alef komentáře u knih

„Nechlub se zítřejším dnem, vždyť nevíš, co den zrodí.“

„Nemohl jsem s tím dělat vůbec nic a tak jsem si s tím nedělal hlavu.“
Alex alias Alec je pragmatik a kliďas …
„Jednu věc (a možná jedinou), co jsem se naučil v semináři, bylo přijímat nejstarší záhadu života v klidu a nedělat si problémy z toho, že ji nemůžu rozluštit.“
… zvlášť, když uvážíme, co všechno se mu v poslední době přihodilo.

Přestože zapálený člen náboženské sekty, je to docela sympaťák (zvlášť po TĚCH událostech). Robert Heinlein stvořil dalšího z řady mě docela sympatických hlavních hrdinů (hned jsem si vzpomněla na Dveře do léta), a mě to opět chytilo :-).

„Pomalu jsem přišel na to, že za 24 hodin můžu odvrhnout vše, co jsem se naučil za celý život.“
Alexovi se totiž zhroutí celý svět!
… „nevíme, kdo jsme nebo odkud jsme sem přišli ani proč tu jsme“ … zbývá jen pokračovat, s nově rozdanými kartami, a jednou zcela zásadní informací … zdá se, že už vás nezavazují původní morální pravidla!
Jenže, žádná nová nejsou stanovená, anebo, zatím o nich Alex prostě neví.
Něco se jen stalo … „něco, co úplně změnilo celý můj svět“!
A tak následuje dlouhé hořkosladké období, kdy jste nuceni znovu se učit a poznávat jiný svět, a když už se zdá, že jste na to přišli, že jste se v něm trochu zorientovali a začínáte chápat jeho pravidla, všechno je najednou zase jinak!

Heinlein skrze Alexe vynesl na světlo světa některé palčivé problémy, se kterými se potýkají obránci víry, a pak víru konfrontuje s filozofií i se starými pohanskými náboženstvími.
Na světlo světa se dostanou např. problémy s chronologií, nebo otázky s boží nekonečnou moudrostí, laskavostí a všemocností (zvlášť v konfrontaci s drastickým Starým zákonem, kde světu vládne „sadistický, krvelačný a genocidní ničema“ a následně s historií válek všeho druhu), protože pak už je zřejmé, že přichází konec světa/světů, jen není zcela jasné, jestli to bude Armagedon, … anebo Ragnarok!
… „za dlouhou dobu, dobu smíření, bude stvořen nový vesmír, lepší a čistší, zbavený špatností tohoto světa … a znovu nastane nové stvoření“ … je to prostě tak, že myšlenky multivesmírů jsou opravdu hodně hodně staré!
… „nic není dokončeno, nic není nikdy dokonalé a stále znovu a znovu má lidské pokolení možnost! … činit lépe než v minulosti, znovu a znovu … víš Alecu, pro mě je jednodušší věřit tomu, než samolibému uspokojení spasených a zoufalé situaci odsouzených k věčnému zatracení“.
Takže tím úplně nejdůležitějším slovem se tak stává slovo ŠANCE! … stále znovu a znovu …

Komedie spravedlnosti navíc dostála svému názvu, příběh je to nejen zajímavý svým námětem, ale i veskrze vtipný, takže jsem si mj. odnesla i základní poučku … „schopný a spolehlivý umývač nádobí nikdy hlady nezemře“ … a zjištění, že to je zcela ideální povolání pro studium filozofie, ta práce totiž zaměstnává tělo, ale mozek skoro vůbec ne, osm hodin denně tak můžete hledat odpovědi na všechny ty výše uvedené otázky … zvlášť, když si zrovna nejste jistí ničím a nemáte vůbec nic …
A teprve pak přijde čas, položit si tu zásadní otázku: „… co znamenají … ta znamení, která jsi poslal na mě?

„Není v tom ani špetka smyslu. A taky to není fér!“

Shrnuto, Alex má prostě při cestování časem a multivesmíry hodně problémů, a potíže s mluvou a penězi jsou tím nejmenším, s čím se musí potýkat, musí totiž překonat hlavně spoustu společenských tabu, a pak … sebe sama!

83 12.04.2021

Atmosféra nadpřirozena … tajemná záhada na stole … závěrečné logické vysvětlení ... „byla to skutečnost, přelud, nebo sen?“

Mám ráda sci-fi, takže, Jakuba Arbese a jeho romaneta jsem si připomněla docela ráda. Krátký útvar, na čtení nic náročného (vlastně doporučuji maturantům, tohle je možná bude i bavit :), jehož základní ingredience mi sedí.
Co vás tedy čeká? Připravit se můžete na 3 příběhy, do kterých autor mistrně namíchal trochu fantazie s nádechem skoro hororovým navíc okořeněné špetkou okultních věd, pak přidal pořádnou dávku obdivu k vědě a jejím vymoženostem, a na závěr, jako třešničku na dortu, literární směs doplnil o racionální zdůvodnění, a pak, najednou, ucítíte slabý závan zvláštního aroma … pochybností, kterých se tak lehce nezbavíte … co když?
Co když nás totiž naše smysly klamou? … „smyslové moji však byli tak otupělí, že jsem si nemohl otázku zodpovědít“ … a tak … „myšlenky, jež mne v oné době pronásledovaly, vracejí se i po letech“.

Vidíte, možná, že nic není tak jednoduché, jak to nakonec vypadá, při čtení nezapomínejte, že Jakub Arbes je mistrem ve vzbuzování takových … drobných pochybností :-).

Ad moje „soukromá série návratů k povinné četbě“ – tak tohle se vydařilo :-).

PS: Doplňuji postřehy k jednotlivým povídkám – romanetům, v záložce povídky.

90 08.04.2021

Měl pronikavý zrak a kreslířskou ruku a téměř neskutečný talent pro sebedestrukci! Skrze studium těch nejchudších a nejubožejších se dostal až k dřeni života, aby tam našel svůj talent, sám se přitom potácejíc na hranici prostého přežití pracoval do úplného vyčerpání, a teprve potom, ne dřív, až na úplném dně, v té nejhlubší tmě, mohl začít objevovat – světlo!
„Upřeně se dívá na svá plátna … Panebože, jsou tak tmavá a ponurá.“
Skrze ně ale vyrostl van Gogh – malíř, který maluje tak, jak nikdo jiný na světě!
Malíř, který se zformoval po svém … „jsou to tvoje imprese, jsou hrubé, jsou nedokonalé a přefiltrované tvou osobností.“
Tohle všechno totiž znamená, být impresionistou.
Impresionismus Vincent právě objevil, a tak ho můžete potkat ve společnosti zvučných jmen a věčných lůzrů, stejných, jako je ON. Právě slaví, s lahví šampaňského a litry absintu, na který nemají … „Vincente, slavíme dnešní veliký den, kdy se Paříž sešla s Vincentem van Goghem!“ Toulouse – Lautrec, ten mrňavý flamendr právě volá „většina lidí mě má za blázna, že maluju tanečnice, klauny a děvky. Ale právě u nich člověk najde výrazný charakter.“
A jsou tu další, Degas, Celnik-Rousseau, Cezánne, většina z nich bez peněz, živíce se jen svou vášní … „jejich obrazy se nepodobaly ničemu, co kdy viděl … ty tam byly všechny detaily“.
Dívejte se pozorně „na ty lomené barvy … tyhle obrazy se nespoutaně opájely sluncem, světlem, vzduchem a kypícím životem“. Je v nich totiž všechna zralá barevnost léta, tady je Monet, Manet a Gauguin, a jejich práce štětcem, která se nestydí – vidět! … každý tah!
Zapálené hledání pravdy – podstaty věcí.

Teprve setkáním s impresionisty může Vincent objevit světlo, vzduch a slunce. A to ho naprosto pohltí, je to až zoufalé hledání … „byl pouhý mechanismus, malující automat, do něhož se nalilo jídlo, pití a barvy a večer z něho vypadl obraz“ … do úplného vyčerpání.
K životu mu stačilo málo … „byla to ubohá místnost s hliněnou podlahou, ale Vincent v ní našel jakýsi klid a krásu a snažil se to zachytit na plátně“.
Klid ovšem potřeboval, celý svůj osamělý život se míjel s láskou, trpěl, zarputile vstával a urputně bojoval, tvrdohlavě nevyzpytatelný, dětsky naivní, a stále pátrající, po tom, „co v pomíjivosti nepomíjí“!
Ubohý pošetilec!

