Bonda komentáře u knih

Doporučuju všem, kdo věří ve svůj talent, ale váhají, zda se umění naplno věnovat. Patti a jejího milého nezastavil ani hlad, bezdomovectví, samota, vážné nemoci. Je pravda, že v sobě našli hned na začátku života skoro zázračnou náhodou spřízněné duše a vzájemně se podporovali; byli si ochraniteli, pečovateli, múzami, inspirací, duševními sourozenci. I bohémská společnost je brzy přijala. Ale první riskantní krok ze zajištěných existencí do izolace a chudoby udělal každý sám. A zdá se, že je k tomu nevedlo nic jiného než potřeba žít svůj život prostřednictvím umění, bez ohledu na slávu a uznání.

„Nikdo si nedokáže představit vzájemné štěstí, které jsme pociťovali, když jsme spolu seděli a kreslili. Byli jsme celé hodiny jako ztracení. Nakazila jsem se jeho schopností soustředit se na dlouhou dobu, podle jeho příkladu jsem se naučila pracovat bok po boku.“

„Robert zabíral prostory temné lidské vůle a dělal z nich umění. Pracoval bez omluv, obdařil homosexualitu vznešeností, mužností a záviděníhodnou ušlechtilostí. Bez přetvářky vytvářel postavu, která byl zcela mužská, aniž by obětoval ženskou krásu. Nechystal se k nějakému politickému prohlášení, ani nechtěl oznamovat svůj rozvíjejí se sexuální postoj. Představoval něco nového, něco nevídaného a neprozkoumaného tak, jak to viděl a prozkoumal jen on. Robert hledal způsob, jak povznést aspekty mužského zážitku, naplnit homosexualitu mystikou. Jak řekl Cocteau o Genetově básni – Jeho obscénnost není nikdy obscénní.“

Zajímavá autorka nobelistka (Nobelovu cenu získala v roce 1938, Hrdé srdce vydala ve stejném roce). Román je částečně jemnou psychologickou studií výjimečně nadaného a schopného člověka, který se v první půlce života nelehko smiřuje s tím, že jeho výjimečné schopnosti druhé lidi zraňují a působí na ně jako ohrožení, což poškozuje i nejláskyplnější vztahy. Kvůli své inteligenci, talentu, pracovitosti a přirozeně silné vůli se hlavní hrdinka cítí odlišná, odmítaná i provinilá. Zároveň jde neskrývaně o feministický román plný idealismu. Zuzana objevuje, že sochařská práce a z ní plynoucí finanční i citová nezávislost jí dává možnost nepřistoupit na nízkosti vztahů, uchovat si čistotu. Vnitřně se emancipuje a navzdory nelibosti ostatních získává více sebevědomí. Běžný rodinný model (pracující muž, lenošící žena, děti, služebná) odmítá jako nevýhodný pro obě strany – ženy z mužů sobecky vysávají energii a životní sílu, na druhou stranu ztrácejí hrdost a musí se ve všem podřídit.

„To nemyslíte vážně!“ Vyjelo ze Soni a oči se jí rozšířily.
„Ale ano,“ přitakal Blake, „myslí. To musím Zuzaně přiznat. Na lhaní je příliš prostoduchá. Nejsi ani trochu bystrá, víš, miláčku Zuzano?“
Už se nezlobil a ona byla ráda. Kromě toho chytrá skutečně nebyla. Její mozek nemyslel tak chytře, rychle a lehce jako Blakův nebo jeho přátel. Její myšlení vycházelo tajuplně z hloubi nitra, srdce a útrob. Cítila, že se jí myšlenky rodí v lůně bytosti. Teprve potom krev odnáší do mozku to, co už zná, a konečně, když je třeba, vyjádří ještě slovy, co už dříve vycítila.

