alef komentáře u knih

To snad ani nejde dát nízké hodnocení ... sem tam vtipným, sem tam moudrým, sem tam milým, sem tam motivačním, sem tam úsměvným a rozhodně optimistickým ... životním postřehům :-).

Magnet
"Každý je magnetem toho, nač myslí.
Na sysly mysli a budeš syslí.
Slunce nos v duši a budeš sám svítit!
Na propast mysli - a budeš se řítit!

Každý si přitáhne, co v srdci nosí.
Kdo seje úspěchy, úspěchy kosí,
ostrouhá kolečka ten, kdo si hoví.
Nebe vždy pomáhá
optimistovi!"

38 19.10.2018

„Co Sam? Kolem téhle věty se točí naše životy. Sam, planeta starostí a zmatku ...“

Samův svět ... obrovský motor, který musí fungovat určitým způsobem ... předvídatelně, aby se Sam mohl cítit v bezpečí. Tohle je alfa a omega, základní pravidlo – svět, jako systém. Druzí, lidé, kteří se pohybují v jeho světě, s jejich nepředvídatelným chováním, jsou pro Sama jen chyby v systému, a pak jsou tu samozřejmě i další lidé, řekněme přátelé, podle Sama bychom je mohli definovat jako „lidé, které tak nějak snáší“ :-).

V téhle knížce máte jednu z mála šancí podívat se na svět trochu jinak, určitým osobitým způsobem, vlastním pro lidi s poruchou autistického spektra, podívat se, jaké to je:
... když je svět jednou velkou hádankou ... v příběhu, který máte před sebou, bohužel nejen pro autistického Sama, ale i pro jeho otce, protože pak už není žádným velkým překvapením, že problémy, kterých je spousta, narostou přímo do obřích rozměrů,
... když je svět jen napodobeninou ... kde se všechno děje tak nějak automaticky a znovu říkám, bohužel nejen pro Sama, ale i pro jeho otce, protože pak totiž vůbec není překvapením, že problémy narostou do obřích rozměrů.

Alexovi to trvalo dlouhých 8 let, než alespoň trochu pochopil,
... že svět jako systém, který musí určitým způsobem fungovat, vlastně není až tak odlišný od toho našeho,
... že ta propast není nepřekonatelná,
... že tam vlastně možná ani žádná není, 
... že možná stačí podívat se na společenský systém jen trochu jinak – protože pak uvidíte, stejně jako Alex, že se vztahy to máme podobně vlastně všichni ... podívejte se dostatečně zblízka (použijte klidně drobnohled) ... a uvidíte, že i valná většina našich vztahů funguje a vychází ze zvyku, zvyklostí, konvencí ... tak schválně, projděte si jednotlivé interakce:
„... ptáme se, jak se kdo má, ... říkáme klišé, jako že se musíme potkávat častěji, ... smějeme se blbým vtipům, a přitom ve skrytu duše víme, že jsou to jen kecy ... série opakujících se společenských tiků“ :-) ... jediný rozdíl je, že když se narodíte s autismem, nedostane při narození příručku, jak to všechno funguje, takže když všichni kolem hraji tuhle velkou hru, lidé jako Sam jsou nuceni pochopit ji za chodu, pravidla nedostali ...

Alexovi trvalo dlouhých osm let, než alespoň trochu pochopil,
... že úlohou rodiče je být příručkou ... vysvětlovat pravidla, pořád dokola, a to i v případě, že Samovi některá nebudou dávat nikdy smysl,
... že problém má hlavně on, že věta: „Já vím, jenže ...“, tu prostě neplatí, že něco musí udělat, hlavně sám se sebou ... a že byl nejvyšší čas přistát na tvrdé podlaze.

Bylo zajímavé sledovat, jak díky Minecraftu pustil Sam Alexe do svého světa, jak Alex dostal „druhou šanci – hrát se svým synem“ :-) ... šanci na další dobrodružství.
Bylo zajímavé sledovat, jak první, kdo to pochopil, byl Sam, že „při dobrodružství je normální přicházet o věci“, a že to nevadí, protože „dobrodružství jsou nebezpečná, právě proto jsou to dobrodružství a ne procházky“ :-).

A abych nezapomněla, taky bylo moc zajímavé sledovat Samovu mámu, která věděla, jak Samovi vysvětlit, jaký je svět – převést zážitky do jazyka, který používá a kterému rozumí. Zatímco Alex mlčel a vykrucoval se, máma dělala Google překladač :-), Alex k tomu potřeboval Minecraft ... vygenerovat novou krajinu a začít znovu ... i v životě. Alex totiž postrádá, jednu důležitou vlastnost otců (všech dětí, nejen těch autistických) ... být přirozený, uvolněný a schopný sdílení, vzájemné blízkosti, zato velmi dobře umí vršit komplikaci na komplikaci.

Každopádně se jedná o knížku zajímavou, navzdory tomu, že je psaná z pohledu jednoho ukňouraného rodiče :-). Nemůžu se vyhnout srovnání s před časem přečtenou knížkou Marka Haddnona, Podivný případ se psem, kterou hodnotím minimálně o dva levely, vyjádřeno v herní terminologii :-), výš, tedy z 5* jsou jen 3, přesto stále zajímavé, *.

40 17.10.2018

„Jen mě tak napadlo, jestli to není případ příčiny a důsledku ... když si někdo dá takovou námahu, i když se tím nepochybně taky bavil, aby vypracoval jakýsi kód a tajné sdělení ...“

„Řekněme, že by to byla pravda ... ať už to byl kdokoli ... víme, že nezemřela přirozeně ... a pak ještě ty další události ...člověk si jen prostě klade otázky ... mohl vědět něco, co pro někoho dalšího představovalo nebezpečí? ... a tak zemřel!“

Díky čtenářské výzvě jsem se seznámila s dalšími svéráznými postavami z pera paní Christie Pentličkou a Tommym, vlastně jsem o nich dosud neměla ani tušení, takže díky :-). Tahle knížka je poslední knihou již nežijícího autora a paní Christie ji psala v opravdu pokročilém věku, i to mě na ní zaujalo a smekám pomyslný klobouk, byla to dáma a navíc profesionálka :-), vystavěla, držíc se její spisovatelské „šablony“, opět zajímavý příběh, působící starosvětsky mile, hlavně díky hlavním postavám :-), a pak ani ne tak detektivně, spíš bych ho charakterizovala jako dobrodružný, no dobře, dobrodružně špionážní :-), příběh, ve kterém se pustíte po tajemné indicii a pátráte a pátráte, dokud neodhalíte :-) ...

Možná je v tom kus nostalgie, možná taky proto, že jsem se seznámila s novými postavami, možná taky fakt, že i s posledním příběhem mě paní Christie překvapila ... mě se to, ostatně jako vždy, líbilo, a nemůžu jinak než 4*, pátou si nechávám, možná taky nostalgicky, pro pana Poirota :-).

