alef komentáře u knih

„Minule jste si v košíku nic neodnesla.“
… „Odnesla jsem si pár vět z jedné knížky.“
„Co to bylo za věty?“
„Věty, které jsem v té chvíli zrovna měla přečíst.“

Velmi zvolna plynoucí, melancholicky laděný, lenivě letní příběh jedné půvabné střadatelky vět, která na oné hranici, kdy žena objevuje ve své tváři, při pohledu do zrcadla, první známky, řekněme zralejšího věku (což ovšem neznamená, že je tam vidí i ostatní, protože Marie je vážně kus), a která musí řešit v ospalém letním tempu jednoho krumlovského léta velké změny ve svém životě …

… a že těch kostlivců ve skříni, kteří se derou ven a chtějí trochu provětrat, není zrovna málo, každopádně Marii dávají dost zabrat.

Přiznávám, že mi Marie zpočátku nebyla dvakrát sympatická, navíc linie letní romance mi přišla příliš pro text účelová. S panem Hájíčkem jsme nakonec ale přeci jen našli společnou řeč, na tu správnou vlnu mě vrátil tradiční hájíčkovský motiv - návratu do rodné vesnice, který (jak jinak) odhaluje dávné křivdy spáchané na jejích obyvatelích a mapuje tak rodinné, přátelské, sousedské vztahy, které jsou řekněme v horizontu uplynulých 50ti let (ale zabrousíte i mnohem hlouběji do historie) narušené (nejenom generačně, ale také historickými křivdami, které vyplouvají na povrch), takže se dál více méně rozpadají (v mnoha obměnách je tento motiv asi ve všech Hájíčkových knihách a stále to považuji za autorovu silnou stránku a i za jeden z důvodů proč jeho knihy čtu).

Musím se ale vrátit k hlavní hrdince (zpočátku jsem prostě autorovi jeho ženskou hrdinku nějak nevěřila), chvíli mi trvalo, najít si k ní cestu, což se nakonec podařilo a v závěru knihy jsem se s Marií skoro nerada loučila, a přiznávám, názor na osamělou Marii, jež se po svém vyrovnává s vypořádává se svými problémy a starostmi, s životními křižovatkami, kterým se v životě v různé podobě nevyhne asi nikdo z nás, jsem hodně změnila.

„Osamělost, jakou znala z jednoho románu Jacka Kerouaca …“

Marie si svůj osobitý způsob, jak se se vším vypořádat, našla a já jsem fakticky za ni byla ráda, že opět … chytila vítr do plachet :-).

106 27.07.2022

Praha – polovina budov je rozbořená, populace v troskách,
scenérie, kterou netoužíte vidět, natož zažít,
prostě jedno velké smetiště,
na kterém ovšem zbylo pár velkých hráčů!

A pak už jen tajemný vlak, který nikdy nezastavuje
a bájemi opředený, zrcadly vyzbrojený labyrint cest,
vrchol zborceného světa.
Šachová věž z jejíhož vrcholu je nepopsatelný výhled,
perspektiva z jaké město jen tak někdo nepozná,
dychtivost je na místě,
patří totiž jen pár vyvoleným!

Před očima máš další díl skládanky,
která ale nemá být nikdy dokončena,
pokud chceš zůstat v bezpečí!

„Pokud vstoupíš do věže … znamená to, že překračuješ hranice, za kterými máš zůstat.
Co pro tebe může být důvodem, to udělat?“

Víte co, svět se zas tak moc nezměnil … velkolepé plány, projekty a nikde ani stopa po skutečném řešení problémů. Ať děláš, co děláš, je to stále stejné před 2000 tisíci let i za dalších 1000 let, stačí aby se dvě libovolné strany vydaly každá svou cestou a dřív nebo později si začnou překážet!

Jak brzo zjistíte i v postapokalyptickém světě, platí stejná pravidla, opakují se vzorce chování …

„Cítila marnost …“
„Budeš z toho mít problém?“
„Ten už mám … dávno.“

… nejvíc patrné to pak je, když se pravidla začnou měnit, zvlášť, když si člověk začne zahrávat s přírodou, když se začne chovat jako její pán a tvůrce.

Takže, co se stane, když se člověk pokusí změnit stav věcí?

„jiný svět, ale pořád plný intrik a tajemství“

A přesně to vás čeká v postapo příběhu, odehrávajícího se v notoricky známých kulisách, které autorka (a za to má můj obdiv) přesvědčivě změnila na „jiný (a přesto skoro důvěrně známý) svět“.
Přiznávám, že mě svou nečekanou přesvědčivostí překvapil, přečetla jsem si totiž příběh, který byl velmi dobře promyšlený, poutavě vyprávěný a ve kterém jsem (k mému dalšímu překvapení) objevila několik zajímavých odkazů, na knihy, které jsem četla (možná že se autorka inspirovala, možná jsem to tam viděla jen já, každopádně mě to mile překvapilo, jak do sebe zapadlo něco příjemně originálního do něčeho z dřívějška známého – S. King – Temná věž (nejen věž, ale taky vlak, co nikdy nezastavuje), D. Glukhovsky – série Metro (upoutalo mě využití stanic metra, ale taky starých bájí a pověstí), a abych nezapomněla, i na pana Čapka a jeho R.U.R. , a další a další autory zabývající se umělou inteligencí (což je mimochodem za mě téma, které je ohromné plus této knížky! za mě asi největší).

Doporučuji, jako dobrou volbu pro prázdninové čtení, lehce laděný příběh s mnohými překvapeními, ať už svými tajemstvími (která ovšem míří i pořádně hluboko a donutí vaši šedou kůru mozkovou přemýšlet i na rozpálené pláži, dotknou se totiž témat, která rozhodně povrchní nejsou, ba právě naopak, řekla bych, že dost přesně míří k jádru věci), tak způsobem, jak se s ním autorka (jako prvotina to je opravdu skvělé!) vypořádala.

PS: děkuji za zajímavý čtenářský zážitek.
PS2: a užila jsem si i tu něžnou love story příběhu :-).

75 22.07.2022

„Díval jsem se z vikýře na půdě a pozoroval jsem přelet letadel (…). A tu jsem uviděl, jak se letounům počaly od trupů oddělovat bomby, protože byla válka. A pak zazněl děsivý třeskot explozí a za chvíli na to se panoráma města ponořilo do tmavého kouře. Bylo to první absurdní divadlo, které jsem viděl ...“ (J. Suchý, 2006)

Možná, že to byla i tato jedna z dávno minulých, ovšem velmi intenzivních, zkušeností, které pana Suchého nasměrovaly k, až neskutečně poeticky lehkému, nostalgicky retrospektivnímu, komediálně laskavému a hravostí jazyka oplývajícímu rozjímání o zásadních životních otázkách, anebo, jinak řečeno, k rozjímání nad nepřeberným množstvím „možná, že“, protože, jak říká pan Suchý … „každý člověk je vlastníkem nějakého svého „možná“, i ten, který místo toho říká „jistě“ (ať už, „jistě ano“ nebo „jistě ne“)“ … každopádně, ze všeho toho rozjímání (pochybování) lze vyvodit asi jediné slovo o němž se pochybovat nedá … „nevím“ – a tak si ho dobře zapamatujte!

A pak už se můžete pustit do čtení! Věřte, že u pana Suchého, ať už napíše cokoli, je vždy výsledkem jazykově dokonalý projev!
Já si toto na první pohled převážně nevážné povídání vybrala s sebou na dovolenou, a vůbec to nebyla špatná volba, možná právě naopak, o vážných věcech jsem tak mohla chvíli přemýšlet s perspektivou „prázdné mysli“ – nevím, jak jinak byste nazvali ten čas nicnedělání a duševního i fyzického odpočinku na sluncem vyhřáté pláži, každopádně mi umožnila nechat působit všechna ta pravděpodobná i nepravděpodobná slova a vyjádření trochu jinak – nejspíš právě tak, jak byla určena … nic od toho neočekávejte a vezměte si z toho, co chcete … vždyť si jen klaun povídá s Bohem!

