alef komentáře u knih

„To je již můj obyčej, že v nesnázích nemohu jinak mluviti než žertem, poněvadž jest nejlépe v smíchu s nimi zápasit“ (Epigramy)

Asi mě to bavilo víc, než mého syna (středoškoláka) :-), já se tak po létech vrátila k středoškolskému učivu, a tentokrát se začetla s mnohem větším nadšením – teď už jsem totiž opravdu chtěla pochopit Havlíčkův kritický pohled na svět … nevěřte mi ani slovo :-) … tentokrát jsem si to prostě jen užila :-) … nic jsem neobjevovala, nic neanalyzovala, jen jsem si prostě s chutí přečetla rozpustile satirický, hořce ironický, jízlivě vtipný, kousavý a jedovatě výsměšný, do veršů zaspaný, obsahem skoro současný (tudíž řekněme nadčasový) příběh - o zklamání ze zažitých stereotypů, o znechucení režimem, o snaze ukázat věci takové, jaké jsou … takže, za mě bezva :-).

„Bach mi píše jako doktor, že mi nesvědčí v Čechách zdraví, že prej potřebuju změnu povětří;
Že je v Čechách tuze dusno, horké výpary, mnoho smradu po té oktrojírce, holé nezdraví.
Že on tedy schválně pro mne kočár sem poslal, abych se hned na státní outraty na cestu vydal.
A žandarmům že nařídil, ať mne hodně nutí, kdybych nechtěl ze skromnosti přijmout jeho nabídnutí.
…

Ach! ty světe, obrácený světe! vzhůru nohami ve škarpě leží stráž, ale s panem delikventem samým kluše ekvipáž.
Ach, ty vládo, převrácená vládo! národy na šňůrce vodit chceš, ale čtyřmi koňmi bez opratí vládnout nemůžeš!“

"Byla to zima překrásná!
Kolkolem všude božský klid,
ta příroda, v kámen spoutaná ..."

Na první stránce to začalo příjemným zimním zastavením (v krátké době u další ze sbírek obrazů čtvera ročních období) u obrazů prostých pravd o lidském životě, vyjádřených jednoduchými veršíky, skromnými a pokornými ...

"Co vše mi vypráví ten les,
co hovorných tu stromů,
co vše sem lidé napsali
a nevěděli komu!"

... s náladou střídavě jarně svěží či podzimně melancholickou ...

"Podzim je zde a krátký den,
svět jak by k spaní byl odstrojen ..."

Pan Neruda svými veršíky na jednu stranu oslavil život, a na tu druhou vzpomínal a smiřoval se se životem, a tak v nich najdete všechno (život ve všech jeho etapách), a o všech je vyprávěno tak mile ... lyricky sladkobolně :-).

66 12.01.2020

„Osamělost, která má hroty a ostny a rve do krve, osamělost zraňující, ne ta, která konejší a uspává, ale ta, která bolí. A stesk, bludný, temný a trýznivý, stesk jako černý cár tmy, který ucpává ústa k zadušení. To dítě jednou se zalkne slzami – – –, tak to řekla maminka Lucrezia. Jak je to podivně vysloveno!“

… že jsem se právě začetla do výjimečného příběhu, jsem poznala hned na prvních stránkách (vlastně po pár větách), a stačilo jen pár dalších, abych mu naprosto propadla…

„Vidět! Tvary! Tvary! Chrám S. Maria del Fiore, Santa Croce, San Marco, S. Maria Novella, ale nejvíce S. Maria del Carmine. Chrámy z prastarého kamene, prosáklého modlitbami a hudbou. Jejich klenby, sloupoví, obrazy, sochy, vše je oblečeno v hudbu. Hoch se tam vrací neustále. Za odpoledního ticha, kdy je v kostelích prázdno …“

… a byla jsem tam s ním a slyšela …

„Již se ozval první, druhý, třetí tón, hudba, hudba odněkud, snad z náhrobního kamene před ním, na němž je vytesána podoba klečícího rytíře … Co je to za hudbu? A pak již tuší: to mluví kámen. Kámen má srdce, a ono volá a zpívá. V kameni je život, který se prodírá ven na světlo, který se propaluje v tvarech a tónech, chce býti slyšen a viděn, život kamene. V kameni je sen a síla, dřímají tam moci zlé a temné i oslava Boha, kámen uhnětený rukou …“.

… a byla jsem tam s ním a viděla – Itálii vrcholné renesance …

„Florentské jaro, v němž jest vždy hudba, vždy cosi vonícího a kovového, vždy nádhera a krev, až z toho vznikne florentská růže, z hudby, kovu, krásy, krve a vůně, uzavírající se soumrakem a mlčenlivá, zachvívající se pod modravým snem večera.“

… byla jsem tam s ním a snažila se pochopit všechny vrstvy příběhu (a že tohle je příběh opravdu mnohovrstevný), ďábelské pletichaření papežské stolice, dvůr Medicejských, humanistu Lorenza Magnifica, a samozřejmě Michelangela a jeho vášeň,
snažila jsem se nalézt a poskládat všechny dílky téhle okouzlující mozaiky … „okny vtéká barevné měkké světlo“ … a to, co jsem uviděla, byl neuvěřitelně plastický, zvláštně naléhavý, obraz…

„Lid stojí v chrámu zkamenělý, ohromený. Kostnaté ruce bijí na brány Florencie a jsou to ruce mnichovy, či ruce osudu?“ …
„Zaťav dláto, prudce udeřil kladivem, aby odťal první kus mramoru. Celá Florencie slyší tyto rány. Neboť Florencie již opět naslouchá jinému bušení, než byly údery kostnaté ruky mnichovy na její bránu.“ …

… byl to obraz Florencie, která vidí, slyší a pociťuje jeho snahu … "vytvořit v ní království boží na zemi" … a která má jako první šanci zvážit význam Michelangelova umění, vidět, jak zápasí s kamenem a dává mu tvar … třeba v podobě Davida …

„A Florencie slyší údery dláta Michelangelova, jeho údery do mrtvého bloku … Michelangelo tesá Davida. Celá Florencie slyší tyto údery.“

Číst Michelangelův příběh bylo, jako sledovat, do posledního detailu, do těch úplně nejmenších a s precizností poskládaných podrobností, dokonale zpracovanou a věrohodnou výpravnou historickou ságu, plnou kontrastů a zvratů, emotivně zabarvených až vyčerpávajících scén, vykreslených s drásající názorností s pomocí dokonale autentických popisů, ale také zvukomalebných, poetických slovních spojení a básnických přirovnání, tedy, plnou neotřelých a velmi působivých vjemů, působících opravdu na všechny smysly.
A bylo to – krásné!
Autor slovy přesně vystihl (řekla bych přímo, vymodeloval) to, co Michelangelo svýma rukama, oba totiž tvořili … srdcem!
Pan Schulz vás nijak nepřesvědčuje o událostech, neargumentuje (a jako erudovaný historik o nich ví jistě dost a dost), jen přirozeně a opravdu sugestivně vypráví, co vidí, a vy to jednoduše vidíte s ním.
Děkuji za nezapomenutelný zážitek!

