Alena_S komentáře u knih
Krásný konec. A kdyby jenom konec, ale ta sedmá kapitola..! :-3
U většiny mang mi nevadí, že jsou černobílé, ale tahle je výjimka. Stejně jako málokdy volám, že film je lepší, ale tady ano. (Myslím, že u děl výborného Makoto Shinkaie obecně vznikají mangy až po filmu?) Každopádně velmi zmatený začátek, a absence barvy dost ubírá na atmosféře. Pokračování už je ale o něco lepší.
Dojem z knihy? Únava, naštvanost a zmatek. Líbila se mi část odehrávající se v novém, krásně záhadném fae světě „pod kopcem“. A to, jak Adam řeší chování smečky vůči Mercy, to bylo velmi nešťastné a velmi lidské.
Zato už mě štvalo všechno ostatní!
Ani mezi nadpřirozenými potvorami nezůstane dobrý skutek nepotrestán, a tak i šlechetnost našich hrdinů vůči problémovému chlapci má za následek, že po nich (opět) jdou zhruba… všichni. Ano, po predátorech tak mocných, že se neodvažují koukat jeden druhému do očí.
A chudák Mercy? Běhá mezi nimi, zachraňuje, usmiřuje, jednou i sundává kochajícího se vlkodlaka z jeřábu, aby si něco neudělal... a za všechno se omlouvá, aby zabránila dalším půtkám. Celá jejich slavná smečka (jako celek, jsou výjimky) je taková ňafající zvuková kulisa na ozdobu. Na konci jsou to stejně vždy Mercy s Adamem, co se vydají zachránit situaci všem.
Načež Mercy odchází do kuchyně vařit, aby si zbytek smečky mohl zahrát videohru. (Než se jim všechno zahojí, což trvá buď minutu nebo týden, jak děj potřebuje.)
To je fakt parta, kterou chcete.
Už se mi stalo, že jsem něco od autora přečetla a nelitovala jsem. Tohle není ten případ. Až na pár světlých chvilek je to neskonale smutné. Příště se radši vrátím k oblíbencům, co vyšly spolu jako Tři chlupatá zvířata.
Kouzelný příběh kocouřího sympaťáka jménem Nana (podle ocásku zatočeného do sedmičky), jeho pána, který pro něj hledá ten nejlepší domov (nechce, ale musí), a společných putování napříč Japonskem, Satoruovými přáteli a jejich společnými zážitky na celý život. Důvod jsem trochu tušila, ještě než ho "koi pes" vyspoiloval, ale dojem ani potom nebyl o nic slabší. Těm dvěma snad nejde nefandit a u mnoha stran jsem se nemohla rozhodnout, jestli slzet smíchy nebo dojetím (a často vyhrálo obojí). Nejkrásnější kniha, co jsem za poslední dobu četla.
Důmyslné umění, jak houpat čtenáře: Velmi prospěšné otázky, občas proložené vtipnou hláškou – A vzápětí jsme všichni jenom hromádky hnoje uprostřed nicoty (tadá - pointa!). Ani to není přesvědčivé, jako by se autor teprve rozhodoval, jestli chce něco říct, nebo ne. Zato ke konci, když začal být osobnější (tj. asi si řekl – tak teda jo), jsem byla skoro naměkko.
Shrnutí: Když vydržíte první polovinu, doberete se toho, co tím chtěl „básník“ říct, a něco si odnesete. Ale pokud se na to necítíte, radši vůbec nezačínejte.
A jestli vám vadí, že jste si koupili knížku se slovem prdel v názvu, a ono se tam nadává, je to knížka právě pro Vás.
Světlé okamžiky: Suzuki a Onoda (aneb neříkejte, že něco nejde, když se může najít někdo, kdo to neví a udělá to; kéž by o nich Haruki Murakami napsal příběh). Myšlenka rozmyslet si, za co stojí bojovat, případně trpět. Emo Phillips o mozku. Nezaměstnatelný Ernest Becker.
Těžká životní situace může z člověka udělat mrzouta, nebo chlapa, který má velmi, opravdu velmi rád své husy. "Vysedět" si housata a naučit se s nimi létat pro vědecké účely byl autorův první takový projekt a výborně se s tím popasoval, s humorem, občasnými nesnázemi a razantním snížením hygienických nároků, ale i velkým porozuměním pro zvířecí dušičky. - Není to jen hejno, každá je jiná!
