alef komentáře u knih

"Největší lstí ďábla je, když sám o sobě prohlašuje, že není."

„Dámy, páni, co tu uzříte, je strašná věc, … píše se rok 1680 a Prahou jde hrozná zvěst, že nastává velké umírání, černá smrt, lidu kruté týrání, kterému neujde žádný lidský tvor. Neboť přišlo zlé postavení hvězd a otrávené studně byly, to byla ta přírody a nepřátel lidstva lest, ale lidé ještě žili. V Praze se teprve stahuje k neštěstí… “

Právě se nacházíte v Panoptiku ala Madame Tussaud ... je to obyčejná pouťová atrakce ... předestírající děsivé události ... a taky předloha ... pro Kopfrkinglův zločin ...

Příběh, který máte v rukou, přiznávám, se mi četl strašně špatně, a nebylo to proto, že by byl špatně napsaný, ale právě naopak, ... slova, správně zvolená a umístěná velice přesně jedno vedle druhého ... řádek za řádkem ... vytvořila výborný text ... a právě z něj pak na mě padala hrůza ... způsobující mrazení v zádech ...

Příběh, ve kterém se na první pohled spořádaný a milující otec rodiny a zaměstnanec krematoria dostane až k spolupráci s nacisty a vyvraždění vlastní rodiny ... kde je židovská rodina jako jediná překážka na cestě za vysněnou prací ... u plynových komor ... dusí ...

Příběh, ve kterém je krutost překrývaná něžností krásných slov, ve kterém sentimentální patos zakrývá zlé úmysly, obdiv k hudbě zakrývá patologické úvahy nad tím kolik kilogramů popela vznikne z těl zesnulých žen ... bolí ...

Příběh, ve kterém má smrt nekonečně variací ... a je jedinou jistotou v životě člověka ... ve kterém je smrt dobrem, protože ušetří utrpení ... děsí ...

Příběh, ve kterém zlo je to, co je pozitivní, co je samo o sobě zjevné a silnější a reálnější než dobro. Dobro ... štěstí a spokojenost, je to, co je negativní, pouhé ukončení touhy a zánik bolesti. Pomíjivé dobro končí s uspokojením naší dychtivosti, jen zlo stále trvá. Život samotný je pak samozřejmě zlý ... vyvolává zlé sny ...

Tak proto se mi tenhle příběh četl špatně ... to proto bych mu subjektivně, dát čistě na pocity, které jsem při četbě měla, dala stěží dvě hvězdičky ... jenže nemůžu ... už jen pro ta slova, kterými Fuks vládne opravdu mistrně ... a taky mi v uších zní smuteční pochod z Beethovenovy Eroiky ... a už zase mě mrazí v zádech ... když si vzpomenu ... že hudba je i pro Kopfrkingla ... důležitou složkou lidského života a poznání a že právě z jeho úst vychází slova :

"umírá chudý, kdo nepoznal krásu hudby."

91 01.09.2018

„Snění nic nestojí. Jestliže přestanete snít, nikdy se nikam nedostanete. Já jsem začala snít. Začala jsem věřit v to, co jsem chtěla uskutečnit. A právě tenkrát jsem začala myslet jen a jen na sebe.“

,,Byla mou Gradivou, utěšitelkou mých hrůz, vítězkou nad mými delirii, milenkou, magnetizující mé vertikální síly. Je Ledou, je matkou, je Helenou.“
Salvador Dalí

Byl jí naprosto posedlý, až hysterický ... jejich vztah, to byla „chorobná abnormalita s psychopatologickými symptomy“ ... femme fatale ...

„Byla neuvěřitelně hubená. Vystupovaly jí kosti na krku i ramenou, měla velmi štíhlý pas. Nebyla krásná, ale její vzhled přitahoval pozornost a budil respekt. Bylo těžké od ní odpoutat pohled.“

Těžko by někdo tvrdil, že ne, ona opravdu byla femme fatale ... mnozí by ale o ní spíš řekli, že to byla ďáblice, zlá, hříšná a zkažená žena (a nejspíš by jejich tvrzení nebylo daleko od pravdy :-) ... takže, když to spojíme dohromady, máme tu excentrickou, vyzývavou, ale taky manipulativní a sebestřednou „andělskou mrchu“ (slovy pana Hrušinského ze známé pohádky Tři veteráni) ... ženu, která celý život cestovala, ... přesně plánovala (svůj život a tak neodmyslitelně i životy druhých) ... rozhodovala a sjednávala a vymýšlela ... a přitom všem se na veřejnosti nijak zvlášť neprojevovala, naopak ... ona to neměla zapotřebí ... byla schopná, ale netoužila po slávě a uznání ... radši stála v pozadí, jakoby stále zahalená tajemstvím ... a přesto stála téměř za vším ...

To vše a určitě by se těch přívlastků našlo ještě daleko víc, byla Gala Dalí, která celý svůj život zasvětila tomu, aby „utekla minulosti a žila v přítomnosti“, ... která byla přesvědčená, že může „změnit běh času, ... která, „pokud si něco usmyslela, nic nebylo nemožné“ ... a která byla zvyklá bojovat ... jen a jen za sebe ...

... to proto „považovala za nejlepší řešení, že se odstraní zrcadla ještě předtím, než se jí vplíží do duše stáří, a než se přítomnost zrcadel uvnitř ... obrátí proti ní“ ... to proto, chtěla zastavit čas ...

Jiná ... Gala byla prostě jiná, asi už od narození, prostě se tak narodila (a její otčím byl asi jediný, kdo to hned poznal ... už jako dívka „působila povýšeně ... vypadalo to, že se chce vyhnout kontaktu s ostatními ... ale skutečnost byla jiná ... neměla nikoho, s kým by si mohla popovídat, a cítila se velmi osamělá ...chodila vzpřímeně, se vztyčenou hlavou a vypadala vyšší než ve skutečnosti byla. Její chůze byla chůzí princezny z věčně zmrzlého království.“

„Nebudu bez tebe umět žít,“ přiznal se mladý básník Gale a pevně ji uchopil za ruce .... a po něm, pak celý zástup mužů ... pokryl její ruce polibky ... „Ani nebudeš muset,“ odpověděla klidně a tak zabránila, aby se nářek protáhl víc, než bylo nutné. Neměla ráda emotivní loučení.“

Jiná ... byla prostě jiná a takovou ji musíte brát ... jiná být neuměla ...

45 31.08.2018

„Jsem-li temný, nesrozumitelný, náročný – toť také proto, že jsem nikdy nepodceňoval možného čtenáře…“
Vladimír Holan

Básník Holan věděl, že nelze „pomíjet všechna zákoutí myšlenky“, věděl, že nic není černobílé a přímočaré, a tak v podstatě o běžných, jednoduchých a obvyklých věcech ... vypovídal dost neobvykle ...skrytě ... slova schoval za oponu metafor, nečekaných slov a podivných spojení. Jeho lyrická poezie je plná pocitů a nálad, ale taky plná filozofie, mytologie i náboženských motivů ... a všechny ty obrazy ... zpřesňují ... zaostřují ... básníkův pohled na lidskou existenci. Připravte se, že se ponoříte dost hluboko, až do spodní vrstvy lidské psychiky ... a tam najedete vrstvu nejtemnější ... meditativní ...

