bookshelf komentáře u knih
Podle mého názoru není moc na místě říkat, že John nepředčil tímto dílem Hvězdy nám nepřály. A to z toho důvodu, že Papírová města byla napsána dříve, než se autor doopravdy proslavil právě díky těm nepřejícným hvězdám.
Celý příběh je rozdělen do třech kouzelných částí, které na sebe navazují bez jakékoli prodlevy. Při čtení prvních dvou sekcí jsem si říkala, že jsou to takové lepší čtyři hvězdičky, zajímavé, zábavné, ale trochu zdlouhavé. Neuvěřitelně to vylepšila část třetí s názvem Plavidlo, která byla zaručeně nejvtipnější a měla největší spád.
Všechny postavy této knihy působily neuvěřitelně lidsky, což je právě to, čehož někteří spisovatelé nejsou schopni dosáhnout. Bohužel jsem si řádně žádnou z těchto postav nedokázala oblíbit. Paradoxem je, že nejméně můžeme poznat právě Quentina s Margo. Q. se takřka celou dobu zaobírá záhadami a Margo pořádně nezná ani její nejlepší kamarádka. Co se týká podobnosti s jiným dílem, nesrovnávejme Milese a Aljašku s Quentinem a Margo, ačkoli obě dvojice mají alespoň něco málo společného. Lásku a hledání. Ale myšlenka, že se Hledáním Aljašky nechal John Green inspirovat k napsání Papírových měst se mi vážně líbí a hřeje.
Všechny ty kanadské žertíky a pátrání dělají z knihy jedno velké a promyšlené klubíčko provázků. Nehledě na to, že Margo odjakživa milovala záhady . Možná, že je milovala tolik, až se jednou z nich sama stala.
Mám takovou teorii, že knhy od J.Greena si lze doopravdy oblíbit až při druhém čtení. Zatím se mi to vždy osvědčilo. Už teď se těším na příští čtení Papírových měst, protože vím, že přijdu na další spoustu kouzelných spojení, která mi při prvním čtení unikla.
„Ani ve scrabblu neexistuje slovo, který by vyjadřovalo, jak se cítím.“
Teoreticky není tato kniha dokonalá. Ani zdaleka ne. Mě ale tak moc bavilo ji číst, že se stoprocentnímu hodnocení nevyhnu.
Téměř celou knihou vás provází pocit neznáma, nevědomost o rozsahu celé té záhadné události. Já osobně jsem si během čtení snažila zapamatovat co nejvíce detailů, které by mohly být malými puzzlíky skládajícími jeden velký obraz. Celý příběh se rozvíjí pomalu a zlehka. V jeden moment toho na čtenáře není nikdy naloženo příliš. A vzhledem k žánru mi to přijde neobvyklé. Že se vlastně jedná o knihu napsanou s takovou lehkostí.
Jak jsem reagovala na konečné rozuzlení? Ohromeně. Nevěřila jsem. Nechci vám říkat, jak to dopadne. Pouze svoji vlastní reakci na situaci. Ještě dnes, pár dní po dočtení, namátkou otevřu knihu a přečtu si pár řádek. Vždy si scénu spojím s tím, co už vím, nastane další překvapivý moment, kdy mi dojde celý rozsah. A takhle se to opakuje, což svědčí o promyšlenosti celé té věci.
Na závěr bych chtěla vyzdvihnout určitý detail, kdy hlavní postava píše krátké pohádky, které vždy metaforicky zobrazují její rodinu a situaci, ve které se nachází, což dává tomu samému momentu další rozměr. Věřím, že tato kniha nesedne úplně každému, ale i přes to stojí za to si ji přečíst.
"V lásce poznáváme, jací bychom chtěli být, a ve válce pak poznáme, jací jsme." To jsou úvodní slova knihy a já bych ji nedokázala popsat lépe.
Na téma druhé světové války obecně byla napsaná taková spousta knih, a přesto mi tato přišla něčím výjimečná. Jakožto čtenář sledujete příběhy dvou sester, které musí během boje o svůj holý život řešit spoustu morálních otázek, které jim předhazuje válka a s ní spojená okupace Francie, kde se děj odehrává. Tato jejich dilemata se kolikrát promítnou i ve vaší hlavě a nabídne se otázka, zda byste v sobě našli i vy tolik odvahy. Mimo to se jedná o příběh plný ztráty, odhodlání, statečnosti i obětování se. Obecně upřednostňuji knihy z tohoto období, které obsahují více faktů a donutí vás vyhledávat si další informace, ale touto knihou jsem vážně okouzlena a myslím, že ještě dlouho budu.
