alef komentáře u knih

Malý vrabčák přiskákal z ulice,
a pak roztáhl křídla, a vzlétl,
vysoko, - až se zrodila hvězda.

Zpívala o lásce i bolesti,
obojí pocítila na vlastní kůži,
city byly důležitou součástí jejího života.

Byla přirozená a opravdová,
to proto se lidé do příběhů o ztrátě, osamělosti a lásce,
o nichž ve svých písních vyprávěla,
tak snadno vcítili.

Sama dobře poznala brutalitu života,
proto ji potlesk a uznání přiváděly k extázi,
bylo to dokonalé štěstí,
to proto musela zpívat,
aby zakusila lásku.

Z hloubi její duše se šířila záře,
která ji protékala žilami.
Byla dokonalá!
A věděla, že se se svým šansonem,
dotýká srdcí svých posluchačů.

„A melodie dokázaly mnohem víc …“

Je to škoda, že příběh mademoisele Piaf klouže jen po povrchu, že hudba („láska, která vyvěrá přímo ze srdce“) je jen kulisou, pro milostný příběh, vystřižený z Edithiina života. I tak to ale není vůbec špatný příběh, byl to autorčin záměr, a jiné ambice příběh nejspíš ani neměl, než vyprávět o krátkém Edithiině životním úseku, a o místech, kde se potulovali známí pařížští štamgasti, jako Toulouse-Lautrec, Zola nebo Monet, tak známých, jako Moulin Rouge, nebo tradiční, trochu staromódní, a přesto neskutečně živá pařížská restaurace La Bonue Franquete, kde, můžete si být jistí, určitě narazíte, právě na Edith a její bujarou společnost.
Životní příběh mademoisele Piaf není příliš veselý, vzešlý z ulice, a pak ani v záři reflektorů, to jsem z tohoto příběhu pochopila celkem jasně, i když vypráví jen o krátkém tíživém poválečném období, kdy životní podmínky byly všeobecně hodně těžké, každopádně mě pobídl, abych si o této skvělé šansoniérce ještě něco dalšího přečetla, a dozvěděla se víc, řekněme z lepších zdrojů, o jejím životním osudu, takže se určitě poohlédnu po dalších knižních titulech.
Přesto jsem si tento příběh užila, pokud nic jiného neočekáváte, je to příjemné, lehké odpočinkové čtení, a na to se tato knížka perfektně hodí, jako bonus se nakonec i sem tam něco dozvíte (střípky ze života jedné opravdové star, a to tom nemůže být pochyb).

„Skrze cáry mlhy způsobené alkoholovým opojením, které táhly jejím mozkem, pochopila, že stojí před velkým debutem.“

„Odpověděl na její úsměv neskrývaným obdivem.“

92 21.10.2022

„Poněvadž mě otec zůstavil zámožného, a protože jsem měl chuť k cestování a dobrodružství, vzdal jsem se na nějakou dobu všeho snažení po všemohoucím dolaru a stal jsem se těkavým poutníkem na tváři země.“

A tak se začíná další dobrodružná cesta do hlubin země, jež podnikne zdatný inženýr, výkvět tehdejší technické elity v té nejčerstvější a nejsvobodnější zemi tehdejšího světa tam za velkou louží (jako bych četla další z Verneových románů, což se mi vlastně líbilo).

Takže nezbývá už než se spolu s hlavním hrdinou vydat do tajuplných zemských hlubin …
„O něco hlouběji po levé straně bylo obrovské údolí, které prozrazovalo mému úžaslému oku nezvratné důkazy umění a vzdělanosti. Byla tam pole, pokrytá podivnými rostlinami, nepodobnými žádným, které jsem znal na zemi. Jejich barva nebyla zelená, nýbrž spíše tupě olověná nebo zlatěrudá.“

… a objevit spolu s ním velkolepou lidskou rasu (na rozdíl od té verneovské výpravy, tato se zdá o dost „nadřazená“ té naší, a to ve všech směrech) …

„jejich velkolepější vzezření … mně vnucovaly nevýslovný pocit hrůzy. Přes to však byl každý jejich obličej klidný a mírný, ba ve svém výrazu i laskavý. A ku podivu, zdála se mi, že právě v onom klidu a v oné blahosklonnosti je obsažena ona bázeń.“

… a tak se zároveň dozvědět něco i o té naší, pozemské, jejíž nejnovější počin, demokracie se najednou nezdá až tak dokonalým posledním a nejlepším stádiem našeho vývoje …

„že jsem neučinil onoho příznivého dojmu, který jsem očekával, vychvaloval jsem svůj námět a zdržoval jsem se u výtečnosti demokratických zřízení, u šíření klidného štěstí vládou stran a u způsobu, kterým propagují toto štěstí v celé obci, dávajíce přednost při udílení moci a dosažení cti nejnižším občanům, pokud se týká majetku a vzdělání“.

Abych pravdu řekla, tak mě Bulwerův sci-fi příběh (vydaný 1922) o vysoce kulturním lidském pokolení z dob ranného úsvitu naší planety jež se díky násilným převratům dostalo do podzemí …

„podle chronologie tohoto národa u porovnání s chronologií Newtonovou musilo se tak státi mnoho tisíc let před dobou, ve které žil Noe“

… okamžitě zaujal, archaický jazyk, který se mi (díky pravidelným návratům k verneovkám) dobře četl, filozofický přesah (a to v mnoha ohledech), člověk pozemský sesazený ze svého piedestalu …

„Tato slova mne potají mrzela a poněvadž jsem měl příležitost ve svém praktickém životě bystřiti svého ducha, af již doma nebo na cestách, nemohl jsem připustiti, že by orgány mého mozku mohly snad býti tupější než mozky lidí, kteří žili po celý svůj věk při světle lamp. Ale zatím, když jsem takto přemýšlel, ukázala Zí klidně svým ukazováčkem na moje čelo a uspala mne.“

… náš pan inženýr, považuje se za pána tvorstva, a veškerého jeho vědění, si nejspíš při pádu z těch intelektuálních výšin, kde se viděl, asi přeci jen trochu natloukl :-).

Alternativní historii podzemního lidu a jejich tajemství (mimořádného vývoje) má autor opravdu dobře zpracovanou, promyšlenou do detailů, společenský řád a jeho zákonitosti (vč. třeba genderového uspořádání), vědecký pokrok (bez něhož by lidská rasa v podzemí nepřežila), filozofické směřování, jazyk, morálka (vč. vztahu k ostatním podzemským tvorům) a s tím související, tajemná síla vril – přírodní jev, tajemná energie, éterická síla, mýtus, či kosmická síla … vesmírná univerzální energie?

„Vril, je základem všech přírodních sil a účinků! Zee se mě zeptala, zda naši učenci vědí o tom, že vrilem lze dokonce ovlivňovat schopnosti mozku a dostat je nad oblast obvyklého bdělého vědomí. Lze prý i přenášet myšlenky jedné osoby do mozku jiné, což umožňuje bleskurychlé dorozumění.“
…
„Pochopil jsem Zeeina slova tak, že pokud je toto fluidum správně používáno, je možné jím silně ovlivňovat cokoliv v přírodě, ať živé či neživé.“ Nemám důvod jejím prohlášením nedůvěřovat.“

Jj, to že hmota není nic pasivního a nehybného, vlastně, že nic ve vesmíru není pasivní a nehybné, zdá se, že tento podzemní lid to věděl už mnohem, mnohem dřív než my, „páni tvorstva“ na povrchu zemském :-).

