BabaJaga11 komentáře u knih

Kdysi dávno, tak dávno, že už to ani není pravda, nám o tomto románu vypravovala profesorka dějepisu v rámci výuky na gymnáziu. Ovšem v paměti se mi uchoval jen název, nikoli obsah. První stránky jsem se tudíž nestačila divit – cože, profesorka V., taková distingovaná dáma, copak mohla číst něco takového? Knihu, kde se to jen hemží vulgarismy? Kde se vojáci poflakují v hospodě či nevěstinci, zatímco lidé umírají?

Až postupně mi začalo docházet, že ti muži – vlastně vesměs spíše kluci, alespoň z pohledu mého aktuálního věku – by mohli dělat tisíc jiných, mnohem užitečnějších věcí, než být válce. Že nemohou za to, že si je chce kdosi představovat jako hrdiny, kteří se podle toho mají chovat a mají být tudíž téměř dokonalí. Že vlastně ani ve válce být nechtějí, jenže válka si je přivlastnila. A že je úplně fuk, jestli ten drsný slovník pochytili až ve válce, anebo s ním na bojiště už přišli, ať mluví, jak mluví, pořád jsou uvnitř čistší než všichni ti uhlazení papaláši zalezlí někde v bezpečí, pro které je boj či přesun vojsk totéž jako přesun figurek po šachovnici.

Když se občas dostanu do mužské společnosti a můžu ji pozorovat jaksi zevnitř, vidím, že i v době míru to funguje podobně – spousta ztřeštěných nápadů, spousta sprostých vtípků a jazykových hříček, ale v jádru jsou ti chlapi pořád jako malí kluci. Důvěřiví, rozpustilí – a neschopní skutečného podrazu. Pokud tedy nejde o skupinu "slušných" mužů. Pod slupkou slušnosti se totiž mnohdy skrývají ne zrovna pěkné vlastnosti. Možná proto, že ti slušní a vzdělaní hoši touží životem proplout, aniž by se ušpinili... a tak za sebe na bojištích nechávají umírat jiné.

Knížka na čtení náročnější, i proto, že autor na stránkách knihy odhaluje myšlenky jednotlivých vojáků, kteří se "střídají" ve "vypravování". Jenom zapamatovat si všechna jména a šarže a civilní povolání zabere čas... ale stojí to zato a je to potřeba, zvláště v dnešní době.

63 26.02.2023

(SPOILER) Nádherné, poetické, pro období zrání vína, poletujících špačků a pomalu přicházejícího podzimu jako stvořené. Zdánlivě obyčejný příběh, ale tolik se v něm toho skrývá! Několika slovy a někdy spíše zámlkami dokázal autor vyjádřit víc, než jiní stovkami stránek textu.

Bylo mi líto, že konec byl smutný – ale připomněl mi, kam všichni směřujeme, a že i smutek má v životě své místo, jinak bychom si sotva dokázali vychutnat chvíle naplněné radostí. Doporučuji všem, kdo se obejdou bez akcí nabitého děje, dovedou slova pomalu nechat rozplynout na jazyku jako sněhové cukroví a rádi se zasní ve vzpomínce na vlastní dětství a možná i svého dědu...

63 03.09.2022

(SPOILER) Včera jsem napsala komentář k této knize, uložila. Na mě poměrně stručný. Nikoho neurážel, nepřinášel dezinformace, pouze zamyšlení. Zdá se ale, že někomu přesto vadil. Anebo je to náhoda? Prostě se někde něco pokazilo? Hm, pak je ale divné, že k podobným náhodám u mě dochází výhradně tehdy, když jde o komentáře určitého typu, takové, které jdou řekněme trošičku proti proudu doby...

Doba už je taková, že psát pozitivní komentář na cokoli, co má něco společného s tou velkou zemí na východě, kterou máme považovat za nepřátelskou, je zkrátka podezřelé. Co na tom, že autor už je dávno po smrti a s tím vším nemá nic společného… Co na tom, že jeho popisy přírody jsou nádherné a fakt, že v drsných podmínkách, kde šlo o život, dokázal všechnu tu krásu vůbec vnímat, je pozoruhodný. Co na tom, že z jeho knihy je znát láska k životu, k horám, které ho obklopovaly, k lidem i ke každému živému tvoru (tedy snad s výjimkou rosomáka :-)).

Ano, kniha je určitým způsobem poplatná době – jako každá kniha, která vzniká v určité době a přináší reálie té doby. Takže věty o pokoření přírody pro společnost založenou na kolektivním vlastnictví v ní také najdeme (podobné věty jsou i v literatuře jiných zemí, jen jde o pokořování přírody ve jménu pokroku, člověka – pána přírody a co já vím čeho ještě). A jiné věty, jež vyzdvihují hrdinství ve jménu této společnosti. Na druhé straně, ti muži, kteří po Sajanu putovali, byli skutečně hrdinové, to je nutno přiznat, bez ohledu na jejich národnost a názory. S vybavením, jaké měli, či spíše často neměli, dokázali téměř nemožné. Už uhájit si holý život nebylo jen tak.

Pro mě je kniha inspirativní, nejen nádhernými popisy přírody, houževnatostí a odvahou členů expedice. Umění uvařit jídlo z ničeho či umění usnout i v zimě, na sněhu, o hladu, se může hodit v každé zemi a v každé době. I v té nejvyspělejší a nejdemokratičtější.

63 29.08.2022

(SPOILER) Výběrem tématu, spletitostí příběhu i stylem vyprávění mi tato kniha připomněla některé z knih Aleny Mornštajnové. Pro mě byl hlavní rozdíl asi v tom, že postavy vykreslené v knize "Ladič" byly sice realistické, ale na můj vkus přesto až příliš "ujeté" a bohužel žádná mi nebyla až tak sympatická, abych jí mohla fandit.

Ludvík byl svojí urputnou snahou zalíbit se mladé Máše spíše politováníhodný, Ivanova matka Zora naprosto příšerná, Alicina matka Hana mně svojí snahou o každého pečovat lezla na nervy (jedna věc je pomoc nabídnout, jiná vnucovat ji, Hana je typ člověka, na které mám ve zvyku se utrhovat, protože nesnesu, aby ke mě někdo vzhlížel jako k nějakému božstvu – asi tak jako Hana k Slávkovi, než to na něj prasklo... ano, Slávek byl na seznamu, ale Hana byla pitomá, jestli byla někdy schopna věřit tomu, že její muž je anděl bez jediné poskvrnky)... Zpočátku se zdálo, že alespoň Ivan a Alice by mohli překonat bolesti minulosti, ale nakonec i oni to vše táhnou s sebou dál... Člověk má pocit, že by možná stačilo jen málo, aby životy nebyly tak docela promarněny... vždyť nikdo není bez viny, nikdo není dokonalý a někdy viník skutečný či domnělý trpí stejně, ne-li více, než ten, jemuž bylo ublíženo. Možná by stačilo nalít si čistého vína – jenže to tady není, hraje se tu na schovávanou. Ano, asi je to v životě takto běžnější. Po dětech se chce, aby mluvily pravdu, ale dospělí to už neumí...

