alef komentáře u knih

K Petře Dvořákové jsem se dostala díky rozhovoru v časopisu HOST 01/2019, kde jsem zjistila, mj. že její vlastní životní příběh by vydal sám o sobě na několik dramat a všechny tyto její zkušenosti pak možná nasměrovaly její autorskou dráhu směrem k emocím, a k jejich prožívání. Ke knížce Sítě sama autorka říká, že jsou čistou beletrií, samozřejmě, že se jí problem „nesebevědomí“ přirozeně nějak vnitřně dotýká, ale příběhy, jako takové si kompletně vymyslela, nepíše proto, aby se s něčím vyrovnávala, ale proto, že se potkala s tématem, které ji nějak zasáhlo, a to pak domýšlí prostřednictvím příběhu, protože to je místo, kde ho může nahlížet z různých perspektiv, skrze postavy, může tak být někým jiným a zakoušet emoce někoho jiného.
To mě zaujalo, a tak jsem se opatrně pustila po té umně utkané pavučině a nechala se zlákat do sítí tří příběhů, ve kterých se hlavní hrdinky zapletou do nastražených „pastí“ – sítí zaběhnutých vzorců chování.

“Teprve teď vám dojde, jak se věci mají. A kde v tom všem stojíte vy sami. Jenže to už je pozdě. … Jestli tomu celému chcete porozumět, zapomeňte na jakoukoliv logiku. Zapomeňte na všechny zákonitosti, podle kterých jste se až dosud v každodenním životě orientovali. Zapomeňte I na svou …mimořádně vyvinutou schopnost odhadnout chování druhého člověka několik kroků dopředu.”

Tři příběhy, a v každém, jako diváci filmu, můžete sledovat, jak se hlavní hrdinka ocitne pořádně zamotaná v životní situaci do které ji dostalo její /ne/sebevědomí.

„Kristýnu samotnou rozčilovalo, že se nedokáže skoro nikdy uvolnit. Její dny byly jeden vedle druhého napjaté jako struny, aniž k tomu měla vážnější důvod, a co chvíli se propadala do nejistoty a váhání.”

V příbězích Petry Dvořákové tak zjistíte, jaké to je, když některá z emocí, např. ostych, navzdory všem předsevzetím, vždy zvítězí. Hrdinky těchto příběhů ale nejsou pasivní, vědí, že je něco špatně a sbírají sílu s tím něco provést, jejich metou je něco, co je pro mnohé běžnou součástí jejich životů, ovšem ne tak pro hrdinky těchto příběhů, “víc si věřit” – to je pro ně cíl, naštěstí jen skoro nedosažitelný.

Každopádně se milí čtenáři připravte na poměrně komplikovanou pouť … sítě, které Petra Dvořáková upletla jsou pořádně pevné, budete tápat v indiciích, pochybovat o jejich smyslu a snažit se pochopit, a přitom k vyřešení téhle hádanky stačí jen … “zbavit se všech stereotypů” a podívat se na svět z různých úhlů pohledu …

„To právě nevím. Řekla bych, že se mi víc líbí, když zůstává nějaké tajemství a naděje. Ale stejně mi to nikdy nedá a nakonec vždycky nasvítím scénu i seshora, abych poznala pravdu.”

97 06.10.2020

„Nikdo neví, kdy a proč se Smrť začal v praxi zajímat o lidské bytosti, se kterými tak dlouho pracoval. Pravděpodobně to bylo z obyčejné zvědavosti.“

Jak bych Vám to … prostě ten příběh pokračoval a teď tu máme Zuzanku … a odněkud se ozvalo: „ANO, MOHL JSEM S TÍM NĚCO UDĚLAT.“ … jenže ON s tím nic neudělal, a jen si posteskl …

„PROČ MUSÍ VĚCI BÝT TAK, JAK JSOU?
„No -“
NEVÍŠ, co?
„Ne úplně přesně. Od takových věcí se přece čeká, že budou záhadné, ne?“

… a navíc, to podle Alberta, ON vždycky nakonec pochopí tak nějak špatně a v tom je ta potíž, protože ON tak nějak mine podstatu věci, a pak příběh pokračuje svou vlastní cestou.
Abyste tomu rozuměli, „pro tyhle události byl v lidském podvědomí uložen určitý scénář. … Život šel dál.“ … takhle to prostě funguje odjakživa a pro všechny … až na Zuzanku.

A pak tu máme starý dobrý Ankh-Morpork, jehož vodu byste mohli nejenom pít, ale dokonce si ji kus ukrojit a žvýkat, navíc pár doušků vody z Ankhu by s člověkem přinejmenším provedlo „věci, na které by si už nikdy v životě vzpomenout nechtěl“, a ani jinak se v něm asi nic nezměnilo, mnozí sem stále přicházeli hledat své štěstí, ovšem „k jejich neštěstí tam své štěstí přicházeli hledat i jiní.“

A tak se tu shodou všech možných i nemožných okolností sešli bard Imp y Cilin, troll Perm Modrá skalice a trpaslík Zlota Zlotasson a za vzorného dohledu Noční hlídky dorazili do Cechu hudebníků, odkud je ovšem vyrazili a tak šli svou vlastní hudební cestou vstříc skvělé hudební kariéře.

„Podívejte, hlavy vzhůru,“ prohlásil Zlota. „Zítra nám najdu nějaký angažmá. Žádnej strach. Znám v tomhle městě každýho. Když jsme tři, to už je skupina.“
„Vždyť jsme společně ještě ani nezkoušeli,“ namítal Imp.
„Budeme zkoušet průběžně,“ odpověděl mu Zlota. „Vítejte do světa profesionální hudby.“

Jo a taky tu je jeden ukecaný havran, který nesnáší dělat „Krá“ a místo toho radši mluví, protože tohle je okultní havran, a tak je to právě on, koho KVÍÍK (no jasně, krysí Smrť) pověří, aby Zuzance všechno objasnil …

„Samozřejmě,“ přikývl havran, „… jedna z důležitých věcí, co se týče lidí, jeden z klíčových rysů, abychom tak řekli, je, že jen velmi neochotně připouštějí, že by je uprostřed noci mohla probudit oživlá krysí kostra, která pak narychlo shání tlumočníka. Ostatně, lidé ho stejně nevidí.“
„Já ho vidím.“
„A to je právě ono!“

Takže, teď už máte všechny indicie a už vám jen, milí zeměplošští spoluturisté, můžu popřát dobře se bavte na další krkolomné dobrodružné jízdě napříč Zeměplochou, dejte si pozor na díry ve vozovce, výmoly a samozřejmě bludné kameny, protože nikdy nevíte, do čeho (pardon, do koho) právě kopete, či o co (koho) právě brkáte! Každopádně vás opět čeká parádní jízda!

PS: Ani jsem netušila jak je tenhle příběh právě teď aktuálně výchovný! :-)
„Imp se pokusil pochopit, co se děje. „Tak dobrá,“ říkal právě Zlota. „Dohodli jsme se, platí?“ „Platí,“ přikývla stařenka. „A neplivej si na ruku, než si plácnem, takové věci jsou nehygienické!“

PS2: Jo a nezapomeňte! „Hudba je prakticky ve všem, když víš, jak ji tam najít.“

76 06.10.2020

„… přemýšlíš, jestli to takhle mělo být ...“

Když se ohlédnu zpět k anotaci, řekla bych, že ze všeho nejvíc je knížka sbírkou básní – zamyšlení „o věcech, které jsou nám denně na očích, a kterých si přesto nikdo nevšímá“, o věcech, které jednou budou nejspíš příčinou nepříliš vzdálené nové divočiny, do které lidstvo podle Zbořila dost rychle směřuje, protože, navzdory tomu, že je to svět budoucnosti, je to svět nám poměrně důvěrně známý – denně totiž máme indicie na očích a přesto je nevidíme!

