alef komentáře u knih

„Tancujte. Tancujte až kým hudba neprestane hrať, rozumiete? Tancujte a nerozmýšľajte nad dôvodmi. Keď začnete rozmýšľať, vaše nohy sa zastavia. … Potom vám už v ničom nebudeme môcť nikdy pomôcť. Uviaznete v tomto svete a už sa z neho nedostanete. Držte krok a nezastavujte sa. Snažte sa uvoľniť v miestach, v ktorých ste skostnateli. Dajte do toho všetko. A nebojte sa, lebo sa nemáte čoho báť. … ste unavený a vystrašený.To sa stáva každému, napriek tomu nezastavujte. Okrem tancovania sa o nič nestarajte. Tancujte, ako najlepšie viete."

A tak jsem se nechala opět vtáhnout do kola … „nereálně zvláštních situací a reálně zvláštních pocitů“ … „kdo zná sílu osudu a vyrostl v typicky japonské podřízenosti, ví, že nemá cenu vzdorovat. Stačí se položit do řeky a pokojně odplout“.

V japonské společnosti jsem sice nevyrostla, navíc, řekla bych, znám ji stále jen velmi málo, přesto jsem podlehla a nechala se pokojně unášet … do uzavřeného, osamělého světa hlavního hrdiny, ztraceného, vykořeněného, jehož bezradnost v podivně odlidštěném světě nejspíš vychází právě z příslušnosti k japonské mentalitě. Několik knížek od japonských autorů (vč. pana Murakamiho) už mám na seznamu přečtené literatury, a tak si alespoň malinko troufám říct, že o ní už něco málo vím. Přesto je pro mě stále hodně neuchopitelná, divná, či podivná, ta jejich zvláštní až sebedestruktivní tendence … inteligentní a přitom čím dál víc odlidštěné společnosti, ve které nemají city žádné, nebo jen malé místo, jediné, co je důležité a co dává smysl je hledání … kvalitní práce, kvalitního bydlení, kvalitního jídla, kvalitního vztahu … všichni hledají, a vlastně neví co :-) … hledají kvalitu života , ale co to je? …žít v systému a dobře se do něj začlenit … nebo žít svobodně, podle svých představ a tak trochu mimo systém? … možná to znamená žít právě v té "jiné", paralelní, dimenzi :-) … ha, že bychom byli na stopě? … že bychom jen tak mimochodem, náhodou, narazili na onu zvláštní černou alternativní realitu z 16. poschodí hotelu Delfín? … tady to hledání totiž zdánlivě začíná ...

Pan Murakami totiž své texty vždy staví na postupném odkrývání tajemství … celý text je vždy postaven tak, aby si udržel záhadnost a ve vás udržel napětí a zvědavost. Takže pozor, nenechte se nachytat … tady nejde ani tak o napětí z hledání, jak „z“ a „do“ téhle zvláštní reality, ale daleko víc jde o hledání jiné … o hledání sebe a o hledání smyslu … kam kráčíme? … co tam najdeme? … a najdeme vůbec něco? … nebo naopak něco ještě ztratíme? … Hledat a pátrat už musíte každý sám, uvnitř … ve vlastní mysli :-). Tak vida, přeci jen jsme něco našli, sice jsme neodkryli tajemství, resp. nedošli na konec záhady, ale tak trochu jsme zase poodhalili pana spisovatele, že by jeho spisovatelský záměr? (já spisovatel, milý čtenáři, budu zkoumat hranice vědomí a podvědomí, a vytvořím si pro to tu správnou půdu … dva, tři, či více světů, …dvojí, trojí, či více (dle potřeby) linie vyprávění … a ty, milý čtenáři, ty budeš tancovat, jak já budu pískat … tancovat a tancovat a tancovat … dokud se naše cesty někde neprotnou :-) ...
PS: dosud se tak nestalo, a tak stále tancuju a tancuju … za čas k tomu nejspíš budu potřebovat další z Murakamiho příběhů (to víte, při takovém fyzickém výkonu je třeba se občas občerstvit :-) …snad přidat indicii, či alespoň náznak …

Na cestu za poznáním si vám dovolím přidat ještě jednu malou ochutnávku z „japonských emocí“ :-) ...

„Spala so mnou dva, trikrát za mesiac.
Pripadal som jej ako z Mesiaca, lebo neraz sa ma so smiechom spýtala, kedy sa tam vrátim.
„Mám ťa rada,“ poznamenala.
Nevedel som, čo jej na to povedať. Aj ja som sa s ňou dobre cítil. Bol som veľmi rád, keď som ju mohol zohriať alebo pohladkať po vlasoch. Nevedel som sa na ňu vynadívať, keď spala, keď sa ráno chystala do práce, alebo pobehovala po byte v mojom pyžame. Viem, že som ju nemiloval, ale nemôžem povedať, že som ju mal iba rád. Bolo to čosi viac, ale nevedel som to definovať.“
... co říct, ani z Marsu ani z Venuše ... tyhle emoce totiž pochází nejspíš z Měsíce :-) ... tam je „řidší“ vzduch, resp. vakuum, tak možná proto „řidší“ city … a možná by se hodilo i to vakuum.

PS 2: souhlasím s "deirdre", také mi tak úplně nesedl slovenský překlad, a jenom díky němu dávám téhle knize 4*, cítila jsem se trochu ochuzená o malý kousek atmosféry, o malý kousek toho subjektivního pocitu, který je při hodnocení celkového dojmu z knihy rozhodující … naladit se na stejnou vlnovou délku se opravdu lépe podařilo českému překladateli.

58 27.03.2019

Byl to stín blížící se války, který se snesl na Prahu: „Červánky mezi Petřínem a Hradčanami, červánky na Vltavě, k níž obracím své oči, ukončují jeden z překrásných letních dní a pohled na vlaštovky, poletující kolem věže někdejšího mlýna, naplňují mě úzkostí. Kdybych otevřel noviny, dočetl bych se na všech řádcích, že hrozí válka … hrozí zničit tyto terasy, ten Petřín, ty hradčanské věže … hrozí zničit TO město, jímž chodím … a snad právě toto nebezpečí působí, … že se ve mně rodí „nový cit“ k Praze … tento „nový cit“ … se zhmotňuje ve vteřinových setkáních s čímkoliv, nerozlišuje krásu podle toho, jak je důležitá či nedůležitá, bloudí pod širým nebem a středem samého života …“, ta číhající hrozba, která „postrčila“ pana Nezvala psát si osobitý deník … a stát se Pražským chodcem.

Byli to impresionisté: „byl to jeden letní večer, zcela zahalený náhlým deštěm, byl to netušený lesk ulic a deštníky, co mně před několika lety po boku kohosi milovaného otevřelo tajemnou branku do podivuhodné říše jmenovaného impresionisty.“, a pak zvláštní surreálně snové cítění, „nový cit“, který inspiroval pana Nezvala, k deníkovým záznamům z kterých vznikla všemi barvami duhy zářící ... básnická próza: „Řekni mi oko, které ses zastavilo nad bílým listem papíru této knihy ve chvíli, kdy jsem ji sotva započal psát, řekni mi, oko, … jež jsi vidělo na prachu pražských dlažeb rýsovati se všecky tyto stopy, čím nám bude Praha, až tyto řádky dospějí ke konci. … Řekni mi to, anebo ne. Raději mlč. Ty víš, co je to mlčenlivě upírat pohled od nějaké tvrdošíjně se vnucující zdi, která si osobuje právo z důvodů, které málokdy chápeme v plném světle (to proto, že se člověk málokdy zastaví…), hypnotizovati nás, jako by se mělo na ní náhle zjeviti písmo, anebo alespoň kresba, ne-li náš celý obraz.“

Byly to také pražské mosty a noční světla odrážející se na hladině řeky: „vidím před sebou jak jen možno nejživěji chvíle svého někdejšího vzrušení, kdy, jsa v Praze dosud cizincem, jenž je víc než často deprimován, jsem se procházel pln rozechvění po mostě Legií a pil tajemství, jež pro mne měla ta neustále se chvějící a podivuhodně kolmá světla obrážející se na hladině Vltavy. Tato světla a jejich tajemství, to byly první uhrančivé pohledy, jen na mě upřela Praha.“, které učarovaly panu Nezvalovi a donutily ho, „stát se hledačem“, toho zvláštního světla, vycházejícího z nočními lampami osvětlené Vltavy, z měsíčním svitem osvícených starých a oprýskaných uliček, či z lesku výkladních skříní. „Kdykoliv se vracím z cizích měst, pro jejichž krásu mám oči otevřené, do Prahy, mezi její mosty a věže, jsem šťasten, že smím žít v tomto městě, že je smím opěvovat, že se mohu pokoušet definovat jeho tajemství.“

A byla to láska: „Tak naše láska k Janu Nerudovi může se státi jednoho dne svědkem, že budeme hledati s trpělivostí člověka, poháněného tušením, ono kluzké místo, kde si tento veliký stařec zlomil nohu. Tak vstoupíme do hospůdky, kde sedával Jakub Arbes, abychom spatřili barvu kouře a okenic, na něž upíral pohled, za kterým se rodila jeho romaneta.“, a okouzlení a pokora, k básníkům a spisovatelům generací předchozích, či předcházejících :-) (protože to oni vyšlapali ty stopy, které pan Nezval tak urputně hledal ... a následoval).

Bylo to hodně osobité, a bylo to tak nějak krásně poeticky křehké ...

