alef komentáře u knih

Když si jednoho dne Ef zabouchne dveře, náhle a nečekaným směrem, se věci dají do pohybu … jste vtaženi do téměř detektivního příběhu odehrávajícího se v „Haklově realitě“ – v ní se totiž odehrávají asi všechny autorovy příběhy (alespoň z těch, co už jsem četla, všechny). Najednou prostě stojíte na pražské periferii, cítíte nevyvezený odpad z přetékajících popelnic uprostřed parného letního dne, pach moči a zvratků z rohu boudy – hospody té poslední cenové kategorie a o každém, koho potkáte, můžete rovnou říct podivná či podezřelá „existence“… až potud můžete říct, ten starý, známý a stále stejný!, Hakl, dobře identifikovatelný ve své přímočarosti a naprostému naturalismu v popisech všeho.

Do výše uvedeného prostředí pak bez problému zapadne i Ef, osamělý, rezignovaný muž, nejspíš prožívající počínající krizi středního věku, tudíž bez vztahu, unášený životem jen tak nazdařbůh, který ovšem najednou potká, to, co nečekal – lásku, a to je, jistě mi dáte za pravdu, velmi silná emoce, takže, právě teď přijde to zákonitě očekávané … JENŽE.

Najednou je totiž všechno trochu jinak, a taky JINÉ! … stále je to ten známý Hakl, ale přitom i jiný … tím svým drsným, místy sprostým, a naturalisticky přímočarým způsobem totiž hovoří o citu, jako je LÁSKA, navíc, do příběhu velmi prostě, jednoduše, a naprosto přirozeně, vklouzne sci-fi prvek, který mu vyloženě „sedí“, přestože se příběh stále odehrává ve stejných, výše uvedených kulisách, vnímáte ho najednou trochu jinak, je to poloha, asi bych řekla, „měkčí“, je totiž poznamenaná, a to úplně navzdory právě se rodícímu čistě „technickému“ stavu: člověk – robot, probuzenými … emocemi. Uma (krásná žena, ale taky stvořená umělá inteligence) se totiž snaží pochopit svět a Ef … ten se zas snaží zprostředkovat jí svět tak, jak ho vidí on.

Emil Hakl překvapil … originální a neotřelou představou Umy - krásné, po fyzické stránce dokonalé, umělé inteligence, snažící se pochopit náš svět, a v něm pak především to, čemu říkáme emoce, tedy, náš způsob života v něm.
Jeho představa mě bavila, ale nejen to, nabídla i dost námětů k zamyšlení (nad světem, ke kterému spějeme? … já tedy stále doufám, že ne :-)) … v téhle tvrdě přímočaré a přitom celkem do hloubky jdoucí, filozofické, poloze by měl pan Hakl setrvat – pak je to totiž vážně dobré :-).

52 27.05.2019

„Mezi těmito místy a kol nich rozkládají se smutné močály bez života. To jest tedy jeviště, na kterém se tragedie odehrála, a na kterém přičiněním naším se dále odehrávati bude.“
„Jest to asi pěkná poušť.“
„Ano, sídlo hodné dějův oněch. Chtěl-li ďábel míti skutečně ruku svou ve věcech lidských –“

Před nedávnem čtená kniha (Noc v osamělém říjnu ...kdo má rád „urban fantasy“ doporučuji) mi připomněla Velkého detektiva (najdete v ní spoustu odkazů), a protože Psa baskervillského znám jen z filmového zpracování, řekla jsem si, že je na čase to napravit.

„Svět jest samá věc samozřejmá, kterou však nikdo zpravidla nepozoruje.“
…
„Uniklo mně snad něco?“ tázal se Watson s jistým vzrušením své samolibosti. „Myslím, že jsem nic důležitého nepřehlédl.“
„Bojím se, milý Watsone, že většina závěrků vašich byla mylná. Řekl-li jsem, že jste mne povzbuzoval leckdy, mínil jsem tím, abych upřímně řekl, že přezkoumáváním omylů vašich býval jsem tu a tam uveden na pravou cestu.“
„Holmes vrátil se na své místo s klidným pohledem vnitřního uspokojení, kterýž svědčil, že má před sebou úkol sebe důstojný … ve chvílích úsilného soustředění myšlenek, … kdy odvažuje každou součástku důkazu, kdy buduje různé theorie, kdy staví jednu proti druhé, a kdy rozhoduje v mysli své, která věc jest důležitá, a která bez váhy.“

Sherlock Holmes, jeden z prvních velkých detektivů, je opravdu originální osobnost … se spoustou excentrických návyků, výstřední, přesto gentleman, který si ovšem s oblibou dělá věci po svém – účel světí prostředky, a je jedno, jestli je/není záležitost společensky považovaná za konvenční a přijatelnou, … a v neposlední řadě pak, se sklony k špatné životosprávě (kouření, drogy, zanedbávané jídlo) … zvlášť, když spletitý propletenec věcí, událostí, detailů (pro ostatní – totální chaos, pro Holmese – uspořádaný soubor) …vede k nevyřešené záhadě, v tu chvíli není nic důležitějšího … vše ostatní, vč. zmíněných konvencí, jde stranou - je to totiž VÝZVA! – to je to, co Holmese pohání, dokázat něco, co nikdo jiný nedokáže, objasnit i tu nejpodivnější záhadu.

S detektivním žánrem to mám tak, … „jdu spíš po klasicích“, po těch z kterých tento žánr vychází – jako např. E.A. Poe, který je nejen průkopník hororu, ale i detektivního románu, Chesterton a jeho otec Brown, paní Agáta a její pan Poirot, a samozřejmě sir Doyle a jeho Velký detektiv … s nimi si naprosto vystačím, je to takové hezké a už dlouhodobé „přátelství“ s občasnými, vždy zajímavými návštěvami. V téhle poloze mi detektivní žánr naprosto vyhovuje (přiznávám, že současným detektivkám nijak zvlášť neholduji, ani knižním, a už vůbec ne televizním, to už musí být, když mě v nějaké formě zaujmou, … ale jsou i takové výjimky). Tohle je totiž poloha, kde se mísí nevysvětlitelná tajemství, často dobrodružství, občasné mystické prvky, a pronikavý intelekt … a k tomu si dosaďte, jako bonus, detektiva – gentlemana :-) … tak to je přesně to, co mě na těchto příbězích baví a proč se k ním pravidelně čas od času vracím ... a sledovat metody pana Holmese, vždycky stojí za to :-).

„Ovšem docela nepravdu v nynějším případě jste, milý Watsone, neměl. … Neuhodnete toho sám? Znáte přece moje methody. Užijte jich!“

Zkuste to taky … na chvíli se zastavit, nalít si sklenku vína (jako podpůrný prostředek doporučuji :-), v klidu se usadit a přemýšlet … nechat plynou volné asociace … přebírat a třídit … prostě dívat se slavnému detektivovi „pod ruce“, ale ještě víc „do mysli“ … za mě, bezva zkušenost :-).

115 24.05.2019

Už se mi zase stýskalo … po křišťálově průzračné filozofii, která tak moudře a přitom lehce a čistě kouzlí se slovy :-).

Jen, kdyby nebylo Bohů, protože s nimi to je právě naopak, je totiž „velmi těžké uhodnout, co si myslí, mnohdy dokonce i potom, co vám to řeknou“.

Začalo to docela nenápadně … zatímco se Zeměplochou žene evoluce, vy se zaobíráte jednou z těch filozofických otázek, které se neustále vracejí, a která zní: „Vydá padající strom v pralese zvuk, když široko daleko není nikdo, kdo by ho slyšel?“ … v klidu a pohodě dospějete k závěru, že „věci se prostě dějí a navazují jedna na druhou“, a taky, že se „nestarají, kdo je při tom přistihne“.
Jenže, pak se do toho začne nepříjemně zaplétat historie, a to je vážení, něco úplně jiného, na historii si musíte dát pozor, „je třeba ji hlídat, pozorovat, zaznamenávat. Jinak to není historie.“ Abyste rozuměli, tyhle věci, co mají s historií co do činění, ty se musejí stát v pravý čas, a proto má své správce, kteří žijí tam, kde jsou uloženy všechny TY knihy … přesně ty, ze kterých se historie odvozuje a lidi pak říkají: „je psáno“, takže: můžete si být jistí, že jestli je psáno, tak je to právě tady, vysoko v horách Beraní hlavy.

A je to venku, už víte, že existuje místo, odkud se věci „musí velmi pozorně sledovat“, protože „jsou tady jisté tlaky. Svobodná vůle, předurčení… moc symbolů… bod, ze kterého není návratu“ … vždyť to znáte :-).

