alef komentáře u knih

„Pokladna v této kavárně bude nejspíš nejstarší dosud používanou pokladnou. .. Vypadala tak trochu jako psací stroj, a snad proto, aby ji nebylo jednoduché ukrást, vážila jen sama o sobě čtyřicet kilogramů. Při zadávání částky doprovázelo každé zmáčknutí tlačítka hlasité cinknutí. … Káva … a toust … a kari rýže … míchaný parfait … cink cink cink cink …“

Kavárna je pro mě synonymum pro příjemný prostor, mám kávu a pohodové prostředí kavárny ráda … „Káva, kterou v této kavárně podávají, se obvykle označuje jako moka. K její přípravě se používají výrazně aromatická zrna … má mírně nakyslou chuť a je trochu specifická … a tak ji nevyhledává každý.“
Takže je jasné, že mě titul téhle knížky ihned zaujal, navíc anotace hovořila o zvláštním a zajímavém cestování časem
… „přítomnost se nezměnila … změnily se jen ony … díky návratu do minulosti změnily svůj způsob myšlení“.
Jen na chvilku – než vystydne káva – měly 4 návštěvnice této zvláštní kavárny, šanci … pochopit, a dát prostor pro vyjádření svých skutečných! pocitů. Leccos /co byste možná ani nečekali/ se pak totiž v životě vyjasní.

Zajímavý námět, k tomu ještě japonské reálie, a poměrně pozitivní komentáře, to vše dohromady slibovalo dobré čtení. Po několika stránkách a prvním ze čtyř příběhů ovšem přišlo mírné zklamání. Cožpak o to, čtení to dobré bylo, ovšem, jak všichni ze školy víme, dobré, to je za 3, a u 3* i zůstalo – knížku hodnotím jako spíš odpočinkové čtivo, u kterého máte ovšem šanci se zamyslet, má osobitou myšlenku, kterou rozvíjí a která je určitě zajímavá, emoce a pocity jsou totiž velké téma – v této knížce se jich autor ale dotýká jen mírně a zlehka, ale co vlastně, tohle můžu prominout … do kavárny se to přeci hodí! :-)
Škoda jen, že jsem od prvopočátku měla neodbytný pocit, že „čtu“ romantický film – předpřipravený scénář pro film (jako film z prostředí kavárny – určitě to bude skvělé), a teď už vím proč, teprve po dočtení jsem zjistila, že autor je původně scénárista a divadelní režisér a knížka vznikla až následně, z původní divadelní hry – a to je na textu opravdu znát!

90 29.01.2021

Ještě se mi nechce, opouštět ostrov Lewis, ale co se dá dělat, je konec, trilogie se uzavřela, a tak se musím s Finem McLeodem rozloučit.
Bylo to nadprůměrně a nad očekávání fajn, pustit se spolu s ním po stopách dalšího detektivního případu, který ovšem (tradičně) nehrál v příběhu nijak významnou roli, a spíš opět jen „pomáhal“ Finovi znovu „najít, kým kdysi býval“ a ujistit se tak, kým je dnes. Vydat se po stopách vlastní minulosti, a odhalovat tajemství, která možná měla zůstat ukrytá, může přitom dost bolet!
Klidná, více méně pragmatická a svým způsobem (navzdory všemu, co ho potkalo) vyrovnaná Finova povaha mi byla sympatická, Fin mi jednoduše sedl, a já mu držela palce, aby našel, co hledal, aby, se našel!

Zpět na větrem a studeným zuřivým mořem omílaný ostrov Lewis, kde „úplněk visel nízko nad obzorem“, jsem se těšila, na ostrov zbrázděný tisíci potůčky, které za jasných nocí „připomínaly stružky stříbra … vlekoucí se pracně širokými údolími, posetými balvany, … kde každý střípek hladiny v prohlubních a proláklinách této prehistorické krajiny odrážel měsíční světlo“, a kde si připadáte maličcí a zranitelní, protože „rozloha a měřítko téhle krajiny, a síla živlů“ … z vás udělají bezvýznamné smítko!
Útesy, skály, povětšinou nehostinné počasí, hluboké rokle a ledová voda všude, kam se podíváte, drsná a svým způsobem tak krásná krajina, která láká a zároveň odrazuje od návštěvy, varuje příchozí – tohle není sranda, nezahrávej si se mnou!
Když jsem zahlédla téma letošní ČV (Kniha z prostředí, ve kterém bych se nechtěl(a) ocitnout), okamžitě jsem si vzpomněla na svůj rest, nedočtený poslední díl trilogie z nehostinného severského ostrova, o kterém se tak krásně čte, protože autorovy popisy krajiny jsou úžasně barvité a plastické, že si skoro připadáte, jako byste tam opravdu byli. Takovým způsobem „procestovat“ Lewis bylo fajn, a možná bych se tam i někdy, na chviličku, chtěla zvědavě mrknout (ovšem uprostřed toho nejparnějšího léta, nebo toho nejkrásnějšího jara, jaké si tam dokážete představit), ale zažít ostrov Lewis za podzimních plískanic, nebo, když je zima a zuří bouře … „oblohu ozařoval sled záblesků … v tom nemilosrdném světle působila krajina opravdu znepokojivě a bezútěšně … krajina tak cizí“ … tak uprostřed takové krajiny, kde zuří ta nejstudenější severská bouře, a která je plná zrádných a nesmírně nebezpečných rašelinišť, bych se opravdu nikdy ocitnout nechtěla.

S Lewisem jsem se rozloučila, s Peterem Mayem ovšem nikoliv, mezi jeho knihami budu určitě vybírat znovu. A už teď se na nějakou další těším :-).

119 25.01.2021

„JÁ SI MYSLÍM, ŽE NEJLEPŠÍ JE BRÁT ŽIVOT TAK, JAK JDE.“
A není to příliš nezodpovědné?
„V MÉM PŘÍPADĚ TO VŽDYCKY FUNGOVALO. … UVĚDOMUJETE SI PLNĚ, ŽE JSTE MRTEV?“
„Mrtev? zatrylkoval správce. „Ale ne … promiňte, takhle by to nešlo. Budete muset počkat. Teď nemám čas zdržovat se takovými nesmysly.“
Ve skutečnosti je to tak, že většina lidí po počátečním zmatku nakonec pocítí „jistou úlevu nad tím, že už to mají za sebou“ a jen málokdo bere smrt „jako jednoduchou nepříjemnost, která zmizí, pokud si budete dost nahlas stěžovat.“
Ostatně, stěžovat si můžete jak chcete, je totiž naprosto jasné, že se Smrťem se nakonec každý setká ... „JEN JEDNOU“.

