alef komentáře u knih

Myslíte, že to není pravda? Že příběhy, které jste četli v téhle knize, se nikdy nestaly? No, nevím, nevím :-) … tohle totiž nejsou pohádky (pradávná fantasy literatura), ale pověsti, šířené ústním podáním, příběhy, které si lidé vyprávěli (to se totiž tak dřív dělalo, tenkrát ještě neměli televizi, a tak si lidé příběhy vyprávěli), příběhy založeným na reálných místech a někdy více, někdy méně (to už se tak úplně nedozvíme) reálných událostech, takže, kdo ví?

Některé z příběhů znám i jinak, třeba z vyprávění babiček, tradují se totiž i v naší rodině, jsem také rodačka z Východních Čech, stejně jako autor téhle sbírky pověstí z mého rodného regionu, oblasti, která je různými pověstmi, povídačkami a báchorkami doslova propletená skrz na skrz, máme tu totiž nejvyšší české hory, Krkonoše (a kdo by neznal Krakonoše a různé krkonošské povídky, příběhy a pověsti), romantickou oblast pískovcových skalních měst Český ráj (minimálně určitě znáte, díky panu Čtvrtkovi, Rumcajse s Mankou a Cipískem), labyrinty v Teplicko-Adršpašských skalách nebo rozsáhlé sbírky nádherné lidové architektury v Železnohorském regionu.

Pokud byste se tedy chtěli seznámit s texty lidové slovesnosti, s pověstmi, které se všechny vážou právě k východním Čechám, ve formě, která vám bude srozumitelná a především čtivá! … tak s touhle knížkou určitě nesáhnete vedle. Václav Horyna totiž své pověsti pojal trochu jinak – ústní lidové podání pověsti mu sice bylo předlohou, jádro pověsti tak zůstalo zachované, ale autor byl spíš spisovatel historických románů a příběhů (než ústní lidové slovesnosti), proto ve svých pověstech použil ty správné historické reálie – a z pověstí vytvořil spíš takové krátké historické příběhy s poutavým dějem.

„První pověsti jsem zaznamenal doslovně podle vyprávění ... Nezasahoval jsem do jejich vzpomínek. Avšak ne všem vypravěčům dal Bůh umění slova. Některá pověst byla strohá, jindy jsem slyšel nevhodné výrazy, často bylo třeba zavolat jiného, aby pověst dokončil. Selhávala paměť a vyrůstalo nesčetné množství variantů podle obrazotvornosti jedinců. … Když jsem na zkoušku předčítal původní záznamy, nepotkal jsem se s očekávaným úspěchem. … nikoho nezaujaly. … Byl jsem postaven před dvě možnosti: buď pečlivě zaznamenat vyprávění … a vydat je coby sešitek k dalšímu studiu, nebo odít je do krásnějšího roucha. … Rozhodl jsem se pro způsob druhý. Pověsti jsem nejen konservoval, ale při přísném zachování jejich podstaty jsem je uložil do poutavého prostředí, oživil vlastními dotazy paměť vypravěčů a opravil jejich chudičkou mluvu.“ (Václav Horyna)

A ještě jednu poznámku: abyste si nemysleli, Horyna z příběhů nevytvořil historické románky, stále jsou to pověsti (oděné do historických reálií) … takže v nich samozřejmě najdete i nadpřirozené úkazy, důraz na dobro vs. zlo, za krutými činy následují tresty a občas se objevují i morální ponaučení :-).

Většinou začínají krásně pohádkově poeticky … popisem malebné krajiny: „Okolo obou staveb byly husté lesy. Po obou březích Cidliny od Chlumce k Lučicům se táhnou široká luka. Dávají bohatou úrodu sena i otavy, protože řeka každého jara krajinu zaplaví.“ (Žrout Beneda)

… a pak už následuje představení hlavních protagonistů: „Jmenovala se Milada. Byla to sličná panna, radost na ni pohledět. Protože se rytířovi nenarodil syn, vychovávali lichnickou princeznu jako panoše. Jezdila na divokém koni, utkávala se s rytíři na turnajích, vrhala kopí a šermovala mečem, metala o lovech šípy a leckterý rytíř se jí nevyrovnal. Rok po roce tak z Milady vyrůstala mužatka. Neměla v sobě za mák dívčí jemnosti, zato odvahou zrovna sršela.“ (Princezna s kamenným srdcem)

… a jak to bylo dál? … to už si musíte přečíst sami … tuhle, o lichnické princezně znám od malinka, vyprávěla mi ji babička, Lichnický hrad (tedy jeho zříceninu) totiž máme skoro za humny :-).

70 01.11.2019

„Nikdy nevíme, čí život ovlivníme, nebo kdy a proč se to stane. Aspoň, dokud budoucnost nenahradí přítomnost. Poznáme to, až už je pozdě.“

A ještě něco byste měli o „Dávnolandu“ vědět: „Je tam mnohem méně papírování a sakra víc důvěry.“ :-)

Příběh, který máte v rukou, je extra mrazivý, přestože to není žádný z hororů od jejich mistra, i tak studí až do morku kostí …

„Něco bylo špatně, a něco bylo zlé … a vše, co následovalo, vyplynulo ze slz …“

Totiž, abyste tomu rozuměli, „něco nesedělo, a z nějakého důvodu (všechno) vypadalo (dost) vyšinutě“ … tak začíná příběh, z pera prvotřídního Vypravěče, protože, jestli v něčem Stephen King opravdu vyniká, tak je to jeho umění … vyprávět příběhy. Možná proto se některé jeho knihy, a tahle mezi ně patří, dají jen velmi složitě (se svými 750 stranami) nacpat do dámské kabelky :-), jsou totiž naprosto precizně a do nejmenších detailů propracované (jsou autoři, a pan King mezi ně patří, kteří UMÍ psát velmi rozsáhlé příběhy, přičemž nemáte pocit, že by tam jedna jediná strana byla navíc, a kdy máte pocit, že příběh „žijete“). Dallas 63 si tak řadím na pomyslnou první příčku, o kterou se teď bude prát se sérií Temná věž a s post-apo Svědectvím, navíc po ní dost „pokukuje“ i další z post-apo Pod kupolí :-)).

Všechny tyto příběhy mají u mě něco společného, otevřete první stránku a začnete číst, a pak se to stane, náhle a bez varování, prostě sledujete běh událostí a výsledný obraz je natolik plastický, že v tu chvíli ztracíte kontakt s realitou, a je to! … skrze nehmatatelnou hranici jste vstoupili, v následující chvíli už se úplně přirozeně procházíte, třeba po ulici v Derry, kde je „něco špatně … a něco úplně zle (a které) z nějakého důvodu vypadá vyšinutě“ … nevíte přesně o co jde, ale stejně, jako hlavní hrdina to cítíte v kostech … „minulost je (totiž) zatvrzelá a změnám se vzpírá“ … a navíc, je tu ten problém s časem: „čas, ten pásový dopravník, na kterém se všichni musíme vézt“ … nebo možná je to problém jen s tím pásovým dopravníkem, čert ví proč nefunguje tak, jak má? … možná za to může „motýlí efekt“, že se „život najednou rázem otočí … někdy v náš prospěch, ale častěji se odvrátí, (pak) jen zašaškuje a cestou ještě křikne: Sbohem zlato, bylo to dobré, dokud to trvalo, že?“

A pak to uslyšíte, vlastně to nemůžete v žádném případě přeslechnout, protože ten, kdo to říká, vysloveně řve: „Co seš do prdele zač? … Ty tady nemáš být!“

Ani vy TAM nemáte být! Byli jste vtaženi zpět … do běhu dějin … na začátek? … JENŽE, na jaký začátek? … je to ten správný? … je vůbec nějaký začátek? … nemudrujte, prostě „JE to začátek“, … otázka totiž zní úplně jinak: „KDE je konec?“

„Je-li vůbec možné, poznat o komkoliv celou pravdu? Lidská paměť je nejenom nespolehlivá, ale navíc marnivá …“
(Nahý jsem přišel na svět – D. Weiss)

