alef komentáře u knih

Pokud bych měla říct o čem tato knížka je v několika slovech (a věřte mi, že to je úkol téměř nadlidský :-), vysvětlení níže), asi bych řekla, že zpracovává velké téma, a tím je jedinečnost prožitků.

A díky takovému velkému tématu je pak do téhle knížky ve výsledku zapracovaných asi tak milión motivů :-). Johnu Bergerovi se podařilo napsat opravdu jedinečnou knížku, která si své ocenění 100% zaslouží, takže, za mě, je v ní snad všechno, co mám ráda, počínaje mnohovrstevným příběhem, přes propracované úvahy až k odborným pojednáním, jenže ( je tu to protivné „jenže“, které navíc signalizuje jednu * dolů) nemůžu si pomoct, ač touto knížkou naprosto okouzlená, přesto jednu * z hodnocení trochu zdráhavě odmazávám, totiž … přišlo mi to skoro jako by se pan Berger chtěl trochu předvést, co vše zvládne zapracovat do jedné knihy, abyste rozuměli, ono se mu to povedlo, vážně, zcela precizně a dokonale se s tím popral, jenže … když jste něčím přehlcení, ono se to pak tak úplně komfortně nečte, ne, že by vás to všechno nezajímalo, ne že by vás to všechno nebavilo, a ne že by vás to všechno neohromovalo, to jako ano, jen je toho okouzlení na jednu knížku prostě moc.
Takže, co můžete očekávat:
… občasný intelektuální přetlak, a když to pak „bouchne jak papiňák“, vzniká trochu chaos,
… velmi složité chápání jazyka – ohromující množství metafor a metonymií, navíc ztížené značným přesahem - transcendentní smysl slov rozhodně pochopení neulehčuje :-), spíš vás nutí změnit myšlení a přizpůsobit se autorově způsobu … vnímání světa (za mě v tomto směru dokonalé čtení),
… autor se představí i jako literární teoretik (kterým skutečně je) a představí svou teorii kulturní podmíněnosti těla (jinak překlad či objasnění anotace z přebalu: „fascinující spojení historických detailů a meditace o sexu“ :-)), do popředí pak vystupuje zejména zajímavá linie – studie ženy, jako subjekt vs. objekt,
… a je toho ještě víc, v příběhu budete svědky sexuální revoluce, ale taky aviatické revoluce, a dokonce i skutečné revoluce milánských dělníků,
… a v neposlední řadě pak knížka nabízí třeba krásný milostný příběh plný úvah o lásce a touze .-).
Důvodů, proč číst jsem vám uvedla jen 5, ve skutečnosti jich ale je opravdu asi milón … jen se mi sem prostě nevešly :-).

„Mlhy neustále mění mé dimenze
pouze teritoria na mapě lze změřit
zvuky jež vydávám vznikají jinde
jsem zabalená do úžasného mlčení svých ňader
zaplétám si vlasy do vět
nikdy je nerozpustím
chodím kam chci …
prolom to úžasné mlčení mých ňader.“
(Báseň pro Beatrici)

50 02.09.2019

„Samota dokáže s lidskou myslí různé věci. Většinou nutí myšlenky točit se v kruzích. Ty samé nápady, ty samé strasti, strachy a naděje. Neustále dokola. To, co je v jednu chvíli směšná myšlenka, může za pár týdnů v hlavě bez cizího názoru, vykvést v paranoidní realitu.“

Konec světa je téma, kterým se lidé zabývají už od nepaměti. Vlastně asi už od té doby, kdy jsme si uvědomili, že jsme smrtelné bytosti, v tu chvíli nás totiž začaly trápit představy o konci – světa, nebo civilizace. Takže lze s přehledem říct, že se jedná o téma veskrze populární :-).

Patřím mezi pravidelné čtenáře post-apo i sci-fi, mám tak celkem s čím srovnávat a Thomas Blanc se svou prvotinou z toho vůbec nevyšel špatně. Majíc totiž v rukou prvotinu od neznámého autora, dalo se očekávat ledasco, ale nebojte se, žádný „průšvih“ se nekonal :-), vlatně docela milé překvapení, a to hned, jak jsem vzala knížku do ruky, její přebal je totiž příjemně sametový a navíc upoutá pěknou ilustrací, tak nějak celkově mě knížka zaujala svou grafickou úpravou, první z *, které uděluji, je tedy rozhodně za ní, věřím ale, že ani obsahem nebudete zklamaní.
Anotace slibuje zajímavý námět a nové, neotřelé, či šokující pojetí tématu. Tak přiznávám, šok se úplně nekonal, ovšem ani žádné zklamání. Vlastně jsem byla docela spokojená, a to není málo, obzvlášť u prvotiny.
Autor měl příběh dobře promyšlený, a to až do detailů, děj byl plynulý, s víceméně vhodným střídáním napětí a popisných částí objasňujících události. Nejvíc mě asi zaujala právě skladba textu, kdy k objasňování TOHO (příčin a následků) dochází retrospektivně, postupně během příběhu a graduje s jeho závěrem – jednoznačné plus a jasné celkové 3* mého hodnocení :-).
Škoda těch dvou, které jsem musela z hodnocení odebrat, byly to vlastně detaily, které rozhodly, jenže myslím, že docela důležité, protože právě ty dělají příběh výrazně nadprůměrným čtením.
Pro autora je to těžké, má v hlavě námět, promýšlí strukturu a formu textu, a především, chce vyprávět, takže to jsou právě detaily, které mu, ve vyprávěcím zápalu, můžou proklouznout mezi prsty, problém je, že právě ty pak tvoří text plynulý, a způsobují „komfortní“ čtení.
Slabinou téhle knížky je tedy podle mě její korektura, jsem přesvědčená, že téhle knížce by strašně moc pomohla daleko pečlivější. Protože je to právě korektor, který by mohl autora upozornit, třeba na to, že popisy jsou místy zdlouhavé, občas zbytečně podrobné, zabíhající do zbytečných detailů, na začátku knihy až kýčovitě jednoduché, a které, jak psali někteří čtenáři, ve výsledku nudí, odpoutávají od děje. A nebo na to, že dialogy, jsou, právě naopak, místy uspěchané, nedořečené a useknuté, často v místech, kde by se čtenář možná rád dozvěděl trochu víc, právě v dialogu je možná nejsnazší připoutat čtenáře k ději, a to se ne vždy úplně dařilo. Vesměs se jedná o záležitosti, které „praští do očí“ až během četby, a na které mohl autora někdo při prvotním čtení upozornit, a možná mu taky říct, aby ještě trochu promyslel užití jazyka, totiž celkem nápadně (a za mě ne úplně vhodně) se míchá spisovná mluva s nespisovnou, s občasnými pokusy o akčnější, a tedy drsnější řeč, a pak jednoduchost až prostota s celkem zajímavými psychologickými či filozofickými vhledy, a to nepůsobí moc věrohodně (viz. komentáře níže), spíš to „bije do očí“. Za sebe bych hlasovala pro to držet se spíš, vzhledem k žánru a pak kvůli větší věrohodnosti příběhu, té nespisovné mluvy, přeci jen, když je všechno na draka, očekáváte od hrdiny asi trochu drsnější vyjadřovací prostředky, alespoň já bych je určitě použila :-), a informace /zvlášť ty banálně jednoduché/ trochu protřídit.
Co mi naopak připadalo v pohodě a celkem věrohodné byly vnitřní myšlenkové pochody hlavního hrdiny, protože, aby to nevyznělo špatně, tahle kniha si příliš velkou kritiku nezaslouží, spíš naopak, možná bych s autorem trochu polemizovala, taky o jeho představě průběhu apokalypsy, jsem ovšem přesvědčená, že by se jednalo o konstruktivní dialog, tudíž to považuji spíš za plus téhle knihy, vyvolává totiž ve čtenáři jednoznačně spoustu otázek, nutí zamýšlet se, a to mě na ní nejvíc bavilo.
Jednoznačně kladné body si pak u mě získala i za své ekologické poselství a v tomto duchu budoucí vizi, v tomhle směru, můžu jen říct: „jedeme s autorem na stejné vlně“ :-).

„Nikdo z nás neví, do jaké doby a prostředí další generace vyroste. Vypadá to, že se budou mít skvěle, jenže … nakonec se najde někdo, kdo to bude chtít změnit. Vždycky se někdo takovej najde, a pak to může chytit spád, že budou všichni zírat. Doufám ale, že u toho já už nebudu.“

46 27.08.2019

„… člověk si vytváří kousek po kousku svá tajemství“…
a tak se někdy i neškodné věci přelévají různými prapodivnými kanály tak dlouho, až se nakonec zhatí, celkem nezávisle na původních úmyslech … „svá tajemství má totiž každý“.

