BabaJaga11 komentáře u knih

Krásné verše na čtení před spaním. Hladí duši každého, kdo je naladěn podobně jako autor. Vyvolávají pocity toulek krajinou jižní Moravy kdysi dávno, v dětství a mládí, kdy jsme měli víc času chodit s očima otevřenýma a žasnout nad zeleným stéblem trávy, hroudou vonící hlíny, letící vlaštovkou...

Přitom nechci tvrdit, že Skácelovým veršům rozumím. To nejspíš jen on sám věděl, co tím vším chtěl říci. Alespoň Skácelův dlouholetý přítel Jaromír Tomeček nám dává v jedné ze svých krátkých přírodních próz nahlédnout do procesu vzniku Skácelových básní na příkladu básně Tráva jako my. Báseň je věnovaná trávě, která se jmenuje sveřep vzpřímený. A z toho, jak je báseň koncipována, ale hlavně z Tomečkova vzpomínání usuzuji, že i velký básník Jan Skácel si rád hrál, dělal si legraci a bylo mu fuk, že někdy budeme dumat nad tím, co tím chtěl básník říci. Připadá mi, že psal hlavně pro sebe a pro své blízké, s nimiž mohl sdílet nejen básně samotné, ale i zážitky, které jej k napsání té které básně inspirovaly. Což ovšem nemíním jako výtku, spíše naopak. A je úžasné, že skrze srdce (nikoli skrze rozum!) mohou verše promlouvat i k mnoha jiným čtenářů různých generací.

65 22.01.2021

(SPOILER) Nalezeno v knihách vyřazených z obecní knihovny – ejhle, vhodná volba pro letošní Čtenářskou výzvu! Od V. Grubera jsem již dříve četla knihu "Poslední operace" a s překvapením jsem zjistila, že děj obou knih je propojen prostřednictvím některých postav, zejména mladého lékaře Aleše Veverčáka. Stejně jako předchozí kniha, i "Případ chirurg" se odehrává ve dvou dějových rovinách. Originální je to, že zatímco v jedné z těchto rovin ubíhají celá léta života medika a posléze mladého chirurga Tomáše Marka, který se v závěru rozhodne odejít "na obvod", aby se mohl více věnovat rodině, druhá časová rovina popisuje takřka po minutách Štědrý den pětileté Marcelky a její rodiny, během nějž dojde k těžkému úrazu holčičky. V poslední kapitole se obě dějové roviny protnou. Závěr není nijak překvapivý, spíše přináší mírnou úlevu, protože napětí graduje ca v poslední jedné třetině knihy. Pro mě osobně bylo nejvíc překapivé to, jak se vyvinul životní osud doc. Kronera a vlastně ani u Tomáše jsem zpočátku nečekala, že dá přednost rodině.

Děj románu je zasazen do 80. let 20. století, takže samozřejmě u uchazečů o zaměstnání bylo obyklé prověřovat vedle odborných kvalit také stranickou příslušnost, bylo běžné oslovení "soudruhu", alespoň u nadřízených (aniž by člověk zkoumal, zda dotyčný je či není "skutečný soudruh"), apod. Ráda bych upozornila, že nejde o žádnou "agitku", jak se dnes někteří čtenáři domnívají, ale věrný popis dobových reálií. Někomu to možná připadá směšné, trapné či neuvěřitelné, ale zcela jistě budou naše dnešní reálie dalším generacím připadat také neuvěřitelné, patřící na smetiště dějin. No a že by dnes zaměstnavatelé zjišťovali jen odborné kvality uchazečů, o tom taky nemůže být ani řeči... Svým způsobem je román nadčasový, mnohé nešvary, na které poukazuje, ve společnosti stále přežívají a přežívat budou. Stejně tak i otázky po smyslu bytí, práce a rodiny, jak to vše vyvážit. Otázky zcela legitimní, na které neexistuje univerzální odpověď a každý by se měl rozhodnout sám, podle hlasu svého srdce. Tomáš přináší zajímavé argumenty, jež mohou být pro začínající lékaře, ale i jiné náročné profese inspirující – stejně tak se ale mohou nechat inspirovat doc. Kronerem nebo Alešem Veverčákem. V závěru knihy dojdeme do bodu, kdy vidíme, že potřeba jsou osobnosti jako Tomáš i takové jako Aleš, aby všechno mohlo fungovat. Nesmysl je pouze vyčítat někomu, že ty nejdůležitější hodnoty vidí v něčem jiném než já, že je jiný a chce zůstat sám sebou...

Román je cenný i popisem vyšetřovacích a operačních metod v té době – tady jde již skutečně o historickou literaturu, žádný ultrazvuk, CT, laparoskopie, pouze rentgen a hlavně lékařovy ruce. I když nové technologie jsou jistě přínosné, říkám si, kolik lékařů dnes dovede zjistit vážné komplikace pouhým pohmatem (?).

62 20.01.2021

Z dobročinného bazaru, přečteno přednostně kvůli Čtenářské výzvě – kniha s pruhovanou obálkou. A jaké pruhy – barevné a seřazené jako paprsky slunce! :-)

Uvnitř kniha bohužel tolik barevná není. Podává děsivé svědectví o životě mexických žen a dívek. Příběh je vyprávěn z pohledu mladého děvčete, které to, co se děje, bere jako něco normálního. Únosy dívek, nucení k prostituci, odchody mužů za prací do USA, odkud se většina z nich již nevrátí. Školní docházka, kdy ve škole v džungli každý rok vyučuje jiný dobrovolník, některý se snaží, jinému je jedno, co se děti naučí. Chýše s hliněnou podlahou a načerno připojenou elektřinou, ale s televizí s plochou obrazovkou. Neskutečné vedro a spousty všudypřítomného hmyzu. Mobilní telefon v každé rodině, signál ale jen na jednom malém místě na kopci, a to ještě špatný.

