alef komentáře u knih

„Hudba a magie mají mnoho společného. Vezměte jen jejich staré názvy Muzika a Magika. Liší se o pouhá dvě písmena.“
... a když ještě navíc naleznete v duši ty správné zákruty ... jste přesně tam, kde vás čarodějky z Lancre chtěly mít ... aby věci začly být znovu napínavé a zajímavé :-) ... nebojte se a směle se vydejte v jejich stopách ... ony nejsou zlé ... Je to něco mnohem horšího :-) ...
„Ony jsou horší než zlé?!“
„Ony si myslí, že vždycky vědí, co je pro každého nejlepší.“
... ony ... pletou se lidem do života, myslí si prostě, že jenom proto, že mají pravdu, je to dobré :-) ... a to vlastně skoro vůbec nečarují ...všechno je to v tom, že prostě šidí lidi a jsou hrozně mazané! Myslí si, že si můžou dělat, co chtějí ... a věřte, že si taky dělají ... přesně to, co chtějí :-) ...

...zvlášť, když jsou tři ... jenže teď nejsou ... a tak jim chybí ta jedna, co oběhne včas lidi a varuje je, že se ty dvě zbývající pohádaly ... jenže teď jsou dvě a tak si Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová asi dost lezou na nervy ... zatímco, když byly tři ... dokázaly lézt na nervy celému světu ... což je samozřejmě mnohem větší legrace :-) ...
... jsou to opravdu okouzlující dámy ... vzbuzující respekt ... a taky dokážou být pořádně drsné ... i Smrť o tom ví své :-) ...
„Mám víru.“
SKUTEČNĚ? VÍRU V CO?
„Jen víru, chápeš?“
ODVAHA JE SNADNÁ VĚC, KDYŽ SVÍTÍ SVÍCE.
Bábi se naklonila kupředu a svíčku sfoukla.
DOBRÁ, DOKÁZALA JSTE TO.
„Tak to už by stačilo,“ řekla, ... „Pak tě vyzývám ke hře. Taková je tradice. To je dovoleno.“
Smrť chvíli mlčel. TO JE PRAVDA. HRÁT SE MNOU O ŽIVOT JE DOVOLENO.
CHÁPETE, ŽE NA TO, ABYSTE VŠECHNO VYHRÁLA, MUSÍTE VŠECHNO VSADIT?
„Hop, nebo trop? Ano, vím.“ ... tak tohle je Bábi Zlopočasná :-).

... a pak je tu Opera ... „Bylo tu také vidět množství péřových doplňků a blýskavých šperků. Ramena se tuto sezónu nosila odhalená. Vzhledu byla věnována maximální pozornost. Lidé sem chodili, aby byli viděni“ ... a Bábi Zlopočasná je dost zaujatá i proti románům, protože život je dost těžký, i když kolem nepoletují různé výmysly a neovlivňují lidské myšlení. A protože divadlo, to je vlastně románový příběh, kde „Spousta lidí je zamilovanejch jeden do druhýho, hodně se převlíkaj za někoho jinýho a nastane zmatek, je tam drzej sluha, nikdo vlastně neví, kdo je kdo, pár starejch vévodů se zblázní, je tam sbor cikánů a tak dál. To je taková základní opera. Nakonec se určitě ukáže, že někdo je něčí dávno ztracenej syn nebo dcera nebo žena nebo něco.“ ... momentálně vtělený do masa a krve, tak proto divadlo skutečně nenáviděla. Ale v tom to právě bylo – „nenávist bylo přesně to správné slovo. Nenávist je síla vztahu. Je to jednoduše řečeno láska, která se k vám otočila zády.“

... a taku tu je TEN lustr ... tedy ... ústřední svícen a Bábi začaly právě svrbět palce u nohou :-) ... „to byl ten okamžik, kdy jste se stali čarodějkou. Ne když jste zkoušeli hlavologii na hloupého venkovského staříka nebo míchali léky, odstěhovali se na samotu u lesa a naučili se poznat jednu bylinu od druhé. Ne. Stalo se to ve chvíli, kdy jste otevřeli svou mysl světu a pečlivě zkoumali všechno, co zachytila.“

... a ještě samozřejmě Duch opery :-) ... „Jakmile je nějaký prostor ze všech stan uzavřen, mění se ve vlastní vesmír a některé věci jsou v něm uvězněny.“

... a to buďte rádi, že to tak je :-), protože hudba tady vstupuje do hlavy a sní „tam pronikalo i něco jiného, úlomky věcí, útržky událostí, ozvěny starých výkřiků... Klouzala ještě dál, až někam pod běžné vědomí, do temnoty, kam už nesahala zář ohně. Tam číhal strach.“

... jenže „show must go on“ ... a tak čarodějky budou mít hodně práce ... proto si Bábi povzdechla: „Je to celé pokřivené. A vůbec si nejsem jistá, jestli to dokážu přinutit, aby se to stalo správně. Ta ubohá duše...“ a vzduchem zavířil černý plášť podšitý rudým hedvábím a postava zmizela ... jen okamžik ještě bylo slyšet zvuk tichých kroků ...

Tak tohle je ta proslulá Opera ... a představení prostě musí pokračovat ... „Je to, jako když sílí bouře... Ne, je to jako milování. Ano. To je mnohem vhodnější, oggovská, metafora. Vložíte do toho všechno, co ve vás je, takže dříve nebo později dospějete k okamžiku, kdy musíte pokračovat, protože si nedokážete představit, že byste mohli přestat ... „show must go on“ :-).

42 03.05.2018

Mohou stroje myslet? ... tuhle otázku jsme si položili už docela dávno ... v padesátých letech minulého století si ji přesně takhle položil taky Alan Turing, matematik a filozof, který pak formuloval Turingův test, na základě kterého lze říct, pokud daná umělá inteligence testem projde, že myslí ... zatím se tak úplně ještě nestalo ... bohudík :-) ... jenže výzkum jde mílovými kroky dopředu a neuronové sítě se „učí“ velmi rychle a efektivně už dnes ... pomalu bychom se asi měli začít obávat ... dne, kdy to přijde ...

Lidská mysl a tedy i umělá inteligence je obor, který mě hodně zajímá ... v rámci beletrie je pan Asimov celkem jednoznačnou volbou :-) ... a dobrou volbou :-) ... navzdory datu vzniku příběhů (většina vznikla právě v padesátých letech minulého století), stále nestačím žasnout nad aktuálností témat, nad intuitivností, přesností a filozofickým a etickým nadhledem autora ... pane Asimove, bylo to, navzdory tomu, že teď už píšeme rok 2018, dokonalé! 

I po dočtení stále cítím lehké (zatím lehké) mrazení v zádech ... představy o budoucím světě se vlastně moc nezměnily ... lidé stále touží ... vytvořit a využít dokonalé stroje ... to směřování je stále stejné ... frankensteinovská hrozba je nám asi málo ... asi je pro lidi těžké pochopit, že to, co bychom mohli vytvořit ... by nás opravdu mohlo přesáhnout natolik, že by, až to pochopíme, mohlo už být pozdě ...