Pro impresionisty mám slabost, navíc mě van Goghův příběh zajímá, jen těžko totiž u někoho dalšího najdete krkolomnější životní cestu, zvlášť když si ji sám sobě dost často brázdíte krkolomnými pády, abyste se pak na chvíli vzepjali a vzpamatovali, abyste pak vydrželi další drásající pád na ústa, to všechno za jediným cílem – najít v sobě talent! V případě van Gogha to znamená trpět a nestěžovat si a stále jen „téměř vyhrávat“! … až do úplného konce, kdy už to nešlo snést!

Stone vypráví Vincentův životní příběh hodně podrobně, a přitom je to vyprávění v podstatě velmi prosté, takže se čte velmi lehce. Je vlastně stejné jako van Goghův život - rozehraný do detailů, působivá show, jako studie posedlostí – Vincentovy velmi složité povahy …
… neschopný žít, všehoschopný se štětcem v ruce, … nepřehlédnutelný pobuda, všemi zapomenutý (až na bratra Thea) nešťastný malíř, … nerozhodný v životě, umanutý v tvorbě.
A stále jen hledající vášeň … na plátně i v životě. Toužící a soužící se … odevzdaný v životě, nevzdávající se v touze malovat!
Bouře protikladů!
Divous, pruďas i beránek a taky, beznadějný budižkničemu.

Bylo to téměř bolestné čtení, ovšem porovnám-li s Feuchtwangerovým Goyou, nebo Schulzovým Michelangelem (Kámen a bolest), jejichž vyprávění mě naprosto pohltilo a já mu propadla od prvních řádků, nemůžu jinak než jednu * ubrat.
A tak 4* za neskutečně dojímavý, prostě vyprávěný a jen opravdu o malinko méně působivý příběh.

Zbývá jediná otázka: Proč to všechno, Vincente?
„Pro úspěch? To už ho dávno přešlo. Maloval, protože musel!“

115 07.04.2021

„Kdo někdy zkusil zaběhnout maraton, poznal sám, že pro běžce nepředstavuje zvláštní problém, jestli snad v závodě nad někým konkrétním zvítězí, nebo ne. … Spíš chci vědět, jestli dokážu splnit cíl, který jsem si stanovil – to mě zajímá mnohem víc.“

Celá tahle knížka je o motivaci … o vnitřní motivaci k práci, ke sportu, … k životu. A jak jsem poměrně rychle zjistila, autorova cesta a jeho způsob dívání se na svět, je tomu mému v lecčems dost podobný, takže bylo poměrně brzo jasné, že si u mě získá jednoznačných 5 čistě subjektivně laděných *.

„… není mým životním cílem, abych, ať už na poli každodenního života, nebo v práci, soupeřil s ostatními o to, kdo je lepší nebo horší, a zápasil s nimi o vítězství … náš svět obývají různí lidé … a ti mají své vlastní názory a s těmi jsou pak spjaté jejich životy.“
… a právě z toho pak vznikají různá nedorozumění, různé malé, ale i větší neshody, které někdy zraňují a jindy nad nimi jen mávnete rukou, což je jednodušší, když víte, z čeho vycházejí, a zároveň, jak píše autor, jsou pro náš život nezbytné, protože ukazují na naši jedinečnost, na to, že si třeba všímáme něčeho jiného než druzí, že je pro nás důležité něco jiného pro druhé, že prostě „píšeme vlastní, osobité příběhy“ … a taková životní filozofie mi je opravdu hodně blízká.

Vrátíme-li se ale k běhu, což byl důvod, proč jsem začala číst (taky totiž vím, o čem mluvím :-), sama aktivně běhám už asi 6 let), z výše uvedeného je zřejmé, že k běhu, stejně jako k jiným činnostem, máme různé motivace. Někoho k němu např. motivuje touha „být lepší než …“, a ta pak táhne dál, být lepší a lepší, ale to není případ Murakamiho … a právě v tom mi je hodně sympatický, jak jsem zjistila, je mojí krevní skupinou, s podobně nastavenými motivacemi … on totiž musí mít z toho, co dělá, především dobrý pocit (že udělal všechno, co šlo) – a ten ho vede k tomu, že každý den znovu a znovu obléká běžecké boty, protože z toho, co dělá, má radost … „jinými slovy je pro … běžce důležité měřítko hodnocení, jestli jsou, když doběhli, na sebe pyšní“ (mají ze sebe úplně obyčejně dobrý pocit, že to zvládli :-).
Důležitou roli při tom pak hraje svědomí … před ostatními si totiž dokážete ospravedlnit ledasco (proč se mi zrovna dnes nechce jít běhat), ale své vlastní svědomí, to tak jednoduše neošidíte … a právě kvůli němu musíte hledat motivaci hlavně v sobě!

A ještě něco máme společné …. „Přinejmenším tedy nemusíte při běhání s nikým mluvit a nikoho poslouchat. Díváte se na okolní svět, pozorujete sebe sama, a to úplně stačí. Jsou to vzácné a ničím nenahraditelné chvíle!“
I tohle mám úplně stejně, … jen tak si běžíte a přemýšlíte o všem a o ničem, honí se vám hlavou, jak je vedro, jak je zima, rozeberete si svoje pocity, když vám je smutno, tak je vám smutno, když máte radost, tak máte prostě radost a všechno se to prolíná s různými vzpomínkami, nápady, představami i plány, a občas přijde i nějaký ten nápad … ale v tu danou chvíli je to nejdůležitější, že prostě běžíte!
Jo, a je fakticky docela fajn, když máte třeba vztek, „využít“ trochu té energie do něho vložené … jinak … možná uběhnete i trochu víc než normálně :-), a navíc, pak už budete určitě klidnější, čímž prospějete i svému okolí, když všechnu tu nahromaděnou energii budete ventilovat jinak :-).

Knížka ve stylu, copak se ti to honí hlavou?, a taky ve stylu, zápisky z cest, po kterých jsem se něco naběhal … mě fakticky bavila, byla osobitá, byla osobní, a prostě skoro jako pro mě, rozuměla jsem si s většinou z toho, co Murakami vypráví, vysvětluje, nebo ještě spíš objasňuje, proč to má tak a tak …

A tak … „běžím pořád dál útulným prázdnem … běžím nostalgickým tichem A to je opravdová nádhera. Ať už si o tom říká, kdo chce, co chce.“

103 29.03.2021

„Kdo šel právě Ostruhovou ulicí, zůstal stát; kdo stál právě tak po domácku venku, zavolal honem něco dovnitř domu; z krámů vybíhali lidé.“
Nj, všichni museli nutně vědět, co se děje, to je pořád stejné, tehdy i dnes, lidi jsou prostě zvědaví :-).

O Janu Nerudovi je samozřejmě známé, že na Malou Stranu nedal dopustit, a že se s ní cítil propojený.
Taky se o něm ví, že rád pozoroval lidi kolem sebe, do detailu sledoval a studoval jejich způsoby chování, že ho fascinovala rozmanitost lidských vlastností a charakterů.
A tak, protože měl rád Malou Stranu a rád studoval lidi, dal tyhle dvě svoje záliby dohromady, výsledkem jsou pak třeba Povídky malostranské, kde hlavní roli hrají zcela obyčejní lidé, žijící v této pražské lokalitě … žebrák, doktor, obchodník, svobodná slečna, služka, policajt, prostě lidé, které jste tehdy mohli kdykoliv a kdekoliv na Malé Straně potkat, a protože pan Neruda uměl poslouchat o čem si lidé povídají a dívat se, jak se chovají, věrně a se svým osobitým smyslem pro humor převedl všechny ty běžné situace, co viděl, do povídek, kterými si po víc jak 140 letech stále můžeme tamní lidičky a jejich způsob života připomínat. :-)

A co o povídkách psala tehdejší kritika? … „S hlubokým politováním musím říci, že jsou všelijaké. A s politováním ještě hlubším dodávám, že není ani jediná mezi nimi, která by byla vážena z kruhů vyšších, vznešenějších. Zdá se, že spisovatel žije zcela určité domněnce, že u nás jsou „dole“ celejší lidí než nahoře.“
Někdy, když se podívám do těch našich současných vyšších a vznešenějších kruhů, zejména politických … já bych s tím /s panem Nerudou/ asi i souhlasila :-).
„Vzácnou výsadou „Malostranských povídek“ jest jejich humor, jenž se často usmívá skrze slzy a nepotřebuje již ani burlesky, ani násilných protikladů; kniha v něm sládne jako hrozen v laskavém slunci pozdního léta.“
A tohle bych i podepsala!

