Bonda komentáře u knih

Dva principy: 1. pozornost vůči tomu, co se děje s tělem, smysly, v mysli; 2. smířlivý postoj k tomu, nadhled. Nejvíc se mi líbily tyhle věty: „Porozumění a soucit osvobozuje od bolesti a starostí a místo nich se dostavuje skutečné štěstí. Je to radost, která proniká do základů vašeho života a projevuje se ve všem, co děláte.“

Vypráví buď „my“ nebo "já“. „My“ mluví o sklepích (narážka na příběh Nataschy Kampusch) a o lyžovačkách a bezděčně vyjevuje nízkost, povrchnost, marnivost, zlobu. „Já" se beckettovsky vyznává z odcizení a z toho, že „jsem nikdy nežila“, „nikdy nemilovala“ a „nikdo mě nechce poslouchat“. Pak je tu ještě zpověď muže zraněného tím, že jej rodina pro stařeckou demenci přesunula do ústavu. Všechna pásma spojuje znesamozřejmování ledačehos, co běžně přijímáme automaticky. Hodně by mě zajímalo, jak se text zrcadlí s texty Schubertova písňového cyklu. Určitě to bude propracované spojení nabízející další významy.

Nádherné a opravdové. Sebepozorování a pozorování vnějšího světa je v textu v působivé rovnováze. Pointu jsem nečekala a dojala mě. Zajímavé, jak může vnější cestování v některých případech ovlivnit vnitřní děje.

„Když jsem totiž vystoupil v Janově, hlava se mi roztříštila, vybuchla nesnesitelným jekotem a drásavým smíchem. Slunce bylo nemilosrdné, v odpolední agonii bušilo do města jako do kovadliny a dav jako by před ním prchal, za zády rozmáchlou paži moře, na kterém se pohybovaly obrovské lhostejné lodě. Vítr se potácel na náměstí, hnal proti mně ten krutý obraz města a dusil prachem ryb, oleje a benzinu. Město, moře – rozšklebená čerstvá rána. A racci – ti šarlatánští doktoři – ji sešívali nesmyslnými opilými stehy. Marně, nad střechami se nebe zas a zas odchlipovalo a vyhřezávaly z něho staré cáry mraků.“

„Na cestu jsem vyrazil s touhou něco nalézt, aspoň trochu se zorientovat. Ale zatím komnaty mé duše zpřeházel nějaký opilý komorník. Nic nebylo na svém místě, všechno bylo rozmetané bez ladu a skladu. V šatníku visely kusy vepřového, záchod byl ucpaný, dveřím chyběly kliky, místo lustru ze stropu visely vidle, z koberce rostly houby, ticho syčelo, vzduch jsem nedýchal, ale on vdechoval mne, skrz zrcadla byla vidět vrásčitá omítka, tak stará, starší než Bůh…“

3 06.06.2017

Dobrá cvičení pro fantazii a bohaté podněty pro přemítání nad fenoménem cestování, poutí, přesunů v prostoru. Hodně zajímavých ukázek ze světové beletrie.

2 06.06.2017

Překvapila mě ta naivita – bezelstné nadšení, s kterým jsou podány „objevy Ameriky“ a jednostranná fascinace úspěchem. Nadšené ohromení vlastními životními úspěchy a úspěchy několika známých. Knížku doporučuju hodně mladým lidem, kteří mají možnost cestovat, ale váhají. Cítím v ní touhu podělit se o své recepty na štěstí a pomoct tím všem hledajícím a nejistým. Osobně mi není blízký pragmatický přístup k cestování především jako k příležitosti nastartovat svou kariéru (a pobavit se).

2 02.06.2017

Je to cestopis a zároveň básně v próze, pozorování zároveň realistické i lyrické, způsob pohybu je podobný zároveň cestování i tuláctví. Autoři se posunují světem tak pomalu, že se dokážou sžít s místy, kterými procházejí, a poznat je na vlastní kůži, smysly, city a pohodlí.

