broskev28 komentáře u knih
Po Nacistově dceři je tohle další knížka, kterou napsala osoba, která v civilním životě provozuje právnickou činnost. K. Fuchsová se ale, na rozdíl od M. Czornyje, rozhodla sepsat příběh podle historie vlastní rodiny. Už z tohoto úvodu je zřejmé, že její předkové buď opravdu nehorovali pro nacismus a Hitlera, nebo si autorka rodinnou historii upravuje podle svých představ.
Já osobně jsem toho názoru, že a) je správnou odpovědí. Vycházím z naší zkušenosti s komunistickým režimem – zvenku to možná mohlo vypadat tak, že naprostá většina národa zastává stejný názor, ve skutečnosti tomu tak rozhodně nebylo, jenže nikdo (až do časů Charty) nahlas a viditelně neprotestoval. Jelikož donucovací prostředky v předválečném Německu byly pravděpodobně ještě mnohem méně „vybíravé“ než ty naše, lze předpokládat, že průměrný německý občan měl dobré důvody „držet hubu a krok“. Ovšem nejsnáze lze ovlivnit mládež, koneckonců přesně o totéž se snažil socialistický stát, a právě tohle se objevuje i v románu K. Fuchsové.
Další velké plus spočívá v tom, že hlavní hrdinky jsou nejen z různých částí Německa, ale především z různých sociálních i majetkových vrstev. Zajímavá, přinejmenším zprvu sympatická a velmi reálná je postava Elly. A navíc je příběh podáván opravdu čtivým způsobem, povedl se i překlad, takže já jsem byla velmi spokojená. Pravda, trochu mě zviklal komentář Lacheta a jeho faktické připomínky, ale příběhu to v zásadě neuškodilo. Mně mnohem více chybí vročení jednotlivých kapitol, to bych opravdu ocenila.
Ale i tak doporučuju, je to výborné čtení o generaci, která zažila dvě nejhorší války v historii lidstva.
„Charlotte se nahrnula krev do tváří. Cítila, že se jí purpurová červeň rozlévá od hlavy až ke konečkům prstů. Hanbou by se nejraději propadla do země. Náhle jí bylo jasné, že toto je pomsta jejího manžela. Ublížila mu a on přesně věděl, jak ji může ranit na nejcitlivějším místě. Tím, že jí sebere úctu jejího otce.“
Mé pocity po dočtení vyjadřuje nejlépe komentář tittanie; nevím proč, ale tahle kniha mi prostě nějak nesedla. V záplavě příběhů inspirovaných poslední světovou válkou jde určitě o netypickou zápletku, ale to na mých rozpačitých pocitech a dojmech nic nemění.
Ovšem čtenářky (nejen) v naší knihovně ji doporučují, takže se nenechte odradit!
"Je to poslední okamžik, abych se stáhla. Abych rezignovala a utekla před pravdou - jenomže ta mě pronásledovala celý život. Bude lepší nechat se konečně chytit. Myslela jsem na to mnohokrát a vím, že je to jediný způsob, jak dojít klidu. Všechno ostatní už jsem zkoušela."
Je to tak, jak píše třeba skvělý komentář bosorka - Felix už zjistil, že lidé nejsou jen dobří, a že ti nejhorší dokážou páchat hrozné věci. Moment překvapení, tak úžasně naivní v první knize, vyprchal, teď jde o to, uchránit své blízké před všudypřítomným zlem.
Nejen Felix, ale i Zelda dospívá, a oba také zjišťují, že věci často nejsou takové, jaké vypadají na první pohled. Amon i Dov, oba překvapí, a nejen oni.
Často se tady objevuje úvaha, zda jsou tyhle knihy vhodné pro děti. Mně je doporučila velmi sečtělá čtvrťačka, ale překvapilo mě, když knížku začala číst i devítiletá holčina, mnohem méně zdatná čtenářka. Navíc začala třetím dílem (navzdory mému upozornění) a teprve potom se vracela k těm předešlým, přesto byla vtažena do příběhu a doporučovala ho i svým kamarádům. Asi je to velmi individuální záležitost. Ale já se rozhodně chystám na nějakou knihu Richmal Cromptonové!
"Znáte to, jak jste ponoření v davu a je jen jeden člověk, kterému se chcete za každou cenu vyhnout, a zničehonic uslyšíte, jak na vás volá, a máte pocit, že je to špatný sen?"
Opravdu zajímavé čtení, o to víc, že hlavní hrdinka opravdu žila a autorka se velmi striktně řídila právě jejím známým životopisem.
