Blue
komentáře u knih

Mé hodnocení knihy je rozporuplné. Žádná vysoká literatura to není, ale je za tím spousta práce. Oceňuju také, že autor nesklouzl k úplně černobílému podání a nechal v závěru svého hrdinu alespoň zapochybovat o smyslu toho všeho, co na Šumavě okolo roku 1950 prožil. Tím kniha jenom získala. A s ní i Josef Hasil.


Myslím, že se nejedná o román, nebo aspoň ne o román v běžném smyslu. Doznávám ovšem, že sám nevím, kam bych text zařadil. Máme tady několik někdy více někdy méně samostatných příběhů. Pokud bychom chtěli hledat hlavního hrdinu knihy, nebyla by to žádná postava z masa a kostí, ale byl by to zřejmě osud židovského národa za protektorátu. Kniha nese Weilův zřetelný rukopis - sugestivní text na pomezí beletrie a reportáže. Je to opravdu velmi dobrá kniha.


Dávám čtyři hvězdičky, ale myslím tím tři a půl. Pro mne byla kniha mírným zklamáním. Sáhl jsem po ní proto, že mám rád téma protinacistického odboje, ale dočkal jsem se jen průměrného příběhu, který navzdory určité proslulosti svého autora nebyl kořeněn ničím navíc. Takže přečíst se to dá, ale na doporučení dalším čtenářům (Tohle rozhodně musíte číst, bez toho se neobejdete!) to není.


Když jsem knihu bral do ruky, čekal jsem něco více odborného, Reidové Leningrad je velmi populárně napsaná kniha, která vychází hodně z deníků přímých účastníků obléhání. Nicméně to neznamená, že je to špatně. Možná naopak. Kniha je to zajímavá a čtenáři dává nahlédnout do neuvěřitelného dění ve městě, kde na jedné straně umírali houfně lidé hladem, ale kde zároveň pulsoval normální život, hrálo divadlo, pořádaly se koncerty. Četba je to tedy jistě velmi zajímavá a poučná, ale zároveň je velmi těžké si představit, že to tenkrát v Leningradě takové skutečně bylo. A přitom bylo.

Kniha, která je předchůdkyní Fuksova Pana Theodora Mundstocka, ve své době nepochybně musela působit jako z jiného světa, dnes je spíše pozapomenutá. Stejně tak jako její autor. Velmi pozoruhodný text, najdete tu Kafku, Fukse i Hrabala. Nutno ocenit i brutálně černý humor. S dobovými literárními hrdiny se Weilův hrdina stýká v závěru knihy svým aktivním postojem, který ovšem není tak úplně vysvětlitelný vzhledem k jeho dosavadními pasivnímu postoji. Přítel Materna je z těch nových lidí, kteří otevírají oči těm, kdo ještě neprozřeli. Ale je to jen piha na kráse. Knihu i autora doporučuji k doplnění vzdělání.


Pro hodnocení knihy je vždy špatné, když má čtenář pocit, že ji snad nikdy nedočte, když se to táhne. A tento pocit jsem měl u Pragy Piccoly. Já nemohu napsat, že to je špatná kniha, to rozhodně není, ale nestrhla mě. Připadal jsem si jako ve škole, když jsem musel nějakou knihu přečíst, i když mě úplně nebavila. I tehdy jsem mnohokrát uznal, jo, je to dobré, ale kdybych nemusel, nedočetl bych to. Teď jsem si také říkal, je to Urban, kvalita, to nemůžeš odložit. Takže jsem knihu neodložil. Ale tentokrát jsem se s autorem úplně nesešel. 70%


Kniha s velmi atraktivním názvem nezapře dobu svého vzniku. Jejím tématem je vyrovnávání se s nedávnou minulostí, jednak s minulostí několika hlavních hrdinů, jednak s minulostí řekněme "národa". Zpráva o tom, že se ve městě objevili bratři Steinové mobilizuje svědomí všech, kdo kdysi měli podíl na jejich deportaci. Autorka velmi zručně proplétá události onoho dne, kdy "se vrátili bratři Steinové" v životě lidí zúčastněných na tehdejších událostech, s mozaikovitým skládáním jejich minulosti včetně onoho dne před lety, kdy se zrodila jejich vina, která měla být nyní, jak se domnívají, potrestána. Velmi strhující četbu kazí snad jen poznání, že pointu známe po přečtení několika prvních stran. I tak lze ale jen doporučit.


Kniha stojící patrně na okraji Fuksova díla co se týká ohlasu u čtenářů, respektive nepatří mezi jeho díla nejcitovanější. V tomto povídkovém souboru se tak trochu ztrácí vynikající novela Cesta do zaslíbené země, které tímto dělám propagaci. Kdo nečetl, má čeho litovat.


Autorka je nepochybně velmi zručná stylistka, kniha se čte jedním dechem, není snadné se od ní odtrhnout. Hlavní částí je takřka lineární vyprávění příběhů několika německých obyvatel obce Rzy za druhé světové války, což je zarámováno úvodem a závěrem odehrávajícím se v nedávné minulosti. Nevím ovšem, nakolik bylo skutečně nutné to takto udělat, když rámec a vlastní příběh nejsou příliš provázány. Určité rozpaky vzbuzují i kolážovité odstavce zasazující příběh do širších dějin. Ale budiž. Moc dobře se to čte. 90%


Velmi pozoruhodná kniha, upozorňuji na ni proto, že polská literatura u nás zrovna nefrčí. Čte se jedním dechem a dojem z ní jen tak nevyprchá.


