alef komentáře u knih

Jeana Jacquese Rousseaua si nejspíš každý okamžitě spojí s osvícenstvím, i když on sám se se svými myšlenkami od tohoto proudu spíš distancoval, a nejvíc to je vidět možná právě na jeho vlastním životním příběhu.
Pokud se chcete podívat do 18. století, a být svědky naprosto převratných událostí, které se ve Francii v té době udály, učinit tak skrze poměrně přesný a autentický životní příběh Jean Jacquese Rousseaua je dobrou volbou.

Až do přečtení téhle knížky jsem Rousseaua znala jen skrze jeho filozofii (myšlenky společenské smlouvy, „svobody a rovnosti“, atp.) a jeho pedagogické úvahy (děti je třeba vychovávat a formovat přirozeným způsobem, inspirovat se v přírodě), a samozřejmě taky jeho antropologické koncepci („ušlechtilého divocha“, kterého prezentoval jako „praobraz civilizací nezkažených autentických lidských bytostí“). V příběhu, který budete číst, jsou tyto jeho myšlenky takovým středobodem, ze kterého se ovšem jen vychází.
Hned na začátku se totiž vlastně ocitnete hned na konci – Rousseauova životního příběhu, který si vyslechnete skrze Vyznání (Rousseauovy paměti - hrají v příběhu svou roli). A právě díky téhle niterní „zpovědi“, vyznání se ze svého života, se tak dozvíte možná daleko víc, než kdybyste „jen“ poslouchali vyprávění o jeho životě. Dozvíte se totiž, jak se právě jeho vlastní život, téměř navzdory jeho filozofii, čím dál víc a víc, ocital ve víru paradoxů a rozporů.

Uvidíte totiž, jak Rousseau, nenapravitelný snílek a tulák, který měl ze všeho nejvíc rád samotu a přírodu, a rád poznával venkovský život, protože v něm probouzel jeho přirozené sklony, formoval základy jeho povahy (velmi citlivé ale i vznětlivé, oddávající se snění, okouzlené přírodou, nesnášející jakékoli vnější náznaky podřízení či nesvobody), a jak přesto přese všechno toužil po úspěchu, a své snahy a rozhodnutí, téhle své touze podřídil.
Uvidíte, jak během let prošel vývojem, na jehož konci se mj. distancoval od osvícenců, protože „jejich snahy, i když ušlechtilé, se hnaly jako lavina – strhávaly a bortily staré pořádky, jenže on nechtěl jen bořit, ale taky stavět“.
Ale taky uvidíte totálně propastný rozpor mezi jeho pedagogickou teorií (Rousseauovy zásady přirozené a svobodné výchovy) a jeho osobním životem (na jedné straně starost a péče o čistou dětskou duši a na té druhé, odvrácené, jeho vlastní děti, které dal do nalezince, a které tak nikdy nepocítily ani vliv idejí svého otce, ani jeho lásku).

A protože příběh, který čtete, je z pera Liona Feuchtwangera, který je zárukou kvality a preciznosti, už dopředu můžete tušit, že se toho dozvíte ještě daleko víc. Na Rousseauově životním osudu uvidíte, precizně vystavěný, obraz převratné změny, která v 18. století proběhla, podíváte se na události, které se odehrály. Skrze francouzskou společnost, protože to byla právě Francie, která v té době udávala tón celé tehdejší Evropě /rozhodně byla v té době mocensky i kulturně nejsilnějším hráčem/, uvidíte, jak si svět buduje nové etické normy, protože podívat se do Francie znamená spatřit vše, co tehdy hýbalo světem /vč. zvláštního optimismu provázejícího nově se ujímající představy o světě, a následné změny v jeho uspořádání/.

Přiznám se, že Lionu Feuchtwangerovi bych nejspíš byla ochotná dát 5* i za nákupní seznam, líbí se mi jeho jazykový projev, líbí se mi jeho preciznost, se kterou vystaví příběh promyšlený do nejmenších detailů, vlastně se mi líbí úplně všechno, takže, i tentokrát pro pana Feuchtwangera to je za 5*, přesto finálně hodnotím 4* - asi vlastně ani neumím vyjádřit, jak mě (snad všichni, zejména ale mladý pan hrabě) hrozně štvali, tím svým nadšením a optimismem, hledíc vstříc „lepším zítřkům“ :-) - novým světovým pořádkům (tahle knížka je i v tomhle směru plná paradoxů – protože právě za to bych panu Feuchtwangerovi přidělila klidně další 6*, za mistrovský kousek s jakým právě tohle dokázal vystihnout tak, že mě to až iritovalo :), přiznávám, že vč. samotného Rousseaua, který se „vypovídá“ ze svých „prohřešků“ ve svých Vyznáních a „vesele“ si dál pod vlivem vášní a citů, kterých je jako velmi citlivý člověk plný … filozofuje :-) …

„Místo abych se oddal beznaději, klidně jsem se oddal lenosti a péči Prozřetelnosti; a chtěje jí poskytnout čas, aby vykonala své dílo, jal jsem se beze spěchu projídat těch několik louisdorů, které mi ještě zbývaly.“ (Rousseau – Vyznání)
…
„Rousseauův duch „je pojednou oslněn tisícerým světlem, spleť živých myšlenek na něj zaútočí, zalyká se jimi. Klesne pod strom v aleji a stráví tam půl hodiny ve víru citů. V tom okamžiku uvidí jiný svět a stane se jiným člověkem.“

79 15.07.2020

„Tentýž svět není nikdy pro dva lidi stejný, protože oba prožívají tento okolní svět více či méně rozdílně vzhledem k své rozdílné konstituci.“

Erich Fromm je sociolog, psycholog, etik a filozof. Na člověka, jako jedinečnou a tvořivou osobnost, se tak dívá skrze optiku všech těchto rolí. Nejvíc ho asi zajímá lidský charakter, a to, jak, nebo do jaké míry, je ovlivňován společností, a nakolik je v nás, jako součást naší přirozenosti. Proto ho zajímají různé formy závislosti (tady se hodně projevuje Fromm psycholog a sociolog) – a skrze ně se pak dívá (jako filozof) na lásku, na svobodu, … a na život, jako takový, na naše „umění být“.

Říká, že není možné úplně přesně vymezit lidskou přirozenost, protože to mj. není nic stálého a neměnného, či nezměnitelného – naše přirozenost je „aktivní“, dá se říct, že určitým způsobem se přizpůsobuje vnějším podmínkám (přírodním i kulturním změnám), ale neznamená to, že se přizpůsobuje všemu – to by naopak bylo v rozporu s naší přirozeností, znamenalo by to totiž, že se necháme ovládat, že se přizpůsobíme všemu, jenže, právě tak, to není.
Každý směřujeme k nějakému cíli – máme plány, sny, touhy, a různé představy o jejich naplnění, i různé možnosti jejich realizace. Je to energie, kterou k uskutečnění svého cíle v sobě máme, a která je podle Fromma přirozená u každého člověka – v podobě tvořivosti – k tomu ovšem potřebujeme prostor … a svobodu! Když se jí nedostane – mění se naše přirozená tvořivá síla v sílu destruktivní a ničivou!

Kdybych měla shrnout Frommovu práci do jedné věty, asi bych řekla, že zkoumá „všechny možné cesty, k čemu může člověk orientovat svůj život“ … rozhodnout už se musí každý sám, jestli jeho životním cílem bude „vlastnění“ … nebo „bytí“.

V tom prvním případě totiž určujete svůj způsob života, resp. poměřujete svou existenci, tím, co vlastníte - co mám, co může mít jiný, o co víc má on, v dnešní době to je docela jednoduché, jak říká Fromm, ať si vzpomenete, na co chcete „vše může být hromaděno s vášní sběratele“ … „není téměř nic, co by se nemohlo stát předmětem vlastnění“.
Tou těžší variantou (ovšem autentičtější) je orientovat se ve svém životě na „bytí“, tedy, na své vlastní psychické síly, vyhnout se, jak píše Fromm „falešným stezkám sebevědomí“ a radši se pustit po cestách „sebeuvědomnění“ :-).

Pojetí člověka a jeho způsobu bytí, tak jak ho Fromm prezentuje, je veskrze humanistické, směřuje k tomu, abychom si uvědomili svou situaci a začali chápat sami sebe jako jedinečnou a tvořivou osobnost, tedy...

„být sám sebou a kvůli sobě dosáhnout štěstí“ :-).

