alweryon komentáře u knih
Hlavním tématem je čas. To, že je to hlavní téma, ale odráží se to i v náhlých změnách tempa knihy je geniální.
Dalšími tématy jsou změna/stálost, smrt, víra v Boha - tedy základní filosofická témata historie, kterým se nelze vyhnout.
Pro mě bylo nakonec asi nejvíc téma smrti v plicním sanatoriu - jak se lékaři musí stále tvářit pozitivně a jak si lidé zařídí všechno tak, aby nezešíleli. Chvíle, kdy se hlavní hrdina a doktor střetnou v nevysloveném rozsudku smrti u jedné z hlavních postav je zdrcující.
Kniha mi i po měsíci pořád leze do myšlenek a já se těším, až ji budu číst za deset, dvacet, třicet let (pokud budu žít) a budu ji prožívat jinak, protože nakonec banální pravda - čím víc budu mít odžito a odpřemýšleno, tím víc tady získám.
P.S. Nejvíc jsem se těšil na dogmatického jezuitu a dostal málem komunistu:-) Ale i tak je ta dvojice "protivníků" to, co jsem si nejvíc užíval
Bavila mě ta vážně braná magie jako jedna z věd. Každý, kdo trochu nahlédl do sporů uvnitř vědních oborů se musí smát, tohle autorka karikuje přesně.. Ale proč je dnes magie jen jako historický obor je skvělá otázka i pro teology a filozofy ohledně jejich oborů. Ohledně praktikujících svatých a filozofů Sokratovského střihu. Máme důležité publikace hádající se, zda Kristus vůbec žil a zda Platón nebyl v Egyptě, ale praktikuje dnes někdo tak že hory přenáší, nebo miluje moudrost natolik, že ji dá jen zadarmo? Budu se muset vypravit hledat pana Norrella.
Ale zpět ke knize - nikdy mě nevtáhla tak, že bych odložil spánek - ale nikdy mě nepustila, že bych ji třeba tři dny ignoroval. Z mé zkušenosti takhle působí kvalitní knihy. A tohle prostě je kvalitně napsaná fantasy. Asi bych v ní nehledal víc, zas tak mi odkouzlení světa nevadí, abych musel utíkat do podobných světů příliš často. Takže hodnocení je dvojí - jako fantasy 5*, jako zdroj toho co hledám v knihách 3*.
O'Connorová ji ohodnotila takto: "Myslím, že jako dětská kniha je dobrá. Je zajímavé, že všichni ti lidé, kteří si ji kupují, nevědí, že čtou knihu pro děti."
Naprosto s ní souhlasím. Moc si přeji, aby ji četla má dcera, až jí bude okolo dvanácti let. Ta kniha je totiž krásná, ale zároveň lehce naivní a až moc doslovná - a to nejen vnímání hlavní hrdinky jako dítěte, ale i když vidí "dospěle".
Paní Kalenská pořád dokola chce, aby se pan Vácha vyjádřil dle jejího k ČBK nebo homosexuálním sňatkům. Pan Vácha nechce (bod pro P. Váchu, mínus bod pro tazatelku, je cítit jak moc by to chtěla)
Pan Vácha nechce pořád mluvit o celibátu a litovat se. Ale dělá to pořád.
Já nevím. Protože ho obdivuji, jsem naštvaný. Nemůže napsat jednu knihu za deset let, ale ta by byla naprosto osudy měnící, jako jsou třeba Karpatské hry, které zmiňuje?
Abych se přiznal, tak zatímco k jeho populárně naučným věcem se budu vracet asi vždy, o P. Váchovi už víc vědět nechci (potřetí pohřeb u trapistů, po čtvrté porouchaný člun u ledových mas, po tisící "všichni moji známí spí doma s manželkami"), a na další rozházené demlovské šlépěje se nenachytám;+).¨
P.S. nachytám, nachytám. Alespoň někdo u nás nejde snadno zařadit do škatulky progrese nebo konzerva
Nedávno jsem chtěl dát dárek své vedoucí, o které vím, že čte. Tak jsem vybral tohle - protože je to chytré, citlivé, a zanechalo to ve mě pokoj, jako by to byl do beletrie převedený Mýtus o věčném návratu od Eliadeho.
