alef komentáře u knih

Poslední dobou čtu docela ráda povídky, nějak mi vyhovují krátké příběhy, tentokrát jsem sáhla po Meyrinkovi, mám s ním totiž už své zkušenosti (Golem, Zelená tvář), a zkusila krátké příběhy v jeho osobitém podání.
Bylo to tak trochu, jako bych četla dvě knihy v jedné, Černá koule je útlá, rozměrově malá knížečka a přesto se podařilo Meyrinkovi „vtěsnat“ do ní dost různorodé příběhy. Všechny mají společný prostor – Prahu, ta má ovšem v Meyrinkově podání dvě různé podoby.

„Lidem, kteří v Praze ještě nejsou aklimatizováni, se ovšem doporučuje, aby se delší dobu otužovali v nějakém panoptiku, než přikročí к návštěvě této kavárny. Pak se člověk tak snadno neulekne a dokonce se i trochu potěší, když příležitostně pozná toho nebo onoho pražského muže cti a s vnitřním potěšením si přizná: Hejsa, úplně tutéž hlavu jsem už přece viděl v lihu."

Podoba první - Praha jako „maloměsto" – v několika příbězích dostanete příležitost sledovat „směšné“ počínání Pražanů, tedy jejich snahy zařadit se mezi evropská velkoměsta :-) ... můžete tak sledovat lidskou komedii, protože příběhy jsou to samozřejmě hlavně o lidech. Meyrink s velkou dávkou ironie popisuje „městskou honoraci“ a ukazuje na pózy v kterých žijí, na jejich směšné počínání, na hloupost, neschopnost normálního úsudku, a taky na chamtivost – protože spojení hlouposti a chamtivosti se může Pražanům dost vymstít. Podle Meyrinka vlastně není o co stát, jestliže Prahu známe, či v ní žijeme :-).
V „maloměstské“ Praze se tak setkáte opravdu se svéráznými postavičkami a situacemi ... jako třeba s mužem, jehož jméno s předložkou „von" svědčí o urozeném původu, ukazujícím pyšně svou naditou peněženku (plnou stearinových svíček místo peněz), ... s manželkou milionáře pojídající ze své stylové pompadúrky místo bonbónů studenou čočku ... nebo se ocitnete na „nóbl" hostině, kde se podávají místo pokrmů atrapy, a kde se tomu hosté ani v nejmenším nepodivují :-). Budete mít dost příležitostí sledovat předstírání ctnosti a morálky ... protože Meyrinka vyloženě baví přivádět Pražany do situací, které je kompromitují a ukazují jejich falešnou tvář. Každopádně, bylo to dost zajímavé čtení, ale musím říct, že zajímavější pro mě byla druhá podoba Meyrinkovy Prahy.

Podoba druhá – Praha tajemná – protože to je to, co mě na Meyrinkovi nejvíc láká, v téhle poloze je pro mě nejzajímavější.

„Je v té čtvrti hrůzno, jako nikde na světě. Nikdy není jasno a nikdy úplně noc.Odkudsi vychází matný, mdlý svit, jako fosforeskující pára line se z Hradčan dolů na střechy. Zahneš do uličky a vidíš jenom mrtvé šero; v tom vytryskne ze štěrbiny okna přízračný světelný paprsek a prudce jako zlomyslná jehla tě bodne do zornic. Z mlhy se vynoří dům - se zalomenými rameny a s ustupujícím čelem - a bezduše jako zdechlé zvíře civí z prázdných vikýřů к nočnímu nebi. Vedlejší dům se nakloní a žádostivě zašilhá rozzářenými okny na dno studny, jestli v ní ještě je zlatníkovo dítě, které se tam před sto lety utopilo."

Je to jiná tvář Prahy, se kterou se potkáte v Praze tajemné, hrůzostrašné a fantastické, v Praze „černě romantické“, tady vidím Meyrinkův nezaměnitelný rukopis, v příbězích plných moudra tajných nauk, předznamenávajících osud, odehrávajících se třeba v starobylé Malé Straně, v starých barokních palácích, tajemných zahradách a za vysokými zdmi, kdy hrdinům příběhů je našeptáváno, ocitají se na tajuplných místech jakoby náhodou a přitom jsou pod vlivem magické moci, nebo prostě osudu. Tak tohle mě vážně baví číst ... a pro tohle se budu k Meyrinkovi vždycky ráda vracet :-).

42 29.11.2018

Jak bych to jen napsala? Zkrátka, doufám, že se ... někdy jindy, někde jinde,... a nějak jinak, ještě znovu potkáme :-).
Petr Šabach a Emil Hakl jsou pro mě známá jména, v tom pozitivním slova smyslu, každopádně to pro mě byl důvod, proč po téhle opravdu minimalistické knížce sáhnout, Martina Šmause jsem neznala, takže seznámení se, byl důvod navíc.  . Tohle setkání bylo natolik krátké, že vlastně bylo docela fajn, jak se říká, krátká návštěva potěší :-).

Tak, pánové, a teď jednotlivě.
Návštěva první: Emil Hakl – Ve visu: Jak to jen napsat? Postavy a prostředí Haklova světa znám, už jsem u něj na návštěvě několikrát byla. Hakl ve svých příbězích ukazuje velmi realisticky popsaný syrový svět městských periferií, nejlevnějších putyk a prazvláštních existencí (alespoň z mého pohledu), vím to, proto jsem na to byla i připravená, tudíž se žádný prvotní šok nekonal, jenže se tím pádem nekonal ani žádný údiv, žádná zvědavost, žádný důvod ... proč číst dál. Prvotním impulzem k návštěvě totiž byla čistá zvědavost ... nahlédnout za dveře, světa, který neznám a kde si připadám jak na jiné planetě :-), tentokrát to bohužel už tak nezafungovalo, zjistila jsem, že zvědavost byla ukojena a já se neprocházím po Marsu, ale opravdu sedím na zadním sedadle vedle chlápků – prazvláštních individuí, kteří mě už nešokují, ale ani nemají co říct ... takže, je mi líto, pane Hakle, někdy jindy, někde jinde a nějak jinak ... vím, že psát umíte, takže tím se s Vámi neloučím, ale doufám :-).

„Řekl, že nechce slyšet, že jsem si to rozmyslel. Ať neseru. Ať letím. Že nic lepšího nezná, než plnit si tímhle způsobem takzvané sny. ... Běžte s tím do řiti, to jsem mu měl povědět. Já si žádný sen plnit nechci, ne takhle pitomě.“
PS: Máte ode mě čisté 3* ... a víte za co? Hlavně a jednoznačně za změnu prostředí ... ani nevíte, jak jste mě potěšil touhle krátkou návštěvou v lůně Českého středohoří ... i když sledovanou ze zadního sedadla a před sebou podivná individua hovořící marťanským slangem :-).

Petr Šabach – Bílá liga: Pana Šabacha samozřejmě znám taky, a mám jeho způsob psaní ráda, tentokrát jsme se tedy potkali opravdu u minipovídky, otočíte pár stránek a je konec... a víte co?, tentokrát mi to ani nevadilo ... budu stejně stručná a úsporná ... někdy jindy, někde jinde a nějak jinak ... a opět dodávám, že se docela těším :-).

„No jasně! Ty scénky sou fajn, ale kde je do pytle nějakej příběh?“
PS: A opět dodávám, máte ode mě čisté 3* ... a víte za co? „I kdybys dokázal hovořit se lvy, stejně bys jim neporozuměl!“ ... tak tohle bylo geniální, jak jste na těch pár stránek dostal Wittgensteina? ... on je to totiž můj oblíbenec, takže fakt díky :-).

Martin Šmaus – Imagine: Hmm, mé první setkání, tak možná proto ... prostě Vám jednu hvězdičku musím přidat, tahle povídka je čtyřhvězdičková ... takže tentokrát budu parafrázovat sama sebe ... těším se ... ještě někde jinde :-).

„My už to nestihneme, ale někdo, kdo přijde po nás, ukáže prstem na Zeď a zeptá se ... a proč tam vlastně stojí? Proč? Nevím ... já ji nestavěl a beton nesnáším. Proč jste dovolili, aby ji postavili? Nikdo se neptal. ...Třeba ji máme rádi. ... Nechápal jsem. Protože kolíkuje hřiště a můžeš se na ni vymlouvat. Nakonec ale zjistíš, že sis ji postavil sám, ve své vlastní hlavě.“
PS: Povídka pro kterou stálo za to číst ... utkvěla v mysli a odlišila mi jeden den ... děkuji :-).