Máte před sebou 700 stránek příběhu, který se ovšem celý odehrává na velmi malém prostoru – v úzkém světě jedné tokijské ulice, ze které jen zřídka vystrčíte nos :-), a ve kterém platí jedno zvláštní pravidlo: čím těsnější prostor, tím víc nehybnější čas a tím víc podivných věcí, událostí i lidí.

Vplula jsem vlastně do známých vod, doslovně, protože v téhle knížce má voda svůj význam, ale i metaforicky … známé typické kulisy – v nich ovšem nový příběh. A tenhle se opravdu povedl, pokud bych měla hodnotit z přečtených, Ptáček na klíček momentálně zaujal první příčku.

„Jsem perfekcionistka … když chceš někoho oklamat, musíš především oklamat sám sebe.“

S každou další zkušeností s Murakamim se mu vždycky trochu víc obdivuji, a nic na tom nemění ani stále stejná, někdo by možná řekl i ohraná, šablona jeho příběhů. Je to totiž jen zdání! … Murakami je nejen mistrem dialogu i popisu, ale především mistrem fikce … perfekcionista, který své čtenáře „utáhne na vařené nudli“ … někdy i doslova, jeho popisy přípravy jídel jsou jeho čtenářům dobře známou ingrediencí, kterou rozhodně nešetří a pravidelně ji přidává do všech svých příběhů. Murakami totiž nenechává nic náhodě, „vaří“ z prověřených a osvědčených „surovin“.

A možná právě podle toho se pozná dobrý „kuchař“ – stejné ingredience a výsledek přesto překvapí, šokuje či ohromí – jedinečnou chuťovou, nebo lepší bude, smyslovou, zkušeností. Vlastně vůbec nechápu, jak to dělá :-).

„Zdálo se mi, že tu nějaká mocná síla zastavila přirozený chod života.“

Možná … třeba nějak takhle, ale to posuďte sami:
„Připadal jsem si jako ve scéně nějakého uměleckého filmu, … kde se vysvětlování zásadně zavrhuje, neboť se pokládá za neřád, který škodí „realitě“ …“, i tak lze nahlížet na věci, a je potřeba říct, že právě tohle Murakamimu jde opravdu dobře, ovšem … „stát se součástí takového světa … je strašně divný pocit“ , „každý člověk se (totiž) narodí s nějakým osobitým základem existence“, který se prostě občas vymkne z ruky, a když je člověk vykolejený, začnou se dít věci, a taky když o něčem usilovně přemýšlí, a všechno se zdá děsně zamotané.
Nemusíte se ale ničeho obávat, existuje na to jeden dobrý fígl :-) … „stačí dělat pořádek od jednoduchých věcí … začít rozmotávat to, s čím by si poradil každý blbec“ … „lidi normálně na první pohled jasné věci přeletí, nechtějí se jimi zdržovat, … jenže čím víc času jim dáš, tím líp potom přijde to ostatní.“

V téhle knize si to ostatně můžete velmi dobře vyzkoušet. Máte v rukou krásný příběh o tom, že občas to, že vlastně nemáte co ztratit, může být vaší jedinou silnou stránkou. A nezapomeňte při tom na to, že čtete Murakamiho … tedy, že každý detail nese svůj důležitý význam, začněte tedy od toho, že je čistě mechanicky budete řadit jeden vedle druhého … až z náhodné a zdánlivě nesmyslné kombinace … možná vytvoříte souvislou realitu :-).

„Bál jsem se prázdnoty, ale bál jsem se i toho, co by ji mohlo naplnit.“

Více v mém pokusu o recenzi zde: https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/svet-tady-a-tam-11809

81 19.08.2019

„Pokud Ježíš hlásal dobro, co na tom záleží, jestli byl nebo nebyl bohem?“
Clemens Vonnegut – pradědeček Kurta Vonneguta Jr.

Clemens Vonnegut nejspíš položil první základní kameny humanismu Kurta Vonneguta Jr.: „Jsem humanista, což částečně znamená, že jsem se vždy snažil chovat slušně a že po smrti neočekávám žádnou odměnu ani trest.“
Nějak podobně to má i strýček Alex Vonnegut (totiž, všichni členové Vonnegutovic rodiny jsou humanisti), člověk sečtělý a moudrý, který měl k lidem jen jednu, ovšem zásadní, výhradu: „když už se jim přihodí, že jsou šťastní, málokdy si toho dovedou všimnout“ :-), a který každý hovor přerušoval neustálými výkřiky: „Jestlipak to není nádhera!“

Čirý optimismus strýčka Alexe mi je sympatický, je jednou z těch zvláštních ingrediencí, ze kterých Kurt V. míchá své „koktejly“ – vyprávění, eseje, povídky, prostě příběhy, které servíruje svým čtenářům.

Tak a teď si představte horký letní den, kdy je vám teplo už jen z toho, jak dýcháte, a maximem dnešní aktivity je, že se vám podaří doplahočit se k lehátku někde ve stínu (u moře, bazénu, na zahradě, … doplní si každý sám). Znavení ulehnete a v tu chvíli vám někdo naservíruje v orosené sklenici lákavě vyhlížející drink – umně namíchanou lahůdku, která vás osvěží, dodá energii, ale hlavně dobrou náladu :-). A přesně takhle jsem to měla s touto opravdu malinkou (pár stránek) knížečkou, byla to báječná, dobře načasovaná, příjemně osvěžující, lahůdka, kterou jsem slupnula jako malinu (mňam .-)¨).

A víte, co? … Jestlipak to není nádhera!
Krásný letní den, pohoda na lehátku, osvěžující koupání po ruce a pár příjemně strávených chvilek – vlastně spíš, provokativních zastavení nad morálními dilematy, vzniklých ze „spolupráce“ s kontroverzním zastáncem asistovaných sebevražd Jackem Kevorkianem, kterým ovšem nechyběl typický (a za mě dokonalý) humor pana Vonneguta :-).

Bylo to krátké, lehké, inspirující a vážně zajímavé setkání!

68 06.08.2019

„Četl jsem spoustu neuvěřitelných věcí o dobách, kdy lidé ještě žili svobodně, tj. neorganizovaně, divošsky. Ale nejfantastičtější mi vždycky připadalo právě tohle: jak mohla připustit tehdejší státní moc – i když byla ještě v plenkách – aby lidé žili bez čehokoli podobného našim Deskám, bez povinných vycházek, bez přesně stanovené doby jídla, aby vstávali a chodili spát, kdy se jim zlíbilo; … Není to k smíchu? U nás tenhle matematickomorální úkol vyřeší v minutě každé desetileté číslo; u nich to nedokázali všichni jejich Kantové dohromady (protože ani jednoho z těch Kantů nenapadlo vytvořit systém vědecké etiky, tj. etiky založené na odčítání, sčítání, dělení a násobení).“

„A taky si představte, že se lidé tehdy milovali pro nic za nic, planuli, trápili se… To přece bylo hloupé plýtvání lidskou energií, viďte?“ 

A přesto se milý D-530 (jinak hlavní hrdina a vypravěč), přepočítal … ve svých vzorcích jaksi zapomněl na jednu velmi důležitou veličinu – totiž … ženu :-).

„tváře nezkalené pošetilostí myšlenek … a najednou tu stojí žena a v očích se jí zračí jakési divné zneklidňující X a já je nemohu pochopit, dát mu číselné vyjádření …“

Jediná věc, která totiž může narušit řád … je lidská fantazie :-) … jako zdroj chaosu a nevypočitatelnosti!

Zamjatinovi se povedl celkem mistrovský kousek … v krátkém příběhu se mu podařilo fascinujícím způsobem vykreslit psychické pochody, procesy v lidském myšlení, či ještě jinak, stav člověka,
… který se musí rozhodnout, co je a není správné,
… a který je najednou nucený naslouchat hlasu rozumu, ale především, hlasu svého svědomí.
Musí tedy najednou dělat něco, s čím neměl dosud žádnou zkušenost … pochybovat o svých činech.
Pro milého D-530 to znamená, že musí opustit svou „komfortní zónu“ … ve které mají všechny lidské skutky logická zdůvodnění …

„a najednou jsem spatřil všechnu krásu toho velkolepého baletu strojů … ptal jsem se sám sebe, proč je to tak krásné? … dá se odpovědět: protože to je nesvobodný pohyb, protože veškerý hluboký smysl tance je právě v absolutní estetické podřízenosti, v ideální nesvobodě. A je-li pravda, že naši předkové se oddávali tanci ve chvílích největšího zanícení (náboženské mystérie, vojenské přehlídky), znamená to jedině, že instinkt nesvobody je člověku odedávna vlastní …“

… a učinit krok ven z bezpečného úkrytu do světa, kde už se lidský život nedá převést na matematické operace, jen tak totiž může zjistit, že svět ve své racionální podobě zabíjí lidskou přirozenost … a teprve pak mizí sterilní MY.

