alef komentáře u knih

"Lidé by se nikdy nemohli stát svatými ... kdyby současně neměli možnost stát se dokonale zlými."

Začalo to velmi impozantně ... jenže, pak se přihodily jisté události, které se přihodily ... měla to být temná a bouřlivá noc, ale nebyla ... jenže to, že nastala krásná a příjemná noc, neznamená, že nebyly temné síly v ulicích :-). "Jsou všude. A ještě k tomu vždycky! V tom je celý ten vtip."
A pak, všude kolem je mnoho úkazů, víceméně nezvratných důkazů, o tom, že "na většině konání člověka se podílí Satan" (jen tak namátkou: války, morové pohromy a nečekané audity).
A z toho pak vychází neuvěřitelné množství zmatku a nerového stresu ... to, že dosud nenastal Armagedon, je pak jen a jen dílem jednoho padlého anděla, který si nesmírně užívá naše 20. století ... a navíc, má rád lidi :-) ... což je u démona velmi podstatná chyba, samozřejmě, že se snaží, aby nám naše krátké životy, co nejvíc znepříjemnil, jenže ať se snaží, jak se snaží, nic z toho "není ani z poloviny tak hnusné, jako ty věci, které na sebe lidé vymýšlejí sami" ... prostě, celé Peklo se všemi jeho démony a ďábelskými léčkami nám nedokáže udělat nic, co bychom si nedokázali udělat sami ... jsme totiž ve své fantazii a představivosti ... vyjímeční ... naštěstí, jsme vyjímeční ještě v něčem ... přestože velmi snadno dojdete k názoru, že my lidé, jsme horší než Peklo samo, najednou, zcela nečekaně a naprosto nepředvídatelně ... se dokážeme zachovat vznešeně a velkoryse ... tak, že se o tom ani Nebi nesní :-).

Je tedy zřejmé, že na průběh událostí, ani andělé, ani padlí andělé, nemají vlastně nijak zvlášť velký vliv :-) ... což ovšem neznamená, že nemůžou sem tam nějaké té náhodě pomoci ... třeba, aby jeden kluk vyrostl v zcela normálního kluka, navzdory tomu, že má schopnosti zničit celý svět :-) ... na druhou stranu, až zas tak důležité to není, protože to může (viz. výše) ... téměř kdokoliv ...

Páni ... spojení mého oblíbeného Terryho Pratchetta a neméně oblíbeného Neila Gaimana zafungovalo na sto procent :-) ... výsledkem bylo svěží čtení plné toho nejlepšího z obou :-) ...bavilo mě to ... bavil mě příběh, bavila mě myšlenka, bavilo mě hledání ... mám totiž od obou autorů už "něco za sebou", a tak mě bavilo hledat v textu ... bavila jsem se mj. i tím, že jsem si pro sebe identifikovala jednotlivé části /tak tohle určitě psal Pratchett a tohle zase Gaiman/. Spojení fantazie a humoru těch dvou byl pro mě vážně skvělý zážitek :-). Děkuji, pánové!

"Ale až zvítězíme, bude život mnohem lepší," zakrákoral anděl.
"Jenže zdaleka nebude tak zajímavý."

65 10.02.2019

A) „Každý den ráno se v Africe probudí gazela a ví, že musí běžet rychleji než nejrychlejší lev, jinak zahyne. Každé ráno se v Africe probudí lev a ví, že musí běhat rychleji než nejpomalejší gazela, jinak bude mít hlad. Je jedno, jestli jste lev nebo gazela – jakmile vyjde slunce, měli byste utíkat.“

Tak tohle je prosím příroda :-).

B) „Jak to, že mě bolí noha?
Protože běhání vám škodí.
Proč mi běhání škodí?
Protože vás z něho bolí noha.“

A tohle jsme my, lidé, sportovci, z té technicky (my si tedy myslíme, že po všech stránkách) vyspělejší části světa.

C) „Pijí, jako by každý víkend byl silvestr, a nalijí do sebe za rok tolik kukuřičného piva, že v podstatě každý třetí den svého dospělého života tráví buď s opicí, nebo s kocovinou. Na rozdíl od Lance Armstronga nedoplňují Tarahumarové svou dietu žádnými na ionty bohatými nápoji pro sportovce. Mezi cvičením se neládují proteinovými tyčinkami, ve skutečnosti do sebe dostávají jen minimální množství proteinů, protože jsou živi především z mleté kukuřice doplněné jejich oblíbenou pochoutkou – grilovanou myší. Před závodem Tarahumarové netrénují, nerozcvičují se, ani se nezahřívají. Prostě dojdou ke startovní čáře, vtipkují a povídají si… A pak osmačtyřicet hodin pádí jako o život.“

A tohle jsou Tarahumarové, dle našeho názoru (viz. výše), původní a tudíž primitivnější společenství.

Jsem taky „běhač“ :-) ... určitě o sobě můžu říct, že běhání je má každodenní radost , a ať chci nebo ne, musím se zařadit do skupiny B (já teda nechci, ale jiná na mě nepasuje). Zatím to se mnou teda není tak špatné, rozhovor viz. b) jsem zatím s žádným lékařem nevedla .-), ale přesto jsem si docela ráda přečetla tuhle knížku, protože tím, že se poučím, že by se třeba dalo běhat jinak, určitě nic nezkazím :-).

„Na tomto pocitu je něco dokonale univerzálního a člověk musí obdivovat způsob, jímž běhání spojuje naše dva nejzákladnější podněty: strach a radost. Utíkáme, když máme strach, utíkáme, když jsme nadšení, utíkáme před problémy a běháme pro radost.“

Jak už jsem řekla, běhám pro radost, samozřejmě, že umím utíkat, i když mám strach, ale radši běhám opravdu pro radost, minimálně je to pak s větším nadšením :-). Je to radost a nadšení čistě mé vlastní, mé vlastní potěšení z pohybu, a můj vlastní dobrý pocit, takže rovnou říkám, nejsem žádný závodní ani jakýmkoliv jiným způsobem soutěživý běhač, a tak ani metody popsané v za c) ... jako jsou iontové nápoje, sledování příjmu proteinů a nejnovějších trendů ve sportovní obuvi a další podobné záležitosti, nepraktikuji, v tomhle jsem asi trochu podobná Tarahumarům ... nijak zvlášť se nerozcvičuji, ani nezahřívám, prostě mě popadne takový pocit, že teď by to šlo, nazuju boty a jdu se proběhnout, většinou to je navečer, kdy na to mám nejvíc času a tak je moje běhání spíš taková víc než fyzická, duševní očista (z nánosů každodenního náporu na psychický systém), takže opravdu jdu jen tak :-).

Což znamená, že při čtení jsem toho zas až tak moc nového neobjevila, ale zato jsem si potvrdila, že můj víceméně intuitivní přístup k běhání (poslouchej své vlastní tělo, sama uvidíš, co ti dovolí) není možná vůbec špatný :-) ... a taky jsem si potvrdila, že to komerční, co je kolem toho, mě nezajímalo dosud a asi nebude zajímat ani dál.
Knížku jsem tedy pojala jako nijak náročný, zato docela zajímavý a celkem příjemný dokumentární cestopis ... cesta to byla zajímavá a návštěva taky :-), a navíc mi splnila další bod čtenářské výzvy.

