palán)

Jenže, … „vždycky je to trochu jinak, než jak to člověk zamýšlel“ (z rozhovoru s Martinou).

Reportážní kniha Aleše Palána trefila i v mém případě, do černého.
Vzala bych to asi pěkně po pořadě:
za 1) mám ráda Šumavu,
za 2) mám ráda krásné knížky, a tahle se opravdu povedla, upoutá na první pohled zajímavou obálkou, a když ji otevřete, krásným zpracováním, úžasnou fotodokumentací Jana Šibíka pak přímo láká, mít ji doma :-) (jen ke čtení je bohužel trochu nepraktická – je velká, těžká a skoro se bojíte otáčet stránky, je tištěná na tuhý lesklý papír, pro fotografie ideální, ale případné znehodnocení kterékoli ze stránek ohnutím, by mě mrzelo),
za 3) mám ráda, když u knížek můžu přemýšlet, a že v téhle je těch námětů opravdu dost, 8 rozhovorů, kde se setkáte, slovy Aleše Palána: „s myšlenkami, které by nikdo z nás nevyslovil, protože jsme formováni informacemi a životem ve městě“. Je to prostě tak, když žijete v odloučení od společnosti, resp. od společenského systému (ať už z jakéhokoliv důvodu), vaše myšlenky jsou formovány trochu jinak, hodně se zaobíráte sami sebou (ať už dobrovolně, či nedobrovolně), těch chvil, kdy nikoho jiného nemáte je hodně, a u některých, je to až absolutní, svou roli hraje samozřejmě mnoho dalších faktorů, jako jsou předchozí životní zkušenosti, částečná, či úplná izolace, a mnohé další, ale to na tom, že je samota výrazný faktor, který vás formuje, nic nemění (minimálně v tom můžete hledat společný rys, všech protagonistů), ale pojďme dál,
za 4) pro mě je jednoznačným plusem, že si Aleš Palán nevybral do své knihy osoby žijící prvoplánově alternativním způsobem života, tedy různé rodiny či jednotlivce odcházející do podobného prostředí za „zdravým životním stylem“, ale že jeho výběr padl na životní osudy lidí, kteří to povětšinou původně nijak neplánovali, ale jejich životní příběh je tak či onak posunul tam, kde jsou, přičemž někteří tam jsou rádi, jiní tak úplně ne, a přesto zůstávají, z různých důvodů, vysledovat se dají některé společné (a je to docela zajímavé pátrání), takže,
za 5) ráda pátrám :-), mnozí čtenáři psali, že příběhy otřásly s jejich emocemi, nemůžu v žádném případě říct, že by mě nechaly chladnou, ale ještě spíš než mé emoce, zaměstnávaly tu analytičtější část mozku, která pátrala po příčinách a souvislostech, přeci jen reportážní styl k tomu podle mě přímo vybízí, a tak jsem pátrala a hledala, četla, občas se i vracela, nutilo mě to, trochu si s textem hrát, a v životech samotářů hledat, která z cest je přivedla k životu na hranici možností, jeden z nich řekl, že „možná právě takhle se dají věci opravdu zahlédnout“, protože, dodává: „na to, aby sis opravdu všímal věcí, musíš mít probuzenou pozornost“, … na to se nedá moc co namítat, protože si myslím, že to tak je. Nutné je ale dodat, že ne všem a ne vždy se to dařilo, protože k tomu je taky potřeba určitá psychická pohoda, „když je ti zle, jsi ponořený do sebe a mineš plno věcí“, a tihle lidé (každý z nějakého jiného důvodu), přesto bez rozdílu, v životě nějaký ten psychický diskomfort, zažili, někdy hodně dramatický, někdy až tragický, někdy si ho způsobili čistě sami, někdy to byla souhra několika i mnoha faktorů (a vážně je zajímavé tohle sledovat), ale to jsem malinko odbočila, protože jsem chtěla psát ještě o jiných okamžicích, o těch chvílích, kdy jsou naladěni na přírodu a okolí, pak totiž všichni, do jednoho, „vidí“ a „cítí“ trochu jinak, je toho minimálně víc, než se nám ostatním může podařit byť i jen zahlédnout, příroda se jim otevírá tak, jak se nám to asi nikdy nemůže podařit, a většina z nás po tom asi ani netouží, protože většina z těch až mystických a tajemných zážitků (skoro se v některých případech nabízí říct, zážitků z paralelní dimenze) je něčím vykoupená, původně jsem chtěla napsat „draze“, ale ten pojem se tam moc nehodí, většina z nich má totiž i celkem osobitý vztah k penězům (možná by se dalo říct pragmatický – jsou, nejsou, byly, budou, nebudou … holý fakt s praktickým dopadem).
Každopádně Aleši Palánovi se podařil opravdový mistrovský kousek, ten „jejich“ úhel pohledu nám přiblížil, pomohl nám zaostřit stejným směrem, i když, to, co vidíme, je asi stále jen obraz nezaostřený, jako kdybyste si zapomněli dioptrické brýle, a záleží na tom, jak moc dioptrií vám chybí :-).