Čtěte vážení čtenáři pozorně, pan Asimov naplnil naši budoucnost představami. do kterých intuitivně zahrnul obavy, hrozby, starosti, strachy, ale také naděje a sny, které nás lidi trápí, všechny ty, které v umělé inteligenci dokážeme vidět, které dokážeme nahlédnout, ale zároveň poodhalil i takové vize, kde zatím jen nepatrně tušíme ...

Naše lidská komunikace je velmi složitým procesem dorozumívání, slouží nám k mnoha účelům – sdělujeme informace, myšlenky, přesvědčení, názory ... ale taky pocity a emoce všeho druhu ... má proto téměř nekonečně možností a podob :-) a přitom, druhá lidská mysl, která naše sdělení přijímá, je dokáže všechny rozpoznat ... a právě v tom spočívá dokonalost lidské mysli, jak dokáže dojít k právě takovému přesvědčení, které měl mluvčí svou promluvou na mysli :-) ... a doufám, že právě tohle zůstane privilegiem nás, lidí :-) ...

Proto bychom si varování pana Asimova měli vzít k srdci a přemýšlet nad nimi ...

„A opustí někdy vědci svou specializaci? Jistě, vyskytl se takový co odešel ... jednou mi řekl, že nemůže v noci spát. Říkal, že když zhasne světla, slyší stotisíc výkřiků z Hirošimy. Když jsem o něm naposledy slyšel, byl úředníkem v obchodě s galanterií ...“

Trochu mě uklidňuje, že i roboti se někdy, za určitých okolností, mohou zmýlit ve svém úsudku :-) ...

„ ... jen na okamžik zapomněl, nebo si nechtěl vzpomenout, že ostatní roboti mohou být hloupější než lidé ... stal se obětí ... vlastní nadřazenosti ...“

A taky, že jedno velmi jednoduché rozhodovací zařízení je stále k dispozici :-) ... a že funguje přesně, v duchu naší ... iracionální mysli :-) ...

„Poslední minci držel mezi prsty a nepřítomně se na ni díval. ... ano, stroj skutečně vyhrál válku, nebo přinejmenším jisté velmi jednoduché početní zařízení ... víte, používal jsem je kdykoliv jsem musel udělat zvlášť těžké rozhodnutí ... se zamyšleným úsměvem vyhodil minci ... zaleskla se ve vzduchu a dopadla na otevřenou dlaň ... sevřel ji a připlácl na hřbet levé ruky ...pravá zakrývala minci ...
„Pana nebo orel, pánové?“

45 02.05.2018

Dějiny, to není tak úplně to, co se učíme ve škole – soubor jmen, pojmů a dat ... kdy, kde a kdo ... dějiny to jsou záhadné a tím pádem vzrušující příběhy ... přímí svědci, těch dávno minulých dějin, nejsou, k dispozici máme jen legendy ... a samozřejmě i určitá (částečně ověřitelná) fakta, a tak zjistit, jak to tehdy bylo je docela detektivní práce :-) ... je to hlavně spousta otázek, na které je někdy dost těžké najít uspokojivou odpověď. Autor, Jan Bauer, je v tomto ohledu velmi zkušený a proto se mu opravdu povedlo podívat se trochu jinak, hluboko do našich dějin na příběhy neobjasněné, na příběhy pradávných vražd, záhad, střetnutí, vášně či převlékání kabátů, povedlo se mu jít po stopách příběhů, které se nikdy možná nestaly a přesto často posloužily jako podnět, nebo inspirace třeba pro různá umělecká díla .... položil si prostě otázky trochu jinak a tak možná uvedl na pravou míru některé z mýtů. Co se mu ale nejvíc povedlo bylo to, že obrátil naši pozornost ... k přemýšlení o dějinách :-).

„Krajina od Nových Hradů směrem na České Budějovice je tajemným územím dávných mýtů a legend. Jakýmsi jejím magickým středem je vesnice Doudleby. Jako bychom se zde rázem ocitli v prostředí starých pověstí českých, tentokrát však nesepsaných Aloisem Jiráskem, který se bohužel až příliš úzkoprse držel středu Čech a většina jím vyprávěných příběhů se odehrává pouze v Pražské kotlině. ... Vždyť Slované v té době bývali vyhlášenými a neohroženými válečníky. ... Slované k nám přicházeli několika proudy a v několika vlnách a určitě ne jako ojedinělé zemědělské rodiny, jak si to představoval ještě František Palacký, ale jako po zuby ozbrojené vojenské oddíly, následované civilním obyvatelstvem.“

V téhle knize Vás čeká několik dávných příběhů opředených určitým tajemstvím ... a jejich možné rozuzlení ... čekají tu otázky, na které se Vám nabídne určitá odpověď ... ale hlavně Vás tu čeká vlastně taková báječná hra, která otevírá mysl a nabízí možnost i pro Vás ... dívat se jinak :-).

33 25.04.2018

Básníci jsou většinou niterně spojení s krajinou ve které žijí ... nejinak je to i u pana Hrubína ... a tak se čtenář může zaposlouchat do nádherných lyrických tónů básní, které zpívají ... vyznání rodné krajině ...

„Pod nebem, šťastné písni zapřeným,
stoupá z duší útlý dým naděje,
zde ležíš, země ...“

... krajině, kterou se rád toulá, a je to především krajina v noci, protože Hrubín je „básníkem noci“ - nočních objetí, nočních krajin ... šerosvitů a stínoher, nočních úzkostí a strachů, zatmívání a rozbřesků ... (potichoučku jsem se přidala a sledovala jeho kroky se zatajeným dechem) ...

„V tom jitru průsvitném, kdy stín a světlo
znovu se utkávají,
z kožichu lučin na slunci jsi vytřás
zlatý prach včel, můj kraji.“
...
„Za hvězdou hvězdu polyká
slzící obzor, přivíraje
pod víčky nebes spící kraje
s písní, jež ze strun uniká,
ze strun, jež plný souzvuk spojí
na těle jako na nástroji.“

Tak krásně o ní zpíval, jako o ženě ... a jeho vyznání bylo plné obdivu ... ale také touhy a erotiky ... pan Hrubín, byl básník, který miloval krajinu ... a ženy ... z každého slova ... z každého písmene ... jeho láska a obdiv vyzařuje ...

„Živote, postůj v milencích,
když v sobě došli tiché slávy,
než na tělech jim zpopelaví
ruce jak růže ve věncích,
než jim krev boky rozechvělé
jak světlé břehy podemele!“
...
„Žíznivé ruce mé se opíjejí
na přání milenčino,
neboj se, noci, sladké vlasy její
rozlíti jako víno.

Mdlé prsty světel rozhrnují kvítí
na kraji tvého lůna.
Na konci louky odcházejíc svítí
nahými zády luna.“

Byl to krátký noční výlet ... byl to sen? ... pak se mi vůbec nechtělo probouzet :-).