A jedno doporučení jsem si nakonec přeci jen odnesla:

„Nejlepší běžci nezanechávají stopy – není jen nadneseným příměrem, ale skutečným, konkrétním doporučením ...“

55 08.02.2019

„... Hledal jsem štěstí pak jsem hledal pravdu teď hledám už jen sebe
Hledám poněvadž něco musím hledat
pokud smrt nenajde mne
Posléze už budu hledati jen své vzpomínky a ani ty nepochopím ...“

Egon Bondy je pro mě hodně těžko uchopitelná osobnost, ... rozdvojená, roztrojená ... rozprostraněná ... provokující básník pro kterého neexistuje snad žádné tabu – od těch společenských až po nejintimnější záležitosti člověka, ... filosof, stavějící se svým unikátním způsobem k realitě, pyšný na své myšlenky, objasňující pozici člověka ve světě, ... inteligentní a společenský člověk, se sklony k psychickým poruchám, považující něco takového jako peníze, za věci pomíjivé, možná proto jejich velké obnosy zanechával v různých restauracích :-), kde za pomoci alkoholu unikal realitě, ale také rozvíjel živé debaty se svými přáteli, protože o své myšlenky se rád dělil s ostatními ... tohle bylo prostředí, ze kterého vycházela jeho tvorba ... Bondy tak svým čtenářům i posluchačům nabízel ten nejobyčejnější, a možná proto nejpravdivější všední obraz – všednost (on to často považoval až za trapnost) s jakou žijeme ... proto jsou jeho texty často bez pointy, bez symboliky, bez příkras ...
A tak ... ne všechny jeho básně jsem „pobrala“, ne všechny jeho básně jsem pochopila, ne všechny jeho básně se mi líbí, ... snad jen doufám, že alespoň trochu chápu, proč jsou takové, jaké jsou ...

„ZŮSTANE NĚKOLIK POPSANYCH LISTŮ
a na nich několik myšlenek
ne nezajímavých pro psychopaty a psychiatry
Zůstane potomek
jenž roznese dál mizernou porouchanost otcovských genů
a nevhodnou výchovu již se mu dostalo
Zůstane nekonečna množina neuskutečněných činů tužeb a snů
a hromádka nepodařených zostuzujících pokusů a neúspěchů
a všechno to brzo vstřebá čas
imunní až k vzteku ...“
...
„Vždycky jsem věděl že v tomto světě existuje krása
nepoznal jsem ji
ale vím že tu je
Je prý krása ženy krása lásky a milovaní
stejně jako krása přírody
Neviděl jsem je
a věřím že jsou
Je krása uměni
Pociťoval jsem ji na kolenou
Je krása práce krása poznaní
a asi i krása radosti
minuly mne
ale věřím že někdo
kdo není nešťasten jako já
je zná
Je krása snu
Tu znám
a miluji ji!
Je krása opojeni a opilství
a té mi bylo jediné dopřáno tak jak se má ...“
...
"Když je dnes člověku dvacet
chce se mu hnusem zvracet
Ale těm co je čtyřicet
je toho vyblít ještě vice
Jen ti co je jim šedesát
můžou jít se sklerózou klidně spát."

40 07.02.2019

„Lidé ať jsou lidmi, on ať je jejich postrach, jejich varovný prst. Protože pokud jím nebude, stanou se postrachem oni a jejich prsty už nebudou varovat - budou jen trhat a brát, urvi, co urvi.“

Hned na začátku musím podotknout, že románový svět Miloše Urbana mám ráda, je mi příjemné se v něm pohybovat a vracet se do něj, vždycky se těším :-).
Podobně to mám i s jeho spisovatelským pohledem na svět – dívá se originálně, a taky provokativně, na to, co chce vidět a posléze sdělit čtenáři, má svá vlastní kritéria. Takže mě u jeho knížek vůbec nepřekvapují hodnocení od 1-5*, a tedy ani to, že se názory na něj tak různí (od odmítnutí, přes nepochopení, až k úžasu), asi nejvíc ze všeho to ukazuje právě na to, co se nám Urban ve svých knížkách často snaží říct, že není jediná pravda o světě, že je možné dívat se různě, a že vždycky záleží na tom ... kdo se dívá.
Ti z vás, kdo jste Urbana ještě nečetli, nebo četli a na poprvé to nevyšlo, zkuste to ještě, někteří možná knížku po pár stránkách zaklapnete, protože zjistíte, že svět, tak, jak ho vidí pan Urban, vás neoslovuje, někteří možná dočtete, ale stejně nebudete nadšení, protože jen sem tam, občas, se za oknem vlaku, kterým jste právě projeli napříč příběhem, mihla zajímavá krajina, a některé poetický příběh o krajině a živlech, které ji mění, o vášni a lidech, kteří se s ní potýkají, a o všech dávných i nedávných mystériích, která s tím nějak souvisí ... zaujme. Pak budete chtít vědět víc, možná občas i zastavit na některém z nádraží cestou a rozhlédnout se kolem, pokochat se krajinou a zaposlouchat se do vyprávění místních, to protože příběhy, které uslyšíte, vám budou povědomé ...
Já tam možná budu taky, a budu se těšit, že se třeba občas na stránkách Urbanových knížek potkáme :-).

Není jedna pravda o světě a zrovna tak není jeden způsob, jak Hastrmana číst, právě naopak, řekla bych, že jich je docela hodně, takže záleží jen na vás, jestli se budete snažit v příběhu všechny zachytit, pochytat, případně porozumět jim, nebo jestli si zvolíte takovou cestu, která vám bude příjemná a která vás příběhem provede tak, že vás to bude prostě bavit ... já si zvolila ten druhý způsob, našla si cestu svou ... docela přirozeně si mou pozornost první získala hora ...
„Tenkrát jsem byl na hoře poprvé a právě tehdy narazil na to, co skrývala prohlubeň nad severním svahem kousek pod bukovým lesem ...“

... a s ní krajina a tedy „dívání se na svět“, protože třeba právě o něm je totiž hastrmanův příběh docela hodně ... hodně toho je napsáno o původní poetické skoro barokní krajině v severních Čechách, tedy o krajině, představující prapůvodní obraz krajiny – lesy, pole, jezera, který by neměl být měněn „hora ať zůstane horou, jezero jezerem“. Jenže krajina své dominanty ztrácí (vlastně se tam i můžete jet podívat a přesvědčit se) ... „hora kamene, odjakživa zde stojící a vyživující svými prameny celý kraj, je po pár desetiletích lidské hamižnosti rozpáraná a zmrzačená. Prameny vyschlé; viklan, odvěký symbol a místo pohanských obyčejů, vyvrácen“ ... krajina se zploštila „stejně jako duše lidí, kteří v ní – a z ní – žijí.“

... tohle „dívání se na svět“ hastrmanovýma očima trochu bolí ...
„Všichni jste lidské bytosti, z vody se skládáte a bez vody se neobejdete ani den, a přece děláte všechno pro to, abyste o ni navždy přišli.“

... a opět celkem přirozeně pak přišli na řadu lidé, kteří v krajině žili a žijí ... protože příběh, který jsem poslouchala, byl příběhem o paměti krajiny a lidí, o tom, jak se v ní už po staletí mísí staré, pohanské vs. křesťanské chápání světa, a do toho se celkem neúprosně o slovo hlásí osvícenský duch ... a jak tohle všechno drtí technická revoluce (první, druhá, třetí ... a dnes už i čtvrtá), a tak mě zajímalo, jak se s tím místní lidé potýkali, každý dívajíc se tím svým způsobem na svět kolem sebe ...
Jasně, že jsem zjistila, to co jsem tušila ... paměť je paměť, takže je to stále stejné ... přestože se všichni dívají na totéž, ne každý totéž vidí ... možná proto je Hastrmanovým údělem ... stále se vracet ... jako memento ... jako připomínka ... jako paměť, která má, a všichni to víme ... svá omezení :-) ... my, lidé, totiž rádi zapomínáme ...

