BabaJaga11 komentáře u knih

(SPOILER) Musím říct, že k této knize mě dost přitáhla obálka – kamenitá cesta, kolem křoví, starobyle vyhlížející dům, i když civilizace v podobě eletřiny už na to místo zjevně pronikla... aniž bych se starala, o čem kniha vlastně má být, zalistovala jsem v ní, přečetla kousek... a pak jsem ji zhltla během tří dní.

Ne, není to jednoduchý příběh. Postavy mi připadaly ztřeštěné. Zjišťuji však, že zrovna mezi ztřeštěnými postavami vždy najdu takové, kterou jsou mi sympatické. Asi proto, že sama sebe bych taky označila za osobu ztřeštěnou, alespoň občas.

Nu, jen si představte drobnou pětačtyřicátnici, která se snaží držet krok s šestnáctiletým klukem ve vrhu koulí. Předtavte si novomanžele, kteří stále milují své předchozí, předčasně zemřelé partnery a jejich fotografie si vystaví v nové společné ložnici. Ovšem když dojde na něco, co by ti dva zemřelí neměli vidět, otočí je novomanželská dvojice prostě čelem ke zdi... Ano, začíná to všechno dost legračně. Alespoň některé pasáže. Celé to ruší jen mlčenlivá a poněkud "škarohlídská" Nina. Pokud tedy se namane někde nablízku, což není tak často. Postupně však autor odkrývá další a další nánosy pomyslného prachu a čtenář začíná tušit, že tak jednoduché to nebude. Že Vera přece jen není tak dokonalá, jak se na první pohled zdá, a Nina tak rozmazlená a slabá, jak se jeví o podle Veřina vyprávění. A pochopíte i to, proč Gili, vnučka a dcera, v úvodu říká, že by bylo lépe, kdyby se Rafael (její otec) a Nina (její matka) nikdy nepotkali.

Román plný bolesti – ale i naděje. Odpuštění je možné i tehdy, když vlastně nikdo o ničem takovém zpočátku vůbec neuvažuje. A drsná příroda dokáže potrápit, zahubit, ale i stmelit.

Podobně jako po přečtení knihy "Hukot času", v níž se také píše o dopadech diktátorské moci na život lidí, jsem si i zde musela po přečtení říct: Nesuďme!

Kéž by lidé nemuseli činit taková rozhodnutí, k němuž byla donucena Vera...

69 24.10.2022

Jde vlastně o sociální román pro mládež. Za sporem o vlastnictví poníka totiž do povědomí mladého čtenáře proniká něco mnohem hlubšího – rovnost před zákonem pro všechny, ať jste bohatí nebo chudí, ať je Vám 13 nebo 60, ať jste známí a uznávaní, anebo se na vás dívají skrz prsty.

Kniha se mi líbila, přestože věkově již dávno nejsem cílová skupina. Nejvíce mě zaujala líčení života na australském venkově někdy ve 30. letech 20. století, strasti chudých farmářů, každodenní cestování jejich dětí do školy, atd. Naopak příprava soudního sporu a spor samotný mi místy připadaly trochu rozvláčné a dost pochybuji, že dnešní mladý čtenář by byl schopen to vstřebat... ale ráda bych se mýlila :-). Hledáte-li do letošní ČV knihu s ilustracemi, s tímto titulem jistě nesáhnete vedle. Stejně tak lze zvolit i kterýkoli jiný titul z edice 13.

69 15.02.2021

(SPOILER) K informaci, že jde o světový bestseller, jehož se jen ve Francii prodalo 2 miliony výtisků a jenž byl přeložen do 47 jazyků, jsem přistupovala ostražitě. Tedy, až poté, co jsem si knihu koupila na základě hodnocení mých knižních přátel zde na DK. Oslavné řádky na obálce knihy totiž zde v DK na obrázku obálky chybějí... možná, aby neodrazovaly skeptické čtenáře.

Rychlé prolistování knihy mě uklidnilo. Zdálo se, že přece jen půjde o titul, který by mě mohl bavit. A vskutku!

Tlustou a ošklivou Renée jsem si zamilovala. Nejen proto, že jsme si věkově dost blízké, ale spíše proto, že je správným způsobem "ujetá", i když mi v jejím případě toto hodnocení připadá trochu nepatřičné. Svoji práci a vše, co s tím souvisí, si tak docela nevybrala, na rozdíl ode mě. Ale to, jak se Renée skrývá se svými koníčky, přesný opak toho, co dělají bohatí lidé, mě zaujalo. Já to dělávám z jiného důvodu, jakožto osoba introvertní se tak chovám zcela přirozeně. Bohužel někdy své "já" musím v práci potlačovat, a tak mě napadlo, zda bych se neměla stát raději domovnicí :-). To by ovšem obnášelo odstěhovat se někam, kde se taková práce dá běžně sehnat, takže z toho asi nakonec nic nebude.

Naproti tomu Paloma mi chvílemi lezla dost nervy. Ne proto, že má šílené nápady a nevychází se svou rodinou, to je u teenagerů celkem normální. Spíše svými filozofickými úvahami, které mi připadaly přehnané i na dívku s nadprůměrným IQ. I když musím přiznat, že žádné takové dítě neznám, tedy vlastně nedokážu posoudit, nakolik je Paloma v rámci skupiny malých géniů vyobrazena realisticky.

