alef komentáře u knih

"Jaký smysl má klást otázky, když na ně neexistuje odpověď?" /Transplantace srdce/

Ray Bradbury je pro mě mistrem důmyslných otázek, právě takových, na které se odpověď hledá zatraceně těžko, až někdy máte dojem, že možná ani žádná neexistuje. Je pro mě ale taky mistrem v nacházení odpovědí, které vám ovšem nenaservíruje pod nos, ale musíte si je v jeho textech najít sami, jsou totiž neméně důmyslně ukryté ... do metafor a všemožných asociací.
Cesta k nim tedy nebyla úplně jednoduchá, ale to jsem ani neočekávala. Bavilo mě to ... hledat ... a nacházet :-), přehrabovat se v zákoutích mysli, ... tam, kde míváme ukrytá přání, touhy, sny, ... tam, kde se skrývají naše dobré a špatné vlastnosti, ... a taky tam, kam si chodíme pro odpovědi na všechny ty metafyzické otázky, co nás občas napadají ...

Povídky v téhle sbírce jsou povětšinou krátké, u některých bych skoro řekla, že jsou to jen takové příměry, ale, když bude chtít, objevíte v nich docela dost zajímavých odpovědí ... na všechny ty otázky, které nás trápí, nebo nám nedají spát, anebo nás prostě někdy jen tak napadnou :-) ...

Možná by vás taky bavilo zjistit, co se stane,

... když "vám někdo řekne, že je něco pro vaše dobro, a vy nevíte, co je pro vaše dobro", nebo když "stále na něco čekáte a víte, že nevíte na co" /In memmoriam/,

... když máte problémy s cíli, nebo naopak s tím "dělat něco bez jasného záměru", tudíž, když "občas máte pocit, že promrháte své sny a nevrátíte životu, co vám daroval" a za jakých podmínek můžete dostat druhou šanci /Quid pro quo - aneb Půjčka za oplátku/,

... když jste dost dobří v tom "říkat lidem různé věci ... a dávat jim inspiraci" a co z toho pro vás plyne, tedy, jaké to může mít důsledky na váš život /Po plese/,

... když posloucháte něčí rozhovor a zdá se vám, že "oba mluví, ale ani jeden neposlouchá", jenže ono je to všechno jinak /Téte a téte/,

... když se do událostí zamíchají litry alkoholu a neuvědomělá genialita, možná byste se pak taky nesli na vrcholu avantgardní vlny :-) /O půlnoci tancoval drak/,

a nebo,
... "když máte třikrát, či čtyřikrát v životě štěstí a stane se vám, že se pro něco nadchnete až k šílenství" ... "hudba, obraz, jedna nebo dvě ženy, to všechno vás může unést tak, že jen bez hlesu zíráte", a vy se pak musíte ptát: "Jak by se vám líbilo mít zahradu plnou krásných květin a nemoci si z nich utrhnout ani jedinou?" /One woman show/,

a tak bych mohla pokračovat dál a dál, ale radši si ty otázky a odpovědi ... najděte sami, je to větší zábava :-)

PS: v sekci Povídky ještě pár postřehů :-).

89 19.03.2020

Povím vám jeden kratičký příběh, který začal v městských ulicích ...
"Tady je město, náměstí a domy,
a také slečny, s uzly vlasů na hlavách,
ve kterých bydlí vítr, myš a touha ...
A někde vysoko je slunce
Zaťaté v mraku ..." /Podzim ve městě/

... bylo tam krásně, ale víte co? Nebylo to tak úplně ono, a tak jsem se najednou ocitla na nádraží, cestovala vlakem a pak vystoupila ... hádejte kde?
"Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají.

Vždycky jsme malinko smutní
na malých nádražích,
kde nikdo nečeká.

Najednou máme bílou duši z bezu
najednou je v nás příliš člověka." /Malá nádraží/

Na tom malém nádraží, už na str. 17, jsem si definitivně porozuměla s básněmi pana Skácela, nechala se okouzlit a nechala si vyprávět ... melancholické vzpomínky na krajinu jižní Moravy, poslouchala prostá vyjádření o polozapomenutých věcech, zvucích, pocitech, prostě o životě ... až nastala ta tajemná (trochu romantická) chvíle mezi nocí a dnem, kdy se zastavil čas ...
"Zahřmělo, v dálce vítr zvedl prach
vysoko k nebi.

Potom spadl déšť.

Padal, jako mladý zedník z lešení
a zůstal ležet.

Země pila
vodu i smrt.
...
A na rovinách křižovaly blesky ... " /Letní bouřka v Drnolci/

Ale dost bylo slov (těch mých) ... odteď už budu je mlčet ... a poslouchat :-) ...
"Protože všichni mluví pořád dokola,
vymlčel sis v duchu malý kamínek.
Už tě to nebaví
na stěnu házet hrách.

A najednou pocítil jsi nenávratně splývat čas ..." /Hvězdný prak/

94 14.03.2020

„Realita je to, co vidíte na vlastní oči“, zašeptal mi Komtur do ucha. „Stačí je pořádně otevřít a podívat se. Soudy si můžete nechat i na potom.“

Další z Murakamiho „velkých“ příběhů (750 stran) je za mnou … další z příběhů o podstatě lidské existence (v japonském stylu). Byla to moje už x-tá (prostě hodně) knižní cesta do Japonska … do její historie, současnosti, do japonské mentality /rovnou podotýkám, že na japonskou zdvořilostní konverzaci si asi nikdy nezvyknu, ta letargie, kterou v ní cítím, mě přivádí spíš k zuřivosti :-)/, do duše jednoho osamělého skoročtyřicátníka, který (opět) neví, co si počít se svým životem, a samozřejmě (opět) taky do „temného, záhadného a podivného světa mimo realitu“.
Proto jsem přemýšlela, co mě na Murakamim tolik láká, že poměrně pravidelně podléhám pokušení vrátit se tam? Zdá se totiž, že opakovaně vstupuji do téže řeky (a ono to tak vlastně i je, proto ty 4*), když totiž přečtete víc jeho knížek, lehce podlehnete zdání, že se jedná o jeden (podotýkám, že osvědčený a skvěle fungující) příběhový vzorec, který ovšem funguje (a to mě nepřestává udivovat, a láká zjistit, jak ještě dlouho to tak bude) pro mnoho příběhů. Funguje totiž dokonale i na mě, napadá mě pro mé pravidelné návraty takový příměr … vracet se do tohoto světa je něco jako chodit na pravidelné procházky do oblíbeného parku, procházíte se po známých cestičkách, posedíte na oblíbené lavičce a přestože tam jdete znovu a znovu, jste tam rádi, zamilovali jste si ten výhled z té lavičky tam nahoře na kopci, odkud je tak pěkný rozhled po celém parku, víte, kde se co děje, a tak můžete v klidu sledovat co je kolem nového. Je to totiž tak, že i když jdete do známého parku a procházíte se známými cestami, nikdy to není stejné, bloudíte očima po známém prostoru, a přesto se vám najednou zdá něco na tom pohledu divné, chviličku to trvá, ale pak to přijde jako blesk z čistého nebe, ten starý vykotlaný strom u rybníka už tam není, na zemi zbyl jen ztrouchnivělý pařez a trochu pilin, nedaleko se ve větru třepotají proutky nově zasazených stromků, a rybník se vám najednou na chvíli zdá tak cizí, jenže pak se rozhlédnete kolem, a už zas víte, kde jste.
A takhle nějak je to i s těmi mými „návraty“ … hned na prvních řádcích se ujistím, že vím, kde jsem /záhadnou krajinu osvětluje stříbrný měsíc, domem zní Puccini, Strauss, Mozart, a další hudební velikáni – prostor je připravený/, a tak se v klidu /přesto s určitým očekáváním nějaké změny, která vždy doufám, že přijde/ můžu vrátit zpět na řádky příběhu, abych zjistila, kam mě podivný sled událostí zavedl tentokrát …
… navážu tak na to známé „jestli si mě chceš odvést domů“ musíš vstoupit, sestoupit, případně projít „temným, záhadným, podivným světem mimo realitu“ … na příběh tradičně rozvětvený, pracující se symboly a se znaky, s vícero možnostmi výkladu (pozor, zde platí, že přečíst neznamená vždy porozumět), často vám text bude připadat spíš jako obrazy ze sna (taky tak interpretačně mnohovýznamové), dostanete spoustu informací, a přitom všechny, a nebo taky žádná, mohou být významné a důležité …
Budete se tedy možná muset rozhodnout, jak příběh číst? … zda jen pro zážitek (i tak se dá Murakami číst), anebo se snahou porozumět, přijít tomu na kloub … narazíte totiž poměrně brzo na nějakou záhadu a příběh se jako mávnutím proutku rázem na chvíli změní na detektivní, ovšem s tím rozdílem, že na konci nepřijde vyřešení, rozuzlení oné záhady, ale její interpretace je ponechána na čtenáři … přitom zapomeňte na nějaké jednoznačně dané řešení, protože žádné takové prostě není :-) …
A ještě jeden postřeh přidám, přestože jde o poměrně spletitě se rozbíhající vyprávění, události jsou určitým způsobem, až schematicky, řazeny chronologicky a vrstveny jedna za druhou (občas tak vyprávění působí jako naprosto triviální … co jsem měl k večeři, postup přípravy jídla, postup přípravy malby obrazu, jakým autem jedu, jaké jsou jeho technické paramatetry, apod.), nenechte se tím ovšem zmást, vše má v příběhu svůj důvod, pomáhá vytvořit řetěz událostí, který má celkem přísně logickou návaznost a k něčemu vede … jen na konci se spíš nedozvíte k čemu :-) … možná interpretace je totiž už na vás …
… až se o to budete pokoušet, vzpomeňte si, že jdete po cestě a dívejte se pod nohy, pak možná odhalíte (na té cestě se „válet“) sem tam nějakou nápovědu … lesklé střípky charakterů, matná zrníčka motivací či tajemně pavoučí sítě propojení postav … to vše dohromady vás pak posune k cíli … anebo, možná se vůbec nic takového nestane :-).

