Bonda komentáře u knih

Už neutíkat, ale naopak jít čelem proti vlastním slabostem, prokopnout je silou, i když to pořádně bolí. Break on through to the other side.

Nedávno jsem četla úryvek z manuálu určeného vyšetřovatelům. Stálo tam: „Přímé fyzické násilí plodí pouze odpor, nepřátelství a rostoucí vzdor. Vyšetřované, kteří odolali bolesti, je mnohem těžší ovládat pomocí jiných metod. Výsledkem není ovládnutí subjektu, nýbrž vzkříšení sebedůvěry a dospělé osobnosti.“

Hrozná cena dospění. A opravdu to tak je? Nevím a zdá se mi to jak vystižené z myšlenkového světa Klubu rváčů. A vím, že aspoň drobná překročení vlastních hranic jsou z nějakého důvodu člověku skoro nezbytnou potřebou. Něco v nás nás silně táhne k tomuhle (zřejmě nejnepříjemnějšímu) typu přesahu.

Tahle kniha je jedno ohromné obvinění.

Viníci: trojspolek složený z amerických politiků, ředitelů západních nadnárodních firem a ekonomů školy Miltona Friedmana (tzv. Chicago boys). Friedman a jeho žáci vymysleli ekonomický recept na to, jak maximalizovat zisk velkých firem na úkor obyvatel a za cenu hospodářské devastace země. Tento recept cíleně šíří na vlivná místa třetího světa. K trojspolku se tím přidávají ještě svedení viníci – vládnoucí politici afrických, asijských a latinskoamerických zemí, kteří nejbrutálnějšími způsoby potlačují odpor svých lidí proti chytře importovaným friedmanovským reformám.

Provinění: nic menšího než účast na zločinech proti lidskosti s miliony lidských obětí. Zabíjení, mučení a zdevastování celých zemí (např. Iráku). Vyvolání války za účelem morálně zlomit celou zem, uvést její obyvatele do stavu šoku a hrůzy a následně kompletně vymazat její kulturní dědictví a na vypálené půdě začít znovu stavět. Ale ne tak, aby daná zem vzkvétala a rozvíjel se v ní životaschopný průmysl a obchod. Tak, aby ze země těžily západní firmy. O to jediné jde. A brutální represe vůči protestujícím. „Od Chile přes Čínu až po Irák bylo mučení vždy tichým partnerem globálního tažení za volný trh.“

Konkrétní příklady: Kleinová píše, že Washington finančně podporoval latinskoamerické junty před zahájením státních převratů, po jejich dokončení i v dobách nejbrutálnější hrůzovlády, protože junty byly ochotny spolupracovat na ničivých friedmanovských ekonomických reformách, ze kterých mají zisk západní korporace (a které devastují domovskou zem). Píše, že Saddám Husajn nepředstavoval hrozbu pro americkou bezpečnost, ale pro zisk amerických energetických společností. Píše, že masakrovaní demonstranti na náměstí Nebeského klidu protestovali proti friedmanovským ekonomickým reformám a že zahraniční nadnárodní mediální a technologické firmy pomáhají čínskému státu špehovat občany a starají se o to, aby studenti, kteří hledají na Internetu pojmy jako „masakr na náměstí Nebeského klidu“, nic nenašli. A píše i v tom smyslu, že mučení vězňů Američany v Abú Ghraib a Guantanámu je jeden ze způsobů, jak zastrašit a ovládnout obyvatelstvo, aby se přestalo vzpírat ožebračení svých zemí podle friedmanovského ekonomického receptu.

Důkazy: Přiznávám, že na to, abych Kleinové v jejích vážných obviněních přitakala, mi v knize schází dost přehledně vedených argumentačních cest. Kniha mnou otřásla, ale aby mě i přesvědčila, musela bych slyšet přinejmenším také druhou stranu (a trochu se mi zdá podezřelé, jak málo prostoru je jí věnováno). Šlo opravdu friedmanovcům jen po zisk pro korporace? Vede realizace friedmanovských principů vždycky k ožebračení země? Měly všechny brutálně potlačené protesty ekonomické pozadí? Přesto doporučuju k přečtení. Je to alternativní pohled na svět a kdokoliv by jej odmítl jako lež nebo omyl, měl by přesně vědět, v čem konkrétně se míjí s pravdou.