„Vrať se Hannibale,“ zavolal Tommy. „Na hřbitov nesmíš.“
Pokud by na to Hannibal reagoval, jeho odpověď by zněla: „Já už na hřbitově jsem, pane.“
Radostně pobíhal po hřbitově s výrazem psa, kterého vypustili do zvlášť příjemné zahrady.“

55 12.10.2018

MENU
Polévka z račích ocásků
Teplé chlebíčky s lososem
Svíčkové řezy se žampiony
Pommes chips
Pohár Jacques
PŘI TOMTO MENU SE THOMAS LIEVEN STAL TAJNÝM AGENTEM

„Je nám líto, ale musíme vás zatknout.“
Zlý sen tedy pokračuje, pomyslel si Thomas, řekl ovšem přátelsky: „Pánové, jste Francouzi! Víte, jaký je hřích rušit dobré jídlo. Smím vás poprosit, abyste s mým zatčením počkali, až se najím?“
„Můžeme zavolat šéfovi?“ požádal jeden.
„V pořádku, monsieur. Šéf má jen jednu prosbu.“
„Totiž jakou?“
„Zda by snad mohl přijít a pojíst s vámi. Říká, že při dobrém jídle se všechno snáz projedná.“

Ráda bych Vás seznámila s neodolatelným sympaťákem, jmenuje se Thomas Lieven a je tajným agentem proti své vůli a taky milovníkem dobrého jídla a žen, a věřte mi, že své kouzlo má nejen pro ženy, on má totiž spoustu neodolatelných vlastností, které ocení i muži :-) ...

„Jaký je to muž, myslela si…
Jaký je to muž – o tom přemýšleli i nespočetní lidé, kteří Thomase Lievena poznali v uplynulých letech. Jací lidé byli oni, lze usoudit z toho, co Thomas Lieven miloval a co nenáviděl.
Thomas Lieven miloval: krásné ženy, elegantní oblečení, starožitný nábytek, rychlé vozy, dobré knihy, kultivované jídlo a zdravý lidský rozum.
Thomas Lieven nenáviděl: uniformy, politiky, válku, nerozum, ozbrojené násilí a lež, špatné způsoby a hrubost.
V jisté době byl Thomas Lieven prototypem spořádaného občana, nepřejícího žádné intrice, se sklonem k životu plnému jistoty, klidu a pohodlí.
Ale právě takového člověka vymrštil zvláštní osud – o němž se bude ještě podrobně vyprávět – z jeho dosud klidné dráhy.
Ale příběh kdysi pokojného občana, jehož vášní je ještě dnes vaření a který se proti své vůli stal jedním z největších dobrodruhů naší doby, tento příběh je pravdivý.“

MENU
Polévka lady Curzon
Kuře na paprice
Hlávkový salát „Klára“
Rýže
Špikovaná jablka s polevou z vinné pěny
Toast se sýrem
TATO VEČEŘE VYNESLA 717 850 ŠVÝCARSKÝCH FRANKŮ

Pro zájemce, recepty jsou k dispozici uvnitř této úžasné knihy, vlastně i recept, jak vydělat oněch 717 tisíc švýcarských franků, ten ale nedoporučuji :-) ... co ovšem velmi doporučuji, je tato mimořádná, vyvážená a po všech stránkách dokonalá literární pochoutka :-) ... díky čtenářské výzvě jsem jako druhé zastavení s panem Simmelem zvolila právě tuhle knížku ... a nejen, že toho nelituji, ale právě naopak, výborně jsem se bavila :-) ... svou pomyslnou laťku jste si, pane Simmele, u mě zvedl hodně vysoko :-) ...

„Dejte mi, prosím, šéfa kuchyně… To je jedno, okamžitě ho vzbuďte!“
Za pět minut zvonil telefon. Thomas zvedl sluchátko: „Gaston? Tady je Ott. Právě jsem utrpěl těžkou ránu osudu. Potřebuji něco lehkého, povzbuzujícího. Udělejte mi jeden tomatový koktejl a pár kroket se sardinkami… Děkuji.“

„Zdráhám se uvěřit, že celý svět je blázinec!“ mínil Thomas Lieven.
O rok později se už nezdráhal.
A o osmnáct let později, když v noci v jednom luxusním hotelu v Cannes přemýšlel o svém životě, o tom byl přesvědčen.
Celý svět je blázinec – to se mu jevilo jako jediná hluboká pravda, které se člověk v tomto století šílenství ještě mohl držet. A měl by!“

47 11.10.2018

Je to už delší dobu (vlastně dost dlouho) co jsem četla knihy Noaha Gordona, Ranhojič a Šaman (ze série Dynastie Coleových vyprávějící o lékařské rodině díky níž „pocestujete“ napříč stoletími a celým širým světem), před časem se mi dostaly znovu do rukou, a tak jsem si je půjčila a znovu se vrátila na krátkou exkurzi ...

... s Ranhojičem do 11. století, do doby, kdy v zaostalé Evropě (nekulturní a temné Anglii, kde nad životem a smrtí vládne dost nemilosrdně církev), po pádu Římské říše surovém a nehostinném prostředí, ve kterém můžete v podstatě na veškerou, do té doby známou antickou lékařskou vědu, zapomenout, a kde zajišťovali jedinou „lékařskou péči“ potulní léčitelé a ranhojiči (bradýři, vlastně holiči, kterým se ostrá břitva občas hodila nejen na holení, ale taky k občasnému uříznutí patřičné části těla, která nesla známky nemoci, či jiného poškození a bez které se dalo žít, tedy, pokud jste daný zákrok přežili :-). Takže, veškeré v té době dostupné lékařské poznatky musíte hledat o dost dál na východ, skoro by se dalo říct na druhém konci světa (alespoň pro lidi té doby to tak jistě bylo), musíte totiž zavítat daleko na střední východ, do Persie, do tehdejšího centra rozkvětu a bohatství, a taky smyslnosti a rozmařilosti, protože právě tady se koncentrovalo také veškeré tehdy dostupné vědění, a kde vládla (díky osvícenému panovníkovi) vstřícnost k získávání nových poznatků a tedy i k rozvoji lékařství. Kde jinde byste pak chtěli hledat zakladatele moderní medicíny Avicenu, než právě tady, v centru všeho dění. Pro našeho hrdinu, Roba, je to splněný sen, učit se od mistra lékařského vědění ... pro nás, čtenáře, možnost prožít zajímavý, dobrodružný a napínavý výlet, zdroj poučení o válce a náboženském fanatismu (neodpustím si říct ... aktuální i dnes), a v neposlední řadě, možnost nahlédnout „pod ruce“ největším léčitelům tehdejší doby :-).

PS: ... romantické duše si také přijdou na své ... mezi řádky objevíte samozřejmě i příběh o lásce, touláte se přeci smyslným orientem :-) ... takže přeji poučné čtení i příjemné snění :-).

77 09.10.2018

„.... když jsem z auta pozorovala, jak jste vyšel z kina, jak se rozhlížíte, protože mě doufáte ještě zahlédnout – pochopila jsem, že máme cosi společného – možná touhu, možná osamělost, možná očekávání ...“

Nebylo to špatné, vlastně to bylo docela fajn, číst tuhle útlou knížku povídek až minipovídek od Ivana Klímy, jsou krátké a čtou se velice dobře. Jenže, co si představíte pod „nebylo to špatné“ nebo „bylo to celkem fajn“, asi nejspíš takový lepší průměr, že? Jenže, ono to je právě trochu jinak, povídky pana Klímy nejsou průměrné (nebo možná jen některé), ono je to spíš tak, že některé jsou opravdu výborné a některé zas tak moc ne, že v některých příbězích jsem autorovi uvěřila každé slovo a v některých skoro nic ...