„Zeptáte-li se dobrého člověka: Proč miluješ Boha?, dostanete odpověď: Nevím – protože je Bůh!
Proč miluješ pravdu?
Kvůli pravdě.
Proč miluješ spravedlnost?
Kvůli spravedlnosti.
Proč miluješ dobro?
Kvůli dobru.
A proč žiješ?
Na mou čest, já nevím – rád žiju!“

„To, že chceme žít, že žijeme rádi, jsou fakta, která nevyžadují žádný výklad.“

A tak se spíš ptejte: Jak chci žít?
Tuhle knížku k takovému zamyšlení určitě doporučuji!

95 12.06.2020

„Uvažoval jsem o tom, co jsem právě zažil. Útlé brožurky vydávané společností Věda a život ve mně vypěstovaly názor, že zvířata nedovedou mluvit. Pohádky z dětství mě přesvědčovaly o opaku."
…
"Když se člověk za těchto podmínek pokouší řešit otázky spojené s psychikou a potencionálními schopnostmi zvířat, připadá si naprosto bezmocný. Ovšem na druhou stranu, když dostane do ruky soustavu integrálních rovnic typu stelární statistiky s proměnnými pod integrálem, není jeho životní pocit o nic lepší.“

Co vás čeká?
Parádní fantastická pohádka plná satiry, parodující velmi osobitým způsobem tehdejší současnost. Trochu divoký „výlet“, kdy cestou potkáte nějaké ty odkazy na Bulgakova a jeho Mistra a Markétku, a kde kolem uvidíte poletovat inspiraci Krásy nesmírné a sem tam za rohem budou číhat taky E.A. Poeovy náměty. V jeho cíli pak naleznete neustále se záhadně proměňující a velmi důmyslně sestavený kaleidoskop bizarních situací a událostí.

„Uzel podivuhodných událostí se zatahoval stále pevněji. Stydím se to přiznat, ale mně to v tu chvíli připadalo mnohem zajímavější než modelování reflektorového oblouku.“
…
„No vida, pomyslel jsem si, tak jim dělá starosti pohovka. Rusalka je nevzrušuje. Mluvící kocour je nezajímá. Ale pohovka, prosím, ta jim dělá starosti...“

Problém, který tu vyvstává, popsali autoři velmi přesně: „Všichni jsme naivní materialisté, ... A všichni jsme racionalisté. Chceme, aby se všechno okamžitě … vysvětlilo, tedy aby to bylo redukováno na hrstku faktů, která už nám jsou známa. A nikdo z nás v sobě nemá ani za mák dialektiky. Nikoho nenapadne, že mezi známými fakty a nějakým novým jevem může ležet celé moře neznámých věcí, a vysvětlujeme onen neznámý jev jako nadpřirozený, a tudíž nemožný.“

Pokud nad takovým sdělením jednoduše nemávnete rukou … je tahle knížka přesně pro vás :-) … zamiřte tedy rovnou do NIIČEVO (v ruském originále: „na nic“), resp. do VÚČAKO (dle českého překladu: Výzkumný ústav čar a kouzel) … a dobře se bavte :-) …

„Věda, v niž věříme (a zhusta slepě), nás zpravidla dost dlouho předem připravuje na nadcházející zázraky a psychologický šok v nás vzniká pouze tehdy, střetáváme-li se s něčím nepředpovězeným - nějaká díra do čtvrtého rozměru či biologické rádiové spojení či živá planeta... Nebo dejme tomu chaloupka na kuří noze... On ten nosatý Roman měl vlastně pravdu - je to tady u nich moc a moc zajímavé...“

A znáte tuhle? … „Povídá jedna opice druhé: "Víš, co to je podmíněný reflex? To když na zazvonění zvonku se k nám všechny ty pseudoopice v bílých pláštích rozběhnou s banány a cukrovím."

95 11.06.2020

„jako lidská bytost se posouváte jedině tehdy, vymaníte-li se ze zóny osobního pohodlí“

Scott Jurek, „člověk, který nezapadal“, sám sebe asi nejvíc definuje skrze výkon … „každý máme svou vlastní cestu, každý může něčeho dosáhnout, nenechte se od nikoho odradit, když se snažíte dosáhnout nějakého cíle nebo si splnit sen“ … zní to hezky, že. To těžké teprve přijde, totiž, zjistit o čem opravdu sníte a jaké jsou vaše cíle, háček tedy spočívá v tom, že ji (cestu) musíte najít!
Obrovský respekt, musím hned na začátku říct, že jsem ho cítila v podstatě od první stránky, od prvních řádků, už když jsem četla o Scottově ne zrovna veselém dětství (alespoň tak na mě působilo) a náročném až tvrdém dospívání, které si asi neumím úplně představit. Scott více méně říká, že ho zformovalo, a taky připravilo, na život, jaký si vybral … „někdy je potřeba nemyslet na to, co budete dělat, ale prostě půjdete a uděláte to, protože to udělat musíte!“
Přiznám se ale, že cesta, kterou si Scott vybral (a že měl ten výběr dost zkomplikovaný, takže opravdu, klobouk dolů!) mě vlastně neoslovila, navzdory veškerému respektu k tomu co dokázal, a navzdory tomu, že mnohým jeho rozhodnutím rozumím … jenže, mnohým zase vůbec!
„Pohánějí vás sice nohy, ale za podstatnou část výkonu vděčíte svalům zad a břicha. Na posílení zad je dobré v posilovně trénovat přítahy horní kladky a veslování, lopatky při tom tlačte k sobě. Cvičíte-li jógu, zaměřte se na pozice v záklonu, například polohu kobylky, most nebo loďku. Na posílení břišního svalstva zařaďte do svého repertoáru cviky, při kterých pánev zůstává na místě, a nohy se pohybují. Vzpory na rukou a předloktí patří mezi nejjednodušší a nejúčinnější cvičení tohoto druhu. … Běžcům úžasně prospěje jakákoliv jógová pozice, pokud se ovšem soustředí na to, aby zpevnili svalstvo středu těla.“
To, jak Scott popisuje svou cestu k fyzické kondici, je zrovna jedna z těch rovin vyprávění, kde si v podstatě rozumíme, sama taky běhám a tak jsem si docela ráda trochu „porovnala“ vlastní zkušenosti (jen ještě, abych uvedla na pravou míru, v žádném případě se nechci srovnávat – moje běhací denní taxa je mezi 5-10 km, žádný velký trénink, řídím se čistě pocitem, běžím, dokud se mi chce :-) … pro mě je běh totiž čistou relaxací), a tak třeba tohle, že přibrat jógu (mám vyzkoušené a praktikuji) je fajn, bych určitě podepsala :-).
Úplně nejvíc jsme si pak „rozuměli, ve chvílích, kdy Scott popisuje „ty“ chvíle (stavy mysli), které se při běhání dostaví:
… „kdy se „pro mě běhání přetransformovalo do něčeho jiného, než je pouhý trénink … stalo se něčím jako meditace, místem, kde jsem mohl nechat svou mysl – obvykle zaneprázdněnou školou, myšlenkami na budoucnost nebo starostmi o mámu – volně plout.“
… „znám jednoho spisovatele, který prohlašuje, že nebyl nikdy tak šťastný, jako když pracoval na své první knize – ta byla nakonec tak mizerná, že nikomu ani neukázal rukopis. Říkal, že ta radost pramenila z toho, jak se mu během práce zastavil čas a on toho zjistil spoustu o sobě a o svém řemesle. … když jsem to jaro běhal … pochopil jsem, co tím ten spisovatel myslel.“
– tohle totiž, je na běhání to nejskvělejší!
„Jde o to, žít s dobrou vůlí, dostatkem ohleduplnosti i pozornosti vůči světu; osvobodit se od uměle vytvořených konceptů ve vlastním životě.“
A hodně zajímavé pro mě bylo i vyprávění o změně způsobu stravování, tedy o Scottově cestě k veganství a vitariánství, přestože sama nic takového nepraktikuji, to ale neznamená, že bych se nechtěla dozvědět víc, protože souhlasím, že ve způsobech stravování jsme stále hodně ve vleku „vytvořených konceptů“, konvencí a zažitých „pravd“, kterých se stále příliš držíme, nebo ještě spíš, o kterých vlastně ani moc nepřemýšlíme. Veganství ani vitariánství asi přesto pro mě úplně nebude (i když ráda pár receptů vyzkouším, a věřím, že i trvale zařadím do svého jídelníčku, protože v jídle ráda experimentuju a novým chutím se rozhodně nevyhýbám, a když zavítáte do té správné prodejny – už tu opravdu jsou – ani ingredience nejsou problém), spíš bych řekla, že si taky už nějaký čas hledám svou vlastní cestu (proto díky za určitou dílčí inspiraci), která sice nebude ani veganská, ani vitariánská, ani úplně vegetariánská, protože maso na mém jídelníčku zůstane, ovšem v míře velmi omezené – což mám už přibližně rok vyzkoušené a za mě – tohle funguje – pokud se držíte hesla: z jídla musíte mít radost! … tedy, držte se svých vlastních chutí :-), a nezapomeňte přitom na střídmost, na množství totiž taky záleží :-).
„... ale když jsem teď viděl, jaké ovoce může bolest přinést, chtěl jsem víc bolesti. Chtěl jsem ji použít jako prostředek, abych objevil, co ve mně je. Změřit síly se sto mílemi terénu a nejlepšími trialovými vytrvalci na světě mi potřebnou bolest mělo zajistit.“
Neporozumění pak trochu přichází ve chvíli, kdy Scott hovoří o bolesti, vím, že ke sportu patří (každý, kdo sportuje, ví o čem je řeč), a právě proto, že běhám, dokážu si představit i pochopit, že přesně tohle je nejspíš gró většiny ultramaratonských běžců, ale zároveň se mi (možná proto) příčí přijmout (nejen Scottovo, ale obecně, sportovní) … „měřit si síly skrze bolest“ … vyhrává, kdo víc vydrží! … mě se totiž v tu chvíli nějak vytrácí můj hlavní smysl, či důvod, proč sportuju – potěšení! … a k takovému druhu „potěšení“ (viz. výše) asi nikdy nedospěju :-), mít dobrý pocit z vítězství, když od půlky v pravidelných intervalech cestou zvracím, když dobíhám posledních 50 km! se zpřetrhanými vazy, apod., určitě není nic pro mě :-) , ale tím neupírám Scottovi a jeho kolegům obdiv – že tohle zvládnou, to co mě na tom trochu děsí, že tohle je pro ně určitým „motorem“, který je posunuje dál.
Takže, chcete-li blíže prozkoumat prostor mezi vyčerpáním a totálním zničením, chcete-li se dozvědět víc o svém těle a vůli, chcete-li zažít vzrušení z porážek soupeřů - čtěte!