Kdybych ale mohla dát k této knížce jen jedno jediné doporučení, bylo by to – nespěchejte! Nespěchejte při čtení téhle knihy. Příběh, který vám vypráví, totiž plyne pomalu, dává si na čas, vlastně přímo k pomalému čtení vybízí, navíc, jak jsem říkala, více méně nic nevysvětluje, spíš jen čeká. Máte totiž v rukou příběh ... nevyslovených pocitů a úmyslů …

„Při každém setkání si navzájem vyměníme cosi, ze sebe samých.“

99 09.03.2020

„Poezie nemusí okouzlovat, ale musí být pravdivá.“ (Jiří Žáček)

Co vás čeká?
Dobrodružná cesta napříč básnickým světem pana Žáčka, klíč k jeho poezii, která nepřikrášluje svět, a přesto nás nutí nad světem žasnout …

Ozvěny krásných slov … snad všechno, co mám z Žáčka nejraději, snad ze všech jeho sbírek … to laskavě něžné, to elegantně vtipné, to vážně hodné zamyšlení …

„Kdo stvořil svět? Bůh, když se božsky opil.
Kdo jsme? Jsme Sisyfové. Běžci od Thermopyl.
Žijeme v pravdě? Hlavně masochisté.
Jsou ženy z Marsu? To je víc než jisté.
Je život sen? Sen, který si sním uvnitř cizí hlavy.
Kdy zmoudříme? Až bude pozdě na opravy.
Je láska věčná? V dětech našich dětí.
Je Bůh muž? Kdeže - žena, božská, samotřetí.
Je náš svět v pořádku? Svět ano - my jsme v nepořádku.
Co bude po smrti? Vše začne od začátku.
Náš nepřítel? Náš přítel rozum - rádce, zrádce.
Čemu nás učí básně? Ptát se.“
/Návod k použití knížky básní/
...
"Můj bože chraň mě od všeho
od všeho příliš lidského
od tvrdých hlav a měkkých mozků
od usměvavých tváří z vosku
od ženských slz a mužných skutků
od nudy pravd a chronického smutku …”
/Lamentace/

78 04.03.2020

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.“ (J 1,1)

Mluvíme tu o "bestselleru" v tom absolutním slova smyslu ... souboru knih kolektivu autorů.

Za posledních 2000 let asi neexistuje kniha jejíchž výtisků by se prodalo více, a podle křesťanů si Bůh sám vybral autory žijící na zemi a "pomohl" jim k sepsání těchto textů.

Církev věří, že celý text Bible je věrný, neomylný a pravdivý ... nechci tu psát o historické ani autorské autentičnosti ... protože daleko důležitější je, že tu mluvíme o textu, o kterém lze říci že... (a tohle jsem zaslechla v jedné písni): "... kdo chce, tak (o něm) může přemýšlet, ... ne každého však jeho obsah chytí ... je to návod praktický ... a asi platí navždycky ... rozhodně má širší využití ..." ... a takhle nějak to asi cítím ...
... text, který můžete číst celý život a asi nikdy mu zcela neporozumíte ... a přesto stojí za to se o to stále znovu a znovu pokoušet.

107 28.02.2020

"To je krev lady Eleonory de Canterville, kterou právě tady zavraždil roku 1575 její vlastní manžel sir Simon de Canterville. Přežil ji o devět let a pak za velmi tajuplných okolností náhle zmizel. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno, ale jeho hříšný duch dosud bloudí zámkem. Tu krvavou skvrnu velice obdivují turisti a vůbec všichni, a odstranit se nedá."
"To je nesmysl," zvolal Washington Otis. "PINKERTONÚV ŠAMPIÓN V ODSTRAŇOVÁNÍ SKVRN A NEDOSTIŽNÝ CIDIČ to vyčistí co nevidět."
A než tomu mohla poděšená hospodyně zabránit, padl na kolena a hbitě drhl podlahu jakousi malou tyčinkou, která vypadala jako černé líčidlo. V několika vteřinách nebylo po krvavé skvrně ani stopy.
"Já věděl, že Pinkerton to dokáže," zvolal vítězoslavně Washington, ohlížeje se po své rodině, jež se mu obdivovala. Ale jen ta slova vyřkl, už šerou komnatu ozářil příšerný blesk a tak strašlivě zaburácel hrom, že všichni vyskočili a paní Umneyová omdlela.
"Ohavné počasí!" řekl klidně americký vyslanec, zapaluje si dlouhý tlustý doutník. "Mám za to, že ta stará země je už tak přelidněna, že ani slušné počasí se tu na každého nedostane. Jsem odjakživa toho mínění, že Anglii zbývá jedině emigrace."
"Milý Hirame," zvolala paní Otisová, "co si počneme s ženskou, která omdlévá?" "Strhni jí to z platu jako za rozbité věci," odvětil vyslanec, "a ona omdlévat přestane."

Čteno nevím pokolikáté, protože tohle mě prostě baví :-) … „Cantervillský duch stál chvilku zcela bez hnutí, v pochopitelném rozhořčení … když dorazil do malé tajné komůrky v levém křídle, opřel se … o měsíční paprsek, aby nabral dech, a pokoušel se ujasnit si své postavení.“

Jsem, za to nebohé, opuštěné a nešťastné cantervillské strašidlo, moc ráda, že tahle humorná, úsměvná i výsměšná „duchařská pohádka“ … má šťastný konec :-) …

„Až zlatovláska jako květ
k modlitbám pohne hříšný ret,
až suchá mandloň rozkvete,
zalita slzou dítěte,
pak přijde doba šťastných chvil
a klidný bude Canterville..“

"Hele! Ta stará uschlá mandloň rozkvetla! Vidím ty květy docela zřetelně, když na ně svítí měsíček."

Wilde byl ve své době považovaný za dekadentního autora, ve smyslu lhostejného vůči etice a morálce, obhajujícího názor, že umění nemá moralizovat, ani hodnotit. Tak s druhou částí téhle věty se dá bez problému souhlasit, Wilde totiž opravdu nijak nemoralizuje ani nehodnotí, přesto jeho povídky s jejich osobitým stylem a humorem svou morální a navíc ještě dokonale estetickou hodnotu mají.
A pak ten úžasný jazyk (který sám o sobě je estetickým zážitkem), ten mě okouzlil už dávno … a stále mě baví :-).