„Mohla bych se zeptat Soni, ale nechci.“ Mluvila dál, aniž odtrhla oči od jeho tváře. „Musíš mi všechno říct sám.“
„Nemůžu ti říkat nic – nevím to.“
„Počkám,“ odpověděla.
„Jsi dětinská a hloupě žárlivá!“ mumlal. „Zuzano, jsi pro život příliš prostoduchá!“
„Ano, jsem prostoduchá,“ souhlasila. „Musím mít věci srozumitelné a jasné. Můj vlastní život mi musí být srozumitelný. Musím rozumět základním věcem, které se mě týkají. Vdala jsem se za tebe, což pro mě znamená, že tu pro nikoho jiného není místo. Musíš počítat s tím, že tak prostoduchá jsem.“
„Jsi žena,“ vskočil jí do řeči.
„Jsem víc než to. Jsem pracující žena.“
A jak mluvila, vyvstala jí před očima její práce, která znamená svobodu, bezpečí, útočiště i rozlet, a v tu chvíli se přestala bát.

Pak pochopila, že jí nikdy neodhalí své nitro. Tak dlouho se skrýval sám před sebou, tak dlouho se vyhýbal pravdě, že když se s ní ocitl tváří v tvář, nedovedl jí čelit. Ale Zuzana byla stvořena pro pravdu a nedovedla bez ní žít. Kdyby teď spolu žili dál, když se tělesná pouta zpřetrhala, nemohla by si pomoci a vyžadovala by na něm znovu a znovu konečné řešení, jemuž by se ona stále vyhýbal, až by ji začal nenávidět.

„Jistě už o tom nebudeš mluvit, má milá.“ Pravil starý pán Kinnaird věcně Blakově matce. A ona pokorně odvětila „Ovšem že ne, Arture, nezlob se.“ „Tak je to v pořádku,“ odpověděl. A po čase řekl svému synovi: „Byl jsem vždycky velmi šťastný s tvou matkou, synu.“

Rok 1937. Fašismus visí nad Evropou, Rusko-původně země zaslíbená ráji a snění, se proměnila v agresivní peklo. Uvolňovat imaginaci je pořád rozkošné, strana nařizuje distancovat se od snů i surrealismu, kamarádi chtějí straně vypovědět poslušnost a chudák Nezval se si to všechno uspořádává v hlavě…

„Neboť dovedl-li mně dáti surrealismus i při všech svých omylech… tu prudkou závrať, to dlouhé okouzlení, ten úsvit, pro který se rád budím z nočních svých snů k denním, jež si dělají naději na ještě větší zářivost, nechci se pokládat, nesmím býti pokládán za jednoho z jeho odpadlíků, jenž rozlukou se skupinou surrealismu vystřízlivěl. Naopak, má láska k těm objevům surrealismu, které zapadly tak jímavě do mého vlastního snění, které mu tolik odpovídají, mě přiměla, abych napsal tyto své řádky. Vzbudil nejsvětelnější, nejšťastnější uchvácenost.“

„A pak náhle naše zoufalá hlava, zasypaná až po krk, křičí, křičí a odlétá kamsi, kde už neplatí zákony gravitace. To světélko, které jsme přinášeli a které námi smýklo pojednou kamsi, kde se již nevyznáme, řekne naší hlavě, plující podél jakéhosi okna odnikud, své jméno. Toto jméno je naším zvláštním dvojníkem, kterému chybí schopnost cítiti bolest, toto jméno zní Lucifer.“

Stylem dívčí román, ale obě postavy se postupně ukážou složitější a vrstevnatější, než v schematických dívčích románech bývá.