PS: Než syn odmaturuje, ještě si nejspíš nejednu povinnou četbu zopakuji :-), navíc ta „domácí výuka“ … no nevím nevím, syn by už radši chodil do školy, totiž, hodnotíc kriticky sama sebe, asi bych byla náročnější češtinářka :-).
PS2: jejich češtinářku obdivuji, za její přístup, za to, jak učí češtinu (prezenčně i současnou on-line), i za to jak dokáže kriticky stanovit přiměřené množství, toho, co jsou současní středoškoláci schopní ještě zvládnout a navíc přiměřeně zajímavou formou :-).
PS3: některé povídky podrobněji v sekci – povídky.

114 24.03.2021

„A za mohutným stolem byl Mussolini s tou svou širokou papulou, s těma vykulenýma očima a odulými pysky, prsatý, samá medaile, na hlavě bílý chochol; a vedle něho byl ten druhý zatracený čubčí syn – jeho přítel Hitler, s obličejem buzeranta, s těmi černými vousky, co připomínaly kartáček na zuby, s těma očima jak shnilá ryba, s tím nosem do špičky a s tou patkou do čela jak vyzývavý pásek.“

Alberto Moravia jako novinář za války kritizoval Mussoliniho i jeho fašistický režim, přišel tak o práci a musel odejít s rodinou do exilu na ostrov Capri, tam strávil roky 41 – 43, kdy po vylodění spojenců museli prchnout do hor. Skrývali se v malé horské vesničce Sant’Agata v oblasti Vallecorsa (také nazývané Ciociaria), tam detailně poznává bídu a život chudých lidí ukrytých v horách.
A tak vznikla Horalka!
„Prvních padesát stran Horalky jsem napsal v roce 46, ještě před Římankou.“

Detailně poznáte, jak žili za války ti nejobyčejnější, ti nejprostší lidé v jedné z těch nejchudších částí Itálie. Budete totiž svědky příběhů obyčejných lidí.
A je vidět, že Moravia byl novinář, příběh je totiž vyprávěný s opravdu jakoby až dokumentární přesností, máte pocit pravdivého líčení válečných událostí (to mi maličko připomnělo Heminqwaye) tak, jak se skutečně staly …

Vypravěčkou je Cesira, stále ještě mladá, krásná, plná života … sen mnoha mužů, ona už je ale taková, že ji na nich pramálo záleží, šťastná jen sama pro sebe … a pro svou dceru, pro život praktická, a to i ve válce, protože jí je jedno, kdo je kdo, jen když obchod jde … hlupačka … ale strach, ten, až do teď nepoznala, snad kromě strachu o dceru, protože žije jenom pro ní. To ona vám vypráví svůj válečný příběh, o útěku z Říma, o strachu, bezmoci a naději, že všechno brzo skončí …
„měla jsem obchod, měla jsem peníze … a válka, to se ví, přece jen musí skončit a všechno se vrátí na své místo“ … a skrze svůj příběh pak Cesira vypráví i příběhy ostatních.

„Byla pořád válka a ve vzduchu nebylo nic dobrého“ … a nebe se zatáhlo a odněkud přiletěl studený vítr, a tak se jí zdálo, že se jí život rozlámal … „a připadala jsem si taky rozlámaná, jako ten život … schopná už všeho, …. protože jsem ztratila úctu sama před sebou“.

… „válka lidi znásilňuje“ … hlavní motiv celého příběhu, a nejde tu jen o to nejohavnější znásilnění fyzické, ale o znásilnění všech … všichni jsou „znásilněni“ válkou! – ovlivněni, zneuctěni všemi jejími ohavnostmi … válka totiž ukazuje všechno to nejhorší, co je v lidech ukryté, a zdá se (a většinou je to i pravda), že se každý zajímá jen o sebe a svůj osud, lidé jsou tak schopní skoro všeho, aby zachránili vlastní život, aby pomohli svému vlastnímu osudu … ve válce bezcitnost a lhostejnost vládne světu.

Cesira je zrovna tak jednoduchá a prostá žena, jako všichni ostatní horalé, její jedinou výhodou je znalost „většího kusu světa“, je obchodnice a to přirozeně dobrá a navíc 20 let žila v Římě, a tak ví „jak to v životě chodí“, … ale už ne, jak to chodí ve světě, o svět ona se nikdy nestarala, a dlouho to tak stačilo …
„Je pravda, že byla válka, ale já jsem o válce nevěděla nic, a protože jsem neměla nic než tu dceru, nic mi na tom nezáleželo. Mohli se zabíjet, jak chtěli – eroplány, tanky, bombami – mně stačil můj krámek a byt, abych byla šťastná, a to jsem opravdu byla.“
… jenže, ne na pořád! I jí a její dceru, jako všechny ostatní, válečná realita nakonec dožene! A tak i ony musí před válkou utíkat … a vrátit se tak zpět, k svému původnímu životu z dětství, k životu v horách… kde znovu pozná, v jaké ohromné bídě lidé žijí.

A pak se objeví někdo, kdo ji donutí poznat válku … poznat, co je válka skutečně zač … uvědomit si její následky, přehodnotit svůj prostý a pragmatický pohled na život …dívat se a vidět válku jinýma očima.
A pak se to stane, když už si myslí, že ji nic horšího nemůže potkat!

„A válka zrovna na odchodu sekla – … a místo všech těch radostí, které jsem si malovala před očima, jsem teď měla duši plnou smutku, zklamání a zoufalství.“

A teprve pak může přijít … pochopení …

„ … ale teď jsem chápala, … že po nějakou dobu jsme byly mrtvé taky my dvě, Rosetta a já, mrtvé k soucitu, který dlužíme ostatním i sobě samým. Ale bolest nás v poslední chvíli zachránila; … díky bolesti jsme vyšly nakonec z války, která nás zavřela do svého hrobu lhostejnosti a zloby, a začaly jsme chodit v našem životě.“

105 23.03.2021

„…Lidem, kteří mají ideje, by se neměl dávat vliv na věci tohoto světa.“

Letí to, je to už víc jak 100 let co Čapkovo R.U.R. přineslo světu nový rozměr toho, jak definovat, ale hlavně, jak vnímat, stroje, zvlášť pak ty humanoidní, řekněme, disponující našimi, lidskými, vlastnostmi.
V současném zvláštním čase je tu navíc ještě jeden aktuální rozměr téhle hry, totiž, byla napsaná na vrcholu tehdejší pandemie španělské chřipky.

Pan Čapek, už před 100 lety, jako správný a geniální vizionář, v době technického rozmachu a víry v jeho neutuchající pokrok, dokázal varovat! A víte před čím? ... hlavně před lidským rozumem! Ale taky dokázal dodávat naději, a stále mu věřit … věřit v jedinečnost lidskému rozumu!
A jak je vidět, je jeho varování před rozumem i jeho neutuchající víra v rozum, (ohlédneme-li se po všech těch rozličných snahách o ovládnutí světa za posledních 100 let) stále potřeba.

Už několikrát jsem různě psala o svém obdivu k panu Čapkovi, který se rozvíjí exponenciálně s každým dalším řádkem, s každou jeho další knihou, kterou jsem kdy od něj četla.
Obdivuji jeho umění pokládat existenciální otázky, vzbuzovat pochybnosti o věcech, braných více méně za zřejmé, běžné, obyčejné, či jednoznačné.
Obdivuji jeho umění klást problematické otázky, a dovést nás tak u uvědomění si …
třeba v případě R.U.R., jak zhýralá je idea bezstarostného světa, o které bez rozmyslu, a dá se říct téměř prostopášně, uvažujeme!