Holanovy básně odrážejí asi docela věrně jeho zvláštní život ... Holan se v určitém období uzavřel světu ... vstával v poledne, poté otevřel láhev vína, vykouřil cca 60 cigaret denně a probděl noc, pak spolkl prášek na spaní a do oběda spal ... možná to byl zdroj jeho náladovosti ... v jeho básních každopádně dobře zúročené :-).

A tak máte před sebou verše, které vás určitě překvapí svou naléhavostí, s jakou vás nutí nahlédnout ... za tu oponu, kterou básník svými slovy vystavěl :-) ...

„Básníka nemůže omluvit nic, ani jeho smrt.
A přece z jeho nebezpečného bytí
zůstává zde vždycky ještě jaksi navíc
několik jeho znamení. A v nich
věru ne dokonalost, i kdyby jí byl ráj,
nýbrž pravdivost, i kdyby jí mělo být peklo ...“

40 30.08.2018

„Když jsem ji viděl s tou její velikou, pevnou, poklidnou uzavřenou tváří na postavičce s vosím pasem, kulatými boky a prsy, probudil se zas ve mně podivný pocit a zůstal jsem skoro bez dechu.“

Dodo, muž, který se dívá, jeho smyslná manželka a chlípný otec ... Moravia v krátkém a poetickém příběhu líčí nestandardní? ... jak se to vezme – Freud by vám o tom určitě obšírně povyprávěl :-) ... milostné situace hlavních hrdinů a zachycuje tak jejich pravou tvář ...

Na Moraviu jsem se už nějakou dobu chystala, má volba padla na Římanku, ale bohužel ji v knihovně zrovna neměli, a tak jsem se musela spokojit s touto útlou knížečkou¨. Říkala jsem si, že k četbě na pláži je to tak akorát dlouhé (cca 100 stran) a pak se uvidí, jestli se s Moraviou ještě „potkáme“ ... každopádně s autorem a jeho příběhy se určitě v brzké době budu chtít setkat znovu :-) ... a to navzdory tématu, které až tak moc nezaujalo (v hodnocení ...jedna hvězdička dolů).

Jazyk, styl psaní mě, nechci říct přímo okouzlil, ale rozhodně oslovil, a taky se mi moc líbily jeho popisy ženy :-) ... a navíc jsem zjistila, co všechno můžeme podle Moravii pomocí sebereflexe objevit :-).

Předtím, než jsem se do příběhu pustila, přečetla jsem si, že se jedná o téma jako vystřihnuté z Freudovy psychoanalýzy ... hlavní hrdina vyžívající se v sexuálních úchylkách, který se zaujetím sleduje nejen svoji ženu při intimních situacích ... paralelně k tomu chlípný a obscénní otec ... oba spojeni silným vztahem k matce (on svou matku podvědomě miluje, jeho otec jako sok v lásce) ... klasický psychoanalytický jev ... a s tím jsem se do příběhu pustila.

Kromě výše uvedeného ... jsem v něm ovšem objevila další vrstvu, která vypráví víc ... o ženě a o její „vazbě“ nebo jejím vztahu k muži ... o ženě, která se „propůjčuje“ mužským touhám, fantaziím, ale taky nadějím, a která muži určitým způsobem dává směr :-) ... o ženě, kterou interpretuje v různých podobách ... jako dívku, prožívající první milostné vztahy, jako ženu prožívající milostné avantýry, ale taky jako ženu, která nabízí ... lásku?, tělo? ... pro život i za peníze ... takže se toho dozvíte docela dost i o vztazích a citových konfliktech, které v nich prožíváme, získáte prostě takovou „analýzu“ vášně, ale taky lásky :-).

Příběh to je krátký a za přečtení rozhodně stojí :-).

PS: Přijde mi zajímavé, že do období, kdy Moravia psal tento příběh spadá jeho vlastní životní etapa, kdy se oženil s ženou o 47 let mladší než on :-).

A na závěr ... podle Moravii je i spisovatel, nebo filmař (paralelně k tomu pak čtenář, divák) ...voyeur ... kniha či kamera ... jsou pro něj klíčové dírky ... třeba do ložnice ... a ... „ty špehuješ a ... cítíš vinu, ale nemůžeš odvrátit zrak“ ¨:-).

42 23.08.2018

„Do propasti té bouřné,
lůna přírody, či snad jejího hrobu,
jež není mořem, souší, vzduchem ni ohněm,
nýbrž tím vším v zmatené směsi svých vlastních
prazárodků, jimž vést je věcný boj spolu,
pokud z nich všemocný Tvůrce neučiní
své temné esence k tvorbě dalších světů,
do propasti té bouřné ostražitý démon
na pekla okraji stanuv chvíli hleděl
dumaje o své cestě ...“
(John Milton – Ztracený ráj)

Jeho temné esence ... název Pullmanovy trilogie (Zlatý kompas je první) inspirované Miltonovým Ztraceným rájem ... kde Satan hledí do propasti, která odděluje peklo, jako místo ďáblova exilu, od nebe a přemýšlí, jestli je možné, aby z chaosu vznikl jeden, nebo víc nových světů ...

... Miltonův epos je příběhem čerpajícím z knihy Genesis – o stvoření světa, ráji, Adamovi, Evě a prvotním hříchu, najdete v něm také události předcházející stvoření světa, jako boj padlých andělů v čele se Satanem proti Bohu, svržení padlých andělů, opětovnou vzpouru andělů, stvoření světa, Satanovu pouť po ráji, kde v převtělení za hada svede Evu k prvnímu hříchu ... Pullman, známý ateista a kritik náboženství, si tento biblický mýtus přizpůsobil k obrazu svému :-) ...

... už jen tohle stačilo, aby mě zaujal a já Zlatý kompas otevřela ...

„Příčina, proč Milton psal v poutech, když psal o Andělech a Bohu, a proč psal svobodně, když psal o Ďáblech a Peklu, je ta, že byl opravdovým Básníkem z družiny Ďáblovy, aniž o tom věděl.“
William Blake (autor ilustrací k Ztracenému ráji)

... Blake naráží na to, že Miltonovy popisy ďáblů, pekla a samotného Satana jsou natolik zajímavé, že prakticky zastiňují ostatní postavy... Pullman v narážce na Blakeův komentář ke Ztracenému ráji sám o sobě prohlásil:

„Jsem člen Ďáblovy družiny a jsem si toho vědom.“

Zlatý kompas je krásným fantasy příběhem pro děti ... ale je i příběhem pro dospělé, kteří, když budou chtít, můžou kromě krásné pohádky sledovat mezi řádky velkou kritiku církve ... najednou uvidíte Lyřin svět trochu jinak ... jako svět ovládaný církví – Magisteriem, pátrajícím po nebezpečném Prachu, způsobujícím prvotní hřích, a pátrajícím po kacířích (protože každá církev je má a snaží se je zlikvidovat) ...

... Pullmanův příběh vás tedy přivede na cestu rebelie proti Bohu ... a nebo možná spíš je to příběh o poražení autority ... která není morálně důvěryhodná ... v Jeho temných esencích, řekla bych, jde spíš než o Boha ... o boží princip ... ustanovený autoritou morálně nedůvěryhodné církve ... jde tu tedy hlavně o princip, který má počátek i konec s lidmi, začíná a končí s jejich konvencemi, které ho ustanovily ...