A protože jsem si díky této příhodě na Clarke vzpoměl, z antikvariátu mi za pár dní dojde pan Norell. No těším se moc.
já ani nevím, jak ji zhodnotit tak, aby to neznělo jako přehánění.
Přečtu víc než sto knih za rok - ale poprvé od "K jádru křesťanství" jsem si řekl, že ji musím koupit desetkrát a rozdávat.
"Ale zkus to bez kondicionálu."
P. Smolen si mě definitivně získal.
Tak jsem si připomněl jaké to je, když knížku prostě musím dočíst ten den, kdy jsem ji dostal. Je potřeba mít alespoň malý přehled o událostech kolem pontifikátu Benedikta XVI - tento rozhovor už navazuje na další a neutrácí čas vysvětlováním.
Utvrzující ve víře.
Jsem tak nějak hrdý na to, že jsem se obrátil právě za tohoto pontifikátu - a Benedikt je tak součástí mého života:-)
Díky této knize (samozřejmě Milostí Boží:-) ) jsem křesťan a díky Chestertonově Ortodoxii katolík. Miluji to jak myslí.
Jako katolík oceňuji skvělého lefébvristu, který je mojí nejoblíbenější postavou této knihy. Občas je humor až příliš nahuštěn a působí jako americká hysterická komedie. Ale proč vyčítat, když jsem se párkrát rozesmál nahlas (zabíjačka jako za protektorátu) a když jsem si u ní vážně odpočinul. Pár výborných postřehů, české reálie, vtipy o mládežnické schole a svižné tempo přebíjejí výše zmíněné a trochu zvláštní konec.
(SPOILER) Ten postup - napsat jako konzervativní katolík knihu z pohledu agnostika, který se setkává s katolíky (jejichž motivace mu tak nutně často unikají) - je geniální. Dokazují to i některé zdejší komentáře, které jsou zhnuseny katolickou pokryteckou morálkou a divným chováním některých postav. Tak to vnímá hlavní hrdina. To jak Milost pracuje se sourozenci z Brideshead a nakonec i s vypravěčem je navýsost katolické. Všechny ty archetypy ze sourozenců jsem potkal i v reálu. Jsou úžasní.
C.S. Lewis tuhle knihu kritizoval a myslím, že s kritikou hlavní scény - tedy pokřižování se otce rodiny - má asi pravdu. Opravdu není zřejmé, zda došlo k jeho obrácení, nebo zda to byl jen rozmar, vyhověl touze příbuzných nebo co se vlastně stalo. A to má být situace, ke které to vše směřuje. Na druhou stranu to možná není podstatné, protože účinek na Julii i vypravěče je popsán dobře. A je klidně možné, že právě tak nejasně to chtěl Waugh napsat, protože cokoliv jiného než takto nejasný signál by bylo příliš...
Pro agnostiky a ty co se ztotožňují s postojem hlavního hrdiny - autor si z Vás často dělá legraci. Třeba když se vypravěč modlí za umírajícího a říká, že se modlil jen za to málo, aby se trochu kál. Nic víc ale pro katolíky není. A tak je to v knize se vším. Pokud ji chcete číst s potěšením, pokuste se vžít do té hry - autor katolík, popisuje katolický svět očima agnostika. Skvělé.
Charakter postav tady Waugh často ukazuje třeba tím co čtou. Kdo cituje Pustou zemi? A kdo vtipného otce Browna, Deník pana Nuly? Miluju prostě.
Na Slovensku Tiso a u nás Hácha. Oba katolíci, oba nenáviděni exilovou vládou i komunisty v Moskvě.
A přitom rozdíl jako mezi J. Flaviem a Jeremiášem. Rozdíl mezi peklem a světcem.
To co zažil Hácha je pro citlivého člověka asi to nejhorší možné. Pětiletá Kalvárie
Jsem moc rád, že tahle kniha vyšla. Je to pečlivé hledání spravedlnosti. Díky
Doporučuji: pár let číst dialogy, Aristotelovu Metafyziku a ničemu moc nerozumět.
Pak si teprve přečíst tohle a další výklady. Pak se vrátit zpět a číst znovu autory samé...