O povaze pokušení (pokoušení ďáblem a principech zla) …

„FAUST: (…) Ďábel je pro mě princip zla, lidskou fantazií per-so-ni-fi-ko-va-ný! Princip zla, nic víc.“ … to proto je Suchého Faust tak (jak jinak než) legračně absurdní … podepíše kontrakt s ďáblem, v jehož existenci nevěří, povídá si s ním, a přitom mu tak krásně říká, že neexistuje .

O fungování vyšší moci ( o Její – Jeho - Onoho … kdo, jak to cítí, račte si vybrat … podobě, ale především o oné samotné Existenci!) ...

A tady s panem Suchým víc než souzním, když říká, že se mu vždy příčila představa antropomorfizovaného Boha – „jakožto vyšší moci, který je vyobrazen v bílém rouchu a s šedivým plnovousem“ :-).

„Mám respekt před tou neznámou Veličinou, kterou mnozí popírají, protože mají za to, že vědí všechno. A tento respekt mně, který si myslí, že neví skoro nic, nedovolí jakoukoli antropomorfizaci čili zpohádkovění Boha. Já prostě potřebuju mít Boha dlícího mimo lidské chápání, protože jen tak můžu akceptovat jeho existenci.“

Představa transcendentní Existence je fakticky blízká té mé představě!
Ale o tom tu psát nechci, ale spíš o tom, jak zlehka autor uchopil všechny ty možné představy – a že jich je, co je lidí na světě! Jak jemně a ve své podstatě prostě (jak se na klauna patří) vysvětlil tu svou představu, kterou komediálně laskavě zasadil do kontextu milionů dalších, protože víra nejspíš (jsem o tom také přesvědčená) nemá stejně, jako samotná Existence, jeden směr, ale nekonečně mnoho směrů, nemá hranice ani žádné mantinely – to jen lidé se je neustále snaží objevit, „vykolíkovat“ prostor …
… a z toho pak vychází všechny ty spory a třenice, jejichž výsledkem je (a to se nezměnilo od úsvitu dějin dodnes), že vize zmoudřelého lidstva je asi tou nejvíc komediálně absurdní představou.

91 21.07.2022

Post Scriptum:

Věc co tu nehybně ustrnula ve světě,
ve tvaru hodinové věže,
rafije hodin nehybně stojí na místě,
původní smysl se vytratil.

Švestky umeboši se salátovou zálivkou,
smažené tofu a misky s dušeným celerem,
zelené fazolky a plechovka piva,
lehká večeře k poslechu Mozartova koncertu,
nejlepší zážitek v podání Roberta Casadesuse,
posloucháš ze starých nahrávek.

Jenže musíš do Knihovny,
za dívkou s dlouhými vlasy,
kam Město tě vyslalo,
číst staré sny.
Odteď už nemáš jméno,
jsi Čtenář snů.
A přišel jsi o svůj stín.

Nemám ve zvyku psát dva komentáře k jedné knize, jenže, tohle mi pořád leží v hlavě, a vlastně to ani není komentář, jen se slova poskládala do řádků, aby naznačila … čtenářský zážitek :-).

„Jak dlouho ale tuhle práci budu dělat?“
„Jak asi dlouho? To sám dobře nevím. Nejspíš až do chvíle, kdy přijde pravý čas,“

88 17.06.2022

„… co se mě týká, ochotně si ušetřím veškeré nepotřebné trable. Co chci, je život tak klidný, jak je to jenom možné.“

Jenže … cosi proniká duší, zamlženou, napůl spící, pokrytou tichem, jako když se snáší jemný prach,
.... je tu spousta detailů, ovšem celkový dojem zdá se ztracený, jako když se mlha snese a zahalí vše do jemného závoje,
… čím víc se snažíš (porozumět?), tím víc se uvnitř tebe cosi rozechvívá, cosi na dně vědomí, jako měkká látka sotva se dotýkající povrchu, zaznamenáš jen letmý náznak dotyku,
... slova zůstávají pohřbená, víš přeci jak nestálé a nejisté jsou tu vzpomínky …

Příběh Konce světa, je příběhem hodně o tichu, a míň o mluvení, taky je příběhem s vážně divně ujetým a vážně zajímavě chytlavým začátkem (a to jsem u pana Murakamiho na leccos zvyklá, tento se vážně vyvedl), zaujal okamžitě, stačilo jen pár slov a byla jsem zase zpět, a hned se pomalu rozhlížela v dalším jednom z paralelních mnohosvětů (multisvětů, alternativních světů, kdo, jak si to nazvete, pojmete), kde, pro tentokrát, žijí třeba zvířata s krásně čistě zlatou srstí a kde se musíte hned z kraje trochu bát pokoutníků, a kde mluvení a ticho, lépe řečeno, zvuk, ve všech jeho podobách, hrají svou významnou roli.

Na scénu přichází jeden osamělý kalkulátor (jak jinak než rozvedený pětatřicátník) pracující pro Systém a jeden podivínský stařík s jen o trochu méně podivínskou (ovšem sympatickou) vnučkou - tedy klasické murakamiovské schema – vlastně jedno z prvních (toto je 4. autorova kniha), které se natolik osvědčilo, že je Murakami využívá téměř ve všech svých příbězích (osamělého mladého muže a nějakého podivína najdete vždy) – a víte co, nevím, jak to pan Murakami dělá, přečetla jsem jich už hodně, a stále mě to baví! Vlastně se na to vždy těším, na ten návrat do známých a přeci jiných kolejí, na bezbřehou autorovu fantazii, která vymýšlí stále nové a nové varianty příběhů (nekonečně světů má přeci k dispozici a on je obdivuhodně zaplňuje novými a novými kulisami, scénami, postavami … příběhy).

Hmm, a pak je tu ten záhadný (pštttt … je totiž zakázaný) … brainwash – v této verzi světa (kde jde hlavně a především o informace) to je teda taky něco! Jak to jen říct? Klíč (a radši vám to jen pošeptám) hledejte ve způsobu, jakým jsou od sebe oddělené levá a pravá hemisféra (bráno zjednodušeně, poněvadž ve skutečnosti samozřejmě oddělené nejsou), nebo jinak, pamatujte si, že „pokud do sebe obě ty zubaté poloviny přesně nezapadnou, nikdo už jakživ nedostane z výstupních cifer původní hodnoty.“

Ten malý podivín, o kterém jsem říkala, že se objevuje snad v každém murakamiovském příběhu, ale nemá v úmyslu o tom kdekomu vykládat (takže buďte rádi, protože jste se právě ocitli mezi skupinou těch málo vyvolených, kterým se tyto záhadné informace dostaly).

Pocítíte podivnou tíhu vzduchu, jako by se mlčenlivost právě rozlévala do všech stran a pak, pak se nad vámi začne vznášet podivně neurčitý dojem … ztráty. Ale čeho?

„Ale víte, někdy mi připadá, že jsme kdysi dávno žili všichni někde na docela jiném místě a vedli tam docela jiné životy než teď. A pak na to z nějakého důvodu úplně zapomněli a teď tu žijeme a nevíme nic.“

Tak, ještě pár drobných (nevýznamných, i když tady jeden nikdy neví, a mě se líbily) indicií na cestu …

„Je jen tvoje věc, na co se zeptáš, moje věc zas je, jestli ti na to odpovím,“

„Na něco si člověk vzpomene a na něco ne. A zdá se, že právě na vás si zrovna nevzpomínám.“

… a můžete vyjít vstříc dalšímu záhadnému multižánrovému příběhu, který se větví do více linií, jejichž spojnici si musíte nalézt každý sám, nikdo vám s tím pomáhat nebude, na cestě vás ale samozřejmě bude provázet …

… dokonalý popis prostředí (další indicie, že jde o Murakamiho),
… známá větná spojení (jako např. nijak zvlášť ),
… tajemné budovy (se spoustou chodeb a dveří, různého vzhledu a vždy pečlivě popsané – tedy labyrinty)
… zvláštní (jednoduchý) propojovací předmět, který pojí jednotlivé nitky dohromady (hledej např. kancelářské sponky)
… poklidný běh času (v těchto světech vždy vše plyne tak, jak má, tedy beze spěchu (nic akčního v žádném případě nehledejte) …

„Tohle je velice tiché město,“ řekla dívka. „Jestli jste sem přišel hledat klid, určitě se vám tu bude líbit.“

– a to je přesně to, co mě na murakamiovských příbězích tolik baví a co obdivuji!