100 27.02.2020

Životní elán (v angličtině“animal spirits“) … něco, co se týká základní vnitřní energie a životní síly, výraz, který ovšem v moderní ekonomii, ač má stále stejný význam, nabyl poněkud jiný smysl. Pokud se pustíte do této knihy, představte si pod tímto výrazem „nestálé a proměnlivé prvky v ekonomice“, tedy „vše, co se dotýká zvláštního vztahu mezi námi na straně jedné a nejednoznačností či nejistotou na straně druhé“. Tudíž v ekonomice aspekt, který nám může způsobit celkem velké potíže, doslova může ochromit, ovšem na druhou stranu může i posílit, dodat energii, usnadnit překonání nejistot a obav.
Jako první asi tento termín (takovým způsobem) začal ve svých ekonomických knihách používat John Maynard Keynes, a to k popisu lidských emocí, které pohání důvěru spotřebitelů :-) … „lidé totiž mají nejenom rozum, ale i emoce“ … věta, která mě donutila si tuto knížku přečíst, emoce jsou totiž to, co mě zajímá. Nejsem ekonom, tudíž ani cílovou skupinou čtenářů, minimálně ne fundovanou se k takovým tvrzením jakkoli odborně vyjadřovat, ovšem tato kniha zasahuje svým obsahem i do dalších oborů, jako je psychologie a filozofie, kde nabírám už trochu pevné půdy pod nohama :-).
Není to kniha z nejnovějších (co se týče ekonomických teorií), jak jsem zjistila, ale pro můj účel, zjistit, jak to ekonomové mají s životní sílou, s vysvětlením emocí a tudíž iracionálního chování (to je to, o co mi nejvíc šlo), byla postačující.

Seznámila jsem se tak s Keynesovou teorií, a také s (řekněme opoziční) teorií Friedricha Augusta von Hayeka, a v neposlední řadě pak samozřejmě s názory G. A. Akerlofa, představitele nové keynesiánské ekonomie, mj. také držitele Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2001, který, dá se říct, se ve velké míře ztotožňuje s názory Keynesovými a snaží se je rozvíjet. Na to, rozepsat se tu o nich by ovšem prostor komentáře nestačil, seznámit se tedy s nimi a udělat si názor, v případě vašeho zájmu, budete muset sami, takže spíš jen tak v letu, co jsem zjistila já :-):
… že k existenci životního elánu se mezi světovými ekonomy vede po desetiletí diskuze,
… a že se k této problematice v současnosti vyjadřuje mnoho předních ekonomů, jako např. Eugene F. Fama (prosazuje hypotézu efektivních trhů), Robert J. Shiller (spoluautor této knihy, který s tímto názorem naopak nesouhlasí a poukazuje velký vliv živočišných pudů), George A. Akerlof (s ním samozřejmě souhlasí, navíc klade důraz na státní intervence a regulace, které ovšem zase odmítají např. Peter Boettke, či Peter Schiffe, ale prosazují úspory jako nástroj k řešení krize, Boettke navíc věří v samoregulaci ekonomiky).

Tak a teď si vyberte :-) … já, jako neekonom v tom mám samozřejmě trochu (spíš víc) guláš :-). Mě z této „diskuze“ vyplynulo jen to, že spor mezi Hayekem a Keynesem se vede dodnes, a že stále není zcela jasné, který z těchto názorů a teorií je vhodnější.
Pak jsem se taky třeba dozvěděla, že ekonomická krize z roku 2008 byla řešena pomocí Keynesových teorií, ale že je velmi těžké říct, která by byla ta správná. Obě mají na fungování ekonomiky odlišný názor, v některých aspektech má pravdu Keynes a v jiných Hayek.

Ale co jsem se především dozvěděla! … bylo, že lidské chování sehrává v ekonomice významnou úlohu (informace, kterou jsem hledala), protože (to si prostě musíme připustit) člověk se totiž většinou nechová racionálně (ani při ekonomickém rozhodování). Proto bychom na výskyt takových živočišných pudů, jako je například důvěra, spravedlnost, peněžní iluze atp. neměli rozhodně zapomínat. Zejména proto, že ekonomické teorie, které by přehlížely psychologii, ale i další společenské vědy, se tím připravují o minimálně důležité, já bych /za sebe/ řekla skoro rozhodující, příčiny ekonomického jednání.

66 21.02.2020

Co se týče plánování, prázdniny jsou skoro za dveřmi, a tak je nejvyšší čas začít vyhledávat informace k plánované dovolenkové cestě, kam to bude, je zřejmé. Naše rodinné dovolené se totiž většinou neodehrávají v režii nabídky některé z cestovních agentur, ale plánujeme a realizujeme si cestu sami, a taky to není dovolená pobytová, ale větší její část je spíš cestovního rázu, v posledních letech většinou volíme nějaký okruh po Evropě, no a letos to vyhrála trasa: Azurové pobřeží – Barcelona – Andorra … a domů . Je to kus cesty, takže informací k takové cestě není nikdy dost :-).

Začala jsem tedy pěkně praktickými informacemi a pořídila si několik různých průvodců. Tento mě zaujal už při prvotním prolistování, obsahuje praktické informace, mj. různé kontaktní adresy a telefony, a je v něm i spousta fotografií, a poměrně dost textu, což slibovalo splnit prvotní účel, pěkně v klidu (vleže v posteli) si pročíst, prohlédnout kromě fotek různé mapové výřezy popisovaných lokalit a jejich blízkého okolí a vytipovat si tak zajímavá místa (chystám se navštívit).

Svůj účel průvodce splnil, s jeho pomocí tak vznikl prvotní cestovní plán, do kterého už teď budu doplňovat informace z webu (už bohužel v sedě u počítače :-)). A samozřejmě si ho přibalím na cesty :-).

62 20.02.2020

„Dobrá literatura vás nutí, abyste přerušil čtení a vycházel se projít ...“
(B. Hrabal)

Víte, že Hrabalovy texty vydané v 60. letech byly oproti původnímu znění umírněnější? Prý takové umírnění Hrabalových drsných, „rabiátských", poloh usnadní čtenářům k jeho textům přístup :-) … ve skutečnosti to ale bylo tak, že prostě musely brát určité ohledy na dobové normy, a to nejen na „únosnost“ určitých politicky ožehavých témat, podobné to bylo i u vulgarismů nebo popisů sexuálního chování :-). Knížka, kterou máte v ruce, mezi tyto texty patří, je Hrabalovou prvotinou, můžete tak posoudit sami :-).

Ještě než se ale pustíte do prvních páně Hrabalových povídek, určitě nevynechejte úvod, čeká vás tam totiž krásné autorovo vyznání … vyznává se tu z náklonnosti k lidem … zneuznaným, zdánlivě vyšinutým, vyvrženým na okraj společnosti, a zároveň k lidem … v jejichž nitru, přesto, nebo navzdory tomu, doutná plamínek lidskosti. Sám autor vám tak hned na začátku knihy krásnými slovy objasní její smysl, důvod, proč kniha vznikla a jak se její autor stal úžasným pábitelem :-) … protože to přesně pan Hrabal byl, člověk, který vycházel ven, projít se a poslouchat … hovory lidí …

„Tak jsem mu vypravoval o lidech, o kterých se ani nepíše, spíš o takových numerách, o lidech, o jejichž existenci je skoro možno se zranit. Zkrátka spíš jsem vypravoval o takových brňavkách velkoměsta...“ (povídka Baron Prášil)

… které pak, s poměrnou přesností zachovávající reálné informace, přenášel do svých příběhů, prožité a slyšené zkombinoval, spojil se svou úžasnou fantazií a povídky byly na světě …

„někde uvnitř máte uvízlého skřivánka na niti“ (povídka Emánek)

… jak vidíte pan Hrabal hodně a s neuvěřitelnou zručností kombinoval … motiv z povídky Emánek jistě poznáváte :-).