„Kámen žijící hlubokým, skrytým a vášnivým životem, kamenný spánek, z něhož lze probudit obry, ano, obry, postavy nadlidské, srdce vášnivá a temná, srdce osudová. Někdy se z něho dere tak prudký řev bolesti, že slyšen, srazil by k zemi zástupy, a jindy je to píseň něhy a domova, vzdušný a vznášející se obrys, dlouhý vlnící se vlas, křídlo a palma; tisíce tvarů je zakleto v kameni, tisíce životů čeká pod jeho zraňujícím povrchem.“

92 09.01.2020

Je mi líto, ale podruhé už to nefungovalo ... navzdory takovému lákadlu, jako jsou tajemství ukrytá v barcelonských uličkách ... "chtěl jsem věřit, že až otevřu tato svá nová okna, tak mi barcelonské ulice budou za soumraku do ucha našeptávat různé příběhy, a za úsvitu pak všelijaká tajemství, ... abych je vyprávěl tomu, kdo bude chtít naslouchat",

... a přestože se Ruiz Zafón přidržel čtenářsky osvědčených ingrediencí, jako jsou tragické a velmi bolestné okolnosti uvozující příběh hlavního hrdiny, následovány pocity osamělosti a následně totálního selhání a zmaru, a v neposlední řadě pak ověnčeny romantikou v podobě osudové (a hlavně díky způsobu uvažování hrdinů) totálně nemožné lásky, a které pak takhle pěkně pohromadě, v téhle "dostatečně děsivé" kombinaci ... rozehrály tajemnou hru.

Je mi to fakt líto, že už to nefungovalo ... a to ani když už pak víte o hlavním hrdinovi ještě něco ... "vím, že v srdci stále chováš (dickensovsky mladicky odvážné) ... nadějné vyhlídky", které se stále tvrdošíjně pokoušejí "změnit běh života" ... ¨

Čekala jsem prostě posun neočekávaným směrem, nějaké překvapení, které se ovšem nekonalo, nebo možná ukázku toho, že vstoupit dvakrát do stejné řeky lze, nebo se alespoň projít po březích a příjemně zavzpomínat :-) ... ale zjistila jsem jen, že se o to Ruiz Zafón sice pokusil, ale ten pokus mu tak úplně nevyšel. Poprvé to bylo nápadité, podruhé už ... chvílemi nudné.

67 07.01.2020

"Den v té chvíli vrcholil jedním z nejkrásnějších podzimních večerů ... Sklizeň byla dobrá; ukazovalo se, že letošní víno bude výborné. Bylo proč radovat se v tomto koutě Beaujolais. Zvonokosy zaznívaly duněním kutálených sudů."

K zakončení letošních knižních výletů, s vědomím toho, že na konci roku, víc než bilancovat co se povedlo a co ne (ono na tom stejně už nic nezměníte), je lepší být příjemně naladěn na ten nadcházející, tedy, vykročit do něj s dobrou myslí, a tudíž je potřeba na to jít zvesela, jsem se tedy vydala do Zvonokos, do kraje plného vína a tudíž veselých a bodrých venkovanů, z nichž většina jsou vinaři, lidé (povětšinou) dobře naladění :-).
Příběh, který jsem četla, je sice sžíravou satirou, kritikou společnosti, lidských charakterů, a toho všeho kolem (však víte), ale pro mě byl především psaný tak překrásně laskavými slovy, že je vám při čtení tak úžasně lehce a příjemně. A taky je to příběh, který absolutně nikam nespěchá, vypravěč prostě sedí někde u vínka a povídá, přemítá, občas se vrací, občas něco přeskočí, aby si vzápětí vzpomněl, a k patřičnému bodu příběhu se vrátil a dovyprávěl, pak si v klidu dá další skleničku, a nevzrušeně pokračuje ve vyprávění, a celé to "posezení" s vypravěčem je tak neskutetčně milé, prostě se tam cítíte fakt dobře, a navíc je to vypravěč s vekrze vtipnými postřehy, takže se taky moc dobře bavíte (samozřejmě, jak jinak než na úkor všech zvonokoských občanů :-).

A tak v téhle knížce najdete jedinečnou ukázku - městského machiavelismu ... "který neponechává nic náhodě a od samého počátku postupuje tajnými oklikami" ... aby nakonec přerostl ve zvonokoský skandál :-).

Jednoznačně tak doporučuji ... určitě si nenechte tyto bouřlivé události ujít :-) ... jsou totiž jedinečnou ukázkou úpornosti a toho, jak (nejen) zvonokoští občané "dokážou houževnatě, až do krajnosti, setrvávat v dobru a zlu".

114 29.12.2019

"Zvláštní ... zdá se, že se mi život točí v kruhu. Je to náhoda? Ne, náhody přeci neexistují ..."

Z téměř akčního a špionážního dobře se rozbíhajícího začátku, který mě poměrně brzo chytil a navnadil, příběh bez varování přešel do romantické a trochu ujeté "slaďárny", aby se hned vzápětí přerodil v politikou říznuté melodrama na pozadí studené války ... a pak zas znovu a znovu ... akčně-detektivní pokračování - romantika - politika ... aby po několikterém opakování, následoval celkem povedený /dobře spisovatelsky odvedený/ závěr, který mě, po mírném zklamání, s panem Simmelem zase částečně "usmířil" :-).

To si totiž takhle čtete, docela dobře se rozjíždějící, napínavý, až skoro akční, a rozhodně zajímavý, příběh o jednom drsném právníkovi, který je ještě větší prevít, než jste doufali, a jak tak čtete, najednou bez varování zjistíte, že jste se po pár stránkách pročetli k romantické červené knihovně ...

POZOR! možný spoiler!
... kdy ON potká za pomocí naprosto šílené náhody JI, oba se okamžitě zamilují a všechno je sluníčkově krásné a průzračně jasné, až na to, že on jí lže, jako když tiskne, ale to přeci vůbec nevadí, až na to že on je v podstatě bezcharakterní prevít bez špetky svědomí, ale vám to tak vůbec nepřipadá, protože to všechno dělá jen z čisté lásky k ní (a taky z pudu sebezáchovy, ale na to se snaží nemyslet), ale hlavně, až na to, že na lži se život prostě stavět nedá (a on zatím neví, že mu to všechno vrátí!)...k tomu je navíc Evropa momentálně plná jaderných zbraní, Německo plné neonacistických organizací a nepokojů s rasistickým podtextem. Příběh se nám tedy posunul a v Německu teď žijí dva "zamilovaní blázni", co si říkají "kocoure" a "veverko", a kteří je diví, "jak bychom se mohli milovat, když padají bomby?", zároveň stihnou probrat problematiku polské Solidarity, Reaganových výroků, nebo třeba tureckých emigrantů a rozmáhajícího se rasismu (mimochodem jejich infantilní oslovování vleám začne už po pár strán lézt na nervy, zvlášť, když víte, že on je renomovaný právník, špička ve svém, sice poněkud gangsterském, oboru a ona vzdělaná knihovnice).
KONEC spoileru!

Přiznám se, na mě to bylo moc, moc romantiky, moc infantilních dialogů, moc probíraných politických témat ... ale taky málo, málo dobře rozjetého akčního příběhu z úvodu a závěru knihy, málo psychologie svědomí, motivu, který příběhem bohužel spíš jen proletěl (a který by mě určitě zajímal daleko víc) ... a vlastně i trochu akorát, akorát dost na to, abych pochopila, proč se autorovi říká "továrna na bestsellery", jeden z nejplodnějších autorů našel své know-how, které si pak našlo své čtenáře, a on ho díky svému talentu velmi dobře využil k napsání spusty zajímavých, dobře řemeslně odvedených, příběhů /velice pečlivá rešerše a erudovaná příprava je jednoznačně součástí jeho know-how, a to kvituji/.

