braunerova komentáře u knih
Detektivky normálně nečtu, zde jsem udělal výjimku. Jednak je to dílo mého oblíbeného autora, druhak uživatel Rasken objasnil v anotaci tajemství ďáblovi zatáčky, takže v cca polovině knihy bylo jasné, kdo je zločinec. Část příběhu se odehrává na Aljašce a část v Alpách. Jako u všech knih Rolfa Fremonta hrají hlavní roli Osud a Náhoda.
Beletristicky zpracovaný životopis mě překvapil pohnutými osudy autora. Výborné čtení.
"Miguel Cervantes zemřel, ale jeho myšlenky žijí. A budou žít. V jeho knize o potulném rytíři Donu Quijotovi, v knize o několika stech stránkách, které psal spisovatel husími brky. V knize, kterou ani oheň nezničí i kdyby jí strávil na popel. Její myšlenky jsou věčné."
Haggardovi přezdívali „Otec románu ztracené rasy“. V tomto příběhu se major Vernon se svým černým sluhou Jeekie vydá za prastarou zapomenutou rasou Asiků někam na území dnešní Nigérie. S cestovateli se vrací do svého domova i žlutý bůh, bohyně smrti zvaná Malá Bonsa. Žlutý bůh evokuje lidskou honbu po zlatě - některým lidem přinese štěstí a bohatství, většina jich ale propadne šílenství a smrti.
Už dlouho jsem se tak nezasmál jako při proslovech starého Jeekieho, jeho milující matky nebo náčelníka lidojedů Fahna:
"Náčelník Fahni doznal, že by on i jeho kmen rádi vzdali se lidožroutsví - vyjma o svátcích. Načež dodal smutně, že za krátko beztak jim nezbude nic jiného než umřít, ježto jedlého lidu je již namále a oni zeleninu nemají v lásce"
"Máš snad na mysli svého otce, toho s tím pokřiveným nosem, který byl obětován dřív, než jsi utekl s bílým mužem? Well, ohlédni se po něm, až se dostaneš do říše strašidel, neboť řekl, že si tam na tebe počká s tou nejtlustší holí, kterou najde."
Jedná se o moderní vydání knihy Královna jitra z roku 1926.
V anotaci se sice píše, že se jedná o historický román, ve skutečnosti si autor celý příběh vybájil. Rider Haggard věřil, že světu odpradávna vládnou tajné společnosti. Není to nic divného, i dnes tuto víru sdílí mnoho lidí, jen zednáře nahradili George Soros, Bill Gates a Mark Zuckerberg. Děj se odehráva v době panování 16.dynastie, kdy Egypt ovládaly pastevecké kmeny Hyksosů. Jejich král Apopi porazil faraona Sekenenre Tao (v knize nazývaný Kheperra), který vládl v Thébách v Horním Egyptě. V románu se utlačovatelům postaví členové tajného Řádu Jitra.
Historická fakta jsou poněkud jiná. Po smrti faraona Taa s Apopim válčil jeho syn Kamose, Hyksosové nejezdili na koních, ale na dvoukolých vozících, babylónská říše byla v té době rozvrácena útoky Asyřanů atd. O stejném období pojednává podstatně lepší trilogie Vládcové Obou zemí od Pauline Gedge.
Haggardovo dílo mě dlouho míjelo. Považoval jsem jeho knihy za nesmyslné fantazie ala Indiana Jones a bylo proto pro mě velké překvapení, jak pečlivě autor k přistupuje k historickým faktům. Tento román má navíc pohnutý osud. Když Haggard se svojí ženou pobýval v roce 1891 v Mexiku, zemřel v Anglii jejich syn Jock na spalničky. Zdrcený otec napsal Montezumovu dceru, do které promítl řadu autobiografických prvků. Tomáš Wingfield se narodil stejně jako autor v hrabství Dithingham v Norfolku, jeho první láskou také byla Lilly a také ztratil svého syna. V románu Tomáš Wingfield říká:
"Tato událost a vzpomínka na ní budí se dosud ve mně den po dni a hodinu po hodině a zůstane ve mně, dokud neumřu a nesejdu se svým synem."