Ostatní postavy v domě nic moc, tedy pominu-li uklízečku a přítelkyni Renée Manuelu. Ovšem vše se mění s příchodem Japonce Kakura. Zde příběh, po určitém přešlapování na místě, nabírá spád. Paloma se stává sympatičtější. A konec je na můj vkus rychlý až moc a hlavně nečekaný. Přála bych si, aby byl jiný, lepší, ale zároveň vím, že by pak příběh nejspíš zaváněl červenou knihovnou. Renée tak dosáhla toho, o čem se jí asi ani nesnilo i když odešla, změnila život hned několika lidem.

Člověk občas musí o různých věcech pochybovat, ale neměl by tak činit příliš často ve vztahu ke svému vlastnímu bytí. Nechme smysl svého života posoudit ostatní možná budeme překvapeni.

68 01.09.2023

(SPOILER) Skvělá knížka, kterou jsem přečetla díky recenzi někoho z mých knižních přátel tady na DK. Už je to nějakou chvíli, tak už si bohužel nepamatuji, kdo přesně to byl, ale to jistě nevadí. Líbilo se mi střídání pohledů Evy a o rok staršího Honzy, jejich prožívání úspěchů i pádů i to, jak se nakonec jejich cesty protnuly. Spousta informací byla pro mě nových, hlavně fungování neslyšící komunity jako jedné velké rodiny mě hodně zaujalo.

A moc se mi líbí i obálka hluchavka bílá je sice běžný rostlinný druh, ale vypadá hezky a na obálce je zachycena opravdu věrně. Nehledě na to, že je v ní skrytá symbolika, připadalo mi milé, jak si Eva tuto rostlinu oblíbila.

Knížku jsem poměrně dlouho sháněla, ale před dvěma týdny se na mě usmálo štěstí v jednom internetovém antikvariátu (kde jsem si hned obstarala i několik jiných knih :-)). Knížka se mi četla opravdu dobře a jelikož jde o závažné téma, odpouštím i drobné češtinářské nedokonalosti a dávám plný počet hvězdiček. A i když bych si ji ráda nechala, nejen kvůli nedostatku místa v knihovně, ale i kvůli tomu, že by si ji mělo přečíst co nejvíc lidí, jsem ji již poslala cestou dobročinného bazárku dál.

S neslyšícími příliš mnoho zkušeností nemám, v bližší ani širší rodině se nikdo takový nevyskytl. Moje jediné bližší seznámení bylo prostřednictvím neslyšícího studenta, který se přihlásil na mnou vyučovaný předmět pro biology na VŠ. Jako externistka dělám přednášky i cvičení obvykle blokově, pouze úvodní seznámení s předmětem je hodinovka. Už je to pár let, co za mnou po úvodní hodině přišel student a snažil se vysvětlit, že je neslyšící a zda může předmět navštěvovat. Naštěstí mi vysvětlil (myslím, že jsme tehdy použili hlavně tužku a papír), že bude mít k dispozici tlumočníka. Tlumočníkem byla mladá příjemná slečna, která mezi studenty dobře zapadla. Jela s námi pak i na terénní cvičení. Bez ní by byl ten velice vnímavý a bystrý mladík, který si v terénu vždy všeho všiml první, asi ztracen. Sice se spousta věcí ukazuje na konkrétních příkladech, ale u toho se mluví a odezírat zvládal jen málo. Kromě toho, že by byla škoda, aby se neslyšící student nic nenaučil, tu bylo ještě něco mnohem závažnějšího. Uvědomila jsem si totiž, že pro člověka, který neslyší a téměř nemluví, může být pohyb v terénu i nebezpečný. Leckdy jsme se museli přesunovat i po frekventované silnici. Jindy jsme se rozprchli v lese nebo u rybníka. Na slyšící studenty můžete zavolat, na neslyšící sice taky, ale je vám to málo platné to ostatně popisuje i autor knihy na příběhu Honzy a jeho spolužáků, co se může stát. Můj student mě naštěstí požádal, zda by si mohl vzít s sebou pejska. Byl to skvělý nápad, protože psík do jisté míry zprostředkovával komunikaci právě v případech, kdy jsme se potřebovali svolat. Trochu jsem se sice bála, aby nás s pejskem ubytovali na ubytovně, která byla kdysi farou a stále patřila církvi, šlo totiž široko daleko o nejlevnější a přitom svojí polohou velmi příhodné ubytování. Naštěstí s tím žádný problém nebyl. A že fakulta zakázala brát si s sebou do výuky zvířata, to jsem tehdy nevěděla, a i kdyby, dělala bych, že to nevím :-). Cvičení proběhlo v příjemné atmosféře. Se studentem jsem se pak však již neviděla. Na zkoušku ani v jednom termínu nedorazil a jak jsem pak zjistila, studia nakonec zanechal, nejspíš toho na něj bylo příliš. To mě dodnes mrzí, byl šikovný, ale nutnost hodně komunikovat písemně asi udělala své. Všimla jsem si toho během psaní mailů hned, že má trochu jiný slovosled a došlo mi, že struktura vět ve znakovém jazyce musí být jiná. To mi následně potrdila tlumočnice a teď, po letech, i knížka Hluchavky. I o diskriminaci se tehdy tlumočnice zmiňovala, podle ní na některé velmi atraktivní obory, např. na práva, neměli neslyšící, ale ani jinak "postižení" žádnou šanci být přijati. Postižení dávám do uvozovek, protože jak je čím dál víc patrné, mnohé obory (a čím lukrativnější, tím víc je to zřejmé) ovládají lidé, kteří jsou sice navenek zdraví, ale ve skutečnosti jde o nezřídka o psychopaty, pro které jsou ostatní lidé jen prostředkem k dosažení jejich vlastních cílů.

