alef komentáře u knih

„Pak se stalo Všechno To Špatné, na co nechtěla myslet, …”

Milénium … obestřené rouškou tajemství, které nějak souvisí se smrtí … zcela jednoznačně spadající do kategorie, kterou dnes nazýváme „fenoménem severské detektivky“ – pro mě, poměrně pole neprobádané.
A tak jsem to zkusila, seznámit se s Kallem Blomkvistem (měli byste možná vědět, že přezdívku Kalle nemá zrovna v oblibě), pracovitým, mírně problematickým, každopádně inteligentním, intuitivním a investigativním novinářem a nechala se zasvětit do příběhu vyšetřování, záhady která se odehrála dávno, a jen shodou dost zamotaných okolností se stalo právě Mikaelovým úkolem zrekonstruovat a odvyprávět temný, tajuplný a tísnivý příběh neobjasněného zločinu.

„Byla to každoročně opakující se událost. Muž obdarovaný záhadnou květinou nyní slavil osmdesáté druhé narozeniny. Když obálka dorazila, otevřel balíček a sundal z něj dárkový papír. … Toto květinové tajemství nikdy neproniklo do masmédií ani k vědomí veřejnosti; známo bylo pouze omezenému okruhu zasvěcenců.“

Úvodní prolog s jeho „květinovým tajemstvím“ upoutal, ovšem následný až nudně dlouhý „výčet“ událostí ze života jednoho obyčejného novináře, kterého „proslavila“ jedna nechvalně známá kauza, která ho pak přivedla až před soud, příliš nezaujal, a tak, když přišla kýžená událost, jež pohnula osudem a Kalla Blomkvista nasměrovala ke koncernu rodiny Wangerových, chvíli jsem váhala, u vidiny těch spousty stran, které bude potřeba přečíst, zda příběh stojí za to, začít si se sérií.
Nakonec mě přesvědčila spíš Mikaelova fakticky hodně zvláštní, nekonformní, nezávislá a nepřizpůsobivá, a řekněme nečekaná, společnice Lisbeth Salanderová …
„Armanskému dělalo problémy smířit se s tím, že jeho hvězdný detektiv je bledničkovitá, anorekticky vyzáblá holka s vlasy ostříhanými na ježka a s piercingem v nose a obočí. Na krku měla dva centimetry dlouhou vytetovanou vosu, kolem bicepsu na levé paži kroužek a další okolo kotníku. Když na sobě jednou měla tílko, Armanskij si všiml, že na lopatce má větší tetování představující draka. Byla to přírodní rudovláska, ale barvila si vlasy na havraní čerň. Vypadala, jako by se právě probrala z opice po týdenním tahu s bandou tvrdých rockerů.“
… a její, zpočátku zcela oddělený příběh, který, jak se dá tušit, se pod vlivem zvláštních okolností, s tím Mikaelovým propojil. Byl to právě Lisbethin příběh, který mě nakonec vrhl do víru událostí, aby mě vyplivl na konci s tím, že tahle série určitě nezůstane nedočtena. Je to totiž právě Lisbeth, jejíž „lékařská zpráva překypovala formulacemi jako introvert, sociálně opožděná, nedostatek empatie, fixace na vlastní ego, psychopatická a asociální, s problémem spolupracovat“, o které se toho chcete dozvědět víc, Lisbeth a její myšlenkové pochody plné rozboru příčin a následků, je to totiž výzva,protože jestli slečna Salanderová něco určitě není, tak není průměrná, je … ani vlastně stále nevím, co je :-) … její intelekt a excelentní myšlenkové pochody jsou totiž podivuhodným tajemstvím, které není ochotná jen tak s někým sdílet ...
Že je celý detektivní příběh vlastně spíš až druhořadou záležitostí, mě vyhovovalo, jeho vyřešením totiž nic nekončí, takže se docela těším, že se v blízké budoucnosti dozvím něco víc, nebo spíš, budu svědkem další „etapy“ – komplikovaného vztahu Blomkvista a Salanderové …

134 05.08.2021

Věděli byste, kdo byl prvotním zastáncem individualismu?
Ucítíte ho na sto honů, mýlka není možná, ten nezaměnitelný zápach starého kozla si s ničím nespletete :-) … bůh Pan, na kterého už dnes asi skoro nikdo nevěří, vás právě poctil svou návštěvou, bohužel už není možné setkat se s ním, tak jako dřív, osobně v jeho hmotném stavu, z výše uvedeného důvodu se mu totiž stalo to, co všem bohům, na které už nikdo nevěří, odhmotnil se …
Velká chyba! Opravdu velká chyba byla nechat si rozplynout se toho osamělého pěšce s flétnou, spojeného se Zemí, po které kráčel … „on a hory jedno jsou“ … všichni se totiž mýlíme, pokud si stále myslíme (nebo se alespoň tak chováme), že Země tu bude věčně, i jí totiž hrozí to, co Panovi! Zemi zabíjí stejná neúcta … stejná, která žene do úplné záhuby i Pana, který je teď už jen téměř nezachytitelnou myšlenkou … zapomenutý bůh souznící s přírodou, s kterou my (přiznejme si to, že už dávno) moc nesouzníme.
Knížka, kterou se možná právě chystáte číst, není ale příběhem o Panovi, ikdyž se jeho příběh táhne (stejně jako ten jeho puch) celým příběhem, je příběhem o hluboké lásce k životu … k různosti života!
Možná právě sedíte taky někde uprostřed městské přetechnizované společnosti … „v tom pasťáku pro Panovy sirotky, ve kterém žijeme všichni“ (a neříkejte mi, že žijete na vsi, protože to na tom nic nemění, celá naše slavná společnost technického pokroku je jeden velký pasťák, já třeba tuhle knížku četla o dovolené u vody, a ani to na tom nic nemění) … přiznejme si to, prostě jsme uvízli, téměř bez možnosti vyprostit se, protože uniknout bychom museli především našemu způsobu myšlení! A to se snadno řekne, ale daleko hůř udělá.
Dr. Dannyboy (ani na tom nic nemění fakt, že je nejspíš právě pod vlivem blíže nespecifikovaného množství omamných látek, jako jsou roztodivné drogy v naší společnosti tak snadno dostupné) tvrdí, že 90% všech úmrtí na světě, jsou sebevraždy „těch, kdo … nejsou zvědaví na život, kdo nacházejí ve svém životě minimum potěšení a jsou tak až příliš ochotní napomáhat nemocem, náhodám a násilným činům, stejně, jako je k sobě přitahovat“.
Víte co? Vždyť je to tak jednoduché … „blažený organismus je přeci daleko ochotnější pokračovat ve své existenci!“
Dr. Morgenstern (vědec a nositel Nobelovy ceny) k tomu zase učeně dodává něco jako „funkci vůle k životu, jako stimulačního faktoru dlouhověkosti nelze nikdy dostatečně podtrhnout“. :-)
Tak vidíte, je to tak jednoduché, ale stejně si myslím, že jako pravidelní „hltači příběhů“, čitatelé, kterým četba sama o sobě přináší potěšení, tohle víte už dávno, že spokojeně žít, znamená především „nedovolit, aby radost zmizela z vašich životů“ (myslím totiž, že právě o to se, díky četbě, minimálně dost snažíte :-) ).

A právě k tomu směřuje i Robbinsonův příběh … chce ukázat hlavně na ty radostnější stránky života, a proto vás celým příběhem bude provázet v hlavní roli ... vůně ... taková, která by dokázala překrýt výše uvedený omračující puch, je tu od toho, aby vás obklopila, navodila smyslový šok a přivedla vás tak k zamyšlení … hlavně nad sebou samými … nad tím, jak moc a jak výrazně, jsme ochotní a schopní, vnímat … vůně života.
Vychováni v karteziánské tradici pochybnosti, a tedy „vědomého potlačení všech interpretací zkušenosti, které nejsou absolutně jisté“, se té vůně (radím vám) přidržte, bude takovou vaší stálicí, na poli tápání a pochybností … „zda hmota může podle libosti překračovat své materiální hranice“.
Většinou se totiž k takovému tvrzení stavíme dost skepticky, prostě nejsme nijak zvlášť připraveni, ani ochotní, v tomto směru experimentovat, „hmota je prostě hmota“, jenže při četbě tohoto příběhu o tom budete mít jistou pochybnost, narazíte na něco zvláštního, tedy, hlavně na jeden zcela unikátní párek (on a ona jsou možná na první pohled dost nesourodá dvojice), ale nenechte se mýlit oni k sobě (a řekněme si to na rovinu, i do sebe) náramně pasují :-). A právě oni vás provedou příběhem plným vůní a vášně, a taky díky nim zjistíte všechno o záhadné červené řepě (kterou ostatně poprvé zahlédnete už na přebalu) …
… mimochodem, věděli jste, že řepa, je ta nejvášnivější zelenina?
„Pod svým popelavým zevnějškem (totiž) skrývá vínově sametové srdce“ … a přitom tak zemité!