Knížka se četla opravdu dobře, příběhy jsou to vesměs krátké až kratičké ... vypráví o pocitech, uvažují o lásce, o tom, co je v našich životech podstatné, o absurdnosti, o marnivosti, o tom, po čem toužíme, čeho můžeme dosáhnout, a naopak čeho nikdy nedosáhneme ... ukazují prostě všemožné lidské osudy. Hrdinové niterných příběhů se nacházejí na různých (často docela běžných) místech, setkávají se s různými (často docela běžnými) lidmi a taky se často dostanou do různých krizových (přesto docela běžných) situací, a my, čtenáři, je prožíváme s nimi, máme vždy možnost nahlédnout dovnitř, „číst myšlenky“, které směřují třeba k otázkám o smyslu života, o nestálosti lidské existence a pomíjivosti věcí, nebo o důvěře vs. nedůvěře k lidem. Jsou to většinou myšlenky plynoucí ze špatných zkušeností, a pak nějaká vnější okolnost nabourá dosavadní svět (zvyklosti a představy o něm), a my jsme svědky toho, jak se s nastalou situací hrdina (kterému „sedíme“ v hlavě) vyrovná...

Celá sbírka je rozdělená do 4 částí, a ty výborné (z mého čistě subjektivního čtenářského hlediska :-), najdete v části II. a IV. Válečné téma, v druhé části, mě svou silou, úvahami o pohnutých lidských osudech, morálce, ctnostech, spravedlnosti a nespravedlnosti, opravdu zasáhly. Jsou to příběhy lidí, kteří zažili zcela konkrétní traumatický zážitek (nejen v koncentračním táboře, nebo při pronásledování) který zanechá v jejich životech hodně hluboké rýhy, takové co se asi nikdy úplně nezacelí, takovým „hrdinům“ pak věříte, že ví své o nestálosti lidské existence, o pomíjivosti věcí, o tom, že to, co je teď a tady, už za chvíli být nemusí, a to se ani o to nemusíte sami nijak přičinit, věříte jim, že přes to všechno, přes nedůvěru k lidem, přes špatné zkušenosti s lidmi, stále touží mít někoho blízkého ...

Hodně příběhů se pak věnuje lásce (která mají různou podobu), kdy hrdinové často zjišťují, že žili v nějaké iluzi o sobě, o druhém, a hledají pravdu ... hlavně o sobě :-). Některé příběhy zaujaly, některé přímo oslovily, ale byly i takové, které jsem panu Klímovi absolutně neuvěřila ... vážně, ani slovo, prostě to nešlo, zvlášť v několika příbězích, kde hrdinové používají mobilní telefony a jejich mluva i vnitřní monology jsou vedeny „výrazovým slovníkem“ sotva sedmdesátých let, mluvou, kterou prostě už dnes nehovoříme, výrazy, které nám v hlavě opravdu už dnes nenaskakují ...

A pak ... už jen taková jednohubka, pár extra krátkých příběhů, půl stránky a šmitec ... tak to bylo vážně fajn , mě se to líbilo, dobrý tah a výborná tečka uzavírající celou sérii, fakt pochvala na závěr :-).

„ už tehdy mě napadlo, že povahu člověka lze vyčíst z jeho pohybů: Vaše chůze byla rázná, ale přitom, jakoby se do ráznosti nutila ...“

35 08.10.2018

Baricco v rozhovoru s Kay Rush říká, že jeho knihy se dělí do dvou kategorií – „ty, které se mu psaly snadno, které psal pro své potěšení a lehce, a pak knihy, které mu vzaly mnoho času a sil, které pracně stavěl, stránku po stránce, jako cihly nějaké architektonicky velmi složité stavby.“

Třikrát za svítání je teprve druhý text, který jsem od Baricca četla a zařadila bych ho, i vzhledem k tomu, co sám o něm píše, mezi ty odpočinkové, vlastně tahle kniha vznikla jako takový momentální nápad při psaní Pana Gwyna, a přesto jsem po jeho přečtení (a nedávném přečtení Hedvábí) Bariccovým textům propadla ... vím jistě, že se ještě mnohokrát u jeho příběhů setkáme :-).

Čím si mě tahle knížka, tři kratičké příběhy, a vůbec Baricco, získali?
On prostě v textu (úsporném, řekla bych až minimalistickém) využívá snad všeho, co mu literatura dokáže nabídnout, bílé stránky jednoduše zaplňuje, vším, co mu jazykový projev umožní, a tak v textu najdete záznamy vzpomínek, útržky zpráv, lyricko-epickou baladu, poetické vyznání, ... v tak kratičkém textu taky objevíte věty či slova, která vlastně až tolik nejsou v příběhu důležitá, ale prostě působí „krásně“, na druhou stranu pak užívá dialekt, vulgarismy, porušuje syntax, a taky pravidla grafické úpravy textu – najednou se objeví bílé místo, utnutá věta, pokračování na dalším řádku, opakující se věty – a přitom tak vytváří příběhy, které vůbec nepůsobí jako nesourodá směs, právě naopak, ze všech těch barevných střípků Baricco vytvořil krásnou a jedinečnou, umně sladěnou vitráž, která ladí oku a duši :-).

Všechny ty střípky pak jednotí hlavní téma ...
„My, kteří vyprávíme příběhy, vlastně trávíme život vyprávěním jednoho jediného příběhu. Jednoho, jež má mnoho forem. Pravděpodobně příběh, který jsem vždy vyprávěl já, má co do činění s touhou po nekonečnu a s potěšením z navracení řádu. V bezpečí vymezených hranic. Je v nich kult přivést vše… Nejprve potěšení ze způsobení exploze světa, a pak kult gesta, které vrací věci na jejich místo a dokáže ten výbuch uklidit.“
Alessandro Baricco

Přání dosáhnout nekonečna, dotknout se ho a odhalit jeho tajemství na sebe v jeho románech bere mnoho podob ... tak proto se stal Baricco mým oblíbeným autorem, kterého ráda doporučím :-).

„Třeba jste to ve skutečnosti nechtěl.
To je také možné. Ale bylo by to přehnaně nelogické, pro člověka, jako jsem já.
Nikdy neděláte nelogický věci?
Ne
Nikdy ani chybička?
Spousty, ale žádné nelogické.
Je v tom rozdíl?
Samozřejmě.“
...
„Podíval se na hodinky, jako kdyby existovala nějaká možnost, že na nich najde odpověď, a z toho, co viděl, neodvodil nic užitečného, kromě vágního pocitu, že na spoustu věcí je špatná chvíle.“

36 05.10.2018

„O čem je ta knížka?“, zeptal se mě Bill jednoho večera.“

Když vezmete tuhle knížku do ruky, bude nejspíš první, co vás zaujme, krásná obálka, některé knížky prostě zaujmou už jen svou vizáží, a tomto případě vydavatelství podle mě odvedlo dobrou práci :-) ... a pak hned, věřím, bude následovat i krásný, poetický, a teď už vím, že i trefný a dobře zvolený název knížky ... "když šeptá listí" ... pokud si získal Vaši pozornost, tak tahle knížka je pro vás ... nejspíš jste poetické duše a máte kladný vztah k přírodě :-). Takže, o čem, že tahle knížka je?

Těšte se, máte v rukou pěkný příběh ... o jedné spisovatelce, která vlastně není spisovatelkou, ale uznávanou vědkyní, a která se rozhodla se čtenáři podělit o svůj život, o to, jaké to je, když se člověk s něčím potýká, a to jak na poli profesním, tak soukromém, ony se totiž ty soukromé a profesní vichřice tak nějak proháněly jejím životem současně ... periodicky se opakující vzlety a pády ...