PS:
„Mluvení – je úplně jedno o čem – je ten nejlepší prostředek k odbourání mozkové únavy.“
Toto poučení, kterého se vám dostane někde zkraje příběhu, se mi dost líbilo, teď totiž vím, že nejsem upovídaná, já vlastně … relaxuju! :-)

98 14.06.2022

Víte, co je „brambužina“? Já to před chvílí taky nevěděla.
A víte, jak vyřadit z provozu vojenský bombardér? Ani to jsem před chvílí nevěděla.

"Tak jo, a odkud se ty brambužiny berou?" vmísil se diplomaticky Valda.
"Mám za to, že rostou na brambužiníku. Dal bych za to nevím co. Ale když nad tím přemýšlím, … tak o tom sám pochybuju.“
A co se týče těch letadel, až si přečtete tuto knížku, budete vědět i to, jak co nejrychleji zjistit nejslabší místa takového letounu a jaké že jsou ty nejefektivnější metody záškodnických operací proti jejich pilotům.

„Pokoušel sám sebe přesvědčit, že celá ta věc byla triviálního a nedůležitého rázu, pouhý vrtoch představivosti, mlhavá vidina, představa v zápalu boje, ale uvnitř cítil nepokoj, a záblesk tušení …
No, jak jinak byste asi vyhodnotili zjevení gremlína na křídle letounu? Vlastně máte několik možností, můžete se třeba rozhodnout, že se jedná o ojedinělý úkaz, ale taky takovou událost můžete odbýt mávnutím ruky, anebo ji naopak můžete považovat za záležitost vážnou a snažit se dát událostem hlavu a patu, jak se říká, přijít tomu na kloub.
Jo, jo, jen se snažte! Pan Dahl opět odevzdal nám čtenářům chytře napsaný příběh, tentokrát o fanatickém lesku gremlinských očí a jejich zlověstném pohledu, který nevěští nikdy nic dobrého…
… právě se začíná letecká bitva o Británii, spitfiry létají vzduchem, připravené bojovat, na Zemi totiž zuří další ze všech těch nesmyslných lidských válek, co jich naše dějiny pamatují!

Z vtipně napsaného příběhu o bojových letcích vás bude pořádně mrazit!
Myslíte, že to je protimluv? Tak věřte, že v případě pana Dahla, je to přesně tak, on tohle totiž umí – napsat vtipně satirický a přitom mrazivě upřímný příběh o válečném zlu …

„A odkudpak ty seš?“
„Přece z planety Země.“
„Aj – aj … z Hvězdy válek. A japa se tam dnes všichni mají?“
„Bojuje se bitva o Británii.“ Odpověděl Petrskoč.
„Já vím … dělá se mi z nich šoufl.“
…
„Copak vy nikdy neválčíte?“
„Válčit? Nikoliv, proč bychom to dělali? … Po pravdě řečeno, jednou jsme to zkusili, jen tak …, ale ukázalo se, že při tom umírají lidi …“

Vlastně máte kliku, když právě teď sedíte doma a v klidu si čtete, bezprostředně vám totiž asi nic nehrozí, i přesto možná ale pociťujete při čtení tohoto příběhu nějaké napětí, což bude nejspíš proto, že „přecitlivěle reagujete na každou maličkost“, ale možná, že je to jinak, možná, že „nebezpečí číhá na každém kroku a není zas až tak složité skončit v jejich drápech“ … no, a možná, že máte stejný problém jako Petrskoč, který si právě myslí, že to, co právě vidí, vlastně ve skutečnosti nevidí vůbec, jenže, blázni si nikdy nemyslí, že jsou blázni. Ale ostatním to neunikne.“ Takže, kdo ví, jak se to s těmi gremlíny vlastně má?

Ano," řekl Petrskoč, "řekl jsem gremlín. … měl dlouhý ocas a na hlavě rohy a buřinku, ta zelená buřinka mu trůnila mezi rohama, měl na sobě běžnou předpisovou leteckou kombinézu a holínky s přísavkama …“

Dobře jsem se bavila, ale fakt jsem zároveň i cítila to podivné mrazení v zádech a divný pocit v žaludku – z toho sdělení, na které možná jen přecitlivěle reaguju … jenže to mrazení, to říká, že ne, spíš, že je to s námi, lidmi (ve světle nejen současných událostí), ještě daleko horší, než si jen umím představit …

„A teď mám najednou pocit, jako bych zažil něco, co se nikdy nestalo. Sám nevím, jak se cítim. Fakt nevím nic."

89 03.06.2022

„Co je to?“
„Někdo, kdo rád působí bolest.“

Příběh pokračuje … vítr skučí v oknech Dannyho příbytku – chlad, zima a vítr navozují tu správnou atmosféru, fungující zcela spolehlivě jako připomínka Overlooku, toho nechvalně známého hotelu v coloradských horách, který s Dannym ještě neskončil, a samozřejmě, ani Osvícení nikam nezmizelo, je stále v jeho nitru a ví svoje.

Stala se spoustu věcí, a většina z nich nebyla moc dobrá, spíš byla hodně špatná … špatná a bolestivá … „ohnivá hranice, … a bolest … trýznivá bolest … a pak vplutí … zpět do bytí. … “.
A tak Dannymu trvalo dost dlouho zjistit, jak naložit se svým životem.

Tento příběh ale není jen o Dannym a taky není jen o Osvícení, zato je vážně hodně o BOLESTI … a je to pekelná „jízda bez brzd“! Přesně, jak to pan King umí, za pomocí své bezbřehé fantazie a vycizelovaných vypravěčských postupů /které, jak můžete správně očekávat, zahrnují dokonalý popis prostředí, ale hlavně výborný vhled do vnitřního světa všech postav/ vám odvypráví příběh zcela nový – a úplně jiný – protože tohle není takový ten typický hororový běh událostí odehrávající si během několika dnů v jenom řádně strašidelném hotelu, ale je to příběh daleko víc rozkročený, leccos dovysvětlující, a přitom neméně drsný, spíš naopak.

Osvícení, které je zpět! se právě pořádně hlásí o slovo. Otázka za milion zní: Proč? Anebo ještě spíš: Proč teď?

Na zrcadle se znovu objevilo: „DROM“!
Síly (dalo se to čekat) se daly do pohybu (a dostanou dost příležitostí vás vyděsit) a někdo se jim prostě musí postavit!

Danny je v tomto příběhu ale skoro spíš původcem událostmi, které přímo souvisí s Osvícením, ale taky s tajemnou Párou, která příběh rozšiřuje a pořádně zamotává, přibývají noví aktéři na pořádně dramatické scéně a mě asi nikdy nepřestane udivovat, co všechno dokáže pan King tak mistrovsky spojit do jedinečného příběhu, kolik bolavých témat a odkazů, propojujících snad všechny Kingovy knihy (všichni jsme totiž na cestě paprsku), v tom je opravdu jedinečný.

„No jo, je to naprosto ujeté, ale přísahám vám, že se to stalo.“
„Abro Rafaello Stoneová, jestli tohle děláš ty, okamžitě s tím přestaň!
… většinou jde jen o takové drobnosti, že si toho člověk sotva všimne. … Jak říkám, člověk si zvykne.“
„Pravděpodobně se nic nestane.“

… jenže tentokrát se stalo!

Pamatujte si, lidská mysl se dá snadno zmást … a navíc, pan King to opravdu umí! Budete se pohybovat v ovzduší všudypřítomného napětí a strachu, budete pociťovat neklid, možná i úzkost, budete cítit reálnou hrozbu a nejspíš i odpor, k většině události, jichž budete svědky!