Pokud se tedy zrovna nepohybujete po Zeměploše, kde si Smrť občas bere dovolenou :-). Naštěstí je Zeměplocha stále na svém místě ... „vznášela se na blýskavém horizontu vesmíru, pomalu se otáčela na zádech čtyř obrovských slonů, kteří se uhřadovali na krunýři Velké A´Tuin, vesmírné želvy. … A oblohou zeměplochy se pozvolna valily miliardy tun praktického zeměpisu.“
Je to fajn, že čas na Zeměploše běží dál, tak jak má a nám, čtenářům, se tak naskýtá další příležitost k výletu do Ankh-Morporku, největšího ze zeměplošských měst, máte tak totiž další šanci mrknout se, jak si město, pod bedlivým dozorem Městské Hlídky a jejich zkušeného velitele Elánia, vede, především, jak je na tom se svou zločinností, abyste tak zjistili, že mírně pokulhává především v oboru kriminalistické chemické expertízy ...
„Elánius si povzdechl. „Poslyš. Já vím, jak být policajtem. Při tom se musí hlavně hodně chodit a mluvit. Ale je tady hodně věcí, které neznám. Chci tady mít někoho, kdo se podívá do popelníku a řekne mi, jaké kouřím doutníky.“
„Dusobeylovy tenké panatelly,“ řekl Řiťka automaticky.
„Dobří bohové!“
„Nechal jste na stole ležet krabičku, sire.“
Elánius se podíval na stůl. „Dobrá,“ přikývl. „Občas je odpověď jednoduchá. Ale častěji není. Občas dokonce ani nevím, jestli klademe tu správnou otázku.“
Vstal. „Nemůžu říct, že bych trpaslíky nějak zvlášť miloval, Řiťko, ale právě tak nemiluju ani trolly, ani lidi, takže předpokládám, že je to v pořádku.“
… „předpokládám, že budeš koukat na práci, a ne na hodiny, protože u policajtů existuje jedno mýtické zvíře, které ti ukradne každou volnou chvilku a nazývá se přesčas, jenže nikdo nikdy neviděl jeho stopy“,
… „pracujeme jako tým a musím říct, že to zatím docela funguje, i když to zvládáme za pohybu, a v polovině případů nevíme, co to právo vlastně je, takže to občas bývá opravdu velmi zajímavé …“

Jak vidíte, na policejní stanici Hlídky je pořádně živo … „dva uniformovaní trollové stáli před vysokým stolem seržanta Tračníka a mezi sebou měli trolla o něco menšího. Ten měl na tváři sklíčený výraz. Mimo něj také silně škrobenou širokou sukénku a na zádech nalepený pár malých mulových křídel. … „shodou okolností víme, že trollové nemají, co se týče víl Zubniček, absolutně žádnou tradici,“ říkal právě Tračník. „A už vůbec ne, co se týče víly nazvané – podíval se do papírů. – „Zinkycink. Takže co kdybychom to přece jen nazvali násilným vstupem a vloupáním bez licence Cechu zlodějů?“

Naštěstí má Hlídka novou posilu, trpaslíka Řiťku, na kterém ale není něco v pořádku, jen nemůžete přijít na to, co to je, ... takže si s tím nelámejte hlavu a sledujte, jak Hlídka rozjede všechny své plánované i neplánované policejní akce a pustí se do pátrání. A věřte mi, že vás bude bavit, být při tom!
Ankh-Morpork je totiž dokonale metropolitní město, plné těch nejprapodivnějších stvoření, která si jen dokážete představit, že byste se s nimi mohli setkat, a pokud si to nedokážete představit, i tak se tam s nimi jistojistě setkáte (mimochodem, někteří z nich jsou trochu neohrabaní, protože mají nohy z jílu), a pak je tam samozřejmě ještě NĚKDO, s kým se ve skutečnosti můžete setkat, JEN JEDNOU! ... má tam dost práce, ale vy se mu koukejte vyhnout! :-)

PS: jen těžko si dokážu představit čtenářskou výzvu bez alespoň jedné pratchettovky :-).

89 25.01.2021

Na přebalech Čechových knížek se dočtete, že Pavel Čech „má rád zarostlé zahrady, pohled na hvězdné nebe, motýly a brouky, lidi s dobrým srdcem, vůni letních jablek a borového lesa, toulání, oprýskané zdi, indiány, Rychlé šípy, písničku Andělská, pouštění draka, knihy Michala Ajvaze, zrezavělé klíče, stará kina, čistou vodu nebo tajemství.“

A můžete si být jistí, že to všechno v jeho knížkách najdete! … úžasné, geniální, dokonalé, překrásné a nostalgické obrázky hvězdného nebe, oprýskaných zdí, starých zahrad, starých prkenných ohrad, ... prostě všechno to, co určuje, jak vidí svět!
A mně se v tom jeho světě moc líbilo, bylo to krásné, krásné, krásné!
Samotné ilustrace někdy k vyprávění příběhu opravdu stačí!

Úplně totiž stačí, když vidíte ...
… třeba starého muže s plechovkou barvy a lucernou, jak kráčí temnými uličkami (Hvězdář), a už tušíte, jaký příběh se vám otevře před očima.
… dědečka, který přispěchá na pomoc malému chlapci (Hruška), protože ty hrušky jsou tak sladké, z příběhu to přímo cítíte, že si děda pamatuje, jaké to bylo ... být chlapcem.
…. starého muže, kráčejícího zasněženým městem (Knoflík), jak si pak doma za svitu petrolejky precizně přišívá knoflík, a vy cítíte nostalgii, a pak šílený smutek, když zahlédnete … žlutou hvězdu.
A jsou tu další dědečkové, staří, dlouhovlasí, s plnovousem, s moudrýma a laskavýma očima a ve všech najdete něco známého, dědečkovského a zároveň chlapeckého … něco, k čemu slov není potřeba!

101 20.01.2021

(SPOILER) „Splývá mi snad minulost s přítomností?“

Jde o zmatení mysli, nebo se skrz propast času prolnuly světy? Takhle nějak to vypadá, když si zahráváte s drogou, a je jedno, jestli to schováte za bohulibé vědecké experimenty :-). Nejsem si úplně jistá, jestli byl hlavní hrdina při smyslech, už když svému příteli sliboval přátelskou výpomoc v podobě „být pokusným králíkem“ :-). Podíváme-li se na to ale z jeho pohledu, zas tak moc to nepřekvapuje … přiznám se, že mě tak úplně nesedl ... nespokojený se svým životem, vlastně moc neví, co chce, a tak ho nespokojenost? nebo nuda? ve vlastním životě bez rozmyslu nakopne požít experimentální omamnou látku, která funguje podle jeho přítele biofyzika jako „stroj času“. Pak se není co divit, že sám emočně nevyrovnaný se brzo stane na svých „výletech“ a na droze, závislý a velmi rychle bez vůle se od ní odpoutat!
Zjistit, o co vlastně jde? … byl důvod, proč jsem ve čtení pokračovala, když jsem přibližně po 70 stranách chvíli přemýšlela, jestli s knížkou pokračovat …
„Všichni přece byli mrtví téměř 7. století … o čem snili, po čem bažili, čeho dosáhli, na tom pranic nezáleželo, všechno upadlo v zapomenutí.“
… jde „o rodinný svár, nebo o něco zlověstnějšího?“ ... brzo je zřejmé, že výlety časem jsou víc než riskantní, a přesto si nemůžete pomoct a nedokážete se od minulosti, ve které už nejste už jen vnějším pozorovatelem, ale začínáte s ní být svázaný tak, že už nedokážete rozpoznat hranice, odstřihnout … a je víc než jasné, že za tohle někdo zaplatí!
Celým příběhem vás navíc budou provázet Daphniiny skvělé popisy cornwallské krajiny (na to se těším ve všech jejich knížkách), navozující tu správnou atmosféru Cornwallu 14. století a dnes, díky čemuž se pak obě časové linie pěkně doplňují ...
„Věděl jsem jen, že včera jsem tu stál v jiné době uprostřed dvorany, která byla charakteristickým rysem onoho dávno pohřbeného domu … teď tu nebyl žádný dvůr, žádné zdi, ani dvorana … nic než travnaté břehy a mezi nimi úzká blátivá stezka.“

A tak bylo rozhodnuto, příběh jsem dočetla, a užila si ho nakonec víc, než jsem zpočátku čekala, navíc ke konci nabral děj na dramatičnosti i spádu ... a taky jsem zjistila, že starobylé cornwallské sídlo Kilmarth /místo děje/ se stalo Daphniiným posledním domovem, prožila v něm od r. 1969 zbytek svého života. Byl to starý dům s výhledem na zátoku Par Bay a Daphne od začátku fascinoval svou dlouhou historií a byl jí inspirací právě k románu Dům na pobřeží /byl to její poslední román z prostředí Cornwallu/.