Hope Jahrenová není spisovatelka, psaní nestudovala a přesto píše přesně tak, jak to má ona sama ráda u jiných spisovatelů, píše čistě, nezápasí s textem a neočekává uznání, a když se jí ho dostane (jako spisovatelce i jako vědkyni), vlastně ho ani nevnímá, je původní, je svá ... a dělá, co ji baví a naplňuje a vlastně si ani nedokáže představit, že by dělala něco jiného ...

A navíc, zjistíte, co se stane ...
... když se s pomocí mízy rozvinou dva děložní lístky a nastartují fotosyntézu,
... když už je rostlina připravená a dočasné děložní lístky odpadnou a odumřou,
... a když se vytvoří první list jen s pomocí nejasné genetické informace a s nekonečným prostorem pro improvizaci ...

„Tak zavřete oči a představujte si ... třeba špičatý cesmínový lístek, hvězdici javoru, srdčitý břečťanový list, trojúhelníkový vějíř kapradiny, prstovité listy palmy ... a uvažte, že na jediném dubu roste víc než stotisíc lalokovitých listů a žádné dva nejsou naprosto stejné, že každý dubový list na téhle planetě je unikátním ztvárněním jednoho přibližného a neúplného náčrtu ...“

A je toho daleko víc, co se dozvíte, není to obsahově nijak těžké či náročné čtivo, spíš, jak jsem už předeslala, takové poetické zamyšlení nad přírodou a jejími procesy a taky nad stavem vědy v USA ... takže, pokud máte zrovna chuť na lehkou, odpočinkovou a nenáročnou četbu (jak jsem zjistila níže z komentářů, nejspíš odborně nijak zvlášť přesnou), o lásce k přírodě ... těšte se :-).

38 04.10.2018

Když si pan Nezval vzal na cesty k Středozemnímu moři papír, tužku a múzu ... přivezl si krásné vzpomínky, a tak vznikl Sbohem a šáteček :-) ... když jsem si na cesty k Středozemnímu moři vzala papír a tužku já (múzu jsem nepotkala :-) ... přivezla jsem si taky krásné vzpomínky, vzniklo ovšem jen pár vzpomínkových fotografií ... a pár poznámek k sbírce pana Nezvala :-). Bylo to fajn cestování ... to skutečné i to básnické :-) ...

"A jestli viděl jsem co neviděli jiní
tím lépe vlaštovko jež hledáš rodný chlév
Ukázalas mi jih kde máš své hnízdo v skříni ...
...
Chcem-li se setkati nelučme se radš tedy ..."

Já se loučit určitě nebudu ... další cestu do Nezvalova světa už pomalu plánuju :-) ...

49 02.10.2018

Rozhlédněte se kolem sebe ... co vidíte? ... všechno, co kolem sebe vidíte je pouhá interpretace ... svět vytvořený v souladu s naším poznáním a samozřejmě ... s pomocí „struktury našeho jazyka“.
Výsledek? ... náš osobní život ... náš způsob, jak si ve své mysli tvoříme realitu.

Problém je, že takový způsob nazírání ... dívání se na svět ... je strašně omezený a tak způsobuje spoustu nedorozumění. Proto se nám běžně stává, že si můžeme v mysli vytvořit něco, co vůbec nemusí být pravdivé. Jenže je to prostě způsob jak si, my lidé, "tvoříme svět" ... neumíme to jinak, než s pomocí našich domněnek, vzorců chování, zkušeností z dětství, atp. ... takže bysme měli počítat s tím, že všechno co vidíme, je jen „naše“ ... náš úhel pohledu ... náš svět ...
A právě to ... neděláme :-).

Pokusila jsem se do několika vět shrnout to, co si z téhle útlé knížky odnáším :-), Vlastně nijak zvlášť podobný druh literatury nevyhledávám, jak píše níže schillerter "některá témata jsou pro mě dost vzdálená", a přesto jsem po téhle knížce sáhla, důvod je jen jeden, pana Duška mám ráda :-) ... mám ráda jeho svět a jeho úhel pohledu ... a pak ... tak nějak jsem tušila, že se ty naše způsoby "nazírání reality" v mnoha bodech protínají, doplňují, souzní spolu, a vyhovují si :-) ... tušila jsem, že ten jeho svět je podobně v pohodě jako ten můj :-) ... tušila jsem, že se díváme podobným směrem ... tušila jsem to ... a teď už to vím :-).

Tak to zkuste taky ... nahlédnout a podívat se, třeba taky uvidíte to samé, třeba vás překvapí, jak moc se ty vaše "pohledy" překrývají ... a třeba taky ne :-).

Protože, když si to přiznáme ... pak je jednodušší přijmout do života ty druhé ... je jednodušší "vstoupit do společného prostoru s druhými a užívat si společného rytmu“ :-).

PS: ... a taky napište ... jak se Vám ten "výhled" zamlouvá :-).

34 02.10.2018

„Život se z jedné poloviny odehrává ve tmě. Tak to prostě je, ať už si to uvědomujeme, nebo ne, ať to akceptujeme, nebo ne, ať s tím souhlasíme nebo ne.“

Není to román, ani soubor povídek, ale propletenec ... mišmaš z vyprávění, zpráv, útržků reálných, fantastických a snových ... a navrch ještě pár legend a taky několik zajímavých houbových receptů :-) ... jak je uvedeno v anotaci, „sylva rerum“ (les věcí) ... staropolská generační kronika venkovanů, zachycující bez ohledu na formu všechno, co komu připadne zajímavé nebo nějak podstatné ...

... nic není propojené, různá místa, různá časová období, různí hrdinové ... a jejich různé sny i různé všední životy ...
... nic není jednoznačné, jde o čistý střet skutečnosti a snu ... jde o koláž z emocí, osudů, událostí ...
... umístit si je musíte sami ... anebo víte co, ani se o to nepokoušejte :-) ... možná se, a to je má soukromá rada :-), zkuste trochu přidržet Marty a taky záhadného R. ... protože ti jediní vám mohou pomoci umístit v čase alespoň sami sebe :-) ... možná vám pomůžou najít tu neznatelnou hranici mezi iluzí a realitou ...

„Když sny kopírují skutečné události z minulosti, když je míchají, proměňují na obrazy, přesýpají síty významů“ ... a to znamená jediné, začnete mít pocit, že minulost, stejně jako budoucnost, bude navždy neznámá a nezjistitelná ... „To, že jsem něco prožívala, vůbec neznamená, že jsem poznala význam ... co si pak počnu se svou přítomností?“

Zvláštní ... zvláštní ... zvláštní ... asi bych prostě použila slova Eremites v komentářích níže: „Ač se mi to stává málokdy, tak tentokrát prostě nevím....“ :-), protože, já mám takové knihy ráda, a taky protože mě autorka dostala svým jazykovým projevem ... já opravdu nevím, proč se bráním udělit víc hvězdiček ... asi prostě jen míra bizarnosti ... množství podivností ... snů, událostí, lidí, slov, významů, možností i nemožností, překročil mou osobní, subjektivní hranici ... a celek pak už nedokážu vnímat jako náležející do jedné knihy ... těch motivů, námětů, podnětů, myšlenek ... některých hodně intenzivních a jiných zas jen letmých, které jen tak zavadily o mysl, skoro byste je ani nepostřehli, bylo tolik,
... že bych si je docela ráda vychutnala, jak jsem řekla, autorčin literární projev je pro mě docela lahůdka :-),
... že bych uvítala možná i více než jednu knihu, věřím, že i pro autorku samotnou, by určitě mohla být zdrojem námětů na spoustu dalších, a věřím, že skvělých, příběhů,
... je skoro škoda prožít tolik příběhů a událostí v jedné jediné knize ... ony pak trochu začnou splývat, překrývat se jeden přes druhý a možná tak zbytečně odezní dřív než zachytíte všechna ta jedinečná a krásná slova, která autorka umí pospojovat svým osobitým a zajímavým způsobem ...