Čtenáři utopických románů, sci-fi a dobrodružných verneovek si tento příběh (z první poloviny minulého století) určitě užijí, vřele doporučuji.

89 14.10.2022

„Příval, který se provalil … byl nesmírný.“

Příval vulgarity, který se strhl na první stránce, a valil se jako hluboký špinavý veletok skrze další stránky až k té poslední, byl nesmírný.
Příval lásky, který se valil jako smrdutý hnijící proud uprostřed toho štiplavě páchnoucího toku nelásky, byl ohromující.
Břehy této řeky lemovaly netečnost okolí, patologicky drsná ruská nátura (o čemž se historicky neustále přesvědčujeme), a nesmírná bolest tragického osudu.

Nesmála jsem se, když jsem četla, jak řve babička na svého vnuka: … „Ty smradlavý, páchnoucí, prokletý, nenáviděný hajzle! … Budeš žrát, až dostaneš žrát!“.
Vlastně ani, když jsem našla, co knížka slibovala podle anotace, tedy černý humor a nadsázku, jenže ta tragika smutného příběhu malého Saši, neodpustitelné chování celé té rodiny, jejich drastický osud, to vše mělo hodně navrch, zvlášť když k tomu ještě přidáte na pozadí se odehrávající příběh druhý, o ruské povaze (alespoň tak jsem to vnímala) plné hněvu, psychického i fyzického strádání, a touhy po lepším životě děj se co děj, tak z toho spíš mrazí.

„Zas to máš blbě? … Ty dobytku!“
…
„Babi. Babičenko, co je s tebou? Ty mě vůbec nevidíš?
„Přivedls mě k šílenství … tupče!“
…
a „Nitka lásky se přetrhla.“

90 12.10.2022

Skandálně přímočarý jazyk,
takový, který v literatuře doby vzniku příběhu lady Chatterleyové, prostě neexistoval,
takový, kterým by se dalo hovořit o věcech, o kterých se prostě na veřejnosti ve 20., 30. letech nehovořilo,
takový, který navíc umožnil těm „nepřípustným“ slovům znít … skoro čistě a něžně,
tak přesně to je to, co se mi na buřičsky inovativní cestě, kterou se Lawrence vydal (jak byl nesčetněkrát osočován), nejvíc líbilo.

Samotný příběh kosmopolitní a přitom zároveň ve své podstatě provinciální paničky, lady Chatterleyové pak už je jen mírně pikantní (dnes už rozhodně ne skandální), příjemně čtivou love story, a není to myšleno nijak hanlivě, mně se to totiž vlastně (ač literaturu tohoto typu moc nečtu) líbilo … vlastně se mi příběh o tom, že „do budoucnosti nevede žádná hladká silnice (a) místo toho obcházíme nebo přelézáme překážky (a) ... musíme žít bez ohledu na to, kolik obloh se nám zhroutilo“, opravdu líbil, najdete v něm vášeň, vzrušení, i sex, … jako životodárnou přírodní sílu, jako fascinující propojení s přírodními silami.
Nejvíc mě asi fascinovaly (a ty 4* jsou za ně) všechny ty vzájemně propojené expresivní popisy /smyslového vzrušení, přírody a citových pohnutek, vnitřních pocitů/ přišly mně (skoro) dokonalé, rozhodně jsou autorovou silnou stránkou …

„Zmocnilo se jí divné, malátné roztoužení, nějaká nespokojenost …“
…
„Po blízkém obzoru se dokola táhla mlha, duhově se třpytící mrazem a kouřem, a nahoře se klenul kousek modré oblohy, takže to působilo, jako by byli uvnitř nějaké ohrady, vždycky uvnitř.
Život vždycky jako sen nebo šílení, vždycky uvnitř ohrady.“
…
„Myslel jsem, že to mám všechno za sebou. A teď to začíná znovu.“
„Co začíná?“
„Život.“
„Život!“ opakovala ozvěnou s podivným rozechvěním.
„To je život,“ řekl. „Člověk před ním neuteče. A když před ním utíká, tak už rovnou může umřít. No, jestli se znovu musím dát rozbít, budiž!“
… „Je to prostě láska,“ prohlásila vesele.
„Ať už to slovo znamená, co chce,“ odpověděl.“
….
„L’amour avait passé par là, prošla tudy láska.“

106 12.10.2022

Je jich pět a jsou to jen krátká zastavení,
jen taková zajímavá intermezza,
a přesto bilancují životní plány a předsevzetí,
vzpomínají na dávná pohnutí mysli,
ale hlavně na okamžiky zjištění …
„Hele, díky, ale tohle není úplně můj žánr.“
které platí nejen pro hudbu.

A tak se životní plány bortí,
pohřbívají staré sny,
ožívají nová předsevzetí,
smutné myšlenky střídají bláznivé nápady,
a všemu vévodí – pocit ustrnutí –

Ishigurovy hořkosladké balady dokáží vyvolat opravdu zvláštní pocit ...

„Zvláštní úsměv, který ke mně vrhla přes místnost naprosto bezdůvodně, prostě jen tak.“
… a „najednou mi přišlo, že vidím podstatně jasněji“.

84 10.10.2022

Ač napůl faktografie, nebo možná, právě proto,
pro to studené ostří faktů (zasazených do prostředí, do určité konkrétní situace),
které dokáže pořádně tnout do živého,
je tento příběh, který paní Karin odvyprávěla, neskutečně emotivním svědectvím o době, ale především o lidech,
o osudech, které zasáhnou přímo do srdce.

Fenomén volklisty – jako temná linka – provází celým příběhem a dozvuky jsou patrné ještě mnoho let poté …
„Chlapi na šachtě říkali, že je lepší, abych nepodepsal.“

Spouštěcí mechanismus byl odjištěn, útočná rétorika, pokřivená válečná morálka a neskonale brutální nátlak si vyžádaly rozhodnutí, která nelze soudit!
... „Když nedáte dobrovolně, vezmeme si sami.“

Někteří tušili,
někteří věděli,
kdo poskytuje partyzánům úkryt, jídlo, kontakty … „nad Životicemi se začínají stahovat mračna“.

„Aspoň na hodinu, dvě, si vzít volno od války.“
… dělat, jako by žádná nebyla.
A pak stačí vteřina a je všechno zpět,
všudypřítomná hrozba … „vymění si vystrašené pohledy, ale utéct není kam.“
Záznam dětské vzpomínky přináší další úhel pohledu
… „hlavně nikde nic neříkej!“
… jenže někdy ani ta největší opatrnost nestačí!

A nad krajinou se rozprostře dusivé ticho!
„Včera na tržnici … oběsili pět chlapů.“
A oni byli nuceni přihlížet, protože pomsta gestapa je krutá.

„Bůh nás všechny ochraňuj!
Ano, tak je třeba se k tomu postavit, modlit se a robit, co je třeba.“
Tak to přeci dělají celý život,
upínat se k naději,
jenže okolnosti si vyžádají fatální změnu plánu
… „rozhodl se, během vteřiny stiskl spoušť“.