Jen se připravte na pořádně rozněžnělého čerstvého husího tátu. Přesto ale příběh není přeslazený. A bohužel, jako každý ne-přeslazený zvířecí příběh, na konci rve srdce. :-(
(I když ne tolik, jak to vypadá tady z komentářů.)
Sestupná tendence pokračuje... Od chvíle, co se ze špatňáka stal nepřemožitelný super-padouch mrzačící těla i duše, věrohodnost opustila příběh na úkor čím dál zběsilejších nápadů, jako by si autorka řekla „Ale co už, multivesmír, tam se toho vejde!“
Vztahová rovina probíhá zhruba takhle:
„Paule, ty už vůbec nemluvíš. Je to kvůli tomu maléru s duší? Nebo proto, že v jednom z vesmírů chodím s Theem?“
„Mám násilnické sklony.“
„To tady každej, ne? Ale oukej. Rozchod?“
„Už jsem se bál, že to neřekneš.“
Nóóó, to je lásky teda! Na to jsme všichni čekali, že?
Ještě to mohlo fungovat, kdyby druhá půlka knihy s vícero Margueritami (a všechny vědí, o co jde, tak určitě), zabrala víc místa na úkor té první, do které se vůbec nejde začíst.
Za mě tři hvězdy jako poděkování za námět a za rozkošný vesmír s jejich mimčem, víc bohužel nic.
Knihu jsem si moc užila. Nerada nadávám. Je to určitě chytrý, činorodý a odvážný člověk s obdivuhodným rozhledem. Píše poutavě a s vtipem, nebojí se sebekritiky. Má v sobě hromadu energie a naštěstí i talent ji nasměrovat a využívat co nejlíp. Jen ty protiklady! Napíše něco o zodpovědnosti, a vzápětí to „zabije“ počinem v lepším případě nerozumným, v horším se nad tím Darwin usmívá. (Ano, ty části na horách, zhruba všechny.) Nebo napíše o hodnotách, a najednou jeho aktuální blízcí mizí z příběhu, i kdyby spolu byli v podniku, nebo na expedici na konci světa, "čas udělat dětem pápá" a musí se dál.
Možná ho jakožto třicetiletý introvertní záprdek prostě neumím ocenit.
Ani nevím, jestli je pro „cílovku“ dobrým příkladem. Ale ani nevím, proč vlastně ne. Každopádně jako ministr školství by byl výborný.
Strašně mě to bavilo. Už jen potkat některé „to svoje/ to naše“ slovíčko. A natož když jsem narazila na takové, co vás i bez knihy tahá za uši, když to slyšíte od někoho známého! Kolikrát mě bolela smíchy bránice :-)
Jen mě ale mrzí rozsah. Vešel by se do pár stránek, přičemž k tématům šlo říct víc. Místo toho vycpávky z vtipných, ale zbytečně velkých fotografií, kvůli kterým kniha vypadá jako reklama na sociálně síťový profil, jehož autoři si sem nechtěli "vystřílet všechnu munici". (To jestli je taky slovo z pekla, tak pardon ;-). )
To mi přijde jako hrozná škoda, ten potenciál tam je.
Jímavý ponurý příběh s krásnými ilustracemi (škoda, že kromě titulky nejsou vidět barvy). Chvilkami jsem se tedy trochu ztrácela v tom, co se zrovna děje. Neznám dobře Litoměřice; ale i s kocourem na klíně se čte moc dobře. :-)
Milé, krátké, hebké. Moje oblíbené části:
Štěstí je zadarmo – Když o tom místě čtete, chcete tam být. A vrnět.
Kocour školníkem – zfilmovat ihned, prosím!
Bubamara – totéž, a s obsazením jako v Románu pro ženy
Dům hrůzy – „Tadá, oranžovej kocour!“ Rozesmál mě nahlas :D
Vlastně děkuju: příště si rozmyslím sahat po knize na základě názvu. Leda by se jmenovala Štastní lidé pijou a čtou kávu. Tam by se nesešlo tolik blbostí na kapitolu jako tady.
(A vůbec, "pijou kávu", to je obrat. Kdyby aspoň pijí, nebo pijou kafe...)
"Pamatuj, až na ně budeš skákat, miř na močový měchýř."