PS: Musím se připojit k 1amu a poděkovat milé Marušce za krásný komentář a za inspiraci ... mám to totiž stejně, vím, že se na ni mohu spolehnout :-).

61 25.03.2019

„Víte, co se taky může stát, když si nedáte bacha a dovolíte démonovi dělat problémy, že jo?“
Že nevíte? Já to taky nevěděla, až do chvíle, kdy mi letošní Čtenářská výzva přihrála další „úlovek“ … v podobě toho „nejošklivějšího démonka, jakého si dokážete představit“ :-).

Přidanou hodnotou je pak seznámení s Clivem Barkerem, který je prý spolu se Stephenem Kingem považován za jednoho z nejúspěšnějších autorů hororové literatury 20. století. Seznámení ovšem proběhlo v poněkud netradičním hávu, protože jsem si díky tématu ČV – kniha, jejíž název je v rozkazovacím způsobu, vybrala asi ne úplně typickou Barkerovu knihu, myslím, co do žánru, protože příběh, který jsem si vybrala, není příběhem hororovým, ale, jak jsem záhy zjistila, příběh z pole fantasy s hororovými prvky, což se ve finále ukázalo, jako dobrý tah, protože jsem daleko víc čtenář fantasy, a daleko míň čtenář hororové literatury, následně tedy i mé hodnocení vychází z uvedeného :-).

„Každý má rád v příbězích jistou dávku hrůzy. Ohavnosti, díky nimž jsou pak projevy lásky o to vítanější. Takže nemusíte dělat nic jiného, než mě pozorně poslouchat a zapamatovat si ty hrůzy na později. Pak budete moct říct lidem s rukou na srdci, že to všechno máte z naprosto spolehlivého zdroje.“

Přejděme tedy rovnou k věci, pan Barker mě v podstatě mile překvapil … originálním a /k mému překvapení/ vtipným nápadem. Takže přiznávám, sedla jsem mu na lep, nechala se chytnout do pasti nejen paralelních dimenzí světa Dole a Nahoře, ale především … do pasti slov a metafor, kterou na nás čtenáře „poťouchle“ použil :-).
Nedávala jsem si pozor, takže, jakmile na mě Jakabok promluvil (varování viz. výše opravdu není jen tak, démoni dokážou dělat problémy) slova mě chytla a už nepustila, ale nebyla to zas tak špatná zkušenost, naučila jsem se totiž něco o světě: „Jako třeba? … Že je to místo, kde ať děláš cokoliv nebo ti na čemkoliv záleží, dřív nebo později o to přijdeš a nemůžeš s tím nic dělat.“
A taky o slovech: „Tehdy jsem poprvé pochopil sílu toho, na co se právě díváte. Myslím slova. … Byl jsem uvězněn v těchto stránkách, chycen do pasti slov, která právě čtete, a většinu času ponechán ve tmě, když kniha ležela mnoho století někde na polici mezi knihami, které nikdo nikdy neotevřel.“
Já ji ale otevřela, a tak se mi Barker představil jako autor mírně vtipného fantasy hororu s překvapivým dějem, a pobavil docela zajímavým popisem jiných světů (kde ovšem tradičně bojuje dobro se zlem), a taky, s tím souvisejícím, celkem svérázným popisem „jiných“ mezilidských, či „mimolidských“ vztahů. Takže mohu hodnotit jako příjemně oddechové, ale taky trochu „poučné“, ve smyslu, určitě si najdete, o čem přemýšlet, čtení, které mě bavilo, za mě tedy něco mezi 3 a 4 *, a protože se přidávám k Nymphetamine, která se, po právu, Jakaboka trochu zastala, je to za 4 krásné *.

„Pomyslete na tu absurditu! Existuje něco ve vašem nebo v mém světě, Nahoře nebo Dole, co je tak dostupné jako slova? Pokud se drahocennost věcí odvíjí od míry jejich vzácnosti, jak drahocenné mohou být zvuky, které vydáváme, … Je jich nadbytek. Vypouštíme je z úst a dnes a denně je zapisujeme po miliardách. Pomyslete na to, co všechno slova vyjadřují. Svádění, hrozby, požadavky, prosby, přání, nadávky, osudy, prohlášení, diagnózy, obvinění, narážky, závěti, rozsudky, milosti, zrady, zákony, lži a svobody. A tak dál, slova nikdy nekončí...
… Slova umí čekat!“

Připadá vám to jako zlý sen? … je to mnohem horší, je podivně znepokojivý, zvlášť, pokud vám začne připadat … věrohodný :-).

52 20.03.2019

"Pokud nikdo z vás nejezdí po zapadlých venkovských cestách, zbytečně bych vám to líčil - stejně byste mě nepochopili. A tomu, kdo po nich jezdil, to nehodlám ani připomínat. A tak to řeknu jen stručně ...
N ... na ty vaše cesty ... vykoktal jsem zdřevěnělý ... si člověk mu ... musí ... zvyknout.
To máte tak, pane doktor, odpověděl mi vozka. Jezdím po nich patnáct let, a přesto si ne a ne zvyknout ..."
(Zápisky mladého lékaře)

Bulgakovova satirická poloha mi sedí ... rozehraná tak, že zpochybňuje realitu svými snovými, fantastickými, ztřeštěnými až fantasmagorickými motivy, situacemi vyprávěnými zkreslenou optikou, groteskní a vyhrocenou až do absurdity, díky pestrobarevným detailům, a pak taky mnoha náhodám (neočekávaný vynález, revoluční chaos), které způsobují záměny či fatální omyly, možností je opravdu spousta. Výsledkem je pak obraz ruského člověka, oslavujícího vědecký pokrok navzdory všem možným i nemožným varováním, často nedostatečně vzdělaného nebo alespoň různě zmateného (třeba přemírou totálně rozbujelé byrokracie), ješitného, zištného, povrchního, prospěchářského, ale také zoufalého (z nenaplněných očekávání), marně hledajícího, tápajícího, či plného strachu (z nedostatku peněz, víry, postavení), a tak podléhajícího neřestem či slabostem, ale taky pochybnostem a obavám, vyvěrajícím z lidské hlouposti, slabosti, ignorantství, pověr ... ve výsledku, dostávajícího se tak až do krajních existenciálních situací.

A tohle vše spojené dohromady... jsou pak tragikomické Bulgakovovy příběhy, které mě vážně baví. Baví mě totiž číst, pobavit se, ale zároveň být neustále ve střehu, protože manipulováno není jen s postavami Bulgakovových příběhů, ale taky se čtenáři. Vážně si dejte pozor! :-) ... Následujte autora, ale zároveň ho bedlivě sledujte! Budete totiž přecházet z místa na místo, od scény ke scéně, a to vyžaduje koncentraci. Budete totiž nuceni, tváří v tvář textu ... přijmout, co bylo vyřčeno!

"Iluze byla tak dokonalá, až se zdálo, že se hromově rozesměje ...
Zmizelo město na úpatí hor. ... Buď prokleto. ... Konec. Všemu je konec ...
Kam jedu, kam?
Mám na sobě poslední košili. Na manžetách kostrbatá písmena. V srdci těžké hieroglyfy. Jen jeden tajemný znak jsem rozluštil. Znamená - běda mi! Kdo mi rozluští ostatní?"
(Zápisky na manžetách)
... určené: "Ruským spisovatelům, kteří plují, cestují a strádají."

Co zbývá? Snad jen ...

"Pijem dnes! Pijem zítra!
Pijem celý týden - ex!
Ještě jednou ... znovu - ex!"
(Dům č. 13)

47 18.03.2019

Jeden den v gulagu - obraz běžného života v lágru, kde život vězňů plyne v stále stejných, léta zaběhnutých, kolejích ... jeden den v pekle.
Jeden jediný den "v hlavě" člověka - vězně, který už dávno přišel o vše, psychicky i fyzicky zdevastovaný ... jeden jediný den prostého a "dokonale" skromného člověka, který se nesnaží jakýmkoliv způsobem vybočit z řady, jakkoliv na sebe upozornit, naopak, jediné o co se snaží, dokonale splynout s okolím, a tak přežít ...je dost těžké si to i jen představit ... atmosféru, jako směsici strachu a lhostejnosti ... atmosféru jako směsici rezignace a boje o přežití ... atmosféru vězeňské reality ... absurdnost podmínek ruských pracovních a vězeňských táborů, jejichž smyslem je jediné ... zničit člověka "uvnitř" ... a je velmi těžké si i jen představit, že přesto může v nitru zbýt "lidství" ... že přesto všechno je možné stále v sobě nosit "cosi lidského" ... že navzdory mezním podmínkám, totálně nelidským a krutým, jsou vězni stále lidé, mezi nimiž je možné najít přátelství, či solidaritu a vůli ... žít.

"A Šuchov si dobře zapsal za uší slova svého prvního parťáka Kuzjomina — byl to starý táborový mazák, v třiačtyřicátém roce seděl už dvanáct let, a řekl jednou na holoseči u ohně nové várce svých zelenáčů, které přivezli z fronty: „Mládenci, tady platí zákon tajgy. Ale kdo je člověk, dokáţe žit i tady. Víte, kdo v táboře zajde? Kdo vylizuje misky, kdo věčně dřepí na marodce a kdo chodí práskat k bezpečákovi." Pokud jde o ty práskače, to tedy přehnal. Ti si vždycky krk zachrání. Jenže ta záchrana stojí cizí krev. "

PS: postřehy k některým dalším povídkám, v sekci - povídky.