Jak se říká - sto lidí, sto chutí. Tentokrát jsem asi právě já tou rybičkou, která plave proti proudu. Protože kdybych měla tuto knihu popsat jedním slovem, hned by mě napadlo: nudná. Ale nebylo to tak celou dobu.
Většinou se snažím od knih nemít moc velká očekávání. Bohužel jsem všude o této knize neslyšela nic jiného než chválu, takže jsem své předsevzetí porušila a musím říct, že se mi to moc nevyplatilo. Zpočátku se mi kniha zdála opravdu poutavá, ale neuplynulo moc kapitol, kdy mě jedna ze dvou hlavních postav, Laia, začala vadit, hlavně její nesmírná naivita. Eliasovi to trvalo o něco déle, ale ani jeho jsem neměla ráda moc dlouhou dobu. Milostný trojúhelník/čtyřúhelník ani nestojí za zmínku. Ke konci už mi byli jejich osudy v podstatě ukradené. Nevím, čím to bylo, protože měli oba velký potenciál.
Když se zamyslím nad příběhem samým, i tím sem byla zklamaná. Svět, ve kterém byla kniha zasazena byl trochu odbytý, ale věřím, že si to lepší autorka nechává na další díly. Když už o Tahirové mluvím, nesmím zapomenout vyzdvihnout její styl psaní. Taková spousta přívlastků z knihy dělala opravdu čtivý kousek, což je nejspíš důvod, proč jsem knihu dočetla. Příběh, i přes moji lhostejnost, utíkal velmi rychle.
Ještě bych se chtěla pozastavit nad hodnoceními knihy, která se nachází na zadní straně obálky. Přijde mi trochu úsměvné přirovnávat ji k dílům jako je Harry Potter, Hunger games nebo Hra o trůny. Je na místě knihu dobře ohodnotit, ale ne ji tolik přecenit.
Od čtení Jiskry v popelu vás svojí recenzí nechci odrazovat, sama si plánuji přečíst druhý díl, protože jsem na konci knihy získala dojem, že v dalším díle možná získáme komplexnější pohled na celý svět. Poučím se ale a nebudu mít až moc přemrštěná očekávání.
"Madam, prosím vás, uklidněte se. Nic se vám nestane. Zabít vás? Vážně si myslíte, že my Němci jsme barbaři?"
Utekl jsem z Osvětimi je kniha, po jejímž přečtení se vám nedostává slov. A ani by nemělo, není co dodávat. Toto dílo vyobrazuje jen jeden příběh, tedy pouze malinký zlomek tak velkého utrpení, a přesto to čtete a zdá se vám to příliš barbarské a výčet hrůz pořád nekončí.
"Naším úkolem bylo vyložit z vagónu mrtvé, umírající a zavazadla. Mrtví, to znamená každý, kdo se nemohl udržet na nohách, byli složeni na hromadu. ... mrtví a umírající šli přímo do pecí. Často se stávalo, že společně s mrtvými těly naházeli do náklaďáků malé živé děti."
Jestli existuje nějaká kniha, kterou by si podle mě měl přečíst úplně každý, je to právě Osvětimská knihovnice.
Je to kniha o nacistické zvrácenosti a brutalitě, v určitých částech obsahuje zvášť naturalistické popisy. Ale hlavně je to kniha o lidskosti a touze přežít. Zároveň v ní najdete i spoustu zoufalství. Přiznejme si, nebylo to tak jednoduché na čtení, ale stálo to za to.
Kniha je velmi autentická. Jak by také ne, když hlavní pilíře jsou odvyprávěním skutečných událostí doplněných o trochu té fiktivní prózy. Styl psaní autora byl opravdu skvostný, i když se nesnažil ždímat ze čtenářů na každé stránce slzy, dokázal na mě fouknout zápach Osvětimi. A že to smrdělo. Nemám slov. Ne vlastních - podělím se s vámi o část 1. odstavce:
"Lidský život v Osvětimi nemá cenu ani zlámané grešle, je tak bezcenný, že už ani nestřílejí, protože kulka je cennější než člověk. (...) Smrt se tu stala průmyslem, který se vyplatí, jen když pracuje ve velkém."
Gejša začíná jako barvitý, dojemný a vynalézavý příběh o malé holčičce, která ztratila všechno, co měla, aby získala něco, o co se nikdy neprosila. Určitá naivita tak nějak patří k jejímu věku a z počátku může být líbivá. Sledujeme Čijo, z níž se postupně stává proslulá gejša Sajuri, jež za pomoci vnějších vlivů padá do klína velká sláva i určitý vliv. Celému příběhu ale dodává potřebnou jiskru právě její rivalka Hacumomo, s jejímž vytracením se z příběhu se vytrácí i jiskra. Naivita ale zůstává a s přibývajícím věkem naší Sajuri začíná být lehce dotěrná. Nelze opomenout lacinost milostné linky. Celkově se sice jedná o pěkný obraz někdejších japonských tradic tamní smetánky, ale nechtěla bych, aby tato kniha formovala něčí pohled na svět.