„Kterýsi starověký myslitel vyslovil, ovšem náhodou, moudrou věc: Láska a hlad vládnou světem. Ergo: kdo chce ovládnout svět, musí ovládnout …" ... doplňte si,prosím, už sami :-).

„Pustit na ulici houfec takovýchhle holých, nahých pravd… No, představte si to…“

85 01.08.2019

„Na smrtelné posteli určitě nebudete litovat toho, že jste nestrávili víc času v práci.“

V každé knize se vždy snažím najít, motiv, myšlenku, větu … cokoliv, co mě osloví, a dá mi důvod knihu dočíst, nakonec se podařilo i v téhle, s uvedeným citátem mohu jen souhlasit :-).

„Nikdy nepodceňuj sílu jednoduchosti.“

I s tímto tvrzením souhlasím, dokonce jsem přesvědčená, že je to velmi dobrá myšlenka, správně uchopená, pak pro život velmi užitečná.

Nechci být moc přísná, v téhle knize se to ale autorovi spíš nepovedlo. Možná, že to s tou „jednoduchostí“ trochu přestřelil, až banálně jednoduché hlavní myšlenky nejsou nic nového, navíc podány, spíš bych řekla, obaleny, příběhem velmi, promiňte mi, primitivním. Opravdu si nedokážu představit, že by se rozhovor dvou špičkových právníků vystudovaných na Harvardské univerzitě vedl v tak primitivním duchu … a teď nehovořím ani tak o obsahu sdělení, ale spíš o jeho formě… stále dokola se opakující, velmi jednoduché a velmi často až úsměvně prosté fráze je třeba, pokud chcete knihu přečíst, brát opravdu s notnou dávkou nadhledu.
Mé hodnocení je čistě subjektivní, samozřejmě, ne každá kniha je pro každého, a každý čtenář k ní přistupuje s jiným očekáváním, ostatně autor je motivační řečník (pořádající semináře osobního rozvoje) … takže předpokládám, že kniha je asi nejvíc určená pro respondenty takových setkání. Přemýšlela jsem, za jakých okolností bych tuto knížku doporučila?

Tak za 1. … berte knihu s nadhledem :-), protože, jestli se chcete něco dozvědět, o psychologii vítěze, o holistickém přístupu k osobnímu růstu, o nevyužitém potenciálu v každém z nás, atp. … v téhle knize to nenajdete.
Za 2. … berte knihu s humorem :-), protože, a teď použiji citát z knihy: „Smích je lékem duše.“.
Za 3. … berte knihu i trochu vážně, protože, přeci jen, možná se z ní i něco málo, velmi light formou, dozvíte, o tom, jak naše mysl „žije“ v příbězích a že si tímto způsobem interpretujeme svět.
Za 4. … vezměte knihu na milost i z, řekněme, estetického (asi je to nepřesné vyjádření) hlediska, protože vám poskytne několik příjemně se čtoucích, popisných řádků, o síle okamžiku, projeveném např. v kráse přírody.

A na druhou stranu, knížku nečtěte! … a to zdůrazňuji, pokud jste náchylní nechat si podsunout myšlenky, že to bude „celý vesmír, který se spojí, aby vám pomohl využít váš vlastní potenciál, který v každém dřímá“, a že pak budete „znovu mladí, krásní a kypící zdravím“, protože změna … se musí uskutečnit vždy! ve vás :-).

Nechci tu rozvádět plno dalších více či méně rozporných, či diskutabilních, tvrzení … je to na každém čtenáři, ať posoudí věrohodnost Juliánových tvrzení … ohledně tajného společenství a toho, jak je jediný a na první pokus objevil, i když se o to už spousty let pokoušelo mnoho jiných, ale hlavně o trochu zvláštním mixu „metod“ k získání všeho co chceme :-).
Naopak, pokusím se ukončit svůj komentář optimisticky, základní pravdou, s kterou, opět, stejně jako s těmi na začátku, mohu jen souhlasit:

„Většina lidí žije … ve velmi omezeném kruhu svého potenciálního bytí. Všichni máme velké zásobárny … ze kterých můžeme čerpat.“

Takže, milí přátelé, do toho! … cílem je smysluplný život!

„Dobří lidé sami na sobě neustále pracují.“
/Confucius/

66 30.07.2019

Víte, co je váš největší problém? …. „Příliš přemýšlíte!“

Po přečtení téhle knížky musím dát lamovi Ccheringovi za pravdu, naše mysl nás zaměstnává na plný úvazek, ani chvíli si nedá pokoj a vytváří souvislý proud myšlenek, které jedna za druhou, většinou i jedna přes druhou, zaměstnávají, a vyžadují si naši pozornost. Naučit se odpoutat svou mysl od tohoto neslábnoucího proudu vědomí, tedy - meditovat, není zrovna jednoduchou záležitostí, ale jde spíš o určitý trénink, ostatně jako všechno, co se týká naší mysli.

Vlastně hovořím o něčem, s čím mám jen malou zkušenost, a nemyslím tím proud myšlenek, bez přestání se mi honících v hlavě :-), ale meditaci. Jógu praktikuji ryze z praktického hlediska – jako velmi dobrý podpůrný prostředek při relaxaci a k u udržení fyzické kondice, meditace a různé formy dosažení „bdělé mysli“ do téhle kategorie nespadají, zato s proudem neodbytných myšlenek mám zkušeností soustu :-) … takže bych to uzavřela tím, že kolem různých forem meditace spíš jen tak zlehka a nesměle našlapuji.

Tuhle knížku, kterou se možná chystáte číst, ale prosím nechápejte tak, že je to kniha, která vám tato tajemství poodhalí, spíš, a teď vážím slova, jako knihu, která vám, když budete chtít (budete přístupní) poodhalí trochu jiný „svět“, a to je nejspíš i jejím cílem, alespoň já ho tak chápala, ukázat (dejme tomu našemu západnímu světu), že existují i jiné přístupy k životu a k … realitě, že svět, realita, kterou prožíváme, je taková, jak si ji interpretujeme, a k tomu používáme příběhy. Naše mysl je tak prostě nastavená … tenhle způsob fungování ve světě nám byl totiž dán do vínku, jako např.:

„Když je nám bídně – mysl se snaží celou věc racionalizovat a hledat výmluvy, abychom se cítili lépe.“

S málokterou knihou jsem měla takový problém s hodnocením, jako s touto. Je to totiž kniha, ze které výrazně vystupuje několik velmi zajímavých myšlenek, a to natolik, že vás donutí knihu přečíst celou a odpustíte jí všechno, i spoustu nedostatků, které se vám v tu chvíli zdají naprosto podružné. Alespoň mně se to stalo, myšlenky, které mě zaujaly, totiž naprosto překonaly zbývající (většinový) obsah, a ten, jako celek, pak zas překonal formu, za mě nepřehlédnutelně nedokonalou.
Odpustila jsem všechno :-) … slepený příběh, o lásce dvou mladých lidí, kterým nebylo souzeno být spolu /jak šitý na míru pro televizní společnost produkující telenovely, on a ona mladí, krásní, ctižádostiví, toužící po skvělé kariéře, které spojila dohromady vášeň, bohužel každý v jiném koutě světa, tudíž překonávající nepřekonatelné překážky, protože se samozřejmě ani jeden nechce vzdát své hvězdné kariéry, do toho si přidejte naprosto odlišná rodinná zázemí, samozřejmě nepřekonatelně odlišná, náročná choroba, soudní spory, … prostě kterýkoli z filmů od Rosamunde Pilcher, a jste doma :-)/… odpustila jsem i nedokonalost jazyka – formy sdělení, protože jak píše níže „gersie“ … to důležité sděleno bylo, a nezapírám, příběh, který jsem si uvnitř, mezi řádky, (dala jsem si s tím tu práci) našla, mě oslovil :-).

53 29.07.2019

„„Zločin,” řekl kněz pomalu, „je umělecké dílo jako každé jiné. Netvařte se překvapeně … každé umělecké dílo, andělské nebo ďábelské, má jedno poznávací znamení - totiž jeho podstata je prostá, i když je provedení sebesložitější.“

A pak, „každý paradox je vlastně skrytým příběhem“, jak říká G. K. Chesterton.

Tak tohle pro mě to byla taková lahůdka :-) … sledovat otce Browna, jak „nabývá převahu rozumová část jeho bytosti (ať už to byla část moudřejší či nikoliv)“ :-) ... odhrnovat všechny ty rafinovaně nařasené závoje, halící prostá fakta … a rozkrývat tak skryté …

„každý chytrý zločin je (totiž) nakonec založen na jednom docela prostém faktu - faktu, který sám o sobě není vůbec záhadný. Záhadnost je jenom závoj, kterým se halí, aby od sebe odvedl pozornost. Celá tato rozsáhlá, rafinovaná a (při normálním průběhu) velmi výnosná krádež byla zbudována na tom prostém faktu … Ostatek byla komedie, a musím říci, že komedie mistrovská.”