85 10.03.2019

"... povím podobenství o lidech, kteří se domnívají, že dělají věci, jež si Bůh Všemohoucí přeje, aby dělali. Uděláte dobře, když si mezitím, pro poznání pozadí tohoto podobenství, přečtete všechno, nač přijdete, ... o španělské inkvizici.“

Do rukou se Vám dostalo, v podobě sci-fi příběhu, velmi podařené „podobenství o člověku“, vypadá jako diapozitivy laterny magiky morbidních představ, a taky je plné inteligentní satiry a svérázného černého humoru ... tedy - Kurt Vonnegut Jr. ve skvělé formě, takový, jak ho mám ráda (z mé strany je to poměrně dlouhodobá a skoro si troufám říct, že trvalá, záležitost :-).
Ale teď už k tomu, co vás v tomto příběhu čeká ...dostane se vám spousta zajímavých, vtipných až sarkastických a věřím, že i užitečných, informací:

... že není nejmenší důvod, proč by dobro nemohlo triumfovat stejně často jako zlo, protože triumf čehokoli je záležitostí čistě organizace: „Existuje-li něco takového jako andělé, věřím, že jsou organizováni po způsobu mafie.“

... že každý, kdo má chuť, či potřebu nějakým závažným způsobem změnit svět, musí mít „dar komediantství, ochotu s radostí prolévat krev druhých a musí mít po ruce nějaké přitažlivé nové náboženství“, které by mohl zavést v krátkém období kajícnosti a zděšení, jež zpravidla přicházejí po uskutečněném krveprolévání ... a abych nezapomněla: „Každé fiasko pozemského vůdcovství lze vysledovat k nedostatku alespoň jednoho z těchto tří předpokladů na straně vůdce.“

... a taky si pak už dokážete velmi dobře a plasticky představit, jaké to je, být svobodný: „„a pak si snažím představit, jaký to bude, a vidím jenom samý lidi. Postrkují mě semhle, postrkují mě tamhle - a nic jim není vhod a jsou pořád naštvanější a naštvanější, poněvadž nedokážou bejt z ničeho šťastný. A hulákají na mě, protože já je šťastnejma neudělám, a znova se jen strkáme a přetahujeme.“

... a protože už víte, že zlo i dobro mohou triumfovat stejně často, je tu další rada, pokud zrovna budujete, nebo se chystáte zbudovat, svou vlastní finanční (či zprostředkovací, či dokonce špionážní) organizaci, věřte že všechny jsou založené na společném základu: „ na hrubé síle hotových peněz a dokonalém porozumění pro chytré, zlomyslné, nespokojené lidi žijící za lokajskými fasádami.“ ... protože právě takoví lidé „s radostí přijímali (nejen) marťanské peníze a rozkazy. Nekladli žádné otázky. Byli vděčni za příležitost rozhlodávat jako termiti pražce ustáleného řádu.“ ... a ještě, velmi důležité! ... „Pocházeli ze všech společenských vrstev.“

Jestli vás páně Vonnegutovy rady, informace a postřehy zaujaly, věřte, že tahle knížka jich je plná, a určitě vás budou na pozadí skvěle napsaného sci-fi, bavit, pokoušet a poučovat :-).

A na závěr ještě trochu toho pozitivního, samozřejmě od pana Vonneguta (malino přidané hodnoty, z jiné jeho knihy): „To, že někteří z nás umí číst a psát a trochu počítat, ještě neznamená, že si zasloužíme dobýt vesmír.“ (Hokus Pokus, 1990)

A na úplný závěr si dovolím předat výzvu, jak v knize zjistíte, jedné velmi důležité osoby, Winstona Nilese Rumfoorda: „Jestliže nabudete dojmu, že tento dopis vrhá sebeslabší světlo na otázku, k čemu je vlastně život, budu vám velice zavázán, když mi zatelefonujete domů.“

61 08.03.2019

„Jsem ten, jemuž jsi naslouchala
v půlnoční tichou hodinu.
Má duše ke tvé šepotala,
ty smutek můj jsi uhádala,
můj obraz viděla jsi v snu.
Jsem ten, jehož zrak naděj ničí,
sotva naděje rozkvete;
jsem ten, jenž nemá lásku ničí
a srdce všemi prokleté.
Mnou nevládnou, věz, prostor s časem;
jsem bič svých rabů pozemských,
poznání, svobody král já jsem,
sok nebes, země jsem zlým hlasem ...“

Bylo to krásné, krásné, krásné ... bylo to romanticky krásné :-) ... před očima se střídaly obrazy krajiny ...
„A již rozprostřel před ním jiný
živoucí obraz žírný kraj.
Plameny květů, gobelíny
gruzínských dolin, tichý háj,
mír, štěstí, pravý zemský ráj!“

... propletené s příběhem ... . o zmučeném, hledajícím srdci, toužícím po lásce a přitom tak osamělém v nekonečném prostoru ...
„Nicotné zemi Démon vlád,
sil zlo, však sil je bez rozkoše.
Když nesetkal se s odpůrcem
umění svého, zájem o vše
ztratil a zlem byl znechucen ...“

... obyčejná lidská vlastnost vedla Démona – nespokojenost ... a taky věčná touha ...
„Vládneš mým snům, v své moci máš mě,
nezdejší láskou mám tě rád
vášnivě, nekonečně, strašně -
jak ty nemůžeš milovat.“

Už staří pohané se k démonům stavěli, jako k síle ... vlastní všem. Vtěsnali do nich veškeré zlo, které pochází z podstaty člověka ... zlo, jako pudovou záležitost, vycházející z našich vnitřních pocitů, „opatrujeme“ v sobě každý svého démona? ... Lermontov ho v sobě měl ... "vykázaného z blaženství a dokonalosti a přitom vědoucího o nich", a taky "uvědomujícího si zároveň, že návrat je stejně nemožný, jako je neuskutečnitelná harmonie tady na Zemi" ... ve vyhnanství. A to byl pro něj nepřijatelný „zákon“, s kterým se prostě nesmířil ...

Tamara: „Miluješ mě? Proč? Odejdi, duchu zlopověstný ...“
Démon: „Proč, krásko? Sám ti nepovím. Nadějí novou unášený s větrem, s věncem trnovým, i neřestnými rozkošemi ... v své moci máš mě ...“
Tamara: „Proč sis mne vybral k obžalobě a k steskům? ... Škodíš všem...“
Démon: „I Tobě?“
Tamara: „Mlč, uslyší nás!“
Démon: „Sami jsme.“
Tamara: „A Bůh?“
Démon: „Ten v nebi je a nedbá o naše lidské trampoty.“
Tamara: „A trest? A peklo se svým děsem?“
Démon: „Co peklo – když v něm budeš Ty!“

55 06.03.2019

„Příběhy jsou nejdivočejší ze všech šelem, zaburácel netvor. Příběhy vyslídí svou kořist, doženou ji a nakonec zadáví“

„Příběhy jsou velice důležité, podotkl netvor. Někdy jsou důležitější než cokoli jiného. Bývá to tehdy, sdělují-li pravdu.“

Tohle není knížka s pohádkovou atmosférou, ale sdělené poselství, které může velmi ovlivnit a zasáhnout ... možná způsob, jak hovořit s dětmi, pokud to je třeba! ... o velmi smutných věcech. Netvorovy příběhy totiž nejsou vybrány nahodile ... ukazují, že lidé nejsou vždy takoví, jak se může zdát, a také, že umírají i lidé, kteří si to nezaslouží ... a v neposlední řadě, třeba také, že je v takových situacích někdy potřeba dát průchod i negativním emocím ...
„Skutečnost nám často připadá zcela pomýlená. Království dostanou prince, jakého si zaslouží, dcery sedláků bezdůvodně umírají a čarodějnice se občas dočkají spásy. Vlastně docela často. To by ses divil, jak často.“
Pro tyto účely knížka jistě vhodná a citlivě sepsaná. Proč tedy 3 hvězdičky? Knížka je primárně určená dětem, ale mě o tom tak úplně nepřesvědčila. Slova, umně sestavená vypráví příběh tou správnou formou, sestavenou dětem "na míru", jejich obsah ale pak míří spíš k dospělým? ... kdy se pak "pere" s dětskou formou sdělení ... jak už jsem řekla, dětem, pokud to je třeba, ale tak úplně k běžnému čtení ... o tom nejsem přesvědčená.

„Ještě stále nevíš, proč sis mě zavolal, že? zeptal se netvor. Pořád netušíš, proč jsem za tebou přišel!"¨

PS: otazník je na místě, pochyby přetrvávají ... nejen o počtu přidělených hvězdiček.

63 04.03.2019

„ten vír zved velkej prašnej mrak, kterej se rozprostíral nad americkou nocí ...“
... a pak přišlo jaro ... nejlepší čas na cestování ...