115 30.10.2019

V poměrně krátké době jsem se dostala už k druhé "lékařské" knize. Abycho to uvedla na pravou míru, v obou případech se jedná o knihu, nikoliv odbornou, ale o knihu napsanou lékařem. V obou případech se jednalo o můj cílený výběr, ale z velké části spíš o shodu náhod, a v obou případech se jednalo o příjemné překvapení a pohodové čtení :-).
Tou první byl výborný Labyrint pohybu od prof. Koláře, známého fyzioterapeuta (která mi byla doporučena, a tímto ji doporučuji dál :-), můj komentář k ní je u knihy) a tou druhou Historky z mého života a cest od prof. Chrobáka.
Důvod, proč jsem po téhle knize sáhla vlastně téměř nesouvisí s jejím obsahem, ani s osobou prof. Chrobáka, a jde opravdu spíš o zajímavou shodu okolností. Totiž, do splnění čtenářské výzvy mi chyběla poslední kniha, poslední téma: Kniha, jejíž děj se odehrává v Ostravě, a já si prostě nějak nemohla vybrat (nic mi nesedělo), až jsem objevila, čistě náhodou tuhle knížku, ve které prof. Chrobák, emeritní profesor Lékařské fakulty Karlovy univerzity, internista a hematolog, vypráví svůj vlastní příběh, vypráví o svém životě, na "historky", vzhledem k jeho životní cestě, opravdu bohatém ... a právě o tom si v téhle knize přečtete.
Je to takové příjemné vzpomínání, pro mě s jednou (viz. výše - důležitou) přidanou hodnotou, pan profesor své dětství strávil na Ostravsku, částečně přímo v Ostravě, tudíž pokládám tímto poslední bod letošní výzvy za splněný. A čtení téhle knížky za, na to, jak obtížně jsem se k ní dopracovávala, nakonec pro mě příjemným způsobem strávený čas s výjimečným a zajímavým člověkem.

"Dědeček s babičkou bydleli v Hrabůvce, dnešní součásti Ostravy, v tzv. Nové Kolonii, kterou Vítkovické železárny postavily pro své zaměstnance. Byla to na svou dobu výstavná kolonie, kteru se železárny chlubily před ... návštěvníky. ... K babičce a dědečkovi jsem se vždy moc těšil, mimo jiné proto, že dědeček mi před spaním vyprávěl pohádky. Jeho osobitý způsob vyprávění provázený barvitými přirovnáními se mi líbil do té míry, že jsem v dětství žádnou jinou pohádku nedočetl, prostě proto, že neodpovídala dědečkovu způsobu vyprávění..."
... věřím, že dědečkův ostravský dialekt udělal své :-).

A taky věřím, že život na Ostravsku byl poměrně složitý, nejen pro svou vlastní rázovitou atmosféru a obyvatele, ale taky pro zajímavé umístění v politicko-hospodářsko-geograficky nestálé oblasti na česko-polsko-slovenském pomezí (jak kdy dle příslušné doby) ...
"Krátce potom, co jsem začal v Paskově chodit do první třídy, ... přišel od strýce, v té době učitele v Oldřichovicích na Těšínsku, dopis. Strýc se obracel na rodiče s prosbou, zda bych nemohl navštěvovat první třidu v Oldřichovicích, aby byl splněn počet šesti dětí, nutný pro otevření prvního oddělení tamní české dvojtřídky. V místě byla rovněž polská škola a zápasilo se o každé dítě. ... Mé dvacetileté tetě Martě pocházející z Liptovského Mikuláše tak přibyla navíc ... péče o prvňáčka. Její krásná slovenština mne natolik ovlivnila, že jsem již ve čtvrté třídě obecné školy přečetl první slovenskou knížku a slovenština mi zůstala blízká po celý život."
...
"Byl to v té době kraj chudý, a tak jsem muse chodit do školy, pokud neuhodila zima, bos s knížkami nikoliv v brašně, ale pod paží, aby se synek "kierownika" (polsky řídícího učitele) v ničem nelišil od ostatních dětí."

Knížka tak splnila mé zadání bohatě, ale dala mi toho mnohem, mnohem víc, "poslouchat" totiž poutavé a lehce plynoucí vyprávění pana profesora bylo hodně víc než jen zajímavé, v mnohém opravdově "poučné", abyste rozuměli, v čistě pozitivním smyslu toho slova ...

"Přínosné byly velké vizity docenta Bobka. Jeho zásadou bylo heslo, podobně jako u slavného lékaře Williama Oslera: "Nesahejte na nemocného dříve, pokud nevytěžíte maximum z vyšetření pohledem." A opravdu není toho málo, co se dá vytěžit z pečlivého vyšetření pohledem."

Kéž by se "poučili" i někteří současní lékaři, často hledící víc do svých laptopů, než na své pacienty :-).

61 23.10.2019

„Lidmi jsme proto, že máme představivost, ne proto, že jsme inteligentní …“
(Terry Pratchett)

Navždy budu Terryho Pratchetta obdivovat pro jeho naprosto přirozenou schopnost spojovat všemožné představy do rozmanitých situací pomocí logických postupů a přetavit je do geniálních dvojsmyslů a dvojznačností :-).

Dámy a pánové! V dalším z příběhů Zeměplochy se dozvíte, co se stane, když … "minulost přeskočí přímo do budoucnosti a vás unáší s sebou". 

Vše začíná „jedné modročerné noci, ve které zavládl onen nekonečně hluboký druh temnoty, který se nedá jednoduše vysvětlit pouhou nepřítomností měsíce a hvězd, protože za nocí, jako je tahle, si obyčejní lidé vlezou co nejdříve do postele a stáhnou pokrývky přes hlavu, protože cítí, že nastanou chvíle, které patří někomu jinému“.

Ale nebojte se! I po takové noci přijde ráno, kdy bude zase všechno normální … tedy, … skoro normální, nebo snad normální, alespoň tolik, nakolik to může v Lancre normální být. V kovárně Jasoně Ogga stále žije mravenec, kterého jednou ze žertu mladý Jasoň okoval, to tenkrát proseděl v kovárně celou noc se zvětšovacím sklem a kovadlinkou, kterou si udělal z hlavičky špendlíku, a tak stále můžete občas zaslechnout, jak při chůzi ťuká nožičkama do kamenné podlaze … a král Verence II. stále vlastní nekonečnou víru v užitečnost vědomostí získaných z knih, a dokonce si vytvořil neobvyklý názor, že být dobrým králem znamená udělat z království místo, kde by se všem žilo lépe než kdykoliv předtím :-).

Jenže pak, jak správně očekáváte, se to všechno zvrtne … čarodějky se vrátily z cest, aby se zas pěkně mohly začíst starat lidem o jejich záležitosti, totiž, radši se ani neodvažujte představit si, co všechno by mohli lidé natropit, kdyby se o ně starali sami :-).

Takže, čarodějky se vrátily z cest, a jak je jejich dobrý zvykem, za neustálého dohadování jedné s druhou, druhé s třetí a třetí s první, se to stalo … "žádný vítr, jen náhlý těžký klid, při němž vám začne znít v uších" … vysvětlováním se čarodějky určitě unavovat nebudou, jsou jisté věci, které prostě víte…

„Ehmm“, odkašlala si Magráta, „všechny víme, co to znamená, že“… a kruhy v obilí nikdy nevěstí nic dobrého.
A navíc, Magráta se má brzy vdávat, v den letního slunovratu, po němž následuje svatojánská noc … „Chyba, velká chyba, vybrali jste si moc špatně,” zavrtěla smutně hlavou Stařenka Oggová.

Jestli si Magráta vybrala opravdu špatně, to už budete muset zjistit sami, ale, jedním si můžete být jistí, … i když by dobromyslnou stařenku Oggovou, vždy usměvavou a s nekonečně dobrou náladou, španělská inkvizice nejspíš vyloučila ze svých řad pro přílišnou tvrdost, i když se Bábi Zlopočasná mračí a s jejím přísným, zlomyslným až pohrdlivým výrazem si není radno zahrávat, protože by se vám mohlo stát, že vám naroste nos délky a tvaru salátové okurky, a i když se Magráta na vás dívá s výrazem nekonečné dobroty a přitom řádně zmateně, … když půjde do tuhého, pak tyhle tři dámy začnou … SPOLUPRACOVAT, a to se teprve začnou dít věci :-).