„Je důležitý odlišovat dny, aby byly pestrý, aby sis je pamatoval. Něco jako neděle. Nebo židovskej šábes. Nebo rolnickej rok, co na jaře začíná a s prvním sněhem končí.“

41 27.11.2018

Historie včel, docela výstižný název pro tuhle knížku, ale taky by se klidně mohla jmenovat Vzestup a pád lidské civilizace, včely totiž v dějinách lidstva sehrávají docela významnou roli a navíc, vzestup lidské civilizace se poměrně přesně kryje se vzestupem „kultury včel“.... a ještě navíc, jde vlastně teprve o první část příběhu (na webu zjistíte, že se Maja Lunde rozhodla pro velký „projekt“ ... environmentální tetralogii, a to mě vlastně prvotně zaujalo), který vypráví, nebo ještě spíš varuje a ukazuje svým osobitým literárním způsobem na reálné hrozby pro náš svět ... a pro náš život v něm.
Ale teď už k příběhu ... začíná dějství první ... vymírání včel ...

„Pokud zmizí včely, zbývají lidem jen čtyři roky života“ (Albert Einstein)

Na scéně se objevují tři relativně běžné rodiny, početná rodina Williama Savage žije svůj život na přelomu 19.-20. století, George a Thomas Savagovi žijí v dnešní, nám relativně dobře známé Americe a pak tu je Tao a její v nedaleké budoucnosti roku cca 2045 žijící čínská rodina, jedna z přeživších na poměrně vylidněném světě, dost děsivý obrázek ... Albert Einstein se nezmýlil ...
A víte, co je na tom nejděsivější? ... že by to s kapkou představivosti mohl být i náš příběh ... přečtěte si ho a zvažte ... jestli byste měli odvahu zkusit žít ve světě bez včel?
Ani si to totiž neuvědomujeme, ale „my lidé jsme „posedlí“ včelami , nebo spíš, jejich produkty, a tak se už od pradávna snažíme „ochočit“ si je“ ... problém je, že nás to může dovést až ke dveřím, které když otevřeme, měli bychom si dát pořádný pozor, aby nám je průvan nezavřel jednou provždy, protože pak by se nám zavřela jedna podoba světa, a ta nová, nahání docela strach, je to totiž svět, ve kterém každý den svádíte boj, hledáte ztracenou rovnováhu, protože lidstvo kvůli svému přístupu a sobectví nemá jinou možnost než vzít na sebe zodpovědnost a povinnosti včel ...

Proto poslouchejte pozorně vyprávění
... o tom, jak fungují sociální druhy ... je to totiž příběh o superorganismu, o důležitosti jednotlivce v obřím celku, a o odsouzení k „otroctví“, které funguje,
... o tom, že jakmile znemožníme včelám (a nejenom jim) instinktivní chování, nastane zánik ... je to totiž taky příběh o popírání instinktů, které vždy vede ke zkáze,
... o tom, jak podstatné je pro nás vzdělání, protože bez znalostí nejsme nic ... je to totiž také příběh o tom, co se stane, když věda a běžný život jsou málo slučitelné a taky o tom, že možná nejsme hodni toho, abychom odkrývali tajemství těchto drobných tvorů, a jejich dokonalost,
... o tom, že to není vůle, co nám schází ... je to totiž spíš příběh o tom, že nám schází vášeň, že z našich životů mizí emoce, a bez nich nejsme nic,
... o tom , že je nejvyšší čas najít možnosti, jak pojmenovat věci jinak, protože prvotně bychom měli mít zájem, aby všechna ta další léta, která přijdou byla ...

„To nejkrásnější léto za několik posledních roků. Pršelo jen občas a vždy v tu správnou dobu ... když už bylo moc teplo a sucho tak večer zapršelo a druhý den byl vzduch provoněný deštěm a příroda odhalovala své krásy. Včely po ránu vylétaly z úlů a vracely se před soumrakem. Rád jsem sledoval jejich tanec ... ukazující kde našly nová teritoria vhodná k sběru pylu a nektaru. Přírodní GPS navigační systém v praxi. Bylo to úchvatné. Kmitání křídly, otočka doleva, pak dva kroky zpět, pak otočka kolem velkého dubu nahoře na kopci ... předklon a další krok vpřed ... od dubu dolů po stráni ... a přes potok, kde rostou divoké maliny ...“

Můžu jen doporučit, přečíst si příběh, který je o včelách, ale je hlavně o lidech a emocích, které v sobě máme, nebo spíš, které ztrácíme, jako třeba touha splnit si svůj sen ...

Docela dlouho jsem byla přesvědčená, že příběh, který právě čtu, ohodnotím 3*, ne že by mě nezaujal námět, nebo děj příběhu, naopak, na 3* mé hodnocení snižovala spíš určitá počáteční jednoduchost sdělení, taková light beletristická verze příběhu, své hodnocení jsem ale musela upravit, s přibývajícími stránkami začínal totiž text nabývat na intenzitě, příběh se docela zajímavě rozvinul a taky si vyžádal v reakci na jednání většiny hrdinů postupně celou škálu mých emocí (ve všech třech časových rovinách mými emocemi dost cloumali hlavně pánové :-) ... ale netěšte se, "cloumalo" se mnou spíš to, jak občas jednali jako tvrdošíjní mezci, a občas zas jako nemyslící ovce, a pak taky jejich občasné vážně až maniodepresivní počínání).

Každopádně ... dějství první se uzavřelo, opona spadla dolů a já nemůžu jinak, než mladé autorce a jejímu prvnímu počinu zatleskat ... a těšit se, protože její literární začátky slibují zajímavé pokračování :-).

53 26.11.2018

„Vás baví být někým jiným?
Pokud si můžu být jistý, že se vrátím, tak ano.
... jenom se pak ocitám v trochu jiné roli, než jsem byl předtím.
To je pravidlo. Nelze se vrátit stoprocentně stejný.
... možná mám ve své povaze něco z chameleona.“

S každou další přečtenou Murakamiho knížkou si myslím, že jsem blíž poznání, porozumění tomu, co je na jeho literárním stylu tak přitažlivé, ... ale rozumějte, je to spíš jen náznak, možnost ... jistá si tak úplně nejsem :-) ... a to mě nutí stále se do Murakamiho světa vracet a hledat.

A tak znovu a znovu opatrně vcházím do změti labyrintů ... vnitřních světů každé z postav ... abych znovu a znovu zabloudila ... v mysli ztracených, vykořeněných jedinců, kteří v odlidštěném světě hledají prostor, kde by mohli žít podle svých představ, kde většinou všichni ztratí všechno a ocitají se znovu na pomyslném začátku ... no a když přežijí ... konce nejsou tak úplně temné a beznadějné ... vždycky se objeví nějaká byť třeba sebenepatrnější jiskřička naděje :-) ... a to je mi sympatické (jsem totiž rozený optimista, který vidí sklenici vody vždy zpola plnou). Radovat se je ovšem předčasné ... projít spletitými zákoutími lidských myslí nestačí ... je tu totiž ještě vnější svět a ten není o nic míň záhadný než ten vnitřní.

A tak nedostatečně obeznámená s japonskými reáliemi, se zvláštním japonským světem, postaveným na metaforách a symbolice jsem nucená složitě hledat cestu ven chytajíc se dobře srozumitelných a krásně znějících lyrických popisů, ty mně trochu pomáhají vyznat se :-) ... zorientovat se v moderních japonských velkoměstech a v rychlém životním stylu jeho obyvatel, samozřejmě je to trochu jiné, ale v dnešním globalizovaném světě docela dobře představitelné, jenže, protože to je Murakami, tak lehce nevyváznete :-) ... do cesty se vám připlete spousta fantaskních, nebo jen nereálných, ireálných, či přímo nevysvětlitelných, absurdních a rozporuplných situací, ve kterých se mísí skutečnost a sen, vnitřní a vnější svět, přítomnost a minulost, surreálné představy se míchají s celkem reálnými popisy ... a vám nezbyde nic jiného než vyjít vstříc tomu proudu a nechat se unášet ... tajemnou, melancholickou náladou ... skrz záhadné dějové zvraty ... k poodhalení tajemství ... už, už si říkáte, že zjistíte, jak to je ... napětí, zvědavost a představivost pracují na plné obrátky ... a pak jste najednou na konci cesty ... celí zkoprnělí, protože vás to „vyplivlo“ u východu z labyrintu, aniž byste se dostali do jeho centra, do středu, kde je ukrytý klíč k tajemství a poznání skutečnosti. Takže se můžete zas jen domnívat a tušit ... a taky je možné že žádná skutečnost prostě není ... alespoň ne taková, jakou byste čekali ... a to je výzva ... a mně, zrovna tak jako vám, nezbývá než to zkoušet znovu a znovu ... v dalších příbězích :-).