A jací že jsou? Ti roboti z továrny Rossum´s Universal Robots, kteří nám ho mají umožnit … úseční v pohybech a výslovnosti, s bezvýraznými tvářemi a s upřenými pohledy …

„HELENA: Ach, vy jste se narodila tady?
SULLA: Ano, byla jsem tu udělána.
HELENA vyskočí: CoŽe?
DOMIN směje se: Sulla není člověk, slečno, Sulla je Robot.
HELENA: Prosím za odpuštění –
DOMIN položí ruku Sulle na rameno: Sulla se nehněvá. Podívejte se slečno Gloryová, jakou děláme pleť. Sáhněte jí na tvář. …“

Hlavně, abychom se neprobudili pozdě, protože jednoho dne tak vypadat nebudou!

V Čapkově hře to lidé nakonec pochopili, že se příroda už skokro definitivně obrátila proti nim …

„ … velicí vynálezci, co jste vynalezli velkého proti té dívce, proti tomu chlapci, proti tomu prvnímu páru, který vynášel lásku, pláč, úsměv milování, lásku muže a ženy? Přírodo, přírodo, život nezahyne! … Zase se začne z lásky, začne se nahý a maličký; ujme se v pustině, a nebude mu k ničemu, co jsme dělali a budovali, k ničemu města a továrny, k ničemu naše umění, k ničemu naše myšlenky, a přece nezahyne! Jen my jsme zahynuli. Rozvalí se domy a stroje, rozpadnou se systémy a jména velikých opadají jako listí; jen ty, lásko, vykveteš na rumišti a svěříš větrům semínko života.“

137 19.03.2021

Naladění na stejnou notu, rozumí si i beze slov, fyzická přitažlivost jiskří ve vzduchu a konvence maloměsta hasí ten požár studenou sprchou.

„K posedlosti není potřeba důvod, proto je to posedlost.“

Romantiku příliš nečtu, jenže jsem před několika dny zapnula telku, nejspíš v tom správném rozpoložení, a nepřepnula, když jsem uviděla Meryl Streep a Clinta Eastwooda, a samozřejmě, film si náležitě užila. Hned druhý den jsem došla k rodičům, a prohledala jejich knihovnu, věděla jsem, že tam někde je :-). A tak jsem si křehký a dojímavý příběh o tom, že láska vás může zasáhnout kdekoliv, kdykoliv, a taky v jakémkoliv věku, užila podruhé. A rovnou přiznávám, samozřejmě, že mě příběh dojal, však je taky velmi emotivně napsaný, i když, jako, no tak dobře, řekněme zralejší čtenářka, jsem se na příběh podívala možná i trochu jinak …

„Skutečnost není taková, jakou sliboval začátek písně, ale ani tak ta píseň není špatná.“

V životě totiž existuje spousta možností, nekonečné kombinace cest, kterými se každý z nás může dát, ale zrovna tak existuje velká spousta takových, kterým se rozhodnete ve svém životě nevěnovat, po kterých prostě nepůjdete … a přeci existují!

133 18.03.2021

„naše historie není růžová, je v ní plno stínů a pavučin“

Možná, že přišel čas zamést si před vlastním prahem, zbavit se nánosů špíny, otevřít okna a pustit dovnitř slunce … možná je čas, na odpovědi?

„Odpověď je ukrytá jako vždy … ty zcela tajemné problémy jsou nejlépe ukryty nabíledni.“
„Na čem?“
„Na bíle dni … (no přeci na denním světle), kde nám civí takříkajíc přímo do očí.“

Je potřeba se jen správně dívat!
O tajemném příběhu, ve kterém hraje důležitou roli podivný dopis psaný klínovým písmem, to platí dvojnásob, není to vůbec snadné, správně se dívat, máte totiž před sebou velmi neobvyklý, netradičním stylem psaný, originálně pojatý těžce alegorický příběh, navíc s tolika odbočkami a mezi příběhy, že je dost těžké udržet s ním krok, zvlášť když musíte zpytovat každé slovo při hledání „jakéhos takéhos“ morálního smyslu v událostech naší těžce nemorální poválečné vlasti let 50-tých.
Celá naše totalitní historie se vám představí jako sled vizí, popisujících dost sugestivně paranoidní prostředí plné strachu … z reality!
Ve chvíli, kdy vás příběh „chytí“ (a ono to chvíli trvá, musíte si projít poměrně chaotickým začátkem, kdy nebudete možná vědět, která bije, a pár orientačních bodů by se hodilo), kdy se začnou angažovat vaše emoce, přijde dost bolestné zjištění, zjistíte totiž …
„jak mnoha způsoby lze zmasakrovat lidskou duši“.

Přes počáteční chaotický sled události jsem se v jednu chvíli, skoro nedostala, a byla by to velká škoda, protože na cca 350 stranách se odehraje poměrně monumentální freska … střídání fantaskních a reálných vizí (trochu mi to v tomto směru připomnělo Atlas mraků), kdy pro mě hlavně vedlejší filozofické linie příběhu (o cukráři Markovi) vytáhly hodnocení postupně na 4*.
Samotný příběh rodiny Černých ve mně pak vzbudil spoustu emocí, a taky protichůdných pocitů, které jsem v průběhu čtení sama několikrát korigovala a přehodnocovala, proto mě vůbec nepřekvapí jakékoliv závěrečné hodnocení od čtenářů …
„Nevím, zdá se mi, že každý z nás vnímal a slyšel něco jiného.“

Právě takový totiž příběh milostného dopisu klínovým písmem je, pro každého opravdu může znamenat něco úplně jiného …
„Vždycky mi říkali, že mám špatný otázky … (jenže) já neznám odpovědi, já se jen snažím ptát.“

Možná jsem taky jen pokládala špatný otázky, na které nejde najít odpověď, přesto jsem se snažila ptát … na otázky viny a trestu, na slabosti a na odpuštění, na týrání a manipulaci, ale taky na víru a lásku. Odpovědi jsem samozřejmě nenašla, já je ostatně ani nijak nehledala, vlastně mi ty vyslovené otázky úplně stačily! Stačily na to, abych si uvědomila, že většina důsledků dřívějších činů, nakonec těžce dopadá i na přítomnost! A taky, že možnosti jakési pravdy, či spravedlivého rozsouzení už nejsou, a vlastně ani nikdy nebyly!
Čeká vás opravdu těžké čtení.

PS: „Věřím, protože je to absurdní?“ … nebo … „Věřím proto, abych pochopil?“ … Otázky někdy opravdu stačí!

85 18.03.2021

„Neznám nic, jen své poslání! – Věčné světy otevírat, / otevírat nesmrtelné oči člověka dovnitř, / do světů myšlenky, do věčnosti / rozpínající se v Božím nitru, lidské imaginaci!“
/Jeruzalém/

Tvrdohlavý, nespolehlivý, arogantní, podivínský – nepřizpůsobivý William Blake, známý svou „jinakostí“ – rebel, někdo by řekl, vizionář, avantgardní umělec, a právě proto žil nepochopený na periferii tehdejšího uměleckého světa.

„A každý výkřik člověka / a každé dětské zděšení / a každé „Nesmíš!“ zdaleka / řetězem mozku pro mě zní.“ …
/Londýn/

Umanutý … sdělit nesdělitelné zážitky, vzbudit úžas symbolikou slov, přiblížit se k něčemu neznámému, nepoznatelnému, transcendentnímu, za pomocí spousty úžasně imaginárních obrazů …

„Viděl jsem kapli ze zlata, / ale dovnitř se všichni báli, / mnozí tam stáli před vraty, / ale jen modlili se a bědovali.
Viděl jsem, jak se vztyčil had / mezi pilíři jako sníh / a do dveří bil a bil a bil, / až praskly v zlatých veřejích.
Pak po nádherných cestičkách, / perlami, rubíny dlážděných, / celé své slizké tělo vlek až k oltáři jako sníh
a vším svým jedem pozvracel / víno s chlebem v těch dnech. / Tak šel jsem radši do chlívka / a ke sviním si leh.“
/Viděl jsem kapli ze zlata/

Hledající … prostor mezi vnímanou skutečností a skutečností opravdovou, ten prolínající se prostor, kde je chaos, a proto tam je život a spousta prostoru pro jeho poezii …

„Mládí radosti, pojď sem, / a pohleď na rozbřesk dne, / obraz pravdy zrozené.
Mrak rozumu, temné hádky, / pochyby nevrátí se zpátky.
Hloupost, temné bludiště, / kořeny má spletité.
Co jich do něj popadalo!“ …
/Píseň starého barda/

Sugestivní … hrající si se čtenářem, protože, paradoxně, někdy žádný hlubší význam nenajdete, někdy opravdu jde jen čistě o sugestivní projev, bez kontextu, jen silná touha sdílet, zážitek, myšlenku, zkušenost, radost, smutek, emoce …

„Dobří se na dojem dají nachytat, / o sebe nedbají; /teprve zkušenost je naučí — / zloduchy v kleci spoutají.
Pak lotr začne cenit zub / a pokrytec jen nářky zná; / přátelé prozradí své úmysly / a orel od sovy se rozpozná.“
/Motto k písničkám nevinnosti a zkušenosti/

88 09.03.2021

Na začátku nebyla žádná velká očekávání – lockdownový víkend a sluníčko venku mě vyhnaly na zahradu, kde jsem v přestávce mezi hrabáním starého listí usedla v jarně studeném, ale krásně slunečném dni s kávou na terase (krása po dlouhé zimě) a začetla se do připravené odpočinkové četby.

