brigita1501 komentáře u knih

Poprvé čteno na gymnáziu, přesněji rozečteno a nedočtené odloženo – tahleta podivná, prapodivná fantasy tehdy nezaujala, ani příběh ani jeho protagonisté. (Nedoporučuji nikomu, kdo má zrovna chuť na konvenční fantasy četbu, se všemi jejími tradičními atributy; zde nejsou žádné čarodějnice, žádní mágové, draci, elfové, svalnatí barbarští válečníci, …., žádná řežba na meče, nože, sekery, …., žádné zaříkávání, kouzelné formule. Nic proti takové četbě, rozhodně ne ode mne, věrného to čtenáře takovéto „pokleslé“ literatury :-).) Proč jsem se ke knize vrátila? Já nevím. Stalo se. Tentokrát dočteno a já se rozhoduji, nakolik mne četba bavila. Pokud by šlo jen o vlastní děj a postavy, nezařadila bych si příběh o prastarém hvozdu a jeho tajemstvích na přední místa ve svém pomyslném řebříčku svých oblíbenců z řad fantasy žánru. Jenže je tu ještě prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Zdánlivě obyčejný les, prastarý les, les pamětník, místo výjimečné, místo nebezpečné, domov takzvaných mytág - zhmotněných podob starých legend a mýtů. A tady autor u mne rozezněl tu správnou strunu, jeho nápad s „mytágy“ mi nejde z hlavy. Mýty, a to co stojí za mýty. Příběhy téměř zapomenuté, příběhy, které jsou v základu každé kultury a které jsou si tak prapodivně podobné, i přes zdánlivou geografickou vzdálenost daných kultur, mne již dlouho fascinují. Ve výsledku tak kniha vyvolala listování v publikacích, mýtům, legendám, jejich srovnávání, jejich kulturní podmíněnosti, věnovaným. Že by tu byla podobnost s Jungovými archetypy? Otázky a zase další otázky. Ďas vás sper milý autore, nasadil jste mi do hlavy pořádně neodbytné brouky! A ďas sper i mne, neb se dozajista pustím do další knihy z této fantasticky fantastické série.

11 28.08.2024

Jedna z nejoblíbenějších knih od Waltariho, a že je na tohoto spisovatele spolehnutí – spolehnutí, že vám nenabídne jen dobrodružný (nebo probůh i romantický, milostný) příběh na pozadí historických kulis, který vás opustí (naštěstí) ve chvíli, kdy knihu zavřete (mnohdy předčasně). Pád Cařihradu zůstává vrytý do duše. Do té mé rozhodně - možná i proto, že ta dávná před-smrtná agónie a zmar posledního zbytku kdysi mocné říše se nám stále připomíná - již ne Cařihrad, ale osmanský Istanbul, stále i po stovkách let je to pořád osmanský Istanbul.

- - Nastal soumrak města. Tatam byla zář porfyru a lesk zlata! Vzdálila se svatost, vymizel zpěv andělských chórů. Zbyla jen touha těla a smrt srdce, chlad, apatie, lhostejnost, obchodnická touha, politická vypočítavost. Město bylo jak umírající tělo, z něhož unikal duch. … Černé jazyky noci krouží nad městem. Stíny noci se snášejí i nad jinými zeměmi Západu. - -

Zpráva o posledních měsících před konečným spuštěním opony za dávnou mocí a slávou Byzantské říše je podávána formou deníkových zápisků. Zápisů muže, který již mnohé zažil, zklamání především a přichází do umírajícího města bojovat a padnout při jeho obraně. Záměr spojit svůj život a smrt se životem a smrtí města mu poněkud zkomplikuje láska; kupodivu tento motiv až tak nevadí – jednak proto, že hlavní hrdina se poněkud vymyká typickým Waltariho „truhlíkům“, co se volby žen týče, - jednak proto, že rozvíjející se vztah a vzájemné dialogy, respektive pře, mileneckého páru nenudí, ať se týkají náboženských rozdílů mezi „latinci“ a Řeky, nebo čistě rozdílného pohledu muže a ženy na válku a hrdinskou smrt.

- - Nahá se vzpřímila v posteli a vztyčila svoji krásnou hlavu. “Měj touhu jen po neviditelné cti a bytí! Já jsem žena, jen žena. Nemáš mi co dát! Žádný domov, žádné děti, ani noc, v níž bych se probudila stará a znavená a cítila se v bezpečí vedle tebe, dýchajícího v mém lůžku. Mohla bych se tě dotknout, políbit tvé svraštělé rty. To by bylo štěstí. Ale toho mi nedopřeješ pro svoji nerozumnou touhu po cti. K čemu je smrt, když připraví o dobro života? Kdo ti poděkuje? Kdo si na tebe vzpomene, až budeš ležet v krvi na zemi a prach bude pokrývat tvůj obličej? Tvá oběť je tak zbytečná, až mě jako ženu přivádí k pláči!” - -

Deníkové zápisy začínají prosincem roku 1453, přibližují každodenní život města, očekávajícího neodvratný příchod nepřítele; města, které ještě slabě doufá v příchod posil, v zázračný zásah nebes; města, které se dočká – dočká se příchodu nespočetné armády nevěřících a zahájení bitvy, jejíž tragický výsledek je předvídatelný. Deníkové záznamy přiblíží i vzpomínky, nejen osobní, ale i všeobecné memento. Memento o tom jak končí neschopnost křesťanské Evropy překonat malicherné rozpory a postavit se jednotně a nezištně společné hrozbě. Úzkoprsost na straně latinců i Řeků, jejich směšně tragická neochota ke kompromisu, slepota Západu k nebezpečí a zrada křesťana na křesťanu jsou, vedle větších počtů, dokonalejších zbraní, odhodlaného vládce, tou největší výhodou Osmanů. Neveselé a skvělé líčení zklamání a pádu nepočetných idealistů, naivně věřících v jednotu Západu a Východu; povědomý report o osudném podcenění hrozby, o až přílišné ochotě k vyjednání či dokonce spolupráci s ďáblem; skvělá a pochmurná předpověď o podobě vladařů budoucnosti v osobě cílevědomého sultána Mehmeda. Kniha, jejíž každá věta upomíná na věčnou nepoučitelnost člověka, na opakování historie, která je vším jen ne matkou moudrosti.

- - Viděl jsem před sebou vzrušením rozpálené líce sultána Mehmeda, viděl jsem jeho žlutavé, zdivočelé oči, … Z koránu zná zpaměti vše, co se hodí jeho úmyslům. Křesťany, kteří dobrovolně vstoupí do jeho služeb, nenutí k islámu. On sám - on nevěří v nic. On, se spokojuje, že je knížetem tohoto světa. … “Mehmed není člověk,” opakoval jsem. “Snad je andělem temnot, snad je tím, co přichází. Má v sobě všechna znamení. Nechápej mě špatně” dodal jsem spěšně. “Jestliže je člověk, je novým člověkem, člověkem, před nímž se ještě nikdo nenarodil. Začíná novou dobu, která vychovává jiné lidi než dříve, jemu podobné - vládce země, vládce tmy, kteří ze vzdoru a pýchy opovrhli nebem a ovládli zemi. Nevěří ničemu, co si nedokáží svým zrakem a rozumem. Ve svém srdci neuznávají žádné lidské ani božské zákony, protože účel je jejich jediným zákonem. Žár i chlad pekla vynášejí na povrch země a nutí jimi přírodu, aby jim sloužila. Neobávají se nekonečnosti moře ani výše nebes. A když si podmaní zemi a moře, zhotoví si ve své zdivočelosti křídla, aby vzlétli na hvězdy a podrobili je, aby sloužily jejich vůli. Mehmed je prvním z těchto lidí. Jak myslíš, že bys mu mohl odporovat?” - -