Mým subjektivním hodnocením se prosím nenechte tedy příliš ovlivnit, co čtenář to jiné preference, a přesně na tom pan Simmel staví (a já to beru jako jeho klad), takže si od něj určitě v budoucnu zas někdy ráda něco přečtu, jak jsem napsala, jeho příběhy jsou precizně odvedenou prací, zařadit si je ale (díky skladbě textu) musím spíš mezi lehké odpočinkové čtení, které se těch vážných, většinou i zajímavých, témat zlehka dotkne, trochu se v nich porýpe a uhání lehkým krokem dál, někdy ve víc, nekdy v méně, povedené kombinaci :-).

67 29.12.2019

"Co tě sem přivedlo?“

Dobrá otázka – důvod, proč jsem opět sáhla po další z knížek Petry Hůlové, je totiž poměrně sázkou na jistotu, co se týče dobrých otázek, ale i dobrých odpovědí, mám už ji jako autorku „vyzkoušenou“ (její výbornou prvotinu Paměť mojí babičky u mě ale zatím žádná další její kniha nepřekonala, laťku totiž nasadila sama sobě opravdu dost vysoko), ale abych se vrátila k tomu, co jsem chtěla říct, Petra si opravdu umí klást dobré otázky, výsledkem pak jsou vesměs velmi zajímavé a originální náměty jejích knih (všechny), Petra umí nejen klást otázky, ale s pomocí svých knih se na ně snaží dát i odpověď, a musím říct, že pokud můžu posoudit, tak se jí to poměrně dost dobře daří :-).

„Na život se musí chytře, věděl to odjakživa. Proto taky odjel.“

Bylo a je jich hodně, těch, co nejspíš tahle věta napadla, a pak se všichni potkali, ale mnohem víc, míjeli … někde na neurčitém místě jednoho z největších „cirkusů“ světa – v New Yorku…

„Bylo jedno, že v New Yorku šlo dostat úplně všechno.Indové si od svejch chodili na poštu pro papiňáky na rejžový koláčky, Arabky pro navoněnej olej a Nigerijci pro vyztužovací pomádu do vlasů. ... Ale každej národ tu má aspoň tři čtyři ulice a ty větší celý města …“

Jenže … na samotu a pocity vykořenění, na zklamání z nesplněných snů, totiž tohle nestačí … beznaděj se tomu říká …

„Přikyvoval a koukal přitom na svý boty. Pár černejch hlav hodilo unavenej obličej a někam to s autama rozjely. Nejvíc se styděl za svý oblečení. Hrbil se, že to přes to zmačkání nebude tak zřejmý. I love NY. Mikina, co si ji sem šetřil. Byl rád, že se všude nevidí. Jen v posuvnejch dveřích, co chrlily ven z letištní haly lidi s vozejkama, co nasedali do taxíků, jako by se to rozumělo samo sebou. Taky měl předtím doma sny.“

Tak a teď jsem se dostala k tomu, proč jen 3* … podobné hodnocení ode mě dostala knížka Biancy Belové – Jezero, obě totiž mají něco společného, obě jsou toho plné … velmi intenzivně popisované, tudíž vysoce koncentrované beznaděje, která zalézá až do morku kostí a ukazuje život z té druhé, odvrácené, strany …

„Obludárium.“ … dejte si pozor! … „Abyste nenarazili, jdete tam, kde na zemi není žádnej práh, jedině tudy se dá projít. To byl jeden z jeho snů o tomhle městě. Taky myslel, že tu bude chodit mezi tabulema ze skla.“ … jenže místo toho … „Žil ve městě, kde se ukázalo, že je víc dvoupatrovejch domků z překližky než čeho jinýho.“

… a když je něčeho moc, je toho příliš, pak se totiž může stát, že vám ta všehochuť … úplně zkazí chuť :-) … hodnocení je tedy čistě subjektivní, každý, kdo co snese, já dávám přednost asi trochu jiné stravě, složené z menšího množství ingrediencí, kde pak dokáže více vyniknout chuť jednotlivých složek pokrmu :-). Za mě to tedy Petra tentokrát trochu moc přikořenila, ovšem názor je to čistě osobní, takže to nic nemění na tom, že si myslím, že Petra je dobrou a zdatnou „kuchařkou“ a k jejím příběhům se ráda zase vrátím … ale přiznávám, že tohle cirkusové panoptikum, jsem už docela ráda opustila :-).

„Stačilo se jen rozhlížet po vagóně a Tereza moc dobře cejtila, že je a není jedna z nich. Jak kdyby jen ona tu byla sama sebou, zatímco všichni ty okolo měli osudy a věci k vysvětlování. Dívala se, jak nastupujou a vystupujou, jako by listovala fotkama National Geographic a sama tam byla taky. ---
Proudy lidí z metra se na hlavní rozbily do hemžení, každej si někam šel, kdyby si tu lehla, jenom ji opatrně překročej.“

75 13.12.2019

„Možná je to tím, že už lidé nemohou snést ten televizní brak, možná tím, že se ve světě děje tolik špatných věcí, že cítíme potřebu jasné reflexe …“

Kniha, kterou se možná chystáte zrovna číst, je sice od Umberta Eca, ale ne tak úplně od TOHO Eca, kterého možná očekáváte, nečeká na vás totiž další „lahůdka“ – ve smyslu náročný román od známého literárního vědce, sémiologa, filozofa a veskrze renesančního člověka (kterého mimochodem obdivuji a mám ho už hodně dlouho v oblíbených), ale krátké, výstižné a docela vtipné glosy – tedy, s notnou dávkou nadsázky komentované každodenní události (protože pan Eco JE dobrý pozorovatel světa kolem sebe, ať už píše cokoliv a navíc, jízlivě a s humorem se strefovat mu taky jde :-)), které vydalo Argo jako výbor sloupků, které Eco pravidelně psal pro italské noviny.

Moje hodnocení se tentokrát tedy nevztahuje k výkonu autora, ale k výboru jako takovému, totiž, to že autor umí zaujmout i v takhle krátkém útvaru, o tom žádná, jako pravidelný čtenář takového periodika bych se určitě na každý další sloupek s úvahou nepostrádající více či méně ironický nadhled, těšila a jednoznačně to byl výborný tah, zpestření, které mnozí čtenáři určitě vyhledávali. Přečíst si, řekněme jednou týdně, jednu takovou glosu, bezva!, ale číst jich celou knihu naráz? To už mi jako tak úplně skvělý nápad nepřišlo, zaujmout v rychlém sledu za sebou se totiž z počátku moc nedařilo. Knihu jsem tedy měla rozečtenou relativně dlouho a poté, co jsem hned na začátku zjistila, že víc jak 2-3 najednou mou pozornost a chuť na další, vyčerpaly, jsem si začala autorovy „návody“ a překvapivě vtipná „řešení“, jak se s nimi vyrovnat, dávkovat, ovšem musím se přiznat, že jak jsem se blížila ke konci, přišla mi témata víc zajímavá, víc hodná pozornosti a nakonec jsem dočetla v kuse. Seznámila jsem se tak s Ecem v trochu jiné poloze, než jak ho znám a mám ráda, což bylo fajn, ale na druhou stranu, už se zase spíš těším, až se opět vydám na cestu, prozkoumat další ze záhadných labyrintů poznání v některém z jeho dalších důmyslných románů :-).