Venku začíná svítat,
vztek a touha po pomstě se rozprostřely okolím,
následuje šok, strach, … podvolení … „tu noc byla opravdu velká tma“.

Přála bych si, aby se takové knížky dostaly do škol, aby i učitelé pochopili, že dějepis nejsou letopočty, že za nimi stoji skuteční lidé se skutečnými osudy a učit se o nich, přemýšlet o jejich chybách (které historicky skoro tvrdošíjně opakujeme), postojích, důvodech pro jejich činy, možná stoji za to daleko víc, než znát časovou osu hromady nakupených letopočtů, holých fakt, za kterými si neumíme představit lidi a jejich skutky. Knížka jako je tato by to určitě mohla pomoci změnit, možná bychom pak lépe dokázali rozpoznat náznaky opakování těch událostí, které nikdo z nás opravdu netouží už nikdy zažít, a to je asi to nejdůležitější, co by nám historie (dějepis) mohla dát.

„a pak se vrátil domů … a zhroutil se“

Životickým se zhroutil celý svět, roztříštil se na milion kousků, a oni se je s ohromným úsilím snažili (a dodnes snaží) poskládat zpět – do uceleného obrazu, což je úkol vpravdě sysifovský, dá se říct nemožný, a přesto,
asi to je údělem člověka,
život rozcupovaný na kusy … znovu skládat dohromady,
rozorané cesty … znovu prošlapat!

121 05.10.2022

"jakoby škvírou mezí záclonami proklouzl dovnitř bledý stín odcházejícího dne"

"jako něžné jizvy vám v písečných dunách vašeho srdce zanechává subtilní vlny"

- pro takové věty -
- pro všudypřítomný jazz-

"aspoň hrubou představu jste si o té hudbě udělat zvládli, ne?"

- pro všechny ty imaginární svety -

"vy jste se (ale) nezatoulali do žádného imaginárního světa, ani se vám právě nezdá žádný hyperrealný sen"

- pro tu svéráznou výpověď o znepokojivých životních cestách -
- pro to, že je to stále a stále zvláštní -
- pro to přemýšlení o věcech -
" které se občas přihodí a vnitřně hluboce zneklidní"
- pro ty nejpodivnější intimní pocity - o kterých se dá vyprávět jen a jen v 1. os. jed. č., protože to je možná ten jediný způsob jak se s podivnostmi mysli vypořádat -

"hlavu máš na krku právě od toho, abys přemýšlel"

Příběhy jež nemají závěr,
podivné situace, jež zůstávají nečitelné,
tady ale všechny principy světa, nebo závěry,
nejsou důležité,
není třeba vědět,
protože důležitá je jen smetana,
lidského života.
A takhle knížka je jí plná!

Přesně tak, jak jsem u pana Murakamiho zvyklá :-) ...
... zní jako jazzové tóny, když Charlie Parker hraje bez doprovodu sólo na altsaxofon, svěží a přímé, bez dalších zbytečností...

"To už se tak občas stává, že se vám něco zdá a přitom jasně víte - tohle je sen - a cítíte zvláštní pohnutí nad tím, že je mí v mém snu přáno cítit tak svěží vůni kávy."

Tak proto!

92 02.10.2022

Báje, půl pravda, půl smyšlenka, prolínání dávné reality s fantazií,
jež ji patřičně „okoření“.
Přírodní a společenský řád tu je daný,
lidský život je zcela ovládaný rozhodnutími, která činí bozi,
přesto, hrdiny mohou být bozi i lidé,
a také polobozi, s jedním rodičem lidským a druhým božským.

I ti, jež mají nadlidskou moc, mají kupodivu také spoustu lidských potřeb,
a tak i bohy ovládají stejné radosti a starosti, jako mají lidé,
a tak i bozi se milují i nenávidí, stejně, jako lidé,
a také, bez výjimky, i oni musí vykonávat svou, předem určenou, „práci“,
být správci podsvětí, starat se o nebeskou klenbu, stát v čele vojsk a ochraňovat je,
být správcem stád, či hlavním organizátorem zábavy a veselí,
s čímž souvisí i vrchní dohled nad produkcí vína.

Všichni, a to bez rozdílu, bozi i lidé, jsou nositeli kladných i záporných lidských vlastností,
a taky většinou, jako správní hrdinové, hodně velkých ideálů.
Pro něž musí projít přetěžkými zkouškami,
překonat všechny a zvítězit nad zlem,
anebo jen obyčejnou hloupostí, nevraživostí či nenávistí,
zdolat pletichaření a intriky,
a taky, odolat mámení a svodům,
prostě platí tu, účel světí prostředky.

Díky panu Petiškovi pak můžete i vy
(spolu s vašimi dětmi, protože tato knížka je určená primárně pro ně, ale mě se tedy líbí, i jako už hodně dlouho dospělé :-) ...)
navštívit starověké jižním antickým sluncem ozářené krajiny,
a spolu s lidskými hrdiny jako Herakles, Odysseus, nebo Prométheus, či Orfeus,
potkat se se záhadnými bytostmi, podivuhodnými tvory,
ocitnout se ve víru krutých válek,
ztroskotat na moři,
učinit nevídané objevy,
ale hlavně,
poznat rozsáhlou rodinu mocných olympských bohů ,
se všemi jejich ctnostmi i slabostmi.

118 21.09.2022

V malém krámku nalezený, tajemství skrývající, do prastarých run zašifrovaný,
dokument z 16. století, výtvor islandského alchymisty, jenž na rozluštění čeká,
nakonec najde svého luštitele,
a tomu šifra vyjeví své tajemství,
spouštějíc tak vlnu událostí …
… lákajících srdce dobrodruhů.

Objevná cesta, jež sestupuje hluboko, až k jádru země, může začít!

Čeká vás tradičně verneovsky podaná, a věřte, že ač se to na první pohled vůbec nezdá, dobrodružná a strhující cesta, plná napětí a záhad …

„Po tříhodinné, namáhavé cestě byli jsme na úpatí Snaefieldu. Jakub dal znamení k zastávce; posnídali jsme. Strýc jedl za dva, bychom tím rychleji postupovali. Ale poněvadž byla zastávka určena též k odpočinku, vydali jsme se teprve za hodinu na cestu. Tři Islanďané, jež byli právě tak mlčenliví jako Bjelke, po celou cestu ni nehlesli, a jedli střídmě. Stoupali jsme po svahu Snaefieldu. Zasnězený vrchol jeho zdál se mi klamem optickým, jaké se v horách často jeví, velmi blízkým, a přece to trvalo tolik hodin, než jsme ho došli! Co zakusili jsme obtíží! Kamení smekalo se nám pod nohama a valilo se rychle jako lavina dolů.“

… čekají vás bravurně vykreslení, sympatičtí hrdinové plní entuziasmu, vč. dokonale popsaných duševních rozpoložení nebojácných dobrodruhů …

„Příští noci měl jsem úzkostné sny; zdálo se mi, že jsem ve kráteru nebo ve hlubinách zemských, zdálo se mi, že jsem byl vyvržen jako kus skály do výše.“