97 01.06.2022

„Bylo to divný. Jako kdyby na sebe ta malá oblaka čekala.
… nechal se unést vlastní schopností iracionálního myšlení, (prostě) protože toho PŘEDTÍM nebyl nikdy schopen …“

V příběhu nabitém fantazií se ponoříte do mírně alternativní, blátivě až sajrajtovitě špinavé a dost bolavé historie krušnohorského města duchů, a to pořádně radioaktivních duchů, abysme byli přesní.
A protože tento příběh v sobě (jako příjemné překvapení) skrývá spoustu žánrů, tak budete v mírně detektivním a příjemně vtipném sledu událostí svědky návštěvy 2 prázdných hrobů (plných jen temnou minulostí a záhadnou přítomností) a 1 profláklého hotelového pokoje („na pokoj č. 8 ubytovávají jen kretény“), a abych nezapomněla, někde kolem bude pobíhat 1 abstinenční pes a samozřejmě, někde poblíž něho pak ještě zajímavě podivínská majitelka abstinenčních příznaků .

Fiktivní příběh, řekla bych „gaimanovsky-urbanovského stylu“ (během čtení jsem si několikrát vzpomněla na svět Nikdykde a obyvatele Podlondýna, zrovna tak jako na paralelní svět Urbo Kune a jeho objevitele) bohatě naplněný novými, dosud neprobuzenými tématy, mě docela dostal! Pokud je toto autorčina prvotina, rozhodně si nenechám ujít další její příběhy! A hodně se rozmýšlím mezi 4-5*, možná si tu 5 nechám na další autorčinu knížku, ale tady dost možná, že ji ještě časem přilepím i k Uranově.

K příběhu, který nám vypráví o tom, že si někdy (úplně zbytečně) klademe celou řadu otázek, na které máme (už dopředu) připravené vlastní odpovědi (a jiné podvědomě odmítáme) – máme připravené naše vlastní pochybně racionální argumenty, s jejich pomocí se snažíme (sami sobě si) objasnit některé (naprosto iracionální) situace, a nejspíš – opět – úplně zbytečně :-) …

… třeba Henry … „Zatímco se Henry zaobíral svou příčetností, mrak zcela přešel nad střechu domu a znovu se objevilo slunce.“
… nebo doktorka … „Doktorka brala situaci na obloze mnohem vážněji, než by člověk očekával.“

… a co z toho plyne pro vás, čtenáře? … vlastně celkem nic, snad jen možná mějte na paměti, že …

„Vy z toho prostě ještě venku nejste.“
„Aha, úplně tom nerozumím, ale …“

No prostě … „Byly to vážně podivné černé mraky.“

„Ticho. Zapomenout svět.
Na jak dlouho?“

91 18.05.2022

„Kdo může znát tu píseň, co já v sobě mám?“ (J. Kainar)

Naštěstí se o ni s námi pan Kainar podělil, a nezapomněl ani na děti … a tak máte možnost a s vámi i vaše děti, slyšet tu jeho „vnitřní písničku“ taky …

… třeba v podobě vtipně veselých, bláznivé hravých nonsensových veršíků (říkadel) věnovaných právě dětem (už klidně i těm malým školkovým, jsou pro ně s lehkostí rýmované a pro nás dospělé příjemně zapamatovatelné) …

Víte třeba, kde najdete Kočičí náměstí ? Že ne? Tak poslouchejte, ať tam příště trefíte :-) …
„— To musíte přímo,
ale trošku mimo,
potom dvakrát za roh,
kde jí koza tvaroh,
potom vpravo klusem
za psím autobusem,
uvidíte bránu
U Tří paviánů,
té si nevšímejte,
za nosem se dejte, …

… jděte podél plotu,
a tam, kde to klouže,
rovně kolem louže,
uděláte vpravo v bok,
potom cikcak,
hop a skok, …“

… tak, teď už nikdy nezabloudím, a vy taky ne :-).

A víte, nejenom vy, milé děti, proč se nemáte druhým smát a pošklebovat? Protože se vám to lehce může vrátit, jako bumerang, … své o tom ví jeden takový malý, všetečný a posměvačný konipásek …

„Posmíval se konipásek
jednou zrána datlovi.
— Datle, datle, kde máš datle? —
Datel vážně odpoví:
— Datle mám tam, konipase,
kde konipas koně pase. — “

A tak jste se i trošku poučili, o tom, že kdo s čím zachází, s tím taky schází, a teď se můžete navíc (jako takový milý bonus), u některých poetičtějších (alespoň mě tak, třebaže o chroustech, připadaly) … i krásně zasnít …

„Byla noc modrá,
jako od inkoustu.
Tou modrou nocí
letělo pět chroustů.
Dva ti menší hráli čelo,
a ti větší bručeli si,
že to jako basy znělo. …

Byla noc modrá,
jako od inkoustu …
Vzpomínám dodnes
na orchestr chroustů.

… a na konec se můžete nechat i příjemně uspat … při hledání cesty do Hajan :-) …

„Ptal se včera pána pán.
— Kudy tudy do Hajan? —
— To se dáte kolem plotu,
od Klímadel na Dřímotu,
z Dřímoty dál na Zívánky,
ze Zívánek na Hajánky,
z Hajánek dál k Polospaní,
a tam dole na stráni,
to už budou Hajany. —
— Děkuju vám, pane, moc. —
— Na shledanou. —
— Dobrou noc. —"

A sladké sny :-) ...

90 09.05.2022

Povídání o pejskovi a kočičce mám moc ráda, jednoduché, a přitom nesmírně poetické jsou už kresby samy o sobě, a prosté pohádkové vyprávění, které není tak úplně pohádkové, a taky to není tak úplně vyprávění, ale právě POVÍDÁNÍ, to je naprostá lahůdka – jak si pan Čapek s dětmi prostě povídá, o tom, jaké to bylo , jaké to bylo, když spolu kočička a pejsek hospodařili. A že to je laskavé a veselé povídání, to mi dáte určitě za pravdu! Navíc, pejsek s kočičkou panu spisovateli pravidelně „radí“, co má o nich psát .

„Pejsek s kočičkou seděli na pohovce []. Někdo zaklepal, oni řekli ,Dále´ a vešel pan Čapek.
,I heleďme,´ řekl pejsek, ,vás už jsme dávno neviděli. To vy asi ani nevíte, že mě tuhle bolela noha. Šlápl jsem totiž na střep a poranil jsem si tlapičku.´
,I vím,´ řekl pan Čapek, ,vždyť jsem to přece všecko napsal.´“

A tak si povídají a povídají jak spolu pejsek a kočička bydlí v malém domku u lesa, jak se snaží dělat všechno tak, tak to dělají velcí lidé, no a taky jak to jejich společné hospodaření občas podle toho vypadá no trochu popleteně třeba, když společně myjí podlahu a oba se tak zašpiní, že se pak musí sami vyprat a usušit, jako prádlo; nebo jak si pejsek roztrhne kaťata a kočička mu je zašije žížalou; a nebo (a to je moje oblíbené), jak psali děvčatům z Nymburka, možná si to taky pamatujete, jak to jejich psaní začíná (samozřejmě oslovením, tak jak má správné psaní začínat):

„Velectěné slečni z Nimburka,

a samozřejmě, končí úplně stejně správně, závěrečným pozdravem

„Fuctě písek a kočička“

kdo by si lámal hlavu s těmi pár drobnými chybičkami :-), navíc, když mají pejsek a kočička úplně jiné starosti, protože chumelí tak moc, že nemůžou najít cestu zpátky domů do vyhřátého domečku.
A takhle bych mohla pokračovat dál a dál, ale víte co, radši si to přečtěte, nebo líp, čtěte vašim dětem, vnoučátkům, anebo pro radost i jen tak sobě o přátelství dvou odlišných zvířátek, která si poradí s každičkým problémem svým vlastním, originálním způsobem, přesně tak, jak to má být

Víte, jak se dělá dort? Že ne? Tak poslouchejte

„ Jenomže nevím, jak se takový dort dělá. “
A pejsek jí na to odvětil: „ To nic není, () to já vím, jak se takový pravý dort dělá.

„ Dort musí být sladký, řekla kočička a nasypala do toho cukr.
A trochu slaný taky, řekl pejsek a dal tam sůl.“

a jak to dopadlo? Však víte, krásně úsměvně, laskavě humorně a pro někoho, ne úplně přívětivě :-).