Než začnete číst, nastražte všechny své smysly, a takto připraveni, nechte se unést proudem času, který nemá jasně definovanou přítomnost, minulost ani budoucnost.
Váháte, jestli do toho jít?
No, možná se vás právě zmocnilo kouzlo nejednoznačnosti a uvěznilo vás … někde mezi šamanismem a věkem kybernetiky, jednou nohou v historii a druhou už „dychtivě naslouchajíc lákavým slibům budoucnosti“ … jen poslouchejte, protože právě pak se to stane … nepatrný pohyb … a uslyšíte smích, ale hlavně, ucítíte vůni …“tam někde nahoře, v trámoví dutiny, mezi kostí klínovou a čichovou, zazní hudba, prodchnutá štěstím“ … „a srdce se začne nadouvat celé omládlé“ … blahými vzpomínkami nebo novými očekáváními :-).
Do rukou se vám dostal opravdu neobyčejný příběh!

89 29.07.2021

“Doufám, že cílem tvé expedice není jen hledání vesmírů, jež by se daly využít …
Doufám, že dychtíš spatřit, vše co může vzejít … z výdechu vesmíru.”

Základní premisa … forem života, jež vznikají, je nesčetné množství.
Forem možností, jež tak vznikají, je nesčetné množství, a tak má autor sci-fi příběhů opravdu na výběr ... z možností – z námětů … tvořit … stvořit … alernativní světy, vesmíry, životy … nic z toho se nedá předpovědět, nic není nevyhnutelné, a (téměř) všechno je možné …
a nebo, že by ne? Je snad ta hojnost forem, možností, zázraků … přeci jen něčím omezená? Limitovaná? Předurčená?

Ted Chiang se takových a podobných otázek zhostil opravdu bravurně!
Dal nám, čtenářům, možnost nahlédnout do spousty aletrnativních světů, zamyslet se na různými vice či méně fantastickými odpověďmi na otázky, které si my lidé klademe asi od nepaměti … od dob naší kolektivní nepaměti :-). V těchto povídkách se opravdu brilantně střídají otázky minulosti a budoucnosti, a z nich vzešlé … možnosti! A Ted Chiang nám tak dává šanci … je zahlédnout!

“To, co jste viděl před chvílí, byla Brána vteřin” … “Zamrkal jsem, jako když se chcete zbavit přeludu oázy na poušti, ale výjev se přede mnou nezměnil.”
(povídka O kupci a alchymistově bráně)

Po první přečtené sbírce povídek si prostě autora musím hned zařadit mezi oblíbené, a určitě to není to poslední, co jsem si od něj přečetla.

“Rozjímej nad zázrakem existence!” … ale hlavně … “Raduj se, že jsi toho schopen!”
(povídka Výdech)

“Doufám, že tě … poznání … nikterak nezarmoutí.”
(tamtéž)

93 22.07.2021

“Pomozte lidem lépe myslet –neříkejte jim, co mají dělat!”

Změna výkonnosti, nový způsob myšlení, nový způsob naslouchání, nové přístupy k mluvení, rozhovoru, nové přístupy k organizaci práce … témata, která dnes spolu se spoustou dalších “rezonují” moderním globalizovaným a informacemi přehlceným světem.

Tahle knížka, stejně jako mnoho dalších, se jim věnuje. David Rock je profesionál, který se osobnímu rozvoji věnuje řekněme na té nejvyšší úrovni a do své práce zodpovědně pravidelně zahrnuje nejnovější poznatky o výzkumu našeho mozku, protože je to právě on, náš mozek, který nám může být dobrým, přímo výborným, skvělým a efektivním parťákem, ale taky to může být právě on /resp. jeho biologická omezení/, kdo nám může “jen přidělávat práci” při našem rozhodování :-).

Už dlouho se zajímám o Teorii mysli a jazyka, a tak je knížka Davida Rocka pro mě spíš “doplňkovou” četbou, je docela zajímavé dívat se na náš mozek a naši mysl i z trochu z jiného úhlu pohledu /autor přeci jen není neurovědec, filozof, či biolog, což je pro mne primární zdroj/, a tak informace v knize použité o fungování a procesech probíhajících v mozku pro mě nebyly neznámou, přesto se mi Rockovo zpracování líbilo, je totiž přehledné, jednoduché a lehce uchopitelné, tedy přesně takové, jak bych si pro, řekněme laiky představovala, zaměřuje se totiž výhradně na relevantní témata, nezabíhá do přílišných detailů, stručně a jednoznačně vysvětluje a objasňuje souvislosti s probíraným tématem, vše pak za použití výborné metafory – nejlépe se “učíme” čtením příběhů – kterou aplikuje na své poznatky a vyvozuje pak závěry – či návody a rady – jak se náporu informací, úkolů a myšlenek “ubránit” :-) .

Knížka, jak zdroj informací pro lidi, potýkající se s výše uvedenými globalizačními a informačními “nešvary” dnešní na výkonnost zaměřené společnosti, určitě neurazí, naopak, jednoduše a srozumitelně shrne, to, co možná spíš víte, ale stejně jako mnoho jiných “pod tlakem” mnohdy nevyužijete a zrovna tak se necháte strhnout “napjatými” okamžiky a “převálcovat” povinnostmi, až na pokraj svých sil :-).

Takže, jak shrnout obsah? … “dobré věci přicházejí v malých baleních” …

David Rock dává dobrý příklad, diamanty nebo espresso (s druhým souhlasím, s prvním nemám zkušenosti :-), každopádně, podobně jsme na tom i s naším mozkem. Dozvíte se něco o jeho součásti, prefrontálním neokortexu, vývojově jedné z jeho mladších součástí, bez které bychom si ovšem nebyli schopni stanovovat žádné cíle, plánovat, nebo řešit problémy, prostě bychom nebyli schopní tvůrčího myšlení … “v něm udržujeme myšlenky, které nevznikají z vnějších zdrojů, ani prostřednictvím smyslů, ale vytváříme si je sami”.
A to je hodně užitečná vlastnost, která ovšem má svá omezení.
Činnost našeho neokortexu a jeho limity vám David Rock představí za pomocí zajímavé metafory … takže, vítejte na “jevišti malého divadla”. Není to úplně divadelní jeviště, je to “jeviště” vaší mysli, ale je mu hodně podobné, má své herce a diváky, jen jejich vztahy jsou trochu složitější, navíc se občas herci stávají i někteří z diváků, s jejich pomocí pak ovšem pochopíte, jaké jsou vztahy mezi zpracováním a využitím informací z vnějšího světa a zapojením informací z vašeho vlastního světa vnitřního.
Výsledkem pak bude, že pochopíte, jak to funguje, když třeba chcete pochopit nový nápad … zjistíte, kam a jak se ve vašem vnitřním světě “dívat”, a taky jak dlouho, abyste viděli, to, co vidět potřebujete, a našli to “ukryté”, hluboko v paměti zasunuté, co momentálně potřebujete a ne a ne si na to vzpomenout :-).

O čem že bude hlavně řeč? … o chápání, o rozhodování, o rozpomínání se, o zapamatování si, a taky o vědomém potlačování myšlenek. Shrneme-li to tedy v duchu Rockova “učení” … řeč tady bude hodně o stanovování priorit.
Víte co, máte totiž k dispozici jen jedno “jeviště” a to má své, poměrně nevelké, rozměry, a nám všem se na něj “derou herci” z mnoha různých směrů, informace, úkoly, povinnosti … všechno se to valí a touží “zahrát si” … ale je jen na vás, koho na jeviště pustíte!
A to mám vyzkoušené, že se vždycky vyplatí, pustit na scénu jen ty herce, které momentálně potřebujeme :-) … tedy, neplýtvat zdroji a stanovit si pořadí důležitosti!
A poslední “rada” na závěr … tvořte si koncepty, vizualizujte, zjednodušujte, a nezapomeňte na disciplínu!
Věřím, že se to vyplatí, i když, ne vždy se svou vlastní “radou” řídím :-).