Knížku jsem si ráda přečetla, ale pošlu ji dál. Potřebuju občas postavy, které mě inspirují, které i v těžké situaci dovedou projevit alespoň elementární odvahu a udělat správnou věc – protože chtějí, ne proto, že je k tomu někdo tlačí. A taková postava tu hrozně chybí.

63 15.08.2022

(SPOILER) Ve volném pokračování válečné knihy "Ostrov bez majáku" sleduje autorka osudy hlavní hrdinky Evy a několika dalších postav koncem 50. let 20. století. Je to tedy více než 10 let po válce, jenže... válka jakoby v té generaci žila dál. Jsou tací, co se nehodlají smířit s porážkou Německa a dávají to najevo... a pak jsou tu noví bojovníci – proti komunismu. Což ale v poměrech tehdejších západních států znamenalo něco jiného než ve stejné době u nás, a sice jakékoli požadavky zaměstnanců za vyšší mzdy, rovné podmínky pro stálé a "agenturní" a sociální zabezpečení byly považovány za komunistické výmysly.

Musím říct, že "Ostrov bez majáku" se mi četl i líbil víc. Kniha Zlaté židle plyne pozvolněji, není tam neustálé nebezpečí, i když Eva i tak čelí mnoha problémům, neustále svádí zápas mezi svým novinářským svědomím a touhou žít normální život. Postupně se vynořují další postavy z první knihy, na mnohé jsem bohužel za dobu od jejího přečtení zapomněla a trvalo dost dlouho, než jsem našla nějaké vodítko v knize "Zlaté židle", které mi ty postavy připomnělo. Nejen kvůli tomu se kniha nečte zrovna lehce. Knihou se prolíná hrozba další války, tentokrát jaderné. Bylo to období, kdy Německo zvažovalo opatřit si jaderné zbraně (to je historický fakt) a dokonce se podílet na jejich vývoji, byť mimo německé území (předpokládám, že patrně i na tom bude zrnko pravdy). Na mnoha stránkách se tak prostřednictvím rozhovorů Hanse Tiefenbacha s Evou a některými dalšími hrdiny románu řeší vědecký výzkum a osobní odpovědnost jednotlivce za zneužití výsledků výzkumu. Závěr knihy je možná překvapivý, někdo by řekl, že jde o propagandu... řekla bych, že v té době se mohlo dít ledacos, co dnes už nikdo nepřizná... Kniha je silně znepokojivá, i s ohledem na současnou vojensko-politickou situaci ve světě. Připomíná nám totiž, že některým lidem jde a vždy půjde jen o kariéru, finanční zisk, moc, ať to stojí co chce... třeba i miliony mrtvých. Pravdu o některých dějinných událostech, ať už minulých či budoucích, se nejspíš nikdy nedozvíme. Není ale na škodu zamyslet se nad tím, kdo z dané situace nejvíc vytěžil či vytěží – tak se totiž totiž pravdě nejspíš přiblížíme...

63 14.02.2022

Četla jsem už před časem, asi krátce před založením účtu na DK. Bylo to pro mě tehdy poučné, o vztahu imunitního systému a střevní mikroflóry jsem sice věděla, ale tady toho je mnohem víc a týká se to bakterií a dalších mikroorganismů v celém těle. Dnes už je knih na podobné téma spousta, ale tehdy jsem se poprvé dozvěděla o obrovském dosahu tzv. mikrobiomu, který lze považovat za samostatný orgán lidského těla, s vlivem mj. na psychiku, myšlení a mnoho dalších funkcí. Poprvé jsem si tu také přečetla o tzv. fekálních transplantacích – zpočátku mi to znělo jako něco šíleného, ale autor uvádí příklady, kdy tato léčba lidem velmi pomohla. O pár měsíců později jsem se od známého dozvěděla, že jeho žena se právě této problematice věnuje v jedné z brněnských nemocnic.

Zájemcům o zdraví a biologické souvislosti mohu jen doporučit!

63 21.06.2021

(SPOILER) Kniha, na kterou jsem náhodně narazila v knižním e-shopu. Protože prof. Jan Šmarda je synem jednoho z nejvýznamnějších brněnských botaniků předválečné generace, usoudila jsem, že tuto knížku bych si měla opatřit. Jistě se ve vzpomínkách dozvím mnoho zajímavostí. Další důvod byl zřejmě ještě silnější – kdysi, před více než 20 lety, jsem od prof. Šmardy četla knížku Život z obou stran, která mě zaujala do té míry, že jsem autorovi napsala pochvalný mail. Pan profesor mě tehdy pozval k sobě na LF MU (měla jsem to jen kousek z PřF MU) a hodinku či déle jsme si povídali o biologii, o knihách i o generacích Šmardů. Bylo to podnětné a dodnes na to setkání ráda vzpomínám.

Ale abych něco napsala i k této knížce :-). Pokud máte rádi knížky o starých časech první republiky a období druhé světové války, jakož i o nelehké době poválečné, možná vás tato kniha zaujme. Mimo jiné se v ní dočtete i kus historie města Tišnova a taky něco z historie Brna, i když k ní jistě existují podrobnější knížky. V knížce je i řada historických fotografií, které se zdaleka netýkají jen rodiny Šmardovy. A co se týče fotek rodinných - vždycky mě (i moje spolužáky na VŠ) moc bavilo porovnávat, jak ti naši staří páni profesoři (učili mě vrstevníci prof. Jana Šmardy), které jsme poznali až v pokročilém věku, vypadali v mládí. Většinou jsme si tehdy, ve věku kolem dvaceti let, nedovedli představit, že ti bělovlasí pánové byli kdysi tak mladí jako zrovna my a že mívali stejně originání (a často ještě ztřeštěnější) nápady. Na těch fotkách z mladých let jim to ale bez výjimky hrozně slušelo – a totéž platí i o prof. Šmardovi.

