alef komentáře u knih

V dávných dobách se náhle objevili ve starém Irsku dva neznámí kupci, ... měli černé vlasy obepjaté zlatou stuhou a nádherné šaty, ... a tihle kupci nakupovali duše pro samotného ďábla: "duše starého člověka měla cenu dvacet zlaťáků, ani o haléř víc, neboť Satan měl čas ji odhadnout. Duše vdané ženy stála padesát zlaťáků, byla-li krásná, a sto zlaťáků, byla-li ošklivá. Ještě vyšší cenu měla duše mladého děvčete - nejsvěžejší květy jsou nejdražší."

Asi proto, že jsem si začala se sílami pekelnými, a v komentáři je trochu pomluvila, pomstily se mi a tak ani nevím jak, ale podařilo se mi komentář k Hraběnce Kathleen smazat, zbylo mi pouze pár poznámek. Takže, pssst, ať se o tom ti zmetci ďáblovi nedozví, ale vkládám znovu, mírně pozměněné /paměť je prevít :-)/.

Yeates zaznamenal formou veršovaného dramatu zajímavou a poutavou legendu, která vypráví příběh ze staré keltské pověsti. Příjemně se čte, plyne docela lehce, (vlastně je to pohádka), a taky, celkem zajímavě namíchaná směs romantismu a okultismu přimíchaná do keltských folklórních motivů. Navíc je to opravdu krásný příběh, o tom, jak se poslové ďábla střetli s krásnou a zbožnou hraběnkou, která chce zabránit, aby kradli duše Bohu a je ochotná obětovat svou čistou panenskou duši, aby své poddané zachránila ze spárů ďábla. Poslové Satanovi jsou sice protřelí: "Marně se namáháš světice se safírovýma očima.", jenže zapomněli, že mají co do činění s naprosto čistou duší (kromě toho, že má nedozírnou cenu) - Bůh nemůže přeci dopustit, aby byla zatracena duše, tak obdivuhodná ve své lásce k bližnímu, duše, která byla ochotná vykoupit tolik životů z věčného zatracení.

"Když uplynulo osm dní, lodě přivezly do hladovějícího Irska obrovské zásoby obilí a hlad byl zažehnán. Kupci zmizeli z hostince a nikdo nevěděl, co se s nimi stalo, avšak rybáři z Blackwatru dodnes tvrdí, že ti dva jsou na rozkaz Luciferův přikováni v podsvětí za to, že jim unikla duše hraběnky Kathleen."

William B. Yeats mi je celkem známý jako básník, ale až dosud jsem s ním neměla žádnou zkušenost, jako s dramatikem, a bylo príma, rozšířit si obzory. Možná, vidět hru přímo na divadelních prknech, bylo by těch hvězdiček víc, speciálně v případě dramat, pokud se divadelní hra povede, většinou knižní předlohu překoná, a tak radši zůstanu u Yeatse - básníka.

42 01.02.2019

"Možná si život bude za to rozšíření - za to, že jsem si ho vybrala s předstihem - chtít později vzít právě tolik zpátky. Je to sice úplně nepodložená hypotéza, ale na druhou stranu ji ani nic nevyvrací."

Když se vám život bez varování a náhle rozšíří o celou jednu třetinu, asi si řeknete, že to není normální a nejspíš budete mít pravdu. Jenže ONA má pocit, že ji něco chybí, ale protože nedokáže říct, co to je, žije dál svůj anonymní prázdný život plný rutinních činností a vlastně ani netuší, že hledá svou vlastní identitu, momentálně schovanou uvnitř navenek uspořádaného a uhlazeného chaosu ... jinak řečeno, žije ve světě, svým stereotypním životem, který předem vylučuje jakékoliv zapojení fantazie. A tak se to stane, naráz, náhle, bez varování ... vítejte v kafkovsky laděném světě, ONA se totiž najednou musí potýkat ne s jedním, ale s dvěma světy. Ten druhý je plný symbolických forem, záhad, tajemství a existuje paralelně s tím skutečným, racionálním, ale hlavně je jedinou cestou k nevědomí, k netušeným hlubinám paměti.

„Byla to archetypální hrůza přímo z podstaty, jako když z bezedné studně paměti neslyšně stoupá ledový chlad. Chlad, který pronikal až k samým kořenům mé existence."¨

Kafkův svět mi není příliš blízký, zato ten Murakamiho mě přitahuje. Murakami v jednom z rozhovorů říká, že ho fascinuje tvoření něčeho z ničeho, protože v té chvíli se spustí proces, do kterého se zapojují nevědomé pochody lidské psychiky - na povrch začnou vyvěrat na jedné straně dosud netušené souvislosti, na té druhé se k nim přidávají chaotické představy. A to přesně mě na Murakamiho příbězích baví, jeho experimenty - kdy události jakoby kupí jednu na druhou, vlastně vytržené z kontextu, a tak ani nemáte moc šanci prohlédnout, prozkoumat příčiny, následky, prostě jen sledujete běh událostí, na které i hlavní hrdinové mají nepatrný, nebo žádný vliv ... a tak je jímá existenciální úzkost a hrůza :-).

Takže vysvětlení samozřejmě nečekejte ... jen náznaky .. možné interpretace ... ať si vyberte každý sám ... a to mě u Murakamiho prostě baví ...

Tři hvězdičky dávám proto, že tentokrát mi ONA vážně moc nesedla a navíc ... ta kupa indicií, kterými se na začátku příběhu musíte "prohrabat" mi tentokrát přišla navrstvená až bych řekla nezajímavým způsobem a do třetice, ten JEJÍ racionální svět mi přišel ani ne tak stereotypní, jako spíš jednoduchý až hloupý ...

Naštěstí mi tuhle návštěvu opět zpříjemnila krásná hudba, která mě, dle očekávání, provázela :-) a jako malý bonus ...navíc krásné ilustrace.

45 31.01.2019

"Jak potůček
vinoucí se mechem
jsem čistý a průhledný."

"Kéž máš za příbytek kamélie,¨
noc za nocí."

Číst zvukomalebné haiku, je pro mě fascinujícím estetickým zážitkem.
Intimní a hluboké prožití přírody, naprosto jedinečný způsob vnímání - unikátní ve své touze po harmonii ... to je japonské haiku, ukazující mnohotvárnost života, to je to, co na něm obdivuji. Mimochodem, v Japonsku patří poezie ke klasickému vzdělání, a tak jsem se začetla do deseti starých mistrů, nejen proto, abych si doplnila vzdělání, ale především, pro ty naprosto fascinující, dokonale jednoduché a přitom úžasně abstraktní zážitky, které mi takhle poezie přináší.

"Jaro už odchází,
ptáci pláčou
i ryby mají oči plné slz."

"Můj letní plášť -
ještě jsem nevychytal
všechny vši."

"Na větrem odrané haluzi
krčí se havran
podzim je pryč."

"První ledová sprška -
i opička touží
po kabátku."

56 30.01.2019

"Lola pozorně a znalecky prohlížela uchazeče. Celkem nic moc, ale jeden byl úplně jedničkový! Ty zůstaň a všichni ostatní zmizte! ...
A tyhle dvě trapné slepice už začaly kdákat, pitomě, jako vždycky. Ukazovaly na různé uchazeče ... ale ty dvě nány stejně ničemu nerozuměly ..."