Ne, v této části světa bych se nechtěla octnout, už proto, že bych se v tom vedru rychle uškvařila. Toho, jak společnost v Mexiku, alespoň v některých oblastech, funguje, je mi moc líto. Není to chudá země. Žije v ní množství boháčů, kteří si mohou dovolit vše... A pak chudí lidé bez perspektivy. Horší než materiální chudoba je však absence jakéhokoli bezpečí a vyhlídek do budoucna.

Ladydi, hlavní hrdinka příběhu, má odmalička drsný život, a tak když se jí zdánlivě otevřou dveře do ráje, nepozná, že jde jen o zkratku do hlubších pater pekla. Příběh má otevřený konec, ale cítíme v něm naději.

Jednu hvězdičku ubírám za pasáže, které byly vyprávěny několikrát, což by až tolik nevadilo (hrdinka se může ke stejné úvaze nebo vzpomínce vracet), pokud by text nebyl stejný jako přes kopírák. Také musím říct, že mi jednotlivé postavy nebyly příliš sympatické, hlavně matka Ladydi mě iritovala svojí hrubostí, hlavní hrdinka zase svojí naivitou, ale na druhé straně to působí dost přesvědčivě. Za jedny z nejzajímavějších považuji pasáže z vězení, kde se teprve ukazuje síla lidských charakterů...

56 16.01.2021

Tuhle bichli jsem zvládla přečíst za pouhé tři dny. Prostě se jen tak nedalo přestat... Asi jako většina čtenářů jsem byla zvědavá, jaké to je, když příběh vypravuje Smrt. Nebude to divné? Není! Je to svým způsobem uklidňující. Až přečtete, pochopíte, co tím myslím.

Ano, ten příběh je ve své podstatě smutný a když si uvědomíme, co všechno Liesel prožila, jaké hrůzy ji postihly... Skutečně to chtělo obrovskou odvahu žít dál, jenže tehdy to lidé asi viděli jinak. Byli rádi, že přežili. Najednou jim pomohli i ti, do nichž by to člověk dříve neřekl. Občas se stal zázrak a někdo se vrátil z fronty nebo z koncentráku, někdo, koho už dávno měli za mrtvého. Liesel vlastně spolu s každou děsivou ztrátou potkal i zázrak. Snad jako odměna za její nezdolnost a ryzí charakter. Snad jako příslib do budoucna – svět není tak zlý, jak se ti v tuto chvíli jeví.

Kniha je nesmírně čtivě a citlivě napsaná, takže bych se nebála dát ji k přečtení i starším školákům. Možná by si uvědomili, že mají velké bohatství – vždyť asi sotva někdo musí krást knížky, když si chce nějakou přečíst – ale možná zároveň i chudobu – vždyť kolik dospělých má čas napsat a ilustrovat dětem knihu? Učit je číst? A kolik rodičů je svým dětem opravdovým vzorem, takovým, před nímž blednou i hrdinové dobrodružných knížek, takovým, jako Hans Hubermann?

101 07.01.2021

(SPOILER) Tahle kniha se mi nečetla zrovna lehce, ale pokud hledáte něco, co má atmosféru exotického místa, může být Dědictví ztráty dobrou volbou. Především je to ale vhled do indické společnosti ve 2. polovině 20. století. Země se sice zbavila koloniální nadvlády, což ale neznamená, že se zbavila problémů – soužití mnoha různých etnik občas vede ke konfliktům, na Západě jsou Indové stále považováni za občany druhé kategorie, všichni si přejí vydělat hodně peněz a koupit si všechny ty krásné věci, které mají doma bohatí lidé – ale opravdu je to to nejdůležitější v životě?

Příběhem prostupuje lehká melancholie, protože je to skutečně příběh o ztrátách. O vyrůstání bez rodičů či životě v zahraničí bez rodiny a přátel. Je o ztrátě tradic, které jsou zastaralé, ovšem nelze je jen tak něčím nahradit, zůstává pocit ztráty vlastní identity... Je i o ztrátách zdánlivých maličkostí, které však dávají našemu životu radost a hlubší smysl a jejichž ztráta bolí, byť rozum nám říká, že se mohou stát i horší věci...

Líbily se mi indické fráze, i když jsem si nezapamatovala skoro nic a musela donekonečna listovat ve slovníčku na konci knihy. Někde se ale podle mě překladatelka trochu sekla při překladu názvů rostlin, jsem si např. téměř jistá, že v dané oblasti nikde neroste rulík zlomocný, že šlo o některý durman, bohužel v angličtině mají druhy jedné čeledi často stejné názvy a bez konzultace se specializovanou literaturou nelze identitu druhu přesně zjistit. Za to odebírám jednu hvězdičku. Jinak se mi ale příběh líbil, nevadila mi ani jeho rozvláčnost a přechody mezi různými místy a časovými rovinami, ke knize se to tak nějak hodí. Ze závěru jsem měla obavy, nebyla to lehká doba.... a tak mě potěšilo, že alespoň Bidžu a jeho starý otec se po všech peripetiích znovu setkali.

62 07.01.2021

(SPOILER) Váhám mezi čtyřmi a pěti hvězdami, ale nakonec dávám pět, protože jsem se od knihy nemohla odtrhnout (delší čtení jde pouze na vrub momentálního nedostatku času, jinak bych s ním byla hotová za den). A taky kolik románů o čaji a jeho pěstitelích člověk najde? Asi jich zas tak moc nebude...

