amaenium komentáře u knih
To, co jsem o knize chtěla říct už vystihl komentář martinstefko.
I mně se některé komiksy zdály příliš “jednoduché” či krátké. Taky jsem kolikrát nevěděla, jestli jsem daný komiks úplně pochopila.
A upřímně jsem pasáže s rozhovory a články spíše prolítla, než abych se jim naplno věnovala. Ke komiksu se dostávám zřídka a asi to nebude žánr pro mě.
Každopádně tato kniha je velmi důležitá pro další autorky komiksů a umělkyně, pro čtenáře komiksů i nečtenáře, aby pomohla dalším ženským autorkám na jejich cestě.
Mazel je další povedená kniha z pera autorů Akwaeke Emezi (Akwaeke Emezi dávají přednost genderově neutrálním zájmenům).
Stejně tak jako její první kniha Zřídlo mě kniha velmi bavila svým stylem, metaforami a magičností, táhnoucími se skrze celý děj.
Kniha je vyprávěním černošské transgender dívky Džemy o nestvůrách, jež kdysi okupovaly její město a andělech, kteří od nich museli město vyčistit.
A jak takové nestvůry vypadají? Mění svoji podobu? Jsou hrůzostrašní nebo mohou působit jako andělé?
A proč z mámina obrazu vstal přízrak, který tvrdí, že tu stále nestvůra je?
Kniha je relativně krátká, zato výstižná a nenacházíme v ní zbytečnou výplň. Tak trochu mi po přečtení připomíná malého prince, kdy jsou daleko strašnější věci schovány za označením nestvůra, ale dítěti už by bylo potřeba dát dovysvětlení.
Zvláštní kniha. Začala jsem ji snad číst kvůli volbám, které se nedávno odehrály, přesto mi parlamentní prostředí příliš nesedlo.
Knihou se neslo téma ohně, které se skrývalo nejen v řádcích příběhu a různých básničkách, ale vybafne na čtenáře již z obálky a krásně se spolu toto téma na konci spojí.
Souhlasím jinak s komentářem jethro.tull - závěr knihy byl slabší a čekala také jsem důkladnější rozuzlení.
Nad postavou hlavní hrdinky tak nějak pořád přemýšlím, úplně si nejsem jistá, jestli jsem ji pochopila.
A ještě co se podtitulu “sexyromán” týče, úplně ho to v textu nevystihuje.
O knize jsem věděla, jen jsem se k ní dostala až teď, když se mi pod ruku dostala v knihovně. A možná bych byla radši kdyby se tak nestalo.
Kniha má pozitivní ohlasy, ale osobně mi nesedla a po přečtení jsem byla silně znechucená.
Je strašný, že se něco takovýho děje a to Barbora není jediný případ na světě.
Kniha informuje o kuřimské kauze, nicméně i tak autoři pozměňují některá fakta a osoby a hlavní vyprávění přisuzují novinářce, jež má o případu napsat článek.
Grafická podoba se mi nevadila jen v částech zobrazující minulé události.
Toho nebyla kniha pro mne a silná pachuť, co mi po ni zůstala, musím něčím přebít.
Edice Tvář je jedna z těch edic, které chci mít přečtené celé, tudíž jako další na seznamu byla tato kniha.
A musím říct, že to byla parádní jízda! Sice se hned ze začátku, ne-li z názvu, dozvíte, jak to asi s hlavním hrdinou dopadne (což je také velmi neobvyklé!), nicméně o to víc vás kniha drží v napětí, kdy a jak se to stane! Už je to tato chvíle? Ne? Je to ta další? Člověk si řekne, že je to předem prozrazené, ale právě naopak!
Co se týče elegánství hlavního hrdiny, byl tak zahleděný do sebe a tím pádem tak otravný, až se z toho stala vlastně skvěle napsaná postava, ke které jste sice věděli, že nemá cenu se moc upínat, nicméně i tak měl v sobě určitou jiskru, kvůli které jste se o něj i báli.
po dlouhé době to bylo opravdu dobrodružství, který jsem si užila. Ze všech knih z edice Tvář se mi líbila asi nejvíce, díky tomu jak byla jiná a originální.
A krásné ilustrace od Ilony Polanski!
