alef komentáře u knih

„Lisbeth instinktivně cítila, že něco není v pořádku. Polovinu života prožila v neustálé hrůze z… druhou polovinu života … čekala na to, až se znovu objeví. Tentokrát se nemínila dopustit žádné chyby.“

A přesto …

„Poprvé v životě – alespoň od nejútlejšího dětství – Lisbeth Salanderová nedokázala mít situaci pod kontrolou.“

Mlha kolem Lisbeth se začíná rozplývat a to, co se odhaluje, je fakticky dost šokující. Čekali jste to, ale skutečnost předčila očekávání, informace, které se na vás hrnou, vás donutí pokračovat ve čtení příběhu … o nevšední, asociální, kontroverzní, každopádně komplikované, Lisbeth Salanderové, dívce, která disponuje nebývalými počítačovými, matematickými a logickými schopnostmi, mladé ženě, která není nevinná, a přesto je vysoce morálním člověkem.

Na Lisbethiině straně stojí jen pár lidí a má ohromnou kliku, že těch pár jedinců opravdu stoji za to, aby se naučila, považovat je za své přátele. Tahle dívka totiž nemá v podstatě žádné reálné zkušenosti se sociální institucí přátelství, už jako dvanáctiletá totiž zjistí, že se nemůže na nikoho a nic spolehnout, protože ji nikdo neposlouchá, a taky, že důvěra v lidi se nevyplácí, že důvěřovat může jen a jen svému vlastnímu úsudku (v případě matematicky zaměřeného Lisbethiina mozku … své vlastní konsekvenční analýze), a tak dost komplikovaně zjišťuje, co se pod povrchem tohoto slova skrývá ...

Protože kolem Lisbeth se toho děje tolik celospolečensky nemorálního a šokujícího (právě skrze ní se totiž Larsson rozhodl ukázat nám Švédsko jako takové, v té podobě, která je skrytá) … „že totiž pod povrchem otevřenosti, úcty k právům jednotlivce a neochvějné neutrality je švédský establishment náchylný obětovat práva svých občanů touze po moci.“ … a že to je pořádně devastující obraz fungování „elity“ státu :-/.

Téhle prazvláštní drobné dívce, která je ale, pozor, pořádně nebezpečná i pro drsné chlapíky, pak, jako oběti naprosto odzbrojujícího celospolečensky nemorálního selhání, leccos bez mrknutí oka prominete :-).

Sám Stieg Larsson svému vydavateli prý při doručení svého rukopisu tvrdil, že Lisbeth má představovat dospělou Pippi Dlouho punčochu, dívku tak odlišnou od všech ostatních a s totální absencí společenských návyků … za mě, tohle se mu dokonale povedlo.

Příběh se tak rozjel, a já chci tak moc vědět další podrobnosti o Lisbeth i o celém pozadí Všeho Toho Zlého co se stalo, takže, jdu rychle na třetí díl, navzdory tomu, že „najít souvislosti“ je v téhle zemi pořádně nebezpečné, možná přímo smrtelně nebezpečné …

„A Lisbeth najednou pochopila. Řešení bylo tak jednoduché; až to bylo odzbrojující. Hra s řazením čísel, které najednou zapadly do jednoduché rovnice, na niž bylo možné nejspíše pohlížet jako na rébus.“

PS: Abych nezapomněla na Mikaela Blomkvista a Milénium … přiznávám, on má prostě mé vřelé sympatie :-), vlastně skoro všichni z Milénia, až na Eriku, já té holce nemůžu tak nějak přijít na chuť, zato Anika (Mikaelova sestra), která se v tomto díle objeví, to je jiná káva a za mě, i jiná liga.

142 09.11.2021

“Někde u domu stojí starý džbán. Někde na pokraji chodníku zadrátovaná bandaska. Někde uprostřed ulice leží pekáč.
Jak tam přišly ty věci?
Vyšly si za noci z nestřežených polic a netrefily pak domů, když se rozbřesklo ráno?"

Mám fakticky ráda páně Nerudovo vlídné přemítání nad účelem věcí :-), jeho žertovně hravé zachycení okamžiku … on si prostě najde něco, nějakou skutečnost, věc nebo událost, co upoutala jeho pozornost, situaci, které se náhodně stane svědkem, okamžik, nějaké momentální zvláštní chování, a nebo i úplně obyčejné, a přesto v něm vytuší zajímavý příběh a on ho pak zkoumá a prozkoumává z různých úhlů pohledu.
Ve svém vyprávění, které z toho vzejde – pod drobnohledem provedeném popisu situace, je pak opravdu důkladný.
Vážně respekt k jeho bystrému literárnímu popisu prostředí!

A teď ještě k tomu slavnému slamníku, kolem kterého se všechno to povídání točí …
vážně to stojí za to si tuhle Nerudovu úvahu (dnes bychom řekli na aktuálně ekologické téma) přečíst.

Slamník je totiž, jak říká pan Neruda, věc potřebná a jak bychom dnes možná řekli i velmi ekologická (co se týče jeho zpracování a použití :)) … nj, ale všechno má svůj háček, nakonec stejně řešíte stejné dilema (tenkrát, skoro jako dnes) … kam s ním? … když doslouží, je totiž úplně stejně nevhodný k nacpání do popelnice, a to nejenom kvůli svému rozměru, ale i různým byrokratickým okolnostem, takže, jak vidíte, svět se sice mění, ale lidé … ti jsou nějak stále stejní a stejně nepoučitelní ...

„Projela mne myšlenka hanebná! Jakpak kdybychom tedy já a Anča chytli v noci slamník, donesli jej tamhle za roh a slámu vysypali? – Myšlenka rozhodně nepěkná – nepořádná – protizákonná – ale přiznám se: mně se líbila! Člověk se, ach, tak snadno stane špatným!“

A jak to se slamníkem a jeho majitelem bylo, určitě stojí za přečtení :-).

101 04.11.2021

„Text je subjekt. Je třeba přijmout hořkou pravdu, že nikoho nezajímá, co si o světě myslíme … dost lidí ale může zaujmout, jaké to bylo, když …“
…
,,… slova jsou zde nástrojem: dodávají rytmus, barvu, zvuk a informaci, ale jsou až druhá za skutečností, kterou hodláme zobrazit.“

Knížka, která není (a myslím, že ani podle autorky neměla ambice být) příručkou tvůrčího psaní.
Je spíš souborem téměř filozofických zamyšlení (vytvořených z původních esejů, ze kterých vznikla) nad psaním, nad tvůrčí činností; a tak je spíš (pro mě inspirativním, originálním a nepostrádajícím empatii) autorským vyjádřením k psanému textu, takovým kriticky laskavým průvodcem … na cestě za sebepoznáním a rozvojem empatie pisatelské … vnímání pomocí textů. Dospějete tak k pojmenování svých pocitů, k vytvoření představy o případných příjemcích svých textů, k utřídění a možná i podložení argumenty, prostě k vytvoření osobité strategie práce s texty.
Paní Berková byla spisovatelka, ale zároveň vyučující na VŠ (právě tvůrčí psaní), takže bych její knížku chápala spíš jako takovou pomůcku, k otevření si prostoru, kde si můžete utřídit vlastní myšlenky, hodnocení, soudy, poznatky, plány … prostě vše, co by se mohlo hodit k vytvoření smysluplného textu :-).

86 03.11.2021

„Myslí si, z jednej časti žena, z troch dieťa
Že sa nikto nepozerá;“
(W. B. Yeats – Dlhonohá mucha)

Ona si nehraje s panenkami, v bezpečí se cítí jen ve světě z 64 čtverců.
Její mysl je kreativní, ale taky, v podstatě nevyzpytatelná; geniální, ale taky, trochu šílená … a s touto výbavou vstupuje do mužského světa, a začíná se strmá cesta ke slávě …

„Muži tě budou chtít leccos naučit, ale to neznamená, že jsou chytřejší. Ty si jdi po svém …!“

Intuitivní hráčka … tak si ji označili … „Ty tahy se mi někdy zjeví před očima.“ … však právě takovým jejím rychlým tahům nejvíc tleskají a ona má ve tváři svůj specifický výraz.