„Tohle musím vědět ... vědět totiž znamená být silnější.“

A abych nezapomněla ... v příbězích samozřejmě najdete všudypřítomnou hudbu a kočky ... obojí dokonale doplňující atmosféru ...

„Mám tuhle hudbu ráda ... je to záležitost volného prostoru ... mám při jejím poslechu pocit, že jsem v obrovském prostoru, kde nic není ... tam nemusím vůbec nad ničím přemýšlet ... stačí, že tam prostě jsem ... zavřu oči a můžu se nechat unášet krásnou ozvěnou strun ...“

„Kočky v tomto vesmíru sehrávají podstatnou roli a jejich zmizení nevěstí nic dobrého ...“

PS: k některým povídkám se vrátím ještě v záložce povídky.

58 19.11.2018

Udělejte si čas a zaposlouchejte se do básní, které jsou poctou Ladovu idylickému světu, vycházejí totiž z té zvláštní, krásně poklidné atmosféry jeho obrázků. V téhle sbírce ale najdete daleko víc, pan Seifert se podělil o své vlastní osobité myšlenky a subjektivní pocity a „učesal“ je pro vás do krásných veršů. A nejen to, tyhle verše mají zvláštní až kouzelnou moc vyvolat vzpomínky a pocity v každém z nás, ... tím, jak jsou plné harmonie a poetické krásy, ... tím, jak vyprávějí o plynutí času ... o dětství uprostřed přírody, o dospívání a jeho touhách, o venkově a jeho tradicích, o dětských hrách, a taky o čarovných pohádkových lesích, kde není problém potkat vílu nebo vodníka ...

Jsou jako stvořené třeba k večernímu usínání :-) ...

„Tou nocí tichou, chladnou
pod tmavomodrou bání
na zem jen vločky spadnou,
hvězdy zůstanou na ní.“

... a pod jejich vlivem snít pak můžete klidně celou noc :-) ...

„Jen ostružiny rozhrnu
a překročím pár stínů,
už spěchám cestou po drnu
do stráně na mýtinu.

Převislé větve rozplétám,
cesty jsou zotvírány.
A zas vás všechny najdu tam
už nad plnými džbány.

Život nás hodil na pospas
bez výbavy a věna.
Poznávám tváře, ale čas
už setřel mi s nich jména.

Však přece jenom zůstaly
tu věta, tu pár slůvek
a pod chvojí se usmály
rty černé od borůvek.

- Madlenko, co jsi dělala?
ptám se hned nedočkavý.
To je ta, jež se usmála.
Cůpky má kolem hlavy.

Sbíral jsem s vámi jahody,
teď výčitkám se bráním.
Spadl mi lístek do vody,
do světa šel jsem za ním.“
/Na borůvkách/

55 19.11.2018

Do rukou se mi dostala tahle útlá antikvariátní knížečka, mně se totiž strašně líbí tyhle staré tisky s perokresbami a psané jazykem, jak se psalo kolem roku 1900, má pár stran, je o člověku, jehož život a práce mě zajímají a navíc je krásně, opravdu krásně ilustrovaná. Takže jsem samozřejmě neodolala a hned se do ní pustila :-).

Uznejte sami ... tohle se opravdu „čte samo“ :-) ...

Nejprve o Edisonově mládí ...
„ ...šel si tvrdě za svým cílem ... se smlouvou tou v kapse představil se malý Edison u jednoho ze ředitelů dráhy New York-Chicago-Detroitské a žádal ho za svolení, by směl v jednom nákladním voze umístiti malý ruční lis.
Ředitel nad touto neobyčejnou žádostí velice žasl i ptal se Edisona:
„K čemu to má býti?'
.Nemám peněz na studie,' odpověděl Edison; „chci si jich opatřiti vydáváním novin, které budu na jedoucím vlaku sám redigovati, sepisovati a prodávati!'
Řediteli dráhy se zdála myšlénka ta velice originální; pohlížel dlouho udiveně na podnikavého hocha a dal mu své svolení.“

Pak o Edisonovi vynálezci ...
Edison totiž není učenec v obyčejném smyslu slova, ... „jest samorostlý praktik; jeho snaha vždy se nese k vynálezům praktickým, nikoli theoretickým. Sám praví o sobě: „Nejsem theoretik a nedělám ze sebe učence. Theoretikové a učenci dodělávají se velkých úspěchů, vykládajíce řečí vybranou to, co jiní provedli. Avšak všecky jejich vědomosti formulek dohromady nedaly světu více než dva, nebo nanejvýš tři vynálezy nějaké ceny. Jest velmi snadno vvnalézti úžasné věci, ale obtíž záleží v tom, zdokonaliti je tak, že mají obchodní cenu. Tím se zabývám!”

„V letech 1878 a 1879 zalátaly do Evropy zprávy o zázračné lampě Edisonově, která bude s to vytlačit! zcela plyn jako osvětlovací prostředek, a která prý způsobí nevídaný obrat v našem osvětlování. „Myslím, že nepřeháním/ psal
té doby dopisovatel francouzských novin „Journal des Débats“, „že vynález Edisonův způsobí pravou revoluci v našem osvětlování, ano i ve vyvozování hybné síly... Přes konkurrenci Brushovu osvětluje skoro celou Ameriku a vyzískal při tom 10 mil. dolarů.“

"Edison pracuje ve dne v noci. Z jeho nesmírného ducha vytryskuje každý den veliká myšlénka. Den rychle mijí, nadchází noc; Edison jest ještě při práci. Jest nesnadno říci, kdy ustane. Odtud viděla věda vycházeti celou řadu zázraků. Odtud vyšlo sedm set a více patentů na vynálezy, nesoucích jméno velkého čaroděje do všech úhlů světa. Edison vydržel někdy sto dvacet hodin, nezavřev očí. Po celé týdny přebývá ve své laboratoři ... Zde vizte učence před jeho lampičkou, pohrouženého do hlubokého bádání; stále hledá, stále bádá . . . »Heureka!« volá konečně.
Oheň plá z jeho očí; jeho únava jest mu rozkoší, do¬mnívá se, že nalezl, po čem tak dlouho pátral . . . po čem tak dlouho lopotil ...
Učinil jsem pozorování o životě lidském, které zasluhuje, aby bylo napsáno.“

A jako bonus získáte i spoustu zajímavých informací o tehdejší Americe ...
„Pokrok ten jest na svém vrcholu; k čemu dříve bylo zapotřebí několik hodin, vykoná se nyní za málo minut. Člověk se ani tímto vynálezem nespokojil, prostředky spojovací nejsou mu posud dosti rychlé, pátrá ještě po dokonalejších ... Evropa i Amerika spojily své síly, aby učinily možným vše, co až posud zdálo se býti nemožným...."

I cestovat budete ... křižníkem přes Hudson River a pak vlakem ....
„Ve Spojených státech jest cestování skoro vždy zábavou; společnosti dopravní spolu zápolí v eleganci a pohodlí, tak že cestující zapomíná na nepříjemnosti stěhování se ... řeknete snad, že jest to v Evropě také tak; ano zajisté, máte zde všeho toho slabý odlesk, neboť uvažte, pro tyto tři potřeby životní: zábavu, odpočinek noční a jídlo, máte jen jeden vůz, který lze dle potřeby přizpůsobiti; tak tomu není v Americe; každý vůz slouží k jistému, určitému účelu a nikoli k jinému.“
„Parostroj uhání s rychlostí závratnou; napřed má čtyři malá kola a pak čtyři velká. Jest opatřen jakýmsi pluhem k odhrnování sněhu na své dráze. Vypadá takto, jakoby byl pancířem obrněn. Na to jedeme tři minuty tunelem a konečně jest před námi nalevo nádraží. Zde prohánějí se lokomotivy, leží spousty uhlí. Vlak jde zvolna ku předu; jsme na první stanici Harrisonu. Nacházíme zde stopu velikého čaroděje; jest to budova Edisonovy společnosti osvětlovací.“

A je toho samozřejmě daleko víc ... číst se vám to bude dobře a určitě se nebudete nudit ... naopak, věřím, že to bude příjemně strávená chvilka s osvěžením informací o jednom z největších vynálezců ... a možná i získáním pár nových :-), nejen o Edisonovi, ale i tehdejší Americe.