Abych pravdu řekla, pan Páral mě naprosto zklamal totálně brakovým textem. nemůžu se ubránit, že vydáním téhle knihy, sám zneužil své vlastní jméno. Pan Páral, jak sám říká, si nikdy moc "nebral servítky", to je naprosto v pohodě, však jsem taky neočekávala nijak "uhlazenou" vysokou literaturu, ale co jsem očekávala je rozpoznatelný páralovský rukopis na který jsem zvyklá, a který mi vyhovuje, a ten jsem prostě nedostala. Pro mě opravdu zklamání, ta jediná udělená hvězdička je pak za občasné náznaky výše zmíněného - úporně hledaného v textu, a že jsem se vážně musela snažit (možná, že si tu hvězdičku zasloužím ještě víc, než pan Páral :-). Čekala jsem totiž minimálně něco na úrovni Dekameronu 2000, Lásky v Praze nebo Playgirls, nebo alespoň na úrovni pohodového erotického příběhu z pera známého autora, jenže tuhle knihu opravdu nemůžu položit do jedné řady na pomyslném stole, tahle knížka bohužel patří někam pod stůl. Sám pan Páral o knížce říká, že vznikla za šedesát dni, tak bohužel, je to na její úrovni hodně vidět. Nejenom, že to prostě není literatura, není to ani žádným způsobem zajímavý, nebo přitažlivý erotický text. Celé mi to připadlo jako jeden, ani ne divoký, jako spíš pořádně zmatený sen, a protože jeho autor, je shodou okolností spisovatel, tak si sen někde poznamenal na kus ubrousku, či papíru vytrženého z bloku, a tak jak byl ho prostě poslal vydavateli :-). Který se mrknul a řekl si, vida, příběh o pomatených ženských, co si založily nějakou šílenou sektu, která se rozhodla opět založit funkční otrokářskou společnost, s muži otroky a dominantními ženami ... to se bude dobře prodávat, obzvlášť, když k tomu napíšeme velkými písmeny Vladimír Páral. A tak se nám, čtenářům, do ruky dostal naprosto triviální text, kde marně hledáte cokoliv, co by zaujalo.
"Mazlivě si přejížděla řemínky důtek po hrudi ... bříško ... boky ...
Tak tohle je teprve ten správný adrenalin.
Prudce mu vrazila důtky do ruky.
Tak a teď ty."
Nic dalšího, zajímavějšího nečekejte, to je vážení konec :-).
Nebylo to erotický, ani nijak lechtivý, nebylo to ani umělecký (tedy žádná tragikomedie) ... bylo to prostě spíš jen komický ... prostě jsem se místy neubránila úsměvu (spíš bych řekla úsměšku).
Knihu jsem dočetla, to nebyl žádný problém, vzhledem k tomu, že se jednalo vlastně jen o pár stránek (sice jich je 150, ale vzhledem k úpravě textu z toho vyleze tak maximálně 60-70 stránek), a vlastně se celou dobu i bavila (takže ano tu jednu hvězdičku si pane Párale zasloužíte) ... a víte čím ... hledala jsem ... hledala jsem na stránkách, ve větách, v slovech ... pana Párala jsem hledala.

37 30.01.2019

Můj primární záměr: vyhledat na téma britské drama něco krátkého a čtivého pro dceru, její původní záměr: sepsat z toho krátkou seminárku. A tak jsem objevila dramata W. B. Yeatse, T. S. Eliota a Samuela Becketta.
Můj sekundární záměr: Zjistila jsem, že se mi Beckettova hra Konec hry hodí do čtenářské výzvy (kniha, která má méně než 10 komentářů) a navíc, ji mám, už nějaký ten čas, v chystám se číst (postapo ve formě divadelní hry jsem ještě nečetla) – 64 stran – prostě jsem se do ní pustila. Dceřin sekundární záměr: známe mámu, ona určitě neodolá a přečte si to, a pak mi s tím trochu píchne :-).
Primární výsledek: Samuel Beckett a 64stránková hra – oboje celkem přijatelně vhodné na zpracování krátké seminární práce.
Sekundární výsledek: Musím se připojit k jediným dvěma komentářům pod touto hrou, abych pravdu pověděla, neohromilo, i když, díky krátkosti textu a tedy úspornosti sdělení to vlastně bylo docela zajímavé čtení, a taky díky zvláštnímu humoru, se mi to svým způsobem i líbilo. Líbila se mi na tom celém ta úspornost slov – sdělení - hra na mě zafungovala jako takový poslední krátký výkřik zoufalství – a pak už není nic! Má vlastně těžký a zdrcující konec – naštěstí je dost krátká a tak konec přijde rychle a náhle – ani se pořádně nestihnete leknout, a ani vás tak nestihne zdrtit příliš. Věřím, vidět to jako divadelní hru přímo na jevišti, účinek by byl asi silnější.
Co Vás tedy čeká: hra o jednom dějství, účinkují 4 osoby, momentálně živořící v jedné malé místnosti. Jenže oni ani tak nežijí v té malé místnosti, oni živoří v naprosté pustině – živoří ve světě, po výbuchu atomové bomby. Jsme v „divadle“ – takže si představte jeviště, kde není nic, prostě žádné kulisy, zrovna tak jako ve světě, kde se tyto 4 postavy nacházejí, jsou tu jen oni, živořící, ochrnutí, slepí ... nemocní, bezmocní, pomalu umírající ... a vzpomínající na krásné dny, které prožili ... předtím. V prostoru panuje špatná nálada ... všichni navzájem se nesnáší. Vymanit se z vzájemné závislosti a odejít do zpustošeného světa není řešení – tam čeká taky jen smrt. Život se tak stává něčím naprosto absurdním – a Bůh ... nikde. Opona padá - konec hry – jako metafora pro poslední dny lidstva!

„Potom jednoho dne to náhle končí, mění se to, nic nechápu,umírá to nebo jsem to já, to taky nechápu. Ptám se na to slov, která zbývají - spánek, probuzení, večer, ráno. Nedokážou říct nic. ... Otvírám dveře chýše a odcházím. Jsem tak shrbený, že vidím jen svá chodidla, když otevřu oči, a trochu zčernalého prachu mezi nohama. Říkám si, že země vyhasla, ačkoliv jsem ji nikdy neviděl žhnoucí. ... To je samo sebou. ... Až padnu, budu plakat štěstím.“

„Pomodlíme se.
Nagg: Mám dostat dražé!
Clov: V kuchyni je krysa.
Hamm: Krysa! Copak jsou ještě krysy?
Clov: V kuchyni ještě jedna je.
Hamm: A tys ji nezahubil?
Clov: Napůl. Vyrušils nás.
Hamm: Nemůže utéct?
Clov: Ne.
Hamm: Dorazíš ji za chvilku. Modleme se.
Clov: Zase?
Nagg: Chci to dražé!
Hamm: Pánbůh nejdřív! ... Jste soustředěni?“

46 24.01.2019

„Duši dovedou vyléčit jenom smysly, zrovna tak jako smysly dovede vyléčit jenom duše.“

Povinnou četbu mého syna bych občas přirovnala k takové soukromé čtenářské výzvě, která mu ovšem dává pořádně zabrat :-). V rámci jejího, ne úplně dobrovolného, plnění, jsem mu domů přinesla z knihovny Obraz Doriana Graye (co si budeme povídat, je to poměrně útlá knížečka, pro mého syna velké plus :-), a když už ležela doma na polici, neodolala jsem a jak jinak, než že jsem ji ještě navečer znovu přečetla, takže vlastně musím poděkovat téhle vypsané „čtenářské výzvě“ od paní učitelky češtiny, že mi ji pěkně „přihrála“ :-).