... každopádně máte v rukou zajímavou fantasy pohádku a pro ty, kteří mají zájem, zajímavý příběh ... mezi řádky :-).

„I just want to tell a good story.“
Somerset Maugham

Samozřejmě, že jsem o něm, rozumějte, autorovi, věděla :-), ale tak nějak se mi dosud jeho knížky vyhýbaly, až teď, v rámci čtenářské výzvy (Kniha s ročním obdobím v názvu), když jsem hledala, padl mi znovu do oka, posléze v knihovně do ruky a bylo rozhodnuto :-) ...

Simmelova tvorba je opravdu pestrá, výběr je velký, proč padla první volba právě na tento příběh jsem tedy před chvilkou objasnila ... navíc, téma – dokument o světových ekologických katastrofách, celkem dobře zapadl do mých čtenářských preferencí ... takže jsem knížku otevřela s poměrně vysokým očekáváním ...

Erich Maria Remarque, Ernest Hemingway, Graham Green a Somerset Maugham ... velká jména literatury, ti všichni Simmela v jeho tvorbě ovlivnili ... dozvíte se to z webu ... ale taky třeba právě z téhle knížky :-) ... není nijak složité přijít na to, co je autorovou ambicí ... v podstatě to na vás docela křičí z každé stránky ... a musím uznat, že na to jde autor celkem přitažlivým způsobem, ... servíruje aktuální témata všech možných bolestí světa, ... a řekla bych, že se docela snaží, aby pochopili všichni :-) ... což občas sklouzávalo k dost polopatickému vysvětlování a objasňování určitého (deklarovaného) stanoviska :-( ... přiznávám, to mi moc nesedělo (docela ráda používám vlastní rozum a úsudek si radši dělám sama).

Příběh sám o sobě je založený na skutečných událostech (viz. aktuální světové téma) ... samozřejmě s nezbytným obalem smyšleného příběhu, což je, jak jsem se dočetla, pro Simmela typické (ani v této knize tomu nebylo jinak), navíc prý často používá nebo do příběhu vkomponuje tragický, komplikovaný, nebo jinak zamotaný milostný příběh (i ten tu najdete) ... a to nebylo, vzhledem k době čtení (letní prázdniny), vůbec špatné a docela jsem to uvítala :-) ... děj to oživilo a příběh se dobře četl ... shrnuto ... dobrá volba k četbě u vody v parných letních dnech ... nepřijde vám pak tak depresivní to, jak na vás chvílemi Simmel valí ta nepěkná fakta o stavu naší planety, která by možná v jiném prostředí způsobila mírnou paniku ... což ovšem neznamená, že byste o příběhu neměli přemýšlet ... to vůbec ne, přemýšlejte, až se budete opalovat pod horkým sluncem ... třeba jaký je stav naší ozónové vrstvy nebo našich oceánů, ... možná trochu rychleji sáhnete po opalovacím krému s vysokým UV faktorem ... téma, které se vám dostalo do ruky je dost varující, aby alespoň trochu uvízlo ve vaší paměti ...

Navíc ... na příběhu je vidět, že autor se na příběh, který se nám rozhodl sdělit, opravdu dobře připravil ... popis míst, kde se děj odehrává ... detaily ... vše působí naprosto věrohodně ... retrospektivní líčení minulých událostí (s těžkými tématy jako nacismus, poválečná doba, špionáž v oblasti genetického inženýrství, potažmo životního prostředí, politika) ... vše sedí ... až máte chvílemi skoro pocit, že sledujete aktuální dění v televizi, či čtete včerejší noviny :-( ... a z toho zas pak spíš mrazí ...

Moje hodnocení je tak někde na hranici mezi 3 a 4*, ale tak, je to první Simmel, teprve jsem si s ním začala :-) a navíc, téma, které mě oslovuje ... určitě si od něj ještě něco přečtu a pro tentokrát se přikloním k vyššímu hodnocení :-).

42 06.08.2018

Moc pěkně zpracovaná encyklopedie, jak po vizuální, tak obsahové stránce. Zpracovává zajímavá témata, ke každému si můžete přečíst zajímavý příběh, který celkem vhodně doplňuje získané informace (z více zdrojů), vždy doplněno i pěknými obrázky, které k příběhu přitahují pozornost, je docela radost touhle encyklopedií listovat :-).
Je to, jak píše Filatov níže, jedna z prvních encyklopedií Reader´s Digest Výběru, který vtrhl na český trh někdy v roce 1993, tato je pak z roku 1995, Readre´s Digest byl v té době docela fenoménem, jeho cílem bylo podávat čtenářům, kteří nemají čas sami si vyhledávat informace, zajímavý výběr témat v přehledných publikacích. Nechci posuzovat do jaké míry byly informace ověřovány, ani jejich relevantnost, tehdy to pro čtenáře každopádně bylo složitější, se k takovým příběhům dostat, dnes je to jiné, každý, kdo má zájem, si většinu těchto informací může vyhledat na webu, jistě mnohé z nich budou i relevantnější.
V době, kdy jsem knížku dostala, jsem z ní ale byla unešená, líbila se mi po všech stránkách a přečetla jsem ji celou, řídíc se heslem: důvěřuj :-) ... ani dnes bych k téhle publikaci nebyla nijak kritická, většina příběhů je zajímavá, obsahuje spoustu zajímavých myšlenek, nebo vás alespoň přivede k zajímavým tématům z našich dějin, čte se dobře a hesla důvěřuj, bych se asi držela i dnes :-) ... jen s malým dodatkem, pokud bych se dané, získané informace rozhodla použít dál, rozhodně bych své heslo rozšířila: důvěřuj ale prověřuj :-) ... pokud budete číst s otevřenou myslí ... rozhodně to nebude na škodu a čtení si určitě i tak užijete :-) a nejspíš se vám dostane i rozšíření vašeho poznání :-).
Mně se tahle encyklopedie líbí, mám ji doma ve své knihovně a občas v ní ráda listuji a některá z témat si ráda připomenu.

37 06.08.2018

O panu Kaplanovi jsem mockrát slyšela a dosud neměla tu čest se s ním seznámit :-), a tak jsem si letos před dovolenou řekla, že je na čase a přibalila si ho s sebou na cesty :-). Pane Hymane Kaplane, těšilo mě, tahle volba nebyla vůbec špatná, byl jste fajn společník :-).

Největší pochvalu ode mne ovšem dostane pan překladatel :-), má můj velikánský obdiv. Skvělým způsobem se popasoval s knihou, která je celá postavená (a to jak v originále, tak v češtině) na jednom jediném základním humorném prvku - komolení cílového jazyka jeho novými uživateli :-). Je neuvěřitelné, jak se mu podařilo všechny ty komické situace převést do češtiny, aniž by se vytratily (právě naopak) všechny ty výborné jazykové hříčky :-).

Sama se s angličtinou "potýkám", tu více, tu méně úspěšně, už spoustu let :-), je to (alespoň pro mě) takový "nekonečný boj" :-) ... anebo spíš nikdy nekončící hra, nesnažím se s angličtinou prát :-) ... snažím se jí porozumět :-), a tak vím, že to není tak úplně jednoduché, s ohledem, alespoň myslím :-), na dost výrazně odlišnou strukturu češtiny a angličtiny, že to prostě mohl být docela překladatelský oříšek :-).