Persepolis už jsem četla, když jsem byla mladší a setkala jsem se ale pouze s prvním částí.
V té mladá Marjane vypráví o totalitním režimu, válce a zatýkání, a to vše obalené dětskou perspektivou, takže se zde odráží i dětská proměnlivost názorů. S dospíváním se pak dostavuje i rebelie - částečně ta, na kterou jsem zvyklí, ale proti vyšším cílům - ne vůči autoritám jako rodiče, ale proti celé společnosti, jež utlačuje ženy. Vzdorná povaha pak Marjane zůstává a pocítil ji nejen v zahraničí, kam ji rodiče pošlou do bezpečí studovat, ale i okolí v pozdějším věku či manžel. Kvůli části v zahraničí a následném návratu domů pak můžeme číst o marjaniných osamělých pocitech, depresích či pocitu ztráty sebe sama - pro západ moc východní, pro východ moc západní.
V knize se dozvídáme i válečné či sociální pozadí v Íránu, nejen (ne)práva žen a jejich (ne)svoboda, ale i utlačování intelektuální roviny. Po grafické stránce je kniha také velmi povedená, jednoduchý černobílý styl pak dává větší důraz obsahu a neodvádí od něj pozornost.
,,Co na tom, že módu diktují originály pokoušející se vystoupit z davu. Zbytek lidí touží v davu jedině po tom, aby vypadal přesně jako ostatní.”
Život na míru je další reportážní knihou z edice Prokletých reportérů.
Tentokrát jsem se při čtení s autorem vydala do hlavního města Bangladéše, do Dháky.
Dháka je textilní velmoc, kolem 60% výroby končí na evropském trhu.
V knize se dočítáme nejen o pádu budovy rana plaza, ale zabývá se i jinými tragickými strastmi, jež doprovází textilní branže - lidé bojující o život v plamenech a skákající z okna, neplacené přesčasy už k tak mizerně placené práci či chudoba, která je mezi textilními továrnami všudypřítomná.
Velmi silná reportáž, která rozhodně donutí člověka k zamyšlení. Přehodnotí, jak často a jestli vůbec potřebuje nové kusy do šatníku. Doporučuji k přečtení.
Jak nese kniha na obale - příběh očitého svědka - kterým je autorův otec Vladko Spiegelman.
Kniha zachycuje éru otcova, kterou prošla jeho generace - hitlerovu vládu, válku a holokaust.
Od seznámení autorových rodičů, přes horší a horší podmínky židů, skrývání se, strach až bohužel po osvětim, kde se rozdělily a každý den byl boj o přežití.
V knize se nejen dočítáme o výše zmíněném, ale také o Vladkove náročné povaze a chování, které na něm tragické události zanechaly. Jak komplikované je s s ním domluvit a jak těžké je se s chováním otce a nějakou přeživší vinou vyrovnat jako jeho syn.
Kniha je silná, surová a při některých pasážích mi tuhlo v žilách.
Jak nese kniha na obale - příběh očitého svědka - kterým je autorův otec Vladko Spiegelman.
Kniha zachycuje éru otcova, kterou prošla jeho generace - hitlerovu vládu, válku a holokaust.
Od seznámení autorových rodičů, přes horší a horší podmínky židů, skrývání se, strach až bohužel po osvětim, kde se rozdělily a každý den byl boj o přežití.
V knize se nejen dočítáme o výše zmíněném, ale také o Vladkove náročné povaze a chování, které na něm tragické události zanechaly. Jak komplikované je s s ním domluvit a jak těžké je se s chováním otce a nějakou přeživší vinou vyrovnat jako jeho syn.
Kniha je silná, surová a při některých pasážích mi tuhlo v žilách.
Od této knihy jsem čekala něco jiného - myslela jsem si, že bude rozebírat rozhodnutí být v dnešní společnosti bezdětná.
Naopak se v této knize dozvídáme, jak je těžké se ve společnosti rozebírat téma toho, když žena nemůže z nějakého důvodu otěhotnět a jaký koloběh lékařů, prášků, změny nálad nebo spousty nevyžádaných rad ji čeká.