Knížka je takovým příjemným pohlazením, závanem starých časů, pobídkou k rozjímání o životě... Proto mě mrzí, že nemohu dát pět hvězdiček, dokonce i ty čtyři jsou spíše z úcty k panu profesorovi. Proč? Chtělo to podstatně víc zásahů ze strany redaktora – a knížka by se četla mnohem lépe. Nyní se v ní řada věcí opakuje, a to i několikrát (ano, vím, že při vzpomínání se člověk vrátí k jedné události třeba 5x, ale v knize bych ocenila, kdyby to bylo trochu zredukováno). Některá souvětí jsou velmi dlouhá, obsahují text v závorkách, apod. – to vše je je dost obtížně pochopitelné, člověk musí text přečíst 2x. A v kapitole o přírodě Tišnovska jsou i věcné chyby, výrazy, které se v ekologii nepoužívají či popisy nesrozumitelné zřejmě proto, že pan profesor se profesně celý život věnuje něčemu jinému než jeho otec. Je velká škoda, že se neobrátil na někoho ze současných botaniků či ekologů, aby mu text pročetli a upravili. Někde také čtení komplikuje popis mnoha detailů z bydliště J. Šmardy nebo z jeho prázdninových pobytů. Chápu, že pro rodinu může mít význam vědět, jak byl velký který pokoj v bytě nebo jak byla rozvedena voda po dvoře, ale pro ostatní čtenáře takovéto popisy spíše narušují osnovu textu. Možná by bylo bývalo stačilo dát tyto popisy do poznámek pod čarou nebo na konci knihy.

I tak jsem ale ráda, že jsem si knížku přečetla. A na rozdíl od mnoha jiných ji ani nepošlu dál, snad z jakési nostalgie a potřeby mít u sebe vzpomínky jiných než jednou začnu sepisovat svoje vlastní :-).

63 06.03.2021

Dočetla jsem už před pár dny, ale dost dlouho jsem se nemohla rozhodnout, jak hodnotit. Dokonce jsem si ani nebyla jistá, zda se mi kniha líbila. Že je to zvláštní? Ano, stejně jako je zvláštní tato kniha. Řekněme, že to je dobře napsaná kniha o špatných věcech – nelegální migrace, rozdělené rodiny, dětská kriminalita...

Kniha je psána z pohledu teenagera, tedy hovorovým jazykem, slangem a podobnými výrazovými prostředky, takže mi chvíli trvalo si na to zvyknout. Kladem je, že autorovi se dokonale podařilo vystihnout, jak se Harri a jeho kamarádi vyjadřují i jak uvažují. A právě ty úvahy na mě občas byly trochu silné kafe...

Když jsem chodila do školy, v každé třídě byl někdo, kdo si s chováním hlavu nelámal, řekněme "pěkný sígr". I u nás ve třídě jeden takový hoch byl – a nemohli mu přijít na jméno učitelé ani rodiče nás, spolužáků. Věděli jsme, že krást, tlouct ostatní a podobné věci jsou špatné a byli jsme přesvědčeni, že spolužák to ví taky, jen to prostě nerespektuje.

A teď zpět k Harrimu a jeho kamarádům – zarazilo mě, jak je v jejich věku (nebyly to už žádné malé děti) nenapadlo, že některé věci jsou špatné. Anebo jim to došlo, až když tu špatnost provedli. Připadalo mi to zezačátku přehnané. Ale pak jsem si říkala, že s touto věkovou kategorií vlastně žádný bližší kontakt nemám... co když má tedy autor pravdu? Děti, které na jedné straně mají dost rozsáhlé faktické znalosti ze školy i z internetu, na straně druhé nevědí, že házet kamení na autobus je stejně špatné jako někoho zabít, protože i tato "zábava" může vést k nehodě, zraněním či smrti.

Každopádně závěr knihy mě mrzel. A z toho, že mladí lidé, kteří mají celý život před sebou, řeší své problémy tímto způsobem, skutečně mrazí.

63 18.11.2020

(SPOILER) Z dobročinného bazaru, po přečtení tam opět věnuji, myslím, že kniha si najde další čtenáře snadno a pomůže získat peníze na dobrou věc.

Kniha se mi četla moc dobře a ráda jsem si díky ní trochu rozšířila obzory o jednom z dnes už de facto historických odvětví amerického průmyslu – těžbě borové pryskyřice (či smůly) a terpentýnářství. Nenapadlo by mě, že něco takového existovalo, natož jak vše probíhalo a jaké podmínky panovaly v pracovních táborech, jak se vše podepsalo na tváři krajiny atd. atd.

Příběh Dela a Rae Lynn si získal moje sympatie, to asi u většiny čtenářů. Konec by mi až tak nevadil, nemohou všechny knihy končit tragédií nebo mít otevřený konec. Ano, bylo to najednou všechno až příliš krásné a možná proto málo uvěřitelné, ale na druhé straně, kde se lidé nebojí pracovat a jeden o druhého opřít, daří se při troše štěstí všem dobře (jasně, každý to štěstí nemá...). Pro mě byla ale málo uvěřitelná spíše část, kde se Del stane jedním z předáků a když se pak rozhodne z tábora odejít, jeho nadřízený Pewee, jenž donedávna obhajoval syčáka Vránu, za něj najednou zaplatí dluh v Otisově obchodě a jsou z nich nejlepší kámoši. A vše, i útěk Cornelie spolu s Rae Lynn z tábora, jde jako po másle. A další věc jsou překlepy a podivné střídání první a třetí osoby čísla jednotného, jak to níže zmiňuje mystery103 i další čtenáři, to mě také poněkud rozladilo. Přemýšlela jsem, zda jde o tak špatný překlad, anebo je naopak už originál špatně napsaný a překladatelka se snažila, aby byl překlad co nejvěrnější. Nakonec ale hodnotím čtyřmi hvězdami, protože se mi kniha přece jen hodně líbila.

62 25.12.2023

(SPOILER) Nejdřív si dovolím malou odbočku. Toto pro mě byla v ČV skutečná výzva kniha od S. Kinga nebo J. Austenové. Já jsem se po pravdě nejdřív rozhodla pro Kinga, jen jsem potřebovala sehnat nějakou trochu normální knihu, po které bych nešla večer spát s obavami, o čem se mi bude zdát. Takže knihu "To", kterou jako jedinou máme doma, jsem hned zavrhla. Zelenou míli ani Dlouhý pochod, které jsem vyhodnotila jako pro mě stravitelné, jsem neměla a čekala jsem, až se mi některá z těch knih někde naskytne za výhodnou cenu, protože jsem byla předem rozhodnuta, že po přečtení poputují dál. No, ale pak se v dobročinném bazaru objevilo Opatství Northanger a tak jsem to riskla.