Každopádně panu překladateli se to povedlo naprosto dokonale :-), a tak jsem měla po ruce docela príma čtení z prostředí večerní školy pro imigranty, takže se spoustou "zajímavých charakterů" :-), přičemž všichni mají něco společného ... rozmanité jazykové nedostatky :-). A všem samozřejmě vévodí pan Hyman Kaplan s jeho opravdu originálním přístupem k nově poznávanému jazyku :-).

Jenže pan Kaplan není tak úplně hlavní postavou, tou je totiž JAZYK (a je jedno jestli anglický nebo český), máte tu jedinečnou šanci poznat, jazyk z jiné perspektivy, ... totiž - jako živel :-) ... složitý, nedokonalý, překvapující, ale taky dokonalý a úchvatný :-))).

Doporučuji :-) ... a ještě něco ... smíchu není nikdy dost a tahle knížka vám určitě v tomhle směru bude přispívat k dobré náladě a pohodě :-).

70 02.08.2018

Kratičký milostný příběh přečtený v horkém malátném letním odpoledni ... 65 kratičkých kapitol, vždy 1 - 2 strany, pár odstavců, ... téměř, jako byste spíš četli poetickou výpravnou báseň ... o cestě mezi Francií a Japonskem, ale spíš ... o cestě mezi skutečným a imaginárním světem, a taky ... o muži, který nežil "uvnitř" svého života a dlouho za sebe nechal rozhodovat druhé ...

Příběhu vládne tajemná až snová atmosféra, která je spojená hlavně s Japonskem ... nepoznanou zemí „na konci světa“ ... vyprávění plyne lehce ... a přímočaře ... jako by se jen odvíjelo vlákno z klubíčka hedvábí ... rok co rok ... pořád rovně ... až na konec světa, do Japonska, země uzavřené před celým světem ... se vydává Hervé na cestu ... aby kromě výhodného obchodu objevil .... své sny, touhy a představy ...

Bylo to kratičké zasnění ... lehká sladká podívaná ... lehká jako "nic" ... jako hedvábí :-) ... skica o několika črtech ... detaily ponechány na fantazii čtenáře :-) ...

"Manželce Helene přivezl darem hedvábnou tuniku, kterou si ona z ostychu nikdy neoblékla. Když ji člověk držel v prstech, bylo to jako svírat nic."

"Nádherné látky, hedvábí ... tisíce barev, oranžová, okrová, bílá, stříbrná, ... pouze šustot těch barev vlnících se ve vzduchu, neprostupných ... lehčích než nic."

44 31.07.2018

„Můj Bože, slyšíš mě? Ach ano, jsem to já,
já, kacíř, nevěrec, jenž v úzkosti se ptá
svým hloupým proč a zač na věcí tisícero
...
na význam činů tvých, jich účel, smysl, cíl,
a pročs neblahý nám osud připravil. –
A jestli člověku snad hloubat nepřísluší
o smyslu plánů Tvých, proč dals mu tedy duši ...“

„Na zemi trvá teď už tři a půl roku válka, hrozná ... ani v moci boží nebylo, aby jí zabránil.“

Terezínským ghettem prošlo více než 155 000 mužů, žen a dětí. Na 35 000 z nich našlo smrt přímo v Terezíně, dalších 83 000 po deportaci z Terezína zahynulo ve vyhlazovacích táborech, v koncentračních táborech a za pochodů smrti v závěru války. V Terezíně před válkou žilo přibližně 7 000 obyvatel, v některých obdobích tady bylo vězněno i 60 000 lidí různých národností ...

Kdo by čekal, že lidé, kteří jsou poníženi a zbaveni lidské důstojnosti, budou usilovat jen o materiální statky, hluboce se mýlí, opak je pravdou, kulturní život se pro mnohé (často to byly děti) stal skoro nezbytností ... vystaveni nepochopitelnému násilí, ponižování, strachu a konfrontováni každý den se smrtí tak „unikali“ realitě, ... uvědomili si tak, že nacisté jim můžou vzít všechno, ale nikdy se jim nemůže podařit připravit je o vzpomínky a znalosti, ... a pak, když „tvoříte“ - cokoliv, taková chvilka poskytuje rozptýlení a chvilkové zapomenutí? ... to asi ne, ale možná chvilkovou úlevu. Proniknout do jejich myslí, do toho co si mysleli, se nám asi nikdy nemůže zcela podařit ... můžeme jen obdivovat jak stále znova a znova hledali své místo na světě, které jim bylo ukradeno...

„Co jsem?“
Člověka zamrazí, když vnímá, co všechno lze jednoduchým zápisem v deníku sdělit.

K dětem, které útrapy holocaustu přežily a jako dospívající byly v Terezíně literárně a výtvarně činné patřila i paní Helga Weissová – Hošková. Její jedinou zbraní byla upřímnost ... nic není vylepšeno ... psala a malovala to, co vyjádřit chtěla a jak to cítila. V téhle útlé knížce máte jedinečnou možnost vidět její obrázky, ... a začíst se do příběhu – který je osobním svědectvím jejího otce, který se ovšem nevrátil ...

Knihu asi není možné hodnotit, ani „prožít“ ... a už vůbec ne zcela pochopit ... přesto je nutné, aby takové knihy čteny byly ... aby bylo připomínáno ...

I viděl Bůh, že je to špatné ... je tedy takovou soukromou zpovědí ...

V příběhu pak je i samotný Bůh uvržen do naprosté beznaděje...

„Pocítil zatrpklý vzdor nevinně odsouzených a pozoroval pobuřující bezstarostnost nestydatých kořistníků, poznal nepřestávající hlad jedněch a věčně nasycená břicha druhých, byl svědkem zoufalství z nejistého zítřka ...“

... a protože chce prožít lidský úděl až do konce, nechává v sobě působit pocity, které by při takové nespravedlnosti měl každý běžný smrtelník. Pociťuje tak obrovské rozčarování, křivdu a bezmoc, vidí bídu, utrpení, ponížení lidí a vnímá ... všechnu tu nesmyslnost ...

„Nikdy nemůžeme pochopit, co tito lidé zažívali. Chytali se každé byť nepatrné naděje, protože to, co znamená být v Terezíně, už věděli.“

„Škoda, že se Dante nedožil Terezína. Jeho fantazie nebyla by se musela tolik namáhat.“

43 31.07.2018

„Každý v sobě najde něco podivného.“

Letošní letní dovolenou jsem si trochu zpestřila, malým výletem :-). Proklouzla jsem smyčkou a už potřetí se začetla do příběhu podivných – „každý druh je má, lidský či zvířecí, skrytou větev, která je požehnána – a prokleta – mimořádnými vlastnostmi“.

Jacoba a Emu jsem našla tam, kde jsme se minule rozloučili, v Londýnském metru, na stopě při pátrání po jejich přátelích unesených stvůrami, a taky na útěku, před netvorem ...

A pak už nestačíte ani dvakrát mrknout a stojíte na prahu magického a dost děsivého světa ... ocitnete se v té nejhorší části viktoriánského Londýna, je to dost otřesné místo, ten nejnemravnější a nejnebezpečnější slum v celé dlouhé historii Londýna. Jestli máte tu odvahu představit si to ... pokračujte dál :-) ... ocitnete se totiž přímo v pekle, vlastně v Ďáblově akru a vašim průvodcem není nikdo jiný než Sharon, převozník, pardon podnikatel v cestovním ruchu, který vás za zlatý peníz provede těmi nejděsivějšími zákoutími.