„Beth, intuice nepochází z knih.“

Introvertka ve velkém světě …

„Byla sama a líbilo se jí to. Právě tak se totiž naučila všechny důležité věci v životě.“

… osamělá hledatelka smyslu … především vlastního života …

„Zítra začíná turnaj. Potřebuji zapracovat na koncovkách.“
Paní Wheatleyová seděla na kraji postele a obdivovala vlastní nohy. „Beth, moje drahá,“ povídala zasněně, „možná bys měla zapracovat na sobě. Šachy docela určitě nejsou všechno.“
„Ale šachy umím hrát.“
Paní Wheatleyová si dlouze povzdechla. „Život mě naučil, že ne vždy záleží na tom, co umíš.“
„A na čem záleží?“
„Na tom, aby sme žili a rostli,“ … „aby sme žili svůj život.“

110 27.10.2021

Varování předem, právě se cpete … „Do škvíry právě tak široké, abyste se sotva protáhli.“

Nebojíte-li se toho, co uvidíte, pusťte se směle do dobrodružství, a moc při tom nepřemýšlejte, jestli tam ta škvíra bude i ve chvíli, až se budete chtít s úprkem vrátit zpět … do reality, kde se vám život nebude jevit s tak brutální otevřeností, jako v Palahniukově světě „tam za škvírou“ ...

Moje první setkání s autorem kontrastu … „mnoho podob krásných, … mnoho bizarních, … a nemálo též odporných“, který píše „pravdu o pravdě“, svým velmi specifickým /tedy pro mě do budoucna identifikovatelným, ale především zajímavým/ stylem, strohým až minimalistickým /a přesně to mi sedlo hned na první dobrou – krátké, jednoduché a přesně mířící věty/.

Mé první pocity? Dostala jsem se do světa, kde alegorické obrazy a jinotaje ukrývají před čtenářem svůj pravý smysl, kde destrukce, či ještě spíš sebedestrukce, vede k sebenalezení … vlastního života uprostřed trosek deformovaných citů a zjizvených pocitů.
Otevřeně přiznávám, že tento způsob „vybrušování života k dokonalosti“ mi přišel docela dost šokující :-).

V některém z rozhovorů s autorem jsem si ale přečetla, že jeho šokování čtenářů vlastně vůbec nezajímá, že to o co se snaží je „dosáhnout transcendentního … romantického bodu" … a to „dosáhnout ho opravdu nekonvenčním způsobem … dostat se k tomu romantickému, dojemnému, srdcervoucímu místu, ale prostřednictvím mnoha sprostých činů."

Přiznám se, že moc romantiky jsem v jeho textech neobjevila, možná nějakou tu transcendentní záležitost, zato spoustu sprostých činů :-) … asi to ale k lidem patří, protože autor prý nedělá nic jiného, než že „organizuje nápady, postřehy a myšlenky jiných lidí“ … a pak je prezentuje…

„A na všech sedadlech jeho autobusu hlavy přikyvují, krky se natahují, všichni vyhlížejí cosi božského.“
„Tak tenhle flek jsem nechal, abych sem mohl jet," říká svatý. „A tenhle život."

Všeho je totiž potřeba se vzdát … všeho, pokud chcete „cestovat“ s posádkou tohoto fakticky strašidelného autobusu (co se týče jeho cestujících) … jak by řekl pan Whittier: „Co vás brzdí ve vnějším světě, to by vás brzdilo i tam."
Takže, zahoďte to, všechno! Nic s sebou nepotřebujete! Všechno vsaďte na jednu kartu, stejně, jako „účastníci tohoto zájezdu“ …

„Sázíme na to, že … budeme schopni vytvořit nějaké mistrovské dílo. Povídku nebo báseň nebo scénář nebo memoáry, které by dodaly našemu životu logiku. Mistrovské dílo, kterým si vykoupíme únik z otroctví u partnera nebo u rodiče nebo u velké firmy. Kterým získáme svobodu. Všichni jedeme tmou po prázdných ulicích …“

Jestli na to máte koule, vydejte se s nimi, ale pamatujte si, že dokud nedokážete pominout okolnosti a dělat to, co jste slíbili," … „vždycky bude svět ovládat vás."

Pan Whittier už dohlédne na to, „abyste dodrželi vlastní slib."

„… v rozmachu vám brání právě to, co vám v něm brání celý život.“

Vím, že si teď na nějaký čas budu muset, od kontroverzního Palahniukova provokativně sarkastického a surově cynického literárního stylu v povídkách, které se chvílemi pohybovaly za hranicí oplzlostí, až nechutností, které ale na druhou stranu tak drze prolamovaly různá společenská „tabu“, a hledaly „to vyšinuté“ v běžném životě nás všech, dát pauzu, abych unikla tomu „kanálnímu humoru“, který mně, upřímně, moc sympatický není. Na druhou stranu ale vím, že po dostatečně dlouhé době „očisty“ od autorova vidění reality tohoto světa, si na něj určitě zase vzpomenu a nejspíš se znovu za tu znepokojivě konfliktní pekelnou hranici, kde lidé běžně jednají naprosto nevhodnými způsoby, znovu mrknu.

93 19.10.2021

„TA LEPENKOVÁ KRABICE je nadepsaná "Poklady". Zatímco píšu, vidím tu krabici na horním regále v mé pracovně, kde ji přechovávám. Těší mě, že na ni vidím; kdykoliv vzhlédnu. Krabice obsahuje takové ty drobné osobní poklady, které přežily četné záchvaty všechno "uklidit a vyházet", jež mě občas popadnou.“

Další z, volným stylem psaných, laskavých zamyšlení vytažených z autorovy krabice s „Poklady“.

Díky, pane Fulghume, že jste tu krabici s tím „droboštím“ úvah, fejetonů, črt a volně asociovaných myšlenek nevyhodil a uschoval ji doma v šuplíku :-).
Jste totiž velmi zajímavý člověk, mnoha zájmů a taky profesí, navíc, dovedete se kolem sebe opravdu „dívat“, a pak vyprávět, o všem tom neobyčejném na tisíci úplně obyčejných situací. Jak sám říkáte, jste zvědavý, tedy, i všímavý a tak vidíte, to, co my ostatní prostě nevidíme …

„Smýšlíme o sobě jako o normálních, obyčejných lidech, ale tak to není.“
„Neuvědomujeme si, jak velkou roli hrajeme v životě druhých.“

A tak, díky Vám, spatřují světlo světa drobné, každodenní příběhy, které vypráví o lidech …
„Životní příběh jednou větou. Z louže pod okap.“

… a zcela samozřejmě a přirozeně reflektují Vaše osobní zážitky a životní zkušenosti, tedy, Váš pohled na svět kolem sebe …

„Pozorujeme, co lidé kolem nás dělají, a ani nevíme, proč to dělají. Jestliže naše vlastní skutky jsou záhadou, o kolik víc potom skutky druhých? Proč si lehl do hořící postele? Byl opilý? Nemocný? Byl to sebevrah? Byl slepý? Byla mu zima? Byl to cvok? Nebo měl jenom zvrácený smysl pro humor? Nebo co? Já nevím. Je těžké soudit a tak málo o tom vědět. Ale stejně klidně soudíme. Samozřejmě. Jenže kdybychom se soudů aspoň občas zřekli, třeba bychom se měli radši.“
…
„Děti … Učte se od nich – mají toho hodně, co vás můžou naučit.“
„Nic si nedělejte z toho, že nikdy neposlouchají, co říkáte, zamyslete se nad tím, že vás neustále pozorují.“

108 12.10.2021

„… a není to kniha napsaná spisovatelem ve vrcholné formě …“

Kniha zrodivši se z tragické události v životě spisovatele … velmi osobní, velmi depresivní a jednoznačně kontroverzní deník … sebelítostné vyjádření člověka trpícího úzkostmi všeho druhu, od těch o své zdraví až po chorobně žárlivé myšlenky …

„Proč píšu deník? No když už jsem se rozhodl nedávat rok žádné rozhovory, musel jsem si to přece nějak vynahradit; jsem na rozhovorech o vlastní osobě závislý …“

Deník je jedna z nejstarších literárních forem a Vieweghovi sedí, takže se nedivím, že se spisovatel „v nejhorším tvůrčím období svého života“ uchýlil k této formě (právě za ní má ode mne 1*), naopak, řekla bych, že to byla správná, ještě spíš řekněme, jediná možná, volba a asi jediné, co trochu „zachránilo“ výsledek … knihu autora pochybujícího, sama sebe přesvědčujícího …

„ ,Bude to někoho zajímat?̔ zeptám se. ,Bude tuhle litanii někdo číst?̔ ,Koupí si takovou knihu někdo?̔ Mám sevřený žaludek. Vypiju zbytek vína ve sklenici.“

… a ve finále opět vše zpochybňujícího …

„ ,A co mám doprdele dělat, když musím polykat dvanáct tablet denně?‘ “.

