BlueMind18 komentáře u knih

Před lety jsem viděla dokument Hranice práce a zaujal mě, knihu jsem ale přečetla až nyní. Osobní angažovanost a nasazení Saši Uhlové pro výzkum komplikovaného terénu v nízkopříjmových zaměstnáních oceňuji a je mi velmi sympatická. Takhle si představuji solidní novinářskou práci. Na druhou stranu muselo být skutečně náročné skloubit tento projekt s rodinným životem a samo o sobě něco takového podniknout muselo být i neskutečně emocionálně vyčerpávající, o čemž ostatně během čtení této knihy není pochyb. Líbila se mi kombinace reportáže, fotografie včetně kopií smluv a pojednání o jednotlivých pracovněprávních tématech, od inspekce práce, odborů, rozhovor s odborníkem na pracovní právo až po problematiku agentur práce. Mám jen lehkou výtku k některým invektivám v reportážích. Pochybuji, zda je bylo nutné ventilovat i do reportážního textu. I když jak se říká na hrubý pytel, hrubá záplata. Zpovzdálí to člověk vnímá samozřejmě jinak, než kdyby si to sám prožil. Jsem zvědavá i na nejnovější počin Saši Uhlové Hrdinové kapitalistické práce v Evropě. Knihu jednoznačně doporučuji.

„Jsem unavená z toho předstírání a i z toho, že jsem pochopila, že v lidech nedříme žádnej revoluční potenciál, že jsou se svým údělem podivně srozuměni a nebudou dělat nic proto, aby nepříjemné věci změnili.“ (str. 170)

5 13.12.2023

Kniha se dobře čte, to beze sporu. Má to příběh a spád. Řekla bych, že se příběh přímo nabízí na zfilmování, jazykovým výrazem a textovou vizualitou mi připadalo, že se to velmi blíží filmovému scénáři. Celkově mi to ale přišlo jako pohádka, i přes tu snahu zachytit nelehkou dobu a realitu první poloviny minulého století bývalého Sovětského svazu.

I když pár pasáží, které mě zaujaly, by se našlo. Například tato: "...Ignatov nechápal, jak je možné milovat ženu. Milovat lze veliké věci: revoluci, stranu, rodnou zemi. Ale ženu? Jak je vůbec možné jedním a tím samým slovem vyjadřovat svůj vztah k tak rozdílným hodnotám - klást na dvě misky vah nějakou ženskou a Revoluci? To je pěkná hloupost! ..."

5 09.11.2023

V dětství jsem přečetla nepřeberně knih od Geralda Durrella, mám ráda popularizační knihy od německého lesníka Petera Wohllebena, tak není divu, že jsem sáhla i po této knize od Jane Goodallové. Co mě osobně bylo blízké, byl vztah Jane Goodallové k lesu, téměř spirituální vnímání krásy přírody, momenty mystického uvědomění, kdy píše, že prales či les je pro ni tím nejduchovnějším místem. Jane Goodallová oplývala nejen neuvěřitelnou houževnatostí a zaujetím jít si svou cestou (a pěkně velkou dávkou štěstí), v čemž může být inspirací pro mnohé, ale i vysokou emocionální inteligencí, což využila při pozorování přírody či života šimpanzů. Myslím, že právě vysoká emocionální inteligence spolu s pocitem odpovědnosti poté, co si Goodallová udělala již dostatečně známé jméno ve světě vědy, vyústila v to, že se začala plně angažovat v ochraně přírody. Poněkud stylizovaný životopis tak volně přechází v jakousi agitaci za záchranu přírody a této planety, kdy každý může svým málem přispět. Zajímavých momentů se v knize ale nachází více např. popis tzv. kulturní speciace (str. 141 a násl.), úvahy Jane Godallové o vědě a náboženství (str. 183 a násl.), o etické stránce pokusů na zvířatech (str. 224 a násl.) či vůbec morální stránce našeho zacházení se zvířaty (str. 228 a násl.) atd. Za ta léta, která strávila Jane Goodallová v Gombe, byla očitým svědkem mizejících pralesů, přesto se podle mého názoru vědomě rozhodla dát přednost naději před zoufalstvím, svým čtyřem důvodům pro naději (viz str. 237 a násl.) a bojovat ze všech sil za záchranu toho, co od dětství miluje, tj. divoké přírody a v ní žijících živočichů.

5 14.05.2023

Jak je zde již poznamenáno, děj je poněkud překombinovaný a vyznačuje se několika nelogičnostmi, smrt pár postav (Viktor, Jiří) působí nadbytečně; zároveň však v sobě forma příběhu nezapře filmovost a drží čtenáře v napětí, jak to tedy všechno dopadne. Ano, pozadí příběhu je protkáno různými filozofickými úvahami, ale na mě to rušivě nepůsobilo, jde totiž o konspirační thiller z pera intelektuála. Co se týče porůznu roztroušených filozofických úvah, v zásadě s některými postřehy souhlasím.

Hlavní hrdinové jsou předobrazem skutečných lidí, tak lze např. v postavě Davida Richfielda dešifrovat známého amerického finančníka (se zálibou v entomologii, mimochodem) Davida Rockefellera, v Zacku Bergerovi zakladatele Facebooku Marka Zuckerberga, v českém šlechtici hraběti Černohorském knížete Schwarzenberga. Skupina Bilderberg skutečně existuje, takže milovníci konspirací tento román určitě ocení.