A pak je tu ještě cosi, co má na běh událostí, řekněme, určitý vliv … „na světě totiž existují biliony bohů. Je jich víc než sledích jiker. Většina z nich je příliš malých, než aby byli vidět, a nikdy je nikdo neuctíval, tedy rozhodně nic většího než řekněme třeba bakterie. A je známo, že bakterie se nemodlí a požadují jen velmi málo ve věcech zázraků. Jsou to malí bohové - duchové míst, kde se křižují dvě mravenčí stezky, bohové mikroklimat mezi stonky trav. A většina z nich takovými zůstane. … Je to způsobeno tím, že jim nikdo nevěnuje víru.“
Jenže, někdy to tak není … „někdo spojí podivně tvarovaný strom, pod nímž se vyspal, se zázračným vyléčením z vleklé choroby, která ho dlouho a úporně sužovala. Někdo vyryje spirálu do osamělého kamene. … Protože bohové chtějí, aby v ně někdo věřil, a lidé zase chtějí bohy.“
Tím to často končí, ale někdy to pak jde mnohem dál … „Přibudou další kameny a na místě, kde kdysi stával strom, se vybuduje chrám. Bohové nabývají na síle a víra jejich uctívačů je žene vzhůru jako tisíce tun raketového paliva. Některé z nich zastaví až nebe. … A některé ani to ne.“

Při téhle návštěvě Zeměplochy tak zjistíte, že i Bohové můžou mít své problémy, jako např.: „Když jste bohem, spočívá váš problém v tom, že se nemáte ke komu modlit.“

Byla to čiročirá zvědavost, která mě zavedla znovu na Zeměplochu a dovolila mi zatoulat se tak daleko do hor Beraní hlavy …

„To byla jenom ta moje hloupá zvědavost.“
„Většina zvědavosti je hloupá,“ přikývl Vorbis.
„Často zavádí vědomí a myšlenky na nejisté cesty“ … takže si dejte pozor :-).

70 22.05.2019

„Přišel jsem pozdě.
Mystéria kvůli tobě nebudou začínat znovu, nikdo nebude čekat, až se nadechneš.
Hraje pouze ten, kdo přijde, … bez rozmýšlení …“

Byl to sen, co se mi k ránu zdál? … bylo to tak snové, že to nic jiného nemohlo být!
… neuzavřené … bez konce i začátku … vklouznutí do děje, nebo jen do letmé myšlenky, která prolétla kolem … události přicházejí s naprostou samozřejmostí … a řadí se náhodně, jako sny.
S prvním písmenkem na vás dýchne magická, surrealisticky obrazná atmosféra, která rázem zpochybní všechny racionální základy vaší mysli, časoprostor vás prostě přestane zajímat.

Bude jich 21, těch zastávek … ve Starém městě, i na jeho periferii, budete hledat skryté vstupy do jiných světů … ale hlavně! … budete hledat pevný bod – přirozený svět – ke kterému byste se mohli uchýlit, a kde byste mohli najít jistotu – „bytí ve světě“ … přeji Vám hodně štěstí na té cestě :-).

Ještě přidám pár užitečných „cestovních rad“, možná se vám budou hodit :-) ...

Víte například, že … „sama kompozice Prahy je založena v půdorysu zaniklého města. Osa Staroměstské náměstí - Havelský trh - Václavské náměstí je trasou staré kultovní cesty od posvátného háje u řeky k chrámu Matky bohů, který stál v místech dnešního Národního muzea“, a taky, že „samo jméno Praha pochází z původního jazyka a znamená patrně studni zasvěcenou démonu Ahovi. Nacházela se snad v místech dnešního Ungeltu. (Je zajímavé, že dodnes tu dochází k vědecky nevysvětlitelným úkazům: zastavují se digitální hodinky a samovolně se otvírají lahve se sodovkou.)“
/sen č. 1... Město/

„Možná že se chtěli nechat ulovit sítěmi zažloutlých záclon,
rozsápat zvířaty prázdných odpoledních bytů,
zešílet ze hry na klavíru, která zní za zdí.
Nechat se pohltit ornamenty koberce,
po němž se tiše šine sluneční světlo.
Ztratit se, podobat se k nerozeznání rozeschlému nábytku,
proměnit myšlenky v neurčitou vůni vnitřku starých skříní,
zapomenout na rozestavěný dům
a na rukopis knihy, kterou jsme se chtěli proslavit.

Démon ji uzavře hudbou mlčení,
krásnou jako trosky paláce na mořském břehu.

Putovat prázdnými byty po staré stezce,
vyšlapané na vyrudlých kobercích cestovateli,
směřujícími do Asie,
a nočními zvířaty, vpisovat poslední nesrozumitelné vzkazy
na okraje stránek do sebraných spisů Václava Beneše Třebízského
v hloubce cizí knihovny.

Žít v nádherné zemi beznaděje …
/sen č. 2 ... Holešovice/

„Jdu Valdštejnskou ulicí,
kolem zahrad v odpoledním zářijovém slunci,
za mnou ťape a mručí obluda, velká jako selátko.

Myslím na to, co napsal Hegel v předmluvě k Filosojii práva o skákání na Rhodu.
Tento způsob myšlení mi není tak úplně vzdálený,
obzvláště když totéž říká i můj Lao-c’.
Zdá se mi však, že poskakování už bylo přece jen příliš.
V Tomášské ulici si jdu na chvíli sednout ke Schnellům;
obluda čeká způsobně venku.
Ale pivo mi nechutná, když na ni myslím. A myslet na ni musím stále. …“
/sen č. 3 … Zápas s andělem/

PS: … do jednadvaceti pokračovat nebudu, ale doporučuji projít cestu celou … stojí to za to!

51 21.05.2019

S Platónovou Ústavou, resp. s její formou, je to tak – jde o texty, u kterých určitě není od věci, pokud jim chcete porozumět, začít pochopením struktury platónského dialogu, abyste rozuměli, čtou se dobře i bez ní, a věřím, že většinu prostě zaujmou a poučí, ale pochopit jejich hloubku, to už je záležitost jiná, vždyť se o to pokoušejí celé filozofické disciplíny … jeho dialogy kriticky číst a interpretovat.

Na začátku tedy stojí problém předávání – je docela zajímavé vědět, co si o psaném slovu myslel sám Platón.
Právě v VII. knize (věnované vědám a vzdělávání, jak si můžete přečíst i v anotaci) píše o nevhodnosti fixování myšlenek do psané podoby, „neboť to nijak nelze pověděti jako jiné nauky“, ... o ostatních naukách však psát lze, a "písmo je adekvátním nástrojem pro jejich zachycení, předávání a učení" :-).
A důvod? … „kdykoliv někdo uvidí něčí spisy, ať spisy zákonodárce v oboru zákonů, ať cokoli jiného v jiných oborech, měl by z uvedených důvodů soudit, že to nejsou nejvážnější myšlenky spisovatelovy - ač je-li to muž vážný“ … důvodem omezenosti psaného slova je náročnost poznání a způsob jeho dosahování – takže pozor! … poznání je totiž dosahováno pouze a právě v dialektické rozpravě a s ní spojeném, přezkušování.
A kdo přesto ukládá do knih své vážné myšlenky, podává tím podle Platóna svědectví o tom, že mu lidé zmátli rozum a takový člověk píše ze ctižádostivosti. „Možnost, že by tak činil pro sebe, jako oporu své paměti, je vyloučena: „není totiž obavy, že by to někdo zapomněl, když to jednou svou duší obsáhne“.
Problém nedostatečnosti písma pak zkoumá taky třeba v dialogu Faidros, ve kterém Sókrates za pomoci mýtu o egyptském bohu Theuthovi vykládá Faidrovi o náležitosti a nenáležitosti psaní, … text je jen „mrtvá litera“, která „velebně mlčí“ /mimochodem o nevýhodách písemného zápisu se dozvíte i v dalším z dialogů – Prótagoras/

… vyčtená moudrost totiž může být jen zdánlivá a povrchní, a tudíž příčinou neoprávněné kritiky a nepochopení!!
(promiňte mi malou reakci na některé kritiky v komentářích níže)

Pravé vzdělání vám totiž poskytne jen osoba dostatečně vzdělaná v umění dialektickém „jež rozněcuje ve vhodných jedincích touhu po vědění“, … takový „učitel“ přistupuje ke každému individuálně (dle povahy duše) a přizpůsobuje tak svou řeč (mimochodem, za tohle umění – jeho studium se přimlouvám na všech pedagogických školách :-)). Psaní je totiž jen ušlechtilá hra a zábava, která se v žádném případě nevyrovná vážné dialektické rozpravě ...

Platón svou argumentaci ve prospěch dialogů přednesl, uvádí tak čtenáře na cestu … za poznáním … tu už musí každý podstoupit sám :-), … v dialozích totiž jen naznačuje, a tak určitým způsobem i omezuje jejich výpovědní hodnotu, … přemýšlet nad nimi už musíte sami, protože, co naopak ve čtenáři velmi povzbuzuje … je touha po vědění … takže doporučuji :-).