„Vejdu se k vám? ... Jasně naskoč si, je tam dost místa pro každýho ...“
„Jednoduchost týhle jízdy mě naplnila úžasem; ani nečekali, až se nahoře usadím, a řidič dupnul na plyn; ztratil jsem rovnováhu, ale jeden stopař mě chyt za ruku.... ani jsem si ještě pořádně nesednul a někdo mi vrazil do ruky flašku s kalným zbytkem podomácku pálený whisky ...“

A tak jsem se, za zvuků nahrávek George Shearinga a Slima Gaillarda, s nimi pustila na cestu ... spolu s hudbou poslouchala vyprávění o jazzu, pití, holkách, drogách a ... svobodě.
Ocitla jsem se na té „nejpůvodnější“ cestě ... sepsané horečně a v chvatu mezi druhým a dvaadvacátým dubnem na velkou roli dálnopisného papíru ... na té nejopravdovější ... totiž, popsané tak, jak ji původně Kerouac zaznamenal, ještě předtím, než se dostala do rukou nakladateli a korektorovi ... tedy zaznamenávající do posledního slova ten nejautentičtější příběh ...
... o chlápcích, kteří jedou stopem napříč Amerikou, pátrají po něčem, co stejně nenajdou, ztratí se na cestě a „vrátí se zase zpátky s nadějí na něco jiného“ :-).

Všechno, co si Kerouac během cesty zaznamenal do cestovních deníků se pak skutečně stalo hlavním příběhem – v něm se pak smyšlený děj prolíná právě s těmi skutečnými zážitky ... fikce a pravda ... pro Kerouaca to hraje důležitou roli, je to pro něj totiž „způsob, jakým vědomí skutečně prožívá všechno, co se odehrává“ ...
„... a tak jsme se hnali spolu ulicí ...v tom ranním rozdychtění, ze kterýho se později stalo něco mnohem smutnějšího a povrchnějšího ... ale v tý době jsme tančili po ulicích ... jen já jsem se šoural, jako jsem se v životě vždycky šoural za někým, kdo mě zajímal, protože jediný lidi, který mě zajímaj, jsou šílenci, který šíleně žijou, šíleně melou, chtěj všechno najednou a hned, nikdy nezívaj, nikdy z nich nelezou všední banálnosti, ... ale planou, planou a planou nocí jako římský svíce ...“

Vy, čtenáři, máte jedinečnou možnost, hnát se ulicemi, silnicemi napříč Amerikou, s nimi :-) ... sledovat sen o pohybu ... sledovat život, ale i jeho náhražku v podobě drog, které umožňují cestovat vlastním nitrem, a díky nimž se svět (zdánlivě) promění ... a pak všechno, co děláš, je skvělý ... a i všechny ty historky ... o přátelích, rodině, Burroughsovi, o lidech ze Západu, o Jimovi Holmesovi, hrbatým šejdířovi, vášnivým karbaníkovi, nedostižným hráči kulečníku a teploušským světci v jedné osobě, o kámoších z dětství, z ulice ... dávají smysl ... anebo ne, vždyť je to šumák :-).

„Jedeme do El Ej ... vyřvávali jeden přes druhýho ... co tam budete dělat? ... Jak to máme vědět? A není to snad šumafuk? 

.. energie se prostě jen střetly ... a spustily vír příštích šílených událostí ... 

„Šlo to rychle, protože cesta je taky rychlá, ... mezi druhým a dvaadvacátým dubnem jsem napsal román o 125 000 slovech ... příběh je o tobě, o mně a o cestě“
... z dopisu Jacka Kerouaca jeho příteli Nealu Cassadymu (kdybyste nepoznávali, tak to je ten „svatej hochštapler“ Neal), který s ním cestu absolvoval, protože to byl on, „kdo po mém boku s úsměvem sledoval u železniční tratě západ slunce“ ... a nerada bych zapomněla i na toho druhýho, on je totiž pro změnu „úžasnej smutnej poetickej hochštapler“, no jasně, že to je Allen Ginsberg.

I mě „jednoduchost týhle jízdy“ naplnila úžasem, užila jsem si to ... jen jsem si musela dávat trochu pozor, abych neztratila rovnováhu :-) ... „profrčeli jsme totiž právě další křižovatku, dalšího městečka a minuli řadu vysokejch vychrtlých chlapů v džínách, který se shlukovali kolem slabejch světýlek na poušti, jak můry, a zase jsme se ponořili do bezedný tmy ... hvězdy nad hlavou nám svítily stále jasněji a výrazněji“ ... byla jsem totiž dost daleko od domova, utahaná a rozhozená z úmorný cesty ... poslouchala jsem všechny ty smutný zvuky, civěla na popraskanej strop a asi patnáct divných vteřin jsem měla pocit, že nevím, kdo jsem“ ...
PS: kdyžtak napište, jak jste to měli vy? :-).

47 04.03.2019

„Nikde nemaj takovýhle hrozící město, který z gerů stahuje plstěnou plachtovinu a oblíká je do rozpukanýho betonu. Který se panelama dotýká oblaků a gerama vrůstá do posvátný nekonečný stepi.“

Velké překvapení! Vůbec bych si netipla, že mě jednoduchým, prostým jazykem přiblížené osudy jedné mongolské rodiny tak moc „chytí“. Petra Hůlová se pro mě stala objevem letošního roku :-).
Co jsem očekávala? Každodenní příběhy vyprávěné 5ti ženami z tří generací jedné mongolské rodiny.
Co jsem dostala? Naprosto originálními, neotřelými, nápaditými a nesmírně zajímavými jazykovými prostředky vyprávěný příběh. Je jeden: jedna rodina – jeden příběh, mění se jen perspektivy, úhly pohledu jsou různé, vždy totiž záleží na tom, kdo se dívá, a každá z těch 5ti žen se dívá trochu jinak, a tak i vidí něco, někdy trochu a někdy radikálně, jiného ...
... všechny se vystřídají v roli vypravěčky, všechny popisují ohromující kontrast mezi tradičním polokočovným životem ve stepi, mezi starými rituály a tradicemi, životem v malém místním komunitním centru (nebo centrální, či centralizované, vsi, jak to chcete nazvat) a životem ve Městě, se všemi jeho destruktivními účinky, kde ne každý dokáže obstát, protože realita života v něm je natolik „fantastická“, jako v dost divokých snech, zdá se totiž, že čím víc informací o okolním světě získáte, tím míň jste najednou schopní mu porozumět ... a rozlišit krutou realitu.

Co pak nejvíc vyzdvihuji, je text samotný ... nepřetržitý proud myšlenek ... vypořádávající se s realitou, roztříštěný ve vzpomínkách, ukazující často na skrývanou touhu po svobodě a vlastním názoru.
A úplně nejvíc se mi pak líbí naprostá jazyková přirozenost textu ... je velmi spontání (i díky původním mongolským výrazům, které neruší, naopak, dodávají textu právě na přirozenosti, hledat, co který výraz znamená opravdu nemusíte ... z kontextu většinou záhy, celkem přirozeně, pochopíte).
Vyprávění je to pak na jedné straně empatické, a až naivní, ovšem na té druhé, ... cítíte určitou necitlivost, povrchnost až frivolnost s dost značnou dávkou drzosti, behozhlednosti, vulgárnosti až obscénosti. Jako celek to pak působí, jako velmi rafinovaný text, který jen vypadá, nebo se tváří, trochu naivně, ale vůbec takový není, těch variant, jak se k textu postavit je víc, stejně, jako úhlů pohledu z kterých je vyprávěn (minimálně 5, ale, když budete hledat, je jich tam víc, co postava, to další alternativa :-). Osobní zážitky a názory na proběhlé události se tak všechny různě prostupují, jsou vzájemně porůznu konfrontovány, ale především, všechny spojené dohromady ... relativizují pravdu, a tak, to co je skryto uvnitř a můžete jen tušit ... musí, ovšem leze na povrch dost neochotně, a ví, proč ...

Že tahle útlá knížka je prvotina, mi v podstatě vyrazilo dech ... netradiční kulisy ji pak udělaly výjimečnou, s Petrou Hůlovou jsem se tak určitě nesetkala naposledy :-).

„Ten příběh jsem slyšela mockrát. Mockrát mi ho matka vyprávěla (…) tak jsem si zas lehla, kolenama stiskla deku a dýmovym otvorem pozorovala nebe, který bylo tak modrý a nehybný jako kus nalepený látky. Jako kdyby na vrchol geru někdo připlácnul chatak.“
... „Asi se taky těšila na malýho bátara, na vnuka, a Ojuna bylo obyčejný holčičí mimino jako my všechny před ní.“

65 04.03.2019

„Pes bez domova se potuluje v ulicích Moskvy a rozhodně nemá lehký život, jelikož s ním každý jen opovrhuje a s chutí si do něho kopne. Jídlo si hledá v odpadcích a po letitých zkušenostech už ví, na co nebo koho si dávat pozor ...“

Novelu Psi srdce jsem měla vyhlédnutou už delší dobu – příběh, který není „jen“ satirou, ale taky výbornou groteskou, a navíc s prvky fantasy, takže pro mě jednoznačně kladné body, jasný výběr a důvod proč se s Bulgakovem občas potkávat.

V ruské společnosti asi neměl Bulgakov problém najít dost a dost témat vhodných ke kritice :-). Takže tradičně zamířil na morální i politické problémy, zesměšňujíc zejména mravní nedostatky společnosti i jednotlivců ... a že do hlavní postavy Baryka, pardon Barykova, se jich vešlo opravdu požehnaně :-). Bulgakov naprosto dokonale taky využívá fantasy prvek (a v tom ho obdivuji) ... nabízí mu totiž spoustu zajímavých možností, jak ukázat na hlavním hrdinovi, Barykovi ... chování naprosto "vychýlené", může se totiž díky tomu pohybovat daleko za hranici toho, co je možné považovat za normální ...
A tak se Barykův vzhled, i jeho chování, vymykají průměrnosti – ve vztahu ke společnosti, ale ještě spíš, ve vztahu k tomu, co lze vůbec definovat slovem „člověk“.
Od Barykova pak můžete čekat ... že je díky všem okolnostem dost svůj ... jako nekulturní, zaostalá „figurka“ plná přílišných ambicí, přílišné drzosti a naprosto zjednodušených představ o světě ... kterému se snaží přizpůsobit? ... nebo snad uvést život do souladu s „civilizovanými“ vztahy mezi lidmi? Ani moc ne, spíš můžete čekat, že uvidíte zbabělce, přeochotně se podřizujícího silnějšímu, nebo taky zbabělce, který dokáže překroutit skutečnost ve svůj prospěch a s ďábelskou obratností využít všeho co mu umožní nějakým způsobem „pohodlný život“, využívajíc všeho, ať už je to způsob jakkoliv podlý ...