S použitím slova „rozkrývat“ jsem se možná trochu přecenila … asi by se spíš hodilo „poodkrývat“, otec Brown je totiž „mazanější než všichni čerti“, jak se o něm obdivně vyjádřil jistý gentleman, … a i já bych dala, stejně jako on, nevím co, za to, abych se dozvěděla … všechno to, co je za příběhem ...

“Promiňte,” řekl kněz neoblomně. “tady příběh končí.”
“A to zajímavé začíná.” zamumlal Pound. Ten jeho trik jsem myslím pochopil. Škoda že ten váš mi zůstal záhadou.”

Jenže mám smůlu … své originální a osobité know-how si otec Brown drží :-) … myslím tim, to, co se děje uvnitř, jak by řekl jiný neméně bystrý gentleman na poli detektivním, pan Poirot, té "šedé kůry mozkové" :-) …

„No, řekl s úsměvem, „přirozeně vám nemohu prozradit totožnost ani osudy toho muže. Ale nevím, proč bych vám nemohl povědět pouhá vnější fakta, která jsem zjistil sám od sebe.”

Co se týče otce Browna, spokojím se úplně se vším … s každým objeveným střípkem holé skutečnosti :-).

PS: Několik takových střípků vlastních „poznatků“ se pokusím "přilepit" ještě k některým jednotlivým povídkám – v sekci povídky.

55 19.07.2019

„Jak nevyzpytatelné musí být umění lásky západních zemí! Jaká zvrácená rafinovanost nezahalovat obličeje žen! Co mohlo být na světě utajenější a zároveň odkrytější než obličej ženy? Jejich přivřená oční víčka prozrazovala a skrývala, slibovala a zabraňovala, odhalovala a odpírala. (...) Přijel do Evropy, aby měl požitek z jedinečnosti, aby zapomněl na hojnost, uloupil hlídané, porušil zde panující právo, jen jednou, pouze jedinkrát se podílel na rozkoši z protiprávního vlastnictví a vychutnal zcela zvláštní, rafinovaný způsob Evropanů, křesťanů, příslušníků Západu.“

Musím se přiznat, že se mi tahle knížka dostala do rukou vlastně nedopatřením, v knihovně mě zaujal název a jméno Roth (zdroj nedopatření), spletla jsem si totiž Philipa Rotha (autora Portnoyova komplexu, který jsem četla) s Josephem Rothem (mně dosud neznámým). Když jsem doma zjistila svůj omyl a mrkla se na DK, kde knížka má jen 3 hodnocení a žádný komentář, byla to jasná výzva, podpořená zajímavou anotací a názvem.
Vůbec svého omylu nelituji, rozšířila jsem si obzory a dovolenou si zpestřila „pohádkou pro dospělé“, kterak znuděný a marnivý perský šáh zatoužil po noci strávené s Evropankou, jak si pak vyhlédl svou „kořist“ a jak tím spustil zběsilé persko-rakouské manévry, co následovalo a jaké to mělo důsledky.
Nečekejte žádné erotické čtení, dýchne na vás spíš nostalgie po ztracené minulosti bortícího se společenského řádu staré Vídně, satirické a notně ironické pojednání:

… o jedné zaniklé epoše, končící „zvráceným obrazem“ Vídně konce 19. století, kde se všechny dosavadní hodnoty bortí, jak domeček z karet …

„Tehdy (ovšem) ve světě ještě panoval hluboký a rozpustilý mír..."

… o svědomí, které tíží lidské špatnosti, počínaje kuplířstvím, úplatky, machinacemi a lžemi všeho druhu, a konče neochotou čelit následkům svého jednání ...

„Někdy ho napadlo, že dlouhá léta jaksi procházel se zavázanými očima kolem nebezpečných propastí, a pouze proto se do nich nezřítil, že si jich nevšiml. Příliš pozdě se naučil pozorovat. Velká i malá nebezpečí spatřoval nyní všude. Bezmyšlenkovitě uskutečněné činy, bezstarostně provedené, prostoduché nápady, lehkomyslně vypuštěné fráze, z čisté lhostejnosti zanedbávaná pravidla, to vše se strašně vymstilo.“

„Jak nevýznamně vypadal před léty ten roztomilý poměr s vlídnou Mizzi, jedna z mnoha milých epizod, nevýznamných jako dobrý oběd, příjemná jízda na koni, pozvání na hon, láhev šampaňského, dvoutýdenní dovolená. Ty zážitky tehdy vypadaly, když člověka potkaly, barvitě, vesele, lehce. Člověk je držel na niti jako balonky, dokud mu působily radost. Pak, když začaly být nudné, nit pustil. Balonky letěly pokojně vzduchem, člověk je ještě chvíli vlídně pozoroval. Pak někde v oblacích praskly. Jenže některé vůbec nezanikly … navzdory všem přírodním zákonům. Plny balastu, dopadly nyní, jako těžká závaží, zpět …“

55 18.07.2019

„Jsou hodiny, kdy se nic neděje. Bzučí moucha kolem lampy, v průvanu povlává záclona, na palouku v tajze se pase sobí jelínek. Bývají takové i celé dny. Slunce vychází a zapadá jako na houpačce, dny poslušně odtikávají, mezi probuzením a nočním spánkem je koberec zeleného pažitu a v něm jedna jediná stezička vpřed...“

Stanice … místo, kde můžete setrvat, zakotvit … nebo jet dál. Light motiv dalšího z příběhů z pera Petry Hůlové mě zaujal, a samozřejmě i místo, do kterého svůj příběh situovala – Tajga: místo plné vlků a sobů, nekonečně rozsáhlé, sporadicky osídlené a přitom etnicky dost různorodé, a taky přímo Charyň: stanice na trase Transsibiřské magistrály, místo, které vypadá úplně stejně po válce, kdy v Rusku vládne kolektivizace, zestátňování a kolchoznictví, jako v devadesátých letech, kdy padla sovětská velmoc. A pak je tu ještě jedno, vzdálené místo: „civilizované“ Dánsko těsně po válce – místo, odkud přicházejí hrdinové tohoto příběhu, aby se střetli se zaostalým světem na rusko-mongolských hranicích.
Mrazivá divočina tajgy je prostorem, kde se všechny postavy a postavičky tohoto velmi složitě zapleteného a propojeného příběhu (prostorově i časově) musí vypořádat s existenčními problémy, a bojovat s dobou ve které žijí, ale i s tou dávno minulou. Přitom ani tak nejde o rozdělení na devadesátá léta (tedy současnost) a poválečná, tohle rozdělení je spíš podružné, protože to, s čím se všichni musí vypořádat je úplně jiná minulost – dávná a prastará minulost tajgy – s jejími fascinujícími a přiznejme, velmi extrémními, životními podmínkami. Pro „šílené“ cestovatele z Dánska, místo neuchopitelné, příručkově nenastudovatelné, … neznámo, s prastarými duchovními hodnotami – řídícími se přírodou a jejím uctíváním, kde navzdory dobám a režimům, šamanismus neztratil na své autoritě.

Zapadlá ruská vesnice, je pak místem kde se zastavil čas, úplně se rozpustil v šedivé každodennosti, neměnné a stálé, jen tak totiž může uchovat svá tajemství, mystikou opředené tajemné rituály, které po generace neměnně determinují vztahy – mezi původními obyvateli (Kary, nebo, Řepáči, jak jsou nazýváni v příběhu) a Sověty a obyvateli násilím přestěhovanými do těchto nehostinných krajin (bez možnosti návratu) a pak cizinci, kteří nejspíš nějakým nedopatřením vystoupili na téhle zapomenuté stanici. Brzy pochopíte, že odlišné způsoby života původních obyvatel a „sovětských kolonizátorů“ jsou problémovými samy o sobě, „akčnost“ do časově velmi, opravdu velmi pozvolna plynoucího děje, tedy samozřejmě vnáší „vpád“ cizorodého elementu – třeba v podobě, až idiotsky naivního hlavního hrdiny Hablunda (jediné z postav, jejíž příběh je ukončen, příběhy ostatních zůstávají otevřené).
Stejně pomalu a oklikami, jako se odvíjí děj příběhu, jsem se dostala i k svému hodnocení /ono to tak nějak svádí k rozvláčnosti, vážně :-)/, k důvodu, proč jsem příběhu Petry Hůlové strhla jednu *. V podstatě jsem z dalšího z příběhů z pera téhle autorky opět nadšená, jak už jsem napsala u knížky Paměť mojí babičce, kterou vřele doporučuji, Petra je pro mě osobním objevem letošního roku, její vědecké zázemí ji umožnilo napsat beletristicky strhující kulturně-antropologickou studii, a mě její způsob psaní, přiznávám, naprosto nadchnul. Už jsem zase odbočila, takže se vrátím k 4*, jejichž příčinou je Hablund, dokonale zařazený do příběhu, dokonale se hodící do příběhu (bez něj by to určitě nebylo ono), ale … proboha, mě tak strašně iritoval, byl mi osobně nepopsatelně nesympatický, s jeho idiotskou naivitou, že mi vlastně byl naprosto volný – mě bylo úplně jedno, co se s ním stane … a tak jediné, co mi v příběhu chybělo, bylo trochu víc mého čtenářského zaujetí pro hlavního hrdinu, své emoce jsem na něj opravdu neplýtvala :-).

