Amazonka72 komentáře u knih

Oddychovka pro převánoční a vánoční čas. Nijak zvlášť nezaujala, nijak zvlášť neurazila. Takový obyčejný příběh jedné dívky, která se vydá na zkušenou pracovat do NY. Je pravda, že toto město nikdy nespí, a že je náročné, ale přitom tak opojné se nechat tímto městem pohltit. Luisa zde našla "sebe sama", daleko od domova se musela postavit na vlastní nohy bez jakékoli opory, a podařilo se jí to... což bylo jasné již na začátku, protože knihy Jojo Moyesové nemohou jinak dopadnout. Klidné, odpočinkové čtení.

3 16.01.2024

Tento slavný román Dana Browna jsem četla kdysi dávno... v době, kdy se o něm mluvilo na každém kroku a byl, tak trochu, zjevením mezi romány.
Přiznám se, že na druhý pokus už to takové "wow" nebylo, ale každopádně kniha nezklamala. Hlavním důvodem, proč si příběh přečíst, byla má nedávná návštěva Paříže. A protože pan Brown je mistr v popisu některých evropských měst (a především jejich pamětihodností se všemi možnými detaily), byla má volba jasná. Chtěla jsem se přenést do atmosféry tohoto everopského velkoměsta, když jsem ho ještě měla v hlavě. U každé z Brownových knih mě fascinuje jeho přehled o historii a umění. To je pro mě vždy asi ten největší přínos, že se něco nového dozvím... a mnohdy se pak dívám na některá umělecká díla trochu jinýma očima. Co se týče příběhu a zápletky, tak ta je vždy velmi komplikovaná, plná zvratů, ale tak to má být, protože díky tomu se nelze od knihy odtrhnout. A to je u knih (pro mě) to nejdůležitější - mít možnost ponořit se do příběhu a odtrhnout se tak od reality všedních dní a starostí.

12 16.01.2024

Kniha má poměrně vysoké hodnocení, také jsem se na ni těšila... Na příběh, který se točí kolem knih. Občas mám potřebu sáhnout po knize, která je tak trochu "odlehčena". Ale Knihomolové mě zkrátka ani trochu nezaujali.
Nebavili mě hlavní protagonisté příběhu, nebavil mě příběh, který dlouhou dobu nikam nesměroval... takže jsem se prokousala až na stranu 250, ale dále už mi za to nestála.

2 16.01.2024

Tato kniha mě provázela na mé cestě do Francie a do Paříže. Přiznám se, že jindy bych ji asi nečetla, každopádně přímo v Paříži byla tím nejlepším průvodcem. Moc mě bavilo zkoumat zajímavosti tohoto velkoměsta, projíždět metrem a všímat si detailů, které autor ke každé z tras uvádí, vnímat naplno všechny vůně Paříže a její chutě, hledat muzea, která nejsou na prvních stránkách každého průvodce... Pokud se do Paříže chystáte a nejste turisté, kteří si musí ve svém deníčku pečlivě odškrtnout návštěvu všech význačných památek, ale fascinuje-li Vás spíše atmosféra města a její obyvatelé, určitě si tuto knihu přibalte do zavazadla. Bude Vaším skvělým společníkem...

1 16.01.2024

Velmi emotivní zážitek při četbě této knihy. I přes literární nedostatky je téma knihy natolik nosné, že přehluší jakákoli slabší místa.
Stále se potvrzuje moje doměnka, jak moc jsou pro nás dějiny 20. století důležité. Pro vnímání současnosti, toho, co se děje v Evropě, ale vlastně po celém světě.
Utvrdila jsem se v tom, co jsem již dávno věděla, a to, že Stalinův režim byl jedním z nejhorších diktátorských režimů. Stále se vracíme k holocaustu, ale o skutečnosti, kolik lidí umíralo za vlády Stalina v zemích bývalé SSSR, o tom se zas tak často nemluví. Připomínejme si to!
Smutný příběh dívky Liny a její rodiny, která byla v r. 1941 násilně deportovaná z Litvy na Sibiř. Co všechno je člověk schopný unést a v jakých podmínkách je schopný přežít... V teple našich domovů u plného stolu je opravdu náročné tuto knihu číst, někdy jsem se až styděla, jak dobře se mám, když lidé na Sibiři museli tak trpět. Nezapomínejme, čtěme, předávejme...