„V současné době opět žijeme v období korporatistických masakrů, kdy státy čelí obrovskému vojenskému násilí a současně organizovanému úsilí přetvořit je v modelové ekonomie „volného trhu“. Odstraňování a mučení lidí je tu zas, se vší parádou. A opět se tváříme, že cíl vybudovat svobodné trhy na jedné straně a potřeba takové brutality na straně druhé nemají nic společného.“

Soubor gest, postřehů, hříček, přátelských upozornění. Touha občerstvit svůj pohled na svět a občerstvené obrazy sdílet.

Kniha, která v závěru vykládá (a ani ne moc suše) samu sebe: cílem jsou ustálené myšlenkové stereotypy a konvence (alias diskurz), se kterými si text pohrává metodami "kombinace, variace, permutace" tak, aby se objevil vtip, trapnost či absurdita. Po požití takto rozehraného textu dochází u čtenáře k poznání skrze náhlé zření. Četbou knihy se čtenář vystavuje sémiotickému terorismu, jehož prostředky jsou např. "opuštěný text, kolonizace, konfrontace, interference, invaze, atentát, oslovování, příkaz, učení, honění".

Takže jsem se nechala s čistým srdcem literárně terorizovat. Došlo u mě k náhlému zření? Ne. Něco k němu scházelo, nejspíš na mě nedýchla dost výrazně zmíněná absurdita. Hra je jemná. Došlo u mě k pobavení (další kniha, při níž jsem se nahlas smála v tramvaji, a smála jsem se sama sobě) a k nečekanému dojetí (čistota básně U hlavního nádraží), a nakonec i k intelektuálnímu zaujetí spojenému s nepříjemným znejistěním a znepokojením, které je asi nejblíž zmíněnému prozření (Pravda a láska, Pohřeb Kim Čong-ila...), až na to, že v nich není žádné (dokončené) poznání. Ten jemný otřes, prasklinky a rozrušení vyvolalo jen několik málo textů, které se mi zdály významově nelehko uchopitelné, a přitom v dálce, kam nedohlédnu, brnkající o něco zásadního. Básně-výzvy. A třeba ve mně i ostatní texty dál pracují vskrytu - i ty, které mi přišly průhledné, nevýrazné a rozostřené. Třeba se můžou časem otevřít jako zavírací špendlík v žaludku. Nebo zazáří jako sklíčka v mozaice, až se k nim dostane několik dalších dílků a zapadnou do sebe.

Díky za všechny postřehy. "Investujte svou emocionální energii do ohromného systému populární zábavy!" A žlutá barva je opravdu nejlepší.

https://www.youtube.com/watch?v=nj5uy-Qp7jE

Smutná píseň vesnického šprýmaře

Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle,
Vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět.
Při kterémkoliv nás tak vidím díle:
Ne dobří, zlí ne. Něco uprostřed.

Vábeni věčně vším, co pro nás cizí,
Jdem šumařiti v chladný pro nás svět.
Na půli cesty tato náhle zmizí.
- Ne sví, ne cizí. Něco uprostřed.

Zvedneme ruku. Potom zase klesne.
Dnes oheň v nás. A zítra zase led.
Hrozí se dnes, a zítra sotva hlesne.
- Ne živí, mrtví ne. Tak něco uprostřed.

To mi zní jako ozvěna Peer Gynta (polovičák) a Kierkegaarda.

Reynek a Trakl, hebká křehkost pozorování, poddání se vjemům, asociacím, líbeznost (světa, vztahu k němu i popisu), soustředěnost, měkké jemné praskání. Směr: klesání; vpozorovat se dovnitř. Obtékání.

dovoluji si obdivovat oblačnost
nad město, ve vrstvách stratocumulu
se zvedá šedý valoun – prorazit práh
do vyššího moře, dlouze stojí, vzápětí jiný
se vymyká z hovoru

...

ale ani můj sen natož já
neví kam to všechno proudí
umí jen hlouběji uspat
anebo zmizet, opustit mě
ve zpomalených hodinách
v nesnázích polních cest
...

TENTO KÁMEN se nazývá vlha pestrá
pro rozmanitost svých barev, nelze
je uchopit zrakem, jen hmatem,
ve dne kámen tiše spočívá, říká se –
spí, v noci se silou svých barev vznáší,
jen málokdo se jej dokáže dotknout,
tak mohutný ostych vzbuzuje, a přece
se v každém věku objeví člověk,
kterému kámen vlétne do dlaně,
jako by v ní odjakživa hnízdil,
takový člověk je dokonale bílý