42 15.11.2018

„Počíná se kniha nazvaná Dekameron, přezděná Arcikuplířka ...“

Evropou se přehnala morová smršť, která radikálně zredukovala počty lidí v středověkém světě, ... a to všech, bohatých, chudých... smrt si nevybírala, nepomohly ani modlitby a nabádání k asketickému životu, jak to po dlouhou dobu temného středověku praktikovala, nebo spíš přímo diktovala, církev, a tak bylo načase otočit se zpět k člověku ... proto se Boccaccio rozhodl ve svém Dekameronu beze studu ukázat, jaký život opravdu je, cíl měl jediný ... pobavit a nemoralizovat :-).

V příbězích tak máte jedinečnou možnost seznámit se skutečnými lidmi, kteří už sami sebe nechápou jen jako „nepatrnou část božího plánu“, ale naopak ukazují čeho všeho je člověk schopný ... ukazují cestu od lidského zla k lidské dobrotě. A mají na té cestě dobré průvodce ... Štěstí, Lásku a Intelekt :-).

Máte tedy v rukou sto příběhů „krve a rozkoše“ ... je v nich erotika, je v nich vtip, je v nich oslava života ... navzdory tomu, že se „zrodily“ ve 14. století v bezprostřední blízkosti morové smrti, a nebo možná právě proto, a možná taky právě proto jsou psané pro potěšení všem (ne jen vybrané společnosti) ... ale především ženám, jak říká Boccaccio, protože ... „Copak může někdo popřít, že útěchu, ať už je jakákoli, je třeba uštědřovat daleko častěji půvabným paním než mužům? ... Jelikož jsou bojácné a stydlivé, a tají své milostné plameny, leč city skryté mají větší sílu než city zjevné, což dobře vědí ti, kteří to zakusili ...“

„V těchto vyprávěních je možno nalézt radostné i žalné milostné příběhy, jakož i četná dobrodružství, jež se zběhla v těchto dobách, ... přijde velmi brzo příjemnost a zábava, kterou jsem vám předtím slíbil ...“

A mě se to, vážení, líbilo, ... Boccaccio splnil, přesně to, co slíbil, neměl v úmyslu umravňovat ani napravovat předsudky, ale oslavovat lidskou přirozenost a pak taky vysmát se lidskému pokrytectví. A navíc, jazyk, jakým Boccaccio píše, to je prostě výborné, vezměte si dobu, ve které se takhle vyjadřuje, je to naprosto něco nového, až převratného ... je to živé, realistické a kultivované vyprávění ... je to „přehlídka“ nejrůznějších podob lidských charakterů podaných v rozmanitých, tematických milostných příbězích ... „hovoří se o rozmarech Štěstěny, o vyplněných milostných tužbách, o lstivých kouscích mazaných žen, o žertech a podvodech, na něž doplácejí hlupáci a paroháči, o tragických událostech a konečně o velkých a ušlechtilých skutcích“ ... jak vidíte, každý si vybere :-) ... ale především, největší část je věnovaná rozmanitým podobám lásky v jejím pozemském ! pojetí ... se vší smyslností a tělesností ... protože Boccaccio ji nepokládá za hřích, ale za přirozenou součást člověka, za přírodní zákon, kterému všichni podléhají :-).

66 13.11.2018

„Ne smilování, ale spravedlnost dlužíme zvířatům.“
Arthur Schopenhauer

Člověku připisujeme emoce celkem bez problému ... ostatní, řekněme „ne lidská“ zvířata (občas zapomínáme, že i my k nim patříme), se dočkala vlastně teprve poměrně nedávno ... výzkumy, zaměřené na důkazy, že nejsme nic extra jedinečného, se ve větší míře rozjíždějí až teprve v současnosti. Povětšinou jsou to etologové, a mezi nimi třeba právě Mark Bekof, kteří nám přinášejí důkazy o tom, že nejsme jediní tvorové schopní řešit problémové situace, pociťovat lásku, nenávist, radovat se, mít žal, strach, pociťovat zoufalství, a nejsme ani jediní, kdo prožívá bolest, nebo utrpení. Takže, jinými slovy, nebuďme tak nafoukaní "páni tvorstva", protože mezi člověkem a ostatními živočichy neexistuje žádný ostrý předěl, který nás odlišuje, ale naopak tahle pomyslná hranice se spíš čím dál víc rozpíjí a splývá.

A tak velmi doporučuji, přečtěte si tuhle knížku, je dobře srozumitelná nejen pro odborníky a ostatní, kteří se o tuto problematiku zajímají, ale řekla bych, že je opravdu pro každého. Mark Bekof je vědec (etolog), ale je hlavně jeden z těch, kteří si „konečně“ začali klást otázky trochu jinak. Jsem moc ráda, že se podobná uvažování posunula od otázek, zda vůbec zvířata nějaké city prožívají, k otázkám PROČ? ... jako např. proč se emoce u živočichů vyvinuly právě tímto způsobem?

Trochu profesně a hodně osobně, je pro mě zajímavé sledovat nové výsledky výzkumů oborů jako evoluční biologie, nebo kognitivní etologie, protože jsou to právě tyto obory, které nám rozšiřují obzory a ukazují nám jak rozmanitý a bohatý je emoční život zvířat, jak až neuvěřitelně komplexní jsou sociální interakce a vytvořené sociální sítě u spousty živočišných druhů, jak propracovanou mají komunikaci s až neuvěřitelným smyslem pro detail, jak silná mohou být vzájemně vytvořená pouta, evidentně založená na vzájemném respektu a vnímání druhého ! ... a tím pádem, jak ani jiným zvířatům nedělá problém zorientovat se celkem bez potíží v citových projevech, vyvozených z chování, protože možná nejen člověk je veden analogií vlastní emoční podoby ...

... a to vše, protože emoce, empatie a schopnost rozlišit dobro a zlo (dobré od špatného) jsou klíče k přežití ... nejen pro člověka :-).

Současné studie původu emocí a jejich významu v rámci evoluce se už poměrně často zaměřují na mezidruhové srovnání, navzdory tomu, že taková zkoumání emocí u nižších druhů živočichů můžou být celkem problém, minimálně můžeme říct, že je to dost obtížný proces ... díváme-li se totiž na emoce jiných živočišných druhů, musíme brát na zřetel, že náš pohled je předem omezený ... za prvé vlastními poznatky, a za druhé pak pro nás určitou nepředstavitelností prožívání emocí ostatních druhů.

Přesto milí čtenáři doufám, navzdory určité nepředstavitelnosti prožívání emocí třeba křečků nebo velryb, že Vás tahle útlá knížka donutí alespoň trochu popřemýšlet a „přehodnotit“ způsob, jak bychom se měli k našim zvířecím příbuzným chovat ... protože, i když bychom se neměli vyřazovat z živočišné říše, máme, my lidé, „něco navíc“, totiž ...

„Lidé mají ohromnou moc ovlivnit svět způsobem, který si zvolí.“

47 12.11.2018

„Proměníme svět v ruiny ... zapálíme ho a shoří. Zapálíme svět! ... ta slova opakoval jako nějakou mantru ...“

Jako by nestačilo, že svět je plný zmaru i bez holohlavých fanatických šílenců, co se rozhodli uspořádat večírek, který skončí posledním a největším „ohňostrojem“ – koncem světa, jenže mají smůlu, protože sympaťák plukovník Michálek je tu, vůbec jsem netušila, že bych mohla někdy nějakému akčnímu hrdinovi takhle fandit :-) ... a má samozřejmě nehorázné štěstí, co si budeme povídat, docela se mu hodí, protože zachraňovat svět je neskutečná dřina a taky dost nevděčná práce. Naštěstí se ale plukovník spolu se svými parťáky chytne té poslední marné a mizivé šance tenhle „nápad“ na totální genocidu zhatit.

Prachobyčejná zvědavost mě donutila tuhle knížku otevřít, není (vlastně do nedávna nebyl) to žánr, který bych tak úplně běžně četla, každopádně před časem jsem z domácí scény vyzkoušela už pana Kulhánka a tohle setkání dopadlo výborně, takže jsem si nemohla nechat ujít ani dalšího z osobitých domácích autorů drsných akčních příběhů z postapokalyptické budoucnosti. Ze zvědavosti jsem přečetla první stránku a nebudu lhát ... „probrala“ se až na té poslední :-) ... že mě to takhle pohltí jsem vůbec nečekala, i mé druhé setkání s tímhle žánrem dopadlo na výbornou :-).