97 14.01.2021

Komiks – grafický román beze slov - příběh vyprávěný čistě obrazy – já jsem prostě nadšená!
Výtvarné zpracování je naprosto dokonalé, v rukou držíte jakoby starou knihu se vzpomínkami, častým používáním lehce odřené staré rodinné album … „píšící“ svůj vlastní příběh.

První dvě stránky šokují – spousta tváří – lidí různého věku, rasy, vyznání – rast inspirovaný reálnými fotografiemi přistěhovalců (z archivu newyorského Muzea imigrace na Ellis Island) – fakt spousta tváří … a podobný osud.

Číst příběh „němého putování za novým životem“ bylo pro mě dokonale niterní záležitostí – „vyprávěl“ se přímo před očima sám, máte pocit, že sledujete realisticky (skoro jako sledovat emočně laděný dokumentární film) provedené obrazy, které zároveň působí nesmírně poeticky a uvnitř vaší mysli pracuje imaginace a fantazie na plné obrátky.
Příběh, který vypráví, je totiž opravdu působivý!

78 11.01.2021

„Víte, ono moc rozumu bývá někdy horší než vůbec žádný.“

Od mé maturitní povinné četby uběhlo už spoustu let a Revizor se mi za tu dlouhou dobu dostal znovu do rukou už několikrát (tentokrát při středoškolské přípravě k maturitě mého syna). Ruskou kritickou satiru mám ráda a tak to bylo opět docela příjemné setkání s ruským „humorem“ :-).

Ono to s ním je totiž tak, že smích a humor, který naleznete „na povrchu“, při čtení, nutně neznamená, že „uvnitř“ se skrývá něco zábavného – a přesně tak je to s Revizorem – nenáročná, na první pohled možná povrchní komedie u které se zasmějete (zvlášť pak u divadelních či filmových adaptací – je jich na výběr), ale uvnitř ten zdánlivě směšný děj … už tak legrační není.
V Revizorovi nejspíš nenajdete nikoho, kdo by vám byl sympatický – a na tom je to celé postavené, všechny postavy a postavičky jsou tak reálné – ve svém pokrytectví a falešné morálce, a tak se vám před očima vystřídá plejáda ostřílených podvodníků, prohnaných a mazaných lidiček, vypočítavých, lehkomyslných a tak celkově nanicovatých a ve své podstatě hloupých postaviček – klamajících a nechávajících se oklamat. Prostředí kocourkovského městečka na ruský způsob :-), ve kterém vládne nepořádek, chaos a nedorozumění …

HEJTMAN: „No nic, to já jen pro pořádek. Pokud se týká těch vnitřních opatření a toho, čemu Andrej Ivanovic v dopise říká vroubky, nevím, co bych dodal. Vždyť co bychom si povídali: není člověka, aby neměl nějaké hříchy na svědomí. To už je tak od samého pánaboha zařízeno a ti libertini proti tomu nadarmo brojí.“
SOUDCE: „Čemupak říkáte vroubky, Antone Antonoviči? On není vroubek jako vroubek. Já řeknu každému upřímně, že přijímám úplatky, ale úplatky v čem? V ohařích štěňatech. To máte něco úplně jiného.“
HEJTMAN: „Inu, ve štěňatech nebo v čem jiném — pořád jsou to úplatky.“

87 11.01.2021

„Pohádky jsou víc než pravdivé: ne tím, že nám tvrdí, že existují draci, ale tím, že říkají, že draky je možné porazit.” — G. K. Chesterton

Mám ráda Neila Gaimana, takže jsem se na Koralínu chystala už dlouho, a po zveřejnění témat letošní ČV bylo jasné, že letos to dopadne, Koralína se totiž hodí hned do 3 témat letošní výzvy (název knihy stejný, jako jméno hlavního hrdiny, nadpřirozené bytosti v knize a ilustrovaná kniha). Rozhodla jsem se vyzkoušet komiks, takže je jasné, že mi Koralína odstartovala letošní výzvu tématem – ilustrovaná kniha.
Koralínin příběh převedený do komiksového pohádkově-dobrodružně-hororového příběhu mě nadchnul. Moc se mi líbilo výtvarné zpracování, provedení v tlumených barvách a zajímavá kresba podpořily hororový nádech, a mě to fakt bavilo! Převyprávět Koralíninu cestu do světa za dveřmi, do světa Té druhé matky, pomocí obrázků se autorovi vážně povedlo.
Koralína musí podstoupit dost nebezpečnou cestu, aby zjistila, že sen o lepší realitě nebyl zas tak růžový, jak se zprvu zdál. Takovým průvodcem na té cestě jí je černý kocour, který prostě přišel, a je asi tím nejmagičtějším tvorem v příběhu, protože je to právě on, kdo ví, kdo chápe situaci, a taky, kdo může mezi světy přecházet bez omezení. Cestou určitě potkáte i další neobyčejná zvířátka, ale černý kocour je jen jeden :-).

… „když se bojíš, a přece uděláš to, čeho se bojíš, to je statečnost“ … A Koralína je statečná mladá slečna, navíc má pořádně pádný důvod, se se světem tam za dveřmi, vypořádat.
Tak jí držte palce, i když víte, že je to pohádka a ty mívají šťastné konce :-).

Hloubku tohoto příběhu nehledejte ve slovech (ono jich tam zas tak moc není), ani čistě v obrázcích, ale ve spojení obojího a pak hlavně ... ve své vlastní fantazii :-).

79 08.01.2021

„Co si člověk myslí o sobě, právě to určuje či spíše naznačuje dráhu jeho osudu.“

Příběh života, který vypráví pan Thoreau, je vyprávěný v 1. osobě, protože vypráví o tom, jak on sám! ... zakouší svět, co si o světě myslí – tedy, jaký je právě pro něj! A přesto toho říká tak hodně i pro nás ostatní, vypráví totiž o … postavení se ke světu … o životních podmínkách a možnostech, které nám svět nabízí.
Každý z nás se někam a do něčeho (někomu a do nějakého prostředí) narodil, nevybrali jsme si to, životní loterie rozdala karty, a je našim údělem „protloukat se životem, jak to jen jde“ … hrát! Jak se ale k té „hře“ postavíme, jestli budeme švindlovat, hrát podle daných pravidel, nebo si vytvoříme pravidla vlastní, to už je na každém z nás …

„Domnělým osudem, nazývaným nezbytností, je … určeno, jak se praví v jedné staré knize – totiž Bibli – hromadit poklady, které moli a rez posléze sežerou a zloději uloupí a ukradnou. Je to bláznovský život, jak lidé shledávají, když dospějí k jeho konci.“ … a jen někteří to zjistí dřív …

“There is a pleasure in the pathless woods,
There is a rapture on the lonely shore,
There is society, where none intrudes,
By the deep sea, and music in its roar:
I love not man the less, but Nature more.” / George Gordon Byron - Childe Harold/

Thoreau se odvolává na přírodu jako na nekonečnou krásu, jako na reprezentaci božství, vysvětlit to je možné pomocí termínů makro a mikro – kosmos, příroda a celý vesmír to je makrokosmos a my, lidé, individuální bytosti, jsme malé mikrokosmy, jenže makro a mikro kosmos jsou ve vzájemném, přímo se dá říct, v tom nejniternějším, spojení … proto je povinností obou „světů“ starat se o vše živé i neživé, protože jeden bez druhého nemohou být a nemohou existovat …