13 16.11.2023

Překvapivá kniha - narazila jsem na ni v antikvariátu, když jsem si vybírala knihu na dovolenou... Ke koupi mě přesvědčila fotografie ledovce Dachstainu a jezera Gosausee, který je na obálce knihy... a protože toto místo velmi dobře znám a mám to tam moc ráda, knihu jsem si koupila. Jinak obálka svádí k přesvědčení, že jde o "červenou knihovnu", další ze zamilovaných románů, kde vše dobře dopadne.
Ano, knihou se, samozřejmě, táhne milostná linka, příběh však není zdaleka zalitý sluncem. Naopak. Vzhledem v době, ve které se příběh odehrává, je plný zvratů, osudových rozhodnutí, odvahy, lásky k rodině.
Líbily se mi obě dějové linky - a to jak dějová linka odehrávající se v Rakousku na začátku války, tak i současná linka z doby pádu komunismu v roce 1989.
A v neposlední řadě je určitě zajímavé dozvědět se, jak nástup Hitlera prožívali lidé v sousedním, německy mluvícím, Rakousku.

6 05.11.2023

Po Noci tisíce hvězd opět kniha z nedávné minulosti, ze které až mrazí... Tentokrát evropský příběh ze Španělska pod diktaturou generála Franca.
Během čtení jsem stále přěmýšlela, zda bylo jednodušší žít v totalitním režimu ve východní Evropě, nebo v diktatuře na jihu. Těžko říci, myslím si, že mnohdy si ani neuvědomujeme, kolik evropských národů si muselo svoji demokracii tvrdě vydobít přes desítky let strádání a nesvobody.
Téma "ztracených a ukradených dětí" je velmi působivé, děsivé je i číslo, kolik dětí bylo násilně odebráno svým rodinám - 300 000 dětí, to je opravdu obrovské číslo. A ještě hrůznější je fakt, že je rodiče v mnoha případech považovali za mrtvé.
Kniha je velmi působivá, rozhodně doporučuji k přečtení.

8 27.10.2023

Žádná velká literární sláva to nebyla... pro mě první kniha od této autorky a přiznám se, že se mi do četby dalších knih moc nechce. I když je vždy zajímavé sledovat osudy hrdinů v delším časovém rozmezí...
Příběh byl příliš rozvláčný, a přitom se dalo velmi dobře odhadnout, kam autorka míří. Rušil mě i styl psaní většinou ve 3. osobě, bylo to neosobní.
Co však musím ocenit je pohled do zajímavé historie 20. století. Knih, které by popisovaly příběhy obyčejných lidí v Německu, tolik není. Obvykle se uchylujeme k příběhům těch, kteří patřili ke straně "napadených" a nikoli "agresorů". Jak je však patrné, tak obyčejní lidé odnesli válečnou hrůzu se vším všudy, bez ohledu na to, na jaké straně barikády stáli. Za zajímavé téma dávám tři hvězdičky.

1 11.10.2023

Knihy, jejichž hrdinové prožívají své životní příběhy na pozadí historických událostí, mě ve většině případů naprosto pohltí. Zejména se to týká 20. století, a to nejen v Evropě. Stále si myslím, že pro pochopení dneška je velmi důležité pochopit dějiny posledních 100 let... A události, ke kterým docházelo v Argentině v 70. letech 20. století tuto mozaiku bouřlivého 20. století jenom dokreslují.
Co dodat, dojemný, lidský, milostý příběh Sebastiana a Valentýny poznamenaný vojenskou diktaturou v polovině 70. let. Hrůzostrašné příběhy lidí, kteří zmizeli ze světa a do dnešní doby nikdo neví, jaký byl jejich konec. Jako kdyby se lidstvo nepoučilo... o 20 let později k stejně hrůzostrašným příběhům docházelo na území bývalé Jugoslávie.
Autorka svým debutem velmi citlivě, ale přitom bez příkras, vystihla atmosféru té doby.

Příběh Palomy (druhá časová rovina - tentokrát z konce 90. let) zase popisuje hledání svých kořenů, kdy kousek po kousku odhaluje tajemství, která měla (ale nesmí) být zapomenuta... aby se podobné příběhy již nemohly nikdy odehrát.

Doporučuji a dávám 5 *

4 15.09.2023

Nedočetla jsem... Guenassieho knihy mám moc ráda, ale tuhle jsem zkrátka až do konce nedala. Asi mi vadilo téma - nic proti zmíněné komunitě nemám, ale připadá mi, že se poslední dobou točí všechno pouze kolem tématu LBGT... Špatný výběr v nevhodnou dobu, možná se ke knize jednou vrátím.