98 17.06.2021

Jak už to je dlouho, co jsme se neviděli, drahý Petře ze Sioraku? Před několika lety jsme se rozešli u posledního dílu původní Merleho ságy Dědictví otců, a to poté, co jste mi odvyprávěl svůj životní příběh a při té příležitosti mi tak umožnil nahlédnout do Francie přelomu 16.-17. století, na královský dvůr, do šlechtických sídel, ale i měšťanských domů a mezi chudinu, měla jsem možnost zjistit, jak se u vás žilo, za doby míru i války, či náboženských sporů (o kterých toho hodně víte, však víme, že „chodíte na nucení“) a podal jste mi tak, jako věrný králův stoupenec a „zvláštní vyslanec“ v jeho službách, velmi zasvěcený obraz Vašeho světa, a nešetřil jste ani podrobnostmi ze zákulisí tehdejší politiky, vč. královských i mimokrálovských ložnic (o kterých věru máte co vyprávět :-), a já velice velmi pozorně naslouchala, a bylo mi vážně potěšením v tak příjemné společnosti.
Teď už jste, s dovršením 50-ti let „ctihodným kmetem“ :-), ovšem, a jsem za to ráda, stále při síle a těšíc se dobrému zdraví i po všech směrech dobré kondici. Máte dospělé děti a váš nejmladší, Petr Emanuel, pomalu přebírá Vaše „otěže“, může tak pokračovat ve Vašem vyprávění, a že mu to věru jde, vykreslujíc mi před očima další plastickou a nádherně barevnou fresku Francie, první poloviny 17. století.
Petr Emanuel se svého úkolu zhostil opravdu náramně skvěle, bez zaváhání mne provedl vzpomínkami na své dětství, a první dvorské intriky, do kterých byl, já bych řekla, že velice mladý, zasvěcen, tenkrát se to ale tak nebralo a tak od dovršení 13-ti let začal zjišťovat, jak žijí „muži“ jeho doby a jak to za vlády ještě Jindřicha IV. chodí ve vysoké společnosti i v „zákulisí“. Přitom už ale zcela přirozeně upozornil i na mladého dauphina Ludvíka, se kterým se tuším brzo (teď už nejde jinak, než dojít až do cíle cesty, tudíž mě čeká dalších 6 knih), budeme potkávat v dalších dílech :-).
Petr Emanuel má totiž, díky svému otci a správné hugenotské výchově, díky níž získal nadmíru vybrané způsoby a nadobyčej dobré vzdělání, k životu v „dravé“ vysoké společnosti v okruhu krále, ty správné vlohy, navíc, je bezprostřední a okouzlující, no přesně, jako jeho otec :-), a na jeho vyprávění je to znát, nejenom jeho způsoby jsou vybrané, ale i jeho projev je dle očekávání kultivovaný, takže se "spanilé čtenářky", jimž je jeho deník určen, můžete těšit na opravdu příjemné čtení v dobré společnosti, ovšem i vy, muži, jistě shledáte Petrovo vyprávění převelice zajímavým (ostatně, jak naznačuje "lioncel" několik komentářů níže, vyzdvihujíc okouzlující vévodkyni a vzdávajíc ji tak své nejupřímnější sympatie).

PS: abych nezapomněla, setkáte se taky s notoricky známým kardinálem Richelieu, který, dle očekávání, jako „politik“ Marie Medici, stojí, na rozdíl od Sioraků, mimo královu stranu, přesto, už se pomalu můžete připravovat na to, že Merlova sága vyvrací takový ten čistě negativní obraz kardinála, který jste možná získali díky Dumasovým mušketýrům.
Postava kardinála je fakt zajímavá, spojenci ho obdivují, protivníci se ho obávají, a vesměs všichni ho respektují.

110 04.06.2021

„… myslíme si, věříme, že je země pod našima nohama pevná a nehybná. Přece se i říká: stát oběma nohama na zemi. Jenže pak jednoho dne pochopíme, že tomu tak není.“

Zkratkovité příběhy, v téměř komorním stylu, vyprávějí … jakoby jen tak, mimochodem, zpovzdálí sledují, na pozadí skutečné katastrofy, netušenou blížící se katastrofu osobní, jejíž téměř nezachytitelnou předzvěst provázejí (jak jinak než) sny, které nutí hrdiny jednotlivých povídek zamyslet se nad „prázdnotou“ – tam uvnitř, v srdci, ve svém životě… zemětřesení, kterému musí čelit totiž není to v Kóbe, ale „uvnitř“, a otřásá hlavně právě jejich životem – prázdnotou života, který až do téhle chvíle vedli. Samozřejmě, že je zcela přirozeně, a očekávaně, provázejí sny a záhady … a všudypřítomný jazz, jako hudba, která se v tónech pokouší něco sdělit … „příběh mluví o nespoutané lidské duši, která se mu právě snaží vymanit z hrudi.“

A právě příběhy, jako spletité konstrukce zdánlivě nesouvislých motivů, odkazů a symbolů, které trhají ten zřejmý řetězec příčin a následků, aby ho za chvíli propojili, prostě jinak, v nějakém nečekaném místě, za záhadných okolností, apod., do spletité pavučiny děje (ať už se jedná o rozsáhlý román, nebo krátkou povídku), to je právě to, co mě baví a co na Murakamiho příbězích nejvíc obdivuji :-).

Takže, zapomeňte na logické souvislosti a podobné „nesmysly“ a nechte se vlákat do příběhu připomínajícího sen …
„Je to přece jen sen, a tak se tam všecko pořádně nevysvětluje.“ /1Q84: Kniha 1 a 2/.

Navíc, do všech těch zdánlivě nezajímavých, obyčejných slov, do tlachání o jídle, autech, hudbě, o všem a o ničem, Murakami pečlivě ukrývá právě to podvědomě skryté.
Tak co, už cítíte, jak daleko jste se ocitli? … zdá se vám, že dál už to nejde? … až na to, že jste teprve na začátku cesty …

„ikdyby člověk jel nevímjak daleko, sám před sebou neuteče“

… takže, neutíkejte, ale hledejte! Hledejte pečlivě … to skryté, to co „uvnitř“ schází vám samotným, dřív než se sami sobě ztratíte …

PS: postřehy k jednotlivým povídkám v sekci "části díla".

108 01.06.2021

„Jaká nádherná planeta“, radoval se Oups. „Lidé mají štěstí, že na ní smějí žít...“

Tady snad ani nejde jinak, než dát 5 jasně červených balónků … za Oupsovu snahu předat nám lidem své poselství a jeden z nich taky ilustrátorovi za samotného Oupse :-).
Vzpomněla jsem si na něj při hledání knížek do čtenářské výzvy – ilustrovaná kniha, jakmile jsem ale uviděla ten krásný červený balónek ve tvaru srdce, bylo jasné, kam nakonec „poputuje“ – takže Oups přistál na planetě Zemi, a trefil se přímo do mé čv 19 – kniha, která má na obálce srdce.
Právě to červené srdce, které ho provází celou knihou, resp. celým jeho pobytem na naší planetě, kam tento malý cestovatel přiletěl ze své domovské planety Srdce, kde je láska největším bohatstvím a jejíž bytosti nikdy nepoznaly smutek, až na malého Oupse, který si sestrojil dalekohled a zpozoroval tento zvláštní, dosud nepoznaný fenomén, na naší krásné, ale z nějakých důvodů smutné planetě Zemi.
A tak Oups přicestoval k nám, aby zjistil, co za tím vězí, … za čím se tu všichni tak zoufale ženeme, a proč si tolik stěžujeme na život, když nám dal do vínku tak překrásnou planetu.

„Budu jim vyprávět o naší hvězdě a přinesu jim dva dárky: radost a lásku. … Ti se budou radovat, ti lidé, pomyslel si.“

Možná, že malý Oups nepočítal s tím, že jsme sice rasa obdivuhodná, ale taky obdivuhodně zabedněná … co se týče „dobrých rad“, … je totiž fakt úžasné, co všechno „dovedeme“, a stejně tak ohromující … co všechno dovedeme – pořádně pokazit!

„Někteří lidé totiž zřejmě vědí o chybách svých bližních víc než o těch vlastních.“

98 27.05.2021

„Proč se něco takového musí stát zrovna mě? Vždyť jsem si jenom šel vypůjčit do knihovny knížku.“
To máš tak, chlapče, jsi prostě další z hrdinů Murakamiho podivných světů a těm se takové věci jednoduše zcela běžně stávají.

Ale …„zaklepal jsem na ty dveře jen docela obyčejně“ … nj, ale přesto zvuky, které se ozvaly, byly zlověstné, copak jsi to neslyšel? Nevymlouvej se, vím, že jsi je slyšel moc dobře, jenže máš smůlu, jsi prostě TEN zvláštní hrdina, který se, z vůle autora, podřizuje svému osudu, tak nereptej a pusť se po cestě, kterou si pro tebe pan autor vymyslel …

A vy, milí čtenáři, pokud prahnete něco se dozvědět o výběru daní v Osmanské říši, pak je Podivná knihovna pro vás to pravé místo.
… „upřímně řečeno, až tolik jsem po tom neprahl. Je mi to znenadání přišlo na mysl po cestě ze školy, ani jsem nevěděl, jak.“ (str. 10) … čímž jsem chtěla ukázat, jak málo stačilo (kdyby mi těch pár úvodních vět někdo předčítal a já nevěděla odkud to má) abych byla jistojistě doma, v dalším z paralelních Murakamiho světů ... „ jsem už holt od malička naučený, že jakmile jednou něco nevím, honem to pádím zjistit do knihovny“ … a to i přesto, že … „zas tak moc mi na tom ale nesejde“ … a teď už to snad musí být jasné úplně všem, kdo je, jako já, pravidelně navštěvujete. Osobitý a nezaměnitelný způsob vyjadřování vás nenechá na pochybách, navíc, když se na scéně opět objevují další a další vodítka (mě např. vážně potěšilo setkání s ovčím mužíkem … „byl celý navlečený do pravých ovčích kožešin. Jen vepředu měl otvor pro obličej, a z něj hleděla dvě přátelská očka.“).