Asi tak 3/4 knihy jsem se střídavě nudila a střídavě ve mě některé pasáže probouzely zvědavost. Totiž spousta věcí, o nichž se v knize píše, jako korzování po kolonádě, řeči o módě, vychvalování a pochlebování, plesy a spousta dalšího mě v reálném životě nebaví, a tudíž mě ani nebaví o nich číst. Baví mě však studovat lidské charaktery a jejich vývoj. A toho jsem si v knize užila hodně. Isabella mi od začátku lezla na nervy, i když jsem si říkala, že bych ji neměla odsuzovat, že tehdy, ve staré Anglii, se to tak prostě vyžadovalo. Její bratr John mě ovšem štval ještě víc a jak to s touto dvojící dopadlo, mě nepřekvapilo.

Catherine jsem si oblíbila pro její upřímnost a oba mladší sourozenci Tilneyovi mi byli rovněž sympatičtí. Tím, jak mě kniha v jednu chvíli fakt hodně nebavila, jsem celkem bezmyšlenkovitě nalistovala závěr, zda má vůbec smysl ve čtení pokračovat. A zjistila jsem, že vše dopadne dobře, tedy jsem chtěla dočíst do konce (a jasně, i kvůli výzvě :-)). Když to krátce před koncem knihy vypadalo dost beznadějně kvůli naprostému obratu ve smýšlení generála Tilneyho, byla jsem zvědavá, jak to autorka zaonačí... no, nakonec to zaonačila docela hezky :-).

Nemohlo mi uniknout, jak často autorka používá přehánění a ironii, zejména když popisuje různé společenské zlozvyky typu prázdné tlachání. Překvapilo mě to, protože u ženy žijící a píšící na přelomu 18. a 19. století bych to nečekala. Chvílemi jsem si i říkala, zda to autorka přece jen nemyslí vážně, že tam tu ironii třeba vidím jen já. Ale po přečtení některých komentářů, např. od uživatelky Petrarka, vidím, že nejsem sama, na koho tato stránka románu zapůsobila :-).

Nakonec jsem ráda, že jsem si Opatství Northanger přečetla, ale další knihy autorky v nejbližší době určitě číst nebudu a v době vzdálenější se uvidí. Teď mi připadá, že ty mnohem objemnější romány by mě svým jazykem plným všelijakých "kudrlinek", přemítání o tom, co hrdinové dělají a o čem přemýšlejí a co by eventuelně ještě mohli/nemohli dělat a o čem by mohli/nemohli přemýšlet, to vše by mě asi umořilo.

62 28.04.2023

(SPOILER) Musím říct, že nízké hodnocení této knihy řadou čtenářů mě dost zaráží. Bohužel to vypadá, že komentáře psali hlavně ti, kdo knihu přečetli spíše omylem, z nedostatku jiné četby. Je škoda, že pak odrazují potenciální další čtenáře, kniha si to nezaslouží.

Mně se kniha líbila, i když nejvyšší hodnocení nedávám, a to z toho důvodu, že mi trošku nesedělo vyjadřování dvanáctiletého Jodyho. Podle velmi jednoduchých vět bych mu hádala míň. Je to trochu v rozporu s tím, kolik práce dokáže zastat. I když možná jsem příliš ovlivněna dnešními dětmi, které tráví spoustu času ve škole, na internetu a některé i s knihami, a vyjadřují se proto jinak, mají větší slovní zásobu. Naopak sotva se dnes najde dvanáctiletý kluk, který ovládá práci s nožem, sekyrou, puškou, stráví celý den okopáváním záhonů či na lovecké výpravě, byť pod dozorem otce.

Kniha je unikátní v líčení floridské subtropické přírody. Většina podobných knih je totiž zasazena do jiného prostředí, nejčastěji na sever, do hor či jinam do divočiny listnatých a jehličnatých lesů mírného podnebného pásu. Velmi zajímavý a cenný je například popis povodně, v němž autorka uvádí spoustu detailů o chování různých druhů zvěře při této události.

Líčení každodenního zápasu rodiny Baxterových o potravu, vodu a další základní životní potřeby činí z knihy dílo, které by si mladý čtenář měl přečíst, ovšem v dnešní době to asi málokterý udělá (a dost možná, že v dětství bych s touto knihou měla také problém kvůli drsnému chování mnohých postav). Troníkova moudrost "život je těžký" se dnes nenosí, vždyť přece "dont't worry, be happy!" Jenže pak přijde nějaká krize a "happy" přístup člověka ani nenasytí, ani za něho nezaplatí účty. Na postavě Troníka Baxtera autorka ukazuje životní nadhled a pokoru, které člověk získá po mnoha životních ranách, k nimž se postaví čelem. Tomu Troník učí i svého syna Jodyho.

Přátelství se srnečkem a jeho tragický konec poukazuje na drsnost, ale zároveň i laskavost rodiny. Těžko by dnes některý otec žádal svého syna o to, oč požádal Troník Jodyho ve chvíli, kdy neviděl jinou možnost. Jenže byla to situace, v níž šlo o život. Na druhé straně si dnes nedovedu představit rodinu, která by se se zvířetem dělila o skrovné zásoby jídla. Množství psů a koček vyhozených nezřídka i z jedoucího auta svědčí o tom, že ač se považujeme za civilizovanou společnost, hodně lidí nesahá v daném ohledu Baxterovým ani po kotníky. Jako důvod pro zbavení se nechtěného mazlíčka stačí podrápaná pohovka nebo rozbitá váza, tedy nikoli něco, na čem by byl člověk životně závislý. Přeneseno do dnešních poměrů, srneček by v současnosti asi dopadl mnohem hůř...

62 08.12.2022

(SPOILER) Knížku jsem kdysi získala za pár korun někde ve výprodeji a ke čtení jsem se nyní přinutila, protože potřebuju uvolnit trochu místa v knihovně :-). Je zvláštní, že někdy se mi do čtení nějaké knihy vyloženě nechce – a nakonec jsem mile překvapena. Tak tomu bylo i tentokrát. Po pravdě řečeno, do knížky, která má více než 400 stránek, se mi nechce skoro nikdy – a tahle jich měla více než dvojnásobek.