- - “A co západní země?” stále se ptal. “Unie?”
“Západní země - spolu s Cařihradem se propadnou do tmy i západní země. Cařihrad je poslední svítilnou naděje křesťanstva. Když připustí, aby vyhasla, samy rozhodly o svém osudu.”
“A jaký je osud západních zemí?” naléhal.
“Tělo bez duše,” řekl jsem, “život bez naděje, lidské otroctví, tak beznadějné otroctví, kdy otrok neví, že je otrokem. Bohatství bez radosti, nádhera bez schopnosti požívat. Smrt duše!” - -

11 03.02.2021

Od chvíle, kdy jsem jako dítě přečetla historickou detektivku od Josephine Tey „Vrah či obeť?“ („Daughter of Time“) se Richard III. stal mým oblíbencem. Již dopředu stojíce pevně na straně Richarda, Plantagenetů a rodu Yorků jsem se začetla do této knihy. A byla jsem spokojena – koneckonců autor již v úvodu uvádí, že kniha je pokusem opravit pokřivený portrét krále Richarda III. Spokojena hned z více hledisek. Jednak autor ovládá český jazyk a umí psát, to je u populárně-naučných knih velké plus. Historická fakta předkládá srozumitelnou, záživnou formou – pomáhá vyznat se v předehře (ostudná porážka Anglie ve stoleté válce s Francouzi) a následně ve vlastním konfliktu mezi mocnými rody Yorků a Lancasterů (tzv. Válce růží) a v jeho hlavních protagonistech. Když přijde na osobu Richarda, vévodu z Gloucesteru a budoucího krále Richarda III., sklouzává autor občas až k patetickému, heroickému stylu; zejména, když popisuje poslední léta jeho života. Máme možnost doprovodit Richarda od jeho dětství až k poslednímu dni – na krvavé pole u Bosworthu a udělat si vlastní názor na jeho osobu. Byl opravdu bezohledným, za mocí a přes mrtvoly se ženoucím monstrem, jak jej líčí blahoslavený Thomas More, Shakespeare, …, nebo mužem, narozeným do vznešeného rodu, který věrně sloužil svému rodu a svému králi, a který byl v souladu se zákony své země posléze králem ustanoven. Přikláním se k verzi o pověstné „pravdě“ vítězů“; nepříznivá pověst, která posledního krále z rodu Plantagenetů již po staletí provází, je zvráceným dílem propagandy Tudorů, zoufale obhajujících své pofidérní nároky na trůn Anglie.

9 11.10.2020

Zvědavost mne přivedla ku této knize. Zvědavost vyprovokována zmínkou v knize od Martina Putny „Česká katolická literatura“ – šlo o poznámku ohledně tradicionalisticky konzervativní katolické organizace Opus Dei, kterou měla v beletrii zobrazovat například tahle ta Brownova šifra. Zařadila jsem si ji tedy mezi knihy, které využiji jako audio kulisu při příležitosti výkonu některé z monotonních, duševně nenáročných činností. Že půjde o dílko literárně nepříliš hodnotné, jsem očekávala, že půjde o takovou příšernou slátaninu jsem nečekala. Organizace Opus Dei je, dle autora, sdružením těch nejhorších padouchů (jak jinak, vždyť jsou to konzervativní katolíci), ihned v závěsu je padoušský Vatikán (zase jak jinak – vždyť módou, módou bezpečnou a intelektuálně nenáročnou, je plivat na katolíky a na katolickou církev obzvláště). Tahle hrůza nešla do-poslouchat. Nemohu však i tak neobdivovat autorovu bravuru podbízet se co nejnižšímu vkusu. Nic moc pak jako autor nemusíte, jen smícháte nezbytné davem oblíbené ingredience. Konspirace. Tajna organizace. (Nejlépe organizace mystická, abychom učinili zadost touze davu nějak – jakkoli a čímkoli – nahradit křesťanskou víru, neb představa, že patřím mezi osoby, poskakující v (nejlépe černých) róbách s kapucí v setmělých sklepeních či někde ve volné přírodě je pro určité duševně omezenější jedince ohromně přitažlivá - už jen ta vyhlídka, až se to dozví jejich známí ….. .). Chce to ohavného, nelítostného, mocného protivníka. (Jak bylo řečeno – zde není lepší kandidát, než katolická církev). A páreček „hrdinů", co vše vyřeší a zvládnou. Sice nedoposloucháno, ale určitě to ta dvě nabubřelá individua zvládla. Kdy vypnuto? Když jsem vyslechla onu blbinu o pěti milionech žen, údajně upálených inkvizicí (že by na tu nehoráznou lež autor přišel sám od sebe?!).... a pak se ještě ke všemu objevili templáři. Shrnuto a podtrženo – kniha Dana Browna Šifra Mistra Leonarda je tovární zábava pro masy duševně zakřiknutých.
Jediné co mi tenhle odpad poskytl byla vzpomínka na geniálně výstižný popis „tajemných“ spolků od Terryho Pratchetta (Pratchett, Terry. Stráže. Stráže.) a upozornění na negativní přínos vynálezu knihtisku od Andrzeje Sapkovského (Sapkowski, Narrenturm. ) Na obé knihy si nečtenáři Šifer Danů Brownů patrně vzpomenou.

Román „Billy Summers“ nenabízí téma hororové. Stephen King ostatně nikdy nebyl autorem výlučně hororovým, a to ani ve svých dílech, která jsou do škatulky „horor“ zastrkována. Na straně druhé temnota, ve formě lidské a někdy i nelidské, byla přítomna vždy. Alespoň kdysi, když se ještě při četbě jeho knih muselo myslet, tomu tak bylo. Jenže doba, kdy jeho knihy předpokládaly, že jejich čtenář vyvine určitou mozkovou aktivitu je pryč. A pryč je doba, kdy jsem s jistotou málokdy zklamanou, zakoupila sobě každou jeho nově napsanou knihu, aniž jsem potřebovala potvrzení jejích kvalit knihovní výpůjčkou. Proto byl román „Billy Summers“ preventivně prvotně vstřebán jako knihovní zápůjčka - audio-kniha. Opatrnost byla na místě. Po vyslechnutí vím, že bych neměla ani chuť, ani dostatek discipliny titul dočítat. Taktéž vím, že názor utvářený již na základě jiných Kingových novějších titulů knih („Růženky“, „Později“, „Ústav“), názor, že na autora již není spolehnutí, je oprávněný. Příběh nájemného vraha zpočátku uspokojoval nároky na nenáročné oddechové čtení, ke kterému se pravděpodobně již nevrátíte. Četba, která zabaví, nepřetěžuje mozek a poskytne mu oddech jak od povinností pracovních, tak pauzu mezi náročnější četbou. Hlavní postava ve mně sympatie nevzbudila (jak by mohla – vrah je vrah), nicméně zaujala - předně pro svou nespornou inteligenci, jakož i pro bravurou, se kterou ji dovedla před určitými lidmi skrývat. Jak příběh pokračuje vydrží jen jeho nenáročnost, zábava se vytrácí a vytrácí. Tento úpadek z průměru do podprůměru nastává zhruba od okamžiku, kdy se po úspěšně vykonané „poslední práci“, vrahoun Billy vydává na soukromé, neplacené tažení za tím, co pokládá za spravedlnost. Přičemž je tato jeho pouť „obohacena“ o rozvíjející se láskyplný vztah s jeho nepravděpodobně nabytou mladou společnicí, mimochodem značně otravnou.
Úhrnem - román „Billy Summers“ jde nejlépe popsat souslovím „nic moc“, s přimhouřením obou očí průměr. Napsal-li by jej někdo jiný, štěklo by po něm jen pár psů. Z mimořádného vypravěče zůstalo pramálo, snad jen jméno, které naštěstí pro autora a naneštěstí pro čtenáře, jeho knihy prodává. Starý King je v knize přítomen chudičce - v několika pro Kingovu tvorbu typických znacích. Tak zde máme postavu spisovatele, máme zde zmínky o knihách – nejvíce asi potěšily ty o díle Emila Zoly. Pryč je vypravěčská virtuozita, pryč jsou postřehy, které nešly z mysli a hlásily se o právo, být dále promýšleny. Navíc „starého“ Kinga zatlačuje „nový“ King - King „politruk“, který chce čtenáře převychovat k obrazu svého jedině správného světonázoru. Takže nyní čekám, až se v knihovně vrátí Kingova „Pohádka“ a dohaduji se, zda i tam se autor projeví primárně jako politický školitel.

