asakz
komentáře u knih
Poslední dny Pompej
Edward Lytton Bulwer (p)
Rozsáhlý román o zkáze Pompejí (mé vydání má téměř 800 stran, což je výrazně více než u většiny jiných vydání - není mi jasné, zda je to způsobeno malým formátem knihy, množstvím velmi pěkných ilustrací Rudolfa Adámka nebo tím, že některá jiná vydání představují zkrácené varianty úplného textu) začíná poměrně obsáhlým popisem života a zvyků a postupným uváděním postav na scénu. Teprve pozvolna se začíná rozvíjet napínavý příběh o lásce, vášni, žárlivosti, rozmařilém životě, zhýralosti, klamu a hledání smyslu života. K jeho zdánlivému vyvrcholení dochází daleko před koncem knihy jen proto, aby si autor pohrál se čtenářem a vzápětí ho opět uvrhnul v napětí takovým způsobem, že by se od něj mohl učit kdejaký americký thriller (vskutku, chvílemi byly napětí a zvědavost tak velké, že jsem nemohl odolat a nahlížel jsem alespoň na podtituly následujících kapitol, abych už předem alespoň tušil, co bude následovat).
Celý příběh je výborně řemeslně zpracován, autor pečlivě vychází z konkrétních archeologických nálezů, jež zapracovává ve svůj příběh, a dále též z děl antických autorů, které občas cituje. K textu je kromě mnoha stručných vysvětlujících poznámek pod čarou jak od autora, tak od překladatele, připojeno též několik rozsáhlejších poznámek na konci textu, které objasňují čtenáři historická fakta. Bulwer se neomezuje pouze na povrchní příběh, ale rozvádí podrobně duševní život svých postav, jejich pocity, motivy a úvahy. Próza je na mnoha místech proložena veršovaným písněmi, hymny a poezií. Kongeniální je pak Weinfurterův překlad mého vydání, který mohu plně doporučit.
Po většinu knihy jsem se domníval, že ji budu hodnotit 4mi hvězdami, jelikož se mi zdálo, že na plné hodnocení jí prostě něco chybí - že přes veškerou napínavost a technickou dokonalost tam přece jen není ten duch umění, který zanechá v člověku po dočtení onen hluboký dojem. Tento názor jsem však musel změnit v samém závěru knihy, který, alespoň pro mne, přinesl přesně to, co mi chybělo.
Musím tedy v závěru konstatovat, že se jedná o velmi kvalitní dílo, které jednoznačně doporučuji.
Cesta do hlubin nitra
Romain Rolland
Nemohu hodnotit. Pokorně přiznávám, že velkou část této knihy jsem nepochopil. Byly tu věty, ba odstavce a možná i kapitoly, které kdyby byly napsány ve svahilštině, rozuměl bych jim stejně. Částečně to padá na vrub mé nevzdělanosti, co se klasické, zejména antické, literatury týče, neznalosti autorova ostatního díla (četl jsem pouze Mystický a činný život dnešní Indie) a obecně malý rozhled v klasické hudbě a architektuře, stejně jako chybějící místopisné znalosti. Ještě více mne pak mátlo, jak autor plynule přechází mezi svým životem vnějším a vnitřním; mnohdy jsem si nebyl jist, zda popisuje události nebo představy, zda jde o osoby skutečné, mýtické či imaginární. Tam, kde byl text jasný a srozumitelný, točil se kolem autorova osobního života, jeho blízkých, předků a přátel, což mi často přišlo poněkud sebestředné a spíše nezajímavé. Přesto mne cosi nutkalo číst dál. Očekával jsem nějaký projev mystického ducha, ale toho se autor dotýká jen velmi okrajově, neboť těžištěm knihy je život duševní, nikoliv duchovní. Přesto ve mně kniha zanechává něco, co je těžké definovat a cítím, že v ní jsou kvality, kterým mnohá moderní literatura nesahá ani po kotníky. Nevylučuji proto, že se k ní ještě někdy vrátím.
Robinson Crusoe
Daniel Defoe
Co dodat? Stará dobrá klasika, kterou jistě netřeba představovat.