Moc se mi líbilo celkové prostředí – zapadlá vesnice v horách čínského Jün-nanu, život etnika Akhů, popis jejich života, práce na čajových plantážích... pravda, některé tradice, které měli, byly velmi drsné, původně zřejmě měly své opodstatnění (schopnost uživit jen určitý počet dětí, které navíc musely být velmi brzy soběstačné), ovšem na sklonku 20. století jsou spíše zarážející. Musím ale přiznat, že ještě víc mě šokoval překotný rozvoj jün-nanského venkova od začátku 21. století, který sice s sebou přinesl gramotnost a zlepšení života místních lidí po materiální stránce, ale také spoustu negativních jevů – ničení přírody, nájezdy turistů, apod.

Příběh hlavní hrdinky, Li-Jen, byl zpočátku velmi dramatický a smutný, později se ale vše mění jako mávnutím kouzelného proutku. Říkala jsem si, zda toho štěstí není najednou nějak moc, příběh se už začal blížit k červené knihovně, což jsem zpočátku nesla nelibě. Pak jsem ale přemýšlela, co chci – když je příběh plný utrpení, je mi to líto. Když se situace v dobré obrátí, zas mi to připadá nerealistické a trapné... ale proč? Život přece není jen utrpení! Ostatně, Li-Jen se o pár stránek dál zase potýká s novými problémy a starými bolestmi, i když už jim není věnováno tolik prostoru a autorka přenáší větší část své pozornosti na dceru Li-Jen, která pod jménem Hayley žije v adoptivní rodině v USA.

Úplný závěr je celkem prostý, ale hezký. A je fajn, že aspoň některá z knih, kterou jsem poslední dobou přečetla, skončila šťastně.

Oceňuji, že autorka si k tématům, jimž se věnuje, nastudovala spoustu různých zdrojů, konzultovala věci s odborníky, apod. Někoho ovšem může tato stránka románu odradit – probírá zde druhy čaje, jejich zpracování, obchodování s nimi. Mně se to ale líbilo, dříve jsem se čaji věnovala více, chodila do čajoven a kupovala si i různé výběrové čaje, včetně pu-erhů... Už nějakou dobu nemám čas ani na čajovny, ani na vychutnávání super čajů, ale knížka mě trochu postrčila, abych se k této činnosti vrátila... momentálně tedy s nějakým novým pu-erhem z e-shopu a snad se dočkáme i znovuotevření čajoven :-).

Na knihu jsem narazila díky mojí oblíbené uživatelce vandalce tady na DK, děkuji za inspiraci! A i když čtení mi trochu otrávilo poměrně velké množství překlepů, myslím, že si od autorky ještě něco přečtu (doufejme, že její další knihy měl na starosti pečlivější redaktor).

62 07.01.2021

Knížka z nové obecní knihobudky. Iniciativa vzešla z knihovny, ale jde o knihobudku, kde knihy věnují "čtenáři čtenářům". Říkala jsem si, že se jen jedním očičkem podívám a hned zase půjdu.... nemám už místo na knížky a k tomu budou Vánoce... Ale když jsem zalistovala touto knížkou a zjistila, že se děj odehrává na dalekém severu, nemohla jsem kolem ní jen tak přejít.

Ač přímo v knížce to uvedeno není, je třeba říct, že skutečně jde spíše o knihu pro mladé čtenáře, tak 12–14 leté, jak se píše v charakteristice zde na DK. To ovšem neznamený, že si ji nemohou přečíst i starší čtenáři. Vlastně si říkám, že ti starší možná přijdou knize spíše na chuť, protože dnešní mladý čtenář by měl z knihy možná psinu. Třeba proto, že námořníci na lodi dělají i nástěnku... divné? No, když je třeba ukrátit dlouhou chvíli... vlastně mě napadá, že šlo o jakéhosi předchůdce sociálních sítí :-). Kdo by si chtěl knihu přečíst, musí počítat s poněkud černobílým pojetím jednotlivých postav. Což ale v dobrodružné literatuře pro mládež není nic neobvyklého, myslím, že třeba v románech Karla Maye jsme taky všichni měli jasno v tom, kdo jsou ti hodní a kdo gauneři... A taky nesmíte být alergičtí na názvy ostrovů – např. Bolševik, ostrov Říjnové revoluce (podotýkám, že tyto názvy jsou skutečné a zachovaly se dosud).

Děj je napínavý a nezačíná zrovna radostně. Při průzkumu jednoho z ostrovů v Severním ledovém oceánu bouře zažene kotvící sovětskou loď pryč od ostrova dříve, než se několik námořníků stačí na loď vrátit, velkou část "průzkumníků" dokonce pohřbí moře v ledových vlnách spolu s převrženým člunem. Po několika dalších dobrodružstvích se loď se zbytkem posádky dostane do blízkosti neznámého ostrova a tam zamrzne. Ne, není to myšleno obrazně, je pozdní podzim, moře je sevřeno ledovým krunýřem a posádce nezbyde nic jiného, než temnou (polární noc!) a dlouhou zimu strávit na lodi.