„Často spím přímo na břehu potoka, lehnu si na zem, jen tak se přikryju dekou, kdybych natáhl ruku, ponořím ji do proudu. Je to úžasné. Člověk má zavřené oči, slyší bublání, vysoké a nízké tóny se propojují, vznikají zvláštní souzvuky.“

„Přicházejí ke mně vjemy, který jsou opravdový. Kdo tohle umí, jsou novorozeňata, hodně malý děti. Někdy, až budeš mít děcko v kočárku, který ještě nežvaní, tak jako my teď, a nežije pro nějakej účel, všimni si, že nesleduje nic jinýho než stromy a listy. Oni spolu komunikujou! To poznáš na jeho obličeji…“

Pro mě byla návštěva životního prostoru, „kde se nemusíš přetvařovat“, „kde si můžeš užívat přítomnosti“, kde se dá ještě žít „ve svém prostoru, svém teritoriu“, které je nedotknutelné, … kde se každopádně žije trochu „jinak, než jak člověk zamýšlel“, a kde zjistíš, že možná „nikoho ani nepotřebuješ“, a kde do života vstupují ve velkém přírodní živly, které vše mění a převrací naruby a zase zpět, … inspirující, ve smyslu zajímavá, nechápejte prosím ve smyslu, hodná následování :-), ale určitě hodná zamyšlení nad hodnotami nás, lidí žijících v systému, ale taky zamyšlení nad „dobrým bydlem“, které nás občas pálí, a možná si to pálení, občas zbytečně, přivozujeme sami.

90 08.04.2019

"Největší lstí ďábla je, když sám o sobě prohlašuje, že není."

„Dámy, páni, co tu uzříte, je strašná věc, … píše se rok 1680 a Prahou jde hrozná zvěst, že nastává velké umírání, černá smrt, lidu kruté týrání, kterému neujde žádný lidský tvor. Neboť přišlo zlé postavení hvězd a otrávené studně byly, to byla ta přírody a nepřátel lidstva lest, ale lidé ještě žili. V Praze se teprve stahuje k neštěstí… “

Právě se nacházíte v Panoptiku ala Madame Tussaud ... je to obyčejná pouťová atrakce ... předestírající děsivé události ... a taky předloha ... pro Kopfrkinglův zločin ...

Příběh, který máte v rukou, přiznávám, se mi četl strašně špatně, a nebylo to proto, že by byl špatně napsaný, ale právě naopak, ... slova, správně zvolená a umístěná velice přesně jedno vedle druhého ... řádek za řádkem ... vytvořila výborný text ... a právě z něj pak na mě padala hrůza ... způsobující mrazení v zádech ...

Příběh, ve kterém se na první pohled spořádaný a milující otec rodiny a zaměstnanec krematoria dostane až k spolupráci s nacisty a vyvraždění vlastní rodiny ... kde je židovská rodina jako jediná překážka na cestě za vysněnou prací ... u plynových komor ... dusí ...

Příběh, ve kterém je krutost překrývaná něžností krásných slov, ve kterém sentimentální patos zakrývá zlé úmysly, obdiv k hudbě zakrývá patologické úvahy nad tím kolik kilogramů popela vznikne z těl zesnulých žen ... bolí ...

Příběh, ve kterém má smrt nekonečně variací ... a je jedinou jistotou v životě člověka ... ve kterém je smrt dobrem, protože ušetří utrpení ... děsí ...

Příběh, ve kterém zlo je to, co je pozitivní, co je samo o sobě zjevné a silnější a reálnější než dobro. Dobro ... štěstí a spokojenost, je to, co je negativní, pouhé ukončení touhy a zánik bolesti. Pomíjivé dobro končí s uspokojením naší dychtivosti, jen zlo stále trvá. Život samotný je pak samozřejmě zlý ... vyvolává zlé sny ...

Tak proto se mi tenhle příběh četl špatně ... to proto bych mu subjektivně, dát čistě na pocity, které jsem při četbě měla, dala stěží dvě hvězdičky ... jenže nemůžu ... už jen pro ta slova, kterými Fuks vládne opravdu mistrně ... a taky mi v uších zní smuteční pochod z Beethovenovy Eroiky ... a už zase mě mrazí v zádech ... když si vzpomenu ... že hudba je i pro Kopfrkingla ... důležitou složkou lidského života a poznání a že právě z jeho úst vychází slova :

"umírá chudý, kdo nepoznal krásu hudby."

90 01.09.2018