„Svět přes vás přeběhne jak horská bystřina a na chvíli vám propůjčí své barvy. Pak se opět stáhne a zanechá vás tváří v tvář prázdnu, které v sobě všichni nosíme, před tu zásadní nedostatečnost duše, s níž je přesto třeba se naučit žít, bojovat a která je paradoxně naší nejspolehlivější vzpruhou.“

„A to už projel celou Evropu, Rusko a Persii, jenže zatvrzele odmítal odevzdat cestě byť jen jediný kousek ze své celistvosti. Zvláštní cíl: zůstat nedotčený! Zůstat přesně takový trouba, jakým byl člověk předtím! Však toho také nejspíš moc neviděl, neboť není země – teď už to vím –, která by nežádala své kilo Shylockova masa.“

„Tohle povolení se často zamítá; když však člověk předloží jednoduchý, srozumitelný důvod, který úředníka osloví – prohlédnout si zemi, jen tak se toulat, je z úředníka rázem mílius. V každém muslimovi, i četníkovi, dříme kočovník. Stačí říct džahán (svět) nebo sáhrán (cesta) – a už se vidí volný jako pták, kterak pod tenkým srpkem měsíce hledá Pravdu a čechrá prach cest. Když jsem ještě dodal, že nespěchám, měl jsem povolení na to tata.“

6 18.05.2017

Další pozitivní, povzbuzující a jednoduchá kniha od člověka, který našel štěstí v sobě, resp. v meditaci a tvůrčí práci. Jeho popis transcendentální meditace je tak přesvědčivý, že bych s ní nejraději začala hned zítra. Malí mužíci se rozběhnou do všech pater mrakodrapu, bleskově vyčistí každý pokoj a naplní ho zlatem. A ten mrakodrap jste vy při meditaci. No, nezkuste to!

5 07.04.2017

Výborná kniha. Obě eseje jsou čtivé a informačně hodnotné a zpovídané osoby pokládám za hodné obdivu i inspirace. Na knize mi vadilo jediné – autor se nevěnuje otázce morální legitimity protestů. Sice nedoporučuje násilí, ale víc se o vhodnosti použitých prostředků nezmiňuje (symbolické šibenice na Václavském náměstí neslouží přímému násilí, přesto jsou morálně problematický prostředek). Nepíše ani o legitimitě šíření zjednodušené verze reality (nebo dokonce dezinformací) při protestech ani o nevhodné míře nátlakovosti protestní akce. A ani o otevřenosti protestujících vyslechnout druhou stranu. Akce, kterých jsem se zúčastnila, byly pokračováním pokusů navázat dialog a sloužily mimo jiné k otevření prostoru pro oboustranný rozhovor. Myslím, že dialogičnost je pro protesty klíčová a že by protestující měli mít odstup od postoje, že jejich verze pravdy je jediná správná a hodná artikulace.

3 02.03.2017

Kniha plná faktů – většinou kuriózních a často i děsivých útržků z historie pár desítek izolovaných (tj. z pevniny těžko přístupných) ostrovů. Nemůžu si pomoct, zůstal mi z toho pocit, že být člověkem je strašné a být zvířetem není o nic lepší.

Vyznání člověka, který je duší tulák, o tom, co je v jeho životě zásadní a co mu přináší hluboké štěstí. Pro mnohé jistě návod pro život. Podaný ale bez kazatelství a patentu na pravdu, naopak prostřednictvím vyznání o bezprostředních citových hnutích.

„Cítím v sobě pulz života, ať již na jazyku nebo v podrážkách, ať v rozkoši nebo utrpení, má duše je živá a dokáže se vplížit ve stovkách hříček plných fantazie a mnoha formami do faráře i do poutníka, do kuchařky i do vraha, do dětí i zvířat, zejména do ptáků, a také do stromů; to je podstatné, to chci a potřebuji k životu, a pokud by to mělo jednou skončit a já bych byl odkázán na život v takzvané „skutečnosti“, raději bych zemřel.“

„Jsou dny, kdy jsem přesvědčen, že žádný člověk na světě nedokáže určité rozpoložení mraků a vzduchu, určité barevné odstíny, určité vůně a kolísání vlhkosti pozorovat tak jemně, tak přesně a věrně jako já svými starými, nervózními básnickými a tuláckými smysly. A jindy zas, jako dnes, jsem pln pochyb, zda jsem vůbec někdy něco viděl, slyšel a cítil, zda všechno, co vnímám, není jen odraz mého vnitřního života.“