„… ten ale zvláštně mluví, blesklo mi hlavou“ … vždyť to říkám, je to Murakami, tak co byste asi tak čekali než někoho záhadného se zvláštní mluvou? ... a že na pár takových narazíte :-).
Takže, pokud máte chuť na další tajuplnou výpravu, nechybí vám kuráž pustit se do labyrintu záhad s až pohádkovou motivací, přitom si prohlížet kouzelné ilustrace, vydejte se na cestu. Přidanou hodnotou vám může být, pro někoho možná důležité, pro jiného zcela bezvýznamné a obyčejné, zjištění o knihovnách … úplně o všech …
„… víš ty co? Tohle se přece děje v úplně každé knihovně. Víceméně.“
„V každé?“

Jednu „dobrou“ radu na cestu, stále mějte na paměti, že … „Já jsem já a už nic víc.“ … ať už vám ovčí mužík, nebo kdokoliv jiný, bude tvrdit, co chce. Ovčí mužík má totiž svůj „svět ovčích mužíků“ a vy, máte zase ten svůj! … tak si to pamatujte.

Krátká snově pohádková výprava do bludišť, kde nikdy nevíte, jestli jste zvolili správnou cestu, dokud nedojdete na konec, labyrintu různých světů, které existují současně, splnila svůj účel, jako správná skoro „pohádka“ vám totiž na samém konci poskytne, ne vysvětlení (to u Murakamiho nečekejte), ale možná spíš takovou murakamiovsky geniální metaforickou přípravu … na to, když si zvolíte „špatně“, resp. když vás okolnosti, nebo, že by vaše podvědomí? (v jakémsi nejednoznačném, nepotvrzeném světě s nejasnými hranicemi, který nepovažujete za nepravděpodobný, a ani nijak výrazně nezpochybňujete jeho platnost), donutí, vydat se po předurčené cestě, po které, zdá se vůbec jít nechcete, a přesto odevzdaně kráčíte … byl to sen? … nebyl to sen?

… a „novoluní se mezi nás vkladlo tichounce jak slepý delfín. … A nový měsíc od nás ledacos odejme.“

123 25.05.2021

No páni, tak, jak že to je? Mudlovský a kouzelnický premiér na tajné schůzce? To nám to pěkně začíná ... a námětem rozhovoru je samozřejmě „ten, jehož jméno se nevyslovuje“ … a celosvětový terorismus! … no, dalo se to čekat, když si kouzelnický svět tak dlouho nechtěl připustit, že Pán zla je prostě zpět! … zničené mosty a nenadálé hurikány jsou jen začátkem!

A pak už přichází ta pravá, strašidelná, atmosféra … pro začátek Tkalcovská ulice a sestry Bela Lestrangeová a Narcisa Malfoyová … a jeden tajný plán, do kterého je zapojen Draco Malfoy a ještě jedna šokující informace … další díl Harryho trnité cesty k vítězství dobra nad zlem může začít.
Harryho kmotr Sirius byl v minulém díle zavražděn a on se tak musí vyrovnat s další těžkou a bolestivou ztrátou, a tak si i uvědomit, „že se /přesto, nebo právě proto/ nemůžu uzavřít před světem, ani … ani se sesypat. To by přece Sirius nechtěl … život je příliš krátký“ … a tak se jde dál …

Do života v Bradavicích zasáhne nový učitel lektvarů, samolibý, kariérista Křiklan, jako prototyp prospěchářského parazita, který rád kolem sebe shromažďuje ty, jejichž rodiče „něco znamenali“ nebo se alespoň s někým slavným znají … a Harry slavný je – to on Harrymu půjčí TU knihu! … a Harry najde nejen opravdu zvláštní „lektvary“ a „kletby“, jejichž autorem je záhadný princ dvojí krve … a pátrání se rozbíhá …
... a události se opravdu daly do nekontrolovatelného pohybu, velmi tajemný a velmi až hororově laděný příběh o hledání tajemného prince, ale především pečlivě skrytých viteálů, které najít a zničit, zdá se, téměř nemožné, skoro, jako boj s větrnými mlýny /bohužel ale, právě ony jediné mohou být cestou ke zničení „vy víte koho“/, nabral na obrátkách … a nad bradavickou věží se navíc objevilo znamení Zla, a to, bohužel, nevěstí nic dobrého! … „uviděl je okamžitě, vznášelo se na obloze nad školou: zářivě zelená lebka s hadím jazykem, znamení, které za sebou zanechávali smrtijedi pokaždé, když někam pronikli … pokaždé, když vraždili …“
… jen stupňující zlověstnost situace, jako skličující předzvěst temných a smutných událostí … navíc, kdo stojí na které straně, v boji dobra se zlem, se stále vyjasňuje, a mnohé důležité indicie přicházejí … až příliš pozdě! Harryho tak čeká další krutý rok!

„Ševelissimo“ … spoustu užitečných kouzel vynalezl Princ dvojí krve … všem nežádoucím osobám v okolí zaplní uši nevysledovatelný šum … a teď můžete chvíli mluvit bez obav, že vás někdo /kdokoliv/ zaslechne!

119 24.05.2021

„Pozor na všechno. Vy už jste tu sice byl, ale tady se teď věci budou měnit. Vím to jistě. Cítím to. Schyluje se k bouřce.“

Do ospalého městečka Castle Rock, kde ulice bývají většinou prázdné, není na nich žádný dopravní ruch a vylidněné jsou i chodníky, jednoho velmi teplého podzimního odpoledne zavítala tajemná postava narušující běžný chod věcí.
Tajemný muž, jehož úsměv vás přitahuje a vábí a zároveň při něm cítíte mrazení v zádech, si tu otevřel obchod, který od počátku láká a vábí ... všechny nic netušící místní.

„fascinoval ho už i jen název toho obchodu. Nezbytné věci: co to vlastně přesně znamená?“

Nikdo netuší, co jsou nezbytné věci, ovšem, všichni po nich touží …
a když se to stane, už není cesty zpět …
takže si zvykněte, odteď jim klidně můžete začít říkat – oběti!

Ztělesněné zlo si našlo cestu do Castle Rocku a své oběti láká právě pomocí věcí, které mají pro každou z nich svůj zvláštní či výjimečný význam – ďábelský plán je tak na světě!

Stačí už jen pár drobností z minulosti každého z nich – drobností, které nepředstavují nic míň, nic víc, než nesplněné sny, takové ty, které ve vás někde hluboko vzadu, ve vašem podvědomí, přežívají … a obratný manipulátor má cestu otevřenou …
prodává se za pakatel … + malou „službičku“, zdánlivě nevinný žert, provedený někomu z místních.

Všechno se zdá v pohodě, až na to, že, přistoupíte-li na takový obchod, odhalíte o sobě daleko víc, než jen tušíte, a než vůbec toužíte vědět, aniž si totiž všimnete, necháte nahlédnout do nejtemnějších zákoutí své duše, dovolíte vytáhnout na světlo světa všechny ty pečlivě ukrývané pocity, touhy a žádostivosti, pečlivě poschovávané, a spolu s nimi dovolíte vypustit do Castle Rocku – hrůzu!
Přímo vidíte, jak se plazí zpode dveří Nezbytných věcí, jak se neslyšně, nehlučně, neviditelně rozlézá městečkem a všude vzbuzuje strach … z neznámých situací, ale hlavně, spouští hrůzu nahánějící mechanismus – schválností, které vedou …
… no jen přemýšlejte, dumejte, kam až! … kam až lze zajít?

Když je váš oblíbený autor nazývaný „mistrem hororu“ a vy jste od něj četli už ledasco, díky čemuž se stal vašim oblíbeným autorem, ale přesto ne žádný z jeho hororů, dříve nebo později nastane čas, kdy se s některým prostě potkáte. Já narazila na Nezbytné věci – ne tak úplně „jen“ horor, ale spíš mysteriózní horor, s tajemnou postavou umístěnou do úplně obyčejného všedního světa, na příběh o víc jak 600 stranách, který se pozvolna rozjíždí a vám jsou postupně přibližovány komplikované životy jednotlivých obyvatel městečka, umístěného tradičně někde uprostřed státu Maine, jak jsem už řekla – obětí, které do nového obchodu přitáhla nejen jejich vlastní zvědavost, ale i něco nadpřirozeného – co se tu pokouší zrealizovat své ďábelské plány – to, že přijde závěrečná apokalypsa je zřejmé už skoro od samého začátku – však taky čtete horor, jak jinak by to asi tak mohlo dopadnout, každopádně, tenhle je mistrovsky vypointovaný, dokonale zpracovaný a navíc, tak ďábelsky … upřímný!

„Cožpak jsem ti už dávno neříkala, že tohle město je plné přeludů!“
„Kdo zhřešil první?“
„Kdo první podvedl?“
„Kdo hodil první kámen?“
…
„To není fér!“, vykřikla Polly …

Fér to tedy rozhodně není, jenže ono o to vůbec nejde, co je a co není fér – život totiž není fér!
A navíc, tady někdo pořádně píchá párátkem, nebo spíš pořádně velkým a pořádně špičatým klackem, do těch nejbolestivějších míst zdejších obyvatel, a ten někdo si tu opravdu nebezpečně pohrává s jejich … podvědomím!
A přesto, přese všechno, to nakonec byli oni, lidé, kdo rozpoutal ten … ohňostroj krve! … Wilma, Nettie, Hugh, Henry, a další, a další … jen je prostě někdo dal dohromady, někdo je ďábelsky důmyslně propojil, a to tak, že jen nevěřícně kroutíte hlavou a ptáte se: JAK se něco takového stane? Jak se stane, ŽE …?