Výsledkem je tedy knížka, která není ani trochu satirická (jak jsme u autora zvyklí), vlastně ani moc ironická (i na to jsme u něj zvyklí), vlastně je jen dost sarkastická …

„Jsem paralyzován zjištěním, že debilové existují…“

Výsledkem tak není nic jiného než vulgarismy prostoupený deprimující text …

„ ,Co to kurva žeru za voblbováky?‘ ,Osude, ty svině!‘ ,Čím jsem tě tak nasral, že jsi mi z mého skvělého života udělal tohle?‘“

… který měl, jako terapeutický (jak se o něm vyjadřuje i sám autor) zůstat pěkně v šuplíku!

89 12.10.2021

Zapomenutý, nepřístupný kraj, kde existovaly pouze staré stezky vedoucí hlubokými hvozdy, do nichž jinak nebylo možné proniknout vůbec, a v něm lidé, rozptýlení po malých osadách a samotách; uhlíři, dřevorubci, pár sedláků z Bavor – to je Klostermannova Šumava, kde drsné podmínky a nemožnost komunikace s okolním světem vytvořily velmi osobité společenství lidí se svéráznými tradicemi, zvyky, a taky mravními postoji.
Svět lesních samot, ze kterého na vás dýchne realisticky věrně popisovaná krása šumavské přírody a jejich lidí. Svět, který už zanikl. Šumava ve své původní kráse, s její divokou a nespoutanou přírodu, která je k člověku nesmlouvavá, vlastně až krutá, a která je přitom zároveň nevýslovně krásná.
V příběhu, který chvíli lehce plyne, chvíli docela svižně vypráví a přitom úžasně barvitým slohem vše popisuje, je zachycené kouzlo světa původních šumavských pralesů, do kterých není radno jen tak vstupovat, znamenalo by to totiž minimálně poměrně namáhavě se prodírat nesmírně houževnatými lesními porosty …

„Cožpak u nás strom roste jako v kraji? Pomalu roste, zima a sníh nedají a jarní mrazy mladé větvičky pálí; za dvě stě let u nás té výše a tloušťky nedosáhne, k níž dospěje dole za padesát.“ „A k tomu ty velké malým ve vzrostu brání,“ dodal mladý jakýs člověk. „Brání ve vzrostu,“ uchopil se zase slova jednooký stařec, „to máš pravdu – ale zato také chrání! Ty velké tu stály od nepaměti, ale věčně státi nebudou; zetlí ten onen, jeden po druhém, a padne; na jeho místo jiný postoupí a zmohutní, třebas i zadlouho. Tak se stává, že dokud celou věc člověk lesu samému ponechává, nic lesu se nestane. Co les ztratí, zase si vynahradí. Ale pokácejte ty staré stromy zkraje, ty velké, a uvidíte! Vzepře se vítr do husté drobotiny a povídám vám, celou rázem ji položí.“

Před očima vám vyvstane obraz skutečně drsných hor, kde žít není žádná sranda, a proto jsou stejně drsní i lidé, kteří se, navzdory všem místním těžkostem, rozhodli právě tady usadit, anebo možná ani jinou možnost neměli. Seznámíte se s celým pošumavským pomezím, kde se potkávají a střetávají čeští a němečtí starousedlíci. Poznáte všechny, kdo se rozhodli právě tady žít, od těch nejnuznějších, od drvoštěpů a pytláků, až po aristokratickou vrchnost, která tak maximálně jednou za rok zavítá do zdejších hor na hon. V zevrubném líčení se vám představí život místních dřevařů, vorařů, sklářů, pytláků i hajných, poznáte celý ten místní lidový svéráz, od toho dobrého, co v nich je, jako zdravý selský rozum a až nečekaný důvtip, jako třeba, když hajný
… „V úkrytu pürstlinských lesů kombinoval smělé teorie, které mapu Evropy rub na rub přeměňovaly.“; …
až po všelijaké špatnosti, které se v nich skrývají, všemožné zlotřilosti, kterých se dopouštějí, mravní degeneraci a tupost, která přichází s odloučeností od okolního světa.
A všechno to jsou skuteční lidé z masa a kostí … „nedostává se mi fantazie ani vynalézavosti; lidé, jež jsem svým milým čtenářům představil, existovali neb existují právě tak jako existuje příroda, do níž jsem je uvedl, a já jsem si ani jednu z postav nevymyslil, s nimiž moji čtenáři v mých skromných knihách se seznámili…“ (K. Klostermann – Šumavská dramata)

Je to zvláštní uzavřený svět lidí spojených společným údělem – tvrdým bojem o přežití uprostřed nekompromisní a monumentální přírody, která je dokonale lhostejná k lidským osudům.

Karel Klostermann svůj příběh „vymaloval“, a tak se stalo, že jsem uviděla, působivý, poetický obraz „ráje šumavského“ …

„…jest jedno, ať svit vycházejícího nebo zapadajícího slunce zlatí oblohu, vroubí lemem různobarvého světla hory, lesy, skalní temena i stráně, utkávaje modré a fialové závoje přes husté lesy a nachově černé stíny přes hluboké rokle a úžlabiny; ať vše se koupá v moři světla poledního slunce; ať vystupují hromonosné mraky, příšerně hrozivě, plné majestátnosti; ať valí se ohromné kotouče co mléko bílé mlhy, tu zahalujíce rázem nebo zvolna hřbety a ostré výběžky temen horních v záhyby světlého roucha svého…“

124 11.10.2021

„Stabilita byla jen iluzí.“

Premisa, která stojí na počátku, úplně všeho o čem budete číst, od chování každého jednotlivce, přes chování celé světové společnosti až po nekonečný vesmír a jeho taje a zákonitosti.
Pokud ji přijmete, svět se vám rázem začne před očima nezadržitelně měnit.
Uvidíte lidskou rasu ve své pravé podstatě, jako velmi naivní, bojující ve „válce“, kterou prohrává ještě dřív, než ji vůbec začala, protože jejím největším protivníkem jsou hlavně a především … slabiny samotné lidské civilizace!

Už od prvních stránek na vás tak budou útočit pocity marnosti. Než totiž lidskému světu něco dojde, většinou už není co řešit, stále krok pozadu. Vytvořit pak, nebo i jen představit si, v nestabilním možná přímo chaotickém prostředí, kterým je naše planeta Země a její celosvětový pořádek, fungující systém (čehokoli), je více méně nemožné.
Patová situace! Od které už není daleko k takovým filozofickým otázkám, jako, zda jsou stabilita a řád jen dočasnými jevy v chaotickém proudu vesmíru? … a ty vám nedají spát.
Když vás začnou napadat podobné otázky, když nabydete dojmu, že svět se nezadržitelně mění, získat zpět pocit jistoty není jen tak …

„I kdyby nad námi držel ruku Bůh, nepomohlo by to. Lidé zašli už tak daleko, že jejich modlitby dávno nikdo neposlouchá.“
…
„Přestaňte!“ křikl. „Nemáte nic lepšího na práci? Kde je váš smysl pro zodpovědnost? Nemá-li civilizace budoucnost, k čemu je vám cár světské slávy, o který tu bojujete?“

Čeká na vás velkoryse pojatý a komplikovaný příběh, který reflektuje obecné otázky přežití civilizace, a jde při tom dost hluboko, pohybujíce se (použiju-li vědecký termín, kterými se příběh jen hemží) nejen na makro, ale i mikro úrovni tohoto společensko-vědecko-filozofického fenoménu. Jinak řečeno, prostě nahlíží na problém ze širšího i užšího úhlu pohledu, reflektuje tak otázky přežití … v oblasti konkurenčního boje na úrovni jednotlivce, jednotlivých států i celé civilizace, ukazuje tak na soupeření jednotlivců, národů, společenství, prostě všech proti všem, aby ho pak pojal tak, jak si zaslouží, jako problém celého lidstva.
A protože jsme v Číně, která ve své alternativní historii (dost odrážející tu skutečnou) jede v duchu hesla:
Být prvním, kdo se stará o problémy světa, a posledním, kdo se vzdává jeho zábav!
(ostatně, tenhle způsob uvažování podvědomě vnímáte na každé stránce), pojala tato země tento „boj“ v duchu své revoluční tradice, tedy, svérázně a po svém (to je docela dobré si uvědomit, ještě než se do Problému tří těles pustíte), jsou to totiž právě čínské reálie, s čím se, kromě samotného sf příběhu, budete muset vypořádat.