PS: děkuji 1amu za knižní tip, bez něj bych tuhle knížku asi minula :-).

71 19.02.2020

Jestli chcete zjistit, proč se vyplatí odolávat svodům internetu a nepouštět se jen tak bezhlavě do googlovských labyrintů nekonečných odboček bez konce, pusťte se do čtení :-),
… mj. tak zjistíte, že někdy nemá smysl hledat v tom, co někdo dělá (a nám se to zdá nějakým způsobem nestandardní) nějaké hlubší významy, nebo, jinak řečeno – šťourat se v tom totiž někdy vyvolává zbytečně moc otázek, a na některé se pak většinou jen těžko hledají odpovědi … „zemřel, protože se trápil láskou? … nebo protože se užíral nenávistí? … a nebo snad proto, že vypil asi nejvíc silné černé kávy ze všech lidí v celém státě New York?“ … a ještě navíc, když fantazie občas všechny takové otázky i pochybnosti přemění v něco, jako např. magické legendy, pak si můžete přečíst třeba o výpravě na Druhou stranu …
„hlášení se shodovala v tom, že život na Druhé straně se vyznačuje podivuhodnou tvárností, dovede na sebe brát nejroztodivnější podoby“.

Zjistíte, co se stane, když se vám skutečnost rozpadne … na něco viditelného a smysluplného dle všech vašich smyslů, ale taky na něco, čemu se vaše smysly urputně brání, a považují za chaotické, tedy něco, čemu pak vaše mysl smysl prostě přiřknout odmítá.

„Paul se musel sám sebe ptát, jestli by Ross opravdu pokračoval v psaní, kdyby nezemřel. Nebyl si tím jist, připadalo mu, že autora fascinoval jedině stav očekávání, obrácený k nejisté budoucnosti, jejíž dech probouzí v přítomnosti divokou vegetaci dosud beztvarých možností a zárodků dějů, džungli, kterou pozvolna zarůstají důvěrně známé tvary.“

V Lucemburských zahradách se tak budete pohybovat přesně na téhle hranici, setkáte se s vlastními myšlenkami, a pak samozřejmě s tím, co je skryté – pod povrchem vědomého - „větve stromů byly písmem, jímž byla napsána zpráva, která Paula seznamovala s jeho skrytými myšlenkami“. Dostanete se tak až ke sdělením, která jsou jen tušená, a kterým porozumět, není dáno každému … „poprvé v životě uviděl, co vyjadřují slova, která denně používal … a věci přestaly být něčím hotovým“.

Skutečnost tak totiž najednou přestala být něčím samozřejmým …

„to, že neznal význam ani jednoho slova z promluv, které pročítal, mu zřejmě umožnilo uvidět cosi, co je sice v řeči – v každé řeči – přítomno a něco důležitého sděluje, ale co obvykle zakrývají právě známé významy slov; zahlédl podivuhodné tělo řeči … němý tanec slov, jeho rytmy a gesta, které jindy neviděl, protože byly zakryty významem … skvrny oprýskané omítky vyzařovaly tajuplný děj chátrání, jednu z mnoha zázračných melodií světa … pozoroval,jak rytmus chůze rozestírá kolem každého člověka jedinečný labyrint … z něhož nedokáže uniknout, lesní cestu, kolonádu, rozlehlý venkovský dům, nekonečný most nebo poušť …“

Bavilo mě to, bavila mě Ajvazova jazyková hra …“viděl kolem sebe svět nepřetržitých metamorfóz, jež však nebyly pouhým chaosem, ukazovaly mu jakousi syntax, … která utváří věci, … a prostory světa tím, že vyslovuje sebe samu .. a přitom se sama ze svých vyslovení rodí a proměňuje, vyváří své nové podoby“.
Bavilo mě nacházet v textu všechny ty rozličné způsoby „existence“, které autora zjevně zajímají, a které se snažil zachytit opravdu mnoha různými způsoby … jako skutečnosti, jako sen, jako fantazii, jako důvod k pochybám, ale i jako nezpochybnitelné fakty!

Pro mě to byl magický realismus v čisté podobě :-).

68 14.02.2020

„Potíž s Osudem je samozřejmě v tom, že často je mu úplně jedno, kam prst položí. … A tím to vlastně všechno mohlo skončit. V milionu vesmírů to také v tomhle místě skončilo. V milionech vesmírů by tohle byla velmi krátká kniha.“

Jenže ne tak na Zeměploše. Odněkud se totiž najednou ozvalo: „Haf a haf, k sakru, a taky kní a kní, … to jste fakticky slepí, nebo co?“
Je pravda, že obyčejní lidé Gaspodu většinou mluvit neslyší, „protože normální psi přece nemluví. To ví každý. To je na úrovni inteligentního organického života notoricky známo, stejně jako je známo mnoho dalších podobných faktů, které vás v konečném důsledku dokážou přesvědčit, že jste svými smysly mylně informováni. Děje se to proto, že kdyby si lidé skutečně všímali zcela přesně všeho, co se děje kolem, nikdo by se nikdy nedostal k práci.“
Takže, vážení, nestůjte, nelelkujte, a taky se už dál nenechte vodit svými smysly za nos, a pořádně se rozhlédněte kolem sebe, ono to nakonec asi stejně nebude nic platné, protože při poznávání okolního světa se beze smyslů prostě neobejdete, každopádně, po přečtení dalšího z příběhů Noční hlídky se vám možná leccos objasní …
Tak třeba se podíváte do jedné z nejnepřístupnějších knihoven Zeměplošského světa, totiž do knihovny cechu vrahů, která je poměrně úzce specializovaná, a v jistých oborech, které se týkají např. zanedbatelné délky lidského života a způsobů, jak ho ještě ukrátit, naprosto neocenitelná :-).

Trochu světla do tmy by pak mohla pomoct vnést také např. „botová teorie“ sociálně-ekonomické nespravedlnosti kapitána Elánia, který je ve svém myšlení sice trochu konzervativní, ovšem někteří tvrdí, že je „spíš zakonzervovaný“. Vytvořit si na tuto problematiku vlastní názor budete muset ovšem sami: „Věc spočívala v tom, že dobré boty vydržely roky a roky. Člověk, který si mohl dovolit dát padesát tolarů za pořádné boty, měl obutí, jež jeho nohy udrží v suchu ještě za deset let, zatímco chudák, který si mohl dovolit dát za boty jen deset tolarů, utratí za stejnou dobu sto tolarů, a přitom bude mít prakticky pořád mokré nohy!“

Při této návštěvě Zeměplochy se také Noční hlídka pokusí vyřešit jeden z nejožehavějších ankh-morporkhských problémů, totiž, proč se trollové a trpaslíci nemají rádi, k čemuž se musíte vrátit poměrně dost daleko do minulosti … a ještě si uvědomit, že „trpaslíci nenávidí trolly, protože když někde odhalíte zajímavou žílu drahých kovů nebo minerálů, nemůžete milovat kameny, které najednou vstanou a utrhnou vám ruku, protože jste jim právě zarazili špičák do ucha.“ Takže se nedivte, že Noční hlídka má pak plno práce s mezidruhovou krevní mstou, která mezi nimi odjakživa panuje. Je to dost ožehavý problém, ale desátník Nóblhóch navrhne poměrně čisté řešení: „Nevím, proč bysme je nemohli nechat vyřídit si to mezi sebou a pak zatknout poražený ... dělali jsme to tak vždycky.“ Jenže ... „Patricij začal být děsně háklivý na tyhle etnické nepokoje,“ oznámil mu seržant Tračník zachmuřeně. „V poslední době mluví, jako kdyby se na tom chtěl pocvičit v sarkasmu.“

A tak můžeme být všichni rádi, že Noční hlídka má ve svém týmu i desátníka Karotku, o němž si seržant Tračník myslí, že je jednoduchý, protože Karotka tak na lidi často působí. On totiž jednoduchý skutečně je … jenže, nenechte se mýlit … „Lidé se mýlili v něčem jiném. V tom, že jednoduchý totiž neznamená totéž co hloupý. Karotka nebyl hloupý. Byl přímý, poctivý, pravdomluvný, neustále dobrosrdečný, a čestný v každém svém konání.“
… „Vy myslíte charisma? Jako osobní kouzlo?“ došlo konečně Angui. „Jo. Něco takovýho. Jo.“ „Jak to dělá?“ „Jó, tak to nevím,“ zavrtěl Noby hlavou. „Co když je to kluk, kterýho musí mít každej rád?“