To jen tak na okraj, jak se mi do rukou dostal příběh, který vyvolal ve své době obrovské pozdvižení, označili ho za neřestný, nemravný a kazící vkus.

A jak jsem ho viděla já? ... jako příběh, který hned od prvních slov fascinuje svou extravagancí, vábí úžasnými popisy barev, vůní, dýchá z něj vzrušení a zvědavost, touha po objevování neprobádaných tajů smyslových požitků, křičí z něj odvážné aforismy, paradoxy a úvahy o umění, lásce, životě i smrti ...

„Jediný způsob, jak se zbavit pokušení, je vzdát se mu. Odolejte mu, a vaše duše onemocní dychtěním po tom, co si sama zakázala...“

Oscar Wilde umí útočit na čtenářovy smysly ... okouzlí vás krásou drahokamů, omámí vůní šeříků, orchidejí či růží, ... dá vám okusit příchuť přepychu a exotických dálek. Stručně řečeno, nabídne vám snad všechna pokušení a rozkoše ... nabídne vám příběh – jako oslavu požitkářství (naprosto čistého hédonismu ... odevzdání se pokušení a rozkoši, která je omamná a nakažlivá, a navíc, jako jediná je prý pravdivá,... „dusíme-li totiž v sobě pudy, budou nás zevnitř stravovat, odříkáním a sebezapíráním potlačujeme svou přirozenost a hromadíme v sobě jen zlobu“).

Oscar Wilde ale taky umí útočit na čtenářovu mysl ... donutí vás pátrat v ní po otázkách svědomí, či dobra vs. zla ... donutí vás totiž položit si otázky, zda je to lákavé ... poznat všechny rozkoše, které život nabízí, užívat si života plnými doušky, bez ohledu na morálku? ... vidět jediný smysl života v hledání krásy a nových vzruchů?

Co si budeme povídat, teorie lorda Henryho zaujme a lákavá se zdá být, takže samozřejmě, i nakažlivá. Proto čtěte pozorně příběh Doriana Graye, ukáže vám, co vše se může stát, když je teorie lorda Henryho uvedena do praxe. Co totiž zbývá na světě člověku, který poznal vše? ... zůstane jen nuda, nic vás pak už nemůže vzrušit ani zaujmout. Myšlenky, které zpočátku vypadají tak nevinně, dokážou uvedené v život, ... zničit.

PS: Oscar Wilde umí útočit taky smyslem pro humor, a ten lorda Henryho, mi byl docela sympatický :-) ...

„Zbožňuji prostinké požitky,“ řekl lord Henry. „Ty jsou posledním útočištěm složitých povah. Ale nemám rád scény, leda na jevišti. Vy dva jste nemožní, oba dva! Rád bych věděl, kdo to definoval člověka jako živočicha rozumového. To je nejukvapenější definice, jaká kdy byla vyslovena, člověk je všechno možné, jenom ne rozumová bytost.“
...
„S tou věrností se toho taky nadělá!“ zvolal lord Henry. „Vždyť v lásce je to jen a jen otázka fyziologická. S naší vůlí to nemá pranic společného. Mladí lidé chtějí být věrní, a nejsou; a staří chtějí být nevěrní, a nemohou; více se o tom říct nedá.“
...
„Ošklivci a hlupáci to mají na tomto světě nejlepší. Ti si mohou klidně sedět a jenom zevlovat na hru. Nevědí sice nic o vítězstvích, ale nepoznají ani porážky; aspoň toho jsou ušetřeni. Žijí tak, jak bychom měli žít všichni, nerušeně, lhostejně a bez úzkosti.“

„víte, život je zvyk, kterého se člověk velice těžko zbavuje“

Takže, jestlipak víte, co se může stát, když se začne Azrael, jehož myšlenky, kdyby existovaly v reálném vesmíru, daly by se rozměry udávat jen s pomocí rychlosti světla, nudit? A navíc, když zrovna v ten samý čas, exaktně řečeno, kdy se budoucnost přelévá do minulosti zrníčky „teď“ (jsou to přesně ty vteřiny, které v nekonečném běhu mění bude v bylo a najdete je u SMRŤE, ve všech těch hodinách a hodinkách, které tam pro nás všechny obhospodařuje), takže, zrovna v ten samý čask, kdy auditoři, kteří pečlivě dohlížejí na to, aby vesmír byl patřičně oddělen od času, objeví mezi myriádami světů ten plochý a na něm OSOBNOST, která se tam zničehonic objevila a auditorům způsobuje vrásky na čele, pardon, pardon, naši auditoři samozřejmě žádné čelo nemají, oni nemají ani žádnou osobnost, protože moc dobře vědí, jak je to nebezpečné, takže tam, kde byste hledali čelo a za ním myšlenky (nějak to prostě normální lidskou řečí popsat musíte, i když víte, že to vlastně není možné), takže, tam někde se objevila určitá zachycená nepravidelnost, a samozřejmě, je známo, že tam, kde dochází k podobným výkyvům, tak přesně tam se objevuje osobnost ... tedy „on“ ... někdo, kdo o sobě může tvrdit ... „já“ ... a to je vždycky velký problém. Že vy taky používáte zájmeno „já“ nebo „můj“? Nevyvíjíte se takhle náhodou v osobnost, že ne? To byste pak totiž mohli mít s auditory pěkné opletačky, podobné jako je má zrovna teď SMRŤ. Že by to byl nějaký žert? ... na to má SMRŤ jednoduchou odpověď: "MÁM DOJEM, ŽE SMYSLEM PRO HUMOR JSEM SE PRÁVĚ NEPROSLAVIL." Jenže Albert je z toho celý vedle: „ ...vy přece nemůžete umřít, protože jste Smrť, musel byste navštívit sám sebe, vždyť by to bylo jako s tím hadem, který si požírá svůj vlastní ocas.“ "JENŽE UŽ JE TO TAK", milý Alberte, když si Azrael něco „umane“, a Smrť si nedává pozor a začne používat osobní zájmena, začnou se dít v realitě takové nepravidelnosti, že auditoři nad nimi prostě jen tak nemůžou mávnout rukou, takže teď má i SMRŤ vyměřený svůj vlastní čas a proto se rozhodne velmi rychle: "VIDÍŠ? MÁM SVŮJ VLASTNÍ ČAS!"
„A když ho teď máte, co s ním chcete dělat?“ zeptal se Albert.
Smrť vysedl na koně. "UTRATÍM HO!"

Plop ... byl to zvuk, jaký by vydala první kapka deště, která dopadla do stoleté vrstvy prachu... „Mám takový dojem, jsem si skoro jistý ... podívejte, smrt musí pokračovat, ne? Smrt je něco, co je věčné, nemůže se to přestat dít. Kvůli tomu vlastně existuje život, ne?“

Takže, tomu je samozřejmě potřeba urychleně udělat přítrž, a jak jinak, než pro JEHO vlastní dobro, že ... no a co se týče intelektuálních kvalit, tak od toho tu jsou samo sebou mágové, aby se o to pokusili ...

A co z toho všeho plyne? ... tak na to si už musíte přijít sami ... na tuhle dobrodružnou cestu vám přidám jen ještě jeden malý, soukromý, postřeh ... Smrť je mnohem víc lidský, než ta celkem početná skupina lidí, kteří se rozhodli, že ten svůj vyměřený čas ... jen tak promrhají.

A jaké z toho plyne ponaučení? ... hlavně si nezapomeňte napsat do diáře ... „znovu se narodit“ :-).