A ještě jednu nevyžádanou radu vám dám … dejte si, prosím, cestou pozor … na jednoho zvláštního „sběratele“ :-) …

VILÉME SKŘUSKO. „Ano?”
BUDETE TAK LASKAV? PROSÍM TUDY.
„Vy jste lovec?”
JÁ O SOBĚ RADĚJI UVAŽUJI JAKO O SBĚRATELI POSTRADATELNÝCH MALIČKOSTÍ, BEZ KTERÝCH TO NEJDE, Smrť se usmál.
Skřuskova posmrtná obočí se stáhla u kořene nebohého nosu. „Cože? Něco jako sherry, hořčice, koření… takové věci?”
Smrť si povzdechl. Bylo zbytečné plýtvat na lidi metaforami. Někdy měl pocit, že ho nikdo nebere vážně. MYSLEL JSEM TÍM, ŽE SBÍRÁM LIDSKÉ ŽIVOTY, NEBO PŘESNĚJI ŘEČENO JE LIDEM BERU.

74 21.10.2019

1* … tak předně, je to poetické: „Dětství! Nevinné dětství! V tomhle pokoji jsem spávala, tady tudy jsem viděla do sadu, a štěstí se probouzelo zároveň se mnou, každé ráno, a sad byl tenkrát právě takový, vůbec se nezměnil. (Směje se radostí.) Jako zasněžený! Drahý, starý sad! Po sychravém podzimu a mrazivé zimě zase celý omládl, štěstím jen kvete, nebe mu přeje…“

2* … je to symbolicky melancholické … loučení se starým životem a s minulou dobou, totiž, s prodejem domova většinou měníte svůj osud a začínáte žít svůj život znova: „Na oknech nevisí záclony, na stěnách nevisí obrazy, nábytku zůstalo málo, je složen v jednom rohu, jakoby na prodej. Je tu jaksi prázdno. U dveří z pokoje stojí kufry, cestovní brašny apod. Dveře nalevo jsou otevřené, odtud je slyšet hlasy …“
…
„Pole. Stará, nachýlená, dávno zpustlá kaplička, vedle ní studánka, velké kameny, zřejmě bývalé náhrobní desky, a stará lavička. Je vidět cestu ke Gajevovu domu. Stranou strmí tmavá hradba topolů; tam začíná višňový sad. V pozadí je řada telegrafních sloupů a daleko na obzoru se nejasně rýsuje velké město …“

3* …je to geniálně metaforické … varování, přestanete-li se totiž starat, ale taky obdivovat kráse višňového sadu, přestane kvést, přestane rodit úžasně sladkokyselé plody a zahyne, a přestanete-li se starat o svůj domov, o zem ve které žijete, dopadne stejně : „Celá zem je náš sad. Velká a krásná zem, je na ní mnoho kouzelných míst. (Pauza.) Podívejte, Aňo, váš děd, praděd a všichni vaši předkové měli nevolníky, vlastnili živé lidi; z každé višně v sadu, z každého lístku, z každého kmene se na vás přece musí dívat lidská bytost, musíte přece slyšet hlasy... Vlastnit živé lidi - to vás všechny od základu proměnilo, ty, co žili dřív, i ty, co žijí teď, tak proměnilo, že vaše matka, vy, váš strýc, už ani nepozorujete, že žijete na dluh, na cizí účet, na účet těch lidí, které nepouštíte dál než do předsíně… Jsme pozadu minimálně o dvě stě let, nemáme zatím vůbec nic, nemáme jasný názor na vlastní dějiny, my jenom filozofujeme, stěžujeme si na nudu nebo pijeme vodku. Vždyť je to tak jasné: abychom začali v přítomnosti skutečně žít, musíme nejdřív vykoupit svou minulost, skoncovat s ní …“

4* … je to ironické … totiž, zesměšňující v konkrétním okamžiku nebo situaci: „Jsem kultivovaný člověk, čtu různé pozoruhodné knihy, ale nijak nemohu pochopit směr, co vlastně chci, mám-li žít nebo mám-li se zastřelit, abych tak řekl, ale nicméně, stále s sebou nosím revolver.“
…
„Zůstat tady je vyloučená věc. (…) Vidíte to sama, země nevzdělaná, lidi nestydatý, přitom ta nuda, a v kuchyni se vaří, že to ani nejde popsat.“

5* … a je to pravdivě vypovídající … popisující maličkosti každodenního života, a hovořící tak o povaze lidské existence, o tom, že ať už je svět kolem jaký chce, zůstávají v něm stále stejní lidé, se stále stejnými problémy i pocity, často, že celý život dělali něco jiného, než dělat chtěli :-) : „Říkají si inteligenti, ale služebnictvu tykají, obyčejný člověk je pro ně dobytek, studují špatně, čtou povrchně, absolutně na nic nesáhnou, o vědě jenom žvaní a umění moc nerozumějí. Všichni jsou smrtelně vážní, všichni se tváří přísně, všichni diskutují jen o věcech důležitých, o filozofii, a přitom nikdo nevidí, že dělníci nemají co do úst, spí bez přikrývek, všude štěnice, smrad, vlhko, mravní špína… Zřejmě máme všechny ty vznešené úvahy jenom na to, aby se odvedla pozornost jinam. Ukažte mi, kde jsou ty jesle, o kterých se toho pořád tolik namluví, kde jsou ty čítárny? O těch se jenom píše v románech, ale ve skutečnosti prostě nejsou. Jenom špína, tupost… Bojím se těch upjatých ksichtů, nesnáším je. Nemám rád, když se mluví moc vážně. Radši toho nechme!“
…
„Mluvili jsme včera dlouho, ale k ničemu jsme nedošli. V lidské hrdosti je podle vás cosi mystického. Možná že máte svým způsobem pravdu, ale když to člověk vezme jednoduše selským rozumem, tak jakápak hrdost, copak má nějaký smysl, když je člověk už fyziologicky nevalně zařízen, když je ve zdrcující většině případů hrubý, hloupý a hluboce nešťastný. Musíme se přestat obdivovat sami sobě …“

Školní povinná četba se ke mně, skrze mé děti, znovu a znovu vrací :-); u Višňového sadu mi tohle „opáčko“ vůbec nevadilo, naopak, bylo to opětovné krásné a pocitové setkání :-) ... s hrdiny, kteří (tím svým typicky ruským způsobem) hodně mluví, hodně se zpovídají, a povětšinou málo jednají, pokud vůbec něco dělají :-).

„Drahý, starý, krásný sad… Můj život, moje mládí, moje štěstí… Sbohem!“

87 17.10.2019

„Univerzum bez vědomí si představíme celkem snadno, jenže když to uděláte, zjistíte, že jste si představili univerzum, které zcela postrádá význam.“ (John R. Searle, filozof)

"S myslí a vědomím je to složité, věda se velmi dlouho tvářila optimisticky, co se týče jejich ambicí – s pomocí vědecké metody zcela porozumět všem zákoutím naší mysli. Zrovna tak se jen pomalu mění přesvědčení, že existuje jediný objektivní a bezrozporný obraz světa – a s ním zjištění, že nelze trvat ani na jediné metodě jeho poznávání." (Anton Markoš, vědec, biolog, etolog, antropolog, filozof)

Lidská mysl je mé oblíbené téma, ale přiznám se, že mám přeci jen asi blíž k těm, řekněme vědečtějším, způsobům poznávání, ale možná bych spíš řekla, že se snažím o poznání bezpředsudečné, a tudíž, navzdory tomu, že publikace víceméně spadající pod štítek esoterika, či „hnutí New Age“, nijak nevyhledávám, přidala jsem tuto na seznam přečtené literatury, ona se totiž do jisté míry také zabývá lidskou myslí, sice trochu jinak, ale to vlastně nevadí, nejsem zavrhovatel těchto myšlenek, spíš bych se označila za jejich kritického čitatele :-), a tak jsem k téhle knize taky přistoupila.