Knížka se mi četla dobře, přelouskala jsem ji zhruba za 10 dní (z nichž některé jsem neměla na čtení skoro vůbec čas). Samozřejmě těžko může čtenář u knihy takového rozsahu čekat, že tam nebudou pomalejší a popisné pasáže. Těch je tam dost a týkají se všeho možného – historie Izraele, popisu života v kibucech, mošavech i některých městech, politiky Izraele i světových mocností, pouštní krajiny, vztahu židovského a arabského obyvatelstva, atd. Ale částí, které mají rychlý spád, je také hodně, ať už jde o dobrodružství Toma Hagena v Afghánistánu a později v Izraeli, akce, do nichž je nasazena Šošana Coxová, dramata několika generací rodiny Kahnových i mnoha vedlejších postav. Někdy mi hlavní hrdinové připadali až neuvěřitelně obdaření štěstím, takřka nesmrtelní, za to jedna hvězdička dolů, i když jsem dost dlouho váhala, zda nedat pět. Na druhé straně, v románu jsem našla plno postav, které mi byly sympatické a jimž jsem držela palce, a pak takové, pro které jsem dokázala mít alespoň pochopení.

Stejně jako někteří další uživatelé tady na DK považuji za největší přínos knihy to, že čtenáře podrobně seznamuje s dějinami státu Izrael, s historií konfliktu mezi Židy a Palestinci a s tím, jaký postoj k němu zaujímali jednotliví politikové i jak během svého života měnili své názory. Hlavní pozornost je soustředěna na postavu Ariela Šarona, ale četné zmínky najdeme i o dalších premiérech a ministrech. Hlavní poselství knihy je pak podle mě v tom, že nic není černobílé. Šílenci, kteří neustoupí ani o píď a kteří touhu po míru považují za slabost, jsou na obou stranách. A jakkoli jsou válka a násilí vůbec věci nesmyslné a strašné, kdekoli na světě se může stát, že konflikt "zamrzne" a válka se stane normou. Čímsi, na co si lidé zvyknou, ač ti, kdo žijí mimo, se budou divit "Jak tam ti lidé mohou žít? S tím, že jdou nakoupit, a nemusí se vrátit?" Podobné úvahy o smyslu života se k nám dostávají od mladé Jáel Kahnové.

Ano, spousta věcí v knize je fikce. I když kdoví, kolik takových Jáel se muselo smířit s tím, jak válka ničí život jejích nejbližších. A kdoví, zda Šaronovi, který na sklonku života chtěl dát šanci míru, do hrobu někdo nepomohl (a nemám teď na mysli kletbu vyřčenou na jeho adresu). Pro normální lidi mír znamená prosperitu. Pro některé je však válka velkým a lákavým byznysem, jemuž nedovedou odolat... na to je dobré pamatovat.

Válka totiž NENÍ normální stav bytí – nenechme si vnutit opak! A ochota jednat o míru rozhodně není slabost. Jestliže někdo hrdě a s úsměvem na rtech prohlašuje "Jsme ve válce", je stejně nebezpečný šílenec, jako všichni ti sebevražední atentátníci vyhazující do povětří autobusy, kavárny a školy. A to ani nemluvím o těch, co jako "řešení" konfliktu nabízejí "preventivní" úder jadernými zbraněmi. Takoví lidé nepatří na veřejné posty, ale na uzavřené oddělení psychiatrie.

62 17.10.2022

Mám ráda romány z jihočeského prostředí. Zde jsem celou dobu jsem přemýšlela, která z vesnic "mezi Hlubokou nad Vltavou a Netolicemi" byla dějištěm románu. Továrnou zřejmě byla šamotka ve Zlivi, snad tedy celý příběh je zasazen do Zlivi, jež je ovšem dnes městem bez jakékoli historické vesnické zástavby. Přiznám se ale, že jsem při čtení neměla po ruce mapu, abych podle určitých náznaků mohla porovnat, zda poloha obce opravdu odpovídá Zlivi.

Zpočátku jsem měla trochu problém zvyknout si na značně archaický styl vyjadřování. Asi jsem už dlouho od Klostermanna nic nečetla, byť pár jeho knih, dosud nečtených, mám už nějakou dobu ve své knihovně. Příběh je však napínavý, a tak jsem si na archaický jazyk brzy zvykla.

Co všechno dokáže člověk přežít? Při čtení této knihy si uvědomíte, kolik toho je... Nejsmutnější ze všeho je nespravedlnost – proč se na jednoho člověka či rodinu sesype tolik trápení? A pak odevzdanost, s jakou hlavní hrdina, Váša Křenek, přemýšlí i jedná: chudý člověk musí být vděčný za vše... Trochu zarážející je i nesnášenlivost a hašteření v komunitě dělníků v továrně, či spíše jejich žen. Pro mě osobně bylo překvapivé, že nakonec nejvíc v nouzi vypomohla domácí Bavorová.

Podmínky, v nichž hlavní hrdina žil a pracoval, jsou asi pro většinu z nás nepředstavitelné – v zimě bez dostatečného ošacení, o hladu nebo jen s nedostatečnou stravou, bez možnosti doprovodit zraněnou ženu k lékaři, bez možnosti dohledu na děti, když je to třeba, mnoho hodin práce ve vyčerpávající výhni pecí. Není to výmysl, jak se nám dnes občas někdo snaží namluvit, takto to skutečně bylo, chudý člověk neměl na růžích ustláno. Na závěr se ostatně dozvíme, že příběh je sepsán podle skutečnosti, na základě setkání K. Klostermanna s hlavním protagonistou a také podle výpovědí lidí, kteří V. Křenka znali.

Ano, dnes se máme mnohem lépe. Bylo by však naivní se domnívat, že je to samozřejmost zaručená navěky. Existence firem, v nichž je běžná šikana, nedostatečné odměňování, šizení na povinných odvodech a celkově otrocké podmínky pro zaměstnance, ač majitelé jezdí v drahých autech a létají na zahraniční dovolené, jsou toho důkazem. Děsivá je navíc i neschopnost (nebo neochota?) státních institucí tento stav napravit a arogance mnoha politiků i úředníků, s níž lidem sdělují, ať si nestěžují, máme tu svobodu, tak co by chtěli víc? Lidé by měli vědět, že pracovat 12 hodin denně za mizerný plat, leckdy v nedostatečně vybavených provozovnách a bez ochranných pomůcek, opravdu NENÍ nutnou daní za svobodu. Je to jen zneužívání postavení a moci některými jedinci, kteří pak zisky firmy prezentují jako svůj úspěch, byť tento "úspěch" je založen na odírání lidí. A někdo se neštítí využít ve svůj prospěch a slávu vše: nemoci, válku, cokoli...

62 10.09.2022

(SPOILER) Knížku jsem si koupila, protože z Lužic a sousedních Mikulčic pochází část naší rodiny. K folklóru sice žádný zvláštní vztah nemám, ale zajímala mě ta argentinská linka, která je v anotaci knihy zmíněna.