Je to prostě všechno velmi křehká záležitost, jak říká seržant Tračník: „otázka kultury … nemá cenu vnucovat jim naši kulturu a náš způsob myšlení, víte?“ … a on s tím má bohaté zkušenosti, sám je kupodivu, už mnoho let šťastně ženatý … „protože si s ženou dokázali zařídit život tak, že se setkávali jen příležitostně, většinou na prahu, když jeden šel dovnitř a druhý ven. Ale ona mu nechávala v troubě slušné jídlo a muselo v tom být i trochu něco navíc, to bylo jasné. Měli totiž i vnoučata a z toho vyplývalo, že se ocitli v situacích, kdy se jeden druhému vyhnout nedokázali.“

Chápu, že teď to všechno možná vypadá trochu zmateně, „ale počkejte, až to uvidíte za pět set let“, jak říká Zatracený Hlupec Johnson: „Koukejte, ty plány vážně nebyly vzhůru nohama, když jsem je kreslil.“

86 12.02.2020

„Setkání s druhým člověkem, je událost (tváří v tvář, v situaci) … vystavení se blízkosti druhého, prolomení uzavřenosti Já.“

Každé setkání s filozofií prof.Petříčka je „zážitkem myšlenkového dobrodružství“, tak se vyjádřil, někde jsem četla, jeden z jeho studentů, lépe už bych to říct opravdu nedokázala, je to totiž opravdu tak.
Na tuto knížku jsem měla už nějaký čas spadeno, vzpomněla jsem si na ni s tím nejtěžším tématem letošní čtenářské výzvy – tíživé téma holocaustu, i o něm je toto „fenomenologické filozofické setkání“. Pan profesor zde opět rozvíjí, právě v rámci fenomenologické tradice, spoustu zajímavých myšlenkových experimentů…

„Myšlení, ať chcete nebo nechcete, podléhá své době.“ … ať chceme nebo nechceme, nelze se tomu vyhnout … pro každého jsou formativní roky, v nichž objevuje svět …
a právě na tom nejtíživějším období 20. století – holocaustu – pak hledá hranice dané společenskými konvencemi, a nejen to, spíš se dá říct, že je překračuje, a promýšlí svět trochu jiným způsobem (než jak jste možná zvyklí) … až k limitním stavům lidské představivosti (a věřte, že fenomenologie má velmi často tyto tendence, k takovým stavům vás dovést :-).
Se současnou krizí společnosti (situací s uprchlíky) promýšlí skrz optiku jedné historické etapy, určitá východiska, která se k ní vážou a v nich vidí paralely s dneškem, poukazuje na „sílu strachu“, z vnějších vlivů, která vedla ke katastrofě nečekaných rozměrů, poukazuje na to, jak je tento strach v naší evropské kultuře, napříč etapami, všudypřítomný … „kde se bere (strach), když víme, že rétorika a činy, stavěné na strachu, vedly k Osvětimi?“

„Hrůza z krize je kontraproduktivní. Krize znamená, že se něco změní … to patří k vývoji, to je jedna věc … obrovské nebezpečí ale vidím v panických zkratkovitých reakcích, k nimž krize vybízejí. Jakmile se snažíme něčemu uzavřít, tak to znamená, že strach ochromil naši schopnost reagovat … na problémy.“

„Děsím se společnosti, která nejenže se myšlení bojí, ale dělá všechno pro to, aby myslet nemusela.“ … co jiného pak je „přišla ke mně informace a beru ji, jako danou“? … takovým obrovským prostorem je dnešní prostředí fake news!

A tak si pan profesor, jako správný filozof, klade otázku: PROČ?

Proč, když svět zažil holocaust, se to dnes opakuje? … a věrný své fenomenologické tradici, ji i zodpovídá. Vy tak máte možnost, vydat se spolu s ním po stopách jednoho zajímavého myšlenkového experimentu, na jehož začátku je „setkání s Druhým“ … s člověkem tváří v tvář, v situaci … a faktem, že holocaust „nestvořil své svědky“ …

„sama struktura této události zabránila, aby její oběti byly schopné dosvědčit … vlastně nikdo ze zúčastněných … nepochopitelnost ochromuje všechny“ …

… bude pátrat, co se stane s člověkem, když se ocitne „uvnitř“ takové události, pochopíte, že je nemyslitelné svědčit mimo referenční rámec události, vymanit se z něj a reflektovat událost jakoby z vnějšku … a už vůbec je nemyslitelné požadovat něco takového po obětech, které ztratily dokonce i schopnost obracet se k druhému jako k „Ty“, pak se totiž nedokážou vztahovat ani k sobě samým, tedy svědčit sami o sobě … „jejich zkušenost, jako oběti, se tak stala nesdělitelná i jim samým“ … a právě to je vyhlazení … paměti dějin …

… všechny pokusy svědčit tak překračují hranice lidské schopnosti chápat …

Petříček se skrz tyto úvahy pak dostává až k zhroucení lineární časovosti … a tak i k Husserlovi a jeho „analýze vnitřního uvědomění času“ a popisuje paradoxy kontinuity a diskontinuity, kterým fenomenologie čelí … a tady (věřte mi) se už dostáváte až na samé hranice myšlení … skrz úvahy – zápasení s možnostmi jazyka – až … na hranice sebedestrukce :-).

PS: souhlasím s komentářem níže - pan profesor píše celkem srozumitelně i pro laiky, ale spíš doporučuji, pokud se ve fenomenologické terminologii už trochu orientujete.

70 10.02.2020

„Láska, ovšem, na tu se dá vždycky všecko svést, že.“

Jenže, co s tím, když vás přesvědčují, že ... „NEŠŤASTNÁ LÁSKA NEEXISTUJE“ jak řekla primářka dr. Linda Jávová (25) ... „Nanejvýš cosi jako duševní chřipka. Dočasná a skrz naskrz iracionální …“

… a ještě ke všemu se vás všichni kolem mermomocí snaží učinit šťastným … pak se totiž lehce může stát, že zešílíte … z lásky :-) …

„Šílenství lásky?…“ špitl Áva nesměle.
„Ale láska přece není šílená, …“ řekla Linda Jávová s převahou. „Chudáka holku asi zpitoměla televize nějakým historickým filmem ve stylu Romeo a Julie nebo něco na ten způsob. Ale teď snad můžeme doufat, že další střemhlavý nálet už nepodnikne.“ „A když ano?“
„Hodíme ji na krk psychiatrům…“

… taky vás mrazí, když si pomyslíte /navíc, není to moc daleká budoucnost/ … že jednou /ne zcela nereálně/ může být i láska, jen psychické onemocnění? …

Co pak teprve provedeme s takovými běžnými, veskrze lidsky přirozenými, přáními, jako „udělat dobrý skutek“, „pomoci někomu“, „trpět pro někoho“ nebo „zachránit někomu život“? … nebo s přáními jako, „aby se o mě někdo bál“, „aby na mě žárlil“, a nebo, dokonce s takovou „zvrhlostí“ :-), jako přát si „aby po mně toužila a kvůli mně plakala“? Necháme se připravit o emoce? A dovolí nám to naše přirozenost? … dovolí nám to příroda? … pan Páral vystavěl smutný svět budoucnosti, žít bych v něm určitě nechtěla … vlastně, ani nemohla … bez emocí žít prostě neumím :-).

Letošní čtenářská výzva mi přinesla už druhou knížku od pana Párala (ještě Mladého muže a bílou velrybu), a s nimi spoustu, zvláštně naléhavých, otázek … podaných velmi specifickým „technickým“ páralovským stylem, na který si musíte zvyknout, a který ne každému sedí (mě třeba sedí jen u některých z jeho knih), ovšem konkrétně u jeho sci-fi příběhů … tam sedí zcela a dokonale!