Walden je knížkou o cestě k soběstačnosti - našeho malého mikrokosmu (ovšem, pozor, stále v rámci makrokosmu, jehož jsme součástí) – a taky svědectvím o duchovní cestě k ní .. jde o ucelený koncept, nebo filozofický systém, založený na vlastním praktickém pozorování (dvouletém životě bez jakékoliv podpory u rybníku Walden). Jednotlivé kapitoly se věnují jednotlivým tématům, která vzešla z jeho pozorování – ekonomice, čtení, samotě … „šel jsem do lesa, abych zjistil základní fakta o životě“ …

Při psaní tohoto komentáře jsem si připomněla Velkého Gatsbyho od Fitzgeralda, kterého jsem četla nedávno, těsně před koncem roku, připomněla jsem si, jakou cenu je možné zaplatit za to, být ve vleku konzumní společnosti – většinou si to asi ani neuvědomujeme, že tím mj. často ztrácíme ta opravdová (vnitřní, niterní) přání a sny … uvazujeme se tak, jak píše Thoreau k dobrovolnému otroctví … "je těžké mít /nad sebou/ dozorce … ale nejhorší ze všeho je, když jsi otrokářem sám sobě.“

„Nikdy není pozdě vzdát se předsudků.“

PS: a taky nezapomeňte, že Thoreauova zpráva je určena především nám, žijícím v těch „nejmírnějších možných podmínkách“, … těm opravdu chudým, jak sám říká, toho moc co říct nemá, jsme to právě my, kdo „přehání důležitost toho, co dělá“, kdo se často ponořuje do pochybností a nejistot a komu tak strašně záleží na pocitu bezpečí, že „zapomíná žít“!

„A tak jsem několik dní kácel a osekával dříví a také latě a krokve a nezatěžoval se příliš … učenými myšlenkami a jen si prozpěvoval:
Říká si člověk: Mnoho znám.
Leč vše odlétá bůhvíkam,
Hle, díla umění a věd
a mechanismů bezpočet –
jen vítr, který vane,
nic víc nám v hlavě nezůstane.“

76 06.01.2021

"vědecky vzato se domnívám, že jsme se pokoušeli chránit sami sebe před strachem z voodoo tím, že si z něj uděláme legraci ... právě jsem přežil útok na svou duši"

Popravdě řečeno, nevím, co si o příběhu, resp. o autorce, mám, myslet, vlastně si nejsem jistá, jestli si ze mě dělá srandu příběh, nebo přímo autorka. Taky nedokážu odhadnout nakolik je to záležitost překladu a nakolik autorkou, ale vzhledem k četnosti výskytu naprostých blábolů, bych se spíš přiklonila k tomu, že takhle zpackat to snad ani překladatel nemohl (i když spousta větných spojení, nelogičností, tomu trochu taky napovídá).

"Baví tě ta knížka?", podivil se Harris celý překvapený ..."
Popravdě? ... Nebaví. Hned u první povídky (Černé sklo), která má asi šedesát stran, ještě pár stránek před koncem jsem očekávala, že konečně objevím nějakou nosnou myšlenku, a stále četla jen řádek po řádku změť školácky poskládaných vět, které se snažily navodit dojem příběhu s pointou ...
"Úřad nemá žádné informace ... týkající se případu gorilí ženy. Její nezákonné ničení ... je v gesci místní policie? Je to jasný?
A neoficiálně? zeptal se Harris.
Neoficiálně si vaši zprávu čtou na záchodě pro pobavení."

Tak asi tak, autorka sama, nám čtenářům, dala návod na použití :-).

"Posíláte mě na sebevražednou misi." - ale to byl Harris stejně ještě pod vlivem bufotoxinu." ... docela jsem s Harrisem soucítila, taky jsem si tak chvílemi připadala :-) ... a nebylo to rituály voodoo, ty na mě fakt nezafungovaly vůbec :-).

PS: k některým povídkám ještě pár slov v sekci povídky, i když se důvody, proč číst, hledaly dost těžko.

61 04.01.2021

„Do letních nocí zaznívala z domu mého souseda hudba. V jeho modrých zahradách přecházeli muži a děvčata a pohybovali se jako noční motýli mezi šepotem, šampaňským a hvězdami.“

Ve snech můžeme být, čím chceme, nebo, kým chceme, můžeme si splnit všechno, po čem toužíme … realita ale nebývá tak milosrdná.
Příběh Velkého Gatsbyho je příběhem o iluzích a sebeklamech … v lásce, přátelství, věrnosti, úspěchu, které nám brání žít … skutečný život!
Velký Gatsby je jedním z příběhů o ztracené generaci, tentokrát 20tých let … o generaci, která se ztratila v iluzích o oslnivé budoucnosti plné bohatství a prosperity, a která /ještě o tom neví/ bude brzo čelit realitě let 30tých. V tuto chvíli je totiž poválečný vývoj v Americe přímo strhující – a to po všech stránkách … ze všech klubů a barů je slyšet jednoduše rytmický a optimistický jazz a melancholicky uklidňující blues … tvrdá realita je zatím v nedohlednu a hrdinové tohoto příběhu tak můžou prožívat své životy ve stínu svých iluzí, ale i oni se ze svých snů probudí … a budou nakonec muset realitě čelit.
Teď ale … „světla září jasněji … orchestr hraje … a smích se rozlévá hýřivě kolem … sebevědomé dívky, které se proplétají sem a tam mezi obtloustlejšími a stálejšími hosty, stávají se na vypjatý, radostný okamžik středem skupinky, a potom, vzrušeny svým triumfem, klouzají dál v moři přelévajících se tváří, hlasů a barev pod stále se měnícím světlem.“

Ve Velkém Gatsbym vám autor představí vzorek vyšší společnosti a celkem věrohodně a podrobně popíše mezilidské vztahy uvnitř – pomocí vypravěče Nicka vás zasvětí do jejich minulosti, názorů a snů … právě večírky u Gatsbyho odhalují jejich povrchnost a omezenost, kdy smyslem života jsou peníze, velké domy, drahé šaty a nová auta, a cílem … zahnat nudu! Kdo nemá peníze, nestojí za pozornost …
A sám Gatsby? … pro ostatní je hrdina, žije totiž americký sen! … zbohatl a má všechno po čem touží a na ničem jiném přeci nezáleží … ale pro Gatsbyho jsou peníze něčím jiným, vidí v nich prostředek ... pro získání lásky, ale jde to? Kdepak, Gatsby jen sní svůj vlastní sen, a ani tahle iluze ve světě reality prostě neobstojí!

„Byla první „slušnou“ dívkou, kterou v životě poznal. S lidmi jejího druhu přišel do styku za různých neobjasněných příležitostí, ale mezi ním a jimi byl vždycky neviditelný ostnatý drát. … byla pro něho dráždivě žádoucí. … Bylo v tom zralé tajemství, nápověď, že nahoře jsou ložnice krásnější a chladnější než jiné ložnice, že chodby pulsují veselým a skvělým životem a že někde čekají milostná dobrodružství, která nejsou zatuchlá … ale svěží, oddychující a vonící zářivými letošními automobily a tanečními večírky … Vzal si, co mohl dostat, hltavě a bezohledně … nechal ji, aby uvěřila, že je osobou ze stejné vrstvy jako ona sama – že je plně schopen se o ni postarat. Ve skutečnosti takovou možnost vůbec neměl, … nedopadlo to, jak si představoval. Snad měl v úmyslu vzít si, co může, a jít – ale tu shledal, že se zavázal jít za svatým grálem!“

PS: měla jsem to podobně jako "sgjoli"- komentář níže - přilnout k postavám povrchním a pro mě tak nudným, se mi taky nedařilo.