29 24.04.2018

Skleněný pokoj ... jedinečný prostor ... v domě jednoduchém, geometricky dokonalém a chladném ... první dojem ... nenechte se ovšem mýlit ... základním principem tohoto skleněného prostoru je sice strohá krása ... dokonalá kompozice, symetrie a rovnováha ... pokud ovšem vstoupíte, začnete cítit ... pociťovat a svoje pocity budete jen těžko vyjadřovat slovy ... Simonu Mawerovi se to ovšem povedlo ... vytvořil krásný příběh plný emocí, pocitů a vášně ... protože postavy a postavičky, které prošly Skleněným pokojem ... nezůstaly chladné, strohé a bez emocí ... své emoce projevily ... každá po svém a ve svém dějinném období ... takže můžete sledovat mladické nadšení, smysl pro pokrok, velkolepou dravost a dychtivost první republiky, epochy, která dala Skleněnému pokoji vzniknout ... skrz slova cítíte životní prostor, který mění své funkce podle přání svých obyvatel ... protože to oni si přejí „nový životní styl“ ... manifestovat krásu a dokonalost atmosféry ... jenže ... je to až příliš dobré na to, aby to vydrželo ....“tahle báječná doba, tohle všechno, svět ve kterém žijeme“ ... Hana cítí ten studený závan ... Hana, která je tou nejzajímavější, nejpřirozenější a taky nejpravdivější postavou příběhu ...

Skleněný pokoj má ovšem podobný efekt na každého ... osvobozuje od běžných konvencí, povzbuzuje otevřenost, ... a taky upřímnost ... pokojem se line jazz ... dovnitř vnikají poslední paprsky zapadajícího slunce ... prostor stimuluje ... a otevírá mysl i srdce ... pak může láska a taky vášeň ve všech jejích podobách, vyplout na povrch ... a je jí tolik, že slova nestačí ...

Jenže pak přijde nevyhnutelná průtrž mračen ... povodeň zaplavující venkov i města ... válka se valí ulicemi a všechno strhává s sebou ... zanechává jen kaluže lidské bídy a strachu ... prožene se i Skleněným pokojem, jen jeho obyvatelé už tu nejsou, zato jsou tu jiní ... a ti nemilosrdně devastují ... a na konci války to není lepší ... zkázu dovršuje slavná Rudá armáda ... odstranit škody, ty materiální, dá hodně práce ... ovšem odstranit šrámy na duši ... nezbývá, než se smířit ... s osudem ...

„Zajímá mě ten dům a ti, kdo ho postavili ... museli to být neobyčejní lidé, když si pořídili takový domov. ... Byli to lidé kultivovaní, lidé s rozhledem a představivostí. Chtěli žít moderně, nově. To je celé.“

A ještě něco ... nezapomeňte se podívat na druhou stranu onyxové stěny ... nechte se okouzlit ojedinělým úkazem, kdy „sluneční světlo dopadající tabulovým sklem oken v tom správném úhlu zažíhá hluboko v kameni dávný oheň“ ... když budete správně naladění, uslyšíte Chopinovo Nocturno ve fis dur „něžný, elegický kus, který pocity vystihuje lépe, než by dokázala jakákoliv slova ... tóny se snášejí měkce jako podzimní listí za tichého dne ...“

55 23.04.2018

Příběh plný neřestí, který není brakovou literaturou :-) ... prudérní viktoriánská Anglie vs. sexem zkažená dámička :-) ... je to prostě kniha určená ne pro všechny čtenáře ... naprosto souhlasím s nefernefer a vlkodlaqem ... kdo si chce odpočinout u knihy, která je pornografická a netají se tím a zároveň dobře napsaná, navzdory tomu, že je stále jen o tom jednom v mnoha podobách :-), a nebo možná ne ... možná je to pro mnohé dost rozmanitý příběh :-) ... o mladých šlechticích ... i o těch vyzrálejších ... o krásných a vášnivých šlechtičnách a o všech těch hrátkách plných erotiky, ale taky sexuálních úchylek, násilí a taky o vášni, každý ať už s vybere, co je mu libo :-) .. a kdo si nic z toho nevybere, není mu to po chuti, či ho to nějak pohoršuje ... tak ať prostě nečte :-).
Ti ostatní se u tohoto příběhu určitě odreagují :-) ... a někteří možná i poučí :-).

50 20.04.2018

„Věříte na draky?”
... je tu totiž jedna taková záležitost, která jen zbytečně zneklidňuje lidi ... způsobuje nepříjemné pocity a taky myšlenky, které Vám říkají, že bude nutné to nějak vyřídit ... za starých časů to bývalo prosté ... to stačilo draka zabít :-).

Dnes ale všichni víme, „že draci se už přes tisíc let počítají k vyhynulým zvířatům.“
Otázka ovšem zní: vědí to ti draci? :-)

Že jste ještě nikdy neviděli, jak se zatýká drak? ... v tom případě jste tu správně ... v Ankh-Morporku, který se nijak nevypíná do okolní krajiny, spíš se tak nějak plíží, tiskne se k zemi, jako by se bál, aby ho někdo neukradl :-) ...a že ty obavy jsou celkem oprávněné ... vždyť je to místo magií doslova prolezlé ... je to místo, kde se celý svět najednou jakoby zbortil a zošklivěl, jako když se odráží v pokřiveném zrcadle a pak zase jakoby se zase trochu vrací ke své původní podobě, ale pořád je to jako když se na něj díváte skrze dno láhve :-).

Říká se, že bohové hrají hry s osudy lidí. Jenže ... jaké hry, proč, jaké jsou hodnoty jednotlivých figurek a o čem ta hra je a jaká má pravidla? – těžko říct? ... pravidly se tu nikdo moc neřídí, a vlastně ani zákony ... o čemž se velmi rychle přesvědčil „přerostlý trpaslík“ Karotka, který se do Ankh-Morporku vydal hájit právě právo a zákony ... a taky kapitán Elánius, kterému ze všeho nejvíc hrozí, že z toho všeho přijde o rozum :-).

A pak je tu taky TA knihovna ... což je na Zeměploše velmi nebezpečné místo ... a její naprosto úžasný knihovník :-) ... je to mimochodem velmi bystrý orangutan :-), a taky jeden z mála obyvatel Ankh-Morporku, který dokáže rozpoznat kontrast ... intelektu a hlouposti ... a pak taky, že příčina a účinek na Zeměploše jedou podle vlastních pravidel ... a zejména, že logické úvahy ... tady zásadně končí v paradoxu :-).

Kam bysme taky přišli, kdyby tohle všechno dokázal rozpoznat každý :-) ... „Říkají tomu sféry kompetencí,” doplňoval bratr Štukatér. „To jako že já se jim nebudu míchat do tajemně provázané téhle ... plné příčinných souvislostí, že, a oni nebudou po městě štukovat domy.”