Možná jsem proto k příběhu – pátrání po tajemném rukopisu, přistoupila přeci jen trochu předpojatě (možná k tomu trošku přispěl i, podle mě strašný, přebal knihy odrazující od toho knížku otevřít, a nebýt shody okolností, kdy mi knížku vyloženě „pod nos“ přinesla kolegyně v práci, s tím, ať si ji přečtu … náhoda?, … shoda okolností? – i o nich tahle knížka je, a ony hrají, nejen v téhle knize, ale v našich životech, jak tušíte, a jak se i dozvíte, velkou roli, takže, nestalo by se tak, kdybych knihu prostě viděla na pultě knihkupectví, určitě bych ji minula bez povšimnutí), ale vraťme se k obsahu.
Bohužel první stránky, uvozující příběh, ve mně nevzbudily dobrý pocit, spíš bych řekla, že jsem měla neodbytný pocit manipulace … právě skrze vyprávění, a nepodařilo se mi zbavit se ho vlastně po celou dobu čtení (ostatně to je jeden z důvodů, proč mě takové knížky moc neoslovují, cítím z nich účelovost vyprávění, jehož jediným cílem je dostat čtenáře, tam, kde ho chce autor mít – žasnoucího nad „nově objeveným starým poselstvím“), jenže, jsem přirozeně zvědavá, a tak jsem četla dál, zajímalo mě samozřejmě „co je za oponou“ … co je skryté … co se objeví, když se mlha rozplyne …
Příběh, téměř dobrodružný mi tedy přišel, jak jsem řekla, prvoplánově účelový, navozující správné pocity, vedoucí čtenáře, do konkrétní pozice následného efektu „prozření“ (trochu jsem to čekala), to, co následovalo, ale nebylo zas tak špatné, každopádně hodné zamyšlení, a možná právě o tom, poselství je …

A tak se o něco z toho, co jsem si odnesla, s vámi podělím ...
… dej si pozor, abys neuvízla v exaktním myšlení … není nutné se vždy pokoušet o přesnou racionální definici, protože subjektivní vjemy nejde vždycky zcela uchopit rozumem :-),
… buď připravená využít příležitosti, které se ti ve správném čase a na správném místě naskytují … k tomu není co namítnout, náhody nás totiž často dovádějí k cíli :-),
… a dávej si pozor na předpojatost … i s tím mohu jen souhlasit, nebývá dobré vložit veškerou důvěru do jedněch rukou, ať už jsou to ruce vědy, církve, či jiných institucí, protože tohle přesně nás (svět) dostalo až sem, k technicky vyspělé civilizaci, která systematicky ničí tuhle planetu, a která se spolehla (předpojatě?) nebo prostě jednostranně, dát přednost čistě racionálnímu rozvoji mysli a jejímž největším problémem je, že tak ztrácíme sami sebe, kdy materiální pohodlí nahradilo, řekněme duchovnější složky našich životů, a my tak nevíme, kvůli čemu žijeme :-).

Nakonec si ještě dovolím zabrousit do pro mě té méně známe oblasti, esoteriky, či duchovního rozvoje, a protože se snažím být nepředpojatá, snad i vnímavá, našla jsem i zde myšlenky, které mě oslovily, jako třeba, … že jsou „jevy, které nelze exaktně zkoumat, ale přesto je vnímáme díky KRÁSE … jako krásné cítíme, že existují, cítíme jejich vnitřní krásu …“. V našem světě prostě JSOU …věci, myšlenky, které nám jsou transcendentní, přesahují nás … o tom žádná :-) … a díky tomu pak můžeme svět vnímat trochu jinak, možná tím, že nás posouvají do jiných (vyšších?) mentálních úrovní a v nás tak vzbuzují pozitivní pocity … většině z nich se říká „láska“ … a ta má hodně podob :-).

62 11.10.2019

„Čtyřicet sekund. Tak dlouho mi trvalo, než jsem přicestoval z naší zahrady do smyčky 19. století v Londýně. Čtyřicet sekund … než jsem vystoupil … v Ďáblově akru. Z toho pocitu se mi točila hlava …“

Čtyřicet sekund, tak dlouho mi trvalo, abych se zorientovala. Čtyřicet sekund a byla jsem zpět, až mě to samotnou překvapilo, jak lehce a plynule se mi to podařilo, jak hladké a naprosto přirozené to bylo, vrátit se mezi podivné a zjistit, co bylo dál, poté … poté, co se příběh v 3. knize uzavřel.
V Americe, kam se příběh přesunul, mě čekalo docela milé překvapení, totiž, zjištění, že autor to má pod kontrolou, osudy hrdinů (známých i těch nových) má dobře promyšlené, příběh, který vypráví, se posunul trochu jinam a přitom se o ten původní úplně přirozeně opírá a navazuje na něj.
A mě to znovu bavilo, příběh podivných na americkém kontinentě se utvářel trochu jinak než ten evropský, v popředí totiž nebyli netvoři a stvůry a boj s nimi, ale daleko víc šlo o boje vnitřní, kdy na pozadí řekněme procesu utváření morálních hodnot, bojují podivní hrdinové o to, jak získat důvěru sám v sebe, a protože mají své smyčky i zde, procestují tak Ameriku v době rasové segregace, před ní i tu současnou, v té pak je jejich nejdůležitějším úkolem … dospět.
Cesta je to rozhodně ve všech směrech dobrodružná, a je zajímavé sledovat, jak postupně zjišťují, že to, co nejvíc ohrožuje člověka (ať už normálního, či podivného) nejsou stvůry a netvoři, ale zase jen člověk!

Jen při tom nesmíte zapomenout (a teď mám na mysli hlavně čtenáře, kteří nespadají do kategorie „young adult“), s kým máte tu čest, tedy, že naši staří známí podivní jsou dospívající teenageři, tenhle fakt má totiž na příběh dost velký vliv.
Já si to musela připomínat docela často, jediným problémem, který jsem totiž s touto knížkou měla, byli, stejně, jako v předchozích dílech, hlavní hrdinové (Jacob a Emma), a to i přesto, že jsem si už na leccos (při paměti jejich teenagerského věku) zvykla, je mou jedinou výtkou k autorovi (z čistě subjektivních důvodů, jak to působilo na mě) … určitý způsob chování a vyjadřování, totiž, abych to upřesnila, Jacobovi, Emmě i jejich přátelům, jsem prostě některé jejich reakce, tak úplně nevěřila … chápu, Emmě a ostatním podivným je plus mínus 140 let :-), tak se to dá pochopit, ale co Jacob? … za mě, je se svými na svůj věk (16 roků) příliš přemoudřelými, příliš dospělými, reakcemi nejméně věrohodnou postavou z celé knihy … a nezachrání to ani občasné věrohodně trucovité záchvaty náhlého vzdoru :-).

70 10.10.2019

Tahle knížka je o těle, ale ještě spíš o duši, „ono totiž jedno bez druhého není nic“… a zázraky se mohou dít jen, „když tělo duši poslouchá“.

Tahle knížka je o životě, ale ještě spíš o lásce a přirozenosti, ono totiž jedno bez druhého není nic … a zázraky se mohou dít jen, když se opětovně spolehneme na přirozenou ochranu „bez ní totiž jsou lidé tělesně i duševně mnohem zranitelnější“.

Tahle knížka je o vášni, ale ještě víc o přiměřenosti, ono totiž jedno bez druhého není nic … a zázraky se mohou dít jen, když se zamyslíme nad dnešní situací, „kdy se člověk stal mírou všeho“, ono totiž „nelze usilovat jen o to, aby byl každý den příjemný“, daleko důležitější je, aby člověk nebyl „životními událostmi vláčen, ale aby se podílel, … aby méně odsuzoval, a spíš se snažil být soudný“.

Tahle knížka je vysvětlením, ale ještě víc je o změně pohledu, ono totiž jedno bez druhého není nic … a zázraky se mohou dít jen, když přestaneme hledat poruchy a soustředíme se na jejich příčiny… daleko důležitější je tedy „probuzení“...