(SPOILER) „Allons armée catholique
Le jour de gloire est arrivé!
Contre nous de la république
...
Aux armes vendéens!
Formez vos bataillons!
Marchez, marchez, le sang des bleus Rougira nos sillons! … „
(La Marseillaise des Blancs)

Kniha Michala Šťovíčka je výjimečná již tím, že jde o první odbornou publikaci v českém jazyce, která se dopodrobna věnuje osudu Vendée a jeho obyvatelstva v době Francouzské revoluce, tj. primárně v letech první a druhé vendéeské války mezi lety 1793 až 1796. Následující menší vzpoury jsou zmíněny jen letmo.
Nejde o knihu na jedno přečtení. Autor mapuje události vzpoury vendéeských obyvatel dopodrobna. Uvádí důvody revolty tohoto převážně rolnického kraje, důvody ozbrojeného odporu vesničanů: rolníků a částečně textilních dělníků proti republice, která je přece chtěla „osvobodit“ od útlaku aristokracie a Církve. A tyto „beraní hlavy“ se nechtějí bít za republikánské vymoženosti, postaví se za své kněze, za své vůdce si vyvolí rodovou šlechtu svého kraje a ve jménu Boha a Krále vytáhnou proti bezbožné republice – vytáhnou do boje pod bílou korouhví Bourbonů, s válečným pokřikem „Vive le Roi!“, společným odznakem je jim sacré-coeur, „srdce Ježíšovo“.
Čtenář je doslova zahlcen informacemi: složení a charakter Královské katolické armády – jméno, pod kterým toto sedlácké vojsko vejde do historie, životopisná data velitelů Královské katolické armády, bitvy, přesuny armády, její vítězství a její porážky. Žel (a toto lze sotva brát jako vyzrazení pointy) bude Vendée poraženo, autor uvádí důvody, proč se tak stalo a myšlenka, že tomu mohlo být i jinak, kdyby (ach ano ta historická „kdyby“, nebo kdybychom my z budoucna mohli poradit) vhánějí, pokud jste „zpátečničtí tmáři“ jako vendéeští bojovníci, slzy do očí.
V publikaci není opominuta ani protivná strana – republikáni, takže opět zahlcení informacemi, republikánští velitelé, organizace republikánských vojsk.
A konečně kapitoly věnované událostem po porážce Vendée; likvidace kraje a jeho obyvatel, některými historiky nazývaná, dle mne oprávněně, první genocidou na evropském kontinentu. Čtenář, který se s touto kapitolou Francouzské revoluce setkává poprvé, ať očekává šok. Republikáni v povstaleckém kraji vykonají revoluční „spravedlnost“ s vynalézavou zlovolnou krutostí, krutostí, páchanou ve jménu idejí, které nahradili víru rozumem a Boha člověkem. Idejí, které zplodili totality 20. století, nikoli - ani bolševici, ani nacisté zdaleka nebyli v technikách likvidace lidských bytostí původní, měli své učitele.

Dodejme, že autor je objektivní, nezamlčuje ani násilí ze strany Vendéeských (například Machecoulský masakr), ale Vendéeští znali i smilování. Publikace obsahuje rozsáhlý bibliografický aparát, převážně ve francouzském jazyce; jak je uvedeno v anotaci k této knize - v češtině (kromě množících se článků) zatím vyšly toliko beletristické knihy, vyprávějící o povstání ve Vendée nebo o jemu příbuzné šuanerii (partyzánské válce proti republice v Bretani); vedle románů Balzaca a Huga, romány od katolických autorů - BARBEY D'AUREVILLY, „Ženatý kněz“, „Rytíř des Touches“; VERNE „Hrabě de Chanteleine“.

Vlastní text Michala Šťovíčka oživují citáty, překlady z francouzských materiálů, výrazně přibližující atmosféru tehdejších bojů. Nejznámějším je patrně report republikánského velitele Westermanna konventu - hodně vypovídá o odkazu Francouzské revoluce – jaký je to odkaz, na to si již musí každý odpovědět sám.

„Občané republikáni, Vendée již není více. Zahynula pod našimi šavlemi svobody i se svými ženami a dětmi. Pohřbil jsem ji v bažinách a lesích u Savenay. Podle vašich rozkazů jsem děti rozdrtil pod kopyty koní a ženy jsem pobil, aby již nemohly rodit další bandity. Nemusím si vyčítat, že jsem vzal jediného zajatce. Vše jsem zhubil. ... Cesty jsou posety mrtvolami, je jich tolik, že místy tvoří hromady. V Savenay se bez ustání popravuje, neboť stále přicházejí bandité, údajně aby se vzdali. Kléber a Marceau zde nejsou. Zajatce nebereme, museli bychom je živit a soucit není revoluční.“

6 21.02.2021

Dočteno. Dočtení vyžadovalo pevnou vůli. Pevnou vůli poháněnou špatným svědomím, upozorňujícím, že si již příliš dlouho dopřávám toliko „oddechovky“ a mozek mi patrně krní. Možná ono mozek postihnuvší krnění je příčina, že jsem se při četbě této „ne-oddechovky“ nijak zvlášť nebavila. Pozornost roztěkaná. Mysl občas bloudila všude možně, jen ne ve světě Ishigurova románu. Co si tak z příliš potěchy mi nepřinášející četby ještě vybavím je uvěřitelné prostředí. Ano - pokud se nám lidem podaří nevyhodit se do vzduchu, případně opustit tuto planetu jinými způsoby, mohla by naše blízká budoucnost vypadat třebas tak, jak ji nastiňuje román „Klára a Slunce“. Potřebné znalosti z genetiky, robotiky máme nebo vbrzku budeme mít (co tak jako neodborník soudím). Kniha se ovšem soustředí na mikrokosmos jedné rodiny a jejích nejbližších přátel, vědu a případné etické otázky, spojené s výše zmíněnými vědeckými disciplinami, ponechává stranou. Poznatky oněch věd byly zkrátka aplikovány. Basta. Vznikl technicky vyspělý svět. Rozdělený svět, svět s elitami. Román se kromě otázek ohledně míry „lidskosti“ robotů koncentruje, jak praví anotace, na elitářství, neboli na fakt, že lidé jsou si rovni, jen někteří jsou si rovnější. Osobně existenci elitářství ve společnosti nepokládám za žádné novum, novinkou je snad jen ten fakt, že elita oné budoucí společnosti je elita geneticky vylepšená. A jako každá elita i tato elita je hmotně zajištěná - chlapci a dívky z vyvolené kasty mají vše co potřebují, včetně chápajících robotických společníků. Roboti doprovázejí „svého“ teenagera až po sám práh dospělosti, pokud se ovšem něco nepokazí a teenagerův geneticky upravený organismus neselže. Jako se tomu stalo v případě dívky, která si vyvolila za společnici robotku Kláru. Právě robotka Klára je vypravěčem příběhu. O čem to jen ten robot povídal – ach jo ta má nerobotická paměť – no jasně, vyprávěl hlavně o „svém“ člověku, oné nemocné dívce, jejím chování, o jejím lidském okolí a o sobě, přesněji o svých vývodech (někdy podivných) ze získaných vstupů. V základu se dozvíme, že lidé, kterým se stále ještě přes veškeré znalosti nepodařilo vymanit z pout smrtelnosti, se snaží alespoň vyhnout bolesti ze ztráty svých nejbližších. Jak přesně – to se dozvíte, když si vyprávění přečtete, poznamenám jen, že osobně jsem na onom konkrétním pokusu nalezla hned několik technických „much“ (etiku podobného konání ponechám bokem). Krom zmíněného jsou lidé zkrátka lidmi, a chovají se standardně. Pro ilustraci se chovají jinak ve smečce sobě rovných, a jinak jednají-li samostatně, smečkou nepozorováni – to si mohou „zadat“ i s jedinci s kast nižších a současně si nezadat v očích své kasty. Co se týče robotů, ti naštěstí zůstávají roboty a nepřekračují svůj „robotí stín“. Robot je umělý výtvor. Je to stroj, lidský výtvor. Jakkoli dokonalou umělou inteligencí je vybaven, duši nemá a mít nebude. Může se „naučit“ reagovat empaticky a může se, jak dokazuje například Ishigurův robot – robot Klára, dopracovat na základě vstupních dat i k jakési „mytologii“ – tahle „mytologická“ linka románu mne mimochodem nudila nejvíce. Neuvedu nic objevného, již v několika recenzích bylo uvedeno, že roboty a jejich možnostmi se zabývá vícero románů. Osobně nejvíce souzním s pojetím robota z románu „Blade Runner“ P. K. Dicka. Robot (popřípadě umělá inteligence), která je mi nejsympatičtější je neblbec Mike z Henleinova románu „Měsíc je drsná milenka“. Hlavním plusem tohoto konkrétního románu je pro mne skutečnost, že nejde o bůhvíjaký tlustospis.