Bavilo mě to ... faustovská témata – jako je touha po poznání, věčné mládí, stvoření homunkula, bavila mě karikatura hlouposti a primitivizmu, nekulturnosti a povýšenecké tuposti ... užila jsem si návrat ke grotesce ukazující s krutou ironií na všechny ty absurdity nejen ruské společnosti ... ale přeci jen, té především ...

„Já prosím neříkám nic, jednou je sociální revoluce – topení fungovat
nemusí. Ale ptám se vás: proč začali všichni, sotva to vypuklo, běhat ve
špinavých galoších a válenkách po mramorovém schodišti? Proč dodnes
musíme dávat galoše pod zámek? A ještě k nim postavit policajta, aby je nikdoneukradl? Proč nenechali na schodech koberec? Karel Marx snad koberce
zakazuje?“

„Všude jen samý
pták a květ.
Vlaštovko,
pojď
se taky proletět!“

S příběhy paní Zgustové to se mnou nebylo tak úplně přímočaře jednoduché, musela jsem si k nim najít cestu. Téměř od první stránky prvního příběhu jsem věděla, že mě zaujala, a že se mi líbí její vytříbený jazyk, postupně jsem pak zjišťovala, že její příběh je nejen čtivý, ale také precizně vystavěný a propracovaný. V podstatě jsem neměla důvod nepodlehnout kouzlu jejích příběhů okamžitě, a přesto se to nestalo, příčinou byli hrdinové (resp. v případech minulých – hrdinky) jejich příběhů. Už od počátku mi ty dámy prostě neseděly :-), jejich způsoby uvažování mě, skoro bych řekla, až popuzovaly. Tenhle svůj „odstup“ od hrdinek paní Zgustové jsem si ovšem vyřešila už u knížky č. 2 (Zimní zahrada), kdy jsem se rozhodla respektovat pojetí autorky, respektovat její hrdinky, právě proto, že jsou její a jsou takové, jaké je chce ona mít, a rozhodla se užít si její příběhy takové, jaké jsou ... a s tím jsem se pustila i do Peppermint frappé.

Leccos mi to ulehčilo :-) ... soustředila jsem se na krásný a poetický jazyk, příběh si tak daleko víc užila, a možná proto jsem už neměla takový problém rozhodnout se mezi třemi a čtyřmi *, tentokrát má volba byla docela jasná, a navíc, ta čtvrtá * je jednoznačně za haiku, které jsem k mé velké radosti v textu objevila (bylo to překvapení a radost, mě totiž haiku dost baví) ... pro mě tedy jednoznačná přidaná hodnota :-).

Ale teď už k příběhu ... uprostřed zimy jsem se „ohřála“ u výborné, krátké novely, jako „letní variace“ tří příběhů, tří osob (vlastně čtyř ... ale to si musíte přečíst), které se na krátkou dobu jednoho španělského léta protnuly, aby právě na tu kratičkou dobu psaly ve stínu fíkovníků s právě dozrávajícími plody, příběh společný, pro každého ovšem se svým vlastním specifickým vyzněním. Vypravěčem, či spíš „moderátorem“ událostí byl tentokrát muž (na mém vztahu k povahovým vlastnostem hrdinů – viz. výše, to moc nezměnilo ... no možná maličko :-) ...), který daleko více v nevyrčených (psaných mezi řádky) než v těch skutečně napsaných větách vypráví o protínání, ale daleko víc o míjení se ... tužeb, představ a přání. A tak se velká část děje odehraje hlavně na pozadí ... v myslích jednotlivých postav ... tam můžete číst to hlavní ... příběhy plné nepochopení ... vzniklých na základě naprosto rozdílných životních zkušeností, rozdílných prostředí a tím i rozdílných vysvětlení událostí, situací, vztahů ... a tak se jeden letní příběh jednoho muže a dvou žen přibližuje a splétá, ale daleko víc oddaluje a rozplétá ... aby skončil s koncem léta ... náhle, tak jako začal ...

Nezatěžujíc se svými určitými antipatiemi k hrdinům se mi tento příběh četl lehce, užila jsem si tak krásný příběh o okouzlení (protože o tom to bylo skoro nejvíc) ... o pokušení, ale taky třeba o neuchopitelnosti lidského uvažování, o emoční nestabilitě (všech hrdinů) ... a v neposlední (a pro mě hodně příjemné) řadě taky ... o nadšení z umění, okořeněný jen špetkou exotiky i erotiky ... nejen v podání haiku :-).

„Žít u cesty, v té krajině pokryté vinnou révou jako vysokým, měkkým kobercem, žít ve stínu fíkovníku, přes den se radovat z vánku a ze stínu, v noci se ukládat k spánku, ukolébáván přitakáváním jeho mocných větví. Živil by se fíky a hrozny, sušil by je na zimu. A cesta by mu dala možnost pohybu, styku se světem, i s jinými vinicemi! To je ideál: žít pod stromem u cesty!“

„Kruh slunce zašel
za sad.
Nový třpyt vyšel,
jsem rád.“

41 26.02.2019

Pro člověka (jako jedince) je velmi důležité, co si o něm myslí druzí: „…vzniká touha po chvále, dychtění po slávě a ještě silnější hrůza před přezíráním a opovržením prostřednictvím soucitu“.
Už Charles Darwin tedy předpokládal (právě v téhle knize) – že člověk je zřejmě pod silným vlivem přání, ocenění, ale i hany svých bližních – svými úvahami tak otevřel dveře evoluční etice.
Docela zajímavý je jeden z Darwinových inspiračních zdrojů, byla to totiž Esej o populaci od Thomase Malhtuse. Darwin si na jejím základě uvědomil, že „pokud populace rostou rychleji než potravní zdroje, musí dojít k soutěži o tyto zdroje.“ Je pak zřejmé, co ho vedlo k myšlence, že příroda je „selektující silou působící pomocí rozdílů v přežívání.“ Vznikly tak nové myšlenky, jako teorie přirozeného výběru, která pak vysvětluje adaptaci a specializaci druhů, anebo popis příbuzenských vztahů.
V původu člověka pak Darwin aplikuje svou teorii na vývoj člověka, popisuje jeho vývoj, porovnává rozumové, duševní, ale i morální vlastnosti člověka, píše o rozdílech mezi rasami, mezi pohlavími a o pohlavním výběru. Darwin totiž od počátku věřil, že krom přirozeného výběru působí ještě další selekční síla – pohlavní výběr. Teorie sexuálního výběru je pak doplňkem teorie přirozeného výběru: „Tento typ výběru nezávisí na boji o přežití, ale na souboji mezi dvěma jedinci stejného pohlaví, nejčastěji samci, o jedince pohlaví opačného. Výsledkem pro poraženého soka není smrt, ale jen méně početné, nebo vůbec žádné potomstvo.“ Pozdější výzkumy pak potvrdily, že velká část vlastností organismů neslouží k „přežití“, ale spíš zvyšují jejich šance na vítězství k komplikovaných vnitro- či mezi-druhových hrách :-). A tak jsou samci ti, kdo předvádějí své schopnosti, a samice si pak své sexuální partnery vybírají (jak tomu je u živočišných druhů, kde se o potomky stará více nebo výlučně samička). Jen silnější samec tak předá své geny další generaci, která tak získá výhodné predispozice pro život v určitých podmínkách. Ale pozor! Ne vždycky je v soubojích mezi soky rozhodujícím prvkem síla. Důležitějšími se můžou v některých podmínkách stát např. taneční schopnosti samce nebo síla jeho zpěvu :-). Někdy samičky prostě vybírají podle na první pohled iracionálních indicií :-) ... třeba podle ozdob, které, pozor! - pouze viditelně, žádnou užitečnou funkci nemají ...
V zásadě to všechno pak platí i u člověka, jen s nepatrnými rozdíly, danými vývojem. Lidé jsou živočišný druh, u kterého se vyvinuly i vysoké otcovské investice (muži se starají o své potomstvo). Potomci, jejichž rodiče spolu v minulosti spolupracovali na výchově, častěji přežili. Mateřské investice jsou vždycky velmi vysoké, ale pro ženu je výhodné získat k výchově dětí partnera, který bude také ochoten a schopen rodinu zabezpečit a spolupracovat při výchově potomků.
Pohlavní výběr pak Darwin taky považuje za jeden z hlavních činitelů, majících vliv na vznik lidských ras – lidé často považují za nejkrásnější ty, kteří jsou nejvíc podobní jim samým (resp. těm se kterými vyrůstali) – díky přírodnímu výběru pak mají lidé znaky, které jsou pro druhé pohlaví atraktivní (barva vlasů, očí, kůže ... „V každé části světa se tyto znaky vyvíjely společně tak, že lidé preferovali podobně vyhlížející partnery, takže vývoj dospěl k dnešní pestrosti lidských ras.“).
A to není zdaleka vše, co Darwin ve svých knihách, vč. této, uvažoval, třeba i díky jeho myšlenkám se vědci začali víc zajímat o chování zvířat (už Darwin vyjádřil myšlenku, že „existuje podobnost ve vyjadřování pocitů u zvířat a u lidí“, jinak řečeno, že zvířata zjevně pociťují radost i bolest, štěstí i tíseň).
Neopominutelné jsou taky jeho poznatky o vzniku morálního jednání – a lidem dlouho trvalo (a vlastně to je občas problém do dnes) akceptovat, že člověk není sám od sebe dobrý, že v jeho chování je spousta negativních tendencí, které má ovšem šanci naučit se ovládat! a bránit se jim – podle Konráda Lorenze totiž člověk jen těžko a neochotně připouštěl svůj evoluční původ, jen velmi těžko a neochotně akceptoval, že jeho chování podléhá mj. určitým zákonitostem přirozených příčin a následků.
To, že se člověk vyvinul v tvora, schopného nahlédnout sebe, jako problém a uvažovat o svém chování z pozice subjektu i objektu, což mu dává spoustu možností, jak se k danému postavit – jak své chování podřídit morálnímu uvažování (jak překročit sám sebe) – je pak už otázka další ... dalších myšlenek a úvah ... které mnohé od Darwina vyšly ...