Knížku jsem "zhltla" za dvě odpoledne. Potvrdila mi, že člověk nemusí být ani bohatý, ani ze slavné rodiny, aby za sebou zanechal výraznou stopu. Možná, že Štěpán Příkazský není tak známá osobnost jako dnes kdejaká televizní "celebrita", vlastně většině národa asi není známý vůbec (a je to škoda), ale to nic nemění na faktu, že zřejmě pozitivně ovlivnil život řady lidí. A to i přesto, že sám rozhodně neměl na růžích ustláno. Vážný úraz v mládí, který utrpěl na honu od vedle stojícího střelce, jenž podvodem vyklouzl z odpovědnosti a Štěpánova rodiny tím byla uvržena do dluhů. Majetkové poměry mu znemožnily oženit se s dívkou, kterou měl rád. Těžké a nejisté začátky v Argentině, odloučení od rodiny, spousta špatných rozhodnutí, za která tvrdě zaplatil, těžká dřina... Mnohokrát byl podveden či okraden, úrodu bavlny, jejímuž pěstování se velmi záhy začal věnovat, jednou sežraly kobylky, podruhé ji zničily silné deště, nikdy nic neměl jisté... mnohý by se asi oběsil na nejbližším stromě. Přesto se stránky hemží hezkými vzpomínkami na lidi, kteří mu pomohli, na krajany i Indiány. Vše líčí tak, jak to přicházelo, je vděčný i za trpké zkušenosti, které se mu později byly k dobrému... Po letech za ním přijíždí rodiče i sourozenci, aby zjistili, že bavlna nabízí slušné živobytí, pokud náhodou nepřiletí kobylky, brouci nebo jiná pohroma...

Škoda, že kniha končí rokem 1950 a odjezdem celé rodiny zpět do Československa. Jen ze stručného doslovu se dozvídáme, že Štěpán (patrně se ženou a dětmi) se po deseti letech do Argentiny vrátil, rodina pak střídavě žila v Argentině a v USA, kde také v požehnaném věku zemřel. Takový život by jistě vydal na několik knih. Rukopisné poznámky, které k vydání připravil pan Michal Huvar, však rokem 1950 končí, následuje již jen korespondence s Miroslavem Zikmundem a Jiřím Hanzelkou, s nimiž se setkal a spřátelil během jejich cestování Jižní Amerikou.

Ačkoli se mi kniha dobře četla, místy jsem narazila na nějaké nesrovnalosti v časové ose vyprávění, podezřelé mi taky byly uváděné ceny některých komodit – 100 pesos za krávu, ale 12 tisíc pesos za 1000 pálených cihel (dvojice řemeslníků zvládla vyrobit za den 2000 cihel), přičemž plat pomocného pracovníka činil ca 45 pesos měsíčně. Možná se někde vloudila chybička (ostatně M. Huvar v doslovu píše, že sestavit z poměrně chaotických rukopisných zápisů knížku nebylo nic jednoduchého), asi tato čísla nelze převzít bez ověření jinde. Jinak je ale kniha nejen strhujícím příběhem jednoho života, ale i bohatým pramenem o historii 1. poloviny 20. století. Vřele doporučuji nejen rodákům z Podluží.

P.S. Ač pěstitel bavlny, Š. Příkazský celý život pracoval se zvířaty – obzvláště rád měl koně. Proto se kniha hodí i pro příslušné téma letošní ČV.

62 23.05.2021

(SPOILER) Nalezeno v knihách vyřazených z obecní knihovny – ejhle, vhodná volba pro letošní Čtenářskou výzvu! Od V. Grubera jsem již dříve četla knihu "Poslední operace" a s překvapením jsem zjistila, že děj obou knih je propojen prostřednictvím některých postav, zejména mladého lékaře Aleše Veverčáka. Stejně jako předchozí kniha, i "Případ chirurg" se odehrává ve dvou dějových rovinách. Originální je to, že zatímco v jedné z těchto rovin ubíhají celá léta života medika a posléze mladého chirurga Tomáše Marka, který se v závěru rozhodne odejít "na obvod", aby se mohl více věnovat rodině, druhá časová rovina popisuje takřka po minutách Štědrý den pětileté Marcelky a její rodiny, během nějž dojde k těžkému úrazu holčičky. V poslední kapitole se obě dějové roviny protnou. Závěr není nijak překvapivý, spíše přináší mírnou úlevu, protože napětí graduje ca v poslední jedné třetině knihy. Pro mě osobně bylo nejvíc překapivé to, jak se vyvinul životní osud doc. Kronera a vlastně ani u Tomáše jsem zpočátku nečekala, že dá přednost rodině.

Děj románu je zasazen do 80. let 20. století, takže samozřejmě u uchazečů o zaměstnání bylo obyklé prověřovat vedle odborných kvalit také stranickou příslušnost, bylo běžné oslovení "soudruhu", alespoň u nadřízených (aniž by člověk zkoumal, zda dotyčný je či není "skutečný soudruh"), apod. Ráda bych upozornila, že nejde o žádnou "agitku", jak se dnes někteří čtenáři domnívají, ale věrný popis dobových reálií. Někomu to možná připadá směšné, trapné či neuvěřitelné, ale zcela jistě budou naše dnešní reálie dalším generacím připadat také neuvěřitelné, patřící na smetiště dějin. No a že by dnes zaměstnavatelé zjišťovali jen odborné kvality uchazečů, o tom taky nemůže být ani řeči... Svým způsobem je román nadčasový, mnohé nešvary, na které poukazuje, ve společnosti stále přežívají a přežívat budou. Stejně tak i otázky po smyslu bytí, práce a rodiny, jak to vše vyvážit. Otázky zcela legitimní, na které neexistuje univerzální odpověď a každý by se měl rozhodnout sám, podle hlasu svého srdce. Tomáš přináší zajímavé argumenty, jež mohou být pro začínající lékaře, ale i jiné náročné profese inspirující – stejně tak se ale mohou nechat inspirovat doc. Kronerem nebo Alešem Veverčákem. V závěru knihy dojdeme do bodu, kdy vidíme, že potřeba jsou osobnosti jako Tomáš i takové jako Aleš, aby všechno mohlo fungovat. Nesmysl je pouze vyčítat někomu, že ty nejdůležitější hodnoty vidí v něčem jiném než já, že je jiný a chce zůstat sám sebou...

Román je cenný i popisem vyšetřovacích a operačních metod v té době – tady jde již skutečně o historickou literaturu, žádný ultrazvuk, CT, laparoskopie, pouze rentgen a hlavně lékařovy ruce. I když nové technologie jsou jistě přínosné, říkám si, kolik lékařů dnes dovede zjistit vážné komplikace pouhým pohmatem (?).

