braunerova komentáře u knih

Knihy Pauline Gedge mám rád mimo jiné proto, že ctí historická fakta a nevytváří alternativní dějiny jako třeba Wilbury Smith. V případě téhle trilogie měla těžkou práci. Hyksósové po sobě žádné písemné prameny nezanechali. Hlavním zdrojem informací tak byly dvě Kamosovy stély z Karnaku, které zaznamenávají boje mezi Horním Egyptem a Hyksósy, vykopávky z hlavního města Avaridy a také životopis Ahmose, syna Abany (opravdu, námořní kapitán Abana je historická osobnost). Ten popisuje dobytí Avaridy a Šaruhénu Ahmosem. Naopak vzpoura princů a vražda Kamose je literární fikce, jak Kamose zemřel není známo.

Po vynikajícím Hannibalovi před branami další kniha pana Richtra, která se čte jako beletrie. Alexandra popisuje se všemi klady i zápory a uvádí i plno méně známých faktů.

Roku 324 př.n.l. byl Alexander oficiálně prohlášen za boha. Lykúrgos, athénský státník, při té příležitosti pronesl:
"Jakýpak bůh, když musí chodit na záchod jako každý člověk."

"10.června roku 323 před naším letopočtem makedonský král, hegemon korintského spolku, podmanitel perské říše a dobyvatel světa Alexander III, jemuž bude navěky přiřčeno přízvisko Veliký, zemřel. ... Smrt byla důkazem, že koneckonců nebyl ničím víc než člověkem, který jako všichni lidé nezbytně zemře ve svůj čas."

Skvělá kniha. Fiktivní autobiografie začíná na březích Hydaspu a pak v Alexandrových vzpomínkách přeskakuje mezi dětstvím, dospíváním a tažením na konec světa. Lepší knihu o Alexandrovi jsem zatím nečetl, je tak reálný, že jsem měl pocit, jako bych ho viděl vedle sebe. Dobyvatel světa je často líčen jako největší vojevůdce všech dob, naštěstí autor ho vidí mnohem reálněji:

"Kterou vlastnost mám v míře daleko větší než všichni moji rivalové? Není to vojenské umění ani dobyvatelské schopnosti. Jistě to není nadání k politice. Je to představivost. Umím dohlédnout až k nejzazší hranici světa."

Memnón byl stejně dobrý taktik a lepší stratég, o čemž svědčí jeho plán na odříznutí Makedonců v Malé Asii. Nejprve několik měsíců vyčerpával Alexandra obranou Halikarnássu, pak město sám zapálil a se svými žoldnéři odplul dobývat ostrovy v Egejském moři. Zároveň se Spartou a Athénami připravoval celořecké povstání. Pokud by náhle nezemřel můžeme se jen dohadovat, jak by Alexandrovo tažení dopadlo. Koneckonců nejzkušenějšího makedonského generála Parmeniona i s jeho falangami porazil Memnón na hlavu.

"Přijíždí kurýr se zprávou, že Memnón při obléhání Mytiléné podlehl náhlé horečce. Je mrtvý. Pláču nad tím vynikajícím mužem z Rhodu, jehož jsem si tak vážil, a pláču i nad tím, jak vrtkavé jsou šance a štěstí v osudech lidí a jak křehká jsou pouta, která nás váží k tomu, čemu říkáme život.
Muž, z něhož jsem měl největší obavy, je pryč. On sám vydal za celé armády."

Příběh všech tří hrdinů je literární fikce, ale dějinné události i Hedvábná stezka jsou popsány velmi věrně. Námět mi ale trochu připomínal putování Marca Pola, slavný cestopis z 13. století. Mě se víc líbí Falconeho skuteční hrdinové, třeba Aztécká perla nebo Soumrak bohů.