A čtenář z vlaku v 6.27 si mě fakt získal!
Svou klidnou atmosférou … „dvacet poklidných minut, během nichž se v něm na povrch dral život“ … až se mu to podařilo! Život si totiž vždycky cestu najde :-) … protáhne se i skrz zatuchlé roury „Velkého drtiče příběhů“, aby dal šanci jednomu úplně obyčejnému člověku, prožít téměř neobyčejně dobrodružné hledání … vlastního štěstí!
Během 173 stránek mezi námi vzniklo téměř důvěrné pouto, filozofovali jsme a klábosili s jeho letitými i nově získanými přáteli … prostě, o všem možném! A mě přirostli k srdci všichni ti nejobyčejněji obyčejní lidé, které (podobné) normálně bez povšimnutí míjíte venku na ulici, se kterými se běžně setkáváte, a nevíte o tom … jako třeba lehce přehlédnutelná, a přitom velmi přátelská, kadeřnice v obchodním centru, dvě velmi, velmi staré dámy z domova pro seniory na cestě do města, za nějakou nezbytnou záležitostí, které každé ráno cestující vlakem v 6.27 jen, aby si poslechly zvláštně neodolatelného čtenáře, vrátný recitující na potkání básně v alexandrinech, stařík venčící každé ráno svého ještě staršího psa, či nezlomný a nezlomený invalida na vozíku, hledající své nohy o které přišel, a taky, jedna mladá filozofující „hajzlbába“ :-). Zdá se vám to, jako zvláštní seskupení? Nedejte na první zdání, uvidíte, že vás příběh překvapí, až objevíte souvislosti, mezi tak zdánlivě nesourodou skupinou prachobyčejně působících osob, či spíš, věřte nebo nevěřte … zajímavých osobností!
Takže, musím potvrdit anotaci, jako mávnutím kouzelného proutku mě na začátku obestřelo zvláštní poetické kouzlo … nečekaného, nečekaně křehkého příběhu plného … čistých duší.

81 08.03.2021

„Vrcholem televizní zábavy bude taková soutěž, při níž prohrávající přijde o život.“

„myslíš si, že tomu rozumíš, a přitom nerozumíš ničemu“
… na ničem nezáleží – jen šlapej! … všechny obranné mechanismy pracují na plný výkon, křeč povoluje, i nesmyslné emoce, ale přece jen …“něco pronikalo hlouběji … čistší a děsivější logika!“

„ponořit se do vlastních neprobádaných hlubin tak hluboko, že už není cesta zpět“
… chtělo se mi na ty kluky křičet, že takhle to být nemá, že oni tam být nemají, že jsou tak mladí a zahrávají si s myšlenkami, které dorážejí a přitom vůbec netuší, že tohle je „v podstatě jasná sebevražda“ (se šancí 1:100, že se nepodaří), že se všichni dali na pochod, že kterého není úniku, copak to nevidíte! … jde jen o to, ukojit davovou touhu … po krvi!

„struny emocí neměli zpřetrhané, jen příšerně rozladěné“
… a pak následuje dlouhý a zdá se, že nekonečný, sled okamžiků, kdy slyší nikým neslyšené hlasy, kdy každého z nich něco trápí, často ani nic konkrétního, kdy přicházejí a zase odcházejí prchavé sny, do kterých se promítají skutečné pocity … s občasným zábleskem poznání!

A všude kolem … hlavně podél cesty (ale i doma u televizních obrazovek) … jásající dav, který zešílel!

PS: Věděla jsem, do čeho jdu, ale taky jsem moc dobře věděla, proč tuhle knížku tak dlouho odkládám, fakt to se mnou dost otřáslo, emocionální nálož byla nakonec ještě větší, než jsem předpokládala!
Velmi minimalistický příběh (však ho taky psal RB a ne SK, že), vyprávěný bez zbytečných oklik a popisů, bez přílišného vysvětlování, prostě a jednoduše, a proto tak šíleně a drsně … jednoznačně! Karty byly rozdány hned na začátku, vítěz může být jen jeden, takže se připravte, že vás čeká 99 zmařených životů!
Na co čekat … jdeme na to, diváci jsou tak nedočkaví!

„Jdu, šel jsem, šel bych, půjdu.“

100 08.03.2021

„Ženy by chtěly prožívat v lásce romány, muži kratičké povídky.“

Nekonvenční Daphne du Maurier nabízí další sadu barvitě vylíčených příběhů o touze – do nejmenších detailů vykreslených obrazů v oku lahodících barvách – čistá harmonie chutí a vůní … tajemné, romanticky popisované prostředí, mystická atmosféra plná vnitřního, emočně laděného, i vnějšího, hrůzu nahánějícího, napětí …

Budete shlížet z tajemných, nebezpečných a přitom zvláštně lákavých horských štítů, protože „z vrcholků hor zaznívala za starých časů významná poselství“, ucítíte jaké to je „bez touhy plout životem … bez cíle se nechávat unášet proudem“, poznáte, že „spousta lidí dělá totéž, třebaže každý jiným způsobem“, a taky, že existují tajemné „spirituální síly“, které uvádějí touhu do chodu … „tu naléhavou potřebu, vydat veškerou energii, veškeré myšlení“ na hledání … čehosi nedefinovatelného!

Povídky mám poslední dobou čím dál raději, a mysteriózně-psychologické povídky Daphne du Maurier pak byly sázkou na jistotu!

PS: Téměř nedefinovatelné se mi zdály i myšlenky - postřehy k jednotlivým povídkám, přesto jsem se pokusila – najdete je v sekci – povídky.

85 01.03.2021

„Je-li krajina knihou, jsme my spolu se všemi dalšími složkami krajiny čtenáři této knihy, ale zároveň jejími aktivními tvůrci, a rovněž písmenky nebo částmi textu této knihy.“
/Sádlo, J. Krajina jako interpretovaný text/

Krajina fascinuje a inspiruje člověka od pradávna, aby ne, vždyť je taky její nedílnou součástí.
Tohle je opravdu výjimečná knížka! - viz. komentář witiko, od biologa Jiřího Sádla (který se zabývá mj. kulturními projevy v krajině, podobně jako třeba možná trochu známější, Václav Cílek) je dost jiná od jeho ostatních (více odborných, či populárně-naučných), tahle je opravdicky úžasně čistě poetická, náladová a pocitová …
„Jak je krásné chodit v zimě lipinou! Chodím lipovou alejí, lipovým lesem, často se zastavuju, vracím, nechodím dopředu.
U poslední lampy vesnice zastávka autobusu, u zastávky: bílé světlo lampy, bílý sníh po krupičkách znovu trochu padá, v pámelníku bílé hrudky starého sněhu, kulaté bílé plody. Tak celkem čtyři různé bílé, pátý mráz, všecky táž tma.
Jak je krásné chodit na mraze pod lipami! Chodím lipovou alejí... Ztratit se ve svém vlastním světě. Rákos v rákosí.“
… v téhle útlé knížečce totiž Jiří Sádlo popisuje, jak on - sám za sebe! - prožívá krajinu během podzimně-zimního období, a jsem opravdu moc ráda, že se s námi, čtenáři, o své pocity podělil, je to totiž až překrásně snové, hodně (někdy až drsně, v pozitivním slova smyslu) intimní a myšlenkově krystalicky čisté, jako čerstvě napadané vločky sněhu, jako jinovatka, jako mráz, co kreslí na okenní tabulky, své složité, originálně jedinečné, vzory.