„Takto víme, že život pramení z obav a smrt z pohodlí a zábav.“
(sbírka rozhovorů učence Mencia s králi své doby, přibližně 4 st. př. n.l.)
Mimochodem, i tohle je Čína … a její společný základní rys myšlení, jako nikdy nemizející kontext!

Pokud se z mikro úrovně jednotlivých postav, národů a světových společenství posunete až na makro úroveň kosmologických záležitostí, začnete se pohybovat v exaktních prostorách vědy, především matematiky a fyziky (určité znalosti těchto oborů vám budou jen ku prospěchu, ale pro opravdu vědecky vzdělané čtenáře možná spíš budou některé premisy obtížněji uvěřitelné). Nahlédnete totiž jejím zorným úhlem především na chování chaotických systémů, abyste prozkoumali citlivost takových systémů na jejich počáteční uspořádání, nebo taky zjistíte něco o nepředvídatelnosti určité periodicity v takových systémech, prostě (více literárně řečeno) dýchnou na vás vzdálenosti tisíců, milionů astronomických jednotek, gravitačních vazeb, nezměrnost oběžných drah, celá ta do nekonečna se vlnící nezměrná hloubka vesmíru.
Nakonec se ale stejně vrátíte! Ještě dál (hlouběji) než jste začali, na mikro úroveň všeho! Na úplný počátek všeho! K Myšlence? K Bohu?

Problém tří těles je příběhem mnohovrstevným, hledajícím stabilitu a řád.
V tom malém měřítku, v chaotickém prostoru naší planety … v chaosu emocí, vztahů, konvencí, tabu a všech těch společenských struktur lidské rasy;
v tom větším měřítku, pak v chaosu vesmírného nekonečna, které možná že bylo, ale taky možná že ne, vytvořeno za nějakým účelem?

Zasaďte tohle všechno do neméně komplikovaného kontextu moderních čínských dějin, východních filozofických systémů a celosvětových náboženských konceptů … výsledkem bude tato 600-ti set stránková knížka, která mi svým rozsahem myšlenek, úvah a námětů na přemýšlení brala dech, ovšem, svou literární úrovní už tolik ne, řekla bych, že právě na příběhu samotném se chaos myšlenek a nápadů projevil nejvíc, skoro bych řekla, že i pro autora samotného byl příběh jako takový, podružnou záležitostí, takže něco mezi 3-4*, přesto se můžete těšit na výbornou sf, hezké až poetické popisy jiných světů, nebo „mrknutí vesmíru“ :-).

102 08.10.2021

Nešťastnou náhodou zpečetěný osud neovladatelné síly, která zabíjí, sen, který se rozpadá!
To je Steinbeckův příběh O myších a lidech. Stačí mu přitom k tomu necelá stovka stran, aby před vámi rozehrál příběh o přátelství, útrapách, samotě, vině, soucit a zodpovědnosti, … příběh o lidských touhách, přáních, o naplněných a nenaplněných snech a vizích.
Ještě než se do příběhu ale pustíte, stojí za to přečíst si báseň Roberta Burnse: Polní myšce, když jí básník vyoral hnízdo (přel. Václav Sládek); právě tady Steinbeck totiž našel inspiraci pro svůj příběh … Burns v ní rozjímá nad osudem myšky, kterou člověk na poli vyoral, ona tak přišla o domov a pryč jsou i všechny její plány o dobrém útočišti …

„Ty plachá, šedá myško malá,
ó, jak jsi ty se polekala!
Ne, netřeba, bys utíkala
tak o své žití!
…
Ta malá hrstka trávy, stlaní,
tě stála krušné namáhání. -
Teď vypuzena! za vše ani
ti nezbyl kout,
bys mohla přebýt sněhu vání
a nezmrznout!
Však, myško, také my to známe,
jak ostražitost často klame; -
plán nejlepší, jímž hlavu láme
si člověk, myš -
co z všeho zbude? - strasti samé
a bol a tíž.
A přec tvůj osud přešťasten!
Ty pouze víš, čím zraní den:
zrak můj však zpátky obrácen,
ó, teskno tam!
A přede mnou? - já hádám jen
a hrůzu mám!“

Spojitost mezi bizarní dvojicí George - Lennie a malou myškou pochopíte okamžitě, i oni jsou bez domova a touží spokojeně si žít, proto na svých cestách americkým západem v nelehkých časech krize vystaveni nouzi a nedostatku námezdně pracují za pár šuntů a přitom spřádají sny a společně plánují, jak a kde žít; i jim totiž chybí domeček – útočiště, místo pro klidné, svobodné a spokojené žití…
Ve chvíli, kdy se do příběhu pouštíte, jsou živořícími osobami bez domova a nacházejí se právě nedaleko města Soledad v jižní Kalifornii …
Lennie je mentálně retardovaný dobrotivý prosťáček a George je jeho jediným přítelem a taky opatrovatelem a ochráncem, mezi nimi se tak vyvinulo zvláštní pouto vzájemné závislosti …

„Fazolí máme pro čtyry,“ ozval se.
Lennie ho přes ohníček pozoroval. „Já je nejradši s kečupem,“ zatoužil krotce.
„Ten my ale nemáme!“ Vybuchl George. „Ty chceš vždycky akorát to, co není! Můj ty bože všemohoucí! To by byl život, kdybych byl sám! Práci bych vždycky dostal jedna dvě, a nebyly by žádný maléry.
Nikde žádnej malér, a posledního bych vždycky shráb svejch padesát dolarů a sebral se do města a tam bych si dával. U děvek bych to moh táhnout třeba do rána. Jíst bych moh jít, kam by mě napadlo, do ňákýho hotelu nebo do něčeho takovýho, a poručil bych si tam, nač bych si zrovna vzpomněl. A tak bych to moh víst měsíc co měsíc. Moh bych si koupit demižon whisky nebo zapadnout do herny a mazat tam karty nebo šťouchat piliár.“
Lennie si klekl, zadíval se přes ohníček na dopáleného George a obličej se mu zatáhl hrůzou.
„A mám co?“ Pokračoval George vztekle. „Mám tebe! Ty se na žádným místě neudržíš, a když dostanu místo, pokaždý o něj skrz tebe přijdu. Skrz tebe abych v jednom kuse harcoval z místa na místo. To by ostatně nic nebylo. Ale ty si pokaždý něco spískáš. Pokaždý něco vyvedeš, a já abych tě z toho tahal.“
Zvyšoval hlas a už téměř křičel. „Magore jeden prevítskej! Skrz tebe ani nevycházím z malérů. “
Připomínal teď malá děvčátka, která se jedno po druhém pitvoří. „Chtěl prej tý holce jen šmátnout na šaty - jen jí je pohladit, jako by to byla ňáká myš... No jo, ale jak to ona měla vědět, že jí jen chceš šmátnout na šaty? Ona uškubne, a ty držíš ty šaty dál, jako by to byla ňáká myš. Holka začne ječet, a my museli bejt celej den zalezlý v zavodňovací strouze, protože nás chlapi hledali, a za tmy jsme se museli vykrást a táhnout jinam. A tak to chodilo pořád - v jednom kuse. Říkal jsem si, moct tě tak zavřít do klece, a v tý kleci aby bylo ňákejch milion myší, aby sis opravdu přišel na svý.“