Každopádně, pro jistotu, buďte ve střehu a dávejte si radši pozor na své smysly! Zlo má totiž velmi prostou filozofii … „Všechno je na prodej!“
… stačí jen čekat na TU chvíli, kdy se vám v očích objeví to zvláštní světlo … „snad chtivost … možná jen touha po potěšení“ …
… znáte ten pocit, že najednou něco není v pořádku?

„Říkám vám, … pozor na všechno!“

PS: a neuškodí zamyslet se nad svými slabostmi :-).

118 20.05.2021

Tajemství proutěného košíku, to je venkov – jako poetické místo, jako prostor dětských her, jako realita v době reálného socialismu, jako mikrosvět s nezaměnitelnou atmosférou – to vše viděno dětskýma očima, to vše v dětských vzpomínkách … na prázdniny, na babičku, na kamarády, na dětské radosti i starosti.
A to všechno je pak Tajemství proutěného košíku viděno mýma dospěláckýma očima, s odstupem spousty let, kdy se toho tolik událo (kromě toho, že jsem už dávno dospělá, máme za sebou naštěstí i léta budování reálného socialismu) … v mých vzpomínkách tak dětský příběh proutěného košíku zůstal jako opravdu čistě nostalgický dětský příběh ze 70. let minulého století :-).
Klárka bydlí u babičky na vesnici (rodiče ve městě … pro mě teď nepochopitelná věc, kterou jsem ovšem jako dítě vlastně vůbec nezaznamenala, nevnímala) … je v 5. třídě a s Vláďou a Tondou tvoří nerozlučnou partu … a jejich dobrodružství bylo to, co jsem si jako dítě z příběhu odnesla, co jsem si užívala, a přitom vůbec nevnímala kontext, který dnes je tím co, jako dospělá, na příběhu okamžitě vidím – poměry mezi dospělými a jejich poměrně složité životní situace (škoda … skoro bych si radši užívala zase tu bezprostřední dětskou radost … akorát, že teď už to moc nefunguje).
Příběh Klárky už pro mě tak není jen sladkým příběhem dětství, plném lásky a pocitu bezpečí u babičky, ale spíš příběhem hořko-sladkým … nostalgie stále funguje :-), až na občasnou hořkou příchuť … Klárčina odtržení od rodičů a brášky Vojty, kteří k sobě musí hledat cestu.
A víte co se mi na celém příběhu nejvíc líbilo? To, že pro Klárku má venkov punc výjimečnosti, že je to pro ni naprosto idylicky krásný prostor, a to, jak se to snaží ukázat svému malému bráškovi Vojtovi, … totiž, že „jen u babičky je možné trhat z vikýře hvězdy na nebi“. :-)
A samozřejmě stará půda … jako stvořená pro tajemství, poklady a dobrodružství, protože je až po střechu plná věcí, které probouzejí fantazii /taky takovou pamatuju u svojí babičky a dědy na vesnici … a jak rádi jsme si tam, jako děti hráli/. Půda prostě poskytuje nejenom Klárce bezvadnou skrýš před světem :-).

„V žádném strašidelném zámku není rezavý čert–třebas na vyorávání brambor, … těžko by si loupežníci v některé jeskyni zapomněli saně i s ojí pro koně, s nimiž se vozívalo dřevo. Kromě toho zbyly ve stodole z času, kdy se na chalupě hospodařilo … všechno, co kdy v hospodářství sloužilo a co babička neměla to srdce nebo sílu vyhodit.“

Je to ještě pohádka, anebo už je to příběh boje o moc?
Síla a moc tu totiž začínají hrát hlavní roli – je to právě teď, kdy se začíná ten pravý boj se zlem, resp. s Pánem zla – Voldemortem, který získal podobu, daleko víc ovšem ztratil, a vlastně o tom neví – ztratil totiž to, co je pro nás lidi (ať už jste mudla nebo čaroděj) nejcennější, to, čím on opovrhuje, ale co právě nás, jako lidi, definuje – jakoukoliv schopnost milovat, a tím nadobro přišel o svou lidskost.
Jako nezbytný protipól, k zformování se čistého zla, se tak samozřejmě „sešikovala“ i strana dobra, v čele s tím nejmocnějším a nejpovolanějším čarodějem v dějinách Bradavické školy čar a kouzel, s Albusem Brumbálem – asi jediným čarodějem, kterého se Pán zla kdy obával, čarodějem na jehož straně stojí moudrost, klidná moc a síla poskytující ochranu a dodávající pocit bezpečí. Ovšem pozor! Nic není jen černobílé, takže i on si musel v minulosti vybrat … „moc je mou slabinou a mým pokušením“ … naštěstí pro celý čarodějný svět, zvolil správně, a tak vznikl i Fénixův řád, z řad těch, kteří se přidali na stranu dobra.
Mocné síly se tedy daly do pohybu, posíleny temnou věštbou odkrývající další extrémě mocenské vazby, které příběh činí stále víc tragičtějším, víc než se původně zdálo … naštěstí, a na to při čtení nezapomínejte, na straně Harryho a jeho přátel stále stojí prastará mocná síla – věřme, spolu s nimi, že je tou nejmocnější – totiž, nezištná láska, schopnost obětovat se a milovat, tedy síla kterou Harrymu, jak všichni víme, předala před svou smrtí jeho matka – je tou nejstarší a nejsilnější magií, jakou si dovedete představit … „moc, jakou pán zla sám nezná“ … síla … „kterou jsi Harry v tak obrovské míře obdařen a která Voldemortovi úplně chybí. Ta síla (tomu, jehož jméno se nevyslovuje) nedovolila, aby tě ovládl: nedokázal se totiž udržet v těle tak plném síly, kterou nenávidí … v tvém srdci“.
Boj přesto začal, věštba byla vyřčena, karty rozdány, a vše se zdá předurčeno … kouzelnické dobrodružství může pokračovat, tentokrát ovšem ... už bere oběti!
A tak se Harry a jeho přátele setkají mj. i s „kletbami, které se nepromíjejí“ … „Cruciatus” dokáže způsobit takovou bolest, až zešílíte, jak se stalo (což víte už z předchozích dílů) např. rodičům Harryho kamaráda, Nevilla Longbottoma.

„Kletba Cruciatus by vám měla rozvázat jazyk“, pokračovala tiše Umbridgeová.
„Ne!“ vřískla Hermiona. "To je přece nezákonné, paní profesorko!“
Umbridgeová si jí však nevšímala. V obličeji se jí objevil ošklivý, dychtivý a vzrušený škleb, jaký u ní Harry dosud nikdy neviděl. Zvedla hůlku. …“Co Korneliusovi oči nevidí, to jeho srdce nebolí“, poznamenala Umbridgeová, která teď lehce supěla a mířila postupně hůlkou na různé části Harryho těla, jako by se snažila odhadnout, kde to bude nejvíc bolet.“

Na Harryho tak čeká temnější, drsnější, zlověstnější a asi i bolestivější dobrodružství, navíc musí čelit vlastnímu dospívání a přitom zároveň už opravdu dospělým rozhodnutím, a to všechno, aniž by mu „kryli záda“ rodiče, maminka už mu předala vše co mohla, Harry ale ani tak na to všechno není sám, naštěstí je tu, kromě všech ostatních z Fénixova řádu, ještě jedna velmi osobitá a velmi laskavá osoba, a protože právě ona mi přirostla k srdci, tak se o ní zmiňuji extra :-) … no samozřejmě, kdo jiný, než paní Weasleyová, pečující, ochranitelská „náhradní“ maminka, která Harrymu na Vánoce dává stejné dárky, jako svým dětem, a pro kterou je Harry dalším synem, která má vždy a za všech okolností svoji rodinu „pod kontrolou“, a která dokáže, kromě toho všeho, být navíc, řekněme, velmi temperamentní, nejenom Ron o tom ví svoje: „Hulákání obvykle obstarává mamka.“ … za mě, fakt skvělá ženská a jedna z nejsympatičtějších postav kouzelnického světa :-).

132 03.05.2021

„Kdo do nebe hledí a po zemi chodí, snadno se uhodí...“ /knižní moudro/

KONTROLNÍ OTÁZKA
„Byli jste někdy v Brně na Špilberku?“

V téhle knize máte jedinečnou šanci poznat ho trochu jinak … a ti, co už tam byli (jako třeba já), si tuhle speciální průvodcovskou výpravu užijete možná ještě víc :-).