„Přišel jsem bez šatů, když čas neměl smysl, hleděl jsem vzhůru ze dna řek, přespával v rákosí a v korunách dubů, lovil jsem v tůních, jezerech.“

„Protože to tak musí být ...“

„Snad to tak musí být ...“

61 06.02.2019

Jeden stupidní dialog střídá druhý a výsledný dojem vyráží dech, nevíte, jestli je to víc k smíchu, nebo k pláči. Každopádně do příběhu zapadnete a on vás pohltí.
Hře na to stačí 4 postavy a 1 prostor, z toho dva citově i morálně zaostalí bratři, žijí spolu a jejich život to je jeden obří kolotoč konfliktů často z naprosto malicherných příčin. Jejich vzájemné dialogy jsou krátké, stručné, úsečné, a často vulgární – většinou se totiž jedná o hádky. Celkově jejich vzájemný vztah funguje čistě v rovině cynismu a agresivity (svou roli v příběhu taky hraje vražda, pokusy o vraždu, i sebevraždu), je až s podivem, že se opravdu vzájemě nezabijí, že přežijí.
Jejich vzájemná agresivita je prezentovaná, navzdory tomu, že se jedná o dospělé, jako klukovská perverzní hra – slovní potyčky přecházejí v bitky (kdy na sebe třeba navzájem míří borkovnicí, vyhrožují si nůžkami, kradou si (ne jako děti hračky) ale kořalku, pytlíky chipsů a časopisy, a zahánějí tak naprostou citovou prázdnotu. V tom jsou stejní, ikdyž jsou každý povahově jiný, ale jen ve smyslu, každý jinak až patologicky jiný.
Bylo to dobré, a věřím, že v podání činoherního klubu (viz. komentář níže) to muselo být ještě lepší.

39 05.02.2019

„Pohádkám je jedno, kdo v nich účinkuje. Důležité je jen to, že je příběh vyprávěn, a že se neustále opakuje. Nebo si to představte takhle: Pohádky jsou parazitující životní forma, která deformuje životy tak, aby co nejlépe sloužily příběhu samotnému. Bojovat s pohádkami umí jen opravdu výjimečné osoby a ty se stávají zažívací sodou historie.“

Takže se pohodlně usaďte a poslouchejte: „Bylo, nebylo… v horách Beraní hlavy byla jedna čarodějka“
... jenže ona nebyla jedna, ale byly tři ... „A přesně tak se to stane skoro pokaždé,“ vmísila se do Stařenčina monologu Bábi. „Jak se jednou s příběhy nějak víc zapleteš, zmatou tě a začnou tě vláčet s sebou. Pak už přestaneš rozlišovat, co je příběh a co skutečnost. A nakonec tě pohltí. A přitom nejsou skutečné. Já věci, které nejsou skutečné, nemám ráda.“

... jenže, ať už je to jakkoli, pohádky jsou důležité. „Lidé si většinou myslí, že pohádky vytvářejí lidé. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Pohádky (a ostatně i jiné příběhy) žijí nezávisle na těch, kdo v nich vystupují. Jestliže chápete tohle, pak je ve vašem vědění síla. Pohádky a báje, veliké a pestrobarevné stuhy tvarovaného časoprostoru, se vlní a vlají vesmírem od prvopočátku času.“ ... a vyvíjejí se ... „Ty nejslabší zahynuly, zatímco ty silnější přežily a vykrmovány neustálým vyprávěním a pohlcováním těch slabších ztloustly… a vlály a kroutily se i v temnotách. Jejich existence pokryla jemnými, ale neobyčejně vemlouvavými vzorci celý ten zmatek, kterému se říká historie. Pohádky a příběhy vytvořily hluboké brázdy, kterými se většina lidí ubírá, stejně jako voda teče z úbočí hor stále stejnými cestami. A pokaždé, když cestou příběhu projdou noví a odpočinutí představitelé, brázda se prohloubí. Tomu se říká teorie příčinných souvislostí příběhů a vyprávění a znamená to, že určitým způsobem počatý příběh na sebe začne brát určitou podobu. Nasbírá do sebe záchvěvy spojené se všemi jinými podobami sebe sama, ať už byly vyprávěny kdekoliv.“

Tajemství je venku, teď už víte, proč se historie neustále opakuje. 

„Pch!“ odfoukla si popuzeně Bábi, „a k čemu to je jako dobrý? Podle toho, jak si někdo proseká cestu křovím, se tak asi pozná, jaký z něj bude manžel, co? Tak může vážně myslet jen kmotřička sudička! Chodit sem a tam a vnucovat lidem dobré konce, ať už o ně stojí nebo ne. Fakt moc fajn!“
„No ale na dobrých koncích přece není nic špatného,“ odporovala jí se zápalem Magráta.
„Poslyš, šťastný konec je dobrá věc, když se ukáže, že je opravdu šťastný,“ odpověděla jí Bábi, „jenže to za lidi nikdy nevyřešíš, ty jim ten šťastný konec jednoduše přičarovat nemůžeš, protože to nejde. Je snad jediný způsob, jak bys lidem mohla zajistit, aby celé jejich manželství bylo šťastné. Ve chvíli, kdy oba řeknou ,ano, beru’, bys jim musela useknout hlavy, rozumíš? Štěstí … šťastný konec je něco, co se nedá vyčarovat…“ Bábi Zlopočasná upřela oči ke vzdálenému městu. „Jediné, co vyčarovat můžeš,“ dodala, ,je prostě konec.“

Takže, je to čistě na vás, milí čtenáři, jestli ten váš ... bude šťastný :-).

Teď se ale nestresujte, pěkně se usaďte a v dobré náladě si vychutnejte tenhle „příběh o příbězích. Nebo o tom, co to vlastně skutečně znamená být kmotřičkou sudičkou.“
A abych nezapomněla, jako bonus, v něm najdete i povídání o zrcadlech a zrcadlení.

57 05.02.2019

"Proč v čase narození našeho Pána, v čase Vánočních svátků, na zemi nevládne pokoj a mezi lidmi dobrá vůle?
Pokoj tohoto světa je vždy nejistý ..."
Ale ani Kristus nepřináší harmonii: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“

Dramatický dialog je prý forma, která je Eliotovi blízká, ale, abych pravdu řekla, mě nijak neohromil, možná to je díky náboženskému tématu, na mě působil nepříjemně stroze, až studeně, a hodně intelektuálně.
Vzhledem k tématu - vražda arcibiskupa Thomase Becketa, později svatořečeného jako Svatý Tomáš z Cantenbury, se asi spíš hodí pro církevní využití (Becketova kázání a taky, jako připomínka téhle události), ale čtivější je v té sekulární poloze - tajemství vraždy.
Takže odpověď na tu nejdůležitější otázku: Kdo zabil Thomase Becketa? ... si každý musí zodpovědět sám (nejspíš se budou odpovědi lišit, podle toho, jaká poloha příběhu je čtenáři bližší - ta světská či duchovní) ... takže, byli to: "Muži, nebo Bůh, anebo obojí?"

41 01.02.2019

V dávných dobách se náhle objevili ve starém Irsku dva neznámí kupci, ... měli černé vlasy obepjaté zlatou stuhou a nádherné šaty, ... a tihle kupci nakupovali duše pro samotného ďábla: "duše starého člověka měla cenu dvacet zlaťáků, ani o haléř víc, neboť Satan měl čas ji odhadnout. Duše vdané ženy stála padesát zlaťáků, byla-li krásná, a sto zlaťáků, byla-li ošklivá. Ještě vyšší cenu měla duše mladého děvčete - nejsvěžejší květy jsou nejdražší."

Asi proto, že jsem si začala se sílami pekelnými, a v komentáři je trochu pomluvila, pomstily se mi a tak ani nevím jak, ale podařilo se mi komentář k Hraběnce Kathleen smazat, zbylo mi pouze pár poznámek. Takže, pssst, ať se o tom ti zmetci ďáblovi nedozví, ale vkládám znovu, mírně pozměněné /paměť je prevít :-)/.