Tak takhle nějak to mezi tou nesourodou dvojicí je … prosťáček Lennie se ve světě prostě neorientuje a Georgeho údělem je hlídat ho a být mu „starším bráchou“, který ho bude chránit …

„Když voda takhle stojí, neměl bys z ní Lennie vůbec pít,‘ dodal odevzdaně. ‚Ale ty, když máš žízeň, tak by ses napil třeba z kanálu.“ …
„Tak tys to už zapomněl? Abych ti to říkal znovu! Jéžišikriste, ty jsi ale boží dřevo!“

… sami pak uvidíte, jak hodně je Georgova snaha vpravdě sysifovská …

„‚To víš, já nemám co dělat! Takhle bych ti moh vykládat celej život. Já ti něco řeknu a ty to zapomeneš, a tak bych ti to říkal pořád znova.“

… a jak moc je Lennie navzdory svému vzrůstu, spíš dítětem, než chlapem, jak hora …

„‚A teď mi budeš vrnět jako malý škvrně! Jéžišikriste! Takovej chlap jako hora!‘ A Lenniemu se začaly chvět rty a do očí mu vhrkly slzy.“

… a přesto jsou stále spolu …

„S náma je to jiný. … My si máme s kým promluvit a to dělá moc. My nemusíme vysedávat po putykách a rozhazovat tam šesťáky, jako takový, co nemají kam jít.“
Lennie mu skáče radostně do řeči: „Ale s náma je to jiný. A proč? Protože… protože já mám tebe – a o mě se staráš ty, a ty máš mě – a o tebe se starám já. Proto.“

… právě pro to!

Vzájemnost, skrze kterou lze vzdorovat všem příkořím života a osudu, fatálně nezměnitelného!
Toulat se totiž světem úplně sám vážně nestojí za nic!

Jak zjistíte v přirozeně (ve své podstatě) jednoduchém, realistickém a přesvědčivě vyprávěném hluboce lidském příběhu!

145 04.10.2021

„Pozoruhodné je, že tento nejvyšší lidský výkon – medicína – není v důsledku nic jiného než vysoce specializovaný způsob sebezáchovy!“ (G. Vámoš, Princip krutosti)

Lékaři bojují s „neviditelným“ – nejdůležitějším objevem medicíny se tak podle Gejzy Vámoše stává mikroskop a oborem bakteriologie … a oboje se pak stává ústředními motivy románu Atómy Boha.

„Čo je to tedy, čo človeka urobí človekom?“ (G. Vámoš, Princip krutosti)

Filozofická otázka stojící na startovní čáře spolu s medicínou … a další linie příběhu.

Knihu Gejzy Vámoše lze totiž chápat mnoha způsoby. To je potřeba si říct hned na začátku,
… „nejnihilističtější dílo slovenské literatury“, podle kritiků,
… „vychovatelská literatura a popularizace vlastních filozofických názorů“, podle autora,
… „kontroverzní román“, podle reakcí čtenářů.

Po přečtení nejspíš budete souhlasit se vším, bude se vám líbit i nelíbit, bude vás lákat i odpuzovat, každopádně, věřím, že ve vás prostě vyvolá reakci, a to v každém!

Možná se tak právě rozmýšlíte, jestli číst, u téhle knihy ovšem by bylo fajn, nejdřív se na to, co přijde, trochu připravit (v tomto ohledu, pokud bych se vůbec pustila do nějakého přirovnání, bych si vzpomněla s připodobněním asi jen na Olgu Tokarczuk).

Takže, co vás čeká … vymykající se a rozhodně originální román – série impresionistických obrazů – zpracovávající životní příběh podivínského lékaře fascinovaného životem,
… trochu (spíš víc) cynického, naturalisticky surově prezentujícího své vlastní vědecké myšlenky a poznatky,
… trochu (opět spíš víc) kritického, důsledně odhalujícího společenská tabu a prohřešky,
… trochu (hooodně) výstředně filozofického, vyjadřujícího nesouhlas s kosmickým pořádkem,
… a v neposlední řadě, trochu literárně tvořivého, buřičsky pichlavého, ale i svým osobitým způsobem, skoro citlivě romantického, vynášejíc tak na světlo světa … spoustu nepříjemných aspektů života!

Začnete na úplném začátku, otázkami po prvotní příčině vzniku života, budete seznámeni s Vámošovou vlastní hypotézou o tom, jak se život dostal na Zemi a o izolovanosti života ve formě jednobuněčných (pra)organismů (které ostatně autor považuje za veskrze dokonalé).
Následovat nebude nic menšího, než geneze životních principů na jejímž počátku se některé jednobuněčné organismy rozhodly zanechat svou totožnost a individualitu a počaly se sdružovat do větších celků, a tak mezi nimi našel své místo boj!
Anebo, možná, že to byl právě boj, kdo je přiměl k soudržnosti?
Prostě se stalo, že svět přestaly obývat dokonalé bezkonfliktní volné buňky.
Na světě se zcela přirozeně objevila různost, konflikt, zlo a krutost.

Princip krutosti, princip soudružnosti a princip lásky jsou totiž také dalšími zcela zásadními motivy příběhu, spolu a nerozlučně s analogií člověk – mikrob.

Pak se už nemůžete divit, že k vám promlouvá Stafylokok, jakožto mikroorganismus, ke svým „bratříčkům“: „...my sme začiatok a koniec života, keď ešte nič nebolo, len chaos a len duch Pána lietal nad vodami, my sme už tam plávali v tých divých vodách, v tom chaose začiatkov“.

I člověk se pak, v tomto duchu, stává podobně nesmrtelným, jako „nehynúca kontinuita života (která) je apriorná, bez znateľného začiatku i konca ... človek vraďuje sa medzi iný, necenný, massový produkt prírody“.

Útěchou to moc není co, ta „buněčná nesmrtelnost“ člověka, tak nějak to těžko nahrazuje TU nesmrtelnost … ve smyslu nenahraditelnosti, naopak, spíš, ve smyslu čistého nihilismu, na vás žuchne, velmi prostá … nahraditelnost!

„Nie je už teraz, minul sa včerajšok, ale i prítomnosť zmizla. Nie je zajtra ani za mesiac ani za rok. Lavina času sa valí, záplava zakrýva všetko. Zmizly už známe tváre, prišly nové, zmiznú i tie a za nimi nové a nové. … Vzplanú nové životy, aby vystriedaly staré. Tak cudzie neznáme životy a predsa nie cudzie. … živí mysliaci, trpiaci i radujúci sa …, naše nehynúce pokračovanie. Nekonečná reťaz … živých na zemi.“

Tak vám nevím, vlastně bych řekla, že to zní nakonec … nečekaně dost optimisticky! … život ve volnějším, čistě existenciálním, pojetí, stačí prostě vybrat si. Jak jsem řekla už na začátku … pochopit lze mnoha způsoby!

… atomy Boha … atomy života … atomy přírody …
… marnotratný stvořitel … rozmarná krutost … celek života …