Nuže, dívejme se po lidech více srdcem a ne tolik pomocí našich smyslů. Ač si myslíme (my slyšící, vidící, atd.), že je máme zdravé a spoléháme na ně, zdaleka nemusí odhalit vše...

68 23.06.2023

(SPOILER) Kratičká knížka na jedno odpoledne, ale nádherná. Příběh mimořádně inteligentního, svobodymyslného psa, který si dokáže získat přátele a obdivovatele všude. Všem milovníkům zvířat mohu jen doporučit! Příjemným bonusem je i pro nás exotické prostředí západní Austrálie a tamní svérázná komunita horníků v dolech či dělníků zaměstnaných v solných pánvích.

Jen konec je smutný, vyloženě bolavý. Každý to zná, jaké to je, když nejvěrnější kamarád odejde do nenávratna... Vždycky to bolí, ale ještě víc, když je to příliš brzy a někdo tomu pomůže... ale ty krásné vzpomínky nám nikdo nevezme.

68 23.06.2023

(SPOILER) K tématu letošní čtenářské výzvy "kniha od afrického autora" jsem si pořídila asi tři knížky a původně jsem se chtěla pustit do úplně jiné z nich. Dokonce jsem si ji už prolistovala a přečetla pár úryvků. Pak jsem ale zjistila, že se mi kniha nevejde do mého speciálního háčkovaného obalu, do kterého "oblékám" knížky, co s sebou vozím v batohu. A taky mi ta knihy připadala nějaká těžká... odložila jsem ji proto a vyhrabala z jedné police "Okamžik ve větru". Knížka z dobročinného bazaru, vydání z roku 1982. Nenápadná obálka, drobounké písmo a souvislý text, žádné výraznější členění na kapitoly. Pro současného čtenáře to zavání nudou – a to je nesmírná škoda.

Na začátku knihy suchá fakta. Četla jsem je narychlo – a musela se k nim pak vrátit, když mi došlo, že v knize nejsou jen pro parádu, ale aby člověk pochopil... Už dlouho jsem nečetla něco tak plastického, barvitého, strhujícího! Jak zmiňuje i uživatelka broskev28, kniha toho přináší hodně – milostný příběh, vyprávění o původních kmenech jižní Afriky i o obyvatelích z říše rostlin a živočichů. Mně ale ze všeho nejvíc dostala psychologie dvou hlavních postav, uprchlého otroka Adama a bílé ženy Elisabeth. Jejich myšlenky, pochyby, tápání... a vzácné okamžiky čistého štěstí, které se brzy mění v zoufalství, rezignaci... a opět probleskuje síla bojovat. Při čtení této knihy si uvědomíte spoustu věcí. Jak málo toho potřebujeme k životu, kolik toho lze oželet, když nemáte na vybranou. Co všechno dokáže člověk vydržet, pokud se nevzdá a pokud mu někdo podá pomocnou ruku, neřku-li, když ho někdo miluje. Co jsme schopni udělat jen v situaci, kdy se po vás sápe ruka smrti – a ani tehdy to není jednoduché. A také, jak pevně jsme zakořeněni v kultuře a prostředí, v němž jsme vyrostli, jež nás formovalo... možná se z vlivu této kultury můžeme vymanit v jiném prostředí, ale je obtížné udržet si od ní odstup ve chvíli, kdy se vrátíme tam, odkud jsme vyšli. Navzdory všem předsevzetím, navzdory jasnému rozhodnutí, že si prosadíme svou... je to totéž, jakoby se jednotlivec chtěl ubránit celé armádě. Adam si to uvědomuje lépe než Elisabeth... tuší, co přijde, byť se snaží věřit v dobrý konec... Autor nám vlastně neprozradí, co přesně se stalo, můžeme se však domnívat, že Elisabeth byla příliš naivní a její plán vyprosit pro Adama svobodu výměnou za její záchranu prostě nevyšel. Konec je smutný a autor jej vlastně prozradí již na začátku ve svém faktografickém úvodu. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že většina z nás toho neprožije za celý život tolik, co ti dva za rok a pár měsíců. Vrženi do buše, hor, pralesů, na mořské pobřeží, zbaveni všemožných zbytečností, vnímali patrně mnohem intenzivněji všechny barvy, vůně, zvuky i chutě okolního světa – a hlavně jeden druhého.

Ještě někde za polovinou knížky jsem si říkala, že je to sice pěkné čtení, ale že ji pošlu dál. Ale dočetla jsem – a nějak mi to nedá. A tak jsem ze své knihovny vytáhla nejtlustší knihu, kterou tam mám, a pustila jsem se do čtení s tím, že když tu bichli zvládnu přečíst za týden, mohu si za odměnu "Okamžik ve větru" nechat. "Bichle" totiž poputuje dál a na její místo se vejde hned několik jiných knih :-).