Je to pěkné čtení, ale jelikož jsem dříve viděl film, který na námět této knížky vznikl, byl jsem zklamán. Poctivě ale přiznávám, že autor za to nemůže. Jeho text líčí příběh doktora Jana K. z jiného úhlu, měří ho jinou optikou a nemá ambice vytvořit plastičtější obraz. Filmaři přidali další postavy a příběh více rozklenuli. Vznikl film, který je dnes sice opomíjený a možná i zapomenutý, ale který patří k našim nejlepším "válečným snímkům". Vedle něj působí původní literární předloha značně krotce. Ale kdo jste film neviděli, dejte se směle do četby.


Jiřímu Žáčkovi nelze upřít, že má velký smysl pro humor, že mu to dobře veršuje a že se to velmi dobře čte. Přesto mi někdy chybí nějaká alespoň malá pointa. Udělat vtipný rým vždycky nestačí. Proto čtyři a ne pět hvězdiček.


U povídkářů je problém v tom, že po jejich smrti editoři vydávají jejich knihy třeba pod stejným názvem, ale s jiným obsahem. Vycházejí různé kompilace či výbory povídek. Tak je tomu i u Oty Pavla. Mám-li proto ohodnotit knihu Syn celerového krále, musím uvést i vydání. Zatímco 1. vydání z roku 1972 obsahuje 16 povídek, 2. vydání z roku 1979 jich má pouze 9. (V doslovu se k tomu uvádí, že ty povídky, které z 2. vydání vypadly, byly autorem přepracované povídky z jeho předchozí knihy Plná bedna šampaňského. Takže byly při přípravě druhého vydání zařazeny přímo do rovněž druhého vydání knihy Plná bedna šampaňského a nově tak v celerovém králi zůstalo jen těch devět povídek.) A to už je tedy úplně jiná kniha. Takže já tady hodnotím, aby bylo jasno, 2. vydání. A mé hodnocení bude stručné. Je to výborná knížka neopakovatelným stylem podávající krásné příběhy vonící člověčinou. Dá se číst opakovaně. A opakovaně.


Co to je za knihu, že byla třikrát zfilmovaná? říkal jsem si. A po přečtení jsem zjistil, že je to dobré, i když už poněkud z módy vyšlé čtení, ale hlavně: že filmové adaptace jsou jen velmi volné. Kniha je o něčem jiném. Takže kdo viděl film a nechce se mu proto číst knihu, protože už ten příběh zná, nechť neváhá.


Mají pravdu učebnice literatury, když tvrdí, že to je velký sešup a dílo dobově poplatné. Formálně je to sice pořád Fuks, ale obsahově je to bída. Lze doporučit jen tomu, kdo chce mít Fukse komplet přečteného. 50%


Je to stejné jako Menzlův film, respektive filmový přepis je mimořádně věrný. Takže komu se líbil film (já), tomu se bude líbit i knížka. Spíše ji ovšem ocení ti čtenáři, kteří vědí, o čem je řeč, tedy mají nějaké životní zkušenosti s reáliemi socialismu, nebo jsou o nich dostatečně poučeni. Ti se zasmějí.


Tato kniha se dnes dá číst jen ze studijních důvodů. Hlavním hrdinou je estébák, kterého na počátku 60. let vyhazují od policie, protože byl za tzv. revoluce příliš tvrdý, 50. léta jsou pryč, nová doba si žádá nové metody. Ale když on to celou dobu myslel dobře, šlo mu jen o dobro strany a socialismu. Teď ho ještě nechají dodělat poslední akci na Šumavě a končí. Co teď bude chudák dělat?
Na první pohled neuvěřitelná blbost, na druhý pohled je to trochu poučné, člověk na vlastní oči poznává lidi (Kalčík), kteří tomu všemu (třídní boj, zlí imperialisti, agenti, záškodníci, kulaci, čistá strana, která chce pro lidi vybudovat ráj) snad skutečně věřili. Takže tady je to poučení.


Velmi naivní čtení, které lze doporučit jen dětem do 13 let, nebo skalním příznivcům dobrodružného žánru, kteří tyto knihy čtou tak trochu z nostalgie a tak trochu ze "studijních důvodů". Kniha by se dala charakterizovat jako kombinace slabší mayovky a slabší verneovky.


Výborná symbióza textu a ilustrací, pěkný příběh, napsaný krásným, jednoduchým, ale zároveň vybroušeným jazykem a osolený jemným humorem. Dá se číst pořád dokola - třeba dětem před spaním.


Julian Barnes zřejmě není můj autor. Knihu jsem přečetl spíše z povinnosti. Nedokázala mě po celou dobu zaujmout, ale sto čtyřicet stran není tak moc, abych se trochu nepřekonal a nepokusil se vecpat do společnosti intelektuálů, kteří Barnese bezmezně obdivují. Nepodařilo se mi to. Dalším čtenářům přeji v tomto ohledu více štěstí. Je to nepochybně kvalitní literatura, jsou tam výborné ironické postřehy, styl je osobitý a na skutečně vysoké úrovni. Nedivím se, že Michal Viewegh si tohoto autora velmi cení, v některých větách jsem ho poznával. Nicméně mne to nechytlo.
