BabaJaga11 komentáře u knih

Knihu jsem získala zdarma jako vyřazenou z knihovního fondu a jelikož jsem zjistila, že autorka pochází z mého rodného kraje, usoudila jsem, že než ji odvezu do některé nádražní knihovny, mohla bych si ji přečíst. Na začátku jsem měla trochu problém se začíst, je tam až příliš mnoho popisů vnitřních prožitků a úvah mladého geologa Vítězslava Marka, který je jedním z hlavních hrdinů příběhu. Avšak jak jsem se knihou postupně prokousávala, byla mi čím dál sympatičtější tím, jak jsou její hrdinové obyčejní a jejich starosti asi občas řeší každý z nás. Jak skloubit práci a soukromý život? Co když vysněné pracovní místo nakonec nesplňuje naše očekávání a je zdrojem zbytečného stresu? Jak přijmout jiný názor a jak přiznat, že jsme udělali chybu? Máme vždy hájit vlastní názor, i když nám to přináší nepříjemnosti, anebo raději splynout s davem? Máme se zachovat správně, i když nám to přinese nepohodlí a posměch okolí? To jsou otázky, s nimiž si mnohdy nevědí rady učení profesoři. Dva mladí lidé, ale i jejich nejbližší jsou s těmito otázkami konfrontování a je zajímavé sledovat, jak se postupně odhaluje jejich pravá charakter. V knize se hodně píše o výzkumu nalezišť ropy (po moravsku "nafty", viz také název firmy Moravské naftové doly), geologii a pravěké i současné přírodě. Asi se mi líbila i proto, že moje povolání je dost příbuzné. Myslím, že může zaujmout i další přírodovědce, ale spíše ty narozené v 60. a 70. letech dvacátého století, protože děj knihy se odehrává právě v tomto období. Pro mladou generaci asi bude výzkum bez počítačů, internetu, GPS a dalších vymožeností znít velmi nepravděpodobně :-).

33 19.10.2018

Kniha patří k žánru, který jsem dosud zcela opomíjela. Zaujala mě v anotaci avizovaná volba mezi dvěma špatnými možnostmi, k níž je nucen hlavní hrdina, a tak jsem si knihu přečetla. Rozhodně nelituji, i když musím říct, že místy jsem se trochu ztrácela v množství postav, dějové osnově, v níž se střídá přítomnost, vzpomínky na minulost, sny a přání do budoucna. Také od konce příběhu jsem čekala trochu víc, vyzněl tak nějak do ztracena, ale možná, že v tomto žánru dobrý konec ani čekat nelze.

33 21.07.2018

Ač thrillery a krimi nejsou zrovna literární žánr, po kterém bych sáhla často, tady musím říct, že jsem si knížku skvěle užila. Přitom hlavní důvod, proč jsem si ji vybrala v Českobudějovické nádražní knihovně, byla obálka se psem a kocourem a anotace slibující, že kocour je důležitá postava příběhu.

No, nečekejte, že je to knížka o zvířatech, ta se tam mihnou občas, i když nutno říct, že jejich role rozhodně není druhořadá a že i některé zápletky by bez nich vypadaly úplně jinak. Zpočátku jsem si tudíž říkala, zda jsem nešáhla vedle, hlavní hrdinové jsou kriminální živly, proti nim mafie a CIA - no nazdar, v tomhle najít sympatického hrdinu, kterému bych mohla držet palce? Nakonec to byli "živlové" o koho jsem se strachovala, alespoň měli rádi zvířata, evidentně se neprojevovali jako hlupáci (na rozdíl od některých mafiánů a agentů CIA), byť občas tak navenek mohli trochu působit (možná kvůli zmatení nepřítele :-)) a nakonec i jejich jednání celkově zdaleka nebylo tak kruté, jako u ostatních zúčastněných. Jestli ovšem CIA opravdu funguje třeba jen z 10 % tak, jak ji popisuje nejen tato kniha (a upřímně, obávám se, že to je víc než 10 %), tak musím přiznat, že mě z toho mrazí...