Knihy Lindsay Davisové jsou pro mě zdrojem informací o životě v římském impériu na konci 1.století n.l., podaných beletristickou formou a okořeněných suchým anglickým humorem. Příliš "akční" díly mě nebaví, naopak nadšený jsem z těch reálných jako jsou Žalobci:

"Silius Italicus a Paccius Africanus jsou historické postavy. Jejich jednání na stránkách této knihy je smyšlené, ale údaje ohledně jejich kariéry jakožto informátorů a senátorů jsou zdokumentovány římskými dějepisci. Charakter a metody, jež používají, jsou založeny na těchto záznamech.
Podle mínění autorky je její vyobrazení právníků ... mnohem lichotivější a vlídnější než většina poznámek o gangsterech, švagrech a stavitelích koupelen"

Historie mi občas připomíná zdravou výživu. Každou chvíli přijdou lékaři s revoluční teorií, co by člověk měl jíst nebo nejíst, aby si prodloužil život. Za několik let začnou tvrdit pravý opak a podobné je to s historickými fakty.
Tak třeba v době, kdy autorka psala romány o dívce Thu (správně Teje), historici předpokládali, že během harémového převratu se spiklenci pokusili Ramesse III. otrávit, ale on přežil a nějakou dobu ještě vládl. Teprve v roce 2012 pokročila věda natolik, že se archeologové odvážili sejmout z královy mumie obinadla a zjistili, že velkému Býkovi, slavnému faraonu 20.dynastie, podřezali útočníci hrdlo. Na trůn po něm nastoupil mladý princ Ramesse IV a ihned ustanovil mimořádný soud. Postupně bylo odsouzeno na 40 osob. V knize je historicky věrně popsán průběh procesu, jména odsouzených i soudců a vynesené tresty. Konkubína Teje skutečně na nalezeném Turínském papyru se seznamem odsouzených chybí, o jejím dalším osudu se nic neví. Princ Pentuer (nebo také Pentawere) byl ale v té době už dospělý, zúčastnil se spiknutí a musel spáchat sebevraždu. Vědci předpokládájí, že tzv. křičící mumie, která byla nalezena v hrobce Ramesse III, je právě on.

Kniha je historická asi jako Výlet pana Broučka do 15 století. Podle autora jde o příběh odehrávající se v jednom z paralelních světů. V Neoluxoru si zase myslí, že když v paralelním vesmíru cválá na koni Alexander Veliký, tak to patří pod Historické romány. V knize Alexander Veliký nezemře v Babylónu, ale dobývá Kartágo a na Sicílii bojuje proti vzbouřenému generálovi Antipaterovi a Kartagincům. Využívá přitom svou novou zbraň - jednotku bojových slonů.
Knihu jsem dočetl, ale žádná sláva to není, konec byl jak z mýdlové opery. Historie je plná silných příběhů a neobyčejných osobností, tak proč vyrábět fiktivní dějiny? Nejvíc se mi líbilo věnování:

"Pro mojí milovanou starou mámu. ... Děkuji za veškerou tvoji lásku a podporu po celý tvůj dlouhý a dobrý život. Ať už jsi kdekoli - v nebi, jak si zaloužíš, nebo ve Fiddler's Green s ostatními karbaníky a milovníky sherry - tahle kniha je pro tebe.
RIP Doris Bowles 1920-2012."

Pro mě zklamání. Stopařův průvodce patří k mým nejoblíbenějším knihám, ale Titanic mi přišel jako jeho slabý odvar.

Z docela dobré historické detektivky se ke konci stal dobrodružný román pro děti a mládež - vyléčený alkoholik Semerket čelí magii a zachraňuje egyptskou říši.
Autor se inspiroval tzv. harémovým spiknutím na sklonku vlády Ramesse III., faraona 20.dynastie. Mimochodem v roce 2012 pokročila věda natolik, že se archeologové odvážili sejmout z královy mumie obinadla a zjistili, že Ramesse měl podřezané hrdlo.

Zručně napsaný román postavený na historických faktech a vykopávkách z Pompejí, se spoustou odkazů na vysvětlivky. Mě se ale mnohem více líbily Pompeje od Roberta Harrise.
Pobavila mě daň z moče, kterou zavedl císař Vespasián a k níž se váže jeho výrok Non Olet (neboli peníze nepáchnou):

"Pompejané se však těžko této novotě podřizují. Často je vidět chodce, jak začne močit na zeď, najednou toho nechá a běží dokončit svou potřebu do jedné z Vespasiánových amfor. Muži si sice na amfory ještě nezvykli, Suedius Clemens však už zařídil sběr. Amfory se pravidelně vyprazdňují a jejich obsah se prodává zájemcům."