V téhle sbírce najdete něco takového:
„Existují mistrovská filozofická díla, která změnila náš způsob bytí i myšlení, která jsou fatálně složitá. Nedoporučoval bych nikomu, kdo není odborník, číst Aristotelovu Metafyziku nebo Organon … ale existují také filozofové, kteří umí hovořit přístupným způsobem – a často jsou to titíž, kteří v jiných svých dílech hovořili nepřístupně.“

Ale i něco takového:
„Vypadli jste vícekrát z okna? Měli jste v těchto případech mnohočetné zlomeniny? Pokaždé jste skončili s permanentní invaliditou? Pokud jste odpověděli vícekrát A, jste buďto hloupí, nebo máte problémy s motorikou. Nepřibližujte se k oknu, když na vás známý vtipálek volá, ať jdete dolů.“

A pan Eco mě ve všech takových a podobných úvahách opravdu bavil :-).

73 10.12.2019

„Většina lidí prožije svůj život, aniž by zjistili, co leží pod kamením, po kterém kráčejí. Policista svůj život zasvětí tomu, že ty kameny obrací a zabývá se tím, co nachází pod nimi.“

Asi jsem se stala pravidelnou čtenářkou příběhů Petera Maye (druhou přečtenou určitě nekončím), příčinou je prostředí, které pro své příběhy zvolil. Je to totiž právě prostor, který výrazně definuje Mayovi knihy, a který je pro detektivní zápletku, kterou vždy na pozadí najdete, vyloženě prostředím (se svou uzavřenou a trochu schizofrenní náladou severských ostrovů) lukrativním. A navíc, pokud bych měla říct jen jednu věc, ve které je Peter May opravdu dobrý, tak je to popis (přírody, krajiny, vztahů, historie), ten jeho je dokonale barvitý a hlavně plastický, není to žádný strohý, plochý popis prostředí, ale před očima vám vyvstane 3D prostor, obývaný lidmi s jejich jinými a přitom tak podobnými starostmi, s jejich každodenním životem, jiným, díky prostředí ve kterém žijí a stejným díky starostem, které prožívají, jiný v životních zkušenostech, stejný v jejich důsledcích. Pokud se totiž potácíte v bezcílném kruhu a podléháte momentální existenční krizi, důsledky jsou stejné, ať už žijete na severním, větrem a mořem bičovaném ostrově Vnějších Hebrid, nebo uprostřed Evropy, cestu ven z toho začarovaného kruhu, ale především sílu k návratu, si vždycky musíte najít sami, to platí pro hrdiny Mayových příběhů, stejně jako pro každého z nás.

Nebudu se už rozepisovat o geografickém popisu, který je, díky zvolenému prostředí, dost zajímavý už sám o sobě, ani o tom historickém, kdy jsem se dozvěděla spoustu nových, zajímavých a pro mě dosud neznámých informací o historii této oblasti, obojí bylo opravdu výborné, radši ještě napíšu pár řádků k příběhu samotnému a jeho hrdinech. Prvně, musím říct, že hlavní postava Fin (jak jinak než policista, tentokrát ovšem mimo službu, pátrající po záhadě, z které se vyklube trestný čin) byl pro mě daleko větším sympaťákem (ač řešil spoustu podobných a smutných životních proher a nedorozumění) než depresivní Simo z ostrova Entry (první přečtená od Maye), a zrovna tak je to i s příběhem, ten Lewiský, vč. všech postav, mě přeci jen o nepatrný kousek zaujal víc než Entry, možná právě díky všem těm vedlejším nitkám, které se v příběhu odvíjely, jako je příběh o stáří a demenci, která ho provází, tedy příběh ztrácející se paměti a s ní i identity, ale taky příběh o životních rozhodnutích, která je třeba pořádně zvážit, protože ovlivní celý budoucí život, jako třeba, když děti mají děti, nebo o odpovědnosti, kterou rodiče dokážou na dítě navalit jak balvan, který pak vláčíte životem, tedy příběh o rodině a rodinné soudržnosti a odpovědnosti.

Právě jsem tedy dočetla umně poskládanou mozaiku složenou ze všech těch spojení, která se po generace mezi krajinou a lidmi vytvořila, a já pocítila jejich sílu, a to se mi líbilo, to mě nejvíc zaujalo i poučilo.

115 09.12.2019

„Ať je to ten nebo ten …
Všichni mě praští koštětem.“

Příběhy Radky Denemarkové mají svůj osobitý a nezaměnitelný rukopis, A já pořád, kdo to tluče je čtvrtou knížkou od téhle autorky, kterou jsem přečetla, a která mě utvrdila, že to je přesně tak.
Hrdinové v jejích příbězích, a i tenhle mezi ně patří, jsou pořádně „ujetí“, prostě jsou divní a dost často je takové i prostředí … a ze všeho nejvíc jsou takto „postižená“ slova … všechna, do jednoho, všechna, která tvoří příběh, který se okolo vás omotá, ovine vás pavučinou pocitů, tak, že se nemůžete ani hnout a pomalu ani dýchat, i vzduch, který dýcháte se vám zdá těžký, stejně, jako všechna ta až patologicky útočící slova, kterými je prosycený. Číst knížky Radky Denemarkové je opravdu dost podobné souboji, není to příjemné čtení, ale spíš opravdu boj s velmi tvrdým soupeřem, který totiž chce útočit, chce šokovat, ale hlavně, chce nad vámi vyhrát! Chce, abyste to vzdali … chce vás pokořit. Rozhodněte se radši hned na začátku, jestli do toho půjdete, protože pokud to vzdáte později, ten pocit vám zůstane, že jste to vzdali a slova vyhrála, ale pokud jste se do soupeře „zakousli“ vydržte a dočtěte až do konce, odměnou vám bude pocit vítězství, až eufórie, která se dostaví, skoro jako lék na prodělaný šok … „já to vážně dal/dala“ :-).
Takže asi takhle nějak to mám s příběhy Radky Denemarkové. Zase jsem vlezla do téže řeky a nechala se vézt pořádně dravým proudem, který strhával břehy, a vydrápat se na břeh mi dalo docela zabrat :-).
Jedno ale vím jistě, třetí, opět velmi složitá, obsahově i formou provokativní a patologicky depresivní, kniha od mé jmenovkyně Radky, mě definitivně přesvědčila, že tahle autorka umí. Umí použít slova, tak, že když chce (a ona vážně chce) tnou do živého, zahalí vás do mlžného oparu konstrukcí, přisajou se na téma a usadí se v příběhu, rozhodnutá strávit zbytek své existence na stránkách téhle knihy, a to vše se děje, zatímco …

„vně téhle skořápky se odehrává přímá osobní zkušenost a bublají skutečné, slovy nepostižitelné procesy…“.

Dejte si tedy při čtení pozor, protože všechna ta slova jsou v podstatě jen vecpaná do nějaké imaginární podoby života a všechno to zásadní se děje někde úplně jinde, je skryté za oponou a navíc, jsem přesvědčená, že co čtenář, to jiný obraz, který uvidíte, když se ta opona zvedne …

„nikoho nepřekvapovala, na její podivínství si už dávno zvykli“.