PS: pokud toužíte pochopit, na pomoc si vezměte taky jeho žáky, jejich texty možná dost pomůžou, třeba rekonstruovat názory v dialozích ne plně formulované … a už jen pro úplnost upozorňuji, je to práce na léta, možná na celý život :-) … já se k Platónovi, ale docela ráda vracím :-).

„Je zajímavé, že žijeme ve vesmíru, který má nejen podmínky vhodné pro život, ale jeví i značnou míru smysluplnosti. Živí tvorové v tomto světě jeví obrovskou míru svobodné vůle, což je pro deterministickou fyziku velmi špatně stravitelné. Nebo měl vesmír, již na počátku, v plánu stvoření ...?“

„Psýché by musela být cosi jako složitý tvar v kvantovém poli (in-forma), který se neustále mění v závislosti na tom, co se právě odehrává v naší mysli.“

Pana Szerudu znám, četla jsem už jeho první knihu Kvantová duše, a tak, když jsem narazila na další jeho knižky, pustila jsem se do pokračování. Podle fyzika, Mgr. Rostislava Szerudy, by neměla fyzika ignorovat existenci života, lidí, existenci vědomí a svobodné vůle, ani se pokoušet tento fakt obcházet pomocí netestovatelných samoúčelných hypotéz. Říká, že je na čase si položit otázku, „jaké vlastnosti musí mít náš vesmír, aby v něm mohli žít vědomí pozorovatelé.“

Přiznám se, že ve fyzice moc kovaná nejsem, natož ve fyzice kvantové, ale Szerudův pohled na lidskou duši, či psýché, mě zaujal, právě skrze můj zájem o lidskou mysl (teorii mysli), a určitě nelituji rozšíření obzorů i trochu jiným směrem, než kterým se ubírá pohled můj (přibrat k filozofii a biologii ještě fyziku, je možná z mé strany dost troufalé, ale tak, pokusila jsem se, a pustila se do kvantového světa :-)).

Odnesla jsem si víc otázek, než odpovědí, vyjádřeno matematicky, vytvořila si rovnice, do kterých si dosadila daleko více neznámých, než známých hodnot :-). Našla myšlenky, s kterými spíš souhlasím i vývody, se kterými bych polemizovala, a největší skupinu pak tvoří ty, o kterých si zatím svůj názor vytvořit netroufám, každopádně jsem si knihu zařadila mezi ty, do nichž se určitě nedívám naposledy, protože možná, až znovu narazím na další otázku, budu knihami pana Szerudy znovu a znovu listovat.

Protože kniha přináší mj. celkem srozumitelně sestavený přehled východisek, z nich Szeruda vychází, tedy úvah, které těm jeho předcházely, což je fajn, protože většinu z nich znám a bylo dobré si je na začátku připomenout (model mysli jako počítače od Alana Turinga, J.R. Searle a jeho „čínský pokoj“, nevypočitatelnost – tedy kvantová podstata fungování lidské mysli R. Penrose, až po psychlogii C.G. Junga, aj.), dobře se čte, a je do značné míry srozumitelná i laikům (přečtete ji celkem bez problému celou, pokud se smíříte s tím, že z fyzikálních teorií, které později nastoupí, asi úplně všemu neporozumíte, což ale nemění nic na tom, že se Szeruda, jako popularizátor vědy, snaží vše vysvětlit tak, aby porozuměl i laik, podává dost vhodných příkladů, které částečně problém zjednoduší, či přiblíží). Szeruda se tak postupně dostává ke kvantové podstatě lidské psýché (jak ji nazývá), a tady už se přibližuje ke kontroverzním názorům, což rozpozná i laik, který se kvantovou fyzikou nijak nezabývá, takže doporučuji kritické čtení (ale ne zas moc, protože přeci jen se budete pohybovat na poli kvantové fyziky a těžko polemizovat, když si nemůžete být jist, zda vám podstata neuniká – záleží na rozsahu vašich odborných znalostí), takže ještě spíš o čtení s myslí otevřenou a přístupnou – trochu jinému úhlu pohledu.

Kdybych tu měla hovořit o všem, co mě v knize zaujalo, na komentář by to bylo opravdu moc (už tak je hodně dlouhý), tak možná jen trochu zkratkovitě, o čem se lze v knize něco dozvědět:
„Dle obecné teorie relativity, je předvídatelnost budoucího vývoje hmoty v mnoha směrech omezena už samotnou globální geometricko-topologickou strukturou prostoročasu“ … jinak řečeno, prostě nedokážeme spočítat ani dlouhodobě předpovídat chování chaotických systémů :-).

Je budoucnost dána minulostí? … „není známo nic, co by tento princip z hlediska fyziky narušovalo“ … takže vzato do důsledku – "již na počátku světa bylo určeno, na co každý z nás myslí právě teď i to, na co budeme myslet a co budeme dělat dnes večer – je to tedy pouhá iluze, že máme možnost se rozhodnout, jestli půjdeme do kina nebo na pivo?" Je naše možnost svobodné volby nulová? … Szeruda je přesvědčený, že to tak není a vysvětlení nehledá (jako třeba já, někde mezi biologií, psychlogií a kulturní antropologií), ale právě v kvantových jevech.

A víte o čem ještě pan Szeruda píše? Přečtete si, jak působivě popsal zážitek změny vnímání prostoru a času Jack London ve svém románu „Tulák po hvězdách“: „Přestože jeho tělo nevýslovně trpí, nachází způsob, jak svou duši osvobodit. Pomalu umrtvuje své tělo, až je jeho duše schopna se od něj odpoutat a přenést do minulých životů.“
Následující popis obsahuje jeho počáteční zážitky:
„Nejvíc mě zaráželo zdánlivé zvětšování mozku. Nepřekročil stěnu lebky, a přece se mi zdálo, že jeho povrch je už mimo lebku a rozšiřuje se dál. Bylo to provázeno jedním z nejpozoruhodnějších pocitů nebo zážitků, s jakými jsem se kdy setkal. Čas a prostor, pokud tvořily obsah mého vědomí, se nesmírně rozšířily. A tak, když jsem otevřel oči, abych si to ověřil, viděl jsem, že stěny mé těsné cely se rozestoupily, takže cela se podobá prostorné audienční síni. A zatímco jsem o tom uvažoval, věděl jsem, že se rozestupují dál. --Rozšíření času bylo stejně pozoruhodné. Srdce mi tlouklo jen v dlouhých intervalech. Dostal jsem nový nápad a začal jsem zvolna a bezpečně počítat vteřiny mezi dvěma údery srdce. Zprvu, jak jsem jasně zjistil, uplynulo mezi dvěma údery něco přes sto vteřin. Když jsem však počítal dál, intervaly se prodlužovaly tak, že mě počítání unavilo.“
U Jacka Londona se samozřejmě jedná o beletrii, tudíž o fantazii, ale to nic nemění na tom, že popis, který se vám dostane, je, jak tvrdí autor, „velmi podobný tomu, co skutečně lidé mohou prožít při změněných stavech vědomí“, autorovo vysvětlení, o subjektivním vnímání reality, samozřejmě z oblasti kvantových jevů, si už přečtěte sami … doporučuji.

53 17.05.2019

Splnění dalšího bodu do čtenářské výzvy (kniha, která má v názvu kalendářní měsíc) mě dovedlo k dalšímu dosud nevyzkoušenému autorovi – tentokrát jsem zabloudila, po delší době, opět do žánru „urban fantasy“ a prošla se opět nočním Londýnem (už jsem to totiž několikrát zkusila: v Aaronovitchových Řekách Londýna a taky v Gaimanově Nikdykde – tam jsem mrkla do Podlondýna). Ani do třetice se žádné zklamání nekonalo, naopak, tyto, vždy trochu jiné, návraty mě prostě baví :-).
Průvodce mi tentokrát, kromě Čmuchala, dělaly takové celebrity jako Velký pan detektiv a jeho věrný asistent (jistě uhádnete o koho se jedná), a taky vyhlášený místní vrahoun Jack, a to samozřejmě není vše, bylo jich daleko víc, vesměs se jednalo o zajímavé osobnosti, se kterými se v temných zákoutích Soho určitě rádi seznámíte :-).
Takže se připravte, 1. října začíná nová Hra … další kolo odvěkého zápasu „zavíračů“ a „otevíračů“ brány mezi světy, jejíž otevření by mělo samozřejmě pro lidstvo nedozírné následky. Na pořadu dne je tak výlet do světa lovecraftovské mytologie, žádné akční honičky nečekejte, spíš šachovou partii, ve které se ovšem mění čas od času hráči, konec hry, jak název napovídá, je jasně stanoven, nebude to trvat déle než do 31.

Užila jsem si to a Rogera Zelazného si tak s klidem můžu zařadit do oblíbených autorů tohoto žánru, a až příště zatoužím opět po dalším výletu, budu vědět se s panem Zelaznym (stejně jako s Gaimanem či Aaronovitchem) nešlápnu vedle, naopak, že mě bude čekat další prima dobrodružství ...