Yeates zaznamenal formou veršovaného dramatu zajímavou a poutavou legendu, která vypráví příběh ze staré keltské pověsti. Příjemně se čte, plyne docela lehce, (vlastně je to pohádka), a taky, celkem zajímavě namíchaná směs romantismu a okultismu přimíchaná do keltských folklórních motivů. Navíc je to opravdu krásný příběh, o tom, jak se poslové ďábla střetli s krásnou a zbožnou hraběnkou, která chce zabránit, aby kradli duše Bohu a je ochotná obětovat svou čistou panenskou duši, aby své poddané zachránila ze spárů ďábla. Poslové Satanovi jsou sice protřelí: "Marně se namáháš světice se safírovýma očima.", jenže zapomněli, že mají co do činění s naprosto čistou duší (kromě toho, že má nedozírnou cenu) - Bůh nemůže přeci dopustit, aby byla zatracena duše, tak obdivuhodná ve své lásce k bližnímu, duše, která byla ochotná vykoupit tolik životů z věčného zatracení.

"Když uplynulo osm dní, lodě přivezly do hladovějícího Irska obrovské zásoby obilí a hlad byl zažehnán. Kupci zmizeli z hostince a nikdo nevěděl, co se s nimi stalo, avšak rybáři z Blackwatru dodnes tvrdí, že ti dva jsou na rozkaz Luciferův přikováni v podsvětí za to, že jim unikla duše hraběnky Kathleen."

William B. Yeats mi je celkem známý jako básník, ale až dosud jsem s ním neměla žádnou zkušenost, jako s dramatikem, a bylo príma, rozšířit si obzory. Možná, vidět hru přímo na divadelních prknech, bylo by těch hvězdiček víc, speciálně v případě dramat, pokud se divadelní hra povede, většinou knižní předlohu překoná, a tak radši zůstanu u Yeatse - básníka.

42 01.02.2019

"Možná si život bude za to rozšíření - za to, že jsem si ho vybrala s předstihem - chtít později vzít právě tolik zpátky. Je to sice úplně nepodložená hypotéza, ale na druhou stranu ji ani nic nevyvrací."

Když se vám život bez varování a náhle rozšíří o celou jednu třetinu, asi si řeknete, že to není normální a nejspíš budete mít pravdu. Jenže ONA má pocit, že ji něco chybí, ale protože nedokáže říct, co to je, žije dál svůj anonymní prázdný život plný rutinních činností a vlastně ani netuší, že hledá svou vlastní identitu, momentálně schovanou uvnitř navenek uspořádaného a uhlazeného chaosu ... jinak řečeno, žije ve světě, svým stereotypním životem, který předem vylučuje jakékoliv zapojení fantazie. A tak se to stane, naráz, náhle, bez varování ... vítejte v kafkovsky laděném světě, ONA se totiž najednou musí potýkat ne s jedním, ale s dvěma světy. Ten druhý je plný symbolických forem, záhad, tajemství a existuje paralelně s tím skutečným, racionálním, ale hlavně je jedinou cestou k nevědomí, k netušeným hlubinám paměti.

„Byla to archetypální hrůza přímo z podstaty, jako když z bezedné studně paměti neslyšně stoupá ledový chlad. Chlad, který pronikal až k samým kořenům mé existence."¨

Kafkův svět mi není příliš blízký, zato ten Murakamiho mě přitahuje. Murakami v jednom z rozhovorů říká, že ho fascinuje tvoření něčeho z ničeho, protože v té chvíli se spustí proces, do kterého se zapojují nevědomé pochody lidské psychiky - na povrch začnou vyvěrat na jedné straně dosud netušené souvislosti, na té druhé se k nim přidávají chaotické představy. A to přesně mě na Murakamiho příbězích baví, jeho experimenty - kdy události jakoby kupí jednu na druhou, vlastně vytržené z kontextu, a tak ani nemáte moc šanci prohlédnout, prozkoumat příčiny, následky, prostě jen sledujete běh událostí, na které i hlavní hrdinové mají nepatrný, nebo žádný vliv ... a tak je jímá existenciální úzkost a hrůza :-).

Takže vysvětlení samozřejmě nečekejte ... jen náznaky .. možné interpretace ... ať si vyberte každý sám ... a to mě u Murakamiho prostě baví ...

Tři hvězdičky dávám proto, že tentokrát mi ONA vážně moc nesedla a navíc ... ta kupa indicií, kterými se na začátku příběhu musíte "prohrabat" mi tentokrát přišla navrstvená až bych řekla nezajímavým způsobem a do třetice, ten JEJÍ racionální svět mi přišel ani ne tak stereotypní, jako spíš jednoduchý až hloupý ...

Naštěstí mi tuhle návštěvu opět zpříjemnila krásná hudba, která mě, dle očekávání, provázela :-) a jako malý bonus ...navíc krásné ilustrace.

45 31.01.2019

"Jak potůček
vinoucí se mechem
jsem čistý a průhledný."

"Kéž máš za příbytek kamélie,¨
noc za nocí."

Číst zvukomalebné haiku, je pro mě fascinujícím estetickým zážitkem.
Intimní a hluboké prožití přírody, naprosto jedinečný způsob vnímání - unikátní ve své touze po harmonii ... to je japonské haiku, ukazující mnohotvárnost života, to je to, co na něm obdivuji. Mimochodem, v Japonsku patří poezie ke klasickému vzdělání, a tak jsem se začetla do deseti starých mistrů, nejen proto, abych si doplnila vzdělání, ale především, pro ty naprosto fascinující, dokonale jednoduché a přitom úžasně abstraktní zážitky, které mi takhle poezie přináší.

"Jaro už odchází,
ptáci pláčou
i ryby mají oči plné slz."

"Můj letní plášť -
ještě jsem nevychytal
všechny vši."

"Na větrem odrané haluzi
krčí se havran
podzim je pryč."

"První ledová sprška -
i opička touží
po kabátku."

56 30.01.2019

"Lola pozorně a znalecky prohlížela uchazeče. Celkem nic moc, ale jeden byl úplně jedničkový! Ty zůstaň a všichni ostatní zmizte! ...
A tyhle dvě trapné slepice už začaly kdákat, pitomě, jako vždycky. Ukazovaly na různé uchazeče ... ale ty dvě nány stejně ničemu nerozuměly ..."