„poslední semena macešky se ztratila u Malešic, je to tragédie“
…
„najíždíme tak na nejdelší skluzavku ve střední Evropě …“
…
„když procházíš regály, doufáš, že nevstupuješ za ohyb horizontu …“
(Na okraji zájmu)

„…. proč se tento les neuklízí?
… a čínská sonda gruntuje vesmír…“

Takže díky za tohle lehké, lyrické popíchnutí, a připomenutí každodennosti, kterou nevnímáme – doma, na ulici, ve světě, všude kolem!

„světlo z kuchyně
družice nad ulicí
mi svítilo na cestu …“
…
„krajina je spodní strana ulice
kolem není příroda
keře, houštiny …
věci za postelí lidstva …“

Ještě nikdy se mi asi nedostalo tak lyrického apelu na to, abychom byli k sobě navzájem, k světu kolem sebe, i k vesmíru za našimi pozemskými hranicemi, víc všímaví!

„potřebujeme nový kalendář
změnil jsem počítání“

66 02.10.2020

Když se spisovatel sci-fi a fantastiky začne zaobírat tématem mezinárodního terorismu, vznikne z jeho myšlenkových konstrukcí téměř filozoficky laděný detektivní příběh …

„Řekl jsem mu, že nejsem detektiv a nemám nic společného s kriminologií, že jsem se jen zapletl do podivné a nepříjemné věci …“

… který sice nebyl úplně mým šálkem kávy, protože od pana Lema mám radši čistokrevné sci-fi, přesto jsem si ho docela ráda přečetla (vzhledem k malému rozsahu to bylo docela příjemné zpestření), mám totiž ráda příběhy řešící s nadhledem svět kolem nás a lidské vztahy v něm …

„Nikdo už se ničemu nedivil. Ztratili jsme schopnost se divit …“

… jen jsem si musela trochu zvyknout na Lemův zvláštně ironický, a určitě osobitý, jakoby humor …

"Je to hlavolam," řekl jsem, když jsem vkládal do přístroje první roličku, "hlavolam sestavený z kousků, z nichž každý zvlášť je průhledný, ale dohromady se spojují v nejasný celek. Už si na tom vylámal zuby i Interpol. V poslední době jsme provedli simulační akci, o té vám budu vyprávět později. Výsledek ovšem nepřinesla žádný."
…
„Jako každý novopečený detektiv nesmírně toužil po tom, aby se mohl blýsknout před svým šéfem. Díky této horlivosti vyšly najevo dost podivné věci … následky nebyly vážné.“

… a vlastně mi to bylo sympatické :-) … tyhle jednoduché, krátké, přesně mířené, filozoficky laděné věty schované v textu popisně jinak dost rozvláčném … a tak jsem se víc než detektivním příběhem, bavila vyhledáváním právě takových ... „drobných skvostů“ :-) …

„Nehodíme se pro život ve vesmíru, a právě proto se ho nevzdáváme.“

„Teď jsem spatřil v převzaté roli něco urážlivého, jako kdybych provokoval osud.“

„Psychologie je psychologie, ale rýma rozhodla.“

67 01.10.2020

“Lidé by neměli dělat spoustu věcí.”

V dokonalém světě je všechno buď černé, nebo bílé, správné, nebo špatné, a všichni poznají rozdíl. Jenže tenhle svět není dokonalý! Potíž pak nastává v momentě, když si lidé myslí … že je!
Navíc, když žijete ve světě, který je prošpikovaný pravidly skrz na skrz, je docela snadné zapomenout na tu úplně nejzákladnější věc … že jsme lidé!

Neal Shusterman vymodeloval další v řadě z možných dystopických světů, který je poměrně dost uvěřitelný, protože vlastně není nijak zvlášť odlišný od toho našeho, ovšem jen do určité chvíle, jedné historické události, od které se pak svět začal vyvíjet jinak, stačil k tomu jeden zákon, který měl život chránit a místo toho ho učinil laciným, a ze světa tak udělal dost kruté místo k životu, je to totiž svět, ve kterém nikoho nezajímá, že nedělitelnou částí člověka je i jeho duše.
A protože se právě pohybujete v rámci žánru „young adult“, nejkrutější je tenhle zákon právě k nezletilým. Tudíž, jediné, co může následovat je samozřejmě … boj o život!
Příběh, který budete číst, tak rozdává rány hlavně zdravému rozumu, a do země tvrdě zadupává především soucit, emoci, která nás odlišuje od zvířat a která je v tomhle světě jaksi navíc, a těm, kteří ji přeci jenom vlastní, přináší jen spoustu potíží. Navíc, zjištění, že ve světě bez lidskosti se žít nedá, fakt bolí.
Bez šance je pro mě dobrým adeptem na zfilmování – bez problému se podle mě zařadí mezi takové úspěšné tituly jako Hunger Games nebo Divergence, a já se na filmové zpracování určitě ráda mrknu.
...
Někdy i děsivé sny mohou být hezkou vzpomínkou, ovšem většinou jen na chvíli, protože pak už to jsou jen … “Hloupé sny. I ty hezké jsou (totiž nakonec) špatné, protože člověku připomínají, jak mizerná je ve srovnání s nimi realita.“

75 25.09.2020

„Do kostí studí svět …“
(ŽÁROVKA)

… „jednou najdeš svá slova jak terno loterie
a vyhraješ vše.“
(POESIE)

Přestože se o Halasově prvotině píše, že je to sbírka ovlivněná deziluzí a skepsí, kde je taky často skloňováno slovo „smrt“ …

„Bylo to století laskavé a ukrutné jako vlčice
kojící bezpočet Romulů a Remů
události naříkaly v listoví novin.“
(PAŘÍŽI, AŽ TĚ NEBUDE)

… na mě působily Halasovy verše spíš klidně, až meditativně, a všechny ty motivy zmaru jsem vnímala spíš jen … jako trochu hořce znějící intimní vyznání …

… třeba o slovech a osudu básníků …

„Zrána strážce majáku
sbírám své vlaštovky
Sny narazily o hlavu
už nevzletí
Pak mám podezíravé oči
trápím se nepostihlými slovy
prý je to osud básníků
kdo ví kdo ví

Slova přicházejí jak slzy
slova tekou jako med
od slov ke rtům ty vzdálenosti nepřejdeš ..
(SÉPIE)

… nebo o otázkách a pravdě …

Moudrost Pravdy
ty staré jak víno které stáčel Noe
jsou dopity kde najít nové
Gordický uzel vrásek
přesekni jedním sekem bez otázek
smíchem
Nač Proč
Ropucha na prameni žab
a shoď bez truchlení …
(MOUDROST)

… či o deziluzi …

„Je to tak jednoduché
postavit vejce po Kolumbovi
básník to činí posté
se všemi slovy
Zůstává mu prvenství
objevů známých věcí
a smutek cesty polární
co v moři končí.“
(ÚTĚCHA)

… a taky o jediném nástroji, který básník má, slovu, díky kterému se dostane k smyslu věcí ...

„Otevřena je zas hospoda světa
za okny vzpomínka …“
(NEZNÁMÝ VOJÁK)

„Žebrácké hole vzpomínek
smějme se ať nám není zima
netlučme marně na brány let …“
(KLID)

A nakonec to bylo docela příjemné večerní posezení :-) …

„Slečno řekněte mi
jak to děláte
že hodiny neoněmí
když se svlékáte …“
(LYRICKÉ SMETÍ)

58 25.09.2020

Vlk loví své „oběti“ různě … „některé lstí, jiné silou, a další svou hbitostí …“

Vlci jsou tradičně a asi odjakživa vnímáni jako zlá stvoření … krvelačně zabíjející zvířata i lidi. Takové vnímání hodně přispělo k jejich téměř vyhynutí, jako dobrý důvod, proč by měli být považování za škůdce a tudíž loveni. Opravdu si asi jen málo tvorů vysloužilo tak špatnou pověst, jako právě vlci.
A protože se trochu zajímám o vztahy zvířata vs. lidské společenství, neunikla mi ani knížka Nicholase Evanse, je to sice čistá beletrie, ale celým příběhem z Montany, s její krásnou přírodou, s horami a pastvinami, kde žijí tvrdí američtí rančeři, chovatelé skotu, a řekněme, povětšinou odvěcí nepřátelé vlků, mě právě tohle téma trochu provázelo.