„Vytáhl žaluzie s třeskem, jaký by jejich konstruktér určitě nepovažoval za možný, a hned pak na ležícího Ávu pustil proud ledového vzduchu.
„Zavři to!“ zaúpěl Áva a popotáhl nosem. „Copak nevidíš, že mám rýmu?“
„Léčení rýmy vyžaduje především hojnost čerstvého vzduchu,“ řekl robot hádavě. „Ale ne ledového.“
„Dobré jitro. Je úterý sedm-patnáct. Vstávej!“
„Ještě chvilku. Mám rýmu a musím se prohřát.“
„Vstávej!“
„Nech mě ještě pět minut. Slyšíš, ty elektrický střevo? To je příkaz!“ „Vstávej!“ zašuměla Robka, přistoupila k Ávovu lůžku a strhla z něj přikrývku se zjevnou rozkoší. Kterou si ve svých obvodech naindukovala sama …“

Tak tohle bych doma fakt mít nechtěla … brrrrrr! :-)

68 05.02.2020

„Když hovoříte o Dannyho domě, každý hned pochopí, že máte na mysli skupinu lidí, z nichž vyzařovala vlídnost, radost, láska k lidem a nakonec i mystický zármutek.“

Tak tohle čtení jsem si dokonale užila :-), bylo to naprosto úžasně pohodové, skoro se dá říct letní čtení (docela se mi to v tomto zvláštním ročním období mezi zimou, která ještě nebyla a jarem, které taky ještě nepřišlo, a kdy prší a prší, docela hodilo), oči jen tak lehce klouzaly po řádcích, až najednou byl konec … je to totiž jen pár příběhů, které spojují společní „hrdinové“ – mladí paisanové … „v žilách jim koluje směs španělské, indiánské, mexické a kavkazské krve“, jinak řečeno, partička kolem ústřední postavy Dannyho; a taky místo – pláň Tortilla … „žijí na okraji společnosti na návrší jihokalifornského městečka Monterey, kde si užívají svobodného života ve společnosti přátel, kalifornského slunce a vína“ …

„Sluneční ráno je časem klidné pohody. Když listy slézu pokrývá třpytná rosa, proměňují se její kapky v krásné, třebaže nikoliv drahocenné šperky. V takový čas se nesluší spěchat … Neboť naše myšlenky zrána uplývají zvolna a jsou hluboké a zlaté … usedli na sluncem zalitou verandu, naslouchali vyvolávání rybářů v ulicích Monterey a ospalým, loudavým hlasem probírali rozličné a strhující děje, neboť než se země jednou otočí, odehraje se jich na Pláni Tortille na tisíc… „Kdyby se kapky rosy proměnily v diamanty, byli by z nás pracháči," mínil Pablo. "Ožralý bysme byli, jak je život dlouhej." Avšak Pilón, jenž byl zatížen smyslem pro realitu jako kletbou, dodal: "Každej by pak měl diamantů fůru. Nedostali bysme za ně ani vindru. A víno nebude zadarmo nikdy. Chtělo by to jeden den pršet víno a nádrž, do který bysme si ho nachytali."

… a ještě něco je spojuje – jednotná, ve své podstatě velmi prostá, životní filozofie :-) … jsou vlastně stále spokojení, ač chudí, žijí šťastně, nemají žádné přemrštěné cíle, právě naopak, dalo by se říct, že si vystačí s naprostými maličkostmi, nepotřebují ke štěstí žádné materiální jistoty, k životu jim stačí když získají nějaké to jídlo, o které se pak spravedlivě podělí, a na vrcholu blaha jsou, když k tomu navíc mají dostatek vína a můžou si navzájem dělat společnost :-) … umějí si vážit maličkostí, ale hlavně, radovat se z nich … a to jim přináší svobodu, v té největší míře, jakou si umíte představit … nevlastní totiž nic hodnotného, tudíž jsou oproštěni od „návyků“ většinové americké konzumní společnosti, díky tomu jsou ale také dost nezodpovědní, ale proč by vlastně ne, vždyť oni nemají o co přijít, jsou tak naprosto nevázaní, … a stejně to pak mají i s přístupem k práci, pracují, jen když se jim chce :-) (moc často to není), a nebo, když za nějakým konkrétním účelem (většinou drobným cílem) potřebují nějaké peníze … mimochodem, je taky pravda, že společnost je moc nepřijímá, a že jsou z ní více méně vyloučení, ale je taky pravda, že se z ní možná tak trochu vyloučili sami a dobrovolně, že jim to prostě vůbec nevadí :-) … oni totiž rádi tráví většinu svého času posedáváním venku, obdivováním krásy přírody, filozofováním a diskutováním s ostatními obyvateli Pláně Tortilla a samozřejmě, vyprávěním … různě skandálních, pohoršujících, nebo naopak moralizujících historek …

A protože tady, na Pláni, teče víno opravdu a doslovně proudem, počítáno po demižonech, doporučuji, dát si pro dotvoření té správné atmosféry taky, ale buďte rozumní, zkuste to spíš jen po skleničkách :-) ...

„Z hlediska nálad duševních bráno, mohou být demižónky ocejchovány následujícím způsobem: Klesne-li hladina pod ohbí prvního demižónku, následuje vážný a soustředěný rozhovor. O pět centimetrů níže se nacházejí sladké a smutné vzpomínky. O dalších osm centimetrů níže přebývají vzpomínky na dávné a šťastné lásky. O tři centimetry níže vzpomínky na lásky sice dávné, leč nešťastné. Na dně prvního demižónku leží všeobjímající, blíže neurčený smutek. Pod ohbím druhého demižónku číhá černá, všivá sklíčenost. Spadne-li hladina o dalších pět centimetrů, probudí to ve vás buď píseň smrti, anebo píseň touhy. Další tři centimetry a zpíváte, co vám slina na jazyk přinese. Zde se cejchování obvykle končívá, neboť od tohoto místa se každý ubírá svou vlastní stezkou a jakákoliv předpověď je nejistá. Dál se může stát zkrátka cokoliv.“

79 04.02.2020

Je hodně způsobů, jak psát o problémech, které vyvstávají z toho, že my, lidé, jsme tvorové společenští, tedy, sdružující se v různorodých společenstvích. No, a nejvíc problémů pak vyplývá z toho, když někdo „nedrží basu“ a rozhodne se žít po svém, a stačí, že to je třeba jen trochu jinak, než jak se všeobecně pokládá za „správné“, a navíc, těch způsobů, co je pokládáno za správné, je taky asi milion a jeden, a velmi se liší nejen časem ale i místem, lokalitou, kde se právě nacházíte.

Dörte Hansenová si vybrala vlastní, osobitou, autorskou cestu a vydala se po ní, prochází Starým krajem …
… „Annu napadlo, že ten kraj zná jen v létě. Krajina ve své chladné nahotě se jí nyní odhalila úplně … pohlédla na ovocné stromy, které stály v těžké zemi, jako vojáci v nekonečných řadách a mezi nimi pevně zamrzlá naplavená zem. Hluboké brázdy od traktoru plné dešťové vody, která se proměnila v bílý led. Obrovští draví ptáci … posedávali po větvích … příkopy byly pokryté rozcuchanou prořídlou trávou, krajina bez barvy“,

… zprostředkovává nám tak jeho obraz krásně poetickým a trochu zádumčivě melancholickým způsobem. Je to totiž kraj starých selských usedlostí, který už svým názvem evokuje dodržování starých tradic, způsobu života, založeného na tvrdé práci. A tak je příběh, který Dörte vypráví, příběhem o … potkávání se, ale možná ještě víc o míjení se … starého a nového, tradic s cool trendy, lpění na starých postupech s novými moderními myšlenkami.
Není to zrovna veselé vyprávění, je to spíš takové povzdychnutí, ze kterého je, jako jemný podtón, cítit i určitá bezradnost, přesně taková, jakou je možné vystopovat všude kolem, jen se občas schovává za drsná slova, tvrdé výzvy, ostrý křik a silná gesta, v tomhle příběhu je ale nenajdete, v tomhle příběhu, jsou všechny ty obavy pečlivě „obalené“ do příjemných slov, aby neranily, neřezaly a nebolely, přesto tam jsou, a jsou zvláštně zneklidňující … určitými výzvami, které, jak víme, a nechceme si přiznat, na nás čekají, nevyhneme se jim, a bude těžké, najít nějakou, řekněme přiměřenost, zvlášť, když všude kolem můžeme dnes a denně vidět, jak obě „strany“ mají klapky na očích a tvrdošíjně trvají na té své „pravdě“ … cestě, směru, myšlence … a o nějakém kompromisu, natož „prolnutí“ zatím nemůže být ani řeč.