63 18.01.2019

„Doba, kdy jsem psal Noc s Hamletem, byla pro mne nejkrutějšími léty mého života“ (Vladimír Holan)

... nejspíš proto je Holanova „báseň noci“ plná abstraktních a meditativních slov ... o konečnosti a taky věčnosti bytí, ... o poezii a údělu básníka, ... o dítěti a dětství, ... o sexu a lásce, ... o samotné existenci ...

„Kdysi, kráčeje kvetoucím vřesovištěm,
zaslechl jsem dětskou otázku proč?
a nemohl jsem odpovědět.
A nemohl bych odpovědět po tolika letech ani dnes ...“
...
„Není poznání...
Žijeme jen a jen v přeludech.
A přece jsme prochvíváni úzkostí,
že ani ty nám nezůstanou –
nebo že nám zůstanou navždycky.“
...
„Odepsal jsem ji do sněhu pod oknem,
aby počkala, až Mozart ještě jednou
vyjádří tlukot zamilovaného srdce
dvojími houslemi v oktávách ...
Odepsala mi: já už jsem dál a dobře vím,
že Janáčkovi stačily tympány,
aby vyjádřil smyslný život ženy...“
...
„Dobře vám rozumím! řekl jsem Hamletovi...
Vždyť jsem kdysi bezděky přerušil v rozhovoru dvojici,
která se k němu už nikdy nevrátila....

... Bez podnětu, bez důvodu,
bez důsledků, bez osudu
byla tu bytost v nedílné své plnosti ...
Žel, už jen spatřena: krása je ztrátou,
ledaže opakuje sebe tak dlouho,
až také láska ztrátou je...“

„Ovšem, ani nevědomost neznamená štěstí... Ale báseň je dar!"

49 18.01.2019

„V dobách, kdy mne Praha ještě deprimovala a kdy jsem ... ještě neodhalil její krásy, byla světla pražských mostů, odrážející se ve vodě, prvním signálem magičnosti Prahy. Na procházkách po těchto mostech jsem přišel na myšlenku napsat velkou báseň o člověku, bez něhož by bezpochyby tvář měst byla jiná, chudší, o Edisonovi.“
Vítězslav Nezval

A tak ze smutků života, z touhy a radosti, z toulek kolem temné noční Vltavy, ze siluet pražských chrámů a úderů pražských hodin, vznikl Edison a další Nezvalovy Básně noci ...

„Naše životy jsou truchlivé jak pláč
Jednou k večeru šel z herny mladý hráč
venku sněžilo nad monstrancemi barů
vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru
avšak noc se chvěla jako prérie
pod údery hvězdné artilerie ...“

Kdyby do těchto básní, jak sám říká, pustil denní světlo, nikdy by nevznikly, byly to noční stíny, které mu pomáhaly psát: „…láska, stejně jako poezie, potřebuje své světlo, světlo, které se k ní hodí. Kdybych byl ... vsadil začátek Edisona do denního světla, nikdy bych byl nedokončil tuto báseň. Ale takové věci se člověk nedočte v estetikách, takové věci učí básníka život“.

Nezval trávil mnoho času se svými přáteli v kavárně Slávii, není pak zas tak těžké uhodnout, proč byl blízký most Legií jeho vděčnou inspirací :-), když pod rouškou surrealismu poznával noční bary i veřejné domy, a stejně jako další umělci té doby, pil absint. Přes most Legií, kde „odrážející se lucerny na mostě jeví se jako pod vodou visící světla“, pak chodil noční Prahou domů ...

„Jak vás milovat vy cesty bez cíle
vás vy noci trópů sluncem opilé
vás vy světla světel vás vy noci hoře
vás vy světla utonulá na dně moře
vás kdož umírali jste tak vesele
budou z vás teď bambusoví andělé ...

... bylo v tom však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti ...

... na shledanou hvězdy padající s věží
na shledanou stíny v dálce na nábřeží
stíny času na nějž není žádný lék
sladké stíny snů a vzpomínek
stíny modra nebe v očích krásné ženy
stíny stínů hvězd v zrcadle vodní pěny
stíny citů jež jsou dosud bez jména
stíny prchavé jak noční ozvěna ...“

Přečtěte si tuhle báseň, abyste viděli, že třeba i cesta domů z nočního podniku ... může inspirovat :-) ... může dát vzniknout něčemu ... tak krásnému ...

58 11.01.2019

S Franzem Kafkou to je se mnou trochu složité ... asi mu nepřijdu nikdy úplně na chuť ... dokážu (snad alespoň částečně) pochopit jeho způsob vyjádření, dokážu respektovat jeho způsob vyjádření, dokážu možná i částečně obdivovat jeho způsob vyjádření, co ale asi nikdy tak úplně nedokážu, říct, že se mi líbí.
Výsledkem mých snah o pochopení Franze Kafky je hodně otázek proč? ... k nim pak několik dílčích odpovědí a nijak zvláštní důvod k další četbě /ale i přesto se o to občas pokouším, každou chvíli na něj někde narazím a pak mi to nedá a zas a znova se pokouším dostat do Kafkova světa/.
Kafka prý trpěl trýznivou chronickou nespavostí, pracoval v noci ... jeho způsob, jak bojovat s temnotou /ani ne tak tou vnější, ale spíš vnitřní/ ... bojují s ní jeho hrdinové i sám Kafka. On ... zvláštním, vlastně by se dalo říct jednoduchým a taky dost sugestivním a snovým způsobem psaní (to mě zaujalo a dokážu ho ocenit, možná až obdivovat), jeho hrdinové ... zvláštním způsobem přijetí okolností, osudu, situace (pro mě dost subjektivně iritujícím, který prostě obdivovat nedokážu), oni totiž běh událostí snášejí trpně, až lhostejně ... nijak se nebouří, nepokoušejí se řešit problém (navíc ho často ani neznají a ani se nesnaží ho odhalit), a už vůbec ne vyřešit.
Franz Kafka byl bezesporu velmi zvláštní a komplikovaná osoba, pochopení jeho způsobu chápání a prožívání světa by možná vydalo i takovým osobnostem, jako byli C.G.Jung nebo S. Freud, na velkou odbornou práci, pro mě zůstává stále spíš velkou neznámou ... které se občas pokouším porozumět :-).

PS: několik dílčích postřehů ... střípků poznatků ... konkrétně u jednotlivých povídek v sekci povídky.

52 09.01.2019

K. H. Mácha – první romantik, zoufalý pesimista, melancholický básník, který byl nejprve kritizován a neuznáván, později objevován, a nakonec obdivován.

„Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
Spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
Jak zajde za onou za onou v obzoru skalinou,
Nikdy – ach nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému útěchy jaké dá?
Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!“

Předposlední sloka Máje – skrývá v sobě celý Máchův život a jeho dílo - básník lákaný přírodou a dálkami, žijící z touhy, svíraný neukojitelnou láskou, citlivý (já bych řekla přecitlivělý) romantik ...

Jeho verše jsou plné čisté melancholie, bolestných pocitů – ztráty, zmizení, dálky – vše se nenávratně ztrácí ... nikde nic pozitivního, všude jen nenaplněné city a touha, vyvolávající žárlivost, nedůvěru a nekonečné zoufalé trápení ...

No, ano, máte co do činění s typickým romantickým hrdinou, vzpomínajícím, ale především přesvědčujícím a litujícím sama sebe, přemýšlejícím o smrti, pomíjivosti života, času a o nespravedlnosti... a tázajícím se: Proč? ... proč se dostal, tam, kde se dostal, ale především: Čípak je to asi vina?