1 22.07.2015

Literatura jako bagr, který docela ochotně zabírá do vědomých i nevědomých sutin, nabírá a vysypává, následně (s velkou šikovností a zběhlostí) přeskupuje a rozmísťuje tak, aby se celková hmota uvedla do rovnováhy a mnohdy asi i na světlo boží. Jasná a jasnozřivá, čistá práce, pořádání a dělání pořádku. Zároveň je tam spousta jemných jazykových odhalení, chytrých spojů a různých sofistikovaností jako potrava pro mysl bystrého čtenáře (i takového, který se rád baví „s materiálem“). Práce a lehkost v jednom.
Pro mě bylo ale asi nejcennější, že jsem se začetla – zejména první text (V tu ránu) se mi objevil v mysli jako kompaktní a členitý objekt a já jsem si se zaujetím očima ohmatávala jeho neobvyklý povrch. Zůstal z toho pocit, že jsem se na chvíli účastnila mýtu – vyprávění mě přimělo, abych se s ním spojila; přitáhlo mě a zaměstnalo tak, že jsem na ostatní zapomněla. A samozřejmě tahle slova umí i nepříjemně rozvířit dno – v oddílu Michal přes noc stačí k pořezání už spojení témat učednictví, umění (magie) a autonomie.

„Strhl se jako vichr nebo křik. Ráz na ráz byl sražen, drtivý protiúder mu to vpálil přímo do příštího, smetl ho ranou odnikud. Vpálil mu to tak příkře, že ho stěsnal do postavy. Že ho postavil. Zatažen nahoru a dolů, prolomen a sklenut, ocitl se Sterš kdesi mimo smršť, ale přitom ne nikde. Prostor jeho postavy se zřejmě musel rozevřít někde na rozhraní, snad se vyloupl jako vřídek, snad se vymkl dovnitř sebe a tím se dostal vně toho, z čeho není úniku. Jenže nořit se do takových úvah, to je jako opíjet se něčím, co už dávno vyschlo v láhvi. Vrávorání střízlivých.
Sterš se octl v závrati. V propastné, závratné hloubce, jež se zatmívala omráčením. Šleha, co odpálila tenhle prostor, stále ještě doznívala, ovšem už jen otupěle a dutě, jako doléhají do mozku v bezvědomí zvuky z bojiště: neurčité otřesy, zahřmívání, pochodování, jež nemá konce, dunivý rachot. Mrákoty jako hustý dým obestřely vše černotou, tmou tmoucí, nevidět ani na krok do prázdna. Ze Steršovy postavy, která sršela a bez ustání žíhala temnoty kolem sebe, sice vycházela jasná zář, ale aniž by cokoli prozářila, mizela ihned u zdroje, pohlcena neprůhledným okolím. Přes to moře světla, jež se dralo ven, tak postava zůstávala tmavá, o nic míň temná než tma tmoucí a dokonce snad temnější, protemnělá skrz naskrz, temnotmavá. Úplně splývala s prostorem, ve kterém vytanula, zcela odevzdána obrovské tíži. To vše ale byla jen závrať připadající postavě jako připadá představa mysli, jen svou vlastní závratí byla postava unášena po tom prostoru, který ve skutečnosti sama nesla.“

2 03.07.2015

Hodně čtivá, civilní poezie. Její půvab pro mě tkví (kromě bravurního, elegantního vyjadřování) v místě: v odstupu. Pozorovatel se dívá na svět i svou všední existenci, jako by celý „zázrak“ viděl poprvé; zaraženě dumá o jeho zvláštnosti. Na počátku čtení v tom cítím chytlavé pozorovatelsko-koumácké, záměrně naivní nastavení. Texty se nebrání ani esejistickým rysům, opravdově předvedenému koumání. Volný rytmus a občasné vpašování celých souvětí do básně tomu odpovídá (asociovalo mi to některé příjemné „výkladové“ básně pozdního Seiferta).

Příběh, který s sebou vláčí vráska
na tváři v kupé, výjevy z cizích světů.
To, že se nikdy nedozvíme, co se stalo s těmi,
které jsme jen tak minuli na ulici,
žijí svůj tajný život na jiných místech
a mluví tak obyčejně krásně
o mrtvých, šatech a dětech.

Zmíněné poodstoupení, které umožňuje napůl nezúčastněně evidovat svět a částečně i své postoje v něm, přeje různým objevům. Osobně se mi moc líbily ty (zdánlivě) „malé“ – třeba objev různých charakterů řezů:

Říznutí do chleba vzdoruje poddajností.
Říznutí do kapie výhružně křupne jak uzávěr pušky.
Říznutí do bramboru se škrobovým zadrhnutím,
jako když se rozjíždí zip, a linka řezu se namodrale zalije.