Abych pravdu řekla, pan Páral mě naprosto zklamal totálně brakovým textem. nemůžu se ubránit, že vydáním téhle knihy, sám zneužil své vlastní jméno. Pan Páral, jak sám říká, si nikdy moc "nebral servítky", to je naprosto v pohodě, však jsem taky neočekávala nijak "uhlazenou" vysokou literaturu, ale co jsem očekávala je rozpoznatelný páralovský rukopis na který jsem zvyklá, a který mi vyhovuje, a ten jsem prostě nedostala. Pro mě opravdu zklamání, ta jediná udělená hvězdička je pak za občasné náznaky výše zmíněného - úporně hledaného v textu, a že jsem se vážně musela snažit (možná, že si tu hvězdičku zasloužím ještě víc, než pan Páral :-). Čekala jsem totiž minimálně něco na úrovni Dekameronu 2000, Lásky v Praze nebo Playgirls, nebo alespoň na úrovni pohodového erotického příběhu z pera známého autora, jenže tuhle knihu opravdu nemůžu položit do jedné řady na pomyslném stole, tahle knížka bohužel patří někam pod stůl. Sám pan Páral o knížce říká, že vznikla za šedesát dni, tak bohužel, je to na její úrovni hodně vidět. Nejenom, že to prostě není literatura, není to ani žádným způsobem zajímavý, nebo přitažlivý erotický text. Celé mi to připadlo jako jeden, ani ne divoký, jako spíš pořádně zmatený sen, a protože jeho autor, je shodou okolností spisovatel, tak si sen někde poznamenal na kus ubrousku, či papíru vytrženého z bloku, a tak jak byl ho prostě poslal vydavateli :-). Který se mrknul a řekl si, vida, příběh o pomatených ženských, co si založily nějakou šílenou sektu, která se rozhodla opět založit funkční otrokářskou společnost, s muži otroky a dominantními ženami ... to se bude dobře prodávat, obzvlášť, když k tomu napíšeme velkými písmeny Vladimír Páral. A tak se nám, čtenářům, do ruky dostal naprosto triviální text, kde marně hledáte cokoliv, co by zaujalo.
"Mazlivě si přejížděla řemínky důtek po hrudi ... bříško ... boky ...
Tak tohle je teprve ten správný adrenalin.
Prudce mu vrazila důtky do ruky.
Tak a teď ty."
Nic dalšího, zajímavějšího nečekejte, to je vážení konec :-).
Nebylo to erotický, ani nijak lechtivý, nebylo to ani umělecký (tedy žádná tragikomedie) ... bylo to prostě spíš jen komický ... prostě jsem se místy neubránila úsměvu (spíš bych řekla úsměšku).
Knihu jsem dočetla, to nebyl žádný problém, vzhledem k tomu, že se jednalo vlastně jen o pár stránek (sice jich je 150, ale vzhledem k úpravě textu z toho vyleze tak maximálně 60-70 stránek), a vlastně se celou dobu i bavila (takže ano tu jednu hvězdičku si pane Párale zasloužíte) ... a víte čím ... hledala jsem ... hledala jsem na stránkách, ve větách, v slovech ... pana Párala jsem hledala.

37 30.01.2019

Můj primární záměr: vyhledat na téma britské drama něco krátkého a čtivého pro dceru, její původní záměr: sepsat z toho krátkou seminárku. A tak jsem objevila dramata W. B. Yeatse, T. S. Eliota a Samuela Becketta.
Můj sekundární záměr: Zjistila jsem, že se mi Beckettova hra Konec hry hodí do čtenářské výzvy (kniha, která má méně než 10 komentářů) a navíc, ji mám, už nějaký ten čas, v chystám se číst (postapo ve formě divadelní hry jsem ještě nečetla) – 64 stran – prostě jsem se do ní pustila. Dceřin sekundární záměr: známe mámu, ona určitě neodolá a přečte si to, a pak mi s tím trochu píchne :-).
Primární výsledek: Samuel Beckett a 64stránková hra – oboje celkem přijatelně vhodné na zpracování krátké seminární práce.
Sekundární výsledek: Musím se připojit k jediným dvěma komentářům pod touto hrou, abych pravdu pověděla, neohromilo, i když, díky krátkosti textu a tedy úspornosti sdělení to vlastně bylo docela zajímavé čtení, a taky díky zvláštnímu humoru, se mi to svým způsobem i líbilo. Líbila se mi na tom celém ta úspornost slov – sdělení - hra na mě zafungovala jako takový poslední krátký výkřik zoufalství – a pak už není nic! Má vlastně těžký a zdrcující konec – naštěstí je dost krátká a tak konec přijde rychle a náhle – ani se pořádně nestihnete leknout, a ani vás tak nestihne zdrtit příliš. Věřím, vidět to jako divadelní hru přímo na jevišti, účinek by byl asi silnější.
Co Vás tedy čeká: hra o jednom dějství, účinkují 4 osoby, momentálně živořící v jedné malé místnosti. Jenže oni ani tak nežijí v té malé místnosti, oni živoří v naprosté pustině – živoří ve světě, po výbuchu atomové bomby. Jsme v „divadle“ – takže si představte jeviště, kde není nic, prostě žádné kulisy, zrovna tak jako ve světě, kde se tyto 4 postavy nacházejí, jsou tu jen oni, živořící, ochrnutí, slepí ... nemocní, bezmocní, pomalu umírající ... a vzpomínající na krásné dny, které prožili ... předtím. V prostoru panuje špatná nálada ... všichni navzájem se nesnáší. Vymanit se z vzájemné závislosti a odejít do zpustošeného světa není řešení – tam čeká taky jen smrt. Život se tak stává něčím naprosto absurdním – a Bůh ... nikde. Opona padá - konec hry – jako metafora pro poslední dny lidstva!

„Potom jednoho dne to náhle končí, mění se to, nic nechápu,umírá to nebo jsem to já, to taky nechápu. Ptám se na to slov, která zbývají - spánek, probuzení, večer, ráno. Nedokážou říct nic. ... Otvírám dveře chýše a odcházím. Jsem tak shrbený, že vidím jen svá chodidla, když otevřu oči, a trochu zčernalého prachu mezi nohama. Říkám si, že země vyhasla, ačkoliv jsem ji nikdy neviděl žhnoucí. ... To je samo sebou. ... Až padnu, budu plakat štěstím.“

„Pomodlíme se.
Nagg: Mám dostat dražé!
Clov: V kuchyni je krysa.
Hamm: Krysa! Copak jsou ještě krysy?
Clov: V kuchyni ještě jedna je.
Hamm: A tys ji nezahubil?
Clov: Napůl. Vyrušils nás.
Hamm: Nemůže utéct?
Clov: Ne.
Hamm: Dorazíš ji za chvilku. Modleme se.
Clov: Zase?
Nagg: Chci to dražé!
Hamm: Pánbůh nejdřív! ... Jste soustředěni?“

46 24.01.2019

„Duši dovedou vyléčit jenom smysly, zrovna tak jako smysly dovede vyléčit jenom duše.“

Povinnou četbu mého syna bych občas přirovnala k takové soukromé čtenářské výzvě, která mu ovšem dává pořádně zabrat :-). V rámci jejího, ne úplně dobrovolného, plnění, jsem mu domů přinesla z knihovny Obraz Doriana Graye (co si budeme povídat, je to poměrně útlá knížečka, pro mého syna velké plus :-), a když už ležela doma na polici, neodolala jsem a jak jinak, než že jsem ji ještě navečer znovu přečetla, takže vlastně musím poděkovat téhle vypsané „čtenářské výzvě“ od paní učitelky češtiny, že mi ji pěkně „přihrála“ :-).

To jen tak na okraj, jak se mi do rukou dostal příběh, který vyvolal ve své době obrovské pozdvižení, označili ho za neřestný, nemravný a kazící vkus.

A jak jsem ho viděla já? ... jako příběh, který hned od prvních slov fascinuje svou extravagancí, vábí úžasnými popisy barev, vůní, dýchá z něj vzrušení a zvědavost, touha po objevování neprobádaných tajů smyslových požitků, křičí z něj odvážné aforismy, paradoxy a úvahy o umění, lásce, životě i smrti ...

„Jediný způsob, jak se zbavit pokušení, je vzdát se mu. Odolejte mu, a vaše duše onemocní dychtěním po tom, co si sama zakázala...“

Oscar Wilde umí útočit na čtenářovy smysly ... okouzlí vás krásou drahokamů, omámí vůní šeříků, orchidejí či růží, ... dá vám okusit příchuť přepychu a exotických dálek. Stručně řečeno, nabídne vám snad všechna pokušení a rozkoše ... nabídne vám příběh – jako oslavu požitkářství (naprosto čistého hédonismu ... odevzdání se pokušení a rozkoši, která je omamná a nakažlivá, a navíc, jako jediná je prý pravdivá,... „dusíme-li totiž v sobě pudy, budou nás zevnitř stravovat, odříkáním a sebezapíráním potlačujeme svou přirozenost a hromadíme v sobě jen zlobu“).