„Předěl nastal, když se ochrnuté svaly přestaly znehybňovat sádrovým krunýřem, ale mobilizovat pohybem! … probouzením svalové aktivity!“

Děkuji Renatě Červenkové i profesoru Kolářovi za jejich povídání, bylo to totiž rozhodně zajímavé setkání s inspirativním člověkem, který mi je mnohými svými profesními i životními postoji dost blízký, vidí svět, podobně :-), ... a pokud se vrátím k přirozenosti pohybu, tak tam to platí téměř 100%.

82 08.10.2019

„Celý svůj život jsem miloval krajinu, krajina byla vždycky lepší než lidi. Lidi mě vždycky všude zajímali jen velmi málo ...“

„Tak jsme teď jeli písčitou brázdou silnice, světla vozu vyhledávala oči nočních ptáků, kteří se choulili tak dlouho do písku na silnici, dokud nebyl předek vozu skoro až na nich a oni v hebkém úděsu nevzlétli …“

Krásná slova, krásné popisy, krásný jazyk … však je to taky Hemingway … s jeho srozumitelným, dobře čitelným, v podstatě prostým a přirozeným stylem, … a přesto tohle čtení bolelo! Ne, právě proto bolelo!

"Co tady děláte?“
„Střílím.“
„Doufám, že ne slony?“
„Ne. Kudu.“
„Jak může někdo střílet kudu? Inteligentní člověk, básník, a střílíte kudu?“ „Prosím vás, co z toho máte, když zabijete kudu?“ … „Víte, já nezabíjím nic. … Proč to děláte?“
„Protože se mi to líbí.“
„No když se vám to líbí.“ … „Vidím, že se v některých věcech neshodnem. Ale těší mě, že jsem se seznámil s jedním ze slavných lidí“ … „Tak co,“ povídá Kandinsky, „dohodli jste válečný plán? Už jste se domluvili, jak na tu ubohou zvěř vyzrát?“

Hemingway se nijak nesnaží mudrovat, nebo filozofovat, on spíš jen prostě zaznamenává jednoduché události a fakta, jenže ty pak pospolu nabývají úplně jiného významu. Týralo mě to, emočně jsem to hodně prožívala, a přesto jsem to musela přečíst … přesvědčit se, proč by se tahle kniha číst měla (a jsem přesvědčená, že by se číst opravdu měla) navzdory (pro mě) velmi drsným, a tak realistickým a sugestivním (a určitě i pravdivým) popisům lovu zvěře.

Právě taková knížka totiž může ukázat, že i takovému zarytému a vášnivému lovci se nakonec může krásná africká příroda ukázat, nejen jako lovecké teritorium!

„...to je můj život a ten si budu žít, jak se mi líbí a kde se mi líbí. A tam, kde jsem si ho právě žil, tam se mi líbil ohromně. Nebe tady bylo hezčí než v Itálii. Houby, nebylo. Nejhezčí nebe je v Itálii a ve Španělsku a na podzim v severním Michiganu a na podzim v Mexickém zálivu u Kuby. Na světě se najde lepší nebe, než je tohle; ale lepší krajina ne.
Teď jsem netoužil po ničem jiném než se vrátit do Afriky. Ještě jsme z ní neodjeli, ale kdykoli jsem se v noci probudil, ležel jsem a poslouchal a už se mi po ní stýskalo.
Jak jsem se teď díval klenbou stromů na oblohu, po které hnal vítr bílá oblaka, miloval jsem v tu chvíli tu krajinu tak, že jsem měl stejný pocit štěstí, jako když byl člověk právě se ženou, již doopravdy miluje, a teď cítí, že se vybraná studna znova naplňuje a voda už je zase nahoře; člověk ji nikdy nedokáže vyčerpat úplně, i když se dostal až ke dnu, chce víc a víc, chce mít, chce být, chce se do ní ponořit, chce, aby mu znova a znova patřila až na věčnost, na věčnost, která trvá a trvá, až najednou náhle skončí; snaží se zadržet čas a někdy ho zadrží tak dokonale, že se nemůže dočkat, až uslyší, že se zase rozběhl, a pak se mu rozbíhá příliš pomalu. Ale jestliže se vám podařilo milovat se s ní šťastně a bez rmutu, nepřestane vás milovat a už nikdy nebudete sami; ať pak miluje kohokoli, ať odejde kamkoli, vás miluje víc. Když se člověk miloval s nějakou ženou nebo s nějakou krajinou, měl štěstí, a i když pak třeba umře, už na tom nezáleží. A já teď byl v Africe a moje touha po ní nebyla ukojena, toužil jsem zažít střídání ročních období, zažít příchod dešťů a nemuset se stěhovat dál a dál, zažít nepohodlí, jímž si člověk vykupuje reálnost zážitku, poznat jména stromů, drobných zvířat a jména všech ptáků, poznat její řeč, mít na ni dost času a pohybovat se pomalu.“

Tak tohle přesně je Hemingway!

… a tohle ale taky: „Poznám dobrou krajinu, jak se na ni podívám. Je tady zvěř, spousta ptactva a domorodci se mi líbí. Můžu tady střílet a lovit ryby.“

79 04.10.2019

„Není to určitá krása, jež v srdci mi vzbuzuje lásku,
na sta já důvodů mám, stále mít některou rád …“

Hlavním a jediným tématem Ovidiových milostných elegií je láska … ne láska, jako cit, ale jako hra, kde je důležité znát její pravidla :-) … básník je tedy oddaný milence, odhodlaný sloužit ji tělem i duší :-).

Jenže Ovidius byl taky experimentátor, jeho poezie je tak spíš zábavnou literární hrou /a to mě na ní baví :-)/ … hlásí se k elegické poezii, ale přitom její pravidla záměrně porušuje, takže tu najdete na svou dobu neobvyklé motivy (třeba porušuje pravidlo jedné milenky, realisticky a s lehkostí popisuje milostné zkušenosti, nebo, žárlit a tak trpět může i milenka, nejen básník, atp.).

Ovidiova poezie je tak nejen krásná, ale i zábavná, právě svou lehkostí a rozmanitostí, … je malebná, lyricky vyprávějící, ale přitom hravě rozmarná, … je křehká i něžná, ale přitom realisticky duchaplná … je prostě vynalézavě živá ...

74 03.10.2019

„V hloubi duše to víme. Je to jako nějaká intuice, instinkt, pocit, který není snadné popsat. V japonštině existuje pro tyto hluboké, těžko popsatelné pocity slovo júgen. Júgen nám zprostředkovává niterné chápání krásy … souvisí s tímto světem, ale zároveň naznačuje, že ho nějak přesahuje.“

… je to třepotání stínů, když svítí slunce a jdete lesem,
… je to rozlévající se zlatá záře nad stromy, když svítá,
… je to les, když ho pohlcuje tma, při západu slunce …

… jsou to pocity, radosti, které cítíme, při dětských hrách na schovávanou mezi lesními velikány,
… jsou to pocity, spokojenosti, které zakoušíme při sbírání těch nejsladších malin,
… jsou to pocity, úžasu, které nás prostoupí, když potichu a nepozorováni tiše sledujeme srnky na palouku,
… jsou to pocity, zklidnění mysli, když jdete lesem a jen sledujete, a taky posloucháte zvuky, které vydává všechen ten život kolem.

O co tu tedy jde?

Vlastně nic nového pod sluncem … o prostý pobyt v přírodě :-) … a samozřejmě, o zapojení všech 5ti smyslů … dívejte se … poslouchejte zvuky lesa … ochutnejte lesní plody … objímejte stromy … a přivoňte si. Vzpomínáte? Tohle všechno jste už dělali … jako děti :-) … tak v tom prostě jen pokračujte … a bude vám fajn :-).

V knížce vám je podrobně vysvětlen současný moderní trend … léčby stresu … ve kterém ovšem nejde o nic jiného než o znovunalezení kouzla lesa … dobré pocity jsou totiž půl zdraví, a možná můžeme rovnou říct, že celé, zklidňují nejen mysl, ale regenerují celé tělo.