132 26.04.2022

Svázaná konvencemi, jímž navzdory zkoumá veskrze nepřijatelné emoce, jako je vášeň!
To nevíš, Jano, že slušná žena vášeň neprojevuje?
Odsuzovaná, kritizovaná, nevýznamná, podřadná, a někteří říkají, že i neslušná Jane se přesto odhodlá šokovat!
Svobodomyslná žena, jak skandální!

Realisticky, pravdivě a komplexně vylíčené hlubiny Janiny odbojné mysli a skutečnosti tehdejšího světa bez příkras – to je příběh Jane Eyrové.

Příběh Jany jsem během let četla několikrát (naposledy v této zkrácené dvojjazyčné verzi, kde důvodem bylo čistě procvičování mojí nevalné angličtiny – na originál v Aj bych si netroufla). Znalost příběhu z dřívější četby + několika verzí filmových zpracování (asi nejvíc vzpomínám na verzi z r. 1972 s paní Vančurovou – na její Janu s plachým pohledem krásných očí a něžným úsměvem) mi dost pomohla orientovat se v textu, číst a pochytit kontext (navzdory neznalosti spousty slovíček).
Nechce se mi tedy příliš hodnotit příběh v této podobě, protože účel této knížky je jiný, řekněme studijní.
A tak snad jen pár postřehů … i tento příběh je příběhem mladé ženy z 19. století, z období viktoriánské Anglie a realistickým (kriticky realistickým) obrazem tehdejší společnosti – to proto je Jane taková, jaká je, nebo spíš, to proto není Jane taková, jakou by ji chtěli mít … není poslušnou „ovcí“ jdoucí se stádem, nijak nevyčnívající a vykonávající to, co se od ní očekává. Jana je díky bohu jiná, navzdory všemu (překážkám, které ji byly kladeny) a všem (propastným rozdílům ve společnosti, která jí ty klacky pod nohy neustále házela). Jana se svým osudem totiž bojuje. Nesmířila se s tím, že by na ní mělo být pohlíženo, jako na podřadnou osobu, a tak se rozhodla ukázat svou hodnotu, dovolila si stát se veskrze sebevědomou ženou .

PS: hodnocení, které přidávám je čistě pro tuto zjednodušenou dvojjazyčnou verzi, není hodnocením příběhu, protože ten je … viz. PPS (lépe bych to neřekla).

PPS: roku 1847 napsal G. H. Lewes v časopise Fraser’s Magazine o díle Charlotte Brönteové Jana Eyrová toto: „Ten příběh [...] upoutá vaši pozornost a zůstane ve vaší mysli. I když knihu zavřete, jste stále příběhem okouzleni. [...] Pravda – hluboká, výmluvná pravda – charakterizuje tuto knihu.“

83 21.04.2022

Jedno malé zakopnutí a ohromné vosí hnizdo je na padrť …rozzuření predátoři, vykolejení náhlou ztrátou bezpečného útočiště, bodají o sto šest!
Útočí zuřivě a nekompromisně! Rozhodnutí zabít!
Zabít každého, kdo se opovážil narušit JEJICH pořádek, JEJICH běh světa.
Zabít každého, kdo se opovážil odkrýt jejich identitu pečlivě schovanou v davu!

Zbyla na světě ještě nějaká spravedlnost?

„Situace byla katastrofální.“
Ale, protože už po dvou předchozích dílech dobře znáte sympaťáka Mikaela Blomkvista víte, že i tahle situace není neřešitelná.

„Lékař ji zběžně prohlédl a konstatoval, že se jedná o velmi špinavou, zakrvácenou a těžce zraněnou mladou dívku.“
Ale protože už dobře znáte i Lisbeth, která je na tom v tuto chvíli opravdu dost špatně, je vám jasné, že tahle holka se dostane úplně ze všeho. Berte to, jako konstatování čistého obdivu k ní, k té problémové dívce (mladé ženě), která ani není moc sympatická, má milion chyb a nedostatků, je nevyzpytatelná, je asociální a přesto (nebo možná právě proto) ji celou dobu držíte palce, a je to tak, že ji opravdu obdivujete, a žasnete nad houževnatostí téhle nadprůměrně, až mimořádně nadané hackerky, se kterou si osud a pár „magorů“ (použiju Lisbethin slovník) zahráli dost tvrdou hru. Zamíchali přitom s jejími životními kartami pomocí takového švindlu, že vám nad tím zůstává rozum stát. A tak nemůžete jinak, než se přihlásit do tábora těch pár jedinců (v čele samozřejmě s Kalem Blomkvistem), kteří stojí na její straně, a to navzdory tomu, že ona pracuje zásadně sama a všechny ty „zasraný šmejdy“ hodlá poslat do pekla sólo, teda, až se dostane z téhle poslední šlamastyky, která ji totálně vyřadila z provozu (střelnou ránu v hlavě prostě samoléčbou nespravíte, ani nerozchodíte).

Třetí díl začíná přesně tam, kde druhý skončil, takže plynule a okamžitě, tedy naprosto bez problému, vstoupíte do děje /i po delší odmlce, protože příběh Lisbeth se opravdu nedá jen tak zapomenout/. Postupně se dozvíte, kdo jsou její skuteční nepřátelé, ale možná daleko důležitější je, že zjistíte, kdo jsou její skuteční přátelé!

Po pomalém rozjezdu (kde autor popisuje dost zdlouhavě švédský právní a státní aparát a kdo je kdo, což mě přiznám se až tak moc nebavilo, protože jsem samozřejmě chtěla vědět hlavně, jak to vypadá s Lisbeth, navíc to trvalo opravdu dost dlouho, a možná bych za to dala celému třetímu dílu 4*, ale protože se jedná o Lisbeth, tak prostě nemůžu jinak, než dát plný počet) dostává děj konečně spád, tedy pak už rychle zjišťujete, kdo a jak je zainteresován, kdo a jak moc je ohrožen, kdo a nakolik může Lisbeth pomoci, nebo naopak ublížit. Takže vše spěje k předem tušenému závěru (není neznámo, že předchozí dva díly i tento končí pozitivně), což se mi na Larssonově trilogii (jakoby navzdory tomu, že jde vlastně o detektivku, i když jen trochu) líbí a opravdu mě to baví, už jenom proto, že ten šokující obraz nekompromisně odhalující tíživou švédskou zákulisní realitu, díky které při čtení sotva dýcháte, trochu rozbíjí, uklidňuje tak emoce, abyste pak mohli zjistit (s mírným ulehčením), že nějaká ta spravedlnost (i když relativní, protože každý si pod ní nejspíš představíme něco trochu možná i víc odlišného) se po světě ještě potuluje!
Jsem vážně ráda, že Lisbeth opouštím s jiskřičkou pozitivního v duši, totiž, že vážně funguje staré známé – co tě nezabije, to tě posílí!

122 19.04.2022

Život rozcupovaný na kusy, rozoraná cesta, žádný cíl!
Ztráta schopnosti konat!
Člověk nepotřebující záruku vítězství, ale MOŽNOST, jednat.
Ruce spoutané za zády, tak jde vstříc zkáze.
Ruce v řetězech, a přesto – jde dál!

„Se světem není něco v pořádku,“ prohlásil. „Odjakživa. Akorát to nikdy nikdo nepojmenoval ani nevysvětlil.“

Až se o to ve víc jak 1000 stran dlouhém příběhu pokusila Ayn Randová, zastánkyně laissez-fair kapitalismu („volná ruka trhu“) a duchovní představitelka tzv. objektivistického hnutí.
O příběhu samotném toho moc nepovím (tohle si opravdu každý musí přečíst sám), jen snad, že se pro mě jednalo o doslova nervy drásající čtení, zkuste si totiž číst 1000 stran, kdy máte potřebu o každé druhé větě s autorkou buď polemizovat nebo zuřivě diskutovat (vznikla by tak možná pěkná 50ti stránková seminární práce, to ale není cílem komentářů zde na DK, takže pryč od zuřivé polemiky zpět k rozsahem i zdejším účelem omezenému komentáři určenému výhradně čtenářům).