Jedna věc mě na knize opravdu zaujala, a to je kontrapozice Bilderberg vs Klinika (za to dávám o hvězdu více, než bych dala za román jako takový). Opozice skupin, které jsou v mnohém každá na opačném konci spektra. Jedna představuje koncentraci moci, peněz, pragmatické/obchodnické racionality, její uzavřenost je chráněna bezpečnostními složkami státu/států a/či soukromými bezpečnostními agenturami. Druhá se snaží ve světě ovládané penězmi a mocnými zájmovými skupinami najít svobodu, která ještě zbyla; útočiště v ní nalézají především mladí lidé, umělci/umělkyně, intelektuálové/intelektuálky; tato společnost je v zásadě otevřená všem, ale žel někdy balancuje na hraně/za hranou legality (u žižkovské Kliniky zde byla otázka vlastnických práv okupované budovy), proto je i přes silnou legitimitu své existence státem rozprášena. Na tomto místě jen činím poznámku, že z pragmatického i právního hlediska velmi dobře chápu vlastnické vztahy a právní úskalí squatterství. Pohybují se ale vždy finančně mocné skupiny v rámci legality, zákona nebo si ho mnohdy přizpůsobují, ohýbají a překračují? Neodráží se v akci, která byla či ještě je vedena státem (veřejnými činiteli) proti žižkovské Klinice do určité míry i vztah státu a jejich představitelů ke kultuře? Proč má jednu skupinu stát potřebu chránit a druhou ne? Nemůže se opravdu za žádných okolností silná legitimita spontánně vytvořeného otevřeného společenství měřit se sílou peněz; není zde opravdu žádná alternativní cesta řešení? Úvahy pochmurné, možná pro mnohé i lehce naivní za časů, kdy se stát (resp. státem ovládané subjekty) rozhoduje z finančních důvodů zbavovat nepotřebných budov

5 30.04.2023

Mikrosonda do kriminality mezi léty 1650 až 1770 v geograficky omezené oblasti Soběslavského panství. Pro mě překvapivě byl v početnosti nejvíce zastoupen drobný kriminální čin - zhanění cti. "Každá urážka, zneuctění či nějakým způsobem vyjádřená pochybnost o poctivosti člověka musely být co nejrychleji, prakticky obratem, projednávány před rychtářským právem s tím, že mělo následovat vyvrácení všech obvinění a v rituální podobě pak byla té které osobě navrácena čest. Důležitou podmínkou byla veřejná omluva a s tím spojené podání ruky." Nejpočetnější skupina trestů smrti ve sledované době a regionu byla vykonána nad pachatelkami infanticidy (vraždy novorozenců). Trest byl poměrně krutý, vpravdě "středověký" – „taková byla mečem na hrdle ztrestána, do hrobu vložena, kůlem skrze probitá a pak zahrabána“. Muži jako případní spoluviníci vyvázli, pokud byli vůbec potrestáni, s několika týdny nucených prací, dostávalo se jim jaksi větší shovívavosti a/nebo hodně zatloukali. Fascinující úřednická terminologie – zvláště slovo skutek (po novověku: „měli spolu skutek“ – dnešními slovy „měli spolu pohlavní styk“), který má dnes (v právní mluvě) naprosto jiný význam než v raném novověku. A jinak milovník barvité, jadrné češtiny si vskutku přijde na své, jak je popsáno v předchozím komentáři.

5 05.02.2023

(SPOILER) Autorka popisuje své dětství a dospívání v rodině manipulativních, fundamentalisticky nábožensky založených rodičů, z nichž jeden (otec) vykazuje velikášské, paranoidní rysy a je neustále v očekávání konce světa a druhý, matka, se snaží skutečnost deformovat tak, aby byla v souladu s tím, jak si to ten její pomatenec/manžel přeje a zároveň se snaží budit zdání, že vše je v nejlepším pořádku. Kdo se nedá přesvědčit o tom, že vše je v nejlepším pořádku, toho zřejmě posedl ďábel, takhle jednoduché to celé je. V této výsostně patologické dynamice povedený pár vychovává sedm dětí, které neposílá do školy, protože škola je dílo ďáblovo a vyznává domácí vzdělávání, jež spočívá v matlání různých bylinných tinktur, práci na šrotovišti a tak podobně. Ještě, že některé univerzity v USA přijímají i studenty z řad těch, kteří prošli domácím vzděláváním, což někdy může být docela velký průšvih, jak vidíme na případu Tary a jejích sourozenců. Důležité je, aby zájemce z řad domácích "vzdělanců" dosáhl potřebného počtu bodů v tzv. ACT testech. Tara (po druhém pokusu) potřebného počtu v ACT testu dosáhne, obdobně jako její dva další sourozenci, a otevírá se jí svět a nové příležitosti, zatímco další čtyři sourozenci zůstávají bez vzdělání a bez maturity, ekonomicky závislí na rodičích a ve spirále rodičovské patologie, do níž si vnáší ještě patologii svou, což je především případ Tařina násilnického bratra, manipulátora obdobného ražení jako povedení rodičové.