Hemží se to tu podivnými lidmi s ještě podivnějšími vlastnostmi, Ďáblův akr je přitáhl ze všech historických etap, zoufalství tu je hmatatelné, ulpívá na všem, tíží dokonce i samotný vzduch, těžko někde jinde potkáte tak nevýslovnou bídu ... a někde tady stvůry vězní ymbryny a ostatní přátele, které Jacob a Ema hledají a pokouší se vysvobodit.

Hmmm ... „tenhle hypotetický řetězec událostí začíná být najednou dost nepravděpodobný.“
Vlastně je to naprosto šílená domněnka, že se něco takového může podařit.
Ema se zasmála, „já vím. Ale můj mozek funguje jako stroj na výrobu nadějí.“
„To jsem rád,“ řekl Jacob. „Můj generuje ty nejhorší možné scénáře.“

Takže doporučuji přibalit si s sebou tolik naděje, kolik unesete :-), bez ní je totiž šance na návrat ... nulová ... přesně v duchu citátu z Tolkiena: „do Mordoru člověk prostě jen tak nevkráčí“ ... je úplně jedno, jestli se budete pomalu plížit vpřed, nebo vběhnete přímo do jámy lvové, ... to jediné, co vás může zachránit je naděje ... bez ní se na cestu nevydávejte ... jedině ona vás dokáže dovést šťastně do cíle :-) ...

Příběh se uzavřel, co k němu říct? Riggs vytvořil zajímavý svět plný magické atmosféry, kterou dokonalým způsobem podporují kouzelné a tajemné fotografie, obojí dohromady posouvá celý příběh minimálně o level výš, jinak řečeno, přidává minimálně jednu * na mém hodnocení, další dvě ** jsou pak za dokonalé umístění příběhu ... Ďáblův akr, to je opravdu něco, přináší příběhu zajímavé postavy (Sharon, Bentham), vykresluje atmosféru a jen díky němu má příběh spád a udržuje zajímavost na takové hladině, že prostě chcete vědět, jak se celý příběh uzavře. Vlastně to nejsou hlavní postavy, ale právě prostředí, co mě na příběhu nejvíc zaujalo a co mě donutilo přečíst celou trilogii. Samozřejmě, že jsem hlavním hrdinům fandila, to ani jinak nejde, jen jsem bohužel byla na hony vzdálena jejich způsobu uvažování, jejich myšlenkovým pochodům ... ale to asi není tak úplně jejich chyba, spíš to bude tím, že cílová skupina pro tento příběh je úplně jiná, ... daleko, daleko mladší, generace :-), proto ode mě průměrní hrdinové, nezlobte se prosím na mě za toto hodnocení :-) ... v dokonalém prostředí dostávají krásné 3*** a příběh doporučuji :-) ... nejen té mladší generaci, ale i nám, kteří jsme postoupili už o pár levelů (minimálně věkem) výš :-).

Je to podruhé, co se tu vyznám ze svého obdivu k Saint-Exupérymu, poprvé to bylo, jak jinak než u Malého prince, a teď je to
... u knihy, k níž materiál a různé poznámky shromažďoval Exupéry po většinu svého života,
... u knihy, která nemá souvislý děj, zápletku ani rozuzlení a překračuje tak žánry jako filozoficko-literárně-básnické dílo odhalující pomocí alegorií smysl, který jen podvědomě tušíme,
... u knihy poetické a příznačně nedokončené ...

„Život není ani prostý ani složitý, ani jasný, ani temný, ani rozporuplný, ani vnitřně jednotný. Život prostě je. Pouze řeč sama ho pořádá nebo komplikuje, osvětluje či zatemňuje, vtiskuje mu rozporuplnost či jednotu.“

Stránky Citadely nám při pozorném čtení odhalí svět – jako příběh, který, je nám povědomý, jako bychom ho už znali, ... najdete v něm totiž to, co se z našich životů vytrácí ... to, co ztrácíme a ani o tom nevíme ...

„Neboť jsem především ten, který bydlí.“
Svět se Vám ukáže jako obydlí – životní prostor, ve kterém se pohybujeme. Od něj se odvíjí veškerá naše činnost, způsob, jak žijeme. A podle Exupéryho je tenhle prostor vyplněný „předivem svazků“, které určují, čím jsme. To, jak „kvalitní“ předivo budeme mít k dispozici, je dost rozhodující, protože právě z něj si vytváříme své jedinečné vzory, které zas dál, znova a znova předáváme z pokolení na pokolení, jako symbolické dědictví - naše kotvící lana :-) ... propojující nás se světem skrze smysl věcí ...

„Nikdy nemohu zušlechtit chrám, budu-li neustále znovu začínat.“
Předem vzdejte pokus odstřihnout se :-) ... člověk totiž potřebuje mít něco stálého, předávaného, co odolá času a poskytne tak pevný základ pro naše další snažení ...

„Nemůžeš milovat dům, který je bez tváře a kde kroky nemají smysl.“
Člověk, který se vzdá téhle „jistoty“ ... určujícího zázemí se stává neúplným, vytrženým ze světa, který pro něj pozbývá zásadního smyslu jakožto obydlí. Když totiž nevíte, kdo jste a kam patříte, je docela těžké zaujmout v obrovském světě své vlastní, neopakovatelné místo :-).

„Mýlíš se totiž, jestliže věříš v hmotné statky pro ně samy.“
Poznáváte? ... jedno z největších nebezpečí ... konzumní orientaci společnosti „vyznavačů každodennosti“ ... vynášející na piedestal užitečnost a popírající hlubší význam věcí i života ...

„Tvá potrava však není jenom pro břicho, nýbrž i pro srdce.“
Příběh tak směřuje k transcendentním záležitostem ... tázajícím se po smyslu lidské existence ...

„Tak lidé promrhají to nejvzácnější, co mají: smysl věcí.“
Ten, kdo pouze užívá, nakonec zcela ztratí pojem o tom, co je důležité ...

„A ty teď nevíš, kam zaměřit své touhy, a hledáš štěstí v majetku a trmácíš se, abys nahromadil kamení, které by jinde mohlo vytvořit baziliky, a vidíš v tom kamení podmínku svého štěstí.
...
Kráčíš od trosek k troskám a kloužeš k marnosti, neboť to, co zbylo, tě nemůže nasytit a jedinou možnou barvou je už jen barva marnosti.“
A tak se lehce může stát, že se jednoho dne rozhlédnete, a věci, které kolem sebe uvidíte, se vám budou zdát „prázdné“ ... ztratily pro vás (pro člověka) totiž to základní ... strukturu, která by je spojovala a dávala jim smysl ...
„Jako kámen, který leží mimo chrám, či holé slovo mimo báseň, nebo kus masa, jež není součástí těla.“

Rozhlédnete se a uvidíte sami sebe (člověka) ve světě, kde všichni jen užívají, aniž by sami něco vytvářeli ...
„Ti, kdo výměnou nic nenabízejí, nemohou se ničím stát.“

„Člověk ... je v první řadě ten, kdo tvoří.“
To činí člověka člověkem ... a je jeho podstatou ...