Evans napsal pěkný příběh, za mě ale na něm bylo dost znát, že byl původně reportérem a scénáristou (známým asi hlavně díky krásnému filmu Zaříkávač koní a jeho knižní předloze, i to je pěkný příběh se stejným light motivem vztahu člověka a zvířete), příběh Vlků totiž může být bez problému opět dobrou předlohou pro další úspěšný americký film (asi bych se na něj i docela ráda podívala, jako odpočinková záležitost určitě fajn :-).
Moje hodnocení tak ale zůstalo na hranici 3*, být dobrou předlohou (i třeba úspěšnému filmu), mi s tématem, kterému se Evans věnoval, přišlo prostě málo. Přišlo mi, že je škoda, že je velká část knihy s názvem Vlci věnovaná vztahům lidským (a tady bych ještě řekla pojatým, no řekněme, zjednodušeně, odlehčeně, filmově). Vztah člověka a zvířete je totiž velké téma, které člověka provází celou jeho historií (takový stav věcí si člověk ustanovil už dávno na úsvitu naší civilizace, když se zvířata nechala ochočit a „dovolila“ tak člověku „sloužit“ mu, jako zdroj – práce, materiálu a potravy). Takže by mi vůbec nevadilo víc číst o vlcích, resp. věnovat se právě takovým vztahům, jako … divoká zvířata vs. ta domestikovaná vs. člověk, … určitě víc, než třeba debaty o tom, jestli …
… a teď mírný SPOILER: … je větší blbec ten, co si myslí, že bychom se my z té „vyspělejší“ části světa neměli stavět do pozice „zachránců celého světa“ a nechat tak zbytek světa žít po svém, nebo ten, co se domnívá, že skutečně my jsme ti „vyvolení vyspělejší“ a tudíž jim musíme pomoct, ať už chtějí nebo ne … o tom jsem totiž v téhle knížce tak úplně číst nechtěla :-).
Vlci se tak u mě jednoznačně nominovali jako čistě odpočinková, odlehčená četba … ovšem, se zajímavým tématem :-).

62 24.09.2020

Hrabalovská Libeň v urbanovském pojetí :-) … za mě bezvadně pojatý nostalgický návrat do časů černobílých filmů, mj. právě díky prostoru libeňské periferie s její specifickou atmosférou a historií.

Miloš Urban nám čtenářům zprostředkoval výbornou historickou „procházku“ Libní, dostali jsme šanci sledovat autenticky vyhlížející příběh hlavního hrdiny – konstruktéra vozů Praga – Berta Neumana, který měl to štěstí, že se narodil do továrnické rodiny, ale hlavně do rodiny, která svou duši věnovala těmto automobilům. Dostali jsme tak šanci sledovat, skrze Bertův příběh, všechny ty historické, ale především společenské, změny počátku 20. století. Prožijete vznik 1. československého státu a 1. válku očima malého kluka z továrnické rodiny, budete taky svědky vzniku jedné z nejstarších průmyslových zón v naší republice a na pozadí dění v automobilce Praga budete tak sledovat události okolo jejího rozmachu, následné celosvětové krize, abyste posléze prošli s dospělým Bertem 2. válkou. A budete jim všem držet palce, celé rodině, protože budete moc dobře vědět, jaká katastrofa, pro ně skoro dramatičtějších rozměrů, se na všechny řítí v podobě poválečného dění v našem malém státě uprostřed Evropy.

Urbanova Praha, magická, jak ji možná znáte z mnohých jeho jiných knih, se v tomhle příběhu změní – stane se totiž skutečnou – reálným prostorem, ve kterém se všechny ty historické události skutečně odehrály!

Opět obdiv! Opět jiný Urban, jiný styl, a navíc, za mě rozhodně zajímavě podaná historie. Napsáno svěžím, lehkým jazykem; příběh, jako kdyby vám ho hlavní hrdina vyprávěl u odpolední kávy, usazený pěkně v některém z těch mnoha pražských prvorepublikových podniků, kde se dá tak příjemně ztratit pojem o čase, zvlášť, když váš společník je fajn vypravěčem, takže, když příběh skončí, vy se jen pozvolna probíráte z polosnění, zmateně se rozhlížíte kolem, abyste opět nabyli povědomí o tom, kde právě jste, proto, abyste zjistili, že jste už dávno měli být někde jinde, a vám je to najednou úplně fuk, protože se vám příběh vůbec nechce opustit :-) …

81 14.09.2020

Povídky o věcech čínských …
… takže, trochu o vyrovnávání se s krizí tradiční kultury a taky trochu o vyrovnávání se s traumaty minulosti.
Když se tak zamyslíte, je toho vlastně docela hodně, s čím se musí čínská literatura „poprat“, těch paradoxů, se kterými se musí vypořádat … tradiční čínská kultura a její literatura vs. poválečná čínská literatura vs. podřízení se rozhodnutím jediné politické strany (cenzuře a propagandě) vs. pokusy o společenskou reflexi v novodobé literatuře, a možná ještě taky vs. všudeprosakující globalizace, které se ani Čína nevyhne.
V téhle útlé knížce se o takovou reflexi pokusili dva novodobí čínští spisovatelé, výsledkem jsou dva příběhy o lidských osudech vpletených do poměrně tragických historických událostí téhle země, a tedy, poznamenaných jejími bouřlivými dějinami v průběhu 20. století.

(Zázračný cop)
“Panovalo všeobecné mínění, že řízení věcí, které lidi sami nezvládnou, patří bohům. Celá tchienťinská obec byla tedy v rukou Bohyně moře. Ale ta také měla své chvíle, kdy se jí do ničeho nechtělo a kdy měla chuť se ze všeho vyvlíknout. Některé ošemetné záležitosti tedy klidně přenechávala člověčímu světu. Bohové totiž též moc dobře vědí, jak věci přehrát na ty druhé. Lidé neplní vždy poslání svěřené jim nebesy a bohové se nepodřizují přání lidí. A tak proto toho roku došlo při slavnostech k oněm prapodivným událostem.”

Čeká vás trochu až pohádkově baladicky a taky mírně nostalgicky laděný příběh, což ve výsledku znamená, že se jedná o odlehčené podání historických souvislostí, které jsou ve své podstatě, podstatně krutější …

“Vždyť to byl darebák všech darebáků — Kropenaté sklíčko!
Tady v ulici Ku-i, v severní části města, se nikdo neopovážil na něj ani pohlédnout, tím méně ho provokovat. Babičky jím dokonce strašily brečící děti: „Neplač, neplač, hajej moje dítě, nebo přijde Kropenatý sklíčko, vezme si tě!“ Byl to takový tradiční způsob výchovy — poučování o špatnosti společnosti …”

… ve svém odlehčeném podání tak vyzdvihují docela sympatickou lidskou schopnost - díky důvtipu překonat i ty nejstrašnější katastrofy, takže, přinášejí i patřičné poučení …

“Na světě jsou nejrůznější druhy lidí: jedni se na ty druhé kvůli jejich ukrutnostem rozzuří, druzí si zase považují za čest, že se stali obětí násilí, jedni své rány skrývají, protože se za ně stydí, druzí je zase staví na odiv jako znamení své výjimečnosti.”

… následované pro jistotu zjištěním, že o zas až tak pohádkové vyprávění vlastně vůbec nejde …

“Všechny velké i malé bordely ve „velkém světě“ si ho vydržovaly a dobře mu platily. Když nějaký host moc otravoval nebo působil výtržnosti, stačilo dát vědět Kropenatému sklíčku a ten si to s ním přišel vyřídit. Ubohé dívky z nevěstince, které o svém těle nerozhodovaly, se o jeho ochranu přímo draly, …”

… ovšem, jestli bude mít nakonec příběh přeci jen pohádkový konec, už musíte zjistit sami, každopádně byste ještě měli vědět, že když …

“padne kosa na kámen, zpravidla to neskončilo dřív, dokud se kosa neotupila nebo kámen nerozpadl …”.

