braunerova komentáře u knih
Další a další díly Lindsey Davis mi začínají připomínat bedeker po provinciích Římského impéria. Oproti tomu John Roberts komentuje svým sžíravým humorem aktuální politickou situaci v Římě. Tím "aktuální" myslím zhruba polovinu 1.století před Kristem. Navíc autor za nejlepší Římany té doby považuje Luculla a Sertoria, což je přesně můj názor.
"Myslete si o dobyvatelských choutkách Římanů, co chcete, ale jedno nám musíte nechat: potěšení, které jsme odjakživa nacházeli v drancování, loupení a plenění, bylo vždy srdečné a upřímné."
Hodně jsem u téhle knížky vzpomínal nad spoustou fotek a také jsem se dost nasmál. Třeba když policejní komando vtrhlo na koncert Plastiků:
"K ústupu jako první zavelel hrdina největší, sám Milan Knížák, což pro nás znamenalo totéž, jako kdyby husitům zavelel k ústupu sám Žižka. Jenže Knížák není Žižka. Schoulil se na zadní sedadlo mého tudora, přikryl se velkým bubnem DG 307 a odtud tiše řval: Jdou po mně! Jeď!"
Bohužel po výborném začátku následují vzpomínky zatrpklého člověka - PPU jen kecali u piva, všechno jsem musel zařídit já. Češi jsou burani, protože se nedokáží na koncertech odvázat. Na demonstrace jsem nechodil, protože nemám rád stádo. Na balkonu v Melantrichu byli všichni zhulení mocí a slávou - Jenže co naplat, kapelu dělá frontman a hitmaker, a to Ivo Pospíšil nikdy nebyl. Koneckonců, po jeho odchodu PPU, DG 307 i Garáž úspěšně pokračovaly dál. Mě se mnohem víc líbila kniha o Mejlovi Bez ohňů je underground.
"10.02: Spalovací komora. Dusivé vedro: 15 pecí hoří naplno. Hlasitý hluk: dieslové motory dmychají do plamenů. Těla jsou z výtahů naložena na pásový dopravník. Krev atp. jde do betonového kanálu. Po obou stranách jsou holiči a holí mrtvolám vlasy. Vlasy se sbírají do pytlů. Prsteny, náhrdelníky, náramky atd. se vhazují do plechové krabice. Naposledy: zubní tým - 8 mužů s páčidly a kleštěmi."
Spousty hrdinů a bohů, plno legrace a zabíjení jako běžná součást života:
"Herkules zabil asi šest Kentaurů, řekl Hylas. Ten člověk ho chtěl zadržet, aby nevyhubil celý kmen, ale vběhl do dráhy jednoho z jeho šípů. Umíte si představit, jak byl Herkules zdrcen lítostí. Musel jsem ho ukonejšit novým džbánem vína. Nazýval Cheirona "ten muž" , aby nepřivolal jeho ducha."
Autor připojil i parádní doslov, kde podrobně analyzuje, jak vznikala dnešní podoba pověsti. kudy mohli Argonauti plout, jak lze vysvětlit božské úkazy a co mohlo být Rounem.
Kniha by se měla jmenovat spíše Hvězdné hodiny člověka. Z hlediska dějin má nalezení zlata v Kalifornii nebo vznik Marseillaisy pramalý význam. Za hvězdnou hodinu lidstva považuji obeplutí zeměkoule - 6. září 1522, v jeden jediný okamžik, padla tisíce let stará víra lidstva o placatosti Země.
Některé povídky byly vynikající (Nunez de Balboa, George Handel, Scott), jiné jsem jen prolistoval (Goethe, Tolstoj). Některé události mi moc hvězdné nepřišly. Maršál Grouche plnil rozkaz a pokud by ho Prusové neobešli, Napoleon by vyhrál i bez něj. Na tom, že se Lenin domluvil s Němci, aby ho převezli do Švédska, také nebylo nic mimořádného.
Proč proboha vydání z roku 2005 nepřepíšou do moderní češtiny? Nejsem historik, bláboly viz níže nehodlám číst:
"Vladař musí arci znáti úkoly patera zvědů. Proniknuv jimi vskutku důkladně, o služby špehů obrácených je opře. Pročež neopomene obrácené špehy velkodušně a štědře obdařiti."