… čeká vás skvělý popis zemských hlubin, jež skrývají netušený poklad …

„Všecko to odehrálo se bez násilných výbuchů; trachytové hmoty nalezly si ohromný výtok, a roztavené látky vyvržené z nitra zemského šířily se bez překážky v mohutných pruzích nebo bublinatých vrstvách. V době té povstaly živce, syenity a porfyry.“

… čekají vás oživlá pravěká zvířata, prehistorická fauna, jež dorůstá monumentálních rozměrů …

„Vysoké palmovité stromy rodů nyní vyhynulých, smrky, tisy, cypřiše i thuje byly síťovitě propleteny liány. – Koberec z mechův a játrovek pokrýval půdu. … Na březích jejich rostlo stromovité kapradí jako v našich sklenících. Ale všecky tyto stromy, křoviny i byliny byly bezbarvé, poněvadž se jim nedostávalo oživujícího slunečního tepla. … Listí bez zeleni, ba i květiny, jež bujely za doby třetihorní, jsouce bez barvy i vůně, podobaly se papírovým, jež účinem vzduchu vybledly. Strýc odvážil se do obrovského lesa …“

… a čeká vás svět, v němž Verneova bujná fantazie detailně vytvořila geniální atmosféru podzemní říše …

„Stanuli jsme nepohnutě všickni užaslí. – Leč bylo zřejmo, že máme prchnouti. „Pojďte, pojďte!“ volal jsem táhna za sebou strýce, jenž poprvé tehdy mi povolil. … A nyní, když klidně o tom přemýšlím, – nyní, kdy duch můj opět nabyl rozvahy, když už několik měsícův uplynulo od nadpřirozené té příhody, co si mám mysliti? – Čemu mám věřiti? Nikoli! Holá nemožnosť! – Byl to klam smyslový, co zrak náš viděl, nestalo se to vskutku?“

A víte, co mě nejvíc na všech Verneových příbězích nejvíc baví? … ten důvěrně známý, dnes už vlastně archaický jazykový projev, na který se vždy těším, a který se mi asi nikdy neomrzí :-),
a pak to, jak nám čtenářům předkládá i ty úplně nejabsurdnější fantastické výmysly, které jeho mysl dokázala zplodit, naprosto přesvědčivě a skoro dokonale věrohodně :-) …

„Dosti! Vyslovila-li se věda, jest nám mlčeti.“

… díky tomu s dobrodruhy můžete prožít všechny jejich obavy, strach a úzkosti, ale hlavně a především, radost z objevování … takže se připravte, výprava na chladný Island může začít …

„Divy země této nejsou na povrchu, nýbrž pod ním.“

116 14.09.2022

Většinou velmi kontroverzními témata,
okořeněná navíc hromadou až perverzních situací,
ujetí hrdinové, vždy něčím vykolejení, vždy něčím poznamenaní, nezapadající,
jsou výsledkem obrovské fantazie,
jež spřádá, za přispění i mnohých vlastních životních zkušeností,
neuvěřitelné, a přitom záhadně věrohodné příběhy,
to je Irving tak, jak ho znám.

Mám ho ráda, a ráda se k němu čas od času vracím, k těm nápadně těžkým, až tíživým, příběhům, kde to nikdy hrdinové nemají lehké, a životem se protloukají všelijak, a to skoro doslova, protože ve většině příběhů hraje nějakou roli krom jiného, zápas (Irvingův celoživotní koníček a předloha), a tak se i hlavní hrdinové musí prát, musí zápasit o svoje místo ve světě, a přesvědčit o svých kvalitách.

V tomto příběhu budete svědky rozplétání … velmi složitě zauzlovaného a náročně propleteného milostného vztahu dvou manželských párů. Vlastně z toho uzle problémů není moc šancí na únik a o návratu do původního stavu, lze jen těžko uvažovat. Takže vám přihlížejícím, jak jinak než vyšinutě vyhlížející, manželské eskapádě, nezbude nic jiného než všech 158 liber problémů, které na vás autor navalí, pouze zvážit, potěžkat … a pak to závaží jednoduše upustit, je totiž spíš pro těžké váhy.

Dobrá rada na závěr zní, poslechněte anotaci, na téhle výpravě vám bude určitě dobrým průvodcem výše zmíněný smysl pro sarkasmus, ironii a autorův černý humor :-).

86 12.09.2022

Vysvětluje legitimitu politické společnosti,
z racionálního souhlasu přirozeně svobodných lidí v přirozeném stavu,
kde žijí lidé jako svobodné a nezávislé morální bytosti, kde každý má právo sebe-řízení se, a nikdo nemá právo vládnout druhým. Tak vypadá dle Locka sociální, ale stále před-politický stav.
Smyslem ustanovení politické společnosti je pak zabezpečit podmínky soužití …

(až potud, zdá se, že mají s Hobbesem, do kterého jsem se pustila v předchozím komentáři, leccos společného)
… jenže Locke to vidí jinak …

… jedná se tu totiž o podmínky čistě mírového soužití!
(což je v Lockově přirozeném stavu, tak jak si ho představuje, docela dobře možné, protože tito lidé jsou, na rozdíl od těch Hobbesových, kde je „člověk člověku vlkem“, morální bytosti, tudíž, zapomeňte na „boj všech proti všem“, na morálku, bez autority, která by ji vymáhala, a na vzdání se dobrovolně svého přirozeného práva ve prospěch suverénní, ničím neomezené moci)

Jak tedy vypadá politická koncepce dle pana Locka?

Účelem politické společnosti, a vlády, která z ní vzešla, je zajistit čistě mírové soužití – což je i podmínka pro její autoritu – vláda bude ochraňovat přirozená práva a usilovat o obecné dobro!
Tady už ovšem neplatí žádná absolutní autorita – neplníš si své povinnosti (správy svěřené) – pak si ono delegované právo společnost bere bez pardonu zpět.
Tudíž (a z historie víme, že na to vlády dost často rády zapomínají) legitimita každé vlády je omezená!
Vláda nemá právo zasahovat a porušovat přirozená práva (každého na sebe-záchovu),
a i vláda je pod mocí zákona!
(tady obzvlášť je třeba zpozornět, protože je to právě tento bod; nedávná i dávnější historie by mohly vyprávět, který se vládám, resp. jejich členům, poměrně dost často nedaří dodržet, vlastně se dá říct, že v tomto bodě Lockova koncepce vůbec nefunguje :-/ … nevím, asi lidstvu nebylo dáno na takovou společenskou smlouvu do vínku dost rozumu :-) , a v tomto případě bych řekla, že to platí opravdu globálně!

Zákon o zachování pohybu zní, „těleso, které je v pohybu se pohybuje stejnou rychlostí a stejným směrem až pokud na něj nepůsobí jiná síla.“ /Gallileo Galilei – Hobbesův současník/

I my lidé jsme součástí přírodně materiálního světa, a ten se řídí zákony mechaniky – tedy, tělesa se pohybují a vzájemně na sebe kauzálně působí – ve stejném duchu pak Hobbes, jako veskrze materialisticky založený filozof, pojal svou filozofickou vizi.

A tak je Hobbesův pojem moci motivován právě touto analogií k působení těles – „moc je dispozice účinně působit“!