P.S. Moje vydání je zjevně velmi zkrácená či převyprávěná verze, přestože je jako autor uveden Defoe. Původní originál jsem bohužel nečetl a soudě dle zdejších komentářů se dosti liší od mé verze, která je spíše odlehčeným a trochu mravoučným příběhem pro mládež bez hlubších filosofických úvah a temných stránek.
Golod
Fedor Ljubov
Děsivá kniha napsaná tak poutavě, že bylo opravdu těžké se od ní odtrhnout.
Ruský pianista uprchnuvší z bolševiky ovládaného, hladem, nemocemi a terorem sužovaného Petrohradu vypráví svoje zážitky. Předkládá tak čtenáři snad až příliš živý obraz toho nejhlubšího pádu lidského ducha a to hned ve dvou různých podobách - na jedné straně primitivní nenávist lůzy zpité neomezenou mocí, jež vyvěrá doplněna chtíčem a dalšími zvířecími pudy v obludných krutostech, vraždění, ponižování a znásilňování, ať již jsou jejich cílem bývalí páni proto, že se skutečně dopustili nějaké křivdy vůči lidu nebo prostě jen proto, že byli obdařeni větším majetkem či inteligencí. Ušetřeni pak nejsou ani ti, kteří se z jakýchkoli důvodu znelíbili lidovým komisařům nebo ty, které se naopak zalíbily příliš.
Na druhé straně je pak stejně děsivé pokoření člověka, který pro skývu chleba a vlastní přežití je schopen a ochoten téměř k čemukoliv. Tak zde defilují bývalé aristokratky proměněné v ty nejubožejší prostitutky, generálové žebrající na ulici apod.
Zkrátka opravdu to není příjemné čtení. Ale je to velmi silný zážitek, který bych doporučil každému, kdo nemá obavy sundat si růžové brýle a pohlédnout i na ty nejtemnější stránky lidské existence.
Obraz Doriana Graye / Cantervillské strašidlo
Oscar Wilde
Oscar Wilde provokující, estétský, duchaplný, cynický, nikoli však bezcitný... Nebudu se pokoušet o nějaký výklad tohoto jeho jediného románu - těch již bylo dost a každý ať si v něm nalezne to své, k čemuž příběh zajisté poskytuje dostatek pestrého materiálu a barevných postav. Mohu jen říci, že po překonání prvních desítek stran, které mne zprvu příliš nezaujaly, mne nakonec kniha zcela pohltila, vyvolala řadu emocí a pocitů a dala námět k mnohým úvahám, čímž zcela splnila své poslání uměleckého díla. Co se týče Cantervillského strašidla, které tvoří jen nepatrný zlomek knihy, domnívám se, že nejen rozsahem, ale ani obsahem nestojí za zmínku.
Kundalíní - Kniha o životě a smrti
Ravindra Kumar
Kniha v podstatě v oblasti, jíž se věnuje, nepřináší nic nového či zásadního. Autor ve větší části knihy shrnuje klasickou esoterní kosmologii a anatomii, hojně cituje Šrí Aurobinda, C. G. Junga a další osobnosti a nevyhne se ani naťuknutí populární kvantové mechaniky. Teprve v závěrečné části popisuje metody integrální jógy, kterou prý vyvinul, ale jedná se opět o klasické jógové a tantrické postupy. Mohlo by se zdát, že tedy kniha je povrchní ezo-směsice a že ji tedy haním, ale není tomu tak. Ve skutečnosti se dobře četla a navzdory některým podivným tvrzením ve mně autor vzbuzoval důvěru. Celkově lze knihu doporučit jako shrnutí, zopakování i povzbuzení na cestě.