/Pozn. – možný spoiler: S idiotkou se v příběhu setkáte, místní idiotka Josipovičová, je ale pro mě, slabým odvarem zhýčkaného, neskutečně naivního a znuděného dánského zbohatlíka, který neví, co chce, a proč to chce, každou chvíli nadchnutý pro něco jiného, své peníze získal v podstatě kolaborací s Němci, resp. vydělal je na válečném obchodu s Němci a ve finále jdoucí si idiotsky pro vlastní zkázu, to pro mě byla silná káva :-)/.

54 17.07.2019

Taky jsem to tušila (viz. komentáře níže) … Enti existují! :-) … už nikdy nebude procházka lesem stejná, jako dřív :-).

Rostliny vs. živočichové … všichni JSME, patřime do souboru živých organismů, a jejich rozdělení je věcí konvence, my sami jsme si to tak určili, čistě na základě průvodních znaků.

Do rukou se mi dostala krásná kniha, která je především o tom, že naše rozlišení, může být právě jen a čistě naším, … jen prostě nevíme, parafrázuji T. Nagela: „jaké to je, být netopýr“. A teď, na základě přečtené knihy, si dovolím toto tvrzení rozšířit, … a už vůbec netušíme, jaké to je „být jasanem“ :-).

Tahle kniha mj. hodně hovoří o komunikaci, a to mě, asi zaujalo nejvíc, protože se jí, čistě v linii člověk – zvíře, zabývám. Pro mě tedy nebylo žádným novým zjištěním, že komunikace nemusí být jen o „řeči“, tedy tak, jak ji běžně chápeme, ale pomalu se na tomto poli přesouváme k malé změně paradigmatu, jinak řečeno, mělo by pro nás být již zcela běžné a nerozporné chápat komunikaci, třeba jako, jak navrhuje Peter Wohllben „předávání signálů“. Víme zcela bezpečně, že existuje, jen se mnohým stále ještě příčí, přičíst tomuto termínu výraz „komunikace“, a to zejména z jednoho prostého důvodu, museli bychom totiž zároveň takovému „organismu“ nebo, řekněme, takové „entitě“, přiznat zároveň, že ve své struktuře má něco, co bychom mohli nazvat analogií „mozku“, tedy nějaký „řídící systém“, který svým jedinečným způsobem /který zatím ne vždy, dokážeme rozpoznat, či vůbec přiznat si možnost takového systému/ přijímá, a také vydává, impulzy, které „vedou ke změně chování“ takového organismu (či entity).

Naším problémem na tomto poli je především ČAS – významné změny lze totiž pozorovat právě ve vztahu k času, a ten je přeci jen pro nás a stromy, velmi, velmi odlišný, a nemusím nejspíš říkat, že ve výrazné nevýhodě jsme my, lidé :-). Možná je tedy tím nejzásadnějším problémem, který nám brání přiznat si výše uvedené, že zapomínáme na to, že „časový úsek, který je potřeba ke zpracování informací a proměně v čin, je u nás lidí a rostlin, diametrálně odlišný“.
Vrátím-li se k mým oblíbeným Tolkienovým Entům (on to věděl už dávno předtím :-)) … je to prostě tak, že milí Enti jsou bytostmi (či entitami, jak je komu libo) „pomalého plynutí času“ … z našeho, tak krátkého, lidského pohledu prostě potřebují na to, aby se projevili, celé věky.

A zase jsme u toho „náš úhel pohledu“, stále a znovu narážíme na to samé, na náš antropomorfismus. Nechápejte to, prosím, jako výtku, ono je to pro nás vlastně často dost nezbytné, těžko bychom se jinak i my sami zařazovali do světa, těžko bychom si bez něj vytvářeli zpětné vazby pro naše činy, je to tedy z určitého úhlu pohledu, hledisko užitečné, úvahy na toho téma by nejspíš vydaly na další dlouhý článek, takže to zkrátím, a jen si dovolím poslední poznámku – měli bychom si jen dát sakra pozor, aby nebylo nekriticky nekompromisní!

A ještě na závěr, tuto knížku doporučuji! Odborníkům i laikům, věřím, že bude zajímavým čtením pro každého! A prosím, nebuďte při čtení ... nekriticky nekompromisní :-).

„A až půjdu, tak se vrátím zčásti jen“ … verš hitu Petra Maffaye by mohl být napsán o stromě, jehož pozůstatky jsou pro lesní koloběh stále ještě nepostradatelné.“

„Po staletí nasával živiny ze země a ukládal je ve dřevě a kůře, … je tak cenným pokladem pro svoje děti.“

„… i kdybychom tady (u nás) měli mít jednoho dne španělské klimatické poměry, převážná většina buků by je zvládla. Jediným předpokladem je, že les nebude kácením narušen, co se jeho sociální struktury týče, a že si bude i nadále moci sám regulovat svoje mikroklima.“

100 16.07.2019

„Toužila jsem Želary poznat. Projít se klikatými stezkami vysoko nad říčním kaňonem, bořit se do mechu, hledat syrůvky, pít z lesních studánek … vidět pasoucí se dobytek, koňské potahy a v zimě andělsky bílý sníh.“

Na komentář k téhle knize by mi vlastně stačilo jedno jediné slovo: Děkuji!

Děkuji za niterný příběh plný čisté, krystalické krásy, drsně syrové a přitom baladické a melancholické … děkuji za sdělené tajemství … proměny člověka!

Vůbec bych nevěřila, že je možné tak hluboce propojit drásající prožívání tragických událostí s magickou a přitom nesmírně uklidňující atmosférou samoty vesnice hluboko v horách.

V příběhu Hanule, kde se střídají dechberoucím způsobem baladické momenty s drsnými a naprosto nepoetickými momenty, které jsou, ač stroze konstatované, možná právě proto tak plné emocí, není věta ani slovo navíc, je krátký a přitom toho vypovídá tolik – o podobě bezpodmínečné lásky k druhému člověku, a o hledání a nalezení vlastní identity,

Postavy prožívají sled událostí, snad všechny přitom permanentně nějakým způsobem překračují přirozený řád věcí – sled kroků jdoucích proti … a možná právě to způsobuje zvláštní provázanost osobitých lidských příběhů lidí žijících v nejvýchodnější části naší země, v zapomenutých Bílých Karpatech, kde, říkáte si, není co obdivovat … a nebo snad přeci …

„Horský liják s vichřicí. Bylo mi to jedno. Pocítila jsem dokonce zvrhlé potěšení, když černota nade mnou zaútočila. Vítr smýkal větvemi, metly vod je přibíjely k zemi, svět se třásl v základech a já se nebála. Se zájmem jsem sledovala blesky, praskání větví mi znělo jako křik lesního ptáka, nevadilo mi, že jsem neozbrojeným pěšákem v první linii.“

… magickou krásu temných, hlubokých lesů a strmých srázů … mystické prostředí, kde cítíte, že se realita zvláštním způsobem spojuje s něčím „nad“. Ale abyste se nemýlili, lidé tu nejsou vydáni napospas osudu … oni mají možnost volit, rozhodnout se, a pak ještě něco mají, něco, co umožnilo nejen Hanuli, volit si z možností, jak žít … mají totiž zvláštní schopnost prožívat naprosto obyčejné, drobné radosti, které jim umožňují vidět za vymezený horizont – vesnice plné bídy, alkoholismu a sociální nerovnosti, vesnice svázané dávnými zvyky a předsudky – a překročit ho …

„Prožívala jsem hluboké znechucení sama sebou. Dělalo mi to dobře…

Jen hlouběji rýhy kol a šlehy smolné hřívy!
Vy nepokoření, vy stonásobně živí!
Neberte mi moje ponížení! …

Vy nezranitelní, ač praskají vám žíly,
vy sudbou prokletí, kteří se odvážili …“

Možná by se to hodilo, ale právě tento komentář nechci ukončit dramaticky, protože čtení to, navzdory dramatickému obsahu, bylo pohádkově překrásné …