Oscar Wilde ale taky umí útočit na čtenářovu mysl ... donutí vás pátrat v ní po otázkách svědomí, či dobra vs. zla ... donutí vás totiž položit si otázky, zda je to lákavé ... poznat všechny rozkoše, které život nabízí, užívat si života plnými doušky, bez ohledu na morálku? ... vidět jediný smysl života v hledání krásy a nových vzruchů?

Co si budeme povídat, teorie lorda Henryho zaujme a lákavá se zdá být, takže samozřejmě, i nakažlivá. Proto čtěte pozorně příběh Doriana Graye, ukáže vám, co vše se může stát, když je teorie lorda Henryho uvedena do praxe. Co totiž zbývá na světě člověku, který poznal vše? ... zůstane jen nuda, nic vás pak už nemůže vzrušit ani zaujmout. Myšlenky, které zpočátku vypadají tak nevinně, dokážou uvedené v život, ... zničit.

PS: Oscar Wilde umí útočit taky smyslem pro humor, a ten lorda Henryho, mi byl docela sympatický :-) ...

„Zbožňuji prostinké požitky,“ řekl lord Henry. „Ty jsou posledním útočištěm složitých povah. Ale nemám rád scény, leda na jevišti. Vy dva jste nemožní, oba dva! Rád bych věděl, kdo to definoval člověka jako živočicha rozumového. To je nejukvapenější definice, jaká kdy byla vyslovena, člověk je všechno možné, jenom ne rozumová bytost.“
...
„S tou věrností se toho taky nadělá!“ zvolal lord Henry. „Vždyť v lásce je to jen a jen otázka fyziologická. S naší vůlí to nemá pranic společného. Mladí lidé chtějí být věrní, a nejsou; a staří chtějí být nevěrní, a nemohou; více se o tom říct nedá.“
...
„Ošklivci a hlupáci to mají na tomto světě nejlepší. Ti si mohou klidně sedět a jenom zevlovat na hru. Nevědí sice nic o vítězstvích, ale nepoznají ani porážky; aspoň toho jsou ušetřeni. Žijí tak, jak bychom měli žít všichni, nerušeně, lhostejně a bez úzkosti.“

„víte, život je zvyk, kterého se člověk velice těžko zbavuje“

Takže, jestlipak víte, co se může stát, když se začne Azrael, jehož myšlenky, kdyby existovaly v reálném vesmíru, daly by se rozměry udávat jen s pomocí rychlosti světla, nudit? A navíc, když zrovna v ten samý čas, exaktně řečeno, kdy se budoucnost přelévá do minulosti zrníčky „teď“ (jsou to přesně ty vteřiny, které v nekonečném běhu mění bude v bylo a najdete je u SMRŤE, ve všech těch hodinách a hodinkách, které tam pro nás všechny obhospodařuje), takže, zrovna v ten samý čask, kdy auditoři, kteří pečlivě dohlížejí na to, aby vesmír byl patřičně oddělen od času, objeví mezi myriádami světů ten plochý a na něm OSOBNOST, která se tam zničehonic objevila a auditorům způsobuje vrásky na čele, pardon, pardon, naši auditoři samozřejmě žádné čelo nemají, oni nemají ani žádnou osobnost, protože moc dobře vědí, jak je to nebezpečné, takže tam, kde byste hledali čelo a za ním myšlenky (nějak to prostě normální lidskou řečí popsat musíte, i když víte, že to vlastně není možné), takže, tam někde se objevila určitá zachycená nepravidelnost, a samozřejmě, je známo, že tam, kde dochází k podobným výkyvům, tak přesně tam se objevuje osobnost ... tedy „on“ ... někdo, kdo o sobě může tvrdit ... „já“ ... a to je vždycky velký problém. Že vy taky používáte zájmeno „já“ nebo „můj“? Nevyvíjíte se takhle náhodou v osobnost, že ne? To byste pak totiž mohli mít s auditory pěkné opletačky, podobné jako je má zrovna teď SMRŤ. Že by to byl nějaký žert? ... na to má SMRŤ jednoduchou odpověď: "MÁM DOJEM, ŽE SMYSLEM PRO HUMOR JSEM SE PRÁVĚ NEPROSLAVIL." Jenže Albert je z toho celý vedle: „ ...vy přece nemůžete umřít, protože jste Smrť, musel byste navštívit sám sebe, vždyť by to bylo jako s tím hadem, který si požírá svůj vlastní ocas.“ "JENŽE UŽ JE TO TAK", milý Alberte, když si Azrael něco „umane“, a Smrť si nedává pozor a začne používat osobní zájmena, začnou se dít v realitě takové nepravidelnosti, že auditoři nad nimi prostě jen tak nemůžou mávnout rukou, takže teď má i SMRŤ vyměřený svůj vlastní čas a proto se rozhodne velmi rychle: "VIDÍŠ? MÁM SVŮJ VLASTNÍ ČAS!"
„A když ho teď máte, co s ním chcete dělat?“ zeptal se Albert.
Smrť vysedl na koně. "UTRATÍM HO!"

Plop ... byl to zvuk, jaký by vydala první kapka deště, která dopadla do stoleté vrstvy prachu... „Mám takový dojem, jsem si skoro jistý ... podívejte, smrt musí pokračovat, ne? Smrt je něco, co je věčné, nemůže se to přestat dít. Kvůli tomu vlastně existuje život, ne?“

Takže, tomu je samozřejmě potřeba urychleně udělat přítrž, a jak jinak, než pro JEHO vlastní dobro, že ... no a co se týče intelektuálních kvalit, tak od toho tu jsou samo sebou mágové, aby se o to pokusili ...

A co z toho všeho plyne? ... tak na to si už musíte přijít sami ... na tuhle dobrodružnou cestu vám přidám jen ještě jeden malý, soukromý, postřeh ... Smrť je mnohem víc lidský, než ta celkem početná skupina lidí, kteří se rozhodli, že ten svůj vyměřený čas ... jen tak promrhají.

A jaké z toho plyne ponaučení? ... hlavně si nezapomeňte napsat do diáře ... „znovu se narodit“ :-).

63 18.01.2019

„Doba, kdy jsem psal Noc s Hamletem, byla pro mne nejkrutějšími léty mého života“ (Vladimír Holan)

... nejspíš proto je Holanova „báseň noci“ plná abstraktních a meditativních slov ... o konečnosti a taky věčnosti bytí, ... o poezii a údělu básníka, ... o dítěti a dětství, ... o sexu a lásce, ... o samotné existenci ...

„Kdysi, kráčeje kvetoucím vřesovištěm,
zaslechl jsem dětskou otázku proč?
a nemohl jsem odpovědět.
A nemohl bych odpovědět po tolika letech ani dnes ...“
...
„Není poznání...
Žijeme jen a jen v přeludech.
A přece jsme prochvíváni úzkostí,
že ani ty nám nezůstanou –
nebo že nám zůstanou navždycky.“
...
„Odepsal jsem ji do sněhu pod oknem,
aby počkala, až Mozart ještě jednou
vyjádří tlukot zamilovaného srdce
dvojími houslemi v oktávách ...
Odepsala mi: já už jsem dál a dobře vím,
že Janáčkovi stačily tympány,
aby vyjádřil smyslný život ženy...“
...
„Dobře vám rozumím! řekl jsem Hamletovi...
Vždyť jsem kdysi bezděky přerušil v rozhovoru dvojici,
která se k němu už nikdy nevrátila....

... Bez podnětu, bez důvodu,
bez důsledků, bez osudu
byla tu bytost v nedílné své plnosti ...
Žel, už jen spatřena: krása je ztrátou,
ledaže opakuje sebe tak dlouho,
až také láska ztrátou je...“

„Ovšem, ani nevědomost neznamená štěstí... Ale báseň je dar!"