Ve vší své zvláštnosti se kniha dotýká několika tabuizovaných témat, které vás zahalí smradem a páteří vám projede pocit mravenčení. Možná budete i znechuceni. Mimo tyto krajně znepokojující věci se střetáváme i se zajímavou psychologií postav včetně jejich vývoje, který se rovněž může zdát lehce na hraně normálna.
Jde o setkání s umělcem v počátku jeho kariéry a na stylu psaní to lze poznat, čímž této knize rozhodně nechci ubírat na kvalitě. Jedná se o nádhernou ilustraci toho, jak moc se dokáže spisovatel ve svém řemesle zdokonalit. Když Betonovou zahradu porovnáte s Pokáním nebo Na Chesilské pláži, skoro byste podle způsobu psaní nepoznali, že se jedná o stejného autora.
Než začnu s komentářem k této knize, chtěla bych se nejprve pozastavit nad překaldem. Přijde mi to více než zvláštní měnit jméno hlavní postavy z Blue na Lila. Zvlášť když důvodem je jedna jediná nepodstatná věta, kterou by i neangličtinář pochopil bez problému, aniž by bylo jméno změněno. Ohledně předělávky Ganseyho jména se nemá ani cenu rozčilovat. Totéž platí pro název celé knihy (představte si, že knihy o HP by se jmenovali Ronald Weasley - rozhodně důležité, ale ne nejdůležitější).
Od Maggie Stiefvater jsem před touto knihou nic nečetla, takže jsem nevěděla, co přesně mám čekat. Spoléhala jsem tedy na anotaci. Ale ani ta nezněla až tak slibně. Počáteční část knihy byla neuspořádaná a zdlouhavá. Trochu mi trvalo, než jsem pochopila o čem kniha bude vlastně vyprávět. Postavy se mi v tom nelibém začátku pletly jedna přes druhou a některé zápletky mi přišly trochu zbytečné. Netrvalo dlouho a já se od ní nemohla odtrhnout. Nenechte se tedy odradit neslibným startem.
Snad vše, o čem jsem si z počátku říkala, že je naprosto zbytečné a bez pointy mi svůj význam skoro vmetlo do tváře. Tím chci poukázat na nespočet překvapivých momentů, kterými je kniha naplněna až po okraj. Říká se, že fantazii se meze nekladou. Stiefvaterová ale pokračuje za neexistující hranici meze fantazie. Zajímalo by mě, kde se nechala inspirovat. První co mě napadlo ohledně inspirace k této knize byl Lermontův Démon, ale to není úplně hlavní zápletka. Jediné, co mě trochu mrzelo byla er forma. Ta vždy zamrzí. Chápu ale, že při takovém počtu postav, které do příběhu zasahují by ve všech těch perspektivách, které jsou důležité byl trochu zmatek.
Kvůli otevřenému a nepochopenému konci se neuvěřitelně těším na pokračování. Ale do opravdového konce si budu muset bohužel počkat. A to víc než dost. Myslím, že do té doby asi sáhnu i po autorčině další knize, která se očividně těší ještě větší oblíbenosti.
Na knihy o lásce mě nikdy neužilo. Ale tuto se odvážím označit jako jednu z nejlepších knih, které jsem kdy četla. Není tam žádný převratný zlom ani zvlášť zapeklitá zápletka. Ještě teď mi vrtá hlavou, jak asi dopadly postavy, do kterých se A převtělil. A musím přiznat, že mě to přimělo zamyslet se. Nad světem. Nad společností. I nad každým dnem, který se nijak neliší od těch ostatních. Dokonce více oceňuji lidi kolem sebe, ačkoli mě někdy dohánějí k šílenství. Jsem ráda, že nejsem A.
Myslím, že tato kniha naprosto splňuje svůj účel člověka pobavit a nechat ho si oddechnout. Chápu, že pokud očekáváte knihu plnou mouder a psaní hodného Nobelovy ceny za literaturu, budete zklamáni. Já osobně knihu hodnotím plným počtem hvězd, protože mě bavila a celkem jsem se i nasmála. A o to myslím autorovi šlo především.