Ano, leckdo může spatřovat jistou nelogičnost v mentalitě rodičovského páru, kdy základní vzdělávání a střední vzdělávání je dílo ďáblovo, ale na vysokou se holt dítko přihlásit může, pokud na to má, a když hlavně pocítilo blahodárný vliv domácího vzdělávání. Ale logika nehraje příliš velikou roli v hlavě osob s poruchami osobnosti s narcistními, paranoidními, manipulativními a jinými patologickými rysy.

Obdivuji houževnatost autorky, její sílu a vytrvalost s níž vykročila po cestě, kterou v knize popisuje, po cestě, kdy se pomalu, ale jistě vzdaluje, především mentálně prostředí, v němž vyrostla. Zároveň mi byla sympatická kritická sebereflexe, s jakou autorka obracela svou optiku na sebe, na své špatné volby a omyly, jichž se dopustila a upřímnost, s níž líčila svá neurotická zhroucení a deprese.

Nejsmutnější na této knize, na tom všem, co autorka prožila, je, jak jsou schopni rodiče svému dítěti ublížit, nepodpořit jej v důležitých rozhodnutích, nechránit jej, když je to třeba, naopak vystavovat dítě či mladého člověka naprosto šíleným situacím, autonehodám, zraněním bez jakéhokoli lékařského ošetření, nehodám na vrakovišti či šrotovišti. V případě autorky to ještě bylo mlácení ze strany staršího bratra. Autorka nakonec pomoc našla spíše u cizích lidí než u vlastních rodičů, kteří se sice čas od času zmohli na jakousi proklamaci náklonnosti, ale naprosto nebyli schopni ji dokázat, naopak oni požadovali důkazy, hlavně o tom, že jejich pokroucené vidění reality znamená jedinou pravdu, jinou verzi skutečnosti nebyli ochotni připustit, racionálně o ní diskutovat, natož ji přijmout a (sebe)kriticky se s ní vyrovnat.

K osobě matky Tary bych dodala, že to skutečně není žádná uťápnutá chudinka, ale sama je rovněž obratná manipulátorka, což se odkrývá viditelně např. tehdy (v třetí části knihy), když volá Tařinýmu bratrovi Tylerovi (jedná se o sourozence, který se taktéž trhl od ulítlé rodinky a získal univerzitní vzdělání), aby vyvrátila cosi, co mu Tara mohla sdělit, čímž se dokonale odhalí, protože Tyler vlastně nic neví, ale zato ví, co jsou rodiče zač, a v patologické rodinné konstelaci tato událost posune bratra spíše k podpoře Tary, než k akceptaci pokroucené verze reality rodičů.

Síla knihy spočívá podle mého názoru i v otázce, byť ne výslovně vyřčené, zda či za jakých podmínek je či by byl člověk ochoten po všem utrpení, kterým prošel, vyměnit své vnitřní přesvědčení, věrnost sám sobě/sama sobě za to, že přistoupí na verzi skutečnosti někoho jiného/druhého, nechá se jím/jimi podrobit a zradí sám sebe/sama sebe s vidinou např. uchování celistvosti rodiny apod., protože ten někdo jiný nebo druhý/druzí jsou rodiče nebo zkrátka někdo blízký. To je nosné téma hlavně třetí části knihy.

4 30.10.2024

Poselství knihy by se dalo smrsknout do jediné maximy, a to nepracujme tolik aneb čas nejsou jen peníze. Ke šťastně prožitému životu patří i přiměřená míra zahálky, nicnedělání, pozorování, případně kreativity. Co se týče materiální střídmosti a potírání nerovnosti, v tom se dle autora můžeme učit od prapředků lovců, resp. z toho, co o jejich životním stylu víme z antropologie, archeologie apod.; autor zde často odkazuje na zvyky afrických Ju/´hoasiů, kteří se svým zvykům těmto lovcům blíží. Vztah mezi vztah mezi energií, životem a prací je společným rysem, který sdílíme i s jinými živými organismy.

V této knize není dle mého názoru sdělováno čtenářům nic převratně nového a není to ani o tom, že bychom se měli vrátit k životnímu stylu lovců – sběračů, neboť s rozlezlostí a početností lidské populace, o což se úspěšně postarali naši zemědělští předkové a se současným rozvojem a koncentrací obyvatel do měst, to ani nejde. Autor se dotýká všemožných témat souvisejících s prací od evoluční biologie, archeologie, historie, antropologie; odkazuje na různé autory od Leviho-Strausse a jeho strukturalistické teorie kultury, Malthusse a jeho teorie o exponenciálním růstu populace vs aritmetickém růstu zemědělských výnosů, Meadowse a jeho Meze růstu atd.

Ano, jistě, někteří z nás vidí v honbě za kariérou a penězi vyšší smysl, nebo jsou zkrátka v tahu stávajících kulturních vzorců jako např Japonci, kteří jsou schopni upracovat se k smrti a nevzít si ani den volna je pro ně otázkou cti. Mně osobně prázdná hesla typu „když nemůžeš, tak přidej“ nechávají zcela chladnou a v ´pohádce´ o nekonečném hospodářském růstu nevidím žádný happy end (a ani tam není). Kdo se žene za falešným pozlátkem, bude se za ním hnát dále. Kniha nekniha.