… jo, a taky nezapomeňte, že je tu stále ještě mezi námi, lidmi, jeden důležitý pomocník, naděje, se kterou lze přečkat I zlé časy :-).

(Labužník)
“Jak už to bývá, věci, které člověk očekává, se nikdy nestanou, zato nás každou chvíli potká něco, co by nikoho ani ve snu nenapadlo.”

I druhá povídka je docela zajímavá, dozvíte se mj. navíc něco o čajovnách a jejich tradičním způsobu přípravy čaje, nebo co, jak a kdy, a v jakém pořadí, jíst, a spoustu dalších užitečných informací o jídle …

“Člověku se točí hlava už jenom z toho, na jaký způsob je možné sníst misku nudlí, ale Ču C’-jie to nepokládal za to nejdůležitější; pro něho bylo nejdůležitější dostat „první nudle“. V jedné vodě se postupně vaří na tisíc porcí nudlí. Když se vaří už ta tisící porce, voda v hrnci je šlemovitá a nudle z ní už nemají tak svěží chuť, už tak pěkně nekloužou, zato jsou cítit škrobem.”

… jen kdyby se všichni pěkně radši věnovali čistě požitkům z jídla a nestrkali nosy tam kam nemají :-) …

55 14.09.2020

„Myslím si, že něco vím, ale jak můžu opravdu vědět, že vím, že něco vím?“
(problém poznání – reinterpretace Immanuela Kanta)

„… na ten okamžik nikdy nezapomněl a více než čtyřicet let poté jej okomentoval slovy: „Musím říct, že mě to úplně omráčilo.“ Konečně opravdová filozofie … pak spěchal do nejbližšího knihkupectví a vyhrkl něco ve smyslu: „Dejte sem všechno, co máte o fenomenologii.“ Položili před něj tenký svazek napsaný Husserlovým studentem Emmanuelem Lévinasem … Sartre se za chůze na ulici pustil do čtení, byl jako Keats, když se poprvé setkal s Chapmanovým překladem Homéra:

„Tu bylo mi jak nebes zkoumateli,
když nová hvězda pluje v jeho zor …“

Poetický název + první řádek anotace: „filozofie zbavená akademických pout“ … první, co mě na knížce zaujalo (a děkuji uživateli PMR, že mě svým komentářem k ní přivedl), mj. mi splnila jedno z posledních nesplněných témat letošní čtenářské výzvy – kniha, jejíž hlavní hrdina má povolání vašich snů, ne, že bych chtěla být J. P. Sartrem či jeho přítelkyní Simonou de Beauvoir, nemám ani ambice být filozofem na plný úvazek :-), ale k filozofii mám blízko a být majitelkou nějaké takové, řekněme filozoficko-literární kavárny, je docela pěkným snem, který si ale nehodlám splnit, jen jsem se prostě tak zasnila :-).

Každopádně Sarah Bakewellová mě svou knihou překvapila a svým způsobem i ohromila, knížka je plná zajímavých, originálních a osobitých postřehů, a navíc má opravdu neuvěřitelně široký záběr, a ještě navíc, je skvělou filozoficko-historickou biografií, nejenom několika důležitých osobností tohoto směru, ale rovnou celého myšlenkového proudu – existencialismu, přičemž zároveň vypráví i krásný příběh fenomenologie. Narazila jsem tak na autorku, kterou si dávám do oblíbených a od které si toho rozhodně přečtu víc, mimochodem, je autorkou další biografie – Michela de Montaigne (i tahle kniha má zajímavý a lákavý název: Jak žít neboli Montaigneův život v jedné otázce a dvaceti pokusech o jednu odpověď).

Bylo mi potěšením … sedět u vedlejšího stolku, cítit vůni meruňkových koktejlů (ten bych fakt chtěla ochutnat :-)¨), a poslouchat a sledovat tak životní příběh J. P. Sartra, jeho přítelkyně Simone de Beauvoir i všech ostatních, kteří s nimi u stolku sedávali, protože vesměs všichni protagonisté téhle knihy a jejího příběhu jsou osoby nadané k pečlivému pozorování světa, a je na nich „vidět“ jejich zájem o vše, co kdo vypráví. Povídají si a nejsou to žádné „suché“ filozofické teorie, jejich vyprávění je živé, zabývá se totiž přímo životem a jeho prožíváním – v daném okamžiku – tady a teď! Vidíte, právě jste se tak seznámili s fenomenologií, která se nezabývá těmi prastarými tradičními otázkami, zda jsou věci skutečné, nebo co o nich můžeme s jistotou vědět?, ale rozhlíží se přímo po světě – dívá se do světa plného věcí, nebo spíš jevů, které s nimi souvisí, tedy do světa fenoménů ... „co se jak jeví“. Ovšem nemyslete si, ona ty prastaré otázky nepustila tak úplně k vodě, to zas ne, jen je prostě „uzávorkovala“ (fenomenologové tak neztrácejí čas úvahami, jestli jsou věci skutečné a místo toho radši pozorují svět), uvolnila si tak ruce ... pro „věci samé“ (známé Husserlovo heslo „k věcem samým“), a to pak co nejpřesněji popisuje. Martin Heidegger (i o něm je tahle knížka) by pak možná dodal „zaměřte se na skutečné bytí“ – tedy, nechte věci, aby prostě byly, aby se vám tak samy odhalily!

Existencialismus ve své době mnohé uchvacoval, ovšem stejnou měrou i pobuřoval. Tahle knížka je skvělou biografií převážně poválečného francouzského existencialismu, najdete v ní ovšem osobitým filozofickým způsobem popsaný celý historický vývoj existencialismu (analýza jeho zdrojů i jeho vlivu). Je to knížka, která není psaná akademicky, o to víc je možná zajímavá, a navíc, nechybí v ní ani náš Jan Patočka (měl blízko k Husserlovi i Heideggerovi), v téhle knížce je totiž hodně probíráno třeba „bytostné směřování ke svobodě“, ke které má většina z protagonistů co říct, vč. pana Patočky.

Tuhle knihu si koupím, vím, že se k ní budu občas ráda vracet, a doporučuji nejenom pro odbornou část čtenářů (není na škodu vidět, že filozofie může být zajímavá i v „light“ neakademické verzi), ale i pro laické čtenáře, kteří by si třeba rádi trochu jinak popřemýšleli o životě a samotné jeho existenci :-).

PS: Sarah Bakewellová samozřejmě s existencialismem sympatizuje, ale to neznamená, že je jeho nekritickou obdivovatelkou, vypráví velmi srozumitelně a přistupuje k němu s přiměřenou dávkou kritického uvažování.