50 14.05.2019

„Vyberu podlouhlý pohled. Záběry Puklic. Tvrdý rozkouskovaný obrázek jedné Bohem zapomenuté vesnice. Prodavačka mi odmítne dát obálku, ačkoliv je v ceně. „To tam sice píšou, ale my to nevedeme.“ Polib si, děvenko. A nepřej si, aby ses mi dostala na stůl. Rýpala jsem se celý život v cizích tělech.“

Radka Denemarková mě zaujala hned při prvním seznámení (Příspěvek k dějinám radosti), s jejími texty se doslova „peru“, jsou drsné a težké … a přitom doslova přitažlivé, přesně v tom smyslu, že si vás přitáhnou a nepustí. Se slovy si vyloženě hraje, její texty jsou zahalené do básnických metafor (takže přitažlivé i v tom estetickém smyslu) plných symboliky, řetězení volných asociací … je to výrazně zvláštní způsob, jak zpracovává velké téma, které se prolíná asi všemi jejími knihami (četla jsem 3 a ve všech je našla), …a není to o válce, o poválečných událostech, ani o vině/nevinně, i když všechna tahle témata se objevují a vy je v příbězích prožijete … jenže nakonec zjistíte, že vše se točí jen kolem jediného: "moci člověka nad druhým člověkem".

Slova, která budete číst, bolí, vypalují se do mysli, jsou tvrdá a míří přímo, je to jejich úkol, zasáhnout … abyste si to pamatovali … „žít, čekat, zašlápnout, vracet se, bát se, vláčet se, řezat, topit, třást se, padnout, vychrstnout, roztavovat, být terčem, vyhýbat se, postavit se, schovat se, obrnit se, vyškubávat, zachytávat se, vyhrabat se, vylhat se“ … slova, která se vám vyškrábou do mozku, uvrtají se tam, aby mohla vyprávět, zas a znova … příběh o tom, jaká atmosféra byla v naší zemi po válečných událostech, jak jsme se s ní vypořádali (nejdřív oni, protagonisti těchto událostí … a pak my, současníci, budoucí generace, poslouchající hlasy … relativizující vinu) a jak spíš nehledáme, nebo spíš ani netoužíme najít (v rámci dnešních relativistických tendencí) … „vítěze“. Jinak je to ovšem s postojem autorky, ten je po celou dobu zřejmý, více méně jasný, z jejího pohledu nemáte o „morálním vítězi“ – vině/nevině – žádné pochyby … zato pravda … ta je zpochybněna!

„V Puklicích kolem sebe vzpomínky odhazovat můžu. Dnešek ukázal, jak je můj návrat nežádoucí. Čistím se v Puklicích, vymezené smetiště mých minulostí.“

Proto čtěte pozorně, až budete přeskakovat mezi slovy oddělujícími světy, minulosti a současnosti, ale především mezi světy velmi striktně oddělujícími „vzdělané“ osoby, hovořící spisovným, kultivovaným jazykem, vyjadřujícím nadhled nad událostmi a „jednoduché“ vesničany, mluvící hrubě, jednající krátkozrace a minimálně amorálně, řídící se hlavně a především vlastním prospěchem, a vlastní spravedlností, abyste zachytili bezvýchodnost situace … nejspíš právě jako pokus o sdělení pravdy…
Tahle "demarkační čára" mezi "vzdělanými" a "prostými" je trochu zvláštní, možná by se dalo říct krátkozraká, každopádně šokující a přitahující pozornost … což bylo nejspíš jejím cílem a úmyslem, a v tom případě se to autorce opravdu povedlo … šokovala, zaujala a do mysli doslova "vyryla" příběh, který si budu pamatovat.

„Jsem ryba chycená do sítě. ... Ryba podchycená, poponášená a vzápětí vhozená do zrezivělé zpívající kádě. Bez vody. (…) Podběrákem mě vytáhnou, (…) Odhodí němou rybu, v jejíž moci není plnit žádná přání.“

73 13.05.2019

„Nereaguj. Prostě jen buď a zrcadli…“ aneb, co nás přivede k „prostému buď“ … a taky, k nejzákladnějšímu právu každého z nás … „být sám sebou“.

K téhle literatuře se dostávám jen oklikou (dost velkou oklikou), skrze můj zájem o lidskou mysl (o teorii mysli), … tak se to prostě jednoho dne stalo, Osho se mi dostal do rukou, a protože jsem tvor zvídavý, tak jsem si řekla, že je načase nahlédnout a zjistit … o co tu jde? Vybavena svým filozofickým (spíš ve smyslu analytickým), a částečně i psychologickým (ve stejném smyslu), zázemím, ale taky svou vrozenou zvědavostí, a v neposlední řadě i svými čistě sportovně-relaxačně zaměřenými znalostmi jógy (jako jediného zdroje mých zkušeností s meditací), jsem se do knihy pustila a pokusila se o bezpředsudečné, řekněme, prozatím … čtení.

„Meditace otevírá oči, ukazuje nám, že existuje i něco jiného než logické a racionální vnímání světa, umožňuje nám celostně vnímat realitu. Ukazuje nám, že svět není tvořen a žit jen tím co vidíme, slyšíme a racionálně vnímáme“ (Osho, 1991)

Tak pro začátek, s tím mohu jen souhlasit :-), ale pojďme dál:
Osho je, zjistila jsem, sporná postava /samozřejmě jsem ještě před začátkem nahlédla do dostupných zdrojů, abych si něco pozjišťovala/, jeho učení je občas přirovnáváno i k určitému druhu sektářství /ale to bych s tím až tak úplně nesouhlasila/, každopádně bych řekla, že je spíš občas nepochopený, občas těžko stravitelný /zvlášť pro nás, lidi západu/, a občas právě naopak, až bezhlavě /možná proto se říká sektářsky/ přijímaný. Výsledkem mého pokusu o čtení bez všech takových „nálepek“ je, řekněme zjištění, že to nebylo marné, ani zbytečně strávený čas, protože když chcete, věřím, že v knize najdete pasáže, se kterými budete více méně souhlasit, které vám přinesou, dejme tomu, třeba nápady nebo techniky, … minimálně se dá říct, užitečné…

Tak například, posuďte sami, .. možná, že budete souhlasit, nebo k těmto výrokům budete alespoň shovívaví:
(příslušná část příběhu): „Člověk, který žije se záměry, je odkázán k pocitům zklamání. Člověk, který žije s očekáváními, je odkázán k pocitům zklamání, protože existence k tobě nemá žádný povinný závazek … pokračuje spontánně. Nenos s sebou své touhy, své ctižádosti a svá očekávání, to jsou rušivé stavy. Vytvářejí zmatek v tvé mysli. … Jak klidná je voda Hirosawy! Měsíc je odrážen, ale voda se ani nepohne. Takový krásný měsíc a jezero Hirosawa přijímá zcela přirozeně odraz, zcela spontánně. … Měsíc nebo žádný měsíc, na tom nezáleží. Jezero Hirosawa je klidné. A takové by mělo být tvoje vnitřní vědomí - prostě tiché jezero.“
(příslušná část o meditaci): „Buď tiše. Dovol svému tělu být zcela nehybné. Zavři své oči a podívej se dovnitř s takovou naléhavostí a úplností, jak to jen jde.“
(a na závěr samozřejmě příslušné? (samozřejmě, dle mého subjektivního výběru) … zjištění): „pokud se nezbavíme svých potlačených emocí, nemůže naše mysl být klidná“.
Tak s tím jsem třeba neměla vůbec problém, navíc, dá se to říct i trochu jinak, aneb, „přeložila“ jsem si to do „své řeči“: „odraz“ … „zrcadlení“ … odrážíme, to, co přijímáme (doktor se na svět dívá očima lékaře, křesťan následuje Ježíše, budhista zase skrz dodržování svých předpisů) … reagujeme tak na všechno … ani si neuvědomíme, že se tak pohybujeme v kruhu … podnět – reakce … ocitáme se tak opět a začátku zas a znova (nemyslete si, i když jste přesvědčení, že nereagujete, když vás někdo dopálí, jste tam taky, jen ve skutečnosti totiž potlačujete reakci, která ale už proběhla – uvnitř vás  )… takže ano, je to tak, „odrážíme“ jako šílení všechno to, co se pokoušíme být ( žijeme v zajetí svých vzorců) … tak se nám možná zjištění viz. výše „pokud se nezbavíme svých potlačených emocí, nemůže naše mysl být klidná“ … může při všech těch našich interakcích typu: podnět – reakce … docela hodit :-).