4 10.08.2024

Po knize jsem sáhla, protože jsem chtěla něco lehčího na čtení, ale můj šálek kávy to není. Kniha, která se koncentruje kolem popisu vztahů odosobněným, strohým, nemastným a neslaným stylem (asi jako když vysvětlujete nedomorodci, jak se dostat na vlakové nádraží), mě postupně čím dál tím více nudila a do četby jsem se spíš nutila. Beru to tak, že tento styl psaní měl asi o to více zdůraznit emoce či myšlenkové pochody postav, posílit autentičnost vypravovaného, ale celkově mě to spíše míjelo, i když vykreslení reálně uvěřitelných vztahů tomuto dílku upřít rozhodně nelze. Dojem mi pokazil závěr kapitola zbytky životů, to mi přijde jako naprosto zbytečný a podbízivý krok ze strany autorky převážně ženskému, šťouravou zvědavostí postiženému publiku. U tohoto typu knihy si říkám, že za měsíc ani nebudu vědět, o čem to celé bylo.

4 24.07.2023

Drsné, surové, geniální.

Skvělá předmluva autora.

"V určitém smyslu musí být spisovatel cizincem ve světě, o kterém píše. Jen v takovém případě může materiál kriticky posoudit a zůstane ve svých soudech svobodný.

Všechno, co je na papíře, je do určité míry smyšlené.

Zachovat drobky upřímnosti, aťsi jsou jakkoliv nevzhledné. Bojovat s pravdou umění ve jménu pravdy životní to ještě není tak těžký úkol. Problém spočívá v něčem jiném, v tom, že samotná životní pravda je nestálá a proměnlivá. Má jepičí život, už to není ta, co tu byla včera, ani ta, co tu bude zítra. Emoce jsou to jediné, v čem umělec nelže.

Mnohokrát mě se vší přesvědčivostí napadalo, že intelektuální vzdálenost mezi takzvaným obyčejným člověkem a řekněme Kantem je mnohonásobně větší než mezi obyčejným člověkem a jeho valachem.

V člověku je daleko více zvířecího, než si dokážeme představit. Je daleko primitivnější, než se nám zdá. Dokonce i tehdy, když je vzdělaný, používá této zbraně k obraně svých primitivních pudů. V situaci, kdy se tisíciletá civilizace hroutí jako domeček z karet a zvířecí, biologická stránka se vyjevuje ve vší nahotě, se zbytky kulturnosti využívají v reálném a hrubém boji o život a v jeho bezprostřední a primitivní podobě.

Jsem nucen psát jazykem, kterým píši nyní, a ten má přirozeně jen málo společného s jazykem, který stačil k vyjádření primitivních pocitů a myšlenek, jimiž jsem v těch letech žil. Budu se snažit předat autentičnost svých dojmů jenom v tom spatřuji možnost, jak zachovat pravdivost líčení. Všechno ostatní myšlenky, slova, popisy krajiny, výpisky z knih, úvahy, obrázky z běžného života pak nebude v dostatečné míře pravdivé. A já bych přece jenom chtěl, aby ta pravda byla pravdou právě toho dne, pravdou starou dvacet let, a ne pravdou mých dnešních životních pocitů."

4 24.07.2023

Velmi zajímavá kniha o zkušenostech českého vyšetřovatele prokuratury Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu. Pro hlubší pochopení fungování samotného tribunálu a výsledků jeho činnosti by ale bylo třeba ponořit se do jednotlivých obžalob a rozsudků dostupných na https//www.icty.org.

Je mi líto obyčejných lidí, které tato válka semlela, byť se možná na první pohled zdá, že jí unikli (viz např. příběh Dragana Samardžice v knize na str. 154 157); a ještě smutnější je, že historie se stále dokola opakuje v různých obměnách, byť geograficky jinde.

Oceňuji i autorem uvedený výběr literatury v knize na str. 234 - 235.

Z úplně jiného soudku bych např. doporučila knihu Moje Jugoslávie od Gorana Vojnovice a koneckonců i Totál Balkán od Blanky Čechové, neboť ne vždy je práce pro mezinárodní organizaci smysluplná jako v tomto případě; obě mnou zmiňované knihy jsou z žánru beletrie.

4 15.05.2023

Autor si vybral velmi silné téma, které je zajímavé i pro mnohé, kteří byli svědky, byť i vzdáleně a okrajově, rozpadu mnohonárodnostní Jugoslávie, ale nejen pro ně, protože se zde přinejmenším otevírá otázka sebe/reflexe toho, co se v devadesátých letech minulého století v bývalé Jugoslávii skutečně dělo.

Příběh je nadto veskrze univerzální, protože paměť je nejen lidským prokletím, ale i darem, který není radno zahazovat, neboť zamlčováním určitých událostí, vlastní historie, svou historii stejně nevymažeme, naopak, čím hlouběji ji pohřbíme, tím neočekávaněji a nemileji nás může překvapit.

V románu je pozadí rozpadu bývalé Jugoslávie vykresleno na rozpadu jedné docela obyčejné rodiny, a to z perspektivy dospívajícího chlapce. Zaujala mě do značné míry postava matky Vladana Duša, jejíž příběh je sice do značné míry zkreslen perspektivou Vladana, ale přesto dává tušit psychologickou komplikovanost jejího prožívání událostí, jimž je obdobně jako její syn nemilosrdně vystavena.