Autor téhle exkluzivní brakové literatury překvapil ... navzdory tomu, že se na můj vkus až moc čvachtáte neustále v něčích vnitřnostech a to nemluvím o krvi, bylo to vynikající čtení, v rychlém spádu se míhá kontrast zmaru radioaktivního světa, ale hlavně lidské civilizace s lehkým vtipem a erotikou, a dokonce (překvapivě) místy s lehkým filozofickým podtextem (alespoň já ho tam vnímala) ... nebudu zapírat, chytlo mě to a nepustilo ... odpočinula jsem si u toho a odreagovala se ... a navíc, začala jsem shodou okolností dvojkou v sérii, a i když se to dá číst samostatně, teď už chci vědět, co bylo před a po ... takže se s plukovníkem Michálkem určitě ještě potkáme ... těším se :-).

A abyste věděli, na co se můžete těšit, dovolím si ještě malou ukázku, pár japonských přísloví ... a trochu polštiny :-) ...

„Výrazné ztráty na životě – fráze jako tahle se draly do mých myšlenek ... to je to první, co se každý velitel naučí – nenazývat věci pravými jmény. Lidé neumírají, ale dochází ke ztrátám na životě. Stejně tak není nepřítel pozabíjen, ale eliminován, případně zneškodněn, nebo město není vypleněno, ale jeho vojenský potenciál byl výrazně omezen.“

„Napjal jsi tětivu? Tak střílej!“ (japonské přísloví)
„Vstoupíš-li do vesnice, řiď se jejími zákony.“ (japonské přísloví)

„... myslím, že to byl náš nejšťastnější den v životě, hlavně proto, že jsme netušili, co všechno ještě přijde ...“

„Czerwone korale, czerwone niczym wino
Korale z polnej jarzebiny
I lzy dziewczyny i wielkie lzy ...“

„O čem byla ta píseň, na kterou jste tancovali?“
„O vášni a o lásce, ale hlavně o věcech, které v té písni nejsou.“

51 09.11.2018

„Jestli tohle nakonec není nejlepší věk ze všech? Pomyslel si stařec při pohledu na svého vnuka, který je přesně tak starý, aby už chápal, jak svět funguje, ale zároveň ještě dost mladý na to, aby to odmítal akceptovat ...“

Je spousta životních situací, kdy si přejeme být znovu dítětem a odmítnout akceptovat běh událostí ... s jednou takovou se v téhle knížce, která vlastně vůbec neměla být knížkou, jak píše v úvodu sám Backman, vypořádává i autor ... navzdory tomu, se Vám do rukou dostal citlivě napsaný, komorní minipříběh, ve kterém se po svém vyrovnává s tím,
... když se vytrácejí vzpomínky dřív, než z vás vyprchá život ...
... když fantazie to někdy vzdá dřív, než tělo ...
... protože občas potřebujete své myšlenky vidět zapsané, abyste pochopili ... co cítíte, když váš život, nebo život někoho vám blízkého, začne připomínat četbu knížky, ve které chybí stránka ... a zrovna ta nejdůležitější ...

86 08.11.2018

„... když všechno záleží na tom, jak se na to díváte ...“

Byla to vlastně taková až surreálná „exkurze“ do světa budoucnosti, do světa, kde ztratil svou moc nám tak dobře známý „kult Kap-En-Thaalu“, který se opírá o složitou síť korporativních rituálů a institucionálních obřadů, založených na „vlastnictví“ ... tenhle svět už tedy neexistuje ... ovšem, není to žádná extra výhra ... nové „pořádky“ nejsou o moc lákavější ... vážně jsem si říkala, že Stanislaw Lem se vydal novým směrem a nechal se inspirovat surrealisty :-) ... protože svět, ve kterém se ocitnete je jak z hodně odvážného surrealistického snu ... jenže nejhorší na tom je, že myšlenka takového světa, až zas tak snová není ... má reálný a dost hrozivý základ ... tudíž, nakonec zjistíte, že pan Lem až zas tak moc „nesnil“, spíš systematicky zanalyzoval situaci, která by mohla nastat, kdyby ...

Možná Vám tahle variace představ o budoucí generací, ale taky o jejich představách o nás, přijde trochu úsměvná, jenže, když se nad tím zamyslíte, ono to zas tak k smíchu není, podívat se na náš svět tak, jak by se na něj mohly pravděpodobně dívat hodně vzdálené budoucí generace ... a ještě horší pak je dívat se na ten jejich „možný“ svět ... spíš z toho pak mrazí ...

U mě pan Lem opět boduje, výborně napsané a do detailu promyšlené a navíc, jako bonus, díky až snové atmosféře, čtivé až s neuvěřitelnou lehkostí, prostě se jen tak posouváte od jedné fantaskní představy ... k další :-).

„Na chviličku jsem zavřel oči... hodně bych dal za vysvětlení, jestli se má situace zlepšila. Připadalo mi, že ano, ale k tomu ano bylo až příliš výhrad ... instrukce až příliš připomínala zápis mých pohybů uvnitř Baráku ... a Erms sám přiznal, že náš rozhovor nemá doslovný význam, ale je šifrou, ... jakýmsi vztahem k jiným, přímo nepojmenovaným významům, které se nad ním neviditelně vznášejí. Ale úplně nejhorší bylo, že ... v hloubi duše začínal pochybovat o samotné existenci instrukce ...“

42 07.11.2018

„Nejhrůznější je ... nevyřčená skutečnost.“

Miloš Urban opět nezklamal :-), v deseti povídkách mě provedl svým zvláštním osobitým světem, ve kterém podivínské postavy trpí nejrůznějšími úchylkami a podivné okolnosti vedou k podivným nedorozuměním.
V knížce najdete deset příběhů, ve všech smrt a násilí, v každém pak trochu jinak, Urbanovi se podařilo zachytit snad všechny podivnosti života :-) ... a tak můžete pozorovat, jak se postupně podivnost mění v úchylnost až nakonec ve zlo ...propracujete se od „pouhé“ úchylky, k neobvyklému násilí, pak skrz zdánlivou smrt až k zvrácené a brutální vraždě.
Navzdory výše uvedenému, a to se mi na Urbanových textech líbí asi nejvíc, vás budou vší tou hrůzou, nadpřirozenem, případně jen disharomonií, provázet vlastně poetické texty, nechybí romantické kulisy starého zámku, opuštěného lesního altánku, nebo pohanských obřadů ... s tím je pak spojená unikátní, zvláštní, osobitá snová atmosféra, podle ní Urbana určitě poznáte ... a navíc příběhům to dodává na bizarnosti :-).

„Holka les probudí, něco v něm zažehne...“

„To bylo doufám naposled. Protože jestli mě nenecháš na pokoji, zabiju
tě už doopravdy.“

Já naopak doufám, že to naposled nebylo ... určitě ještě znovu zajdu, na návštěvu do Urbanova světa, když se totiž podívám kolem sebe po tom našem současném neromantickém světě ... motivů, různých podivínských postav trpících nerůznějšími obsesemi se určitě najde dost :-), takže pan Urban bude mít určitě o čem psát :-).
A navíc, nebo především, já mám prostě, stejně jako Makropulos, Urbanovo psaní taky ráda :-).

49 01.11.2018

V téhle pokročilé podzimní době se docela běžně může stát, že váš den bude opravdu typicky melancholicky podzimní, plný deště a pochmurné nálady, kdy se vám nic nechce, jen zalézt domů a nic nedělat ... tak přesně pro takový den se tahle útlá knížečka, akorát na jedno odpoledne, hodí ... když ji totiž otevřete, „dýchnou“ na vás slova ... „ovane“ vás příjemná atmosféra ... a v jejím oparu pak budete v poklidu číst ... slova promlouvající do duše i o duši, ... nejen té psí, ale hlavně té naší lidské, ... a pak taky to je trochu o pohádkách :-).

Vezměte třeba takovou Pohádku o pohádce, ...kde všude ta se octla :-) ... „U nejnižššího tiskáka a ten jen nad pohádkou vrtěl hlavou a podal ji vyššímu tiskákovi, který nad pohádkou také vrtěl hlavou, a ten vyšší to podal ještě vyššímu a tak to šlo pořád dál, až to došlo k nejvyššímu tiskákovi tiskárena patiskáren, a ten bouchl do stolu a četl vztekle nahlas“.

