Blue
komentáře u knih
Prima sezóna
Josef Škvorecký
Dobré i po těch letech. Musím ovšem přiznat, že jsem se nyní, po více než čtvrtstoletí od prvního čtení, už nedokázal na Dannyho patálie naladit tak bezprostředně, jako když mi bylo devatenáct. Tenkrát jsem knížku přečetl dvakrát za sebou. I to je zajímavá čtenářská a životní zkušenost.
Trampoty pana Humbla
Vladimír Neff
Vladimír Neff byl vynikající stylista. Jeho čeština byla mimořádná a ta dlouhá souvětí mu můžeme všichni závidět. Měl také velmi vytříbený smysl pro humor s důrazem na ironii. To se v Humblovi spojilo i s dobrým příběhem a vznikla velmi dobrá kniha.
Alchymista
Paulo Coelho
Podle věhlasu knihy a podle reakcí kolegů na tomto webu soudím, že se svým kritickým názorem budu spíše v menšině, takže to nebudu příliš rozvíjet a zeptám se pouze kacířsky: je to vůbec literatura?
Lišky na vinici
Lion Feuchtwanger
Četl jsem knihu vydanou v roce 1980, v tiráži bylo uvedeno, že se jedná o šesté vydání, což znamená, že se jedná o knihu poměrně často vydávanou, a také je tam uveden počet výtisků 75 000. To je číslo ohromující vzhledem k tomu, že se jedná o velmi tlustou knihu s nikoliv jednoduchým námětem. Žádné lidové čtení. Ale když je kniha tak často vydávána a v tak vysokém nákladu, znamená to zřejmě, že je o ni zájem. Jsem tomu velmi rád, protože pokud čteme takové knihy, nemusíme se o vysokou kulturní úroveň našich čtenářů nikterak obávat. Lišky na vinici jsou čtení poměrně náročné, kniha je našlapaná detaily, takže i když má jen 700 stran, čte se jako by měla dvakrát tolik. Ale to je u Feuchtwangera vždy. Přesto nakonec čtenář nelituje, že u knihy strávil tolik času. Místo této jedné knihy mohl možná přečíst tři jiné, ale je velká pravděpodobnost, že by byly horší.
Třináctá komnata
Vladimír Neff
Velmi půvabná kniha, kterou by člověk od autora velkých historických cyklů snad ani nečekal. Možná i proto, že stojí ve stínu historické pentalogie a trilogie, je dobré Třináctou komnatu doporučovat. Skutečně stojí za to.
Zelené pahorky africké
Ernest Hemingway
To je tak, když čtenář od knihy nic nečeká. Ale zároveň se nedá odradit informací na obálce, že autor nikterak nefabuluje, pouze popisuje měsíční pobyt v Africe za účelem lovu. Popsal to výborně, kniha se četla sama. Mohu doporučit.
Ten, který obelstil Vránu
James Welch
Pokud někdo v dětství rád četl příběhy o indiánech a stále ho to drží, má ale pocit, že by vypadal nepatřičně, kdyby se dnes někde ukázal s mayovkou v ruce, nechť bez váhání sáhne po této knize. Jamesi Welchovi se podařilo napsat indiánku pro dospělé, dokonalý mix dobrodružné a umělecké literatury. Je to kniha, nad níž se všichni sejdeme. Bývalí kluci i současní ctitelé kvalitní četby. Jsem šestý v pořadí, kdo uděluje hvězdičky a dávám stejně jako mí předchůdci plný počet. Jsem zvědavý, kdo první poruší tuto tradici a vystaví se tak hněvu Slunečního náčelníka. Bude potřebovat hodně silnou medicínu.
Má cesta za štěstím
Karel Gott
Lidsky odvyprávěný příběh jedné hvězdné kariéry. Čekal jsem asi něco jiného, ale ani tak nejsem zklamaný. Takřka sedm set stran a jen minimálně se tu dozvíme něco konkrétního o jednotlivých albech či singlech. Zkrátka o díle jako takovém. Gott tu prostě jen vypráví o svém životě, o lidech, které potkal, o výzvách, kterým čelil, o své touze po slávě, o nemožnosti žít bez hudby a nadšeného publika, o ceně, kterou musel za splnění svých snů zaplatit. V úvodu poznamenává, že je to příběh, jak ho vidí on sám. Bude jistě zajímavé sledovat, co k jeho pohledu časem řeknou jiní pamětníci. Nebo samozřejmě také (seriózní) badatelé.
Gott: Československý příběh
Pavel Klusák
Kniha vzbuzuje velmi rozporuplný dojem. Na jedné straně je sympatická myšlenka podívat se na Karla Gotta jinýma očima, prověřit jeho příběh a zasadit jej do širších souvislostí, na straně druhé je škoda, že se tak děje nedůsledně a že autor nebyl schopen od tématu více poodstoupit. Po celou dobu vidíme za textem jeho úšklebek. Mnohdy je to právě pouze autorův znevažující tón, který dělá rozdíl mezi příběhem, který vypráví sám Gott ve svých vzpomínkách, a příběhem, který vypráví Pavel Klusák. Obsahově se jedná o víceméně stejné vyprávění. Je to škoda, kniha se dobře čte a kdyby autor dokázal více potlačit svou apriorní averzi ke Karlu Gottovi, vyměnit polemický tón za objektivnější způsob vyprávění a také trošičku ustoupit z ideologických pozic, z nichž svou oběť nazírá, kniha by jen získala. Je to zajímavé čtení, které lze doporučit oběma táborům, jak Gottovým odpůrcům, tak příznivcům. Obě skupiny tu najdou místa k zamyšlení. Na skutečně objektivní biografii ale Gott bude čekat dál. Ještě na ni zřejmě nenazrál čas. Klusákova kniha je nicméně dobrým mezistupněm.