Tak už jen zbývá, vyjít si do lesa, nebo kamkoliv jinam, do přírody, kde vám to je milé, blízké, prostě, kde vám je příjemně, získáte tak minimálně dobrou náladu a příliv energie, který pocítíte, za to určitě stojí :-).

PS: … les opravdu léčí :-).

64 01.10.2019

„Foucaultova disciplinární společnost špitálů, ústavů pro choromyslné, žalářů, kasáren a fabrik již není společností dneška. Její místo už dávno zaujala docela jiná společnost, totiž společnost fitness center, kancelářských věží, bank, letišť, nákupních galerií a genetických laboratoří. Společnost jednadvacátého století již není disciplinární společností, ale společností výkonu. A jejími obyvateli už nejsou „subjekty poslušnosti“, nýbrž „subjekty výkonnosti!"

Pochopila jsem, … žijeme v poměrně složité době, … totiž na předělu dvou epoch, kdy negativní disciplinární společnost ještě udává tón a vesele generuje blázny a zločince, a do toho se o slovo hlásí „nová doba“, tedy společnost výkonu, produkující dnes už poměrně ve velkém, depresivní jedince a životní i společenské zkrachovance.

Možná víc než kamkoliv jinde se sem teď hodí symbol „moderní doby“ … :-) … smajlík, jako symbol věčného úsměvu a symbol emoce … protože pokud bych měla v jedné větě objasnit téma této studie, asi bych k jejímu názvu přidala podtitul:

„Emoční vyčerpání je to, co nás nejvíc ohrožuje!“

Knih, jako je tato, které z různých úhlů pohledu rozebírající do detailu krizi společnosti, kterou si víceméně už běžně přiznáváme, dnes najdete poměrně velké množství, stačí vybrat si, z jakého zorného úhlu se chcete dívat, i v tomto směru máte téměř neomezené možnosti … můžete se dívat zorným úhlem psychologie, sociologie, politologie, samozřejmě historie, v podstatě snad všech společenských věd (a i mnoha exaktních), samozřejmě vč. jejich „nadstavby“, o kterou se snaží filozofie. A právě z tohoto ranku je pak i tato knížka, Byung-Chul Han je totiž převážně filozof, vycházející z fenomenologické tradice (jeho disertační práce je věnována Martinu Heideggerovi), a pro mě to byl důvod mého výběru.

Han tedy nabízí své vysvětlení (ovlivněné výše uvedeným) na otázku … Proč se deprese, syndrom vyhoření, hyperaktivita, chorobná těkavost a neschopnost udržet pozornost tak nezadržitelně šíří naší společností?

Stali jsme se totiž společností jedinců, kteří už nečelí překážkám, ve smyslu zákazů nebo omezujících příkazů či represi, ale mnohem záludnějším nástrahám, přímo ďábelsky důmyslným … největším nebezpečím jsme si totiž sami sobě … nikdy v historii se člověku tak nevštěpovalo, že náleží pouze sám sobě, jako dnes … sám se utvářej! … sám se seberealizuj!

Takže, milí čtenáři, pokud chcete přežít, určitě nebude na škodu, pro rozšíření úhlu pohledu, když do téhle knížky nahlédnete. … už neuvídíte dnešní technologicky vyspělý svět překvapivě snadný pro život, ale spíš uvidíte, že ten dnešní život v kyberprostoru je dost zákeřný, … že určitá transparentnost, po které se často volá, je dost záludně spojená s globalizací a je z velké části "jen" převlečenou informační přesyceností, … že vymizela “jinakost” a místo ní jsme si tu v rámci pseudohumanity nasadili "jen" neškodnou “odlišnost”, … a že negativní postoje nás neohrožují tak jako přemíra pozitivity :-).

Samozřejmě, že ne se všemi Hanovými závěry souhlasím, minimálně bych s některými polemizovala, nebo bych řekla, že se sám dopouští určité redukce problému, ale to nic nemění na tom, že se jedná o knihu zajímavou, možná právě proto, že vás donutí podívat se na dnešní svět trochu jinak …

“… lidský život končí smrtící hyperaktivitou, … z nedostatku klidu směřuje naše civilizace k novému barbarství. Žádná doba si necenila lidí činorodých, to znamená neklidných, více než naše. K nezbytným korekturám, jež bude třeba provést na charakteru člověka, patří proto rozsáhlé posílení rozjímavého elementu.“
(F. Nietzsche)

Takže, milí přátelé, nebraňte se nudě, či nicnedělání, i ty totiž mohou mít na náš, minimálně psychický, život pozitivní dopad :-).

69 30.09.2019

„… však sám dobře ví, že dokáže něco kromobyčejného. Říká se, že mísí barvy, jako nikdo, a taky, že dovede do svých obrazů propašovat ty nejpozoruhodnější čerchmanty …“

Vážně to umí :-), myslím Hieronymus Bosh (a vlastně i Melchior Hintham), takže se dívejte pozorně, a v mysli se vám po chvíli začnou míchat a promíchávat všechny ty heretické vize viditelně plné fantaskních démonů a oblud zaplňujících nebe i peklo. A vy budete přemýšlet, o co tu jde? Mám před očima nějaký důmyslný systém znaků, plných nám utajené mystické symboliky, a nebo to, co vidím, je „jen“ spontánní výšleh imaginace?

Mám Boshovy obrazy ráda, ne, to je špatně řečeno, myslím si, že se to slovo k nim vůbec nehodí, ony prostě fascinují, přitahují pohled, po prvním letmém kontaktu si vás přitáhnou blíž, nutí vás prohlédnout si je a … žasnout, divit se, bát se, smát se, lekat se, toužit odvrátit zrak, toužit dívat se a dívat … prostě vás pohltí a nepustí … dokud na nich nevyčerpáte všechny své emoce. Přesně tohle je Hieronymus Bosh - geniální rebel, kacíř, vyvrženec, ale taky nejspíš miláček šlechty, toužící po svobodě, ale taky po spasení, po ryzím a nezprofanovaném umění, a taky po lásce. Malíř, který se nechal unášet vlastní fantazií? … víc než kterýkoli jiný.
C. G. Jung Hieronyma Bosche označil za "mistra nestvůrnosti a objevitele nevědomého". 

V rukou máte ovšem příběh Melchiora, … totiž, o skutečném životě Hieronyma Boshe je toho známo tak málo (myslím historicky ověřených skutečností), že se autor při své interpretaci musel opírat spíš o svou vlastní představivost – o svou vlastní vizi, kdo byl Hieronymus Bosh? … a tahle otázka zůstane bez odpovědi, protože o tom se v téhle knížce nedočtete … to, co máte právě v rukou, je jen jedna z možností, ale ještě spíš jen velmi pěkně vystavěný příběh … skutečnost byla spíš úplně jiná, … jenže to vůbec neva, já si příběh Melchiora užila, řekněme, esteticky, před očima mi vyvstávaly emočně laděné melancholické obrazy plné snových archetypů, ezoterických symbolů, niterné fantazie, i zvrácených představ, a to vše v mnoha plastických podobách … znepokojivých a působivých (jak se píše v komentářích níže).

63 24.09.2019

„Odhod přítěž, člověče! Ať je lehká loď tvého života, naložená jen tím, co potřebuješ - útulným domovem a prostými radostmi, jedním nebo dvěma přáteli, hodnými toho jména, někým, koho bys miloval a kdo by miloval tebe …“

Na život existuje velmi jednoduchý recept:
„ 1 libra bifteku s 1 pintou piva - každých šest hodin ...
1 desetimílová procházka každé ráno…
1 postel přesně v 11 hodin každou noc…
a … nepřecpávej si hlavu věcmi, kterým nerozumíš."

A spoustu dalších veledůležitých informací v téhle knížce získáte. Takže, vážení, vyplujte! Vyplujte v nekrytém člunu a čelte … prostým pravdám!
Protože síla téhle knížky spočívá práve v nich, vězí v úhlu pohledu na prosté věci, resp. učí nás … je vidět!
Proto je skutečným evergreenem …opakování je totiž matka moudrosti a opakovat si, jak s pomocí prostých a jednoduchých pravd prožít pohodový a spokojený život, nikdy neuškodí :-) ...

