braunerova komentáře u knih
V létě roku 1651 vyplouvá jako každý rok velrybářská loď Spanilá Isabela ke Špicberkům. Ulovené velryby zpracovávají námořníci na břehu v sezonní stanici, kde ve zděných varnách vyrábí rybí olej. V srpnu se pak celá holandská flotila vrací zase domů. Mezi velrybáři o těchto severských krajích koluje spousta pověr, největší hrůzu ale mají z věčné tmy, polární noci. Přesto na břehu zůstává námořník Jan Brant, první stálý obyvatel budoucího města Smeerenburg na ostrově Amsterdam na severozápadě Svalbardu.
Hlavní hrdina Jan Brant je postavou zcela fiktivní. V knize je i celá řada historických nepřesností a omylů. Autor se nechal inspirovat romantickými pověstmi o kvetoucím městě. Pozdější archeologické průzkumy ukázaly, že Špekounov, jak je v knize Smeerenburg nazýván, měl v době svého rozkvětu asi 20 domů a ročně ho navštívilo možná 15 lodí. Kolem roku 1650 to už byla osada v úpadku, neboť stavy velryb prudce poklesly, a v roce 1660 byla opuštěna úplně. Události v knize popisované se ve skutečnosti staly o dvacet let dříve. Sir Robert Fotherby, anglický průzkumník a velrybář, holandskou osadu nikdy nepřepadl a zemřel v rodné Anglii.
Oddíl vedený praporčíkem Nyhofem dostal za úkol zničit rýžová pole povstalců. Výprava vyrazila 11. července 1911 a měla přejít přes horu Peet Sague a dorazit do Pamee, kde měla doplnit zásoby. Román vznikl na základě písemných materiálů od velitele Nyhofa a dvouleté korespondence s ním. Navíc M.L. psala o známém prostředí, neboť prožila v dnešní Indonésii polovinu svého života. Bohužel vlastní příběh by se dal zkrátit na několik stránek - oddíl měsíc bloudil v džungli a nenarazil přitom ani na povstalce, ani na živého člověka a dokonce ani na žádné zvíře. Snad se živili hmyzem, kterým chce EU nahradit hovězí maso. Autorce tak nezbylo než se rozvláčně rozepisovat o kdejaké nepatrné události nebo myšlence. První část knihy popisuje společenský a rodinný život ve vojenském táboře. Dočetl jsem jen silou vůle.
Společenský román o sociální nerovnosti a předsudcích prvorepublikové společnosti. Autor, sám právník, vycházel při psaní ze života jihočeských kočovných cikánů. Příběh o mladé cikánce a obstarožním advokátovi musel tenkrát čtenáře šokovat, například vyprávěním o sexu v 10 letech nebo o pohozených fakanech. Radikální názory autora jsou jasně dané. Postavy četníků a příslušníků justice jsou vylíčeny v negativním světle, hotové panoptikum. Naopak otec Sefy vzbuzuje sympatie, i když to byl vůdce lupičské bandy, který vyzval svou rodinu k vraždě udavače.
Vydání justiční tetralogie nakonec skončilo obžalobou autora, vleklý soudní spor byl uzavřen v roce 1936 odsouzením J.M. pro urážku vrchního soudu v Brně. Nedočteno, kniha poputuje do knihobudky.
Skutečný historický román, selská kronika vesnice Sabolas. První díl trilogie popisuje 500 let každodenní dřiny nevolníků, střídání lepších a horších období, hladomorů, epidemií, selských bouří, masakrů a rabování. Autor se narodil v Lyonu a promítl do vyprávění vzpomínky na svoje předky, kteří zde po staletí žili. V knize nejsou hlavní postavy, jen historie několika rozvětvených rodin vyprávěná s reportážní stručností.
Autor se seznámil se starým holandským námořníkem v noclehárně Armády spásy. Věčně opilý Hubert de Vries vyprávěl dobře a lhal ještě lépe. Plavil se na plachetnicích po celém světě. Některé v románu uvedené historky sám zažil, jiné pochytil od kamarádů. Je to zvláštní kniha, začátek nic moc, ale některé příběhy jsou opravdu silné a dojemné. Zajímavá byla pověst o kapitánu Van der Deckenovi, jehož lodi duchů se začalo říkat Bludný Holanďan.