Modrá rokle
Jaroslav Foglar
Poslední Foglarův román už je, asi pochopitelně, poznamenám vysokým věkem autora. Víceméně tu recykloval své starší nápady, ale nepodařilo se mu dosáhnout atmosféry starších knih a příběh samotný nepůsobí tak lehce a přirozeně, jako příběhy dřívější. Nabízí se tu hlavně srovnání s Dobrodružstvím v zemi nikoho. Je to opravdu úplně jiné kafe. Nepomohlo ani podivné pojmenování hlavních hrdinů, které působí spíše rušivě. Pro skalní Foglarovce to bude ale zřejmě i tak solidní čtení.
Mlýn
Michal Vaněček
Suverénní vypravěčství. Originální styl. Dobrý příběh. Velký smysl pro humor a ironii. Ještě větší zážitek pro ty, co ve mlýně byli.
Old Surehand II.
Karl May
Uff! Mayovky se vzpírají serioznímu objektivnímu komentáři. Ten, kdo se do Mayových knih začetl v tom správném věku, tedy řekněme okolo 12 let, ten jim zpravidla propadl, dodnes na ně rád vzpomíná a někteří se k této četbě aktivně vracejí i v dospělém věku. Ovšem ten, koho mayovky v dětství minuly, a vezme je do ruky později, může Mayovy obdivovatele klidně považovat za masochisty. Když jsem dnes po více než třech desítkách let vzal do ruky opět Old Surehanda, kroutil jsem u toho hlavou, koulel očima, zdvihal obočí... ale přesto jsem si nemohl pomoci - četl jsem dál. Patřím k té první skupině.
Postřižiny
Bohumil Hrabal
K opakované četbě Postřižin jsem přistoupil řekněme ze studijních důvodů. Chtěl jsem si ověřit nakolik je filmový přepis odpovídající literární předloze. Někteří kritici totiž Menzelovi vyčítají, že jeho přepisy nejsou adekvátní, že jsou příliš líbivé, zatímco předlohy jsou drsnější. Teď tedy vím, že je to hloupost. Filmová adaptace je velmi odpovídající, dokonce včetně prvků grotesky. Opět jsem si ale potvrdil, že Hrabal není masový autor, jeho styl opravdu nebude mnoha čtenářům vyhovovat.
Cyrano z Bergeracu
Edmond Rostand
Divadelní hra se vždy čte poněkud obtížněji a člověk z této četby nemá to pravé potěšení. Já ale oceňuju, jak velkolepě autor celou hru pojal a jak krásně ji zveršoval. Byť ji samozřejmě znám pouze z překladu. Oceňuju tedy i mimořádně zdařilý překlad.
Medvědí tanec
Irena Dousková
Četl jsem knihu na zahradě a popíjel u toho pivo. Ideální kombinace, když čtete o Haškovi. Po knize jsem sáhnul kvůli námětu, který mne zaujal svou řekněme neotřelostí, možná ještě větší požitek než ze samotného obsahu jsem pak ale měl z formy. Napsáno je to výborně. A vtipně. Doporučuji.
Prašina
Vojtěch Matocha
Prašina je zajímavou variací na foglarovské příběhy, je čtivá, napínavá, ale má i své mouchy. Toho bloudění po Prašině je příliš, takže prvotní tajemno se omrzí, taktéž honičky s padouchy se neustále opakují, což rovněž příběhu ubližuje. Existence Prašiny je zajímavá, je to dobrý nápad, ale zároveň akceptování takového místa v dnešní Praze, dokonce naprosto přesně lokalizovaného, může vyžadovat od čtenáře určitou námahu. Právě od míry ochoty tento fakt bez reptání přijmout, nebo nad ním uvažovat, se odvíjí i úspěšnost knihy u čtenáře. Hanuš Nápravník je fascinující osobnost, důstojnějšího nástupce si Jan Tleskač nemohl přát.
Říše letního měsíce: Vzestup a pád národa Komančů
S. C. Gwynne
Na indiánech jsem vyrostl a baví mě dodnes. Už jako dítě jsem kromě mayovek o indiánech četl i literaturu "odbornou", či spíše populárně naučnou. Takže ledacos vím. Ale dosud jsem nečetl nic, co by mi poskytlo obraz tak plastický, jako tato kniha o Komančích. Dáno je to jistě i šťastným způsobem autorova podání, které nemá daleko k čisté beletrii. Autorovi se podařilo velice srozumitelně vysvětlit celou problematiku postupného dobývání pohraničí, texaských rangerů, způsobu života indiánů atd. Vše objektivně, aniž by někomu stranil. K tomu je třeba připočíst řadu zajímavých osobních příběhů, zejména Quanaha Parkera. Doporučuji všem, kdo ještě vyrostli na indiánských příbězích. A samozřejmě nejen jim. Je to zážitek.
Lvíče
Josef Škvorecký
Pro druhé čtení po asi pětadvaceti letech jsem si vzal autorem revidované vydání, kde už chybí podtitul "koncové detektivní melodrama" a není tu ani obligátní tvrzení, že podoba v románu vystupujících postav s osobami skutečnými je čistě náhodná. Naopak, Škvorecký v doslovu přiznává, že všechny postavy měly své skutečné předobrazy. A mě strašně štve, že nevím, kdo je kdo. Kromě šéfa, jímž je Jan Pilař, a kromě Kopance, jímž je zřejmě Škvorecký sám. Ale to je jediná věc, která mi po přečtení vadí. Na knize jsem si znova pošmáknul, je to opravdu kvalitní literatura, Škvorecký uměl psát zároveň pro literární kritiky i pro běžného konzumenta, samozřejmě inteligentnějšího. Je to umění a zábava zároveň.