Vzpomněl jsem si na tato slova, když jsem na googlu našel fotografii hrobu Haggardova syna Johna. Na náhrobku je vytesáno:
"I shall go to him, but he shall not return to me"
Kniha začíná předmluvou, ve které je vypsána stručná historie Cortézovy výpravy. V duchu viktoriánských mravů je v románu jen málo podrobností z bitevních scén, aztéckých lidských obětí nebo zmínek o kanibalismu indiánů. Naopak na mnoha stránkách Tomáš rozjímá o lásce a nenávisti, přátelství, zradě a smrti. Potěšilo mě setkání s Bernalem Díazem, conquistadorem a autorem pamětí vydaných u nás pod názvem Pravdivá historie dobývání Mexika.
Od knihy jsem měl velká očekávání, která vzala rychle za své. Pro autora jsou historické události v letech 775 až 809 jen kulisami, ve kterých neskutečně zdlouhavě a rozvláčně popisuje charaktery a osudy členů lombardské rodiny Lupigiů. Jak sám autor píše, jeho hrdinové jsou smyšlení, i když se inspiroval skutečnými osobami. Vadil mi obraz Karla Velikého jako krvavého diktátora. Autor jaksi zapomněl, že v době jeho panování došlo k nebývalému rozkvětu vzdělanosti, výtvarného umění a stavitelství.
Polární noc ve Švédsku trvá asi měsíc, pro četbu románu čas asi ideální, já jsem skončil na straně 100.
Příběh je hodně naivní, spousta neuvěřitelných náhod, určeno spíše pro menší děti. Ty ale zase nebudou bavit rozvleklé pasáže, jako například na několika stránkách popisované jezdecké peripetie krejčího Jana.
Velké překvapení. Výborný román, který nutí k zamyšlení nad tehdejší složitou dobou, vyprávění prodchnuté láskou obou autorů k Brnu a rodné Moravě. Spousta mikropříběhů historických osobností i obyčejných lidiček. Z těch známnějších třeba švédského maršála Lennarta Torstensona, velitele města Raduita de Souchesa, prachaře mistra Petra Hauka nebo rektora jezuitských kolejí Martina Středy.
Proti malé posádce, měšťanům a studentům stála přesila zkušených žoldáků 20:1. Obléhání trvalo čtyři měsíce a zemřela při něm třetina švédské armády.
"S tou myší dírou budu hotov do tří dnů."
Lennart Torstenson
Černé srdce a bílé srdce:
Výborná povídka. Děj se odehrává v jižní Africe těsně před Britsko-zulskou válkou v roce 1879. Dobrodružství obchodníka Filipa Haddena, který musel kvůli podvodům utéct z Natalu na území Zulů. Uvěřitelný příběh, ve kterém postavy nejsou černobílé.
Elissa:
Spíše pohádka pro dospělé. V roce 1870 byly v tehdejší Rhodesii nalezeny ruiny města Zimbabwe. Jeho objevitel Karl Mauch se domníval, že by se mohlo jednat o zlatý Ofir, obchodní stanici založenou Féničany. V novele navštíví město židovský princ Aziel, vnuk samotného Šalamouna, a potká zde Elissu, fénickou kněžku boha Baala a dceru guvernéra města Sakona. Nejzajímavější postavou je ale Metem, fénický obchodník pronikavého úsudku, pro kterého jsou peníze důležitější než láska nebo náboženství.
Hodnověrnost knihy značně utrpěla protiněmeckými a protikatolickými postoji autora. Na některá fakta prostě "zapoměl", třeba že knížete Rostislava dosadil na trůn král Ludvík Němec nebo že Rostislav byl dlouho spojenec jeho syna Karlomana. Karas také zvolil hodně archaický jazyk, aby přiblížil dobu, ale je to spíše překážkou ve čtení. Vrcholem pak bylo jak hrubě pohaněl moravské víno čili kykeon. Přečetl jsem jen první část.
"Otroci Radslavovi mu podali doušek hrubě kyselého vína, které by i mrtvého vzkřísilo. Pil již ledacos na světě, ale tohle je nad ocet. Potichu obdivoval se moravským žaludkům, které snesou nápoj, odpornější než kykeon lidí achajských."