Tak, abych to shrnula, vězte, že všichni lidé mají rozum! Opravdu všichni .
Naštěstí ale, podle Ayn Randové, existence existuje nezávisle na něm!
Tedy, realita tu byla už před tím, než člověk získal vědomí, a bude tu i po něm.
Rozum pak máme k tomu, abychom poznávali svět, ovšem pouze na takové té pojmové úrovni, kde se navíc naše omezené poznání dopouští úplně běžně dost četných omylů. Díky našemu rozumu si tak všechny nabyté poznatky (i ty, o kterých ani netušíme, že jsou omylem) uspořádáme pěkně do nějakého (pro nás) bezrozporného hierarchického systému, který pak považujeme (pro sebe) za určitý světa řád – díky němu se domníváme, že lépe pochopíme funkci všech objektů, které nás obklopují, přidělili jsme jim tak totiž určitou hodnotu, což nám pak zase pomáhá orientovat se ve všech možných nastalých situacích, reagovat na ně a jednat (až na to, a na to bychom neměli zapomínat, že na vstupu je náš systém plný omylů o kterých ovšem nemáme ani potuchy).
Abychom to zkrátili, ty pak vedou k tomu, že si vytvoříme naprosto nevhodný systém morálky! … a že jich historie, a bohužel i tak aktuální současnost, je požehnaně plná.

Jak vidíte, přijmout „rozum“ jako základnu pro vytvoření si reality má svá úskalí – a samozřejmě, dalekosáhlé následky, jenže odmítnout ho, taky nejde! Podle paní Randové byste tak totiž sklouzli k iracionalitě a mysticismu – tedy odtržení od přírody a k velebení zhoubné fikce namísto skutečnosti.
Pro Ayn Randovou má rozum prostě velký význam, ovšem v trochu jiném smyslu, než jak je možná běžně chápaný, či přijímaný (proto také z jejích myšlenek vzešel celý filozofický proud), takže než začnete číst, možná není od věci uvědomit si, jak to Ayn vlastně myslí ...
Rozum může udělat chybu, ale realitu to nijak nezmění, rozum totiž pro ni není rozhodující – jediné co dělá je, že skládá věci dohromady a přiřazuje jim hodnoty.

A jak se s takovým systémem hodnot, který neodpovídá realitě, vypořádat?
To je otázka za všechny prachy – v Atlasově vzpouře se právě o takovou odpověď Ayn pokusila.
Odvyprávěla tak příběh o člověku – jako potenciálně racionálním individualistovi, poznávajícím zákony přírody a svou prací formujícím své okolí (samozřejmě ve svůj prospěch) …

„Abychom mohli pochopit, co máme chtít, musíme pochopit, jací jsme.“

Před očima vám tak doslova vyvstane „zářivá vize člověka“ coby racionální bytosti, jež tvrdě využívá svůj dar – myšlenky …

„Myšlenka je nástroj, jehož prostřednictvím se člověk rozhoduje.“ ...
ovšem nezapomínejte přitom, že není jen cílem, ale i cestou k němu!

„Byl to boj, ve kterém nezbývá než tlouct hlavou o hluchou zeď, o zeď z toho nejzvukotěsnějšího materiálu – lhostejnosti.“

Živoucí síla vyprchala, zbyl jen pocit nesmírné, nevypověditelné zrady, o to strašlivější … když netušíte, co vlastně bylo zrazeno!

„Ale slečno Taggartová, kdo dneska ví, co je pravda?“

103 28.03.2022

Krása v utrpení,
naběhlé žily, tepající spánky,
všechno strašně bolí,
ždímáš z těla všechno, do poslední kapky …

Vydržíš všechno, stokrát, tisíckrát, mechanické pohyby, a pořád nejsi dost dobrá, snažíš se víc a pořád nic!
Vidíš se? … svůj obraz na padrť, roztříštěná identita.
Seberou ti sebevědomí, seberou ti osobnost, jsi výkonná robotická hračka, a přece toužíš … být vyvolená!
Třeseš se, cloumá to s tebou, ten obraz tvého neexistujícího života … a stejně znovu jdeš a stoupneš si před to zrcadlo a je v tom tolik naděje, tolik očekávání!

Řeknu vám tedy, že Miřenka Čechová opravdu pořádně „kopla do vosího hnízda“! Knížkou, kterou si (dle jejích vlastních slov) „najednou kdekdo bral osobně“!
Sama říká, že to není autobiografie, ale přesto se v ní odráží její cesta k baletu, kromě toho ale taky hodně uvolněná 90-tá léta, a i to je tedy pěkný nářez! (90-tky jsou fakticky výraznou kulisou! :-).
Miřenka tak nastavila takové to pomyslné zrcadlo … a to nejen sobě, ale celému tomuto art sportu? Obraz, který jste tak mohli na chvíli zahlédnout … pak roztříštila na padrť.

Bylo to vážně pořádně drsné vyprávění, ač čtenářsky přívětivé a vyprávěné s nadhledem, v podtextu jste stejně stále cítili tu krutost a bolest, která provází každou baletku, cítili jste to pokrytectví ve všeobecně rozšířené domněnce, že „vstupenka do VIP komunity vysokého umění může vést jen skrze ně, skrze utrpení, a že jen nezájem až krutost bez špetky povzbuzení vás zocelí“, že teprve potom dostanete šanci – dát se cestou k úspěchu.

„Prsa vám nesmí narůst, z bot vyléváte krev. Balet je nemilosrdně krutý …“

Jenže, jak říká Miřenka v jednom z rozhovorů (které jsem si po přečtení této knížky na webu našla, protože jsem o ní chtěla vědět víc) … „tohle není jediná cesta k úspěchu“!
Mimochodem, dále v tom rozhovoru také říká, že se návyků z klasického baletu – celkového napětí při držení těla anebo postoje vycházejícího z vytočených kyčlí (myslím, že nejen mnozí fyzioterapeuti se možná chytají za hlavu) – dlouho zbavovala.
A ještě dodává, že pro ni samotnou byl na škole nejhorší nezájem pedagogů, kteří své studenty nikdy nepovzbudili. I v tomto směru se totiž balet tak strašně moc liší od vrcholového sportu, protože trenér, když koučuje svého svěřence, je to daleko osobnější.

Tak toto bylo hodně zajímavé čtení o tom, jak se stát „expertem na výrobky proti bolesti“.

108 18.03.2022

„vždycky jsem měla pocit, že existuje nějaký doma, pelíšek, kde je teploučko a známo a je tam dobře“

Bárka se celý svůj dosavadní život snaží vystačit si sama, nemá totiž kolem sebe hejno kamarádek a ani je nijak nevyhledává, navíc, její nejlepší kámoškou je její babička, ta ale právě zemřela a tak Bárka tak nějak neví co se svým životem.

Už dávno nejsem cílovou skupinou pro četbu dívčích románů (a vlastně ani dřív jsem je příliš nevyhledávala), na Markétu Lukáškovou jsem tak narazila více méně náhodou při takovém osobním průzkumu současných českých autorů (za pomoci DK). Takže takhle nějak jsem se seznámila s Bárkou a její babičkou Miladou.

Bára je poměrně vtipná, dost sebekritická, a k svému okolí a vlastně celému světu neskonale sarkastická, mladá žena. A babička? Ta je prostě pro Bárku ta nejlepší babička, zvlášť když máma se moc nepovedla.
Musím říct, že Bárka mi teda zrovna příliš k srdci nepřirostla a dvakrát sympatická mi nebyla, a to i když to vezmu čtenářskou optikou jejího (a ne mého) věku, a i přesto, že období, které právě prožívala, po odchodu své babičky, pro ní bylo emotivně velmi náročné, přesto přese všechno mi u ní přišlo vše „příliš“ – příliš ironická, příliš sarkastická, příliš kritická, a tak nějak neustále jakoby v opozici (proti všem, ale hlavně proti sobě samé), vzbuzovala tak dojem málo empatické (vůči ostatním), příliš naivní (vůči sobě) a životní entuziasmus postrádající slečny …

„Má cenu přemýšlet o tom, co bude?“
„Má cenu bát se toho, co bude?“
„No nemá, život stejně jde, jak chce.“ ………………….. tak to je Bárka.