5 15.02.2025

Celkově šestá z vojenských historek Richarda Sharpa a první „španělská“. Historický rámec románu je protentokrát volnější. Příběh Cornwellova hrdiny, nyní již poručíka Sharpa, je časově zasazen do ledna roku 1809, do počátků britského vojenského angažmá na Pyrenejském poloostrově. Angažmá započatého neslavně. Britská armáda ustupuje před invazní francouzskou armádou, až je téměř zcela vypuzena z Pyrenejského poloostrova. Krom nevelkého kontingentu usazeného v Lisabonu. Ve víru událostí strastiplného ústupu Britů se ocitá i Richard Sharp. Okolnostmi (a autorem) je postaven do čela oddílu střelců a současně po bok Španělů, vedoucích nesmiřitelný boj proti francouzským vetřelcům. Sharp a jeho střelci, jakožto dobrovolně nedobrovolní spojenci španělských bojovníků, se spolu s nimi pokusí o „zázrak“ nebo lépe hned o několik „zázraků“. O jakéže to zázraky jde, tak to odhalí tato kniha. Kniha, která se mi líbila. Má spokojenost s tímto Sharpovým dobrodružstvím je dána primárně jeho silnou španělskou linkou. S potěšením se rochním ve stránkách věnovaných španělské historii, třebaže současně zuřím nad vražedným řáděním francouzských okupantů. Vzdávám hold odhodlanému odporu, se kterým se španělský lid postavil francouzským vetřelcům, vydávajícím se za osvoboditele Španělska od tmářství (v jejich „osvícené“ teorii je tmářstvím rozuměna křesťanská víra). Vzdávám hold i dávnější španělské historii, reconquistě, a tím i mému oblíbenému světci, patronu Španělska Svatému Jakubovi. Ozřejmeny budou i důvody (oprávněné) pramalé důvěry Španělů k jejich britskému spojenci. Potěchu přináší vhled do španělské duše, do jejího nábožensko-mystického založení. Je tak nádherně odlišné od střízlivé, prakticky, hmotařsky založené dušičky Angličanů. Španělská linka mi posunuje toto konkrétní Sharpovo dobrodružství nahoru, téměř po bok dobrodružství Cornwellových hrdinů z dob dávnějších.

Pro ukázku citát, který mne dostal – svým odkazem na minulou španělskou (potažmo evropskou) velikost, bojovnost, věrnost Bohu a své zemi v kontrastu ke „korektnímu“ = bezpáteřnému, zbabělému dnešku.
„ … Vivar řekl do ticha - Před tisíci lety se zdálo, že muslimové ovládnou celou Španělskou zemi, poručíku. A ze Španělska by jejich armády táhly přes Pyreneje na sever, aby zaútočily na veškeré křesťanstvo. Kdyby k tomu došlo, vládli by dnes Evropě oni, heretici. Nebyl by žádný kříž, pouze půlměsíc. - Nezakrytým oknem vnikl dovnitř závan chladného vzduchu a rozechvěl plameny svící. Sharpe stál jako přimrazený a poslouchal. - Maurové skutečně ovládli téměř celé Španělsko, ale zastavily je tyto severní hory. Přesto byli rozhodnuti zlomit i náš odpor a přitáhli sem mnohatisícovými vojsky zatímco nás byly pouhé stovky. Nemohli jsme nad nimi zvítězit, ale stejně tak jsme před nimi nemohli kapitulovat, a tak se naši králové vrhali do boje a podstupovali jednu nerovnou bitvu za druhou. A jednu bitvu za druhou jsme také ztráceli. Naše děti byly odvlékány do otroctví, stejně jako ženy do muslimských harémů a muži na galeje. Prohrávali jsme na všech frontách, a světlo křesťanství v té době nebylo víc než poblikávání dohasínající svíce vedle záře velkého, ale zlého slunce. A pak došlo k poslední bitvě. - Blas Vivar se odmlčel a teprve po chvíli začal vyprávět o tom, jak malá skupina křesťanských rytířů vyjela na unavených koních proti muslimskému vojsku. Vyprávěl s takovou přesvědčivostí, že Sharpe viděl, jak španělští rytíři sklánějí dlouhá kopí a cvalem se rozjíždějí proti praporcům jasným jako slunce. Meče třeskly o zakřivené šavle, bojovníci sekali a bodali do nepřátel, vzduchem svištěli šípy a praporce klesaly do zkrvaveného prachu. Po tělech padlých mužů dupala kopyta koní a sténání umírajících zanikalo v hřmění nových útoků a vítězného pokřiku pohanů. - Ano, pohané vítězili, poručíku, - pokračoval Vivar chraptivým hlasem, jako by měl hrdlo plné prachu z dávných bitevních polí, - ale v době, kdy se už blížil konec a naše svíce poblikávala těsně před zhasnutím, v tu chvíli se jeden z rytířů obrátil o pomoc k Santiagovi. Věřil, že když Santiago přinesl do Španělska zvěst o Kristovi a jeho učení, nedopustí, aby byl Kristus z naší země vymýcen. Modlil se tedy k svatému a stal se zázrak. - Sharpe cítil, že mu po těle přejíždí mráz. - Santiago se objevil! - řekl Vivar tichým, a přesto triumfálním hlasem. - Přijel na bílém koni, poručíku, a v ruce třímal meč z té nejlepší oceli, kterým si prosekával cestu nepřátelským vojskem jako bůh pomsty. A pohané umírali po tisících! Ten den jsme naplnili jejich bídnými dušemi celé peklo a zastavili jsme je. Jednou provždy jsme je zastavili. Trvalo samozřejmě celá staletí, než jsme vyčistili španělskou zemi od jejich špíny; celá staletí bojů a obléhání, ale vše začalo v onen den, kdy si Santiago vysloužil přídomek Matamomoros, Maurobijec. A tohle, - Vivar se lehce dotkl složeného hedvábí, - je praporec, který nesl, poručíku. To je Santiagův gonfalon, jež byl svěřen mému rodu do opatrování ode dne, kdy se první hrabě z Mouromorta modlil, aby Santiago přijel a změnil smrt křesťanů v jejich triumfální vítězství. - „

5 01.10.2024

„ … Excalibur … Natáhl jsem paži dozadu. Na meči lpěla krev, ale přesto se zdálo, že jeho čepel září. Merlin mi kdysi říkal, že meč Rhydderchův se nakonec promění v plamen, a snad se to stalo právě teď, nebo mi zrak jen šálily slzy. A já jsem mrštil Excaliburem k hlubině průlivu, … Excalibur vylétl vysokým obloukem a otáčel se ve večerním vzduchu. Nikdy nebyl na světě krásnější meč. Merlin se zapřísahal, že ho vykoval Gofannon v kovárně na Onom světě. Byl to Meč Rhydderchův a Poklad Bretoňska. Byl to Artušův meč a dar druidův a teď se otáčel proti tmavnoucí obloze a jeho ostří zářilo modrým ohněm pod hvězdami, které se třpytily čím dál jasněji. Na jeden úder srdce se zdálo, že visí na nebesích, zářící sloupec modrého plamene, a potom dopadl dolů. Dopadl přímo doprostřed průlivu … a zmizel.“