„Všichni máme dva domy – jeden konkrétní umístěný v čase a prostoru; druhý – nekonečný, bez adresy, bez šance na zvěčnění v architektonických záměrech. A v obou žijeme současně.“

46 01.10.2018

„Můj příběh? Vždyť žádný nemám: jen jsem tiše poslouchala příkazy ... Má se člověk řídit příkazem morální autority, nebo vlastním svědomím?“

Je to pár dní, co jsem tento příběh dočetla ... uběhla i taková ta obvyklá chvilka (kterou mívám po téměř každé přečtené knize) ... kdy nechávám doznít poslední slova a příběh si pro sebe a v sobě „uzavřu“, jenže tenhle příběh se mě nechce „pustit“ :-) ... nedaří se mi ho uzavřít a stále se ve mně perou rozporuplné pocity ... popuzuje mě, že se nemůžu rozhodnout ... líbil? x nelíbil?

„Svědomí... ono se mění podle doby a podle podmínek. Ty nejsi spokojená se svou volbou, ale kdyby ses rozhodla jinak, byla bys skončila... vždyť víš ... v osmatřicátém roce, před Mnichovem, se Češi rozhodli bojovat proti nacistům, i když to znamenalo krveprolití. Váš prezident nakonec přijal rozhodnutí opačné, aby se krveprolití vyhnul: od té doby chodí Češi se svěšenou hlavou. Poláci, kteří se o rok později postavili se zbraní německým tankům, chodí s hlavou pyšně vztyčenou, ale byli pobiti a jejich hlavní město rozbořeno a vypáleno. Co je správné?"
"Postavit se na odpor."
"Zabít v Praze krutého říšského protektora Heydricha za nasazení vlastního života bylo jistě čestné, hrdinské a správné. Po atentátu však Němci vypálili a srovnali se zemí dvě české vesnice a nastolili hrůzovládu a masové odvážení do koncentráků. Byl atentát na Heydricha správný i z tohoto hlediska? Nebo nebyl?"
"Byl," řekla jsem, "myslím, že byl ...“
"Ale nejseš si tím jistá. Vezmi si můj příklad. Byl jsem přesvědčen, že carský režim v Rusku byl nespravedlivý a že revoluce je správná. Dobrovolně jsem se dal do Rudé armády, dobrovolně jsem za revoluci bojoval. Teď vím, že režim, který nastolila revoluce, je nespravedlivější, než byl předešlý, že je strašný. A vím i to, že prožitek, který jsem měl jako dobrovolník, byl pro mě natolik zhoubný, že mě málem zabil. Vidíš, tohle je další příklad rozhodnutí podle nejlepšího svědomí."
"A co má tedy člověk dělat?" zeptala jsem se.

"Myslet na to, co může přinést každý krok, každé rozhodnutí. Jako když hraješ šachy." (...)

Dlouhý citát ... ale myslím, že právě někde tady jsem se „zasekla“ ... tenhle příběh je hodně o svědomí a svobodě ... a rozhodnutích, která provází? nebo předurčují? ... naše životy ...

„Andreji, ... opravdu myslíš, že život je moře a my jsme jeho oběti?“

Ale je ještě o něčem ... je taky o bezvýznamnosti, o tom, že osudem? údělem? člověka je jen jedno ... „upadnout v zapomnění“ ...

„Holbenův Kristus je lidský, vůbec ne božský, je to v podstatě člověk ve vší své bídě, člověk zbavený svých přání a jakékoliv naděje, otázek a pochybností, i veškeré své velikosti, dokonce i velikosti, kterou mu propůjčuje svoboda“ ... člověk, jehož život není ani vznešená tragédie, ... ani laskavé drama ... nýbrž absolutní prázdnota ..."

A někde mezi tím se „potácí“ Tichá žena ... hlavní hrdinka příběhu ... a já už teď vím, že právě s ní mám ten svůj „problém“ ... protože jsem právě odložila úchvatný, výborně poskládaný a krásným jazykem napsaný příběh ... o dívce, posléze ženě ... pro mě zvláštně popuzujícím způsobem jednající ... uvažující a rozhodující se ... na hony vzdáleným způsobem od toho mého ... pochopte, ne zavrženíhodným, nesprávným, či jinak pobuřujícím či neschvalitelným způsobem ... jen prostě JINÝM ... ani lepším, ani horším ... jen JINÝM ... a teprve, když tohle přijmu, můžu konečně příběh v sobě „uzavřít“ :-) ...

A ještě něco ... děkuji autorce za všechny ty zvláštní pocity, příjemné, nepříjemné i rozporuplné, které ve mně její příběh vyvolal :-).

„Chci být volný a svobodný jako plynoucí mrak ... celý život si vede bez zábran, nikdy po ničem netouží, se vším a všude je spokojený ...toulá se po celém světě, aniž by zanechal stopy ...“

42 13.09.2018

"Umřel jsem jako nerost a vrátil se jako rostlina,
umřel jsem jako rostlina a vrátil se jako zvíře,
umřel jsem jako zvíře a vrátil se jako člověk.
Proč bych se měl bát? Kdy jsem smrtí něco ztratil?
Ještě jednou umřu jako člověk,
abych ..."

Evropané uvolnili své pozice a Evropa je tak volná pro jiné kultury /samozřejmě ... pro další dvě největší světová náboženství, budhismus a islám/, jestli tedy držíte v rukou tuhle knížku, tak vás tahle možnost /alternativní svět/, asi taky zaujala.

A co vás v téhle celkem obsáhlé knížce čeká? ... zajímavá směs myšlenek, motivů, možností ... je jich jako zrnek rýže ... nabídka je celkem velkolepá ... zbývá už jen ochutnat ...

... vybírejte po libosti, z pestré mozaiky složené ze střípků všedních dnů životů, které jako by vypadly z pohádek Tisíce a jedné noci /to arabský svět a islám ukazují, co všechno by bylo jinak, kdyby na světě nezůstali žádní křesťané/ ... na výběr jich máte spoustu, různých, a taky mnoho hrdinů, kteří se s měnícím se prostředím mění taky ...

... ve svém výběru ovšem nemusíte být nijak zvlášť pečliví, protože ve skutečnosti totiž máte před sebou jen jednu skupinu duší, obývající měnící se těla /však taky budhismus je možné považovat za „kolébku“ velkých náboženství/ ... a tak máte před sebou v tisíci příbězích stále ty samé duše, které to zkouší znovu a znovu, život za životem ... dokud nedosáhnou „Buddhovy moudrosti a skrze ni vysvobození“ ... některé se pak přesto znovu vrátí do světa lidí, aby pomohly jiným ... na cestě ...

... a abych nezapomněla ... návdavkem taky navštívíte v krátkých mezihrách bard ... mezistav mezi smrtí a zrozením ... je to totiž jediné místo, kde si duše uvědomuje kontinuitu svého bytí ...