01.09.2023

Opravdu smutný příběh plný beznaděje a zmaru. Je asi zbytečné psát slova, která zde již byla mnohokrát zmíněná - toxická rodina, ve které každý svoji citovou frustraci přenáší na dalšího člena rodiny... "když nemůžu být šťastná já, tak proč by měla být šťastná moje dcera...". Všichni před vším zavírají oči, nikdo nechce nic řešit, otevřít "pandořinu skříňku" a vymanit se z prostředí plného zla a hořkosti.
Tolikrát jsem během čtení měla chuť "cácoku" obejmout, dokázat jí, že není na světě zbytečně, a že si i ona zaslouží šťestí. Ujistit ji, že i ty špatné věci, které udělala, se dají napravit, že je možné se očistit.
Možná takové emoce v nás měl příběh vzbudit.
A bohužel, takové toxické rodiny a vztahy kolem nás jsou a mnohdy je těžké odhalit, kolik "cácor" kolem nás běhá.

15 26.08.2023

Tuto knihu jsem si vybrala záměrně - ano, velmi mě zajímalo prostředí klasické hudby a profesionálního symfonického orchestru, a také příběh jedné z mála žen, které se v tomto ryze mužském oboru dokázaly prosadit. Mám ráda skutečné příběhy žen, které se nevzdaly svého snu a velmi spletitými cestičkami se prokousaly "světem mužů". V doslovu se píše, že vlastně až do dnešní doby je profese dirigentky převážně mužskou záležitostí... a je to pravda, málokdy vidíme (či slyšíme) a ženě, která řídí velký orchestr. Těžko říci, čím to je, protože si nemyslím, že bychom my, ženy, nedokázaly vést...
Ke knize - zajímavý příběh ze zajímavého prostředí. Na knize je, bohužel, vidět, že je napsaná na základě úspěšného filmu. Zkrátka to není příběh, je to přepsaný scénář a styl jazyka tomu odpovídá. Což kvalitu čtení poněkud snižuje.
Je tedy potřeba přistoupit ke čtení jako k filmu - pak nebudete zklamáni a kniha vám poskytne zajímavý pohled do světa klasické hudby.

1 08.08.2023

Vzala jsem si tento díl s naprosto jasným záměrem - mít na dovolenou opravdu něco "jednoduchého" ke čtení, jenom tak pro relaxaci... žádné hluboké myšlenky.
Z této série jsem již nějaké díly přečetla, příběh o Švýcarsku a horské chatě naprosto splnil daný účel, ale Kavárnu v Kodani jsem prostě nedala. Připadalo mi to již opravdu hodně plytké, plné klasických frází z červené knihovny ve stylu "letmo se dotkl její ruky a rázem se jí zatmělo před očima... "
Tentokrát mě ani nezaujal popis Dánska, i když věřím tomu, že je to příjemná země a do Kodadě bych se také někdy ráda podívala... zkrátka jsem nebyla schopná dočíst příběh až do konce, takže jsem nakonec sáhla po náhradě, u které se sice musí chvílemi přemýšlet, ale která má nějaký hlubší příběh.
Přiznám se, že po dalších titulech z této série už asi nesáhnu :-).
Ale co musím uznat, graficky jsou obaly této série velmi povedené a je to jedna z věcí, které zaujmou a zvědavě nás nutí se do knihy podívat...

7 25.07.2023

Opět velmi silný příběh, tentokrát o ztrátě a truchlení...
Tento příběh mě oslovil o něco méně než předchozí kniha autorky (Všechno modré z nebe), která mi byla svým námětem přeci jenom bližší.
Každopádně je zde velmi citlivě popsáno, jak v některých situacích potřebujeme čas... čas se vyrovnat s tím, co nás potkalo, čas být sami se sebou. A jak je důležité najít si v životě věci, které dávají smysl... všichni to známe. Když je nám smutno, těžko, pomůže se upnout na nějakou činnost. Něco vytvářet. A je asi jedno, jestli je to úprava zahrady, přestavba bytu, výroba nábytku nebo třeba cesta...
Jednotlivé fáze končí tím, co je asi vždy nejtěžší - "nechat odejít".
Určitě jde o knihu, která nás nutí zamyslet se nad životem i smrtí, která k němu neodmyslitelně patří.