Já četla sama a potichu, ale víte co? ... docela ráda bych si tyhle povídky poslechla namluvené přímo panem Werichem, ... jeho, pro mě tak příjemným hlasem, který hladí ... moc ráda bych tak poslouchala třeba tohle krásné vyznání našim čtyřnohým přátelům :-) ...

„Milý Broku, ... chtěl bych Tvým prostřednictvím poděkovat celému psímu rodu, za lásku a dojemnou věrnost k nám, lidem, kteří někdy mě tak napadá, kteří si možná ve své většině tolik lásky a věrnosti ani nezasluhujeme....

Vy psi máte kliku, řečeno hovorově ... my lidé, než někomu podáme ruku, chceme vědět, odkud je a kdo, byl jeho otec a odkud, co dělala jeho matka, co si myslel její otec o své matce ... a mnoho jiného chceme vědět. Vy psi o nás chcete vědět velmi málo, ale konkrétně. Váš pohled říká: Máš mě rád? Dáš mi najíst? Smím tě bránit? Půjdeme ven a bude švanda? ... A to je nejkrásnější: Jak vy umíte vítat, upřímně a s radostí.... Voláte celou svou bytostí: Buď vítán doma, sláva, že ses vrátil! ... Umíte sdělit pocit domova jako nikdo. ... A za to vás mám taky rád.“

... a za to Vás mám taky ráda, pane Werichu :-).

51 31.10.2018

Karel Kryl je u nás doma známý především jako písničkář a básník, úmyslně jsem použila slovo písničkář na prvním místě, protože tak je tu nejznámější, je ale především básník, a to velice trefného slova. A to není všechno, Karel Kryl byl také cíleně a velmi přesně mířící komentátor, nejen politického, spíš se hodí říct společenského, dění. Krylovy texty totiž úplně bez problému obstojí i bez hudebního „podkladu“ :-).

V téhle útlé, tematické knížečce, která se věnuje jen krátké etapě Krylova působení právě jako komentátora, žurnalisty působícího víc jak 20 let v rozhlase, přibližně mezi lety 1980-1990, máte možnost seznámit se s jeho trefnými a přesnými komentáři ... a i když Kryl míří velmi kriticky do naší společnosti ... nemůžu si pomoct, i ta jeho kritika je stále tak poeticky znějící :-) ... a co je důležité ... všechny ty verše, jsou nadčasové, možná spíš bohužel, se tak lehce trefují i dnes ...

„Západem cloumá nejistota
a klesá cena oběživa,
Burza – zas jednou – neduživá
A proletáře tlačí bota,

Když mění dolar za dináry.
Číňané mění premiéra,
Francouzům chudne Riviéra,
neb dělník lítá na Kanáry.

Afrika chcípá z podvýživy,
Gorbačov čeká na Godota.
Jen u nás – jásot Karla Gotta ...“
/listopad 1988/

„Čas scelil rány. Jizvy ještě bolí.
Opilý Lautrec kreslí na ubrusy
václavské kopí s pláštěm Jana z Husi
v době, jež ještě věří na symboly...“
/listopad 1988/

„Nad zemí prodanou
větry až přivanou
oblaka, zelená z žíravin,
vlasy tvé havraní
uchopím do dlaní:
z prstenu zaplane vltavín,
snítka nachových plodů
rozčeří vodu –
navzdory – posté
pak na břehu vzroste
rudý trs jeřabin.“
/srpen 1988/

„Táž hudba ve vzduchu
jenž plný exhalací.
Pro chudé na duchu
vždy totéž pro legraci –
a vždy kus za kus. Tíž
hlupáci hloupost chválí.

I země skoro táž,
nad níž se nebe klene.
Snad jednou rozmotáš
to klubko zauzlené
nebo ho upustíš –
někam se zakutálí ...“
/květen 1989/

61 31.10.2018

Tak nejprve musím předestřít, že jsem nekritická obdivovatelka matematika Johna Nashe, takže při hodnocení téhle knihy rovnou říkám, jsem pod vlivem výše uvedeného :-).

„Není až tak důležité, aby hráč dělal vše pro skupinu, jíž je součástí, ale aby dělal to nejlepší pro sebe a pro skupinu.“

Postřehli jste ten zásadní rozdíl? :-) ... právě jste se seznámili s teorií, která zahýbala celým pojetím matematiky posledních 150 let, která rozhodujícím způsobem ovlivnila zejména moderní ekonomické teorie a navíc, svému autorovi, Johnu Nashovi přinesla Teorie her v roce 1994 Nobelovu cenu.

Knížka, kterou máte v ruce přináší skutečný příběh o Johnu Nashovi, je to příběh výjimečného, ale taky nepřizpůsobivého muže, pro něhož je okolní svět plný výzev, a jehož úkolem, je převést je všechny do řeči matematiky, obalit všechny ty vztahy kolem sebe do vzorců, jež vykazují ... jinak řečeno, jednoznačně a exaktně pojmenovat „pravidla hry“ :-) ... muže, pro něhož je zároveň velmi těžké, téměř na hranici nemožnosti, popasovat se se společenskými konvencemi, navíc, jak všichni víme, Johnova mysl je nemocná.

Nash se svou nemocí, schizofrenií, skutečně statečně bojoval celý život, pokoušel se léčit klasickými léčebnými metodami, pomocí medikamentů, které se běžně na schizofrenii užívají, problém ovšem byl, že s mizejícími halucinacemi mizela i Johnova schopnost „vidět věci neviděné“ ... řešit složité, abstraktní matematické problémy a teprve vysazení léků mu navrátilo „čistou mysl“, ovšem i jeho imaginární „přátele“ ... John Nash se, díky svému výjimečnému talentu – umět řešit problémy, ať už jsou jakékoliv, své nemoci postavil ... měl důvod myslet si, že i tento problém lze vyřešit ... jeho jedinečný talent mu totiž pomohl ... přijmout skutečnost ... vytřídit fakta a tak rozpoznat skutečnost a díky tomu se naučit se svou nemocnou myslí žít, řekněme, ve stavu příměří :-) ... po asi třicetiletém boji s přeludy totiž jako jeden z mála zvládl projevy paranoidní schizofrenie.

„Šel jsem po schodech k nám, a potkal muže, co tam nebyl. Ani dnes tam nebyl ten muž, ach, kéž by zmizel navždy už.“

57 29.10.2018

„V půdě a životě rostlin, popásajících se stádech a bzukotu včel je totiž něco věčného.“

Eseje pana Cílka jsou pro mě srdeční záležitostí, obdivuji široký záběr, přehled i odbornost tohoto pána :-). Řekla bych, že se v téhle literární formě, na hranici mezi literaturou a odborným textem přímo našel. Pro mě je to rozhodně radost, číst Cílkovy odborně i lidsky zajímavé a přitom tak poetické texty.

Co tedy objevíte, pokud nahlédnete do Cílkovy knížky?
Texty hodné zamyšlení a přitom jemně drnkající na lyrickou strunu.
Texty – eseje, které se díky své formě, postavené na individuálním stanovisku, pohybují mezi subjektivním pohledem a odbornou realitou.
Texty, které se pěkně čtou, v popisných částech lahodí duši a v obrazových i oku :-), ale hlavně jsou osobité, svými tématy dokážou oslovit, nabízejí prostor k zamyšlení.

Proto jsem si pana Cílka zařadila do jedné linie vedle Jana Kellera, Stanislava Komárka a Erazima Koháka, filozofů, ekologů, sociologů, ale především zajímavých osobností dívajících se podobným směrem :-).

Proto je pro mě pochopitelné určité znepokojení
... s jakým pan Cílek sleduje současné civilizační procesy, během kterých „získáváme mnoho nových dovedností, ale zároveň ztrácíme lyrický cit, jehož praktickou částí je třeba pěstování květin a teoretickou třeba čtení poezie“,
... nad tím, jak si učitelé stěžují, že je stále složitější dnešní znuděnou generaci něčím zaujmout,
... s jakým se pan Cílek dívá na současné návrhy řešení chronických ekonomických krizí, protože se domnívá, že řešení čistě za pomocí nových důmyslnějších a chytřejších ekonomických nástrojů, prostě nestačí.