Nemám, co bych vytkla, kniha je výborně napsaná (jsou zde sice určité nepřeložené nadávky, které jsou asi nepřeložitelné a jejich barvitost zřejmě lépe vyniká v původním jazyce), postihuje mentalitu lidí a snad odvážím se říct i skutečnou psychologii zla a jeho na první pohled nevinné projevy, stále přetrvávající národnostní bariéry a utužované ´předsudky´ (byť někdy i úsměvné, kdyby si člověk stále neuvědomoval tu nedávnou historii); postřehy, vnitřní konflikty a touhy hlavního hrdiny jsou drásavé, hluboké a nebanální, téma je vysoce společensky aktuální.

Ceny autor za tuto knihu obdržel zaslouženě. Tuším, že překladatel to také neměl lehké a odvedl skvělou práci, ač tak soudím pouze intuitivně. Líbila se mi i grafická úprava knihy, kdy je na přední i zadní předsádce vyobrazena celá mapa bývalé Jugoslávie (nejen pro neznalé) včetně současných národních států.

Nakonec si neodpustím poznámku, že přiznáním viny a jakousi očistou by si v případě nedávné občanské války, což je naprosto jasně právě případ bývalé Jugoslávie, měla projít konkrétní dotčená společnost a její obyvatelé jako celek. Nepromlčitelnost válečných zločinů v trestních řádech civilizovaných zemí má opravdu velmi dobrý důvod; nejde čistě jen o legislativní libovůli. V čem začal svou práci Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, který svou činnost ukončil teprve nedávno (v roce 2017), v tom by ve svém vlastním zájmu, v zájmu svých obyvatel měly pokračovat nástupnické národní státy bývalé Jugoslávie, resp. jejich justice. Neméně důležitý je hlas novinářů/novinářek, spisovatelů/spisovatelek či vůbec tlak veřejnosti na to, aby zločiny, které se staly nebyly zamlčovány, protože za minulostí se jen tak lehce tlustá čára udělat prostě nedá; v případě zamlčování se z minulosti stává začarovaný kruh (viz str. 233 v knize) a mnohdy i past pro budoucí generace.

4 12.05.2023

Jsem ráda, že mám tuto monografii, které je letos už dvacet let ve své knihovně. Díky obdivuhodné odborné erudici autora, který působil mnoho let (léta 1996 až 2009) jako knihovník a archivář kláštera mužského řádu premonstrátů v Teplé, jde o opravdu kvalitní publikaci (tak soudím jako laik v oboru historie) vybavenou rozsáhlým poznámkovým aparátem, která čtenáře/čtenářky seznámí jednak s osobností zakladatele kláštera českým dvořanem blahoslaveným Hroznatou, který je mimo jiné i patronem politických vězňů a plzeňské diecéze (Kapitola I.), více než osmisetletou historií kláštera (Kapitola II.), jeho vzdálenou i nedávnou ekonomickou/hospodářskou historií (Kapitola III.), premonstrátskou spiritualitou a duchovní správou (Kapitola IV) po kulturní a vědecký význam spjatý s klášterní komunitou (Kapitola V), krátce i s ženským protějškem tepelského kláštera v Chotěšově (Kapitola VI). V příloze nalezneme mimo jiné Český překlad Hroznatovy závěti aj. Knihu lze doporučit každému, kdo se zajímá o kulturní geografii, místopis a/či historii západočeského regionu, v němž má klášter Teplá své významné postavení.

4 05.02.2023

(SPOILER) Jde o román, který se soustředí především na život a osud cirkusového umělce Václava Karase, který svůj život zasvětil cirkusu Humberto, byť souhrou osudu většinu svého profesního života nakonec strávil jako umělecký ředitel pražského varieté Humberto. Je zde popisován příběh několika generací spjatých profesně s cirkusem Humberto a předestřeno mezinárodní prostředí cirkusu jakožto svého druhu jedinečného uměleckého podniku. V románu je ale přítomno i mnoho nadčasových témat – např. těžkopádnost podniku, který se z důvodu stárnutí souboru i managementu příliš nikam neposouvá, protože zde chybí dravá energie mládí, neochota stáří předat včas žezlo mladé generaci; zde by se slušelo poznamenat, že současná doba s kultem mládí také není úplně nejlepším příkladem, ale téma touhy mladých po sebeprosazení a touha starých či starších po udržení moci či vlivu, je zkrátka věčné. Dalším tématem je předávání životních zkušeností nové generaci, formování mladých duší. Tak jako si Petr Berwitz vychovává Vaška Karase jako možného nástupce, vykřeše v něm jiskérku cirkusáka, která je ve Vaškovi možná již od počátku, tak o pár desetiletí později Vašek vychovává svou vnučku Lidušku pro uměleckou dráhu. Jde tedy o téma předávání odkazu, zkušenosti, formujícím vlivu starších na mladou generaci, i když postava Vaška či Lidušky, jsou zde vylíčeny v ideálních podobách tvárného mládí.