Vybrala jsem si tuhle knihu v domnění, že to bude prázdninová romantická oddechovka, vždyť už jen ta obálka k takové domněnce svádí. Naštěstí pro mne se sladkobolné loučení (nebo čekání) nekonalo, došlo spíše na přesný opak. Často jsem si vzpomněla na knihu Morganův úděl, která popisuje vznik trestaneckých kolonií v Austrálii velmi podobně, tedy velmi nelichotivě pro anglickou vládu (s.164).
Čtivé, zajímavé, slušně přeložené, snad jen slovo transportace se nepovedlo. Román zalidněný mnoha postavami, narazila jsem tady i na nečekané historické souvislosti (Bounty). Nebýt reálné předlohy, pochybovala bych o nezdolnosti hlavní hrdinky. Takto naopak sama pro sebe vymýšlím pokračování jejího příběhu, třeba v Novém světě . . .
„Tady nemůže vychovávat děti. Jak by mohla bojovat proti té bídě, degradaci a naprostému zoufalství? Jak by mohla děti učit, že krást je špatné, když se tu jinak přežít nedalo? Nebo že smilstvo je hřích, když pro většinu představovalo jedinou útěchu? Téměř všechny zdejší děti byly nemanželské, většina matek ani nedokázala jistě říci, s kým svého potomka zplodila.“
Jednohubka do vany, a naprosto skvělá!
Po návratu z tábora jsem se vyčerpaně naložila do horké koupele s touhle tenkou knížkou a s přesvědčením, že stejně usnu. Světe, div se a Marko Míková, děkuju. Protože v teplé vodě s pěnou jsem si při téhle knize nejen úžasně odpočinula, ale taky jsem se pobavila, znovu jsem objevovala krásy češtiny, broukala jsem si písňové textíky (na známé i neznámé melodie) a docela jsem se začala těšit na čas, kdy budu i já babkou, která může vstávat, kdy se jí zachce, vymýšlet si denní program podle nálady a hlavně která má takové prímové kamarádky/spolubydlící.
Jedno je ovšem jisté: Vomáčkovou, Kvasničkovou a Zelí, tahle úchvatná jména, nikdy nepřetrumfnu. Napadá mě jediné řešení - přejmenovat se na Broskev, možná Broskvičku . . .
P.S. I já jsem si lámala hlavu, nakolik se tyhle veselé příhody budou líbit dětem, a moc mě potěšily komentáře Kacislava3 a dagmar7365.
Manga rozhodně nevyhledávám a přiznám se, že mám docela problém s jejich četbou, možná proto, že jsem přeučený levák a úplně fyzicky bojuju se směry a stranami. Ale tady jsem se poženštila a nepovolila jsem.
Odměnou mi byly nejen výborné ilustrace, ale taky zajímavý příběh. V jednom místě jsem sice měla pocit, že děj pořád přešlapuje na místě, ale vytrvala jsem a dočkala jsem se konce, který mě nepotěšil. Nejsem totiž o moc moudřejší než na začátku. Co bude dál? A jak to zjistím, když nemám další díl? A otázka sice poslední, ale nejdůležitější: chci to zjistit?
Přiznám se, že Zimní pohádka patří k těm dílům velkého alžbětince, která jsem nikdy nečetla ani neviděla, takže nejsem schopna posoudit, nakolik se předlohy drží, nebo zdali se od ní naopak odklání.
To mi ale vůbec nebrání v hodnocení téhle knížky, protože ta se mi velmi zamlouvá. Pravda, zkraje jsem měla pocit, že původní "předlohou" je spíše Othello, protože Leovy záchvaty žárlivosti byly velkolepé a já jsem nevěřila, že to může skončit dobře. Neskončilo, ale děj pokračoval úplně jinak, než bych si představovala. A jako bonus zajímavé postavy, nejen ty hlavní (Tony, Autolykus, Paulina, Lorraine), a ještě zajímavější úvahy na různá témata (touha, láska, vztahy, samota, stáří, knihy, peníze).
Takže já tuhle výbornou knihu určitě doporučuju, tím spíš, že ji napsala osoba nad jiné povolaná, jejíž komentář (?) na několika závěrečných stránkách je - stejně jako celý příběh - strhující.
"Stárnutí se člověku přihodí najednou. Je to jako plavat v moři a najednou si uvědomit, že ten břeh, ke kterému míříte, není ten, odkud jste vyrazila."
Ke knize jsem se dostala jen a pouze díky uživateli marlowe, takže ještě jednou moc děkuju. Jinak bych totiž neměla šanci: knihovna - naše malá vesnická ani okresní - Warrena nemá a doposud jsem nepotkala nikoho, kdo ji četl.
Ale právě proto převelice oceňuju tenhle web - kolik skvělých knížek už jsem díky němu objevila! Úžasně graficky i typograficky provedený Warren je dalším chutným bonbónkem v pořadí. Soudím, že na takovéhle knize se zalíbením spočine nejen oko dítěte, ale také oči dospělých čtenářů. Koho přitáhne obálka a vnější vzhled, určitě knížku zkusmo prolistuje a zjistí, že rozbalený bonbónek je ještě lákavější, takže už více neváhá . . .