„když si vzpomenu, co všechno jsem v životě zbytečně řešila“ …………… a to je Milada,
Bárčina zemřelá babička, která se s tím, že už je po smrti nějak nemůže ztotožnit :-), a tak dál „řeší“, co by vůbec řešit nemusela (zvlášť z toho prostoru bezčasí, kde se právě nachází) … mimochodem právě tahle rovina příběhu mi přišla nejvtipnější a nejzajímavější, každopádně to byl nápad, který si zasloužil většinu mých hvězdiček z hodnocení, pokud k tomu ještě přidáme příjemnou lehkost a nadhled s jakým autorka příběh pojala, dohromady to je za mile nostalgické 3*.

PS: Víš co, Báro, možná občas trochu víc než sebe poslouchej i ostatní, co ti říkají, zkus trochu trénovat empatii … a brzdi svou fantazii :-) …

„Pleteš se, to jsou věci, co si vytváříš v hlavě. Z mýho slova si vytvoříš příběh, tisíc domněnek a závěrů a mě nenecháš se obhájit, nic. A pak prostě vypadneš po nějakým svým pseudodramatu, který se mě týkalo, ale rozhodně jsem se na něm nepodílel.“
…
„Jenže já nemám náladu se obhajovat.“

Víš co, Báro, zkus to, vážně to občas zkus a na tom cynismu ... trochu zapracuj :-).

100 16.03.2022

„Náhody neexistují, od toho nemínil ustoupit.“

Tak podívejte, náš problém není žádná vědecká fantastika … a přesto, zcela nepochopitelně a nepřirozeně tu máme „dvojjediného živého mrtvého“, jenže, co s tím, když jste přesvědčení, že „náhody nejsou, poněvadž naše životy jsou vpleteny do jakési neuchopitelné a nepochopitelné sítě, kde všechno souvisí se vším a jen klíč k těm souvislostem chybí“. Milý profesor Jurášek se prostě musí pustit po vlastních stopách … po stopách svého svědomí, aby zjistil, že … „Každý svého štěstí strůjcem.“

Páně Čepelkovu krátkou (tak akorát, aby nezačala nudit) novelu jsem si opravdu užila, mám totiž ráda jeho češtinu, sedí mi a je mi příjemná na čtení, a samozřejmě, bavil mě i příběh té nejzapeklitější záhady páně Juráškovy existence …

„Stál (totiž) před dvěma možnostmi navzájem se vylučujícícími.“

Pan Čepelka tak milému panu profesorovi vložil do úst (tedy hlavně do hlavy, protože příběh je hlavně o tom, co si milý Jurečka myslí) skoro filozofické otázky o „bytí“, skoro psychologické úvahy o „svědomí“ a zároveň smysl pro humor, tudíž jeho postřehy, komentující tu neuvěřitelnou událost i sentimentální vzpomínky, do nichž se hrouží v naději, že získá odpovědi, nepostrádají vtip a nadhled … obyčejných životních mouder  …

„Čas teče, člověk se nemá nikam vracet.“

„Pomyslels někdy, jak bys žil, kdybys mohl být na světě ve dvou, možná ve třech vydáních?“

„Naše životy se skládají ze samých neuvěřitelností a přece je žijeme.“

A nakonec … „Všechno je nejisté.“ …. obzvláště naše vnitřní cesty a zákruty :-).

83 09.03.2022

Partnerské, milenecké, rodinné i přátelské vztahy, všemožné zvraty v osobním životě, které zahrnují mj. těhotenství, nevěru, nemoc, rozpad rodiny, odcizení, nebo třeba krizi středního věku – to jsou Bábovky – příběhy 12ti žen, které se, jak záhy zjistíte, vzájemně proplétají (jedna udržuje milenecký vztah s mužem druhé, tak zas vypráví příběh ze svého úhlu pohledu, atd., atd.), a tak tvoří příběh jeden, který vás nutí udržet si pozornost.
Každá z žen (hlavních hrdinek) tedy vypráví příběh z toho svého zorného úhlu - manželky, milenky, matky, či dcery – vždy záleží na dané situaci, daném kontextu, i ty se ovšem mění a situace se tak porůznu komplikují, navíc, lži, intriky, polopravdy či různá zatajování uvádí většinu ze situací do různě komických, až spíš absurdních poloh.
Nečekejte ale žádné extra hluboce prožité emoce, uvědoměné či neuvědoměné životní pravdy, protože takové ambice, řekla bych, Bábovky úplně nemají, spíš se úspěšně řadí do linie (lehké) odpočinkové četby (nejen) pro ženy, jejímž cílem je více méně zábavnou formou ukázat na pokrytectví ve vztazích, a tak porůznu na každodenní životní problémy.
Ovšem pozor … humorné čtení to zas není! Vztahy, o kterých budete v Bábovkách číst, totiž spíš nefungují, navíc, každé z těch žen, vždycky NĚCO chybí – něco, co naopak jiná zase třeba má, a tak jedné chybí peníze, druhé city, třetí má moc pozornosti, čtvrtá naopak málo, a tak dále a dále … životem tak všechny! zúčastněné provází pocity nějaké vnitřní rozepře – pocity špatného rozhodnutí, které je potřeba nějak odčinit k získání vnitřního klidu.

Bábovky Radky Třeštíkové rozhodně neurazí, ale ani nenadchnou, více méně jsem dostala, to, co má zvědavost očekávala (před časem jsem zkusila Patrika Hartla, a tak jsem si chtěla doplnit zkušenost i s další autorkou podobné literatury), tedy knihu z takové té „viewegovské“ linie, a to prosím nechápejte jako nějaké hanlivé označení (pan Viewegh prokázal, že umí napsat výborný román a některé jeho tituly si zaslouží uznání, jiné ale méně a některé vůbec), spíš, že se jedná o lehké čtivo, či komerčně úspěšné tituly, a tak je potřeba je i brát.

108 01.03.2022

„Z výše velkého okna naší knihovny pozoroval markýz ze Sioraku a rytíř La Surie … přípravy zjihlým, pobaveným zrakem. „Hrabě,“ zvolal La Surie, „podobáte se kapitánovi, kterého čeká inspekce generálplukovníka!“ „Než o to právě jde!“ dodal můj otec s jemným smíchem. „A sázím se, že stejně jako ten generálplukovník najde paní z Guise přes všechnu vaši péči ještě něco k pohanění, buď na mužstvu, nebo na kapitánovi.“ „Pane otče!“ křičel jsem otáčeje se s nohou již na stupátku, „smilujte se a už nic nedodávejte: vyděsíte mne!“ „No tak odvahu, synu, odvahu!“ smál se otec ještě více. Nemýlil se.“