„Klesla hvězda s nebes výše,
mrtvá hvězda siný svit;
padá v neskončené říše
padá věčně v věčný byt.
Její pláč zní z hrobu všeho,
strašný jekot, hrůzný kvíl.
„Kdy dopadne konce svého?“
Nikdy – nikde – žádný cíl."

Máte před sebou krásnou báseň – příběh se silnými emocemi, tajemnem a skrytým poselstvím ... které ovšem každý čtenář může vnímat jinak – možností je spousta – záleží jen na vás, co se právě vás, dotkne nejvíc ...

77 08.01.2019

„Nebylo před ním a není po něm malíře, který by tak široce, tak prudkým
a hrubým rozmachem popadl svou dobu a nakreslil její líc a rub."
(Karel Čapek: Výlet do Španěl)

„Směšný je, kdo žije v světě, jaký měl by být, ne v tom však, který je!
Přec přizpůsobit musíme se, jinak nelze!“ Rozkřičel se Goya, ale Agustín mu tiše praví: „Vy že tím se řídíte, chm!“ Goya odpoví již mírně: „Mezi těmi dvěma světy přece jistě cesta vede, chci ji najít, já ji najdu! Věř mi jenom Agustíne! Trpělivost měj, můj milý! “

Číst příběh Francisca de Goy byla pro mě čistá radost, dokonce několikanásobná, ale abych to vzala pěkně po pořádku:

Španělsko – to byla láska na první pohled, vlastně na první krok, loni v létě jsem měla možnost navštívit tuto zemi poprvé a okamžitě mě okouzlila a Španělsko Francisca Goyi, Španělsko, tak jak mi ho v tomto příběhu zprostředkoval autor, mi tuhle velkou, na historii, ale i přírodní krásy bohatou, zemi hned připomnělo, a byla to čistá radost znovu cestovat po téhle zemi, navíc v nesmírně zajímavé době přelomu 18.-19. století, těsně po Francouzské revoluci, v době kdy ve Španělsku stále vládla tvrdou rukou inkvizice a přitom už se o slovo hlásilo osvícenské hnutí. Španělsko a Goya mi tak zaplnili kolonku letošní Čtenářské výzvy – kniha o vašem oblíbeném místě, nebo zemi.

Francisco de Goya – obdiv, ovšem až na pohled druhý :-), na jedné straně tu je totiž ambiciózní umělec toužící po uznání a ocenění, kterého se mu nakonec taky dostane téměř ze všech stran, od Akademie výtvarných umění San Fernando počínaje po královskou rodinu konče. Jenže na druhé straně tu je Goya balancující na pomezí dvou zcela odlišných světů – sice touží po uznání a bohatství a krásných ženách a rozmařilém životě, ale zároveň pohrdá šlechtou a pohrdá i španělským absolutistickým zřízením. Na jedné straně tu je tedy Goya a jeho oficiální zakázky – portréty, náboženské náměty, na té druhé pak Goya a jeho soukromá série kreseb – s náměty intimními, a taky satirickými a výrazně kritickými. Goya, který se obrátil od náboženských témat k věcem tohoto světa, Goya, kterého obdivuji, který zachycuje svět ovládaný iracionalitou, pověrami, zpátečnickou vírou v čarodějnice a démonické praktiky, odsuzující inkviziční tribunály, kritický k poměrům, ke šlechtě, ale hlavně ke kléru, který se jen přiživuje na zbytku obyvatelstva (Francouzská revoluce je hned za rohem v plném proudu, a zpátečnické Španělsko má co dohánět), Goya, který ve své sérii Rozmarů (Los Caprichos) dává své umění do služeb osvícenských idejí, protože Rozmary, to je osobité dílo vytvořené ne na objednávku, ale z vlastní vůle a vnitřní potřeby, to proto je tak obdivuhodné. Rozmary ukazují na tradice a kulturu španělského národa, ale taky kritizují lidské chyby a neřesti, výstřednosti a omyly společnosti, jsou rozmanité, mají mnoho podob, které se neustále mění, v ohromné šíři „tónů“ – od lehce erotických, přes karikaturní až po ďábelské výjevy sabatů, Goya, je totiž přesvědčený, že malba může být výmluvnější než poezie nebo hudba.

Lion Feuchtwanger – tak to byla čistá radost, z opětovného setkání s krásným textem, čistá radost z četby příběhu, který vypráví, a tak vysvětluje Goyovu složitou osobnost – skrze precizně zpracovaný milostný příběh padesátiletého Goyi, ztrácejícího sluch, stárnoucího a dost ošklivého a Cayetany, krásné vévodkyně z Alby, druhé nejvýznamnější ženy ve Španělsku, která, říká se, byla předlohou slavné dvojice Goyových obrazů, Nahá maja a Oblečená maja (pravdou ale je, že předlohou nejspíš byla skutečná maja z lidu). Feuchtwanger tak skrze tento příběh interpretuje celé Goyovo dílo, odkrývá malíře v mnoha různých podobách a ukazuje Goyu ne jako hluchého šílence, ale jako vášnivého poživače života, žen zejména :-).

„Fantazie opuštěná rozumem plodí nemožné stvůry. Spojena s ním je však matkou umění a zdrojem jejich zázraků.“
Francisco de Goya

61 08.01.2019

„Na scéně stojí krásná mladá žena, sálá z ní nadšení a nakažlivá chuť do života – Vitka v době svých největších úspěchů. Uličnicky paroduje rozporuplné mínění veřejnosti, vysmívá se chvále i pomluvám ...“

Říkala jsem si, jaké to bude? Vitka je totiž přesně ten typ hrdinky, který se ke Kateřině Tučkové hodí :-), byla to přesně taková žena, o jakých píše, silná hrdinka s dramatickým osudem odehrávajícím se na pozadí neméně dramatických událostí dějinných (dostane se vám možnosti sledovat meziválečné velkoměsto s jedinečným otiskem přechozích epoch, sledujete Uměleckou besedu, posloucháte šlágry Voskovce a Wericha, čtete básníky Devětsilu, na zdech visí obrazy surrealistů), a navíc, Vitka byla Brňanka.
Vše je tentokrát zabaleno v nezvyklé formě – s Vitkou máte možnost se seznámit v knižní verzi dramatické hry (Kateřina Tučková ji napsala pro brněnské Divadlo na provázku), byla to výzva, takže se mi krásně hodila k odstartování té letošní – čtenářské, a navíc příjemné překvapení – ono to totiž fungovalo :-). Příběh se odvíjel naprosto plynule a přirozeně, před očima mi vyvstávaly a měnily se kulisy, odvíjely se jednotlivé scény až najednou byl konec „představení“, spadla opona a já, ještě trochu v transu, měla chuť vstát a zatleskat! Kateřině Tučkové se opět povedlo vytvořit úžasný fiktivní příběh, ovšem stojící velmi pevně a přesně na velkém množství precizně prostudovaných historických pramenů, ale především na konkrétním životním příběhu zajímavé ženy.

Příběh, knižní, a bohužel i ten životní, je to krátký (jsem přesvědčená, že z pera paní Tučkové a množství nastudovaných materiálů, by určitě vydal i na velký román, a já bych si ho určitě ráda přečetla), přesto jsem měla možnost „vidět a slyšet“ mnoho:

... vypráví o Vitčině nutkání objevovat nové podněty ...