Na téhle cestě vás budou provázet „osamělé duše“, Anna a Vera, ještě spíš by se dalo říct, solitéry (pozn. solitér - v zahradní architektuře pojem pro strom přirozeně rostoucí osamoceně), protože to přesně ony jsou, přirozeně osamocené, nezařaditelné, nespoutané tradicemi (v případě Very), ani novodobými trendy (v případě Anny), pro obě pak nespoutané konvencemi společnosti, žijící své životy tak, jak se samy rozhodly? … asi spíš by se takhle nerozhodly, takže spíš tak, jak nejlépe, za daných okolností, dokázaly …

… „příroda zase pomalu přicházela k sobě, jako pacient, který se probouzel z dlouhého kómatu, byla ještě bledá a zesláblá … půda vypadala uplakaně a stromy se třásly zimou, kapala z nich voda, ale na větvích už rašily pupeny … když člověk přitiskl ucho na kmen, bylo slyšet šumění vody „proud mízy“ … Heinrich z keřů růží sejmul jutové pytle, vypadalo to, jako by jim po dlouhé, skličující zimě, udělil milost …“.

81 03.02.2020

„Člověk oněměl úžasem před kapkou rosy a čas se zastavil.
Čekal, až mu strčí hlavu do záchodu, a čas utíkal příliš rychle a ne dost rychle zároveň.“

Zvláštní příběh … seversky strohý a přitom hluboce filozoficky existenciální … něco dokážeme vysvětlit přírodními zákony a něco ne …
… nejde tu o žádnou magii, ale spíš o momentálně racionálně nevysvětlitelné jevy, v jejichž středu je - čas - což je samozřejmě reálná veličina, jenže v tomto příběhu si musíte zvyknout na to, že nejvíc ze všeho záleží na úhlu pohledu a tedy na tom, kdo se dívá, pak už vás totiž nepřekvapí něco jako kruhový čas, zastavení času či jeho opotřebování, spotřebování, případně nastavení a jiné další podobné jevy, pochopení času je prostě složitou záležitostí a alfou i omegou k tomu je, že … záleží na interpretaci …

„… nemůže existovat žádný objektivní vnější svět … máme jenom jeho filtrovaný a zpracovaný otisk …“

… donutí vás hodně přemýšlet, a přesto si možná vůbec nebudete jistí „o co tu jde“?
Taky si úplně jistá nejsem, a tak jsem se přidržela toho, co si myslím, že je stěžejní … interpretace … zaměřila jsem se tedy na toho, kdo se dívá … na úhel pohledu … na subjektivní způsob vnímání světa vs. konvencí stanovená pravidla …

„Čas je sféra jazyka, barev, pachů, tělesných vjemů a zvuků, sféra, ve které člověk žije spolu se světem, nástroj k uspořádání a pochopení světa, jedna z příčin, že člověk dokáže přežít.“

S tím souhlasím, je to tak, člověk je asi jediným tvorem na téhle planetě (úplně jistí si být nemůžete), který je konstituovaný pravidly a zároveň jako jediný má tu možnost podívat se na ně „zvenčí“ … tedy, uvědomit si je, a nebo, jednat jim navzdory … překročit tak svá vlastní pravidla!

Hoegovy knihy (tato je 3, kterou jsem četla) jsou hodně originální, a to po obsahové i jazykové stránce, nezvykle používaný jazyk, netradiční a kontroverzní náměty, u téhle knihy se třeba v Dánsku strhla vášnivá debata ohledně dánského vzdělávacícho systému 70. let, než vyšlo najevo, že jde pouze o autorovu fikci, pokud by totiž šlo o popis skutečnosti, pak by to bylo fakt hodně děsivé … jenže Hoegovi nešlo o skutečnost, možná (alespoň si to tak vykládám) vzdělávací systém je prostě dobrým příkladem takového systému konstituovaného pravidly, sešněrovaného pravidly od sklepa až na půdu, řídícího se pravidly a stojícího na hodnocení a škatulkování ať se děje, co se děje … každý musí být zařazen … Hoeg možná jen tak chtěl ukázat, ať se prostě podíváme „zvenčí“ :-) …

„pokud je to skutečnost, pak je důležité, aby si lidé tu a tam … kladli otázky jiného druhu, než ty, jež si jinak kladou …“

71 29.01.2020

Nejděsivější jsou příběhy, které by se mohly stát, resp., které byste - možná - mohli prožít … takže se v příběhu nepotkáte s žádnými démony, ani jinými strašáky, ale vlastně jen sami se sebou … se znepokojujícími otázkami, chtěla jsem říct, skrytými v našich myslích, jenže právě, že to tak není, to čeho bychom se totiž měli bát nejsou otázky, schované tam někde uvnitř, i když třeba nevyslovené, ale možná spíš mysl sama o sobě … totiž, její hrůzu nahánějící způsoby, jak zpracovává realitu, jak si pohrává s naším ... vnímáním reality …

Musím říct, že mě Karikovo celkem originální tajemno zaujalo.

PS: Slovenské hory mám ráda (a v minulosti jsem je už mnohokrát navštívila), ale na Tribeč v dohledné době (než trochu pozapomenu) radši asi nepojedu :-).

136 29.01.2020

Tak, jako se v příběhu záhadně objevil na zahradě sněhulák, tak se u nás doma jednoho dne záhadně objevil Jo Nesbø, a vynutil si, abych mu věnovala pozornost, kterou jsem mu tvrdošíjně odpírala (krimi čtu opravdu jen poskrovnu, jenže ten sněhulák na mě z té obálky tak koukal!), takže, abych to neprodlužovala, moje první seznámení, plný počet * a poklona autorovi, za strhující psycho-krimi-thriller, ale ještě spíš, za psychologicky propracovaného, a za mě čtenářsky zajímavého, zarputilého, strohého, paličatého a osamělého detektiva Harryho Hola …
„nejlepšího kriminalistu na oddělení, ale nejhoršího státního zaměstnance. Harry neuznává autority … a když je třeba, porušuje veškerá pravidla, kvůli čemuž je nebezpečný sám sobě i svému okolí.“

… tak ho popisuje jeho nadřízený Bjarne Møller, a taky: „Po pracovní stránce je svérázný a bezohledný. V opilosti dokonce životu nebezpečný. Ale za střízliva byl normální. Člověk se na něj mohl spolehnout, a to bez výhrad.“

Bez výhrad připouštím, že mě to bavilo, sledovat Hola při vyšetřování, sledovat tak trochu opilého loosera … „byl promrzlý … a byl opilý. Zase opilý. Opilý Jimem Beanem, opilý ďábelskostí, opilý sám sebou, opilý sračkami.“, … který je zároveň puntičkářsky zarputilým detektivem, se suchým humorem: „coby Evropan považuji za svoji povinnost vykouřit trochu toho svinstva (opia), které jsme do téhle země dotáhli.“, … a který má zároveň slabost pro ženy: „Bylo to trapné, ale zatímco na ni čekal, začalo mu srdce bít maličko rychleji … akceptoval tu banální skutečnost, že ženská krása nad ním vždycky bude mít tuhle nepatrnou moc.“
…
„ʻKromě toho, že bych chtěla, abyste měl chuť se se mnou vyspat, bych chtěla, abyste pro mě měl nějaký úkol.ʼ
ʻA to přesně mám.ʼ
ʻChuť se se mnou vyspat?ʼ
ʻNe, ten úkol.ʼ“

… ale hlavně, který je fakt výborný, na jednu stranu systematicky a logicky uvažující, a přitom na druhou intuitivní a nekonvenční, detektiv … do nejmenších podrobností sleduje stopy, analyzuje, vyvozuje závěry, přičemž se ale řídí vlastními pravidly, takže bez mrknutí oka obejde všechny předpisy, a nebo se nechá vést spíš představivostí a intuicí …

„Nevěděl, co hledá, mozek měl prázdný, byl to nejlepší způsob, jak nepřehlédnout nic, co by tam případně mohlo být … Harry si to zkusil představit …“.