49 18.01.2019

„V dobách, kdy mne Praha ještě deprimovala a kdy jsem ... ještě neodhalil její krásy, byla světla pražských mostů, odrážející se ve vodě, prvním signálem magičnosti Prahy. Na procházkách po těchto mostech jsem přišel na myšlenku napsat velkou báseň o člověku, bez něhož by bezpochyby tvář měst byla jiná, chudší, o Edisonovi.“
Vítězslav Nezval

A tak ze smutků života, z touhy a radosti, z toulek kolem temné noční Vltavy, ze siluet pražských chrámů a úderů pražských hodin, vznikl Edison a další Nezvalovy Básně noci ...

„Naše životy jsou truchlivé jak pláč
Jednou k večeru šel z herny mladý hráč
venku sněžilo nad monstrancemi barů
vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru
avšak noc se chvěla jako prérie
pod údery hvězdné artilerie ...“

Kdyby do těchto básní, jak sám říká, pustil denní světlo, nikdy by nevznikly, byly to noční stíny, které mu pomáhaly psát: „…láska, stejně jako poezie, potřebuje své světlo, světlo, které se k ní hodí. Kdybych byl ... vsadil začátek Edisona do denního světla, nikdy bych byl nedokončil tuto báseň. Ale takové věci se člověk nedočte v estetikách, takové věci učí básníka život“.

Nezval trávil mnoho času se svými přáteli v kavárně Slávii, není pak zas tak těžké uhodnout, proč byl blízký most Legií jeho vděčnou inspirací :-), když pod rouškou surrealismu poznával noční bary i veřejné domy, a stejně jako další umělci té doby, pil absint. Přes most Legií, kde „odrážející se lucerny na mostě jeví se jako pod vodou visící světla“, pak chodil noční Prahou domů ...

„Jak vás milovat vy cesty bez cíle
vás vy noci trópů sluncem opilé
vás vy světla světel vás vy noci hoře
vás vy světla utonulá na dně moře
vás kdož umírali jste tak vesele
budou z vás teď bambusoví andělé ...

... bylo v tom však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti ...

... na shledanou hvězdy padající s věží
na shledanou stíny v dálce na nábřeží
stíny času na nějž není žádný lék
sladké stíny snů a vzpomínek
stíny modra nebe v očích krásné ženy
stíny stínů hvězd v zrcadle vodní pěny
stíny citů jež jsou dosud bez jména
stíny prchavé jak noční ozvěna ...“

Přečtěte si tuhle báseň, abyste viděli, že třeba i cesta domů z nočního podniku ... může inspirovat :-) ... může dát vzniknout něčemu ... tak krásnému ...

58 11.01.2019

S Franzem Kafkou to je se mnou trochu složité ... asi mu nepřijdu nikdy úplně na chuť ... dokážu (snad alespoň částečně) pochopit jeho způsob vyjádření, dokážu respektovat jeho způsob vyjádření, dokážu možná i částečně obdivovat jeho způsob vyjádření, co ale asi nikdy tak úplně nedokážu, říct, že se mi líbí.
Výsledkem mých snah o pochopení Franze Kafky je hodně otázek proč? ... k nim pak několik dílčích odpovědí a nijak zvláštní důvod k další četbě /ale i přesto se o to občas pokouším, každou chvíli na něj někde narazím a pak mi to nedá a zas a znova se pokouším dostat do Kafkova světa/.
Kafka prý trpěl trýznivou chronickou nespavostí, pracoval v noci ... jeho způsob, jak bojovat s temnotou /ani ne tak tou vnější, ale spíš vnitřní/ ... bojují s ní jeho hrdinové i sám Kafka. On ... zvláštním, vlastně by se dalo říct jednoduchým a taky dost sugestivním a snovým způsobem psaní (to mě zaujalo a dokážu ho ocenit, možná až obdivovat), jeho hrdinové ... zvláštním způsobem přijetí okolností, osudu, situace (pro mě dost subjektivně iritujícím, který prostě obdivovat nedokážu), oni totiž běh událostí snášejí trpně, až lhostejně ... nijak se nebouří, nepokoušejí se řešit problém (navíc ho často ani neznají a ani se nesnaží ho odhalit), a už vůbec ne vyřešit.
Franz Kafka byl bezesporu velmi zvláštní a komplikovaná osoba, pochopení jeho způsobu chápání a prožívání světa by možná vydalo i takovým osobnostem, jako byli C.G.Jung nebo S. Freud, na velkou odbornou práci, pro mě zůstává stále spíš velkou neznámou ... které se občas pokouším porozumět :-).

PS: několik dílčích postřehů ... střípků poznatků ... konkrétně u jednotlivých povídek v sekci povídky.

52 09.01.2019

K. H. Mácha – první romantik, zoufalý pesimista, melancholický básník, který byl nejprve kritizován a neuznáván, později objevován, a nakonec obdivován.

„Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
Spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
Jak zajde za onou za onou v obzoru skalinou,
Nikdy – ach nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému útěchy jaké dá?
Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!“

Předposlední sloka Máje – skrývá v sobě celý Máchův život a jeho dílo - básník lákaný přírodou a dálkami, žijící z touhy, svíraný neukojitelnou láskou, citlivý (já bych řekla přecitlivělý) romantik ...

Jeho verše jsou plné čisté melancholie, bolestných pocitů – ztráty, zmizení, dálky – vše se nenávratně ztrácí ... nikde nic pozitivního, všude jen nenaplněné city a touha, vyvolávající žárlivost, nedůvěru a nekonečné zoufalé trápení ...

No, ano, máte co do činění s typickým romantickým hrdinou, vzpomínajícím, ale především přesvědčujícím a litujícím sama sebe, přemýšlejícím o smrti, pomíjivosti života, času a o nespravedlnosti... a tázajícím se: Proč? ... proč se dostal, tam, kde se dostal, ale především: Čípak je to asi vina?

„Klesla hvězda s nebes výše,
mrtvá hvězda siný svit;
padá v neskončené říše
padá věčně v věčný byt.
Její pláč zní z hrobu všeho,
strašný jekot, hrůzný kvíl.
„Kdy dopadne konce svého?“
Nikdy – nikde – žádný cíl."

Máte před sebou krásnou báseň – příběh se silnými emocemi, tajemnem a skrytým poselstvím ... které ovšem každý čtenář může vnímat jinak – možností je spousta – záleží jen na vás, co se právě vás, dotkne nejvíc ...

77 08.01.2019

„Nebylo před ním a není po něm malíře, který by tak široce, tak prudkým
a hrubým rozmachem popadl svou dobu a nakreslil její líc a rub."
(Karel Čapek: Výlet do Španěl)

„Směšný je, kdo žije v světě, jaký měl by být, ne v tom však, který je!
Přec přizpůsobit musíme se, jinak nelze!“ Rozkřičel se Goya, ale Agustín mu tiše praví: „Vy že tím se řídíte, chm!“ Goya odpoví již mírně: „Mezi těmi dvěma světy přece jistě cesta vede, chci ji najít, já ji najdu! Věř mi jenom Agustíne! Trpělivost měj, můj milý! “

Číst příběh Francisca de Goy byla pro mě čistá radost, dokonce několikanásobná, ale abych to vzala pěkně po pořádku:

Španělsko – to byla láska na první pohled, vlastně na první krok, loni v létě jsem měla možnost navštívit tuto zemi poprvé a okamžitě mě okouzlila a Španělsko Francisca Goyi, Španělsko, tak jak mi ho v tomto příběhu zprostředkoval autor, mi tuhle velkou, na historii, ale i přírodní krásy bohatou, zemi hned připomnělo, a byla to čistá radost znovu cestovat po téhle zemi, navíc v nesmírně zajímavé době přelomu 18.-19. století, těsně po Francouzské revoluci, v době kdy ve Španělsku stále vládla tvrdou rukou inkvizice a přitom už se o slovo hlásilo osvícenské hnutí. Španělsko a Goya mi tak zaplnili kolonku letošní Čtenářské výzvy – kniha o vašem oblíbeném místě, nebo zemi.

