alweryon komentáře u knih

Sociální encyklika Fratelli tutti se dotýká řady témat a je zde pro každého, kdo chce znát stanovisko současného papeže (se vší závažností z toho vyplývající) k tématům jako jsou migrace, trest smrti, válka, kapitalismus nebo dialog.

Nejsem samozřejmě schopen podat vyčerpávající a objektivní shrnutí encykliky, o které si myslím, že je z Františkem podepsaných nejvíc blízká tomu, kým náš papež je. Pokud již několik let dobře sleduji jeho texty, ve Frattelli tutti jsou všechny hlavní tóny jeho pontifikátu.

Když zde například píše o migraci, zmiňuje negativní jevy, které ji provázejí (zneužívání situace pašeráky, devastace zemí odlivem mladých, nereálná očekávání a následná frustrace některých migrantů), ale ve výsledku je zcela zásadně proti uzavření se cílových zemí. Lidská důstojnost podle papeže opravňuje k cestě každého, komu prostředí, ve kterém žije, neumožňuje důstojný život. Ano, pomáhat v těchto zemích je zásadní a je to povinností bohatých zemí. Pokud ty ve spolupráci s místními vládami nezajistí možnost důstojného života v zemích poškozených válkou, přírodními katastrofami nebo důsledky globální změny klimatu, nemohou očekávat, že lidé bez vyhlídek zůstanou, kde jsou.


A teď přijde něco, co se mi zdá v této encyklice opakovaným motivem. Po probrání náročného tématu následuje prosba, aby čtenář šel za své první obavy z cizího, protože „je tu nějaká potíž, jestliže pochybnosti a strach podmiňují náš způsob myšlení a jednání do té míry, že nás činí netolerantními, uzavřenými, ba dokonce snad i – aniž si to uvědomuje – rasisty.“

Proč zmiňuji to, že papež čtenáře prosí? Pro mě osobně se tato encyklika stala tím, jak nazval jeden z oddílů – naléhavou prosbou cizince (84. - 86.).

Vím, je zvláštní to takto napsat, jsem katolík. Ale přece se přiznám, je to právě tak. V mnohých tématech jsem se jako konvertita těžce propracovával k pochopení učení Církve. Spravedlivá válka? Ještě teď slyším, jak se tomuto slovnímu spojení směje můj nevěřící kamarád a já obhajuji, že je to možné. A ve Fratelli tutti se píše: „Každá válka zanechává náš svět horším, než byl před tím. Válka je selháním politiky a lidství, ostudnou kapitulací, palčivou porážkou od sil zla. Přestaňme s teoretickými debatami, ale dotkněme se zraněného těla obětí. Pohleďme na civilisty, jejichž zabití je považováno za „vedlejší škodu“."

Ne, svatý otec tady nemění věrouku. Ale neobrací se na teoretiky spravedlivé války, aby ještě lépe a detailně propracovali toto učení, a na mocné světa, aby se tím řídili. „Přestaňme s teoretickými debatami, ale dotkněme se zraněného těla obětí.“ To je zcela proti tomu, jak se k tématu vztahuji já. A mám nejednou pocit, že mě o změnu pohledu prosí někdo, jehož pohled na svět nechápu a neznám. Cizinec. Naléhavě vyzývá k zahození vyváženosti, která podle něj často maskuje pravé motivy a touhu si preventivní úder, válku, obhájit. Ale naopak (241.), když píše o legitimitě boje proti tomu, kdo na člověku působí bezpráví, učí, že ti, kdo trpí nespravedlností, „musejí usilovně bránit práva svá i své rodiny, protože si musejí zachovat důstojnost, kterou dostali od milujícího Boha.“

A já nechci oponovat a dohledávat si, jak přesně situaci boje proti tyranovi posuzuje třeba sv. Tomáš Akvinský v Summě. Chci jen ukázat, že Františkovi nejde o vyváženost. Píše za utiskované, za civilisty v zemích, které jdou proti zájmům silných států, za ty, co pro svou rodinu hledají vysvobození v jiné zemi, a právě jejich bída pro něj převáží téměř vše. Jako se každému z nás může stát, že ve sporu jsou pro nás silnější argumenty, které nám můžou pomoci a omluvit naše jednání, chce se František ztotožnit s těmi nejposlednějšími a jejich argumenty zesílit.

„Je nepřijatelné, když jediné hlasy, které je slyšet ve veřejné diskuzi, jsou hlasy mocných a odborníků.“ (275.)



A tak je to se vším. Když vyzývá (173.) k posílení globální autority (což mě děsí), nedělá to proto, že si přeje tyranii toho, co je v naší zemi posměšně nazýváno pravdoláskou, ale proto, že slabé země nemají ve volné soutěži naději dostat se z bídy, která často vyhovuje silným.



●●●



Po letech, kdy jsem četl encykliky, které mě hladily po srsti, čtu text, který mi často nesedí. Ne, nemám z toho radost. Nejsem šťastný z toho, že mě to ruší, že mám obavy, že naplnění některých papežových představ by mohlo ohrozit mou kulturu a nakonec i mě. Tahle radost z rušení a nejistoty je pro mě navždy spojena s těmi, kteří chtějí zakrýt touhu po rychlých změnách podle svých představ. Ale jsem katolík a Svatý otec mi napsal dopis. A prosí mě, abych u oblastí, kde ve mně všechny mé zkušenosti a názory stavějí zeď, ještě jednou zvážil, zda je opravdu nutná. A je mojí povinností to udělat. I proto, že jako chci, aby byly čteny dokumenty jako Veritatis splendor nebo Humanae vitae, stejným způsobem musím číst i já tuto encykliku.