A, samozřejmě, toho bylo daleko víc, co mě oslovilo, zaujalo, minimálně, donutilo knihu přečíst.
Jako další příklad: „Právě před pár dny jsem se dozvěděl, že stromy mají určitou citlivost ve vztahu k vodě.“ … ale tenhle příběh o tom, že „Strom nemůže žít bez vody. Zajisté musí mít určitou citlivost, určité skryté poznání o tom, kde se nachází voda“, a jeho vysvětlení „většinou začnete být přitahováni tam, kde může být vaše žízeň uhašena“ (pozor, to není vše) … si už musíte přečíst sami a vyvodit si vlastní závěr … pokud možno s otevřenou myslí :-).
Pokud tak budete postupovat, pak tahle kniha nebude o mnichovi, sedícím v oranžovém rouchu a trávícím nekonečný čas v lotosovém sedu a meditujícím o věcech, které nemají s praktickým životem nic společného (časté představy nás lidí tímhle světem nedotčených), ale bude to čtení – o životním hledání, které je cestou alternativní ke konzumní společnosti, které je sice hodně zaměřené na transcendentální hodnoty, ale taky na osobní rozvoj, jen možná trochu jinak, než jsme zvyklí …
Mimochodem i někteří psychologové se kloní k názoru, že psychologie a spiritualita jsou dvě části téhož procesu … věřím, že mnohým, kteří v životě „sbírají“ víc utrpení, než radosti (díky bohu k nim nepatřím a jsem na světě ráda :-)), pomůže, třeba tím, že objeví nové cesty … kudy se vydat (já určitě doporučuji …myslím to hledání nových cest … to je docela zábava, možná by se dalo říct i docela fajn životní naplnění).

„Vrať se zpět, ale přines si s sebou všechny zkušenosti, pomalu, tiše a půvabně. Sedni si na pár okamžiků, upamatuj se na místo, na kterém jsi byl, připomeň si radost a ticho z toho, být pouze zrcadlem, … obrovskou svobodu, která tehdy přichází …“

52 03.05.2019

„Slova, jimiž by se zalykala nejotrlejší ústa, pronáší stařena tak lehce, že ani nejsou krutá. Nerudná babice má práva bosorek, jimž zevšedněla všechna lidská hoře. Žádná chalupa v kraji před ní neskryla své tajemství. Zná všechny žaly, které tlukou o skály, které se zmítají jako vítr a zebou jako voda dravé řeky.“

Příběhy osudů želarských horalů, „roztříštěné“ do samostatných epizod, jsou přesto příběhem jedním, jednotlivé dílky mozaiky do sebe zapadly a vytvořily tak jeden úchvatný obraz, který přitáhne váš pohled, a vy z něj nemůžete spustit oči:

„Snáší se soumrak, z údolí se zvedá pápěří a spěje k obloze. Několik kilometrů odtud píská vláček. Skály si hrají s tím zvukem, ozvěna ho tříští a opakuje …“

Pak se ozve nápěv:
„Želary, Želary,
popelavé skály,
bílýma rukama,
vlasy rozplétaly.“

Teď možná trochu odbočím, mám ráda svět fantasy a sci-fi, ráda se toulám všemi těmi více či méně reálnými příběhy, světy budoucnosti, paralelními, postapo, či postmoderními světy, jenže, občas si od nich potřebuji odpočinout, vrátit se na zem, a poslechnout si třeba Lucku Vojničovou, jak říká: „Moc lidem by tady v okolí slušel rozbitý rypák!“, věřte mi, že moc dobře ví, o čem mluví :-).
Každopádně, mě ty její „rozumy“ vrátily zpět do známe krajiny :-), abych si tu vyslechla příběhy, podané stylisticky čistou, krásně baladickou formou, vyprávěné úžasně bohatým poetickým jazykem plným metafor, kde mi jednotlivé postavy a postavičky postupně „zabydlovaly“ vesnici a její okolí. Co mě opravdu bavilo, bylo sledovat, spojovat souvislosti, klíčové události v životě vesnice, skládat si tak tu pomyslnou pestrou mozaiku, ze které vzešel nakonec docela zajímavě provázaný a dost osobitý model světa – svázaný dávnými zvyky, tradicemi, a předsudky do klubka mezilidských vztahů, úsilí a tužeb, rozprostírající se v prostoru někde mezi školou, hospodou, farou a roztroušenými kopaničskými chalupami, jehož horizont Želarští překračovali jen zcela sporadicky, a nebo, naopak osudově … motivem příběhů, a tudíž povětšinou hybatelem děje, totiž často bylo právě porušení tohoto stavu věcí – a tudíž, třeba atmosféra očekávané pomsty …

… a ještě něco Vám musím říct, navzdory vší té osudovosti (včetně názvu vsi, Želary evokující žalostné události), budete číst příběh … uvěřitelně laskavý! 

„Vypráví se, že kdysi byli obyvatelé Želar do jednoho vybiti. Zločiny, za něž pykali, jsou omšelé. Historka rebelů, kteří nedocenili záměry boží, pohrdli milostí a zachovali se jako dobytče, které nedohlédne své slávy, stávajíc se žertvou.“

91 02.05.2019

„Dělat opisovatele má co do činění s opisováním něčeho, ne? zeptala se. - Pravděpodobně. - Vida. Ale ne notářské akty nebo čísla, prosím vás. - Pokusím se tomu vyhnout. - Podívejte se, jestli najdete něco jako opisovat lidi. - Ano. - Jací jsou. - Ano. - Půjde vám to dobře.“

Věřím, že se právě tady, na DK, asi shodneme v tom, že příběhy, ale hlavně všechno to kolem nich, tedy jejích vyprávění, představují jednu z důležitých, možná až zásadních součástí lidského života. Pokud je to tvrzení, se kterým můžete souhlasit, tak možná i Vás Alessandro Baricco v příběhu Pana Gwyna zaujme.

Baricco totiž dal příběhům v Panu Gwynovi nově zajímavý rozměr – „příběh už není jen součást lidského života, ale … v příběhu se odráží lidská bytost jako v zrcadle, člověk jako takový je příběhem. Příběhem, který touží být vyprávěn, aby mohl sám sebe pochopit“
.
Pan Gwyn se tak pokusil „přivést lidi zpátky domů“ … právě, skrze psaní portrétů …

A Alessandro Baricco se tak pokusil o trochu jinou, a pro mě zajímavou, perspektivu – na místo rozumu a logiky postavit intuici a cit, a vyprávěl tak příběh neobvyklým způsobem.
Pro mě se stal celkem zajímavým objevem loňského roku, po třetí přečtené knize si ho řadím mezi spisovatele se zajímavým, originálním rukopisem, skoro bych si troufla říct, že má určité rysy, které umožňují jeho texty rozpoznat, jsou hodně poetické, občas se pohybují na hranici mezi realitou a fikcí, mezi bdělým stavem a snem, využívají více různých stylů – žánrů, jako by z nich byly poskládané, ta skladba má ale svůj vnitřní význam a důvod, tím mi připomíná mého oblíbeného Eca, taky si se čtenářem "hraje" – nechá ho bloudit textem a hledat v něm pravidla – a to mě baví :-).

„Jasper Gwyn mě naučil, že nejsme postavy, ale příběhy …“ ... zajímavé, že?

64 24.04.2019

"Vrata byla otevřená ... zkoumal tu bránu do selské usedlosti, jedno křídlo starých dřevěných vrat bylo vyvrácené ... prsty pohladil ručně kovaný kolík. Stará poctivá práce. Vešel do dvora a měl pocit, jako by se tam vůbec nic nezměnilo."

... pomalu a pozvolna jsem se potřetí vrátila do jižních Čech, potřetí si vyslechla příběh skládající poetický obraz české vesnice, a malebné krajiny ...

„Noční zvuky a záhadné šelesty si mě rozebraly, rozkradly, kousek po kousku"
... soustředily se především na pocity a na vnitřní prožitky, trochu melancholicky vyprávěly o silných citových poutech k místům plným vzpomínek na dětství, na mládí, na místa v životě, kde máte pocit blízkosti, a která dokážou vytvořit uklidňujícím pocit obyčejnosti a všednosti.

Příběh, který jsem si vyslechla, byl tedy především o hledání sebe sama, o hledání klidu v duši, a to bývá těžký úkol ... projít vzpomínkami na léta minulá, vyslechnout si příběhy .. o nenávisti, ale taky o obětavosti, o pokrytectví, anebo ... o uspěchané době ...

Příběh, který jsem si vyslechla nepostrádal to, co se mi na Hájíčkových příbězích líbí, ... lyrické popisy přírody Novohradských hor se střídaly s detektivním pátráním, ve kterém hrály hlavní roli složité vlastnické struktury a vazby na podnikatelské aktivity a nátlak, vysvětlující tak proměny jihočeského venkova. Tohle vyprávění jsem ale vnímala spíš jen jako pozadí pro velký příběh ... o vazbě člověka k půdě a tradicím, k přírodě a vlastním kořenům, o relativnosti štěstí a radosti ze života ... ¨
Pan Hájíček je dobrým vypravěčem takových "obyčejných" příběhů ... těch velkých i těch malých ...
"Podvědomé zvuky se rozléhaly prázdným ránem. Do pekárny na rohu naváželi zboží. Ozvěny, ... jako střepiny ze soustruhu, zalétaly k jeho uším ... a rozrušovaly ztišené, utlumené vědomí."