A v úplně stejném duchu přistoupil i k lidským emocím (myšlenkám, činům) – „činy jsou produkovány mechanicky a spadají pod deterministické zákony“ – a tak si smyslové vnímání můžete představit jako pohyb těles směrem ke smyslovému orgánu, čímž dojde k jeho podráždění a následně vjemu; zrovna tak lze tímto způsobem vysvětlit podle Hobbese i „touhu“ – což není nic jiného než niterný pohyb směrem k objektu touhy (provázený pocity libosti, nebo nelibosti, pak můžete očekávat averzi), nebo „volbu“ – jako pohyb směrem k objektu po kterém toužíme, či „konání“ – jako pohyb k dosažení objektu touhy, a k jejímu uspokojení.
Poskládáním všech těchto premis pak Hobbes získal jednoznačný závěr – podobně, jako je základním principem pohybujícího se (materiálního) tělesa (Galileiho zákon) zachování pohybu, je „základním (a přirozeným) principem člověka zachování o ochrana jeho vlastního života“.

Podle Hobbese je tedy lidským štěstím, a přirozeností každého jedince, neustálé uspokojování svých tužeb a potřeb – tedy, pohybovat se směrem k objektu své touhy.

Odtud tedy vane vítr, pokud hledáte východiska pro Hobbesův racionální egoismus – každý jedinec přirozeně touží po uspokojení svých potřeb – a ty jsou zaměřeny čistě na jeho individuální dobro (užitek) a sebe-záchovu – a to jsou podle něj touhy, které motivují všechny naše volby a činy!

A jak že se to má s rozumem a přirozenými pudy?
Takže, vězte, že naše pudy, vášně a emoce stanovují naše objekty touhy (emoce rozhodují, po čem budeme toužit), zatímco rozum, ten ustanovuje prostředky k efektivnímu dosahovaní našich objektů touhy (najde cestičku, jak je uspokojíme), pomáhá zvažovat alternativy, jak nejlépe dosáhnout toho, po čem toužíme (nejefektivněji a s vynaložením co nejméně prostředků) – cílem je přeci sebezáchova!
Problém je, že některé lidské vášně nás lidi sice orientují k míru – jako touha po klidu, strach ze smrti, touha po pohodlném životě, po bezpečí, ale jsou tu i jiné (a ty nám jsou úplně stejně vlastní, jako ty předchozí), které nás orientují spíš úplně opačným směrem – k násilí, boji, válce … a protože jsme zaměřeni individuálně (sebezáchovně) – je přirozené (v přirozeném stavu), že se jedná o „válku všech proti všem“!
Takže, co je potřeba, abychom v takovém stavu věcí byli schopni dosáhnout svých cílů?

MOC – jako aktuální prostředek k uspokojení budoucích tužeb!
Co se totiž stane, když dva zatouží po tomtéž?
Na to pozor! Každý (je to v naší přirozenosti) má schopnost – zabít, zaútočit a fyzickou silou dosáhnout svého, nebo, pokud ji nemá, využít lsti, tedy rozumu, který poradí, s kým a proti komu se případně spolčit a tak dosáhnout svého (individuálního, sebezáchovného) cíle!

A podle toho (když tak toho Hobbese dnes čtu, až mě mrazí, jak aktuální a současné se ty jeho vize zdají), to dnes ve světě vypadá tak, jak to vypadá!
Taky vám to tak připadá, při pohledu na aktuální zpravodajství, že je „člověk člověku vlkem“? … a tedy, že naší pravou tváří, přirozeností, je bojovat „všichni proti všem“?
Že v tom našem, současném přirozeném stavu vládne přesně to, co pan Hobbes předpověděl – nedůvěřivost a nejistota – „v přirozeném stavu (totiž) nikdo není v bezpečí“ – soupeří se o hodně, o vše – o zdroje a o moc!
Problémem ovšem je, že všichni mají podobnou naději na úspěch, na uspokojení svých tužeb – a tak je výsledkem – atmosféra strachu! (kdy nejlepší obranou je útok!) … aktuálnost Hobbesových výroků si každý jistě dovodí …

… a ještě jeden dovětek si nemůžu odpustit …

„Pohrdání je znakem nedostatku moci, po které každý přirozeně touží.“ – i to máme v sobě, touhu po respektu a uznání! … výsledkem není pak nic jiného, než (a to si možná je dobré zapamatovat) že, když někoho urazíte – bude útočit! … i kdyby jen za účelem získání reputace!

„… neplatí žádné morální zákony, protože neexistuje síla (autorita), která by je vymáhala …“

… a dnešní zprávy už není třeba číst, vše bylo řečeno … už dávno!

76 09.09.2022

Citově velmi účinná shakespearovská oslava řeči!

Shakespearovské promluvy totiž nemají obdoby,
děj předestřený v širších souvislostech,
okořeněný zástupem drobných postaviček (sluhové, chůvy, měšťáci, vojáci), jež ho oživují,
ovšem,
jsou to především SLOVA, jež dokáží vyjádřit … lásku a její vášnivou nedočkavost!

… Juliinu …
"Pojď, noci ctihodná, ty vážná paní, černě oděná, a nauč mne, jak prohrávati ve hře vítězné, kde v sázce dvojí čisté panictví. Mou nezkrocenou krev, jež ve tvářích mi tepe, černým pláštěm zakukli, až plachá láska má se osmělí a všechno věrné lásky konání mít bude jen za čirou nevinnost. Pojď, noci, pojď! Romeo, pojď, dne v noci! Neb ležet budeš moci na křídlech bělejší sněhu nově padlého na týlu havrana.
Pojď, vlídná noci, pojď, láskyplná, černobrvá noci, dej mi Romea!“

… a Romeovu …
„Láska je dým, jak vzdech se rozplyne, láska je plamen, který v očích žhne …“

Příběh, kde lásku střídá nenávist, který je plný něžné lyriky i neúprosné tragiky, pranýřující ten věčný svár společenských konvencí s intimními touhami, jež se do jejich pevně sevřených hranic nevtěsnají, využívá všech dostupných prostředků, tak třeba … v podobě drsňáckého Merkuciovského humoru …

„Láska je uslintaný idiot, který s vyplazeným jazykem poskakuje po světě jak šašek a jenom kouká, do jakého otvoru by honem vlezlo to jeho poblázněné ztopořené žezlo.“

… nebo notoricky známého momentu - dramaticky nešťastné náhody – osudu!
To vše a mnoho dalšího (každý si najde to své, co ocení), to je William Shakespeare a jeho „marná lásky snaha“, pro níž v tomto dramatu vytvořil velmi intimní prostor plný smyslovosti a smyslnosti …

ROMEO:
„Jestli má ruka nevhodně a směle
znesvěcuje tvou dlaň, tu svatyni,
ať rty jsou poutníci, co uzarděle
svým něžným hříchem ten hřích odčiní.“

JULIE:
„Své ruce křivdíš, a to velice,
vždyť jako svátost vzýváš mne svou dlaní,
poutník se dotkne ruky světice,
dlaň líbá dlaň, než vyřkne zbožné přání.“

… v emocionálně přesvědčivé řeči lásky (v níž se prolíná naděje a strach),
... a tomu většinou rozumíme i dnes :-).