32 15.05.2019

Příjemná kniha do vlaku, kterou si možná spíše než dospívající dívky přečtou dospělé ženy. Třetí a částečně i první povídka obsahují různé fantaskní prvky, které lze interpretovat různě – například jako fantazii dítěte, ale třeba také jako "kouzla" dějící se v tajemné oblasti slovenské Oravy. Zejména třetí povídka mi tajuplnou atmosférou trošku připomíná Žítkovské bohyně. Každopádně obě uvedené povídky mě přiměly vzpomenout si na "záhady" a "taje" prožité během mého vlastního dětství.

Prostřední povídka je psána zcela střízlivě a realisticky. Hrdinkou je dospívající dívka ve svém prvním zaměstnání. Zezačátku naráží na různé překážky - asi jako každý v nové práci. Ale vše se dá překonat... povídka je celkem pěkné povzbuzení pro lidi v podobné cituaci.

32 09.05.2019

Milá a laskavá knížka, kterou vypravuje pes jménem Bota. Jeho osud se prolíná osudem jedné venkovské rodiny v Anglii a dalších obyvatel kraje psů, lišek a ohrad s dobytkem. Knížka pobaví – zasmějeme se lumpárním Boty a jeho psích kamarádů – ale i poučí. Rudyard Kipling byl bezesporu velký znalec a milovník přírody a zvířat, a to je vidět i v této knize. I když zvířatům vystupujícím v knize jsou vkládány lidské myšlenky a řeč, má i to reálný základ – nejen zvířata patřící ke stejnému druhu, ale i jednotlivé druhy zvířat mezi sebou dovedou komunikovat, uzavírat přátelství, anebo alespoň tiché příměří, mnohem vzácněji pak otevřené nepřátelství. A i to leckdy přeroste v náklonnost. Mohli bychom si vzít ze zvířat příklad...

32 03.05.2019

Příběh života a smrti stříbrného lišáka jménem Jaampa se odehrává kdesi ve Skandinávii. Zpočátku jsem nevěděla, co od knihy čekat – nebude to nuda? Rozhodně ne! I když autor věnuje dost prostoru léčení skandinávské přírody, má to svůj účel. Dozvíme se, kde v takovém prostředí žijí, loví a vychovávají mláďata lišky. Kde se v doupěti obyčejné zrzavé lišky vezme liška stříbrná. Jak se někdy osud dovede zamotat – nejen člověku, ale zvířeti. Knížka je smutná – tak, jako je smutné mnohé počínání člověka v přírodě. Na druhou stranu, smrt je přirozená jako život sám, něco musí zemřít, aby něco jiného mohlo žít.

32 02.05.2019

Zachtělo se mi přečíst si nějaký válečný román, a tak jsem sáhla po románu Měděný knoflík. Už jsem nějak zapomněla, že jde o špionážní román, takže začátek mi moc nesedl (protože jsem vlastně chtěla číst něco jiného). Brzy jsem však byla vtažena do děje, který byl tak napínavý, že jsem knihu přečetla za několik dní během cestování MHD do práce a zpět. Netuším sice, do jaké míry se autor opíral o historická fakta, včetně toho, jak pracovaly tajné služby jednotlivých států během 2. světové války v Lotyšsku (a bohužel není jednoduché něco o tomto tématu zjistit), ale zcela jistě toho na dané téma věděl dost. A i když nemusíme souhlasit s tím, že kontrarozvědky západních států byly vždy vedeny hlavně touhou po moci a penězích, zatímco sovětské kontrarozvědce šlo především o zastavené Hitlera, z některých rozhovorů, které vedou hlavní postavy, až mrazí. Zejména pokud si uvědomíme, že to, co je líčeno jako románová fikce, je dnes nepopiratelnou pravdou. Např. vychloubání představitele jisté západní velmoci "My budeme vládnout světu" se (bohužel) naplňuje do puntíku. Stejně tak plánování nového rozdělení světa po skončení války v době, kdy na bojištích umíraly tisíce lidí. Kniha poprvé vyšla v roce 1958 (originál), tedy 13 let po válce, kdy samozřejmě již bylo mnoho věcí jasných, lecos se však začalo ve větší míře projevovat až mnohem později. Doporučuji k přečtení a hlavně zamyšlení.