82 04.09.2020

„Vášeň tak hluboká,
a přec nic nedáváme znát.“

Dívka či žena většinou jen plaše hledí, muž si netroufá, a tak se kradmé pohledy jen pomalu mění v pohledy, kdy se oči od sebe nemohou odtrhnout … :-)

Přečtení téhle knížky vůbec nic nemění na tom, že je pro mě čínská kultura poměrně velkou neznámou, je zvláštní, jiná, s našim způsobem myšlení těžko uchopitelná, ostatně, jako celá Čína (s její historií i současností). Čína, která navzdory všem změnám klade důraz na svou historii a tradici, a přitom je pro ni typická mj. i tradice všudypřítomné cenzury, která je ovlivněná měnícími se ideologiemi a státními zřízeními, a přitom, napříč všemi, je tu všudypřítomná naprostá bída a odevzdanost osudu „nízkých“ vrstev obyvatelstva … a tak se není čemu divit, že se čínská literatura hojně (tradičně a všudypřítomně) uchyluje k jinotajům – jinotajné významy se prostě staly nutností (často možná i pro samotné přežití autorů :-) ).
Jejich pochopení je pak pro „neznalce“, tedy i mě, dost složité, proto jsem si příběhy z téhle knížky – adaptace středověkých povídek o lásce, o zradě, o souženích s láskou – dávkovala pomalu a snažila se přitom mít stále na paměti místo jejich vzniku (ony by se bez toho daly asi dost těžko číst).
Takže, když jsem četla, měla jsem na paměti, … že literatura měla vždycky v Číně důležité postavení – chápaná jako autentické svědectví o době a lidech, podbarvené subjektivními emocemi autora (já je vnímala povětšinou jako pocity melancholie), které dodávají příběhům lyrický podtext.
Milostné příběhy pak mají většinou poměrně složité zápletky, nebo spíš složitě konstruované – do působivých (líbivých) scén – krátkých epizod (je to jako kdybyste sledovali divadlo), pointa je pak takovým pragmatickým zakončením děje, ne tak, jak byste možná v našem evropsko–romantickém kontextu milostných příběhů očekávali, o tělesné lásce se tu nehovoří vůbec :-), takže nehledejte žádné propracované milostné scény, či vášnivá vyznání, ani různé výrazy okouzlení milovanou bytostí (tohle v čínské literatuře spadá do zvláštní kategorie, taky tradiční, erotické literatury) a to není tento případ, lásku tu najdete vyjádřenou jen čistě lyrickou náladou příběhu :-).

Co tedy v příbězích najdete? … většinou krásnou ženu, jako předmět touhy, ale zároveň i jako strůjkyni komplotu, či přímo zkázy … prostě i krásné ženy staré Číny byly „femmes fatales“ … kvůli jejich rozmarům zanikaly říše, pro jejich jediný úsměv padaly hradby nedobytých měst :-).

„Bílá paní pak naplnila pohár a podala jej Sü Süanovi. Potom, plna laskavých úsměvů, řekla líbezným hláskem, poodkryvši své třešňové rtíky a odhalivši své zoubky jako perličky: „Jak tu přede mnou stojíte, vzácný pane, nechtěla bych vám nic nalhávat. Můj manžel už zemřel a my dva jsme si patrně souzeni osudem. Od prvního setkání jste byl ke mně tak milý, že si toho stěží zasluhuji. Máte-li mne opravdu rád, jsem se vším svolna. Velmi bych vás prosila, abyste vyhledal dohazovačku, mohli bychom být spolu šťastni do sta let. Takovému páru by samo nebe přálo. Což vám by se to nelíbilo?“

Jak to Sü Süan uslyšel, pomyslel si v duchu: „Byl by to vskutku dobrý sňatek. Nebylo by špatné dostat takovou ženu. Velice rád bych souhlasil, ale jedna věc mi v tom brání. Po celé dny pracuji v lékárně starého pana Li a nocuji ve švagrově domě. Pár věcí sice mám, ale musel bych si opatřit nové šaty. Kde bych vzal peníze na svatbu?“ A tak jenom povzdechl a neřekl ani slova. „Pročpak vzácný pán neodpovídá?“ zeptala se bílá paní. „Jsem vskutku pohnut vaší láskou,“ ozval se konečně Sü Süan. „Nebudu však před vámi nic tajit. Jsem příliš chud, než abych se mohl opovážit.“

„To je to nejmenší,“ řekla na to bílá paní, „můj měšec je dosti bohatý, o to se není třeba strachovat.“

… prostě bílá paní to měla pod kontrolou :-).

72 02.09.2020

O Miloši Urbanovi si myslím, že je skvělým vypravěčem příběhů, ať už si vybere pro svůj příběh jakoukoliv formu vyprávění (u něj je opravdu různorodá), já tuhle jeho multižánrovost obdivuji. Přečetla jsem už spoustu jeho knížek, a přesto mě stále dokáže překvapit (a rovnou říkám, že v 9 z 10 případů, jsem nadšená).
Navíc, i přes všechnu tu různorodost, mají všechny Urbanovy příběhy něco společného, jeho předností je naprosto ojedinělá atmosféra, kdo jeho knížky čte, tak ji pozná, z každého z příběhů na vás dýchne, poznáte ji, ať už se jedná o magickou přítomnost, nejistou budoucnost, nostalgickou minulost, nebo fantaskní bezčasí, ať už na vás dýchne poetika starých časů, nebo hororová tíseň, a nebo erotické chvění … prostě ji poznáte.

U Michaely budete mít tentokrát co do činění s dost kontroverzním tématem, v ruce totiž máte eroticko-hororovou, trochu i detektivní, novelu (a co mě hodně zaujalo, taky trochu inspirovanou pohádkami), která navíc zpracovává biblické téma a ještě k tomu dost balancuje na hranici pokleslého žánru, čímž mám na mysli, že erotika místy sklouzává až k pornografii.
Řekli byste, že toho je moc? A víte, že ne! Ono to fungovalo. Bavil mě styl vyprávění, kdy, navzdory tomu, že právě stojíte před branou dost zvrhlého kláštera, navíc před tou branou s vámi stoji nebezpečný zločinec, přesto příběh zní vyloženě pohádkově nevinně … „Popošel k suchému stromu, ohmatal kmen, nalezl větev a vytáhl se na ni. Uvelebil se, opřel se o kmen a zkusil se soustředit. Promnul si oči. Pohlédl do tmy nad horskou strání. Neuměl odhadnout, jak daleko světýlko může být. Houpalo se. Sláblo a sílilo. Ale bylo tam.“
A bavilo mě odkrývat děsivé tajemství, které zdi kláštera ukrývaly, skoro se zatajeným dechem jsem sledovala, jak se pohádka změnila v erotické řádění, které ve své finální, nebo rovnou řekněme, vrcholné, apokalyptické scéně, přešlo v drsný, a na můj vkus dost krvavý, horor se spoustou obětí.
V pohádkách vždy vítězí dobro nad zlem, tenhle příběh ale zas až tak pohádkový nebyl, boj dobra a zla, který tady budete sledovat, nemá totiž šťastný konec, on vlastně nemá vůbec žádný konec, a přesto nemůžu napsat, že je věčný, protože není, on totiž stojí a padá s člověkem, je v nás, a dokud tu budeme, bude tady taky, ale pak … šlus, konec, ámen!

„,Vítej v domě Páně.'
,Jsem tedy v klášteře... Nebyl jsem si jist.'
,Přiveden s Boží pomocí, kde jinde bys měl být?'“

PS: Dejte si pozor na dveře! Nejenom, že vás uvádí do prostoru, do středu dění, ale často se za nimi skrývá NĚCO … co běh událostí pořádně zamíchá, a nebo přímo změní!

82 27.08.2020

„…všechny chyby čekají na šachovnici … až je uděláme“

Distrikt Sitka – i když budete hledat správně na sever od 55 rovnoběžky, vaše snaha bude marná, umístil ho tam jen autor, když hledal alternativní prostor, do kterého pak, za mě geniálním způsobem, narouboval alternativní historii svého příběhu. A tak se právě Sitka stala svědkem toho, jak se jedna skupina uzavřela před vřavou sekulárního světa … „za imaginární zeď ghetta rituálů a víry“, a stala se tak domovem ztraceného a bloudícího národa, který se zde pokouší žít svou alternativní historii, více méně znovu obnovujíc svou izolaci, zejména pak ortodoxní část této komunity, pokoušející se navázat na stará pravidla „modlí se do bezvědomí, omdlévají, jakoby to bylo součást rituálů“ … jenže, všechno je jinak! … a nebo, možná právě, že vůbec ne! … možná, že tenhle alternativní svět zas tak alternativní není, možná totiž jen odráží, a jen mírně pokřivěně ukazuje, naši vlastní historii, a naše vlastní „bolesti“ světa. Takže buďte připravení, že při čtení celkem jednoduše získáte ten samý depresivně vtíravý pocit, jako většina obyvatel Sitky, že ze světa odchází – něco – (alespoň nějaká) naděje na naději!