Meč odhozený vší silou, který se možná ve vzduchu několikrát obrátí, než dosáhne vrcholku své dráhy a …. . Kdo by neznal jméno tohoto legendárního meče a jméno jeho nositele. Bernard Cornwell odvyprávěl příběh Artuše, velkého vojevůdce, vládce a ochránce Bretoňska, a to prostřednictvím jeho přítele a válečníka, srdcem Bretoňce a původem Sasa. Vrátil nás do doby na sklonku pátého století po Kr., kdy se území Bretoňska zmenšovalo pod tlakem germánských kmenů; Frankové ohrožovali bretoňská království na kontinentu, Sasové a Anglové usilovali o zabrání území bretoňských království na ostrově nám dnes známém jako Británie (popřípadě Anglie). Českému čtenáři dá patrně trochu práce zeměpisně se zorientovat v jednotlivých bretoňských královstvích, dobových místních názvech – takže díky za rejstřík názvů a za mapu. Osoby postupně se zapojující do děje budou známé každému, kdo již četl (nebo viděl) nějaký artušovský příběh: Merlin, Morgana, Guinevera, Galahad, Lancelot, Mordred - pozor budou mu známé dle jména, nikoli dle činů a charakteru. Kdo bude čekat mocná kouzla, magické předměty, vznešené rytířské činy, mohutná vojska pod praporci, porady v rozlehlých hradních síních … bude mu drsně připomenuto, že se ocitl v době po pádu Západořímské říše, navíc v zemi, odkud se Řím již dávno stáhl a stavby právní i ty kamenné se pomalu bortí (to je vůbec silný motiv u Cornwella – temnota zachvacující svět po pádu Římského impéria a nesetkáme se s ním jen v této knižní sérii).
„ Galahad nemohl spát. Ohýnek se třepotal nízko při zemi, zatímco nad námi jasně zářili hvězdy. „- Kdysi byl na zemi.“- Řekl. „- Kdože tu byl? “- Zeptal jsem se.„- Ráj. …. Myslím na to, že když Bůh stvořil člověka, dal mu k životu ráj, a připadá mi, že od té doby kousek po kousku ztrácíme. Temnoty útočí. … Jen na to pomysli, řekl, že ani ne před sto lety žila tahle země v míru. Muži stavěli veliké domy. Neumíme už stavět tak, jak dovedli oni. … Římané postavili celá měst, tak rozlehlá, že by ti trvalo celé dopoledne, než bys přešel z jednoho konce města na druhý, a tvé kroky by přitom dopadali na hladký , opracovaný kámen. A byl bys mohl jít celé týdny a pořád bys byl v římské zemi, podřízené římským zákonům a mluvícím římským jazykem. A podívej se na to teď - jen temnota. Rozmáhá se. Tma prorůstá do Armoriky. Padne Benoic, po Benoicu Broceliande a po Broceliande Bretoňsko. Už žádné zákony, žádné knihy, žádná hudba, žádná spravedlnost, jen bědní, mizerní muži kolem čadících ohňů, zvažující, koho zabijí zítra.“- „- Ne, dokud bude žít Artuš,“- řekl jsem sveřepě. „- Jeden muž proti temnu? “- Zeptal se Galahad pochybovačně. „- Nebyl tvůj Kristus také jedním mužem proti temnu ? “- Zeptal jsem se. „- Kristus,“- řekl nakonec, „- byl naše poslední naděje. Řekl nám, abychom se navzájem milovali, jeden druhému činili dobré, dávali almužny chudým, jídlo hladovým, odívali nahé. Takže ho zabili. Myslím, že Kristus věděl, co nastává, a právě proto nám slíbil, že jednou s ním budeme v ráji, budeme-li žít tak, jak žil on. Ne na zemi, ale v ráji. Tam někde “- ukázal ke hvězdám, „- protože věděl, že se zemí je konec. Žijeme v posledních dnech. Dokonce tvoji bohové nás opustili. Tvoji bohové jsou mrtví. “- “

Je to svět, kdy již vojsko čítající na dvě stovky kopiníků může být pádným argumentem. Vojáci jsou stateční a většinou pověrčivý (i křesťané) a špinaví (veš sem, veš tam). Pohanští čarodějové rádi zahánějí zlo močí, pliváním, proklínáním, úspěch přivolávají tancem, obětmi a ještě více než vojáci si libují ve špíně. Ne že by si měli, co do čistoty, co vyčítat s kněžími a mnichy nového křesťanského náboženství. Snad jedině druidi (a bardi) jsou čistší, a někteří z nich se ve svém vědění dostali daleko – jestli ale jejich vědění bude stačit na záchranu Bretoňska – i o tom je tento příběh. Je to tedy i příběh o Bozích, o jejich příchodech a odchodech.
Pohanské představy Onoho světa v bretoňském podání nejsou nepůvabné. Samhain, Beltaine. Válečnicí, přecházející po mostě mečů, duše odívající se na Onom světě do nových těl, setkání s milovanými, s přáteli. Především je to příběh o lidech. O lidské pošetilosti – navzdory saské hrozbě se jednotlivá bretoňská království dále rvou mezi sebou. O věčné lidské nespokojenosti, se kterou se setká asi každý vladař – i kdyby obnovil na zemi zlatý věk, stejně se vděku nedočká. O lidském fanatismu, náboženské nesnášenlivosti – a ta není vlastní jen vyznavačům nového ukřižovaného Boha. Ale je to příběh i o přátelství, věrnosti a o té „zatracené“, vše komplikující lásce. Válečné střety střídají období klidu a míru, ve kterých se, bohužel, díky výše zmíněným lidským nedokonalostem, pozvolna vzmáhají sváry a důvody k dalším bojům – a vždy se u každého znovu doufá, že tento boj bude konečně tím bojem posledním, rozhodujícím. Meč dosáhl vrcholu své dráhy a pomalu padá k vodní hladině, která se nad ním navěky uzavře. Je to dobrý příběh.