„Citadelo, vystavíım tě v srdci člověka.“

62 25.07.2018

"Sladké jsou tóny, které k uším znějí,
však sladší ty, jenž vnímáme jen v duchu ..."
...
"Jak před věčností, sláb a beze vzdoru,
před tebou stojím, slova hledaje.
Kamenná pastorálo, v budoucnu,
až smrt mé celé pokolení vstřebá,
zas utěš člověka a řekni mu:
Krása je pravda, pravda krása je!
Toť vše, co víš, a co je vědět třeba."
/Óda na řeckou vázu/

Pocitová Keatsova poezie vás uvede do příjemně romantického snění. Malé, kapesní vydání je rozsahem tak akorát vymezený čas na malý letní romantický výlet, kdy je fajn, ponořit se do básníkových snových vizí :-) ...

"Co něžnější je nežli vítr v létě,
co na práh klidu dříve uvede tě
než jednotvárný bzukot čmeláka,
když z květu jiný květ jej přiláká?

Co tišší je než růže zrosené
daleko od lidí v ostrovu zeleně,
co nad hluboký údol svěžejší,
co nad slavičí hnízdo skrytější?"
/Spánek a poezie/

Bylo to příjemné ... úžasně poetické vyznání z obdivu ke kráse ...

"Ano, chci být tvůj kněz a v ztracený
kout mysli své tě uvést potají,
kde myšlenky, z bolesti zrozeny,
jak stromy ve větru se kývají.
...
A vprostřed tiché divočiny tam
obrostlý růžemi ti zřídím chrám
s klenbou, již zdobí mysl neúnavně
poupaty, zvonky, hvězdami k tvé slávě,
s uměním, jaké zná jen fantazie,
když jednou zrozený květ víckrát nepovije.
Tam čeká tě, co dáno bylo nám
z krajiny něžných představ, spanilá.
Louč zapálená, okno dokořán
zve Lásku, aby vstoupila."
/Óda na psyché/

Líbilo se mi zasnít se :-) ... jen nerada jsem se vracela do toho našeho světa skutečna ...

"svět skutečna mě dvojnásobně ruší
Jako proud bahna hrozí strhnout duši…"¨
/Déšť z plané růže/

Líbilo se mi, být chvíli v lyrickém světě nymf a dryád :-) ... bylo to snové ... bylo to meditační ... a veskrze příjemné čtení :-).

34 22.07.2018

Básně ... písňové texty ... vypovídající o lidské hlouposti a slepém poslouchání, ale taky básně milostné a intimní. Starosti s láskou, a bohužel zrovna tak i lidská hloupost nás asi budou provázet navždy ...

„Měl klobouk z peří rajky
a s důstojností snoba
on vymýšlel si bajky
v nichž vítězila zloba“
/Divný kníže/

Karle, každé Vaše slovo, každý verš ... vše stále aktuální, zas tak moc se toho nezměnilo, ... lidi jsou nějak stále stejní:

„Zástupy lidí
jdou pozpátku vpřed ..."
/Znamení doby/

Zbývá jen "se slzou na víčku ... hledět na sebe"? ... ona totiž cesta ... je tak nějak stále rozbitá ... a dát to všechno do pořádku se tak nějak moc nedaří ...

Tak jsem si docela ráda připomněla (v rámci Čtenářské výzvy - Kniha poprvé vydaná v roce vašeho narození) Krylovy texty ... zbývá jen přát si, aby si i dnes našla své čtenáře, tak jako stále oslovuje mě ...

76 18.07.2018

Jak to bylo pohádko?

No přeci na začátku je vždycky klasická pohádková formule :-):
„V pradávných, velmi dávných dobách, ...
kdy ještě věřil lid i knížata,
že hvězdy visí na železných skobách
a zem je jako koláč placatá,…“
.
A teprve potom přijde zásadní informace, ... o králově zvyku popravovat své manželky :-):
„žil jeden král a ten měl krutý zvyk:
když oženil se, dal druhý den zrána
svou ženu stít…“

Stěžejní informaci ovšem hledejte až o něco níže, někde pod tímto textem:
„Povím ti, chceš-li hezkou pohádku,…
Pohádky však je sotva polovic….
Vychází slunce, pohádky je půl,…
A vypráví mu dále, noc co noc,…“

Právě jste se seznámili s krásnou Šehrazád, to o ní je tu řeč :-):
„…byla i chytrá, vtipu měla za tři,
vždyť k pravé kráse vtip a rozum patří,..“

To ona vypravuje ty krásné pohádky:
„…Jsou krásné, přitom vtipu mají za tři,
Vždyť k pravé kráse hodně vtipu patří ...“
...
„dlouho a dlouho králi vyprávěla,
tisíc a jednu noc jí naslouchal,
slavičí píseň ze zahrady zněla
a jasmín voněl, svěží vánek vál,
za slovem slovo bzučelo jak včela;
čím dál tím více spokojen byl král“
...
„…Šahrazád už má nad manželem moc
…svou ženu zanic byl by nedal král.“

„A sedm z jejích příběhů vám povím,… “

Hrubínova adaptace Pohádek tisíce a jedné noci je určená pro děti, ale nejen proto je jiná než původní text. Samozřejmě se pan Hrubín snažil příběhy přizpůsobit dětem, nebo lépe řečeno, českým dětem, a udělal to, podle mě dokonalým způsobem, krásný příběh si představte jako drahou a vzácnou orientální látku, kterou pan Hrubín „koupil“ a použil, ono totiž když máte v úmyslu vytvořit něco krásného, na látce nemůžete šetřit :-). Text, který vznikl, si pak představte jako originální a jedinečný potisk, který vzešel z básníkovy mysli a který předal dětem ve formě „české pohádky“, ve formě, na kterou jsou zdejší děti zvyklé ... nenajdete tedy žádné opravdu drastické motivy, které se samozřejmě v původním orientálním textu vyskytují, nenajdete ani žádné náboženské motivy, přestože původní text je silně náboženský, a nenajdete ani sáhodlouhé opakující se věty a souvětí, díky čemuž je text daleko jednodušší a pro naše děti (ale nejen pro ně) daleko přitažlivější :-). Pana Hrubína obdivuji, vytvořil asi nejčtenější českou adaptaci těchto pohádek ... ale především ... kouzelný text - Šahrazádin milostný příběh Vás (stejně jako v originále) uvede do světa orientálních pohádek, a ve zpracování pana Hrubína, řekla bych přijatelnou formou snad pro každého, vám tento, pro nás tak exotický prostor, představí. Doporučuji :-).

A dovolím si ještě malou poznámku k původní knize. Tisíc a jedna noc je považována za dílo arabské literatury, protože časem právě arabské prostředí nejvíce ovlivnilo její podobu, přestože její původ je zřejmě indickoíránský. Je to Indie, kde pravděpodobně vznikl hlavní rámcový příběh o mladé ženě Šahrazád (Šírázád), která noc co noc králi Šahrijárovi vypráví různé neuvěřitelné příběhy. Nad ránem vždy povídání přeruší a král, ačkoliv má už delší dobu ve zvyku každé ráno po svatbě své novomanželky popravit, nemůže odolat dalším poutavým dobrodružným příběhům, a tak si krásná a chytrá Šahrazád zachrání život. Původní pohádky jsou pak téměř cestopisy po arabském světě :-), ale najdete v nich samozřejmě spoustu fantaskních prvků – ty k pohádkám patří :-).