Osobně miluju cirkus a cirkusové umění. Nedokážu si představit cirkus bez drezury koní a vůbec zvířat, akrobatických kousků a klauna. Listopad je pro mě měsíc cirkusu, osvěžujícím závanem pro mě tak jiného světa. Knihu Eduarda Basse jsem sehnala v antikvatriátu s jedinečnými ilustracemi od Františka Tichého s rokem vydání 1942; snad jsem jej četla jako první, protože jsem musela prořezávat stránky. Ano, cirkus má mnoho nepřátel, i má bývalá kolegyně s nevolí hleděla na antikvariátní kousek této knihy od Eduarda Basse; podezřívám ji, že by ji jako zarytá a nadmíru citlivá veganka nejraději viděla na hořící hranici spolu s cirkusem a jeho drezurou zvířat. No, já naopak doufám, že cirkus přežije i v budoucnu. Knihu doporučuji, stejně jako seriál Cirkus Humberto, obojí je moje srdeční záležitost.

3 04.12.2024

(SPOILER) Začnu pozitivně. Autorka umí psát. To je fajn. Nicméně já v tom jako v celku vidím kýč stvořený ve jménu jakési politické propagandy zafinancovaný možná nějakou institucí či neziskovkou typu „Evropský fond budoucnosti“ nebo „Německý fond přítomnosti“. Využívá to klasický formát, žijeme v rodině spíše vedle sebe než spolu. Následuje SPOILER. V příběhu figuruje otec rodiny, kterého v devětapadesáti skolí srdeční příhoda, a to těsně před tím, než se po celoživotní dřině v německých fabrikách rozhodl odejít do předčasného důchodu a koupit byt v Istanbulu, který nikdo kromě něj vlastně nechtěl. Za mě nejsympatičtější postava, pracoval a obětoval se pro děti a manželku, leccos mu možná uniklo, ale byl konzervativní, a to se moc v určitých progresivních kruzích. nenosí. Dále v příběhu figuruje jeho manželka, která s manželem sdílí jeho život v Německu, má asi deprese, spíše poslouchá manžela, drží se doma a ke konci ji schvátí nějaké zemětřesení, peklo nebo nepochopila jsem co, asi za trest, že nerozuměla osobnosti svých dětí a nehájila jejich jinakost či co. První dítě, dcera, kterou oba výše zmínění odevzdali v roběcím věku do rukou svých příbuzných v Rakousku, která nemohla mít děti, a to na nátlak ze strany rodičů, vlastně v dospělosti zjistí, že je muž. "Naštěstí" než stačíme zjistit podrobnosti, dostaneme info, že zemřela při autonehodě v Berlíně. Může za to její vlastní matka, protože by jí stejně nerozuměla a vyhnala by jí/ho z domova stejně jako ta adoptivní matka. Druhá dcerunka, kterou si již mohli praví rodičové ponechat, je analfabetka a podnikatelka, není jasné, jak se jí to stalo, když chodila na několikaměsíční kurz němčiny v Německu, umí počítat z hlavy a je tak cílevědomá. Každopádně za to mohou zlí rodičové, protože jí neposlali do školy, i když ani jeden z rodičů analfabet není. Dcerka má energii dotáhnout to na majitelku pizzerie, ale naučit se psát, to ne. Třetí dítko, synek, je flákač. Nedokončil učební obor, má sem tam problémy s "cajtama" a kšeftuje s auťákama, ale mohl být kdysi tanečník hip hop. Kdo za to může, že není? Rodiče, který mu po průseru s policií v pubertě zatrhli konkurz na tanečníka. Čtvrté dítko, další dcera, na rozdíl od sourozenkyně analfabetky vystuduje gymnázium, studuje germatistiku, moc jí to ale nebere, i když píše diplomku o Nietzschovi
(ten jí taky nebere), občas brala či bere drogy a spí se všemi, kdo se naskytne, s muži i ženami. Kdo za to může? Rodiče. Možná to s ní prostě vzdali nebo co. Poslední dítko, syn, toho času středoškolák, je homosexuál, z čehož se ho snaží vykurýrovat nesympatický německý psychiatr, který mu podsouvá tezi, že se příliš snaží vyhovět zhoubné představě svého otce o maskulinitě. Někdo to možná bude vnímat či vnímá jako supersad story a bude to vidět tak, že mu/já autorka dala, co chtěl/a (a setře přitom nejednu slzičku), ale já v tom vidím kýčovitou sentimentální splácaninu, která se ještě navíc tváří jako vysoká literatura. Za mě zatím nejlépe sepsaný příběh, byť se jedná o reportáž, o imigraci muslimů do Evropy a různých problémech s ní spjatých včetně dilemat a tápání potomků imigrantů jsou Dvě sestry od Äsne Seierstad.

3 13.08.2024

Tuto knihu jednoznačně doporučuji. Je skvěle napsaná. Nejedná se jen o jednu z mnoha zkušeností muslimek, které nalezly svůj azyl v Evropě, ale autorka, která po získání azylu v Holandsku, vystudovala politologii na Leidenské univerzitě a dostala se i do holandského parlamentu, a stala se veřejně známou osobností, má skutečně, co říci a to co říká je důležité.