32 14.04.2019

Pěkná knížka na odpočinkové čtení - dostatek napětí, což je ostatně jedna z charakteristik knih z edice 13, ale i poučení o mořských organismech, výzkumu moří (pravda, někdy v 60. letech 20. století, tedy žádné počítače a podobné vymoženosti, ale o to víc můžeme obdivovat, že se lidé do náročného výzkumu pouštěli) a kultuře rybářů v Ghaně. Proloženo vzpomínkami na život na Kamčatce, kde vypravěč několik let žil a pracoval. Zpočátku je příběh velmi dramatický, líčí uvíznutí posádky výzkumného člunu v oceánu, daleko od pevniny, bez spojení s mateřskou lodí a bez dostatečných zásob. Poté, co všichni zjistí, že neutrpěli žádná vážná zranění, to chvílemi vypadá, že ztroskotání berou jen jako menší potíž, kterou brzy překonají. I když je fakt, že šlo o zkušené námořníky, navíc Rusy (kamarád, který do Ruska pracovně jezdívá, vždy říká, že si nikdo z nás nedovede představit, co vydrží ruský člověk :-)), takže i pocity z této situace se asi liší od situace, kdy ztroskotá "civilista". I když občas mají hrdinové knížky i neveselé myšlenky, většinou si nepřipouštějí, že by se už nedostali domů. Skutečně po různých strastech jejich cesta šťastně končí. Jeden jako druhý si slibují, že se na moře už nevrátí a zůstanou doma s ženami, dětmi... jak myslíte, že to dopadlo? Přečtěte si to! :-) Bonusem jsou krásné ilustrace Theodora Pištěka - jemné a zvláštním způsobem zasněné.

32 03.04.2019

Krásná knížka o nezdolnosti mladého cyklisty, který se rozhodl objet na kole celý bývalý Sovětský svaz, přičemž nevynechal ani arktické oblasti. Naopak, v porovnání s jižními oblastmi země, se zónou polopouští a stepí, kde bojoval s vedrem a žízní, se na cestu severními oblastmi mnohem více těšil a užíval si ji, i přesto, že musel vzdorovat úsekům ledových ker, ledovému vichru a dalším extrémům arktického počasí. V takových místech je obtížné pohybovat se i pěšky a na kole je to pro nás nepředstavitelné. Přestože kolo bylo vyrobeno na zakázku, speciálně pro tak extrémní cestu, vybavení Gleba Travina bylo v porovnání s vybavením dnešních expedic více než skromné. Jeho cesta proběhla v letech 1928-1931, tedy v době, kdy mnohé dnes samozřejmé součástky výbavy jako GPS navigace, speciální hi-tech materiály a další vymoženosti ještě neexistovaly. Dlouhé úseky musel Gleb kolo nést nebo vléct. Utrpěl těžké omrzliny, přišel o několik prstů na nohou, ale přesto se nevzdal a s podporou okolí, díky notné dávce štěstí, ale hlavně svojí nezdolné vůli šťastně dorazil do cíle.