,, Oponu stáhni, noci tajných lásek …“
...
„Nebyl jen pro svou dobu, byl pro všechen čas!“

97 31.08.2022

V kontextu biologického bádání je 19. století obdobím velkých změn,
jež mají vpravdě revoluční dopad na vývoj biologie,
a formulace evoluční hypotézy v tom hraje prim.

Vše začalo pětiletou výzkumnou plavbou kolem světa, která nasměrovala další životní cestu muži, který je považován za nejslavnějšího biologa … nejspíš všech dob.
Teorie společného původu všech druhů je výsledkem jeho počáteční představy – postupného odlišování druhů, tak totiž lze vysvětlit myšlenku, že všechny organismy mohou pocházet z jednoho předka.
Svou významnou roli tu samozřejmě sehrává dlouhý, dlouhatánský, průběh času, stále více odlišností má, i díky němu, své viditelné následky,
a ty jsou hlavním bodem další z jeho tezí – až ďábelsky rafinované zdokonalování je totiž základem úvahy – slavné teorie přírodního výběru!
Kdo by neznal základní princip Darwinovy evoluční teorie - přežití zdatnějšího, jehož úkolem je: „zachování prospěšných individuálních rozdílů a odchylek a ničení škodlivých …“. Podle Darwina vede ke „zdokonalení každého organismu ve vztahu k jeho organickým i neorganickým podmínkám života“. Darwin svou teorii tak postavil na tvrzení, že všechny organismy, které žijí, nebo žily na této planetě, mohou, jak bylo řečeno, vystopovat svůj původ až k společnému předku. Mechanismem, který tento vývoj „pohání“, se stala evoluce.
Ve zkratce lze toto považovat za nejdůležitější myšlenky Darwinovy teorie – Darwin tak našel způsob, jak uspokojivě vysvětlit fakt, že se organismy na naší planetě účelně přizpůsobují podmínkám jejich prostředí. Jeho teorie se stala základem pro většinu vědeckých evolučních teorií.
Dnes asi málokdo, vč. vědy, která je už dnes schopná poskytnout spoustu důkazů o původu ze společného předka, i pro tvrzení, že jsou přírodní výběr spolu s náhodnou mutací schopné způsobit evoluční změny, pochybuje o tom, co pan Darwin zformuloval, … ovšem … dnes samozřejmě, taky právě díky vědě, existuje i spoustu míst v této teorii, která tak úplně nekorespondují, jako třeba míra, do jaké jsou schopné přírodní výběr spolu s náhodnou mutací tímto způsobem evoluční změny způsobit, a o to se dnes vedou velké spory … jak jednoznačná evoluční vysvětlení jsou.
Takže si v současnosti můžete dle libosti vybrat i z nabídky alternativních teorií.

Mě se ale ten původní darwinovský svět docela líbí … je to totiž svět, kde se druhy „radostně vyvíjejí a … mění“, takže nemusí třeba jen tak smutně čekat, neměnné, až se změny v prostředí nějakým způsobem nahromadí natolik, že jim pak nezbude nic jiného, než „způsobně vyhynout“ :-).

Jsem docela ráda, že mám tento zkrácený Darwinův původ druhů – navíc v ilustrovaném provedení – doma, ráda v něm občas listuji :-).

73 30.08.2022

Pravidla hry,
jež ostatní akceptují,
on nechápe!

Vede zcela obyčejný a nudný život,
smířený, nečeká nic,
než pár drobných radostí,
převážně tělesného rázu.

A přesto,
vrhnut do starosti, strachu a zoufalství,
s perspektivou neodvratného ztroskotání,
vyvolanou absurditou existence,
bude konfrontován,
se svou vlastní odpovědností.

ON, je totiž svobodnou existencí,
to proto musí čelit výzvě,
a realizovat své vlastní bytí!

Je to „zvláštnost“, či „odlišnost“,
žít přítomným okamžikem,
mimo konvenční svět,
nezajímat se o lidi,
a neřídit se jejich pravidly?

„mít jistotu, že … život je součástí nějakého širšího procesu, který směřuje k cíli, neboť pouze má-li (člověk) tuto jistotu, může vůbec o něco usilovat.“

Při čtení Camusova Cizince získáte dojem, spíš (v duchu existencialismu) pocit neodvratitelné jistoty, že člověku není pomoci!
Nelze jinak, než hledat smysl života, není jiná cesta, než prožít – sám sebe, jako možnost! Pak si totiž můžete stanovovat cíle, a realizovat své plány – tedy, smysluplně vyplnit svůj čas!

Pokud si začnete s Camusem, můžete si být jistí, že na pořadu dne bude absurdita lidského života! Takže, připravte se na to, že se budete snažit přijít na kloub tomu, jaký je rozdíl mezi světem, jaký bychom chtěli, aby byl (a celkem neoprávněně se logicky domníváme, že přesně takový bude, když si ho takový „zařídíme“) a reálným světem (který prostě neplní naše představy o tom, jaký by měl být) :-) … navíc, tento rozpor nahlédnete optikou konečnosti svého života, což vám může způsobit poněkud chmurné vidění světa ...

„Zmocní se nás odcizení: vnímáme, že svět je … jako je kámen naprosto cizí, pro nás neproniknutelný; vnímáme, s jakou intenzitou nás příroda nebo krajina popírá... Svět se nám vymyká“.

Do tohoto scénáře pak téměř dokonale (skoro geniálně) zapadá Meursaultova postava, jež vás nutí, vnímat ho jako nelidského a bezcitného tvora, … až na to, že je to postava spíš tragická – většinou to totiž skončí tragédií, když odmítnete „hrát tu hru“ - podřídit se nesmyslným společenským konvencím a očekáváním ostatních, když vám jsou cizí různé formy „předstírání“ a vy naplno odkryjete „své karty“ – svá přesvědčení!

92 29.08.2022

Mistrný pozorovatel a vypravěč,
spisovatel s duší filozofa,
jež zachází s jazykem s nenucenou lehkostí.
Jeho příběhy se pohybují někde mezi realitou a fikcí,
poznamenané fatalismem a deziluzí,
přesto, nebo možná právě proto,
nabízí mnohostranný pohled.

S W. Somersetem Maughamem jsme se dlouho míjeli, moje škoda. Jeho styl psaní mi totiž dokonale sedl. První setkání s tímto spisovatelem, ve světě, ale hlavně v duši, Charlese Stricklanda, alter ega Paula Gaugina, mě, musím přiznat, opravdu dostalo.
Maughama prý oslnily Gauginovy obrazy natolik, že si vystavěl vlastní svět tohoto geniálního malíře. Oni totiž mají něco společného – expresivní malbu – což je něco, jako když vyjímáte obrazy z podvědomí a pomocí barevných kombinací je přenášíte na plátno – to jsou Gauginovy obrazy a v přeneseném smyslu, to je Sommersetův Stricklandův/Gauginův svět … mnohostranný a mnohovrstevný pohled na jednoho geniálního malíře (jež byl ve své době outsiderem, totálním lúzrem), který mu umožnil vytvořit si vlastní postoj k němu, tak věrohodný, tak do detailu propracovaný, že těžko rozlišíte (a vlastně vám to je jedno) co je fikce, a kde začíná pravda.
S Maughamem se tedy určitě nevidíme naposledy, zůstala jsem dost nečekaně ohromená, autorovou jazykovou genialitou, nevěděla jsem, že to vůbec jde, vyjádřit běžnými výrazy něco tak nepostižitelného, jako je (nepopsatelné) vzrušení malířovo a jeho mučivou cestu … ke kráse!
Musím přiznat, že mě atmosféra příběhu – intenzivní a tragická současně – naprosto pohltila.
A nemůžu zapomenout ani na samotného Gaugina … jeho obrazy totiž, „říkaly něco, co slova neuměla vyjádřit!“

V jeho vzhledu bylo cosi monumentálního,
primitivní síla,
která vás odpuzuje a fascinuje zároveň,
otevírá temné prostory duše,
v níž podivné harmonie a vzorce číhají na probuzení,
snaží se vytrysknout na povrch,
a je to neskutečná síla,
jíž se pokouší zachytit!