A jestli do toho chcete jít ... "zaměř se na přítomný okamžik" ... a běž!
Podle Scotta Jurka totiž vítězství chutná skvěle!

71 05.06.2020

„Omyl, hloupost nebo lež nezačínají myšlenkou, nýbrž už slovem.“

„Vážné doby se obyčejně vyznačují tím, že strašně znevažují veškerý život. Vážné doby jsou ty, které dělají ze světa paseku. Říkáte, že doba je vážná? Pak se jistě děje se světem zase něco nesmyslného.“

Líbí se mi myšlenka „kritiky slov“ … dobrý nápad! Na místo kritiky názorů (a tedy těch, kdo je „stvořili“, jejich „duchovních otců“) se vydat jinou cestou, která ovšem, svým způsobem, vede nakonec k stejnému cíli! Přestože to není to samé … „kritizovat obsah slov“ nebo „kritizovat užití slov“ …

„Každá doba nechává obrůsti slova jinými významy.“ … pátrat a vrtat se v nich je úkolem spíš filozofů, a tak se pan Čapek ve své kritice drží úkolu druhého „užití slov“ … namísto teorie, věnuje se životu praktickému, protože je to moudrý muž a ví, že i ten /nebo možná právě ten/ ho nakonec přivede i k těm „velkým“ … životním otázkám a názorům. Geniální!

Hned zkraje tak např. zjistíte, jak snadné je skrýt se za slovo MY, a že daleko víc bychom se měli pokládat otázku: Co jsi TY? … a, Jaký jsi?

A podobné je to třeba i se slovem NAŠE … pan Čapek poznal, jak snadné je ho zneužít, když říkáme „naše, české, domácí“, myšleno původní … ono totiž u „původnosti“ zas až tolik nezáleží „na původu“ … třeba „švestka nás nezměnila v Peršany“ … spíš nás „učinila více sebou samými.“ 

A což takové slovo, jako NOVOTA … taky vám evokuje představu něčeho „nepřirozeného, umělého a násilného“? … „Přestože novota se obrací na tvou činnou a spontánní stránku.“ … je totiž činností a … „na tobě jest, abys se jí chopil“ .

Pan Čapek byl neuvěřitelně dobrý pozorovatel života! Podle jeho přátel měl navíc několik zajímavých vlastností: zvědavost, hravost a neuvěřitelnou činorodost … a ty se samozřejmě společně odrážejí ve všech jeho činnostech, to proto asi všechno, co kdy napsal, nepostrádá nejen jazykovou hravost, ale taky dobře viditelnou snahu o pochopení života ve všech jeho složitostech.

„O VŮLI národa mluví obyčejně ti, kdo národu poroučejí.“

„Vláda silné ruky se obyčejně pozná podle nápadného počtu četníků, vojáků a vůbec lidí po zuby ozbrojených. Zvláštní úkaz, co taková ruka potřebuje šavlí, aby mohla být silná!“

Karel Čapek nikdy neuznával systémy, které své zásady vydávaly za absolutní pravdu a osobovaly si právo být jediným správným výkladem světa a jediným správným receptem na lidské štěstí.
Pan Čapek byl totiž vždy pro diskuzi!

Možná taky proto, že slovo „JÁ je slovo praktické, zavazující a činné; je nekonečně skromnější než „my“, je znepokojivé a těžké; „já“ je totiž zároveň slovo svědomí i slovo činu.“

86 03.06.2020

„Blůdička. … Latinsky ignis fatuus. Osudové světýlko. A já za ním šel jako ve snu. Samo si mě sem přivedlo. Vypadala velmi roztomile. Celá se stříbrně rozzářila. A teplo z jejího světla snad působilo jako příjemná droga. Čím víc zářila, tím šťastnější jsem se cítil.“

Jsem prostě nadšená! … Radek Coufal (další z českých, pro mě nově objevených, autorů) si mě téměř okamžitě získal, a jeho Blůdička má snad všechno, co mě baví, počínaje
… rozkolísaným hlavním hrdinou, frustrovaným jak stavem současné společnosti tak tím, jak se vyvíjí jeho osobní život … „Ve vlaku jsem měl plnou hlavu myšlenek. Bylo mi líto, že v poslední době mé knihy nikdo nechce vydat. Měl jsem zlost, že všechno už někdo přede mnou napsal. Navíc kvůli své práci nemám ani rodinu. Ani valné výdělky. A proto musím jet přemýšlet na místo, které mě už dlouho navštěvuje ve snech. Je ztracené v pohraničním lese … v Praze už takhle nemůžu. Přežívám. Honím se, abych si vydělal pár šupů na živobytí. Cítím se prázdný. A zbytečný.“,
… super roztomilou blůdičkou, které prominete úplně všechno … „No tak prostě občas někoho utopím, no.“,
… tajemným, drsným a zvrhle vyšinutým masovým vrahem … „Pravidelně se vrací a bere si oběť … v kronice, do které tohle vše zapisuji, byly zmatené zápisky ze začátku století o jakémsi „Percussorovi“, což znamená „ten, který zabíjí“,
… a navíc, krásným a tajemným koutem Čech, který má ovšem velmi pohnutou historii … „To místo vyzařuje tiché kouzlo. … Není možné dál žíti ve společném státě s Němci,“ jako bych slyšel poválečný projev prezidenta Beneše. Co ale odešlo v jejich duších? S jakými pocity opouštěli svůj domov? Jako kdyby se v mých představách rozvoněla hospodská pečeně, usedl jsem na jejím bývalém místě a vybalil svačinu …“,
a konče
… umně propletenou kombinací reality, zápisků z dobové kroniky a mytologického pozadí,
… doprovodnými úžasně poetickými a mystickými fotografiemi,
… a v neposlední řadě pěknou obálkou :-).

A celé to pak bylo snově, skoro pohádkově, dramatické … tajemně hororové … poeticky něžné … historicky přesvědčivé. Shrnuto a podtrženo, mělo to lákavou lehkost a šmrnc :-) … doporučuji!

„1. července 1868.
Je to nejkrásnější pěší výlet mého života. Jednou napíšu knihu o zdejší přírodě a lidech. Kopce porostlé smrky a buky se zvedají jako koláčky nad občasnými poli a lukami. Někde se pokojně pasou stáda dobytka. Potkal jsem několik mlýnů. Viděl sklářskou huť. Starý středověký hrad. Mlhy nad ranní orosenou trávou. Sekáče s kosami. Děti, jak loví u potoka raky. Dřevorubce a koňaře. Lidé jsou v příhraničních horách drsní, ale srdeční.“

68 26.05.2020

Paní Božena byla pečlivá … na jejích povídkách a pohádkách je hodně vidět, jak pečlivě se seznamovala s prostředím, studovala staré zvyky, nářečí, kroje, tance, ale hlavně je vidět, že celý svůj literární život byla sběratelkou lidských příběhů, dokázala se „toulat“ krajinou a všechno, co viděla, pak použít do svých knih, a byla v tom dobrá … v popisování lidských osudů … lidského utrpení, bolesti i lásky.