88 23.04.2019

" ... jak vám to mám vylíčit? Bylo by přece jen nejlépe napsat to ve verších; Kdybych byl básníkem... napsal bych dnes básničku ne dlouhou, ale krásnou. Byla by o skotských jezerech, byla by prováta skotským větrem a orosena každodenním skotským deštěm; bylo by tam něco o modrých vlnách, vřesu, kapradí a dumavých cestách; ..."

Přestože nebylo veršované, bylo to vyprávění krásné a baladické ... zpříjemnilo mi nedělní podvečer, zklidnilo a uvolnilo mysl a navodilo (spolu se sklenkou dobrého vína) dobrou náladu ... asi jsem našla výborný recept na pohodové nedělní večery :-).

Harmonie a preciznost ...touláte se Anglií a vidíte ji všude, kam se podíváte, resp. kam vás pan Čapek zavede ... ať už to je rozlehlost anglických parků, či nekonečnost staletých alejí ... ať už to je velkolepost anglických sídel, starobylost anglických klubů, či vážnost anglických lordů... vidíte ji ale i v dokonalosti a striktní přesnosti moderní průmyslové civilizace.

A až vás to putování unaví, zajděte s panem Čapkem třeba do klubu: "... kdyžjsem se uvelebil v jedné z těch historických lenošek; bylo mně trochu dějinně, ale jinak docela pohodlně, a okukoval jsem historické osobnosti, které dílem visely na stěnách, dílem seděly v klubovkách a četly Punch nebo Who is Who. Nikdo nemluvil, což působí opravdu důstojně; měli bychom mít u nás taky taková místa, kde se mlčí."

A nebo se rovnou nechte pozvat domů: ... "dvacetkráte za den jsem žasl nad harmonií a dokonalostí života, jímž se obklopuje Angličan ve svém domově. Anglický domov, to je tenis a teplá voda, gong svolávající k obědu, knihy, louky, pohodlí vybrané, ustálené a požehnané staletími, svoboda dětí a patriarchálnost rodičů, pohostinnost a formalism pohodlný jako župan; ...a tím končím pohádku o nejlepších věcech Anglie."

A já už se s vámi taky rozloučím, je neděle, pozdě večer, čas jít spát ... za chvíli totiž začíná nový pracovní týden v České kotlině :-).

PS: ještě o jeden poznatek se s vámi podělím: "Člověk z pevniny si dodává důležitosti tím, že povídá; Angličan tím, že mlčí."

106 14.04.2019

„Nebot jsem rád, že jsem naživu. Že žiju, dýchám, že miluji, že doufám, že pochybuji,
že sním, pláču, směju se, že se bojím, že mám roli na tomto velkém bláznivém divadle.“
(dopis Jana Wericha panu Williamu Shakespearovi z knihy Falstaffovo babí léto)

Pana Wericha mám ráda, a tak to pro mě bylo příjemné čtení ... a bylo to víc, byl to příjemně strávený čas. Bylo totiž nesmírně zajímavé "poslouchat" o čem si ti dva pánové povídali, ... na přetřes přišly soukromé radosti i starosti, úvahy o životě a smrti, i filozofie a názory na svět a veřejné dění, ... ti dva toho probrali opravdu hodně, a vzali to pěkně od vzpomínek na dětství, rodiče a prarodiče, přes školní docházku, a taky do Ameriky zavítali a vzpomněli na pana Ježka, aby pak přišla řada na pohádky a samozřejmě, divadlo, herectví, smích a nezapomněli ani na Shakespeara.
Nejvíc jsem se toho ale dozvěděla asi o přátelství: "Oba však nesnášeli setkání po dlouhé době. Když se viděli po 9 letech řekli si na uvítanou jen: “Kapánek jsem se opozdil." "To nic, já s tím počítal.“ ... řeč tu je samozřejmě o dvojici V&W.

Na otázku, kdo je přítel, pan Werich řekl: “Nechci, aby člověk, který je mým přítelem, souhlasil se vším, co dělám. A potřebuju, aby on nevyžadoval můj souhlas se vším, co on dělá. Ale k tomu musíte být dostatečně svůj.“
Svoucí ... to pan Werich byl.

75 13.04.2019

"Proč stavíme tady?"
"Z Takui vede do Anai a Udului silnice. Dál pojedeme na motorkách." ... a prsatému muži bylo najednou jasné, že ten starý svět, který miloval, nejspíš zmizel."
(z knihy Syn větru)

"Pablo Picasso řekl: Obraz je lež, který by měl zobrazovat pravdu. Ale samozřejmě, že každý autor alespoň trochu píše svůj život, svůj úhel pohledu, sám sebe."
(z rozhovoru s Josefem Formánkem)

Siberut se změnil, a zrovna tak život Davida Zajíce ... místa i lidé se mění, globalizace udeřila plnou silou i v těch nejodlehlejších koutech světa, a zrovna tak životní směřování Davida Zajíce nabralo nový směr, a tak dozrál čas, abychom se se všemi těmi změnami seznámili i my, čtenáři, abychom zjistili, co je nového ... nejen u Mentawajců.

Potěšilo mě, jak pohodový ten návrat, do "starých" kolejí s novými kulisami, byl. Potvrdila jsem si, že s tímhle panem spisovatelem, který píše hodně "ze sebe", si stále rozumíme, že zůstal věrný svému velmi otevřenému stylu, který mu pomáhá, ve světě plném změn, ukázat na ně a "vypsat se z nich" (podělit se tak o své pocity se svými čtenáři) a ... žít, a že to není vždycky zrovna procházka krásně upravenou zahradou s přesně střiženým anglickým trávníkem, ... ale často spíš dost dobrodružná a taky dost nebezpečná cesta skrz zarostlou džungli ...hlavně vztahů ...

57 08.04.2019

„Svou rozlehlostí, drsným podnebím a poválečným zánikem mnoha osad poustevníkům Šumava zřejmě nadmíru svědčí …“ (Aleš Palán)

Jenže, … „vždycky je to trochu jinak, než jak to člověk zamýšlel“ (z rozhovoru s Martinou).

Reportážní kniha Aleše Palána trefila i v mém případě, do černého.
Vzala bych to asi pěkně po pořadě:
za 1) mám ráda Šumavu,
za 2) mám ráda krásné knížky, a tahle se opravdu povedla, upoutá na první pohled zajímavou obálkou, a když ji otevřete, krásným zpracováním, úžasnou fotodokumentací Jana Šibíka pak přímo láká, mít ji doma :-) (jen ke čtení je bohužel trochu nepraktická – je velká, těžká a skoro se bojíte otáčet stránky, je tištěná na tuhý lesklý papír, pro fotografie ideální, ale případné znehodnocení kterékoli ze stránek ohnutím, by mě mrzelo),
za 3) mám ráda, když u knížek můžu přemýšlet, a že v téhle je těch námětů opravdu dost, 8 rozhovorů, kde se setkáte, slovy Aleše Palána: „s myšlenkami, které by nikdo z nás nevyslovil, protože jsme formováni informacemi a životem ve městě“. Je to prostě tak, když žijete v odloučení od společnosti, resp. od společenského systému (ať už z jakéhokoliv důvodu), vaše myšlenky jsou formovány trochu jinak, hodně se zaobíráte sami sebou (ať už dobrovolně, či nedobrovolně), těch chvil, kdy nikoho jiného nemáte je hodně, a u některých, je to až absolutní, svou roli hraje samozřejmě mnoho dalších faktorů, jako jsou předchozí životní zkušenosti, částečná, či úplná izolace, a mnohé další, ale to na tom, že je samota výrazný faktor, který vás formuje, nic nemění (minimálně v tom můžete hledat společný rys, všech protagonistů), ale pojďme dál,
za 4) pro mě je jednoznačným plusem, že si Aleš Palán nevybral do své knihy osoby žijící prvoplánově alternativním způsobem života, tedy různé rodiny či jednotlivce odcházející do podobného prostředí za „zdravým životním stylem“, ale že jeho výběr padl na životní osudy lidí, kteří to povětšinou původně nijak neplánovali, ale jejich životní příběh je tak či onak posunul tam, kde jsou, přičemž někteří tam jsou rádi, jiní tak úplně ne, a přesto zůstávají, z různých důvodů, vysledovat se dají některé společné (a je to docela zajímavé pátrání), takže,
za 5) ráda pátrám :-), mnozí čtenáři psali, že příběhy otřásly s jejich emocemi, nemůžu v žádném případě říct, že by mě nechaly chladnou, ale ještě spíš než mé emoce, zaměstnávaly tu analytičtější část mozku, která pátrala po příčinách a souvislostech, přeci jen reportážní styl k tomu podle mě přímo vybízí, a tak jsem pátrala a hledala, četla, občas se i vracela, nutilo mě to, trochu si s textem hrát, a v životech samotářů hledat, která z cest je přivedla k životu na hranici možností, jeden z nich řekl, že „možná právě takhle se dají věci opravdu zahlédnout“, protože, dodává: „na to, aby sis opravdu všímal věcí, musíš mít probuzenou pozornost“, … na to se nedá moc co namítat, protože si myslím, že to tak je. Nutné je ale dodat, že ne všem a ne vždy se to dařilo, protože k tomu je taky potřeba určitá psychická pohoda, „když je ti zle, jsi ponořený do sebe a mineš plno věcí“, a tihle lidé (každý z nějakého jiného důvodu), přesto bez rozdílu, v životě nějaký ten psychický diskomfort, zažili, někdy hodně dramatický, někdy až tragický, někdy si ho způsobili čistě sami, někdy to byla souhra několika i mnoha faktorů (a vážně je zajímavé tohle sledovat), ale to jsem malinko odbočila, protože jsem chtěla psát ještě o jiných okamžicích, o těch chvílích, kdy jsou naladěni na přírodu a okolí, pak totiž všichni, do jednoho, „vidí“ a „cítí“ trochu jinak, je toho minimálně víc, než se nám ostatním může podařit byť i jen zahlédnout, příroda se jim otevírá tak, jak se nám to asi nikdy nemůže podařit, a většina z nás po tom asi ani netouží, protože většina z těch až mystických a tajemných zážitků (skoro se v některých případech nabízí říct, zážitků z paralelní dimenze) je něčím vykoupená, původně jsem chtěla napsat „draze“, ale ten pojem se tam moc nehodí, většina z nich má totiž i celkem osobitý vztah k penězům (možná by se dalo říct pragmatický – jsou, nejsou, byly, budou, nebudou … holý fakt s praktickým dopadem).
Každopádně Aleši Palánovi se podařil opravdový mistrovský kousek, ten „jejich“ úhel pohledu nám přiblížil, pomohl nám zaostřit stejným směrem, i když, to, co vidíme, je asi stále jen obraz nezaostřený, jako kdybyste si zapomněli dioptrické brýle, a záleží na tom, jak moc dioptrií vám chybí :-).