Autorka prožila dětství a mládí v Somálsku, Saudské Arábii a Keni, prošla různými ideovými zvraty a vývojem náboženského přesvědčení od víry vlažnější až fundamentálně bigotní (zejména v období mladického sebe/hledání) a až k odmítání islámu. Autorka čtenářům/čtenářkám popisuje barvitým způsobem svůj život, od dětství až po získání azylu v Holandsku a vstup do holandské politiky, zprostředkovává tedy nejen svou znalost reality islámské, tedy zejména kmenově uspořádané společnosti, ale i pokrytectví morálního relativismu Západu a jeho model spíše nefunkčního multikulturalismu, pokud jde o muslimské imigranty.

Není divu, že islám, který je založen na absolutní podřízenosti, absenci dialogu a jeho fundamentem je idea nerovnosti, je v zásadě nekompatibilní s evropskou kulturou, jejímž základem je naopak dialog a idea rovnosti, ale bohužel zdá se i určitý nedostatek pudu sebezáchovy.

Osobně jsem kdysi zažila jedno setkání s českou fanatickou konvertitkou k islámu, jež se rozhodla studovat právo na jakési prý proslulé Káhirské univerzitě, samozřejmě její ženské odnože, protože právnická fakulta se dělila na dvě části podle pohlaví..., která velmi horoucně argumentovala, že na aktuální společenské problémy, které se odrážejí i v právu, je třeba hledat odpovědi ve starých svitcích starých 3000 let, kde je ukryta pravda a řešení aktuálního problému. Samozřejmě obhajovala i sekání rukou a kamenování žen a svou budoucnost už viděla v rodinně právním poradenství pro muslimy usazené v Evropě. Nemusím říkat, že mi z jejích slov vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Kde tato česká konvertitka skončila, to netuším, zda zalepila díru na evropském trhu právního poradenství, to netuším. Jen jsem si na ni při čtení Rebelky, tam, kde Ayaan Hirsi Ali popisuje snahu islámu zamrazit morálku či pravidla společnosti do myšlenkového nastavení "člověka z arabské pouště ze 7. století", vzpomněla.

3 30.07.2023

V této knize Ulč kultivovaným, barvitým jazykem líčí své kratičké zkušenosti s třídní aplikací práva, tj. své lavírování mezi socialistickými paragrafy a socrealitou vůbec, jak ji zažil jako soudce v padesátých letech na stříbrském soudu (mimochodem dnes ve Stříbře žádný okresní soud již není), než prchl za kopečky. Není divu, že tuto knihu doporučují někteří vyučující právních dějin na VŠ. Jednak je mnohem záživnější, než učebnice a pak není nad autorovu osobní a osobitě podanou prožitou zkušenost. Jak uvádí Ulč na straně 72, soudce nezastával ten nejzpolitizovanější úřad v zemi, protože např. novináři, důstojníci, učitelé atd. trpěli kariérami s třeba i vyšší zranitelností. Proto také "poznatky založené na zkušenosti z justice jsou aplikovatelné pro řadu jiných povolání a na totalitní život sám". Ačkoli to tedy není kniha, která by atraktivitou svého tématu lákala široké masy, doporučuji ji i čtenářům/čtenářkám z řad neprávníků.

Za povšimnutí stojí, že zde se značným zpožděním vyšel i překlad Ulčovy doktorské práce o komunistickém právu v Československu - Komunistická justice a třídní boj.

3 10.07.2023

V poslední době mi připadá, že téměř každá pitomost, kterou si někdo s posvěcením příslušného experta vymyslí, je v zásadě realizovatelná bez ohledu na to, ať se jí dostane nálepky dystopie či ne. Myslím, že u této knihy se ani tak nejedná o dystopii jako o svébytnou satiru soudobé společnosti.

3 14.05.2023

Kafkovu povídku Proměna jsem četla kdysi jako teenager, tehdy mě především pobavila. Stále si myslím, že je optimální pro vstup do Kafkova imaginárního světa. Jak jsem zaznamenala, někteří zde zaškobrtli u jediného fantazijního (i když se možná vůbec nejedná o prvek fantazijní), který tato povídka obsahuje a dál se žel neposunuli, někteří ani neuznali Proměnu za hodnu zařadit do maturitní četby.

V povídce, ač by se tak mohlo zdát, nejde jen o vnější Řehořovu proměnu, i členové Řehořovy rodiny procházejí proměnou, na rozdíl od Řehoře proměnou vnitřní, byť náznaky vnější proměny se najdou (např. nový otcův úřední stejnokroj). Proměna nemá jen ten svůj jediný ´fantasy´ prvek, je v ní více, interpretací může být tolik, je na každém čtenáři/čtenářce, jak ji vnitřně zpracuje.