80 30.09.2021

Karel Čapek se s TGM pravidelně vídali v klubu „pátečníků“ a pan Čapek byl často zvaný i na Hrad a na zámek do Lán a Topoľčianek, kde spolu pak ti dva často hovořili. Čapek tak příležitostně prožil s TGM vlastně „9 let hovorů a mlčení“ … z nich pak vznikla tato kniha.
Čapek se v této dlouhé „diskusi“ snažil TGM neovlivňovat, svoje myšlenky prostě nevyslovuje, jen se ptá, pokládá otázky a poslouchá odpovědi, jeho úkolem, jak říká, je dát příležitost, vyjádřit svoje stanoviska široké veřejnosti, a dát tak prostor čtenáři, aby si udělal názor sám. A tak pan Čapek svým vlastním stylem zachytil Masarykův život, …
„Já jsem nebyl horlivý učitel; přednášel jsem často nerad. Nerad veřejně mluvím, i do psaní se musím nutit. Nezajímalo mě vykládat těm hochům, co jiní už napsali a učili; říkal jsem jim, o tom jsou ty a ty knížky, pročtěte si je a basta. Raději jsem s nimi přemýšlel o konkrétních a přítomných otázkách; mně bylo milejší, když se mě na něco ptali nebo se se mnou přeli: aspoň jsem viděl, že myslí a jak myslí, a sám jsem se v ledačems poučil.“
… jeho politické názory i postřehy z kulturního života, …
„Politika mě zajímala vždycky. Už ty vesnické půtky mezi Slováky a Hanáky, později mezi námi českými a německými kluky v Brně byly politika v malém - musel jsem si uvědomit poměr Čechů a Němců. I ten můj úmysl jít na konzulární akademii byl zpola romantika, zpola neujasněný zájem politický. Můj vztah k politice byl nejdřív jen teoretický; to už Plato mě poutal tím svým filosofováním o politice, … i národní hospodářství mě poutalo; ve Vídni jsem poslouchal Mengra, v Lipsku Roschra, a jako universitán jsem se již prokousal druhým vydáním Marxova "Kapitálu". To se rozumí, že jsem vždycky reagoval na politické události.“
… jeho odpovědi na filozofické a náboženské otázky, …
„Říkáte, co bylo mezi mou padesátkou a šedesátkou... Nu, celkem nic... aspoň já měl spíš pokoj; ty zlé patálie byly za mnou. Byla kampaň pro osmihodinovou pracovní dobu, byla agitace pro obecné hlasovací právo - toť takové věci, to se rozumí, jsem dělal s sebou. Měl jsem přednášky na universitě, … dotýkal jsem se při nich našich poměrů, zejména v praktické filosofií - měl jsem v posluchárně plno ...
… A když už mluvíme o církvi: ani církev ani teologie mně není náboženstvím, totiž není náboženstvím celým. My intelektuálové se snadno zakousáváme jenom do učení, do teorií té oné církve; ale to není náboženský život. Já o náboženství neumím uvažovat abstraktně. Vidím podnes takovou neděli v Čejkovicích: celá obec se sejde, známí se pozdravují, hoši se potkávají s děvčaty, všichni hezcí a vyšňoření; voní kadidlo, hraje hudba, celá vesnice zpívá, všichni zároveň vstávají a klekají, starosta i pacholek; máte celé drama u oltáře, máte kázání, kterému rozumíte, a tajemnou latinu, které nerozumíte. Vemte si, co ta neděle člověku dá a jak ho to sdružuje … Katolická mše, to je taková lidová slavnost; … Církve vůbec mají vliv tím, že celý rok je nábožensky členěn a rámován: neděle a svátky - de facto svátky z dob pohanských a přírodní. Celý život člověka …“
… názory na jeho češství a demokracii a samozřejmě i jeho úvahy o dalším vývoji Československé republiky …
„Já jsem byl vlastně na půl Slovačiskem od malička; můj otec byl Slovák z Kopčan, mluvil slovensky do smrti, a i já jsem mluvil spíš slovensky - nějakého rozdílu mezi Slováky uherskými a moravskými, mezi kterými jsem jako dítě rostl, nebyl jsem si vědom. K nám chodívala z Kopčan babička … Neodmítal jsem nikdy právo takzvané historické, ale slučoval jsem je s právem přirozeným: předně je demokratičtější - právo není zděděná výsada, ale nárok každého národa i každého člověka na svůj život; a za druhé mně šlo o Slovensko - podle historického státního práva bychom musili Slovensko nechat Maďarům. A nakonec mně právo historické bylo nesympatické jako plod porevolučního reakčního Německa“.

Čapek k Masarykovi vzhlížel jako k určité autoritě, z textu je taky cítit dávka obdivu, a taky pokory, ale ještě spíš se dá říct, že se Masaryk a Čapek respektovali vzájemně (ve spoustě otázek se ve svých názorech shodovali, ale v mnoha taky lišili).

Co se mi líbilo, že Čapek Masaryka nijak nezveličuje, nedělá z něj legendu ani ho nestaví na piedestal a jeho myšlenky neprezentuje jako dogma, ale spíš jen prostě zachycuje „život a myšlení člověka z masa a kostí, protože při svých hovorech s ním ho tak i poznal“.
I Masarykovi je toho totiž spoustu vytýkáno, a určitě i více méně oprávněně (jako třeba dějinný optimismus … válka překonávající starý svět, válka jako přežitek, který se už nebude opakovat, lidstvo dosáhlo vítězství a nastoupilo cestu míru, demokracie a prosperity … to že už to nedopadlo, jak si představoval, dávno víme, na druhou stranu právě bylo po první světové válce, tragické události, která s člověkem každopádně zahýbe, je jasné že si mnozí přáli, aby se to už nikdy neopakovalo, … ovšem o lidech bych se tak optimisticky asi nevyjadřovala, a když se podíváte do budoucnosti … ani dnes tenhle pohled na budoucnost neobstojí … a zas to kazí lidi a lidi a lidi :-)), ale je toho samozřejmě daleko víc.

Což ovšem vůbec nic nemění na tom, že Masaryka je stejně dobré číst! … a o jeho názorech přemýšlet! A pokud bych si měla vybrat mě příjemné prameny, tak u mě jednoznačně zvítězí pak Čapek, … a taky Jan Patočka, jehož citací to moje „shrnutí“ asi ukončím …
„Tak se mi zdá, že Češi, tito sluhové osvobození akcí shora, propásli příležitost vybojovat si dostatečně samostatným rozhodnutím svou svobodu. Nevyužili procesu, … v první světové válce jsme povstali proti svým pánům, ale když šlo o to uhájit tuto situaci proti znovu se zvedajícímu panstvu, bylo naší odpovědí selhání – ovšem neodpustitelnou vinou jednotlivcovou, protože společnost byla připravena ve své většině k oběti.“ (Patočka, J., Co jsou Češi?, s. 103–104)

111 15.09.2021

„Vědět místo“ … to je to „velké tajemství Skácelovy poezie … je v tom, že právě on ví místa … Skácel chodil světem a objevoval místa, o kterých nějak už věděl.“
(Zdeněk Kožmín)

Jsem ráda, že mám knížku Zdeňka Kožmína doma, můžu se k ní vracet, někdy opět zalistovat, vrátit se k ní až zas budu číst další Skácelovy básně, nejsem totiž žádný znalec poezie, jen ji mám prostě ráda, hlavně když vzbuzuje emoce, pak se mi líbí – a Skácel do toho mého, mými emocemi vytvořeného, prostoru pro poezii dobře zapadá.

Pan Skácel nás totiž ve svých básních provází svou minulostí – místy svého dětství a vzpomínkami, zastaveními uprostřed proudu času, kdy vám pak skoro jako malíř zprostředkovává pohled na krajinu, která mu je blízká … na všechny ty prchavé okamžiky, které mu utkvěly v paměti … „moment mezi tím, co již není a ještě není“ (Z. Kožmín) ...třeba někde mezi létem a podzimem …

„Včera letěl vzduchem první bílý vlas [...]
a podzim přijde zítra.“
(Jan Skácel)

Díky Zdeňku Kožmínovi nebudu asi mít Skácelovy básně radši (ráda je mám už dávno), ale možná jim trochu lépe porozumím, a možná, že to ani není tak úplně potřeba, ale taky možná, že pak v nich objevím – no prostě – ještě víc těch vzácných okamžiků i všednodenních situací, které pak ještě víc, ještě intenzivněji dokážou oslovit, ukázat svou hodnotu … všech těch nedoceněných „běžných chvil v životě“, protože právě ty jedinečné okamžiky pan Skácel zachycovat opravdu umí …

„Já mrtvý harlekýn
trvám i po smrti neochvějně na tom
že slunce zacházející za hory
je krásné“
(Jan Skácel)

Líbí se mi atmosféra jeho básní … líbí se mi přemýšlení o životě člověka … líbí se mi zachycení konkrétního okamžiku … líbí se mi nejistota v básníkově výpovědi … líbí se mi jistota ve vyslovování souladů i rozporů … líbí se mi i večerní tesknoty o pomíjivost prostoru ... o pomíjivosti všeho …

„a je to prosté jako zázrak
a jako věčnost ve chvíli
kdy zase znovu nebudeme
jako jsme předtím nebyli“
(Jan Skácel)

… „kdy život jednotlivého člověka probíhá v kruhu, na jehož počátku a konci zároveň se střetává narození a smrt“ (Zdeněk Kožmín).

