amaenium komentáře u knih
Zvláštní kniha. Dostala jsem se k ní díky čtenářské výzvě, úplně nevím, jestli bych ji četla bez ní. Některé povídky byly povedené – A práci taky, Kluk, U komunistů nebo Ray Bradbury (ještě, že byla na konci, jméno láká), jiné mi přišli velmi ploché, takové nudné – např. Magda, Hlas jeho pána nebo úvodní Emil. Kniha ve mě nezanechala hlubší stopu, chápu, že zde má odrážet běžné příběhy lidí, ale bohužel se mne příliš nedotkla.
Na další Ladislavův cestopis se vždycky těším a je to jistota kvalitního obsahu. Tyto knihy jsou snad jediné, u kterých se směji od začátku do konce a kromě humoru taky obdivuji jeho důvěřivost lidem. Od malička jsme učeni nevěřit cizím, ale tady máme již ve čtvrté knize a zase z jiných koutů světa důkaz o lidské pohostinnosti a otevřenosti. Rozmanitost různých států je skvělá a jsem ráda, že jsme se mohla dozvědět více o zemích, o kterých jsem doteď znala jen jejich polohu a přitom jsou na jednom kontinentu. Například mě takové Estonsko, Litva či Albánie s Rumunskem lákají k navštívení. Knihu rozhodně doporučuji.
Ty druhé díly to vždycky mají těžké. Na další knihu spisovatele Edouarda Louise jsem se těšila, avšak v konečným důsledku jsem spíše zklamaná. Po stránce stylistické mi text naprosto nevyhovoval – časté opakování slov či souvětí, chaotická výstavba textu či samotné sestřino vyprávění bylo dost protivné. Po obsahové stránce... to snad nejde ani hodnotit. Bohužel celkově mi kniha přišla jako velmi chaotickou výpovědí, která se mi nedostala hlouběji do hlavy a přišla mi - i přes její hlavní motiv, který nechci v žádném případě znevažovat - plytká. Tato kniha mi nesedla.
Ze začátku byla kniha (asi prvních sto padesát stránek) (líbivě) melancholická k začínajícímu podzimu a chyběl mi k ní už jen šálek čaje. Tím chci říct, že podzimnější knihu jsem snad ještě nečetla. Po této části knihy se mi pak začaly střídat pasáže záživnější a nezáživnější, kdy snová část nakonec převážila, ač to na začátku tak nevypadalo. Chvílemi mi přišlo, jako kdyby se autor vždy více soustředil a “vyhrál si” s jednou částí světa na úkor té druhé. Co mi vadilo byla postava Hory, jak kdyby byla dodaná na sílu, jen pro větší akčnost v realitě. Jsem ráda, že jsem ji četla, ať už kvůli naladění na podzim a nebo taky kvůli tomu, že se jen málo českých autorů tak moc věnuje práci se sny ve svých knihách (a nebo na ně prostě nenarážím?), což vždycky ocením.
Díky své útlosti jsem měla knihu hned přečtenou. Má velmi osobitý humor, snad díky právě pohlížení dětí na svět z jejich vlastního úhlu a kombinací autorova břitkého humoru. Situace, s nimiž se musí autor setkávat se mnohdy mohou zdát humorné, avšak jde z knihy také cítit náročnost tohoto povolání a obdivuji trpělivost a oceňuji lásku, jež dětem autor věnuje.
Kniha pro mě byla určitě přínosem. Dozveděla jsem se tu důležitých ženách, díky kterým se dnes můžeme (alespoň v západním světě) sami rozhodovat o svém těle či být celkově svobodná. Co mě ovšem překvapilo, byla stručnost. I přestože se jedná o komiks, čekala bych více rozepsané detaily či další souvislosti, celkově prostě více textu. Každopádně i tak se budu jménům důležitých žen z knihy dále věnovat a dovzdělávat se.
První máj jsem četla podruhé, tentokrát díky výzvě. Napoprvé se mi však kniha líbila více, teď mi v ní chyběl určitý náboj, jiskra, co by ve mě probudila větší zájem. Avšak Fitzgeraldův rukopis je zde rozpoznatelný - poválečné téma a ztracenost navrátilých vojáků.
Kniha mi dokázala nastavit zrcadlo a mnohé věci si uvědomit, naopak v lecčem jen názory utvrdit. Dočteme se tu o ženách a jejich ženství doslova od buněk, kdy pak pokračujeme přes dětství, výchovu, práci, přes ideály, romantiku, jistotu až k prázdnotě a zášti. Jak už zde bylo psáno, né se vším budete s autorkou souhlasit, ale myslím že v tomhle případě to knize dodává větší věrnost. Tuhle knihu bych rozhodně doporučila všem, jedná se o stěžejní dílo, o kterém by mělo vědět širší publikum. Mužům může pomoci lecco pochopit, ženám si lecco uvědomit.
Ze začátku mi přišlo, že se děj knihy je vyrovnaně místy velmi mírný a místy naopak velmi brutální. Zhruba pak od sedmé kapitoly se příběh s klidnějšími pasážemi více propojil a v druhé polovině je následně téměř pohltil a my se tak mohli až do konce setkat jen se zbylou zlobou, ponižováním, utrpením a nikdy neodcházející smrtí. Některé scény byly obzvlášť brutální, například ta týkající se Blbé Ludmily, osud tesaře a nebo vlaková souprava s výhybkou. Kniha je rozhodně nadčasová. Epizoda s nabarveným ptáčetem nejen vystihuje myšlenku celé knihy, ale vlastně celé společnosti.