68 05.10.2022

(SPOILER) Na knihu jsem se hodně těšila a nechávala si ji na horké letní dny. Ač se knížka nečetla úplně snadno, protože by v mnohém potřebovala dopilovat (např. mansijská slova vysvětlená jen při prvním či dokonce některém dalším použití v závorce, pak už ne – slovníček na konci knihy by byl víc než užitečný; mnoho lidí stejného jména, kde bylo obtížné zorientovat se v jednotlivých rodinách - i výčet jednotlivých lidí a zasazení do rodin by moc pomohl; cesty zapadlými vesnicemi, bez mapky obtížně sledovatelné, apod.), přečetla jsem ji překvapivě rychle. Téma je totiž atraktivní, a tak jsem překousla i poněkud školácký sloh autora.

Líčení tradic posledních Mansů bylo velmi zajímavé a dostala mě i autorova odvaha, s jakou se pustil do tajgy mezi zcela cizí lidi z odlišného kulturního prostředí, lovil s nimi, sdílel každodenní starosti, žil u nich. Na druhé straně, někdy mi připadalo, že až příliš často uvažuje jako badatel, nikoli jako člověk – viz jeho narážky na vzdělání Mansů, které pro ně považoval spíše za škodlivé. Jistě, se vzděláním u přírodních národů zmizely mnohé báje a starobylé tradice. Jenže na druhé straně bez vzdělání nemají tyto národy sebemenší šanci bránit se tlaku civilizace.

Uvažovala jsem o hodnocení třemi hvězdami, ale závěr knihy poněkud vylepšil skóre. Oceňuji, že autor podle všeho řadu Mansů považoval za své přátele a jejich úmrtí se ho hluboce dotklo. A tak, i když závěr knihy je nesmírně smutný, zároveň dle mého značně zvyšuje hodnotu knihy. Doporučila bych ji těm čtenářům, kteří nečekají žádný literární skvost, občas odpustí i nějakou hrubku v textu, ale ocení informační hodnotu knihy. To je také důvod, proč ji nepošlu dál a pokusím se najít pro ni trvalé místo v mojí přeplněné knihovně.

68 24.07.2022

(SPOILER) V dobročinném internetovém bazaru chtěli za tuto knížku asi 40 Kč. Vzhledem k tomu, jak je vysoce hodnocená, objemná a že ani není ke koupi v bazaru, jsem to zaokrouhlila na stovku – a myslím, že to pořád byla velmi výhodná koupě.

I když po horách chodím málokdy, jsem totiž "nížinný červ", který cesty do kopce neudýchá, baví mě dívat se na hory na obzoru, ale taky o nich číst. Tato knížka není jen cestopis, ale i jakousi kronikou historie a národů Evropy. Kronikou o to zajímavější, že autorův daléký pochod proběhl na začátku 90. let 20. století, tedy v období bouřlivých politických a společenských změn. Informačně je kniha velmi hutná, i když přece (alespoň pro mě) podstatně stravitelnější než Magrisův "Dunaj". Ten je kvůli četným jinotajům a zaměření hlavně na kulturu a historii (méně pak na přírodu), ještě spletitější (a proto mnou stále nedočtený :-)).

Mnoho věcí autor popisuje do nejmenších podrobností, leckde mě překvapilo, že i když je daná lokalita či dějiště události takřka "za humny", až doteď jsem o ní nic neslyšela. Jako třeba o tom, že v Polsku byly ještě v 80. letech 20. století mnohé potraviny na příděl, na potravinové lístky. To je něco nepředstavitelného.

Byl mi sympatický autorův přístup k lidem, s nimiž se potkával a případně s nimi i krátce putoval. Z textu vesměs vyzařuje respekt k lidem žijícím a pracujícím v tvrdých horských podmínkách, i když několikrát jsem se nad jeho úvahami přece jen zarazila. Asi ve dvou případech, když si stěžoval, že v podvečer v malé vesnici již v obchodě nebyl chleba. Na autorově místě bych se asi hodně podivila, že v zapadlé horské vsi je vůbec nějaký obchod a že má otevřeno až do pozdního odpoledne. A co mě poněkud popudilo, byl popis přechodu z Rakouska na Slovensko a jakýsi podivný odpor k obyvatelům Slovenska. Nevím, zda hrál roli fakt, že z Vídně do Bratislavy je holt potřeba jít nížinou, anebo přece jen určité předsudky (nenechme se mýlit, nejen v socialistickém táboře existovala propaganda... ). Každopádně ale informacím o tom, že v první polovině 90. let jezdily ze Slovenska do Rakouska zástupy slovenských aut, aby tam jejich majitelé skupovali koberce, nábytek, apod., nevěřím. Málokdo si mohl něco takového dovolit. Nanejvýš pár podnikavců, kteří levně koupili věci z druhé ruky a doma je se ziskem prodali. Těch ale jistě nebyly zástupy. Osobně si pak vzpomínám na zástupy Rakušanů, kteří jezdili nakupovat (nebo spíše vykupovat) cukr, máslo, mouku a další zboží k nám do jihomoravského pohraničí. Pro nás ty věci byly najednou hodně drahé, pro ně naopak velmi levné (tehdy – dnes už je všechno jinak). Tipla bych si tudíž, že na Slovensku tomu bylo podobně.

Původně jsem chtěla hvězdičku strhnout, ale nakonec jsem usoudila, že by byla škoda kvůli pár řádkům, které se mi nelíbily, knihu hodnotit hůře. Líbilo se mi totiž, že autor se nejen nevzdal, ale poctivě se přiznával ke všem svým strachům, chybám, váháním... nedělal ze sebe žádného borce, i když borcem se díky té cestě skutečně stal. Vřele doporučuji k přečtení nejen těm, kdo rádi putují po horách!