Rekonstrukce života Jana Žižky v letech 1400 - 1408. Vyprávění je smyšlené od začátku až do konce, neboť takřka žádná fakta o Žižkovi z této doby se nedochovala. Autor vychází z různých indicií, zápisů ze smolných knih a logické dedukce. Na konci každé kapitoly je historická poznámka. Jediné, co mi vadilo, že v podání autora byl Žižka významný účastník u všeho důležitého. Přitom jeho působení u markraběte Prokopa nebo účast na útěku krále Václava jsou čísté fabulace.
Nadšení ostatních čtenářů nesdílím. Není to špatná kniha, ale je neuvěřitelně rozvláčná, plná latinských modliteb, dlouhých seznamů jmen a exaltovaných textů. Plno odstavců jsem přeskakoval, kdyby měl román místo 800 stran polovinu, byl by to bestseller. Obávám se, že většina běžných čtenářů knihu odloží jako nečitelnou. Naopak se mi líbil historicky věrný obraz tehdejší Itálie.
Kniha mě překvapila hned 2x. Především je historicky velmi věrná (psal o tom historik Jiří Kovařík, odborník na dějiny Francie). Nechybí poznámky autora k tehdejším událostem, lidem a náboženství. Za druhé je plná sexu:
"Určitě viděl všechno. To je krása! Moje manželka, husa pitomá, se nechá opíchat celou bandou žlutých chcípáků a teď trůní někde na obláčku s kůlem v zadku. Každopádně jste měli tomu poserovi uříznout hlavu. Pro všechny případy.
Stalo se."
Některé příběhy byly zajímavé (Válka královen, Smrt rytíře Rolanda), ale některé mě vysloveně nebavily (Utrpení mistra Abelarda, Trojitý případ snědeného srdce). Oproti jiným knihám autora hodnotím tuto jako slabší.
Na knihu se teprve chystám, ale překvapily mě níže uvedené komentáře "Jak jim mohli Tutsijové odpustit". Fakta jsou následující. Na začátku bylo sestřelení letadla s prezidenty Rwandy a Burundi, oba umírnění Hutu. Letadlo sestřelili tutsijští povstalci z RPF vedení generálem Kagamou s cílem destabilizovat situaci v zemi. Nikdo přesně neví, kolik bylo během genocidy zavražděno lidí, ani kolik z nich bylo Hutu a kolik Tutsi. Profesor Devenport z marylandské univerzity dokonce zveřejnil studii, podle které bylo více mrtvých Hutů než Tutsi. Umírněné Hutu totiž vraždili jak extremisté z Interahamwe, tak povstalci z RPF. Po vítězství RPF následovalo další masové vraždění Hutu. V roce 2008 španělský soudce Andreu zveřejnil obvinění prezidenta Kagameho - seznam zavražděných obsahuje 104800 jmen.
Také jsem začal druhým dílem, který byl skvělý. Tenhle první mě tolik nebavil.
"Když se Arsuf vzdával, přijal vévoda Lotrinský městskou delegaci ne sedě na trůnu, ale na holé zemi, sám a beze stráží. Udivilo je to, zaskočilo, Ochránce Božího hrobu jim ale odpověděl:
Což země není dostatečným trůnem pro člověka, když bude po jeho smrti i jeho věčným příbytkem?
Tehdy, pod Godefroyovou vládou, měly dva světy naději na koexistenci a vzájemné pochopení."
Literatura faktu psaná čtivou formou, jak je u autora zvykem. Přečetl jsem na jeden zátah. Každou kapitolu autor uvádí krátkým povídáním o vývoji rytiřství a vysvětlením souvislostí, které k bitvě vedly. Nechybí ani popis zbraní, které se používaly. Vyvrací i mýty, které se nabalovaly v průběhu dějin, třeba tu o zradě českých pánů na Moravském poli:
"Že za to nemohl Milota, ale taktika protivníka, schopnosti Rudolfa, který v očích obrozenců a pozdějších vlastenců dorostl do postavy démonické? Že byl Přemysl skvělý rytíř, schopný vladař, leč s válečnickým nadáním notně průměrným? Snese samolibost národní malosti, již je třeba podepírat berličkami výmyslů, tak hořkou a nepřikrášlenou pravdu?".
O dění v římském impériu v 3.století n.l. se zachovaly jen kusé informace. Autor si proto pro popis bitvy u Edessy "vypůjčil" bitvu u Karrh. Velbloudi se zásobami šípů, poslední obrana legionářů na pahorku, vyjednávání s Peršany, to se opravdu odehrálo, ale v roce 53 př.n.l. a smutným hrdinou byl Licinius Krassus.