Ale samozřejmě jde i o nálezy, které samotné působí trochu jako řez do vlastního masa:

Je život krátký nebo dlouhý?
Je spousta jiných věcí,
na které je třeba myslet,
co jíst a co si obléct,
zahnat pocit samoty,
zbude chvilka i na soucit,
lásku a malé lži.
Vše bude jednou chrastit
v jiné krabici.

…

My spíme a máme vše – známosti,
oblíbenou restauraci, dům štěstí.
Něco tu však nedomyká. Nejen slova.

-(báseň Spořádané bytí)-

Z textu tak někdy dráždivě zasvítí skrytá nedostatečnost statu quo a „tajný“ smutek z jeho běžného, bezmyšlenkovitého přijímání. To byl pro mě ten titulní tajný život: něco, o čem se v uhlazeném proudu veršů nemluví – míra nespokojenosti, vzdoru, možná dokonce tajného zoufalství z uvědomované pohodlnosti, nevědomosti a bezradnosti. Postranní vztek na unikání a nenaplněnost, přes které je přehozena deka relativně příjemného živobytí. Deka otupené konzumace a měšťáctví.

Sedíme a sledujeme sýkory v krmítku,
pijeme horký čaj, oslavu jistoty,
že přišel známý soumrak.
Kdo by nemiloval šedé nedělní odpoledne;
jsme už tak daleko od scény s liškou,
co kolem dálnice vlekla svou poraněnou páteř
jako uloupenou kořist.

Jinými slovy – klidný spád výpovědi je možná „klidem před bouří“. Ale co by bylo, kdyby byl všechen život odtajněn, zveřejněn a zjeven a člověk by byl přinucen čelit mu konečně v přímé konfrontaci? Plný život, prozření? Nalezená divokost, bezprostřednost, jednota? V básni Uprostřed suti čtu spíš skepsi k takové potencionální spásné úlevě:

Všechna zákoutí budou jednou náměstími metropole.
Veškerý život bude objeven a veškerá smrt objasněna.
Kopce a lesy budou za temné noci rozebrány
a uloženy v krabicích a těsně před svítáním opět složeny
a rozmístěny podél silnic.
Klid před bouří se změní v bouři před nekonečným klidem,
z nějž budeš škvírou prostrkávat věci na druhou stranu,
tam, kde jsi žil.

Lepší alternativa není představená. Svět – a my – budeme zřejmě vždycky „nedomykat“ a to hlavní zůstane venku. Tlak neúplnosti je konstantní, ale je možné jej aspoň pojmenovat, ohledat, rozevřít, snad i přijmout, držet ve vědomí.

Poslat posla, ať jen zazvoní
a nenechává vzkaz.
...

Stát obnaženě proti větru z Alp,
mít v lýku vrostlý vzkaz,
jenž zůstal nedoručen.

Hlavní konflikt knihy je tak pro mě vlastně morální: hledání důstojnosti v životě, který je ze své podstaty do značné míry uhýbáním.

Nevím, jak se má sbírka číst. Já ji četla jako deník ponořeného a zjitřeného chodce. Představovala jsem si chvíle a jejich místa, půjčovala jsem si oči. Není to těžké, básněmi prošlehávají výrazné a zároveň jemné a důvěrné obrazy krajin a okamžiků. Obrazy, které čtenáři zpřítomní dojem v křehkém, ale silném nárazu. Obraty jsou sugestivní a někdy přízračné a hypnotické (však se často i mluví o mdlobách a závratích), stejně jako tušený smutek vědomí, které za vjemy stojí. Imprese vůči němu působí jako vstupní brána.


Duše holá a pastvám
očí úzor listopadu širý
v polích bezpočtukrát
zračí se mladá srna ve hře vody
a zelenkavě měděného
povětří mdlob

…

Komnaty ptáků chladem podvečera
vzduté… sklizeno ze skal lodí

…

Stále zoufaleji ptáš se
v mdlobách noci tys ta tma…


„Za branou“ je pro čtenáře nepřehlédnutelné např. navracení a převracení motivů pádu („ztrácející prostor výšky v závrať pádu“), smrti a zvlášť v posledním oddílu s názvem Do tmy také zpěvu (zdá se mi, že se symbolicky mluví o zpěvu – tvorbě – ve spirituálním významu jako o transcendenci či spíše její, s pokorou přijímané, možnosti… „nechť je ti shledati, že jsem již písní sám“). A je pravda, že naslouchání vycizelované, zharmonizované, sevřené lince básní mi nahrazovalo hudbu – ve dnech, kdy jsem se věnovala Lomovým polím, měla má přehrávací zařízení volno.


… Visící
vzduch, po němž vystupuje
do výšek pádů. Pádů na zavřené
dveře.