32 24.02.2019

Stejně jako první díl Země zamyšlené je i tento naprosto úžasným průvodcem po jihočeské krajině, městech i vesnicích, kostelících, hřbitůvcích, návsích s lipamy, rybnících a blatech... Má však daleko do současných strohých turistických průvodců. Stehlík je básník a proto je jeho líčení krajiny básnicky lyrické a vyzařuje z něj láska k rodnému kraji a jeho lidem. V knize zmiňuje desítky svých rodáků - malířů, sochařů, básníků, hudebníků, spisovatelů, učitelů, vynálezců, ale i sedláků, šlechticů a vojevůdců, i takových, jejichž jméno nám dnes mnoho neřekne. Vzpomíná na obrazy, sochařská díla, knihy a básně i lidová říkadla a písničky, mnohde uvádí i jejich ukázky. Země zamyšlená je pestrou směsicí všeho jihočeského. A ač je krásná, nečte se vůbec snadno - kupodivu nestačí mít otevřené srdce, ale je nutné i plné soustředění, protože informací je v knize tolik, že není jednoduché je vstřebat. Ale stojí to zato. Jen trochu závidím autorovi pěší chůzi jihočeskou krajinou v době, kdy žil. Dnes už je leckde putování po svých hazardem, protože polní cesty nahradily frekventované asfaltové silnice a turistické cesty jsou jen v nejaktraktivnějších oblastech. Ještě štěstí, že dosud existují i zapadlé kraje, kam se ani motoristé nehrnou - a v jižních Čechách se jich najde nemálo. Mým snem je vzít tu knihu a projít se aspoň po některých z těch cest, hezky v klidu, beze spěchu...

32 14.02.2019

Knížka se četla dobře a rychle, takové ideální čtení třeba do vlaku (výtisk, který jsem přečetla, jsem našla v nádražní knihovně). Má taky hezkou obálku, alespoň její přední stranu, se silnicí mizící kdesi v dálce. Samotná myšlenka knihy - cestovat bez peněz a bez zásob a zkoušet, zda to vůbec jde, je mi také sympatická. Ale to je asi tak všechno. Styl psaní mě příliš neoslnil. Jasně, snaží se tvářit jako deníkové záznamy, tedy bezprostřední zážitky (z tohoto pohledu mi trochu vadilo, že chybí datování), takže určitou malou propracovanost textu by člověk toleroval. Co mě ale vytáčelo, bylo každé kapitole několikrát opakovaná věta (v mírných obměnách) "Ale co na tom sejde", když už se autorovi nechtělo rozvíjet svoje úvahy. Taky mě pobavilo, jak se oba cestovatelé dle slov autora snaží neposuzovat druhé podle prvního dojmu a jednat i v jiných situacích v souladu s desaterem - a autor si nechá dát na zadní obálku text, v němž posuzuje dvě děti, které u silnice prodávají med, jablka a limonádu. Pasáž končí takto "Postávaly na chodníku a prodávaly. Učily se řemeslu. Učily se vžít do pocitů lokajů a kurev". Nad tím je fotka autora, který se snaží tvářit jako "velký borec". To celé mi připadá neskutečně trapné. Dost možná to řadu čtenářů odradilo od čtení, a proto byla kniha vyřazena z knihovního fondu a putovala do nádražní knihovny. Přesto jsem nechtěla hodnotit předčasně, navíc se mi kniha hodila do výzvy kvůli rozkazovacímu způsobu v názvu. Přečetla jsem ji celou a i když se uvnitř knihy doprovodný text snaží to celé poněkud "obalit" a zmírnit, autor mě prostě nepřesvědčil. Se svým společníkem si zakládali na tom, že jsou svobodní a putují jen tak. To by mohli skutečně být, pokud by byli schopni cestovat a živit se vlastními silami, tedy jít pěšky a jíst jen to, co najdou v přírodě. Ve skutečnosti byli závislí na ostatních asi jako bezdomovci, kteří se posmívají většinové společnosti, ale žijí přitom jen díky ní, díky tomu, co společnost vyhodí. Nejinak tomu bylo u našich dvou cestovatelů - přesunovali se převážně stopem. Pěšky téměř výhradně jen tehdy, pokud se jim nepodařilo nic stopnout. Byli tedy závislí na jiných lidech. Stejně tak jídlo. Občas někde něco ukradli (brambory a cibuli na poli) či si natrhali lesní plody nebo pláňata. Vybírali z odpadkových košů vratné lahve. Většinou se snažili najít nějakou práci na pár hodin denně, s tím, že budou pracovat za jídlo. Většinou moc úspěšní nebyli. Bylo to na začátku 90. let, mezi lidmi se rozmohla nedůvěra (není divu při všem, co se tehdy dělo), navíc byla vysoká nezaměstnanost. Málokdo byl ochoten a našel odvahu svěřit jim práci, byť jen za krajíc chleba s máslem. Přestože se snažili, přesvědčovali, žebrali... To nejsou zrovna atributy svobodného člověka. Byli závislí na ostatních. Když sehnali dost jídla a peníze na lahváče (na těch byl závislý hlavně autor knihy), bylo dobře. Když se jim nevedlo, bylo zle. Pravda, krásná rána dovedla vylepšit náladu, i když zrovna neměli skoro nic. Večery ale byly často upocené, upachtěné, někdy i rozhádané. Ano, je to normální, takový je život, a já bych to brala, kdyby si dovedl autor odpustit některá rádoby moudrá prohlášení, jako to na zadní obálce. Bohužel mě ani neláká přečíst si od něj cokoli dalšího.

