alweryon komentáře u knih
Poprvé jsem četl snad před patnácti lety. Pak ještě víckrát. Ale teď... O'Connorová mě až v loni naučila číst pomalu a očima nepřeskakovat a tak jsem to teď četl vlastně poprvé.
"Milí agnostici budou vesele žvatlat o tom, jak ,,člověk hledá Boha". Já byl v takovém stavu, že by klidně mohli mluvit o tom, kterak myš hledá kočku."
Jako u bolesti potřeboval dvě knihy, tak i tady u popisu své cesty. Alegorie o poutníkovi (Poutníkův návrat) a tenhle šíleně upřímný ponor do myšlení dítěte/ mladíka/a ranné dospělosti. Tak upřímný, že pokud masturbace hrála roli v téhle cestě, tak ji zmíní. Pokud je smrt otce v hledání pravdy o Radosti jen nepodstatná záležitost, nebude předstírat opak.
Je to k neuvěření silné. Pokud znáte Lewise z jeho beletrie, jistě jste se setkali s jeho náhledem na lidskou slabost. Poznal ji u sebe jako málokdo. Já se vidět takhle v pravdě, jen Milost by mě zachránila.
Ke knize jsem se dostal, protože matka katolického klanu v Návratu na Brideshead čte otce Browna od Chestertona a pak právě tohle.
Když už jsem u Chestertona, ten napsal něco ve smyslu, že nadprůměrnost je v pochopení a přijetí vlastní průměrnosti. Jak působíme my, co tohle nedokážeme, si může každý přečíst v Deníku pana Nuly.
Jak jen popsat ten dojem... Třeba v Saturninovi se všichni smějeme a trochu opovrhujeme tetou Kateřinou. Tady je férovější popis světa - trapní jsou tam všichni. A ve většině jsem se našel..
Snad i tady se inspiroval Červený trpaslík:-). Protože celá ta myšlenka je obsažena i tam:
„Můj deník, od Arnolda J. Rimmera. Prvního ledna - rozhodl jsem se vést si denní záznamy svých myšlenek a činů, zachovat svědectví o mých pokrocích na poli poznání, aby snad jednou jiní ctižádostiví důstojníci mohli na těchto stránkách hledat poučení. Je mojí světlou nadějí, že jednou bude mít tento deník své místo vedle Napoleonových válečných deníků a Pamětí Julia Caesara.“ Další záznam... (Otočí list) „17. července - narozeniny tetičky Maggie.“
(SPOILER) Ten postup - napsat jako konzervativní katolík knihu z pohledu agnostika, který se setkává s katolíky (jejichž motivace mu tak nutně často unikají) - je geniální. Dokazují to i některé zdejší komentáře, které jsou zhnuseny katolickou pokryteckou morálkou a divným chováním některých postav. Tak to vnímá hlavní hrdina. To jak Milost pracuje se sourozenci z Brideshead a nakonec i s vypravěčem je navýsost katolické. Všechny ty archetypy ze sourozenců jsem potkal i v reálu. Jsou úžasní.
C.S. Lewis tuhle knihu kritizoval a myslím, že s kritikou hlavní scény - tedy pokřižování se otce rodiny - má asi pravdu. Opravdu není zřejmé, zda došlo k jeho obrácení, nebo zda to byl jen rozmar, vyhověl touze příbuzných nebo co se vlastně stalo. A to má být situace, ke které to vše směřuje. Na druhou stranu to možná není podstatné, protože účinek na Julii i vypravěče je popsán dobře. A je klidně možné, že právě tak nejasně to chtěl Waugh napsat, protože cokoliv jiného než takto nejasný signál by bylo příliš...
Pro agnostiky a ty co se ztotožňují s postojem hlavního hrdiny - autor si z Vás často dělá legraci. Třeba když se vypravěč modlí za umírajícího a říká, že se modlil jen za to málo, aby se trochu kál. Nic víc ale pro katolíky není. A tak je to v knize se vším. Pokud ji chcete číst s potěšením, pokuste se vžít do té hry - autor katolík, popisuje katolický svět očima agnostika. Skvělé.
Charakter postav tady Waugh často ukazuje třeba tím co čtou. Kdo cituje Pustou zemi? A kdo vtipného otce Browna, Deník pana Nuly? Miluju prostě.
Bavila mě ta vážně braná magie jako jedna z věd. Každý, kdo trochu nahlédl do sporů uvnitř vědních oborů se musí smát, tohle autorka karikuje přesně.. Ale proč je dnes magie jen jako historický obor je skvělá otázka i pro teology a filozofy ohledně jejich oborů. Ohledně praktikujících svatých a filozofů Sokratovského střihu. Máme důležité publikace hádající se, zda Kristus vůbec žil a zda Platón nebyl v Egyptě, ale praktikuje dnes někdo tak že hory přenáší, nebo miluje moudrost natolik, že ji dá jen zadarmo? Budu se muset vypravit hledat pana Norrella.