Francisco de Goya – obdiv, ovšem až na pohled druhý :-), na jedné straně tu je totiž ambiciózní umělec toužící po uznání a ocenění, kterého se mu nakonec taky dostane téměř ze všech stran, od Akademie výtvarných umění San Fernando počínaje po královskou rodinu konče. Jenže na druhé straně tu je Goya balancující na pomezí dvou zcela odlišných světů – sice touží po uznání a bohatství a krásných ženách a rozmařilém životě, ale zároveň pohrdá šlechtou a pohrdá i španělským absolutistickým zřízením. Na jedné straně tu je tedy Goya a jeho oficiální zakázky – portréty, náboženské náměty, na té druhé pak Goya a jeho soukromá série kreseb – s náměty intimními, a taky satirickými a výrazně kritickými. Goya, který se obrátil od náboženských témat k věcem tohoto světa, Goya, kterého obdivuji, který zachycuje svět ovládaný iracionalitou, pověrami, zpátečnickou vírou v čarodějnice a démonické praktiky, odsuzující inkviziční tribunály, kritický k poměrům, ke šlechtě, ale hlavně ke kléru, který se jen přiživuje na zbytku obyvatelstva (Francouzská revoluce je hned za rohem v plném proudu, a zpátečnické Španělsko má co dohánět), Goya, který ve své sérii Rozmarů (Los Caprichos) dává své umění do služeb osvícenských idejí, protože Rozmary, to je osobité dílo vytvořené ne na objednávku, ale z vlastní vůle a vnitřní potřeby, to proto je tak obdivuhodné. Rozmary ukazují na tradice a kulturu španělského národa, ale taky kritizují lidské chyby a neřesti, výstřednosti a omyly společnosti, jsou rozmanité, mají mnoho podob, které se neustále mění, v ohromné šíři „tónů“ – od lehce erotických, přes karikaturní až po ďábelské výjevy sabatů, Goya, je totiž přesvědčený, že malba může být výmluvnější než poezie nebo hudba.

Lion Feuchtwanger – tak to byla čistá radost, z opětovného setkání s krásným textem, čistá radost z četby příběhu, který vypráví, a tak vysvětluje Goyovu složitou osobnost – skrze precizně zpracovaný milostný příběh padesátiletého Goyi, ztrácejícího sluch, stárnoucího a dost ošklivého a Cayetany, krásné vévodkyně z Alby, druhé nejvýznamnější ženy ve Španělsku, která, říká se, byla předlohou slavné dvojice Goyových obrazů, Nahá maja a Oblečená maja (pravdou ale je, že předlohou nejspíš byla skutečná maja z lidu). Feuchtwanger tak skrze tento příběh interpretuje celé Goyovo dílo, odkrývá malíře v mnoha různých podobách a ukazuje Goyu ne jako hluchého šílence, ale jako vášnivého poživače života, žen zejména :-).

„Fantazie opuštěná rozumem plodí nemožné stvůry. Spojena s ním je však matkou umění a zdrojem jejich zázraků.“
Francisco de Goya

61 08.01.2019

„Na scéně stojí krásná mladá žena, sálá z ní nadšení a nakažlivá chuť do života – Vitka v době svých největších úspěchů. Uličnicky paroduje rozporuplné mínění veřejnosti, vysmívá se chvále i pomluvám ...“

Říkala jsem si, jaké to bude? Vitka je totiž přesně ten typ hrdinky, který se ke Kateřině Tučkové hodí :-), byla to přesně taková žena, o jakých píše, silná hrdinka s dramatickým osudem odehrávajícím se na pozadí neméně dramatických událostí dějinných (dostane se vám možnosti sledovat meziválečné velkoměsto s jedinečným otiskem přechozích epoch, sledujete Uměleckou besedu, posloucháte šlágry Voskovce a Wericha, čtete básníky Devětsilu, na zdech visí obrazy surrealistů), a navíc, Vitka byla Brňanka.
Vše je tentokrát zabaleno v nezvyklé formě – s Vitkou máte možnost se seznámit v knižní verzi dramatické hry (Kateřina Tučková ji napsala pro brněnské Divadlo na provázku), byla to výzva, takže se mi krásně hodila k odstartování té letošní – čtenářské, a navíc příjemné překvapení – ono to totiž fungovalo :-). Příběh se odvíjel naprosto plynule a přirozeně, před očima mi vyvstávaly a měnily se kulisy, odvíjely se jednotlivé scény až najednou byl konec „představení“, spadla opona a já, ještě trochu v transu, měla chuť vstát a zatleskat! Kateřině Tučkové se opět povedlo vytvořit úžasný fiktivní příběh, ovšem stojící velmi pevně a přesně na velkém množství precizně prostudovaných historických pramenů, ale především na konkrétním životním příběhu zajímavé ženy.

Příběh, knižní, a bohužel i ten životní, je to krátký (jsem přesvědčená, že z pera paní Tučkové a množství nastudovaných materiálů, by určitě vydal i na velký román, a já bych si ho určitě ráda přečetla), přesto jsem měla možnost „vidět a slyšet“ mnoho:

... vypráví o Vitčině nutkání objevovat nové podněty ...

„Jenže vy tu nejste (mladá dámo) od toho, abyste tvořila ... vy jste tu od toho, abyste se vzdělávala!“
„Tak to třeba berte jako reformu formy!“
„Cože? Bože! Prostě příliš neukázněné!“
„Inu víte jistě sám, že vaše dcera se – jak abych to řekl – zrovna neznepokojuje úctou k autoritám!“

... celé je to drzé! ... jenže má to nápad a švih! ...

„A nakonec jsem jen žasl, co jí rostlo pod rukama. V té její symfonietě bylo všechno – obavy, tíseň, vzdor, ona tu aktuální mizérii zkrátka dokázala zachytit s takovou přesností, že mně, který už slyšel ledacos, při tom běhal mráz po zádech ...“

... vypráví o Vitce rozpustilé, lehkomyslné, nedělající si hlavu s „mravním přikázáním“ :-), ale taky o Vitce nesmírně talentované a cílevědomé, krásné a vzdělané ženě ...

„Hudebníci se postupně podvolují Vitčinu řízení, jejich pohyby se sehrávají, až jsou jedním velkým, synchronně se pohybujícím organismem ... s každým dalším mávnutím taktovky je výkon orchestru přesvědčivější ... Vitčino nasazení strhlo všechny hudebníky, vstávají, potí se a vydávají ze sebe to nejlepší ... zrcadlí každý její pohyb ...“

„A navíc ... všechen ten cirkus ... mně se tomu prostě nějak nechce věřit. Co když ... co když to vůbec nebylo kvůli mé muzice? Co když se jim jen zrovna šiknu do hry? Stejně jako těm bábám z Ženské národní rady bylo dost, že nosím sukně, hudbě nerozuměla žádná ...“

... a vypráví taky o Vitce obklopené lidmi, kteří tak utvářeli její osobnost ...

„Svatá prostoto, tak ona je láska vážně slepá! Vždyť se choval, jako by mu bylo osmnáct! Starý chlap! Můj přítel! A ženatý! ... Copak sis nevšimla, jak se Martinů může celý pominout z naší Vitky?“

„Život ten příběh vypointoval, jak bych si v obavách z neúnosné míry patosu sama nikdy netroufla.“
(Kateřina Tučková)

61 03.01.2019