…

Mít někde druhý domov jako vy
vlaštovky, na nezemi; kde
dálka splývá s táhnoucími mraky
v malátné nic, – a smrt je pavučině bytí předivem.

Jakýsi zapomenutý básník Vladimír Houdek… Proč zapomenutý? Jeho jazyk je tak střízlivý, citlivý a jemný, obrazy jako od Baudelaira, zároveň důvtipně lapidární, až k hořkému úsměvu někdy, jindy zase k zamrazení. Lepší Vrchlický… Popisuje svou bolest, zklamání, s nemilosrdností a bez přepínání, bez okázalosti – prostě přesně. A svět vidí taky s jakousi lapidárností – vidí především věcnost, i co se týká „mimosvětských“ věcí: těla s jejich vášněmi, děcka a nezrozená děcka (!), lidi a bývalé lidi – mrtvoly v hrobech. Síly, které to všechno řídí: plodivost, mateřské „svazby“, proti nim jdoucí důslednou zanikavost… a s tím také třeba temnou „bolest země“, které je dáno stále polykat mrtvá těla. Prostě tenhle svět.

Nad zoranými poli v máji

Slétejte, nová žití čistá
do klínů žhavě toužících:
prý hojnou pastvu pro vás chystá
zem kyprá, plná plodných rýh

A v teplých náhle paprscích
rychleji dole těla hnijí,
nad nimi stonek květů tich
svých barev splétá harmonii.

Pak rozpuklých všech poupat ret
kol milujících krouží v reji
z jich hlubin láká vášně žeh

A tesknou touhou v hrobech svých
se časem slední zbytky chvějí
mladistvých prsů mateřských

--

Vzkřísil bůh všechnu krev na pláních prolitou.
K obloze vzpjala se čerstvá a vřelá
Jako by ze srdcí vytryskla chvílí tou
Vzrostla až v moře a pláněmi hřměla

--

Ó myriády nahých nervů
Šlehaných vichrem, roztřepených
Se třesou mrazem vlastní krve
Co nerv, to muka

Ó nahých nervů myriády
Vy pavučiny rozepjaté
Jak čile v tmách jste ještě včera
Chytaly rozkoš?

--

Vrcholná báseň Kdes ve vzduchu… – grandiózní přirovnání, ojedinělé

Jak bylo vojákům temno jich bolestí vření
Po amputaci rozdrcených údů!
Ta palčivá muka svírala prostor, kde údů již není!

Tak záhadnou byla mi bolest má celá!
I pátral jsem dlouho, jak mohla semknouti prostor,
Kde duše se v šedý prach rozpadla ztrouchnivělá?

Ta zákeřná bolest, zdá se, kdes ve vzduchu visí
A prodloužení pahýlů – zbytku jich údů
Vždy znovu a znovu se křísí.

Ani se nemusí citovat větší části, už třeba jen tato citlivost v detailu:

Když ruce svoje kovové
hodiny k nebi vzpínaly
…
…

2 04.05.2015

Se sbírkou se mi nejvíc asociuje tohle slovo: bohatství. Ale není to oslňující bohatství na straně autora, ačkoli intenzita citové angažovanosti a přesvědčivost výpovědi o ní jsou zřejmé. Přijde mi, že z trojice *dívka Rolnička (nástroj milencova sebetrýznění) – básník (s vibrujícími dráty na jazyku) – čtenář* má zdaleka nejvíc výhod ten poslední. A proto se mi hned vzápětí vybavuje slovo: dar. Dokonce mi přijde, že z čiré vstřícné laskavosti básník zmíněné dráty citů pečlivě rozplétá (přestože ho u toho k pláči pálí prsty a tvář nakloněnou nad sálající kotlík má pořádně opařenou), a servíruje je čtenáři jako špagety, pěkně rozdělené do jednotlivých plastických, výstižných (a přece rozhodně ne jednoznačných nebo přímočarých) obrazů, s úhlednými vzdušnými mezerami, v komfortně stravitelné a operativní podobě. A tak se jimi může čtenář volně probírat, nořit se do nich, vzdalovat se, nacházet v nich svůj odstup a svou blízkost. Je to velmi horký materiál, ale čtenáři jsou s knihou prodány i rukavičky. A zdá se, že básník takové štěstí nemá, přestože (hlavně v první části sbírky) textem probleskuje úžasně jemný sebeironický, sebezlehčující humor, jemuž výborně slouží především banality denních předmětů, malých nejistot a bezmocí. V kombinaci se samozřejmou zranitelností a s bezpodmínečnou, lyrickou vydaností vlastním citům a propastem je to perfektní prostředek. Sousedství přesvědčivé tragédie a přesvědčivé tragikomiky na jednom patře.