Její pohádky tak nejsou jen obyčejným přepisem lidového vyprávění, je toho v nich daleko víc, jsou v nich vyřčené všechny lidské pocity … v pohádkách většinou jako různá toužebná přání, která dojdou naplnění a samozřejmě, touha po lásce, která vždycky zvítězí, paní Božena totiž věřila v moc dobra, a tak, šťastné konce, jak lze očekávat, končí svatbou, nebo alespoň šťastným shledáním. Ještě předtím ovšem musí hrdinové … trpět!

„Chodila se svou bolestí dlouho po světě, zchodila si nohy do krve, vyplakala tvář do bleda, a přece nenašla svého miláčka.“
„Mám tedy nechat bratry zahynout, kteří jen ve mne svou naději skládají? Nechte mne jít a nemějte starosti, že v širém světě zahynu, láska mne povede a ostříhá na všech cestách mých.“
/Sedmero krkavců/

A samozřejmě, jak už to tak v pohádkách bývá, v závěru jsou vždy zlé postavy po právu, spravedlivě, a většinou dost krutě, potrestány :-) …

„Honem mu oříšky z ruky vytrhly a každá jeden rozloupla. Ale nastojte! Z každého oříšku vyskočil na tři lokte dlouhý had, otočil se každé kolem krku a zadusil je. Zmodralé padly na zem, ta se pod nimi slehla, i nezůstalo po nich ani památky.“
nebo …
„Jak tam vešla, třikráte mečem nad hlavou máchnula, třikráte se jí ústa pohnula, a dvě těla bez hlavy ležela ji u nohou.“
/O Popelce, O bílém hadu/

Škoda, že jí doba, ve které žila, nebyla vůbec nakloněná …

91 25.05.2020

,,Jediným způsobem, jak zjistit meze možného, je odvážit se alespoň malý kousek za hranice nemožného.“ (Arthur Charles Clarke)

O vizích A. C. Clarka se říká, že jsou natolik přesné, že by se daly považovat za návod pro evoluci :-). V podstatě s tím souhlasím, teda až na Clarkův občasný přílišný optimismus směrem k technickému pokroku (u něj pochopitelný, vzhledem k době, kdy své povídky a romány psal), protože ten pomyslný vztyčený prst s varováním, si s každou pointou jednotlivých příběhů klademe spíš sami, posunuti v čase dál, a tedy pod zorným úhlem současných znalostí a zkušeností. Technickou stránku vůbec hodnotit nebudu, je jasné, že dnes to je skoro, jako byste četli Verna :-), protože, o ní vlastně vůbec nejde. To důležité, skryté v povídkách, jsou totiž myšlenky /možná by se dalo říct, často i pravdy/ o nás, lidech a směřování naší civilizace, které mě baví hledat, a které spolu s neopakovatelnou atmosférou a geniálními pointami dělají Clarkovu sci-fi literaturu pro mě zajímavou a přitažlivou …

PS: … nezapomeňte, že na začátku každého poznání většinou stojí nějaká otázka … :-)

„Mihotej se maličko,
ať vím, co jsi, hvězdičko.“
...
„No dobře, on věděl, co to hvězdy jsou. Ten kdo … otázku položil, musel být dost pitomý. Ale, co se myslí tím mihotáním?“
/kdybych na tebe zapomněl, země …/

PS2: postřehy k jednotlivým povídkám v sekci povídky.

78 25.05.2020

V krátkém příběhu Stefan Zweig opět rozvíjí své stálé téma: člověk, jako živoucí bytost.
U Zweiga je to opět člověk určitým způsobem vykořeněný a různými okolnostmi odtržený od společnosti.
Hlavní roli pak hraje pomíjejícnost a zapomnění.

Začalo to náhle … „nebyl bych dovedl říci jak – jen jsem si uvědomil: tady jsem už musel před lety jednou být a k těmto stěnám, k těmto židlím, k těmto stolům, k té cizí zakouřené místnosti se určitě poutá nějaká moje vzpomínka. Ale čím víc jsem poháněl svou vůli, aby se té vzpomínky zmocnila, tím zlomyslněji a klouzavěji mi vzpomínka unikala … hluboko na dně vědomí, a přece nezachytitelná, neuchopitelná.“

Někdy se pak stane, že se vzdorovitou a svéhlavou vzpomínku podaří zachytit, že začne „třepotavě a jiskřivě … svítat“ a vaše mysl vám nakonec vydá připomínku, na někoho, kdo „v této místnosti … třicet, možná čtyřicet let dýchal, četl, myslil a mluvil … a pak stačilo, aby přešly jen tři čtyři roky, … a už se nevědělo nic … už se v kavárně Gluck nevědělo nic o Jakobu Mohlovi, o Knihomolovi.“

Díky jednomu takovému déjà vu pocitu tak máte možnost sledovat zprávu o zániku Jakoba Mohla, knihomola, který ovšem knihy nečetl kvůli jejich smyslu, nebo alespoň vypravěčskému obsahu … „jen jejich jména, jejich cena, forma jejich vydání, jejich první titulní list přitahovaly jeho vášeň … pouhý seznam se stotisíci titulů a jmen, vrytý do měkké mozkové kůry savce místo jako obvykle napsaný do katalogu knih“, a který tak v podstatě všechny projevy života, zaznamenané v knihách, dokonale sterilizoval, a tak vlastně vůbec nežil, „jen ty dvě oči za brýlemi žily a ustavičně krmily tu záhadnou bytost – mozek – slovy, názvy a jmény“ … a pak? Pak už nic – konec – „celá ta fantastická architektura jeho paměti se zřítí“ … Jakoba Mohla, jako mnohé jiné, semele válka, a pak už v té jeho „jedinečné klaviatuře paměti ... vázly klávesy“.

Po přečtení tohoto krátkého příběhu o tom, kolik jedinečného s každým člověkem ze světa zmizí, mi bylo trochu zvláštně, vliv na to měly samozřejmě zvláštní události, které v příběhu „dopomohly“ k zničení jednoho člověka, a pak, Zweig mi tak především mistrně dokázal vložit do té mé šedé kůry mozkové … neodbytné otázky ...

77 20.05.2020

„Časné ráno, opar kolem slunce,
vůně vody, vůně kávy.
Probudil jsem se, nebo ještě spím?
Nadýchané peří z kajky kolem nás víří,
i zvuky jsou tlumené, oblé.
Ležíme bok po boku, dlouze oddechuješ.“
/Prachové polštáře - Roger Waters, David Gilmour (Pink Floyd)/

„Je ráno, vyšlo chladné slunce,
ležím v posteli a koukám se, jak spí:
je to vůbec ona?
Ty náušnice, pleť, ty husté rudé vlasy?
Řeknete, že naše láska nestála za nic,
a budete mít pravdu.
…
Jenom já věčně utíkám …
V jedné chvíli jsme zkrátka oba
Uviděli svět jinak.
V namodralém přísvitu.“
/V namodralém přísvitu – Bob Dylan/

A do třetice …

„Tak jako šál mlhy
nenechá žádnou stopu
v tmavé zeleni kopce,
tak ani moje tělo
nenechá jedinou jizvu na tvém.
Jen temným rámem okna
prochází tam i zpět …“
/Opravdová láska nezanechá stopu – Leonard Cohen/

Tak jako autor v doslovu říká, že jeho výběr autorů i skladeb byl zcela osobní, stejné je to s tím mým … jde o čistě osobní výběr, kterým vás chci nalákat na jednu malou útlou knížečku plnou rockových textů a jejich krásných metafor. A je toho tam mnohem víc … těch zvučných jmen, ale hlavně mnohem víc příběhů, které dokáže kytara s takovou lehkostí a tak krásně poeticky vyprávět. Tyhle texty jsou takové poskládané střípky příběhů, mozaiky osudů a směsice nálad a pocitů, kterým vévodí láska :-), a se kterými, ti, kdo je tvoří, experimentují tak dlouho, až vytrysknou verše a hudba … poezie si s hudbou dobře rozumí :-).