Bezútěšný prostor, temná, pořádně morálně složitá atmosféra, zdánlivá strnulost děje, která jen zvyšuje pociťované napětí, to všechno jsou pak hlavní devizy noir detektivního příběhu, který Chabon prostřednictvím drsňáka, detektiva Landsmana a jeho parťáka Berky, vypráví …

„Chci, aby to všechno mělo co nejhladší průběh. …
Ale nechcete, aby někdo věděl, že za tím stojíte vy. …
A chcete, abych o tom pomlčel. …
Jenom, než se zahojí kuří oka, která jsme teď pošlapali. …
Chci zpátky svou zbraň a odznak. …
Ale to je pořádná hromada papírů, detektive. …
Však vy taky potřebujete pořádný mlčení.“

Chabon tak rozehrál zajímavou mnohoúrovňovou strategickou hru (přičemž rozehraná šachová partie, na kterou v příběhu velmi brzy narazíte, je JEN jednou z jejích úrovní!), ode mě si tak zasloužil plný počet – 5 jasně zářících *.
Tímto taky zároveň děkuji těm mým oblíbeným uživatelům, kteří již četli a k Chabonovi mě tak svými komentáři nasměrovali :-).

„Ten příběh, detektive, vypráví o nás. … My jsme součástí toho příběhu. Vy. Já.“

84 26.08.2020

Černý humor okořeněný dávkou ironie a na závěr nečekanou pointou + sociologicko-psychologický přehled a velká dávka empatie = know-how Dahlových povídek a záruka pohodového letního čtení.

„O svém talentu dobře věděl a také ho při každé příležitosti beze studu využíval.“

V každé z povídek vždy najdete nějaké malé tajemství, založené na jednoduché myšlence, a když o svém „talentu“ víte – jde hned všechno snáz …

… jednoduchá příhoda zdá se evokuje dobrý nápad, který je potřeba využít (Farářovo potěšení, Chutě),
… některá tajemství jsou předávaná pouze rodinnou linií (To sladké tajemství),
… pomsta může být sladká, nebo naopak správně okořeněná (Skopové na porážku, William a Marie),
… zvlášť, když už vás nikdo a nic nezataví (Jak se pak Botipol do sázky namočil),
… zvlášť, když se zdá, že všechno je tak, jak má být a pravidelnost ustálených zvyků je člověku vlastní a příjemná (Sekáč Foxley),
… atd., atd., pokračovat bych mohla až k té poslední, ale radši to shrnu: Dahlovy povídky se bezvadně čtou, nutí vás zapojit představivost, protože fantazie a absurdno mají občas navrch, taky trochu provokují, ukazují, že život není vždy spravedlivý, nebo že si nemáme pohrávat s osudem, protože náhody se dějí a nám se to pak velice snadno může krutě vymstít :-).

Abych nezapomněla, pozor si dejte i na jednotvárnost života, ani ta nemusí být vždy sázkou na jistotu …
„Mám rád své místo v rohu u okna, kde si pročítám Timesy, zatímco vlak si to lomozí a sune se vpřed. Tato část cesty trvá třicet dvě minuty a působí na mou mysl i staré popudlivé tělo stejně konejšivě jako důkladná, hojivá masáž. Věřte, že pro udržení duševní pohody není lepší recept než pořádek a pravidelnost.“
… a fakt si radši nic nenalhávejte :-) …
„Nemělo smysl nalhávat si, že má nějakou naději, byť sebemenší …“

79 07.08.2020

„Zasmušile a nevrle pozoroval přicházejícího komorníka. Byl to nepochybně dokonalý anglický sluha, vyskoký a důstojný; blížil se a na stříbrném tácku nesl sklenici něčeho bílého. …
S velkým úsilím se Smedley přinutil, napil se odporné tekutiny a zlobně se rozhlédl po krajině … Jaký já mám život?
Ano, pane.
Ani psovi bych ho nepřál!
Život je pln protivenství, pane. …"

Letošní čtenářská výzva – kniha od autora od kterého jste ještě nic nečetli – mě nasměrovala hned k několika autorům, které jsem si slibovala přečíst. P. G. Wodehouse (autor spousty humoristických románů, povídek, i divadelních her a muzikálů, a mj. zdroj inspirace pro pana Jirotku a jeho Saturnina) je jedním z nich, a tak jsem si letos o prázdninách splnila výzvu nejen tu čtenářskou, ale i svoji vlastní a do Wodehouse „symbolu staré dobré Anglie a zašlých časů“ (jak se píše na přebalu) jsem se pustila. Načasování se povedlo – musím si pochválit letošní výběr na letní dovolenou – a já se tak letos o prázdninách „mrkla“ mj. i do Hollywoodu na počátku 30-tých let, do jednoho z místních honosných sídel, kde „vládne“ čistokrevný anglický komorník.
Svým výběrem jsem určitě nešlápla vedle – bavilo mě to! Knížka je to útlá (180 str.) a od prvních stránek se příběh čte lehce – lehce, jakoby mimochodem, vklouznete do děje, objevíte se na místě a posloucháte rozhovor .. ovšem hned po několika otočeních stránky se situace začne komplikovat, přibudou nové postavy a začnete se proplétat vztahy všech zúčastněných, kteří se dostávají do různě příjemných (spíš nepříjemných) životních situací, které se snaží, dle svých možností nějak (více či méně úspěšně) vyřešit, navíc disponují porůznu informacemi, které někdo ví a někdo ne a nikdo neví, kdo co ví :-) - a přesně na tom jsou založeny různě komické situace – a přesně tohle je základem celého příběhu, celé zápletky, a jak jsem zjistila později, když jsem si o p. Wodehousovi něco přečetla, i celé jeho tvorby.
Na mě to fungovalo – doporučuji jako lehké, nenáročné čtení (třeba právě na letní prázdniny), jako příběh, který pobaví, jeho postavy jsou občas naivní a snadno zmanipulovatelné (přesně na tom totiž příběh stojí), mají spoustu nápadů, o kterých jsou přesvědčení, že je potřeba je zrealizovat, přičemž zažívají různou měrou neúspěchy, či drobné skandály, a hlavně … čekají na ten správný okamžik – kdy se štěstí otočí tím správným směrem ... v jejich prospěch :-).

„Kdyby stěny měly jazyky, jako mají uši … To jste věděl, že stěny mají uši?
Ne, vskutku?
To je jistá věc. Mám to ze spolehlivého zdroje. Jak jsem tedy řekla, kdyby stěny dokázaly mluvit, tyhlety by toho mohly vyprávět.“
...
„Dnes pořádáme velký lunch … dostaví se hromada důležitých lidí, včetně Jakoba Glutze.
Prezident ateliérů Medulla-Oblongata-Glutz? Chlápek, co vypadá jako humr?
Glutz nevypadá jako humr!
Promiň, ale Glutz je humru podobnější než většina skutečných humrů.“

78 30.07.2020

„P.S. Je ideální čas na psaní deníku. Jednak je léto … a jednak není nad to, mít všechno písemně, pro případ, že by vám pak (prostě kdykoliv později) … přišlo těžké uvěřit.
P.P.S. … dejte si pozor … na horké noci, kdy vám padající hvězda vnukne pocit, že si něco máte přát, a ono se to pak bohužel i stane … Tak na to bacha.“

Knižně vydávané blogové zápisky osobních vzpomínek, niterních pocitů, vtipných postřehů ze života soukromého i pracovního, a samozřejmě taky ze společnosti, jsou na českém knižním trhu asi poměrně lukrativní záležitostí, a návštěva v kterémkoliv knihkupectví to jen potvrzuje, je jich opravdu spousta, určitě si mezi známými osobnostmi z různých sfér společenského života, které se rozhodly o ně podělit, vyberete.
Tenhle druh literatury nijak zvlášť nevyhledávám, ale ani nezavrhuji, i já si občas v široké nabídce vyberu, osobu mě sympatickou, anebo mě prostě to, co dělá, čím se zabývá, nějakým způsobem zajímá. Aňa Gaislerová, jako herečka, mi sympatická je (za všechny Želary), ale o ní, jako o člověku – mámě, manželce, milence, přítelkyni, dceři, sestře (však víme, že žena má spoustu životních rolí) jsem nevěděla skoro nic, kromě toho, že má 2 sestry, a jedna z nich maluje – taky, její obrázky, které tuhle knížku provázejí, bylo to první, co mě na ní zaujalo – tahle knížka se opravdu povedla, sama o sobě je krásná!
Tak teď třeba vím, že má i bratra, a že dělá „strašně moc chyb a některé pořád dokola“ … a stále doufá, „že jednou budu mít pocit, že to bylo k něčemu dobré“ … a protože je Aňa v celé knize, řekla bych poměrně optimisticky vtipná, a protože si dělá seznamy a taky se nebere příliš vážně (alespoň většinou), mě si tím (jsem taky takový „životní doufač“ – v pozitivním slova smyslu :-), získala. Povětšinou se taky snažím, věřit, „že všechno se děje správně“ … tudíž, „že se rozhoduji správně“ … a v důsledku doufám, „že žiju správě“ :-).