69 18.07.2018

„Nemyslím v žádném jazyku. Myslím v obrazech.“
Cílem je nalézt odpověď na položené otázky a dospět tak k možnému tématu.
/V. Nabokov – z rozhovoru pro BBC, 1968/

Když jsem přemýšlela, co k tomuto příběhu napsat, první, co mě napadlo, bylo, že je to příběh plný správně zvolených slov, tím myslím, přesně zvolených slov, každé je na svém místě, má svůj účel a autor si dobře promyslel, kam které přijde :-) ... ještě jinak, měla jsem z příběhu dojem takové hry, kterou hraje autor s námi čtenáři. A zároveň bych řekla, že má o nás čtenářích docela vysoké mínění :-), cítíte se spíš jako „parťák“, skoro bych řekla, že předpokládá, že sdělení, které nám svým jedinečným způsobem „zašifroval“ do textu, prostě odhalíme, vycítíme, že si my čtenáři dáme tu práci objevit a odhalit, to, co je v příběhu ukryté, že budeme spolupracovat :-). Příběh je poetický, takže se vám pak bude dobře číst, samozřejmě, pokud daná pravidla hry přijmete :-).

Nabokov vás na začátku příběhu jednoduše uvede do určité (konkrétní a přesně promyšlené) atmosféry, ... příběh se začne odvíjet a nastoupí „hráči“, čtenáři se tak dostane jedinečné možnosti ponořit se do vnitřních monologů každého z nich ... a zjistit jaké je jeho konkrétní místo v dané „hře“, Nabokov je v tomhle dost důsledný, je to, jako byste byli přímo uvnitř proudu myšlenek, přímo v hlavě každé z postav. Nenechte se ovšem ošálit dojmem, že najednou „víte vše“ ... že dokážete odhadnout situaci ... doporučuji být ve střehu a pozorně sledovat, ... kdo mluví, a jak to bylo řečeno, nečekejte tak úplně poctivého a pravdomluvného vypravěče, nezapomínejte, že hrajete hru a vašim úkolem je odhalit to ukryté :-), náznak se určitě objeví a pokud ho nepostřehnete ... prostě o něj přicházíte ... takže věřte, že dojít ke konci ... není tak úplně procházka růžovým sadem, ale je to řádně a precizně vystavěný labyrint, do jehož cíle se dostane jen pozorný čtenář :-).

„Jako obvykle bych chtěl podotknout, ... pokud se nějakému odhodlanému freudovci podaří proklouznout dovnitř, je třeba ho upozornit, že v románu jsou tu a tam nalíčeny ukrutné pasti.“
/V. Nabokov – Předmluva k anglickému vydání, 1967/

Být čtenářem, který zakusí stejný prožitek jako autor při tvorbě díla, je pro Nabokova dost zásadní: „Blaženost vyvolanou šťastně volenými slovy sdílí jak spisovatel, tak čtenář.“ ... ovšem pozor, není to zadarmo :-): „Dlouho a těžce se lopotím se slovy, až do okamžiku, kdy mám pocit, že je zcela ovládám … jestli potom se zas musí lopotit čtenář – výborně. Umění je těžká věc.“
/V. Nabokov – z rozhovoru pro BBC, 1968/

38 17.07.2018

„Až zatoužíte, v kteroukoli hodinu,
ke mně – mám otevřené dveře.
Nedbejte na to, že mám v okně tmu,
co tváří se, že neotevře.

Neptejte se mě, proč je u mě tma,
zda spím či nespím. Tlučte na dveře!
I když spí naděje, bdí starost má,
a ta vám vždycky ráda otevře.“
HAMO SAHJAN, arménský básník (Noc tisící druhá, 1976)

Dnes jsem si náhodně přečetla verše, pro mě neznámého, arménského básníka a jako bych téměř okamžitě viděla osobu, která tahle slova říká. Před očima se mi objevilo moře ... a jinak nic ... jen malý ostrov Barrøy ztracený uprostřed studeného nehostinného oceánu, skalní stěny a severní ledový vítr ... tma. Uprostřed té tmy jediný dům na ostrově a v něm Ingrid. To ona volá tahle slova ... to ona touží, aby někdo vstoupil ... to u ní spí naděje :-).
Ona totiž pochopila, ... že není nikdo, na koho by se mohla spolehnout, ani na lidi, které zná celý život, jako by všichni ... byli z jiného ostrova.

„Majáky vysílají na moře světlo a připomínají uspávající víření, nejasné a mihotavé obrazy a první strach, který Ingrid pocítila, a který vycházel z ní samé, její osobní jed, který se podařilo skrývat – až do téhle chvíle, kdy leží na zádech v posteli rodičů v Jižním sále, tvář v dlaních ...“

Barrøy je totiž „ostrov mlčení, kde dospělí dětem nevysvětlují, co mají dělat, jen ukazují a děti napodobují ... jeho obyvatelé jsou lidé mála slov a velké moudrosti v rukou a nohou“ ... a tak, když se zeptáte, proč se něco musí udělat, na otázku nedostanete žádnou odpověď, prostě se to udělat musí.“

Máte v rukou krásný příběh ... o lidech z pobřeží a ostrovů v chladném moři ... o lidech, ke kterým „Bůh nepociťuje takovou náklonnost, jako k lidem ve vnitrozemí a ve městech; na celá dlouhá období na ně úplně zapomene ... a oni zapomenou na něj.“

Ani Ingrid nevolá děkovná slova ... přesto v sobě má poznání ... že jestli vůbec něco má smysl, pak je to jako blesk ... naděje z čistého nebe :-).

46 17.07.2018

Hmm ... tahle útlá knížka, od které jsem neočekávala nic jiného než lehké dovolenkové a především odpočinkové, nebo řekněme relaxační, čtení ... docela překvapila :-). V žánru erotiky jsem nečekala (navzdory níže komentáři oksalakky, je to totiž přesně tak, je to chytrá erotická kniha) nijak extra vytříbené čtení, a ono ejhle, hned od první stránky jsem věděla, že je něco jinak a říkala si, páni, ono to je dobré ... ne, je to výborné, je to vlastně přesně to, co slibují recenzní články na konci knihy ... perverzně něžná, technicky dokonale napsaná erotická novela :-). To, co čtete je vlastně upřímný, citlivě napsaný příběh, ve kterém zjistíte, jak moc důležitá je lidská vzájemnost. Příběh dvou duší, které se navzdory ohromně nepravděpodobné náhodě, zvláštním způsobem potkaly a „zapadly do sebe jak dva čtverečky puzzle“ ... tedy, zpočátku jen jejich sexuální fantazie :-) ... jenže, kdo ví :-). Nechci prozrazovat ... přečtěte a uvidíte :-) ... samozřejmě určeno pro ty čtenáře, které tento žánr nijak nepobuřuje :-).

35 16.07.2018

"Nejhorší peklo ... si dělají především sami lidé."