62 20.01.2021

(SPOILER) Tahle kniha se mi nečetla zrovna lehce, ale pokud hledáte něco, co má atmosféru exotického místa, může být Dědictví ztráty dobrou volbou. Především je to ale vhled do indické společnosti ve 2. polovině 20. století. Země se sice zbavila koloniální nadvlády, což ale neznamená, že se zbavila problémů – soužití mnoha různých etnik občas vede ke konfliktům, na Západě jsou Indové stále považováni za občany druhé kategorie, všichni si přejí vydělat hodně peněz a koupit si všechny ty krásné věci, které mají doma bohatí lidé – ale opravdu je to to nejdůležitější v životě?

Příběhem prostupuje lehká melancholie, protože je to skutečně příběh o ztrátách. O vyrůstání bez rodičů či životě v zahraničí bez rodiny a přátel. Je o ztrátě tradic, které jsou zastaralé, ovšem nelze je jen tak něčím nahradit, zůstává pocit ztráty vlastní identity... Je i o ztrátách zdánlivých maličkostí, které však dávají našemu životu radost a hlubší smysl a jejichž ztráta bolí, byť rozum nám říká, že se mohou stát i horší věci...

Líbily se mi indické fráze, i když jsem si nezapamatovala skoro nic a musela donekonečna listovat ve slovníčku na konci knihy. Někde se ale podle mě překladatelka trochu sekla při překladu názvů rostlin, jsem si např. téměř jistá, že v dané oblasti nikde neroste rulík zlomocný, že šlo o některý durman, bohužel v angličtině mají druhy jedné čeledi často stejné názvy a bez konzultace se specializovanou literaturou nelze identitu druhu přesně zjistit. Za to odebírám jednu hvězdičku. Jinak se mi ale příběh líbil, nevadila mi ani jeho rozvláčnost a přechody mezi různými místy a časovými rovinami, ke knize se to tak nějak hodí. Ze závěru jsem měla obavy, nebyla to lehká doba.... a tak mě potěšilo, že alespoň Bidžu a jeho starý otec se po všech peripetiích znovu setkali.

62 07.01.2021

(SPOILER) Váhám mezi čtyřmi a pěti hvězdami, ale nakonec dávám pět, protože jsem se od knihy nemohla odtrhnout (delší čtení jde pouze na vrub momentálního nedostatku času, jinak bych s ním byla hotová za den). A taky kolik románů o čaji a jeho pěstitelích člověk najde? Asi jich zas tak moc nebude...

Moc se mi líbilo celkové prostředí – zapadlá vesnice v horách čínského Jün-nanu, život etnika Akhů, popis jejich života, práce na čajových plantážích... pravda, některé tradice, které měli, byly velmi drsné, původně zřejmě měly své opodstatnění (schopnost uživit jen určitý počet dětí, které navíc musely být velmi brzy soběstačné), ovšem na sklonku 20. století jsou spíše zarážející. Musím ale přiznat, že ještě víc mě šokoval překotný rozvoj jün-nanského venkova od začátku 21. století, který sice s sebou přinesl gramotnost a zlepšení života místních lidí po materiální stránce, ale také spoustu negativních jevů – ničení přírody, nájezdy turistů, apod.

Příběh hlavní hrdinky, Li-Jen, byl zpočátku velmi dramatický a smutný, později se ale vše mění jako mávnutím kouzelného proutku. Říkala jsem si, zda toho štěstí není najednou nějak moc, příběh se už začal blížit k červené knihovně, což jsem zpočátku nesla nelibě. Pak jsem ale přemýšlela, co chci – když je příběh plný utrpení, je mi to líto. Když se situace v dobré obrátí, zas mi to připadá nerealistické a trapné... ale proč? Život přece není jen utrpení! Ostatně, Li-Jen se o pár stránek dál zase potýká s novými problémy a starými bolestmi, i když už jim není věnováno tolik prostoru a autorka přenáší větší část své pozornosti na dceru Li-Jen, která pod jménem Hayley žije v adoptivní rodině v USA.

Úplný závěr je celkem prostý, ale hezký. A je fajn, že aspoň některá z knih, kterou jsem poslední dobou přečetla, skončila šťastně.

Oceňuji, že autorka si k tématům, jimž se věnuje, nastudovala spoustu různých zdrojů, konzultovala věci s odborníky, apod. Někoho ovšem může tato stránka románu odradit – probírá zde druhy čaje, jejich zpracování, obchodování s nimi. Mně se to ale líbilo, dříve jsem se čaji věnovala více, chodila do čajoven a kupovala si i různé výběrové čaje, včetně pu-erhů... Už nějakou dobu nemám čas ani na čajovny, ani na vychutnávání super čajů, ale knížka mě trochu postrčila, abych se k této činnosti vrátila... momentálně tedy s nějakým novým pu-erhem z e-shopu a snad se dočkáme i znovuotevření čajoven :-).

Na knihu jsem narazila díky mojí oblíbené uživatelce vandalce tady na DK, děkuji za inspiraci! A i když čtení mi trochu otrávilo poměrně velké množství překlepů, myslím, že si od autorky ještě něco přečtu (doufejme, že její další knihy měl na starosti pečlivější redaktor).

62 07.01.2021

Vyřazeno z obecní knihovny, za celou dobu si knihu půjčili jen čtyři čtenáři. Myslím, že je to škoda. Já jsem se s knihou v dětství nesetkala, vyšla v době, kdy už jsem byla na střední škole, a na knihy pro starší školáky jsem si připadala příliš stará :-). Když jsem knihu četla teď, naopak jsem usoudila, že pro většinu třináctiletých, pro které je určena, by asi tato četba byla možná příliš drsná (protože vychází ze skutečné reality Norska za 2. světové války), zčásti také nudná (líčení přírody, polární noci a čekání na zázrak slunce). I mě kniha v 1. polovině trochu uspávala (a není to myšleno v nadsázce), protože se toho zas až tolik neděje, ale díky tomu, že na povrch místy lehce probublávají dávná rodinná tajemství, jsem se snažila dočíst – a druhou půlku knihy už jsem "zhltla" velmi rychle.

Postava Ingeborg mi byla velmi sympatická, myslím, že když mi bylo -náct, moc bych stála o takovou kamarádku. A i když mladá dívka utrpěla mnohé těžké ztráty, více, než si dnes dovede představit většina Evropanů v dospělém věku, konec knihy je optimistický a dojde i na jedno překvapení, kterého bych se byla nenadála. Ale nebudu vyzrazovat – přečtěte si to :-).