„Není nic hodnějšího nenávisti než hranice, nic více omezujícího než ony. Jsou jako děla, jako generálové: dokud žije rozum, lidskost a mír, jsou k ničemu, leda lidem k smíchu – jakmile však propukne válka a šílenství, stanou se důležitými a svatými. Jak bolestným žalářem staly se nám, poutníkům, za válečných let! Aby je vzal čert!“

Kniha, která vám pravděpodobně zvedne náladu. Za prvé proto, že k vám její autor mluví docela upřímně, což je vždycky příjemné jako důkaz něčí důvěry. Za druhé proto, že jako vypravěč předvádí čistě pozitivní přístup k lidem, k sobě a k událostem, které ho potkávají. Lehce stravitelná inspirace – nejen na cestování, ale hlavně pro život.

„Před branou mě uvítala nepřirozeně široká a hranatá socha Atatürka ověšeného pásy s náboji. Vypadal jako král krabicových lidí, který se rozhodl ztrestat Českou poštu za nešetrné zacházení s jeho poddanými.“

„Zatímco jeden Čech žije v mírumilovné zemi s nejnižší mírou chudoby na světě, jiný žije v zemi plné kriminality a bídy. Náš život přitom neovlivňuje to, jaký svět skutečně je, ale jen to, jak k němu přistupujeme.“

7 11.02.2017

Pořád jsem si musela představovat zachmuřeného muže, ubytovaného na venkově, který vážným pohledem a s bolestnou laskavostí obhlíží okolní dění.

Samotář temnou stezkou chvátá,
snad pastýř hledá cestu domů.
Pak tiše vyjde zvíře z arkád stromů
a víčka rozevřou se božstvím jatá.

Modravá řeka dolů plyne,
večerem mraky táhnou klidně;
i duše mlčí, andělsky a vlídně,
a pomíjivý obraz tiše hyne.

Nádherná kniha plná postřehů z přírody, dobrodružství a svobody. Autor umí vystihnout náladu a ráz krajiny, ve které se toulá, které je vydaný na pospas a kterou pozoruje velmi živými smysly. Vnímá vazby mezi různými ději v divočině, ale dokáže zprostředkovat i její bezprostřední krásu.

„Zima sestupovala z hor do roviny a hnala před sebou všechno živé. Jako první spolu se stády koz a ovcí opustila hory hejna vlaštovek a špačků. Potom se dole objevila kavčata, černí ptáci s korálově červenými zahnutými zobáky. Z vrcholů slétli dolů supi, orli skalní a krkavci. Z lesíka na březích Araxu křičely sojky.
Zima nesestupovala jen shora, ale blížila se i ze severu. A také před sebou hnala ohromná hejna vran, kání, poštolek a luňáků. Hejna jeřábů teskně troubila na studené obloze. Svět rezavé hory posmutněl. Studený podzimní vítr honil nad zamlženými dálkami cáry deště. Dole valil Arax své studené vody. Žluté rákosí se prohýbá jako vlny, na nichž se třpytí pěna stříbrných metliček. Poletují straky, vítr je co chvíli uchopí a mrští s nimi do křoví. Nad vodou přetáhlo hejno kachen. Po mělčině přeběhl rysec bažinný. Tam, kde se stýkají tři hranice, strnule stojí volavka jako strážný.“

5 14.12.2016

Do hlavní hrdinky je pro mě těžké se vcítit. Přesto je tu jedna scéna, kvůli které si knížku čas od času čas znovu půjčím z knihovny. Dívka se ocitne v domácnosti mladého citlivého kluka, má ho na dosah ruky. Pozoruje ohromný nepořádek v bytě a uprostřed něj domácí oltáříček s fotografií Kurta Cobaina. Nádhera, nad kterou hrdinka bez zájmu ohrne nos a z bytu tiše uteče. Touhle scénou mě autorka jako romantickou čtenářku dostala a připoutala mě ke svému textu. Díky ní se ke knížce vracím, znovu si ji pročítám, přemýšlím, co je hrdinčino téma a po čem touží.