Když čtete písňové texty, je to trochu něco jiného, než číst „čistou“ poezii. Báseň je čistě pocitová záležitost, kdy všechna síla významů je vložená do slov, nic jiného není, všechny emoce, které cítíte, jsou dány slovy, která čtete, jenže u písňových textů to je jinak, někdy se vám texty možná nebudou zdát tak složitě propletené a dokonale uspořádané, jako kdyby jim něco chybělo, a je to tak, část významu a naléhavosti sdělení totiž nese hudba … přidejte hudbu, a pak to bude stejně dokonalé … v téhle sbírce totiž nenaleznete žádnou pochybnou kvalitu, ale právě naopak … ty nejlepší z nejlepších :-).

„Tady je má písnička pro každého,
kdo ji potřebuje.
Řekněte, já vám zahraju.“
/Paul Simon/

„Miláčku, tvrdě spíš?
To je ta správná chvíle,
kdy se spolu můžeme domluvit.“
/Roger Waters – Pink Floyd/

69 18.05.2020

"Konec světa byl odvolaný ... zůstaneme na této planetě navždy ... odteď až na věky věků ..."

Zní vám to optimisticky? Nenechte se mýlit, Glukhovský vytvořil předobraz možného světa budoucnosti, který se vám líbit nebude.
Svou vizi, která se snaží zodpovědět otázku: kam směřuje lidský druh?, postavil na několika premisách, které čím dál rychleji roztáčejí pomyslnou spirálu "možností":

... jsme totiž posedlí posouváním limitů našich zásahů do lidské reprodukce, neschopní stanovit si hranice pro naše "hry" s lidským genomem,
... troufale se pouštíme ve stále větším měřítku do genetických modifikací rostlin a živočichů, pošetile se přitom domnívajíc, že jsme tak nalezli řešení, jak nasytit naši pomalu přeplněnou planetu,
... jsme zlenivělí, díky technologiím, kterými jsme se obklopili, a tak daleko méně ostražití a daleko víc ovlivnitelní ve své touze po trvalém blahobytu a štěstí, které si zabezpečujeme mj. čím dál větší spotřebou antidepresiv či jiných pilulek pochybného štěstí a blaženosti,
... a jsme neschopní ve své deklarované rovnosti a pseudohumanitě - nekonečné možnosti všem - přiznat si pravdu, že stále platí, že není jedno, kde jste se narodili a jaké karty vám životní loterie vložila do rukou.
Možný závěr?
Troufale se díváme do budoucnosti, šťastní z možností zbavit se svých neduhů, tragicky romantičtí ve svých představách o radostné budoucnosti, urputně se držíc iracionální víry v naši téměř všemocnost "z nebe jsme sesadili Boha, protože i nebe potřebujeme pro ten bilion lidí, kteří obývají tuto planetu" ... a přitom si nevidíme ani na špičku nosu ...
... stejně, jako obytné věže vypínající se vysoko do nebe, vypíná se i naše lidské sebevědomí, a přitom nejsme vůbec připraveni, že může znenadání a bez varování přijít zemětřesení nepředvídatelných rozměrů, které výdobytky našeho "intelektu" může poslat zpět k zemi, jako domečky z karet, a spolu s nimi i naše sebevědomí dotýkající se nebes, těsně před tím, než mu někdo, či něco, přeťalo spojení se zemí, aby se bez přirozené opory, rozsypalo na milion kousíčků, z kterých poslepovat něco, jako zdravý přístup k životu, zvládne ve zhýčkané a kolektivně oblbované Evropě budoucnosti, jen málokdo ...

Glukhovského sci-fi thriller je tak daleko víc spíš dost sžíravou a poměrně přesnou kritikou našich lidských bolístek a neduhů ... nejen budoucnosti ...

Takže, až budete číst, nezapomínejte, že stále platí, že ... "konečnost lidské existence - představuje podmínku existence".

PS: ... a pak je tu ještě "věčnost" ... to je ovšem jiný level ... jenom někdy a jenom někdo dokáže jednat s vědomím věčnosti ... "nesmrtelným se totiž člověk stává svými skutky" ... takže, nezapomínejte na to, že nesmrtelný není člověk, ale mohou se stát ... jeho skutky :-).

85 15.05.2020

Nečekaně příjemné překvapení! Nečekala jsem totiž, že kniha, jejíž úvodní citát zni: „Těm, kteří přežili, jejich dětem a dětem jejich dětí …“, jejíž kapitoly jsou uvedeny citáty z apokalyptické biblické potopy: „Tyto jsou příběhy Noachovy …“, a navíc jsou v ní diskutovány otázky víry, a ještě se na pozadí příběhu „prohání“ Prahou potopa skutečná (z r. 2002), … tak, že tahle knížka bude tak lehce čitelná, vůbec ne vážná, ale právě naopak … o všech těch katastrofách i zvláštních osudech (i o nich by se totiž dalo říct, apokalyptických, vzhledem k válečným událostem 20. století „vír událostí, který všechny vtáhl a nikoho nepustil“) všech jejích protagonistů, vypráví s nezaměnitelným židovským smyslem pro humor (který je sám o sobě hluboce zakořeněný v celé tradici judaismu :-) … faktickým, stoicky klidným až pragmatickým smyslem pro dramatičnost situace, a především pro nevyhnutelnost, s jeho neochvějnou jistotou „nějak bylo, nějak bude, … hlavně, že bude“ :-) …
„… zprávy o špatných událostech, přicházejí až po špatných událostech, a to se pak kdejaký mudrlant rozepisuje o tom, co se mělo dělat a kdo za to může, že se taková pohroma přece dala očekávat, což jsou úvahy asi tak jalový, jako že když padají trakaře, někdo má hřbet samou bouli …“

A tak celé to čtení, i když téma nebylo nijak veselé, ani nijak humorné, bylo zvláštně (přemýšlím, jak to napsat) neznepokojující? … v podstatě se totiž dost často při hláškách Avi Kolmanna, Ernesta Blocha, ale i ostatních, spíš smějete :-), a možná, že právě tím svým osobitým smyslem pro humor, všemu tomu vyprávění, paradoxně, přidávají právě na vážnosti …
„Pamatuješ si ještě ty verše, co vytesali do jednoho z kamenů Národního divadla?, zeptal se pan Bloch. „Bodejď,“ vypnul Ernie Bloch hrdě svá promáčená prsa a začal recitovat: „Na Řípu Čech svůj domov vzal, na Bílé hoře dokonal, v matičce Praze z mrtvých vstal.“
„Tak, tak,“ poplácal pan Bloch syna po rameni, „není nad vlastenecké verše, akorát, že my jsme z mrtvých vstali docela jinde.“ Ernest se na otce podíval, ten se usmál, znovu ho poplácal po rameni, „a teď budeme muset vstát z mokrých,“ řekl zvesela, jako by se vůbec nic nedělo. … A pak šli dál a déšť je zmáčel, a ani jednomu z nich už to nevadilo.“

Avi Kolman se při téhle historce jen usmál a vzpomněl si, že když byl Ernie malý, říkával panu Blochovi, že z toho kluka něco bude, že to někam dotáhne, že je „chytrý jako opice“. A víte co, pan Bloch se toho náramně bál, „proboha, jen to ne, víš snad, kde žijeme, jak to někdo z nás někam dotáhne, už má problémy.“ … jenže, jak říká Avi Kolman, „člověk může mít problémy, i když to nikam nedotáhne.“ … tak to v životě prostě chodí :-) …

A tak „historky a průpovídky kolujou světem, jako krev v žilách“, a Avi Kolman spolu s ostatními sedí u stolu a vzpomíná, v rukou hrnek s kafem „černým jak rakev a hořkým jako život sám“ … a venku se mezitím rozlévá voda … „děs a běs, horší než cokoliv jiného … i když, ne horší než to bylo TAM, protože TAMTO peklo nerozpoutaly živly, … ale člověk!“

Tahle knížka pro mě byla opravdu nečekaným čtenářským zážitkem … doporučuji.

„Nauč se smát, aniž bys plakal“ …říká se, že židovský humor chápou nejlépe Židé a Češi. Smyslem židovského humoru není jen pobavit a zpříjemnit posezení ve společnosti. Je rovněž reakcí, jak proměnit zoufalství v naději, pozorovat okolní svět se zdravou skepsí a odstupem a otupit ostří skutečnosti důvtipnou slovní hříčkou.“ (Neviditelný pes: https://neviditelnypes.lidovky.cz/zabava/chtip-zidovsky-humor-iii.A180802_220425_p_zabava_wag.