62 09.11.2020

Kniha se četla rychle a dobře, přestože zpočátku mi krátké kapitoly a přeskakování mezi myšlenkami jednotlivých hlavních hrdinů dost vadily. Brzy jsem si však na tento styl vyprávění zvykla a nemohla jsem se od knihy odtrhnout.

Tyto tragické události je potřeba připomínat, aby lidé věděli, že válka nikdy nemůže mít vítěze, přestože učebnice dějepisu tvrdí něco jiného. Jedni zůstanou mrtví na bojištích, jiní ve vybombardovaných městech a další přežívají dál se zlomeným srdcem a mrtvou duší, protože tomu všemu museli přihlížet, anebo se sami podílet na zabíjení. Jestliže zuří válka, je naivní si myslet, že se to týká jen vojáků a civilisté mohou být uchráněni. A je vlastně jedno, vezme-li jim život hlad, zima nebo nemoci, omyl v podobě bomby určené pro vojenský cíl, nebo jasný záměr způsobit co největší ztráty nepříteli a vnitřně zlomit ty, kdo přežijí. Těm lidem už život nikdy nikdo nevrátí. Válka dělá z mužů, jež byli kdesi stovky kilometrů daleko milujícími otci, krvelačné bestie, kterým už na ničem nezáleží, když najednou zjistí, že jejich rodiny vyvraždili či jejich ženy a dcery znásilnili jiní milující otcové, jen stojící na opačné straně barikády. Všechno toto v knize najdete, když ne přímov textu, tak mezi řádky.

Proč jen čtyři hvězdičky? Autorka se snaží působit nestranným dojmem, ale můj dojem byl ten, že úplně nestranná není. Ač hovoří o zločinech všech válčících stran, v souvislosti s Německem (a stručně zmíněnými některými dalšími státy) se drží věcného tónu bez výrazných emocí, ve vztahu k Rudé armádě od začátku převládá pejorativní tón (barbaři apod.). Byť tyto emoce probleskují v myšlenkách hrdinů prchajících před postupem Rudé armády a ti na takové emoce jistě měli plné právo, napadá mě, zda neuvažovali trochu jinak, alespoň ti, kteří měli mnoho důvodů nenávidět nacistické Německo. Knihy starších autorů, kteří 2. světovou válku zažili (např. H. Thürk, Hodina mrtvých očí), na mě v tomto směru působí podstatně věrohodněji.

Ačkoli autorka zmiňuje, jak velké množství historických dokumentů prostudovala, některé události zmíněné v knize, opět v myšlenkách hlavních hrdinů, např. tragédie u Nemmersdorfu, jsou vylíčeny přinejmenším sporně. Když pátráte v jiných zdrojích, oč přesně šlo, zjistíte, že ve skutečnosti vše patrně proběhlo jinak a verzi vylíčenou v knize používala nacistická propaganda. Čekala bych, že autorka na tyto věci krátce upozorní; jinak to totiž může vypadat, že se v případech jako je tento, vždy držela faktů.

A také mě zarazilo, že mezi všemi státy, které autorka navštívila, a příslušníky národů, které oslovila, chybělo Rusko/Rusové. Jejich pohled na to, co se při operaci Hannibal stalo, zda oficiálně šlo o útok na vojenské cíle, by mohl být užitečný. A samozřejmě svědectví případných pamětníků nebo jejich dětí by dokreslilo pohled z druhé strany. Už proto mi to připadá důležité, že kdykoli někoho, koho se věc týká, vyloučíme "z kruhu", vede to k dalším nedorozuměním, a jak víme, někdy drobné nedorozumění na konci zplodí válku. To, co se dnes mnozí snaží současnému Rusku podsouvat, mi připadá jako holé šílenství a krok směrem, jímž bychom se už nikdy neměli vydat.

62 09.06.2020

(SPOILER) Knihu jsem si pořídila na základě pozitivních recenzí mých knižních přátel zde na DK. Většinou mi pro výběr toho, co mě bude bavit, pomůže knihu prolistovat. Jsem moc ráda, že tady, u nákupu přes internet, to nešlo :-). Když jsem totiž Probudím se na Šibuji jen tak zběžně prolistovala, připadalo mi to všechno jako jeden velký zmatek. Usoudila jsem, že takovou knihu musím přečíst co nejdříve (jestli se mi to vůbec povede!) a poslat ji "do oběhu", ať mi neblokuje místo v knihovně... Teď bych si ji tam ale nejraději ponechala, akorát že to místo fakt nemám. A říkám si, že na tuhle knížku jen tak nezapomenu :-).

Ano, i mě často rozčiluje hovorový jazyk, ale tady mi nevadil. Naopak mi připadalo, že do knihy, jako je tato, se hovorový až slangový jazyk hodí lépe než spisovná "knižní" čeština. V knize je hodně přímé řeči, zbytek textu z velké části zabírají úvahy hlavní hrdinky Jany. Studenti, vysokoškoláky na humanitních oborech nevyjímaje, opravdu nemají ve zvyku vyjadřovat se spisovně. Každopádně, autorka se drží jednoho stylu, což vnímám pozitivně. Za mnohem horší považuji, když je hovorový jazyk prokládán knižními výrazy jen proto, aby autor upoutal pozornost jenže často spíš poukazuje na jazykovou neobratnost a malý cit pro jazyk.

V Japonsku jsem nebyla, ani se tam jet nechystám, ale přitom mě ta země určitým způsobem přitahuje. Snad tím, že jde o prastarou kulturu tolik odlišnou od té naší... i když to určitě není jediný důvod. Zároveň mám moc ráda romány, z nichž se člověk poučí o reáliích jiné země, kultury či skupiny obyvatel a to román Probudím se na Šibuji splňuje bohatě.

Magické prvky mě od některých knih spíše odrazují, ale záleží na konkrétní formě, zejména jak moc se to "magično" prolíná s běžnou realitou. Zdejší forma mi maximálně vyhovovala, jelikož něco podobného znám i ze svého života a snů. Motiv rozpolcenosti, motání se v kruhu, nemožnost opustit něco a posunout se dál, řetězení pozoruhodných "náhod". A navzdory vážnosti popisovaného bádání nad osudy Kijomarua Kawašity jsem se občas musela i zasmát, hlavně na posledních stránkách. Možná, že až toho o Japonsku přečtu víc, zejména pak od japonských autorů, svoje hodnocení přehodnotím, ale teď nemůžu jinak než dát pět hvězd :-).

61 17.04.2023