Posádka, do té doby značně zaneprázděná (musela zvládnout práce i za námořníky, kteří patrně zahynuli), najednou nemá nic moc co dělat. Jistě, nějaký den lov, meteorologická měření a tak, ale celkem toho není tolik, aby měli zábavu na celý den. Domino a šachy taky nelze hrát pořád, knihy se přečtou, hudba oposlouchá... no co byste dělali? Než si mužstvo mohlo najít čas na nářky a nespokojenost, někdejší první kormidelník, nyní kapitán Kar, vymyslel, že se na lodi budou konat přednášky z matematiky, hydrologie a dalších vědních disciplín. Když jsem si představila, že bych někde takhle uvízla a ještě byla nucena vzdělávat se v matematice, která nikdy nebyla mým oblíbeným předmětem, nejdřív se mně zježily všechny vlasy na hlavě. Až poté jsem usoudila, že to má něco do sebe – kdy se vlastně dospělý člověk může dovzdělat v něčem, co mu nikdy nešlo, na co pak už neměl čas? No, nemusíme ani zamrzat v moři, stačí třeba karanténa... a nemusí to být matematika, ale třeba cizí jazyk... cokoli, co zkrátí dlouhou chvíli a později se může hodit... no ale to jsem odbočila :-).

Po čase se začnou dít divné věci. Jeden z námořníků tráví spoustu času ve vymrzlé kajutě na palubě - a nikomu nechce svěřit, co tam dělá. Navíc námořníci zjistí, že v oblasti nejsou sami. Na ostrově před časem ztroskotala norská posádka... Co to přinese? Vyzradím jen to, že spoustu dalších, poněkud nečekaných zvratů. Samozřejmě udatní sovětští námořníci vše zvládnou se ctí. Nikdo z nich nemá depku z dlouhé polární noci, nikdo nepropadá beznaději z celé situace... to je dost těžko uvěřitelné, ač víme, že ruský člověk je nesmírně odolný...

Váhala jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, ale čtení mě bavilo, a tak i navzdory horší uvěřitelnosti některých pasáží dávám čtyři. Na to, že tuto knihu na DK zatím nikdo neměl v přečtených, to myslím, bylo dost dobré, a i když na matematiku jsem se nevrhla, trochu jsem se poučila v geografii Karského moře a moře Laptěvů :-).

58 13.12.2020

Koupila jsem k Vánocům pro dvouletého kloučka z širší rodiny, myslím, že leporelo je naprosto ideální pro tento věk. Krásné barevné obrázky, jednoduchý text – děti se tak naučí poznávat věci, porovnávat je a popisovat je jednoduchými větami. Jen ten trpělivý rodič, prarodič nebo starší sourozenec, který bude předčítat, se musí jaksi dodat z "domácích zdrojů" :-). Tak doufám, že i to se povede a že se knížka bude Filípkovi líbit :-).

51 10.12.2020

(SPOILER) Knížka z dobročinného bazaru, už asi dva roky se "hřála" v mojí domácí knihovně – párkrát jsem ji otevřela a zase zavřela, přes 400 stránek popsaných velmi hustým a poměrně drobným písmem a dlouhé kapitoly mě opakovaně odrazovaly. Až teď došla na řadu v rámci "redukce" počtu knížek, aby bylo místo na ty nové. A ejhle, nakonec se z Chobotnice vyklubala jedna z těch knih, u nichž mě mrzí, že nemám víc místa – ale nemám, a tak poputuje do knihobudky. Myslím si totiž, že znovu bych ji nečetla, protože si ji budu pamatovat.

Doporučuji čtenářům s dobrou obrazovou představivostí, kteří zároveň dokáží skousnout knihy s delšími popisy krajiny či lidských charakterů a s celkově pomalejším rozjezdem. V takovém případě budete mít totiž pocit, že koukáte na film. Vše je vykresleno nesmírně plasticky. Ze začátku knížky, kde se popisuje kalifornské horko a sucho, bylo horko i mně a dostala jsem žízeň :-). Viděla jsem všechno to obilí, slibující dobrou úrodu, nahlížela na Annixterům statek, kde se vyráběly sýry, prožívala tvůrčí zmatky s Presleyem, ztrátu zaměstnání a novou naději v podobě pěstování chmele s Dykem a přála lásce Hilmy Treeové a Annixtera. Tolik nadějí a tak snadno byly zmařeny!

Ano, farmáři byli možná naivní, což je dost zarážející hlavně u těch, kteří měli dost vysoké vzdělání. Ale dost možná, že nešlo ani tak o naivitu, jako o nejvyšší míru zoufalství. Vždyť se ukázalo, že proti praktikám železničníhu trustu nemají sebemenší šanci uspět zákonnými prostředky (a nakonec jim nepomohla ani snaha uspět pomocí úplatků – neboť kdo platí víc, ten si diktuje podmínky). Bitva u vodního příkopu byla ovšem tragédií, kde sehrálo roli několik nešťastných náhod najednou. A pak už se vše hroutilo jako domeček z karet. Člověk si říká, že už přece všechno to neštěstí musí stačit... a musí být svědkem toho, jak v ulicích San Franciska zemře žena, matka malé holčičky, protože nemá nic k jídlu ani střechu nad hlavou... O kus dál probíhá okázalý večírek některých členů železničního trustu, na jídelníčku s ústřicemi, zcela čerstvým chřestem (paní si ho nechává speciálně posílat vlakem, aby nebyl starší než jeden den, pak už není k jídlu) a dalšími lahůdkami...

Až v závěru, kdy se Presley rozhodne opustit kraj, v němž ztratil své nejdražší přátele, se čtenář dočká momentu, kdy si může říct: "Vida, Boží mlýny přece jen melou..."

Celkový dojem mi trochu pokazil až úplný konec. Připadá mi, že tam je knížka až příliš optimistická a že kdyby autor to závěrečné filozofování vynechal, anebo alespoň zkrátil, udělal by lépe. Takže dávám nakonec čtyři hvězdičky, ale uvažovala jsem i nad pěti.

52 07.12.2020

Z dobročinného bazaru, čekala jsem, že knížku po přečtení pošlu dál – a také se tak stane, poputuje do obecní knihobudky.