Jiří Sádlo je známý svým konceptem „čtení krajiny“ - krajina je něco jako text, který nabízí více způsobů interpretace, je totiž stejně, jako je text složený z písmen, složená z objektů, které možná samy o sobě se nezdají nijak zajímavé, všechno je ovšem jinak, když přidáte přítomnost pozorovatele – interpretovat krajinu je intimní záležitostí, podobně, jako čtení knížky (však to znáte, co čtenář, to vlastní názor na knihu :-) ...
„Krajina je rozhraním vnímaného a vnímajících, utvářeného a utvářejících, je průběžně - a vždy, kdy je krajinou v plném slova smyslu dotyčného pojmu - čtena a interpretována.“
/Sádlo, J. Krajina a revoluce/

Ale zpět k Prázdné zemi, která je z výše uvedeného asi nejvíc právě o tom rozhraní mezi vnímaným a vnímajícím, autor v ní pak zkoumá především příměstskou, tedy kulturní, krajinu na rozhraní podzimu až zimy s příslibem jara.
Je to totiž specifický prostor asi nejvíc ze všech ovlivněný člověkem, je to mikrosvět, který je asi nejvíc tlačený podlehnout lidskému řádu věcí …
„jedu tramvají, jsem rád, podél náspů, úhorů, ohrad, plotů, hromad větví, hromad listí, hromad země, hromad izolace z kabelů, podél starých domů, cest s vytrhanou dlažbou, slepých ramen zpola zasypaných navážkou, míst pustých, kde bylo zrušeno zahradnictví, podél rozpadlých skleníků, podél vysokých aster, které popálil mráz. … kůra vrbová, pod mostem řeka zvracela listí. Ohniště, kde se topilo pražci. Podél hrud, podél zbytků polí, zahrad, zdí.“
… ano, přesně tohle je smutně, pustě zimní příměstská krajina, opakující se, stejně stejná, mdlá … až pak, najednou …
„Na různých místech různé jarní pachy. Opravdu, ráno jsem šel pro rohlíky a už bylo jaro. Začínalo sněžit. Potkal jsem straku na ořechu, psa s vousy jako Daniel Frynta, lístky pampelišky. A kdybyste viděli, jak zelený a vysoký je na Českomoravské pýr u zdi vedle stanice metra! A pak tam byla jedna odrápaná zeď a i to bylo jaro.“
…
„Je po sněhu, nejaro, nezima... Však také bezčasím a blátem se může projevovat rozhraní ročních dob! Z fialek čouhají oschlé lupeny polorozpadlé... andělé z břečťanu... jasany... šel jsem na Flóru přes Olšany.“

A víte, kdy se to všechno začalo? … jednoho pozdně srpnového dne, kdy Jiří Sádlo začal psát svůj deník …
„Náčrt podzimního deníku: Teď jsem viděl čáry od letadel na nebi. Je konec srpna a teď jsem napsal začátek podzimního deníku …“
… díky za ten bezva nápad!

PS: Na knížku jsem narazila díky DK, když se objevila v nové várce e-knih ke stažení, všechno šlo stranou a tenhle krátký text přeskočil všechno právě čtené, takže tímto velmi děkuji za tenhle malý, ale pro mě velký, objev! Hned ji také ráda přidávám do letošní ČV – téma: kniha kterou jsem objevila díky DK :-).

„Téměř jistě žádné z lipových semínek, které jsem dnes dopoledne našel, se nestane dospělou velikou lípou. Má-li zůstat zachována populační hustota, což je asi nejpřirozenější stav, ze všech semínek, která se kdy na této lípě narodila, se právě jenom z jednoho stane takto stará a veliká lípa. A tak to, co nacházíme, jsou hluchá semena času, z kterých nebude nikdy nic, nebo jenom marné pokusy. – Ale přece lípa existuje?“

79 23.02.2021

„Chceš-li poznat bambus, staň se bambusem.“
/Bašó in Líman, A. Chrám plný květů/

Tahle knížka vám ukáže, kdo je Haruki Murakami … „Necítím se jako umělec. Jsem jen chlápek, který umí psát.“
Introvertní jedináček z funkční rodiny, který nikdy neprožil žádné trauma, tudíž psaní pro něj není terapeutickou záležitostí, obyčejný kluk, s jinak obyčejnými zájmy a bez zvláštního nadání, který bere život pragmaticky, tudíž, nechá plynout věci tak, jak jdou …
„Jsem jako lidé, kteří čtou mé knihy. Míval jsem jazzový klub, připravoval koktejly a dělal sandwiche. Nechtěl jsem být spisovatelem, prostě se to stalo. Je to určitý druh daru, víte, z nebes. Takže bych měl být velmi pokorný.“
Navíc, je náruživý čtenář, a to už od dětství, který právě díky knihám ve své fantazii prožíval tisíce příběhů, až sám zjistil, jak příběhy vyprávět …
„a proto se teď dávám do psaní. Jsem už totiž takový, že nic pořádně nepochopím, dokud se to nepokusím bez překrucování vypsat“.

A jeho vyprávění je tak živé, že čtenář má skoro pocit, jako by ho skutečně fyzicky poslouchal. Svůj příběh obvykle neplánuje, prostě „skládá obrazy k sobě“, a tím způsobem jednoduše „vysvětluje“ příběh čtenáři … „Čtenář musí vědět, že to, co se vypráví, je imaginární příběh …“.

„Pokud si myslíte, že je všechno zřejmé, přemýšlíte arogantně. Jednoduchá slova a přiléhavé metafory, alegorie. To je to, co dělám. Vysvětluji velmi opatrně a jasně“.

Murakamimu se pak s jejich pomocí daří vytvářet „nové“ světy, které jsou navzájem (skrz jednotlivé příběhy) velmi (anebo jen zdánlivě, to ať si vybere každý sám) provázané a ačkoliv, jak sám říká „neměl jsem předem do detailu vše ujasněné“, všechny jednotlivé události na sebe nakonec ve své asociativní logice velmi přesně, až precizně, navazují. Zprostředkovávají tak jedinečnou (a subjektivní) atmosféru, vycházející z jeho vlastní potřeby sdělovat a sdílet … ukázat svůj způsob vnímání textu.

„Zkouším psát o Japoncích, o tom, co jsme, kam směřujeme, proč jsme tady. Tohle je myslím moje téma.“
Někdy je mu vytýkáno právě, že je málo japonský, že je hodně prozápadní, možná … v některých detailech, v leitmotivech procházejících skrz jeho příběhy, ale určitě ne v jeho postavách a příbězích, jako takových (v jádru postav a příběhů), protože to, jak mluví, jak reagují, jak myslí, jak se chovají … to všechno je našemu /dejme tomu západnímu/ způsobu chování dost odlišné, to všechno totiž opravdu … je japonské.

Protože se řadím mezi Murakamiho fanoušky, jsem ráda, že se mi tahle knížka dostala do rukou. Po, pro mě trochu méně výrazném úvodu, kde se třeba rozebírají /samozřejmě opět svým jedinečným a lehce identifikovatelným způsobem, jakým píše prostě vše/ způsoby udělování japonských literárních cen, přišel ten očekávaný Murakami, který vysvětluje, jak nalezl své know-how, tedy, svůj originální způsob využití téměř neomezených možnosti, které mu poskytuje jeho vlastní fantazie, jejíž síla mu umožňuje jedinečným a možná dost provokativním způsobem kombinovat možné i zdánlivě nemožné, až pedantsky lpět na detailech a precizně si hrát s jejich popisy, aby vzápětí v širokých a volných črtách vzlétl po stránkách a nechal za sebou otázky bez odpovědí, aby zamotal, co zamotat jde, sem tam něco naznačil a nakonec nechal čtenáře bez vysvětlení, lapajícího po dechu a spolu s hlavním hrdinou hledajícího „tu pravou realitu“ :-).
Jenže, co to je, ta pravá realita? … ústřední motiv Murakamiho tvorby, který najdete někde uprostřed množiny všech možných světů … hledat už musíte sami, každý sám za sebe! Drobnými indiciemi vám mohou být podivné náhody, provokativní rozuzlení, vábící občas do slepých uliček a sem tam pevně dané detaily – motivy provázející vás všemi příběhy, jako např. když se po stránkách jeho knížek vznešeně procházejí pyšné kočky, které ovšem dost často nepozorovaně mizí, protože jako jediné znají průchod mezi světy, aby se tak najednou objevily v úplně jiném příběhu, anebo všudypřítomná hudba, nemělo by tak pro vás, kdo čtete jeho příběhy pravidelně, být žádným překvapením, když najednou téměř fyzicky uslyšíte hrát jazz, nebo třeba Chopinův klavír :-).
Stejným způsobem se tak v téhle knížce, jakoby skoro mimochodem, setkáte s vysvětlením (možná i trochu obhajobou) jeho originálních kompozičních postupů, které z Murakamiho učinily celosvětově známého, ale hlavně, celosvětově čteného, autora :-).