J.L.Mitchell pojal příběh Spartakova povstání jako důkaz selhání civilizace, která už od dob faraónů přináší lidem otrockou práci, utrpení a smrt. Jeho Spartakus sní o Zlatém věku, v podstatě o prvobytně pospolné společnosti. V příběhu nejsou moc rozpracovány jednotlivé postavy, ať už je to Spartakus, kleštěnec Kleon nebo židovský šlechtic Geršom ben Sanballat. Vzbouření otroci v románu nebojují za nový společenský řád. Někteří chtějí jen loupit a zabíjet pány, jiní se chtějí vrátit domů a další sní o novém státě, kde oni budou páni a Římané otroky. Autor se drží historických faktů, které se dochovaly v dílech římských autorů. O tom, jaké poměry panovaly mezi povstalci, žádné zprávy nemáme.
"Za Skythií, v zemi věčných pralesů, je prý zlatý věk ještě dosud; sám prý tam žil u lesního národa, který neznal války ani vlády, měst ani zbraní, pánů ani otroků."
Jedno dobrodružství střídá druhé, ale příběh je strašně naivní, kam se to hrabe na verneovky nebo Sienkiewicze. Četbu zachraňují suchý humor autora a také archaická čeština. Kde už dneska uslyšíte slova jako vytahovadlo nebo chewing-gum.
"Ne snad, že by David Léland nenáviděl přírodu. Mohl baviti se jakýmkoli živočichem, ale musil se nalézati ve vzdálenosti jednoho sta yardů od něho. Blíže strpěl ho jen ve formě kotlety, beefsteaku nebo roštěné."
Příběh se odehrává na ostrovech Nové Kaledonie. Kapitán na lodi Curlew, krásná a tvrdohlavá Kristýna, se vydává na nebezpečnou plavbu za pokladem. Kniha na jedno přečtení.
Na jedno přečtení dobré, podruhé se k ní ale vracet nebudu. Louis Claverdon je něco jako James Bond v prvorepublikovém vydání.
Autor podrobně popisuje důležité momenty obléhání, musel přitom nastudovat ohromné množství materiálů. Bohužel kniha je poznamenána vypjatým ruským nacionalismem a třídní ideologií. Ruští vojáci jsou bez vyjímky všichni hrdinové a pokud už musí ustoupit, je to kvůli neschopnému velení. Vadily mi také autorovi manipulace. Třeba pokud jsou ruské ztráty velké, neuvádí je, naopak ztráty spojenců přesně vyčísluje. Vědomou lží pak byla informace, že těžce raněné při ústupu na Severní stranu Sevastopolu Rusové odvezli parníky, ve skutečnosti jich kolem 3000 ponechali jejich osudu. Spojenci je našli až po 4 dnech, když vstoupili do města. Válečný korespondent William Russell napsal, že pohled do sevastopolských nemocnic na hnisající těla vojáků umírajících žízní překonal všechny hrůzy této války.
Útlá knížka plná poetických popisů divoké přírody Trůnu božího, 7000 metrů vysoké hory v pohoří Ťan-šan. Nechybí ovšem různá dobrodružství, šarvátky s bandity, hledání zlata, výprava do Číny a láska.
"Daleko v pozadí, jako mohutné stěny, ční hrozivé skály Chan-tengri. V čarovném lesku zázračné krásy se svými ledovci, v růžově světlém nádechu chvěje se v zrcadlově vzdušné výši. Vypadá to, jako by Bůh s výšin svého trůnu s úsměvem na rtech na svět dolů se díval a ze všeho svého stvoření se radoval."
Hrabě Raousset-Boulbon byl skutečná osoba, vzdálený příbuzný francouzských králů z rodu Bourbonů. Většina děje je autorova fikce, která má ale historický základ. Barvitě jsou popsány některé tehdejší události, například Napoleonův krvavý převrat v Paříži, vyhubení arabského kmene Kabylů generálem Pélissierem v Alžíru nebo řádění bílých pirátů v Číně.
Více společenský než dobrodružný román podprůměrné úrovně. Hlavní hrdina je mladý bolševik z prominentní rodiny prokurátora, který před carskou policií uprchl roku 1905 do Pekingu a později se vrhnul na dolování zlata na Dálném Východě. Jako správný revolucionář nenávidí carské úředníky, Japonce a buržoazii. Příběh končí únorovou revolucí v roce 1917.
Prostoduchý a předvídatelný děj a černobílé postavy. Nechybí šílený vědec, kladný hrdina, několik padouchů a krásná blondýna. Přečetl jsem cca do poloviny, zbytek jsem už jen prolistoval. Kniha poputuje do knihobudky.