49 26.02.2019

„Na světě snad neexistuje místo, které by se dalo srovnat s tropickým lesem s jeho nevyčerpatelnou zásobou překvapení a nekonečným množstvím záhad. V Jižní Americe jsem uviděl, jak se cosi, co jsem považoval za padlý kmen, proměnilo v tapíra a odkráčelo. Něco podobného se mi stalo i v Malajsii, když se ulomený pahýl větve na stromě náhle začal hýbat — byl to hmyz podobný láhvi opatřené nožičkami. Když jsem se poprvé dostal do deštného lesa v západní Africe, pozorně jsem sledoval, jak průvodce ohýbá větvičky a listy, aby vyznačil naši stezku, když jsem to poprvé zkusil sám, během hodiny jsem se beznadějně ztratil. Vkročil jsem v Malajsii na mýtinu a během tří minut jsem byl pokryt nečetnými pijavkami, které jakoby seskakovaly z listů přivábeny к mé osobě jakýmsi tajuplným radarem."

„Nesmírná rozmanitost živých tvorů obývajících tropy je zarážející."

Někdy na gymnáziu (a to už je opravdu strašně dávno) jsem přečetla téměř všechny Durrellovy knížky, v té době jsem hltala ledacos, různě přeskakovala mezi žánry (ostatně to dělám asi doteď, teď už jsem ale vybíravější :-)), to se ale nestalo u knížek pana Durrella, ty mě opravdu chytly a já je přečetla v rychlém sledu, téměř jednu za druhou, mezi nimi i Dvakrát do Kamerunu, kterou mám doma, zůstala pozapomenutá hluboko v knihovně a včera, když jsem hledala jinou knihu, jsem ji objevila a s nostalgií do ní nahlédla. Bylo to moc příjemné setkání, po letech, připomněla jsem si, proč jsem měla (a mám) knížky pana Durrella tak ráda. Jeho životní nadhled, smysl pro humor mi opravdu jsou blízké, a jeho životní cesta je vážně obdivuhodná.

Dnes si často stěžujeme, že děti málo čtou (a asi je to i pravda), a já si tak trochu u čtení přemýšlela (je to na zvážení pro vás, vážení učitelé :-), jak by knížky pana Durrella šly ve škole výborně využít. Vážně si myslím, že se výborně hodí, a nemyslím tím zrovna hodiny Českého jazyka (kde by se samozřejmě daly také velmi dobře využít), ale naprosto nenásilnou formou a asi i celkem jednoduše, by se daly využít pro mnoho jiných účelů.

Co totiž v téhle knížce najdete? Úžasný, vyčerpávající, a přitom vtipný a naprosto přirozeně lehce čitelný a pochopitelný popis zoologické sběratelské expedice do deštného pralesa v západoafrickém Kamerunu, kde pan Durrell sbíral zvířata pro zoologické zahrady. Knížka obsahuje kromě výborného a vtipného líčení cesty a návštěvy bafutského vládce, bezpočet čtivých! popisů různých druhů ptáků, plazů i savců žijících v deštných pralesích, vysvětluje jejich způsob života a potravní zvyky, jejich anatomii, nenásilně ukazuje na systémy evoluce, vývojové vztahy jednotlivých skupin živočichů, zasvěcuje do etologie (seznamuje s vrozeným a získaným chováním), a ukazuje, jaké prostředí je pro které živočichy přirozené.

Jinak řečeno, knížky pana Durrella, to je biologie živočichů a environmentální výchova na dlani :-), navíc s jednou nezanedbatelnou přidanou hodnotou – jsou opravdu nesmírně čtivé!
Když budou děti číst knížky pana Durrella, nejen, že nejspíš zvládnou hodně ze základního učiva základní školy, ale navíc, nebo možná především! ... naučí se toho daleko víc ... totiž, o postavení člověka v přírodním systému, o tom, že není tak výlučné, ale na druhou stranu je výlučné natolik, že s sebou nese odpovědnost! Pan Durrell naprosto nenásilnou, příjemnou a veskrze čtivou formou ukazuje na provázanost prostředí, na ekologické problémy, ... a tak možná přispívá k tomu, vytvořit si na tahle témata svůj vlastní názor.

Já bych se za knížky pana Durrella do škol určitě přimlouvala! Posuďte sami. :-) 
„Ve světě savců se setkáme s nápadným kontrastem mezi něžnými obrovitými vegetariány afrických lesů, gorilami — kteří mohou vážit stejně jako tři dospělí muži a vestoje měřit téměř dva metry - a drobounkými drápkatými opičkami amazonského pralesa, jejichž párek by se pohodlně vešel do čajového šálku. Najdeme tu tabony, ptáky budující kupy z dějícího listí a půdy, které fungují jako líhně pro vajíčka, i zoborožce, ti zazdívají své družky do stromových dutin, jako by se chtěli ujistit, že vejce opravdu vysedí. Jsou tu goliáši, brouci velcí jako mužská pěst. Viděl jsem pohybující se proud mravenců kilometr dlouhý a nepřehledné spousty hmyzu, který před nimi v panickém strachu vylétal nebo vyskakoval ze země. Ačkoli však létající hmyz dokázal uniknout mravencům, nezachránil se před mravenčíky, ptáky sledujícími armádu mravenců nebo letícími před ní — snadno tak přijdou к chutnému soustu. Existuje dokonce pralesní příbuzná žirafy, okapi (objevená až ve 20.století, tak dobře je mezi stromy ukrytá), a drobná antilopka trpasličí, vysoká jen 30 centimetrů a s nožkama tenkýma jako tužka. V tropickém lese se setkáme se spoustou druhů kočkovitých šelem od jihoamerického jaguára, krásně černě skvrnitého na podkladu zlatožlutém jako chryzantéma, po černou formu levharta, který žije v Asii a má srst zbarvenou jako eben."

60 20.02.2019

„Psával jsem, kde se dalo, /v oknech kaváren, / u pokaňkaných stolků na poště, / kde ťukal telegraf. / Nejraději však doma.“

Sbírka veršů jako průřez
... motivy – milostnými, existenciálními, krajinnými,
... vzpomínkami – na dětství, mládí, na milostná okouzlení, na přátele.

V sbírce najdete poskládaný celý básníkův život – chvíle lásky i smrti, zážitky z domova i ze světa ... převažují motivy krásy žen, domova, krajiny a dětství. Verše to jsou opravdu krásné – jsou průzračné, jsou intimní, jsou podmanivé svou melodičností, poeticky radostné, hravé, laskavé a něžné,
... doplňují je motivy existenciální, tradice, kultury a smrti, ty jsou pak (třeba ve snech o revoluci, nebo barikádách), drsnější a ponurejší.

Mně se ale Seifert daleko víc líbí jako básník života – „váben a znepokojován představou ženy a touhou po ní“, ... a taky po ženském těle „jež oplývá smyslností“. Líbí se mi jeho oblíbená přirovnání ... ženy k řece, ženské vlasy jako paprsky, nebo tráva, hvězdy jako rty, ústa – země ... jsou to obrazy, které „procházejí“ snad všemi básníkovými verši, protože „žena“ v jeho verších zaujímá velmi výsostné postavení „miluje ji ... celou ... od vlasů až po kotníky“ :-).

"Noc, věčné mraveniště hvězd,
a co ještě?
V nazelenalém přítmí altánku
líbali se šťastní milenci.

Rty stokrát zulíbané
šeptaly stokrát zulíbaným rtům
hořící slova
a ta svítila na cestu krvi
spěchající do končin vášně.

Jako dvěma dýkami
probodávali si jazyky navzájem
pootevřená ústa.

A večernicí byla tehdy Venuše.

Když korálový hrot
jednoho ze dvou vrcholků
spanilé umíněnosti
napsal mi při tanci na kabát
pár znaků Morseovy abecedy,
nemusilo to ještě nic znamenat.
To se stává.
Bývá to někdy jen náhoda.