32 01.01.2019

Kniha je docela objemná, ale dobře se četla. Děj je napínavý, i když místy smutný. V knize o válce to člověk jaksi čeká, o to smutnější je, když někdo z hrdinů románu přijde o život až při oslavách osvobození, jak se to stalo i zde (a jak tomu, bohužel, často bylo i ve skutečnosti).

Někdy se ptám, co lidi vede k tomu, aby pořád válčili, že se nikdy nepoučí. Ale jindy mě napadá, kde se v některých lidech bere tolik odvahy, že se rozhodnou pomáhat, i když to pro ně může znamenat smrt. Kéž by bylo více těch druhých lidí a co nejméně těch prvních.

Knihu doporučuji nejen milovníkům válečných románů, ale i těm, kdo zatím nevědí, zda by se jim tento žánr líbil. Může být inspirativní pro každého, zejména pak pro mladé lidi.

31 27.12.2024

Nemůžu říct, že by mě kniha chytla a nepustila, až dokud jsem ji nedočetla. Naopak jsem v průběhu čtení stihla proložit ještě dalšími dvěma knihami :-). Místy byla tato kniha jazykově trochu moc vyumělkovaná, alespoň na můj vkus. Myslím, že autor ještě musí dozrát k poznání, že jednoduchý až syrový jazyk ke sdělení zásadních otázek lidského života nejen dostačuje, ale často je i vhodnější. Snáze se pak taková kniha rozvíjí vlastními prožitky a myšlenkami čtenáře. Navdory výtkám, za které jsem strhla jednu hvězdu, si myslím, že jde o zajímavé a originální dílko, které lze doporučit každému, kdo se u četby nemusí pokaždé skvěle bavit, ale nebojí se přemýšlet. A zde to přemýšlení spolu s postavami příběhu může zejména čtenáře středního a staršího věku i trochu bolet - plynutí času, přemýšlení o tom, kým jsme byli kdysi, kým jsme teď, kým (snad) budeme za pár let a kým už se - možná bohužel - nikdy nestaneme...