Úryvky:

Letošní poslední duben... nejhezčí den, který kdy zažila. Ty minuty u studny stranou od hořící hranice. Jeho postava v černém, která se náhle objevila ve tmě. Jen tenkrát, jen jednou byl celý v černém. A tak se jí zachoval v nejsilnější vzpomínce. Foukal vítr a vzduch voněl hlínou. Je to opravdu primitivní, myslet si, že to byl nejlepší den života. Ale byl. Naivní, umíněná myšlenka, ale pravdivá... Pití vína na zahradě, sečení zahrady, obědy u dědy, legrační debata o filozofii, koupání u rybníka, kdy při pohledu na Alexovo tělo nebyla skoro schopná myslet a promluvit rozumné slovo. Alex sám, jeho přítomnost, úsměv a jiskry v očích, když se směje. Jaké má vlastně oči? Je zvláštní, že si toho nevšimla. Až přijde k dědovi napraví to.
Nejkrásnější myšlenky za celý její život. Spoustu věcí považovala za hluboké, také byly, ale nestačily na tenhle jednoduchý pocit. Filozofie, smysl života a spousta dalších věcí, o kterých často přemýšlela, se svou hloubkou šly teď do vedlejších kolejí. Tohle bylo štěstí, ani ne tak štěstí jako silná skrytá radost, oheň někde v člověku, a také hluboký nejasný smutek.

Jako by mě někdo v ten okamžik, kdy ho uvidím, hodil do ohně. Teď už se mi to stává, kdykoliv on něco řekne nebo se na něj podívám. První slovo, který řekne, když přijdu, zvuk jeho hlasu, je jako kus ohně.

Tyhle večery ji unavovaly a vysilovaly. Už nemohla další dny zažívat to, co bylo každý večer pravidlem. Bylo to vyčerpávající. Stále to samé... Alex, jeho tvář, jeho postava, pohled, oči, vlasy, ramena, letmé vzpomínky na to, co dělali, když byl u dědy... Nemohla myslet na nic jiného. Bylo to vysilující a jediná možnost, jak se všeho zbavit, bylo odjet pryč a přestat si o něm cokoliv myslet a dělat si jakékoliv naděje.

„Já nevím, proč to tak je. Já tomu nerozumím. Bože můj... ubohost, je to ubohost... já jsem... hnusná, černá... hnusná, ztracená, černá...“

„Když onen okamžik nastal, muž si uvědomuje, že se odchodem té ženy v jeho životě rozbilo něco podstatného, že jeho vztahy k lidem, ke světu, k sobě samému se tím navždy změnily. Když ho opouštěla, dospěla ta žena k rozhodnutí, jehož význam on, dejme tomu, zveličuje, neboť cítí, že ho to rozhodnutí tíží jako odsouzení. Ano, tak je to: svou roztržku, svůj neúspěch, si vykládá jako odsouzení. Byl odsouzen, se vším, co k tomu patří. Je to odsouzenec k životu, kterému nebude odpuštěno. Třese se pod dojmem rozsudku, jenž ho odtrhuje od světa, od něho samého: ztratil svou celistvost. Zdá se mu, že to odsouzení mu musí být vidět na obličeji, že je na světě něčím jako vyvrhelem… Chápete? Cítí, že vůbec nebude schopen žít, pokud setrvá v tomhle rozporu se sebou samým, se vším, co ho obklopuje, pokud nebude usmířen, chápete? Chtěl by v sobě zase najít onu schopnost přizpůsobit se životu, kterou člověku dává jen trocha štěstí; potřebuje to, aby uvěřil, že není úplně špatný, úplně ztracený.“
„Ach! počítá s tím, že najde někoho jiného, kdo by ho zachránil?“ řekla.
„Není to snad možné?“
„Ne,“ řekla velmi neutrálně, „vlastně nevím, proč by to nemělo být možné.“

Společnost má k tzv. duševní nemoci zvláštní vztah. Na jednu stranu se jí bojíme a odmítáme ji, na druhou stranu vznikají knihy jako Melancholie. Po jejím přečtení mám pocit, že kdokoliv z nás by se projevoval jako blázen, kdyby nekomunikoval nápodobou dřív slyšených promluv, ale namísto toho (a bez ohledu na společenské očekávání) měl odvahu v každou chvíli projevovat své skutečné emoce. Dokonce je to knížka tak přesvědčivá, že vás může na dobu čtení také „zbláznit“ – pocity, které jste si předtím neuvědomovali, se přihlásí o slovo. Probuďte v sobě svého blázna! Pravděpodobně budete mít možnost zažít stejné reakce okolí jako Lars. Nesouhlas, opovržení, odpor, odmítání. Ironické je, že většina lidí si přitom nejspíš dá pozor, aby svoje reakce neukázala. Nejčastěji nejspíš postřehnete rychle odvrácený zrak a vůbec odvrácenou pozornost. Hm, nejsme tedy nakonec všichni stejně nesvobodní?

