Bonda komentáře u knih

Génius statečnosti. Anděl, který z těžko pochopitelných důvodů opovrhuje surrealismem.

Hezké ilustrace, ale na Daisy Mrázkovou zdaleka nemají ani invencí (originalitou, autenticitou) ani řemeslnou kvalitou. Barvy dohromady jsou příjemné na pohled, ale nezaujmou nastálo, nepřekvapí, neohromí, nezobrazí nečekaně svět ani pocit. Podobně text. Je naučný víc než hravý a naučení přitom nejde do velké hloubky.

Autorky kolem respektující výchovy prošly bohužel dost z dálky. Tresty, odměny, moralizování, rozhodování za dítě, pseudodomluvy ("nevztekej se, můžeme se domluvit takto..."). Jinde maminka rozhodne o trestu a námitku prostě odpálkuje rodičovským "už jsem řekla". A když tatáž maminka pak v důsledku sklidí agresivitu synka, pláče tátovi na rameni. Srdce syna pak roztaje a mamce se omluví... no, nerovně rozdané karty. Aneb jak všelijak udržovat své dítě v podrobení.

3 12.06.2021

Obě s dcerou jsme nadšené. Hudba, která není banální! Vtip! A zajímavé detaily z hmyzího světa. Milostný příběh v pozadí je možná skrytě zrádný (nic moc stereotypy ohledně mužského a ženského světa), ale v popředí je toho tolik zajímavého, že se zápletka do měkkého dětského nevědomí zapisuje nepozorovaně a věřím, že znatelnou škodu tam nenadělá.

Pro poselství a zapálenost jsem všema deseti, ale nelíbí se mi přeslazenost a hlavně manipulace. Chybí mi přítomnost pohledu z druhé strany, prvek dialogu. To dělá knihu nevěrohodnou i v očích dítěte, kterému toužíte ideu veganství předat. I třileťačku napadne, že když přestanou lidí ubližovat zvířatům, pořád si zvířata budou ubližovat navzájem, takže zmíněný ráj nepřijde. Stejně jako ji napadne, že mrkev by ráda volně rostla a proč ji tedy její zahradní víla neochraňuje před lidmi stejně usilovně jako chrání ovečku. A máte veganství v háji. Kniha je přesto moc dobrá jako střípek ve skladbě výchovy, cením si opravdový cit v ní ukrytý, jen bych ho předala s větším respektem k dítěti (nedělat z něj hlupáka).

Autor hvězdný, verše bohužel průměrné.

Že zrovna v polské třídě panuje bordel, chaos a anarchie, to bych nečekala. Dobrý!

Tohle dětské štěstí má být výsledek dětského úsilí, práce, úspěchu, sebeovládání, dobrých vztahů a kapky psychohygieny. Štěstí budovatelské a tzv. zasloužené. Od knihy mě odradily ilustrace a ze začátku se mi zdálo, že obsah bude nesnesitelně prvoplánový, naivní a výchovný. Ale ne, kniha má celkem lehkost a výběr sedmi ctností působí i mírně neotřele. Až na použití slova vina proti obsahu nic zásadního nemám. A rodič vždycky při čtení může trochu ozdravně relativizovat, ať se vyhne černobílému obrazu světa. Obrazu, v němž štěstí budovatelů je to jediné možné... Třeba po kapitole o vzorné školní svědomitosti zařadit četbu té části Pipi Dlouhé Punčochy, v níž se Pipi chytře vysmívá všem školám světa, všem přičinlivým a poslušným žáčkům.

Tabook i Baobab jsou skvělé, tak jsem myslela, že jdu na jistotu. Moc jsem se na knížku těšila, ale bylo to zklamání. Kapři v kádi. Sladkosti. Televize. Chtěla bych, aby měla dcera s Vánocemi spojené jiné věci, tohle je jí cizí, zatím to ani nezná. Jinak ale ilustrace krásné.

Čteme na žádost dcery (2 a čtvrt) stále dokola. A i mě to stále dokola baví a dojímá. Flandil (i druhý díl. tj. Flandil u doktora) je jako Babička: obraz idyly. Tentokrát idyly ohledně toho, jaký respekt mají od dospělých dostávat děti. Reálná komunikace je často bolestně jiná (ach, lékaři, ach sestry). Ale ve Flandilech jsou dialogy diamantově vybroušené tak, že fungují jako dokonalý návod, jak ano. Návod cenný, krásný, hodný klidně milionu opakování. Ten milion opakování mě ostatně nejspíš čeká. Snad se nám tím respekt večte pod kůži!

4 28.01.2020

Bylo osvěžující číst o někom, pro koho spořádanost nic neznamená, zatímco charakter a obětavost ano. Žádná kariéra, žádné plánování, ale vnímavost k lidem se drží v kondici.

Díky téhle knize jsem byla schopná domluvit se s dcerou, když ještě říkala jen máma a táta, nebo ani to ne. Opravdu to funguje a je krásné nakouknout malinkému dítěti do hlavy, když ještě neumí artikulovat slova.