Ale zpět ke knize - nikdy mě nevtáhla tak, že bych odložil spánek - ale nikdy mě nepustila, že bych ji třeba tři dny ignoroval. Z mé zkušenosti takhle působí kvalitní knihy. A tohle prostě je kvalitně napsaná fantasy. Asi bych v ní nehledal víc, zas tak mi odkouzlení světa nevadí, abych musel utíkat do podobných světů příliš často. Takže hodnocení je dvojí - jako fantasy 5*, jako zdroj toho co hledám v knihách 3*.
občas si vzpomenu, ale pořád si myslím, že je to víc Pan Hošek, než Lewis.
https://magazin.signaly.cz/2205/pavel-hosek-a-vit-raska-polemika-o-pravidlech-tance
Nedávno jsem chtěl dát dárek své vedoucí, o které vím, že čte. Tak jsem vybral tohle - protože je to chytré, citlivé, a zanechalo to ve mě pokoj, jako by to byl do beletrie převedený Mýtus o věčném návratu od Eliadeho.
A protože jsem si díky této příhodě na Clarke vzpoměl, z antikvariátu mi za pár dní dojde pan Norell. No těším se moc.
V mikro souboji obřích biografií nedávných papežů jasně vede George Weigel a jeho Svědek naděje. Už proto, že nepřirovnává papeže k postavě z knihy Paulo Coelha :-).
Ale pokud obdivujete Benedikta XVI., tak je to stejně povinná četba - takže co.
Paní Kalenská pořád dokola chce, aby se pan Vácha vyjádřil dle jejího k ČBK nebo homosexuálním sňatkům. Pan Vácha nechce (bod pro P. Váchu, mínus bod pro tazatelku, je cítit jak moc by to chtěla)
Pan Vácha nechce pořád mluvit o celibátu a litovat se. Ale dělá to pořád.
Já nevím. Protože ho obdivuji, jsem naštvaný. Nemůže napsat jednu knihu za deset let, ale ta by byla naprosto osudy měnící, jako jsou třeba Karpatské hry, které zmiňuje?
Abych se přiznal, tak zatímco k jeho populárně naučným věcem se budu vracet asi vždy, o P. Váchovi už víc vědět nechci (potřetí pohřeb u trapistů, po čtvrté porouchaný člun u ledových mas, po tisící "všichni moji známí spí doma s manželkami"), a na další rozházené demlovské šlépěje se nenachytám;+).¨
P.S. nachytám, nachytám. Alespoň někdo u nás nejde snadno zařadit do škatulky progrese nebo konzerva
Do formy románu přepsané myšlenky ze Zbytečného kněze.
Hned po dočtení jsem po letech přečetl Humanae Vitae.
Pro mě nakonec víc o manželství než o koncilu.
Jsem ješitně pyšný na to, že jsem se královsky bavil a zároveň vím, že tuhle knihu po rodině půjčovat nebudu.
Ani známým. Ani v práci.
A pokud někdy najdu někoho, kdo by se pak na mě nedíval jako na klatého, budu si pískat.
Kdyby to bylo celé v duchu líčení sportovního dne, je to jedna z nejznámějších humoristických knih lidstva.
Díky Bohu, že měl Waugh jiný záměr.
(SPOILER) ...takhle tlustý stránky jsem doteď znal jen z leporela.
Dokonalou jednohubku "Král ptačí říše" nebo pronikavý "Úvod k životopisu Mary Ann", lze samozřejmě číst i bez znalosti ostatních knih autorky. Jinak ale doporučuji začít knihami povídek. V esejích jako málokdo dokáže tak přesně reflektovat co a proč dělá a čemu a jaké má pravé Povolání. Prostě Spisovatelka. Zároveň mě fascinuje a děsí. Chápu Tomáše Enderleho když říká, že by si ji nechtěl vzít, ale jako ségra by byla skvělá.
Doporučuji alespoň jednu povídku s komentářem Tomáše Enderleho (youtube Reprobus), otevřelo mi to oči pro čtení dalších. Jako jednotlivé kusy je Bezdomovec prostě bez konkurence, ale jako sevřený útvar povídek pro mě přeci jen vede Všechno co se povznáší...
Měl jsem v tomhle roce období, kdy mi knížky padaly z ruky. Nedokázal jsem se začíst, soustředit se a vlastně jsem ani moc nevěřil, že má cenu cokoliv číst.
Ale Flannery je lék. Absolutní opak zbožného sena. A tuhle knihu ze čtyř jejích kanonických hodnotím jako nejsilnější.
A i z téhle špičky pro mě ještě vyniká Chromí vejdou jako první, Zjevení, Všechno co se povznáší...
Chvála nápodoby...
Pár facek svědomí a síla zkusit zase říkat:"až zítra"
Mimo Nadaci jediná sci-fi, ke které jsem se vrátil v dospělosti.
Pokud víte, že se to stalo a nevíte moc proč, tak je to super detektivka. Tak jsem to měl já a čtení si užil. A ta otázka, zdá bych ho volil zůstává...