Kniha je tvořena minimalistickými ilustracemi, které autorce sloužily jako terapie, zatipmco se touto knihou snaží říct dalším ženám, že i přestože se na toto téma bojí lidé vyjadřovat nebo o něm mluvit, nejsou v tom sami.
Ostatním pak slouží k zamyšlení, zda se opravdu neustále musí ptát na otázky, které se v knize objevily.
Tuto autorku mám hrozně ráda. Nebojí se psat o ženách a jejich obavách, vášních či tužbách. A tak surových stylem, jakým se málokdo odváží.
V tomto komiksu nám autorka zprostředkovává příběhy marockých žen a jejich nesvobodách - v tomto případě v té sexuální.
Jak i státně jsou utlačovány nesmyslnými paragrafy, vyhláškami a zákony. Všechno je uzpůsobeno a společností chápáno ve prospěch mužů a právě společnost je to, co se musí změnit - musí začít smýšlet jinak a neohýbat si náboženství ve svůj prospěch a schovávat se za něj.
I tak se v knize setkáme i s optimismem a nadějí, že by marocké ženy mohly rozhodovat o sobě, svém životě i těle a i tom, s kým budou vést svůj sexuální život.
Knihkupec z Kábulu je skvěle napsanou reportáží o světě, který lidem ze západní evropy může přijít až neskutečný.
Příběh jedné afghánské rodiny, kde slovo otce je zákon a nikdo si nedovolí mu odporovat, žena nemá žádná práva a naděje spolu se sny musí pohřbít v útlém věku a město kábul, zapisující osudy všech takových rodin, ve kterých se to od té zdokumentované příliš neliší.
Příběhy členů rodiny, snících o svém vlastním pojetí svobody - ať už se jedná o možnost jít studovat a nemuset pracovat v knihkupectví, svobodě před svým vlastním otcem nebo vymanění se z nekonečného kruhu starání se o celou rodinu.
Kniha je silným svědectvím o životě v Afghánistánu. Porovnání před a po Taliánu…
Abych omluvila to, že jsem knihu přečetla: dostala jsem se k ní díky doporučení na instagramu a když jsem si nedávno konečně zřídila účet v knihovně a procházela ji v rychlosti, hrábla jsem i po této.
A se sebezapřením ji přečetla. Už na 36 stránce jsem měla chuť ji odložit, nicméně nemám ráda za sebou nechávat nedočtené knihy.
Tento projev se nehodí do knihy a upřímně, podle mě je tato kniha zbytečná. Posty můžou dobře fungovat na Facebooku, jako takové výkřiky, nicméně v tomto případě škoda papíru.
Styl se od toho odvíjí - i když se snaží mnozí napodobit tento hovorový styl v knize, jde to udělat i jinak a lépe. Kniha mi nepřišla vtipná, nic mi nedala a slovo kritik na každém druhém řádku také nebylo něco, co by pomohlo pohodlnému čtení.
Ale vzhledem k tomu, že příspěvky jsou primárně ze sociálních sítí, by tam měli i nadále zůstat.
Samozřejmě se najdou čtenáři, které to osloví a dokonce se tam i najdou, ale pro mně to není to pravé.
Hvězdička za obálku.
Světlo z Pauliny je v pořadí pátou knihou z edice Tvář. Tentokrát se jedná o povídkovou knihu z pera spisovatele Jana Štiftera.
Snad kromě jedné povídky - Zpráva o nás třech - se mi líbily všechny. Každá měla svoji atmosféru, vždy pod rouškou nějakého tajemství. Bavilo mě u povídek sledovat návaznost a spojení, které mezi sebou měli, vždy řečené jen v malých náznacích. U druhé poloviny knihy mi náznaky pak chyběly, nebo jsem je nebyla už shopna z náznaků rozluštit.
Vyzdvihla bych pak povídky Mešuge, Světlo z Pauliny a Žluté šaty z plakátu.
Mám ráda japonské dřevoryty a obzvláště ty od Hokusaie, tudíž jsem tentokrát sáhla po této knize, kde je nespočet reprodukcí, ať už ty více známé - například pohledy na horu Fuji, nebo ty (pro mě) méně známé, jako třeba ilustrace k básnickým sbírkám, výjevy z divadla kabuki či prosté portréty dam. Zároveň jsem se zase o něco více dozvěděla o známém umělci, avšak textu bych uvítala ještě více.