A najednou přišla odpověď ... „byla pěkně umaštěná a špinavá, protože v horách Beraní hlavy se pošta dala tomu, kdo měl alespoň zhruba namířeno směrem k místu, kde žil adresát“ ... přečíst si ji ale musíte sami ... musíte se přeci konečně postavit pravdě tváří v tvář ... a já Vám, milí čtenáři, přeji příjemné prozření :-).

53 17.04.2018

„Čechy jsou líbezná mírně zvlněná úrodná krajina měkkých kontur s modravými kopci v dáli, a idylou kapličky nebo božích muk.“
Hana Librová

Člověk si vytváří k místu, kde žije, kam si jezdí odpočinout, nebo se nabít energií, kam se prostě rád vrací ... citovou vazbu ... a díky ní vnímáme takové místo jinak ... vnímáme i věci zběžně nepoznané ... nepostřehnutelné ... takové místo je pro nás magické, je to místo, co má duši.

Když někdo maluje krajinu, musí takové místo chápat přesně takhle, a navíc, krajinu, přírodu ... uctívat.

Protože to vše dobrý obraz ukazuje, ... prozradí osobitý pohled, ukáže proč právě tenhle výsek krajiny zaujal, ukáže, co v ní malíř viděl, ... proč právě tenhle lesík, hora, skála ... proč se právě tahle scenérie ocitla v jeho zorném poli ...

Tohle všechno se opravdu ukáže, když se na obraz díváte pozorně, vnímavě, když necháte působit emoce, pocity vyvolané atmosférou místa, protože pak Vás vyvolané pocity „chytnou za srdce“ ... a vy poznáte, že to jsou přesně ty emoce, o které se s vámi malíř chtěl podělit :-).

Jedna z výrazných osobností české krajinomalby ... člověk milující krajinu Českého středohoří, je neoddiskutovatelně Emil Filla.

„Poznat krajinu, znamená ji vlastníma nohama projít – jen taková krajina je pak dobře namalovaná.“
Emil Filla

Ovlivněn impresionismem namaloval Emil Filla spoustu nádherných, panoramatických, plastických krajinomaleb. Pan Filla krajinu opravdu důvěrně poznal, a děkuji, že jsem měla tu čest se s jeho důvěrným pohledem, právě na českou krajinu, seznámit, bylo mi potěšením ... obdivovat kouzelnou a magickou krásu Českého středohoří, viděnou jeho očima na obrazech tvořených jeho pocity z důvěrné známé krajiny :-).

32 13.04.2018

Kobold ... skřet ... kreatura ... monstrum... něco temného a zrůdného ... nenajdete ho jen doma ... najdete ho na všech úrovních všude ve světě ... protože určují chod společnosti a pravidla hry ...

Voda – Přebytky něhy

„Kobold je obecně typ člověka, který má vysokou inteligenci, ale chybí mu inteligence emoční a především sociální soucítění. Proto dokáže dokonale manipulovat ostatními a naučí se emoce předstírat, když už jsou pro druhé tak důležité.“
Radka Denemarková

Kde vyvěrá ten pramínek slov, který se velmi rychle změní v dravou a útočnou řeku ... v proud beroucí vše? ... začíná to velmi nenápadně ... jenže pak vás chytne vír, překročíte bod, ze kterého už není návrahu ... a ve snaze zachránit si špetku zdravého rozumu se nakonec vzdáte úplně všeho ... i toho nejcennějšího ... svobody, sebeúcty a seberespektu ...

... jak blízko k šílenství my všichni za určitých okolností máme ...

„Možná nemohl jinak. Možná opakoval model, který se zadrhl v podvědomí. Možná nemohl překročit svůj stín.“
... zahrnut láskou a něhou ... nedokázal city oplácet ... ani je přijímat ... a kam pak s těmi přebytky něhy?

Než začnete číst, než se do všech těch bolavých ... dusivých a těžko stravitelných slov pustíte ... zapomeňte, že by Vám byl jakýmkoliv způsobem naservírován jejich smysl ... získáte jen jedinečný prostor ... který autorka vytvořila ... pro Vaše vlastní úvahy ...

Může se Vám ovšem stát, stejně jako Helle, že přestanete rozeznávat „hranice reality a vymyšlených vět, z nichž vyrůstají obrazy“.

Oheň – Přebytky lidí
„Jsem přesvědčená, že jenom beletrie může říct o životě pravdu. Může si to dovolit. Memoáry, literatura faktu, pojednání historiků paradoxně nikoliv.“
Radka Denemarková

Když dojde k násilí na základě rasové nesnášenlivosti, je společnost nastavená tak, že si to ta oběť vlastně zasloužila. Bůhví jak to bylo a tak dále ... voda opadla ale vy jste si ještě ani neoddechli ... a je tu další živel ... oheň, který s veškerou svou ničivou silou stráví vše co se mu postaví do cesty ... už tolik netápete ... a přeci si neodpočinete, ani na chvíli ... dramatický příběh, který se z řádků vynoří vám to nedovolí ... příběh pečlivě popisující lhostejnost, nesnášenlivost, pokrytectví ... malost ... bez patosu a moralizování ... drsně a tvrdě ... a vám se opět dostane na jazyk hořká pachuť ...

... objevíte dno ... všeho toho hnusu ... a tam úplně dole člověka, který vyjadřuje své city ... poezií: „Hudba a knihy, moje pramice, na kterých já zvládám nebezpečné úseky peřejí.“ ... slova, která Vás porazí a nadobro převálcují ...

„Aby tě před zlým chránil
(takový už je svět) dávám ti amulet
a nos jej bez přestání
Je proti chvílím krutým
zahání z duše hlad
a toho kdo má rád uchrání před uřknutím
Snad z nebe na zem spadlo
To vzácné zaklínadlo
Ve světle létavic
Do stříbra jsem vyryl
SINE AMORE NIHIL
bez lásky není nic“

... aby na konci vyplivly ... zdevastovanou duši ... přiznávám, topila jsem se ... dusila slovy ... stěží přežila nápor živlů ... těžké a drsné čtení ...

38 09.04.2018

"Básníci, kteří píšou pro věčnost,
riskují,
že si na uznání budou muset počkat
celou věčnost."

Tohle ovšem vůbec není případ pana Žáčka :-) ... protože on nepíše pro věčnost, ale z touhy ... porozumět sobě a skrze sebe pak světu ... přesně takhle to Žáček píše na svých stránkách, a když si čtu jeho básničky ... věřím mu ... věřím slovům, která svým osobitým způsobem poskládal do lyrických veršů ... věřím slovům, která nám říkají, co všechno není v pořádku s nesmírnou lehkostí a nadhledem :-) ... a věřím slovům, která jsou výpovědí o tom, co považuje v životě za důležité, v čem vidí smysl a proč má rád všední dny :-) ...