Moji čmeláci
František Kuklík
Ačkoliv nemám v dohledné době v plánu zakládání čmelína a publikace je v podstatě koncipována jako příručka za právě tímto účelem, rozhodně jsem se při čtení nenudil; četlo se to skoro jako napínavý román. Je vidět, že autor čmeláky opravdu miluje a věnuje jim spoustu času a úsilí (mimo jiné tímto vzdávám i poklonu jeho manželce), což je znát na hloubce i šíři znalostí, stejně jako na poutavosti výkladu. Kniha je plná příkladů z vlastní praxe, vlastně jakýchsi případových studií a je roztomilé jak autor přisuzuje čmelákům některé lidské charakterové vlastnosti. Nicméně není to žádná pohádka pro malé děti - svět "včelích medvídků" je, jak už to v přírodě chodí, drsný a krutý - přežívá nejsilnější a kdejaká chyba či slabost přináší fatální následky. Pokud se chcete o tomto fascinujícím světě dozvědět od zasvěceného odborníka a přitom zábavnou formou se spoustou barevných fotografií, sáhněte bez obav po této knize.
Za krásami Indie
Jaromír Skřivánek
Fantastický cestopis autorova malířského putování po zejména architektonických památkách Indie podniknutého v 70. letech minulého století. Pan Skřivánek byl stejně dovedný spisovatel jako malíř - jeho vyprávění je tak živé, barevné a místy okořeněné jemným humorem, že by se za ně nemusel stydět ani takový Karel Čapek a často jsem měl pocit, jako bych popisovaná místa navštívil sám. Navíc se kniha vyznačuje určitým duchovním přesahem, jelikož autor obdivoval džinistické náboženství a životní filosofii a před cestou prošel velkou teoretickou průpravou, a tak je cestopis kromě takových předností jakými jsou pozorné a citlivé oko malířovo a vnímavý, pokorný, ale nikoliv nekriticky obdivný přístup k cizí kultuře, doplněn i řadou historických faktů či tradovaných legend (včetně několika buddhistických džátak). Než jsem začal číst, lehké obavy ve mně vzbuzovalo, že autor v jiné knize (Život jako zázrak) prohlásil o tomto svém textu, že byl bohužel omezen dobou, v níž kniha vyšla, tj. komunistickou cenzurou. Nevím, jak by kniha vypadala nebýt tohoto omezení, ale i přes ně se jedná jednoznačně o jeden z nejlepších cestopisů jaké jsem četl. To vše navíc doplněno autorovými éterickými kresbami a kvaši. Velmi doporučuji.
Tajnosti egyptské
Paul Brunton
Paul Brunton hledá v Egyptě - prolézá ve dne v noci starobylé egyptské stavby, svatyně, krypty, osamocen v nich medituje a má různé vize. Setkává s pozoruhodnými lidmi, jejichž schopnosti jsou často nevysvětlitelné na základě aktuálního poznání západní vědy; přesto jsou to, dá se říci, v jistém smyslu jen dětské hry. Hluboké poselství pak přichází až na posledních stranách knihy. To vše je doplněno řadou černobílých fotografií, mapek a náčrtků. Pokud bych se měl pokusit o objektivní hodnocení, musel bych říci, že je to skvělá kniha; z čistě subjektivního hlediska mne ale zpočátku příliš "nechytla". Tendence ovšem byla stoupající a teprve poslední čtvrtina mne skutečně zaujala. Chtěl jsem původně dát 4 hvězdy, ale nakonec nemohu dát méně než pět.
Stvořitelé a spasitelé
Geraldine Brooks
Zajímavě koncipovaná kniha, v níž se současný příběh restaurátorky starobylé iluminované hagady střídá s osudy lidí, kteří s hagadou v minulosti nějakým způsobem přišli do styku a ovlivnili její dlouhé putování historií. Tyto příběhy jsou samy o sobě velmi silné, většinou tragické, a zakomponované do jednoho celku napříč víc jak pěti staletími tvoří fantastickou mozaiku. Vše je inspirováno skutečnou Sarajevskou hagadou a v doslovu autorka stručně vysvětluje, co z příběhu jsou historická fakta a co fikce i z jakých zdrojů při psaní knihy čerpala, což opravdu velmi oceňuji. Celkově je to inteligentní a napínavý román, který, domnívám se, právem ocení široké spektrum čtenářů.