Aně tenhle styl psaní sedl … posbírané letmo poletující myšlenky, řazené jedna za druhou … tak, jak přijdou, nesnaží se je nijak uspořádat, jen je občas proloží otázkou, nenechává je tedy jen tak, ale přemýšlí si o nich … odpovědi ovšem nehledá, prostě si je tím jen jakoby třídí sama v sobě … samovolným řazením nakonec dospěje k pointě, která neznamená řešení, ale je vtipná a vytvoří ze slov a vět, které se nakupily, ucelený minipříběh.
A mě zas docela sedlo tohle lehké prázdninové čtení … o pokusech o plánování, o iluzích, o snech, o ženách a mužích a o lásce, o dětech a boji sama se sebou, a taky o dobré náladě, „která mi vydržela do chvíle, než se ozval hlad. Proč se lednička neplní sama?“

„PS: Prý je dobré dávat si lehko dosažitelné cíle. Mám tři. … Koupit si sukni a svetr přesně na jaro, barevný tenisky a zlatý hodinky. …
P.P.S.: Radši vlastně taky barevný hodinky. Na jaro. Nebo léto.“

89 29.07.2020

Začíná to parádně … „smaragdová voda naráží na tmavé sopečné útesy … na obou oceánech se na chvilku rozhostí klid, jako kdyby se svět pod obří nebeskou bání zastavil … ohromný žlutý měsíc … přehlíží své panství … a zalévá smaragdové oceány záhadným odraženým světlem.“ … v poeticky krásném úvodu A. C. Clarke začíná vyprávět příběh evoluce … a já se začínám těšit, mám totiž v rukou další knížku od notoricky známého autora sci-fi s darem snění a bohaté fantazie, který ale zároveň ve svých knihách mnohokrát potvrdil dobré znalosti fyziky.

Tak pěkně to začalo, a pak přišla první kapitola, v první chvíli jsem si skoro začala myslet, že mi do knížky někdo vlepil omylem jiný příběh :-), to, co jsem totiž najednou četla, byl příběh o americkém snu, samozřejmě korektně genderově vyrovnaný, skoro bych řekla, předpřipravený pro budoucí natáčení … o mladé, krásné, ambiciozní americké reportérce, která čeká na svou Pullizerovu cenu a samozřejmě na lásku, … o mladém, atraktivním „profesorovi“, kterému ženy zlomily srdce a tak si jeho střípky pěkně sbalil do ruksaku a vydal se na moře hledat svůj zlatý poklad, a zapomenout na ženy, popřípadě zbohatnout a zase si na ně vzpomenout, … a v neposlední řadě o jeho černém, velmi technicky nadaném, asistentovi, který touží po úspěchu, uznání a tučném kontu úplně stejně, jako ti dva, na rozdíl od nich má ale u mě kladné body za smysl pro humor, protože jinak by asi na jižanské Floridě, potýkající se se svou otrokářskou minulostí, neuspěl, a aby toho nebylo málo, tak tu ještě máme jednoho za kariérou se honícího a nesmírně zbrklého důstojníka US army a jeho životem, a životem v armádě, ošlehaného nadřízeného, plukovníka s uměleckými sklony a ambicemi v ochotnickém divadelním souboru, a pokud Vám ani tohle nestačí, přidejte si ještě jeho manželku – Stetpfordskou paničku, a třeba ještě jednu německou svalnatou „špionku“ Grétu … a teď už opravdu můžete začít točit seriál :-). Musím přiznat, že jsem chvíli vážně nevěřila vlastním očím :-), až do chvíle, než jsem zjistila, že tahle knížka má spoluautora (Gentry Lee, který není uveden na přebalu knihy, ale až uvnitř, a protože jsem si knížku půjčovala ve spěchu před dovolenou v knihovně, tak jsem si toho nevšimla, to se stalo až díky komentáři níže od woodward, takže mu děkuji za objasnění záhady dvojího, za mě skoro neslučitelného, textu v jedné knize).

Naštěstí jsem se v další kapitole vrátila zase zpět do mnohovesmíru, a tedy k výborné sci-fi (pan Clarke zřejmě znovu dostal pero do ruky). Přišel další poetický vstup … „proti hlubokému černému pozadí roztroušených hvězd se vlákna galaxie Mléčné dráhy zdají jako tenké chomáče světla“ … následovaný seznámením s Cyklem 447 a s několika technickými vymoženostmi, jako je „automatizovaný mnohoúčelový konstrukční systém“, a ústřední myšlenka (z clarkovské mysli) – a já začala konečně zase doufat a číst výborný příběh … o průkopnictví, o „prvních hybatelích“ a o ospravedlnění pro jejich činnosti, včetně námitek a analýzy nepředvídatelných důsledků …

… jenže pak už se cyklus jen opakoval a opakoval … americký seriál – sci-fi … atd … atd … jen té dobré sci-fi bylo čím dál míň …

Původně jsem chtěla dát 4* (přeci jen kvůli Clarkovi), ale prostě nemůžu … americký příběh mě opravdu moc nebavil (a to i přesto, že jsem to četla o dovolené u vody, tedy nehledajíc žádnou „těžkou“ literaturu). Nakonec dávám *3, protože těch chvilek, kdy se mi to opravdu líbilo bylo bohužel moc málo, a kdy mě to opravdu zajímalo, ještě míň.

66 28.07.2020

„ … jako by se chtěl té záhady dotknout, přitáhnout si ji blíž, otevřít své srdce a poznat její příběh.“

Colorado Kid byl dobrou volbou, sice trochu překvapená (v pozitivním slova smyslu) rozměrově i na počet stran nezvykle krátkou novelou (zvyklá spíš na Kingovy objemné 1000 stránkové romány, ale i většina jeho ostatních knížek nejde pod 400 stran), ale i žánrem, který lze označit za crimi-fiction. Vím (z předchozích zkušeností s autorem), že pan King rád experimentuje, takže jsem docela v očekávání otevřela příběh Colorado Kida (navíc se mi rozměrově hodila na dovolenou, něco „většího“ od Kinga bych si s sebou asi nebrala :-). Ještě si dovolím drobnou poznámku, knížka má, za mě, fakt hroznou obálku! – tahle se opravdu nepovedla, k příběhu více méně irelevantní a nic nevypovídající! (1* dolů, i když za to pan King nemůže).

Ale k hodnocení, tentokrát začnu od konce, od doslovu, který se naopak povedl a prostě ho panu Kingovi musím pochválit! Vysvětlení, které v závěrečném doslovu podal, naprosto přesně zapadlo (jako poslední dílek puzzle) do výsledného obrazu, který jsem si o příběhu udělala, resp. vlastně do té doby tak úplně neudělala (výsledný obraz byl do poslední chvíle stále trochu neostrý, teprve doslov mu přidal ty správné kontury).
Příběh, který totiž máte v ruce, není tak úplně příběhem, jak už jsem řekla na začátku, Colorado Kid je dalším z Kingových literárních experimentů. Dokážu si představit (přesně jak předvídá autor v doslovu), že ne všechny jeho čtenáře proto osloví, ale u mě to zafungovalo!