Tak například: Kafka si rád pohrává s protiklady a perspektivou, ale nejen s nimi. Zde je tím protikladem Řehořova zvířecí podoba a lidské cítění. Řehoř (Gregor) Samsa se jednoho rána probudí jako obludný hmyz, tuto skutečnost zpočátku vytěsňuje, je především zneklidněn, že přijde pozdě do práce, mění se mu chutě (jako broukovi mu chutná něco diametrálně jiného, než co mu chutnalo, když byl člověk), zjistí, že leze rád na stěnách či na strop, nábytek mu překáží atd. Proměna mu vezme to nejlidštější z člověka - řeč; Řehoř je svou proměnou degradován; je ve své radikální jinakosti totálně nepochopen; jakoby nejhlubší utrpení bylo nesdělitelné. Co mu zůstává, je lidský cit, potřeba blízkosti. Pro rodinu se ale Řehoř svou proměnou stává čímsi odpudivým, stydí se za něj, ukrývají před okolím; sestra se jej štítí, matka při pohledu na něj omdlí, otec ho chce zabít. On s nimi ale celou tu dobu v duchu komunikuje, má je rád, chce se jim přiblížit. Jakýkoli pokus o přiblížení však ztroskotává. Sestra, kterou má opravdu rád, jej zrazuje; jako první vysloví, že je třeba se toho zbavit. Řehoř si čím dál tím více uvědomuje, čím se stal, že je na obtíž, přestává mu postupně chutnat, chřadne a nakonec umírá, jeho poslední myšlenka patří rodině, a není to nenávist, je to trpké pochopení, nevyřčený cit, který nikdo nepřijal/neviděl/nechtěl; uklízečka ho smete na lopatku (zatímco dříve se nevešel ani pod postel) a všem se uleví.

Ale dost ohledně Proměny. V souboru nalezneme i skvělou povídku Kárný tábor, Před Zákonem (součást románu Proces), Ortel či soubor povídek - Umělec hladoví aj.

3 30.04.2023

Jde o deset dialogů autorky s lidmi, jejichž životní cesta je spojena vírou v Boha a různými zkušenostmi s katolickou církví. Brala jsem to čistě sociologicky, protože katolická církev jako instituce mi není příliš blízká. Souhlasím ale s Petrou Dvořákovou v tom, že schopnost člověka věřit, a to v cokoli, nejen v Boha, je pro každého životně důležitá, že víra dokáže člověka vnitřně proměňovat a určovat životní cestu jednotlivce. Každý z dotazovaných na mě působil autenticky, ta niterní odžitost (poznání života) se všemi utrženými šrámy, cesta, kterou každý z nich urazil, a proto měli, co sdělit, byla hmatatelná. Nemyslím si, že by kniha byla vyloženě protikatolická nebo proticírkevní. Absence jakékoli kritiky či sebekritiky či otevřeného dialogu vzbouzí spíše podezření, minimálně proto, že svědčí o absenci jakéhokoli vývoje či schopnosti sebereflexe. Nelze si asi představit zkostnatělejší instituci, než je katolická církev, už tou historií, řadou dogmat atd. Trochu zdravé kritiky z vlastních řad řadových věřících ji asi těžko může skolit. Spíš si myslím, že tahle instituce jede jako buldozer a pro ochranu svých zájmů klidně obětuje jednotlivce a jeho/její osobní spokojenost. V tomto přesvědčení mě kniha spíše utvrdila. Petře Dvořákové patří dík, že pohledy neznámých věřících zprostředkovala i nám ostatním. Docela by mě zajímalo, jak by na svou situaci (život i poznání života) nahlíželi dotazovaní dnes.

3 19.03.2023

Jde o mou první knihu od autora a nejsem zklamaná. Zamlouval se mi koncept knihy. Jde o komplexnější exkurzi ženskou věznicí; začíná se a končí (úvodní a závěrečná kapitola) u ředitelky věznice. Kapitoly věnované jednotlivým odsouzeným se střídají s kapitolami, které představují jednotlivé zaměstnance věznice, tj. od vychovatelek až po vedoucí oddělení prevence a stížností, duchovního, pedagoga volného času, psycholožky atd. U kapitol věnovaných jednotlivým odsouzeným oceňuji, že do úvodní části autor přetiskl úvodní části odsuzujícího rozsudku, skutkovou větu i právní kvalifikaci (ani by nevadilo, kdyby těch pár výňatků z odůvodnění i vynechal) a poté dal prostor k vyjádření samotné odsouzené (líbil se mi autorův nápad vyfotit oči zpovídaných odsouzených v úvodu každého jejího vyjádření), které mluví o všeličems, od vlastního dětství, vyrůstání, rodinných vztahů, jaká byla vlastně jejich situace, která je zavedla na cestu, která je do věznice zavedla, jak snášejí (či nesnášejí) pobyt ve věznici, jak jim pobyt zde pomohl či naopak, zda pracují i zde, jak si představují svůj život, až vyjdou ven. Autor projev odsouzených příliš neupravoval, což je dobře, protože si člověk udělá o jednotlivých ženách obrázek, který je pak ve spojení se střípky postřehů od zaměstnanců věznic o něco celistvější. Lze říci, že zaměstnanci věznice se opravdu snaží, vedení věznice spolupracuje s různými neziskovými organizacemi, snaží se, aby vězenkyně pracovaly či získaly pracovní návyky, doplnily si kvalifikaci atd. Na několika místech je řečeno, že chybí jakási postpéče pro lidi, co jsou dlouho ve výkonu trestu a vylezou ven (strana 200, 251) a nemají vlastně žádný záchytný body v podobě funkční rodiny, partnera apod. Z některých monologů uvězněných člověk nabude dojmu, že jsou poněkud jednodušší, jejich smysl pro realitu je trochu posunutý, sebereflexe povrchní či žádná, otázkou je, jak a zda mohou či budou fungovat na svobodě.

3 19.03.2023