„Často spím přímo na břehu potoka, lehnu si na zem, jen tak se přikryju dekou, kdybych natáhl ruku, ponořím ji do proudu. Je to úžasné. Člověk má zavřené oči, slyší bublání, vysoké a nízké tóny se propojují, vznikají zvláštní souzvuky.“

„Přicházejí ke mně vjemy, který jsou opravdový. Kdo tohle umí, jsou novorozeňata, hodně malý děti. Někdy, až budeš mít děcko v kočárku, který ještě nežvaní, tak jako my teď, a nežije pro nějakej účel, všimni si, že nesleduje nic jinýho než stromy a listy. Oni spolu komunikujou! To poznáš na jeho obličeji…“

Pro mě byla návštěva životního prostoru, „kde se nemusíš přetvařovat“, „kde si můžeš užívat přítomnosti“, kde se dá ještě žít „ve svém prostoru, svém teritoriu“, které je nedotknutelné, … kde se každopádně žije trochu „jinak, než jak člověk zamýšlel“, a kde zjistíš, že možná „nikoho ani nepotřebuješ“, a kde do života vstupují ve velkém přírodní živly, které vše mění a převrací naruby a zase zpět, … inspirující, ve smyslu zajímavá, nechápejte prosím ve smyslu, hodná následování :-), ale určitě hodná zamyšlení nad hodnotami nás, lidí žijících v systému, ale taky zamyšlení nad „dobrým bydlem“, které nás občas pálí, a možná si to pálení, občas zbytečně, přivozujeme sami.

90 08.04.2019

„Jsem hluboce přesvědčen, že neexistuje jediný, objektivní a bezrozporný pohled na svět. Proto nemůžeme trvat na jednom preferovaném obrazu světa, ani na jediné metodě k jeho poznávání. To platí pro všechny poznávající dějinné bytosti – pro lidi s lidskou kulturou a pro ostatní živé tvory s jejich přístupem ke světu.“ (Anton Markoš)

Antona Markoše, stejně jako Karla Kleisnera, který je mimochodem žák Stanislava Komárka, tyto všechny lze zařadit do určitého myšlenkového okruhu, který navázal nebo se nechal inspirovat úvahami Adolfa Portmanna.

O co tu tedy jde? Tyto úvahy směřují ke kritice absolutní aplikace darwinismu, tedy, kritizují „slepotu biologie“ k jevům, které takovým reduktivním způsobem není možné vysvětlit. Zacíleno je na ZJEV, na PODOBNOST a na NITERNOST. Někdy od 19. století se podle Kleisnera začalo na „vzhledové podobnosti organismů“ pohlížet jako na něco okrajového, či náhodného, zvlášť, když různé podobnosti zjevu nešly vysvětlit z funkčního hlediska (což je základní doménou vědy). Nejen podle Kleisnera ale takový pohled na podobnost je reduktivní a neodpovídá skutečnosti. Věda takovým způsobem nikdy nemůže proniknout k niternosti a tedy podstatě živých organismů. A jestli se chce alespoň pokusit takovému pochopení přiblížit, měla by začít od zkoumání vnějšího sebe-prezentování živých organismů – tedy od zkušenosti jejich vzhledu. Kleisner tak pod vlivem Portmannových úvah směřuje řekněme k alternativním teoriím.

Sebe-vyjadřování (zjev), je tedy podle tohoto názoru, běžným jevem. Předpokladem a důležitým prvkem je, že každé sebe-vyjádření předpokládá příjemce takového sdělení, který samozřejmě bude tomuto vyjádření rozumět. Jinými slovy, nejen vnitřní orgány organismů, ale i jejich "neprůhledné povrchy" tak lze považovat za další „reprezentativní“ orgán – rozumějte, sémantický (určený k dorozumívání) orgán, který je neméně důležitý než ty ostatní.
Kleisner tak rozebírá Portmannovu teorii v souvislosti s „umweltem“ – „učení rozeznávající život jako hru, ve které se hráči navzájem ovlivňují sděleními zjevovanými svým vzhledem“. V tomto pojetí, spolu jednotlivé organismy aktivně komunikují, takže Kleisner chápe sebevyjádření živých organismů, jako „vyjevení niternosti pomocí vcítění se do pozice vnímajícího organismu“, to pak umožní živému tvoru „vytvořit svým zjevem zprávu, kterou bude příjemce schopen vnímat“.
Takovým a podobným teoriím je často připevňovaná nálepka - antidarwinistické, a třeba právě Kleisner upozorňuje, že je to chyba, protože i sám Darwin chápal estetické projevy v přírodě velmi citlivě a byl pravým „milovníkem přírody“, což se o řadě dnešních biologů říct nedá. Portmannův přínos tak vidí i v jeho kritice vědy, v tom, že varuje před zaslepenou vírou v jediné a vševysvětlující paradigma, kterým je v současnosti molekulární biologie a genetika s jejich „technickým vysvětlením“ živých organismů.
Podle Portmanna tedy platí, že každý! organismus má subjektivní vztah ke světu, ale taky, pozor, dodává, že to „nic nevypovídá o jejich prožívání světa“ – neztotožňovat to tedy prosím s vědomím.
Díky etologii, která nás už nějaký čas, „zásobuje“ stále více důkazy, že „otevřenost“ náleží k vlastnostem všeho živého, už dneska není tolik přehlížený ten možná nejdůležitější důsledek těchto úvah - nový pohled na různorodost a zvláštnost všech těch způsobů existence „živého“ - tedy směrem k respektování specifik života :-).

51 05.04.2019

„Povídky, které jsem psala, jsou méně autobiografické, než se o nich tvrdí. Autor píše ze sebe, ale neznamená to, že píše o sobě.“ (Bára Nesvadbová)

Bára Nesvadbová je někdy řazená jako autorka „románů pro ženy“, byla by ale chyba, představovat si její Bestiář jako romanticky laděný příběh červené knihovny, protože to je jen na první pohled banální příběh o naivní mladé holce.