Přiznám se, že já si (i po čtvrté přečtené knize autorky), teprve zvykám, občas je totiž ten závan slov, když otočíte další stránku, tak nečekaně studený, že dostanete strach z nebezpečné infekce, která by se (říkáte si) mohla rozšířit, když totiž dočtete, tak se vám najednou vůbec nic nechce … chvíli to trvá, než se oklepete, ale nebojte „za hodinku to zas budu já“ :-).
Příběh plný podivínů prostě hodím za hlavu, abych se v té obsesivní potřebě sžíravé ironie neutopila :-).

81 05.12.2019

Víte, co je těžké? Stanovit předěl mezi uměním (chcete-li krásnou literaturou) a kýčem. Je totiž subjektivní (přestože má obojí své jasné znaky, tak ať chcete, nebo ne, na tomhle předělu se subjektivnímu vnímání nevyhnete), a proto je dost špatně určitelný, a proto kontroverzní. Se jménem Paula Coelha je právě tahle kontroverznost dost často spojovaná a já to s jeho knížkami přesně tak mám, s klidným srdcem bych některé zařadila do skupiny kýč, ale u některých bych bez váhání řekla, že jde o svébytný umělecký projev :-). A zrovna tahle mezi ty druhé patří, jedním dechem ale opět upozorňuji, že subjektivní pocity přitom rozhodují, tudíž 5* a pokus o vysvětlení proč:

Líbil se mi námět, jednoznačné a největší plus je za motiv cesty – pouti (a jeho knížky s tímhle motivem řadím k tomu nejlepšímu od autora, jako v anotaci zmiňovaný Poutník – Mágův deník, tedy k jeho „značce“ a tudíž jeho svébytnému uměleckému projevu).
Líbilo se mi zvolené prostředí, cíl cesty – Rusko a Transsibiřská magistrála – za mě jednoznačné kladné body.
Líbí se mi i motivy proměny v životě, motivy snů, které je tak možné si splnit, tím, že se určitým způsobem vymaníte z diktátu společnosti a jdete si za svým osobním cílem … a to i přesto, že právě v tomto bodě se začínáte pohybovat na zmíněné hranici a jsou to právě ty subjektivní pocity, které pohnou s pomyslnou miskou vah na jednu či druhou stranu (a kde jsem přesvědčená, že obě mohou být správné).

Samozřejmě, je tu i spousta toho, co se mi naopak moc nelíbilo, co mě při čtení rušilo, co ztěžovalo mé rozhodnutí, jestli udělit 2 nebo 5* (a připomínám, že obě varianty byly zvažovány):
Takže, za vady na kráse považuji (v tuto chvíli opravdu použiji slovo „kýčovité“) zabředávání do magických tajemství života, které se autor snaží „objasnit“, a tak odhalování komplikovaných duchovních prožitků, využívání biblických a mýtických motivů, které ale (a zase, je to subjektivní pocit) v Coelhově podání vyznívají jako místy až laciné klišé:
„… představte si doby, kdy jsme byli všichni částí oné organické prapolévky … minulost a budoucnost existují jen v naší paměti … současný okamžik je mimo čas … je to Věčnost … já jsem tady a jsem výsledkem všeho, co se stalo a stane … je tedy třeba rozvinout takovou strategii, která by využila vše, co je kolem vás, k tomu, abyste čelili výzvě … konflikty jsou pro lidi, kteří neumějí věci rozumně zvážit …“ atp. Tohle jsem Coelhovi opravdu nevěřila.

PS: Na druhou stranu, konflikt je opravdu odjakživa základem evoluce :-), takže jsem se pro tentokrát přiklonila k 5*, a asi vás nepřekvapí, že jedna z nich je za symbol Alef :-).
PS2: a taky, souhlasím s komentářem xp3 níže: „coelho je jako olivy, někdo je miluje a někdo nemůže.“

80 28.11.2019

Trvalo to jen chvilku, právě asi tak hodinku, přečíst tuhle divadelní hru, která s pomocí hry se slovy řeší – lásku, ale ještě spíš, blízkost mezi dvěma lidmi. Je to vlastně spíš taková slovní hříčka, celý příběh je v podstatě hodinovou poměrně ostrou výměnou názorů 3 osob (dvou hlavních a jedné vedlejší):

„Počkej, počkej, jen až se dovíš!
Jak vypadá?
Hrozně!
To si dovedu představit.
To si neumíš představit! Jako hromádka neštěstí. Jednou nohou na suchu, druhou v louži.
Tak to na světě chodí.
A ten tragický výraz!“

O čem že to tedy je?
Je to ...
… trochu o snech a koho si do nich pustíme a proč,
… trochu o hře na schovávanou, kterou hrajeme sami se sebou … či proti sobě,
… trochu o tom, být někomu blíž, až už to víc blíž ani nejde:

„Ještě blíž. – Ještě!
(dosoukal se s židli až k ní, dotýká se jí koleny): Už to blíž nejde.
To není možné!
Dál to jde vždycky. Ale blíž …“

… trochu o tom, jestli hodina utíká víc, když se mlčí:

„Panebože, co máme času! Co máme ještě času. Těch vteřin …
Nemá se odečítat! Jednous´ řek hodinu, a to platí. To bude platit i tu poslední minutu. Do poslední chvíle to bude poslední hodina s tebou.“

… trochu taky o tom, jestli hřeje myšlenka:

„Může myšlenka tohle? (Políbí ho.)
Ne…
Nebo tohle! (Zatne mu nehty do tváře.)
Au!
Jak to do nás vtloukali ve škole? Bez barvy, bez chuti, bez zápachu. (Vzpurně.) A myšlenka nehřeje.
Někdy hřeje.
Pomyšlení hřeje. A pomyšlení je vždycky jen na něco nebo na někoho …“

… a trochu o tom, že člověk nechce být sám:

„Je to jako nemoc, věřte mi! Jak jsem sama, přestávám existovat. Potřebuju, aby se pořád kolem mě někdo motal, aby mi hodně často říkal mý jméno – někdo milej – to se ví! – aby na mě pokřikoval, aby mi nadával, aby do mě strkal, rejpal – Kousnul byste mě laskavě do ruky? Prosím, udělejte to honem! – Au!“

… takže i trochu o tom, jestli je možné mít lásku na dálku:

„Psát se ti nedá?
A jak bys chtěl útlým písmem po tenkým průsvitným papíře za mnou přijít? Já byla ráda, že tě můžu mít vedle sebe, ještě blíž sebe, co nejblíž sebe, až jsi musel říct: blíž to už nejde – vědět, že se tě můžu kdykoliv dotknout, slyšet tě dýchat, cítit, jak tvým dechem mi vlhnou řasy na očích – copak to není, jako bysme se i ve vzduchu potkávali? Někdy se mi zdá, že i naše myšlenky o sebe zavadí. Nebo se nestává, že se najednou po sobě otočíme a máme na jazyku to samé?
Nemohlo by to působit i na dálku?
Bude mezi tebou a mnou tolik lidí, tolik věcí! Jak by to mohlo působit i na dálku? Jak by si to proklestilo cestu od tebe ke mně? Vždyť to zabloudí!
Pojď to zkusit. Ty buď tady – já si beru svou židli sem. (Usadí se co možná nejdál) Mezi námi je dálka.
Tolik věcí, tolik věcí. Když si řeknem, že na sebe budeme každý den v určitou hodinu myslet – V kolik?
V poledne?
Ne, při jídle ne. To by mi zaskočilo.
Ráno v sedm?
To bych zaspala. A taky mi chvíli trvá, než přijdu k sobě.“

A celé to bylo tak trochu hravé a tak mě to bavilo, asi by se mi i líbilo, zajít na hodinku na Hodinku lásky :-).