31 26.03.2019

Na začátku jsem se na knihu nemohla pořádně naladit. Je taková zasněná a plná fantastických představ, popisuje pocity a myšlenky malé Klárky, jejích rodiče se rozvádějí a matka krátce poté předčasně umírá. Dívku vychovávají její prarodiče a babička, známá tvůrkyně obrázků z paličkované krajky, se snaží vnučce předat svoje řemeslo. Od té doby dívka vše, co prožívá a o čem přemýšlí, "chytá do vláken krajky". Dnes bychom řekli, že se nehodí pro praktický život. Když jsem přijala uvažování a snění hlavní postavy za vlastní, nemohla jsem se již od knihy odtrhnout. Kniha krásně odhaluje charakter jednotlivých postav, to, jak jsou ti, co vyčnívají z řady, tlačeni k tomu, aby byli "normální", i to, jak na to reaguje okolí. Příběh nakonec končí optimisticky, zdá se, že i bláznům bude dopřáno přežít, pokud mají kolem sebe dobré lidi. Zaujalo mě vnímání přírody očima hlavní hrdinky a překvapily podrobnosti o rostlinách a živočiších; to se v beletrii často nevidí. Ozřejmil mi to životopis autorky - vystudovala farmacii v Hradci Králové a žila v Podkrkonoší, tudíž se jí dotýkala i problematika ochrany přírody. Styl knihy mi tak trochu připomíná styl Bohumila Hrabala - byť hlavní hrdinky prochází těžkými zkouškami a ne každý ji chápe, spíše naopak, přesto o ostatních lidech mluví s laskavým porozuměním.

31 18.01.2019

Krásné příběhy, které si zamiluje každý, kdo má rád kočky. Doporučuji ale i těm, kdo ke kočkám zatím nenašli cestu - některé mohou být inspirací pro každého a přesvědčit, že život s kočkou sice nemusí být nuda, ale s kočkou získá zcela nový rozměr. Některé příběhy mají mystický až vyloženě pohádkový nádech, ale myslím, že to nevadí - vždyť kdo by se nechtěl na chvíli zasnít a vrátit se do dětství. V knize jsem našla o tochu víc překlepů, než je běžné, chtělo to asi lépe pročíst korekturu, ale i tak dávám 5 hvězdiček.

31 13.01.2019

Kniha se mi četla moc dobře, možná i proto, že velká část děje se odehrává v Brně, které důvěrně znám. Zachycuje lidskou odvahu, statečnost a víru v lepší osud v nelehké době 2. světové války a v 50. a 60. letech 20. století. Příběh Renaty Laxové je i příběhem o štěstí - v Anglii se dostala do rodiny, která zůstala její druhou skutečnou rodinou i po válce, kdy se Renata vrátila do vlasti a šťastně se shledala se svými rodiči. Mnoho dětí, ač si samy život zachránily, takové štěstí nemělo - z jejich rodin leckdy vůbec nikdo další nepřežil, některé děti také namísto v milující rodině skončily v sirotčinci. Nepřekvapí proto, že z knihy vyzařuje optimismus a odhodlání změnit nepřízeň osudu, ať se to jeví jakkoli beznadějné. Paní Laxová, v době psaní knihy již babička, sepsala knihu původně pro svého vnuka - a tím, že knihu nakonec zveřejnila, dala cenný vklad do života nejen svému vnukovi. Kniha popisuje většinu událostí tak, jak byly, viděno ovšem očima autorky, zpočátku ještě dítěte, postupem času dospívající dívky, mladé ženy a posléze manželky a matky dvou dcer; spolu s nimi paní Laxová nakonec emigruje do USA. Existují věci, které lze vidět z různých úhlů. Například období před 2. světovou válkou bylo pro Renatu šťastné nejen proto, že byla se svou rodinou, ale i proto, že její rodina byla poměrně dobře situovaná. Že to období ale celkově nebyla žádná idyla a že spousta rodin v té době žila v chudobě (nezapomeňme, že šlo o období hospodářské krize a že ta mimo jiné velmi pomohla nástupu Hitlera k moci), se v knize příliš nezmiňuje. S tím nemám problém, pokud autorka líčí své vlastní zkušenosti. Stejně tak život v období socialismu, v němž jako výzkumná pracovnice ve zdravotnictví narážela na mnohá omezení, i když na druhé straně sama popisuje, že vše záleželo na konkrétních lidech, mnozí lidé jí vycházeli vstříc, protože si jí cenili jako dobré pracovnice a nezajímalo je, že nemá dělnický původ. Mrzí mě však, že při líčení období, kdy již s manželem a dětmi žila v emigraci a do Brna se dostala jen několikrát na návštěvu, sklouzává k zjednodušujícím tvrzením, jako například že různé rekonstrukce v Brně v období socialismu probíhaly pomalu, protože všichni kradli a z nakradeného stavebního materiálu si kolem Brna postavili rekreační chaty. Netvrdím, že takoví lidé nebyli, ale pokud by tomu bylo tak, jak autorka (a mnozí další) píše, po roce 1989 by již nebylo co ukrást. Stejně tak autorka (opět ovšem není jediná) poněkud idealizuje období po pádu komunistického režimu – přišla kýžená svoboda, všechno je krásné... jakobychom se najednou octli v pohádce. Opět, kdo tu dobu zažil, ví, že do pohádky měla daleko. Mimo jiné proto, že ti, co předtím kradli a páchali různé další zlo, nezmizeli z povrchu zemského ani se zázrakem nenapravili, ale leckdy jen změnili stranickou legitimaci. Zde bych proto ocenila, kdyby se autorka k některým událostem buď nevyjadřovala, když je nezažila, anebo byla ve svých závěrech opatrnější (někde totiž působí až naivně).