„Samozřejmě že se mnohokrát rodíme znovu. Plníme svá těla tak jako vzduch bubliny, a když bublina praskne, odvaneme do barda, kde bloumáme, dokud nás to nezavane do nějakého nového života, někam zpátky do světa ... toto vědomí skýtalo útěchu, když vyčerpaně klopýtal po bitevních polích v dozvucích střetů, po zemi poseté rozlámanými těly připomínajícími prázdné kabáty ... proto měl tak často pocit, že poznává lidi, které potkával. Jejich existence byly sdíleným osudem ...“

„Tvar je prázdnota, prázdnota je tvar.“

Robinson si vzal opravdu velké sousto ... a vy tak musíte spořádat tisíc let lidských dějin :-) ... nejsem moc velký jedlík a tak mi tahle porce dala docela zabrat ... i když, koneckonců, nechutnalo to, ač směs přidaného koření byla opravdu hodně pestrá, vůbec špatně :-). Byla jsem připravená, věděla jsem, do čeho se pouštím, když jsem otvírala první stránku, tedy, alespoň co se množství, velikosti porce, týče, takže jsem jen nedočkavě očekávala první sousto, ono je totiž docela rozhodující, jestli daná směs chutí a vůní ... přijde k chuti :-).

Takže ... vstoupila jsem do jiné sféry a byla připravená, že všechno, co se bude dít od této chvíle, je něco nezvyklého ... záhy jsem ovšem zjistila, že se jedná spíš o něco předurčeného, co je neúprosně nutné prožít ... protože, je to karma, před níž se nedá utéct :-).

Možná se o to pokusíte ... budete kličkovat či přeskakovat, a ani bych se tomu moc nedivila, protože on se totiž Robinson místy až dost „zapovídal“ a urputně se snažil dovysvětlovat ... všechny ty možné okolnosti, které dovedly svět tam, kde je. Řekla bych, že to bylo dost zbytečné a natahovalo to, už tak dost dlouhou večeři, za únosnou míru :-) ... já pak občas ztrácela trpělivost, a taky ... ta hromada „jídla“ se mi pak zdála ještě větší :-).

45 10.09.2018

"Největší lstí ďábla je, když sám o sobě prohlašuje, že není."

„Dámy, páni, co tu uzříte, je strašná věc, … píše se rok 1680 a Prahou jde hrozná zvěst, že nastává velké umírání, černá smrt, lidu kruté týrání, kterému neujde žádný lidský tvor. Neboť přišlo zlé postavení hvězd a otrávené studně byly, to byla ta přírody a nepřátel lidstva lest, ale lidé ještě žili. V Praze se teprve stahuje k neštěstí… “

Právě se nacházíte v Panoptiku ala Madame Tussaud ... je to obyčejná pouťová atrakce ... předestírající děsivé události ... a taky předloha ... pro Kopfrkinglův zločin ...

Příběh, který máte v rukou, přiznávám, se mi četl strašně špatně, a nebylo to proto, že by byl špatně napsaný, ale právě naopak, ... slova, správně zvolená a umístěná velice přesně jedno vedle druhého ... řádek za řádkem ... vytvořila výborný text ... a právě z něj pak na mě padala hrůza ... způsobující mrazení v zádech ...

Příběh, ve kterém se na první pohled spořádaný a milující otec rodiny a zaměstnanec krematoria dostane až k spolupráci s nacisty a vyvraždění vlastní rodiny ... kde je židovská rodina jako jediná překážka na cestě za vysněnou prací ... u plynových komor ... dusí ...

Příběh, ve kterém je krutost překrývaná něžností krásných slov, ve kterém sentimentální patos zakrývá zlé úmysly, obdiv k hudbě zakrývá patologické úvahy nad tím kolik kilogramů popela vznikne z těl zesnulých žen ... bolí ...

Příběh, ve kterém má smrt nekonečně variací ... a je jedinou jistotou v životě člověka ... ve kterém je smrt dobrem, protože ušetří utrpení ... děsí ...

Příběh, ve kterém zlo je to, co je pozitivní, co je samo o sobě zjevné a silnější a reálnější než dobro. Dobro ... štěstí a spokojenost, je to, co je negativní, pouhé ukončení touhy a zánik bolesti. Pomíjivé dobro končí s uspokojením naší dychtivosti, jen zlo stále trvá. Život samotný je pak samozřejmě zlý ... vyvolává zlé sny ...

Tak proto se mi tenhle příběh četl špatně ... to proto bych mu subjektivně, dát čistě na pocity, které jsem při četbě měla, dala stěží dvě hvězdičky ... jenže nemůžu ... už jen pro ta slova, kterými Fuks vládne opravdu mistrně ... a taky mi v uších zní smuteční pochod z Beethovenovy Eroiky ... a už zase mě mrazí v zádech ... když si vzpomenu ... že hudba je i pro Kopfrkingla ... důležitou složkou lidského života a poznání a že právě z jeho úst vychází slova :

"umírá chudý, kdo nepoznal krásu hudby."

89 01.09.2018

„Snění nic nestojí. Jestliže přestanete snít, nikdy se nikam nedostanete. Já jsem začala snít. Začala jsem věřit v to, co jsem chtěla uskutečnit. A právě tenkrát jsem začala myslet jen a jen na sebe.“

,,Byla mou Gradivou, utěšitelkou mých hrůz, vítězkou nad mými delirii, milenkou, magnetizující mé vertikální síly. Je Ledou, je matkou, je Helenou.“
Salvador Dalí

Byl jí naprosto posedlý, až hysterický ... jejich vztah, to byla „chorobná abnormalita s psychopatologickými symptomy“ ... femme fatale ...

„Byla neuvěřitelně hubená. Vystupovaly jí kosti na krku i ramenou, měla velmi štíhlý pas. Nebyla krásná, ale její vzhled přitahoval pozornost a budil respekt. Bylo těžké od ní odpoutat pohled.“

Těžko by někdo tvrdil, že ne, ona opravdu byla femme fatale ... mnozí by ale o ní spíš řekli, že to byla ďáblice, zlá, hříšná a zkažená žena (a nejspíš by jejich tvrzení nebylo daleko od pravdy :-) ... takže, když to spojíme dohromady, máme tu excentrickou, vyzývavou, ale taky manipulativní a sebestřednou „andělskou mrchu“ (slovy pana Hrušinského ze známé pohádky Tři veteráni) ... ženu, která celý život cestovala, ... přesně plánovala (svůj život a tak neodmyslitelně i životy druhých) ... rozhodovala a sjednávala a vymýšlela ... a přitom všem se na veřejnosti nijak zvlášť neprojevovala, naopak ... ona to neměla zapotřebí ... byla schopná, ale netoužila po slávě a uznání ... radši stála v pozadí, jakoby stále zahalená tajemstvím ... a přesto stála téměř za vším ...

To vše a určitě by se těch přívlastků našlo ještě daleko víc, byla Gala Dalí, která celý svůj život zasvětila tomu, aby „utekla minulosti a žila v přítomnosti“, ... která byla přesvědčená, že může „změnit běh času, ... která, „pokud si něco usmyslela, nic nebylo nemožné“ ... a která byla zvyklá bojovat ... jen a jen za sebe ...

... to proto „považovala za nejlepší řešení, že se odstraní zrcadla ještě předtím, než se jí vplíží do duše stáří, a než se přítomnost zrcadel uvnitř ... obrátí proti ní“ ... to proto, chtěla zastavit čas ...