Skvělá první kapitola, která zachycuje, jak může lhostejnost a ne-láska otce vážně poznamenat matku a hlavně dospívající dcery. Zajímavá postava Sabiny, drsné hráčky, která v důležitých okamžicích jedná v duchu přísloví o lepším vrabci, ale štěstí jí to nepřinese. Trochu melodramatičtější a méně vykreslená postava Běly, asi trpnějšího a idealističtějšího založení. Schematičnost její postavy se rozbije v samotném závěru knihy, kterou pokládám za zdaleka nejlepší: výborně napsaném deníku z léčebny. Autentický dojem z ní mě fascinoval. Tahle část knihy nabízí psychologickou drobnokresbu, kterou jsem v předchozím zdlouhavém rozplétání osudových náhod a záměn neviděla. Ukázky z knihy: „Měla v sobě dvě piva, což by kdekomu rozhodilo dráhu, ale ona dobře věděla, že člověk v sobě může mít mnohem, mnohem víc. Tohle víc pro jeho nenasytnou všechtivost nenáviděla s urputnou bojovností – s takovou, která vznikne jen z velké lásky, obsedantní, závislé. Naštěstí to dokázala vytlouct sportem, ten to taky umí, tu zamotanou kebuli a pocit, že po střechách doskáčete na druhej konec světa. Jenom se u toho člověk zapotí jak hovado.“ – „Pořád mi to připadá nereálný, neumim žít bez hera, neumim žít bez drog, ta představa je pro mě asi taková, jako pro čistýho drogy – zní o děsivě a cize, nepochopitelně.“ – „Mně se zase eklujete vy. Vy úžasní fotrové! Já ti to nezávidím, že jsi ženatej a máš děcko, přeju ti to, ale víš co? Já ti to nevěřím! Proč to děláš? Ty přece Sabinu nemiluješ! Nikdy jsi ji nemiloval! Tak vo čem to je, todle všechno? Všichni se nakonec narvete do chomoutu jako ovce, protože proč? Protože se to tak prostě dělá a protože nechcete mít problémy. A pak vymetáte kalby, jako byla ta dnešní, a bavíte se jak malí haranti, abyste aspoň na chvilku utekli z toho domácího pekla. To je podle tebe fér? To je nějak čestnější?“

Otevírá skvělá témata, o kterým by se s dětmi mělo mluvit. Osobně bych preferovala formu otázek. Předkládání velkých pravd, byť v dobré víře, mi přijde vůči dětem vlastně manipulativní. Trochu víc otevřenosti pro dialog. Jinak krásné a útěšné čtení.

Zajímavé pro lehce načrtnuté, nepříliš souvislé úvahy, rozházené v textu. Jsou často vtipné a inteligentní, ale do hloubky nejdou. Hodily by se do zábavného časopisu. Nejvíc mě zaujala tahle: „Kaspar byl jeden z těch rebelů, kteří osahávají hranice povoleného a zkoušejí, jak daleko za ně mohou vykročit. Je to přirozená mužská vlastnost, kterou známe z klasických uměleckých děl, ale v běžném životě se už moc nevyskytuje. Za zkušenosti znám spíš muže typu Ivana Mrázka, Patrika Sváčka a Aleše Drlíka, kteří se pohybují ve vymezených mantinelech a hledají v nich pro sebe co největší prospěch. A pak je tu můj otec, který to s výjimkou vztahů vydržel celý život, až mu z toho ruply nervy, a můj bratr, který si z hranic naopak nedělá vůbec nic. U něj se nejedná o nějaké promyšlené překračování limitů, on si prostě limity vůbec nepřipouští. No a ještě je tu Robert, který pravidla porušoval s úmyslem poškodit druhé. Zákony mezilidského soužití sepsali v průběhu dějiny muži. Schválili si je, aby se navzájem nepovraždili. Ze složení osazenstva nápravných zařízení je ale zjevné, že ty jejich zákony nakonec dodržují hlavně ženy. Jenže právě porušováním statu quo, nikoliv jeho dodržováním, se svět posouvá dopředu. Kam jsme to dopracovaly my, vzorné holčičky, chválené učitelkami za docházku, vypracované úkoly a dobré chování? Můžeme leda tak smutně vzhlížet k rebelům a stěžovat si na dvoutřetinové platy. Svět je podivný.“

Nadchlo mě téma, ale přišlo zklamání z toho, že se ho autor důsledně nedržel. Kdyby sbírka obsahovala jen vyslechnuté „životní pravdy“, přišla by mi sevřenější a zajímavější. Nejvíc se mi líbily ukázky z románu Portrét z paměti. To dílo by mohl někdo přeložit do češtiny. „Mluvil jsem, abych nic neřekl, psal jsem, abych nic nenapsal.“ – „Musím pracovat pro vítězství světa nade mnou.“ – „Teprve, když jsem sám, napřímím se v celé délce.“

Díky téhle knížce dcera (rok a půl) vyžaduje mytí rukou. Přitom hlásí, že na nich má bacily. Dokonce si někdy nechá vyčistit zuby a prožívá se zaujetím, jak se bacily z použitého kartáčku spláchnou do výlevky.

7 05.03.2019

Autor má velkou zásluhu, že dal knihu dohromady a pomohl tak mimo jiné i pozitivnímu záměru Olgy Hepnarové: dát vědět světu o utrpení otloukánků a o tom, že když se ze zoufalství rozhodnou pro pomstu, nejsou bezmocní. V pohledu na Hepnarovou jsem se nejvíc ztotožnila s postojem jejího jediného přítele. Zejména s tím, že příliš trpěla.

Nechtěně tragikomické mi přijdou popsané případy lidí pracujících v humanitárních organizacích (jak je naznačeno), kteří po absolvování RUŠ terapie radostně prohlásí, že utrpení lidí je jim už srdečně jedno. Úspěšná terapie… Jinak popsaná metoda opravdu působí nevěrohodně, ovšem tomu odporují mnohá kladná svědectví od lidí, kteří tím prošli. Snad dobře funguje efekt vědomého vystavení se skutečnostem, které si nechceme připustit, jejich promyšlení a "zvyknutí si na ně", přijetí. Věřím, že do nějaké míry to může fungovat. Nakolik jde o potlačení, neumím posoudit.

Perfektní nápady. Jen jejich realizace vyžaduje značnou finanční investici, jakkoli si autorka pochvaluje, že přináší tipy pro méně movité rodiče. Jinak pro mě kniha nemá chybu.

2 28.01.2019