annihilation komentáře u knih
Velmi chytrá kniha od chytrého muže. Václav Havel se zde snažil zachytit sled svých myšlenek – hlavně o tom, jak by si představoval fungování našeho nově vzniklého státu. Takhle na první pohled to musí vyznít, jako by šlo o knihu ryze politickou, opak je ale pravdou – jde o dílo lidské. Inteligentní úvahy vám možná budou připadat poněkud optimistické – náš prezident vždy věřil v dobro a slušnost lidí. Pokud tedy nechováte odpor přímo k němu, podle mě stojí určitě za přečtení. Spousta krásných myšlenek vás opravdu donutí k jistému zhodnocení vašich názorů a představ, ale určitě vám nebudou násilně vnucovány žádné idey.
Osamělý poutník je kniha povídek, respektive příběhů, které Jack Kerouac zažil a podává je svou typickou formou. Upřímně, nevím, jestli knihu doporučit nebo ne – nejsem si totiž jistá, jestli se mi přímo líbila. Občas, když čtu Kerouaca, absolutně mě znudí a znechutí svým přístupem k životu a mám sto chutí knihu zahodit někam hodně daleko. Ale vzápětí napíše něco tak krásného, že si mě svou poetičností znovu získá. A právě asi celá tahle labilita a zmatek, který tvoří jeho nekonečná souvětí, mě nutí číst další a další řádky.
"Na ulici je zase vše dokonalé, svět je stále prostoupen růžemi štěstí, ale nikdo z nás to neví. Štěstí spočívá v tom, když si uvědomíme, že všechno je to velký podivný sen."
Kapající voda nevydlabává kámen silou, ale trpělivostí. A tahle voda vás za sedm set stran bílého šumu trpělivě ubije. Neumím si vybrat, co je horší: Vyumělkovaná angažovanost, na kterou mohou všichni jen kývat, nebo plytký příběh lacině stvořené hlavní postavy? Únavné pasáže psané v korespondencích či mdlých článcích, nebo nepřirozenost prostředí románu a vedlejších postav? Nebo jen fakt, že se tenhle brak skrývající se za tunou pozlátka donutíte přečíst až do úplného konce?
Na divadle působivá, na papíře ještě více. Proč nezobrazit chatrnost lidství právě na životě hmyzu? Proč neudělat složité jednoduše? Proč se vůbec nenamáhat s propojením dějových linií? Vždyť hra funguje tak, jak byla míněná. Je roztěkaná, podivná, směšná, trpká, ironická, trefná a obludně prozíravá. A kdy vám naposledy dala kniha možnost volby vybrat si, jaký konec si zaslouží(te)?
Z proklatě dobrého k zatraceně špatnému. A proč? Je snad hranice mezi geniální satirou a brakem tak tenká? Bývala. Tohle je moc. Ne moc drsné, ne moc vtipné, ne moc přehnané, prostě moc hloupé. Chvilkami pobaví, většinu času jí při čtení chcete odhodit (nebo s ní Palahniukovi něco přiskřípnout - no co, navedl vás!). Škoda zabitého potenciálu.
Snování je velmi zajímavá kniha, ve které se dva moudří muži pokoušejí netradičním - v tomto případě filosofickým - rozhovorem odhalit tajemství zrodu snů. Díky tomu, že jde o dialog, jsou myšlenky podrobovány přímé kritice a často i vyvraceny, což je pro čtenáře velmi osvěžující změna. Velmi zajímavý moment je, když autoři narážejí na ideu, že se jejich konverzace vlastně také chová jako sen - často začíná od píky, protože nejsou schopni reagovat na nepřeberné množství předchozích myšlenek, věčně se v ní rodí nové a nečekané nápady, a stejně jako sen i jejich skvostný hovor končí tak, že vlastně nekončí (Nebo začíná dalším snem?). Fakt, že se Michal Ajvaz ani Ivan Havel nesnaží urputně opírat o vědeckou literaturu, je příjemnou změnou ve vodách filosofie. Jejich hloubání tak plyne přirozeně - přináší pouze nové myšlenky a může se rozvíjet dál a dál. I když je třeba podotknout, že se kvůli této skutečnosti občas zaobírají zbytečnými otázkami, které jsou již dávno ve světě psychologie zodpovězeny (Ubíhá čas ve snu stejně jako v realitě? Proč sny tak lehko zapomínáme?) Naopak ale velice důvtipně do svých úvah zahrnují výstřižky z beletrie, které knihu oživují, pozbývá tak vyloženě formálního dojmu a je čtivější.