6 13.07.2023

Klasický Sparks - kniha, která má sloužit opravdu k odpočinku. Celkem banální příběh rozpadu jednoho vztahu, kdy opuštěný manžel zprvu netuší, co vedlo jeho druhou polovičku k odchodu. A uprostřed toho všeho dítě - jak jinak - otec najednou zjišťuje, jak je péče o pětiletého potomka časově náročná, ale samozřejmě přichází na to, jak je tento vztah obohacující i přes oběti, které musí každý rodič podstoupit, pokud chce být správným rodičem. Trošku mi to připomínalo příběh Kramerová versus Kramer, chyběla mi tam však větší hloubka, pohled i z druhé strany, protože ač si to chceme přiznat či ne, rozpad vztahu je vždy důsledkem jednání a chování obou partnerů. Zkrátka to nefunguje tak, že jeden je ten špatný a druhý ten dobrý. Když jdeme do hloubky, najdeme vždy indicie, které vysvětlí, proč ten špatný cítí touhu vztah opustit. A k tomu trochu klišé - chápavá kamarádka, která je "tak dokonalá" a trpělivá. Je to všechno tak jednodoché, přímočaré, ale vztahy většinou takové nejsou. Aby celý příběh, který šlo opravdu zkrátit na polovinu, protože 400 stran se vlastně skoro nic neděje, dostal trochu dramatickou linku, přijde zvrat v podobě nemoci rodinného příslušníka. Vše končí prozřením, smířením, usmířením... Mám pocit, že takhle to v životě nechodí. Ale možná proto rádi podobné příběhy čteme, možná proto je občas potřebujeme... na druhou stranu, i já jsem záměrně po této knize sáhla a nelituji, že jsem si jí přečetla. Potřebovala jsem si u čtení odpočinout a opravdu na nic nemyslet... a to knihy Sparkse umožňují.

1 04.07.2023

Krásný a dojemný příběh... přišel mi do cesty v pravou chvíli a opravdu mě velmi potěšil. I když celé vyprávění zavání trochu kýčem, nesklouzává do patetičnosti.
Takové milé road story, poznamenané těžkým osudem obou hlavních postav. Emila a Joanne. To se mi asi na celé knize nejvíce líbilo, myšlenka opustit svoji komfortní zónu, rodinu, dosavadní život a vydat se na cestu do neznáma. "Samotná cesta je pak cílem"... Velmi této životní filozofii fandím - ve chvíli, kdy se můj život dostane do úzkých, ve chvíli, kdy se zdá vše ztracené, je nejlepší terapií vydat se na cestu, protože tak je možné se dostat "sám k sobě", srovnat si myšlenky, najít ten správný smysl života. Ke šťastnému životu potřebujeme opravdu málo, obvykle se nám to vejde do batohu na záda... když k tomu přidáme odvahu, lásku a svobodu...
Kniha je plná krásných citátů, které bych se také nestyděla zapsat si na stěnu.
Tento patří mezi mé nejoblíbenější:
"Pokud pláčeme jen proto, že zašlo slunce. přes slzy neuvidíme hvězdy."

7 09.06.2023

Zajímavá kniha... příběh ztracené matky vyprávěný z několika úhlů - z pohledu dcery, syna i manžela...
Za mě trochu patetické vyprávění o tom, jak je "matka" v rodině důležitá, a jak na ní velmi často všichni zapomínají. Upřímně... nelze čekat, že Vám budou děti za něco vděčné. Trochu mi vadí tato představa vděčnosti vůči svým rodičům. Ač sama rodič, myslím si, že je to náš životní úkol, vychovat děti a vypustit je do světě. V rodině bychom se měli mít rádi, měli bychom se podporovat, pomáhat si, ale měli bychom žít jako svobodné bytosti a nemít pocit, že musíme z vděku svůj život obětovat rodičům (či dětem, záleží na úhlu pohledu).
Každopádně kniha je zajímavým výletem do jiné kultury, kde téma rodičovství, mateřství a rodiny má jiný význam než v našich zeměpisných šířkách.