„Jenže vy tu nejste (mladá dámo) od toho, abyste tvořila ... vy jste tu od toho, abyste se vzdělávala!“
„Tak to třeba berte jako reformu formy!“
„Cože? Bože! Prostě příliš neukázněné!“
„Inu víte jistě sám, že vaše dcera se – jak abych to řekl – zrovna neznepokojuje úctou k autoritám!“

... celé je to drzé! ... jenže má to nápad a švih! ...

„A nakonec jsem jen žasl, co jí rostlo pod rukama. V té její symfonietě bylo všechno – obavy, tíseň, vzdor, ona tu aktuální mizérii zkrátka dokázala zachytit s takovou přesností, že mně, který už slyšel ledacos, při tom běhal mráz po zádech ...“

... vypráví o Vitce rozpustilé, lehkomyslné, nedělající si hlavu s „mravním přikázáním“ :-), ale taky o Vitce nesmírně talentované a cílevědomé, krásné a vzdělané ženě ...

„Hudebníci se postupně podvolují Vitčinu řízení, jejich pohyby se sehrávají, až jsou jedním velkým, synchronně se pohybujícím organismem ... s každým dalším mávnutím taktovky je výkon orchestru přesvědčivější ... Vitčino nasazení strhlo všechny hudebníky, vstávají, potí se a vydávají ze sebe to nejlepší ... zrcadlí každý její pohyb ...“

„A navíc ... všechen ten cirkus ... mně se tomu prostě nějak nechce věřit. Co když ... co když to vůbec nebylo kvůli mé muzice? Co když se jim jen zrovna šiknu do hry? Stejně jako těm bábám z Ženské národní rady bylo dost, že nosím sukně, hudbě nerozuměla žádná ...“

... a vypráví taky o Vitce obklopené lidmi, kteří tak utvářeli její osobnost ...

„Svatá prostoto, tak ona je láska vážně slepá! Vždyť se choval, jako by mu bylo osmnáct! Starý chlap! Můj přítel! A ženatý! ... Copak sis nevšimla, jak se Martinů může celý pominout z naší Vitky?“

„Život ten příběh vypointoval, jak bych si v obavách z neúnosné míry patosu sama nikdy netroufla.“
(Kateřina Tučková)

61 03.01.2019

„Naši krutost si mnohdy omlouváme frází: „Vždyť jsou to jenom zvířata“, ale to bychom si také mohli dosadit třeba skupinu lidí, třeba „jenom židé“. Náš postoj, zvláště nás Evropanů, je panský, máme tendenci domnívat se, že jsme nadřazení (ostatním živočichům, nebo třeba mimoevropským národům).“
Erazim Kohák (Zelená svatozář)

Když jsem začala číst knížku Marca Bekoffa vzpomněla jsem si na Erazima Koháka, proto jsem na začátku použila ne slova Marca Bekoffa, ale právě pana Koháka.
I Marc Bekoff říká, „nelze si myslet, že naše vnímání světa je jediné správné“. A taky, „nelze si myslet, že zvíře je šťastné, protože chceme, aby šťastné bylo.“

Souhlasím s komentářem níže, tuhle knížku bych doporučila každému, je odborná, ale zárove%n dobře čitelná a srozumnitelná pro každého čtenáře, důležité je jen jediné ... přistupovat k čtení s otevřenou myslí :-).

Bekoff je etolog, celý život studuje zvířata a jejich projevy chování, je to tedy člověk na správném místě, je to ta nejpovolanější osoba, která může apelovat, na nás na všechny, abychom si uvědomili svou odpovědnost (když už bychom se tedy chtěli my lidé nějakým způsobem vyřadit ze světa zvířat na nějaký piedestal, je to pak na nás, abychom zároveň přijali odpovědnost, náležející takovému stavu věcí), podívejme se tedy na svět kolem sebe trochu jinak! Jak říká pan Bekoff: „musíme brát ohled na zvířecí pohled na svět a snažit se ho zkoumat.“
Naprosto s panem Bekoffem souhlasím, měli bychom se pokusit dívat z jejich (zvířecí) perspektivy a nepoužívat pouze naše hledisko. Ne že by to naše nebylo důležité, ovšem měli bychom ho chápat jen jako určitý způsob jak pochopit zvířecí chování, myšlení a taky cítění (dnes už celkem běžně přijímaný postoj i ve vědecké prostředí, který připouští využívání stejného pojmosloví, jak pro zvířata, tak pro lidi).
„Biocentrický antropomorfismus je metoda vžít se do zvířecího pohledu na svět s využitím informací o světě, v němž příslušníci daného druhu žijí. A to znamená mj., že zvířecí pohled na svět nebudeme zlehčovat.“

Ony totiž ty rozdíly mezi námi a zvířaty možná nejsou tak radikální, jak by se mohlo na první pohled zdát a jak je ještě stále dost často prezentováno. Díky takovým knížkám, jako tahle si pak možná uvědomíme naši podobnost s dalšími živými tvory, třeba nám to pomůže abychom na ně pohlíželi jinak ... než jako na „chodící, doposud nezpracované jídlo“.
Protože dnes už víme, a Marc Bekoff právě o tom píše, že u spousty druhů zvířat je zřejmé, že jsou si vědoma sebe sama, poznávají se v zrcadle, což mj. znamená určitý stupeň sebevnímání, uvědomění si sebe sama. Dnes už nemůžeme zvířatům tyto schopnosti nepřiznat a říci, že žádné vědomí nemají nebo, že bolest necítí, jejich utrpení není o nic méně důležité než utrpení člověka, protože „žádný živý tvor si nepřeje zažívat bolest“.

Ani inteligence, jako jeden z nejdůležitějších znaků, podle kterých jsme se zvykli se ze zvířecí říše oddělovat), už nezůstává jen naší doménou, v posledních letech došlo k zajímavým objevům, právě na poli kognitivní etologie. Při zkoumání zvířecí inteligence se objevilo mnoho různých důkazů, v různých kontextech, ze kterých je zřejmé, nebo které vypovídají o míře „chytrosti“, nebo jinak řečeno, o schopnosti pružně reagovat v nových a neočekávaných situacích, a taky o schopnosti plánovat dopředu. U některých druhů (asi nejznámější příklady jsou šimpanzi) bylo pozorováno, že v určité nečekané situaci dokáží řešit problémy a "hledět" do budoucna. O zvířeti se říká, že je chytré, pokud dokáže: „počítat objekty, vytvářet si pojmy a v jejich rámci rozeznávat odlišnosti a podobnosti, unikat inteligentním predátorům, lokalizovat ukrytou potravu, vyrábět a užívat nástroje, klamat druhá zvířata, a využívat složité formy komunikace.“ A dnes už víme, že jsou druhy zvířat, která tohle vše dokáží!

Mohla bych toho napsat ještě spoustu, ale víte co, lepší bude, když si to přečtete od pana Bekoffa, je to opravdu zajímavé čtení, které lze doporučit každému, koho zajímá svět kolem nás, resp. kdo přistupuje k světu kolem nás s otevřeno myslí a ochotnou přijmout jiný způsob uvažování o něm :-).

To o co se Marc Bekoff knížkami jako je tato snaží především, je prokázat, že zvířata si z naší strany zaslouží lepší zacházení a více úcty. Děkuji za každou takovou publikaci.

49 02.01.2019

"Je těžké vidět, jak naši historickou paměť, město tvých předků, bourá anonymní moc ..."