68 10.05.2022

(SPOILER) Nikdy mě nepřestane znepokojovat, co všechno je člověk člověku schopen provést. Dobrodružné romány jsou plné příběhů o "krvežíznivých"a "lítých" šelmách, ale člověku v jeho krutosti žádná šelma nesahá ani po kotníky, bohužel.

Jak to přijde, že se z člověka stane vraždící monstrum, které má potěšení z trýznění bezbranných? Mnoho knih poukazuje na zcestné ideologie nebo náboženství. Pokaždé je ale za tím vším někdo konkrétní, koho ostatní slepě následují. Bylo tomu tak i v případě Rudých Khmerů v Kambodži. Brutální režim připravil o život statisíce lidí, stačilo, aby člověk nosil brýle, dle Khmerů znak intelektuála. Ale nejen to, těm, kdo šli na smrt, i těm, kdo již přišli o život, byla upřena jakákoli důstojnost.

Příběh malé Raami je šokující. Ani děti nebyly ušetřeny strádání. Ba spíše naopak, spoustu věcí nechápaly a na otázky se jim nedostávalo odpovědí. I proto, že stačilo jediné slovo, nepatřičný úsměv – a mohlo to skončit smrtí celé rodiny.

Raami měla přece jen štěstí – přežila ona i její maminka. O další členy rozvětvené rodiny včetně milovaného tatínka však přišla.

Dnes a denně se v různých zemích odehrávají podobná dramata, pod vlajkou rozmanitých ideologií a náboženství. Je naivní si myslet, že zákazem čehokoli brutalita skončí, pouze se za čas objeví pod jinou vlajkou. Netolerance, potírání odlišných názorů v zájmu "demokracie", dělení společnosti na "nás" a "ty druhé" a rozmanité sociální experimenty jsou bohužel signálem, že lidstvo se stále nepoučilo...

68 24.11.2021

Nalezeno v polici s knihami vyřazenými z obecní knihovny. Tato knížka ale razítko nemá, evidentně tedy někdo potřeboval trochu protřídit domácí knihovničku :-).

V dětství se ke mně tato knížka nedostala, možná, že tehdy by se mi líbila i na pět hvězdiček. Teď mě hlavně mrzelo, že příběh je smyšlený, byť se autor v mnohém inspiroval skutečnými událostmi a je zřejmé, že s prací na dalekém severu ruské Sibiře i s tamními domorodými národy byl dobře obeznámen. Knížka mi tak trochu připomíná příběhy o pravěkých lovcích, které jsem ve školních letech četla moc ráda. Samozřejmě až na to, že ty by podle skutečných událostí nikdo vyprávět nemohl a že do nich náhle nevstupují badatelé z 20. století, jako je tomu v případě Dětí slunce.

Děj je napínavý, i když zpočátku je líčení možná trochu rozvláčné (zejména počáteční část v Moskvě a pak po příletu do tundry). Samozřejmě, že v knize, která vyšla v Rusku poprvé koncem 50. let 20. století se nedá očekávat, že nebude zmiňován porevoluční vývoj a výdobytky Říjnové revoluce. Na můj vkus však v knize není těchto zmínek tolik, aby mě to od čtení odradilo.

Ještě dovětek: Když čtu, že 8. téma ČV 2021 je kniha, ve které hraje důležitou roli dopis, začíná mě mrzet, že jsem čtení této knihy neodložila až na příští rok. Důležitou roli zde totiž hraje ne jeden dopis, ale hned několik dopisů, záhadných, napůl smazaných, napsaných na březové kůře a posílaných kuriózními způsoby. Ale víc už nevyzradím :-).

68 23.11.2020

Než jsem si přečetla tuto knihu, myslela jsem si, že o důležitosti spánku toho vím poměrně dost, stejně tak o důsledcích nedostatečného spánku, z nichž některé jsem si bohužel vyzkoušela na vlastní kůži. I to my bylo známo, že chronotypy, jimž se tradičně říká "skřivan" a "sova" si nevybíráme, ale máme je uloženy v naší DNA, stejně jako barvu očí, to, zda budeme praváci či leváci a mnoho dalších věcí. Knížka však přináší mnohem více informací, než jaké najdete v běžné literatuře o zdravém životním stylu nebo jaké se dozvíte z doporučení lékařů. A tyto informace jsou více než znepokojivé.

Dost věcí jsem tušila – a knížka mi je potvrdila. Nemohou výrazné potíže s pamětí a schopností učit se u mladých lidí souviset s nedostatkem spánku? Nejenže mohou – souvisí s ním zcela jistě. A nemusí jít ani o příliš výrazné omezení spánku. A je toho mnohem víc, co mi najednou začalo do sebe zapadat jako dílky skládačky a dávat smysl po přečtení této knihy.