96 18.02.2021

„To je ale věc, ten pocit nutnosti, být neustále ve střehu, postarat se, aby všichni byli spokojení.“
Tohle vůbec není Olive, ale její manžel, Henry, přesně takový on skutečně je.

„Propána, dej jim čas! Poznat, ten bláznivý, směšný, nepochopitelný svět.“
Tohle je Olive!

A mě bylo potěšením ji poznat, skrze 13 příběhů, které o ní leccos prozradily. Některé vypovídaly přímo, jiné jen zdánlivě, o to víc vás ale donutily přemýšlet, cože to asi chtějí o Olive říct? Jakou indicii, o životě jedné, teď už bývalé, obyčejné učitelky matematiky s věcně logickým, téměř čistě pragmatickým a sympaticky přímočarým způsobem uvažování o každodenních záležitostech, ale i o malých a velkých životních otázkách, chtějí sdělit?

„Pár věcí ji v životě potkalo, ale co na tom. … Jiné lidi také potkávají různé věci.“

Olive žije v obyčejném domě (který si ovšem s manželem Henrym vlastnoručně postavili, a tak se v něm oba cítí dobře) v jednom úplně obyčejném americkém maloměstě státu Maine. Olive a Henry jsou každý jiný, a možná právě proto mě k sobě docela dobře ladí :-), i když na Olive, přiznávám, jsem si musela, řekla bych, že skoro jako většina, trochu zvyknout … „Olive, pokud si lidé pamatovali, nikdy nebyla přívětivá, natož zdvořilá“, a to musím fakt potvrdit, a taky se nikdy neomlouvá, nikdy a nikomu, přesto, paradoxně navzdory tomu všemu, jsem si k ní cestu našla.

Tahle knížka je totiž hlavně o ní, je o Olive a o jejím životě, který závisí na tom, čemu říká „malé třesky“ a „velké třesky“. Velké třesky, to jsou životní záležitosti jako je svatba nebo příchod dětí, či jiné podobné soukromé věci, které „člověka dokáží držet nad vodou“, ale pozor, taky v sobě skrývají nebezpečně neviditelné proudy. A právě proto člověk potřebuje i malé třesky, např. „příjemnou prodavačku v obchodě, nebo servírku v Dunkinových koblihách, která ví, jak máte rádi kávu“, a podobné další „malé radosti“ :-), které činí život radostnějším a otázky těch velkých životních rozhodnutí, nadějnější … „naděje bylo něco, co se vtíralo do mysli … výhonky křehké zelené naděje“ … ovšem, v bláznivém, směšném a nepochopitelném světě – tedy ve světě, jaký, podle Olive, skutečně je.

„Někdy se zdá, že člověk nemůže vyhrát.“
„Vyhrát nemůžeš“, opáčil Henry. „Můžeš jen dělat, co dokážeš.“
…
„No a co mám teď asi tak dělat?“ ozvala se Olive vztekle … jako by v ní někdo právě nahodil motor a přidával rychlost … život se najednou zrychlí a pak už je jeho většina pryč. Člověk z toho docela ztrácí dech, opravdu.“

Soudě podle všech těch příběhů … páni, občas to je pekelná jízda! A občas, ne. :-)

93 16.02.2021

"... na tom pohybu vzhůru po skále bylo něco nádherného ... intimita pohybu po společném laně, které odděluje a zároveň propojuje jejich osudy ..."

Uvědomění si nesmírnosti prostoru, který se rozkládá dole pod vámi. Tělo je nabuzené a připravené vydat ze sebe maximum. Pohyb je v tu chvíli vším, jako druh myšlenky. Tělo a mysl splývají a přitom ani jedno nemá převahu.

To je svět horolezců, svět ve kterém není nic jednoduché, svět, kde musíte riskovat a taky, kde se musíte spolehnout na náhodu, a pak už se můžete začít pohybovat vzhůru, po neviditelných výstupcích, směrem k vrcholu!

"... obava a vzrušení se slévají do jednoho intenzivního pocitu ... strach z uklouznutí, z pádu, z bezmocného povlávání na laně, vzrušení z pohybu vzhůru ... je to vzrušující, lákavé, nebezpečné a zároveň ... děsivě krásné!"

Mezi extrémní horolezce jsem se vypravila poprvé, není to totiž můj svět, rozumějte, hory miluju, ale zároveń mám před nimi ohromný respekt a drsnou krásu těch nejvyšších vrcholků obdivuji z bezpečné vzdálenosti nižších nadmořských výšek, někde, v horolezecké řeči, na úrovni základních táborů :-), max. horních stanic lanovek alpských skiareálů. Odtamtud taky vím, jak rychle a dramaticky se může změnit počasí a taky, že bych v takové chvíli nechtěla být nikde jinde než v pěkně vyhřáté horské chalupě :-). Proto tak úplně nedokážu pochopit tu sílu, která horolezce nutí v extrémním mrazu, za zády s vrtkavým počasím, zdolávat strmé chladné skály pokryté ledem.
A protože jsem pochopit chtěla, tak jsem se pustila do příběhu, ve kterém už sám název prozradí, jak to všechno dopadne. Spolu s Robem a Jamiem jsem se nechala vést po stopách téhle zvláštní vášně, a nořila se hlouběji a hlouběji do minulosti plné nejen nebezpečných výstupů, ale i neméně nebezpečných vztahů, nejprve do jejich dětství a pak ještě dál, zpět v čase, až na začátek druhé světové války, tam to totiž pro ně všechno začalo, a abych pochopila, musela jsem s nimi prožít nejen jejich osobní příběh, ale i příběh jejich rodičů, byli to totiž oni, kdo ho začal psát ... tam někde ten příběh o posedlosti začal ...
"... vyzařovala z něj jistota a zkušenost..."
"A co by se stalo, kdyby uklouzl?"
"Tak je po něm!"

Ta temná hrozba visí ve vzduchu vždycky! ... tak proto je nedokážu asi nikdy pochopit.

"Stoupej vzhůru, pokud chceš, ale měj na paměti, že síla a odvaha jsou ničím bez rozvahy ... a že stačí chvilková neopatrnost ... může zničit štěstí na celý život!"

91 11.02.2021

Stíny pochybností. Otázky bez odpovědí. Souvislosti. Abstraktní slova. Chlad skrývající strach - přiznat si pravdu!

Hlavní důvody, proč spisovatel a alkoholik, Josef Formánek, napsal svůj příběh ... "přiznat si pravdu a přijmout porážku" ... tvrdá slova, jenže teprve pak, máte, možná, šanci!

"Kdy přijmout prohru?
Když se rozhlédnete po úplném dnu a vidíte, že už se tam nikdy nechcete vrátit."

A tak zloděj příběhů vypráví o své cestě ke střízlivosti a snaze, z té cesty neuhnout. A skrze svůj příběh zároveň vypráví příběhy všech smutných mužů, se kterými se na té cestě potkal. Příběhy, které jsou každý jiný, a přesto všechny tak podobné, a ve svých důsledcích téměř stejné.

Byla to bolestná cesta a jsem ráda, že se panu Formánkovi podařilo neztratit směr, a tak mu moc držím palce!
A taky, mám ráda jeho ukradené příběhy :-) ... a to, jak je vypráví, takže se tak můžu těšit, až zas bude nějaký další vyprávět!

Tak prosím, držte směr .... "život je volba".