Člověk si toho pak víc váží a fakt ví, že Real je génius
Až u této knihy mi došlo, jak strašný je český idiom "roznesli je na kopytech".
Výborná kniha. Zejména oceňuji hledání starozákonních motivů v Žižkových motivacích.
Autor si dovolil psát i s lehkou ironií k době minulé i té naší - a snad i pro tuto schopnost je ta kniha nakonec obdařena nadhledem autora, který by mohl napsat knihu desetkrát delší, ale nepotřebuje machrovat se vším co ví.
Jsem rád, že branou k Demlovi byla pro mě právě tato kniha. Je mi jasné, že knihy korespondence z této skvěle připravené Demlovské edice přečtu časem všechny a může za to právě tento velmi milý start. P. Ševčík je postava projevující se téměř svatě a vedle do Floriana (a Bílka a Březiny) zfanatizovaného P. Demla vypadá jako čirý rozum a umírněnost. Ale to jak cítí v Demlovi génia a jak jej proto všemožně podporuje je ctnost pokorných lidí - radovat se z nadání druhých.
+Klidně bych si myslel, že tu knihu napsal můj současník - dnešní historik. Pestré prolínání "velkých" i "malých osobních" dějin, napínavých projevů kdy jde řečníkovi často o život, drobné postřehy (...vnikl požár třením suchých větví stromů) vytváří plastický obraz té doby.
Jsou pasáže, které mrazí (např. snaha Sparťanů dostat se v noci z města plného nepřátel).Tato kniha je pro mě krásná sonda do duše lidí a politiky, varování před přímou demokracií atd..
- Některá místa zdlouhavá, mapky pro mě nepřehledné a málo záložek
A dostal jsem u toho velkou chuť si zahrát AoE2 a poslat výsadkovou flotilu na nějaký ostrov.
Jak je tu napsáno v jiných komentářích - kniha je i pro mě zdlouhavá. Poprvé jsem byl velice zklamaný, ale při dalším a dalším čtení to zmizelo a teď ji mám opravdu rád. Myslím, že právě Mertonova poctivost vede k tomu ,že opravdu důkladně sleduje svůj život až po vstup do kláštera a díky tomu je pro mě tento proces uvěřitelný. Několik pasáží patří mezi duchovně nejvýživnější v celém mém čtenářském životě.
(SPOILER) ...takhle tlustý stránky jsem doteď znal jen z leporela.
Mimo Nadaci jediná sci-fi, ke které jsem se vrátil v dospělosti.
Sociální encyklika Fratelli tutti se dotýká řady témat a je zde pro každého, kdo chce znát stanovisko současného papeže (se vší závažností z toho vyplývající) k tématům jako jsou migrace, trest smrti, válka, kapitalismus nebo dialog.
Nejsem samozřejmě schopen podat vyčerpávající a objektivní shrnutí encykliky, o které si myslím, že je z Františkem podepsaných nejvíc blízká tomu, kým náš papež je. Pokud již několik let dobře sleduji jeho texty, ve Frattelli tutti jsou všechny hlavní tóny jeho pontifikátu.
Když zde například píše o migraci, zmiňuje negativní jevy, které ji provázejí (zneužívání situace pašeráky, devastace zemí odlivem mladých, nereálná očekávání a následná frustrace některých migrantů), ale ve výsledku je zcela zásadně proti uzavření se cílových zemí. Lidská důstojnost podle papeže opravňuje k cestě každého, komu prostředí, ve kterém žije, neumožňuje důstojný život. Ano, pomáhat v těchto zemích je zásadní a je to povinností bohatých zemí. Pokud ty ve spolupráci s místními vládami nezajistí možnost důstojného života v zemích poškozených válkou, přírodními katastrofami nebo důsledky globální změny klimatu, nemohou očekávat, že lidé bez vyhlídek zůstanou, kde jsou.
A teď přijde něco, co se mi zdá v této encyklice opakovaným motivem. Po probrání náročného tématu následuje prosba, aby čtenář šel za své první obavy z cizího, protože „je tu nějaká potíž, jestliže pochybnosti a strach podmiňují náš způsob myšlení a jednání do té míry, že nás činí netolerantními, uzavřenými, ba dokonce snad i – aniž si to uvědomuje – rasisty.“
Proč zmiňuji to, že papež čtenáře prosí? Pro mě osobně se tato encyklika stala tím, jak nazval jeden z oddílů – naléhavou prosbou cizince (84. - 86.).