"Bůh může konec konců konat jenom dobro, ďábel jenom zlo. Volit mezi těma dvěma může jenom člověk."
Tak tahle detektivka se moc nepovedla. Začátek byl zajímavý, pak už to byla neskutečná nuda. Kniha poputuje do knihobudky.
Nevím, jak dlouhá je křížová cesta v Jeruzalémě, ale cesta Jakoba Wassermanna na Golgotu měří přesně 30 stránek formátu A5. Účetní rada Siebold z moci svého úřadu rozhoduje o osudech jiných, jejich utrpení je mu však lhostejné. Jeho svědomí je čisté. Za války pouze plnil rozkazy a nyní koná svou povinnost.
"Krvavé milníky stojí na cestách,
a tam, kam vedou, je hrůza a strach;
však tomu, kdo vztyčil je, platí prokletí
duchů všech krvavých obětí.
Milníky nové staví každé chvíle,
nedbaje cesty a nedbaje cíle."
Zkoumání záhady jménem Kašpar Hauser probíhá dodnes. Opakované testy DNA nepotvrdily, ale ani nevyvrátily, příbuzenství s bádenským velkovévodou, jemuž byl Kašpar nápadně podobný. Již za jeho života ho mnozí považovali za prohnaného podvodníka, jiní za oběť intrik a další za nástroj bílé magie. J.W. použil skutečné událostí, hypotézy a literární invenci a vytvořil psychologický a sociální obraz evropské maloměšťácké společnosti 19.století. Svět, ve kterém vládne přetvářka, závist, lež, podlost a omezenost. Napsal román, ve kterém není kladných hrdinů, kde profesor Daumer, nejlepší ze všech, předvádí návštěvám Kašpara jako cvičenou opici. Silný čtenářský zážitek, ale depresivní čtení.
"Nad tebou, Kašpare, bdí Bůh. Nemůže ti býti nic odepřeno, neboť jsi zaplatil kupní cenu za štěstí, již my ostatní musíme zapravovati denně v drobných penězích. A zaplatit musí každý, všechno musí býti zaplaceno, to je smysl života."
Takhle si představuji historické romány. Článek o Jindřichu Roubíku z Hlavatec má na wikipedii 9 řádků, Václav Písař mu věnoval 700 stránek. Podrobný popis událostí v českém království v letech 1462 až 1479 a plno historických osobností, těch slavných i těch méně známých, jako byl králův šašek Jan Paleček nebo doktor Pavel Žídek. Mám vydání z roku 1974, ale není to vůbec černobílé. Musím upozornit na spoustu latinských citátů, v té době úřední řeči Evropy.
"V Lusitánii došel až na konec země, stanul na Finis terrae. Dál se rozlévá do nedohledna moře, do nekonečna, neznámo až kam.
Snad se na konci světa otevírá propast pekel? hádal Oldřich.
Nikdo ze smrtelníků nezná odpověď, pravil pan Lev. Slyšel jsem o statečných kapitánech, kteří chtějí plout stále dál a dál, až tam, kde slunce se noří pod hladinu vod."
Předně musím říct, že autorka umí vtáhnout čtenáře do děje, přečetl jsem za dva dny. Historie výroby holandského porcelánu byla zajímavá, nechybí kvalifikovaný doslov a seznam zdrojů. Přesto po dočtení byl můj dojem poněkud rozpačitý. Předně autorka pojala Katrin jako moderní emancipovanou ženu, což u vesničanky, která pomalu neuměla ani číst a psát, působilo hodně nevěrohodně. Korunu tomu nasadilo povídání s přítelkyní o tom, že na svatbu v 17 letech byly příliš mladé. Mluvit takto v 17.století, to je tedy opravdu kiks. Dále příběh je plný dramatických událostí, ty se ale vždycky rychle a jaksi sami vyřeší. Řadím knihu spíše do kategorie románů pro ženy.