Tu knížku snad napsaly kočky sobě! :-D
Uklízecí trhák pokračuje! :-) Doporučila bych ho těm, kdo nečetli první díl, nebo si na jeho konci řekli: Rád bych viděl, jak to s ní dopadne.
Ostatní může stále trápit toto: Ne, kniha nenabízí detaily, kam s tím, co vyhodíme. Jednak o tom není, a jednak v Japonsku to budou stejně dělat jinak (nap. v Čechách když plyšové hračce neuspořádáte pohřeb sami, nikdo to za vás neudělá).
A nikde jinde vám tak dobře neporadí, jak si roztřídit mangu. :-)
Co je použitelné, oprašte a na jaře vezměte na blešák. Čerstvý vzduch vám jistě dá víc radosti než úvaha, jakou barvu popelnice zvolit.
Mě mrzela jedna věc – těšila jsem se právě na to, jak to s ní dopadne, když má teď její domácnost víc členů, včetně dětí. Ale ani nechtějte vědět, kolik prostoru jim v knize věnovala. Oproti tomu, kolik vypisuje pochvalných reakcí na svůj ukládací um... :-(
Ach ta anotace, „Winter je normální středoškolačka“, a následuje výčet důvodů, proč není. Les se mi líbí. Jako z Greenova Modrého měsíce to sice není a ty potvory nemusely být tak béčkové, ale atmosféru má. Mohl by z toho být dobrý seriál.
Anotace praví: Je to provokace, ale chytrá, vtipná a vůbec ne povrchní.
(Na to Cimrman: „To že řekla? To musí bejt ženská!“ )
Provokace? Že váháte. Zkuste. Ale nasaďte všechen svůj nadhled a zatněte zuby.
Chytrá? Místy. Ano, autorka nabízí úplně jiný pohled na život a vztahy a bohužel i spoustu „aha-chvilek“ (pořád zatínám zuby)! Ale občas jako by se spíš snažila o Darwinovu cenu (Například do náboženství se nerýpá ani ve srandě, bodejť by jí lidi nešli po krku). Navíc si protiřečí, vždyť žena v jejím podání by neuměla držet tužku, natož napsat knihu. Pokud se tedy nepokládá za vzácnou výjimku.
Vtipná? Spíš „Jak se trollilo v sedmdesátkách.“ Ale jsem přece jen ženská hloupoučká, za týden si stejně budu pamatovat leda ty účinky studené vody na ňadra. :-) Ale paní je německého původu? Ale tak to jo. Tam mají holt jiný humor.
Ne povrchní? Opět pravda. Jde do hloubky až na dřeň. Abych nepůsobila jako grafoman křížený s potrefenou husou, jen to shrnu: Mluvte za sebe, paní autorko, děkuji pěkně.
Hned zkraje mi trochu kleslo nadšení z 1.dílu. Skáče se nejen dimenzemi, ale bohužel i v ději tam a zpátky, než se dozvíme, kterým problémům čelíme. Asi netřeba přidávat stížnosti na problém „miluji vás, Paulové všech zemí, ale Theo je taky fajn“, že…
Zlepšení jsem viděla od půlky, když Markétka zjistí, že jejich alternativní já si loupeže svých těl pamatují; tudíž její „Svědomí mám čisté, ani to nepoznaj!“ není pravda. Klidně by mohli strávit jeden díl nápravou svých kiksů v jiných realitách. Spíš než řešením dalšího, ještě šílenějšího zvratu, co přišel na konci.
Možná na všechno ještě dojde. Mám trochu dojem, že po pokračování autorka zatoužila až po dokončení Tisíce kousků. Nechám se překvapit, jestli má ještě esa v rukávu, nebo skončíme s další trilogií o výjimečné dívce mezi dvěma výjimečnými chlapci.
Jů, tohle bylo milé! I když už mám cílovku za sebou, moc jsem si to užila. Mimochodem, i jako lovestory si myslím, že to není kniha jen pro holky. Postavy jsou většinou sympatické (i když ke konci už jsem skřípala zuby při neustálém zakopávání o toho Frantu nebo jak se jmenoval), takže hlavnímu hrdinovi odpustíte i oslazené chvilky. A ty navíc nikdy netrvají věčně...
Námět je dobrý a asi by z toho byl dobrý seriál. Ale nejvíc psycho tam jsou ty chyby (obvykle do nich nerýpám, ale tady jsou vážně v hojném počtu).