Za zvuků klavíru, třeba Bethovenovy symfonie, nebo Mahlerovy hudby, jsem se nechala pozvat na snídani v trávě, prostřenou na krásném indickém šátku, do krásně upravené zimní zahrady a poslouchala slova ... starých filozofů, ruských klasiků, zakázaných autorů, ale především, Evino vyprávění ...

Cítila jsem se tam moc příjemně, pohodlně schovaná tam v teple zimní zahrady, protože vyprávění to bylo opravdu zajímavé, ale především, vyprávěno mi bylo krásnými slovy paní Zgustové, která s nimi vládne opravdu mistrně, a tak se dobře poslouchají, čtení je pak skoro jako hudba, plyne a když s jejími tóny souzníte, je vám krásně, navzdory dlouhotrvající pražské zimě všude kolem, hned za okny. A nemám vůbec na mysli počasí, ale lidi, společnost uprostřed totality, ty šedivé ulice a pokroucené charaktery mnohých kolemjdoucích, které máte možnost pozorovat za okny ...

"Podívej se kolem sebe ... lidé u nás žijí ve věčném strachu, jen proto, že je pronásledují ve jménu štěstí ... štěstí je lež, která způsobila ta největší neštěstí. Co jiného dělají diktátoři, než že slibují ...štěstí. Sliboval je Hitler svým voličům, i Stalin zahrnoval stovky milionů Rusů lží o šťastnějším zítřku ..."

Uvidíte svět v miniatuře ... Vaše představivost pak ten obraz bude ještě dlouho dokreslovat ... a z rádia se k tomu ozve zakázaná stanice ... "ženský hlas táhle a drsně zpívá, asi se taky ve světě cítí cizí ... a za oknem teď drobně prší a je tma." ... je to píseň emotivní a dost smutná ...

Jenže pak za okny začne svítat ... a vám je zas hezky, jak sluneční paprsky osvětlují jarní ulici ... a několik paprsků proniká i k vám ... za okno ... do zahrady ... do duše ...

Zbývá už jen připomenout slova Eviny babičky, staré indické přísloví praví: "Nesouhlasíš-li se mnou budeš dvojnásob můj přítel, neboť společně se dobereme pravdy."

Jestli jste ještě nečetli, nechte se pozvat :-), přisedněte k nám, do zimní zahrady a poslouchejte, určitě nebudete litovat, alespoň ve mně příběh dozníval ještě dlouho po dočtení. Původně jsem ho označila čtyřmi hvězdičkami, stejně jako Tichou ženu, kterou jsem četla jako první od paní Zgustové, a kde se nemohla rozhodnout jestli se mi příběh líbil, nebo ne, něco v chování hlavních hrdinek obou příběhů mě totiž popuzuje, některá jejich rozhodnutí mě dost iritují, jsou na hony vzdálená mému způsobu uvažování, ale při psaní tohoto komentáře se najednou ta pátá hvězdička rozzářila ... pochopila jsem ... uznala, že si to příběhy paní Zgustové zaslouží, a definitivně se tak rozhodla, že se mi její příběhy líbí :-), navzdory hlavním hrdinkám, jsou to totiž její hrdinky a jsou své ...

44 01.01.2019

Příběh Ready Player One je takovou vizí - budoucnosti počítačových her, ale především směřování lidstva. Krize, kterou si lidstvo prochází není jen ekonomická a energetická, ale hlavně a především sociální. Ready player one je tak hlavně příběhem o úniku ze skutečného světa do světa ... kde se plní všechna přání?
... dokonalého? ... bez problémů?
Vítejte v OASIS ... ve virtuálním snu ... ve světě virtuální reality, která ale není tak dokonalá, jak se zdá ...

„Než jsem umřel,“ řekne Aborak, ... „vytvořil jsem své vlastní velikonoční vejce a ukryl ho někde uvnitř mé nejpopulárnější videohry – OASIS. První osoba, která toto vejce nalezne, zdědí všechno mé dědictví.“

Hra začíná ... boj o majetek a bohatství je v zuboženém světě to jediné, co lidi udržuje naživu ... lidstvo sjednocené společným úsilím, ... no, spíš společným cílem, prostředky si totiž volí různé, a zrovna tak způsoby dosažení vytouženého cíle ... a tak se do hry zapojují jednotlivci (individualisti), i různé skupiny, a někteří se nerozpakují zajít dál ... až za hranice virtuálního světa ...

My, čtenáři, tak máme možnost sledovat kromě dobrodružného sci-fi příběhu, vlastně dost rozsáhlou sociologickou studii ... s dost jasným závěrem - potkávat se, nebo prostě žít v realitě, je vážně o dost lepší než o životě snít ve virtuálním světě :-) ...

„Najednou jsem si uvědomil, že snad poprvé, co si vůbec pamatuju, necítím ani tu nejmenší touhu nalogovat se zpátky do OASIS.“

Svět, kam bychom utíkali před problémy - svět virtuální reality, si lidé vytvořili už dávno, to, jaká může být jeho budoucnost, dokážeme už dost reálně tušit, varování se nám dostává dnes a denně, takže zas a znova ... je to jen na nás, kam až si virtuální realitu pustíme, jak moc dovolíme, aby zasahovala do našich životů, ... nebo ... hůř ... aby je měnila a ovlivňovala ...

A příběhů, které otevírají oči ... probouzí ze snu ... vrací do života ... není nikdy dost :-).

57 29.12.2018

"strhla ho mystická atmosféra" ... a navíc "něco mu na Vilémovi z Baskervillu vadilo" ...
Pan Connery se vyjádřil jasně: "Já bych ho chtěl mít pokornějšího, opravdu františkánského. Jeho postava v románu mě tak ovlivnila, že jsem ho ani jako herec pak nedostal do pokornější polohy."
I autor se vyjádřil jasně, proč se k Ecovu příběhu vrátil: "Trápí mě pochyby, zdali jsem nebyl jen loutkou v jeho rukou."
Čtenáři Ecových knižek ví, o čem mluví, vědí, jak si dokáže Umberto Eco se svými čtenáři hrát, svádět je na scestí a pak "vyplivnout" někde úplně jinde než očekávají, takže jsem se nad Macchiavelliho pohnutkami vůbec nepozastavila, vlastně jsem je docela chápala :-), a byla zvědavá, co s příběhem zamýšlí autor detektivek.

Pan Macchiavelli sepsal jiný příběh, zaměřil se, jak jinak než na detektivní linii Vilémova příběhu a skrze pana Conneryho se pustil do pátrání na vlastní pěst.
Na začátku přijal jednoduché premisy:
"Knihy nejsou od toho, aby se jim věřilo, ale aby byly zkoumány. Nesmíme se ptát, co kniha říká, ale co říci chce ..."
a taky: "lidská mysl se zoufale chytá jistot, které mylně považuje za konečné".
K nim pak přidal odpovídající závěr:
"V našem případě to znamená objevit mrtvolu a nemít po ruce žádné vysvětlení."

A máme tu jasný cíl: "za vším je potřeba, ... znovu dokázat ...",
navzdory jednoznačným varováním: "Nech tajemství tajemstvím, stejně je nedokážeš rozluštit."

Autor se tedy pustil do práce: "znovu vykládat znaky událostí a věcí vyřčených, nebo jen naznačených..."

Za neobvyklý až nehorázný (vzhledem k Ecovým příběhům) nápad si ode mě vysloužil dvě hvězdičky, jednu pak ještě přidávám (nemůžu jinak) za Seana Conneryho :-).