Drsný příběh plný násilí a bez špetky sentimentu se odehrává v 9.století na Orknejích. Autor vytvořil mix ze severských ság, historických faktů a literní fikce, ke kterému napsal překladatel Ivan Růžička výborný doslov. Thorlief Uhložravec, jeho žena Signy a synové Kol Kokrháč a Skallagrim jsou fiktivní postavy, do kterých autor promítl všechny dobré i špatné vlastnosti tehdejšího severského člověka. Byla to surová doba a suroví byli i lidé, pokud chtěli přežít.
"Gauk řekl: Hle, co mám. Geira, moje žena je mrtvá a mrtvá je i moje stará kráva, leč nyní mám mladší ženu a lepší hovado. Věci jsou zřídka kdy tak špatné, jak se zdají."
Náročné čtení. Události popisované v románu jsou výsledkem autorovi fantazie, navíc podané formou fantaskních představ a obrazů, kdy nelze rozlišit skutečnost od snů. O středověkých pirátech z Helgolandu a Fríska se mnoho faktů nedochovalo. Nazývali je Vitaliány, ale oni sami si říkali Bratři Šalmy, přátelé boží a nepřátelé celého světa. Román je o posledním roku života magistra Wikbolda, člena tohoto bratrstva, po popravě jejich vůdce Klause Störtebeckera v roce 1401. O životě Wikbolda, absolventa Oxfordu a mistra sedmi svobodných umění, se mnoho neví. Alexandr Zimák v knize Hanza píše, že skoro jistě se jednalo magistra Wichbolda, který přednášel na Karlově univerzitě a v roce 1375 byl jejím rektorem.
Autor byl synem námořníka a stejně jako Wikbold vyrostl v Hamburku.
"Item 1402 byli lapeni Hamburčan Wikbolt a Godke Michel. A byli souzeni na pobřežní louce a sťati a na kůl naraženi, jakož se podle práva děje námořním lupičům."
Vendské kroniky
V roce 1915 napsal Hans Leip báseň Lili Marleen, která se za 2.světové války stala osudovou písní vojáků wehrmachtu a později i spojenců. To už byl ale její autor po smrti.
Sluneční koně jsou první částí 6 dílné epopeje o francouzské kolonizaci Alžírska, která začíná výpravou v roce 1830 a končí evakuací Černých nohou v roce 1962. V prvním dílu autor podrobně popisuje důvody, které vedly k vojenskému konfliktu, plavbu expedičního sboru a dobytí města Alžír takřka den po dni. Vedle celé řady historických osobností vystupuje v románu i prostý voják Bouychou, který vyjadřuje odmítavé postoje autora ke kolonizaci. Kniha se blíží literatuře faktu. Z hlediska historie zajímavé, ale jinak průměrné čtení.
Klasický dobrodružný příběh, ve kterém chybí oblíbené haggardovské prvky - ztracená civilizace a domorodí čarodějové. První část útlé knížky, která popisuje lov africké zvěře a honbu za slonovinou, mě moc nebavila. Druhá část "Válka malé ruky" byla výborná. Nejvíc mě překvapil tenhle 150 let starý vtip:
"Naštěstí jsem si zachoval přítomnost ducha, jako onen muž, který, když vypukl v jeho domě oheň, vyhodil svou tchyni z okna a žíněnku snesl po schodech."
Skvělá kniha. Slova z anotace "román demaskuje" se naštěstí ukázala být jen komunistickou propagandou. Autor se osobností slavného mořeplavce zabýval s přestávkami 20 let a vytvořil úžasný psychologický portrét, dílo plné filosofických myšlenek, které se mi ještě dlouho budou honit v hlavě. Jeho Cristobal Colon je fantastický snílek, posedlý západní cestou do Indie na základě chybné Toscanelliho mapy. Bloudí po Španělsku jako smutný rytíř de la Mancha, bez peněz a zahrnován posměchem. Přesto nakonec na základě pouhých domněnek získá chudý italský námořník lodě s mužstvem a neslýchané pravomoci. To bylo skutečné bláznovství hodné dona Quichota. A nebo zázrak Boží.