„Za chvilku bude čaj.“ …
Vůně bylin, hřejivé kachle, petrolejka. Na zemi plesnivý pes. Místnost z babiččiných zkazek.
„Vypravuj něco, Jozo. … Vypravuj, co ti povídala maminka.“
Díval se na mě zaskočen.
„Většinou pohádky.“
„Vypravuj pohádku.“
Příběh, který jsem předtím nikdy neslyšela, byl prostý. Bylo to v dálce, dotýkalo se to současnosti jen na magickém předělu, kde všechny světy splývají v jeden.“

95 16.07.2019

„Bylo to dobré místo, téměř úplně takové, jaké mělo být.“

Vlastně jsem to neměla číst, autor mi to v předmluvě sdělil celkem jasně, „pokud jste nečetli moje předchozí knihy, neměli byste začínat právě touhle, protože, jestli chcete „vědět“, měli byste si nejdřív přečíst Kroniku královraha – příběh Kvotha, protože to je příběh, který vypráví, a který říká „o čem to je“. Hudba ticha, „jen“ jako autorovo osobní sdělení, dovětek, příběh o rozbité kráse, vám nejspíš nic neřekne. Neposlechla jsem. Stává se mi to docela často :-), že si dělám věci po svém, a navíc, název se mi hodil do letošní čtenářské výzvy (kniha s oxymórem v názvu).
Nejspíš budu jedna z vás, Patriku Rothfussi, nespíš budu taky, „nalomená“ :-). Nejspíš proto jsem, přes veškerá varování, Auri a její posedlostí a okouzlením okamžikem rozuměla, nejspíš proto mě tak oslovila průzračnost nálady a pocitu, čistá lyrika příběhu, který vlastně ani nebyl příběhem, spíš, napadá mě další oxymór – němým výkřikem, melancholickým a nádherně lyrickým (navzdory Podvěcí, kde se příběh odehrává) povzdechnutím nad ztrátami – předmětů, ale hlavně, pravd, třeba té, že „krutost nikdy nepřispívá k hladkému otáčení světa“. Ale vlastně to příběh byl, tenhle letmý povzdech totiž zašeptal příběh, jen potichu, aby Auri nevyděsil, příběh o „rozbité“ mysli, zoufale se snažící držet se strategie zabraňující sebezničení, strategie, díky níž se dokáže nevzdat, čelit systému a … doufat! … „že jednoho dne by se svět třeba mohl začít starat sám“.

S podivně zneklidňující hudbou ticha jsem totiž zvláštně souzněla …

„Dnes už to bylo zcela odlišné místo. Taková byla jeho povaha.“

„Ale i tak věděla … že je zde vítána. Nebo, ne-li vítána, tak alespoň klidně nepovšimnuta.“

52 15.07.2019

„Tajemství bolesti! Výkřiky soumraků!
Škubnutí Blížení po vláknech etherných!
Potkání ohnivá mystických oblaků,
Jež svítí pohledům do dálek nádherných!
Stem blesků slyšel jsem váš reflex v duši hrát,
Na křídlech úzkosti let smrti chvěl se v něm,
Zpěv žíti budoucích, zor příštích vonný pád,
Šum lesů tajemství, jenž šeptá vesmírem.“

Víte, jaké to je, když smyslové vjemy, udávají hlavní tón celé skladbě – v hlavním kurzu je západ slunce a soumrak, a tak uvedou mysl do mezního stavu – kdy v hlavním kurzu je tíživý kontrast, světa o kterém člověk sní, vs. světa, ve kterém nucený žít, a přivedou mysl k poznání – skrze náladu a asociace, které vyvolá?
Jestli ne, tak zkuste Březinovy básně, dovedou vás totiž na horizont prostoru, kde se budete moci rozhlédnout po poetické a melancholické krajině, s mystickou, tíživou, a ponurou atmosférou, kde se střídají stmívání a záplavy světla, šedivé těžké mraky a mlhy se slunečním svitem, vánkem a zurčící vodou, kde příroda vystřídá celou škálu svých symbolů na to, abyste pochopili ...
Březinovy básně jsou tak pro mě spíš takovou náladovou krajinomalbou … při čtení plynou hladce, ale spíš než jako básně mi připomínaly prózu s pravidelným rytmem, která se, navzdory tomu, že je těžká (a vlastně i tíživá) překvapivě lehce čte … jako když sníte a ve snu se slova seskupují … a po probuzení si najednou nejste jistí … tím, co jste viděli svým vnitřním zrakem, a cítili svými smysly … jako zapomenutý sen …

„Tys nešla. Hodiny z dálky se smály, má jara v nich jasmíny kvetla,
a dýchala na tvůj neznámý obraz věnčený lilijemi;
čas vadl, růže mé chřadly, vína má hořkla, rudla má světla,
a sny, jež jsem ti naproti vyslal, se vrátily teskny a němy.

Tys nešla. Zaklínal jsem tě magií Vůle, jež prostorem sálá
proudy tajemných spojení a přenáší nejhlubší chvění!
Větrům jsem házel setbu své touhy, aby v duši ti splála
v ohnivé keře a suggescí vůně vedla tvé snění.

S dušemi básníků jsem hovořil o tvé váhavé chůzi;
naděje má s umdleným úsměvem seděla na prahu dveří;
oněmly cesty, bázní se schoulily stromy a v soumraku hrůzy
šlépěje přátelských kroků jak černým sněhem se zaváty šeří.

Tys nešla. Kdo tě potkal a svedl z mých zahrad? …“

61 24.06.2019

„Není možné připojit se očima na kurs jednoho racka.
Ani nevíš, jak a kdy si vyměnil směr s jiným rackem
a ztratil se, nedbaje toho, že už má jméno,
žes ho sledoval,
ztratil se, a teď si představ,
po světě létá racek, má jméno a neví o něm.“
(Chvála rackům)

Ivan Wernisch byl pro mě neznámým básníkem, krátké a trefné básnické postřehy "dětských očí" z jeho prvotiny mě zaujaly hned „na první dobrou“, prostě mě chytly od první stránky :-). Až teprve po dočtení jsem zjistila, že dnes už je laureátem mezinárodní literární Ceny Franze Kafky pro rok 2018.

Wernischovy básničky sice vypadají na první, druhý i třetí pohled jako básničky, ale vnímala jsem je spíš jako krátké texty psané veršem. On sám o nich říká, že to jsou spíš poetické anekdoty, což docela přesně vystihuje prožitek, který si z těchto stránek odnesete, … čtete totiž poetická slova, která do sebe krásně zapadají, lahodí do posledního písmenka, a teprve po závěrečné tečce „vám to dojde“ :-) … dostaví se význam sdělení. Až do poslední chvíle jste totiž vnímali právě jen krásu poetických slov, v případě téhle sbírky, viděnou "nedospělýma očima" (jak je napsáno v komentáři níže od Tyyynab: "prosté okouzlení věcmi"), najednou totiž zjistíte, že vám ta slova taky něco sdělují, že je to vlastně taková básníkova hra se slovy, která svůj význam sdělí teprve na úplném závěru … vnímavému čtenáři.

"Lampa se pouze polorozsvítí,
aby tvář muže za stolem
zůstala utajena.

Přesto však je třeba,
aby muž byl skutečný,
nevoskový, nesádrový,
nedřevěný muž.

Aby se prokázal
nějakým nečekaně silným
a krásným úmyslem.
Tak se chytají můry."
(Tak se chytají můry)

61 21.06.2019

„Pozdvihl jsem dalekohled a namířil … vzhůru. Rázem se proměnil v dětský krasohled, musel jsem přimhouřit oči před záplavou záblesků … ve vysokých oknech, bájivých vykládačích světla dne … Nejprve mne upoutalo okno v kapli Božího hrobu … a přišlo mi pokleknout (jako) vděk za tu krásu. Abych se ubránil dojetí, pohlédl jsem jinam, do okna Thunovské kaple, a spatřil tam … člověka zápasícího o život … výjev hrůzného majestátu … poslední soud … zachraň se, dokud je čas!“

„Viděl jsem minulost: kamenné kružby protínaly sklo v roztodivných obrazcích … šplhaly po sloupech … měly v sobě vtesánu pokoru středověkého člověka.“

Pochmurné, iracionální, romantické vize, tajemný až bizarní děj, jako výplod dekadentní mysli, jehož výsledkem je návrat ke středověku, jako kultovní záležitosti doby přelomu milénia (vzpomínáte? … vnímané jako období příslibů a hrozeb nejasné budoucnosti lidstva), tak nějak lze popsat náladu gotického románu Miloše Urbana, který je povedenou směsicí středověkého hororu, moderní krimi, romantického příběhu a filozoficko-historické úvahy o ztrátě víry a jejím znovunabytí, když k tomu pak přidáte ještě drobné paralely odkazující k Umbertu Ecovi (mému favoritovi na literárním poli), je na světě jedinečný čtenářský zážitek. Jestli jste tady na DK, určitě to znáte taky, … když otevřete knížku a příběh vám dokonale sedí a četba je pro vás komfortní záležitostí :-). Skoro jakoby navzdory temnosti příběhu, kdy na scénu vstoupí starobylé bratrstvo, Praha je ochromená a otřesená sérií podivných brutálních a krutých vražd, protože tohle je jen jedna rovina, příběh je v širokém pojetí mnohovrstevný, a navíc, psaný zajímavě různorodým jazykem, spolu s Hastrmanem (za mě) zatím to nejlepší z Urbana, … rozhodně mi bylo potěšením :-).