Jakoby jeho obrazy chtěly něco říct,
vyjádřit onen temný smysl,
vyvolat podivně neurčitý dojem.

„Pokud jsem doufal, že mi jeho obrazy poskytnou klíč k pochopení jeho podivné povahy, pak jsem se obrovsky mýlil.“

69 29.08.2022

Nonsensová poezie pana Vodňanského mně učarovala už dávno, dávno! Říkám si, jestli se najde někdo, kdo by neznal … „Dejte mi pastelku, nakreslím pejska“ … anebo „Šlo povidlo na vandr“ … a taky třeba … „Když má ráno vyhráno“ ?

Všechny jeho texty, už od takového leporela pro nejmenší, to je hravá poetika, humor, fantazie, geniální hra se slovy - spousta uvolněných asociací, úmyslně neúmyslné ne-smysly či dvoj-smysly, všechno je povoleno, všechno se smí … hlavní je totiž, dobře se bavit a hrát si!

Knížky pana Vodňanského provázely mé děti … no od plenek :-), protože, milí, zlatí …

„svítá a ta novina,
probouzí i mimina“

... a tak honem na snídani …

„Když budíky zazvoní,
čerstvé housky zavoní.“

… a pak … celý den si hrát! …

„Táta cvičí rozcvičku,
volá na mě – človíčku“

… no není to paráda, být batoletem a objevovat svět? :-)

77 18.08.2022

„Není nic otevřenějšího než uzavřený text.“ (Umberto Eco)

Jsou knihy (autoři), které po svém čtenáři vyžadují hodně moc! (řekněme kompetencí? - Vězměte si třeba takového Umberta Eca, nebo Michela Houellebecqa). A takový je i Julian Barnes. Tito všichni (a mnozí další, James Joyce a další a další) po vás, čtenářích, totiž vyžadují spolupráci. Jejich texty, přesně, jak píše Eco, jsou natolik uzavřené ve své složitosti, až jsou dokonale otevřené k naprosto různým výkladům. A tak se není co divit, že co čtenář, to vlastní přístup k tomu, jak takový text pojmout, vysvětlit si, zda si ho oblíbit, zamilovat, či pohanit nebo odložit – a to platí i u Flaubertova papouška (proto také jakékoliv hodnocení v celé jeho škále může být výsledkem výše uvedeného).

Na samém počátku jsem pravda dost tápala, jak se k tomu, co právě čtu, postavit? Samotný autorův záměr se mi zdál více měně … nevystopovatelný, a tak jsem zjistila, že autor svou práci vlastně odvedl opravdu dobře. Flaubertův papoušek (jako metaromán, či experimentální román) je totiž příběhem – nepříběhem experimentujícím s mnoha formami (kde by se možná takový malý autorův dovětek s návodem k použití občas vážně hodil :-), jenže ten k mání není, a tak se do toho musíte pustit sami), teprve úkolem čtenáře pak je, sesbírat jednotlivé indicie a z nich tvořit! – vytvořit si svůj vlastní obraz Flaubertova světa …

„Napadlo mě, zda někdo zná pravdu a zda na ní záleží …
…
Myslíme se, že zbytky po něčím životě skrývají nějakou doplňující pravdu?“

A tak se připravte na to, … že si s vámi autor bude hrát!

„Vlečná síť se naplní, životopisec ji vytáhne na palubu, roztřídí úlovek, něco hodí zpátky, něco uskladní, zbytek rozporcuje a prodá. Ale zvažte, co všechno se mu chytit nepodaří; toho je vždycky mnohem víc. Tlustý, vážený a ctěný životopis pak stojí na poličce jako nějaký ctihodný vašnosta; s životem za šilink koupíte všechna fakta, s životem za deset liber i všechny hypotézy. Ale pomyslete na vše, co uniklo, co zmizelo v nenávratnu spolu s posledním výdechem pojednávané osobnosti. Jakou šanci by měl i ten nejprohnanější životopisec, kdyby předmět jeho zkoumání věděl, co se na něj chystá, a rozhodl se, že se trochu pobaví?“

… že vám nikdo nezaručí, že najdete ty správné odpovědi!

„kdo to najde, ten to má“

… ale taky, že se cestou budete dobře bavit, že vás leccos (měnící se forma, hra se slovy, otázky bez odpovědí, odpovědi bez položených otázek) zaujme, ale i pobaví (většina z použitých forem je totiž dost … řekněme výstředních … a to v mnoha smyslech – však uvidíte sami!

Zahledíte se do očí Emy Bovaryové,
s šaškovským rozmarem se budete smát všemu,
věcem i osobám – jejich city nevyjímaje.

Takže, pokud se rozhodnete číst, připravte se na to a vychutnejte si autorovu … strategii? (těžko říct, ale já si to tak v té své mozaice nastavila) … a pátrejte!

Využijte všech nabízených možností, jako je Doslovník přejatých myšlenek, Chronologie či Flaubertovský bestiář, a pamatujte si …

Snadnost s jakou ON píše, vás oslní.
Ale nejspíš nepochopíte,
zvrácenost jeho lásky,
geniálnost jeho slov.

Postavíte z nich pyramidu … a jen ti nejvytrvalejší vylezou až na její vrchol!

„Třídím život do přihrádek a mám vše na svém místě; jsem plný zásuvek a oddílů, jako starý cestovní kufr …“

93 04.08.2022

„Lidmi jsme proto, že umíme vytvářet nové světy. (…) protože než se člověk pustí do přetváření světa, musí si nejdřív vymyslet, čím by se ten nový svět měl lišit od toho stávajícího. Lidmi jsme proto, že máme představivost, ne proto, že jsme inteligentní.“ (Terry Pratchett)

Fantazie je nedílnou součástí lidské podstaty a Neil Gaiman to jen potvrzuje .

A tak jsem si s ním začala taky – se Sandmanem, s jedním z prvních komiksů, jehož hlavní postavou je Pán snů, jeden z prvních Sedmi, cynický, trochu namyšlený, a vždy vznešený Věčný, jež je vládcem říše snů. Sandman se stal pevnou součástí Gaimanova světa – stvořeného z toho našeho – z míst, věcí, lidí – z jejich pocitů, myšlenek, způsobů chování, které autor bedlivě pozoruje a ve své hlavě (obdařené obdivuhodně mimořádnou fantazií) z nich pak spřádá svou vlastní realitu – světa paralelního, a právě jeho nedílnou součástí Sandman, je.