Co je možná škoda je skutečnost, že oba autoři pravidelně nemívají lucidní sny (Ivan Havel občas, Michal Ajvaz nikdy), jejich rozjímaní by se tím posunulo ještě na vyšší úroveň. Osobně doufám, že přijdou ještě s pokračováním. (Něco jako Bdělé snování - Rok snů o dopisech)
Koho napadlo udělat právě takový výbor z díla? Středobodem Seifertovy inspirace je láska, ale nikdy ne omezená na lásku milostnou - Seifert překračuje samotné slovo a nechává ho vyznít na lemech veršů upínajících se dál. V tomto výboru šlo o snahu vybrat poezii plnou milostných citů, ale ptám se - proč takto nešťastným způsobem? A hlavně - koho napadlo knížečku doplnit o tak ohavné koláže? Copak ty básně nepochopili? Avšak i přes tuto mrzkou schránku tato lyrika okouzlí, jako vždy se každé lidské bytosti dotkne hlouběji, než je možné a zanechá touhu vzít do ruky tužku a začít psát básně, protože - co může být krásnější?
"Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.
Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struna nechví se.
Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.
Lásku, která oblékla se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.
Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvésti růži na keři.
Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.
Kdo mé naději však zabrání
- ani strach, že přijde zklamání -,
abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená."
Spousta filosofů, kteří se snaží rozebrat něčí dílo, pouze zaobalí jedno velké nic do rádoby chytrých slov a zabrání tak zrození jakékoliv nové myšlenky. Avšak Jan Patočka je pravým opakem tohoto běhu na místě. Snaží se v dílech slavného básníka najít a postupně rozebrat motivy, kterým běžně čtenář nevěnuje tolik pozornosti a tím vnáší do svých statí spoustu nových úvah. A co je navíc velmi krásné je, že je z jeho díla cítit obdiv a láska k Máchovu dílu, což pokládám za velkou přednost.
Četná sbírka Čapkových moudrých úvah určitě stojí za přečtení a za zamyšlení. Vysvětluje zde své postoje ke spoustě společenských témat, ukazuje jak chápe místní poměry, slova jako pesimismus či skepse, dále objasňuje svůj názor na amerikanismus, tradici a na komunismus. Právě kvůli stati "Proč nejsem komunistou" nesmělo být dílo dlouho vydávané. Když se nad tím ale zamyslíme (a i nad ostatními kapitolami), Karel Čapek svou dobu předběhl sedmimílovými kroky, protože úvahy jsou silně (a až smutně a nebezpečně) nadčasové a při pominutí konkrétnějších údajů se dají použít jako vysvětlení spousty současných problémů a postupného úpadku. Dříve bylo dílo zakázané, teď se číst smí, ale zajímalo by mě, kolik lidí to ještě dělá...
Hezká útlá knížka, do které se však autorovi podařilo dobře vměstnat všechny věci, které tvoří celkový portrét tohoto egoisticky geniálního umělce. Dozvíte se zde něco z jeho života a čeká vás průprava jeho díly - od těch raných až po ta známá, která jsou vytvořena Dálího originálním způsobem. Akorát mě trošku mrzelo, že jsem zde nenašla všechna má oblíbená, protože u děl jsou zde hezké popisy, které poukazují na to, proč vznikala a čím jsou zajímavá, avšak v konečném dojmu to nevadilo.
U hlavní postavy nečekejte, že bude kladná (ale myslím, že i přesto si jí oblíbíte). Náš pokorný vypravěč Alex s partou dalších tří mladíků totiž velmi rád ponižuje a mlátí lidi. Jenže se tak nějak stane, že Alexe chytí a ten skončí ve vězení. Je mu nabídnuto, že ho propustí během několika dní na svobodu, když se zúčastní experimentu, při kterém by mělo dojít k vymazání jeho násilnických sklonů. A tak se stane. Jenže, neztratil zvráceným pokusem svobodnou vůli?
Kniha podle mě patří k jedněm z nejlepších vůbec, protože její autor měl originální nápad a nekopíroval ničí námět. Tématika je trochu drsnější, hlavně popisování násilných činů a podobně, ale hodně záleží na lidské představivosti. Celé dílo je poměrně čtivé, akorát že je psané slangem, který z velké části vychází z anglických slov, takže pokud patříte mezi němčináře, tak se asi budete muset často koukat do vysvětlivek. Ale věřte mi, stojí to za to.
Ostroočko je přezdívka našeho hlavního hrdiny. Vysloužil si jí za to, že nechtěně zastřelil těhotnou ženu. Tahle událost se s ním vleče celý jeho život a on se snaží všem lidem sloužit, aby to nějak odčinil. Už prostředí, ve kterém vyrůstá je šílenost od shora dolů: Jeho otec si hraje na malíře a obdivuje Hitlera, jeho matka je naprosto lhostejná do té doby, než dostane velký zásah radioaktivním zářením.