Rozhodně ji doporučuji nejen každému, kdo chce zůstat zdravý, anebo již trpí určitými zdravotními problémy, byť by to byla "jen" zapomnětlivost nebo únava. Pro vedoucí pracovníky, zákonodárce či lékařská zařízení by mělo jít podle mého názoru o povinnou četbu. Třeba by pak vedení nesvolávalo porady na devátou hodinu ráno do Prahy, tj. na dobu, kdy běžně docházejí do práce pražští kolegové, když ví, že z odloučených pracovišť musí lidé vyrazit již po šesté ráno a vstávat tím pádem v pět nebo dříve, takže poradu buď prospí, anebo se budou nacházet ve stavu blízkém spánku. Není pak divu, že nikdo nemá zájem diskutovat a všichni jen vyhlížejí pauzu na kafe :-). Rada "jdi spát dříve" se dá opravdu těžko aplikovat u sov (vím, o čem mluvím - než jít spát v deset a dvě hodiny se převalovat a nemoct usnout, můžu jít rovnou spát o půlnoci), je to to samé, jako chtít po skřivanovi, aby vydržel pracovat do půlnoci (zajímavé je, že pro skřivany a jejich ospalost obvykle pochopení máme, ale šéfové z řad skřivanů bývají nekompromisní a sovy považují za lenochy).

Samozřejmě, někde to jinak nejde než začít v práci brzy ráno. Ale někde by stačilo jen rozhodnutí dělat to jinak. Každopádně informace, že spánek není promarněný čas, že je tomu přesně naopak, by měla být vyučována na všech typech škol.

Někomu může připadat autorův důraz na spánek připadat přehnaný. Samozřejmě každý organismus je jiný a s nedostatkem spánku se bude jinak vyrovnávat. Ale věřím tomu, že pokud jsme v dlouhodobé spánkové deprivaci, již si ani nepamatujeme jaké to je, spát pravidelně 8 hodin denně. Zkrátka si svého nepříznivého stavu nemusíme být vědomi. Další věc, že na mnohé pochody v těle má vliv mnoho dalších faktorů, je také pravda, ovšem leckdy ty faktory úzce souvisí se spánkem či ne-spánkem. Třeba nepříznivý vliv nadužívání elektronických zařízení souvisí i s tím, že se obíráme i o čas, který bychom mohli svobodně strávit spaním.

68 09.08.2020

(SPOILER) Velmi silná kniha, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Zejména líčení toho, jak Eva a Claudie bojovaly, mě dostalo. Vše je popsáno do nejmenších detailů a je vidět autorčina vlastní zkušenost. Prošla jsem si něčím podobným, ale o 20 let později, než hrdinky v knize, kdy prognóza již byla díky moderním lékům podstatně lepší, s vysokou šancí na plné uzdravení. I když jsem po nemocnicích strávila v součtu asi 2 měsíce během dvou let, připadalo mi to jako věčnost. A skutečně špatných okamžiků bylo jen malinko. Dva roky nepřetržitého pobytu v nemocnici si vskutku nedovedu (a ani nechci) představit, zvláště když co chvíli člověk balancuje doslova nad propastí. Je ale pravda, že to, co někomu může připadat až děsivé a morbidní, bylo i u nás na denním pořádku – humor mezi smrtelně nemocnými pacienty. Byl vždy, protože člověk se potřebuje zasmát... jen lidé "zvenku" to moc nechápali. Vlastně jsem se zasmála občas i při čtení knihy. Některé popisy a rozhovory mě zkrátka rozesmály. A říkala jsem si, že možná to tak autorka chtěla, ale i kdyby ne, já můžu, protože vím... Třeba velká vizita... taky jsme z mívali legraci :-). Co se také nezměnilo od doby románové Evy, byl strach lékařů, když evidentně něco nevycházelo, jak by mělo. Nikdy se k němu nepřiznali, ale dovedli jsme jim ho vyčíst z očí. A říkali jsme si, že i kvůli nim, kvůli té starosti o nás to nesmíme vzdát.

Dnes už je vše zase jinak. Modernější, bezpečnější... jen bohužel případů stále přibývá. Obrovský stres, jemuž jsme všichni vystaveni, na tom má lví podíl. Nejlepší je zůstat zdravý. Ale když se to nepovede, pak nezbývá, než se nevzdávat. Vydržet ještě chvilku... kdyby to už nešlo, dá se to vzát kdykoli později... ale naopak to nejde, naskočit zpět do vlaku života nelze.

Vzpomněla jsem si, že onkologové tvrdí, že největší šanci na uzdravené mají pacienti aktivní, byť leckdy problémoví. Takoví, kteří s lékaři nesouhlasí, někdy jim i vynadají... tedy žádní "vzorní" pacienti. Eva tomu popisu přesně odpovídala (Claudie také, ale bohužel u ní to nevyšlo :-( ). Snad bude kniha inspirací pro všechny, kdo bojují, anebo mají někoho blízkého, který si prochází podobnou léčbou. Myslím, že i když pokrok v léčbě rakoviny lymfatických uzlin (ale i jiných druhů rakoviny) je nesporný, i tak je nemoc samotná i léčba opředena spoustou mýtů, které knížka pomáhá zbořit.

67 23.05.2022

Tuto knížku bych doporučila každému milovníkovi koček. Jednak jsou v ní příběhy, které chytnou za srdce, někdy i vyloudí slzu na tváři, jednak koupí knížky lze přispět na opuštěné kočky, které jsou v péči desítek útulků a depozit.

