amaenium
komentáře u knih
Pět neděl v balónu
Jules Verne
Toto dílo jsem poslouchala jako audioknihu a proto možná je hodnocení nižší. Jako taková mi přišla nemastná neslaná a krom hlavní myšlenky posouvání hranic jsem to doposlouchala spíš z donucení.
Možná kdybych si knihu přečetla, bylo by to lepší, jednou jí dám ještě šanci, nicméně né teď.
Deset malých černoušků
Agatha Christie
Moje první Agatha Christie. Nečtu moc detektivky, ale díky výzvě jsem po ní konečně šáhla a v naprosto splnila očekávání. Kniha mě hned vtáhla, na knihu jsem se během nečtení těšila a neustále jsem přemýšlela a snažila se záhadu vyřešit. Avšak nepodařilo se a autorka překvapila. Rozhodně si dám další knihy od autorky.
Básně z koncentračního tábora
Josef Čapek
Básně nejsou zrovna dvakrát mým vyhledávaným žánrem, nicméně kvůli výzvě jsem nějaké přečíst musela - a když už, tak jsem si vybrala spisovatele, u kterého vím, že dané dílo bude stát za to.
Básně sami o sobě jsou velmi silné, jen zdánlivě pár veršů dokáže vykreslit atmosféru nejen tábora, ale i rozložení mysli a pocitů autora. V průběhu čtení jde pak vidět jak místo na autora působí a stav mysli, jež se v průběhu mění a potemňuje. I přes stesk po bratrovi a úzkost z koncentračního tábora však nedokáže úplně zabít naději a touhu po životě, jež místy básněmi prosvítá.
Nový čas
Ida Jessen
Knihu jsem četla jen díky čtenářské výzvě a nebýt jí, tak ji snad ani nedočtu. Plytký a nemastný-neslaný děj, táhnoucí se pomalu, aniž by se během knihy stal nějaký větší zvrat, na který jsem celou dobu čekala. Na konci se mi líbila snad jen její profese knihovnice a že se naučila vázat, jinak jsem si z knihy víc neodnesla.
Něžná píseň
Leïla Slimani
Fakt, že se na začátku dozvídáme co se stalo a kdo je vrahem, naznačuje, že se nejedná úplně o to hlavní. Díky odhalení na začátku jsem se mohla soustředit na postavy a jejich smýšlení a pocity a taky prostředí, ve kterém se příběh odehrával a poté se až dostat do bodu, který byl zlomový. První kapitolu bych na konci klidně zopakovala, stejnak jsem si ji četla znova.
Nejvíce mě zaujaly myšlenky Myriam a jejímu postavení k dětem, které není v naší společnosti úplně běžné, zároveň smýšlení Louise se během knihy hodně posunovalo a začínalo být znepokojivé a byla vidět její změna.
Co se mi nelíbilo, tak posledních pár stránek, kdy jsem sledovali události skrz policejní vyšetřovatelku. Připadalo mi to jak z nějakého laciného televizního vysílání o vraždách.
Chlapec v pruhovaném pyžamu
John Boyne
Nadhodnocená kniha. Už při prvních stránkách jsem měla chuť ji odložit, avšak díky výzvě jsem ji dočetla až do konce - ještě že byla tak krátká. Podle mě knihy o holokaustu by měli mít úroveň, ve které budou, ač se jedná o román nebo literaturu faktu, informovat a zároveň neznehodnocovat či nenadlehčovat tuto část dějin.
Tato kniha je sice psaná z pohledu chlapce, takže by se její naivita a omezenost dala tímto omluvit (ačkoliv je jakkoliv přehnaná), avšak styl, kdy od začátku máte pocit, že čtete pohádku na dobrou noc je naprosto iritující.
Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět
Jan Urban
Těžko se mi ke knize vymýšlí nějaký komentář. Určitě mě obohatila o informace, co se v Bosně a Sarajevu za války odehrávalo, jak probíhala, obsahovala malé kapitoly zdánlivě ne tak podstatných dat jako hesla po budovách Sarajeva a nebo vtipy, obsahovala kapitoly, které se mi těžko četli, kdy vojáci uřezávali prsty malým dětem a pak obsahovala spoustu politicky vysvětlujících kapitol, ve kterých jsem se ale bohužel ztrácela. Spoustu základních informací jsem si musela dohledat a pustila jsem si o válce v Bosně i dokument, avšak dohledávání těchto základních informací není žádná chyba knihy.
Platící hosté
Sarah Waters
Od autorky jsem již četla dvě knihy, takže jsem věděla zhruba co čekat a na knihu jsem se těšila.