3 19.08.2024

O něco slabší než díl první: „Mozaika stínů“. Detektivní linka trpí závažným problémem, autor nám sice poskytne oběť (mrtvolu jaksi navíc ku přirozenému množství válečných obětí), neposkytne však detektiva; pokud nebudeme za detektiva pokládat paní náhodu. „Luštitel tajemství“ Demetrios Askiates má jiné starosti než hledat pachatele – zmítá se (vlastní vinou či z vůle autora) v pochybnostech ohledně víry, ohledně oprávněnosti tažení křižácké Boží armády územím (nyní) ismaelitským a trpí nesmírnými skrupulemi vůči boji proti tureckému muslimskému nepříteli – poněkud únavné. Historická linka - vyprávění o pokračování první křižácké výpravy (poté co velitelé křižáků složili lenní přísahu císaři Nového Říma a vyrazili proti nepříteli Víry, dobyli Nikaju, Edessu, porazili Turky v bitvě u Dorylaea) se soustředí na obléhání, dobytí a udržení starobylého města Antiochie (prapůvodně římské metropole) oproti turecké přesile - je zajímavější. Opět jsou východiskem historické prameny, takže líčení bojů o Antiochii odpovídá historické skutečnosti. Tom Harper předkládá obrazy utrpení a strastí příslušníků Boží armády při několikaměsíčním obléhání Antiochie. Obrazy intrik, chamtivosti, mocichtivosti knížat a jejich neshody i tváří v tvář společnému nepříteli. Obrazy fanatismu masy nevzdělaných, nemajetných poutníků, táhnoucích na popud lidových kazatelů ze svých vzdálených domovů do krajů Asie. Předkládá, byť zjevně nerad, triumf křižácké Boží armády nad muslimským nepřítelem. Upozorňuje se zde i na nejednotnost v táboře nepřítele – muslimové, ovládající bývalé provincie říše římské nejsou jednolitá masa, i mezi nimi panuje nenávist (mocenský zápas sunnitských Seldžuků s šíitskými Fátimovci), která by se dala s trochou chytrosti využít (bohužel se tak nestalo, naopak Turci využili nejednotnost křesťanů). V knize, vedle smyšlených, vystupují povětšinou historické osobnosti: normanští a provensálští velitelé křižáckého vojska: Hugo z Vermandois, Godefroy z Bouillonu, Bohemund z Tarentu, Raimond de Saint-Gilles, velitel kontingentu byzantských žoldnéřů Tatikios. Pro mne byly zajímavé dvě postavy – v podstatě dva bytostné protiklady. Z prostého lidu vzešlý náboženský horlivec bez vzdělání, který je hlasem masy „křižáků“ – chuďasů; studie typu odporného člověka, přesvědčeného o své vyvolenosti Bohem – tzv. Petr Poustevník (historická postava). A zástupce inteligencí nadané menšiny lidstva - legát římského papeže biskup Adhémar z Le Puy, typ odvážného člověka, držícího Boží armádu pohromadě, a to pouhou silou své neobyčejně silné vůle (historická postava).
Závěrem. Z knihy je patrné, že autor nemá západní, latinské rytířstvo příliš v lásce, vykresluje je především pomocí negativních vlastností, nepřizná jim přitom ani příliš vojenského umu a odvahy – aniž vysvětlí, jak mohla armáda takových „nemotorů“ porážet muslimská vojska.
Autor, jen on ví proč, cítil nutkání a uposlechl jej, přibarvit vyprávění o hereze šířící se ve vojsku – to může a nemusí (můj případ) vyhovovat.
Hlavní „hrdina“ příliš připomíná světské intelektuály, jeho věčné pochyby o znovudobytí bývalých římských provincií na Turcích a osvobození Jeruzaléma jsou trapné; typově odpovídá dnešním Evropanům, posedlým odporem ke svému národu, ke své rase, ke své civilizaci na straně jedné a nekritickou náklonností k rasám a civilizacím cizím na straně druhé.
Suma sumárum, stále ale jde o lepší standard historického románu.

3 12.03.2022

Nezůstalo nám mnoho památek po časech, v nichž se odehrává příběh tří bratří, jejich kmene a vznikající kamenné stavby – stavby, které mělo být dáno přetrvat věky. Vypravování je z valné části historickou fikcí, vyvolanou z hlubin minulosti fantasií autora, za pomoci toliko několika hmotných památek, především samotného kamenného chrámu – vskutku chrámu – nevíme jistě (viz autorův doslov, stojí za to jej nevypustit). Příběh se čte dobře, a napomáhá tomu i „návyk“ na Bernarda Cornwella a na jeho britská vyprávění. Tři bratři, tři archetypy. Muž světské moci, silný vcelku chytrý, odhodlaný k vládnutí a ovládání; muž, který po moci touží, vyžívá se v ní, je nelítostný v jejím získání, rozšiřování, udržení; nicméně je to muž toliko „pozemských“ tužeb. Vládce – válečník. Muž duchovní moci, inteligentní, vizionářský, hladový po vědění, hladový po božském a naprosto bez zájmu o „obyčejné“ pozemské věci a o „obyčejné“ lidi a jejich „přízemní“ životy; muž toužící po Bohu, toužící po moci a ovládání ostatních, pro „dobro“ lidí a pro službu svému Bohu. Vládce – farao, kněz. Třetí je obyčejný muž s prostými tužbami. Všichni se stanou součástí po léta trvající cesty za vystavěním chrámu Bohu – bohu Slunce či snad bohu Války a možná i bohu Krve. Budou hybateli případně těmi, kým je spíše hýbáno. Není to nudná cesta – Cornwell nesetrvává pouze u osudů bratrů. Rozvádí důvody, které mohly vést dávné obyvatele Británie, k rozhodnutí započít s pro ně tak namáhavou, lopotnou prací. Vypráví o tehdejších Bozích, o jejich rivalitě a soupeření (zejména mezi bohem, reprezentujícím mužský princip a bohyní, reprezentující princip ženský), jejich služebnících, kněžích a kněžkách, způsobech uctívání. A vypráví i o soupeřeních mezi lidmi, jednotlivci i celými kmeny – lze si dobře představit, jak se z těchto kmenů rodí národy, státy a kmenové barvy a „primitivní“ zástavy nahrazuje modernější symbolika. Možná se to takhle nějak stalo, možná bylo vše jinak – ale nejde o špatné vyprávění; sice mne okamžitě po přečtení nezachvátila nostalgie ze ztráty „přátel“, se kterými se musím nutně zase setkat – jako tomu bylo po přečtení cyklu o Artušovi, a jako tomu je po každém dočteném díle ságy z Anglo-saské kroniky, ale návrat ke knize nevylučuji. Autorů, kteří vás dokáží vzít s sebou na cestu časem, tak jako to dokáže Cornwell, zase tolik není.

3 14.12.2020

Pro mne čiré utrpení. Nejprve se ocitnu v Africe, kde je páchán zločin zpronevěřování evropských peněz a chápu-li záměr autora správně, od tohoto zločinu se budou odvíjet zločiny další (vraždy etc.). Pak se ocitnu mezi členy cikánské tlupy, která odlehčuje gadžům od jejich hmotných statků a objeví se budoucí „hrdina“ kniha - cikán Marco (pardon, ale on sám o sobě uvažuje jako o cikánovi a nechápe, proč se vůdce jeho „rodiny“ od cikánských kořenů distancuje). Než jsem došla do práce, stihla jsem ještě vyposlechnout příběh Marcova útěku od jeho podařené rodinky, při kterém „zakopne“ o mrtvolu (oběť vraždy). Jedno vím – dále nemohu – ať si tento případ oddělení Q řeší beze mne.

Tentokráte nás Tanja Kinkel zavede do Říma na sklonku vlády Gaia Julia Octaviana, prasynovce Gaia Julia Caesara, prvního občana státu, známého spíše pod svým čestným titulem Augustus. Za průvodce nám poskytla mladičkou Římanku Tertii, prodanou pro svůj trpasličí vzrůst svým otcem-rolníkem do otroctví. Spolu s ní dorazíme do životem kypícího města Říma. Nahlédneme do života nejrůznějších vrstev římské společnosti. Pobudeme mezi těmi nejnižšími (otroci, kurtizány, kejklíři, …) a vyšvihneme se až na tehdejší římský společenský „Olymp“, mezi příslušníky juliovsko-claudiovské dynastie. Příbuzenstvo prvního občana Říma poznáme v době, kdy je jejich mocenský souboj o nástupnictví téměř dobojován. Příliš hráčů ve hře již nezbývá. Tertia se dostane do domácnosti ženy, která ve „hře o trůny“ ještě zůstává - Augustovy vnučky Vipsanie Julilly, tímto se zároveň stane nedobrovolnou, nicméně aktivní a prohnanou, součástí zmíněného smrtelně nebezpečného klání. Někteří z jeho aktérů budou těm, kdo četli knihy od Roberta Gravese (případně zhlédli seriál) o koktavém „hlupákovi“ Clau-Claudiovy známi. Veskrze je tento „římský“ román velmi inteligentní historickou exkurzí do života nejlidnatějšího města tehdejšího světa: ukřičené hemžení chudinské Subury, zdánlivý poklid uhlazeného, nelítostného Palatinu. Autorka přichází s originální intrikou, s mimořádně neotřelým nápadem, jak by mohl vypadat pokus o konečné vítězství v závodě o absolutní moc. Nenudí ani pasáže, které se boje o mocenských půtek přímo netýkají: chod veřejného domu, život domácích otroků, římské malířství (vůbec jsem netušila jaký význam Řím malířskému umění přikládal), básnictví (zastoupené Ovidiem Nasem), apod. I s tímto autorčiným dílem spokojenost, římské prostředí (taktéž skvělý román „Synové vlčice“) jí evidentně svědčí.