2 07.02.2016

Dá se z toho trochu odvodit, co by nám asi říkala zvířata, kdyby se jako Nim naučila některému z našich jazyků. Pro mě je nejzvláštnější, kolik Nim prostřednictvím řeči projevuje citů, hlavně něžnosti a „kamarádství“ – družnosti, touhy po druhých a po dobrých vztazích s nimi. A není mu neznámý ani vzdor.

Rozhovory Nima s učitelkami

Při čtení knihy, Nim se nudí.

Nim: Kartáček tam, já kartáček.
Učitelka Mary: Později čistit zuby.
Nim: Spát – kartáček.
Mary: Později... teď sedět klidně.
Nim: Tam jíst. Červený já jíst. (Nim ukazuje v knize.)
Mary: Tam ještě jíst. Co tohle?
Nim: Jahoda, dát já, jíst jahoda.
Mary: Dobrý jídlo. Ty mít jahoda doma.
Nim: Pojď... tam. (Nim vede učitelku do kuchyně.)
Mary: Co tam?
Nim: Dát jíst tam, Mary, já jíst.
Mary: Co jíst?
Nim: Dát já jahoda.

Další úryvky:

Vidět déšť venku?
Bát. Přitulit.
Ty bát rámus?
Mary, bát. Přitulit.

Co teď myslet?
Hrát.
Co hrát?
Tahat, skákat.

Ty unavený teď?
Unavený. Spát, čistit zuby. Přitulit.

„Sen je často jediným věrohodným svědkem nitra našeho, neb když člověk bdí, sám mnohdy se brání pravdě.“ (Na rok 1916 je to docela pronikavá myšlení, zdá se mi.)

A delší ukázka z Miriam:

Prosím, podepři mne, sestřičko…
— Co se ti stalo, bratříčku?
Ráj jsem viděl, sestřičko!
— A jaké to tam jest?
Viděl jsem, jak jabloň vyšla z ruky Boží… slito květův — oh, více mne podepři, sestřičko, i ve vzpomínce omdlévám — slito květův: bělostných jak Tělo Páně — Maria Panna — ah, ah: prosím: více mne podepři, sestřičko…
— Ty pláčeš?!
Ježíši, Maria — svatá Alžběto — Bože! Ach, Bože můj! Bože můj! Bože můj!! —

Spousta osobních témat. Jen jedno z nich: vytrvalost lásky introvertního snílka ke snílkovi extrovertnímu. Neproduktivní a poněkud děsivá síla snu a idealismu v tomhle spojení. Peer Gynt: „Mé zločiny žaluj a vykřikuj!“ Stará Solvejg, která celý život čekala na jeho návrat: „Já neznám žádný. Byls, chlapče, můj a vrátil ses, jak jsi přislíbil. Tebou můj život písní jen byl.“

3 01.02.2016

Vypráví se, že Saint-Pol-Roux nedávno nechával na dveře svého camaretského sídla umístit každý den ve chvíli, kdy usínal, cedulku, na níž bylo možno číst: Básník pracuje.

Kdy se dočkáme spících logiků, spících filosofů? (…) Proč bych nečekal od pokynu snu víc, než očekávám od den za dnem vyššího stupně vědomí? Nemůže být i sen využit k řešení základních otázek života? Jsou tyto otázky v tom i onom případě stejné, a existují tyto otázky už ve snu?