85 04.01.2021

"O dobrých knížkách se dá po přečtení uvažovat ... dobré knížky neprozradí všechna svoje tajemství najednou!"

Hluboký obdiv, má ode mě Stephen King za tuto knížku. Na začátku prvního příběhu jsem získala niterný pocit skrytého tajemství, který mě neopustil po celou dobu, kdy jsem putovala od příběhu k příběhu.
Příběhy se postupně zkracovaly a moje tempo čtení naopak zrychlovalo, k pomalejšímu čtení jsem se tak musela trochu nutit, protože jsem dobře věděla, že tajemství téhle knížky, je schované někde mezi řádky ... a najít ho, chce svůj čas ...
... poměrně brzo jsem tak zjistila, že v téhle knížce jsem našla úplně novou autorovu tvář, téměř dokonale skrytou za slovy ...
... našla jsem v ní totiž nejenom poctivé řemeslo (se kterým autor píše své horory), nejenom dobrý příběh (autorem opět mistrně vyprávěný, což je pro něj typické), ale i dobrý jazyk ... a myšlenku, skrytou za tím vším, myšlenku o které můžete přemýšlet ...

"...udělej mi laskvost ... přistupuj k té knížce jako k neprozkoumané zemi ... neber si s sebou mapu. Prozkoumej ji a nakresli mapu sám!"

Poslechla jsem, mapu jsem si kreslila cestou ... ze slov u kterých jsem měla pocit, že "to slovo nebo věta, sedí dokonale ..." a ujistila se tak, že "mind map" téhle série příběhů není vůbec špatná, ale právě naopak ... má zajímavý tvar, nevídané rozměry a nečekané horizonty ...

"Některé knížky se vám prostě nikdy nevykouří z hlavy."

83 03.01.2021

Zakončit rok s autorskou dvojicí Smoljak-Svěrák, byl dobrý tah, bujaré oslavy se letos nekonaly, a tak mi na chvíli zpestřilo večer Divadlo Járy Cimrmana a jejich (původně zakázaná) hra Lijavec, resp. opět další z geniálních myšlenek Járy Cimrmana - na léčebné divadlo! :-) ...

"Znám člověka, který by vám pomohl. Žije tady nedaleko ve starobinci. Každý si tam nese na hřbetě nějaké trápení. A on přišel na to, jak jim ulevit."
Správcová: "Blázen."
Inspektor: "Sednou si kolem stolu. ... ty Pejřile, pořád bys někoho komandoval, ale nikdo tě neposlouchá. A ty, Fafejto, tys chtěl být doktorem, ale na studie nebyly peníze. Každý se o tom stydíte mluvit, dusíte to v sobě ... pojďte kamarádi, zahrajeme si o tom divadelní kus ... každý se bude jmenovat jinak, a z toho trápení se vypovídá."
Správcová: "Ale v deset hodin se zhasne a šlus."

Pokud dáte přednost tištěné verzi (64 stran) určitě půjde o příjemně strávenou hodinku, kterou strávíte v jedné nehostinné místnosti jednoho nejmenovaného starobince kdesi v Čechách v posledních letech vlády Františka Josefa I. ...

"Takovej liják snad Rakousko ještě nezažilo."
"A také už nikdy nezažije."
"Jak to myslíte? To myslíte, že už nikdy nebude takhle pršet?"
"Možná, že bude, ale už ne na rakousko-uherskou monarchii."

Nj, monarchie má na kahánku, a ani ve starobinci není zrovna veselo, ... každý máme nějaké to trápení ... ale když si přečtete, nebo shlédnete tuhle satirickou hru nabitou podtexty /vlastně kteroukoliv z geniálních her páně Cimrmanna/, ve které. prozradím ještě, svou významnou roli hrají anekdoty, zejména ty prostistátní a podvratné, tak se vám zaručeně uleví! :-)

85 01.01.2021

„Láska je přechodné šílenství, vybuchne jako sopka a potom opadne."
Tato "definice lásky" pochází z knížky Mandolína kapitána Corelliho. Ale, co myslíte, je to tak?
Na začátku příběhu Možností milostného románu jsem si na ni vzpomněla, měla jsem totiž pocit, že přesně o to tu běží, a samozřejmě, chtěla jsem zjistit, jak to teda je, resp. o co tu jde? Dala jsem na doporučení nefernefer - viz. komentář níže, přestala se tak úplně soustředit na příběh a vrhla se na to, co je za tím vším, čemu říkáme láska, ukryté ... na emoce, na pocity, které se autor pokusil s námi, čtenáři, sdílet.
Nechala jsem tedy slova a věty plynout ... "vůbec mi nedávalo smysl, že by někdo psal o tom, co se běžně děje" ... ale je to tak, jsou totiž v každém z nás, přichází zcela přirozeně, a jsou naší přirozenou součástí - řeč je tu samozřejmě o emocích, to ony jsou tím stěžejním, na co se v téhle knížce soustředit. Ať už se jim totiž bráníme, nebo se jimi necháváme unášet, jsou tu a ovlivňují každého z nás, a samozřejmě, stojí v první řadě, u všech pocitů týkajících se ... lásky.
Děkuji mé oblíbené nefernefer, protože právě její komentář, hovořící o sdílení, mě nasměroval tím správným směrem, a přesně ukázal na to, o co tu jde - jak už jsem řekla, příběh vlastně není vůbec důležitý, takových milostných příběhů, kde se TO děje (proces od zamilování se až po konec jedné lásky) je téměř nekonečné množství, miliony variací o TOM hovoří.
Ale tady mají hlavní slovo do nejmenších a nejniternějších detailů rozpitvané a sdílené, myšlenkové i tělesné ... pocity...
"psát milostný román je jako vytvářet patchwork ... s každou větou upadám v podezření, zda jsem látku svého života neutkal podle jiných milostných románů, co hůř, podle písní a reklam, podle filmů a seriálů, podle vašich facebookových statusů ...".
... analyzující s filozofickou přesností všechny etapy milostného citu.
Souhlasím, že je to asi jediný způsob, jak tuhle knížku přečíst a odnést si z ní opravdu to, co se autor čtenáři snažil zprostředkovat ... pochopení toho zvláštního procesu, kterým každý z nás, když se zamiluje, svým vlastním, osobitým a jedinečným způsobem prochází, a který má, přesto přese všechno, něco společného (se všemi ostatními), a to je to, co autor téhle knížky hledá a pojmenovává ...
"Proč jsme vlastně jeden s druhým? Snad jsi chtěla slyšet nějakou svou vlastnost, která ti připadá zvlášť žádoucí ... nebo jsem měl zmínit pestrá potěšení ... tvého těla. Ale já mlčel a cítil, že s tebou nejsem z žádného určitého důvodu ..."
... jen mi chvílemi přišla na mysl otázka ... jak moc? ... a jak hluboko? ... je potřeba rozpitvávat důvody ... toho, co prožíváme?
"Jenže co proti tomu znamenají nějaké naše vlastnosti nebo schopnosti?"

Čtěte, pokud si právě o tom chcete popřemýšlet ... a sdílet své pocity!

PS: do paměti i do srdce se mi opravdu vryl výlet s babičkou a dědou na Pálavu ... "Pustil jsem jim potichu Johnnyho Cashe, a vystoupil z auta, abych je nerušil. ... Takže to existuje, říkal jsem si. Je možné spolu zestárnout ..."