67 11.05.2020

Něžný barbar byl pro mě docela nevšedním zážitkem!
Bylo to vlastně jen pár večerů, strávených s Hrabalovým autobiografickým svědectvím o atmosféře padesátých let a poctou dvěma kamarádům (filozofu Egonu Bondymu a především grafiku Vladimíru Boudníkovi) ... a ještě taky svědectvím o Libni, kde se vyprávění odehrává, a která se díky těmto třem přátelům stala skoro mystickým místem :-) ... byly to především místní hostince a výčepy, kde se tihle tři milovníci piva scházeli (a úplně nejvíc pak Automat Svět) ... ostatně spoustu svých retrospektivních historek vyprávějí, či meditativně rozjímají, právě nad sklenicí tohoto moku :) ... měli dokonce svůj pivní rituál (kterým děsili celou hospodu) ... "jak přinesli první sklenici na stůl, nabírali jsme pěnu rukama, pomazávali si obličeje a vtírali pěnu do vlasů jako židé mazající si pejzy cukrovou vodou, při druhém pivě jsme si dali repete pomazání pěnou, takže jsme se leskli a voněli pivem na sto honů.(...) Byli jsme pivní frajeři.“

Celé vyprávění je poskládané v podstatě z vlastních prožitků, je spontánním proudem řeči, řetězcem nejrůznějších retrospektivních příhod, které panu Hrabalovi samovolně asociativně přicházely na mysl ... obyčejné, všední věci promíchané s prožitky, jak už jsem řekla, meditativními, až skoro mystickými ... jejich úkolem je zrekonstruovat povahu přátelství těch tří ...
Nejvíc se Hrabal věnuje grafiku Vladimíru Boudníkovi, ukazuje na jeho (ale potažmo všech tří) bohémský život, který ho předurčuje někam "na hranici mezi životem a smrtí" ... Vladimír pro něj byl "génius moderní tvorby", který celý svůj život zasvětil umění ... to ale taky byli všichni tři, každý svým osobitým způsobem, spojovalo je totiž nejenom přátelství, ale i ... sklony "objevovat patologické rysy skutečnosti, zahalené a ukryté v hlušině banality", ... a ještě něco je spojovalo, fascinace pražskou periférií, jejími rozkopanými ulicemi, a domy, ze kterých visely dráty ...

A taky bych nechtěla zapomenout na pana Bondyho, jako skvělého ironického komentátora všech těch nevšedních zážitků :-) ... ,,Aby bylo pohlazení, musela bejt napřed přesdržka.“

Takže, určitě doporučuji všem, ,,kteří si myslí, že život (přesto) ještě stojí za to, aby byl plně žit.“

PS: A ještě jedno doporučení: pro umocnění zážitku, si po přečtení zkuste pustit film s naprosto geniálním hereckým obsazením: Jiří Menzel, Bolek Polívka a Arnošt Goldflam!

95 20.04.2020

"Vysoko čnící skalní hřbet, jemuž dominují bičující vichřice a hrozné vlny ... do oceánu se noří tři skalní výběžky ... voda se o ně tříští a zuřivě pění ... kolem nich v tisících krouží ptáci ..."

Malý neobydlený skotský ostrov v severním Atlantiku, jehož název tvoří dvě slova ve skotské gaelštině: sula – terej a sgeir – skála, je od Lewisu vzdálený asi 70 km, a každoročně na něm hnízdí více jak 5 tisíc párů terejů bílých; k tomu divoká a nespoutaná krása přírody Vnějších Hebrid, a skoro až nepřátelsky nehostinné podmínky k životu, a když k tomu pak ještě přidáte Mayův naturalistický popis způsobu tradičního lovu guga (pro mě dost šokující záležitost, o které jsem neměla moc potuchy) ... máte na světě úžasně lákavé až exotické "kulisy" pro životní příběh hlavního hrdiny, Fina Macleoda (navíc vyprávěný částečně retrospektivně, kdy návraty do dětství a dospívání na ostrově leccos objasní), které zároveň vyprávějí svůj vlastní příběh ... historie této oblasti, proměn krajiny i společenství lidí, v ní žijících, a trochu tak zastiňují třetí linii - příběh detektivní, který tak funguje spíš jako doplňující dílky skládanky Finova života, samotná drsná vražda, vč. způsobu jejího provedení, pak už jen dokresluje stejně drsný zdejší život. Úloha, kterou tak May detektivní zápletce v příběhu stanovil mě zaujala, vyloženě mi sedla, asi jsem našla způsob, jak si oblíbit ... detektivku :-). Takže, děkuji a těším se, na opětovné shledání s Finem, a taky na spoustu nových zajímavých informací o životě lidí, kteří žijí své životy navzdory turbulentním vzdušným proudům, mlhám a dešťům, bouřlivým vlnám omývajícím břehy ostrovů, těžkým mrakům, skrz které jen stěží pronikají sluneční paprsky, ale i neoblomným a svazujícím náboženským konvencím, kam jen stěží pronikají svobodná rozhodnutí ...

"Fin v hlavě uslyšel zpěv gaelských žalmů, podivné tribální zpěvy bez doprovodu nástrojů, které mohly netrénovanému uchu připadat chaotické. Něco v nich však bylo čarovně dojemné. Něco z toho kraje i krajiny, z boje o existenci proti drtící nepřízni osudu. Něco z lidí mezi nimiž vyrostl. ... něco z jedinečného způsobu, jakým vyslovovali vděčnost za těžký život v němž nalezli smysl. ... i z pouhé vzpomínky Finovi naskočila husí kůže."

112 19.04.2020

„Já vzývám čistý věci, rozumíš, krystalický soustavy, čistota a řád, to je matematika a geometrie, mřížky atomů, a to jsou kameny, čistý krystalický látky, soli a žlutá síra, diamant, nic než atomy prvků a krása, krása ušlechtilejch kamenů…“

Zloději zelených koní jsou příběhem o jedné neobyčejné sběratelské vášni, která se zvrhne v úplně obyčejnou posedlost, ... a když to pak necháte zajít příliš daleko, až už nezbývá nic jiného než za předchozím životem udělat tlustou čáru a pokusit se začít znovu ... dokud na to máte ještě sílu.

Na první pohled je to příběh o úplně obyčejných lidech (a i tím je pro mě zajímavý, "vrací na zem"), zachycuje (jako všechny Hájíčkovy příběhy) prostou realitu, ale když se podíváte znovu, najdete v něm spoustu znepokojivých až existenciálních otázek - jak žít a najít si místo v překotně se zrychlujícím a měnícím se světě, který mění charaktery lidí i krajiny ve které žijí, a vy tak žít nechcete ...

Vyprávění je "zabaleno" do zvolna se odvíjejícího se děje, navíc se jím prolínají poeticky melancholické popisy krajiny jižních Čech; na to se vždy těším, nejenom proto, že jihočeská krajina je krásná, ale taky proto, že právě tohle pan Hájíček opravdu umí ... navodit tím kouzelnou atmosféru :-), díky ní pak možná paradoxně lépe zahlédnete právě to skryté a alarmující šílené tempo krajinných i společenských změn ...

Bylo to opět pětihvězdičkově příjemné zastavení v jižních Čechách, které mi navíc rozšířilo obzory, protože o hledačích vltavínů jsem do téhle chvíle věděla opravdu jen, že existují :-). Přesto jsem nakonec jednu hvězdičku odebrala ... za Pavla, hlavního hrdinu, s jeho zvláštní životní filozofií, která sama o sobě by nebyla vůbec špatná, založená na "čistotě života" (jejíž součástí jsou právě i kameny - nejenom vltavíny, kolem nichž se příběh točí především) a jehož naivita, s jakou ke všem svým životním (ale i těm nejobyčejnějším běžnodenním) rozhodnutím přistupoval mi chvílemi přišla až úsměvná, když se mu svět hroutí pod rukama a on tvrdošíjně svou naivitu neztrácí, skoro jako by se dobrovolně vrhal do životních ztroskotání, propána, co asi tak čekal, že se stane? ... no, vlastně se nestalo nic ...

... ale ...

"Není zas tak špatný (začít tím), když víš přesně, co nechceš. ... to je první krok k nějaký opravdový cestě."

86 15.04.2020

Nestárnoucí konverzační drama, které je dodnes inscenováno po celém světě, poprvé bylo uvedeno v londýnském St. James’s Theatre roku 1895 na svátek sv. Valentýna - dobrá volba, když se děj točí okolo lásky :-).

V novinách The St. James's Gazette vyšel měsíc před premiérou následující rozhovor s Oscarem Wildem:
"Myslíte, že kritici vaší nové hře porozumějí?“
„Doufám, že nikoliv.“
„Na jaký druh hry se máme těšit?“
„Je vybraně lehkovážná, je to jemňounká bublina fantazie a má svou filozofii.“
„Jakou filozofii?“
„Že všechny bezvýznamnosti v životě máme brát vážně a všechno vážné máme brát s upřímnou a uváženou lehkovážností."