No jo, smysly, smysly. Napojené na cit pro krásu, na empatii a schopnost nadchnout se zvláštností a charakterem druhého. Schopnost vycítit v něm to, čím můj svět přesahuje. Dobrá životní náplň, ovšem k její realizaci nemá každý tak románově snadné podmínky. Románového Goldmunda se netýkají hrozby otěhotnění ani pohlavních nemocí a navíc je tu faktor jeho obzvláštní krásy. Po čtrnácti dnech, v nichž se radostně po goldmundovsku toulám přírodou, mají muži občas lehkou nechuť pustit mě i do autobusu, natož aby mě pouštěli do svých postelí a odhalovali mi tam beze slov krásné taje svých krásných duší-těl. Nezáleží jen na vnitřním založení, ale i na vnějších podmínkách. A i v nich si člověk musí stvořit svůj smysl a životní naplnění, což jako by román se svou myšlenkou bezpodmínečného vnitřního určení pokládal za nemožné. – Jinak je to ale krásná a podnětná alegorie a silný čtenářský zážitek.

Přečetla jsem si znovu kvůli Výzvě a její kolonce Oblíbená kniha z dětství. Výběr byl jasný, tahle výtvarná publikace je čestnou nositelkou titulu Má nejoblíbenější kniha. Získala ho v náročné třístupňové soutěži, uspořádané o dávném samotářském po-školním odpoledni v mém dětském pokoji. Samotnou mě tehdy překvapilo, že za sebou nechala dokonce i knížky Daisy Mrázkové. Je to asi tím, že těch jsem měla spoustu, zatímco publikace s padesáti zářivými a zádumčivými reprodukcemi Oty Janečka pro mě byla jedinečná. Roli hrál i titul, který mě v dětství z nějakého důvodu okouzloval už sám o sobě. Jinak myslím, že na mě obrazová složka působila mnohem víc než Nepilův text. Ten mi místy trochu lezl na nervy i v dnešním čtení. Barevné bohatství, bolestivý dojem znepokojivosti a krásy krajiny, jako by v ní člověk právě stál, a nesladká něha v zobrazení ptactva a zvířat. To jsem při prohlížení cítila tehdy i teď.

Thoreau problém občanské neposlušnosti analyzuje dobře, ale kupodivu ani dnes zřejmě není v západní demokracii vyřešený o moc lépe než za jeho doby. Situace, kterou ostře a zásadně kritizuje, zůstala patrně stále stejná. Problém stojí tak, že pokud občan morálně nesouhlasí s kroky své vlády, a proto na ně odmítne přispívat svými daněmi, stane se pro vládu nepřítelem. Stát má pak právo daně od jednotlivce vymoci silou, případně jej nakonec úplně obrat o majetek, pokud je spor dlouhodobý. Vlastně to znamená, že občan má povinnost předat své svědomí vládě, zříct se ho. Svědomí může nechat promluvit předtím, než se vláda utvoří, a to pomocí voleb. To ale Thoreau pokládá vzhledem k vážnosti věci za slabý prostředek. „Dokonce tím, že spravedlnosti dáme svůj hlas, pro ni nic neděláme. Pouze tak ostatním chabě sdělíme svou touhu po jejím vítězství.“ Všechny prostředky aktivismu (např. dopisy politikům) vyjma odepření platit daně pokládá za málo účinné. V mnoha situacích je třeba jít za svým svědomím i přes překážky, které tomu státní aparát klade: „Za vlády, která kohokoli nespravedlivě vězní, je nejvhodnějším místem pro spravedlivého člověka taktéž vězení.“ Sám Thoreau touto cestou šel, protože nesouhlasil s válkou v Mexiku a s podporou otroctví, a ve vězení se jako neplatič daně také ocitl. Jeho esej, jakkoli je dobře promyšlená, má hořký náboj a vyzývá k radikálním krokům. Nepočítá s možností domluvy, kompromisu či společného postupu. A nepočítá ani s možností, že by svobody nepřispívat do společné kasy někdo zneužil – čerpal by z ní, ale pod záminkou morálního nesouhlasu by do ní na oplátku nic nevkládal.