"Mám rád tajné dveře
vedoucí z mého snu do tvého.
Mám rád jabloně,
které z rozpustilosti rodí hrušky.
Mám rád ministerstvo pro střídání ročních období,
zvláště jeho odbor pro koordinaci ptačího štěbetání.
Mám rád gentlemany, kterým je trapné
mít pravdu častěji než jednou denně."

Hmmm ... i já mám ráda gentlemany, pane Žáčku :-)

... a taky už teď vím, jak strašně důležité ... je slovo "nýbrž" ... děkuji :-).

42 03.04.2018

Spontánní, lehce plynoucí, průzračně čisté, pak zas romanticky rozervané, zraněné a vyhrocené ... a všechny tak působivé, letmo okouzlující, niterné a intenzivní ...

"A nikdy bez toužení, zřít krásu nemohu, a bez něhy a chvění ...
A stokrát zraněné a málo poučené, zas k novým idolům se modlí srdce mé ..."

"Náhodný a marný dare,
živote, proč byls nám dán?
Z temné vůle sudby staré
proč jsi v poutech zakován?

Kdo to byl, kdo silou záští
vyvolal mě z nicoty,
srdce naplnil mi vášní,
rozum zbavil jistoty ...?"

Četla jsem, okouzlená, básněmi pyšnými, sebejistými, některými chaotickými, jinými neuvěřitelně něžnými a všemi, tak hluboce lidskými ...

"Slast vzpurnou, divokou, té chvíle málo cením ...
sám ve vír šílený, těch smyslů stržen s ní ...
v mém horkém objetí, když jako had se svíjí ...

... oč víc mé lásky máš,
oč víc muk blažených,
oč víc mi štěstí dáš,
když posléz dojata, mou prosbou úpěnlivou,
se vzdáš mi se studem a s něhou zdrženlivou ..."

47 31.03.2018

„Spať sa dá aj s otvorenými očami ... ani s týmto ale netreba preháňat´.“

... četla jsem, a bylo to, jako bych měla otevřené oči a snila ... ten sen byl poetický ... jenže byl taky sentimentální ... na můj vkus asi víc než bych chtěla ...

„Ako povrazolezci balansujeme nad publikom zmiešaných emócií ... malé zaváhanie a môžeme padnúť ...“

... asi jsem moc citlivá na to, když se z vyvolávaných emocí ... najednou stává sentimentální balast ...

„zvuky sú teplé ... vánok šteklí a všetko je príjemné ...a potom zimomriavky ... žiarivé slnko minulosti, prítomnosti a jasnej budúcnosti“

... pak se totiž varovný signál někde uvnitř mě rozbliká ... sem tam přímo zasvítí ... jenže, pak jsou tu chvíle, kdy odpočívá, a dokonce na něj na chvíli zapomenu ... to je ve chvíli, kdy je to najednou výborné ... čisté a emotivní ... a právě díky takovým chvílím jsem poslouchala a snila ... až do poslední stránky :-) ...

„ ... rozum sa teší cieĺu,
ktorý dokáže vyrátať.
Však mnohokrát méta je netušená,
nevypočitateĺná,
len cítená.“

... poslouchala jsem spolu se Senecou, kterému byl tento text určen, jak se to má s rozumem a citem, a uznala, že bez citu ztrácí rozum jaksi pevný bod, o který by opřel svá rozhodnutí ...

„tak povedz, ó veĺký Seneca, sú molekuly rovnako racionálne jako rozkmitané zhluky ĺudí? ... či len ĺudia strácajú svoju prirodzenosť ...?“

„My ĺudia sme omylní,
no nie to naša choroba.
Nie je to prekliatie ...

Spomeň si Seneca,
Jako to bolo s tou zvedavosťou?
Istý člověk sa s humorom tešil na chvíĺu,
kedy umrie ...

Rozum ...
Je jako guĺa,
ktorá je pripútaná
ku každému z nás.

... v minulom storočí to u nás povedalo
jedno dieťa:
„Cisár je nahý.“
A vtedy všetci pochopili,
že to je tak.
Možno len na chvíĺu.
Aj v Tvojich časoch, milý Seneca,
bol cisár nahý
a všetci,
vrátane jeho samotného,
to vedeli.
Avšak lahodná chuť moci
vydláždila cesty rozumu ...
Ale nie preto, milý Seneca,
že vládca stratil cnosť,
či potratil rozum.
Jednoducho ...
uveril,
že večne bude tým,
kým práve je.“

Asi nebudu „žiariť pre všetkých, čo v tmavej noci strácajú cestu ... abych pak splynula s rytmom vesmíru ... až ráno vyjde Slnko“ ... motivační části mě trochu minuly ... ale to nemění nic na tom, že jsem si své déjà vu užila ... a docela příjemně se zasnila :-) ... poučila? ... no, spíš našla možná pár pevných bodů ... o které příležitostně můžu opřít svá rozumová rozhodnutí :-) ... vzpomenu si, až se budu o něčem rozhodovat ... a zeptám se na to, na co se nikdo neptá: Co je na odvrácené straně tohoto příběhu? ... vzpomenu si a rozhodovat se budu až pak ... až si ji zodpovím :-).

„jako každý jsem mnohokrát v životě minul pootevřená dvířka jinam ...a přitom se možná ... za hranicí opravdu skrývá pramen tvarů našeho světa“... možná byste je ale měli minout taky, protože pak ... „život se stane málo srozumitelnou rolí v nekonečném představení obscénního mýtu ...“

Hranice není vzdálená, netáhne se na obzoru nebo v hlubinách, nejspíš se nachází v té nejtěsnější blízkosti, v šeru okrajů našeho těsného prostoru, a my koutkem oka pořád nahlížíme, aniž bychom si to uvědomovali,.. že jsme se nechali zavést k okrajům těch ponurých končin, ... že se díváme do chodeb, které vedou do tmy ...

... přesně tohle je ta chvíle, kdy najednou zjistíte, třeba, že je nejspíš „mnoho různých Čín, na jejichž okraji žijeme“ :-) ...a nebo se vám najednou vybaví vzpomínka, kdesi zasutá ... „jak se líbáš s krásnou umělou dívkou (vždycky tě víc přitahovaly umělé ženy, rozněžňovalo tě tikání jejich koleček, když vedle tebe ležely v tichu noci), než s dívkou, jež žila“ ... prostě, kdo ví, co tam najdete? :-) ... "Někdo objevil ráno na zvlhlém koberci v obývacím pokoji živou, svíjející se mořskou hvězdici, jiný čekal v noci na malém nádraží na vlak a pak nastoupil do vagonu, jehož vnitřek tvořila studená gotická kaple“ ... vlastně se neví, „jak vypadá a kdo v něm žije, ... jaký vztah k nám mají jeho obyvatelé, jestli jsme lhostejní sousedé, jestli náš vymezený prostor je čísi kolonií nebo jestli se za zdmi chystají k válce...“, je to trochu děsivé, že? ... najednou už necítíte potřebu vydat se na průzkumnou výpravu ... překročit tu hranici ... jenže jsou tu tací, kteří jsou plní touhy poznat tajemství světa ... protože podněcuje netrpělivost ... protože tušíte, že doopravdy žít budeme moci až potom, až se vrátíme z té druhé strany...