Pro lakomého pana Vydřigroše jsou vánoční svátky nesmyslem. Návštěva duchů Vánoc jej má napravit a zbavit ho pomyslného řetězu, který s sebou vláčí. Pro mě byla kniha úžasným příkladem toho, jak je možné někoho změnit a dokázat mu, že se může mýlit.
V dnešní době je televize plná nových zpracování tohoto díla, ale lidem už to nic nepřináší. Dnes už všichni zapomínají pravou podstatu Vánoc. Oproti panu Vydřigrošovi je naším neduhem, že je sice slavit chceme, ale hlavní pro nás je, aby byly štědré. Spoustě lidem by neuškodila návštěva duchů Vánoc, aby jim připomněli, že to není jen o sněhu a dárcích, ale o lidech, se kterými je trávíte.
"Každý je netolerantní vůči něčemu nebo někomu, samozřejmě. Víš, vůči čemu jsi netolerantní ty, Bille?" zeptal se mě Richard, "Jsi netolerantní vůči netoleranci."
Tato slova pro mě celý příběh definují. Irving dokázal skvěle vykreslit právě nedostatek respektu a tolerance vůči jiným než heterosexuálním orientacím, jehož vývoj během druhé poloviny 20. století prostupuje celým příběhem. Postavy jsou všechny velmi dobře vypodobněny a jejich individuální motivace a příběhy dokonale zapadají do sebe. Knihu bych doporučila úplně všem, nejvíce ale těm lidem, kteří se k ní pravděpodobně kvůli jejímu tématu nikdy nedostanou. Myslím, že spousta lidí zapomíná, že je normální se odlišovat.
Je třeba si přiznat jednu věc. Jak moc jsme všechny povrchní. Pravdou je, že každá z nás by si ,nehledě na anotaci, Selekci přečetla. Samozřejmě nejsem žádnou výjimkou. A musím uznat, že více nakladatelství by si mohlo uvědomit, že první, co člověk z knihy vidí není to, jak je napsaná, postavy a ani anotace. Je to obálka.
A právě kvůli obálce jsem od knihy hodně očekávala. Během prvních dvou kapitol mi ale došlo, že žádný zázrak se asi konat nebude. Kastovní systém celé Illey byl trochu přitažený za vlasy. Nejen kasty, ale ani celá historie nedávala žádný smysl. Celý příběh je líčen neuvěřitelně jednoduše. Žádný pořádný popis místa ani osob nečekejte. Z Americy (America? vážně?) sice občas vypadlo něco alespoň trochu inteligentního, ale byla to vždy jen malá jiskra, asi jako když rozděláváte oheň pomocí křesadla.
Celý příběh je předvídatelný, což se dá očekávat. Co ale nedopadlo podle mých předpokladů byla celá a úžasná selekce. Když už si někdo dá tu práci vymyslet soutěž, na které stojí budoucnost celé jeho země, nebylo by možná na škodu udělat z toho ještě větší událost, než jaká je v knize? Dejte svému národu chléb a hry a bude spokojený. Panem et circenses. Tohle věděli již ve starém Řecku. Nebyla by to pro lidi lepší reality show, kdyby věděli více z toho, co se na zámku děje? Chápu, že jako královská rodina chtěli mít vládci Illey více soukromí, ale když už něco takového bylo vyhlášeno, je třeba počítat s nějakým tím uskromněním se. Takhle lidé neměli pořádně ani jídlo a ani hry. Co se týče rebelů, ať už z jihu nebo ze severu, očekávám nějaký ten větší převrat v následujících knihách. Doufejme, že když je na to třeba tolik čekat, bude to alespoň pořádná pecka.
Ohledně vlastní soutěže si myslím, že nemůžu nic vyloženě vytknout. Nebylo to takové klišé, jaké se dalo očekávat. O Aspenovi nesoudím vyloženě kladně a ani záporně, protože vlastně nevím, jak to celé bylo. Jak to celé bylo z jeho pohledu. Maxon byl takový roztomilý ňouma. Silný jako budoucí vládce, ale ne ohledně mezilidských vtahů. Když už se s Americou domluvili na tom, že mu v něčem poradí, čekala jsem, že to bude ve větší míře, než se v knize objevilo.
I přes všechny ty záporné názory, které k této knize mám, si plánuji přečíst další díl. Cassové stále celkem věřím (ačkoli si ukousla většího sousta, než mohla rozžvýkat) a doufám, že mě ještě ohromí.
Nenucený a pozvolný příběh, který je ve srovnání s přítomností až absurdní. Lidé sice žili v bezpečí. Pokud jako nebezpečí nebereme odřené koleno po pádu z kola. Zároveň žili také v bezpečí před možností volby. Ale co je to za život, když si ani nemůžete vybrat, co si dáte k obědu! O ostatních věcech ani nemluvě.