Doporučuji, protože jsem, krom všech výše zmíněných důvodů, přesvědčená, že Urban napsal příběh, který je dobře čitelný pro velkou škálu čtenářů, určitě si v něm může najít každý tu „svou linii“, a skrze její „optiku“ pak číst, … strhující příběh, nebo třeba „jen pouhou“ detektivku, či romantický příběh s krásnými popisy staré Prahy, nebo „erudované“ historicko-filozofické úvahy … každý, dle svého gusta :-).

„Po dny a noci jsem se … bránil pomyšlení, že v celých dějinách lidstva to byl právě člověk dvacátého století, kdo nejvíce snil a nejhůře chyboval.“

78 11.06.2019

„Seděl jsem v své knihovně a čekal … na ohlášenou návštěvu dvou inženýrů z Ameriky a jednoho redaktora, říšského Němce … přijeli do Evropy, slyšeli o mé továrně na med, kde pracuje přes deset milionů dělnic a to je nadchlo … stačí prý s trochou fantasie zaměniti v světě představ tyto miliony včel za lidi a tuto továrnu na med za továrnu na některý jiný artikel lidské nezbytnosti a vstoupíme do závratných oblastí lidské vůle a touhy.“

K téhle útlé knížečce z hlubin antikvariátu jsem se dostala skrze Jaroslava Duška a jeho divadelní představení, motivované právě touto knihou, to on ji někde v antikvariátu objevil, a protože ho nebývale ostrá kritika technického pokroku (z r. 1929!) oslovila, představení bylo na světě. Takže, když jsem brouzdala tady na DK po nabídce e-knih a uviděla tam titul Sláva strojů a měst a posléze zjistila, že nemá žádné hodnocení, hned jsem věděla, co ten den večer budu číst :-).

A bylo to hodně zajímavé, mimo jiné, si např. přečtete zamyšlení … znovu podotýkám, z r. 1929! – zda je možné řídit svět, jako firmu? Autor je včelař, čímž je jeho vztah k přírodě (světu) asi jasný a určitě uhodnete i jaká by byla jeho odpověď na výše uvedenou otázku .
Doporučuji, je to pár stránek, na nichž zjistíte, co je „sláva“ všech těch našich technických zázraků proti … „obyčejným“ včelám!, … a taky, že jen mateme sami sebe (nebo, že si jen mažeme „med kolem huby“ :-)), když si myslíme, že to tak není … tolik let už to je, co trvá náš technický rozkvět, a stále jsme nějak nepochopili, že dívat se na svět pragmaticky, čistě z praktického hlediska, … prostě neobstojí ...

Tehdy to začalo a, tak nějak, … je to stále stejné … jen dnes si to tak už asi tolik nebereme … k naší vlastní škodě ...

„Počkejte, pánové,“ řekl jsem. „Mluvíte příliš učeně. Nerozumím vašim výrazům. Co jsou to molekuly práce?“ Inženýři se shovívavě usmáli a ochotně vykládali. „Účelem práce je dílo, ale zhotoviti dobré dílo je těžké, neboť dobré dílo jest uměním, ale ne každý člověk je umělcem. Seženete-li na příklad deset tisíc lidí a řeknete jim, aby všichni dělali boty, budou je dělat, ale každý jinak a špatně, boty budou drahé a bude jich málo. Když však je podrobíte naší disciplíně, budou všichni dělat boty dobré, neboť nikdo z nich nebude dělati boty. Zní to paradoxně, ale je to pravda.“ Inženýr se usmál a podíval se na mne pohrdlivě, neboť začal ve mně tušiti nepřítele moderních výrobních metod. „A co tedy dělají ti lidé, když nedělají boty?“ tázal jsem se. „Jeden dělá dírku, druhý zářez, třetí klepne kladívkem, čtvrtý strčí kůži pod stroj, pátý ji vyndá a tak to jde od jednoho k druhému, až je z toho bota,“ ochotně vysvětloval inženýr. „A s automobily je to zrovna tak…“

„A to ti lidé, kteří takto pracují?“ otázal jsem se. „Dostává se jim uspokojení z vykonané práce? Naplňuje se jejich duch radostným sebevědomím? … Inženýři se na mne dívali udiveně, jako by nevěděli, o čem mluvím. Pak vyhrkli oba současně: „Nenajímáme dělníky, aby se u nás obšťastňovali prací, ale aby pracovali, a staráme se, aby byli zdraví a silní.“ „Mýlíte se, pánové“, řekl jsem vážně. „Práce má činiti člověka šťastným, neboť jedině ona to dovede. Člověk má pak v sobě jiskru tvůrčí síly … protože chce tvořit … raduje se ze svého díla … a se zadostiučiněním pohlíží na svůj výrobek.“

„Teplý vánek přinášel otevřenými okny do knihovny vůni kvetoucích lip a směšoval ji s vůní růží, které do vázy z míšeňského porcelánu postavila pečlivá ruka mé ženy. Bylo tak krásně jako pět minut po stvoření světa. Vše bylo tak samozřejmé a spontánní. Včely nosily med, slepice vodila hejno kuřat a na poli zrálo obilí. Kdyby se ze stěn knihovny, z množství svazků nedívala na mne tisíciletá moudrost člověka, nebyl bych v tu chvíli ani věřil, že je na světě ještě nějaká moudrost kromě moudrosti boží.“

Rozhodně se jedná o čtení k zamyšlení.

66 07.06.2019

„Čtení: vnímání psané formy jazyka, rozumění psanému textu…“
(Encyklopedický slovník češtiny)

Na téhle definici mě zaujalo slovo „rozumění“ … a přemýšlela jsem, proč tam není „porozumění“? Už od té doby, co jsme se naučili číst, slovům rozumíme, … porozumět textu, to už je ovšem trochu jiný level :-) … tak o tomhle jsem přemýšlela, když jsem psala komentář k panu Proustovi, protože s ním je to nějak podobně :-) … a tay jsem si vzpomněla na mého „oblíbence“ Umberta Eca:

„Nechci tvrdit, že rychlost je hodnota sama o sobě. Čas vyprávění se může zpomalovat, může být cyklický či nehybný ... Tato chvála rychlosti neznamená popření rozkoše z otálení. Pokud by taková rozkoš neexistovala, nemohli bychom vpustit Prousta do Pantheonu literatury.“
(Umberto Eco – Šest procházek literárními lesy) – je to totiž jeho oblíbené téma .

Ale teď už zpátky k Marcelu Proustovi a Swannovým … a co z téhle „předehry“ vyplývá? Pokud se pustíte do Hledání ztraceného času, jako čtenář, který rozumí slovům a zajímá ho především „jak to dopadne“, nebo jinak řečeno, vrhnete se na Prousta kvůli příběhu a tomu „o čem to je“, pravděpodobně brzo zjistíte, že buď musíte přijmout trochu jinou roli čtenáře, takového, který chce především textu pozorumět (tím myslím stále jen ve své osobité interpretaci), nebo přiznáte porážku a knihu nejspíš odložíte. U Prousta je to totiž podobné jako u Eca … žádá od čtenáře mnoho.

Série Hledání ztraceného času se tak pro mě stala nejspíš čtením na spoustu let, protože i přečtení první knihy mi trvalo opravdu hodně dlouho, když totiž čtete s cílem pochopit význam některých vět, uvědomíte si, že vás to nutí hlavně … zpomalit a nespěchat.

Co skutečně chtěl čtenáři Proust říct? … je stále otázkou, a to i pro jiné, daleko erudovanější čtenáře, možná by se divil kolik intrepretací a výkladů už na světě je a ještě jich určitě spousta přibude (už jen věnovat se v Proustově díle tématu „čas“ by vydalo asi na spoustu publikací :-), nejvíc přiblížit své úmysly by nám mohl asi jen Proust sám, jeho komentář bych si určitě přečetla.

Jaký je tedy svět, do kterého vstupujete? … Je to svět plný ohromného množství událostí, některé autor jen naznačí, nebo jen tušíte, nebo si myslíte, že tušíte, anebo netušíte vůbec, každopádně od čtenáře se žádá, aby domyslel, a aby si spoustu mezer zaplnil sám … a taky to je svět, jehož základním kamenem je právě „čas“ (informace, kterou můžete využít při čtení ve svůj prospěch), protože, jak říká Eco: „bojovat s Proustovým časem nejde“ :-) … a pak je to svět, který vyžaduje z vaší strany spoustu entuziasmu – nadšení, chuti a trpělivosti, protože pak vám toho nabídne … hodně :-).