6 12.10.2016

Není to román, ale soubor autobiografických esejů řazených chronologicky. Autorka na mě působí přesvědčivě, má velký zápal. Podařilo se jí vysvětlit mi, proč je podle jejího názoru nošení šátků či zahalování tváře principiálně škodlivé. Ráda bych si přečetla pár slov od jejích rodičů o tom, jak se jim podařilo vychovat tak svobodomyslnou dívku. Jak Shalmani sama píše: „Otec, který se rozhodne skoncovat s tradicí, aby dal stejné šance své dceři jako synovi, je pro ženu zárukou, že se vedle muže nebude nikdy cítit méněcenně. Pokud byl první kontakt s prvním mužem vašeho života rovnocenný, pak máte všechny předpoklady zůstat hrdá na svoje pohlaví a nevinit ze všeho jenom muže. Jednat se svým otcem jako rovný s rovným znamená nestát se nikdy obětí.“ Temperamentem a důrazem na hrdost a rovnocennost mi autorka připomínala feministku z druhého konce Evropy – Caitlin Moran.

Zpočátku jsem zajásala, že to bude kniha se smyslem pro realitu. Brzo mi to ale přišlo jako proud banalit a přízemního myšlení. Víc mi ale vadila obrovská jazyková nevěrohodnost – jak by mohla Ukrajinka psát takovou češtinou, mít tak vžité české reálie, komponovat je přirozeně do řeči, do aktuálně tvořených přirovnání? V jedné části vypravěčka začne vytvářet „umělecké“ metafory, které pro mě vzhledem k jejímu přemýšlení působily jako pěst na oko. Jednoduše – knížka mě nestrhla, nezačetla jsem se, neuvěřila jsem jí ani ji nepochopila, něco mě rušilo.

Rozhodně to jsou bravurně napsané psychologické povídky. Prosté, s přesným jazykem, působící věrohodně a dráždivě a lákající poznat jádro duševního světa svých postav. Věcně zachycená všednodennost děvčátka, které se musí ohánět, aby neumřelo hlady. Vesničané, městská chudina, trestankyně vracející se domů, umělecká bohéma. Osamělost, houževnatost, práce, umění, láska. V povídce Poznámky neslavné básnířky se hrdinka představuje jako bytost, která je celý život ostatním cizí a nikam nezapadá, všude se liší, dokonce i mezi umělci se cítí odlišná. Aniž by padlo slovo introvert a možná aniž by o něm autorka kdy slyšela, přesně zachycuje portrét introverta, který svůj život přirozeně váže na krásu namísto na vztahy. – Poslední novela, psaná zřejmě v pozdější době (její hrdince, filmové herečce, je kolem padesáti let), ve mně vzbudila trochu nedůvěry pro absenci politických témat, která jsou ze širokého záběru hrdinčiny mysli vyloučena. Každopádně jsem zvědavá na osud spisovatelky, o které se mi zatím nepodařilo najít žádné informace. Byla to režimem protěžovaná umělkyně? Přála bych si, aby to tak nebylo, protože si mě svou opravdovostí a vhledem do nejednoduchých lidských povah a problémů získala. A chtěla bych si přečíst poezii, která jí prý také (alespoň v jedné sbírce) vyšla. V jedné z povídek je podstata poezie přirovnána k situaci, kdy hrdinka při koupání v jezeře šlápne na jakýsi kulatý a tvrdý předmět. Shýbne se a zjistí, že drží v ruce něco úžasného, neuvěřitelně krásného, třpytivý malý zázrak – výkřik uvízne v hrdle, dívka rozevře dlaň, nalezená věc jí vyklouzne z ruky a už ji nikdy nenajde. Jen na chvilku se díky básni otevře výhled na něco, co fascinuje a přesahuje běžnou zkušenost, a proto je těžké to běžným jazykem přiblížit. A hned to zase trýznivě uniká…