41 27.12.2018

"chce palčivě vyprávět ... o pocitech z trápení a radostí běžného života"

Říká si Radůza, dětství prožila tady u nás, ve východních Čechách, je velmi osobitá, skoro se mi chce parafrázovat Lewisovu Alenku v říši divů a říct o ní, že je "svoucí", protože, to ona opravdu je, svou "svoucnost" neztratila, a proto mě zaujala, a pak samozřejmě díky její hudbě, náladové hudbě s atmosférou vycházející z folklóru, ale taky třeba z atmosféry obyčejných pavlačových odrhovaček :-).

Povídky - příběhy z Radůzina dětství, byly posledním článkem mé letošní čtenářské výzvy - bylo to hezké zakončení, s příběhy vyprávějícími o hledání pevných bodů v životě, o vyrovnávání se s vlastními chybami a poznání, že většinu "trápení" si v životě způsobujeme sami. Radůza se vydala na cestu "volnosti" - a díky téhle knížce zjistíte ... co všechno tak musela "opustit", nebo prostě, nechat za sebou. Někde níže v komentářích jsem se dočetla, že to pro ní byla vlastně taková iniciační cesta ... a s tím docela souhlasím ... své prožitky, životní eskapády, vkládá do svých písňových textů, svou minulost (dětství), jak píše níže "malpet" vložila bez příkras, se vším dobrým i špatným, co se v životě děje, taky do téhle knížky. Radůza se nijak nesnaží "zavděčit" publiku, ani čtenářům ... ona prostě skládá i píše, protože se potřebuje něčeho zbavit, ale taky si něco připomenout, ... třeba šťastné místo ... bezpečný svět dětství :-).

Líbilo se mi to ... smutnoveselé osobité příběhy byly pěkným závěrem letošní čtenářské výzvy :-).

„Jen tři typy lidí mohou zůstat neovlivněni pohledem na hvězdnou oblohu ... ti, co nic nevidí, milosrdně opilí do němoty a děti, pro které je zcela nový a podivný celý svět ...“

Nejsem nováček, co se týče Asimových sci-fi příběhů, a tak bych skoro řekla, že už to není možné, ale přesto si s každou další povídkou pan Asimov získává můj stále větší a větší obdiv. Právě jsem dočetla další sadu příběhů plných fantastických vizí – o vynálezech budoucnosti, o návštěvách mimozemských ras, o obydleném vesmíru, a samozřejmě taky o umělé inteligenci, ... ale především (a za to nejvíc sklízí Asimov můj neutuchající obdiv, a to je hlavním důvodem proč patří mezi mé stálice, oblíbené spisovatele) další úžasnou sadu příběhů o lidské povaze. Protože Asimovy příběhy ze všeho nejvíc nevypovídají o technických vynálezech, o tom, jak je využít, zneužít, vylepšit si jimi život nebo naopak zničit, Asimovy příběhy ze všeho nejvíc vypovídají o tom, jak na všechny ty možné, pravděpodobné i nepravděpodobné změny a situace, my lidé zareagujeme, jsou tedy hlavně o nás ...

Obdivuji Asimovy vize o budoucnosti, všechny ty možné, pravděpodobné či naprosto fantastické představy o možném vývoji, o směru, kterým se lidstvo bude ubírat, ale především, obdivuji jeho přesné a varující popisy vlastně naší současné reality ...protože jeho příběhy hodně vypovídají právě o naší současnosti, jsou to úvahy o dnes docela běžných a aktuálních tématech jako je neudržitelná produkce, odcizení se lidské přirozenosti, psychický tlak a pocity stísněnosti vyvolané stále se zrychlující proměnou našeho světa – kulturní i technickou (řekla bych, že obě stejně nebezpečné). Příběhy jsou to tedy hlavně o tom, jak se náš mozek evolučně vyvinul k přemýšlení :-) a co z toho vzniklo ... pokrok založený na vymýšlení stále nových a nových technických vymožeností, které nám na jednu stranu mají usnadnit život a na druhou jsou tak lehce zneužitelné, ... pokrok založený na naší touze po dokonalosti, a jak nás v tom našem počínání náš rozum na jednu stranu pohání a na druhou omezuje ...

„... pokaždé jsem vám poskytoval výhodu ... lidských pochybností“.

45 03.12.2018

„A střelců přibývalo. Vzduchem létaly kulky v hejnu, jako podrážděné včely před bouřkou.“

Už jsem psala u Poločasu rozpadu (druhého dílu), že nejsem běžný čtenář téhle akční literatury, to, že jsem se do Kotlety začetla je dílem náhody a dílem zvědavosti, vyzkoušet i něco trochu jiného. A vlastně to vůbec nebylo špatné „odskočit“ si k vedlejšímu stolu a ochutnat jinou nabídku ... a samozřejmě, musela jsem vědět, jak tohle dopadne :-).

V recenzích jsem si tak různě přečetla malé povzdychnutí od fanoušků „kotletovských šíleností“ (myšleno v pozitivním slova smyslu), že prý jim ten jejich oblíbený autor trochu vyměkl a výrazně ubylo akčních scén, mě („nepolíbenou“ kotletovským charakteristickým rukopisem) to tedy nepřišlo, asi, jak nemám z podobné literatury zkušenosti, tak jsem si spíš povzdychávala „ach jo, jen kdyby to nepopisoval tak realisticky“ :-) ... mě osobně by úplně stačil popis – viz. můj úvodní citát :-), ale tak, věděla jsem, do čeho jdu, takže je jasné, že ihned po otočení první stránky mě pohltila v rychlém sledu postupující akce utopená v litrech krve a jiných tělních tekutin, a vážně, kdyby to bylo jen o tom, vůbec bych nečetla, tohle ... brutální, syrové a drsné ... já prostě fakt nečtu. Jenže, ... za tím vším jsem objevila příběh, který mě zaujal, který má hlavu a patu a který je poměrně domyšlený, to mě překvapilo (už v předchozím dílu) a donutilo věnovat panu Kotletovi pozornost ... kterou ve finále musím ohodnotit 4* (abych byla objektivní, tak tohle hodnocení je opravdu čistě subjektivní a pouze v rámci hodnoceného čistě odpočinkového, odreagovávacího či brakového žánru, těžko bych si jinak sama před sebou zdůvodnila stejné 4* třeba pro Meyrinka, kterého jsem četla hned poté :-). Každopádně, panu Kotletovi určitě budu věnovat občasnou pozornost i nadále ... protože ono to fakt není vůbec špatné ...

... když totiž vynecháte tu akční krvavou linii, vyvstane před vámi dost realisticky promyšlený obraz postapokalyptického světa, bohužel přesně tak drsného, až brutálního, jaký by nejspíš mohl být ... v tomhle směru věřím panu Kotletovi skoro všechno ... ze vší té krve vyvstane dost uvěřitelný příběh, který má hlavu a patu, ale hlavně ... varující myšlenku ...

„Lidi jsou svině. Svět je zlej. Každej sám za sebe, to říkal táta.“
„Ne, tak to prostě není. Jsou lidi, co jsou svině. I za starých časů byli .... hamižný sobecký zmrdi, ale nakonec jsme za ně bojovali, protože tohle je taky součást toho, být člověk. Všichni nemůžou být svině a nesmí ... Takový svět odmítám přijmout.“

... abych nezapomněla, plukovník Michálek získal další obdivovatelku :-) ...

„Jen pro ten dnešní den, stojí za to žít, ... plukovníku.“

55 29.11.2018