70 27.11.2019

Nezbývá než se opakovat, komentáře, pane Železný, nejsou určeny pro reklamu autora, ale pro vyjádření, nás, čtenářů, prosím, respektujte to!

37 23.11.2019

„Kdo ticho miluješ a samotu
a v lesích hlubokých a v míru sněžných polí
nasloucháš rytmu života.“
/Únor/

Líbí se mi, jak básník Toman naslouchá … „rytmům života“, a já jsem ráda „poslouchala“ s ním :-) … tyhle verše jsou totiž lehce srozumitelné, mírně sentimentální, trochu melancholické a každopádně krásně lyrické, vzpomínky na domov, ještě spíš venkov, kde jsou lidé víc spojení s přírodou a tak je patrnější i to, že, s proměňující se krajinou jednotlivých měsíců v roce, se ukazuje, jak nám všem plyne čas …

Bydlím na venkově, a tak jsem se docela ráda nechala okouzlit tak krásně harmonickým popisem jednoho takového jarního rána, chcete-li … krásou venkova :-) …

„Na naší studni ráno hvízdal kos.“
…
„A když jsem okno na sad otvíral,
šeptaly pukající pupeny:
…
Bez chvěje se a hrušně čekají.“
/Březen/

Je to totiž přesně tak! … vážně, tyhle básně jsou totiž, doslova a do písmene, ukázkou naslouchání kraji, ve kterém žijete … harmonii přírody, zvířat a lidí, kteří v ní mají svůj domov, a taky starým venkovským „modlitbám“, tedy svěřování se s úzkostí, vyjádření naděje …

„A v šumu listí, v chladné písni vod
hlas jeho slyšíš, slyšíš doprovod:
Pamatuj!“
/Červenec/

„A jak se stmívá,
věrnému druhu hlavu do hřívy
položil tiše, pohladil mu šíji
a zaposlouchal se, co mluví kraj.
...
Zní zvony z dálky …"
/Září/

75 21.11.2019

„Co mě na vás přitahuje? Je to vaše hudebnost, schopnost snít, povznést se nad všední, přízemní život, někam výš! Jsou to věci, které dávají životu jiný rozměr.“

Ano, to Bedřich Smetana uměl, povznést se k výšinám, což ovšem s sebou, ruku v ruce neslo, být tak trochu sebestředným egoistou … ale ještě jeden výrazný talent v umělci dřímal (jak se to vezme, někdo by možná řekl, slabost) … pro krásné ženy:

„Ovšem, pan umělec zabrnká na piáno a všem ženám se podlamují kolena.“

A když se tyto dva talenty spojily, pak už není divu, že hudba tohoto našeho hudebního velikána, je plná vřelosti a naléhavosti :-).

Severská rapsodie vás nechá vstoupit právě na jeho životní cestu (původním významem rapsodie – je skladba tvořená úryvky homérských eposů). V téhle knize vás tedy také čeká cesta; sám velký umělec, Bedřich Smetana, vám bude vyprávět svůj životní příběh. Před očima Vám bude proudit sled událostí, neřazených ovšem chronologicky, ale spíš formou dějových útržků, kdy vypravěč, sám Bedřich, tápe ve své paměti a pokouší se vypovědět (ve smyslu vypovídat) ze všech životních (velmi často dost dramatických) zvratů. Ve vyprávění se tak v rychlém sledu střídají mladické nadšení, radost, láska, vášeň a eufórie, s pozdějšími stavy nedůvěry v sebe, depresí a smutku, ale taky třeba zášti. Vyprávěný příběh vás tak provede, životem, ale ještě spíš vnitřním bojem emočně nevyrovnaného umělce, asi nikdo nebude mít problém říct, hudebního génia – a životní cesty géniů už takové jsou. Přidanou hodnotou pak jsou další velmi zvučná jména, která se v příběhu objeví, a která znamenají setkání s tehdejší uměleckou a intelektuální elitou, namátkově Karel Sabina, Josef Čapek, Karel Havlíček Borovský, nebo pan Škroup, a z těch zahraničních, pak samozřejmě s obdivovaný Ferenc Liszt.

S hodnocením jsem dlouho váhala mezi 3 a 4*, protože se mi příběh rozverného, rozervaného a rozmarného umělce líbil, líbil se mi i zvolený způsob vyprávění – poměrně souvislé, přitom jakoby útržkovité vzpomínky, opakované vracení se do různých období v životě, no přesně, jako když vzpomínáte a honí se vám všechny ty myšlenky v hlavě a vy se je snažíte nějak utřídit, dát jim řád a objevit v nich smysl, teď, když tohle píšu, dala bych 4*, jenže musím souhlasit s komentářem níže – hermína14 - „bez těch zvučných jmen, zbyla by jen červená knihovna“, romantický příběh, který se krásně čte, když do něj ovšem zasadíte uměleckou elitu, a kus historie, trochu jiný přístup, jak píše opět hermína14 – „větší nadhled“, já bych dodala, větší drive … by si opravdu zasloužil.

„Zazněl opět bouřlivý potlesk. Když jsem sestoupil z pódia, všichni se nahrnuli kolem mne, každý mi chtěl stisknout ruku, ať už to byli mí známí či neznámí lidé. … Chyběla mezi nimi však ta, kterou jsem si přál tak toužebně spatřit.“

65 19.11.2019

„Že vy lidé,“ zvolal jsem, „když o něčem hovoříte, musíte hned říci: To je pošetilé, to je moudré, to je dobré, to je zlé! A co to vlastně všechno má znamenat? Vyzkoumáte tím vnitřní pohnutky toho kterého skutku? Dokážete s určitostí dovodit příčiny, proč se stal, proč se stát musil? Kdyby tomu tak bylo, nesypali byste ty své soudy tak tuze lehce z rukávu.“

„Ó, co je člověk, že sám na sebe žaluje!“ … a díky tomu tak máte možnost sledovat, v dopisech odkrytý, vnitřní svět romantického hrdiny s jeho očekávaným tragickým koncem. Dle očekávání tedy máte v rukou snově melancholické a pesimistické a na druhou stranu živě emotivní vyprávění – zpověď jednoho mladého muže, který podlehne tragickému napětí v duši, která se zmítá mezi touhou a nemožností ji realizovat.

„Bylo by méně bolesti mezi lidmi, kdyby nevynakládali tolik obrazotvornosti“ … jenže náš rozervaný hrdina, s duší přeplněnou emocemi a tudíž plnou zmučených představ, trpí, i když se snaží „ztlumit svůj vnitřní svár“, jedinou útěchou v jeho utrpení mu je příroda, na muka vyvolaná nenaplněnou láskou, ovšem nestačí …
Co se stane pak, je už každému asi jasné – láska se mu, po vzoru všech romantických hrdinů, stane vším, zcela a bez výhrad se jí vzdává, opovrhne společenskými konvencemi … ne tak ovšem jeho vyvolená, která se pod jejich vlivem, navzdory mnoha prolitým slzám žalu, zřekne tohoto hlubokého citu … a pak už jen následuje děsivá prázdnota v srdci a tragický konec tak máme za dveřmi.