Já v tom však obvykle spatřoval
volání z jiné planety,
která kroužila kolem mého čela.
Někdo mávne jen rukou.
Já však obětoval tomu volání
polovinu života. A možná
ještě víc.“

53 19.02.2019

„A že nejdeš ven? Hrát si s klucima.“
„Pojď. Nemůžeš tady bejt celý dny zalezlej.“

Příběhy plné klukovské „poezie“ :-), pro mě jeden z důvodů, proč po knížkách pana Svěráka pravidelně sahám a proč je tak ráda čtu. Příběh Edy se ale malinko odlišuje, je totiž daleko víc subjektivní, výrazně autobiografický. Prostřednictvím Edy nás pan Svěrák zavedl do svého dětství, aby nám ukázal neprůbojného, plachého městského kluka, kterému se podaří začlenit se mezi místní „otrlé“ kluky, a tak dostat svou šanci, vyrůst v „pořádného“ ... nebo řádného? .... muže :-).
Příběh je od počátku uvažovaný jako filmová povídka, pan Svěrák ho psal už s tím, že bude příběh zfilmovaný, což může mít své výhody, před očima vám v podstatě poběží film – jednotlivé „scény“ – pečlivě vybrané epizody z dětství sestavené do příběhu se silnou pointou. Eda je v příběhu malý kluk, a tak i vypravuje a popisuje, bez příkras mluví o tom, co prožívá, klukovsky popisuje situace, tak, jak mu je vysvětlili dospělí, výsledkem pak je ... láskyplný text.
On totiž nelíčí jenom historii jedné rodiny, venkova a života za Protektorátu, v tom příběhu je ještě další rovina (našla jsem jich tam víc, ale tahle se mně osobně moc líbila), Eda svým klukovským způsobem tak krásně hovoří o ženách :-). Jeho ideálem ženské krásy je samozřejmě jeho maminka, tatínek tak obdivován není :-) ... Eda k ní vzhlíží, což asi bude částečně dáno i tím, že on prostě krásným, klukovsky milým a poetickým způsobem popisuje a pozoruje všechny ženy :-)
... ve vztahu k mužům:
„Moji rodiče se k sobě moc nehodí, ale mají se rádi. Tatínek je o dva centimetry menší než maminka, a když jdou někam spolu, nosí klobouk, aby byl větší… Maminka má krásné vlasy a tatínek má pleš. A na té pleši má hrbol od úrazu.“
... ve vztahu k dalším ženám:
„Teta má větší prsa než maminka, při práci se jí vlní a zapocený žlábek mezi nimi se odkrývá a zakrývá, což se mi líbí.“
... ve vztahu k potenciální ... lásce:
„Míle je asi šestnáct. Je krásná. Pod tričkem se jí při dýchání zvedají bochánky prsů ...“.

Jak už jsem řekla, vyrůstá z malého kluka ... v muže :-), a nejenom ve vztahu k ženám, v příběhu budete sledovat taky další Edovu „iniciační“ cestu ... k tomu mít, nejen po klukovsku „pro strach uděláno“ :-) ...

„Tyhle řeči by si ženský mohly odpustit, nedělají mi dobře… ‚Kluk se celej třese,‘ zjistí maminka. ‚Netřese!‘ bouchne mě teta do zad. ‚Ten má pro strach uděláno, viď?‘ Přikývnu, ale že bych měl pro strach něco uděláno, to teda nemám.“
...
„Umiňuji si, že nebudu dělat našemu jménu ostudu. Budu tvrdý. V žádném případě mi nesmí koukat z očí, že chci přes držku.“
...
„Jenže pak přijde další perná zkouška: strniště. Všichni po něm jdou, jako by nepíchalo. Udělám pár kroků a zakvičím a vzpomenu si, že můj bratr umřel na otravu krve, protože si vrazil do chodidla rezavý hřebík. Rychle si nazuju boty. ‚Vojíne Součku, zuj se,‘ řekne přísně generál Ota. ‚Jinak budeš furt blbej Pražák.‘ Tak si zase boty zuju a opatrně vykročím. ‚Já už si na to moc nevzpomínám,‘ řekne z tříkolky beznohý Vlastík, ‚ale šoupej nohama, nezvedej je.‘ A tak jdu, jako když bruslím. Nepíchá to. Vůbec to nepíchá! Umím chodit po strništi bos.“

92 19.02.2019

„... když už o vás vím tolik, nemyslíte, že by bylo dobře dovyprávět mi i zbytek vašeho příběhu? Jak se jmenujete a jak dlouho už žijete na Jamajce? ... Jen se nebojte, řekl s úsměvem, vyslechl jsem už kdysi mnohou zpověď ... váš příběh mi nebude znít tak podivně, jak myslíte. Jsou i horší pelechy, než je Jamajka.“

Nečekala jsem, že mě Daphne du Maurier svým romantickým příběhem tak okouzlí :-). Přečíst si něco od paní du Maurier jsem měla v plánu už hodně dlouho, a ještě než jsem se do příběhu o zchátralém hostinci uprostřed nehostinných hrůzu nahánějících bažin na drsném, krutém, a přesto krásném, mořském pobřeží pustila, někde jsem si přečetla, že spisovatelčiny popisy cornwallských bažin patří k tomu nejkrásnějšímu, co bylo o tomto kraji napsáno, a to mě samozřejmě nalákalo. Teď už můžu jen potvrdit, výsledek naprosto nezklamal, právě naopak, paní du Maurier mě opravdu dostala :-). Vytvořila úžasně působivý obraz Cornwallu z počátku 19. století, se všemi jeho krásami, náladami, ale taky nástrahami.
Čtenářský výlet do odlehlého koutu Británie, na Bodminskou planinu, a k jezírku Dozmary Pool (mimochodem, v něm je prý uschovaný slavný Excalibur) se opravdu vydařil. V obrazu, který mi vyvstal před očima, nechybělo naprosto nic, sugestivní líčení vyvolalo představu divokého pobřeží, pochmurnou krásu skalisek, rozlehlé travnaté plochy s úzkými cestičkami uprostřed tajemných a nebezpečných rašelinišť, i zvláštní krásu opuštěných vřesovišť ... a samozřejmě, ponuře nevábné Jamajky.
Navíc nebyl to až tak úplně romantický výlet, romanticky rozervaná je spíš krajina, ve které se příběh odehrává, a samozřejmě hlavní hrdinka Mary, mladá, krásná a taky statečná, vytržená z důvěrně známého prostředí, zažívající pocity osamělosti, strachu a opuštěnosti, osudem nedobrovolně vehnaná do životního dobrodružství, donucená zaplést se do nervy drásajícího života plného pobřežních pirátů, pašeráků i vrahů, do prostředí nepřátelského a dost nebezpečného, tedy do života, kterému se jako správná romantická hrdinka vzepře. Dějová zápletka je pak dobrodružně – detektivní, možná místy až hororová (ale to spíš ve filmu – po dočtení jsem se podívala na jednu z verzí z r. 1939, kterou natočil A. Hitchcock – bylo to jiné, a nebylo to vůbec špatné, mě se to líbilo, jen doporučuji shlédnout až po přečtení knihy, protože dojmy budou nejspíš kvalitativně dost odlišné – to co nabízí du Maurier a co Hitchcock je opravdu trochu něco jiného, du Maurier celý příběh zabalila do dramaticky romantického vyprávění, na rozdíl od Hitchcocka, který vsadil daleko víc na drsnost a ošklivost, hrůzu nahánějící krajiny i charakterů).
Ale zpět ke knize, doporučuji, pokud si chcete odpočinout, je tahle knížka to pravé, poskytne vám příjemně mrazivý, napínavý a dramaticky popisovaný příběh v lákavě jedinečném prostředí ... a Mary budete prostě fandit :-).

„Stála tak dalších deset minut nebo ještě déle a čekala na nějaký zvuk nebo znamení, ale všude byl klid. Jen hodiny v předsíni tikaly, chraptivé a nepřístupné – symbol času a lhostejnosti. Náhle zaslechla výkřik, ale v okamžiku dozněl a ztratil se a byl tak slabý a vzdálený, že to mohl docela snadno být výplod jejích představ, vybičovaný vším, čeho byla v noci svědkem.“
...
„Mary prošla předsíní a vkročila do chodby. Ani paprsek světla nepronikal ven skulinou pode dveřmi ... přistoupila těsně ke dveřím a přitiskla ucho na výplň. Ani hlas se odtud neozval, ani ona bezpečná známka života, lidský dech. I ten prudký pach po vyčichlých nápojích ... byl teď mnohem méně znatelný a klíčovou dírkou sem vnikal průvan. Mary podlehla náhlému impulsu, který nedovedla ovládnout, stiskla kliku ... nikdo tam nebyl. Dveře do dvora byly otevřené ... muži byli pryč ... a jí se místnost náhle zdála nevinná a neosobní. Bylo po hrůze. Poslední paprsek zapadajícího měsíce namaloval na podlaze bílý kruh a uvnitř kruhu se pohyboval tmavý kroužek jako prst. Byl to vržený stín. Mary pohlédla nahoru ke stropu a viděla provaz, provlečený hákem v trámu. Konec provazu vrhal stín do bílého kruhu. Kýval se tam a zpět ...“

76 18.02.2019

„Své verše klade sem, časem již pocuchané,
své verše, život svůj, z nějž něha na zem kane ...
hádanku klade sem, již nikdo neuhodne,
bolavou hádanku, jež nemá vysvětlení ...
(Jiří Orten)

Možná, že první, co upoutá vaši pozornost, když vezmete tuto útlou knížku do rukou, bude také obrázek od Edwarda Muncha na přebalu, mě zaujal (taky proto jsem knížku zařadila do letošní čtenářské výzvy – knížka, která vás zaujala svou obálkou), to, co jsem totiž viděla byly emoce ... emoce v obraze. Doporučuji prohlédnout si ho, leccos totiž napoví o celé knížce a její autorce. Já na obrázku viděla duševní prožívání, a posléze ho objevila v knížce, našla jsem z deníkových záznamů a básní sestavenou emotivní výpověď.