Knížka není dílem zkušeného spisovatele, ba právě naopak. Příběhy psali majitelé a provozovatelé útulků a depozit a další příznivci a přátelé koček. V mnoha případech tito lidé prokázali i značné spisovatelské nadání a jejich příběhy se moc dobře čtou. O to víc mě mrzí, že se nenašel někdo, kdo by opravil některé notoricky se opakující jazykové chyby. Jde zejména o skloňování zájmena "ona" – v poslední době se jako mor šíří tvar "jí" pro 4. osobu čísla jednotného, kde správně má být "ji" s krátkým "i". Tedy např. "hledali jsme ji" (kočku), nikoli "hledali jsme jí", apod. Ale "dala jsem jí najíst" - 3. osoba čísla jednotného, zde je "jí" správně (příklady jsem v duchu knihy vymyslela, protože příslušné stránky jsem si nezaložila a jak už to bývá, když potřebujete něco najít, zůstává to skryto :-)). Ano, možná jsem hnidopich, ale na druhé straně toto je učivo 1. stupně ZŠ, alespoň za mého mládí bylo.

Nechci, aby moje kritika vyzněla špatně a odradila čtenáře od koupě a čtení. Naopak, moc přeji všem zúčastněným, aby se kniha dobře prodávala, brzy se zcela rozprodala a nejen vydělala tolik potřebné peníze pro kočičky v útulcích, ale potěšila i náročné čtenáře. Chci ale zároveň moc poprosit autorku projektu – jestli budete připravovat dotisk nebo pokračování, prosím, obraťte se na někoho, kdo odchytá i výše zmíněné drobnosti! Stačilo by 1x přečíst, tedy nebylo by to zas tolik času navíc. Nabízím pomoc s oslovením lidí, kteří se češtině věnovali nebo věnují profesionálně a mají rádi kočky, tedy je šance, že by korekturu provedli rádi a zcela zdarma, případně mohu pomoci i sama, byť nejsem profík :-). Kočky jsou moje velká láska – ale čeština také :-).

67 28.12.2021

Knížka mého dětství, která mě nejspíš už tehdy nasměrovala k mojí profesi... byly mi čtyři nebo pět let, jeli jsme vlakem k tetě a já z vlaku určovala břízy, borovice a nejspíš i ty duby... to už ta knížka samozřejmě měla něco za sebou :-). Když jsem pak po letech dělala přijímačky na přírodovědu, udivilo mě, že někteří studenti měli problém rozeznat dub od buku a další běžné stromy, ačkoli větvičky s listy viděli zblízka... inu, asi jim rodiče nepořídili v dětství tuto knížku.

Vzpomněla jsem si na ni teď, když jsem ji pořídila na knižním trhu pro některé z teprve nedávno narozených dítek v mém okolí. Dlužno říct, že knížkou jsem už darovala asi 2x a asi bych měla pokračovat. Nejen děti, ale i stromy jsou naše budoucnost, ba co víc, stromy jsou budoucnost našich dětí. A děti by to vědět, sotva začnou rozum brát...

Tak jestli nevíte, čím udělat radost dětem z rodiny, kolegů z práce či kamarádů, touhle knížkou rozhodně nešlápnete vedle. Je půvabná a bude bavit děti samotné i jejich rodiče.

67 13.06.2021

Krásné, dojemné a navzdory převažujícím přírodním motivům hluboce lidské. Z bezbranného ztraceného štěněte shodou šťastných náhod, díky nimž pejsek unikne smrti hladem a podchlazením, vyroste mladý pes, který se vyzná v divočině, ale nikoli v soužití s člověkem. Až jeho pán, starší muž, Hrdinu svojí nezměrnou trpělivostí a vynalézavostí přitáhne zpět mezi lidi. I když těmi lidmi jsou jenom on a jeho žena, ostatním hrdina nevěří.

Tohle člověk jen tak nevymyslí. Musí to zažít, nebo slyšet někoho vyprávět. Musí znát v přírodě každý kámen a trs trávy, zvyky zvířat a mnoho dalšího, jen tak může vše do detailu popsat.

Knížka nejen pro milovníky přírody a pejskaře. Je to knížka o naději. Knížka o tom, že zázraky se někdy dějí. A také, že láska hory přenáší, a je úplně jedno, zda ta lidská nebo ta zvířecí...

66 04.06.2023

Podle názvu jsem čekala něco trochu jiného. První část knihy totiž tvoří povídky o sportu, které mě až tak "nebraly". Sice jsou zde i povídky o rybách, ale těmi se tak nějak prolíná sport. Všem těm povídkám jistě nelze upřít vtip, krásu jazyka a čistotu myšlenek, ale co naplat, když sportovní fanda nejsem a sotva někdy budu. A navíc jde o sportovce dnes již nežijící, pro mě z velké části neznámé. A tak jsem četla pomaloučku a usínala u toho... ostatně, u povídek před spaním to není na závadu :-).

Druhá polovina knihy však má – alespoň pro mě – úplně jinačí "šťávu". Nemohla jsem se odtrhnout. Konečně došlo i na povídku Jak šel táta Afrikou – už jen kvůli této povídce si knihu nechám a nepošlu ji dál. Dobrodružství mladické nerozvážnosti, kdy pak jde každou chvíli o život... a bohužel každý nemá tolik štěstí, jako pan Popper, tatínek Oty Pavla.