Zato to "opravdové" peklo s démony ... vůbec nevypadá tak, jak byste si představovali, ... je to ovšem důsledek toho, že démoni stejně jako mnozí lidé zapomínají rozlišovat mezi tělem a duší. Skutečnost je však taková, že existují
hranice toho, co můžete duši udělat, například do běla rozžhavenými kleštěmi. Každá alespoň trochu zlá nebo zkorumpovaná duše je totiž dost chytrá na to, aby si velmi rychle uvědomila, že protože nemá odpovídající tělo ani příslušná nervová zakončení, není vlastně žádný důvod, kromě obyčejné síly zvyku, proč by měla zažívat jakoukoliv strašlivou agonii. A tak ji nezažívá :-). Nakonec spolu s Erikem a Mrakoplašem zjistíte, že v pekle koneckonců nemusí být tak zle :-) ... za určitých okolností se návrat do reality všedního života může jevit jako ta horší varianta ... zvlášť pro Mrakoplaše, který měl vždycky dojem, že ty chvíle, kdy právě nebyl pronásledován, vězněn nebo bit, byly ty, kdy odněkud padal, a ty pády, přestože byly vždycky stejné a častokrát dlouhé, se nedaly v žádném případě popsat jako nudné ... a proto měl moc rád nudu, byla to jediná doba, na kterou se mohl s jakous takous pýchou a radostí ohlédnout ... a pak si uvědomil, proč je nuda tak strašlivě přitažlivá. Bylo to to skvělé vědomí, že někde kousek od vás, třeba právě za nejbližším rohem se odehrávají ošklivé věci, nebezpečné a plné dobrodružství, ale že vy s nimi prostě nemáte nic společného :-). Takže Mrakoplaš nespěchal, jenže peklo mu ukázalo, co to je nuda z nudy a tak se přeci jen rozhodl vrátit se, jenže jak? Samosebou, že to je Zavazadlo, které ho bude tahat z problémů :-) .... ovšem doporučuji dávat si na něj pozor, protože nelze žádnými slovy popsat zuřivost toho, kdo musel dvakrát proběhnout nekonečnem vesmíru, aby našel svého majitele, který není momentálně nic víc než ztracenou duší :-).
Zdálo se, že se tady nedá celkem nic dělat.
A TAK MOŽNÁ ŽE BY BYLO NAČASE JÍT DOMŮ, pomyslel si Smrť, který v příběhu samozřejmě nemůže chybět, proto se právě otočil, aby udělal, jak řek, ale v tom okamžiku uslyšel nesmírně slaboučký tón. Bylo to něco, co bylo ke zvuku v témže poměru, v jakém je foton ke světlu, tak nevýrazné, titěrné a nehlasné, že v hluku běžně fungujícího vesmíru by to zmizelo bez povšimnutí.
Byl to zvuk vzniku první základní částice hmoty :-). Smrť se tedy tiše přikradl k místu, odkud to vycházelo, a pozorně se na ně zadíval.
Ležela tam kancelářská sponka :-).

Pssst ... teď znáte tajemství Stvoření :-) ... samozřejmě, že Stvořitelé, co se týče konstruování vesmíru, občas dávají přednost metodě tzv. Velkého třesku, ale zato jindy preferují metodu Postupné konstrukce :-).

A tak se Smrť poněkud uvolnil. Teď totiž začne dlouhá předehra a ještě dlouho po ní se věci budou komplikovat :-) ... pak bude potřeba zjistit, jestli evoluce stojí za tu dřinu s vytvářením ploutví, křídel, nohou a bůhví čeho ještě. Jenže tak nebo tak, už se to nedalo zastavit. Proto jediné, co teď Smrť potřebuje, je trpělivost a té má až až. Už brzo se objeví živí tvorové, budou se vyvíjet jako šílení a pobíhat a smát se na novém slunci. Začnou být unavení. Začnou stárnout.
Smrť si sedl. On mohl počkat. Ve chvíli, kdy ho budou potřebovat, bude na místě :-).

Vesmír vznikl ... všechno co na tom bylo zajímavé se už odehrálo ... moc toho nezbývá ... přesto čtěte ... dozvíte se, jestli všechen ten kravál okolo toho ... nebyl nakonec zbytečný :-).

"Výborně. Jsem rád, že se to nakonec vyjasnilo. Stvořitel se nepřítomně rozhlédl kolem. Neviděli jste tady někde náhodou moji knihu, co? Mám dojem, že když to všechno začalo, měl jsem ji v ruce."

50 22.06.2018

Petr žije se svou rodinou, s bratrem Hansem, na kterého je spoleh, s krásnou a ďábelsky chytrou sestrou Tilte a psem Baskerem III., a samozřejmě s jejich, mírně řečeno, excentrickými rodiči ... na malém dánském ostrově, který naleznete uprostřed ,,, Moře možností.

Je brzy ráno, začíná nový, svěží a nenapodobitelný den, ráno, kdy máte pocit, že svět je naprosto dokonalý, že tahle chvíle potrvá věčně ... je brzy ráno na ostrově a Petr se vás snaží dovést k tomu, abyste si začali všímat okamžiku ... ještě předtím, než vám dojde, jak zvláštní situace, ve které se Petrova rodina ocitla, je, a ještě předtím než o tom začnete přemýšlet, jakmile totiž přijdou myšlenky, ocitnete se v kleci ... a vězení, o které tu jde, není nic míň, nic víc, než náš život, to, jak ho žijeme, a nejhorší na tom je, že si ho stavíme a udržujeme my sami ... svými slovy ... a myšlenkami.

A teď máte jedinečnou šanci, ... je ráno, chvíle předtím, než začnete vnímat ... a stavět ... další slova .... další myšlenky ... právě teď máte šanci ... všimnout si :-) ... tak ji nepropásněte ... otevře se Vám trochu jiný svět ... viděný očima čtrnáctiletého kluka ... s nadobyčejně vyvinutým pozorovacím talentem ... a chutí vidět svět a taky své rodiče ... trochu jinak ...
... máte jedinečnou šanci ... vstoupit a zahlédnout okolní svět, jak se každou chvíli sesype, a zahlédnout spolu s Petrem celé moře ... bezpředsudečných možností :-).

Tenhle výlet není tak úplně bez rizika, musíte počítat s tím, že to, jak člověku je, se takříkajíc přenáší na okolí, a podle toho okolí vypadá, v jednu chvíli to může být v pohodě, a hned za chvíli, vám to může připadat jako místo, kam se člověk dovleče ... aby umřel...
... a pak jsou tu ještě ty pocity ... jakoby člověka svlékaly do naha ... které se dostaví, ještě předtím, než se stihnete dozvědět ...a pak se vám stane, že se skutečnost začne znovu měnit ... a není vám tak úplně jasné, co se blíží ...

Buďte opatrní ... s niterností, která v tomhle příběhu na vás vyvěrá z každého řádku, se musí opatrně, je to sní totiž jako s běžeckým tréninkem, formu je třeba budovat postupně ...
... přesto to stojí za ten risk ... protože, když vydržíte a ustojíte poznání ... zjistíte, co se stane, když se člověk "položí do lásky" ... už to nikdy nezapomene :-))).

Tak, to by bylo asi tak všechno ... chtěla jsem vám jen vysvětlit, proč na svých knižních zastávkách je dobré strávit pár minut i na Fino ... na ostrově, který je "jak perlička obklopená rozbouřeným mořem, jemuž ostrov udatně vzdoruje" ... mořem, které přesto není pro ostrov hrozbou ... ale tombolou ... a když budete mít štěstí ... vytáhnete si vítězný los :-).

44 18.06.2018