Jednoho večera se ve mně před usnutím vynořila dost bizarní věta, zřetelně artikulovaná, takže bylo nemožno změnit v ní jediné slovo, ale odpoutaná nicméně od zvuku jakéhokoli hlasu – vynořila se, aniž v sobě chovala jakoukoli stopu událostí, na nichž jsem měl v té chvíli podle svědectví svého vědomí nějakou účast; věta, která mi připadala neodbytně naléhavá, věta, troufnu si říci, která tloukla na okno.

(1. manifest z roku 1924)

Když se někdo vyjadřuje, nemůže učinit nic lepšího než spokojit se s velmi nejasnou možností sladit to, co chce říct, s tím, co o téže věci říct nechce, a přece řekne. Ani velice rigorózní myšlení se neobejde bez pomoci, která je z hlediska rigoróznosti nežádoucí. Nepochybně je myšlenka ve větě, která ji vyslovuje, torpédována, i kdyby v této větě nebylo ani stopy po půvabně volném nakládání s jejím smyslem. Dadaismus chtěl obrátit pozornost především na ono torpédování. A je známo, že surrealismus se snažil pomocí automatismu každou stavbu před takovým torpédováním ochránit: něco jako bludný koráb (tento obraz, jakkoli otřelý, pokládám za dobrý, a proto ho přejímám).

(2. manifest z roku 1929)

V polosnách

To chvění v květinách, jež měsíc v sobě hostí
v trávě a na listí poprašek teskných snů
v tmách krve modrý zvon a něžnost za něžností

To něžné strnutí než do tmy poklesnu

Však pohled do okna jak do krajiny vodní
let malých červánků jak bříška zlatých ryb
všechno jak pod vodou a v modrém šeru pod ní

V jediném vanutí stesk výčitka a slib

Vítr jenž unáší trav semena a hlasy
a než se naděješ jen závrať zrcadla
jen větru vanutí jež složilo se v řasy

Tvá vypůjčená tvář se v tichu rozpadla

Smutek jejž nepoznals ostří slov na jazyku
čelem jde lehký sen tvůj život pozpátku
a všechno zaplaví zlatý déšť okamžiků

Všechno tak záhadné jak bylo zpočátku

A to není v téhle sbírce jediná báseň, která pátrá v měkkém prostoru vědomí rozšířeného opiátem usínání. Jinak Šalda o sbírce napsal, že v ní chce básník „osobní hoře transponovat v extázi – radost – ale tragickou radost“. Tomu by mohly odpovídat třeba tyto verše:

ne už bolest, ale opojení
které tančíc ve hvězdu se mění
budiž osten můj a křídlo mé

Mysl, která přišla o všechny poznatky a jistoty, tzv. vědomí a sebe-vědomí. Pozoruje samu sebe a svět (zrcadlení světa v sobě) a pokouší se něčeho zachytit.

Úryvek:

Než jsem ulehl, četl jsem si o životě Buddhy Gotamy, a v tisíci obměnách mi táhla myslí věta, začínající vždy znovu:
„Přiletěla vrána ke kameni, který vypadal jako kus tuku, a myslila si: Snad je tu něco dobrého k snědku. Protože tam však nic chutného nenašla, odletěla.
Jako vrána přiblíživší se ke kamenu, tak opouštíme my – my, hledači – asketu Gotamu, neboť jsme v něm ztratili zalíbení.“
A obraz kamene, který se podobal kousku tuku, se mi v mozku obludně rozrůstá:
Kráčím řečištěm a zdvíhám hladké oblázky.
Šedomodré s rozstříknutým třpytivým prachem, nad nimiž hloubám a hloubám, a přeci si s nimi nevím rady – pak černé se sírově žlutými skvrnami, jako by to byly zkamenělé pokusy dítěte vymodelovat neohrabané strakaté mloky.
A chci je odhodit daleko od sebe, ty oblázky, avšak vždycky mi vypadnou z ruky a nemohu je zapudit z dosahu svých očí.
Všechny kameny, které kdy hrály v mém životě nějakou roli, se vynořují kolem mne.
Mnohé se těžkopádně namáhají vyprostit se z písku na světlo – podobny velkým, břidlicově zbarveným krabům za vracejícího se přílivu, jako by chtěly za každou cenu upoutat mou pozornost, aby mi sdělily nesmírně závažné věci.
Jiné – vyčerpány – padají bezmocně nazpět do svých děr a vzdávají se naděje dostat se kdy ke slovu.
Občas se proberu z šera těchto polosnů a na chvíli opět vidím ležet měsíční světlo na vzdutém záhybu své přikrývky jako velký, světlý, plochý kámen, abych zase znovu začal slepě tápat za svým mizejícím vědomím, hledaje neklidně onen kámen, který mě trápí – který musí být někde zastrčen v suti mých vzpomínek a vypadá jako kousek tuku.
Kdysi vedle něho končila při zemi okapová roura, představuji si – ohnutá do tupého úhlu, okraje rozežrané rzí –, a vzdorovitě si chci v duchu vynutit takový obraz, abych ošidil své roztěkané myšlenky a ukonejšil se ke spánku.