Vím, je zvláštní to takto napsat, jsem katolík. Ale přece se přiznám, je to právě tak. V mnohých tématech jsem se jako konvertita těžce propracovával k pochopení učení Církve. Spravedlivá válka? Ještě teď slyším, jak se tomuto slovnímu spojení směje můj nevěřící kamarád a já obhajuji, že je to možné. A ve Fratelli tutti se píše: „Každá válka zanechává náš svět horším, než byl před tím. Válka je selháním politiky a lidství, ostudnou kapitulací, palčivou porážkou od sil zla. Přestaňme s teoretickými debatami, ale dotkněme se zraněného těla obětí. Pohleďme na civilisty, jejichž zabití je považováno za „vedlejší škodu“."
Ne, svatý otec tady nemění věrouku. Ale neobrací se na teoretiky spravedlivé války, aby ještě lépe a detailně propracovali toto učení, a na mocné světa, aby se tím řídili. „Přestaňme s teoretickými debatami, ale dotkněme se zraněného těla obětí.“ To je zcela proti tomu, jak se k tématu vztahuji já. A mám nejednou pocit, že mě o změnu pohledu prosí někdo, jehož pohled na svět nechápu a neznám. Cizinec. Naléhavě vyzývá k zahození vyváženosti, která podle něj často maskuje pravé motivy a touhu si preventivní úder, válku, obhájit. Ale naopak (241.), když píše o legitimitě boje proti tomu, kdo na člověku působí bezpráví, učí, že ti, kdo trpí nespravedlností, „musejí usilovně bránit práva svá i své rodiny, protože si musejí zachovat důstojnost, kterou dostali od milujícího Boha.“
A já nechci oponovat a dohledávat si, jak přesně situaci boje proti tyranovi posuzuje třeba sv. Tomáš Akvinský v Summě. Chci jen ukázat, že Františkovi nejde o vyváženost. Píše za utiskované, za civilisty v zemích, které jdou proti zájmům silných států, za ty, co pro svou rodinu hledají vysvobození v jiné zemi, a právě jejich bída pro něj převáží téměř vše. Jako se každému z nás může stát, že ve sporu jsou pro nás silnější argumenty, které nám můžou pomoci a omluvit naše jednání, chce se František ztotožnit s těmi nejposlednějšími a jejich argumenty zesílit.
„Je nepřijatelné, když jediné hlasy, které je slyšet ve veřejné diskuzi, jsou hlasy mocných a odborníků.“ (275.)
A tak je to se vším. Když vyzývá (173.) k posílení globální autority (což mě děsí), nedělá to proto, že si přeje tyranii toho, co je v naší zemi posměšně nazýváno pravdoláskou, ale proto, že slabé země nemají ve volné soutěži naději dostat se z bídy, která často vyhovuje silným.
●●●
Po letech, kdy jsem četl encykliky, které mě hladily po srsti, čtu text, který mi často nesedí. Ne, nemám z toho radost. Nejsem šťastný z toho, že mě to ruší, že mám obavy, že naplnění některých papežových představ by mohlo ohrozit mou kulturu a nakonec i mě. Tahle radost z rušení a nejistoty je pro mě navždy spojena s těmi, kteří chtějí zakrýt touhu po rychlých změnách podle svých představ. Ale jsem katolík a Svatý otec mi napsal dopis. A prosí mě, abych u oblastí, kde ve mně všechny mé zkušenosti a názory stavějí zeď, ještě jednou zvážil, zda je opravdu nutná. A je mojí povinností to udělat. I proto, že jako chci, aby byly čteny dokumenty jako Veritatis splendor nebo Humanae vitae, stejným způsobem musím číst i já tuto encykliku.
„Učiň, ať jsou naše srce otevřená
Pro všechny lidi a národy na zemi,
Abychom poznávali dobrotu a krásu,
Kterou jsi zasel do každého z nás,
A tak nás pojily užší vztahy
Založené na jedné naději a společných cílech.
Amen.“