Proto je pro mě pochopitelný i nadhled a mírný optimismus ukazující cestu
... jako směsici velice starých a velice nových postupů ... „těch starých, protože se za ta staletí či tisíciletí prostě osvědčily a těch nových, protože šetří čas a energii a umožňují nevídané věci, jako třeba v případě filtrování vody“,
... jak jít hlouběji, zajít ještě mnohem dál, hluboko do sféry kultury, protože je to právě kultura, která „je založená na způsobu, jak vnímáme svět“,
... a tedy, že dlouhodobě a udržitelně příznivá cesta nastane, až si budeme vědomi „podhoubí světa, tedy jeho vzájemné provázanosti, protože ekonomická krize pravděpodobně není o penězích, ale o nás samých. Má kulturní kořeny a odráží to, jak vidíme svět“,
... jak přestat „znásilňovat čas a pochopit to správné měřítko, ve kterém se dá žít a rychlost s jakou se toho dá dosáhnout“.

„Příliš vysoký strom se může vyvrátit, ale i žít chráněn jinými pralesními tvory.“

„Angličané milují mohutné libanonské cedry pro jejich schopnost žít dlouho a ve vichřicích času sílit pomalu, ale tento obdiv nepřenáší na rychle rostoucí a snadno se rozpadající topol. Jenže my žijeme spíš v době topolů než v době cedrů.“

49 29.10.2018

„Nic nejsem, ani stínu
stín, ani nějaká barva,
nic nejsem, pro mou vinu ...

Vrcholné baroko, jeho tajemná ... mystická atmosféra, umění ... bohaté, zdobné, uchvacující smyslová (a smyslná) nádhera barokních chrámů ... prostředí, ze kterého vzešla meditativní a lyrická báseň Bedřicha Bridela. Text je to veskrze existenciální ... člověk ... hledající svou roli ve světě, smysl svého bytí ...

Občas asi není na škodu podívat se na sebe trochu jinak ... jako na člověka slabého, malicherného a v měřítku světa, natož Boha ... nicotného :-).

... ňáké zdání, ňáká larva.
Neb jestli mě tvářnosti
zbaví Bůh, tehdy znamení
ani stínu jakosti,
ani nebude myšlení. Jako bych nikdý nebyl,
všecko se o mně zavrhne,
na světě ničímž nebyl,
jako voda se zalehne.
Zdání budou než prázdná,
všecko umlkne, zaletí,
zmínka nebude žádná,
nebude ani paměti.“

A položit si ty samé otázky ...

"CO BŮH? ČLOVĚK?
Kdokolivěk?
Co já? Co ty?"

43 29.10.2018

"Dávná vzpomínka
na vůni mandarinek ..."

"Stalo se to na jaře roku 1555 ve 24 roce éry ... toho a toho ... na slavnostní hostině spojené s obdivováním třešňových květů, pod plně rozkvetlými sakurami ... a znenadání odněkud přiletěl šíp ..."

Středověk, Japonsko, samurajský svět ... pro mě velmi, velmi exotická, tajemná, zvláštní až děsivá kultura, do které se mi nepodařilo moc proniknout ... možná jsem jen na chvíli zaměřila svůj pohled stejným směrem, prostě jsem se jen podívala odkud ten šíp přiletěl ...
... to, co jsem zahlédla nahánělo strach ... nebo spíš ... podobalo se panice :-) ... právě jsem si uvědomila, že jsem se ocitla uprostřed hodně drsné samurajské vojenské společnosti ... a já přitom chtěla dál sedět pod tím třešňovým stromem :-), pochopila jsem, proč pro tuhle společnost platí přísná zásada oddělování obou pohlaví ... není to zrovna jemnocitný svět, právě naopak, moc se s tím nepářou, hlavy tu létají z krku jak odpálené golfové míčky ...

... a navíc, zvláštní, podivný, či podivně zvrácený, kníže Musaši ... drsný samuraj se zvrácenou myslí a podivnými choutkami ... "v jediném okamžiku se před ním náhle zjevil ... bizarní svět, zcela vzdálený skutečnosti" ... naplněný bitevní vřavou a zvukem válečných bubnů ...
... a pak je tu jako protiklad svět květinových zahrad ve kterých kvetou a krásně voní sakury ...
"A chlapec se opájel divokými představami a v duchu si maloval fantastický obraz v němž byl jen hlavou ... ale při plném vědomí ... v tu chvíli jeho rozkoš dosáhla vrcholu ..."
A tak jsem pochopila, že cílem tohoto vyprávění nebylo vychvalování hrdiny, odvážného samuraje ... ale objasnění oněch divných představ :-), překlopýtala jsem kvůli tomu přes ohromnou hromadu uřezaných hlav a temných stavů Musašiho mysli, jen občas se zastavila v malé oáze poetických popisů ... třeba u "sluncem zalité kamenné zdi přímo pod palácem", kde máte jedinečnou šanci pohlédnout vzhůru ..."k jasné podzimní obloze", a pochopila, že pro mě to je asi jediná přístupová cesta do tohoto světa, kde cítím pevnou půdu pod nohama, kde se cítím poměrně bezpečně ... ale hlavně příjemně :-) ... zbytek je totiž neprobádaný a pro mě dost neprostupný terén, a když jsem tohle pochopila, tak mě tahle exkurze začala bavit, už jsem se totiž nesnažila nakouknout za každý roh a propátrat všechno, ... co objevím, ... zůstala jsem ve své komfortní zóně a nadzvedávala jen ty kameny, které mě nějakým způsobem oslovily či zajímaly :-) ... takže ve výsledku to nakonec nebyl ztracený čas, každopádně jsem vstoupila na pro mě naprosto neprobádaný terén a zjistila, že zas až tolik pochopit svět samurajů netoužím :-) .. a že zajímavými se mi jeví spíš ty japonské zahrady a krásné a tajemné a taky dost intrikářské, dámy, co se v nich prochází a žijí ... ve světě odděleném a přitom zvláštně, jedinečným, pro nás dost neuchopitelným, způsobem propojeném s tím mužským ...

"Což mohu zapomenout
na záplavu vlasů
ve spánku rozcuchanou?"

Pěkné verše, ovšem pod zorným úhlem knížete Musašiho ... dosahující dost bizarních rozměrů :-).

37 28.10.2018

K Letním lžím jsem se dostala až skoro v půlce podzimu, možná to byl ten důvod, proč jsem z nějakého důvodu nebyla tak úplně spokojená. S přibývající tmou začíná pro mě období, které mám z celého roku ráda nejméně, jsem poměrně činorodý člověk, i přesto v tomhle období prostě potřebuju spíš nějakou tu vzpruhu a na melancholickou notu se proto napojuju spíš neochotně :-) ... když praží slunce a povalujete se u vody, popřípadě někde v chládku usrkáváte studenou tekutinu a čtete si, je to jednodušší, všechna ta slova si zas tolik neberete :-) ... takže by se mi asi tahle knížka plná zajímavých, dobře čitelných a vlastně podmanivých příběhů, ukazujících lásku mezi lidmi různými způsoby, četla opravdu v létě asi lépe, nebo spíš snáz? V téhle knížce totiž najdete sedm příběhů, složitých a propracovaných, které všechny souvisejí nějak s láskou, kdy život hlavních postav (povětšinou to jsou muži) ve všech povídkách má vždycky něco společného s minulostí a zázemím, a vesměs všichni cítí nějakou potřebu ze svého života „utéct“ nebo prostě něco změnit, muži mají dost často pocit, že je čeká něco nového pro co musí opustit to předchozí, většinou jsou nějak nespokojení, cítí se nevyužití zklamaní, že nevyužili svých příležitostí, a tak podobně ... a všechny příběhy jsou nějak spojeny s životní lží, se kterou musí žít, nebo kterou zažívají ... lež tu má mnoho různých podob.