Cesta je skvěle napsaný příběh, kde se ukazuje, že není potřeba znát konkrétní místo, jména postav či důvod všudypřítomného popílku. Právě kvůli absenci těchto (v tomto případě bych napsala i) zbytečností, se víc čtenář soustředí na ponurou náladu postapokalyptického světa. Úvahy, myšlenky a hlavně pocity: hladu, beznaděj ale i chlapcova smířenost se smrtí, z čehož úplně běhá mráz po zádech.
Knihu jsem přečetla již před třemi dny a přestože byla kniha čtivá, už po třech dnech mi v hlavě utkvěla jen základní kostra, pro vybavení detailů bych se musela hodně snažit. S postavami jsem se nemohla sžít, jako by všechny byly za sklem, za které se nemůžu dostat. Hlavní hrdinka neměla během příběhu žádný vnitřní posun, ke konci mi vadilo, že Eliška nebyla schopná vidět určitou paralelu se svojí matkou a i atmosféra knihy byla neustále stejná, žádné napětí nebo smutek či zvědavost.
Myslela jsem, že pan Čapek píšící o TGM bude jasné čtení, ale bohužel v tomto případě mi to úplně nesedlo. První polovina, skládající se z humorných střípků Masarykova života byla velmi zajímavá a mnohdy i komická, avšak z druhé poloviny knihy mi neutkvélo nic v paměti a řádky jsem jen tak sjížděla. Snad se k ní vrátím v pozdějším věku.
Příběh byl zvláštní. Líbil se mi, ale zároveň jako by mě z něj mělo mrazit v zádech. Styl byl minimalistický, přesto však bylo vše důležité řečeno nebo alespoň naznačeno a zároveň si jsem z něj cítila japonskou mystiku. Co se mi opravdu špatně četlo byly dialogy, zvláště pak ty vzpomínkové, které se snažily být velmi milé/vřelé/společensky přijatelné. Nevnímám to ale jako chybu, ale o snahu naopak snahu to tak vykreslit. Konec byl neočekávaný, ale líbil se mi a kniha byla zvláštním zážitkem.
Nestává se to často, ale musím uznat, že druhý díl byl lepší. Dospělejší. A ač jsem knihu jako zabít ptáčka četla dvakrát, vždy mi v něm chyběl náboj a vyhrocení, který v tomto díle rozhodně nechybí. Konkrétněji se vyjadřuje k otázce rasové segregace a zároveň ukazuje, jak stále je otázka rasy aktuální a složitá. Vyhrocení samotného příběhu bylo skvělé, důležité. Postava Jany Loiuse mě velmi bavila.
Povedený literární dokument, který mě hned oslovil. V knize se setkáváme s řadou slečen, jež nám odhalují svůj příběh již od útlého dětství, při čemž v některých příbězích můžeme vidět určitou podobnost v rámci detailů – například pocity z taneční či diskoték, rozhodnější nároky na partnery a nebo zaměření se na vzdělání či kariéru. Když pak některé v závěru shrnují, že by některé rozhodnutí změnily nebo udělali jinak, nesnaží se za každou cenu přetvařovat, že jejich život byl perfektní bez manželství či vlastních dětí, ale nenechali se srazit na kolena a vzali osud do svých rukou. Vnímám to jako velmi silné a inspirativní příběhy. Doporučuji!
Vyprávění mě strhlo hned od začátku, neměla jsem problém s „pomalejším“ rozjezdem a představováním postav a podobně, přišlo mi, že příběh byl vyvážený a velmi dobře budoval napjatou atmosféru. Téměř všechny z hlavním postav mi přišli sympatické, každá měla něco do sebe, avšak Ellie mi chvílemi byla velmi protivná svým chováním. „Pohled z venčí“ tomu dodával takovou svěžest a dynamiku.
Kniha mě však zklamala. Čekala jsem více úvah či rozebírání cestování jako takového. Čekala jsem to, snad díky takto napsané anotaci. Avšak o tomto cestování zde byly jen malé útržky, krátké vzpomínky či jen půlstránkové mihnutí, na úkor příběhů, které svým způsobem byly také o cestování, ale vnitřním či časovém. Což by mi jinak nevadilo, ale nesedlo mi, že se takto vzpomínky a příběhy (s trochu jiným podtextem) míchali. Kdyby byli rozdělené alespoň na první a druhou část knihy, působilo by to podle mě uceleněji.
Literaturu z tohoto období/tímto tématem čtu jen pomálu, ale ze se jedná o nejsurovější dílo, které jsem četla. A to nejen díky brzkému napsání hned po válce, ale zároveň i snahou se vyrovnat tím, čím si autor prošel. Napsat svůj příběh, vytěsnit, ale nezapomenout – předat svůj příběh nejen světu přítomnému, ale i další generaci.
Doporučuji k přečtení.
Přítel Stesk byl v příběhu cítit na každém kroku. Z knihy byla velmi cítit melancholie a smutek, jenž doprovázel nepochopenou citlivou duši malé Viktorky.
Knihu Teorii podivnosti sem si opravdu užila. Krom lahodně znějícího názvu a lehkosti čtení jsem se po dlouhé době opravdu dokázala sžít s hlavní hrdinkou. Celý příběh působil seskládaně z různých dílků a detailů, dávající dohromady zároveň běžný i neběžný život. Hrdinka měla zajímavé myšlenky – začínaje zkoumáním jiných lidí a tváří (byť v rámci výzkumu), přes řešení mužských jmen, ptactva ale i snů, z kterých těží nápady na nové vynálezy.