Je vidět, že knížka byla napsána před 30 lety, za tu dobu se některé názory na výchovu psů dost změnily, podstatně víc se dnes používá metoda pozitivní motivace, byť názory se mezi odborníky mohou různit. Je zde samozřejmě určitý základ, který zůstává, užitečné jsou autorovy osobní zkušenosti, které krásně ilustrují fakt, že každý pes je jiný, nelze tedy očekávat, že "návod" z jakékoli knihy bude vždy bezchybně fungovat. Pozitivní je i to, že autor neláme hůl ani nad staršími psy, např. osvojenými z útulku, byť výchova je u nich obtížnější. A kreslené vtipné obrázky knížku příjemně oživují.

Co mi trochu zkazilo celkový dojem, byly sice drobné, ale zarážející chyby, jichž se mohl dopustit překladatel. Např. přecházení ulice se psem na červenou, nikoli na zelenou, chůze se psem po pravé straně silnice (podotýkám, že autor žil ve Francii, tedy v zemi, kde se chodí či jezdí po stejné straně jako u nás) a ještě pár podobných nesmyslností by se našlo. Nevěřícně jsem zírala na popis toho, jak psa naučit povel "lehni" – to mi připadalo, že pes spíše dojde k úrazu. A nad nápadem, že můžeme vzít psa s sebou, když chceme poobědvat ve městě – necháme ho pak zavřeného v autě – jsem se hodně mračila. Když už, ocenila bych varování, že se tak nemá dít v teplém počasí.

Když to shrnu – jestliže se psem začínáte a už jste se rozhodli si ho pořídit, doporučuji opatřit si nějakou novější literaturu, např. S. Cohena. začátečníky tato kniha. Pokud si nejste jisti, tak i tato knížka vám podá shrnutí toho, co všechno pořízení psa obnáší. A samozřejmě chcete-li si nastudovat různé úhly pohledu i zkušenosti různých autor§ (nikdo neví všechno), tak i zde určitě získáte některé užitečné informace, jen je třeba ke knize přistupovat dostatečně kriticky. Ale hlavně nespoléhat jen na literaturu, rady zkušených pejskařů, kteří nemají na psaní knih čas, takže je získáte jen při osobním kontaktu, jsou často neocenitelné.

50 07.12.2020

Moc milý – a bohužel od autora poslední – soubor drobných přírodních próz. Doplněno krásnými ilustracemi – sice úsporně, ale řekla bych, že se tento styl ke knížce náramně hodí. Četla jsem dlouho, neb mi knížka posloužila jako čtení před spaním, hlavně pro případ, že jsem za celý den nestihla přečíst nic jiného, anebo jsem se naopak ponořila do tématu, které by mi patrně nedopřálo hezké sny.

Doporučuji všem čtenářům, kteří mají citlivé srdce, otevřené pro každodenní, i skromné krásy okolního světa – keře obsypané rudými šípky, hejno havranů nad mokrou oranicí, mlhy vystupující z rybníka, zlato sypající se z koruny břízy, jarní tání a zurčící potůček... Nevadí, že si jednotlivé příběhy nezapamatujete, alespoň já bych sotva některý zvládla převyprávět. Nevadí, že při čtení se co chvíli zastavujete a sníte... i to je přece občas třeba :-).

Mně se při čtení se mi vracely vzpomínky na dny strávené v přírodě, na moje vlastní malá i velká dobrodružství s rostlinami, ptáky i zvěří. Knížka mi dala krásný pocit, že nejsem blázen, když v horkém letním dni pozoruji mravence, když při chůzi po lávce přes řeku musím zastavit a podívat se do vody, třeba jsou tam ryby, třeba nic, ale voda je přece tak úžasný živel... a možná jsem blázen, ale to nevadí, protože nejsem sama :-).

61 28.11.2020

Nalezeno v polici s knihami vyřazenými z obecní knihovny. Tato knížka ale razítko nemá, evidentně tedy někdo potřeboval trochu protřídit domácí knihovničku :-).

V dětství se ke mně tato knížka nedostala, možná, že tehdy by se mi líbila i na pět hvězdiček. Teď mě hlavně mrzelo, že příběh je smyšlený, byť se autor v mnohém inspiroval skutečnými událostmi a je zřejmé, že s prací na dalekém severu ruské Sibiře i s tamními domorodými národy byl dobře obeznámen. Knížka mi tak trochu připomíná příběhy o pravěkých lovcích, které jsem ve školních letech četla moc ráda. Samozřejmě až na to, že ty by podle skutečných událostí nikdo vyprávět nemohl a že do nich náhle nevstupují badatelé z 20. století, jako je tomu v případě Dětí slunce.

Děj je napínavý, i když zpočátku je líčení možná trochu rozvláčné (zejména počáteční část v Moskvě a pak po příletu do tundry). Samozřejmě, že v knize, která vyšla v Rusku poprvé koncem 50. let 20. století se nedá očekávat, že nebude zmiňován porevoluční vývoj a výdobytky Říjnové revoluce. Na můj vkus však v knize není těchto zmínek tolik, aby mě to od čtení odradilo.

Ještě dovětek: Když čtu, že 8. téma ČV 2021 je kniha, ve které hraje důležitou roli dopis, začíná mě mrzet, že jsem čtení této knihy neodložila až na příští rok. Důležitou roli zde totiž hraje ne jeden dopis, ale hned několik dopisů, záhadných, napůl smazaných, napsaných na březové kůře a posílaných kuriózními způsoby. Ale víc už nevyzradím :-).