Co vás čeká? Uzavřený mikrosvět Špilberku, s jeho historií, kasematy, turisty a samozřejmě průvodci, kteří, všichni dohromady, tvoří … „dokonalej obraz světa“
(Pozn. č. 1. kvality života v letech 90-tých!)
… a z něj byl vytvořen opravdu zcela mimořádný průvodce, samozřejmě řádně vysvětlující vše, co byste měli vědět, s čím byste se mohli setkat a co můžete od návštěvy Špilberku očekávat, a to vč. poznámek, vysvětlivek, studijních materiálů, kontrolních otázek a cvičení, kde si probíraný jev můžete řádně osvojit … vše řádně upraveno do lekcí se zvyšující se obtížností vč. opakování, protože jak víme, je to matka moudrosti.
Tak tedy, začínáme …

VÍTE, ŽE …
… brněnský Špilberk, pověstný žalář národů, navštívilo ročně – než byl uzavřen pro adaptaci – přes 200 000 návštěvníků z celého světa?
… jeden z nich napsal do pamětní knihy v bývalé kapli: „Nebylo by rozumnější pěstovat tady žampióny?“

KONTROLNÍ OTÁZKA
„Myslíte si také, že lidé uvěří spíš výmyslu, než pravdě?“

Ať už to je, jak chce, při čtení myslete na to, že „se člověk prostě někdy musí zasmát, místo, aby brečel.“
„To máte od starýho Gabriela?“ zeptala se Kateřina.
„Ne“, pravím procítěně, „z vlastní zkušenosti.“
/další z mouder tohoto mimořádně zajímavého průvodce/

Někdy mě „honí mlsná“, a to nejenom na sladkosti, ale taky na knížky, znamená to, že mám najednou z ničeho nic „chuť“ … na nějakou laskominu, jednohubku, lahůdku, prostě „na něco“ a neptejte se mě na co, já to taky nevím, a tak hledám a hledám, až „to něco“ naleznu, až mi to „cvrnkne o nos“. Tak přesně při takové příležitosti jsem nalezla tohoto průvodce, neočekávajíc nic a přitom něco, cokoliv … navíc, jak jsem si tak hledala, zjistila jsem, že se hodí do čtenářské výzvy (kniha, jejíž název má 21 písmen), takže … dvojitá trefa :-) … nedejte pak 5*, zvlášť když jsem se dobře pobavila, a věřte nevěřte, i poučila /možná víc o mezilidských vztazích, než o historii Špilberku/.

/lekce 8/
NÁVŠTĚVNÍK „A jak dlouho tu ti lidé vydrželi?“
JAN „V dolní části kasemat umírali po pár týdnech, v horní vydržel například Babinský patnáct let.“
NÁVŠTĚVNÍK „A jak dlouho myslíte, že tu vydržíte vy …?

VÍTE, ŽE …
… velká část tohoto příběhu je zcela smyšlená … především postava starého Gabriela opravdu nemá nic společného s kterýmkoliv průvodcem na národní kulturní památce Špilberk,
… zřejmě nejméně pravděpodobná část tohoto vyprávění … se zakládá na pravdě.

98 29.04.2021

Já vím, že je to absurdní novela, že se jedná o groteskní situaci a taky, že autor prý oplývá laskavým, „typicky britským“ suchým humorem, ale já prostě nevím.

Určitě oceňuji nápad … groteskní situace ad absurdum - britská královna propadnuvši čtenářské vášni a vůbec knihám - tak to mě zaujalo a vlastně i bavilo :-).
Následují „humorné“ situace, kdy královna změní své tradiční hodnoty, způsoby chování, vyjadřování, což vede k různým prapodivným situacím, možná až trapasům na nejvyšší úrovni, až nakonec k tomu, že královna začne přehodnocovat svůj žebříček hodnot a tak i svou životní cestu, následuje (následovat by mělo), řekněme takové britsky humorné zpytování vlastního života, ... a ani k tomu není co namítnout, za mě zajímavý a v podstatě vtipný motiv :-).
JENŽE … mě to prostě, navzdory nastíněné groteskně-humorné situaci, moc nebavilo. Za mě způsob podání trochu klopýtal za nápadem, případně nedokážu posoudit, jestli to třeba není překladem, kdy může být možná problém přeložit anglický humor tak, aby i nám, českým čtenářům, přišel vtipný, mě to zvlášť výrazně vtipné nepřišlo, možná sem tam úsměvné (ale do našeho českého Saturnina, či švédského Staříka, který vylezl z okna a zmizel - porovnáváme-li grotesknost situace, to má opravdu poměrně dost daleko, anebo, vytáhnu vyšší kalibr, dokonce Kurta Vonneguta, jr. … což je u mě jednička v groteskních příbězích; a taky bych možná řekla, že třeba takový Saturnin využívá typického britského humoru víc, ale taky je možné, že mu prostě jen nerozumím :-)´).
Každopádně, navodit autorovi, ale spíš bych řekla, že v tom má prsty překladatelka, tu správnou atmosféru, se za mě nepovedlo!
Chybělo mi využití takové té britské uhlazenosti (teď vzpomínám s úsměvem na Wodehouseova Nedostižného komorníka), podle mě se jí totiž ani absurdní příběh nemusí vzdávat, naopak, očekávala bych, že ji využije daleko víc a vtipněji – pro mě by pak rozhodně zajímavější byl.
Na druhou stranu, alespoň nějaké to zamyšlení, jsem si z příběhu přeci jen odnesla:

„Člověk svůj život nevkládá do knih, které píše. Nachází jej tam.“
Každopádně, jsem za Brity ráda, že si královna uvědomila, že nechce (a ani nemůže) být jenom čtenář – protože „čtenář se nachází pouze o stupeň výše než divák“ … ona musí být daleko víc … o svých myšlenkách, které ji při četbě napadají, totiž musí přemýšlet, musí je formulovat, a určitě i zapisovat … „protože když píše, koná, a konání je povinnost.“ … v tomto případě, přímo, povinnost královská :-).

A samozřejmě, pokračovala královna …. „život jde dál, neuběhne ani týden, aby se něco zajímavého nestalo, skandál, kamufláž, ba i válka … neboť naše perspektiva je dlouhodobá … v osmdesáti se věci nestávají, ale ... znovu nastávají.“ :-)

91 28.04.2021

„… vůbec jsme si neuvědomovali, že jsme pouhými diváky jeho představení ... ve kterém sám sebe povýšil do role proroka …“

Neuvěřitelně, a ve své podstatě naprosto nepodloženě, sebejistý skrček s nezaměnitelně pištivým hlasem, který by dokázal probudit i „mrtvou myš zpátky k životu“ … to je Owen Meany, resp. první dojem, který ze setkání s ním získáte.

„Vždycky se choval, jako pán situace, a taky, že jím byl, byl pánem sebe sama, víc, než my všichni dohromady … v šestnácti už mluvil (svým pisklavým hlasem a přesto) světáckým tónem, … z větších chlapců strach neměl, protože byl zvyklý být všude nejmenší, a starších se nebál, protože byl chytřejší.“
… to je Owen v Johnyho vzpomínkách … „neznal jsem nikoho tvrdohlavějšího“, tvrdohlavec, ale taky obratný manipulátor! (na což byl ovšem náležitě pyšný!).

A jestli se něco Johny od Owena naučil (řekněme si to na rovinu, on se vlastně od Owena naučil skoro všechno) tak to bylo, že „logika je relativní“, nehledě na to, že stejného názoru byla i pozoruhodná dáma, Johnyho babička, Hariet Wheelwrightová: „My, Wheelwrightové neopovrhujeme zdáním věcí. Věci jsou totiž často právě tím, čím se zdají být. První dojem je rozhodující“,
… a přesně to Owen fakt uměl, učinit první dojem, ... znepokojivé na tom bylo, že se zároveň choval, „jako by znal budoucnost.“

Jak vidíte, zvyknout si na Owena vážně není jen tak, chvíli to trvá, řekla bych, tak prvních 200 stran, možná i víc, postupného podléhání Owenově osobnosti, záleží na tom, jak moc si ho pustíte k tělu, disponuje totiž velmi jízlivou a pořádně kousavou ironií, nevypočitatelným skepticismem, a dost nevybíravým černým humorem. Johny o něm říká, že je to „Mistr Cynik“, a protože všechno co dělá, dělá s nebetyčnou opovážlivostí, která vám až vyráží dech, nakonec akceptujete fakt, že je prostě vždy a za všech okolností, pánem situace!
… úplně přirozeně si tak nakonec, místo počáteční lítosti, přes nedůvěru, ve finále vyslouží, řekněme si to na rovinu, spíš vynutí, váš obdiv :-).

„Tenkrát mě poprvé napadlo, že určité události nebo věci mohou mít „zvláštní význam“!

Příběh, který vám Johny Wheelwright odvypráví, není totiž jen příběhem, kterým se vypořádává se vzpomínkami, a s událostmi, které, jak věřil Owen, nebyly náhodami! … „byl přesvědčen, že náhoda je hloupá, plytká výmluva, k níž se utíkají hloupí, kteří nejsou schopní vyrovnat se s faktem, že jejich životy mají předem stanoveny“, ale právě díky Owenovi, je tak i příběhem o neustálém hledání … odpovědí na otázky víry a existence svobodné vůle …
… zcela zásadní přitom je, pokud se ptáme na události (jež se staly, jež se mohly stát, které se možná stanou, nebo které se určitě stanou), položit si tu správnou otázku:
„jsou toto stíny věcí, jež se určitě stanou, nebo jsou to jen stíny věcí, jež se mohou stát?“

„Byl to Owen, který mě naučil, že každá dobrá kniha se vyvíjí – od obecného ke specifickému, od jednotlivostí k celku a zase zpátky. … A stejně je nutné knihy i číst a o přečteném pak psát.“

Celé to začalo, no prostě divně, úryvky z Bible, citáty ze Starého i Nového zákona a téměř kompletní přehlídkou amerických církevních spolků 60-tých let. A samozřejmě, seznámením se s jedním divným chlapcem … „myslím, že jsme ho týrali, hlavně proto, abychom slyšeli jeho hlas, tenkrát jsem si myslel, že snad pochází z jiné planety, teď jsem přesvědčen, že to nebyl hlas z tohoto světa.“
Na ten pištivý hlas Johny prostě nikdy nezapomněl, a tak nezapomněl ani na Owena … kluka, kterému se v životě podařil asi jediný slušný basebalový odpal, jen jednou se trefil pálkou do míče … „A nakonec to stejně byl špatný míč.“

Ten kluk mě neskutečně štval, tak dlouho a důkladně, až jsem nakonec dopadla, jako všichni ostatní, já ho snad nakonec, nezávisle na mé vůli … taky začala obdivovat :-).