Alchymie. Tradiční věda o kosmu a duši
Titus Burckhardt
Toto je patrně nejlepší pojednání o alchymii a hermetických vědách obecně, jaké jsem kdy četl. V prvních kapitolách knihy autor srozumitelně a přesvědčivě vysvětluje podstatu předvědeckého uvažování, které není podřadné přístupu současné vědy, nýbrž prostě jen stojí na zcela odlišných základech a vlastně představuje mnohem ucelenější a moudřejší přístup ke světu. Ve zbytku knihy pak osvětluje postupně základní aspekty alchymie a stručně popisuje fáze alchymického procesu. Jelikož autor byl orientalista, není překvapivé, že místy upozorňuje i na analogie s indickou a čínskou duchovní filosofií a praxí. Zcela samozřejmě je text plný odkazů na arabské alchymisty. Osobně již dlouho vnímám silnou paralelu mezi alchymií a tantrou (a zřejmě též kabalou) a tato kniha mi opět prohloubila chápání těchto souvislostí, ačkoliv nepřímo (autor přímo o tantře nemluví a ani o kabale se nezmiňuje). Přesto s autorem nesouzním úplně; velmi mne zaskočilo jeho tvrzení, že "nejvyšší smysl, který je ve znaku Marsu a který alchymii daleko přesahuje, je "vtělení Božího Slova", jež přináší v jistém smyslu snížení božského...". Buďto je to důsledek mého stále ještě příliš povrchního chápání alchymického procesu nebo autor přece jen nedospěl ve svém poznání dost daleko nebo obojí. Nevím. Bez ohledu na to se jedná o skvělé pojednání pro každého, kdo se chce na alchymii podívat jinak, než jako na primitivní pavědeckou předchůdkyni chemie.
Z praxe jógy vědomí 2
Jiří Krutina
Krátké, víceméně nesouvislé, eseje na různá témata jógy vědomí (viz anotace). Velmi hluboké a osvěcující, jak je u tohoto mistra dobrým standardem. Doporučuji.
Legenda o Dagad Trikonu
Gregoire de Kalbermatten
Tak toto byl skutečně zážitek. Je ovšem třeba říci, že můj vztah ke knize prošel poměrně zásadním vývojem. Na počátku byla určitá, no vlastně celkem silná, nechuť (cože? americký diplomat jako hlavní hrdina upřímně hledající dobro lidstva?). Kromě toho mi kniha, jak tu bylo zmíněno v jiném komentáři, evokovala Celestinské proroctví, které mám asociované se značnou povrchností a poněkud vulgárním "newageismem". V jiném aspektu pak legenda opravdu vzdáleně připomínala Tolkiena, další typ literatury, která mne už prostě neoslovuje. Pak jsem ale v textu zachytil pár zajímavých a neotřelých myšlenek a zpozorněl jsem. Brzy jsem si povšimnul symbolických narážek na kundaliní a některé další aspekty skutečné mystiky; ovšem stále mi nebylo jasné, zda autor jen opsal a dotvořil dnes již každému dostupné teorie nebo vychází z vlastního praktického poznání.
Tuto otázku jsem nakonec nevyřešil - nebylo třeba. Příběh se mne postupně zmocnil a natolik rezonoval s mým vnitřním stavem, že z toho vzešel nebývale silný a do značné míry transformativní zážitek. Nepochybuji, že někdo jiný to může vnímat úplně jinak; pro mne to ovšem byla opravdu nesmírně obohacující četba, jakkoliv po teoretické stránce jsem se nedozvěděl nic moc nového, ale o to právě vlastně vůbec nejde. V každém případě knihu zařazuji mezi pár nejsilnějších románů, jaké jsem kdy četl, a co nejvřeleji doporučuji každému, kdo se zajímá o sebepoznání a smysl svého života (tudíž každému :-)).
Rozpravy o tantře
Jiří Mazánek
Velmi pěkný a vyvážený, ač poměrně stručný, úvod do klasické tantry. Cílem knihy je především dát čtenáři představu, co tantra je, jaký má cíl a jaké techniky k tomu využívá. Tomu předchází i solidní teoreticko-filosofický úvod. Praktická stránka věci je sice taktéž zmíněna, ale autor v souladu s tradicí poukazuje na nezbytnost kvalitního učitele. Jako úvod do indické tantry lze jistě doporučit.