110 11.02.2021

Rusticalia – vesnický, baladicky epický, osudový román - je bezostyšnou a jízlivou parodií nabitou vynalézavě bizarními situacemi, narážkami a parafrázemi, přetékající ironií od prvního písmenka do poslední tečky. Nebere si servítky s ničím a konfrontuje vás se vším … „od Boha až po hnůj“ :-).
Se sarkasmem a nadsázkou popisuje a zveličuje deformovaný svět - v groteskních situacích zesměšňuje brutalitu a násilí vesničanů, sexuální úchylky a praktiky (je hodně znát, že autor je mj. klinický psycholog, takže je většina postav buď negramotná, mentálně narušená, anebo to jsou úplní šílenci :-), jak říká autor „praxe v psychiatrickém zařízení mi ukázala, co všechno v lidech je“).
Hned na začátku mě nadchnul originální lingvistický úvod v podobě uceleného jazykovědného výkladu použitého nenapodobitelného dialektu – podtuřínštiny, následovaný historicko-místopisným vysvětlením původu oblasti, ve které podtuřínský zemědělský lid žije .
Všechny potřebné indicie tedy máte, a pak už se v klidu můžete pustit do příběhu, ve kterém se místní v klidu věnují vylepšování svých zemědělských metod a triumfům svých pěstitelských snah (vytvoření – vyšlechtění ovibose /případně můžeš použít ovibova/ – téměř univerzálního domácího zvířete) …
Tradiční, lokální či regionální, zemědělská krajina, specifické chování jejího obyvatelstva, mezilidské, rodinné a generační vztahy – to všechno jsou témata, která v příběhu vystavěném až ad absurdum, naleznete – na mušku se autorovi dostaly stereotypy vesnického života, paroduje snad všechny rysy venkovského románu (jaké byste našli třeba u bří Mrštíků, Karolíny Světlé, K.V. Raise, Jana Holečka, a dalších).
A tak v téhle fiktivní vesnici žijí naši furianti … lakotní sedláci a vypočítaví majitelé gruntů, hloupé i vypočítavé děvečky, ale taky hospodský, lidový písmák, místní blázen, či kočovní cikáni, a další.

Při čtení si budete asi muset trochu zvyknout na pořádně květnatou podtuřínštinu, ale řekněte, není tohle úžasná květomluva?
„Morydydy, bejku, cásk sis to, járku, na mne vymyslel? Tysíc šajnůch sem za tebe dal a ty chceš íčko zhebnout.“

Jo, a taky na černý humor :-) …
… příkladem budiž tragická smrt Regora Kybernáta, kterého donutil bratr Gonza vypít láhev rosolky, čímž ho vlastně zabil. Shodou okolností či osudu se na umírajícího Regora dívá jeho žena Gelena, která souloží s Regorovým otcem - starým Kybernátem.
Tento pohled Gelenu škodolibě potěšil: „Geč, Regori, geč, neuglídal si mne,“ říkala si v duchu, „ležíš tam dole jako gadrovej panák, vožralej jako govado a zatým já tady s tvým pantátou – geč – geč – geč!“
„Já ty dám rezat, já ty dám uvazovat, já ty dám zamykat – Regori blbej, bel-bej-belbej-bel-bej!“ Nevydržela to a dělila své pozorování s Kybernátem: „Pantáto, támgle leží Regor, je vožralej!“ Kybernát se nahnul dopředu a stranou. Namotě, byl to Regor!
„Ale nyc,“ pomyslel si i jeho otec, nechtěje si kazit požitek, „dyž je vožralej, nebude aspon nyc tušit ani vědet. – Regor je belbej. Je po mámje, a ne po mne, to Gonza je chytřejší.“

81 04.02.2021

„Žrát a být sežrán … lovec i lovený si musí najít cestu, jak přežít.“

Takhle to v přírodě prostě chodí, "příroda totiž není žádná disneyovka, i když bychom tomu možná rádi věřili, takže si vlci dají k večeři chudáčka Bambiho" … smrt je bohužel vždycky, krutá a děsivá.
Podle autorky téhle knížky mají lidé, aniž si to uvědomují, s vlky leccos společného (např. shodně „loví ve skupinách a kořist si rozdělují“.

Knížka pro mě byla příjemným překvapením! Autorka poměrně prostým, a sympaticky přímočarým, způsobem vysvětluje, jak se dostala od právnické profese k celoživotnímu poslání (pozorování a ochraně vlků) a proč v něm setrvala, a navíc, proč se tam, kde je, cítí dobře :-) .

S vlky máme podle ní společného daleko víc, než bychom byli ochotní si přiznat. Existují totiž příběhy, ve kterých nejsou žádní vítězové, i my, lidé, se často ocitáme ve slepé uličce, ze které nevidíme žádné východisko, a pak je důležitá strategie, jak se s takovou situací vypořádat – a právě v tom nám mohou být vlci nápomocní!

„Všichni jsme nejspíš někdy zažili hledání útěchy v přírodě … její rozmanitost tají dech … necítíme se pak osaměle.“ … i autorka hledala útěchu v divočině, kde se „cítíte nepatrní a malí, ale ne nevýznamní! … i vy jste součástí nebeského plánu.“ Do zkoumání vlků se pustila v momentě, kdy ve svém životě narazila na existenciální otázky typu ... Kdo jsem? Proč jsem tady? Co je smysl života? … a když si na ně upřímně odpověděla, opustila své povolání advokátky a vyrazila mezi vlky – získat pokoru a skromnost, vyrazila poznat, že „je načase přestat se brát tak vážně“.
V knížce pak vysvětluje, jak jí pobyt v divočině pomohl zbořit spoustu předsudků … „mít předsudky je totiž veskrze lidská vlastnost“, získali jsme ji evolučně, protože jsou to právě předsudky, které nám „pomáhají zjednodušovat obsah vnímaného, … díky komplexnosti našeho uvažování bychom byli jinak přetíženi" … i proto je třeba status „zlý vlk“ v našich hlavách tak pevně ukotven, navzdory biologickým faktům, která jsou v takové chvíli pro nás irelevantní, a jsme proto přesvědčení, že vlk číhá za nejbližším keřem (přesně jako číhal na Karkulku) a chystá se sežrat nevinné dítě. A víte co, existují daleko větší nebezpečí, než jsou vlci, víte třeba, že v Německu se ročně 300 lidí udusí prospiskou? :-), a nebo, že na seznamu pro člověka nejnebezpečnějších tvorů vlk do 20. místa vůbec nefiguruje, zato pes je na 4. místě, a jestlipak byste si tipli, že tím nejnebezpečnějším tvorem pro člověka, je zase jen a jenom člověk?

„Strach – je hrozbou dnešní doby … cítíme strach z nepřítele, cizince, souseda, ze sebe, z moci, z lásky … a tisíce jiných věcí.“
Strach z vlka byl jedním z důvodů jeho vyhlazení, jenže vlci lidi nežerou :-) (pro nás je to strach biologicky programovaný, jako strach z hadů nebo pavouků) … je to strach absurdní a je dost znepokojující.
Abychom se mohli na vlky podívat realisticky (nikdy sice nebudeme přesně vědět, jaké to je, být vlkem, protože ten kdo se dívá (člověk) se dívá vždy ze své perspektivy) musíme se vydat do jejich světa, jenom tak se můžeme alespoň přiblížit k poznání … vlčích řešení problémů, která můžou být ... nakažlivě jednoduchá …

„Vlčí moudrost říká:
Miluj svou rodinu.
Starej se o ty, kdo jsou ti svěřeni.
Nikdy se nevzdávej.
Nikdy si nepřestávej hrát.“

… máme se co učit! :-)

Dneska už neexistuje divočina prostá lidskému vlivu, nenajdete přírodu bez přítomnosti člověka – "divočina se už dávno člověku přizpůsobila" … člověku, který je přímo posedlý kontrolou všeho, co se kolem něj děje, a to je i náš největší problém, že se domníváme, že můžeme sami rozhodnout, kteří tvorové mají právo žít, příroda má (naštěstí) své způsoby, jak nás trochu pocvičit … v pokoře!

„Zvíře v nás nevidí, jak bychom se rádi navenek jevili, nýbrž, to, co skutečně jsme … vidí agresi, strach, nejistotu, mírnost, nebo štěstí v našich očích …“

105 01.02.2021