Totiž … „měl v sobě něco, co potřebujeme“.

123 25.04.2021

Co by to bylo za kouzelný svět bez draků? :-) … věřím, že právě oni můžou být pro menší děti, ale vlastně asi pro všechny, jedním z největších lákadel tohoto dílu, a co si budeme povídat, ten Maďarský trnoocasý je pěkný prevít … „obrovský černý drak, který víc než ostatní vypadá jako ještěr. Na ocase má dlouhé trny bronzové barvy …“, navíc dokáže chrlit oheň až na čtyřicet stop. Však ho taky další z bratrů Weasleyových, Charlie, který se o ně stará v Rumunsku, označil jako zákeřného a nebezpečného, nejhoršího ze všech.
V Turnaji tří kouzelníků (vlastně 4) se Harrymu bude moc dobře hodit znát kouzlo: „Accio!“ … před drakem se totiž bez přivolaného koštěte dost špatně utíká, a i s ním to je pořádná dřina :-). Každopádně Turnaj je záležitost vážně jen pro ty nejodvážnější kouzelníky, slibuje tak spoustu dobrodružství a napětí.

Ti starší a dospělí čtenáři navíc zjistí, že Harryho příběh pořádně nabírá na intenzitě a stává se výrazně temnějším.
Střet se zlem a následně se smrtí na sebe už nedají dlouho čekat, a tak se i Harryho a Voldemortova hůlka poprvé střetnou v přímém zápasu …
… přičemž my čtenáři mj. zjistíme zcela zásadní informaci o „síle vzpomínek“.
V kouzelnickém světě totiž vzpomínky hrají mnohem, řekněme hmatatelnější, roli než v tom našem, mudlovském (nechci říct důležitější, protože vzpomínky jsou samozřejmě důležité v obou světech) … v kouzelnickém světě ale máte jednu výjimečnou možnost … vzpomínky si uchovat, „přehrát si je“ a taky do nich vstoupit, možností je víc, záleží, jak zdatný jste kouzelník.
Harry o tom samozřejmě ještě moc neví, ale přesto budete mít možnost něco o síle vzpomínek zjistit, totiž, že nejenom ty zhmotněné, ale obecně vzpomínky na naše milované, mají ohromnou moc, pomáhat nám v těžkých chvílích, šeptat povzbuzující slova a posílit odhodlání ... jestli si dobře pamatujete, tak už z prvního dílu víte, že v tom tkví kouzlo ochrany, kterou poskytla Harrymu jeho matka, než zemřela: „velká láska zanechává své vlastní znamení...“.

„Žádné kouzlo ovšem nedokáže vzkřísit mrtvé, Harry …" povzdechl si ztěžka Brumbál. „Všechno, co se mohlo stát, je jen jakýsi zpětný odraz.“
… a jen díky němu může Harry ve chvíli střetu s Voldemortem spatřit … „Kouřový stín mladé ženy s dlouhými vlasy, který dopadl na zem …, napřímil se a pohlédl na něj... a Harry jemuž se šíleně rozklepaly ruce, hleděl do přízračné tváře své matky ‚Tvůj otec už také přichází...‘ sdělila tiše synovi. ‚Chce tě vidět... vydrž..."
Tohle je totiž teprve začátek!

PS: A kdyby nastala chvíle, že byste museli volit mezi tím, co je správné, a tím, co je snadné, připomeňte si, co se stalo Harryho kamarádovi, … „chlapci, který měl dobré srdce a byl laskavý a statečný“, a to jen proto, že náhodou zkřížil cestu lorda Voldemorta.
„Nezapomeňte na Cedrika Diggoryho."

129 19.04.2021

Návraty do úžasného kouzelnického světa jsou čím dál lepší, příběh se vám totiž už stačil „dostat pod kůži“, a tak už jste poměrně dobře zorientovaní v tom, jak to v něm chodí, což samozřejmě, neznamená, že byste se začali nudit, protože síly zla začínají naplno ukazovat svou moc … a ti nejodpornější tvorové jaké si ani nedokážete představit, zplozenci zla vysávající z lidí všechno štěstí a dobré vzpomínky a zanechávající v nich jen ty nejhorší představy a nejsmutnější vzpomínky, se právě „představili“ Harrymu … a nechali mu nahlédnout do pekla, zahltili jeho mysl zlem

… „jako by se ze světa vytratilo všechno štěstí“ …

až už pak sami v sobě nedokážeme najít sílu … pak je dobré, když se můžete spolehnout na své přátele! … a to Harry naštěstí může, navíc získá několik dalších nových mocných ochránců …

Lupin, který je, díky svému „postižení“, vyděděncem stojícím na pokraji kouzelnické společnosti a přece, anebo možná právě proto, se stane jedním z nejemocionálnějších Harryho přátel, vždy jednoznačně se stavějící na stranu dobra, což je, vzhledem k jeho vlkodlačímu prokletí, v podstatě už samo o sobě dost obdivuhodné :-).
Na scénu samozřejmě přichází nespoutaný Sirius Black … „Varujeme veřejnost, Black je ozbrojen a neobyčejně nebezpečný.“ … má opravdu dost pronikavý pohled a moc málo času, ukázat, co se za ním skrývá, ještěže jsme v kouzelném světě, kde otázky času dostávají trochu jiný rozměr … a možná se dočkáte i odpovědi, obraceč času v rukou Hermiony minimálně leccos napoví!
A abych nezapomněla, Hagrid, novopečený učitel péče o kouzelné tvory, vám představí jedno fakticky úžasné fantastické zvíře … „První, co byste měli vo hipogryfech vědět, je to, že jsou náramně hrdý“ … takže, až se s ním setkáte, nezapomeňte … „nikdy žádného hipogryfa neurážejte“ … nemuseli byste dopadnout dobře, Malfoy měl totiž jen ohromnou kliku :-).
A i sám Harry už je daleko silnější a odvážnější než na začátku, přesto o sobě, úplně zbytečně, stále pochybuje … „Ty žes ničeho nedosáhl?“ opakoval klidně Brumbál. „Dosáhl jsi toho, co je na světě nejdůležitější, Harry. Pomohl jsi odhalit pravdu. Zachránil jsi nevinného člověka před děsivým osudem“ …
… jen kdyby nebylo těch mozkomorů … Harry, chce to trénink, trochu čokolády a „Expecto patronum“ …

123 15.04.2021

„Naivní angličtí kritici svým náležitým, idiotským způsobem psali o „hrdinovi“ mé knihy, jako by šlo o postavu, kterou jsem si vycucal z prstu. Je nad slunce jasnější, že v té knize mluvím o sobě. Používám skrznaskrz svoje jméno. Nepsal jsem fiktivní příběh. Napsal jsem autobiografický dokument, lidskou knihu.“ /Henry Miller/

„… věřím, že umění je toliko východem z nouze a že život sám musí býti jediným a jedinečným uměním“ /Henry Miller/

Do své „lidské knihy“ Miller dostal asi úplně všechno ze svého života /a nejen svého, prostě ze života/, co si jen umíte představit, a možná i spoustu toho, co si představit ani neumíte …je totiž naprosto a úplně radikálně nejosobnější, a to až do úplných detailů (jako jsou jeho hemoroidy, vlastní sperma, apod.).
Jeho kniha není vyprávěním, ale ani deníkovými záznamy, z obojího něco má, ale text, který budete číst je daleko volnější, jakoby bez formy, nedůsledný, nebo přímo slepovaný … z volných myšlenek, asociací, vzpomínek, intimních detailů … jako „překlad života do textu“ … přiznává, že je prach, tráva, upadlé maso, pytlík střev – odstraňuje iluze, a pak se ptá … „copak není lidská bytost víc než tímto“?
…
„Ale jistě. Jsme prachem, který sní. A občas, když sníme, jsme více než prachem …“

Jenže, než se k tomuhle dostanete, musíte toho fakticky hodně „skousnout“ … musíte se k tomu propracovat skrze dost opovržlivé vize „muže jako nadrženého ptáka, žravého chřtánu“ a neméně urážlivé vize ženy, kterou zredukoval na „hladovou kundu“, protože podle něj jsme prostě ... „vězni své tělesné podstaty“.