4 01.02.2016

Někdy přijde iracionální, nepochopitelný záchvat euforie uprostřed času trápení, v době noci duše. Jako by se na zlomek vteřiny rozevřela neviditelná opona a za ní se nemilé věci života i smrti ukázaly seskládané v nádherné, nečekané, smysluplné harmonii. Tohle na okamžik rozsvícené paradoxní a tajuplně zrozené světlo noci (tmy) se může zdát víc oslňující než radosti šťastných časů, víc než jasná a pokojná, klidnou rukou rozsvěcovaná světla dne.

V doslovu k vydání jsou s pomocí deníkových záznamů určeny okolnosti, za jakých se pro básníka náhle „protrhla pouta zrození – odvěké okovy“ a bolest se neočekávaně přeměnila v euforii (nadšení) a ve víru.

Ukázka:

Všechna má rozbolavělá lítost se pojednou přelila v nový, nezbadatelný svět – to ty ses mě zmocnilo, nadšení noci, ty, nebem prosvětlená dřímoto – kraj kolem se hebce pozvedl a nad ním, hle, se vznášel můj znovuzrozený duch, vyproštěný z pout těla. V oblak prachu se změnila mohyla – a jím, tím oblakem, jsem patřil na zjasněné rysy své milované. V očích jejích svítila věčnost – uchopil jsem její ruce, a slzy se slily v blyštivé, nezrušitelné pouto. Tisíciletí odplývala o dálek za obzorem, jako vzdalující se bouře. Na její šíji jsem plakal slzami ohnivé radosti z nového života. – Byl to první a jediný můj sen – a teprve od oné hodiny jsem naplněn věčnou, nezměnitelnou vírou v nebesa noci a v jejich světlo, jímž je má milovaná.

Sugestivně navozené vnitřní drama, které se odehrává, když smysly a cit táhnou k nějakému jedinci, zatímco svědomí tomu brání. Boj s tělem i duší, stupňovaná nervová horečka, hysterie, vyčerpání, šílenství. Vypjatá erotická vášeň se konfrontuje se zvnitřnělým řádem náboženského původu (nesesmilníš) a s „ctnostnými“ (ale zrovna tak trýznivými a extatickými) vášněmi mužů a žen, kteří se namísto sexuálnímu třeštění a tišení horečně oddávají lásce k Bohu. Dalo by se říct: šílené postavy ovládá šílená touha nějakým způsobem se transcendovat, ať už spojením milostným nebo modlitbami, sebetrýzněním, extázemi.

Ukázka:

Ten nestoudný pohled neviděl nikdo, jen chroptící cikánka, která ležela před ševcem a rozdírala si o prkennou podlahu kolena do krve. Z úst jí vystupovala pěna, jež odletovala až k tvrdým mužovým rukám a bylo vidět, že jí mezi zuby pálí jako vřící sníh.

Ale jeho ruce neucukly, pozvedl je vysoko, samotné nad všechny lidi, vysoko a ještě výš, vzhůru až k Bohu.