Stejně, jako když spíte a hlavou se vám prohánějí a prolínají sny, se Sandman prolíná skrze jednotlivé příběhy – on je to, co je spojuje. Není to žádný akční hrdina, ale bytost, která tu (v daném časoprostoru) byla ještě dřív, než lidé stvořili své bohy, a bude tu (spolu s ostatními Věčnými) až do úplného konce ....

"My Věční jsme služebníky živých - nejsme jejich pánové. My existujeme, protože oni v hloubi svých srdcí vědí, že existujeme. Až z tohoto vesmíru odejde poslední živý tvor, náš úkol bude splněn."

.. je Věčný, a je víc než bůh, je něčím, jako samotným principem snění, a taky má svou vlastní říši, ale pozor, i pro něj platí určitá pravidla, kterými se musí řídit, možná právě proto, je právě teď, na začátku příběhu, jeho říše v troskách ...

Gaimanova mytologie, musím říct, mě ohromila, mám už s ní své zkušenosti (Anansiho chlapci, Američtí bohové, Nikdykde), ale jako začátečník ve světě komiksu (první byla tedy Koralína), jsem se asi právě stala v této gaimanovské podobě – Sandman je úžasně zpracovaný grafický román s hororovými prvky a dějem zasazeným někde na pomezí reality a fantazie – jeho trvalou obdivovatelkou.

Příběh se začíná … Sen (vysoký, bledý, rozcuchaný muž s vizáží rockera) uprchne ze zajetí a nastoupí cestu za znovuzískáním svých artefaktů (váček s pískem snění, rubínový klenot, helma) a za obnovou říše Snění (tou nepopsatelnou snovou krajinou, kterou tvoří všechny sny všech bytostí ve vesmíru), na své cestě, za svým posláním, se mění, a tak získává i různé podoby (je přeci Věčný), musí tu totiž vždy v nějaké podobě být …

„ale teď jsem celý zesláblý a vyčerpaný klopýtal po okrajích snového času“

„Vaše Výsosti, princi Morfee, … připravil jsem Vám jídlo, … to jsem já Vaše důstojnosti, Kain, dodavatel krváků, krve, hromobití a prvotřídních nočních můr.“

… k čemu by se asi tak jinak jedinec zmítaný existenční krizí, když neví kudy kam, mohl upnout?
Víte co, myslím, že je to vážně tak, že my lidé (ve světě bez boha – jak nám to vysvětlil pan Nietzsche), prostě něco, k čemu se „upnout“ potřebujeme, staré tradice, staré mýty už nefungují, tak možná proto máme tak rádi všechny tyto novodobé mýty a legendy (vysvětlující po svém moderní běh světa) … a ty gaimanovské se vážně povedly … příběh Sandmana je totiž, kromě všech dalších kvalit, skoro dokonale čistou syntézou – dobra a zla – snad u každé z postav, u každé ze situací, totiž zjistíte, že má svůj rub i líc!

A i všechny ty odkazy na staré (zašlé, zaniklé) příběhy, mytologie (Morfeus, Hypnos, Hádes, Orfeus a další postavy z mytologie řecké), kulty (Pískař, jež přináší sny – germánský kult), a další písně, a jiné texty (bibličtí Kain a Ábel, trojjediná čarodějka, apod.) … já si užila opravdu snad úplně všechno!

„Každý má v sobě tajný svět. Myslím každý. Všichni lidé na světě – bez ohledu na to, jak jsou zvnějšku nezajímaví a nudní. Uvnitř mají všichni nepředstavitelné, skvělé, nádherné, hloupé, úchvatné světy ... Nejen jeden. Stovky. Možná tisíce.“
(Neil Gaiman – Sandman: Hra o tebe).

79 29.07.2022

Pocit,
kterému nevěnuješ příliš pozornosti,
vnitřní neklid,
utajená energie,
výkřik radosti,
a přitom se právě rozhlížíš po zaprášeném sklepě,
důležitý je totiž úhel pohledu,
a zadržovaná energie si najde cestu ven.

A to se pak začnou dít věci!
Úvodní část této knížky mi připomněla jednu starou písničku od písničkáře Pavla Dobeše, jmenuje se Něco o lásce, její text totiž odpovídá téměř dokonale počátku příběhu hlavního hrdiny Marka – „převrhněte stůl, opusťte dům, fikusy rozdejte sousedům, nechte vanu vanou, ať si přeteče“ … a hurá do Himalájí!

Jiří Fišar se totiž rozhodl, že místo cestopisného vyprávění či příběhu (s úžasnými fotografiemi) napíše motivačně-cestopisný příběh. Podle mě to nebyla moc dobrá volba. Knížka má cca 260 stran a téměř celou její polovinu (věčnost) trvá, než se hlavní hrdina Marek patřičně namotivuje na cestu (právě na tu cestu, na kterou se, jako čtenář, nejprve si prohlížející krásně zpracovanou knihu s úžasnými fotografiemi, celou dobu těšíte!). Její druhá polovina, to už je jiná káva, právě ta je totiž tím výborně napsaným cestopisem – o putování nejvyššími horami světa a hledání sebe sama! Část, která byla příliš krátká!

A tak si z této knížky odnáším smíšené pocity …

… z její první poloviny … neurčitý pocit manipulace, která měla být nejspíš motivací, ovšem, jejím výsledkem je spíš nenápadně se tvářící vmanipulování do pozice (koho právě tato část příběhu nějakým způsobem oslovila, zkuste knihu – Mnich, který prodal své ferrari, zkuste Coelha /kterého ostatně hlavní hrdina čte, a který první zmíněnou doporučuje/ … častého (a opakujícího se) vzorce chování hrdinů těchto „inspirativních“ příběhů … osudové setkání, po němž následuje vybočení z komfortní zóny,

… z její druhé poloviny … pak velmi určitý pocit překvapivě upřímné zpovědi, doplněný dechberoucími fotografiemi! S druhou polovinou knížky jsem tak strávila příjemné chvíle při putování krásnými horami, kde hlavní hrdina – teď už mohu říct cestovatel – poznává hory, jak mohou být záludně nebezpečné, poznává lidi, jak mohou žít úplně jinak, poznává sebe, poznává život …

Skrze majestátnost hor,
skrze klid a harmonii,
jež provází veselé barvy modlitebních praporků,
jež provází zvuk modlitebních mlýnků,
a vůně cizích koření.

Skrze vznešenost hor,
skrze jejich nebezpečnost,
jež učí vidět život v jeho různorodosti,
jež učí vidět život v jeho nevyzpytatelnosti,
plný zvratů.

Koloběh života!

… a zjišťuje, že na tu nejdůležitější otázku, si musí odpovědět sám!
Jak naložit se svým životem?

„Ano, chůze je meditace. A každý schod vzhůru je jedním otočením modlitebního mlýnku. … Soustředím se na pohyby nohou, práci svalů a dech, který naplňuje mé plíce horským vzduchem. … Jdu zvolna. Schodů jsou stovky, možná tisíce …
…
Říkám si, že v těch horách tady kolem je zapsaná moudrost věků … pramení z nadhledu nad světem a krása, která s ní jde ruku v ruce, zase z jednoduchosti. Možná proto jezdí lidé do hor.“

72 29.07.2022