103 14.09.2021

„Miloval hudbu, divadlo a Boženku, ale jeho identita stála na novém klobouku, kabátu, obleku a vysvědčení z konzervatoře. (…) V kufříku měl nový oblek a vysvědčení a bylo mu dvacet let.“
(Vladimír Třeštík mobilizován v listopadu 1914 a odveden k 28. pěšímu pluku)

Michael Třeštík v této poměrně útlé knížce „zrekonstruoval“ rodinné deníkové záznamy a spolu s autentickými příběhy v rodině tradovanými a vlastními, řekněme až intimními, vzpomínkami nám čtenářům předal příjemně lehce vtipně a s nadhledem sepsanou výpověď o životních osudech páně Třeštíkových předků.

„Šaty světlé, zimník, klobouk i výstupní vysvědčení k tetě na Smíchov nakonec přece jenom donesl a otci napsal omluvný dopis, ale ten ho už nedostal, protože dřív než Vladimír dal dopis na poštu, přišel telegram: „Otec mrtev. Matka“

Čeká vás příjemné emotivně laděné a citlivě vyprávěné ohlédnutí za generací, která toho na pozadí rychle pádící historie hodně prožila … pan Třeštík vás lehkým krokem provede skrze všechny ty zvraty, se kterými se museli, nejenom rodiče pana Třeštíka (oba nevšedně zajímaví lidé), potýkat … první republika, 1. světová válka, druhá republika, 2. světová válka, nástup komunismu, 50-tá léta – budování komunismu až k 68 a normalizaci, aby své vyprávění ukončil někde na hranici dalšího z historických milníků naší malé zemičky – 89.

Časosběrný dokument který tak vznikl je docela povedené dílko se zajímavou přidanou hodnotou …

„Stýkal se s architektem Vojtěchem Kerhartem, se kterým se naposledy viděl těsně před zajetím na haličské frontě, i s jeho bratrem Oldřichem, malířem (Park v Poděbradech, olej na plátně, 75 x 85 cm, co visíval nad máminým gaučem), se sochařem Janem Laudou (porcelánový medvěd s modrým podglazurním věnováním bratru Vlad. Třeštíkovi na břiše, co stával na tátově psacím stole) nebo spisovatelem Josefem Koptou (desítky různých vydáních Třetích rot, Hlídačů číslo 47 a jiných jeho knih v knihovně) nebo s o trochu starším italským legionářem, novinářem Antonínem Pešlem (nic).“

… a navíc s (mezi řádky vykukující) ještě jednou opravdu zajímavou myšlenkou …
Plánujte si, jak chcete a co chcete, osud si stejně nakonec prosadí svou! :-)

PS: Třeštíkova pocta rodičům poputuje jako dárek k těm mým, a doufám, že potěší i pobaví (ČV – knížka, kterou po přečtení někomu darujete).

95 10.09.2021

Pro začátek vám dám jednu nevyžádanou „dobrou radu“ ... „nic není … škodlivější než zaujímat stanoviska příliš rychle a těmito ukvapenými stanovisky se pak řídit“ … a možná se vám taky bude hodit věnovat trochu času „kosmické literatuře z přelomu novověku a kosmověku“ :-).

Až začnete číst, pamatujte hlavně na to „nezaujímat stanovisko příliš rychle“ …
Součkovy space opery jsou totiž už dost starou záležitostí, a tak, jestli můžu poradit, k nim tak i přistupujte, minimálně proto, že vás už pak nebudou překvapovat (někoho možná i „obtěžovat“) zastaralé výrazy, úsměvné technologie, použité popisy, apod.
Pak už vás totiž čeká docela zajímavý dobrodružný „výlet“ na Hepteridu, planetu Zeleného slunce …

„Vyšel ven do šera, snášejícího se díky lomu paprsků Zeleného slunce na Hepteridu pozvolněji a měkčeji než za pozemských soumraků. Krajina připomínala obrovité, fantastické akvárium se dnem porostlým voňavou trávou a kytičkami. Jejími dominantami byla teď tři polokulovitá plastiková iglú a opodál štíhlá a vznosná silueta kosmického člunu, podobná obrysu tužky, stojící na třech pružinách.“

… který vám zprostředkují členové štábu galaktické polyvize, kteří se „nikdy nezpronevěřili svému životnímu poslání okrádat miliardy nevinných tvorů o čas, promrhaný před telestěnami“, navíc, všichni členové štábu byli „pro jistotu v tomto ohledu podrobeni cílenému hypnotickému zásahu“ … tedy až na Tobiáše „zachmuřeně vzdorujícího kouzlům a čarám kosmopsychologů“, který se pohybuje čistě jen a jen na vlně lhostejnosti :-).

Takže, jestli jste, stejně jako Mart a všichni pracovníci Centrály, zvyklí na fantastično a nechvějete se posvátnou hrůzou, ačkoli, možná by to bylo vlastně docela na místě, můžete se směle nechat teleportovat na Hepteridu a užít si jednu vesmírnou záhadu …

„Viděl to. Vysoko nad nimi se v záchvěvech časoprostoru, rozmazávajících obrysy a nechávajících onen předmět v některých okamžicích zmizet a pak opět se objevovat, vykrystalizovala z prázdnoty vesmíru zvláštní kosmická loď. Podobala se tvarem vřetenu a svými zjevně aerodynamickými liniemi i zlatou barvou se lišila od všech typů pozemských strojů, jaké Mart znal.“

Sci-fi příběhy vznikají dost různě, někdo čistě fantazíruje, někdo pracuje se seriózními fakty, případně mixem obojího, jako pan Souček, který svým fantaziím dával i reálný podklad (samozřejmě své doby), a přitom jsou jeho příběhy ... prostě čtivé – napínavé a vtipné, to proto se tak dobře čtou i dnes :-).

PS: Nekonečný vesmír, který se stal pro člověka nově otevřeným prostorem, a který je potřeba objevit a dobýt, je opravdu rozlehlým zdrojem inspirace (společným pro všechny příběhy space opery), takže i pan Souček si v něm „vykolíkoval“ svoje vlastní území, kde (stejně jako všichni autoři tohoto žánru) hledal více méně úspěšně odpověď na v podstatě čistě filozofickou otázku: Jak případně lze v získaných vesmírných prostorách žít? Nebo přímo: Jak vůbec ve světle nových poznatků … žít?
Posuďte sami :-).

95 06.09.2021

„Posledním nepřítelem, který bude zničen, je smrt.“

Je to totiž právě ON, kdo Harryho provází celou ságou, na jejímž konci je už více méně zřejmé, že setkání s NÍM – Pánem smrti – je nevyhnutelné.

Naštěstí, Harry už ví, co je jeho posláním …

„Jeho posláním je vědět, ale nehledat, vědět o relikviích, ale nepodlehnout touze po nich, nechtít se stát Pánem smrti tak, že by smrt obelstil.“ (Brumbál)

Další běh událostí příštích největší z kouzelníků na straně dobra Brumbál, jak víme, předpokládal, Harrymu předal vše, co předat mohl a tak se i jeho úkol završil … snad Harry dobře poslouchal …

„O tom, jací jsme doopravdy, Harry, mnohem víc než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme.“
„Nestačí jen prodlévat ve snech a zapomenout žít.“
„Pro spořádanou mysl je smrt jen další velké dobrodružství.“
(Brumbál)

Naštěstí, Harry tak už ví, co mu je předurčeno a čemu je přinucen účinně bránit …

„Nečekaná a neodvolatelná smrt se mezi ně vmísila jako přízrak.“

Harryse totiž už ve svém životě musel vyrovnat s odchodem mnoha jemu blízkých a milovaných lidí, a taky, potkal tolik podivných bytostí „mezi životem a smrtí“, a tak ví, že najít naprosto jednoduchou a jednoznačnou odpověď je úkol, který na něj celou dobu čekal … odvaha zhostit se ho, ta mu nechyběla nikdy … naštěstí :-).