Je těžké knihu takhle popsat, protože je příběh vyplněn spoustou zvláštních úvah, které často zesměšňují lidský druh a také ostře kritizují válku. Knihy od Kurta Vonneguta Jr. se všechny musí brát trochu s nadhledem, potom teprve zjistíte, že má velmi inteligentní (a také velmi černý) smysl pro humor.
Jde o skvělou knihu zabývající se lucidním sněním – autor je v tomto oboru průkopník, sám vedl výzkum, který luciditu prozkoumal a prokázal a všechny tyto věci zkoušel především sám na sobě, takže ví, o čem mluví a dokáže to popsat. Zabývá se zde tím, jak lucidní sny vznikají, jak je navodit a především jak je využít. Věděli jste, že se tato metoda dá využívat nejen k sebepoznání (a i následnému smíření se sebou samým), ale také v boji proti fobiím?
Jelikož jde o celkem novou publikaci, výzkum je více celistvý a také přesnější – například Freud dříve neměl takové možnosti, jaké jsou teď a vycházel hodně ze spekulací a domněnek. Pokud vás toto téma zaujalo, vřele doporučuji – kniha je velmi čtivá i pro laika, dokonce i zábavná (což je u odborných knížek příjemná změna) a dozvíte se spoustu zajímavých a užitečných věcí. Jediné, co bych vytkla je, že se nezabývá žádnými negativními (ať už psychickými či fyzickými) účinky, ale možná to je schválně.
Blake většinou píše velmi krásně, ale zde mám bohužel pocit, že kvalitu jeho dílu velmi snížil překlad - když se někde objeví nějaký volný verš, hned to zní mnohem lépe.
Povídkové knihy, ač spojené jedním tématem, pro mě byl vždy problém popsat, především proto, že každá z nich probouzí v člověku úplně jinou emoci, vyvolává jiné vzpomínky a úvahy. Bohumil Hrabal vám umí svými krásnými slovy navodit jakýkoliv pocit – rozhoupe vás nostalgií a za malou chvíli přenese do veselé nálady, to vše aby vám pak naservíroval čistý smutek a ten opět nahradil něčím, co vás pohladí na duši. Mám pocit, že jeho knihy jsou skvělé i z důvodu, že jsou psané česky a jsou naší mysli o něco blíže. Upřímně lituji všech překladatelů, kteří se jeho knihy snaží převést do jiných jazyků – to musí být teprve oříšek.
Nejvíc se mi asi líbil příběh s názvem Diamantové očko, byl totiž naplněn jistým druhem radosti z žití, kterou mají asi jen…pábitelé? Zaujal mě již úvod (a následovné použití v povídce), kdy autor dokázal vtisknout poetičnost běžné věci:
Některé skvrny
Nelze vyčistit
Bez porušení podstaty látky
(lísteček z chemické čistírny)
Peter Heinz Feist napsal další z průměrných životopisů, které nám umělce mělce představí, ale neodváží se vyslovit něco tklivého, ba dokonce ani odporného - drží se své roviny a nedosáhne dál než na úroveň referátu. Vypráví o datech a všedních životních událostech, o motivech a malířově posunu. Byť se opírá o barevné konstelace a období spousty zlomových momentů, vyznívá šedě a fádně. Nutno dodat, že se nikdo neobtěžoval po sobě vydaný text přečíst, natož o jeho korekturu. Možná by bylo lepší knihu nečíst, ale jen v ní listovat. Možná by bylo lepší ji ani nevydávat a raději se vypravit něžného Renoira prozkoumat do útrob galerií.
Co je ideálem knihy o umělci? Dozvědět se něco (nového) o jeho životě, tvorbě a motivech, neméně pak možnost si díla prohlédnout a posoudit. Tato publikace splňuje jen druhý požadavek - je kvalitně potištěná mnoha nádhernými reprodukcemi, které jsou vždy doplněné o triptych z výřezů díla. Ale promluva, která má barevnou stránku doplňovat, působí jako útržky prezentace od někoho, kdo si o svém čtenáři myslí, že nepojme více jak tři řádky slov na stránce, což má za důsledek fakt, že je text nesouvislý, působí nudně a nezapadá do kontextu ilustrací (je profesionální mluvit o díle, které se nachází na jiné straně a nedat k němu alespoň odkaz?). Kdyby stať o Munchově životě nebyla nesmyslně rozkouskována, ale uvedena v grafické publikaci jako úvod/závěr, mohl by tento svazek fungovat jako celek. Ale to by pak na první pohled bylo znát, že je povrchní, neinovativní a omezená. Doporučuji tedy jen pro Muncha samotného - jeho talent má šanci vyniknout.