„Už dříve jsem měl často pocit, že půdorys zvyků, který vytváří náš svět, je jako ornament mozaikové podlahy v Knóssu, jehož strnulé linie prý zachycují dráhy pohybů rituálních tanečníků, maskovaných postav, které už dávno odešly: máme naději, že tam za hranicí konečně uvidíme prvotní tanec, jehož stopou je náš svět."

... někteří to ale vidí úplně jinak ...

„Ne, myslím, že nemá smysl odcházet," řekl tiše. „Šperky ani nestvůry už mě nelákají. Třeba se za hranicí opravdu skrývá pramen tvarů našeho světa, ale stejně bychom mu nemohli nikdy porozumět, nemohl by pro nás mít žádný smysl. Smysluplné a pochopitelné je pro nás jen to, co se pohybuje v drahách našeho světa, co sleduje linie našeho knósského ornamentu, ať je stopou po tancích vznešených bohů, nebo záznamem o křepčení opilého démona. O prvotním tanci bychom nemohli promluvit, protože řeč selhává před tím, co tu bylo před vznikem ornamentu, prvotní tanec bychom dokonce nemohli ani uvidět, protože vidění je natolik vrostlé do sítě známého smyslu, že to, co se neživí tímto smyslem, by pro nás zůstalo neviditelné."

„Ale co mořská hvězdice na koberci, vagonkaple, co knihy s tajuplnými písmeny?" ... tak to už budete muset, milí čtenáři, zjistit sami ... stačí najít v sobě odvahu ... a podívat se tím směrem ... pustit se do té tmavé chodby ... tajuplný, téměř pětihvězdičkový, příběh tu na Vás čeká :-) ...

PS: ... téměř, protože máte v ruce na jedné straně téměř dokonalý filozofický text a na té druhé, mírně nedokonalý příběh, který, za mě jednu hvězdičku smazal a poslal ji do té jiné Číny ... kde teď asi trochu bloudí :-) ... jako celek ale držíte v rukou výborný surreálný příběh, který si Vaši pozornost plně zaslouží :-) ...

... možná se ptáte, a co tedy bylo s těmi mořskými hvězdicemi, vagonkaplemi, a knihami s tajuplnými písmeny?

„To jsou jen věci náhodou vyvržené na náš břeh, které jsme na základě falešných podobností s našimi zkušenostmi obalili jakýmsi náhradním významem. Drží nad námi ochrannou ruku starostlivé a lstivé božstvo gramatiky, které zahaluje tváře nestvůr;řekneme: ,ta věc je záhadná' a ,ta událost je tajuplná', ale tím už strašnou přítomnost věci a události, jejich černé bytí, s ničím nesouvisející a vzpírající se pohledu, nenápadně oblékáme do adjektiva jako do starého obnošeného obleku, a vykazujeme jim tak místo ve světě. Nedá se nic dělat, ať obrazec na mozaikové podlaze narýsoval kdokoliv, zůstává naším vězením a naším domovem.“

... věčnou hrou smyslu a významu :-) ... mimochodem ... „Pořád se ve mně ozývá pocit, že i my jsme měli kdysi jakýsi podíl na prvotním tanci ...“ :-).

42 26.03.2018

„Jako mluvit o všem neznamená vědět
Tak psát o všem neznamená umět“

Jaké je poslání poezie? V téhle útlé knížečce se můžete začíst do meditací, které parafrázují stoického filozofa Epikteta, jak je uvedeno v anotaci, ale především, které zvažují, co je ideál básníka, a které hledají, způsoby, jak abstraktně vyjádřit morální témata, třeba, jak zůstat objektivní, nebo, či spíš především, jak být odpovědný za své činy ...

Jiří Kolář je experimentátor každým coulem, nejen na poli poezie, ale i výtvarného umění, protože je hodně známý i svými zvláštními abstraktními kolážemi, a zrovna tak experimentátorský, a těžce abstraktní je i na poli poezie, i tady hledá, různé způsoby, jak může básník pracovat ... třeba právě s jinými texty, které přebásňuje, převypravuje nebo jinak volně upravuje ... jeho texty jsou často hodně svobodomyslné ... mají zvláštní skladbu, stavbu ... prostě je to jiná hra se slovy :-) ... a právě to, se mi na Kolářovi nejvíc líbilo :-) ...

„Poučen o chůzi rozumu
Životě a smrti ...

Pamatuj, že odmítnutí starého vyžaduje přítomnost nového
A jen objev zamezí pád v to čemu ses vzepřel
Avšak objevit ještě neznamená umět lepší
Jako neznamená umět jinak nedělat horší

Kdo popírá, jen aby popřel
Nemá nejmenší představu o zákonitosti proměny ...“

A tohle je přesně vyjádřené to, jak si představuji, že to básník Kolář dělá :-) ...

„Sesbírej
hromádku oblázků
a sestav z nich
kdekoliv
i s nadpisem
oblázek za oblázkem
jako slovo za slovem
řádku za řádkou
jako verš za veršem
pohlednou báseň.“

27 23.03.2018

„Genius loci je to, proč se na nějaké místo vracíme, nebo to, k vůli čemu lezeme po rozhlednách.“
Václav Cílek

Vlastně náhodným řetězením událostí (díky za ně :-) ... se mi dostal do rukou soubor kreseb pana architekta Kozáka, jsem naprostý laik, co se týče architektury a vlastně i výtvarného umění ... jen prostě už od dětství sama ráda maluju, je to pro mě takový způsob relaxace, zvlášť pak mě zajímá kresba, a tak jsem s nadšením využila možnosti prohlédnout si kresby velmi zajímavého člověka, který, jak jsem zjistila, po sobě zanechal, nejen v Praze, hlubokou a výraznou architektonickou stopu, a který byl velkým znalcem staré Prahy, kterou moc rád kreslil, a nejen ji, jak jsem zjistila z obrázků, které jsem měla k prohlédnutí. Tahle publikace totiž shromáždila kresby a akvarely z cest, a tak jsem měla možnost podívat se na krajinu očima architekta a vidět místa, která ho zaujala ... a tak jsem měla možnost hledat, atmosféru takového místa, protože, to je přesně to, co tam, předpokládám, viděl i pan architekt. Snažila jsem se vidět jeho očima, najít ten zachycený okamžik „komunikace“ ... místa a stavby, protože myslím, že to byl ten důvod, proč se pan architekt rozhodl dané místo namalovat, protože on, svýma zkušenýma a k detailům citlivýma očima, viděl respektování těchto pravidel :-) ...

... a já sem moc ráda, že jsem mohla nahlédnout ... byly to krásné chvilky strávené s kresbami pana Kozáka :-).