„Příběhy jsou pro něj skutečností“, pomyslela si. „Nevidí rozdíl mezi skutečným otrokem a zamilovaným. Proč by pro něj měl existovat rozdíl mezi mrtvými ve staré básni a mrtvými někde v Germánii, když žádné neviděl na vlastní oči.“

„V paměti se vynořily příběhy, s nimiž vyrůstala: první Brutus, ten, jenž vyhnal z Říma krále, zabil své syny, když to vyžadovala bezpečnost města. A před ním zabil Romulus bratra Rema také kvůli Římu. Žádná oběť není dost vysoká pro blaho otčiny …. Je to něco velkého, když někdo obětuje svou rodinu pro mír v zemi. Ale je to velikost boha beze stopy lidskosti. …. ochota obětovat lidi pro svou ctižádost ji rozzuřila, avšak ctižádost byla malá a lidská a dokázala ji pochopit. Nedovede ale pochopit boha, jenž už nevidí lidi, nýbrž jenom stát.“

2 16.03.2022

Závěrečný díl historicko – detektivní trilogie zasazené do kulis první křížové výpravy. Autorem zvolený hlavní „hrdina“, „luštitel tajemství“ a nedobrovolný zástupce Byzantské říše u „barbarských“ Latinů Demetrios Askiates, nemá tentokráte k řešení žádný ryze detektivní příběh. Řeší tedy svoji nechuť setrvávat v řadách Boží armády a problém, kterak sebe a své blízké udržet naživu a hezky se pospolu navrátit do milované Konstantinopole. Pohříchu je mu dáno putovat směrem právě opačným. Konkrétně táhnout spolu s urozenými i neurozenými bojovníky Boží armády až před a za hradby Jeruzaléma a cestou absolvovat i nějakou tu šarvátku, bitvu, …. a podobná dobrodružství. Díky této jeho „oběti“ se můžeme tažení Boží armády zúčastnit také, vypravit se ze od znovu-získané Antiochie ku Jeruzalému, a setkat se s mnohými historickými osobnostmi: Římany (Byzantinci), s vůdčími osobnostmi první křížové výpravy - latinskými knížaty i náboženskými vůdci neurozených poutníků a konečně i s vůdci Ismaelitů. Pochopitelně, že se znovu ocitneme nejen v prostředí střetů válečných, střetů mezi křesťanstvem a nevěřícími, ale i v prostředí střetů politických a střetů osobních ambic. Konspirace a sváry se táhnou celým příběhem. Sváry mezi urozenými rytíři o vůdčí postavení v rámci Boží armády; intriky mezi chvilkovými spojenci – Byzancí, Latiny, Fátimovským Egyptem. První křížová výprava, respektive její závěr, je vykreslena historicky věrně, a to jak co do politické situace (neshody panující mezi křesťany: Novým Římem (Byzancí) a latinským západem (Franky, Normany), neshody mezi mohamedány: Turky, Saracény a Egypťany; neshody vedoucí mimo jiné k hledání, nalézání a střídání „spojenců“), tak co do bojů, včetně boje závěrečného (obléhání a dobytí Jeruzaléma). V historické rovině patří kniha „Obléhání nebes“ k těm lepším románům, mimo jiné proto, že obsahuje množství zajímavých detailů (působení samozvaného Božího proroka Petra Bartoloměje, podrobné vylíčení zdolávání Jeruzalémských hradeb). Avšak postava, dobrodružství a osobní problémy titulní ahistorické postavy (myšlenkově patrně mluvčího autora knihy) je nudná a dosti otravná – koncentrovaná pochybnost. Pochybnost nejen o právu Latinů na válečný vpád do Malé Asie, ale i ohledně nároků Byzance na území, která nedávno ztratila ve prospěch Turků. Pacifismus, skrupule, muslimofilie a proti-evropské, proti-křesťanské postoje nám autor (kdyby nestačily pochyby o oprávněnosti boje proti nevěřícím, zprostředkované autorovým alter-egem, „humanistou“ Demetriem) předloží i v doslovu knihy. Nicméně celkově patří „Obléhání nebes“, pospolu s předchozími díly, ke knihám, které stojí za přečtení a čas s nimi strávený není časem ztraceným.

2 13.03.2022

Autor se podle anotace na svoje romány o civilizaci Mexiků (tzv. Aztéků) připravoval. Nemám důvod nevěřit. Autor se také, dle mne, s touto civilizací dosti ztotožnil. Mnoha-jmenný domorodý pamětník života a slávy národa Mexiků, těsně před příchodem jejich zkázy, přibližuje na pozadí osobních vzpomínek nejrůznější aspekty Mexické civilizace. Z jeho vyprávějí občas probleskuje despekt vůči vítězným Španělům – ale budiž - to jen dodává vyprávění na autenticitě . Pak již záleží na čtenáři, co ho zaujme více, životní osudy jednoho Mexika nebo civilizace Mexiků jako taková. Pro mne byl zajímavější náhled na různé aspekty mexické civilizace. Zvyk Mexiků, vést války pouze pro získání zajatců, potřebných k uspokojení Bohů Mexiků, zvyk lidských obětí, někdy v počtu, který zdaleka převyšoval počty obětí u jiných národů a náboženství, je dosti známá skutečnost. Takže popisy hromadných obětí, kanibalismu apod už nešokují – znechutí, to ano – u národa, který podle vyprávění, dbal na hygienu, nechutné – ale náboženství je náboženství. Zaujmou zmínky o jiných stránkách mexické civilizace: politika Mexiků vůči sousedním národům, společenská hierarchie u Mexiků, písmo, sochařství, malířství, řemesla, výuka v „kněžských“ a civilních školách, některé legendy, náboženské představy. Hodně mne pobavilo líčení, kterak si Mexikové, poté co dosáhli dominantního postavení v oblasti, okamžitě začali upravovat své dějiny – to zní hodně povědomě. Nicméně další pokračování o Mexicích od tohoto autora zatím číst nehodlám, mám obavy, že bude víc „dobrodružně“ zaměřeno a bude upřednostněno líčení osudů nějakého smyšleného hrdiny, který se bude vzpírat nadvládě Španělska – a já dávám přednost vítězným Španělům. Konečně Španělé naložili s Mexickou říší a jejími obyvateli mnohem milosrdněji, než byl způsob jakým, podle vypravěče, nakládali Mexikové s nepřítelem: „Nepřátelé byli plevelem, který bylo třeba vytrhat“.

2 10.09.2020

Knihu jsem vyhledala až po shlédnutí Eastwoodova filmu „Dopisy z Iwo Jimy“, který se stal z mých nejoblíbenějších. Čtete o přípravách na boj o již japonskou půdu, přípravách s vědomím, že nejde o to vyhrát, ale nezemřít nadarmo a způsobit nepříteli, který bude v nesmírné početní i technické přesile, co největší ztráty. Takové, aby si nepřítel znovu rozvážil útok na Japonsko. Čtete o těžkých podmínkách japonských vojáků, téměř bez jídla, bez vody, v horku, obtěžováni hmyzem, kopou soustavu tunelů, pro obranu ostrova. Opisují si, jeden jako druhý, bojový „kodex“, který sestavil jejich velitel. Čtete o průběhu samotné bitvy, o údivu Američanů, kteří počítali s pár dny bojů a narazili na důmyslně a statečně vzdorující obranu Japonců. A čtete i o pádu Iwo Jimy, o posledním japonském útoku. Kdo ví, že nepochopí, proč se Japonci bránili a s jakou urputností se bránili. Kdo ví, že nepochopí, proč nevzdali boj, který byl beznadějný, a že je jejich velitel, přes svoji inteligenci, laskavost, do takového boje vedl a spolu s většinou vojáků na ostrově zůstal – kosti japonských mrtvých byli (jsou) po celé Iwo Jimě – ten by knihu o Japoncích od japonské autorky neměl číst. Ti japonští vojáci a jejich velitel nepotřebují a hlavně si nezaslouží odsuzující soudy o jakémsi „fanatismu“.