„Člověk, který spí, má v kruhu kol sebe proud hodin, pořad let a světů. Procitaje, táže se jich, veden … pudem, a čte v nich ve vteřině místo země, jež zaujímá, dobu, jež uplynula až do jeho spánku; ale jejich řady se mohou smísiti, prolomiti … Jestliže usne v poloze ještě nevhodnější … například po obědě, sedě v lenošce, tehdy zmatek ve světech, vybočivších z dráhy, bude úplný, kouzelná lenoška s ním závratnou rychlostí bude cestovat časem a prostorem, a ve chvíli, kdy otevře víčka, bude se domnívati, že ulehl před několika měsíci v jiném kraji.“

61 05.06.2019

„Většina podzemních pověstí vznikne tak, že lidé vidí nějaký vchod, třeba jen několik metrů dlouhého sklepení a vybájí si za ním celou chodbu.“

… která možná vede do neznáma, možná se v ní skrývá celá armáda, a nebo nějaké děsivé mystérium, spekulovat můžete po libosti – kdykoliv a o čemkoliv … takové schody vedoucí do tmy totiž vzbuzují určité vzrušení … vyburcují fantazii, která se rozběhne tunely a příběh je na světě :-).
Otázkou je, jaký ten příběh bude? … o tomhle se dočtete, že je mysteriózní … za mě, s lehkým zaváháním, ano, … ale taky, že je to thriler … tak za mě, s celkem jednoznačným, ani náhodou, vlastně jsem dost rozpačitá s jeho zařazením, takže začnu asi pěkně přímo u zdroje … u vstupu do pražského metra, stavby, která má, jako asi každá taková pod zemským povrchem, svá tajemství, která samozřejmě přiživují fantazii – a tak pak vznikají různé pověsti či mýty … spekulovat se tak dá téměř o čemkoliv :-) … stačí třeba právě divné schody, neužívaný tunel, kde by se schovala celá armáda tajemných stvoření, nebo záhadný nápis na zdi (mimochodem právě o něm mluví sám autor) … a námět na příběh je na světě, teď už to je jen na autorovi:

… má prostor, kde může využít způsob fungování toho pražského „Podsvětí“ :-), popisy stanic, rituálů a úkonů zabezpečujících jeho chod, a samozřejmě lidí, kteří do tohoto světa náleží, všechno to do sebe pěkně pasuje, a vyprávění je v tomto směru přirozené a funkční,
… má tak nejvyšší čas přidat do příběhu tajemství – záhadu, pohromu, či nebezpečí, které se na metro, potažmo lidi v něm, potažmo všechny lidi, nevyhnutelně řítí … i v tuhle chvíli zatím vše funguje dobře, příběh se rozvíjí a vy jste napnutí, co na vás v útrobách téhle podzemní říše číhá :-),
… jenže pak přijde nevyhnutelné … příběh má samozřejmě i své hlavní hrdiny, a najednou se to všechno nějak zadrhne, ozubená kolečka do sebe zapadnou jen s námahou a celé to soukolí už není tím bezvadně fungujícím celkem, běžícím jako hodinky, a prostě to najednou začne skřípat.
A tak se musíte ptát, co se pokazilo? … použití mytologie je dobrý, mezi čtenáři (i u mě) určitě oblíbený nápad, jenže!, proč proboha antické? … v Praze! (máme přeci svoji vlastní, takhle totiž antická bohyně pohybující se pražským metrem působí, jak se říká, jak pěst na oko) … to pokažené kolečko tam nějak vpašovali naši hrdinové, „antická bohyně“ Nina, resp. její postava jak vystřižená ze Sexu ve městě, ale ani ostatní na tom nejsou o moc lépe – policista Kerber – působící vzhledem i chováním dost prvoplánově jako hlídač podsvětí (ale jinak docela „sympaťák“ :-)) a technik Haďák – odkud pochází jeho přezdívka, jste jistě už uhodli, jinak Ostravák v Praze, v čemž bych neviděla problém, kdyby se to celé nějak nezadrhávalo na mluvě - za mě hlavní slabině celé knížky – nezvládnutý jazyk – místy přemoudřelé a místy infantilní vnitřní monology i dialogy Niny, a lá romány pro dívky a ženy, rádoby drsný jazykový projev Kerbera prolínající spisovné výrazy s vulgárními způsobem mluvy drsňáků, který mi vůbec neseděl (ta kombinace byla zvláštní a těžko uvěřitelná), a do toho všeho zvláštním způsobem užitý občasný Haďákův ostravský dialekt … výsledkem pak byla změť, které korunku nasadil (nejen zde kritizovaný) bohatě nadužívaný výraz HUH! (fakt si všimne každý :-).

Nechci ale být velkým kritikem, mně se to vlastně, jako celek, docela líbilo, melodie, kterou jsem poslouchala sice sem tam vyloudila nějaký falešný tón (ale mé hudební nadání není na takové úrovni, že bych ho vždy s zaznamenala :-), sice to určitě nebyl napínavý thriler, ale když příběh přijmete jako odpočinkové čtení s mysteriózními prvky, pak jsou 3* opravdu na místě a vzhledem k mládí autora, věřím, že určité „mouchy“ ještě vychytá, já si od něj určitě ráda ještě něco přečtu :-).

55 04.06.2019

„Do toho vylouhovaného pytle jsme nacpali něco slastí i strastí, kousků veselých i zlomyslných, zkušeností i bláznovství, sena i slámy, fíků i hroznů, ovoce zeleného i slaďounce uzrálého, růží i hloží, všech možných věcí viděných, vyčtených, věděných, nabytých, prožitých! A to všecko je v naší brašně nacpáno páté přes deváté. Jak těší hrabat se v tom!...“

Na začátku příběhu se nám představí padesátiletý „stařík“ s velmi svérázným pohledem na svět! Tak jo, přiznávám, pobavilo mě to :-), a to vč. následujícího monologu: „jaká podivná radost je to pro mne vidět tě opět, sklánět se sám a sám nad svou starou tváří, procházet se vesele jejími vráskami a jako z hluboké studny v mém sklepě (brr, čert vzal vodu!) vypít ze svého srdce doušek starých vzpomínek?“

… vlastně by mě to mělo spíš vyděsit :-), ale tak, přeci jen žiju v době kultu „věčného mládí“ a tudíž mě to přeci nemůže rozhodit :-) … každopádně, krásný text, který následoval, mě pak usmířil docela, … a já, hodíc výraz „stařík“ za hlavu, se úplně ponořila do krásného … snění? … kdepak, Colas mě okamžitě vyvedl z omylu: „Snít? Co to povídám? Mám přece oči pěkně dokořán, zvrásněné v koutcích, pokojné a posměvavé; prázdné sny, to nechávám jiným! Vypravuji, co jsem opravdu viděl, říkal a dělal.“

Tenhle příběh totiž není vůbec o žádném staříkovi, a není ani o snění, je prostě o životě … takže jsem se ponořila do úžasného příběhu o nezdolné chutí k životu … který je „ještě šťavnatější než předtím, takový křehký, měkoučký a do zlata, tak nejlépe usmažený, vypečený, křupkavý v zubech a rozplývavý na jazyku.“, nazvěme to, spolu s našim hrdinou „apetit vzkříšeného“ … přesně tak to totiž s Colasem je … sice už se padesát let prohání po cestách Francie (po kterých souběžně prošla válka), a určitě to nebyla žádná procházka růžovou zahradou, přesto má v sobě stále entuziasmus a tedy obrovskou chuť, rozdávat radost a taky vyprávět … o té spoustě slunečních paprsků, které mu za ta léta dopadly na hlavu, dešťů, před kterými se musel schovat, anebo které ho zmáčely … o nepřekonatelné touze po nezkrotné galské veselosti … o radostech a strastech běžného života, a taky o tom, jaké to je, když se vám život úplně náhle promění pod rukama a o tom, jak se s tím s humorem a veselou myslí vyrovnat …

Roland do Colasova vyprávění vložil snad všechny krásy jazyka – metafory, přirovnání, archaismy, přísloví, rýmy, … aby tak vzniklo originální a svébytné, poutavé a až barevné a voňavé (cítíte to, vidíte to) líčení … protože Colas vyprávění miluje a ze všeho nejvíc pak miluje, když má taky dobré posluchače … jako třeba přátelé u džbánku vína, nebo malou zvědavou vnučku :-) …

„Když tě tak člověk slyší, řekl by, že se živíš jenom hubou: lelkovat, žvanit jako o závod, zívat žízní,…“

76 03.06.2019