Věřím, že si mě v budoucnu zas najde, některý z dalších příběhů Harryho Hola, už jen proto, abych zjistila, jestli opravdu pro vyšetřování udělá, a taky obětuje … cokoli … „Chtěl ses vždycky poprat s příšerami na vlastní pěst, Harry.“

125 22.01.2020

„Většina z nás nežije ve světě živé přírody, která má svůj vlastní život a řád. Žijeme ve světě umělých věcí, v betonových kobkách vybavených výplody lidského umu, které nemají jiný smysl a hodnotu, než aby sloužily člověku.“

„Tam, kde se věci jeví jako bezduché, zvířata jako věci, Bůh jako iluze a člověk jako jediný subjekt, tam zcela pochopitelně vzniká i představa, že člověk je jediným zdrojem všeho smyslu a hodnoty.“

Člověk se stal pánem svého světa … a v tom smyslu samozřejmě pak pojal i svou etiku – zabývající se po staletí víceméně mezilidským soužitím. V descartovském smyslu jsme si totiž vybudovali k přírodě postoj, kdy se příroda stala „prostá hodnoty“, ve smyslu – příroda, jako soubor věcí, které nabývají hodnoty teprve lidským zájmem, a ruku v ruce s tím navíc k lidskému rozumu, jako čistě matematickému kalkulu, který se nezabývá smyslem, ale čistě výpočty. Tak „vznikl“ náš současný svět – svět, jako surovina určená k využití pro člověka – s jeho lidskou zvláštností – schopností kalkulovat a s její pomocí … ovládat!

Jestli si tedy chcete přečíst (a ještě víc, jestli o takových tématech chcete přemýšlet) jedno takové zamyšlení, které vás přivede k tématům, jako je: Odkud se takové pojetí vztahu člověka a přírody vzalo? Jaké nám (člověku, světu) takový postoj přinese následky? … (a ještě hloub pak) Co vedlo člověka k takovému kořistnickému postoji vůči přírodě? A proč se takové pojetí tak široce rozšířilo a v podstatě je široce přijímané dodnes? … pak je to třeba tato knížka od prof. Koháka.
Možná tak, spolu s ním, přijdete ke zjištění, že etické postoje, které jsme používali po staletí, dneska už prostě nestačí! A skrz tyto úvahy se pak spolu s panem profesorem dostanete přesně tam, kam bych si přála (já bych byla opravdu moc ráda, kdyby to tak bylo), aby se dostal každý z nás … k ochraně přírody, jako součásti lidské zodpovědnosti.

A jaké např. předkládá Kohák argumenty, proč už nemůžeme žít podle předchozí tradice?

„Po celá tisíciletí jsme byli nepočetní, skromní a bezmocní. V posledních třech staletích jsme se (ovšem) stali nečekaně mocní, neuvěřitelně nároční a nepředstavitelně početní.“

Odpověď tedy hledejte v odpovědnosti … která s tím velmi úzce souvisí, která nám tím byla dána do vínku, a která na nás tak klade etické nároky, které si stále ještě nechceme zcela připouštět!

„V dřívějších dobách lidé jednali pro dobro v krátkém horizontu času a za případné budoucí nesnáze již nenesli žádnou zodpovědnost.“ … jenže … „Se stále se zvyšující mocí člověka však roste i potřeba plánování možných rizik do budoucna, jelikož lidské zásahy do přírody nabraly takového rozměru, že příroda již nestačí obnovovat své bohatství a co hůř jsou ohroženy i podmínky pro … lidský život.“

Jediné, co nám možná pomůže, abychom sundali klapky z očí a viděli tak, dnes už neodkladnou, potřebu - postarat se i o mimolidský svět – bude asi jen hrozba! …
třeba možnosti, že lidský rod vymře, ale ještě spíš jen přání, aby podmínky, do kterých se narodí naše budoucí generace (a dnes už snad opravdu dokážeme dívat se trochu víc dopředu) byly přijatelné i pro ně, a možná taky, aby byly i důstojné, tomu, jak se lidský život na téhle planetě rozšířil.

Tak proto už nestačí „jen“ etika, zaměřená na lidské soužití, ale je potřeba přijmout nová pravidla, která nás posunou – směrem k zodpovědnosti.

Erazim Kohák je pak osoba, která svým životem dává příklad, jak žít s úctou k veškerému životu, jak nebrat život jako samozřejmou věc a jak o něj pečovat, a protože je věřící člověk, vzdává za to díky i Stvořiteli: „Miluji tuto Zemi činnou láskou v duchu apoštola Jakuba, raduji se ze všeho, co je … a hrozím se svévolného ničení a marného zániku. Ekologickou etiku nechápu jako ideologii, nýbrž, jako činnou odpověď na ohrožení a ničení života a Země. Za její účel považuji hledání šetrného … způsobu lidského pobývání … lidí mezi sebou a … s mimolidským světem.“
…
„Také jsem přesvědčen, že systémové změny lze prosadit jen občanskou vůlí.“

74 20.01.2020

"Štěstí, je přirozeným stavem člověka." (V. Páral)

„Ale musíme-li již odevzdat kus života, není lepší věnovat jej třeba i nešťastné lásce – než například izolaci cholesterolu z lanolinu?“

Páralův vyprávěcí "experiment" - technický styl psaní (jeho hrdinové s technicky schematickými způsoby chování) mám ráda, ve většině (ne ve všech!) jeho knih mi sedne, zobrazuje totiž život ... životy lidí, takové, jaké byly, bez příkas, bez ozdob, autenticky zobrazuje realitu, která je protikladem ke snům - všech hrdinů jeho knih, oni totiž všichni (bez výjimky) sní ... mají představy, touhy, přání, a ty jsou většinou na hony vzdálené skutečnosti.
Takže, co vás čeká ... severočeská chemička, 29 dní a 4 postavy ... a příběh o vyrovnanosti, netečnosti, harmonii, manipulaci a vášni, taky o duševním klidu a intenzivních prožitcích, jako jsou obdiv, radost, bolest ... a láska. Budete tak spolu s hrdiny přemýšlet o životních možnostech, hodnotách, vizích a výzvách ... budete prostě rekapitulovat hodnoty ... a tak život samotný :-).
Čeká vás v podstatě subjektivní vyprávění jednotlivých postav, o jejichž objektivní zhodnocení, se musíte pokusit už vy sami, každý čtenář sám ... dle svého vlastního duševního rozpoložení, či prostě, přístupu k životu ...

„,Co to znamená, když si Edita kouše nehty?ʻ zeptal se mě Břeťa.
,To znamená, že přemýšlí, a je to velice vzácné.ʻ
,Co to znamená, když nedokončí větu a zavře oči?ʻ zeptal se mě později.
,To je ještě vzácnější. To přestává lhát.ʻ
,Co to znamená, když někoho při líbání chytne za obě uši?ʻ zeptal se mě pak.
,To že ti udělala? Ale to tě už miluje jak tenkrát mě...ʻ
,Co to znamená, když pláče s hlavou na někoho ramenu a hned pak se usmívá?ʻ zeptal semě Břeťa naposledy.
To jsem už nevěděl...“

Možná se taky ptáte, co ta bílá velryba? ... samozřejmě, že není náhodná :-) ... že by, symbol velikosti? ... životní zkoušky?

"Ale já chci žít a ulovit svou velrybu " ... a dát tak životu smysl?

„Žít vodu, vítr, hory a oblaka – chcete být šťastni? Žijte stále jednodušší věci.“

... "jaká to úleva, když člověk přestane bejt moudrej!“

88 19.01.2020