68 23.11.2020

(SPOILER) Už nevím přesně, ale patrně kniha z českobudějovické nádražní knihovny. Nejspíš jsem měla pocit, že knížku, co s sebou mám, dočtu během cesty příliš brzy, a tak jsem si přibalila ještě tuto... no ale občas člověk usne nebo má příliš hlučné spolucestující... a pak mi doma nemají přetékat police s knihami :-).

Po knížce jsem šáhla v rámci nutné redukce počtu titulů, abych přes komínky na stole dohlédla ke dveřím. "Přečíst a odlifrovat pryč", zní momentálně moje čtenářské heslo, a to bez ohledu na baví-nebaví. A že by mě tato knížka mohla extra bavit, jsem moc nečekala. První asi 1/3 mi dávala za pravdu. Hlavní přínos pro středoevropana: exotika Lagosu, někdejšího hlavního města Nigérie. Ovšem ta exotika zahrnuje hlavně nevázaný sex, tanec na hudbu stylu high life a vůbec zábavu v nočních barech, tedy něco, co mě nijak nepřitahuje v reálném životě ani v literatuře. Co mě u knihy udrželo? Nejspíš postava Jaguina mladého milence Freddieho, který se chystá na studia do Anglie. Zdá se, že to je rozumný člověk... třeba se i děj začne vyvíjet rozumněji :-). A vlastně taky Jagua samotná – žena středního věku, velmi rozporuplná. Živí se nejstarším řemeslem, nechá se vydržovat bohatými muži – ale na druhé straně sama vydržuje Freddieho a chce mu umožnit zahraniční studium. Žena krásná, která umí být nesmírně hrubá a nepřátelská, pokud žárlí, ale také štědrá a soucitná.

Po odjezdu Freddieho začne děj nabírat nečekaný spád. Jagua chce nejprve navštívit své staré rodiče v malé vesnici kdesi v džungli a také rodinu Freddieho ve městě o kus dál. Jen tak mimochodem smíří dva znepřátelené kmeny a dostane nabídku k sňatku od náčelníka jednoho z těchto kmenů... tady to vypadá trochu jako pohádka, ale jsme v Africe někdy na počátku 60. let 20. století, takže asi těžko posuzovat tamní reálie, autor je ostatně znal. Samozřejmě pohádka se nekoná, naopak následuje návrat Jagui do Lagosu, pokračování jejího nevázaného života a následné vystřízlivění. Lagos totiž není zrovna bezpečné místo k životu (a to tam v 60. letech ještě neoperovala teroristická organizace Boka Haram), je to město bohatství i chudoby, rvaček, vražd a korupce. To, co na začátku knihy jen tak skrytě probublávalo pod povrchem, se v druhé polovině provalí ven a jako jako smršť strhává vše. Tempo druhé poloviny románu je tak mnohem svižnější, a vývoj děje v lecčems překvapí. Jagua během několika dní přijde téměř o všechny a o vše v Lagosu a nezbývá, než se vydat domů... a to ji čekají ještě další rány osudu... Návrat ke kořenům ji ale nakonec zachrání, alespoň se tak zdá... konec není jako z pohádky, vypadá realisticky, i když možná v dnešní době může působit jaksi nepatřičně. Vždyť město nabízí tolik možností! Ano i ne, vždy je to něco za něco. Myslím, že bez ohledu na místo a čas, v němž se děj odehrává, lze v románu najít inspiraci pro zajímavé a věčné úvah, například na téma městský versus venkovský život, plynutí času, sny mládí versus realita středního věku. Takže až jednou bude ve čtenářské výzvě kniha afrického autora, vzpomeňte si na Světla Lagosu – rozhodně stojí za přečtení.

57 19.11.2020

Ke knize jsem se dostala asi v nějakém dobročinném bazaru. A jelikož jsem nutně potřebovala něco "odčíst" a poslat dál (už zas nemám místo :-)), padla volba na tento poměrně tlustý svazek.

Nejde o žánr, který bych cíleně vyhledávala, ale přesto jsem se dobře bavila a knihu jsem přečetla během tří dní. Trochu se mi pletly postavy a občas jsem se musela vrátit k nějakému detailu, který se zprvu jevil jako nepodstatný, ale záhy se v knize objevil znovu jako potenciálně důležitá část příběhu.

Hlavní hrdina se mi líbil – právě tím, že do toho všeho spadl, aniž by chtěl, a nedokázal záměry gaunerů prokouknout. Ano, může se jevit jako hlupák – jenže myslím si, že kdybych se octla v podobné situaci, ve zcela jiném světě, než v jakém jsem žila dosud, kde by kdokoli mohl mít zájem mě zabít, asi bych taky nepostupovala extra chytře :-). A řekla bych, že to platí pro 99 % lidí, kteří vedou "normální" život.

Závěr mě trochu zklamal. Čekala jsem, že to dopadne buď hodně dobře – anebo naopak hodně blbě. Je fakt, že první varianta by asi byla nevěrohodná, druhá zase deprimující, sama nevím, jak by měl závěr vypadat, aby byl věrohodný, optimistický a taky trochu překvapivý... no ale nejsem spisovatel :-).

59 18.11.2020

Dočetla jsem už před pár dny, ale dost dlouho jsem se nemohla rozhodnout, jak hodnotit. Dokonce jsem si ani nebyla jistá, zda se mi kniha líbila. Že je to zvláštní? Ano, stejně jako je zvláštní tato kniha. Řekněme, že to je dobře napsaná kniha o špatných věcech – nelegální migrace, rozdělené rodiny, dětská kriminalita...

Kniha je psána z pohledu teenagera, tedy hovorovým jazykem, slangem a podobnými výrazovými prostředky, takže mi chvíli trvalo si na to zvyknout. Kladem je, že autorovi se dokonale podařilo vystihnout, jak se Harri a jeho kamarádi vyjadřují i jak uvažují. A právě ty úvahy na mě občas byly trochu silné kafe...