4 28.01.2016

Vešli jsme do pokoje nerozžíhajíce světlo. Já a Poezie. Byl jsem oslněn, neboť jsem ji přese všechno miloval.
Měla ustavičně vlhká ústa, jež se otvírala při polibku. Říkala mi, že trpí komplexem méněcennosti. Že mívá splín, jehož se hrozí. Dovedla vášnivě diskutovat, ale hned byla přesvědčena, ač si to nepřiznávala. Dovedla užívat nejnaivnějších a nejdemagogičtějších argumentů. Náhle jsem učinil velký objev, jenž mne polekal.

Kamenný oheň mé malé víry, jak jinak nazvati sám sebe dnes, kdy odpočívám?
Tolik jsem toho slyšel. Slyšel jsem o modrých a černých čarách Šaldových, jenž tě nazval cestou do hlubin noci. Nazývám tě cestou do hlubin okamžiku. Jsem šílený touhou vzít tě do sebe jedním dechem, ale ustávám unaven po třetím slově a žiji nadějí, že se mé srdce rozevře později, aby tě mohlo přijmout za svou. Polykám jedové pilulky vyražení a rozptýlení věda dobře, že ti neujdu, hrozná kniho, a že mne spolkneš, že se tebou udávím, nepřerostu-li tě svou bolestí, jež se z náklonnosti nemůže vymotat. Vím, že jsi vše. A cítím-li, vše mi uniká.

Ohnivá voda

Moje sestra je Ohnivá voda
říkám jí: miláčku
říká mi: něho
a říkáme si: miluju tě.
A pijeme Ohnivou vodu.
Dnes mě měsíc ochrání před nebezpečím
u hlavy mý sestry.
Budu plavat ve vodě
v síle ohně než ráno vstanu
a vypadnu
potmě popaměti chodbou z nejvyššího patra.
Moje sestra je Ohnivá voda
má rozcuchaný vlasy a ráno řekne: di do práce
myslím si: beru si kolik chci a dávám kolik mohu
a říkáme si: miluju tě.
Měsíc sálá a my dva jsme v noci Ohnivý vody
kůže na kůži. A všechno
je důležitý. Sestro. Teď v noci.
Jsi vedle mne ve snu
i potom. Zvuk dechu a doteky nehty
v rytmu mozku s krví. Ty.
Buď u mě. Ještě blíž. Ohnivá vodo.

1 28.01.2016

…a když se pak ráno probudím, zdá se mi, že slunce stojí nad střechami, bledé a strnulé, stojím u okna, slunce je zrovna kousíček nade mnou a potápí dvůr, nikde není slyšet ani hlásku, všechno je nehybné a všechno leží zuhelnatělé v příboji tichého světla, ani budík za mými zády není slyšet, jako by ho nějaká surová ruka zastavila, a tu si uvědomuji, že nedokážu pohlédnout na dno dvora, cítím, že moje okno je jakoby pod vodou, obloha zmizela, a všechno, střechy, zdi, protější okna, květiny v truhlících a květináčích, stromy ve dvorku, i zeď s opadalou omítkou na níž je mé první město světa, ten šedivý útes proti mně, i já sám v okně, všechno je pod vodou, a najednou se zezdola, kdesi z toho prostoru, kam se neodvážím podívat, zvedne pták a začne pomalu stoupat vzhůru, objeví se znenadání, není slyšet sebemenší zaplácání křídel, a on při letu křídly ani nepohne, nehybně stoupá našedlým světlem vzhůru, jako by neletěl, ale vynořoval se z hlubin, už je proti mému oknu ve čtvrtém patře, stoupá pomalu a zdlouhavě, a já nikdy nedokážu poznat, co je to za ptáka, stoupá jako stín, který se řítí nad hladinou, jako kyvadlo, prudce vržené jedním směrem, celý ten zdlouhavý let totiž zároveň v sobě tají úžasnou prudkost a dravost nezastavitelného pohybu, …