Je bolestná ... ve slovech o lásce, možná místy až příliš hořká, či rezignovaná; je pocitová ... ve slovech o životě, možná až příliš ztracená v pocitech zbytečnosti, bezcílnosti, nesmyslnosti a absurdity života; a je velmi upřímná ... ve slovech o samotě, možná až příliš tvrdá k té samotě uvnitř, v sobě, ale i venku, v davu mezi lidmi ...

„Nikdo ti neřekne, jak máš žít
Nikdo ti neřekne, kdo jsi
musíš si všechno sám prožít
ochutnat život ze všech stran
objevit sebe bez zábran
jen ty sám, všude a vždycky sám“

Trvalo to docela dlouho, ale pak jsem to tam našla, abych to vysvětlila, já sama (už jsem to v několika komentářích tak různě psala) jsem založení spíš optimistického, někdy možná i pragmatického a příležitostně i kreativního (to když z nějaké mizérie hledám cestu ven) ... a tak mi to nedalo a mezi slovy jsem hledala ...

„ Svět není dobrý ani zlý. Posuzovat věci tím, že je pojmenováváme, znamená vytvářet teorie. A teorie není pravdou.
Je to jen varianta pohledu.
... Být hledajícím.“

Simone své emoce poskládala do textu, který působí harmonicky, líbilo se mi, jak je docela precizně a do detailu doplněný krásnými fotografiemi, které přesně dolaďují, či podtrhují atmosféru veršů i myšlenek.
Simone ale především, doufám (že jsem to našla správně), tak poskládala své myšlenky, zdající se neuchopitelné ve svém strachu z existence, z absence lásky ... a vytvořila z nich tak jen variantu pohledu na svět, aby pak mohla jít a být tou ... hledající ... novou radost ze života, novou lásku ... cokoliv, co si bude přát :-).

„To už tak je, že básník musí někde strašně trpět, aby se to na druhé straně projevilo v kráse.“
(František Halas)

46 15.02.2019

"V jak podivné době to vlastně žijeme! Vždyť oněch 28 000 let od odchodu neandertálců je v naší 5 milionů let dlouhé historii něčím naprosto výjimečným - rodovou linii člověka zastupuje jediný žijící druh hominida. Až do té doby byla naše planeta svědkem náhodných, a jistě poměrně obezřelých setkání dvou (a někdy až pěti) druhů hominidů, jejichž cesty se čas od času zkřížily. Snad odtud pramení ten náš pocit naprosté výjimečnosti a občas i poněkud nemístný dojem vlastní důležitosti."

A tak se nám lidem stalo, že jsme podlehli dojmu, že se svými předky nemáme v podstatě nic společného, možná proto máme za to, že nám tahle zvláštní pozornost právem náleží :-).

Centrem Dunbarových úvah a jednou z ústředních záhad lidské evoluce je náš neobvykle velký mozek - a schopnosti, které nám jeho vlastnictví přináší. Touto otázkou se samozřejmě zabývalo už poměrně velké množství autorů, od biologů, přes etology, sociobiology a neurology až po čistě filosofy. Zrovna tak jako je hodně oborů, do jejichž zájmu tato otázka zapadá, tak je i mnoho odpovědí, výběrem: velký mozek je zodpovědný za způsob obstarávání potravy, za výrobu nástrojů, za koordinaci aktivit při lovu, atp. Dunbar patří mezi skupinu badatelů, zastávajících novější hypotézu tzv. "sociálního mozku" - hlavním selekčním tlakem nebylo prostředí, protože to je relativně stálé a dokázali si s ním poradit i druhy (mj. hominidů) s relativně menším mozkem; hlavním selekčním tlakem se pro nás stali ostatní jedinci našeho druhu, protože s předvídatelností tvorů žijících sociálním způsobem v poměrně čím dál víc komplikovanějších vztazích, to je poměrně dost složité - a lidské aktivity jsou čím dál složitější - a na to už potřebujete opravdu poměrně velký mozek, schopný zpracovat ohromné množství dat :-), mozek, který nám dává naši "výjimečnou"? vlastnost - "mít ponětí o myšlenkách, přáních a záměrech ostatních" - tedy o stavu mysli jiných jedinců. A právě tahle schopnost nám podle Dunbara umožnila vznik všech těch našich lidských aktivit - vytvořit si sociální kontex, a mj. i jazyk, jako prostředek pro výměnu informací.

Čeká vás výborně napsané, dostatečně odborné, ale i pro laiky zajímavé čtení o fylogenezi lidského druhu, jehož hlavním cílem je hledat odpovědi na otázky výlučnosti člověka, zabývající se tedy hodně tématy jako je teorie mysli (což je pro mě osobně hodně zajímavé), ale také třeba transcendentními záležitostmi, jako je vznik a význam náboženství.

Při četbě téhle knížky pak vůbec není špatné, nechat si v té vaší mysli, někde na pozadí usadit myšlenku, kterou si v průběhu čtení občas připomenete: nakolik jsou všechny jevy záležitostí pouze výlučně naší, lidskou? Nakolik jde o čistě naši výlučně lidskou přirozenost, stavějící nás v pomyslném žebříčku na první příčku, a nebo si to jen občas prostě myslíme, a stále stojíme stále v jedné řadě? ... s ostatními živými tvory na téhle planetě :-). Možná tahle naše výjimečná vlastnost, tak úplně výjimečná není, a nebo je, a právě proto, že dokážeme sami o sobě uvažovat jako o problému, bychom měli pochopit, a sami se postavit zpátky, do jedné lajny, kam patříme :-).

"Skutečně to vypadá, že se na nás rozmarná paní evoluce tak trochu vyřádila a namíchala jakýsi prapodivný lektvar jménem člověk."

52 13.02.2019

"Cestou jsem musel přehodnotit všechno ... co jsem kdy o magii četl nebo slyšel. ... ze dne na den ... jsem k ní musel začít přistupovat jako k praktické záležitosti. Byl to pěkný nápor na mozek. Kromě urputného přemýšlení jsem pak dostal i rychlou lekci v ovládání pistole CZ 75 ..."

Začalo to tak nadějně a nakonec ... bohužel z toho byla jen příliš dlouhá párty.
Docela jsem se na další zastávku u pana Kotlety těšila, jenže tentokrát to tak úplně nevyšlo. Mé první seznámení s Kotletovským rukopisem proběhlo v postapo střední Evropě a vůbec to nebylo špatné, naopak, v rámci brakového žánru a mých jen několika zkušeností s ním, mě vlastně příjemně překvapil, a navíc plukovník Michálek je prostě formát :-), a tak jsem se docela těšila i na pana doktora antropologie. Což o to, Tomáš Kosek nezklamal a rozhodně minimálně jedna z udělených hvězdiček po právu náleži právě jemu, za mě opět další sympaťák :-), a pochvalu vlastně dostanete, pane Kotleto, za celý akční tým :-), zvlášť, když si hned v prvním příběhu vyjeli pěkně za hranice všedních dní, rovnou do magií skrznaskrz prošpikované Afriky, mezi šamany, magické rituály a sem tam nějakého toho "wúdu zombíka" :-). Takže druhá hvězdička je jasná, akční děj skvěle umístěný, všeho tak akorát, správně sestavená směs napětí, erotiky (vzhledem k názvu se dala samozřejmě čekat), a taky! ... fakt čtivého detektivního příběhu (a tím si mě pan Kulhánek opět docela získal). Takže, jak jsem řekla, začalo to slibně, přestože jsem v rukou držela brakovou literaturu, první příběh měl hlavu i patu, rychlý spád, a tak celkově dobrý rozjezd po všech stránkách (rozumějte, vč. erotiky, které tam bylo tak akorát a v přijatelných mezích), takže i tu třetí udělenou hvězdičku získává příběh první, podle mě výborný, pobavil, odreagoval a je velká škoda, že v podobném duchu z větší části už knížka nepokračovala, ... rozjelo se to trochu jinak, a já bych klidně zůstala u šamanů a magických rituálů přímo v Africe, a nebo toho prostě jen asi bylo tak akorát, bylo to fajn, ale stačilo. ¨
Jenže párty neskončila, naopak, pěkně se rozjela a nabrala tak na obrátkách, že to za mě bylo kontraproduktivní, a mě to prostě přestalo bavit ... když je totiž něčeho moc, tak je toho příliš. Samozřejmě, že tohle je čistě subjektivní záležitost a vůbec se nebudu divit, když pro jiné čtenáře to třeba bude tak akorát, a jeden příběh prostě nestačí :-). Takže čistě za mě, alespoň, že v dalších příbězích tahle zvláštní detektivní společnost postupně vyřešila své "zvláštní" případy, za použití opravdu velmi nekonvenčních metod :-), ale jak jsem řekla, tahle párty se rozjela na můj vkus trochu moc a trvala ... trochu příliš dlouho.

56 12.02.2019