První část knihy mě velmi bavila, vtáhla mě a já se často těšila opět na čtení, abych viděla kam se příběh hlavních hrdinek posouvá. Ze začátku mi bylo jasné co se odehraje mezi hlavními hrdinkami, avšak zvrat v druhé části mě překvapil. Co se třetí části týče, zkrátila bych ji klidně o sto stran. Soudní proces byl zdlouhavý a nudil mě. Knihy autorky mám hrozně ráda – líbí se mi zasazení do doby, jenž se děj odehrává a celkově vždy nacházím v autorčiných knihách zvláštní kouzlo a atmosféru, škoda jen, že tady soudní proces naprosto zabil události, jež se udály na začátku knihy a dal na začátek vlastně zapomenout.
Poslední kniha
Pavel Trtílek
Ke knize jsem se dostala přes doporučení, avšak i zde platí: nesuď knihu podle obalu. Kniha je pěkná, avšak její obsah mě nenadchl. Ze začátku jsem si říkala, že kniha je taková snová, dokonce se mi i ze začátku líbila, ale jelikož zde nebyly žádné výkyvy a kniha se snově, ale plytce, táhla pořád stejně, jakoby rovná čára, kde se pořádně nic neděje a začala mě velmi brzy nudit. Postavy – Perička a psycholožka opisující ležatou osmičku byly neskutečně otravné a vždy když přišly na scénu tak mě neskutečně iritovaly. Díky častým zmiňováním hospod a neustálé vysedávání v nich změnilo knihu na takovou ódu na alkohol, respektive ódu na pivo, v čemž jsem neviděla příliš velký smysl. Tato kniha holt není nic pro mě.
Nádherní poražení
Leonard Cohen
Zvláštní kniha – čtení mě bavilo, ale musela jsem se i zároveň nutit knihu dočíst. Přeskočila jsem dvě kapitoly, ty dvě, kde je každé slovo napsané s velkým počátečním písmenem a jedná se o jakousi modlitbu či zaříkávání, pasáže vyprávějící pozadí postav a nebo příběh Kateřiny mě také bavily, pasáže právě psané různými výkřiky, náhodnými spleti myšlenek či celých myšlenkových pochodů mě nutily knihu odložit. Nejedná se však o knihu, jejíž přečtením bych ztratila čas, ačkoliv jsme se do dokončení nutila – kniha velmi dobře dokáže dovést k zamyšlení se. Ať nad příběhem, jeho spojitostmi a opakujícími se detaily napříč oběma vyprávěními, nebo nad sebou samým.
Underground
František Kotleta (p)
Můj první Kotleta. Ke knize jsem se dostala díky book clubu a ačkoliv jsem se jej nemohla nakonec zúčastnit, jsem asi i tak ráda, že jsem se k autorovi dostala. Ze začátku jsem měla problém asi s dvěma přirovnáními, protože mi v knize přišly jako pěst na oko, ale po začtení stránky ubíhaly a vtáhly do děje. Utopická budoucnost byla zajímavá, kvůli nadcházející hře Cyberpunk 2077 jsem si město hodně vybavovala tímto stylem. U zápletky bych pak možná vytkla konec, kdy mi přišlo že tak nějak vyšuměl, všichni se rozutekli a bylo to. Kvůli konci a také tomu, že ačkoliv mě kniha bavila, nezanechala ve mě hlubší pocit a po pár dnech si ji jakžtakž vybavuji, dávám hodnocení 3.
Slavnost bezvýznamnosti
Milan Kundera
Konečně se nám dostalo alespoň jednoho překladu z francouzsky psaných románů Milana Kundery.
Na knihu jsem se těšila, hned po koupi přečetla - se svými ani ne sto dvaceti stranami to byla chvilička - a můžu s jistotou říct, že mě nezklamala. Avšak i přesto to není ten typ jeho románu, který mě tak zasáhne a rozmělní, jako třeba moje nejoblíbenější Nesmrtelnost. Pořád ve mě rezonuje Slavnost bezvýznamnosti a příběh nenápadného přítele Quaqueligua. Zároveň se mi líbí propletenost a opakující se motivy, vyskytující se napříč tímto krátkým románem/románkem. Knihu si v brzké době přečtu určitě ještě jednou.
„Lidé se v životě potkávají, povídají si, disutují, hádají se, a neuvědomují si, že k sobě navzájem mluví z dálky, každý z rozhledny postavené na jiném místě v čase.“
Boletus arcanus
Miloš Urban
Ani u této knihy se opět nedalo popřít, že se jedná o dílo z dílny pana Urbana. Kniha měla svoji záhadnou atmosféru, trochu podivnosti u povah hlavních hrdinů, trochu podivností okolo nich a konec, jaký jsem nečekala. Kniha se mi líbila, ale i tak bych ji zařadila k těm slabším od autora.