"One man, one wife, one love for life
Memories are made of this" (Johnny Cash)

71 28.12.2020

Krásný poetický (a potvrzuji, že i sentimentální - viz. komentář níže) příběh Helimadoe mi dělal pár dní společnost večer před usnutím. U Emilova vyprávění, u těch zachycených vzpomínek na dětství, na dospívání a zamilování se a na tradiční život na vesnici, se mi vážně pěkně usínalo :-).
Bylo to totiž takové příjemně dojemné,
… když Emil vzpomíná na ovdovělého a dost svérázného doktora Hanzelína a jeho 5 dcer, které se staraly o domácnost, protože jim maminka umřela při porodu nejmladší Emmy, a které jsou v románu dost podrobně popsány právě jeho očima do těch nejmenších detailů… „Heleně bylo třicet čtyři let, Lidmile třicet dva, Marii třicet jedna, Dorotě dvacet a Emě čtrnáct. … Nejstarší dvě - Helena a Lída „byly staré a ošklivé.“ … Marie také nebyla příliš hezká, byla ale ladná, jemná a nejvlídnější z nejstarších dcer. … Nejmladší dvě dcery - Dora a Ema byly ze všech nejhezčí. Dora měla výbojnou povahu, byla snivá a … neměla sebemenšího smyslu pro shovívavost, pro soucit…Nebyla-li v dobré náladě, utrhovala se, vztekala, dávala kdekomu cítit své nelogické rozmary. Stejně nelogicky dokázala být veselá, hravá a přítulná… Ema jakožto nejmladší ze sester byla všemi rozmazlovaná. … Všichni k ní byli vlídní, všichni ji měli rádi.“
… nebo, když vypravuje jak to na vesnici chodilo, třeba o tom, jak Hanzelín neodmítl ošetřit potřebného, i když věděl, že mu třeba nezaplatí, o tom, jak dbal na „prevenci“ :-) - dbal totiž, aby se jeho pacienti (mezi které často nemocný jedináček Emil z poměrně dobře zaopatřené měšťácké rodiny patřil) spíš otužovali a posilovali tak své zdraví, než aby se cpali léky,
… ale hlavně, když vzpomíná na svou platonickou lásku, dvacetiletou Doru, pro kterou byl ochotný udělat asi cokoliv … „Byl jsem ochoten vycediti za ni krev … Nechal si všechno líbit, plnil Doře, co jí na očích viděl … všechen můj nečekaný úspěch záležel v tom, že jsem byl ochoten vyhovovat jejím rozmarům … a když přestala mít náladu, pokorně přijímal i nadávky a nepříjemné zacházení: „Táhni pryč! Nechci tě již vidět! … Stal jsem se Dořinou loutkou.“ Dora totiž vůbec nebyla domácí typ, byla nejdivočejší z Hanzelínových dcer a neustále jí to táhlo do světa … „Uchvacovaly ji pouště, moře, pralesy – krajiny, které byly co nejvíce vzdáleny od pokojného a tichého koutku země, kde se narodila a z kterého se dosud nevzdálila ani na krok.“ Tak takové trýznění první lásky si musel Emil prožít :-),
… a navíc, jednoduché to neměl ani doma, s jejich zvláštními rodinnými vztahy, mezi Emilem, upjatou matkou a dobráckým otcem … „Matka mě nemilovala. Já jsem zase nemiloval otce. V naší rodině byly jen jednostranné vztahy, otcův ke mně, můj k matce.“

A to je asi tak všechno, co jsem vám chtěla říct, … o kouzelníkovi a jeho ženě, a vůbec, celý příběh návratu na hranici dětství a dospívání, první lásky odehrávající se během jednoho a půl roku v městečku Staré Hrady, si už musíte přečíst sami :-) …

„Ještě jednou se vrátíme zamyšleni, kde prudce
květ voněl, že svedl nás z cesty, když šeřivým stříbrem tekl
nad potoky večer, a ještě jednou se vrátíme,
kde píseň jsme slyšeli z oken, jež hleděla k zahradám zmlklým.“

„Na spodním kotouči byla doktorovou rukou nakreslena písmena: O - K - P - A, na vrchním pak slabiky: He - Li - Ma - Do. Vnější kruh znamenal: ordinace, kuchyň, pole, stáj. A vnitřní: Helena, Lidmila, Marie, Dorota. … Z tohoto turnusu byla zpočátku vynechána nejmladší Ema.“

92 14.12.2020

„Pamatuj, že v této chvíli, v těchhle podivných místech snáším nejukrutnější duševní muka, jaká ani nejbujnější obraznost nemůže zveličit …“

Uzavření knihoven mě vrátilo zpět k některým knihám, které jsem četla před opravdu už mnoha lety, jako třeba právě notoricky známý hororový příběh doktora Jekylla a pana Hyda, jehož hlavním motivem je rozdvojení osobnosti, ale spíš bych řekla, že je to příběh o tom, že v těch nejtemnějších zákoutích své duše můžeme objevit opravdu nečekané rysy své povahy (u někoho by to pak mohlo znamenat vysvětlení nevysvětlitelných změn nálad či neadekvátních výbuchů emocí :-)).
A tak je vážený doktor Jekyll nucený své „druhé já“ (díky kterému realizuje své podivné tužby) držet v tajnosti, celým příběhem se tak vinou jako vlákna jeho lži, výmysly a nepravdivá tvrzení, která mají za úkol, odvést pozornost právě od jeho „druhého já“ – pana Hyda (bytosti zcela odlišné, ze které je „cítit cosi ohavného“) … po prvním střetnutí s panem Hydem čtenář každopádně okamžitě pochopí, že je něco špatně … právě totiž zahlédl duši, ve které došlo k absolutně striktnímu oddělení dobra a zla … a vážně to není pěkný pohled na to, co se stane, kdyby se každá tato nedělitelná složka nás přeci jen rozdělila …

„Kdyby se každý z nich mohl vtělit v jiného jedince, zbavil by život všeho, co je v něm nesnesitelné – hříšník by si mohl jít svou cestou, osvobozen od ctižádostivých snah a od výčitek svědomí svého ctnostnějšího dvojníka, a spravedlivý by se mohl vytrvale a bezpečně ubírat svou strmou stezkou,mohl by konat dobré skutky, v nichž nachází zalíbení, a nehrozila by mu pohana a kajícná pokuta za zlo páchané tím druhým.“

Stevenson pak celý nápad dovede až do úplné krajnosti – zlé já je tak naprosto odlišné od dobrého já, a to nejenom po duševní, ale i fyzické stránce …

„Zlá stránka mé povahy, která účinkem drogy ve mně získala drtivou převahu, nebyla tak silná a tolik vyvinutá jako ta dobrá, které jsem se před chvílí zbavil. A pak, při životě, jaký jsem vedl, tedy z devíti desetin konec konců přece jen ovládaném prací, ctností a sebezapřením, měla mnohem menší příležitost uplatnit se a vyčerpat. A proto se, myslím, stalo, že Edward Hyde byl o mnoho menší, tělesně slabší a mladší než Henry Jekyll.
Tak jako jednomu vyzařovala z obličeje blahovůle, měl ten druhý v tváři zřejmě a jasně vepsáno zlo. To zlo, o němž jsem konec konců stále přesvědčen, že je smrtelnou stránkou člověka, rovněž poznamenalo i tělo zohavením a zchátralostí.”