Jiná ... Gala byla prostě jiná, asi už od narození, prostě se tak narodila (a její otčím byl asi jediný, kdo to hned poznal ... už jako dívka „působila povýšeně ... vypadalo to, že se chce vyhnout kontaktu s ostatními ... ale skutečnost byla jiná ... neměla nikoho, s kým by si mohla popovídat, a cítila se velmi osamělá ...chodila vzpřímeně, se vztyčenou hlavou a vypadala vyšší než ve skutečnosti byla. Její chůze byla chůzí princezny z věčně zmrzlého království.“

„Nebudu bez tebe umět žít,“ přiznal se mladý básník Gale a pevně ji uchopil za ruce .... a po něm, pak celý zástup mužů ... pokryl její ruce polibky ... „Ani nebudeš muset,“ odpověděla klidně a tak zabránila, aby se nářek protáhl víc, než bylo nutné. Neměla ráda emotivní loučení.“

Jiná ... byla prostě jiná a takovou ji musíte brát ... jiná být neuměla ...

45 31.08.2018

„Jsem-li temný, nesrozumitelný, náročný – toť také proto, že jsem nikdy nepodceňoval možného čtenáře…“
Vladimír Holan

Básník Holan věděl, že nelze „pomíjet všechna zákoutí myšlenky“, věděl, že nic není černobílé a přímočaré, a tak v podstatě o běžných, jednoduchých a obvyklých věcech ... vypovídal dost neobvykle ...skrytě ... slova schoval za oponu metafor, nečekaných slov a podivných spojení. Jeho lyrická poezie je plná pocitů a nálad, ale taky plná filozofie, mytologie i náboženských motivů ... a všechny ty obrazy ... zpřesňují ... zaostřují ... básníkův pohled na lidskou existenci. Připravte se, že se ponoříte dost hluboko, až do spodní vrstvy lidské psychiky ... a tam najedete vrstvu nejtemnější ... meditativní ...

Holanovy básně odrážejí asi docela věrně jeho zvláštní život ... Holan se v určitém období uzavřel světu ... vstával v poledne, poté otevřel láhev vína, vykouřil cca 60 cigaret denně a probděl noc, pak spolkl prášek na spaní a do oběda spal ... možná to byl zdroj jeho náladovosti ... v jeho básních každopádně dobře zúročené :-).

A tak máte před sebou verše, které vás určitě překvapí svou naléhavostí, s jakou vás nutí nahlédnout ... za tu oponu, kterou básník svými slovy vystavěl :-) ...

„Básníka nemůže omluvit nic, ani jeho smrt.
A přece z jeho nebezpečného bytí
zůstává zde vždycky ještě jaksi navíc
několik jeho znamení. A v nich
věru ne dokonalost, i kdyby jí byl ráj,
nýbrž pravdivost, i kdyby jí mělo být peklo ...“

40 30.08.2018

„Když jsem ji viděl s tou její velikou, pevnou, poklidnou uzavřenou tváří na postavičce s vosím pasem, kulatými boky a prsy, probudil se zas ve mně podivný pocit a zůstal jsem skoro bez dechu.“

Dodo, muž, který se dívá, jeho smyslná manželka a chlípný otec ... Moravia v krátkém a poetickém příběhu líčí nestandardní? ... jak se to vezme – Freud by vám o tom určitě obšírně povyprávěl :-) ... milostné situace hlavních hrdinů a zachycuje tak jejich pravou tvář ...

Na Moraviu jsem se už nějakou dobu chystala, má volba padla na Římanku, ale bohužel ji v knihovně zrovna neměli, a tak jsem se musela spokojit s touto útlou knížečkou¨. Říkala jsem si, že k četbě na pláži je to tak akorát dlouhé (cca 100 stran) a pak se uvidí, jestli se s Moraviou ještě „potkáme“ ... každopádně s autorem a jeho příběhy se určitě v brzké době budu chtít setkat znovu :-) ... a to navzdory tématu, které až tak moc nezaujalo (v hodnocení ...jedna hvězdička dolů).

Jazyk, styl psaní mě, nechci říct přímo okouzlil, ale rozhodně oslovil, a taky se mi moc líbily jeho popisy ženy :-) ... a navíc jsem zjistila, co všechno můžeme podle Moravii pomocí sebereflexe objevit :-).

Předtím, než jsem se do příběhu pustila, přečetla jsem si, že se jedná o téma jako vystřihnuté z Freudovy psychoanalýzy ... hlavní hrdina vyžívající se v sexuálních úchylkách, který se zaujetím sleduje nejen svoji ženu při intimních situacích ... paralelně k tomu chlípný a obscénní otec ... oba spojeni silným vztahem k matce (on svou matku podvědomě miluje, jeho otec jako sok v lásce) ... klasický psychoanalytický jev ... a s tím jsem se do příběhu pustila.

Kromě výše uvedeného ... jsem v něm ovšem objevila další vrstvu, která vypráví víc ... o ženě a o její „vazbě“ nebo jejím vztahu k muži ... o ženě, která se „propůjčuje“ mužským touhám, fantaziím, ale taky nadějím, a která muži určitým způsobem dává směr :-) ... o ženě, kterou interpretuje v různých podobách ... jako dívku, prožívající první milostné vztahy, jako ženu prožívající milostné avantýry, ale taky jako ženu, která nabízí ... lásku?, tělo? ... pro život i za peníze ... takže se toho dozvíte docela dost i o vztazích a citových konfliktech, které v nich prožíváme, získáte prostě takovou „analýzu“ vášně, ale taky lásky :-).

Příběh to je krátký a za přečtení rozhodně stojí :-).

PS: Přijde mi zajímavé, že do období, kdy Moravia psal tento příběh spadá jeho vlastní životní etapa, kdy se oženil s ženou o 47 let mladší než on :-).

A na závěr ... podle Moravii je i spisovatel, nebo filmař (paralelně k tomu pak čtenář, divák) ...voyeur ... kniha či kamera ... jsou pro něj klíčové dírky ... třeba do ložnice ... a ... „ty špehuješ a ... cítíš vinu, ale nemůžeš odvrátit zrak“ ¨:-).

42 23.08.2018

„Do propasti té bouřné,
lůna přírody, či snad jejího hrobu,
jež není mořem, souší, vzduchem ni ohněm,
nýbrž tím vším v zmatené směsi svých vlastních
prazárodků, jimž vést je věcný boj spolu,
pokud z nich všemocný Tvůrce neučiní
své temné esence k tvorbě dalších světů,
do propasti té bouřné ostražitý démon
na pekla okraji stanuv chvíli hleděl
dumaje o své cestě ...“
(John Milton – Ztracený ráj)

Jeho temné esence ... název Pullmanovy trilogie (Zlatý kompas je první) inspirované Miltonovým Ztraceným rájem ... kde Satan hledí do propasti, která odděluje peklo, jako místo ďáblova exilu, od nebe a přemýšlí, jestli je možné, aby z chaosu vznikl jeden, nebo víc nových světů ...

... Miltonův epos je příběhem čerpajícím z knihy Genesis – o stvoření světa, ráji, Adamovi, Evě a prvotním hříchu, najdete v něm také události předcházející stvoření světa, jako boj padlých andělů v čele se Satanem proti Bohu, svržení padlých andělů, opětovnou vzpouru andělů, stvoření světa, Satanovu pouť po ráji, kde v převtělení za hada svede Evu k prvnímu hříchu ... Pullman, známý ateista a kritik náboženství, si tento biblický mýtus přizpůsobil k obrazu svému :-) ...

... už jen tohle stačilo, aby mě zaujal a já Zlatý kompas otevřela ...