Interiér - Tvorba obytného prostoru
Boris Hála
Kniha se mi líbila. Byly zde pěkně popsány plochy od obecného řazení (veřejné/soukromé) přes rozdělení místností až po blízké seznámení s každou z místností. Kniha se nevyhýbá ani materiálům či tipům na efektivní bydlení. I přes její relativní tenkost obsahovala spousty informací, donutila mě více se zamyslet nad prostorem, který obývám a určitě mi pomohla vnímat více prostor.
Povídky o lásce
Tereza Schillerová
Povídky se mi líbily. některé více, některé méně, ale tak už to u povídek bývá.
Začnu s těmi, které mě oslovily méně: u některých mi přišlo, že mají velmi podobnou strukturu, mění se jen detaily a obsahují klíčová slova jako “ten pravý”, “objevil se on”, “krásný a vysoký”, “rozhodla jsem se, že na muže kašlu” a podobně. Z těch, které mě oslovily méně byly třeba Na samotě, Popelka, Srdce a rozum ve střídavé péči a nebo Z role do role. Naproti tomu se mi ale velmi líbily povídky, kde jsou ženy silné, vědí co chtějí a hlavě se sebou nenechají zametat a nebo se jednalo o povídky, které se lišily, byly více originální a díky nim byla kniha pestřejší. Jednalo se třeba o povídky Přísná účetní, Samospoušť, Slečna drsňák, Tady dobře hrajou a nebo
Konec to mít musí. Silnější a originálnější povídky pak převyšují počet těch slabších.
Hokusai
Josef Hloucha
Malá a poměrně křehká knížečka o životě jednoho z nejznámějších japonských umělců, jenž vytvářeli obrazy pomíjivého světa ukijo-e. Každý snad zná jeho nejznámější obraz Velká vlna u pobřeží Kanagawy. Kniha mi ukázala umělcům život, avšak stále bych uvítala obsáhlejší informace a případné ukázky jeho prací.
O čem mluvím, když mluvím o běhání
Haruki Murakami
Pokud si dobře pamatuju, do knihy jsem se pokoušela začíst nejmíň třikrát. na první dva pokusy mi to moc nevyšlo, jelikož jsem neměla k běhání žádný vztah a do knihy se mi špatně začítalo. Avšak sama jsem se nějakým způsobem posunula a kniha mi velmi obrazně posloužila jakožto takový "úvod" doběhání. Hlavně co se překonání, přesvědčení sama sebe, že opět mám vyběhnout. Je zjevné, že běhání je součástí neodmyslitelně součástí autorova života a pokud mě, jakožto čtenářku jeho knih, zajímá i jeho život a myšlenky mimo romány, tak jsem si knihu musela dřív nebo později přečíst. Kromě běhání tu pak byly i pasáže týkající se psaní a nebo autorova života, což vždy okořenilo vyprávění.
Dost dobře nenormální
Denise Linke
Není to první kniha, s tématikou autismu kterou jsem četla a myslím že je vcelku povedená. Obohatilo mě, že jsem se zde dozvěděla i o jiných typech autismu (jako například má autorka knihy) a nejedná se o takovou tu hraniční distanci a uzavřenost od lidí, ale ukazuje, že se s touto poruchou dá žít plnohodnotný život, i když to někdy není jednoduché.
V lidožroutově zahradě
Leïla Slimani
Knihu jsem měla přečtenou za jediný den, byla velmi čtivě napsaná, dokázala mě hned vtáhnout. Důvod, proč mě kniha zaujala, bylo hlavně téma, které v něm autorka rozebírá v rámci “problému” hlavní postavy – neustálá touha po mužích. Tělesná touha, kdy ji nestačí její muž, ale neustále touží po vícero mužích kolem. Bez ohledu na... všechno. A myslím si, že tato forma touhy, kdy žena touží po vícero mužích (a né jen po jednom), se v literatuře neobjevuje tak často, většinou tuto funkci zastávají muži. Konec byl zvláštní, ale uvěřitelný, zároveň mi přišel ale i velmi ironický.
Mrtvý holky
Miloš Urban
Olalá! Tak to byly vskutku povedené divné povídky! Spisovatele mám ráda pro jeho fantazii vytvářející velmi neobvyklé příběhy a v této knize je to jedna divnost za druhou! Povídky byly nejen strašidelné či místy nechutné ( *šmik*), ale i krásně nepochopitelné. Nejvíce se mi líbily povídky Běloruska, Žádný něžnosti či To strašný kouzlo podzimu, nejméně mě oslovily Občina či Pražské Jezulátko.