"Stěží zažil někdy nějaký smrtelník povznešenější okamžik než Kolumbus v té chvíli, kdy na Guanahani vystoupil na pevnou zemi. Stěží také bylo kdy Te Deum předehrou tak krvavých tragédií, pronásledování a pobíjení lidí jako Te Deum, které 12.října 1492 zpívala posádka těch tří admirálských lodí."
J.W. byl velký humanista. Tehdejší posedlost zlatem nazýval duševním morem Evropy, vášnivě odsuzoval genocidu domorodců. Přesto byl schopen posoudit tehdejší události v kontextu doby:
"Rozumět něčemu, to nebylo ctižádostí a směrnicí té doby. Na chápání něčeho vůbec nezáleželo. Tehdejší lidé nemohli nebo nechtěli "rozumět" ani jednotlivcům jakožto svým bližním, ani jiné přírodě, jinému zákonu nebo jinému světu."
Čech Chirini líčí své zážitky z náborového střediska v Marseille, v pevnosti Sidi-Bel-Abbes a z výcviku v Saidě v Alžírsku. Legie po Velké válce je v morálním rozkladu. Legionáři jsou permanentně opilí a jejich zájem se soustředí na to, jak se někde zašít a vyhnout se výcviku. Chirini a jeho kamarádi neustále vymýšlí jak dezertovat nebo předstírat nemoc a opustit legii. Lékaři v nemocnici nikoho neléčí, jen čekají, kdo umře a kdo přežije. V tomto duchu se táhne celý děj knihy. Netuším, nakolik je to pravda a nakolik výmysly zapáleného marxisty, kterým autor po celý život byl, ale za chvíli mě to přestalo bavit.
Hrdina románu je intelektuál, který odmítá krutý carský režim, ale vidí i bídu chudých dělníků ve Francii. Vydržel jsem přečíst jen pár stránek, zbytek jsem prolistoval.
Román plný rasizmu, oslavy britského kolonialismu a filosofických úvah o úskalích lásky. Zcela chybí prvky, které Haggarda tak proslavily - hledání ztracené rasy, nadpřirozeno, stateční domorodci. Možná je to tím, že Jess je 6 román z 58, tedy takřka prvotina. Možná to pramenilo z frustrace nad rozpadem Jihoafrické republiky. Haggard se zúčastnil anexe Transvaalu v roce 1877 a byl to on, kdo v Pretorii vztyčil britskou vlajku. Muselo pro něj být velkým zklamáním, když o několik let později svobodomyslní Búrové povstali a porazili mnohem silnější červenokabátníky. V knize vykresluje Búry v nejhorším barvách, jejich největším zločinem ovšem je, že nechápou dobrodiní britského impéria. Kafrové a Hotentoti jsou pro něj podřadné rasy.
V románu Haggard zmiňuje řadu historických osobností - prezidenta Transvaalu Paula Krugera, Theophila Shepstona, státního tajemníka hraběte z Carnarvonu, britského premiéra Gladstona a další, aniž by je nějak uvedl, neboť očekával, že jeho čtenáři budou vědět, kdo tito lidé byli a co udělali.
Haggard byl výborný spisovatel, navíc v Jižní Africe mezi Búry a Zuly mnoho let žil. Jeho Allan Quatermain není žádný superhrdina, je to člověk tvrdohlavý, který často dělá špatná rozhodnutí. Naštěstí má vedle sebe čaroděje Indabo-Zimbi.
"Byl to podivný muž, tento černošský čaroděj, a v jeho řeči bylo více moudrosti než ve výkladech učených ateistů - těchto duševních ničitelů, kteří ve jménu pokroku a lidskosti loupí lidem naději a učí, že nemáme duše, že není po smrti žádného věčného života."
Na dnešní dobu přeci jen už poněkud naivní, ale jako oddechovka dobrý.