„Příčina, proč Milton psal v poutech, když psal o Andělech a Bohu, a proč psal svobodně, když psal o Ďáblech a Peklu, je ta, že byl opravdovým Básníkem z družiny Ďáblovy, aniž o tom věděl.“
William Blake (autor ilustrací k Ztracenému ráji)

... Blake naráží na to, že Miltonovy popisy ďáblů, pekla a samotného Satana jsou natolik zajímavé, že prakticky zastiňují ostatní postavy... Pullman v narážce na Blakeův komentář ke Ztracenému ráji sám o sobě prohlásil:

„Jsem člen Ďáblovy družiny a jsem si toho vědom.“

Zlatý kompas je krásným fantasy příběhem pro děti ... ale je i příběhem pro dospělé, kteří, když budou chtít, můžou kromě krásné pohádky sledovat mezi řádky velkou kritiku církve ... najednou uvidíte Lyřin svět trochu jinak ... jako svět ovládaný církví – Magisteriem, pátrajícím po nebezpečném Prachu, způsobujícím prvotní hřích, a pátrajícím po kacířích (protože každá církev je má a snaží se je zlikvidovat) ...

... Pullmanův příběh vás tedy přivede na cestu rebelie proti Bohu ... a nebo možná spíš je to příběh o poražení autority ... která není morálně důvěryhodná ... v Jeho temných esencích, řekla bych, jde spíš než o Boha ... o boží princip ... ustanovený autoritou morálně nedůvěryhodné církve ... jde tu tedy hlavně o princip, který má počátek i konec s lidmi, začíná a končí s jejich konvencemi, které ho ustanovily ...

... každopádně máte v rukou zajímavou fantasy pohádku a pro ty, kteří mají zájem, zajímavý příběh ... mezi řádky :-).

„I just want to tell a good story.“
Somerset Maugham

Samozřejmě, že jsem o něm, rozumějte, autorovi, věděla :-), ale tak nějak se mi dosud jeho knížky vyhýbaly, až teď, v rámci čtenářské výzvy (Kniha s ročním obdobím v názvu), když jsem hledala, padl mi znovu do oka, posléze v knihovně do ruky a bylo rozhodnuto :-) ...

Simmelova tvorba je opravdu pestrá, výběr je velký, proč padla první volba právě na tento příběh jsem tedy před chvilkou objasnila ... navíc, téma – dokument o světových ekologických katastrofách, celkem dobře zapadl do mých čtenářských preferencí ... takže jsem knížku otevřela s poměrně vysokým očekáváním ...

Erich Maria Remarque, Ernest Hemingway, Graham Green a Somerset Maugham ... velká jména literatury, ti všichni Simmela v jeho tvorbě ovlivnili ... dozvíte se to z webu ... ale taky třeba právě z téhle knížky :-) ... není nijak složité přijít na to, co je autorovou ambicí ... v podstatě to na vás docela křičí z každé stránky ... a musím uznat, že na to jde autor celkem přitažlivým způsobem, ... servíruje aktuální témata všech možných bolestí světa, ... a řekla bych, že se docela snaží, aby pochopili všichni :-) ... což občas sklouzávalo k dost polopatickému vysvětlování a objasňování určitého (deklarovaného) stanoviska :-( ... přiznávám, to mi moc nesedělo (docela ráda používám vlastní rozum a úsudek si radši dělám sama).

Příběh sám o sobě je založený na skutečných událostech (viz. aktuální světové téma) ... samozřejmě s nezbytným obalem smyšleného příběhu, což je, jak jsem se dočetla, pro Simmela typické (ani v této knize tomu nebylo jinak), navíc prý často používá nebo do příběhu vkomponuje tragický, komplikovaný, nebo jinak zamotaný milostný příběh (i ten tu najdete) ... a to nebylo, vzhledem k době čtení (letní prázdniny), vůbec špatné a docela jsem to uvítala :-) ... děj to oživilo a příběh se dobře četl ... shrnuto ... dobrá volba k četbě u vody v parných letních dnech ... nepřijde vám pak tak depresivní to, jak na vás chvílemi Simmel valí ta nepěkná fakta o stavu naší planety, která by možná v jiném prostředí způsobila mírnou paniku ... což ovšem neznamená, že byste o příběhu neměli přemýšlet ... to vůbec ne, přemýšlejte, až se budete opalovat pod horkým sluncem ... třeba jaký je stav naší ozónové vrstvy nebo našich oceánů, ... možná trochu rychleji sáhnete po opalovacím krému s vysokým UV faktorem ... téma, které se vám dostalo do ruky je dost varující, aby alespoň trochu uvízlo ve vaší paměti ...

Navíc ... na příběhu je vidět, že autor se na příběh, který se nám rozhodl sdělit, opravdu dobře připravil ... popis míst, kde se děj odehrává ... detaily ... vše působí naprosto věrohodně ... retrospektivní líčení minulých událostí (s těžkými tématy jako nacismus, poválečná doba, špionáž v oblasti genetického inženýrství, potažmo životního prostředí, politika) ... vše sedí ... až máte chvílemi skoro pocit, že sledujete aktuální dění v televizi, či čtete včerejší noviny :-( ... a z toho zas pak spíš mrazí ...

Moje hodnocení je tak někde na hranici mezi 3 a 4*, ale tak, je to první Simmel, teprve jsem si s ním začala :-) a navíc, téma, které mě oslovuje ... určitě si od něj ještě něco přečtu a pro tentokrát se přikloním k vyššímu hodnocení :-).

42 06.08.2018

Moc pěkně zpracovaná encyklopedie, jak po vizuální, tak obsahové stránce. Zpracovává zajímavá témata, ke každému si můžete přečíst zajímavý příběh, který celkem vhodně doplňuje získané informace (z více zdrojů), vždy doplněno i pěknými obrázky, které k příběhu přitahují pozornost, je docela radost touhle encyklopedií listovat :-).
Je to, jak píše Filatov níže, jedna z prvních encyklopedií Reader´s Digest Výběru, který vtrhl na český trh někdy v roce 1993, tato je pak z roku 1995, Readre´s Digest byl v té době docela fenoménem, jeho cílem bylo podávat čtenářům, kteří nemají čas sami si vyhledávat informace, zajímavý výběr témat v přehledných publikacích. Nechci posuzovat do jaké míry byly informace ověřovány, ani jejich relevantnost, tehdy to pro čtenáře každopádně bylo složitější, se k takovým příběhům dostat, dnes je to jiné, každý, kdo má zájem, si většinu těchto informací může vyhledat na webu, jistě mnohé z nich budou i relevantnější.
V době, kdy jsem knížku dostala, jsem z ní ale byla unešená, líbila se mi po všech stránkách a přečetla jsem ji celou, řídíc se heslem: důvěřuj :-) ... ani dnes bych k téhle publikaci nebyla nijak kritická, většina příběhů je zajímavá, obsahuje spoustu zajímavých myšlenek, nebo vás alespoň přivede k zajímavým tématům z našich dějin, čte se dobře a hesla důvěřuj, bych se asi držela i dnes :-) ... jen s malým dodatkem, pokud bych se dané, získané informace rozhodla použít dál, rozhodně bych své heslo rozšířila: důvěřuj ale prověřuj :-) ... pokud budete číst s otevřenou myslí ... rozhodně to nebude na škodu a čtení si určitě i tak užijete :-) a nejspíš se vám dostane i rozšíření vašeho poznání :-).
Mně se tahle encyklopedie líbí, mám ji doma ve své knihovně a občas v ní ráda listuji a některá z témat si ráda připomenu.

37 06.08.2018