31 17.12.2018

Knihu jsem se rozhodla přečíst hlavně kvůli Čtenářské výzvě - autorka se totiž jmenuje jako já a knihu jsem získala zdarma jako vyřazenou z knihovního fondu. Jelikož šestnáct, ba ani dvacet mi už dávno není, byla pro mě spíše příjemným vzpomínáním na dobu mého mládí dílkem, s jehož hrdiny bych se mohla ztotožnit. Jsem sice generace o něco mladší než hlavní hrdinka a její přátelé, za mých gymnaziálních let jsme už začínali s počítačem (pravda, z dnešního pohledu to bylo velmi předpotopní zařízení!), ale neměli jsme mobily ani internet, do školy jsme jezdili vlakem, autobusem, na kole nebo pěšky, protože auto tehdy zdaleka nebylo v každé rodině, četli jsme si, chodili na výlety, hráli hry... kdepak nějaké sociální sítě :-). Proto si myslím, že dnešní mladou generaci knížka možná až tolik neosloví, starší generace se tam ale možná najde. Na knize mě příliš nenadchl závěr, připadal mi neslaný nemastný, k hlavní hrdince příliš se nehodící. A co mě poněkud vytočilo, bylo líčení večeře, kde byl hlavním chodem pečený "králík", z něhož se posléze vyklubal kocour hostitelské rodiny, který nebyl dost "hodný" (lovil domácí králíky) a proto dopadl jak dopadl. Autor celou záležitost vylíčil jako samozřejmost, nad kterou se nepozastavily ani přítomné dívky. I v 70. letech 20. století na vesnici je málo pravděpodobné, že by nikdo neprotestoval. Vždy byli lidé, kteří měli ke zvířatům hezký vztah. Připadá mi, že touto drobnou příhodou si autor ventiloval svůj osobní negativní vztah ke kočkám.

31 11.09.2018

(SPOILER) Na knize mě zaujala krásná obálka – grafické zpracování, ale i cosi, co připomínalo ruční papír. Anotaci jsem – přímo v kamenném knihkupectví – přečetla jen zběžně a usoudila jsem, že by se mně kniha mohla líbit, bude to exotika, cesta do daleké Číny na začátku 20. století.

Začátek mě poněkud zklamal, i když jsem dodatečně zjistila, že jsem si anotaci měla v knihkupectví lépe přečíst. Milostný románek rozmazlené mladé Kitty mě nezajímal, Walter jako bakteriolog mně připadal podstatně zajímavější, ale zpočátku se v knize mihnul jenom občas. Ovšem po odhalení milostného poměru se v románu konečně začne "něco" dít. Vyjednávání, stěhování manželů do města stiženého cholerou, postupné začlenění Kitty do místních poměrů, pomoc v klášteře...