Skoro mi tenhle můj komentář připadá až trochu příliš cynicky tvrdý, ale nenechte se mýlit, mě to taky dostalo, spíš to tedy berte, jako racionální zhodnocení mého emocemi naplněného krátkého čtenářského zážitku, navíc podpořeného několika výraznými momenty, řekněme, poznání ...

„Že život člověka je jenom sen, to už leckoho napadlo a ani mne se ten pocit nechce spustit. Když tak uvážím, jak úzká je klec, která svírá všechny činorodé a poznávací síly člověka, že všechna činnost má jen jeden cíl: ukojit potřeby, které zase nemají jiného účelu než prodloužit naši ubohou existenci, a když si pak musím doznat, že všechno uklidnění v některých otázkách je jenom polosnovou rezignací, která pomalovává stěny vězení, ve kterém trčíme, pestrými postavami a jasnými prospekty: to všechno, Viléme, mi rdousí slovo v hrdle. Vracím se do sebe a nalézám tam celý svět. Ovšem že zase víc ve svých tuchách a temných touhách než ve výrazu a živoucí síle.“

„Kdybych jen dovedl vdechnout papíru, to, co tak sytě, tak žhoucně v tobě žije, aby se stalo zrcadlem tvé duše …“

„Možná byl vyvržen z hlubin Atlantiku ve chvíli velkého neklidu a usazen zde, jakýsi malý vyzývavý kus země, aby navždy vzdoroval hněvu moře.“

Obdivuji, jak teprve dvacetiletá Daphne dokázala se slovy doslova čarovat.
V téhle knížce pak máte možnost „poslechnout“ si, jak vypráví kratičké příběhy, a mít přitom zároveň pocit, jako když stojíte v galerii a prohlížíte si sérii obrazů, dramatických scén, pod nimiž je napsáno: „způsob provedení – vymalováno slovy“, tak takhle nějak na mě její příběhy, kde se fikce spojuje se skutečností, působí.

Hned na začátku záludný vítr přižene do neobvyklého prostředí úžasných Cornwallských útesů zcela obvyklý problém – nevěru. Neštěstí a tragédii, kterou s sebou přinese, niternost rozhodnutí, pak můžete sledovat (přestože pouze na několika stránkách) do nejmenších detailů vykreslených v působivé scenérii.

A pak už můžete být v rychlém sledu svědky drobných či větších dramat, na společné téma – znepokojivé sexuální touhy, deprivace, odchylky, úchylky, představy, sny, vykreslené opět s dokonalou pečlivostí a pěkně v sérii poodhalené jedna za druhou, včetně až mrazivých detailů. Napjatá, až dusivá atmosféra příběhů zachycujících temná milostná dobrodružství, posedlost, žárlivost, vášeň i chlad v nitru jednotlivých postav plných prapodivných tajemství vás pohltí a už nepustí.

Původně jsem si myslela tak na 3*, ale nemůžu nezvážit mládí autorky (19-20 roků) a tedy i to, že je jedná o její první pokusy s literaturou, a pak taky za ty snové obrazy Cornwallu, prostě musím smeknout klobouk dolů :-).

„Byl to velký utěšitel tíživého svědomí a vykresloval Boha ve velmi laskavém světle … a tak se s úlevou dozvídali, že Bůh hříšníkům odpouští … ba co víc, zdá se, že jim dává přednost před devadesáti devíti spravedlivými. Vikář samozřejmě naznačoval, že jsou jen pouhými zrnky v mohutném díle evoluce a že jednou … poznají dokonalost a pohlédnou na krásu v její nejúžasnější podobě, ale do té doby – prostě do té doby člověk žije a přirozeně hřeší, dostává rozhřešení a hřeší znovu, zkrátka žije …“

63 13.11.2019

„Na některých místech je čas jen nepodstatný a příležitostný jev. Dokud někdo neprohlásí, že čas plyne, nemusí plynout, nebo plyne jen částečně. Události se odbíjejí samy od sebe a vytvářejí spirály a kruhy.“

Po mém pokusu se severským detektivním příběhem, jsem se vrhla hned na další, následovalo totiž severské podivno, které u mě navíc jednoznačně vyhrálo. Musím přiznat, že mě podivně fantaskní povídky Karin Tidbeckové více méně (spíš víc) ohromily, svou zvláštní, až bizarní, a taky melancholickou atmosférou, vyvolávající zvláštní pocity. A tak se při čtení střídaly úžas s pocity nepolapitelnosti, poznání s rezignací, možná bych skoro řekla, že do nich Karin Tidbeck přimíchala něco toxického, … nevím, jak jinak si vysvětlit, když se vám usadí v mysli a tam se převalují a roztahují a jen velmi obtížně je odtamtud pak dostáváte pryč :-).

Jednoduše musím říct, že tahle směs fantasy, surrealismu a magického realismu, ale taky science-fiction, kterou je možné tyhle povídky vymezit, ale které zároveň všechny takové hranice překračují a roztahují se podle svého vlastního uvážení, i do dalších žánrů, předčila všechna má očekávání.
Bylo to čtení děsivě snové, provokativně groteskní, skrytě symbolické, neklidně náznakové, poklidně melancholické, provokativně nereálné, ale i tvrdě realistické … skrze trhlinu v času a prostoru nakukujete do jiných realit a ukazuje se vám tak v ostřejším světle ten náš, skutečný, prostor a čas, který obýváme a v něm pečlivě skryté situace, které se těm bizarním, znepokojivě dost podobají …

„Řekneš mi, co to je?“
„To jsou hodinky.“
„A k čemu jsou hodinky?“
„Měří čas.“ …
„Tady čas neplyne. Neexistuje, …“
„Jen se podívejte … ručičky s pohybují. Teď čas běží.“
„Ví ta věc, jak plyne čas? Měří čas, nebo se jen pohybuje kupředu a říká tomu čas?“ …
„Jak je ale možné, že se ručičky pohybovaly i tady? Slunce tu nevycházelo ani nazapadalo. Cožpak to neznamenalo, že tady se čas zastavil?“ …
„Cos to udělala? Pokusila ses měřit čas v zemi, která čas nechce …“

64 12.11.2019

„pronásledoval ho zvláštní pocit, že kráčí ve svých vlastních stopách…“

Trochu schizofrenní pocity vás drapnou hned na začátku … a provedou vás celým příběhem.
Seznámíte se s ostrovem Entry, místem, kde všechny cedule a názvy, které uvidíte, jsou psané francouzštinou, navzdory tomu, že tady nikdo francouzsky neumí a všichni místní obyvatelé hovoří výhradně anglicky :-).
Seznámíte se, s vyšetřovacím týmem a hlavně s detektivem Simem Mackenziem, kterému autor namíchal na cestu zvláštní koktejl, jehož hlavními složkami jsou nespavost a deprese, kořeněné pocity osamělosti a lítosti … a mám takové podezření, že se o něj poměrně pravidelně dělil i se svými kolegy :-).

Říkám si, že je skoro zvláštní, že příběh, ve kterém hraje docela významnou roli zoufalství v různých podobách (a na to já moc nejsem), a navíc, je to příběh detektivní (a na to taky moc nejsem), mě zaujal, a tak, když píšu tenhle komentář, samozřejmě přemýšlím, proč?