Povídky z Tahiti, ostrovů hříšné lásky
Archibald Václav Novák
Potenciální inteligentní čtenář nechť se nenechá odradit titulem knihy - nejedná se ani o pornografii, ani o červenou knihovnu. Autor zde přináší několik příběhů o střetu dvou kultur - zralé, avšak pokrytecké západní kultury a přírodního nekomplikovaného až naivního života domorodců na Tahiti. Tento střet je ilustrován na milostných aférách Zápaďanů s domorodými ženami či spíše dívkami, ale nezůstává na povrchu a skrze rozpory, nedorozumění, utrpení i rajské slasti a vnitřní rozervanost hrdinů otevírá filosofické otázky lidského života. Nenechává čtenáře na pochybách ohledně svých sympatií k civilizací ještě příliš nezkaženému životu původních Tahiťanů, nicméně jeho pohled zdaleka není naivní a nekritický ... a příběhy vesměs končí spíše tragicky. Tedy z jistého pohledu; z jiného pohledu, který nejspíše lépe odpovídá duchu knihy, je to prostě život - krutý a překrásný, bolest i radost, hlavně však žitý naplno a s láskou...
Divy a kouzla indických fakirů
Karel Weinfurter
Kniha je zajímavá spíše z historického hlediska, než svým obsahem. V době svého vzniku to jistě byla bomba; dnes je již i český knižní trh zaplaven nespočetnými tituly obsahujícími úplnější a zasvěcenější informace. Kniha je jakýmsi kompilátem o indické askezi a józe z různých, zejména anglofonních, zdrojů. Sestává se ze čtyř dosti odlišných částí. První přináší různé, dnes již klasické a spíše spektakulární než poučné, příběhy fakírů a jóginů (pohřbení zaživa, manipulace s kobrou, davová hypnóza apod.). Druhou část tvoří příběh a výroky Rámakrišny. Následuje oddíl o józe, kde jsou velmi stručně slovně popsány některé ásany, mentální a pranajamické techniky a také samádhi podle Weinfurterových představ. Celou knihu pak uzavírá výčet a popis rozličných hinduistických sekt.
Tariki - Přijímat zoufalství, nacházet klid
Hirojuki Icuki
Mne toto bohužel příliš neoslovilo. Je to podle mne poněkud neuspořádaná kniha filosofických esejů na téma utrpení a konceptu tariki (Jiné síly) v buddhismu Čisté země. Autor ve svém dětství prošel velmi bolestnými zkušenostmi na pokraji bytí a nebytí, možná srovnatelnými se zkušenostmi lidí v koncentračních táborech. To, jak se s nimi vyrovnal, jistě vzbuzuje sympatie a respekt. Jeho filosofické pojetí je ovšem někde na pomezí lidového exoterního náboženství a esoterního mystického buddhismu. Některé myšlenky a postřehy jsou inspirující, ale moc mne to popravdě nebavilo a přestože autor je až bolestně upřímný a přitom citlivý, zdálo se mi, že neproniká úplně do hloubky učení, o němž píše. Možná, že také není úplně šťastný překlad původního díla přes angličtinu, tj. ne z japonského originálu. Celkový subjektivní dojem byl tak na tři a půl hvězdy - z úcty k autorovi zaokrouhluji nahoru.
Stezkou siddhů - díl 2
Jiří Krutina
Podle mne poklad duchovní literatury, který je ojedinělý nejen v českém, ale i světovém měřítku. Druhý díl trilogie rozšiřuje i prohlubuje obsah dílu prvního; logicky, neboť zatímco o Šivovi, aspektu čirého vědomí, vlastně nelze nic více říci, Šakti, aspekt tvořivé energie a projevu je tím, co lze přece jen nějak myslí uchopit a co je předmětem rozlišování (toto jsou ovšem moje interpretace). Autor sice některé informace opakuje znovu a znovu, což ale není na škodu s ohledem na tendenci ve světě fungujícího člověka pouštět pravdy duchovního rázu rychle ze zřetele. Toto je jedno z těch mála vzácných děl, které je vhodné konzumovat po malých dávkách a které pouhým čtením a rozjímáním pozvedají člověka z pozemského pinožení blíže k Duchu (aniž by však sváděly k nějakým únikům z reality). Třetí díl trilogie nevyšel a nevyjde, avšak jelikož se má týkat guru jógy, vidím v tom určitý symbolický význam. V každém případě děkuji autorovi za tuto duchovní perlu, která bude mít čestné místo v mé knihovně a k níž se jistě budu v budoucnu vracet.