"Spíš raději na kraji nebo u zdi, Jerome?" Odpověděl jsem, že nejraději spím v posteli.“

„… byl velice ochotný převzít kdejaké břemeno … a vložit je na bedra někoho jiného.“

„Myslím, že ze všech nesmyslných, rozčilujících bláznovství, která musíme snášet, je tenhle podvod s "předpovídáním počasí" nejhorší. "Předpovídá" přesně, jak bylo včera nebo předevčírem, a přesně opak toho, jak bude dnes.“

„Vždycky mám dojem, že pracuji víc, než bych měl. Upozorňuji, že to neznamená, že bych byl proti práci zaujat. Práci mám rád, okouzluje mě. Dovedu sedět celé hodiny a dívat se na ni. Rád si ji šetřím. …”

„knížka, kterou je dobré mít na dosah, … na dosah ruky, na dosah paměti“
(Miroslav Horníček)

98 20.09.2019

Sex … je zážitek inspirativní … „celé dějiny umění nám nabízejí nespočet příkladů … ale pozor na něj! Je zrádný. Slibuje ráj, někdy však nabídne hotová muka. Nemá rád kompromisy, ale dobře vám radím, přesto se s ním pokuste vyjednávat, jinak vám dokáže ze života udělat pravé peklo. Je totiž úskočný, chtivý a nenasytný.“

S paní Lauerovou to mám trochu složitější … myslím si o ní, že je to velmi chytrá žena, a taky dobrá spisovatelka. Líbí se mi její jazykový projev, její styl má prostě šmrnc. Proto některé z jejich knížek (všechny jsou erotické, jen některé trochu méně) hodnotím dost vysoko (Jumaroro budiž příkladem). Některé ale zas hodně, hodně nízko (když je něčeho moc, je toho pak příliš :-)¨). U téhle jsem trochu na vážkách, a tak se uchýlím ke kompromisu 3*, a jen dodávám, abyste, pokud se rozhodnete tuhle knížku číst, nebrali na lehkou váhu autorčino upozornění v úvodu … pokud nemáte smysl pro humor a nadsázku … nečtěte :-). Tudíž, čtěte, pokud se rozhodnete číst v odlehčeném rozpoložení, tedy v dobré náladě, když se chcete trochu pobavit a velká očekávání si nechte … pro jiné knihy (minimálně pro jiný žánr :-)).

„Líbám, tedy žiji.“
Heindrich Heine

Polibek … akt, kterým se toho dá tolik vyjádřit … „lásku, přátelství, úctu i vášeň“ … slovo, které naše kultura zná velmi dobře.
Ale znáte pravidla … příměřenosti?
Pokud ne, tak jste na správném místě, paní Lauerová je totiž odbornice na slovo vzatá, a je toho víc, co se dozvíte, třeba tohle taky není špatné … vědět :-) :

„žádný muž totiž nevynechá příležitost, aby se ženě podíval do očí. Pokud je žena přirozená, uvolněná a usmívá se … muž okamžitě zaznamená … nezaměnitelné signály“ :-).

54 17.09.2019

„strážce bydlí v majáku, který udržuje v pořádku … večer pak rozsvěcuje světla“

Ono se to velice jednoduše řekne, jenže, na takovém majáku jen tak někdo nevydrží, samota totiž tíží, ale když máte štěstí, naleznete „zbloudilou duši“ hledající klid … „prošel jsem svět, ale nikde jsem nenašel spokojenost … a teď už potřebuju klid, říct si, tohle je tvůj přístav“, pak najdete toho správného zaměstnance.

A tak se strážce (hlavní a vlastně skoro jediný hrdina) začne cítit šťastně, jako nikdy v životě … jenže, pak se něco přihodilo (a to si budete muset přečíst), a pak si „…stařec opřel hlavu o skálu a přivřel oči, na nebi hořely ještě dlouhé a zlaté pruhy a on v jejich záři odlétal do milovaných končin … všechno se ho ptalo, a říkalo, pamatuješ? … a on viděl všechno, jak to bývalo …“.

Henryk Sienkiewicz je (určitě nejenom za mě) sázka na jistotu. V rukou máte krátké, poetickým jazykem psané, a zvláštně smutně melancholické příběhy vyprávějící o pocitech.

Budete číst a přitom téměř fyzicky cítit utrpení z rozporuplných pocitů:
… ze zjištění, že nikam nepatříte a přitom toužíte zakotvit,
… z toho, když naleznete útočiště, kde se cítíte bezpečně a spokojeně, jenže najednou zjistíte, že toužíte po známé krajině,
… a možná i rozčarování ze zjištění, že pocity, které jste v sobě hluboko ukryli, že různá životní zklamání nejsou tak silná … jako stesk.

55 16.09.2019

„člověk je přece jen obdivuhodný tvor“

Řekněme si to na rovinu, za výše uvedený citát je třeba přidat velmi výrazné OVŠEM … ovšem za předpokladu … a přesně o tom si přečtete v této útlé knížečce :-).
Máte totiž v rukou kratičké vyprávění, v podstatě takový novodobý mýtus, je to totiž náš celkem běžný způsob, jak si vysvětlovat svět kolem nás a zdůvodňovat svou činnost v něm (a to už od nepaměti).
Takže, máte v rukou kratičké vyprávění – podobenství, ve kterém ale nenajdete žádné bohy – pomocníky, ani jiné nadpřirozené síly, jen pastýře Bouffiera a vypravěče, který se rozhodl podělit se s námi o zvláštní příběh jednoho muže, který „objevil znamenitý prostředek, jak být šťastný“.
Muže, který utekl ze světa, mimo lidské společenství a zvolil si život v přírodě – v souladu s přírodou, z počátku proto, aby našel klid po smrti své ženy a syna. Náš vypravěč se v kraji postrádajícím snad úplně všechno potkal s mužem, nestarajícím se o okolní svět (vč. zuřící světové války všude kolem), žijícím v naprosté pustině bez života a přesto plným sebejisté důvěry … v moc přírody, které pečlivě a s důvěrou naslouchal – a tak do vyschlé krajiny navrátil život.

Nemůžu jinak, než dát tomuto prostému podobenství plný počet * a děkuji uživateli „opic 12“ – níže, za bezva komentář :-) (přiznávám, taky „závidím prostou čistotu, jako smysl života“).

A taky závidím Vergonským jejich Bouffiera, když se totiž tak podíváte na „výsledek“ jeho celoživotní práce … „Válka, kterou jsme právě přečkali, nedovolila ještě, aby se život plně rozvinul. Ale Lazar vstal z hrobu. Na nižších úbočích pohoří jsem viděl políčka s ječmenem a ještě nezralým žitem. V pozadí v úzkých údolích se zelenaly louky. Stačilo jen osm let, dělících nás od té doby, a celý kraj zářil zdravím a blahobytem. Na místě zbořenišť, která jsem viděl v roce 1913, stojí nyní čisté a pečlivě omítnuté usedlosti, svědčící o šťastném a pohodlném životě. Začaly zase téct staré prameny, napájené dešti a sněhy, jež lesy zadržují. Vodní toky byly regulovány. Vedle každé usedlosti, obklopené javorovým hájem, voda přetékala z nádrží kašen na koberec svěží máty.“

Říkám si, že bychom ho v té naší krajině, kterou jsme svou činností taktéž pomalu odnaučili zadržovat vodu … taky moc potřebovali :-).

99 13.09.2019

„…věci o něž máme trvalejší zájem, si pamatujeme déle než věci, které nás příliš nezajímají, a živé obrazy se nám vryjí do paměti lépe než holá fakta…“

Seminář Mnemotechniky jsem sice neabsolvovala, ale s různými mnemotechnickými pomůckami se určitě setkal snad každý, a tak možná víte, … že to funguje :-). Základem vždy je vytvořit si nějakou příjemnou představu a do ní včlenit seznam – toho, co si chcete zapamatovat a vytvořit si tak „živý“ obraz.