A právě proto mám Oskara Wilda ráda, baví mě jeho laskavě-ironická hra se slovy a jejich významy (sami pak zjistíte, že právě jména a jejich významy mají v tomto příběhu svou roli - což pro překladatele muselo být možná trochu oříškem ... jak přenést do češtiny fiktivní jméno obou mužských hrdinů Ernest a zachovat autorův záměr - jméno vzbuzující důvěru, vyjadřující vážnost a svědomitost, nebo, dle českého překladu - důvtipnost) ... co z toho pak vyplyne, když se do toho zamíchá vroucí láska, imaginární osoba a řada úmyslných i neúmyslných nedorozumění, které dohromady rozehrají skvělou šarádu, k tomu se přidají další a další bláznivé nápady, pak spousta bonmotů, slovních hříček a paradoxů, až je pak celá zápletka absurdní až nepravděpodobná /i tohle muselo být pro překladatele výzvou, takže klobouk dolů/ ... to už musíte zjistit sami ... každopádně, tahle vtipně bláznivá komedie o užívání si života za to opravdu stojí, za mě je vždy, stále znovu a znovu ... jedinečně úžasná, inteligentní a přitom dokonale zábavná. Vřele doporučuji k přečtení, případně poslechu či shlédnutí!

"Algernon: No, v žádosti o ruku nevidím opravdu nic romantického. Být zamilován, to je velmi romantické. Ale žádat o ruku, v tom není romantického pranic. Dovol, člověk může být přece vyslyšen. A obyčejně taky vyslyšen bývá. A pak je všechno vzrušení to tam. To nejlepší na lásce je nejistota. jestli já se někdy ožením, tak se určitě vynasnažím na to zapomenout.
Jack: To si dovedu představit, milý Algy. Rozvodové řízení bylo zvlášť vynalezeno pro lidi s pamětí takhle pozoruhodně seřízenou."

113 13.04.2020

" ... správně kreslit znamená modelovat barvou ..." (Vincent van Gogh)

Když Vincent van Gogh přišel do Paříže, kde se seznámil s impresionisty, znamenalo to pro něj radikální změnu, jeho paletu ovládly jasné, zářivé a výrazné barvy, zvlášť pruská modř a chromová žluť, on vůbec s barvou často experimentoval, hodně to bylo dané taky tím, že neměl žádné klasické výtvarné vzdělání, ale všechny zákonitosti malby objevoval sám ... možná se dá říct, že jeho osobité výtvarné vyjádření přímo stojí na vnímání barev , a na rozvíjení a převedení svých pocitů na plátno ...

Při pátrání v rámci Čtenářské výzvy jsem narazila na J.M. Guenassiu, první výběr pak padl na Valčík stromů a nebe, s krásnou obálkou, která zaujala, a s dovětkem "nevšedně pojatý fiktivní milostný příběh Vincenta van Gogha", a tak jsem si uvařila kávu, vzala knížku a usadila se na zahradě, kde mi společnost dělalo polední příjemně teplé jarní slunce. Přesně ten správný čas na seznámení se ... s autorem, od kterého jsem ještě nic nečetla ... s impresionisty (s kterými se "známe" už poměrně dlouho a poprvé i potisící ve mně jejich obrazy vyvolávají úžas) ... a s příběhem "co by se stalo, kdyby" (je známo, že okolnosti kolem smrti Vincenta van Gogha vzbuzují otázky) ... takže, co kdyby to možná bylo trochu jinak?

Docela s chutí jsem se pustila do příběhu 19ti leté Marguerite a chudého umělce (umělci obecně nemívají příliš snadný život, zvlášť pak v 19. století, které nebylo zrovna dějinami těch nejlépe placených umělců své doby, ale spíš dějinami osamocených mužů, kteří měli odvahu a vytrvalost myslet či tvořit ... jinak), jenže, mě vlastně vůbec nezaujal (a to ani v rámci žánru lehké odpočinkové čtení). Margueritino vyprávění ve mně nevyvolalo v podstatě žádnou emocionální odpověď, vlastně mi bylo celkem jedno, co se (v mysli autora) mezi těmi dvěma odehrálo, přestože jsem měla číst milostný příběh, tak zrovna tahle rovina vyprávění byla natolik sterilní, že mě absolutně minula a nezískala si v podstatě vůbec moji pozornost.

Naštěstí tahle knížka, kromě avizovaného milostného příběhu, skrývala ještě něco jiného, co mě zaujalo mnohem víc, bavilo mě a v konečném rozhodnutí donutilo dát knížce 3 hvězdičky a říct si, že to nakonec nebylo tak špatné čtení.

Krásná příroda jihofrancouzského venkova v horkém srpnovém slunci byla Vincentovi skvělou inspirací, a mě bavilo sledovat ho "jak si vykračuje procházkovým krokem po cestě z Pontoise, jakoby měl před sebou celou věčnost, slaměný klobouk naražený hluboko do týla ... klekne si, hlavu zaboří do krátkých zlatých klasů ... a pak se dá znovu poklidně na cestu do Auvers." ... zvědavě jsem mu pak nahlížela přes rameno spolu s Marguerite ... "stokrát jsem procházela touhle krajinou, připomínající stovky jiných pohledných údolí, ale to co vidím ... není ani banální, ani pohledné, obilí a stromy vibrují, jakoby byly živé a vášnivě vše prožívaly, ... vítr je ohýbá, ze všeho tryská žluť, a zelená barva se zachvívá" ...
A tak tím nejemotivnějším, co jsem v příběhu nalezla nebyl milostný poměr těch dvou, ale popisy krásné přírody, a Margueritino pozorování van Gogha při práci ... "V tomhle vedru," povídá mí, "je žlutá jinačí"... a pak vyprávění o tom, co uviděla, když se na jeho plátna dívala.

Taky to byl samotný van Goghův příběh závěru jeho života, vyprávějící o horečné tvorbě, která ho pohltila a vyčerpávala až na doraz, navíc "prošpikovaný" drobnými dobovými notickami (vloženými, pro oddělení, do textu kurzívou) ... vlastně takovou koláží z dobového tisku, dokreslující dobu a nelehký úděl umělců té doby, ale taky poukazující na společenské konvence a pravidla, která je svazovala (ale nejenom je, vrátíme-li se k Marguerite, i mladé dámy, kterým bylo odpíráno vzdělání, a která je nutila do podřízené role vůči svým otcům a později manželům); a pak tu ještě byly další vsuvky z dochované van Goghovy osobní korespondence, především s bratrem Theem, ale také s dalšími impresionisty (zvučných jmen, navíc van Gogh byl docela vášnivý pisatel dopisů, prý psal svým přátelům umělcům i bratrovi poměrně často dlouhé dopisy), a které víc než celý příběh vypovídaly o samotném Vincentovi ... o jeho myšlenkách a plánech ... a tohle mě bavilo asi nejvíc.

Pozn.: Víte, že se nedávno zjistilo, že jeden z van Goghových obrazů, konkrétně Olivové stromy, má jednu zvláštnost? O van Goghovi se ví, že rád maloval venku, této informace hojně využívá i tato kniha, a nedávno o tom přinesla věda i důkaz (kromě dochované korespondence s bratrem Theem, kde se o tom Vincent často zmiňuje) - v zaschlé barvě na obraze byla objevena zakonzervovaná malá zvědavá kobylka, která se malíři nejspíš připletla přímo pod štětec :-) ... https://veda.instory.cz/objevy/121-v-dile-od-van-gogha-byla-nalezena-zajimavost-o-ktere-nikdo-vice-nez-stoleti-nevedel.html

79 06.04.2020

Co je skutečné? Co je iluze a výplod fantazie?

Někdy to může být dost těžké, možná až téměř nemožné, se v tom vyznat. Zvlášť, když najednou pro vás svět zničeho nic přestane být logickým a začne vám připadat spíš jako výsměch jakémukoliv smysluplnému vesmíru. Navíc, všechny hodnoty a morální zásady, na kterých byl ten váš svět postavený, jsou najednou ty tam ... a ještě navíc, najednou nevíte ... bylo, nebylo, někde jinde, někdy jindy, ale hlavně, nějak jinak?

"Spatřil jsem mnoho aspektů reality o nichž jsem neměl ani ponětí. Vyšel jsem z ní s novou perspektivou."