Dějiny české mystiky - Legenda Karel Weinfurter (1. díl)
Josef Sanitrák
Jak sám autor informuje v úvodu, východiskem této trilogie původně byla studie o Karlu Weinfurterovi. Proto přirozeně tato osobnost tvoří jakousi osu tohoto dílu (a zřejmě i těch dalších), na níž se pak nabalují další události a osobnosti, dlužno říci, že často poněkud chaoticky, i když v základu chronologickým způsobem. O mystice jako takové se toho čtenář mnoho nedozví - kromě spiritistických eskapád v mládí těžiště knihy tvoří Weinfurterova překladatelská, spisovatelská a osvětová činnost spolu s rozličnými příhodami z jeho života. Některé kapitoly mi přišly jako poněkud nudné výčty různých osob nebo knih. To je ovšem proložené perličkami ze života nejen Weinfurterova, ale i některých dalších osob české okultní scény, kvůli nimž by kniha stála za přečtení, i kdyby už neobsahovala nic jiného. Pro mne osobně byla velmi zajímavá, ač bohužel poměrně krátká, kapitola o Minaříkovi, která vrhá na tohoto muže poněkud jiné světlo, než jeho vlastní knihy a žáci. Autor si vzal za úkol rehabilitovat pošramocenou pověst Karla Weinfurtera v očích českých zájemců o spiritualitu a v mém případě skutečně vzbudil nový zájem o Weinfurterova díla, přestože je mi bližší východní mystika. Kniha obsahuje i kapitolu o německé stigmatizované světici Tereze Neumannové. Není mi sice úplně jasné, proč byla zařazena do trilogie o české mystice, nicméně je to velmi silné čtení. Celkově knihu hodnotím pozitivně a doporučuji k přečtení, i přes výše zmíněné nedostatky.
Boží tulačka
Marcelle Auclair
Výborná kniha o obdivuhodné ženě a světici. Životopis sv. Terezie z Avily je vypracován velmi pečlivě, dopodrobna ozdrojován a přitom dobře čtivý. Moudrost, dobrota, víra, obrovská pokora a síla, s jakou Tereza čelila všemu utrpení a protivenstvím (a že jich nebylo málo) mohou být povzbuzením a příkladem každému. Kromě toho je pro mne tato kniha dokladem, že osvícení mystikové mohou vyrůstat v jakémkoliv prostředí a v lůně kteréhokoliv náboženství či úplně mimo ně, neboť rozhodující jsou nakonec hluboce vnitřní kvality jedince. Přestože o sobě prohlašovala, že je dcerou katolické církve, jsem přesvědčen, že by si musela výborně rozumět třeba s takovým Rámakrišnou, Milarepou nebo dokonce i s Castanedovým donem Juanem. Jelikož rozhodující u těchto jedinců není nauka a dogma, ale sebepoznání, obrovská autenticita a upřímnost, laskavost, humor, absence ega a hluboký vnitřní vztah k té velkolepé Síle, Inteligenci a Vědomí, kterou pro absenci lepšího výrazu nazýváme Bohem. Možná to mnohým přijde nepřípadné, ale svým přístupem a absolutně pokorným podřízením autoritám, které však nakonec bylo korunováno vítězstvím, ne jejího ega, ale právě božího záměru, mi připomněla Švejka. Jediné, s čím jsem snad úplně nesouzněl, byla ta adorace utrpení jako důkazu lásky ke Kristu. Ne, že bych snad nechápal, jaký smysl má utrpení při rozpouštění ega a překonávání vazby na fyzické tělo a světské záliby, ale přesto stále nějak cítím, že na konci mystické stezky by především měla být radost. Ale je pravda, že radost bezpříčinná, takže vlastně vnější podmínky, včetně nemocí těla, jsou nepodstatné a i toto nám životopis této nádherné ženy ukazuje. Doporučuji.