Nechci moc prozrazovat, protože v překvapení (nebo tajemství, či záhadě) tkví hlavní kouzlo téhle novelky (a taky je jejím hlavním tématem), a tak jsem dost přemýšlela co napsat. Přečtete totiž 176 stran (od začátku do konce příběhu, těsně před doslov) a zjistíte, že jste se vlastně nic nedozvěděli, přečetli jste příběh, který není příběhem, a čekali na pointu, která nepřišla … jenže, jste si tím jistí? Právě totiž v tom tkví kouzlo téhle knížky, buďte pozorní, protože nejspíš se nedozvíte nic, ale zároveň se dozvíte úplně všechno … úplně všechno, co mělo být řečeno … v téhle knížce vážně nechybí ani písmenko!

Dva sympatičtí „duchem věčně mladí“ staříci, jinak taky redaktoři, šéfredaktoři i odpovědní vedoucí, místního plátku Ostrovan, totiž opravdu mladé a po čertech chytré stážistce Stephanii řekli všechno, co mělo být řečeno … a pak už to je jen na čtenáři, a samozřejmě, na Stephanii, aby pochopila … postávajíc, posedávajíc a upíjejíc kávu na nádherné vyhlídce … „Tohle měla Stephanie na týdeníku Ostrovan nejradši a okouzlovalo ji to i po třech měsících, které strávila většinou psaním inzerátů: za jasného odpoledne jste ušli šest kroků od psacího stolu a měli jste před sebou nádherný výhled na mainské pobřeží. Stačilo vyjít na zastíněnou verandu … pravda vzduch byl cítit rybami a chaluhami, ale na Losí vyhlídce tak bylo cítit všechno. Zvykli jste si na to …“.

Takže, jestli se chcete do téhle knížky pustit, zvykněte si na to, že jste se právě stali součástí čtenářské výzvy a jestli „obstojíte“, záleží jen na vás, ale nebojte, není to žádná soutěž „chytřejší vyhrává“, je to opravdu spíš o tom, že někomu tohle sedne a někomu vůbec, pak se do ničeho nenuťte, cílem není v žádném případě řešení záhady, takže pokud přesně tohle očekáváte, raději se pusťte do „jiného“ Kinga, protože tenhle multifunkční autor má nabídku pořádně pestrou.

PS: nikdy mě nepřestane udivovat, co dokáže fantazie vykonstruovat z obyčejného novinového útržku, přesně v tom je totiž Stephen King opravdovým králem :-).

PS2: i mě ti dva "staří týpci", jak byli nazváni někde v komentářích níže, bavili :-).

78 22.07.2020

Ironicko-vtipný rozbor 20. století má své pokračovaní, máme tu století 21. a staříkovi je 101, naštěstí je stále stejně vitální, jako v předešlých sto letech, navíc se momentálně strašně nudí a k tomu navrch objevil „kouzlo“ internetu – dobrodružná jízda, pardon let, může začít – napříč světovými oceány, teda spíš, přímo do středu dění, kde hlavní světové mocnosti do událostí tohoto století vehementně kecají, resp. mají pocit, že právě oni k nim mají co říct …

Lehkým krokem vyprávěný, svižným vtipem poháněný, příběh jsem si zabalila s sebou na dovolenou. Ve stínu olivovníků, za křiku racků a skřípání cikád, s pohledem na moře a skleničku osvěžující citronády, dobře naladěná, jsem se vydala ve staříkových stopách … načasování bylo správné, vždyť příběh taky začíná na pláži, tak možná proto se výlet okolo světa povedl, navíc, když všechno vlastně dobře dopadlo a svět byl opět zachráněn. Bonusové body pak autor u mě získal za osvěžující kritiku toho blonďatého kašpara z amerického kontinentu, a vlastně (vzhledem k teplu, které panovalo kolem) i za tu studenou sprchu, kterou jsem slízla někde poblíž Sibiře, rozhodně mě probrala z letargie a zostřila smysly, což mi docela prospělo, protože jsme, spolu se staříkem, právě dorazili do výsostného království malého Velkého (a pořádně tlustého) „krále“ Jelimana III., při jehož zachmuřeném pohledu tuhne krev v žilách všem jeho poddaným, ještě štěstí, že Švédové mají takovou príma babu velvyslankyní pro OSN. No jak jsem řekla, všechno dobře dopadlo a 101 letý stařík zas může užívat důchodu, i když, já osobně tomu vůbec nevěřím, už ho trochu znám, a tak si myslím, že určitě zas něco vymyslí, jinak by se totiž šíleně nudil :-).

A jak to mám s hodnocením? Když je něco poprvé a vydaří se to, je to skvělé, a samozřejmě je to na jednoznačných 5*, a když pak někdy dostanete chuť na repete, víte už co vás čeká, a po prvním vydařeném zážitku se těšíte, ale taky daleko víc očekáváte, protože už víte co máte čekat, v takovém případě je velmi těžké překonat sílu prvního zážitku, ale i když se to nepovede, neznamená to, že byste se dobře nebavili, protože i dostat na talíř stejnou (stejně dobrou) porci dobré nálady okořeněnou tou správnou dávkou ironie a nadsázky, za to stojí.

PS: docela mě překvapilo, že to fungovalo znovu, možná k tomu přispěla ta dovolenková pohoda ... jo, a možná taky ten nápad s těmi malovanými rakvemi :-))).

94 17.07.2020

Josef Lada – jméno, které si snad každý spojí s typickou idylickou venkovskou krajinou, s její atmosférou a náladou, a někdo pak ještě s ilustracemi k vojáku Švejkovi. „Značka“ Josef Lada má ale taky své pevné místo v žánru komiksu, resp. své místo tu mají Ladovy seriálové obrázkové „příběhy“ psané v letech 1900-1930, a to do různých satirických časopisů nebo humoristických magazínů. Šprýmovné kousky pak vycházely v nedělní příloze Českého slova na počátku 20. let 20. století.

Jen náhodou se mi dostaly do rukou právě tyto venkovské minipříběhy – Šprýmovné kousky Frantíka Vovíska a kozla Bobeše. Pan Lada je ještě nenazýval komiksem, ale tomuto svému časopiseckému seriálu říkal: „humoristický film dětem přístupný“, což samozřejmě byl, protože si za komiksového „hrdinu“ zvolil opět jednoho ze svých oblíbených zvířecích „hrdinů“ – kozla Bobeše.

Bylo to príma setkání, četla jsem si večer před spaním, jako takovou „minipohádku“ na dobrou noc, a je škoda, že tenhle „seriál“ nebyl delší, protože jsem se u všech těch drobných „zlomyslností“, které si Frantík s Bobešem na ostatní, ale i na sebe navzájem navymýšleli, bavila a pěkně se mi usínalo, když nakonec všechno … dobře dopadlo :-) ...

„Stále se opakující rozpustilé kousky Frantíka a Bobeše nemálo dopalovaly panímámu Vovískovou. Po každém kousku panímáma vyhrožovala, že Bobeše prodá, ale vždy ji za chvíli zlost přešla a zapomněla na to. Ale když v sobotu, minulý týden, ti dva kašparové svrhli panímámě v kuchyni velký krajáč mléka, rozzlobila se tou měrou, že poslala pro řezníka a Bobeše mu opravdu prodala. Smutně Bobeš naříkal, když si jej řezník Úterý odváděl a Frantík u plotu celé potoky slzí proléval. To bylo smutné rozloučení obou nerozlučných kamarádů.“
… ale nebojte, takhle to nekončí! A jak to tedy dopadlo?
„Doufejme, že se to na ně neprozradí! Konec. Má úcta, nazdar, pozdrav pámbu!“

71 16.07.2020