(SPOILER) Knihy Pauline Gedge pro mě mají zvláštní kouzlo. Asi je to tím, že autorka na jedné straně pravdivě popisuje historické události, na straně druhé k nim přidá krásný příběh, který se MOHL stát. V jejích knihách nenajdete žádné supermany, kouzelné kočky ani magické síly. V jejích románech vystupují obyčejní lidé, kteří kdysi žili své neobyčejné životy a zanechali nám v dějinách jejich stopu.
A jak dopadli naši hrdinové? Slavná řeč Caradoca k římskému senátu vešla do dějin a on sám strávil zbytek života v Římě. Jeho dcera Gladys si vzala senátora Rufa Prudense a z obou se stali křesťané. Královna Cartimandua nakonec svou válku s Venutiem prohrála a utekla k Římanům, o jejím dalším osudu prameny mlčí. Venutius vyvolal ještě druhé povstání a byl opět poražen

"Rozloha a moc Římské říše byla větší, než si kdy ve své domýšlivé naivitě představoval, a za tmavých, požehnaně tichých nocí sedával se zkříženýma nohama ve své cele a žasl nad vlastní troufalostí a šílenou odvahou se tomu všemu postavit. Koneckonců nebyl nic víc než obtížný hmyz, který nesmyslně bodá apatického obra s hroší kůží. Obr se párkrát bezvýsledně podrbal, ale pak ho chytil a smetl."

Vlastní válce krále Jagiella s křížáky je věnovano cca 50 stran. Dalších 200 stránek je faktografie o vzniku polsko-litevské unie, dějinách řádu německých rytířů, ale také hodnocení literárních a filmových děl. Odborně je kniha na výši, ale nebavila mě zdaleka tolik jako díla Jiřího Kovaříka nebo Karla Richtra.

Začátek knihy, který cituje Alef, byl výborný, pak už mě ale vyprávění moc nebavilo. Myslel jsem, že je to román o Václavu II, ale více je to fiktivních hrdinech Anežce a Dalimilovi. Oceňuji snahu autorky o historickou přesnost, ale bližší mi je střízlivé vyprávění Vondruškovi Přemyslovské epopeje. Nechci prozrazovat děj, ale seznamování krále Václava s Anežkou mi přišlo poněkud ujeté.

Mnohem víc než Hadriánův životopis to je filosofický náhled na "život, vesmír a vůbec". Na mě té filosofie bylo přespříliš, dávám 2,5 hvězdy.

Knihy Jiřího Kovaříka se čtou jako beletrie a tato není vyjímkou. O Caesarovi se toho napsalo mnoho tak jen pár informací. Vyhrál kolem 30 významných bitev, v jeho válkách padlo kolem
1 250 000 nepřátel a počet římských občanů poklesl z 320 000 na na necelou polovinu.

"V té poloze ho však někdo jiný bodl dýkou do boku, napjatého k otočení, Cassius ho bodl do obličeje, Brutus do stehna, Bucolianus do hrudi. Caesar se ve hněvu a křiku ohnal jako šelma na každého z nich a teprve po Brutově ráně boj vzdal, zahalil se pláštěm a padl upravený u Pompeiovy sochy. Ani když klesl, nepřestali spiklenci běsnit a zasadili mu třiadvacet ran."

Tahle kniha nemá s historickým románem nic společného. Hlavní hrdina je Ahasvér, Věčný Žid putující časem, který pomůže sultánu Mohamedovi dobýt Cařihrad. Samotný příběh je naprostá slátanina. Tiráž knihy hovoří za vše:

"Autor svázal z pestrobarevných provazců, z nichž každý je poutavým příběhem, něco jako létající orinetální koberec. Čtenář se na něm uchvácen vznáší nad Bosporem, mezi evropským a asijským břehem v čase, kdy mladý a vzdělaný turecký sultán Mohamed II., navzdory své muslimské víře, hoří neuhasitelnou láskou ke křesťanské princezně Irené."