Když jsem chodila do školy, v každé třídě byl někdo, kdo si s chováním hlavu nelámal, řekněme "pěkný sígr". I u nás ve třídě jeden takový hoch byl – a nemohli mu přijít na jméno učitelé ani rodiče nás, spolužáků. Věděli jsme, že krást, tlouct ostatní a podobné věci jsou špatné a byli jsme přesvědčeni, že spolužák to ví taky, jen to prostě nerespektuje.

A teď zpět k Harrimu a jeho kamarádům – zarazilo mě, jak je v jejich věku (nebyly to už žádné malé děti) nenapadlo, že některé věci jsou špatné. Anebo jim to došlo, až když tu špatnost provedli. Připadalo mi to zezačátku přehnané. Ale pak jsem si říkala, že s touto věkovou kategorií vlastně žádný bližší kontakt nemám... co když má tedy autor pravdu? Děti, které na jedné straně mají dost rozsáhlé faktické znalosti ze školy i z internetu, na straně druhé nevědí, že házet kamení na autobus je stejně špatné jako někoho zabít, protože i tato "zábava" může vést k nehodě, zraněním či smrti.

Každopádně závěr knihy mě mrzel. A z toho, že mladí lidé, kteří mají celý život před sebou, řeší své problémy tímto způsobem, skutečně mrazí.

63 18.11.2020

Vyřazeno z obecní knihovny, za celou dobu si knihu půjčili jen čtyři čtenáři. Myslím, že je to škoda. Já jsem se s knihou v dětství nesetkala, vyšla v době, kdy už jsem byla na střední škole, a na knihy pro starší školáky jsem si připadala příliš stará :-). Když jsem knihu četla teď, naopak jsem usoudila, že pro většinu třináctiletých, pro které je určena, by asi tato četba byla možná příliš drsná (protože vychází ze skutečné reality Norska za 2. světové války), zčásti také nudná (líčení přírody, polární noci a čekání na zázrak slunce). I mě kniha v 1. polovině trochu uspávala (a není to myšleno v nadsázce), protože se toho zas až tolik neděje, ale díky tomu, že na povrch místy lehce probublávají dávná rodinná tajemství, jsem se snažila dočíst – a druhou půlku knihy už jsem "zhltla" velmi rychle.

Postava Ingeborg mi byla velmi sympatická, myslím, že když mi bylo -náct, moc bych stála o takovou kamarádku. A i když mladá dívka utrpěla mnohé těžké ztráty, více, než si dnes dovede představit většina Evropanů v dospělém věku, konec knihy je optimistický a dojde i na jedno překvapení, kterého bych se byla nenadála. Ale nebudu vyzrazovat – přečtěte si to :-).

62 09.11.2020

(SPOILER) Jedna z nejlepších knih, které jsem letos přečetla! Protože teď pracuji z domova a vypadlo mi tak pravidelné čtení v MHD a ve vlaku a v pracovní dny se ke čtení bohužel nedostanu tolik, jak bych si přála, dokonce jsem zvažovala, že si vezmu den dovolené, abych knihu dočetla hned po víkendu a netrvalo mi to několik dalších dní :-). A rozmyslela jsem si to jen kvůli množství pracovních úkolů, které se samy neudělají.

Jako všechny dobré knihy i tato začíná nenápadně. Stručný pohled do dětství hlavního hrdiny a seznámení s postavami, z nichž většinu asi brzy zapomenete, protože Vám zkrátka budou připadat nudné a nezajímavé, alespoň v porovnání s Dorrigem, Amy a dalšími hrdiny Dorrigových mladých, vojenských let. Doporučuji dávat víc pozor, protože na konci vyplují na povrch věci, které jsou provázány s postavami a událostmi z prvních kapitol. Když mi docvakly všechny souvislosti z různých částí knihy, spadla mi čelist. Ano, občas se přeskakuje v ději, v knize je množství postav, ale je nesmírně čtivá.

Kdybych měla knížku ohodnotit jediným slovem, pak by to bylo slovo "lidská". Kniha se vyznačuje především hlubokým pochopením pro naše sny, touhy, ale i selhání a doslova smrtelné hříchy... a že jich bylo, vždyť ústředním motivem je 2. světová válka v tichomoří a poválečná léta. Na válečné a poválečné dění se autor dívá z pohledu zajatců využívaných k otrocké práci i jejich věznitelů. Kdo vlastně nese největší podíl viny na tom všem? Bylo možné všechno to utrpení zmírnit? Kolik toho mohl dokázat jednotlivec tváří v tvář nelítostné válečné mašinérii? A jsou váleční hrdinové skutečně hrdinové? Každý voják přece musí zabíjet a mnozí o tom, co se dělo, nedovedli ani vyprávět... Na mnoho věcí asi máte názor a jasnou odpověď – dost možná, že po pročtení knihy už tomu tak nebude. Ne proto, že by kniha něco zamlžovala – je to přesně naopak. Mně pak nedalo spát, proč někteří světoví vůdcové skončili v kolonce "válečný zločinec" – a jiní, kteří měli na rukou krev zrovna tak jako ti první, si žili v klidu dál, či dokonce byli oslavováni...

Musím říct, že mnohé postavy mi přirostly k srdci – Dorrigo, Čoky Gardiner i některé další – navzdory všem selháním a chybám... A bylo mi moc sympatické, když bývalí, přeživší zajatci zašli po válce do oblíbené hospody jejich zemřelého kamaráda, aby pustili na svobodu ryby čekající na to, že se v dalších dnech stanou něčí večeří nebo obědem. Celá ta scéna byla nesmírně dojemná, byť při ní došlo k porušení zákona.