„Učiň, ať jsou naše srce otevřená
Pro všechny lidi a národy na zemi,
Abychom poznávali dobrotu a krásu,
Kterou jsi zasel do každého z nás,
A tak nás pojily užší vztahy
Založené na jedné naději a společných cílech.

Amen.“

3 02.02.2021

výborné. Tématem i zpracováním. Navíc bod pro Cestu - kniha je to krásná a vkusná.

A jeden postřeh - jak důležité je mít dobrého zpovědníka!

3 23.06.2020

Kromě Vyznání jsem byl zatím patristikou téměř nepolíbený.
A hned zásah!
Autor je ironický, kousavý, krásně zbožný a chytrý.
Propast téměř dvou tisíciletí? Neexistuje
Je to překladem nebo autorem?
Pasáž, kdy kousavě rozebírá nechuť k tělu u Marcióna je geniální.
Jo, neměli to tenkrát katolíci vůbec jednoduché - novoplatonici tělo nenáviděli a ti ostatní si ho hýčkali.
Najít ten střed, to je katolictví:-)

3 04.02.2019

Nikodém je svým ostychem nesmírně sympatická postava.
A popis narození Krista - přenádherné

3 07.12.2016

Teď jsem ji dočetl, takže jsem neobjektivní. Skvělá kniha! Duchovní vzpruha...

3 05.08.2016

Četl jsem ji několikrát. Zatímco v dějové lince je někdy autor až příliš průhledný a někdy těžko uvěřitelný (kdo příště zemře, hlavní hrdina je slepenec tak sto osudů), tak linka - řekněme duchovní - je skvělá.

3 18.07.2016

občas si vzpomenu, ale pořád si myslím, že je to víc Pan Hošek, než Lewis.

https://magazin.signaly.cz/2205/pavel-hosek-a-vit-raska-polemika-o-pravidlech-tance

2 03.05.2024

Doporučuji alespoň jednu povídku s komentářem Tomáše Enderleho (youtube Reprobus), otevřelo mi to oči pro čtení dalších. Jako jednotlivé kusy je Bezdomovec prostě bez konkurence, ale jako sevřený útvar povídek pro mě přeci jen vede Všechno co se povznáší...

2 01.12.2023

Tertillián píše někomu koho si váží? Mimořádné a snad i proto tak krátké:-)
Ne vážně.. je to tak krásné, až se člověk stydí.

2 27.01.2020

a zbývá otázka, jaký je rozdíl mezi Flaviem, Emanuelem Moravcem a prorokem Jeremiášem

2 04.02.2019

náročná, ale tuze zábavná.
Pasáž o prof. řečnících a Bohu je potřebná, člověk díky ní udrží pozornost.
Opět - Platón by psal skvělá divadla, kdyby chtěl!

2 24.08.2018

Ostatní to napsali za mě. Když po čase čtu Chestertona nebo C.S. Lewise, tak přemýšlím, proč vůbec věnuji čas jiným autorům.

2 04.03.2018

Jsem naprosto uhranutý. Ten vhled do lidí. Práce s mýtem. Ta láska na konci knihy.

2 08.01.2017

Nakonec mám od Lewise nejraději právě eseje. Miluji jeho myšlení.

2 02.08.2016

Historie trapistického řádu, ale napsaná nesmírně poutavě. Otec Jeroným prý v životě četl jen dvě knihy opakovaně: Bibli a právě tento skvost. Nedivím se mu a opravdu vřele doporučuji všem, koho trapisti zajímají, nebo jen chce číst netypickou duchovní literaturu. Protože i když je to opravdu kniha o historii, je to i kniha vedoucí k modlitbě.

2 02.08.2016

Kniha, která mě v životě ovlivnila nejvíc.

2 18.07.2016

Nehodnotím. Jsem asi v týmu jeho otce.

Ke knize jsem se dostal, protože matka katolického klanu v Návratu na Brideshead čte otce Browna od Chestertona a pak právě tohle.

Když už jsem u Chestertona, ten napsal něco ve smyslu, že nadprůměrnost je v pochopení a přijetí vlastní průměrnosti. Jak působíme my, co tohle nedokážeme, si může každý přečíst v Deníku pana Nuly.
Jak jen popsat ten dojem... Třeba v Saturninovi se všichni smějeme a trochu opovrhujeme tetou Kateřinou. Tady je férovější popis světa - trapní jsou tam všichni. A ve většině jsem se našel..

Snad i tady se inspiroval Červený trpaslík:-). Protože celá ta myšlenka je obsažena i tam:

„Můj deník, od Arnolda J. Rimmera. Prvního ledna - rozhodl jsem se vést si denní záznamy svých myšlenek a činů, zachovat svědectví o mých pokrocích na poli poznání, aby snad jednou jiní ctižádostiví důstojníci mohli na těchto stránkách hledat poučení. Je mojí světlou nadějí, že jednou bude mít tento deník své místo vedle Napoleonových válečných deníků a Pamětí Julia Caesara.“ Další záznam... (Otočí list) „17. července - narozeniny tetičky Maggie.“

1 06.07.2024

V mikro souboji obřích biografií nedávných papežů jasně vede George Weigel a jeho Svědek naděje. Už proto, že nepřirovnává papeže k postavě z knihy Paulo Coelha :-).

Ale pokud obdivujete Benedikta XVI., tak je to stejně povinná četba - takže co.

1 03.05.2024

Do formy románu přepsané myšlenky ze Zbytečného kněze.

Hned po dočtení jsem po letech přečetl Humanae Vitae.

Pro mě nakonec víc o manželství než o koncilu.

1 27.04.2024