2 09.06.2023

Na tuto knihu jsem netrpělivě čekala, takže jsem velmi ráda, že se stala součástí mé knihovny. Co musím ocenit jako první věc, je grafická úprava obálky včetně kvality obalu - zkrátka ať chceme či nechceme je obálka to první, co nás zaujme nebo naopak odradí od četby.
Na to, jak moc jsem se na knihu těšila, přišlo malinké zklamání. Těžko říct, co bylo tím hlavním důvodem, pro mě je těžké orientovat se někdy v množstí postav, a to především ve chvíli, kdy mají, pro nás česky mluvící čtenáře, hůře zapamatovatelná jména. Občas jsem se v nich ztrácela.
Líbila se mi linka s Evelyn a její vzpomínky. Lehkost, se kterou jednotlivé příběhy popisovala. Upřímné vztahy jednotlivých protagonistů. Radost z maličkostí...
A pak to jídlo... a na konci knihy dokonce recepty. I já si plánuji něco dobrého vyzkoušet, lákají mě vdolky z podmáslí. Tak uvidíme, zda se podaří.
Kniha má místo v mé knihovně a já věřím, že se k ní ráda vrátím. Přečtu ji podruhé, možná i potřetí a najdu tam všechny ty drobné "niance", které mi teď utekly.

3 11.05.2023

Přiznám se, že jsem si tuto knihu v knihovně půjčila s jednoznačným úmyslem - a to vzít si s sebou na 4 dny volna nějakou oddychovou knihu do vlaku... Díky tomu jsme neměla žádná vysoká očekávání a kniha splnila přesně to, co jsem od ní vyžadovala. A to čtení, které nevyžaduje složité myšlenkové pochody, které pohladí, ve kterém vše tak hladce plyne a navíc to dobře dopadne.
Zaujalo mě umístění děje do zimní horské krajiny. A protože hory, jak v zimě tak i v létě, bezmezně miluji, a protože jsem náruživá lyžařka a navíc miluji běžkování, kniha mi přinesla spoustu pozitivních zážitků.
Příběh Miny byl prostý, velmi lehce předvídatelný, ale to je rys této řady knih od Julie Caplinové a vlastně je to i důvod, proč je fajn si občas podobné příběhy přečíst.
Co však nelze knize upřít je fakt, že mě opět přinutila zamyslet se nad tím, zda jsem spokojená s tím co dělám a kde žiju... zda bych konečně neměla učinit závazné rozhodnutí, sbalit si kufry a přestěhovat se tam, kam mě to srdcem táhne. Ano, dovedu si představit život v horách. Pravdou je, že v mých představách vystupují spíše vesničky či městečka podobná tomu alpskému než třeba českému Špindlerově Mlýnu :-)

6 11.05.2023

Velmi čtivý příběh z nedávné minulosti. Trochu více se mi líbila první část knihy - "Stanice odložených lásek". Druhá část "Dokud se budeš smát" je již trochu slabší.
V první části se ocitáme na začátku 70. let 19. století na malé vesnici někde v Polabí. Příběhy Laděny a Kamily jsou odlišné, ale v něčem společné - každá si do života nese nějaké "stigma", ať už v podobě nečekaného potomka a neuskutečněné svatby, nebo v podobě "osoby nevhodnou pro studium". Předsudky, které v rodinách převládaly dlouhá léta, neustále obavy "co tomu řeknou sousedi"..., zamindrákované učitelky, převládající stereotypy, které nebylo radno změnit. Z příběhu přímo čiší bezútěšnost dané doby.
Druhá část knihy je trochu slabší. Pokračující příběh Kamily a osudy další z trojice kamarádek z dětství - Ilony. Oba příběhy jsou tragické, ale každý jiným způsobem. Co je však velkou hodnotou této knihy, že ani jeden z těchto příběhů nevyznívá beznadějně, retignovaně - oba dva dávají naději na lepší a šťastný život. Vlastně je to memento našich životů - nenechat se strhnou na kolena nepřízní osudu, protože každý z nás si nese svá trápení. Je potřeba se zlu postavit, věřit, že na nás čeká něco lepšího. A nebo si jenom umět užívat každého dne, nedat se ubíjet zlobou a nenávistí. Cítim to ve svém životě stejně, proto mi byl příběh tak blízký.
Co mi však trochu vadilo - v některých pasážích styl jazyka autorky. V textu mě rušily vysvětlivky v závorkách - dle mého naprosto zbytečné.
Ostatní knihy ze současnosti (historické romány nejsou mým šálkem kávy) mě zaujaly více. Měla jsem pocit, že příběhy šly více do hloubky. Každopádně jsem knihu přečetla jedním dechem, mnohdy jsem ji nemohla odložit, protože jsem byla napjatá, jak to bude dál... Takže splnila svůj účel - zaujala!

3 02.04.2023