Vřele doporučuji a doufám, že si někdy najdu čas přečíst si knihu ještě jednou!

PS: Pokud Vám náhodou chybí do výzvy kniha, v níž se popisuje svatba nebo pohřeb, vězte, že i pohřeb zde najdete... i když drsný, takový by si asi nikdo z nás nepřál, na druhé straně síla kamarádství z něj v těžkých podmínkách tropické džungle udělala něco, co lze pohřbem alespoň nazvat.

74 06.11.2020

(SPOILER) Jako člověk pobývající prakticky celý život v rovinatých oblastech mám před horami velký respekt – a zrovna tak i před horolezci, zvláště takovými, kteří stoupají do nejvyšších hor bez kyslíku. Někdy si říkám, co tam ty blázny žene, vždyť nezřídka zaplatí životem... Každý, komu něco podobného vrtá hlavou, nechť si přečte tuto knížku. Myslím, že R. Messner to na mnoha místech této útlé knížky vyjádřil naprosto dokonale – alespoň sám za sebe. Nejde ani tak o to měřit si síly s horou, jako sám se sebou. Překonat sám sebe, s obrovským respektem k nejvyšší hoře světa, kde co chvíli duje mrazivý vítr, sněží – a pak zas pro změnu vysvitne slunce, na němž se lze snadno spálit a z oslňující bělosti sněhových plání a ledovce zakusit sněžnou slepotu.

Do hor se nevydávám, jaksi je neudýchám, nejraději sleduji křivku vzdálených hor na obzoru... Ale to neznamená, že terén, jímž se pohybuju, nedovede být záludný, že si kolikrát neřeknu, proč do té bažiny lezu – ale vím, že musím, jinak nebudu mít klidu :-)... takže si myslím, že teď už trochu chápu i ty "bláznivé" horolezce. Čtení jsem si moc užila, hlavně líčení toho, co člověk prožívá, co se děje v jeho nitru. Autor je velmi otevřený, nezastírá žádné emoce, ani ty negativní, ať už jde o něj nebo jeho kolegy. Velmi podrobně také popisuje, co se děje s člověkem ve vysoké nadmořské výšce po stránce fyzické, jak obtížné jsou základní úkony jako jídlo nebo hygiena, jednak kvůli nedostatku kyslíku a únavě, ale i kvůli tomu, že vše okamžitě zmrzne, a tak spoustu času zabere rozpouštění sněhu či ledu na vodu k pití, vaření i hygieně.

Autor si na nic si nehraje, z knížky je cítit velká pokora. Co mě překvapilo? Hlavně to, kolikrát všichni "vyběhli" nahoru a dolů mezi jednotlivými tábory. Já měla až doteď představu, že se jde jen nahoru, až dokud se tam nevyleze :-), pokud tedy nedojde k nějaké katastrofě. Nenapadla mě ta složitá logistika přesunu věcí atd.

Na začátku knížky je popsána i historie pokusů o výstup na Mount Everest bez kyslíku, na konci knihy jsou pak stručně popsány a přehlednými tabulkami doplněny všechny výstupy (dokumentovány jsou i ty neúspěšné). Pro fandy horolezectví jsou tyto údaje jistě velmi cenné, mně osobně připadalo, že už je toho trochu moc, hlavně některé informace z prvních kapitol se na konci částečně opakují, možná by byly bývaly na závěr postačily zmíněné tabulky.

61 02.11.2020

Ze Štorchových knih byla tato spolu s Lovci mamutů moje nejoblíbenější. Mimo jiné proto, že hlavní hrdinkou byla dívka, která mi svojí povahou byla blízká, ale i proto, že vše dobře dopadlo (na rozdíl třeba od Bronzového pokladu). Dokonce i z moru se Minehava vyléčila, což sice nevím, zda bylo dobách bez jakýchkoli léků možné, ale nejspíš ve vzácných případech ano. Vlastním ještě vydání, které v mládí četla moje maminka, o to raději na knihu vzpomínám a možná si ji znovu přečtu i teď po letech.

76 29.10.2020

Četla jsem před pár lety v anglickém originále. Cestovala jsem tehdy zpět domů ze služebního pobytu ve Švédsku a na letišti ve Stockholmu jsem chtěla utratit zbývající švédské koruny. Vydala jsem se hledat nějaký obchůdek s čokoládou nebo něčím podobným, jenže po cestě jsem narazila na obchůdek s knihami. Knížka se starou, černobílou fotkou malého chlapce a houfem motýlů otakárků na obálce mě nepustila dál. Přitahovala mě jakousi magickou silou a i když jsem pochybovala, že knihu kdy přečtu, koupila jsem si ji. Kupodivu se četla moc dobře – asi proto, že obsahovala víc pojmů z biologie než z běžného jazyka. S tím prvním nemám v angličtině problém, s tím druhým je to trošičku horší :-).

Životopis R. Dawkinse i jeho úvahy, to vše mi připadalo jako jeden velký a vzrušující příběh. Nejvíc mě zaujala myšlenka, v níž autor přemýšlí nad tím, že nám po celý život zůstává jen naše DNA, jinak se vše mění. Buňky odumírají a nové vznikají. Přijímáme látky a zase je vylučujeme. Nic se neopakuje v úplně stejné podobě, v jaké to už bylo. Vlastně jsme stále někým jiným...

V češtině jsem knihu nečetla a ani se na to nechystám. Co kdyby mě třeba zklamal špatný překlad? Takže i knihu Záblesk v temnotě jsem si pořídila originále, jen zatím na přečtení čeká.

58 29.10.2020