Přiznávám, žít na takovém místě, asi bych taky podlehla zoufalství :-), sama jsem člověk teplomilný, takže se tomu vlastně vůbec nedivím a nemyslím to nijak špatně, lidé prostě žijí na různých, i dost neobvyklých, nebo nehostinných, místech, na místech velmi, velmi obtížných pro život, ale věřím, že pro někoho je takový život prostě stvořený, vždyť se na takových, jak se říká, Bohem zapomenutých, místech drží už po řadu generací, anebo, to je jen otázkou nemožnosti volby? Možná tohle byl důvod, proč mě příběh z takového prostředí svým způsobem fascinoval.
Geografické a historické souvislosti, které má Peter May (jestli můžu posoudit) dobře zvládnuté (spousta nových a zajímavých až fascinujících souvislostí o světě, o kterém jsem dosud nevěděla téměř nic, je to, co mě k téhle knížce přitáhlo, a co je pro mě důvodem, sáhnout po některé další z knížek Petera Maye ). Takže, byl to hlavně Entry, tedy spíš život na něm, v jeho (asi bych se nebála říct) skoro krajní poloze v prostředí, které je k životu docela složité, o mnoho generací dřív, tak i dnes (tak složité, že mladí, s dnešními možnostmi už nejsou ochotní tvrdost života zde akceptovat a možná za jednu, dvě generace už místo, kde život člověka skončil) a mně se líbilo, jak široce tohle téma May v příběhu rozvinul, tak, že v podstatě upozadil původní detektivní zápletku (jelikož nejsem příliš čtenář detektivek mě to vyhovovalo), detektivní pátrání přesunul spíš na pozadí vyprávění hlavního příběhu – života skotských vystěhovalců/přistěhovalců, kteří násilně přesídlili ze skotských Hebrid, na podobně nehostinné místo u břehů Kanady (s tou nehostinností – stále se jedná o můj subjektivní pocit).
Paradoxně mě trochu rušila (a možná přispěla k schizofrenní náladě příběhu) částečně romantická složka historické části vyprávění, ale to je spíš na každého osobním vkusu. A podobně jsem to měla i s tou detektivní částí příběhu (zvyklá na pana Poirota a spol. s jeho smyslem pro detail a geniálními logickými úvahami z toho vyplývajícími – jiné detektivky nečtu, a v tom je možná háček), kde mi přišel chvílemi zvláštní způsob vedení pátrání (profesionálním týmem, kterému právě takový cit pro detaily spíš chyběl).
Každopádně Peter May je pro mě příjemným obohacením mých čtenářských zkušeností s detektivním románem (možná právě proto, že tak úplně detektivním není), a protože moje první zkušenost dopadla daleko lépe, než bych očekávala, určitě se ještě setkáme u některého z dalších jeho příběhů. Docela se těším už teď :-).

A ještě, takhle nějako to mají místní nejen s vyšetřovacím týmem, ale nejspíš s celým okolním světem: „… aby bylo jasný, na tomhle ostrově neexistuje zákon. Lidi se o spravedlnost postarají sami. Jsme svobodný. Tohle je náš ostrov. A vy si můžete všichni políbit prdel.“

85 08.11.2019

Myslíte, že to není pravda? Že příběhy, které jste četli v téhle knize, se nikdy nestaly? No, nevím, nevím :-) … tohle totiž nejsou pohádky (pradávná fantasy literatura), ale pověsti, šířené ústním podáním, příběhy, které si lidé vyprávěli (to se totiž tak dřív dělalo, tenkrát ještě neměli televizi, a tak si lidé příběhy vyprávěli), příběhy založeným na reálných místech a někdy více, někdy méně (to už se tak úplně nedozvíme) reálných událostech, takže, kdo ví?

Některé z příběhů znám i jinak, třeba z vyprávění babiček, tradují se totiž i v naší rodině, jsem také rodačka z Východních Čech, stejně jako autor téhle sbírky pověstí z mého rodného regionu, oblasti, která je různými pověstmi, povídačkami a báchorkami doslova propletená skrz na skrz, máme tu totiž nejvyšší české hory, Krkonoše (a kdo by neznal Krakonoše a různé krkonošské povídky, příběhy a pověsti), romantickou oblast pískovcových skalních měst Český ráj (minimálně určitě znáte, díky panu Čtvrtkovi, Rumcajse s Mankou a Cipískem), labyrinty v Teplicko-Adršpašských skalách nebo rozsáhlé sbírky nádherné lidové architektury v Železnohorském regionu.

Pokud byste se tedy chtěli seznámit s texty lidové slovesnosti, s pověstmi, které se všechny vážou právě k východním Čechám, ve formě, která vám bude srozumitelná a především čtivá! … tak s touhle knížkou určitě nesáhnete vedle. Václav Horyna totiž své pověsti pojal trochu jinak – ústní lidové podání pověsti mu sice bylo předlohou, jádro pověsti tak zůstalo zachované, ale autor byl spíš spisovatel historických románů a příběhů (než ústní lidové slovesnosti), proto ve svých pověstech použil ty správné historické reálie – a z pověstí vytvořil spíš takové krátké historické příběhy s poutavým dějem.

„První pověsti jsem zaznamenal doslovně podle vyprávění ... Nezasahoval jsem do jejich vzpomínek. Avšak ne všem vypravěčům dal Bůh umění slova. Některá pověst byla strohá, jindy jsem slyšel nevhodné výrazy, často bylo třeba zavolat jiného, aby pověst dokončil. Selhávala paměť a vyrůstalo nesčetné množství variantů podle obrazotvornosti jedinců. … Když jsem na zkoušku předčítal původní záznamy, nepotkal jsem se s očekávaným úspěchem. … nikoho nezaujaly. … Byl jsem postaven před dvě možnosti: buď pečlivě zaznamenat vyprávění … a vydat je coby sešitek k dalšímu studiu, nebo odít je do krásnějšího roucha. … Rozhodl jsem se pro způsob druhý. Pověsti jsem nejen konservoval, ale při přísném zachování jejich podstaty jsem je uložil do poutavého prostředí, oživil vlastními dotazy paměť vypravěčů a opravil jejich chudičkou mluvu.“ (Václav Horyna)

A ještě jednu poznámku: abyste si nemysleli, Horyna z příběhů nevytvořil historické románky, stále jsou to pověsti (oděné do historických reálií) … takže v nich samozřejmě najdete i nadpřirozené úkazy, důraz na dobro vs. zlo, za krutými činy následují tresty a občas se objevují i morální ponaučení :-).

Většinou začínají krásně pohádkově poeticky … popisem malebné krajiny: „Okolo obou staveb byly husté lesy. Po obou březích Cidliny od Chlumce k Lučicům se táhnou široká luka. Dávají bohatou úrodu sena i otavy, protože řeka každého jara krajinu zaplaví.“ (Žrout Beneda)

… a pak už následuje představení hlavních protagonistů: „Jmenovala se Milada. Byla to sličná panna, radost na ni pohledět. Protože se rytířovi nenarodil syn, vychovávali lichnickou princeznu jako panoše. Jezdila na divokém koni, utkávala se s rytíři na turnajích, vrhala kopí a šermovala mečem, metala o lovech šípy a leckterý rytíř se jí nevyrovnal. Rok po roce tak z Milady vyrůstala mužatka. Neměla v sobě za mák dívčí jemnosti, zato odvahou zrovna sršela.“ (Princezna s kamenným srdcem)

… a jak to bylo dál? … to už si musíte přečíst sami … tuhle, o lichnické princezně znám od malinka, vyprávěla mi ji babička, Lichnický hrad (tedy jeho zříceninu) totiž máme skoro za humny :-).

70 01.11.2019