Co se v tuto chvíli děje na vřesovišti?
Milostný hašašíra sbírá houby
rozkročený nad krocaním krkem
v kalhotách obrazárnu

Ještě se mi asociují další slova: přesná kompoziční intuice, ucelenost, ryzost, otevřené hráze, citový nápor, jímavost, John Frusciante... :) Ale Bohatství zatím pořád vyhrává.

A ohledně jímavosti u mně „vítězí” poslední oddíl knihy, který má krásné jméno Přístaviště.

Schody, jež nikam nevedou
dělí nás nekonečná lidská povaha
sluj vládne přírodním úkazům
obzor se srazil, oblečení v blátě
...

Velká černá ryba fluoreskuje na procházce
v uličce nočního rychlíku do hlavního města
kde se vztah nečekaně zbortí
barvy ztratí lesk, přitažlivost se převrhne v odpor
k velké černé díře, omotané růžovou stužkou

1 03.05.2015

Po přečtení mám pocit, že jsem naslouchala křiku dítěte vyšouplého za dveře života. Nespravedlivě odvržené dítě se s kopáním a s velmi kultivovaným a relativně složitým nářkem dobývá zpět. Obrazy, které používá, jsou krásné a tlusté na tři prsty, skoro jako ta balkánská dechovka. Ale je v nich určitý nátlak a efekt, což ve mně vyvolává poťouchlé myšlenky na to, kam by se dítě podělo, kdyby se ukázalo, že dveře byly celou dobu otevřené a že se žádné odmítání nekoná a nekonalo, ale naopak „život je (může být) jednoduše tady“ – a to ne nutně v poetickém natahování sebe sama na skřipec.

Básnění je tu zpěvný dětský nářek s nejméně deseti střelami v těle. Nářek, který postupně ohledává tělesná zranění.

Cítím v zubech kostku cukru,
pak dopadá na moje záda bič,
z těch ran jsou stříkance světla.

Na tohle ošklivé podezření, jestli nejde trochu o křik pro křik (tj. pro poezii), by se dalo namítnout, že útoky jsou reálné a svět objektivně není idylka, nýbrž nůž, který bodá do masa, až krev stříká. Anebo provaz, který se chladně zařezává do svaloviny. Prostě – zábrana, zábrana, mučicí nástroj.

Všechny ty uzamčené tváře,
všechna ta srdce na řetězu,
úvěrované touhy, sny spoutané
slizkými provázky reklamy.

...

Nemohu si pomoct,
porobený svět pluje v tomto žhnoucím akváriu,
kosti a kaktusy, krvinky a spermie,
menstruační krev Marie, do které jsem jemně zanořil prst,
trilióny povzdechů, pavoučí příze myšlenek a černá žluč.
Neb živá melancholie ovinula se kolem mých paží,
vtekla do mě a já zmožen jejím plynutím
odvažuji se na lodi bláznů pojmenování.

Nespravedlnost je nespravedlnost.

...

A to ani nemluvě o bolesti sexuálních fascinací a o ještě těžších sexuálních trýzních a trýzněních, na které sbírka žaluje… jasně, výmluvně, působivě, esteticky a s chmurnou vervou.

3 27.04.2015

Pro mě překvapivě prosté verše. Člověk nejspíš nesmí být ve stavu kritického intelektuála, když je čte. Lepší je být ve stavu nadšeného dětského hipísáka, v duši dychtivého oblaků a vod a bez napětí s nimi splývajícího. Lépe řečeno splývajícího s náladami, které v něm vzbuzují. Ve mně básně probudily touhu navštívit v horkém letním počasí rozpadlý mlýn uprostřed lesů, v kterém jsem jako dítě hrála, a strávit tam bez starostí, ale s dětskou snivostí a zvědavostí jeden den.

Cumulonimbus incus III

Přichází v nabubřelém
olověném kabátu
a odchází
s vlečkou hromů
a sluncem v zádech
jako nevěsta
hor

Teprve teď vidíš
tětivu duhy
kterou zasáhla
sebevědomí
nejednoho hrdiny

… No ale je pravda, že dva poslední oblaky přece jen trochu komplikují situaci…

Inversní stratus I

Láska je
pokles k zemi
abychom my
mohli vidět
je milosrdné přikrytí
špinavých měst
alespoň na okamžik
jednoho rozhlédnutí
je oponou
staženou během představení
nad tragédií chladu
je ponížení
aby mohlo
teplo oživovat

...