Držte mu palce a nezapomeňte, že „Velká láska zanechává svá vlastní znamení.“

S Harrym jsem se na konci jeho dobrodružství rozloučila už po několikáté (opakovaně čteno, jak s dětmi, tak i sama), a přesto vím, že to nebylo naposled, stále totiž zbývá zodpovědět jednu otázku …

„Konec světa už nastal, tak proč neskončila i bitva?“

117 02.09.2021

„… konečně objeví bohatství skryté v Hladovém vrchu, jeho síla bude spoutána a využita, jeho bohatství se dostane světu, jeho ticho bude ve jménu pokroku porušeno …“

Letní návrat do malebného prostředí Cornwallu.
Příběhy od paní Daphne se totiž podle mého pro pohodové letní čtení dost hodí … kdy jindy se pustit do dobrodružně romantické ságy? … takže pro mě taková sázka na jistotu :-).

Mezi začátkem a koncem příběhu uplyne 200 let, nabitých rodinnými událostmi několika generací, které ukazují, že velké bohatství nutně nemusí znamenat šťastnou rodinu. Zvlášť když celých 200 let přiživujete rodinný spor. A tak dva znepřátelené rody dokázaly znepříjemnit životy několika generacím, navzdory tomu nejjednoduššímu řešení, kterého se ovšem, jak se dá očekávat, nikdo nedrží (a které je historicky literárně velmi hojně využíváno), totiž, opět se ukáže, jak je to těžké … ukončit letité spory :-).

Paní Daphne s rodinnou ságou Brodrickových splnila má očekávání … barvitého líčení krásné Cornwallské krajiny, pěkně vykreslených osudů charakterově nesourodé rodiny a jejích mezigeneračních sporů, nebo, na povrch vyplouvajících podivuhodných a romanticky tajemných okolností, či stupňování vypjatých momentů nebo truchlivých konců …
Autorka je totiž skvělá právě v odhalování všemožných úskalí lidských životů – těžkostí, které stojí v cestě k dosažení životních cílů, a že jich Brodrickovi musejí překonat, aby naplnili, řekněme trochu filozoficky, svou existenci  … oni totiž nejsou vůbec dokonalí, naopak, jsou až příliš nekriticky okouzlení technickým pokrokem (však se taky sága začíná v době prvního průmyslového rozkvětu), jsou rozmazlení a zkažení bohatstvím, které, jak je známo kazí charakter, ovšem, na druhou stranu, navzdory špatnému vlivu přebytku peněz, nejsou ani úplně špatní, a tak jim chvilkami skoro držíte palce, když bojují za (dle jejich mínění) „spravedlivou věc“, abyste hned vzápětí začali pochybovat už o samotném slově „spravedlnost“, či „oprávněnost“, a chvilkami se pak na ně zlobíte, pro jejich posedlost, a další a další „rozčilující“ způsoby pohledu na svět kolem sebe.

„Měl jste nejdřív požádat o dovolení ten kopec, pane Brodricku.“

Asi jste opravdu měl, pane Brodricku :-).

88 01.09.2021

Paměť je děravá a dokáže klamat!
Na to pamatujte při čtení…sentimentálního a skoro smutného, ale i hravého a skoro veselého vyprávění majordoma Stevense.
V pomalém rytmu bloudí vzpomínkami, rekapituluje svůj život a přitom přemýšlí …
„Víte, co přesně je „velikost“?
Kde nebo v čem ji hledat?
… otázka, která připomíná jinou … jež je předmětem častých sporů: Jaký je skutečně „velký“ majordom?“

Stevensovo přemítání ho dovede až … k poznání?
… spíš, možná k porozumění – vlastnímu sebeklamu,
… anebo možná, k uvědomění si – síly emocí.
Těmi totiž Stevens opravdu příliš nevládne, spíš se dá rovnou říct, že je to pro něj svět téměř neznámý, čehož důsledky pak mohou být … dost devastující!
Laskavost totiž vážně nelze nahradit důstojností!

Příběh o sebezahleděnosti a sebeodcizení, ale taky o sebepřijetí a sebezařazení …
tedy o tom, když v podstatě nejste schopni v rozhodujících životních momentech souznít s vlastním životem, když nemáte tak úplně sami sebe „na povel“ v tom, co děláte … ať už pod tíhou společenských konvencí, nebo v důsledku mimořádně silného sklonu ke „konformitě“ ...

„člověk pak žije … spíš 'v názorech druhých' než v sobě samém"

... pak už totiž nejste tak úplně autory vlastních rozhodnutí, a to může být zjištění, ve chvíli, kdy do svého života pozvete emoce, dost bolestné.

Přesto Stevensův příběh o důsledcích života ze kterého jste vytěsnili vlastní pocity, abyste nakonec zjistili, že bez nich to opravdu nejde, není příběh smutný … jak jsem psala na začátku je jen skoro smutný, protože je zároveň i skoro veselý :-)
... ne vždy se totiž situace okolo špatného předvídání možných důsledků a jistých očekávání v rámci svých rozhodnutí zvrtne tím méně vhodným způsobem :-).

125 23.08.2021

Cestovatel, dobrodruh a snílek Jack London vyrazil na Aljašku hledat zlato, které nenašel, zato našel spoustu příběhů, spoustu námětů … odposlouchaných v místních hospodách a nálevnách – ty mu byly zdrojem spisovatelské inspirace, takže, pokud zatoužíte při toulkách literárním světem navštívit Aljašku, Londonovy knihy by měly být vaší první volbou … rozhodně stojí za to!

Po hodně dlouhé době jsem sáhla po Londonových příbězích (vlastně díky DK a čtenářské výzvě – kniha napsaná před více než 100 lety), samozřejmě jsem věděla, co mě čeká – Aljaška a její drsný svět zlatokopů, a taky divoké přírody a zvěře ... „hluboká údolí, do kterých bílý muž nikdy nevkročil“.

Přiznám se, že období americké zlaté horečky mě zrovna neláká, proto jsem si pro jistotu vybrala 6 krátkých povídek, jejichž četbu jsem si ovšem nad očekávání moc užila.

Ano, čekalo mě 6 více méně dobrodružných příběhů z drsného světa primitivních mravů – na první pohled, ovšem na ten druhý se z příběhů vyklubalo 6 pro mě opravdu nečekaně hodně zajímavých filozofických zamyšlení … nad světem – o etice, o životě a smrti, o civilizaci …

„Co pro mne bylo to vše kol kolem? Proč jsem se narodila? Co bylo pro mne všechno to pouhé domnění o světě?“
…
„Dělá mu to rozkoš, když vidí, jak zvíře trpí? Jest to zbabělost … kdož se na to dívají … srdnatost mužů by se neměla vzněcovat podívanou na takovou zbabělost!“

A samozřejmě nádherné popisy panenské aljašské přírody …

„Leží tam neprozkoumaná země. Veliké její lány nebyly nikdy propátrány. Jsou tam …“

100 11.08.2021

V odporně dusivé a vražedně husté atmosféře Skleníku uvidíte obraz – člověka sraženého ze svého trůnu!
A že se propadl hooodně hluboko … až na samé dno – potravního řetězce, bojujíc o holý život, v džungli, kde hlavní roli hraje – fíkovník, ovšem sežrat vás tu může kdejaká kytka!
Ocitli jste se totiž na Zemi mnoho milionů let po jejím vrcholu, někde mezi temnotou a totálním rozkladem, na Zemi, která se přestala otáčet, na Zemi, ze které se tak stal ohromný, stále se zahřívající skleník přeplněný „dravou“ zeleninou jejíž životní cyklus nabral vražedný směr využívaje evolucí stvořené, důmyslně útočné, techniky, na Zemi, kde je už téměř nemožné potkat zástupce živočišné říše, jen hrstku lidí, kteří zažili hooodně bolestný pád – pád ČLOVĚKA, ... je to totiž dost obtížné představit si přeživši, ještě jako „zástupce“ našeho druhu, navrátivši se na stromy, ne větší než malá opička a „hloupější“ než kdejaká houba!
A přesto je to příběh hlavně … o člověku … o jeho způsobech chování, uvažování, vzorcích, které si neseme v sobě … o chápání významu!

„A houba … vlekla Poyly a Grena časem vpřed a ukazovala jim pravdivou historii evoluce člověka …bloudící na samém dnu lidské paměti …“

„Lidé si podmanili svět, pak ale zapomněli vše o původu svého úspěchu!“

101 05.08.2021