Takže, připravte se na to, že hned na začátku hlavnímu hrdinovi (mimochodem Hamilton je sympaťák :-), události pořádně zamíchají s jeho způsobem života ... "celou řadou návyků, žebříčkem hodnot, kterým věřil a považoval za samozřejmé", a to by dokázalo vyvést z míry asi každého. Hamilton, jako uznávaný vědec, samozřejmě brzo přijde na to, že "něco je špatně a všechno ostatní s tím nějak souvisí".

"Každý svět má své zákony. Jde jen o to, přijít jim na kloub."

A tak se do toho Hamilton se svým trochu "zvrhlým" humorem a navíc s osobitými názory na americkou politickou situaci (která vzhledem k tomu, že jsou 60. léta 20. století, zahrnují hysterii a strach ze špionáže, z levičáků, nebo z fanatických patriotů) pustí, a rozjede šílenou hru s halucinogenními vizemi a s realitou, aby zjistil, jak snadné je, aby se vám rozpadl celý svět ...

"To něco uvnitř mě se dívalo ven a zjistilo, že svět nezapadá sám do sebe."

Jak pokus o vyrovnání se s mnohoznačností reality, ale taky s politickým pozadím a společenskými konvencemi, dopadne, už musíte zjistit sami ... můžu jen doporučit!

Mimochodem, v 60. letech bylo v Americe velmi populární i téma paralelních světů.

82 26.03.2020

Bylo, nebylo ... pro nás, mudly, je to vlastně jedno, podívat se na nástupiště 9 a 3/4 ani nikam dál do kouzelníckého světa se nám nejspíš asi nepodaří, takže můžeme být rádi za paní Rowlingovou, která byla tak laskavá a zprostředkovala nám další malý kouzelný výlet :-).
Určitě totiž neprohloupíte, když se opět necháte zlákat na cestu za kouzly a čáry, i když třeba jen proto, abyste zjistili, jaké pohádky čtou kouzelníci svým dětem.
Ony to vlastně nejsou pohádky, ale bajky, a v nich jsou čarodějové a čarodějky, kteří jsou povětšinou laskaví, a taky čáry a kouzla využívají pokud možno moudře, ale, jak už to tak v pohádkách i bajkách bývá, ne všichni jsou takoví, a tak pět nádherných kouzelnických bajek skrývá samozřejmě i ponaučení ...
Ještěže Albus Brumbál svůj původní originální výtisk odkázal té nejpovolanější a nejchytřejší čarodějce, Hermioně Grangerové, která celou knihu přeložila z původního runnového písma do toho našeho, a tak i nám mudlům umožnila přečíst si něco tak jedinečného :-).

Takže Hermiono, díky :-) ... za ten krátký, ale o to víc příjemný návrat, za příjemně strávené chvilky ve vašem světě a samozřejmě taky za ujištění, že většina čarodějů, ač vládnou kouzly s téměř neomezenými možnostmi, využívá své nadání chytře a moudře, což je pro nás mudly velmi důležité zjistění :-). Nejenom kouzelnické děti tak mají možnost zjistit čeho se vyvarovat a jak by mohly dopadnout, kdyby se inspirovaly u těch nesprávných a nemoudrých :-).

Paní Rowlingové se to prostě opět povedlo, moc ráda jsem se odreagovala a strávila v kouzelnickém světě dnešní odpoledne a podvečer, u mě tak opět zabodovala na plný počet :-).

Zbývá snad už jen přidat jednu malou ochutnávku, nebo snad důvod, pro ty, kteří ještě nějaký hledají, proč si takové bajky přečíst ... věděli jste, že "pan Lucius Malfoy předložil požadavek zákazu zmíněné bajky Fontány zázračné sudby"? Tahle fontána má totiž podle téhle bajky speciální moc dělat lidi šťastnými a prý podle něj bylo pro mladé čaroděje (o to víc pak i pro nás mudly) nebezpečné zjištění, že takovou moc máme my všichni, každý z nás, a tedy, že k tomu být šťastný vlastně žádnou fontánu nepotřebujeme :-) ... a samozřejmě pak hlavně proto, že propaguje "křížení" mudlů a čarodějů, což pana Malfoye, jak víme, velmi irituje ... co mu na to odpověděl Albus Brumbál jistě uhodnete i bez čtení, ale to byste se ochudili o krásné, a příjemně lyrické, příběhy vyprávějící třeba o světlých a temných, i těch nejtemnějších, zákoutích duše, o pošetilých snech a sklonech ovlivňovat svou vůlí třeba nezvratné zákonitosti lásky a smrti, nebo o slabosti, která s láskou úzce souvisí a taky o touze a snaze nějak tyto slabosti usměrnit a vyvolat např. nezlomné a nezvratitelně mocné citové vzplanutí :-) ...

93 25.03.2020

(SPOILER) "Byla bouře, byla blesky, byla dospělý svět se vší jeho mocí a všemi tajemstvími a vší tou hloupou, bezděčnou krutostí..."

Těšila jsem se na opětovný návrat do Gaimanova mytologií prolezlého světa, takže, hned jak jsem objevila Hempstockovu farmu a její svérázné, laskavé a moudré obyvatelky, které jsem si okamžitě zamilovala a nekriticky je začala obdivovat :-), věděla jsem, že to bude další zajímavý knižní výlet.
Mé tušení pan Gaiman v žádném případě nezklamal, a tak jsem si další z jeho příběhů užila, přestože se tentokrát z příběhu vyklubalo vyprávění, ve své podstatě velmi smutné ...

Začalo to tak, že se probudily "věci, které by měly zůstat spát" (poznáte to okamžitě, stejně, jako hlavní hrdina, malý sedmiletý chlapec, další v sérii dětských osamělých hrdinů, se kterými se v Gaimanových příbězích můžete seznámit) ... "jako dítě jsem nebyl šťastný, i když, čas od času jsem byl spokojený, víc než kdekoliv jinde jsem žil v knihách", ... a pak už následuje pohádkový příběh, ve kterém je možná víc násilí, než byste očekávali; je to příběh, dost sugestivně vyprávěný, o strachu a o samotě, kde děti a dospělí vidí svět úplně jinak a kde dospělé ani moc nezajímá, nebo spíš, nechtějí myslet na to, co si myslí jejich děti, a nebo jsou přesvědčení, že to ví líp, tedy příběh o tom, jak rodiče, někdy nevědomky, každopádně častěji než by byli ochotní si přiznat, ničí dětem jejich sny, touhy či přání ... a teď nemluvím o přáních materiálních, ale čistě o dětské duši, kterou nikdo neposlouchá, a které nikdo nenaslouchá.
Možná ze všeho nejvíc je to pak příběh o tom, když najednou domov není bezpečným místem, o tom, když zlo a nebezpečí číhají nikoli venku, ale uvnitř, v místech důvěrně známých, které až do té chvíle vytvářely bezpečný přístav, což je pro dítě zjištění, které dokáže otřást celým světem.
Příběh, který tedy budete číst je, navzdory úžasně vykreslenému fantastickému světu tam venku, hlavně příběhem sedmiletého osamělého chlapce, který sice domov má, ale necítí se v něm v bezpečí a rodiče jsou příliš zaměstnaní na to, aby si toho byť i jen všimli, natož, aby s tím něco dokázali udělat ...

.... pozor, spoiler ...

... ale protože se jedná o příběh téměř pohádkový, končí tak, jak mají správné pohádky končit ... po zdolání cesty plné překážek, jsou zlé bytosti zahnány tam, kam patří ... :-).

PS: možná si říkáte, chválí a ve výsledku 3 hvězdy? ... Hned od počátku mi dojem z příběhu, bohužel, trochu kazil hlavní hrdina, nebo, abych to upřesnila, podle mě nešťastně zvolený věk hlavního hrdiny. To, že sedmiletý chlapec přečte celý komplet Letopisů Narnie, jsem ještě uvěřila, nad tím,že se dívá na Mission Impossible, jsem jen zakroutila hlavou, ale to, že jeho myšlenky se chvílemi ubírají cestami malého dítěte, které se bojí potmě a se zavřenými dveřmi spát (což je v sedmi letech, zvlášť vzhledem k okolnostem, v pořádku) a chvílemi uvažují nad téměř filozofickými problémy (zaobírajíc se myšlenkami, s kterými by nejeden dospělý měl problémy :-), jsem uvěřit prostě nedokázala, a v příběhu mě to skoro iritovalo, být náš hrdina ve věku minimálně nejmladší Hempstokovic "dobré víly" :-), vše by možná daleko víc sedělo a bylo podstatně uvěřitelnější (jak jsem říkala, i vzhledem k okolnostem příběhu) ...a tohle bych dokázala bez problému přehlédnout u prvotiny, ale u takhle zkušeného autora?

81 22.03.2020