„Také zvláštní slast, kterou působí básnické obrazy čtenáři, jakmile se jim podaří přemoci nedůvěru čtenářova logického myšlení, svědčí o tom, že jsou básnické obrazy výsledkem sublimované činnosti touhy, která je zdrojem vší lidské rozkoše.“

„Již to, že básnické obrazy zrazují a zavádějí námět na vedlejší kolej, svědčí o tom, že jsou výrazem skryté a dosti bezohledné touhy, která chce být ukojena stůj co stůj.“

3 28.01.2016

Ukázka:

Neklid, nikoliv neurotický. Puzení k činnosti, nikoliv bezmocné a absurdní. Vábení tvorby. Touha rozmotávat hmotu v tenké vlásečnice slov, totální dekonstrukce vesmíru a zároveň rekonstrukce života. Touha. To jím hýbe.

4 28.01.2016

I když se člověk občas musí smát, vcelku je to dost otřesná přehlídka českých tápání a občas čisté nemorálnosti. Nepříjemné zrcadlo.

Pár vybraných ukázek z předmluvy:

1994 Písecký soud osvobodil skinheady, kteří loni na podzim utopili v řece Otavě sedmnáctiletého Roma. 1995 Více než čtyřicet procent populace je podle průzkumu agentury Opinion Windows přesvědčeno, že rasistické bojůvky holých lebek „vyvíjejí pozitivní činnost“. 1995 Skupina skinheads v Karviné zbila a vážně zranila tři nezletilé dívky romského původu. 1996 Okresní soud v Rokycanech rozhodl, že zakazovat vstup do restaurací Romům není „rasová nesnášenlivost“, ale „organizační opatření“. 1997 Jako příliš kritickou k úřadům a bílé většině zamítla vláda zprávu o situaci Romů v Čechách, kterou jí předložil ministr bez portfeje Pavel Bratinka. 1998 „Jsou to ještě taková ucha,“ charakterizoval karvinský policejní ředitel Karel Heran čtveřici bílých domorodých mladíků, kteří na ulici v Orlové hodili půllitrem po dvanáctileté dívce a pak ubili jejího otce, který se ji snažil bránit. 1998 „Mladíci strčili Romku do řeky, aby se umyla, a když odcházeli, sahala voda ženě po prsa - dokazování však neprokázalo, že by obvinění měli třeba jen eventuelní úmysl Romku připravit o život,“ vysvětlil státní zástupce Miroslav Hantl, proč utopení Romky Heleny Biháriové nebylo podle jeho názoru vraždou. 1999 „Buď špatně poslouchali, nebo špatně četli, mnozí z nás se ozvali už několikrát,“ prohlásil ministr zahraničí Jan Kavan na adresu členů Helsinského výboru Kongresu USA, kteří vyzvali Zemanovu vládu, aby důrazněji odsoudili množící se případy rasového násilí a xenofobie české většinové společnosti. 2001 „Upozorňoval jsem je, že se v případě nějaké epidemie nemohou divit, že jim někdo hodí hořící láhev do oken,“ prohlásil starosta Jeseníku Jiří Krátký poté, co několik místních Romů onemocnělo infekční žloutenkou. 2002 „Není na místě investovat šest set milionů korun do změny, která je na tu sumu až příliš symbolická,“ odpověděl místopředseda vlády Vladimír Špidla na dotaz, proč jeho kabinet nesplnil slib a neodstranil páchnoucí a ohyzdný prasečinec stojící poblíž jihočeských Let přesně v místech, kde za války Češi věznili své romské spoluobčany před jejich poslední cestou na východ do plynových komor Osvětimi. „Je to typicky intelektuálský umělý problém: na našem území je spousta míst, kde došlo k tragédiím, například na silnicích, a nikdo se nepohoršuje, že tomu chybí pieta,“ vyslovil se k vepřínu i Špidlův smluvně-opoziční kolega, místopředseda ODS Miroslav Beneš.