2 13.08.2020

Nechci Alias Grace nikomu znechucovat, co jednomu vyhovuje, druhému ne. A tato kniha prostě není určena pro mne. Příběh mne spíše nudil. Čekala jsem, podle anotace, psychologickou detektivku. Detektivka to není. Neřešíme, kdo je vrah. Neřešíme justiční omyl. Předkládá se nám životní příběh vražedkyně a její psychologie. Pardon, ale za nevinnou ji nemohu považovat. Nemohu ji považovat ani za osobu, s níž bych chtěla trávit svůj čas. Její osudy doplňují příběhy dalších zúčastněných, přátel vražedkyně, jejích obětí, zájemců o motivy jejího zločinu. Přehršel citátů otevírá jednotlivé kapitoly. Občas mne příběh jen „nasíral“ - až příliš je z něj cítit autorčin feminismus a levičáctví.

1 04.03.2025

Po stránce detektivní opět (jako u Vídeňských zločinů 1913) nic převratného, i já - věčný to doktor Watson, eventuálně jeho prostoduší potomek kapitán Hastings – odhalila pachatele dlouho před pátráním pověřeným detektivem. Historický čas, v němž vyšetřování zločinů probíhá, hospodářský a politický rozklad a neodvratný zánik Podunajské monarchie, je vystižen ve všech svých zmatcích a ve vší své banalitě. Můžeme jej zažít prostřednictvím obav a nadějí (vesměs reálných obav a dnes značně úsměvných až naivních nadějí) účastníků onoho historického zlomu. Účastníků, kteří vesměs nemají pražádnou potuchu, že žijí v čase nějakého výrazného dějinného zlomu. Tak to patrně s dějinnými zlomy bývá, jsou na pomyslné časové ose paní Historie vyznačeny až zpětně. Jejich současníci je přečasto neočekávají (což je velmi oblíbený žert zmíněné to dámy, která je mimochodem nejneschopnějším pedagogem co znám). Když takové zlomové časy nastanou, přečasto nebývají lidmi, v nich žijícími, jako zlomové rozpoznány, ti jsou plně pohlceni svým životem a s ním spojenými trampotami a potěchami (trampotami a potěchami onou velkou, „vznešenou“ paní historií zcela pomíjenými). Veskrze mám s tímto dílem ze série „Vídeňských zločinů“ spojeno čtenářské uspokojení. Měla bych napsat posluchačské uspokojení, neb kniha byla vstřebána jako audio-kniha (tak jako většina detektivek), jenže zde mi plnou spokojenost hatí zvolený interpret, na vydavatelem zvoleného pana Táborského si prostě nezvyknu.

1 28.08.2024

Formou audio-knihy. Poslech za nějž vděčím služební cestě a kolegyni, libující si v seriálu dle této knihy natočeném. K poslechnutému. Klady. Interpret audio-verze knihy. Zápory. Zápory přímo ne, ale hned dvě „ALE“. „Ale“ za-prvé: Po stránce literárního zpracování tématu podprůměr. Příběh je vyprávěn z perspektivy „drasticky děsivého (d.d.) Dextera“, krevního analytika občanským povoláním, jehož koníčkem jsou sadistické vraždy; ale odpravuje pouze „špatné“ lidi, takže vlastně sympaťák (?!). Popravdě i u „moderních“ kriminálek dám přednost klasickému schématu dobro proti zlu, a úchylný sadista pro mne není synonymem pro dobro - k tomuto drobná poznámka níže. Vykreslení postav podprůměrné, postavy prázdně ploché, programově přihlouplé, nadměrně přisprostlé a vůbec nesympatické. „Ale“ za-druhé: Po stránce detektivně-kriminální opět podprůměr. Příběh sice nabízí, jak je u detektivek a krimi obvyklé, vraždu respektive sérii vražd, ale o vyšetřování se příliš hovořit nedá, namísto odkrývání stop intelektem, se zapojuje náhoda, štěstí a přečasto paranormální, parapsychologické, telepatické či od jakého to čerta přidělené schopnosti soukromého pátrače, pana d.d. Dextera. Zkrátka dopouštět se činnosti zločinné v destinaci, chráněné detektivy, které si vytvořila páně autorova fantasie, musí být za chvíli nuda k uzoufání - pokud nejste sadistický masový vrah, to pak máte na krku, respektive za krkem, pana d.d. Dextera. Poznámka ku hledisku morálnímu. Ne nebudu lkáti, kam že se to ubíráme, nahrazujeme-li Sherlocka Holmese, Hercula Poirota, slečnu Marplovou, Otce Browna, jejich mladší kolegy Endeavoura Morse, Adama Dalglieshe, kolegy nejmladší Roberta Huntera a další úžasně úchylnými masovými vrahouny. Vždyť nemusím podobné knihy číst, poslouchat, filmy sledovat. Navíc musím přiznat zálibu v sérii, knižní i filmové, věnované osobě doktora Hanibala Lectera (i v H.L. v podání Anthony Hopkinse). Jen mne kniha přivedla k otázce zda je horší psychopatický vrah, který si jaksi z důvodu vrozeného či pod vlivem nějakého toho super traumatu jaksi „nemůže pomoci“ (ne to není žádný projev soucitu, pochopení, omluvy pro tyto jedince) nebo průměrný, běžný, zákon neporušující občánek, který se za určitých podmínek, podmínek vytvořených totalitními režimy (ať již rudými či hnědými), povolně zapojí do vraždění státem schváleného. No vážně, kdo z nich je větší stvůra. Jaké utrpení může pro jiného člověka vymyslet a na něm spáchat masový psychopatický vrah, které by nebyl schopen vykonat kterýkoli průměrný, za normálních okolností vcelku slušný občánek, stane-li se zaměstnancem totalitní moci.

1 19.08.2024

Filmy dle Grishamových předloh mne docela bavili, a tak jsem se zkusila ponořit i do některé z jeho knih. Zvolila jsem tuto knihu a nedočetla. Velkovýrobní styl psaní, ale krásnou literaturu jsem ostatně nečekala. Problémem je obsah. Vůbec se nedivím, že kniha byla mnoha nakladateli odmítnuta. Je to hnus. Ne že by Grishamům textík obsahoval přílišné brutality, četla jsem drsnější texty. Též odhodlání pomstít utrpení blízkého člověka na jeho strůjci/strůjcích lze pochopit; mimochodem - autor hned na začátku mačká ze čtenáře city seč mu síly stačí. Žel jeho pojetí spravedlnosti je divné, pokřivené, zcela se míjí s morálními zásadami anticko-křesťanské civilizace. V páně Grishamově pojetí je téma msty pojato na té nejprimitivnější úrovni. Z pohnutek Grishamova otce mstícího znásilněnou dceru cítím vedle primitivního sklonu k násilí již jen a jen primitivní vychytralost. Nejprve si musí být jist, že svoji mstu spáchá beztrestně a bezpečně. Zajistí si právníka. Právníkem je mladý kariéristický chráněnec pijana a liberála, degenerovaného potomka bohaté právnické rodiny. Tato dvojička, spolu s otcem-mstitelem, tvoří Grishamovovo ne-svaté trio „kladných“ hrdinů. Poté si tatíček-mstitel pořídí pořádnou bouchačku, div ne přímo granátomet, aby si byl absolutně jist, že nemine a zabije. Je mu úplně jedno, jestli spolu s pachateli zabije či poraní i nevinné. Stejně tak je mu jedno, co bude po dobu, kdy bude čekat na soud a své osvobození, o kterém nepochybuje, s jeho rodinou, z čeho bude živa – však on se „někdo“ postará. Po činu je sice zavřen, ale to jen proto, že i afro-americký policista musí stále ještě respektovat zákon. Není třeba číst dále, končím, nicméně nemám pochybnost, že Grishamův „hrdinný“ mstitel bude nakonec slavně osvobozen. Zbytečná, odporně amorální kniha. Odplata za bezpráví, která nejde cestou zákona, byla již tematizována, například u Agathy Christie („Vražda v Orient expresu“), u A. C. Doyla („Studie v šarlatové“, „Údolí strachu“), vše texty, s jejichž poselstvím se mohu ztotožnit, texty poplatné starým časům a jejich, dnes zřejmě překonanému, chápání dobra a zla.