„Pro některé sex vede ke svatosti, pro jiné je to cesta do pekel. V tomto ohledu je to jako všechno ostatní na světě – člověk, věc, událost, vztah. Všechno záleží na našem pohledu na věc. Chceme-li mít život krásnější, báječnější, hlubší a uspokojivější, musíme na každou jeho částečku pohlížet nezkaleným, čistým pohledem. Jestliže není něco v pořádku na našem vztahu k sexu, pak jistě není něco v pořádku na našem vztahu k penězům, chlebu, práci, hře a vůbec všemu. Jak může někdo vést uspokojivý život, jestliže jeho přístup k ostatním stránkám života je nezdravý a pokřivený.“ /Henry Miller/

„… byla jiná … a přitom se ničím nelišila od ostatních šlapek, které se každé odpoledne a večer scházely v Café de l´Eléphant … byl jarní den a v kapse mi zvonilo pár franků, které moje manželka nějak schrastila … měl jsem jakousi neurčitou předtuchu, že mě jedna z těhle kavek klofne, a jak se tak klátím po bulváru, vidím ji, jak ke mně míří se sešlapanými podpatky a lacinou bižuterií, s tou zvláštní nenápadností kurvy … nebylo těžké se s ní dohodnout … za pár minut jsme byli v pětifrankovém pokoji …“
… vyprávění pokračuje samozřejmě dál … bez příkras a kudrlinek, přímo k věci, tak, jak se, to co se pak událo, nejspíš opravdu a skutečně událo, a jak si útržky toho autor v hlavě uchoval …
„svět, který si pro sebe stvořila byl sprostý a omezený, ona v něm ale fungovala nádherně“.

106 14.04.2021

Začíná se Harryho druhý školní rok v Bradavicích a Harryho zjištění, že existuje zlo, které je třeba zastavit, už nabralo konkrétní podobu Lorda Voldemorta. Existuje dobrá a špatná strana, a ti na té špatné … „Maj tu špatnost v sobě už vod narození“, jak říká Hagrid… „dlouhá, ježatá hříva a divoké, štětinaté vousy“ a pod vším tím porostem, asi ten nejcitlivější obr, jakého si dovedete představit :-).
A pak jsou tu ty hlasy: „Pojď ... pojď ke mně ... ať tě roztrhnu ... ať tě rozsápu ... ať tě zabiju ...“, které dávají tušit, že školní rok v Bradavicích rozhodně nebude jednoduchý, a že dokonce půjde o život, takže není od věci, držet se Hagridovy rady: „Esli chce někdo vopravdu něco zvědět, úplně mu stačí, když se bude držet pavouků. Ty už ho zavedou, kam potřebuje!“
Navíc je tu jedno maličké, poměrně ošklivé stvoření …„mělo ohromné netopýři uši a vypoulené zelené oči, veliké jako tenisové míče“ z kterého ovšem čiší čistá dobrota, stačí se mu podívat do těch ohromných oči :-), a které právě sedí na Harryho posteli u Dursleyových … což ovšem nevěstí nic jiného než ohromné problémy … ještě, že tu jsou Weasleyovi a jejich úžasňácky kouzelnický domov, který nezištně nabídne svou přívětivou atmosféru rodinné pohody i Harrymu :-)
A abych nezapomněla, za zmínku určitě stojí i hvězdný idol většiny starých i mladých kouzelnic: „Měl na sobě pomněnkově modrý hábit, který mu dokonale ladil s očima; špičatá kouzelnická čapka mu na vlnitých vlasech seděla furiantsky na stranu“. … tak dobře, jedna z udělených hvězdiček, ta co se nejvíc leskne a třpytí, je prostě pro něj :-).

Tak, a teď už je čas, kouzelnický svět, do kterého se dostanete skrze nástupiště 9 ¾ čeká … „accio“ … přivolávací kouzlo bylo vysloveno …

119 14.04.2021

S Harrym jsme se poprvé setkali o vánocích 2001, kdy jsme začaly číst 1. díl Harryho dobrodružství s mou tehdy 7 letou dcerou. Tohle dobrodružství pak trvalo následujících 6 let, kdy jsme každoročně k vánocům přidaly další pokračování (od 2. dílu už jsme pak četly každá samostatně), takže se dá říct, že má dcera (a později i syn) na Harryho příbězích vyrostli, i to je jeden z důvodů, proč mám Harryho čarodějný svět ráda :-).
Ale v prvé řadě musím říct, že J.K.Rowlingovou obdivuji, svůj/Harryho svět stvořila, jak je známo, jako rozvedená, nemajetná žena píšící po kavárnách, navíc, než Kámen mudrců vyšel knižně, byl odmítnutý v několika nakladatelstvích. A pak už přišla pottermánie :-) a celosvětový fenomén byl na světě. A já přiznávám, že i mě Harryho příběh chytnul úplně stejně, jako spoustu dalších.
Takže se příliš nejde vyhnout otázce, proč? Co na něm všichni /já/ vidí? A, když už jsem se zeptala, zkusila si i odpovědět, a nakonec toho našla docela dost, proč si u takového množství čtenářů získal, podle mě své oprávněné místo na slunci.
Tak hlavně, je to skutečně geniálně vymyšlené, příběh je složený asi ze všech možných důležitých dílků, které pak dohromady vytvářejí opravdu jedinečný a originální kouzelný svět, a to do těch nejmenších detailů propracovaný (skoro stejně, jako pan Tolkien), a je to svět zajímavý, zábavný, napínavý, dojemný, emotivní … a pak, žijí v něm všichni ti na první pohled prazvláštní, na ten druhý, téměř jakoby důvěrně známí, čarodějové, kouzelníci a jiná fantastická stvoření, a přitom snad na každém z nich můžete najít něco, co lze obdivovat, ve smyslu, každý je pro příběh něčím důležitý, něčím zajímavý a něčím jedinečný.
Vezmeme-li si to popořádku:
Harry – to je asi jasné – hrdina, kterého asi ani není možné si neoblíbit, i já mu fandila naprosto jednoznačně od samého začátku …“Dnes večer těmi padacími dveřmi projdu a nic, co vy dva řeknete, mě nezastaví!” … jj, přesně tohle je Harry :-);
Voldemort – zlo v té nejčistší /teda nejšpinavější/ podobě, temná strana, absolutní protipól Harryho, a jednoznačné spojení dobro-zlo, které od sebe jde oddělit jen stěží, jak se Harry později sám přesvědčí;
Brumbál – „O tom, jací jsme doopravdy, Harry, mnohem víc než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme.“ … nejlepší z nejlepších kouzelníků všech dob, který si zvolil být obráncem světlé strany, mocným ochráncen všech potřebných;
Hermiona a Ron – „Ta holka je namouduši děsná!“, prohlásil o Hermioně Ron (nj a za pár dílů je všechno jinak :-), což je zřejmé už skoro od začátku), každý přeci potřebuje ty správné přátele, a když se vám je podaří nalézt, pak může být člověk v životě šťastný, i když mu původně nadělil ne zrovna ideální karty do hry :-);
dvojčata Weasleyova – vtipné odlehčení asi úplně všeho a za mě jedny z nejsympatičtějších postav příběhu;
Snape – „Každý, kdo by si při mých hodinách chtěl nějak zahrávat, půjde a už se nevrátí. Berte to jako první a poslední varování.“, i když to tak vůbec nevypadá, profesor Snape je dost nejednoznačná postava, a to je na tom to nejlepší, protože vlastně vůbec nic není tak, jak to vypadá, je to dost tvrdý oříšek, a pod tou tvrdou slupkou, možná …, nikdo si nemůže být jistý, on totiž za žádných okolností neodhaluje své nitro, za mě tak naprosto originální a geniální;
a takhle bych mohla pokračovat dál a dál, a asi na každém bych našla něco, co stojí za to zmínit, něco, proč není jedno, jestli v se v příběhu objevil, nebo ne, něco, co mě na něm zaujalo – a v tom, nebo možná právě proto, je tenhle příběh tak dobrý!

První díl vás velmi lehce vtáhne do světa magie, kouzel a okultních věd, úplně přirozeně pak zjistíte, o co tu jde, a vytušíte, co bude následovat (téměř od začátku deklaruje chystanou „bitvu“ dobra vs. zla). A samozřejmě, seznámíte se s prvními magickými předměty, jako jsou hůlky, kotlíky a jiné pomůcky, navíc pak s jedním veledůležitým (to proto je uveden hned v názvu 1. dílu) – kamenem mudrců –velice hledanou substancí, elixírem života, nebo taky kamenem, který dokáže proměnit všechny kovy ve zlato, pátým elementem, nebo božskou mocí darující život (jak kdo chce). Na scénu se tak dostává i záhadný mudrc Nicolas Flamel, středověký alchymista a Brumbálův přítel, s jeho (díky objevu kamene mudrců) jednoznačným názorem na smrt „…pro spořádanou mysl je smrt jen další velké dobrodružství“.

A víc už toho říkat nebudu … „silencio“ (umlčovací kouzlo) … notoricky známý příběh, vy, co jste ještě nečetli, si už přečtěte sami … nenechte se odradit nálepkou bestseller, ani štítkem dětská literatura, Harry Potter má totiž co říct i všem těm dospělým, kteří vědí, že pohádky nejsou jen pro děti, a tak jsou ochotní naslouchat :-).