Až do svého dobrovolného odchodu na ostrov Capri byl Tiberius takřka vzor římských ctností. Za jeho vlády pokračovalo dlouhé období prosperity a míru, nastolené Augustem. Byl to zdatný vojevůdce, hospodář, který ve státní pokladně zanechal neuvěřitelnou sumu 3 miliard sesterciů, císař, který se snažil část pravomocí vrátit senátu. Prosazoval morálku ve společnosti a krotil výstřelky aristokracie. Přitom celý život se musel vyrovnávat s vraždami svých příbuzných a spiknutí proti své osobě. Ztratil tři bytosti, které nejvíce miloval - bratra, manželku a syna.
Dnešní historici mají na Tiberia mnohem pozitivnější názor než jejich antičtí kolegové. Autor napsal tuto fiktivní autobiografii na základě teorie, že Tiberius se ani ke konci svého života nezměnil. Politické procesy byly dílem Seianových intrik (což je pravda). Obscénnosti a shazování lidí ze skály na Capri jsou jen "jedna paní povídala" (to je také pravda, neboť císař byl na ostrově zcela izolován a co se tam děje nikdo přesně nevěděl). Hromadné vraždění po Seianově smrti pak bylo výsledkem běsnění jeho odpůrců (zčásti určitě také pravda).

"Celý život jsem se snažil podporovat čest a poctivost, ale ty se vždy rozplynuly ve tvrdé skutečnosti. Platón tvrdí, že náš život je pouze matným odrazem toho, co je ideální. Naše prožitky jsou jen míhajícími se výmysly, stíny, tancujícími na zdi jeskyně, ve které jsme uvězněni. Snad, ale tyto stíny lžou, kradou, bodají a zrazují. Máme představu o ideální republice, objasňujeme principy občanského práva a vychvalujeme spravedlnost. Ale skutečnost je jiná. Augustus si dokázal se svou povahou podržet až téměř do konce svoji iluzi víry. Já jsem se jí musel držet zuby nehty jako muž, který se drží kraje útesu, aby se nezřítil do hlubin."

Obvykle se ruským spisovatelům z dob komunismu vyhýbám obloukem, ale tentokrát jsem udělal vyjímku. Temný román z konce 4.století n.l., plný vášnivé lásky, tajemného spiknutí a sektářského násilí, poměrně reálně vykresluje stav společnosti v okamžiku rozpadu západořímského impéria. O to víc, že autor se drží historických faktů a většina postav jsou reálné osoby. Já jsem četl vydání z roku 1931, to má 550 stran + 100 stran historických poznámek, a naštěstí neobsahuje žádnou bolševickou propagandu.

"Barbarus heu cineres insistet victor et Urbem. Eques sonante verberabit ungula."

O tragickém osudu Hannibala se mi vždy špatně čte. Jeden z největších vojenských géniů v lidských dějinách byl zcela vyjímečný člověk. Svědčí o tom i fakt, že jeho žoldnéři ho nikdy nezradili a u Zamy bojovali až do konce. Hluboce si ho vážil i Scipio, jeho jediný rovnocenný protivník. Paradoxem je, že jeho osud byl stejně smutný jako Hannibalův:

Publius Cornelius Scipio Africanus nechal vytesat na svůj náhrobek:
"Nevděčná vlasti, nebudeš mít ani mé kosti."

Hannibal Barkas, který zemřel později, nechal napsat na svůj náhrobní kámen:
"Nevděčná vlasti, nebudeš mít ani můj popel."

Autor se drží historických faktů. Vyprávění je podobně suchopárné jako první díl.

Výborně napsaná kniha faktů, těch 200 stran jsem přečetl za jeden den. Bitvou u Lepanta skončil turecký sen o ovládnutí "zlatého jablka", města Říma. O vítězství křesťanů rozhodla technická převaha Západu, mimo jiné galeasy, tajná zbraň Benátčanů. V knize je i seznam všech lodí a jejich kapitánů obou stran:

"Na Marchese sloužil jako příslušník setniny námořní pěchoty kapitána Diega de Urbina jeden mladý Španěl. Třebaže mu bylo pouhých čtyřiadvacet let, měl za sebou už život, který by stačil na námět k románu. ... Ráno se podobně jako hodně mužů probudil se slabou horečkou, ale bojoval jako všichni ostatní. Jeho pancíř zachytil dvě střely z arkebuz, ale nechráněnou levou ruku mu osmanské olovo pochroumalo. "Pro slávu té pravé," napíše později. Jeho jméno znělo Miguel Cervantes de Saavedra."