Mrzí mě, že ostatní knihy, které napsala na Dárce nenavazují, protože já bych ráda četla dál.
Zdá se mi, že jsem asi četla jinou knihu než ostatní, protože mně se nelíbila. Zklamalo mě to. Pořádně. Zato styl jakým spisovatel psal byl opravdu výjimečný. Mimoto jsem si i oblíbila zdánlivě nevýrazné postavy. Ale zdálo se mi, že příběh se táhne. Kniha mě ani na chvíli dostatečně nepohltila a četla jsem jen proto, abych ji dočetla a odložila.
Je něco,co na čtení přímo nesnáším. A to jsou spoilery. Nesnáším, když je někdo někde píše a neoznačí. Když si takový spoiler přečtu, už nemusím knihu číst. Tato kniha byla plná spoilerů.
Stejně jako Brumbál vždycky na konci každého dílu vysvětloval Harrymu situaci, tak i já bych potřebovala něco vysvětlit.
Po stylistické stránce pro mě byla tato kniha téměř dokonalá. Jednotlivé kapitoly jsou velmi krátké a obkročmo střídají popis z pohledu Marie-Laure a Wernera. I přes to, že u většiny knih bych krátké kapitoly přivítala, tato je ale výjimkou. Je sice pravda, že každá ta malá kapitola měla svoji vlastní pointu, ale já bych dala přednost delším oddílům. A důvod? Mnohokrát se mi během čtení přihodilo, že mě jednotlivá vyprávění naprosto okouzlila a pak byl najednou konec. Další kapitola. A navíc z jiného pohledu. Myslím, že právě toto bylo důvodem, proč mi trvalo dost dlouho knihu přečíst, protože jsem třeba po každém 2. oddílu knihu odložila a šla dělat něco jiného. Jednoduše mě dílo nedokázalo plně vtáhnout. To ale nemění nic na tom, že jsem si čtení doopravdy užila a všem bych tuto kouzelnou knihu doporučila.
Více si můžete přečíst zde: http://the-power-of-books.blogspot.cz/2015/11/jsou-svetla-ktera-nevidime-recenze.html?m=1
Neuvěřitelně roztomilé a oddechové čtení, které sice moc nezaměstná vaše mozkové buňky, ale zase příjemně zahřeje. Mě osobně na tuto knihu nalákala kladná doporučení a hlavně ztracená psaní. Co mě překvapilo bylo, že ty dopisy v knize nefigurovaly tak moc, jak jsem očekávala a zároveň byly podkladem pro celý příběh. Což je podle mě dobře, protože v opačném případě by se hrdinka pořád jen litovala kvůli zmizelým dopisům. Autorka se tomuto ale šikovně vyhnula.
Mrzí mě, jestli vám hlavní postava, Lara Jean, nesedla, protože mě ve spoustě pasážích připomínala mě samotnou. Spíš než její chování mám na mysli některé názory, které bych nedokázala zformulovat lépe. Co se týče ostatních postav, okouzlila mě rodina hlavní hrdinky, kterou autorka vážně dobře prokreslila. Musím upozornit, že začátek této knihy je poměrně pomalý. Minimálně pro mě bylo těžké se do knihy začíst.
Na tuto knihu očividně pěji jen samou chválu, což je u mě velké překvapení, protože takové vyloženě dívčí romány jsou jedním z mých nejméně oblíbených žánrů.
Na jedné straně je informace, že Spočítej hvězdy je dětská knížka, jejíž styl psaní tomu také odpovídá. Na druhou stranu se jedná o příběh, ze kterého jsem měla husí kůži a musím jej zařadit mezi nejlepší knihy, které jsem v letošním roce četla.
Kniha je plná dětské upřímnosti a dospěláckého tajnůstkaření, které v některých případech také nemusí být na škodu. Zvlášť, když jde o knihu s tematikou holokaustu. Podstatné historické momenty jsou podle pravdy, což mě překvapilo, protože se toho obyčejně o událostech v Dánsku během 2. světové války moc nedoslechnu. Tato kniha vypráví přímo o důsledcích holokaustu, na dánské Židy i na jejich okolí, které je brání stejně jako brání svého krále i celé Dánsko.
Tato kniha vyšla až dlouho po originále a za tu dobu si tu mohla získat obrovskou pozornost. Vždyť v Americe se z ní stala klasika a žáci středních škol ji mají v povinné četbě. A ačkoli je kniha určena hlavně dětem, myslím, že více si z ní více odnesou právě dospělí.