Aspoň u mě to bylo takhle, teď jen doufám, že i děti, kterým už nikdo knihy nepředčítá, zvládnou 216 stran skvělého textu stejně snadno a hlavně se stejným zaujetím jako já. Když jsem si pročítala báseň na s.170, došlo mi, že vlastně vůbec nechci, aby Warren kouzlo rozluštil a odhalil! A kapitola VII. v níž Warren čelí sněmu trojúhelníkových čarodějnic, mě fakt dostala.
Takže vzhůru - nebo dolů? - do šeptajícího lesa!
"Představoval si velká města a džungle, mořské přístavy a pouště, krajiny, které znal jen z knih. Všechna místa, která by tak rád navštívil . . . Nebýt toho, že mu bylo dvanáct a byl dědicem rodinného hotelu, v němž pracoval jako jediný poslíček, údržbář, hubitel, pokojský a kluk pro všechno. Warren XIII. prožil v hotelu celý svůj život, stejně jako jeho otec a jedenáct dalších Warrenů před ním."
Krátké, stručné, a přitom tak výstižné; měla jsem pocit, že čtu matematické zadání v próze. Jistě, už při čtení se mi několikrát dralo na jazyk moje oblíbené ale, jenže styl vyprávění a precizní formulace (mimo jiné na téma lukostřelby) mě umlčely. Jsem přesvědčená, že velkou zásluhu na úžasném vyznění této knížečky má i překladatelka Jarmila Fialová.
Moje druhá Amélie Nothombová a já jsem nadšená, že jsem tuhle belgickou autorku objevila; bylo by tak snadné ji minout. Opět velké díky databázi a u této knihy děkuju především za komentář Prey, ten se povedl právě tak jako Antikrista.
"Ti, kdo se domnívají, že četba je jakýmsi únikem, jsou na hony od pravdy: číst znamená postavit se tváří v tvář skutečnosti v jejím nejkoncentrovanějším stavu - což je kupodivu méně hrozivé než mít co dělat s její věčně ředěnou podobou."
Platí v zásadě totéž co u Květolela, jen s tím rozdílem, že tady bych našla oblíbenců ještě více. Zatímco našim dětem se nejvíce líbil pámelník, já jsem se zprvu zasnila s vílou trhající meruzalku. A když jsem postupně míjela hloh, bez a lísku, už jsem měla pusu od ucha k uchu . . .
Pro mě má květolelo pět hvězd už jen kvůli tomu, že mě donutilo zamyslet se na slovem leporelo - a na wikipedii jsem se dozvěděla věci nevídané neslýchané; možná i pravdivé? Takže výborný nápad, k tomu milé ilustrace a povětšinou zábavné rýmovačky - mě nejvíce pobavil jahodník.
A světe div se, děti v naší knihovně jsou téhož názoru!
Dětem tohle určitě vadit nebude, utěšovala jsem sama sebe; veršovánky takové upachtěné a místy to drhlo až běda. Ovšem když mi anglicky zdatně hovořící gymnazista s neskrývaným potěšením a zaujetím odrecitoval část téže knihy v originále, pochopila jsem, oč jsme byli ochuzeni. Alena Snelling se možná snažila, ale Josef Hiršal nebo Ivan Wernisch patří do úplně jiné kategorie.
Děti zcela jistě ocení jednoduché kresbičky, velká písmena a málo textu, ale kouzlo kvalitního rýmovaného příběhu se vytratilo, škoda.
Sáru Saudkovou tak nějak nemusím, ale už při četbě její detektivky s názvem Déšť jsem byla příjemně překvapena a usoudila jsem, že ta ženská má něco do sebe.
Knihu Ta zrzavá jsem si vypůjčila v knihovně a už nevěřící pohled a zvednuté obočí paní knihovnice mě varovalo. Ale já jsem se nezalekla a teď, po přečtení, jsem moc ráda. Není to veledílo, koneckonců autorka sama nemá tyhle aspirace, ale je to zajímavé čtení napsané překvapivě dobrou a bohatou češtinou, alespoň pro mne ano.
Žádné drby, osočování, sebelítost, žádné přehnané sexuální výstřelky (obecně mě ta sexuální umírněnost ve vyjadřování příjemně překvapila), prostě "můj dosavadní život, jak ho vidím a prožívám právě já". Lidé, a nejen ti nejbližší, vztahy a pocity, myšlenky a názory, zážitky a zkušenosti.