Milý Petře, Vaše spanilá čtenářka Vám zůstává věrná, navzdory tomu, že mne Vy a předtím Váš otec, vláčíte hrubě neupravenými cestami napříč Francií, v drkotajících kočárech, třesouc se zimou a chladem, už dlouhých 9. dílů Vaší rodinné ságy, i přesto jsem stále dychtivá poslouchat dál. Tu malou zlomyslnost, úvodní citát, mi odpusťte, ostatně, Vaše předobrá kmotřička, paní z Guise, už se jistě postará, aby všechny ty drobnosti a mírné nedostatky, nezůstaly smlčeny :-).
S převelikou netrpělivostí jsem očekávala, kdy si na mne uděláte zase chvilku času a začnete opět vyprávět. Přiznávám, s neskrývanou dychtivostí jsem naslouchala příběhu krále Francie (a tedy velkých dějin), soucítila s ním, když v tak převelice mladém věku musel čelit mnohým strastem s vládnutím v zemi hrubě poškozené jeho chamtivou a zlostnou matkou z rodu Medici, která ještě, jak se domnívám, neřekla své úplně poslední slovo, a zrovna tak, když musel čelit neméně velkým strastem v manželství s Annou Rakouskou (představujíc ona pro něj nemilované, ba přímo nenáviděné, Španělsko), ale abych se přiznala, nejdychtivěji jsem naslouchala příběhu Vašemu, rodinnému. Vy, Siorakové, se ve zdraví a dobré duševní kondici dožíváte opravdu úctyhodného věku, jak jen potvrzuje Váš nezlomný prapředek baron z Mespechu, tudíž je mi příslibem ještě mnohé další putování, třebas po Vašem nově získaném panství v Orbieu, kde jsou cesty opravdu nanejvýš hrubě zanedbané (věřím, že při správné Vaší péči o panství, se mohu brzo těšit cestám poněkud klidnějším, však Vám Váš otec stále stojí s dobrou radou a pomocnou rukou po boku). A věřte mi, Petře, pokud mohu posoudit, že si vedete věru dobře, ve své kariéře, i u královského dvora, stojíte věrně po králově boku, obratný slovem i činem, jak v králových službách, tak ve svých soukromých záležitostech.
Jen na dámy, hlavně ty nestoudnice ode dvora, si dejte trochu víc pozor, však jsem si všimla, že mnohé z nich po Vás mrskají očkem, a jak říká Vaše předobrá kmotřička, paní z Guise …
„Nerozumíte ani za mák ženám …! Ostatně jak byste mohl, když zůstáváte uvězněn pod baldachýnem té své Němky! Doneslo se mi dokonce, že jste jí věrný! Je to pravda?“ „Takřka.“
„Jak žalostné!“
„Madame, nemůžete vytýkat zároveň vévodovi z Chevreuse, že běhá za ženskými sukněmi, a mně, že tak nečiním.“
„Nic vám nevytýkám, pane, leda to, že by vám dělalo větší čest a víc by odpovídalo vašemu postavení, kdybyste byl milencem některé vysoce urozené dámy francouzského dvora. Znám mnohé, kteréž k vám vzhlížejí nyvým okem, víte o tom?“

… nejspíš to s Vámi myslí, Petře, dobře, zmítaná tisícerými zlomyslnostmi a životními strastmi, blížícími se zoufalství, a ... především mateřskou láskou :-) ...

„Moje utrpení se netýká těla,“ povzdychla si, „ale srdce.

Tak se držte, Petře, ráda Vás na té cestě budu provázet i nadále, a vězte, že se určitě zase brzy potkáme!

PS: i pro tentokrát bych nerada zapomněla na známého kardinála Richelieu, už před časem jsem si na něj, díky Vám, mírně popravila mínění, totiž, možná něco do sebe má jeho výrok, který cituje ve svých Pamětech …
„… bylť jsem nakloněn pomalým, bezpečným cestičkám diplomacie, nikoli rozmarům a fanfarónství“.

PPS: nečekala jsem, že zrovna v těchto dnech nabude na aktuálnosti.

98 24.02.2022

Třídní sraz se začíná v baru Krásný ztráty v šest hodin …

… na pořadu dne je vyprávění – situační komedie o životních eskapádách 4 kamarádů ze střední, kteří i přesto, že už dávno ne šestnáctiletí puberťáci, stále neví co se svým životem, navzdory tomu, že už by to nejspíš dávno vědět měli (tak třeba takový Prvok s jeho 3, vlastně už skoro 4, dětmi).

A protože výše uvedené setkání je ke zpytování vlastních životních úspěchů i proher přivedlo, odstartoval se tak sled událostí, které nabraly tempo a spád rychle se blížící kalamity …

„Myslíte, že byste třeba měli dost odvahy vysvlíknout se veřejně do naha?“

Byla to jen obyčejná zvědavost, jak se milí páni s danou situací vypořádají, která mě pak přinutila číst dál …

„A když dejme tomu (dotyčný) do pěti minut nezareaguje, je sráč.“

A pak se začnou dít věci … ty humorné věci, o kterých tahle knížka je především … sled událostí a situací, v nichž četnost používaných vulgarismů (jako např. – volím ty z textu mírnější – „zmrd, kurva, sráč) podle mě dost překročila hranici vtipnosti, nejde tak ani o výrazy samy, nevadí mi ani mě nijak nepohoršují, ale prostě mě začaly nudit.
Nenáročná oddechovka, do které spadají příběhy Patrika Hartla, jejímž cílem je nejspíš čtenáře jen obyčejně pobavit (když se to povede, pak klidně dám 5* - třeba Malý pražský erotikon si mě získal) musí být svižná (což příběh za mě splňuje) a vtipná (jenže mě to až na pár okamžiků neupoutalo) … ovšem právě díky nim (hořko-sladkým, banálním a přesto dovedně spleteným) stálo za to číst dál …

„Dokázali byste třeba aspoň jeden den říkat všem lidem, se kterýma se potkáte, jenom to, co si opravdu myslíte?“

„Zrovna ty jsi v šestnácti opovrhoval každým, kdo neměl odvahu říct, co si myslí.“

„Myslíte, že kdybysme zkusili vylézt zase na Petřínskou rozhlednu, cejtili bysme se líp?“
…
„A jsou pravdivé teorie, že IT společnosti, které vytvářejí bezpečnostní aplikace, zároveň taky platí hackery, kteří ve vhodný okamžik dané programy napadají? Aby přesvědčili trh, že jsou zastaralé a že musí být nahrazeny novými?“

Na závěr, jedno z „mouder“, které bych i podepsala :-) …

„Ještěže člověk nikdy neví, co ho čeká. . .“

112 23.02.2022

Nicota – představa, že život vzniká z temnoty, z pranoci, která končí, když se objeví světlo, které probudí život, stojí, jako mytologický motiv, na počátku tohoto příběhu … v ní – v nicotě – chaosu - je obsažený celý budoucí vesmír.
NIC není definitivní, vše je v pohybu a neustále se mění, a pohádkový Nekonečný příběh, čtený dospěláckýma očima, se rázem stává lehce existenciálním (prostě mírně filozofickým) příběhem.

Mám ráda Nekonečný příběh, to nadčasové vyprávění o pohádkově-mýtickém boji dobra a zla … s existenciálně vystavěným tajemnem (světem Fantázie) postaveným do protikladu k životní realitě.
Zlo, tu dostalo konkrétní podobu – Nicota pohlcuje říši fantazie, a děje se tak proto, protože my, lidé vně, tedy ti ze světa „mimo knihu“, přestáváme vymýšlet příběhy, ale hlavně, přestáváme v ně věřit!
A to je chvíle, kdy přicházejí takové „zvláštní“ otázky, kdy pohádkové čtení přestává být tak úplně pohádkovým a dostává právě onen filozofický nádech (vědomý záměr, otázky významu a smyslu, či příčinnosti se úplně nabízejí :-) …
Jestlipak třeba to, že teď právě čtu, souvisí s příběhem?
Nebo, jestlipak byl příběh v knize už před tím?
Anebo, se všechno děje, jen proto, že o tom čtu?

Začíná se cesta velkého hledání – cesta dobrodružná, na které se potkáte s mnoha pohádkovými bytostmi, najdete tu přátelé (řeč je samozřejmě hlavně o chlapci Atrejovi a šťastném draku Falkovi) … je to cesta plná nebezpečí, které číhá na každém kroku, ale ještě daleko víc uvnitř, v mysli, protože ve chvíli, kdy přestáváte myslet na „lidský svět“, kdy vás nadobro pohltí „jiná realita“, se únik do fantazie stává dost nebezpečným!
Fantazie totiž už započala proces vytvoření nového života – utvářeného čistě Bastiánovými přáními (díky čemuž je stvořen třeba noční les, barevná poušť, nebo nejhrozivější bytost Fantázie lev Graógramán, či stříbrné město Amargánth), jenže právě s tímto procesem přichází to nejděsivější, co v knížce najdete (a není to lev), ale zjištění, že fantazie nemá hranic!
Bastián to bude mít zatraceně těžké.
Mýtický svět je totiž světem cyklickým kde se lehce může stát, že zpět do reality všedních dnů, nemůžete, nebo nechcete, najít cestu.
Bastiánovi proto držte palce, aby si vzpomněl … na svou minulost, protože teprve pak bude chtít k ní i svou budoucnost … v lidském světě :-).

109 17.02.2022