"Maluji jen to, co vidím, a ne to, co by rádi viděli ostatní." Ano, o Monetovi se píše samo - pro jeho výraznost, osobitost a ne vždy kladně přijímanou originalitu. I proto je tento odborně psaný životopis poutavý, čtivý a rádi se k němu vrátíte. Publikaci doplňuje obrazová část, nad kterou se jistě rozplyne (nejen) každý milovník umění - protože, buďte upřímní i vy, kterým barevná plátna nic neříkají, Monet nakonec svými tahy štětce a intuitivním výběrem barevných kompozicí zaujme každého. Takže ano, kniha obsahuje kvalitní textové pojednání i řadu výtečných vyobrazení malířových prací. Co ale nedává žádný smysl, je fakt, že jedna část nekoresponduje s druhou. Díla zmiňovaná v Tetivově textu nejsou (až na pár výjimek) k nalezení v obrazové příloze, což je nepříjemný důvod, který dokáže bravurně pokazit dojem z celé knihy - její celý koncept nedává smysl.
Simone de Beauvoir představuje ve své knize silně niterní prózu protkanou beznadějí a v každé ze tří povídek na ní pohlíží jiným způsobem; jinou smířlivostí a jiným východiskem. Zvláštní je, že se i přes námět ztrácení sebe sama příběhy silně odlišují svou gradací, stylem podání a především tím, co ve čtenáři dokážou zanechat.
Ve „Věku odříkání“ se autorka zaměřuje na bolest způsobenou stárnutím, plynutím života do tmavého kouta místnosti. Ženě, která povídkou provází, toto období velmi těžko snáší. Ztratila na důležitosti. Její syn naslouchá své ženě, nikoliv své matce; není pro něj již důležitá? Těžce tuto hluboké poznání nese a nechává se strhnout afektem, nepoznává se. Jenomže odříkání není celoplošné, únik a oporu nachází ve svém muži, který jí pomáhá se se skutečností smířit a neobracet ji zbytečně (?) proti sobě.
Druhá povídka je téměř až ohavně osobní zpovědí, kterou pronáší žena zhrzená samotou. Nikdo jí není oporou, všichni se obrací proti ní (ať už jsou v právu nebo ne), není kam uniknout, komu se vyzpovídat, kde nalézt pomoct. Tak se tedy obrací k hněvu; nechává se pohltit nenávistí bezmocných a snaží se svých negativní pocity přebít zlostí. Je ohavné si od bolesti pomáhat čirou zlobou – byla tu však jiná možnost? „Monolog“ vyšlapává cestu od osamocení k nenávisti.
Podle posledního příběhu nese název celá kniha – je tomu tak proto, že je to povídka nejsilnější, nejosobněji pojatá a především nejsmutnější. Žena, jejíž příběh je čtenáři nastíněn formou deníku, je nucena potýkat se se skutečností, že jí manžel přestat milovat. Okolí se jí snaží nabízet různá řešení, ale jaká řešení mohou existovat pro ženu, která celou svou existenci vložila do lásky? Ztrácí samu sebe a neví, jak tomu čelit – prakticky vzato ani nemůže. Velmi zajímavý je kritický náhled na její dcery: jedna se šťastně vdala, ale nikdy se v ničem nenašla, druhá se naopak rozhodla oddělit svůj život od citů a povrchně, ač bez zranění, proplouvat časem. V těchto úvahách se rozvíjí ještě silnější existenciální utrpení, než tomu bylo doposud – vyvstává otázka, zda-li existuje nějaká cesta, která je ta správná jak pro jednotlivce, tak jeho blízké okolí. Tento poslední příběh zřejmě v každém zanechá spousty otázek. Můžeme jednat, jak nejlépe umíme, milovat z celého srdce, ale nestačí to. Proč? Samá podstata je nezměnitelná. Existuje z takové agónie východisko? Ne. Dveře galantně otevírá strach z budoucnosti…
V knize se jistě cítit nádech tajemna, hlubokých myšlenek a mystické cesty poznání - takže něco, co prostupuje většinu Coelhových knih, ale zdá se mi, že je nedodělaná, napsaná jaksi po povrchu. Zprvu se rozvíjí slibný autobiografický příběh, který čtenáře přitáhne, navede na jakousi cestu, ale nikdy nedojde cíli.