Povídka Běh Prahou, ač v ní jde o jistý sportovní výkon, je hlavně o životě, politice a o tom, že politikům je lépe nevěřit, aby pak člověk nemusel brečet, jak ostudně se nechal podvést. Nejde jen o strany, které projevily sklon k extremismu a potlačování lidských práv. Zlo je bohužel tak staré jako lidstvo samo a dokud lidstvo nevymře, zlo přetrvá. Existence či neexistence nějaké politické strany na to nemá vliv. Zlo se přelije jinam. Rétorika představitelů některých současných politických stran, které se snaží potlačit svobodu slova, mi bohužel dává za pravdu. Není důležité, jak se strana jmenuje, ale co dělá, jak se projevuje, jakým způsobem prosazuje své myšlenky a zejména, jak zachází se svými oponenty. Jsou pro ni oponenti cenní tím, že poskytují jiný názor, anebo jsou to podezřelé či dokonce protistátní živly podporované nepřítelem?

Vzpomínám si, jak jsme v 1. ročníku gymnázia byli varováni před pochybnými lidmi, kteří by nám mohli dát něco podepsat. Něco hrozně špatného, nebezpečného. Nepodepisovat, hlásit! Až později jsme zjistili, že šlo o petici Několik vět. A dnes se na nás podobné bludy z úst vládních politiků valí z novin, televize a dalších médií. Kdo nechce obléct dva svetry a chce si doma zatopit, je podezřelý či rovnou vlastizrádce. Ano, bohužel, historie se opakuje a v povídce Běh Prahou to Ota Pavel krásně popsal.

66 18.09.2022

Moje "pohádky" před spaním. Vydržely mi hodně dlouho a kdybyste po mně chtěli, abych odvyprávěla byť jen jeden jediný příběh z knihy, nebyla bych toho schopna. Jsou to povídky, které pohladí, donutí k zamyšlení – a pak tiše odplynou, abyste si je za čas mohli přečíst znovu, nechat se překvapit libozvučností jazyka a autorovým vnímáním obyčejných věcí, myšlenkami o obyčejných lidech a citlivostí ke krásám přírody.

Ne, nevadí mi, že ty příběhy nedovedu odvyprávět, dokonce ani jeden jediný z nich. Stačí, že mi při jejich čtení bylo dobře. Stačí, že i když některé z nich byly smutné, dodávaly mi odvahu. Vždyť kolik těžkostí autor prožil – a přežil, snad je tedy v životě také zvládnu... Doporučuji ke čtení všem věčným snílkům, kteří nepotřebují akcí nabitý děj, kteří se chtějí zastavit a pak pomalu plynout s řekou času.

66 12.07.2022

(SPOILER) Zakarpatí, krásná a panenská země, jen možná kapku drsná.... ano, jenom kapku, protože většinu utrpení, kterého je v této knize vrchovatě, si působili lidé sami. Či lépe řečeno někteří lidé jiným lidem. Překvapilo mě, jak i čeští úředníci, kteří toto území po 1. světové válce spravovali, byli, alespoň dle slov autorky, místními lidmi neoblíbeni – byla to pro ně "vrchnost", která místní Rusíny a Židy odírala, jak se dalo.

Mnoho těžkých a bolavých, pro nás nepochopitelných osudů... žena, která zapálí dům své sokyni v lásce... chlapec-sirotek, sdílející svůj životní prostor se starým mužem, oba spí na seně ve stáji jednoho statku, dělí se o skrovné jídlo a alkohol... alkohol je i příčinou roztržky a vraždy starého muže... Brutální potlačování práv dřevařů bojujících za vyšší mzdy, jež by jim umožnily uživit jejich rodiny... Židé v roli vyděděnců, jimž stát, za který bojovali v 1. světové válce, není ochoten vystavit doklady a snaží se je připravit o domov. Těžké dilema, kam odjet – s minimem peněz, s vědomím, že jinde může být i hůře, v Polsku jsou na Židy časté pogromy.

Když si knihu přečtete, možná se vám lecos osvětlí i ohledně současné situace v Evropě...

66 12.03.2022

Protože mě knížky Niny Bonhardové zaujaly a chci si od ní přečíst vše, co napsala, opatřila jsem si i knihu jejích pohádek a četla si v ní po večerech či ráno, když mi zbývala chvilka do odjezdu autobusu. Pohádky jsou to originální, neotřelé, a přitom takové domácké, opravdu pohádky pro děti, které dobře dopadnou, a ne horory. Samozřejmě nechybí ani mravní poučení. Celou knihu sjednocuje postava starého moudrého kapra, který jednotlivé pohádky vypravuje ostatním rybám v rybníce. Doporučuji, jistě se budou líbit i dnešním dětem, zvlášť jako předčítání před spaním.

66 28.01.2022

Ač mám ráda podrobnosti a plastická líčení, tak tady to bylo i na mě moc. Kniha je plná různých odboček od hlavního děje, rozmanitých postav a košatých souvětí, že se mi nečetla zrovna lehce. Na druhé straně, cosi mě u ní stále přidržovalo, patrně postava kontroverzního Jakuba Krčína, o němž jsem v minulosti již pár knih přečetla.

Ač romány Niny Bonhardové, v nichž jsou líčeny Krčínovy osudy v roli třeboňského regenta, se mi líbily mnohem více, dám šanci i dalším dvěma dílům Křístkovy Krčínovské trilogie. Těchto knih se ale ráda zbavím – zabírají příliš místa a znovu je číst nebudu. Čtyři hvězdičky prvnímu dílu trilogie dávám jen kvůli Krčínovi a rybníkům :-).

66 24.11.2021