A víte, co je na tom všem nejďábelštější? … že “dobro a zlo” v nás přeci jen sdílejí něco společného – mají totiž společnou paměť!
A to je taky možná jediná naše záchrana!
“Zlo je (totiž) přirozenou součástí dobrého v člověku”, takže odpoutat ho od toho dobrého v nás, získalo by naprosto nekontrolovatelnou moc!

A na to, si dejte, milí čtenáři, pozor, neudělejte stejnou chybu, jako nebohý doctor Jekyll, který svou největší chybu udělal právě ve chvíli, kdy o lidské povaze začal uvažovat jako o rozdvojené, jen náhodně spojené (často protichůdnými vlastnostmi) - zapomněl totiž na jednotu – lidské identity! Zapomněl, že člověk je tvor celistvý, navzdory možná mnoha paradoxů v sobě samém :-).

Bylo to, po mnoha letech, zajímavé opáčko :-) … určitě jsem teď ten příběh ocenila daleko víc, než tehdy, kdy to pro mě byla prostě čistě příjemně hororová povídka … jasných 5*.

97 08.12.2020

„Všechny naše činy mají nějaký dopad na přírodu a nikdy nejsou neutrální, ...“

Lze tedy říct, že jsou vždy! … antropocentrické, ale ... mohou být, buď pozitivní, nebo negativní.
V centru pozornosti je příroda a především, činnost člověka v ní.
Jsem nadšená, jak se autorka (doktorka filozofie) „poprala“ s odborným tématem takovým způsobem, že se celá kniha čte velmi příjemně (nejen odborníkům, ale věřím, že i úplným laikům), je to, po všech směrech (nejen odborně, ale i jazykově) skvělá kniha!
Autorka v ní zaujímá filozofický postoj k antropocentrismu (velmi, opravdu velmi zjednodušeně: největší důležitost má lidský zájem) hodnotí jeho postoje a kriticky se zamýšlí nad všemi aspekty tohoto způsobu nahlížení na svět – jeho zorným úhlem si pak klade otázku, zda je „člověk schopen potlačit svůj egoismus a uznat dobro přírody (právě) jako svůj zájem a jednat pak pro něj.“
Ukazuje, že antropocentrický přístup, který je tolik kritizovaný právě pro nadřazování lidského zájmu nad vše ostatní, může být nakonec pro člověka racionálně obhajitelným názorem. Rozhodující je právě ono antropocentrické podřízení veškerého konání všemu „výrazně lidskému“ – to totiž, mj. znamená – podřízení se lidským morálním kategoriím! Pokud se totiž přesuneme do oblasti morální, už nelze všechny naše touhy a přání bez rozmyslu plnit, nemůžou se nám stát diktátem, kterým se řídíme ve snaze docílit maximálního uspokojení všeho (a které umožňuje „bezstarostné vykořisťování přírody“), ale právě naopak, je v našem výsostném zájmu právě ono … „potlačit svůj egoismus“ … a tedy, uznat, že „dobro přírody“ je náš vlastní zájem, a je tedy v našem vlastním zájmu jednat podle toho!
Autorka také promýšlí (a porovnává) další z možných přístupů člověka k přírodě, jako je ekocentrismus, nebo biocentrismus, aj. Na „pomoc“ si bere, nebo, spíš, rozvíjí úvahy dalších autorů, kteří se těmito tématy zaobírají, jako např. Erazim Kohák nebo Aldo Leopold, ale i další (s jejich myšlenkami jsem obeznámená a určitě příspěvky obou jen doporučuji – pro rozšíření, vytvoření si vlastního názoru, jednoznačně stojí za to si je také přečíst).
Závěr, ke kterému všechny úvahy směřují je asi v tomto smyslu … „každý pokus o neantropocentrickou optiku bude zase jen výtvorem antropocentrismu. K oddělení se od naší perspektivy potřebujeme totiž docílit objektivizace a oproštění se od emocí“ – což u člověka jde jen stěží, emoce jsou totiž naší neoddělitelnou součástí, patří k člověku, má je ve své genetické výbavě, tudíž, je nelze vynechat … „nesmíme zavírat oči před jejich existencí.“ Emoce prostě potřebujeme, třeba právě k tomu, … „aby se náš smysl pro druhé stal poznáním, že každá bytost je (svým vlastním) teologickým centrem usilujícím o své dobro svým způsobem“,
a tedy, samozřejmě je pak každá „představa o lidské nadřazenosti … mylná, … všichni lidé jsou (totiž) vázáni povinnou úctou k životu“!

67 08.12.2020

3 svíce = 3 základní problémy, se kterými se budeme (MY, jako lidstvo), ať už chceme nebo ne, muset v budoucnu jistojistě vypořádat, problémy, které, díky našemu nezodpovědnému chování, zanecháme budoucím generacím: (1) svíce – změna klimatu, (2) svíce – rostoucí ceny základních komodit (jídla a energií), (3) svíce – demografická a sociální proměna světa …
Anebo, chcete-li …
3 svíce = 3 úhly pohledu na náš svět zorným úhlem: (1) sociologie – a její shrnutí současnosti a predikce budoucnosti, (2) praxe – a její úhel pohledu na problémy budoucnosti, (3) filozofie – a její pokus o komplexnost za pomocí filozofického nadhledu.

Pokud vše výše uvedené pečlivě zamícháte ve snaze vytvořit směs, její název je v podstatě předem daný – GLOBALIZACE – proces, který započal s průmyslovou revolucí a který je v současnosti už nezastavitelný, tudíž si autor neklade otázku, jak z toho ven, protože správně položená otázka zní jinak: „jak ten proces co nejlépe uchopit a problémy minimálně eliminovat?“

Václav Cílek v této publikaci odvedl velmi dobrou práci! Problémy vymezil do 3 výše uvedených okruhů a nad nimi se pak rozkročil opravdu zeširoka a oslovil pestrou a zajímavou škálu osobností. Výsledkem je antologie, která rozhodně stojí za to přečíst si ji. Byla sice vydaná v r. 2012, a za těch 8 let se toho možná dost změnilo (nechci být prorokem, ale spíš k horšímu), přesto stojí za to si ji přečíst, protože vyřešeno nebylo nic, problémy se jen prohloubily a tak zamyšlení, která si v téhle knize přečtete, povětšinou na své aktuálnosti příliš neztratila, možná by jen některá zasloužila doplnění.
Pokud se chcete otázkami, které řeší, zaobírat a stojí vám za to, se nad nimi zamyslet, určitě neuděláte špatně, když začnete třeba s touto knihou, minimálně vaše úvahy nasměruje správným směrem, zaměří na ta správná témata, a poskytne vám větší rozhled a širší náhled na problémy, o kterých spíš slyšet nechceme, natož abychom je chtěli řešit. Tahle knížka se vám tedy bude snažit otevřít oči, abyste uviděli, co budou muset v budoucnosti (jak daleké těžko říct) řešit naši potomci, když budeme MY strkat stále hlavu do písku.

Líbil se mi v podstatě holistický (celostní) přístup, který pan Cílek zvolil, protože to je možná ten nejsprávnější způsob – podívat se na problémy téměř z vně jich samých – jak si je uvědomit.
Díky za každou takovou publikaci! Je totiž v zájmu nás všech – vědět – pochopit souvislosti, a vytvořit si tak respekt – k přírodě i člověku … uvědomit si naši komplexní odpovědnost (nejenom za lokální, ale i globální svět). Pochopit totiž podstatu globalizovaného světa, je základ, bez kterého si odpovědnost ani respekt nevypěstujeme.
Tahle knížka skloňuje ze všech možných úhlů pohledu témata jako udržitelný rozvoj, stabilizace světové populace, rozvoj ekologicky šetrných technologií, změny ekonomických norem (a jejich možné dopady na ekologii), možné nové generace mezinárodních dohod, nebo nárůst a hrozba skutečných rizik, navíc zahrnuje taky témata, jako, jak přežít, nebo, jak najít rovnováhu mezi svobodami a právy každého jednotlivce a jeho odpovědností vůči jiným lidem i přírodě jako celku (včetně právě odpovědnosti vůči budoucím generacím).
Pokud vám tedy tohle všechno není lhostené – ČTĚTE! Vlastně, čtěte, i v tom druhém případě, protože možná pak (doufám) trochu pozměníte svůj názor.