V rukou máte knížku plnou takových „živých“ obrazů … ohlédnutí do minulosti a samozřejmě, jak jinak než, za přítomnosti značné dávky humoru a satiry. A to je přesně to, co u Kurta Vonneguta očekávám a vyhledávám. Je to jeho typická vypravěčská strategie – svým specifickým stylem tak reflektuje … cokoliv :-), životní zkušenosti, události nebo jen drobné aspekty z jeho života, které ho nějakým způsobem ovlivnily. A nám čtenářům tak podává velmi plastický (a tak trvale zapamatovatelný) obraz Ameriky cca 60. let. V té době se Vonnegut živil psaním do chicagských novin, do článků se mu podařilo sestavit poměrně rozsáhlou „studii“ americké společnosti – povídky, které v téhle knížce najdete, jsou pak zajímavou sbírkou velmi různorodých, skoro se dá říct i tradičních, předsudků běžných amerických občanů :-).

„Seminář v podstatě vyřešil všechny problémy jeho nekomplikovaného života kromě jednoho: jeho neschopnosti dosáhnout jakéhokoli pokroku v navázání vztahu se svou sekretářkou … kterou již dva roky tajně zbožňoval“ …
„Nenechte se odradit. Jste naprosto normální“, řekl instruktor. „Ale podívejme se, zda bychom vám mohli nějak pomoci, abyste dosáhl lepších výsledků. Pokusme si vytvořit si nějakou příjemnou představu, kterou bychom si rádi zapamatovali.“ A Alfréd to skutečně viděl …“

Co viděl a jak to dopadlo … to už si musíte přečíst sami … vytvoříte si tak určitě spoustu zajímavých a zábavných představ :-).

53 11.09.2019

Pohádky považoval náš český génius Jára Cimrman odjakživa za materiál „pro děti nebezpečnější než alkohol či zápalky“, protože, jsou to „příběhy, v nichž nejmladší a odstrkovaný princ dostane nejkrásnější princeznu, hloupý Honza přelstí všechny chytráky…“ (Smoljak, a kol.).

Realita je ovšem od té pohádkové značně odlišná, a tak Cimrman usoudil, že je nutné pohádky ničit.
V případě blanické pověsti se mu bohužel nepodařilo pověst odstranit z širokého povědomí, a tak se rozhodl pověst v očích národa demytizovat. Navíc, v Čechách obecně je víra v magické hory podstatně rozšířenější, určitě si vzpomenete i na mnohé další kopce a kopečky opředené různými pověstmi, mýty či báchorkami:-).

„Učitel: Máme své české vojsko, je dobře vyzbrojeno a vycvičeno, je stále v pohotovosti, bedlivě sleduje, co se v Čechách děje, a čeká, až bude národu nejhůře. Říkám to dobře?

Smyl: Dobře to říkáš. A ještě jim řekni, že nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.“

Kolektivu Divadla Járy Cimrmana tímto vyslovuji vřelý dík za demytizaci českého národního mýtu o blanických rytířích, jež jsou božím nástrojem a naší poslední instancí, určenou k naší ochraně :-).

Hlavně ale děkuji pánům Svěrákovi, Smoljakovi a samozřejmě Cimrmanovi, za naprosto geniální hru se slovy a jejich významy, za to, jak dokonale, snad každé jednotlivé slovo, pečlivě vybírali a zakomponovali do textu. Výsledkem jsou totiž naprosto jedinečné, vtipné, poetické, prostě veskrze originální, texty :-).

„Smil (nahlíží do knihy): To je sice nepohodlné, ale je tu psáno, že „vojsko trpezlivo čaká vpivnici“.
To zas nemají tak špatné. V pivnici.
Učitel: Ale pivnice, pánové, to není hostinec. To znamená slovensky obyčejný sklep.“

A ještě jednu poznámku: nezapomeňte prosím, že vše podstatné se v dějinách ( ale i v lidském životě) … stále opakuje :-).

75 09.09.2019

„Anno, bacha!
Kolem je svět!
Hlídej ho chvíli za mě.“

Anna a její „úhel pohledu“, proplétající se knihou, pomáhá vytvořit z jednotlivých povídek celek, a taky ukazuje, že takových „úhlů pohledu“ může být víc – když se totiž díváte na skutečnost, vždycky je to „jen“ z určité perspektivy, a na to bychom neměli zapomínat.

Marek Šindelka, další na mé „cestě“ za poznáním českých autorů, a další z příjemných překvapení. Díky tomuto svému „poznávacímu výletu“ jsem zjistila, že česká literární scéna má co nabídnout, a taky, že povídky (dříve u mě dost opomíjený žánr) bylo chybou míjet bez povšimnutí, díky těmto mým „občasným výletům“ si totiž u mě získávají čím dál větší oblibu.

„A teď, jak tu stojím obrůstán hovorem jak krajkou, křehkou krajkovou strukturou namočenou v cukrové vodě …“

Dělá mi trochu problém stanovit nějaký ústřední motiv Šindelkových povídek (kromě Anny), asi za takový spíš leitmotiv vinoucí se celou knížkou bych označila sama „slova“ – pečlivě volená, cíleně sešněrovaná do křehké krajkové struktury … a pak … namočená do cukrové vody, výše uvedený citát totiž přesně vystihuje můj pocit z téhle knížky – dokonale a poměrně složitě poskládaná slova se smyslem pro detail (přesně jako krajková struktura) vyjadřující různými způsoby … posedlost pocity, jenže, pak najednou nastane nějaká svízelná situace a z nějakého momentálního důvodu autor celé své dílo na chvilku (možná jen mikrosekundu, je to jen jako mávnutí proutkem) ponoří celé své precizně vystavěné dílko do cukrové vody a všechno obalí sladký balast, je to jen jako chvilková nepozornost, ze které se autor okamžitě probere a svůj výtvor zas pěkně rychle propláchne svěžím proudem čisté vody, zachytí se jen pár sladkých molekul, které jen letmo ucítíte po vůni a v těch kratičkých chvilkách se mi příběh změnil před očima, místo mikrodetaiů pocitů, rozpitvaných do nejmenších podrobností, místo zajímavých metafor a přirovnání, jsem na chvilinku viděla, radši se hned ještě předem omlouvám autorovi za ten výraz, protože je možná trochu nespravedlivý a bylo to opravdu vždy jen na pár vteřin, ale tak dobře, řeknu to, v takových chvilinkách mi to přišlo opravdu trochu jako laciné ždímání emocí.

Na druhou stranu, já mám sladké docela ráda :-), takže mě ta chvilková „vůně“ nijak zvlášť nerušila, spíš jen tak chvilkami prostě při čtení „zavoněla“, a trochu na chvíli změnila perspektivu původní napínavé cesty různorodými prostory, časy, etapami viděnými perspektivou mikrosvěta pocitů.

„Vešla do kupé, a přestože všude kolem byla volná sedadla, ukázala rukou na kabelku na sedadle a požádala starší ženu u okýnka, aby jí místo vedle sebe uvolnila. Stála uprostřed vlaku a se zvláštní nervozitou, ve které bylo cosi agresivního, ukazovala na sedadlo a dožadovala se nejsměšnějšího ze všech práv – práva cestujícího v dopravním prostředku. K čemu to všechno bylo? Jisté je, že žádost na sebe okamžitě strhla pozornost. Náhle mezi nás – jediné tři cestující – vpadlo téměř hmatatelné dusno … Jede se dál, za sklem se vlní krajina a ten nepatrný stín se zvedne z matčiny tváře, smrští se pohybem medúzy a odpluje pryč. Ale přesto, až pak večer bude uklízet nádobí do polic, zjistí, že jedna ze sklenic v kredenci – ta úplně vzadu, ta, co ji nikdy nepoužívají – je prasklá. A navždy už zůstane. Tam někde se usídlil stesk.“

„Všechny ty temné úkony, zautomatizované pohyby, cestičky a cesty, milióny rodinných večeří, miliony souloží, facek, polibků, stisknutých rukou, úsměvů. Každý prostor je nakažený tolika příběhy, že z toho člověka přepadá závrať.“

57 03.09.2019