Ten poslední mrak nechám radši plout jen v knize.

Opíšu si tu zajímavý kousek:

„Pomyslela jsem si: vždyť nemám ani jednu vzpomínku na rozkoš a štěstí bez bolesti. Skutečnost nikdy nenaplnila mou představu, ale to se mi děje odjakživa. […] Nedovedu si představit potěšení, které neprobudí závislost, strach ze ztráty, pocit ponížení, když ten druhý netouží po mé přítomnosti stejně silně jako já.”

Mám to s knihou zatím podobně - tolik jsem se těšila, ale prozatím nenaplňuje mou představu. Už ta triviální skladba krátkých vět, které jsou vzájemně slepené tak volně, možná nahodile. U některých poznatků si řeknete – no jasně, vždyť jo, u jiných – sakra, a proč jako? (Proč by třeba muselo být neštěstí dostat to, co člověk nejvíc chce?) Cítím v tom nějakou rozjetou tlachavost, věty plynou bez kontroly a nebrání se klouzat po povrchu. Možná se ještě začtu a knihu líp ocením, možná zůstanu u svého současného pocitu, že text mohl zůstat ještě vskrytu a autorka ho posléze mohla přinutit poddat se jejím koncentrovanějším zásahům.

„Tak se v erotické oblasti často stává, že muž si a priori, jako Chateaubriand, vybásní nějaký fantôme d'amour, neskutečnou ženu, a té věnuje svou vášeň. U ženy to bývá neobyčejně neobvyklé, a nikoli jenom náhodou, nýbrž zásluhou její chudé obraznosti, charakteristické pro ženskou duši.

Salome je obdařena stejně živou obrazností jako muž, a protože její snový život je skutečnější a důležitější část jejího života, její ženství je vychýleno k mužství. K tomu ještě přidejme, jak legenda velice zdůrazňuje její neporušené panenství. Přemíra tělesné panenskosti, přemrštěná péče o prodloužení tohoto stavu bývá u ženy spojena s mužským rázem. […] Tak se všechna její ženskost vybíjí imaginární dimensí.”

Pche… Jak je možné, že muži definují ženskost v různých obdobích tak různě? Často je fantazie přisouzena ženství – žena údajně žije obrazností, zatímco muž vůlí… a tady je to zase naopak… je to všechno podfuk.

„Kluci si hráli na tu nejstrašnější a nejdospělejší ze všech her, na válku, a přitom na takovou, že se za účast na ní věšelo a posílalo do vyhnanství. Konce pláštěnek ale měli zezadu zavázané tak, že to prozrazovalo děti v nich a dávalo najevo, že ještě mají otce a matky. Lara na ně hleděla jako velká na malé. Na jejich nebezpečných zábavách ležel nádech nevinnosti. Týž nádech se přenášel na všechno ostatní. Na mrazivý večer, pokrytý tak huňatým jíním, že se pro tu hustotu nezdálo bílé, ale černé. Na modrý dvůr. Na dům naproti, kde se chlapci schovávali. A hlavně, hlavně - na výstřely z revolverů, které odtamtud celý čas štěkaly. Kluci střílejí, myslela si Lara. Myslela si to nejen o Nikovi a Patuljovi, ale o celém střílejícím městě. Správní, poctiví chlapci, myslela si. Jsou správní, proto střílejí.“

I z téhle ukázky je zřejmé, jak je text zaměřený na detail, na nejjemnější vnitřní záchvěvy a jiné pohyby v konkrétní malou chvíli. A těch několik fascinujících osudů představí právě takhle - vidíme postavy v několika výmluvných a běžných momentech jejich života. Nejpůsobivější je pro mě chvíle, kdy se Lara (ruská Lolita) a mladý Živago vidí poprvé, to je nezapomenutelný popis. Pointa Lařina příběhu má v sobě moudrost, kterou docení, kdo ví.

Poctivě jsem se snažila, ale bez úspěchu. Prošla jsem přes samotku, bití k zešílení, křeslo, ale první svěrací kazajku už jsem nezvládla. Po 1984 další kniha, která mi pro svou brutalitu bohužel zůstane uzavřená.
Jestli jsem to dobře pochopila, kniha popisuje reálné podmínky v americké věznici Londonovy doby. Na jednom místě se ptá čtenářů, jak se jim líbí, co se děje na jejich objednávku, z jejich peněz a za jejich souhlasu. Ráda bych věděla, jakou to tehdy mělo praktickou odezvu.

Povídkový deník mladé ženy, která se na světě necítí ani moc šťastně, ani moc bezpečně, a v několika milostných vztazích nachází přechodnou úlevu.