Zaujalo vás to? Mě taky :-) ... proto jsem se do knihy taky pustila ... a velice záhy zjistila, že se tak úplně neumím naladit na stejnou notu ... vesměs všichni ti hlavní protagonisté mně něčím iritovali, dráždili a rozčilovali :-) ... a každý trochu jinak a přesto měli něco společného ... a to je asi to, co mě popuzovalo nejvíc ... všichni (bez výjimky) si neustále něco představovali ... co by kdyby ... a vždy by to mělo vypadat jinak, než jak žijí ... takže vlastně největší lži, které se dopouštěli byla ta, které se dopouštěli sami na sobě, lhali si vesměs do vlastní kapsy ... všichni, i ti, kteří si své představy táhli životem jako životní břemeno, i ti, kteří se tak nějak usmířili se světem, a s životem ve kterém žili ...
Všechny postavy tu prostě lžou ... většinou (vždy) proto, že se bojí ... toho, co by se stalo, kdyby ... a tak se nemůžou rozhodnout ... tápou životem jako bludištěm a netuší, jak dál ...
Ale hlavně, vůbec si neuvědomují, že lží ubližují nejen těm druhým, ale hlavně sami sobě ... tak to mě na všech těm mužích v hlavní roli ... asi popuzovalo :-) ...
Jediné, co mě vždycky na konci smířilo byly otevřené konce příběhů :-) ... nevíte ... a závisí to na každém z vás, čtenářů ... jaký osud jim přiřknete ... a v tomto případě se mi to velmi líbilo ... mohla jsem se tak alespoň trochu konfrontovat a vypořádat s muži, kteří se tak úplně jako muži nechovají, tedy, každá žena to má asi jinak, ale mně se líbí, když za muže hovoří činy :-) ... a muži v těchto příbězích byli až okatě příliš emocionální, nechávali se ovládnout ženou, byli okatě příliš nerozhodní a celkově budili dojem, že jsou slabí, na rozdíl od partnerek, které ve většině příběhů byly ženy sebevědomé, rozhodné, ambiciózní a taky trochu nepřizpůsobivé, prostě silné ... popravdě řečeno, i s tím jsem se musela vypořádat ... po svém :-) ... musím přiznat, že ani to mi nijak sympatické nebylo ... ono se pak na druhou stranu ani nemůžete divit, že takoví muži, když je konfrontujete s důležitým rozhodnutím, udělají, to, co udělají ... opouštějí ženy, ničí vztahy ...a prostě utíkají :-).

Příběhy z pera Bernharda Schlinka jsou psané, jak už jsem napsala, čtivě, dobře se čtou a určitě vás zaujmou, jsou propracované, jdou do hloubky, určitě o nich budete přemýšlet a určitě vaše emoce nenechají chladnými, ať už v pozitivním, či negativním smyslu, každý to má asi jinak (a v každém zanechají jiné pocity) ... věřím, že na některé čtenáře budou mít třeba úplně opačný efekt, jejich melancholická nota jim přijde příjemná a uklidňující ... a v tom je nejspíš jejich největší síla :-).

40 23.10.2018

„Zeměplocha je tak neskutečná, jak je to jen možné, abychom přitom ovšem zachovali alespoň základ reality, který jí umožní existovat. Je dost skutečná na to, aby byla ve skutečném maléru.“

Základem celého toho maléru je, že lidé chodí špatným směrem, říká se totiž, „že všechny cesty vedou do Ankh-Morporku, největšího z měst Zeměplochy. No, alespoň je takové rčení, že se říká, že všechny cesty vedou do Ankh-Morporku. Není to ale pravda. Všechny cesty vedou z Ankh-Morporku, jen občas po nich lidé chodí špatným směrem.“ :-)

A jak je to s vámi? Pokud se tu spolu setkáváme, tady dole, u komentářů k Pohyblivým obrázkům, nejspíš jste se taky vydali špatným směrem :-) ... no, ale když už se to stalo, prostě se do Ankh-Morporku mrkněte :-) ... jen dávejte dostatečně pozor, je to samozřejmě na vlastní nebezpečí a až poběžíte zrychleně pryč, nezapomeňte se vyhnout i ceduli Holy Wood ... protože tam to všechno začalo ...

„Jsou to reakcionáři ... nadutí kouzlokrati! ... Co asi tak vědí o nezadržitelném pokroku? Vůbec je to nezajímá! Všichni do posledního mohli něco takového vymyslet už před léty, a vymysleli? Ti určitě! Jen si pomyslete, co všechno můžeme dát lidem - můžeme dosáhnout toho, že budou žít mnohem… no, řekněme spokojeněji. Možnosti jsou nesmírné.“

„Myslím, že vím, co by lidé chtěli ...“ Aťsepicnu to ví opravdu naprosto přesně, „ ... chtějí atrakce! Efektní podívanou! Růžové brýle!“

A tak se to stalo, všechny ty, „mimo hranice vesmírů ležící ... syrové, nezpracované reality typu: co by bylo, kdyby bylo - nejlepší by bylo, kdyby bylo - kdyby bylo, tak by nebylo a bylo by - prostě všechny ty divoké myšlenky a nápady, které se vytvořily a zase zanikly jako základní prvky ve vznikajících supernovách“ se prodraly chatrnými ochrannými stěnami opotřebovaného světa a ta pravá realita ... tak ta prostě utekla pryč :-).

Pokud tedy nemáte až neuvěřitelnou schopnost vstřebat každý šok a vzpamatovat se z nejneočekávanějších událostí, dávejte si dobrý pozor... a mějte taky na paměti, že to s čím jste se tu setkali, je jen „kouzlo Holy Woodu. Není to žádná magie ... protože, magie, to jsou samé pověry a humbuk. Ne. Tohle jsou jen kouzla pro obyčejné lidi.“ :-)

„Aha, odpad světa změníme ve zlato a takové ty věcičky,“ usmál se Viktor.
„Ne světa, ale světla, mládenče. S odpadem světa to nefunguje. Ale světlo ve zlato…“
... to už je jiná, a nejlíp by vám to nejspíš objasnil pan Silverfish, je totiž alchymista, ale asi úplně nejlíp by vám to mohl objasnit Kolík Aťsepicnu ... protože to je jeden z těch vzácných lidí, kterým to myslí v přímkách ... rozumějte, „většina lidí totiž myslí cik cak. Tak jejich myšlenky například začnou: „Hrozně by mě zajímalo, jak bych to udělal, abych byl hodně bohatý,“ a pak pokračují úplně jiným směrem třeba: „Co bude asi k večeři,“ nebo: „Kdo by mi tak ještě půjčil pět tolarů?“ Aťsepicnu má ovšem ten vzácný dar najít cílovou myšlenku, tedy, najít tu myšlenku, která uzavírá myšlenku prvotní, v tomto případě „konečně jsem hodně bohatý“ a pak ji dokáže spojit přímkou a navíc ... pak podle ní pomalu a trpělivě postupovat, dokud nedojde na konec ... samozřejmě, ne že by to pravidelně fungovalo. „Jak už tolikrát zjistil, v celém tom procesu se pokaždé objeví nějaká malá, ale životně důležitá chybička. Většinou ji představuje až podivná nechuť lidí koupit to, co se jim Kolík rozhodl prodávat.“ ... jenže to Kolíka nezastaví, postupuje opravdu neúprosně tím správným směrem ... a tak se na obzoru rodí ... reklama :-).

Když si pak později Viktor promítal těch posledních pár minut, skoro nic si z nich nepamatoval. To už tak někdy bývá. Mějte prostě na paměti, že okamžiky, které změní váš život, přicházejí většinou rychle a neočekávaně ... 

„Opravdu to chcete vědět? Chcete vědět, jak to všechno funguje?“
„No, ano, já -“
„Víte, mnoho lidí je tak obyčejných a nudných,“ pokračoval Silverfish. „Ukážete jim například takový malý zázrak, jako je obrázková skřínka, a oni řeknou jenom ,oh!‘. Nikdy se vás nezeptají, jak to funguje. Nezajímá je to.“

„No ano, ale je to pořád ta nejlepší věc, která se kdy stala,“ konstatovala Ginger věcně.
„Asi ano… poslyš, myslíš, že bychom se mohli jít najíst?“ zeptal se Viktor.
„Těžko. Každou minutu nás poženou na plac,“ zavrtěla Ginger hlavou.
Viktor si to myslel. Jenže on se zatím proloudal životem celkem šťastně, i když to vždycky dělal takovým tím nenápadným a pomalým způsobem, jak to sám uznal za vhodné, a neviděl teď důvod, proč by měnil svůj životní styl.
„Pak budou muset křičet hodně nahlas,“ oznámil jí ...

Ano Zeměplocha je neskutečná, tedy především ... neskutečně lákavá ... asi jako párky, co prodává Aťsepicnu „... voněly hezky. Vždycky voněly hezky. Ale pak jste se do nich zakousli a znovu a znovu jste zjistili“ .. že chcete další a další ... „Aťsepicnu vycházel z poučky, že lidé, kteří k tomu dostanou dost osmažené cibulky a hořčice, snědí všechno.“ ... fakt to funguje :-) ... ať mi na Zeměploše podají cokoliv ... mám chuť na všechno ... znovu a znovu :-). Tak dobrou chuť :-).

52 22.10.2018