26 21.03.2018

„Kolik lidí, tolik pravd. Někdy koutkem oka zahlédnu hodnověrnější pravdu skrývající se ve vlastní nedokonalé formě, když se k ní však pokusím přiblížit, ukryje se hlouběji v trnité bažině nesouhlasu ... zákon jménem „svědomí“ se dodržuje lex loci tam, kam vidí Bůh ...“

David Mitchell otevřel Pandořinu skříňku ... vím, že bych neměla, ale já přesto zvědavě nahlédla ... a pak už jsem věděla proč ... proč jsem to neměla dělat ... zavalil mě naprostý chaos ... neúprosný proud myšlenek ... přehnalo se skrze mě vyprávění o úpadku a rozkladu civilizace ... a bylo to děsivě ledové ... byl to CYNISMUS ... který přišel s veškerou svou bezohledností a ukázal mi naši Zemi jako hodovní síň, kde už od dávných časů ti silnější polykají slabší ... ukázal mi víc jak tisíc let historie lidské rasy v šesti příbězích ... které toho mají víc společného, než se na první i druhý pohled zdá ...

"Naprosto nepravděpodobná pravda může člověku posloužit víc než sebepravděpodobnější lež a takový okamžik právě nastal."

Bohužel to nezjistíte jinak, než že se na začátku pořádně zhluboka nadechnete a ponoříte se ... až na dno ... musíte hodně proti proudu ... který se vám vysmívá, převaluje vás a baví se tím, jak se topíte ... jak hledáte, dezorientovaní, kde je dno ... proto, abyste zjistili, že existuje „zlo přílišné civilizace“ a tudíž, že neplatí, „že všichni byli stvořeni sobě rovni“ ... a až to zjistíte, začnete se skutečně topit ... budete polykat ty jedovaté myšlenky ...a dusit se ... a jen ti nejsilnější a nejodolnější se vynoří na konci ...při zdravém vědomí :-) ...

„Otroci, černější a umolousanější než jejich snědí páni ... dřepěli v blátě. Jak hluboce zakořeněná, tupá letargie! Ti nešťastníci celí poďobaní od neštovic a samý vřed od haki-haki sledovali výkon trestu, aniž reagovali jinak než oním bizarním jakoby včelím bzučením. Netušili jsme, zda zvuk onen vyjadřuje soucit či opovržení. ... Přiznávám, že se mne s každým úderem biče zmocňovaly mdloby. Pak ale přihodila se prapodivná věc. Bičovaný divoch pozvedl hlavu, jeho oči si našly mé a on mi uštědřil podivně přátelský pohled! Jako by herec v královské lóži uviděl dávno ztraceného přítele, a aniž si toho ostatní diváci všimli, najevo mu dal, že ho poznává.“
...
„Když se počátkem prosince asi tucet domorodců odvážil protestovat, Maorové je prostě rozsekali tomahavky. Prokázali, že jsou „v zlověstném umění kolonizace“ schopnými žáky Angličanů. ... Jaké z toho plyne poučení? Mír patří mezi hlavní ctnosti jen potud, pokud s námi záležitosti svědomí sdílejí i naši sousedé, a to i přesto, že ho náš Pán miluje.“

„Ten, kdo se chce pustit do boje s mnohohlavou hydrou lidské povahy, zaplatí spoustou bolesti a jeho rodina bude platit s ním! A až se naposledy nadechneš, pochopíš, že tvůj život byl pouhou kapkou v nekonečném oceánu!"

Děkuji za tu ledovou sprchu ... myslela jsem, že umrznu ... ale, nakonec jsem vylezla trochu otužilejší ... než dřív :-).

68 19.03.2018

„Životy jsou jako sněhové vločky, tvoří vzory, které jsou podobné a přeci nejsou nikdy stejné ... zůstáváme na svých ostrovech, protože tam nás nemůžou ty druhé příběhy ranit ...“

Životní příběh Jurije Živaga se mnou hluboce otřásl, ještě dlouho po dočtení mi rezonoval v mysli, ... byl to příběh o muži který byl hodný, podle jeho vlastních měřítek, ale i podle měřítek ostatních lidí, ... byl to příběh o muži, který miloval svou rodinu, svého syna, svou zemi, svou práci, poezii ... ale taky Laru ... „ a jeho srdce dostalo hlubokou ránu, příliš hlubokou“ ...

Jak v transu jsem poslouchala Jurijovo vyprávění ... o lásce, bolesti, zradě a naději ...

... ale taky jsem si nechala vyprávět ten velký příběh ... o manipulaci, příběh o Rusku, válce a o revoluci, příběh o utrpení, odvaze, vině, které je provázely,

... a to nebylo vše, bylo tu další vyprávění, ... šeptané něžnými slovy básníka Živaga ... o úchvatné, nádherné, nebezpečné, divoké, fantasticky pohádkové a tajemně krásné ruské krajině, popisované tolika rozmanitými slovy ... „jen vposlouchej se do hovoru, tajících kapek na střechách“ ... slyšíte to taky? ... to jaro přišlo do Varykina ...

„s jinými dny pak přišly žaly
Nebesa zřítila se z výšky těžká ...
Lhostejně stály hvězdy na obzoru“

V úžasu jsem poslouchala Jurijovo vyprávění ... o tom, jak válka, a pak hned revoluce prošly krajinou, tam a zpět a zničily co se dalo ... o tom, jak lidé, hodili osobní svobodu za hlavu a zničili a zpustošili tak sami sebe, protože prodali svou duši ... „je to naše prokletá schopnost trpět ... nemusíš se ani moc rozhlížet ... v Rusku najdeš utrpení, kam se podíváš, Rusové umí trpět ... a být přitom tvrdí“ ...

A pak už jsem jen s porozuměním sledovala Jurije a Laru ... „cítil vůni jejího parfému, opojnou směs jasmínu, zimolézu a ženské pleti ... rozesmála se hlubokým hrdelním smíchem ... a odpolední slunce ji vytvářelo z vlasů svatozář“ ...

... přiznávám, básník Živago mě okouzlil :-), a to ve své knižní, ale i filmové podobě, protože svou zásluhu na tom má i Omar Sharif :-) ...

„Kdekdo tě zbožňuje a uctívá,
neboť jsi líbezná a milá – chápu...

Nám tajemství je plachou úlevou
a nekonečnost je nám stejně známá ...

Je bílá noc, za městem slavíci
rozezvučeli dřímající vřesy ...

Noc tulačka jde tomu zpěvu vstříc,
podél zdí bloudí její nahá pata
a za ní z otevřených okenic
vyposlouchaný šepot tiše chvátá.
Ozvěny našich vyzrazených vět
přelézají přes bílé ploty v sadech ...“

„Život se vrátil stejně bez příčiny,
Jak podivně byl kdysi přerušen.
Zas v tamté dávné ulici jsem nyní ...
Nás dva – ať nechcem sebevíc –
vždy zas to k sobě vrátí ...