„On je tím vším, čím jsem dosud pohrdala, protože se zdálo, že to pohrdá mnou: síla, mládí, pohyb vpřed.“
…
„Tak, jak nejdřív svým světlem ozářil, tak nyní černám, když se jeho pohled ode mě odvrací.“
…
„Utekla jsem na záchod a schoulila se tam. Namísto orgasmu přišel pláč.“

1 17.03.2015

Novela s nápaditou a hravou formou. Každý prvek je v ní v několika významových pásmech zároveň, jako když tři průhledné pokreslené papíry položíte na sebe do tří vrstev a všelijak s nimi zvědavě otáčíte. Přitom kresba je příjemně jasná a ostrá. Novela, ve které svítí slunce, pěna textu je lehká a šumivá a ze šťastné ani nešťastné lásky se nedělá drama. Novela o dívce, která poprvé sáhla po tom, co se jí líbí, a s potěšením ochutnala.

Ukázka z monologu kamarádky Mitsou:

Vážný přítel, to je jako host. O čem si s ním chceš vykládat? O jeho domácnosti, o jeho obchodech – to daleko nepřijdeš... „Dobrý den, drahoušku, jakpak se daří dětem? Ty spalničky toho nejmenšího, už je to dobré? Tvůj společník má obličej, který se mi nechce líbit. A ta valná hromada – to muselo být veselé?“ Zkrátka banálnosti..., kdežto takový gigolo, takový malý flirtík, takové náhodné setkání, o tom víš za tři čtvrti hodiny víc než o tam tom za tři roky – víš, jak asi miluje, jestli má potom dobrou náladu, potřebuje-li peněz, dostal-li už svou gáži, víš, jestli se mu líbí tvůj klobouk, jestli zná tvé přítelkyně, sází-li na závodech, chce-li tě ještě vidět... a i když ho pak už nikdy neuvidíš, je to někdo, je to vzpomínka, je to živý člověk, no ne?

1 17.03.2015

„Ach – a to mluvím na základě svých pozdějších zkušeností – bůh mě chraň před většinou těch průměrných mužů, kteří mají chladná srdce a chladné hlavy, kteří nekouří, nepijí, ani neklejí a nedopouštějí se ničeho, co je smělé, hazardní a vyzývavé, protože do jejich chabé tkáně se nikdy nezabodly ostny a trny života, které nutí člověka, aby překročil své meze a byl odvážný jako ďábel. S takovými se nesetkáváme ve výčepech, ti se neposmívají ztraceným nadějím, ani nevzplanou touhou po dobrodružství, ani nemilují šílenou láskou nebeských dětí. Mají příliš mnoho starostí, aby si uchovali nohy v teple i klidný tepot svých srdcí a honili se za pochybnou kariérou, jež odpovídá průměrnosti jejich ducha.
A proto žaluji na svého Démona. Právě ty dobré chlapíky, kteří za něco stojí, chlapíky, jejichž slabostí je přemíra síly, přemíra ducha a žáru, ohně a nezkrotnosti, nenechává na pokoji a ničí je. Jistě, ničí též slabochy, avšak o těchto nejhorších příslušnících lidského plemene tu nemluvím. Mě zajímá, že Démon alkohol ničí právě ty nejlepší z nás.“

Na můj vkus London trochu moc upřednostňuje temperamentní a smělé typy, které „shoří, nevyhasnou“. Jemu samému se ale v odvaze a elánu překračovat své meze opravdu málokdo může rovnat. Do dvaceti let prožil tolik dobrodružství, o kolik většina z nás ani snem nezavadí. Jack London – inspirace pro pecivály a ustrašené duše.

Fascinuje mě ten lékařsky suchý tón, průzračný odstup. Kdyby v něm nebylo tolik inteligence, snad by se dalo napsat: úřednický. Je to jako precizní kresba ve stupních šedi. Vypravěč se trochu rozvášní až v závěru, při popisu svých dosti šílených delirií a alotrií při odvykačkách (vytloukal opiáty alkoholem). Jinak je to naprosto věcný (střízlivý!) popis naprosto ulítlého života. Věcnost s sebou nese i specifický vtip, například suchá charakteristika kuřáků marihuany, se kterými si očividně jako dealer nevěděl rady, mě dost pobavila („Kuřáci trávy jsou stádní, senzitivní a paranoidní. Pokud jste známí jako „otrava“ nebo „pochmura“, nemáte u nich šanci...“). Podařený překlad J. Rauvolfa, osobitý jako jeho hlas, který mi při četbě zní v uších.