Pěkné čtení. Viděla jsem i film, i když už před nějakou dobou (takže si pamatuji mlhavé útržky), ale kniha se mi líbila více. Styl psaní, jak tu někteří píší, mi přišel v pořádku, dobře napsaný a k obsahu se hodil. Jsou knihy, které jsou daleko lépe hodnocené, ale jejich styl, jakým jsou napsány, je tragédie.
Líbilo se mi zde, že postava “záporáka” Stricklanda má hlubší pozadí než je ve filmu, zde můžeme detailněji a hlavně srozumitelněji sledovat jeho zhoršující se zdravotní (a hlavně psychický) stav, který pak dává větší smysl.
Postavy jinak byly dobře napsané, měli charakter a nebyly ploché, jak to někdy bývá. Samotný popis tvora byl pak velmi barvitý a člověk si jej tak mohl dobře představit.
Viděla jsem i originální film, jež byl tento inspirován, Netvor z černé laguny, a dotváří to pěkný celek, kdy (ne)tvor dostane svoji krásku.
Lituji, že jsem tuto publikaci neměla při mých studií grafiky na hodiny technologie. Jasně, přehledně a stručně si zde můžeme přečíst o druzích papíru, jeho složení, výroby či ideálním použití. Velmi oceňuji, že kniha je sama vzorníkem papíru, člověk pak jednoduše může vnímat jeho rozdíly.
Člověk by mohl napsat, že se jedná o neuvěřitelný smyšlený příběh, ale opak je pravdou. Je naprosto uvěřitelný, protože to není jen smyšlené vyprávění, ale naopak něco, co se bohužel i v dnešní době stále děje.
Hlavní hrdinka Starr se vypořádává se smrtí kamaráda Khalila, kterého zabil policista při zastavení vozidla, aniž by byl Khalil vinen.
V knize se dočítám o následcích, jež zanechají na Starr, jakožto svědka, o nespravedlnosti, které čelí, o frustraci ze systému a o problémech, s kterými se tyto čtvrti potýkají. Na druhou stranu se ale také dočtu o velmi silné podpoře komunity, sounáležitosti a odhodlání.
Tato kniha nám přiblíží detaily, dá nahlédnout do života rodin, kteří o někoho tímto způsobem přišli a ukáže své úhly pohledu. Samozřejmě nemůžeme nikdy úplně pochopit, čím si rodiny procházejí, ale určitě kniha donutí čtenáře se zamyslet. Minimálně nad tím, kde je chyba. a kde začíná a končí (ne)spravedlnost.
Viděla jsem posléze i film (nesoucí název Nenávist, kterou jsi probudil) a na to, že se jedná o young adult, tak je to velmi silné dílo (i kniha i film) s velkým přesahem a nemálo dospělých by si ji měli také přečíst (nebo aspoň vidět).
Když se ke mě kniha dostala, věděla jsem o ní, že je o smrti a o dopisech, které kvůli ní vznikly.
Čekala jsem, že kniha bude postavená jen na dopisech s tím, že se jemně dozvíme i něco ze životního příběhu zdravotní sestry, jež je píše.
Místo toho však čtenář dostane komplexní příběh tří hlavních postav, mezi nimiž je i již zmíněná sestra, které jsou povedeně vystavěné a zaujmou svými charaktery. Nejvíce se mi líbilo vyprávění Stelly, přišlo mi, že se jedná o vyprávění o čisté lásce, která sice projde proměnou, ale stane se ještě silnější.
Jakmile si člověk zvykne na plynulé vyprávění, dopisy slouží jako taková brzda, v pozitivním smyslu - myslím, že díky tomu jsem si víc čtení i užila. Některé dopisy byly úsměvné a dojemné (když ve svém posledním dopise vysvětluje fungování pračky) a jiné mě dojali až k slzám.
I přes těžké téma smrti jsem si knihu užila a přišla mi spíš taková oddechová.
Taková jednohubka. I když si deníky vedu už jedenáct let, i tak jsem v nich našla tipy na lepší organizaci nebo svou dávku kreativity. Člověk hned nemusí použít všechny druhy organizování a psaní seznamů, ale své si tam každý najde.