Na kouzlo dlaní jsem si zvyk
a ramen, zad a šíje také.
Ženských krás věčný služebník
chvěju se jako před zázrakem.“

58 15.03.2018

"... když pije víno, oči přivírá ...
... očima muchlá dívenky¨
i krásné tvary váz,
rád sedá nad svou zahradou,
když vůně růží ve tmách jdou,
rád cítí v nohách zkřížených,
jak sladce trne čas, -
když ale nadejde pak chvíle jeho hněvu
pro slůvko pravdy,
kterou zná,
hrdě svou smrt si vyhledá,
a nechce od ní slevu.

Takový byl, když teprve začal být ..."

Do básní zpracované emotivní příběhy o člověku ... lyrické, ironické, tragikomické, skeptické, kritické, metaforické, smutné i veselé ... a všechny skrývající okouzlení ... světem ... a člověkem v něm ...
... do básní ... do krásných bluesových textů ... zpracovaný průvodce ... životem člověka, ... který si ještě nenechal sebrat štěstí ze svých rukou ... který, navzdory všem změnám ve společnosti, ještě ze své životní cesty neodstranil zájem ... o člověka ... o druhého ...

"A duše, rdesno, stříbrolistý keř,
mlčí svou zradu mezi stromy.
Těžko se potom rozpozná,
co pověst je,
co bezvědomí,
co plavá dívka z polosna.

Už ji jen motýl dolétne,
ulpí ji na šíji ...

S takovým zvláštním úděsem
nahlédnu jako do ztracena,
že tato pověst o lásce
a pláči pod lesem
musela býti vybásněna."

33 14.03.2018

Důvod, proč jsem po této knize, která tu k mému překvapení nemá zatím hodnocení, sáhla, je zjištění, že máme s panem Balandierem něco společné ... oba nás zajímá lidská řeč, oba se o ni zajímáme profesně, každý sice trochu jinak (minimálně pan Balandier daleko daleko profesněji než já :-)) ... každopádně, mě kniha antropologa, zajímajícího se o řeč celý profesní život, velmi zaujala a hned jak jsem ji získala, pustila jsem se do ní :-)...

... velkým překvapením hned na začátku bylo, že ač se jedná o víceméně odbornou publikaci, vůbec vám to tak při čtení nepřijde ... je to napsané tak výborně, že ani nemůžu říct, že se začtete do prvních řádků .. mluvíme tu o řeči, a tak se nabízí spíš, že se zaposloucháte ... oči vám budou klouzat po řádcích a vy přitom „uslyšíte řeč“ ... uslyšíte vyprávění ... o tom, jakou roli sehrála řeč při vytváření našeho lidského společenství ... o tom, jak řeč konstruuje naši realitu, ... a taky, jak ji mění ...

... vyprávění je to barvité ... doslova vám před očima poběží film ... „uvidíte a uslyšíte“ o proměnách naší komunikace v průběhu 20. století ... před očima se vám ukáže francouzský venkov v 20.-30. letech minulého století a vy uslyšíte ... spíš mlčení, než mluvení, protože tenkrát mělo každé vyřčené slovo obrovskou váhu, bylo aktem ... jednáním, které měnilo stav věcí a taky lidé byli jiní, žili v přesně ohraničených prostorech a situacích (pole, hospoda, kostel, rodina) ...a pak před sebou uvidíte světová bojiště obou velkých válek a uslyšíte vyprávění o tom, co vše zničily, a jak změnily svět a s ním i naši řeč ... naše způsoby komunikace ...protože, najednou tu byly jiné rámce, které ty původní mantinely rozšířily (míšení populací, uprchlíci, kolaboranti, donašeči, odbojáři, změny sociálního žebříčku,...) ... a všechny ty změny nabraly po válkách rychlý spád ... taky přišli Američané se svými způsoby nevázané a bezprostřední komunikace ... ale především ... do světa vtrhly nové technologie .. zpočátku pomalu a pak, když se ten vlak rozjel ... už celkem nevázaně a neukočírovatelně ... tohle byla opravdová revoluce v komunikaci ... technologické pojetí světa změnilo vše ... kámen na kameni nezůstal :-) ... řeči je najednou hodně... valí se ze všech stran ... kříčí z rádia ... pak z televize ... a pak už je úplně všude, slyšíte ji všude ... a s ní přišla globalizace ... a člověk, ač v ohromném jednolitém davu ... se najednou tak nějak zvláštně cítí sám ... už nežije v podmínkách určité pospolitosti ... sdílení osudů ... ztrácí tradice a jistotu ... jenže potřeba něčím je nahradit tu je ... a tak se přiklání k moderním modlám „Facebooku“ a „Twiteru“... které hned po televizi převzaly štafetu :-) ... je to skoro jako nákaza ... a šíří se dost nekontrolovaně ...

... jen nejistota ... ta zůstává ... skrz naskrz v neklidné společnosti ... demonstrující porůznu v obraně před ní ... svou moc ... a důvěra ... ta se někde naprosto otřesená choulí v koutku ...
... nové technologie rozšířily náš prostor do kosmických rozměrů ... nasměřovaly naši mysl směrem k abstraktnímu světu ... a dost tak pozměnily naši realitu ... co bude výsledkem? ... těžko říct ... asi se s tím budeme muset naučit žít :-)...

Balandier popsal složité myšlenky ... jinými, příjemně lehkými slovy, že se Vám, navzdory jejich těžkému obsahu, budou číst, ať už jste odborníci, nebo laici, opravdu hladce ... doporučuji všem ... rozhodně za trochu Vašeho času stojí :-).

27 09.03.2018

Při čtení Kafkových příběhů, povídek mě asi nejvíc ze všeho napadá, že vlastně nejvíc chápu jen to, proč nechtěl, aby byly vydány :-), kdo by taky toužil, zveřejnit tak dlouhý, absurdní, iracionální proud snových představ ... vnitřních pochodů, které ze všeho nejvíc ukazují, že se můžete snažit jak chcete, a všechno to je marné ... protože na to, co se doopravdy stane, tak úplně vliv nemáte ... je jen spousta možností (u Kafky většinou absurdních, nelogických, nepochopitelných, neuchopitelných) ...bez možnosti volby :-) ... jen se vezete :-) ...a s tím mám trochu (dost) problém :-) ... já totiž považuju slovo "nemůžu" (vnější okolnosti mi brání) jen za převlečené slovo "nechci" .. a já vlastně vůbec netuším, jak to ten Kafka myslel :-)) .... možná jen psal jiný příběh ... než jsem já četla :-) ... občas se prostě některé mysli ... míjejí :-) ... v té mojí ještě navíc probíhají skrz naskrz emoce a pocity ... v Kafkově světě jsem je hledala marně :-) ... ale možná jsem jen hledala špatně :-) ... vím jen, že nevím :-).
Přeji Vám, milí čtenáři, aby Vaše cesta Kafkovým světem, byla možná úspěšnější :-) ... ale možná na to nebudete mít žádný vliv :-) ... kdo ví?

34 08.03.2018