„Každý spisovatel má jistou nálepku, kterou nelehko dostává dolů.“ (Bára Nesvadbová)

Věřím Báře, že to není snadné :-) … možná proto, že nejsem čtenářka „románů pro ženy“, (se zkušenostmi z této kategorie jen velmi minimálními), jsem tuhle nálepku Báře asi nikdy nepřidělila. Je to už docela dávno, co jsem sérii Novinářka Karla přečetla (myslím, že to bylo na mateřské dovolené, na lavičce někde u pískoviště :-) … a přesto jsem ten příběh vnímala trochu jinak - jako autorčino svérázné zamyšlení o vztazíchmezi ženami a muži, a ještě spíš, jako příběh velmi otevřeně hovořící o intimních vztahových problémech, … samozřejmě, podaný takovou lehkou, a trochu nadnesenou formou.
Nedá moc práce identifikovat všechny ty záležitosti, které ji do výše zmíněné kategorie řadí, jako jsou příběh o hledání ideálního muže, free životní styl, … a pak genderové prvky, feminizmus, a na druhé straně i využívání či zneužívání mužů, a tak podobně. Jenže já ten příběh primárně vidím trochu jinak, jakoby pootočený o pár stupňů, řekněme k lehce dobrodružné vztahové eskapádě mladé naivní holky, která ze všeho nejvíc hledá především sama sebe, … navíc, příběh s otevřeným a vůbec ne optimistickým koncem … a to přeci přímo odporuje „červené knihovně“?
Jak jsem řekla, nálepku jsem nepřidělila, Báru si nezařadila, ani nemůžu říct, že by mě její knížky nějak zvlášť nadchly (jak už jsem psala, neřadím se do cílové skupiny, dřív, kdy jsem je občas četla, ani dnes), a docela chápu, že pro některé může být oblíbenou autorkou "románů pro ženy", i že pro některé autorkou čistě „nepochopitelného plácání o ničem“, ale taky, že někteří možná připíšou jejím příběhům i určité autorské, či životní hledání … a tudíž myšlenky, které jdou trochu hlouběji, než byste možná čekali … dost možná až tak hluboko, že se jich i sama autorka podvědomě leká :-) … možná proto vztahy v jejich příbězích nekončí krásně romanticky, ale místo šťastného konce přijde až násilné ukončení (v neprospěch některé ze zúčastněných, samozřejmě protichůdných, stran).

Docela zajímavé mi přišly samotné názvy jednotlivých kapitol (každá má svůj název, který většinou nějak souvisí s jejím obsahem, někdy naznačuje, s kým se setkáte, nebo situaci, kterou hlavní hrdinka prožije, nebo, která ji nějakým způsobem ovlivní) … nejsou nudné a leccos napoví, a když je napíšete pěkně za sebou, vytvoří docela zajímavou kostru příběhu :-): „Neočekávané návštěvy zásadně nepřijímám … Nemusím mít každou atrakci … Čestní děvkaři … Pohádkový dědeček … Je ke mně život nespravedlivý? … Nebo ho jen neumím žít?“
Co se skrývá uvnitř si už musíte přečíst sami :-) … čtení to je čistě odpočinkově snadné, já ho vnímala jako humorem lehce nadnesené … a mně se docela líbí i film (mám ráda Karla Rodena).

51 02.04.2019

Mluvit – mlčet … smysluplnost – nesmyslnost …
Základní cíl? Popsat kritéria a následně případy, které do jednotlivých kategorií spadají.

Takže, o čem že bychom, podle Tractatu (je to vlastně jen taková krátká ranná Wittgensteinova práce – spíš poznámky a další, složitě rozvětvené poznámky k poznámkám :-) ... měli radši mlčet?

Je to krátké, ale nečte se to úplně snadno … to, co zjistíte, je: … že „jazyk už nadále nelze používat tak, jak s ním zacházela tradiční filozofie“, a taky, … že „jazyk zobrazuje svět“, k tomu se totiž historicky vyvinul, a pak, … že „každá věta musí buď bezprostředně zachycovat nějaký stav věcí, nebo musí být logickou operací na takový elementární výrok převoditelná“. A především, … že „hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa“.
Čehož důsledkem je pak Wittgensteinovo, asi celkem známé: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“ 

Podle Wittgensteina nás totiž náš běžný jazyk vede ke vzniku filozofických problémů, a ty je třeba rozpustit … Wittgenstein na to potřeboval přesně 7 vět :-). Zásadní totiž je, nabádá Wittgenstein ostatní filozofy, uvědomit si, že „jazyk je prostředek, se kterým je třeba zacházet velmi opatrně“ (každý stavitel se musí naučit, jak používat nástroje svého řemesla :-).

Náš jazyk je totiž pěkně nedokonalý nástroj … a jak to dopadne se snahami vybudovat jazyk, který by byl dokonalý (neobsahoval ty rysy, které vedou ke vzniku problémů)?

Asi se budeme muset smířit s tím (Wittgenstein tomu v podstatě věnoval celý svůj život), že jazyk není něčím, co lze zreformovat k dokonalosti a pak už ho jen pohodlně používat .
Zásadní totiž je, že ten, kdo se o něco takového snaží, by musel vystoupit „vně“ jazyka, a tak na něj pohlížet, … tedy věc nemožná … každá teorie jazyka je totiž vždy teorií utvářenou „uvnitř“ nějakého jazyka, jeho prostředky, viděná za pomocí určitých pudů, instinktů, smyslů, rituálů, sklonů, konvencí … určité skupiny společnosti … do níž je chtě nechtě každý z nás zapleten … všichni hrajeme „jazykové hry“ … tedy, používáme výrazy vždy v nějakém kontextu, a slova pak mají v této konkrétní „hře“ svůj význam. A nezapomeňte, když slova vezmete a přenesete do jiné jazykové hry … jejich význam se v této nové hře změní! … vzpomínáte? „hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa“.

Promluva … je totiž činnost … jen si představte tu ohromnou škálu a rozmanitost našich jazykových her  … rozkazovat, jednat podle rozkazu, referovat o něčem, zformulovat hypotézu, ověřovat si ji, hrát divadlo, překládat z jedné řeči do druhé, snít, atd., atd. … a mít spoustu jiných prožitků …

… s jejichž pomocí v konkrétních životních situacích se totiž podle Wittgensteina učíme jazyku … máme to stejně, jako když hrajeme hry, které se naučíme tím, že je hrajeme ...

Tractatus je Wittgensteinovo ranné dílo, … i on sám spoustu svých myšlenek z něj později opustil, či je výrazně přepracoval, takže je dobré si následně přečíst i jeho Filozofická zkoumání (pozdní práci), která jsou minimálně, výrazně delší a, no řekněme, ještě propracovanější :-).

56 01.04.2019

"Když člověk cestuje, vidí, jak relativní je náš obraz světa, který si ve střední Evropě pěstujeme … Není více mylný než ten, který si pěstují třeba v Pekingu, v Rijádu nebo v New Yorku. … každý region má své lokální pravdy … tak třeba, řekněme, že Freudova psychologie je nejpřesvědčivější ve Vídni, zato v Praze už méně. A v Hongkongu vůbec“
(z rozhlasového rozhovoru se Stanislavem Komárkem)

Pan Komárek je biolog, esejista, spisovatel, filozof ... těch přídomků by se asi našlo i víc, každopádně, je pro mě hodně zajímavá osobnost. Bloguje, píše články a různě se vyjadřuje k spoustě aktuálních témat.
Říká, že naše lidské společenství se dostalo do takového stupně své existence, nebo složitosti, kdy už pomalu nejsme schopni všechny ty, ještě stále rychlým tempem se zesložiťující, jevy pojmout a hlavně … porozumět jim, a tak je jednou z největších bolestí naší technické civilizace 21. století … „ztráta kontextů“ … k tomu si pak samozřejmě musíme přidat (jako další spíš nechtěnou přidanou hodnotu) … až zarážejícím způsobem narůstající „relativizaci“ … všeho. Dneska si už jen stěží můžete říct, že jste našli jediné, správné řešení, či vysvětlení pro nějaký problém, jev, nebo situaci, a dost těžko se hledá i řešení nebo vysvětlení obvyklé, či alespoň přijatelné :-).
Pan Komárek je tak trochu renesanční člověk, nebo alespoň si myslím, že se o něm dá říct, že jeho způsob uvažování do značné míry kontextový je, … totiž, on dokáže, při promýšlení svých vyjádření, ať už v esejích, nebo článcích, využít ohromnou škálu informací z nejrůznějších oborů, a uvést je do souvislostí. Je pravdou (z mého opravdu subjektivního pohledu), že relativizaci se nevyhne ani pan Komárek :-) – není zas tak složité najít argumenty hovořící proti jeho názorům a postojům, argumenty, které zas relativizují jeho postoje vyvozené z kontextu, tak, jak si je vyvodil autor, a které někdo další posuzuje jinak, prostě se dá s panem Komárkem v mnohém polemizovat, ale o to tu vlastně vůbec nejde.

Texty – eseje, které máte možnost si v téhle knížce přečíst se vyjadřují k různorodým tématům, a pan Komárek v nich prostě zaujímá svůj vlastní, osobitý postoj v literárním útvaru, který mu naprosto sedí, je v něm doma a číst jeho eseje je minimálně zajímavé, každopádně, když se mi do rukou dostane některá z autorových knih, já po ní určitě sáhnu, protože vím, že to bude příjemně strávený čas se zajímavými podněty.

50 01.04.2019