Musím říct, že konec byl pro mě nečekaný. Opravdu jsem si myslela – a přála si – že se Walter s Kitty usmíří, možná, že zůstanou již natrvalo kdesi uvnitř Číny, ale zůstanou spolu. Leč osud a cholera tomu chtěly jinak. Úplný závěr mně pak připadá málo pravděpodobný, ale na druhou stranu, možná měl autor ústřední postavu svojí knihy rád alespoň do té míry, že se jí rozhodl dát další šanci.

30 28.12.2024

Kniha není uceleným dílem, ale mozaikou, koláží, nebo, jak i sama autorka přiznává, jejím projektem na pokračování. Mně se líbila, sice části o rozmanitých polárních výpravách jsou mnohem podrobněji rozepsány v jiných knihách, ale není na škodu si je připomínat a přemýšlet o nich v jiných souvislostech. Co mě zarazilo, byly místy faktické chyby v textu, například někde je záměna Arktidy a Antarktidy (str. 75 a 76, správně má být Arktida). Nevím, zda se chyby dopustila sama autorka, anebo je chyba v překladu, ale srážím za to dvě hvězdičky.

Co se týče niterných pocitů autorky, každý máme nějaké, já je respektuji a nemám potřebu je kritizovat. Rozbor chování jejího autistického bratra, "zamrzlého v ledu", pak může být užitečný pro každého, kdo se setkává s podobně postiženým člověkem.

30 21.12.2024

Od knihy jsem čekala trochu něco jiného - příběhy, v nichž autorka spolu se svým psem zasahuje v případech, kdy jde o záchranu lidského života, zdraví, pátrání po ztracených dětech... Tak nějak je to psáno i v anotaci knížky - a ta je bohužel poněkud zkreslená. Autorka se v době, kterou v knize popisuje, věnovala práci v týmech se záchranářskými psy, ale vlastního psa dlouho neměla. Nakonec se rozhodla pořídit si fenku zlatého retrívra, kterou pojmenovala Puzzle, a začala s jejím nejprve základním výcvikem a postupně i s výcvikem na psa-záchranáře. Větší část knihy se tudíž věnuje zasahování u případů ještě předtím, než se autorka stala majitelkou Puzzle, případně v době, kdy ještě Puzzle na záchranářské akce nemohla, a pak taky výcviku pejska. Netvrdím, že to nebylo zajímavé - bezesporu bylo, ale nadšen by byl hlavně člověk, který sám trénuje psy na profesionální úrovni, pro mě byly popisy výcviku místy příliš zdlouhavé a nudné. Knihu jsem dlouho nechávala rozečtenou a až teď jsem se přiměla dočíst, abych ji následně mohla věnovat do nějakého dobročinného bazaru. Asi tak poslední 1/3 knihy mi připadala nejzajímavější, neboť nejvíc odpovídala tomu, co jsem od knihy čekala. Určitě klobouk dolů před autorkou, která se nevzdala tréninku pejska ani v době, kdy bojovala s vážnou chorobou, což v knize také otevřeně popisuje. Krásné je i líčení jejího vztahu s Puzzle i dalšími pejsky - nalezenci z útulku i záchranářskými psy jejích kolegů. Možná by bylo lépe přečíst si knihu v originále - nemohu se ubránit dojmu, že mnohé nedokonalosti má na svědomí především nepříliš kvalitní redaktorská práce a odfláknutá korektura českého vydání. V knize je totiž poměrně dost překlepů - chybějící nebo naopak přebývající slova, chybějící mezery mezi slovy apod. - stejně tak na řadě míst by nějaké slovo bylo vhodné nahradit jiným, do kontextu lépe zapadajícím výrazem. Stejně tak i anotaci bylo možno lépe vyladit. Přitom by bylo bývalo stačilo jedno čtení a kniha mohla vypadat podstatně lépe a mohla se i lépe číst.

30 16.04.2019