72 07.12.2020

„History is the propaganda of the victors.“

U knížek u kterých vím, že na jejich motivy byl natočený film, a chci si je přečíst, se vždy snažím filmu vyhnout, u Mandolíny se mi to ale nepovedlo a film s Nicolasem Cagem v roli kapitána Corelliho, jsem už viděla. Naštěstí Mandolína, jako kniha, měla dost přidané hodnoty, která mi vynahradila znalost filmového příběhu, a knížku jsem si i tak užila.

Tahle knížka, resp. příběh v ní, je totiž jako úžasně barevná mozaika, kterou jsem byla schopná poskládat a docenit teprve až s posledními dílky z přečtené knihy, teprve pak vše zapadlo do celkové kompozice a vytvořilo krásný obraz … středomořského ostrova, jehož obyvatelé žijí své poklidné životy, kde vládne příjemná atmosféra a lidé jsou milí a pohostinní, a pak všechen ten mírumilovný klid naruší světová válka, která se ani Kefallenii nevyhne, a tak ji čeká italská okupace. V tom momentě se ale poetický příběh mění na existencialistický, a ten rozjitřuje emoce, svou poměrně syrovou výpovědí o jednom z úseků kruté historické etapy. Berniéres ho navíc oživuje svou přesně mířenou ironií a taky trochu zjemňuje, svým humorem (který mě sedl).

V Mandolíně se setkáte s několika různými úrovněmi příběhu: (1) známá historická událost - světová válka ve Středomoří v podobě italské invaze na řecké ostrovy - tak do příběhu zasáhne např. Benito Mussolini, nebo Ioannis Metaxas, a nebo italský velvyslanec v Athénách Emanuel Grazzi, ale i další skutečné historické postavy, v tomto směru příběh není žádnou fikcí, ale spíš výsledkem pečlivé autorovy práce se zdroji, (2) příběhy jednotlivých obyvatel vesnice, kde se román odehrává, jako např. moudrého doktora Iannise , pasáka koz Alekose nebo Pelágiina snoubence Mandráse, (3) milostný trojúhelník vyprávějící příběh lásky krásné Pelagie, jejího snoubence Mandráse a kapitána Corelliho.

Výsledkem je silný, na všech úrovních velmi emotivní příběh, odehrávající se na úchvatném řeckém ostrově, který vypráví nejen o lásce, ale ještě víc o místních lidech a jejich životech a osudech, tedy o pospolitém životě na ostrově (třeba o tom, co u nich vyvolalo pocity viny a hanby před sebou samými - "pramenícími z vědomí, že příslušníci toho samého národa byli ve jménu moci schopni obrátit zbraně proti vlastním lidem a způsobit tak utrpení nepředstavitelných rozměrů".

Samozřejmě nemůžu vynechat doktora Iannise, jeho ironii a humor, ale hlavně životní nadhled ...
„A to víš, že dětství je jediné období v životě, kdy je šílenství nejen přípustné, ale vlastně se od nás očekává?“ zeptal se doktor řečnicky. „Kdybych se tu plazil a hledal šneky já, skončil bych v Pireu ve svěrací kazajce.“
...
"Doktor při těchto urážkách a výzvách k políbení prdele pohoršeně zvedl hlavu a praštil sklenicí o stůl. „Pedia, pedia, tak to by stačilo. Takové nepříjemnosti tady máme každé ráno. Vždycky jsem byl liberál a venizelista; nejsem monarchista ani komunista. Neshodnu se ani s jedním z vás, ale vyléčil jsem Stamatisovu hluchotu a Kokoliovi zase vypálil bradavice. A tak by to mělo být. Měli bychom si hledět víc jeden druhého než ideologií, jinak se nakonec povraždíme navzájem. Nemám pravdu?“

107 07.12.2020

"... cítí - ale nepřemýšlí o tom -, že tahle vzpomínka na jeho zesnulou ženu - jak se od něj v laciném hotelovém pokoji v Eastbourne vzdalovala oblakem cigaretového dýmu - mu už navždycky utkví v paměti. Bude jako ochranný závoj viset před všemi ostatními vzpomínkami jako ta nejšťastnější z nich a bude ho chránit před různými zapeklitými otázkami, jako třeba jak se to kurva mohlo takhle zvrtnout."

Svět Nicka Cavea není pro mě. Zkusila jsem to podruhé (poprvé s A uzřela oslice anděla) a znovu se ubezpečila, že interpretovat Cavevův negativní svět, je pro mě fakt těžké. Pokřivený svět Zajdy Munroa (je podobně beznadějný, jako ten Euchridův v oslici), je světem plným bahna (je v něm spousta chlastu, drog a taky laciného sexu), a nejhorší na tom je, že oba (ten Euchridův zrovna tak jako Zajdův) jsou, taky, součástí světa nášeho (zrovna tak, jako třeba ten můj, nebo váš), a možná jsou běžnější, než jsem ochotná i jen uvažovat. Je to totiž dokonale vulgární svět a mě se v něm nelíbilo. Přesto jsem tentokrát vytrvala až do konce (na rozdíl od té klaustrofóbie, která mě pohltila v oslici a donutila vzdát se). Možná jsem tak díky tomu přeci jen o Caveovi a jeho světech něco pochopila ... za totální absenci emocí, za naprosté ignorantství a za plochost charakteru Zajdy, Cave přeci jen něco ukryl a najít to, byl důvod, proč jsem dočetla, a proč jsem tu cestu se Zajdou (jeho jednosměrně nastavenou myslí směrem na alkohol, drogy a sex - viz. výše) a malým Zajdulkou (s jeho, navzdory všemu nadprůměrně inteligentní myslí zahleděnou do encyklopedií)absolvovala.
Příběh je členěný do krátkých kapitol, což mi vyhovovalo, četla jsem pomalu, nejsem žádný puritán, vulgární výrazy ani erotika na hranici (tady spíš za hranicí) porna mi nevadí, jenže Cavevův jazykový projev je na nich vyloženě postavený, je pro text určující a to mně prostě nesedlo, jen sem tam se objevila jiskřička ... naděje /v tom opravdu putování Zajdy se Zajďulkou připomíná legendární příběh putování otce a syna z Cesty/ a hledat tyhle střípky, v proudu bahna, to bylo docela zajímavé ...

"Takže co budeme dělat tati? zeptá se Zajda junior.
Takže ty musíš mít něco, co si myslej, že potřebujou, to je základ.
A co to je?
Naděje, víš? Sen. Musíš jim prodat sen."

Naděje je tu ovšem schovaná jen v prchavých, předem ztracených snech, které už nikdy nemají být znovu objeveny ... protože v tomhle příběhu, se sny neplní, naděje vyšumí a zůstane ... jen čistý smutek!

"Má pocit, jako kdyby mu někdo přestřihl šňurku a on se vznášel kdesi mimo cokoliv, co jen vzdáleně připomíná realitu, a nemá žádnou nápovědu nebo nápad nebo povědomí o tom, co si teď počne..."

74 29.11.2020