Historie je použitá jen jako kulisa, celý příběh je smyšlený. Na závěr se Marcus i mág Anjalis stávají postavami z bible. Spíše než historickým románem bych to nazval psychologickou sondou střihnutou náboženstvím a filosofií. Některé kapitoly jsou zajímavé, ale hodně stránek jsem jen prolistoval.
Výborně napsaná literatura faktu. Historický text je prokládán originální citací ve španělštině, nechybí podrobné vysvětlivky, ale např. i výkaz výdajů na flotilu.
"Je nezvratně dokázáno, že Země je kulatá jako míč, který se otáčí, a všechna moře jsou jediným spojeným vodstvem. Definitivně je překonána kosmografie Řeků a Římanů, jednou provždy padají námitky církve a pošetilé bajky o protinožcích, kteří chodí po hlavách. ... Země je nyní ohraničeným prostorem a lidstvo si ho vydobylo ... A štěstím opojená generace prožívá tuto přeměnu za jediný lidský věk a bezděčně cítí: nový věk nastal. Začíná novověk."
U některých historických románů mám dojem, jako bych se přenesl časem tisíce let do minulosti, a tento je jeden z nich. Možná autorka všechna ta místa opravdu navštívila, možná má dar probouzet své literární postavy k životu, netuším. Každopádně má látku výborně nastudovanou, je historicky přesná, detailně popisuje osoby i události. Při čtení máte dojem, že čtete skutečný deník Kleopatry - vyprávění je velmi osobní, velmi zdlouhavé a hlavní hrdinka se vidí lepší než ve skutečnosti je.
"Teplo. Vítr. Tančící modrá voda a zvuk vln. Stále je vidím, slyším, cítím. Dokonce mohu cítit na rtech štiplavou chuť soli. Člun se lehce houpá a matka mě houpá také. Jsem v bezpečí, zahrnuta láskou. Vzpomínám si. Vzpomínám ... Říkají, že to není možné, že mi ještě nebyly ani tři roky, když se moje matka utopila v přístavu."
Přepadení Kleopatry piráty na cestě do Říma je fikce. Také je velmi pravděpodobné, že svého bratra Ptolemaia XIV. Kleopatra otrávila.
(SPOILER) Není to špatný román, ale ke světové špičce (McCullough, Pressfield, Bradshaw, Graves, Falconer ...) to má přece jen daleko. Celý příběh je smyšlený od začátku až do konce, historické postavy a události se jen občas mihnou na pozadí. Asi proto chybí i historická poznámka autora.
Brasidias je bohatý a vzdělaný. Protože je čestný, nespravedlivě upadne do otroctví. Naštěstí je skvělý bojovník, takže se prosadí v aréně. No a samozřejmě je i hezký, takže je miláček žen. Na mě poněkud prostoduchý příběh.
12 měsíců života jedné obyčejné rodiny v roce 133 n.l. ve vojenském městečku Eboracu (dnešní York). Poklidný život Britky Senovary, jejího muže Quinta, bývalého legionáře z Germánie, a jejich přátel ze všech koutů římského impéria. Všechny spojuje latina, lázně a postupně se rozšiřující římská kultura a náboženství. Historicky velmi věrné, přečetl jsem za jeden den.
Díla Michaela Granta se pohybují na rozmezí mezi literaturou faktu, historickou analýzou a filosofií. Autor nejen že předkládá čtenáři historická fakta, ale snaží se i vysvětlit proč se tak stalo, co tomu předcházelo a jaké to mělo následky. To vše v širších souvislostech jako střetnutí Východu a Západu, navíc psáno čtivou formou. Pro laika jako já neocenitelná studnice námětů k zamyšlení. Na druhé straně tento přístup přináší i negativa - Grant evidentně fandí Východu. Když Kleopatra zavraždí bratra je to politická nutnost. Když Římané obsadí Kypr je to cynický imperialismus. V knize také nikde nezazní jeden prostý fakt, a totiž že Antonius jako vojevůdce proti Parthům i proti Octavianovi totálně selhal.
"Příběh Kleopatry je příběhem ženy, jež se za svého života, veřejného i soukromého, postupně naplno spojila se dvěma muži, s Juliem Caesarem a Markem Antoniem. Je to však také jeden z nejdojemnějších a nejúchvatnějších příběhů v historii lidstva, neboť všichni tři byli osobnostmi zcela vyjímečných kvalit, jež drželi ve svých rukou osud řecko-římského světa."