Pobavilo mě, že i S.S. řeší prkénko na záchodě, resp. přístup jedné poloviny lidstva k této záležitosti. A překvapilo, že osoba jejího naturelu žije s mužem, o němž nedokáže (nebo nechce?) napsat téměř nic pozitivního. Z knihy bych usoudila, že Samuel Saudek je neschopný omezenec, takže asi nelze brát vážně vše, co je zde psáno.
Každopádně smekám před (nyní již) čtyřnásobnou matkou, občanským jménem Šárkou Směšnou - šla si za svým a stala se celebritou zvučného jména, zručnou fotografkou a podobně zručnou spisovatelkou, aniž rezignovala na rodinný život. Na holku z moravského maloměsta to není málo, soudím já.
"Léto. Dětičky, ta dojemná sebranka, kumpáni i nepřátelé, zejména pokud jde o jídlo a hračky a teritoria, jsou na venkově. Na Moravě si osvojují základy, které jim navěky budou připomínat jejich kořeny.
Šufánek přebíjí naběračku, světla se rozžíhají a ne rozsvěcují, gatě nahrazují unylé kalhoty, když něco překáží, tak to přece zavazí. Už nikdy nevysloví odpudivé sejra a vodevři vokno a retardované pražské halá a veď . . ."
Na rozdíl od Čajové dívky mi u téhle knihy trvalo o něco déle, než jsem se začetla. Po Pačinku to byla v krátkém čase už druhá kniha o historii Koreje (navíc souběžně čtu také rozhovory N. Špitálníkové se severokorejskými uprchlíky) a já jsem opět byla lapena.
Profese, o níž jsem kdysi mlhavě něco zaslechla - a je celkem jedno, zda ji označujeme henjo, čamsu nebo čamnjo - ale vůbec jsem si nedovedla představit, co to obnáší. Ale hlavně jak zásadně se v těch místech proměňuje společenské uspořádání, všude jinde striktně patriarchální, jak se mění ženská svoboda a sebevědomí. Ostrov Čedžu byl v jihovýchodní Asii možná jediným místem, na němž bylo narození děvčátka vítáno se stejnou radostí, jako příchod chlapce (ovšem i ten byl důležitý, jak jsem posléze zjistila, i když ne jako živitel rodiny, ani jako rozsévač semene). A kolik přísloví mají na ostrově Čedžu: když zasadíš červené boby, sklidíš červené boby.
Skvělé vyprávění: neuvěřitelné, exotické - tolik detailů každodenního života ostrovanů, množství jejich bohyň (značka Samsung má pro mě nyní zcela jiný význam), výsostně ekologické soužití s vepři, obilnina zvaná bér. A vedle toho všudypřítomné sociální vazby: přátelství, láska, rodina, společenství. Historické události, bezmoc tváří v tvář nenávisti a násilí, Incident 43? Bylo hrozné zjistit, že "prasečí paznehti" byli nakonec tolerantnější než vymítači rudých, jakkoli ti druzí byli přece spoluobčané, příslušníci téhož národa.
Opravdu neuvěřitelné čtení, doporučuju, ve shodě např. s komentáři orinka3, intueri, intelektuálka, vendula5352, meluzena.
"Když se narodí děvče, je to oslava, když chlapec, je to rána."
Nevěřila jsem, že tahle knížečka bude dobrá a čtivá, ale byla!
Už jen ty skvělé zmínky o Leninovi, Stalinovi, Brežněvovi, Černěnkovi, Andropovovi (přičemž jména posledních dvou se v knize vůbec neobjeví) a samozřejmě Gorbačovi stojí za přečtení. Libor Dvořák odvedl skvělou práci: bomby s rozbuškami (anebo jen rozbušky), ty mě dostaly. Bekkerija, špinavé ponožky pod matrací, anonymy - na každé straně perla, nebo aspoň perlička, podaná úžasným stylem. Kraťoučké, ale hutné a místy velmi úsměvné; doporučuju převelice a děkuju všem pochvalným komentářům, které mě přiměly tenhle utajený poklad v nakladatelství Paseka zakoupit !
P.S. A víte, že gruzínština nezná písmeno f?
"Andro Kobaidze nikdy nemluvil ani o válce. Na frontě stejně jako Stalin nebyl. Pracoval jako účetní v dole, kde se rubalo uhlí pro frontu, dostával svůj potravinový příděl a mlčel. A psal úhledným písmem. Proto si ho Nadia zamilovala. A proto ho taky hned po válce poslali do Berlína. Sestavoval tam seznamy. Jeden voják zůstal za svou jednotkou, jiný uvízl v polní nemocnici a ještě další se zase dostal ze zajetí a nepamatuje si, kam se to má vrátit. Nebo pamatuje, ale vrátit se nechce. Protože už ho nebaví přemýšlet o osudu národů a rád by se zamýšlel nad svým vlastním. Město bylo rozloupané na několik kusů jako ořech, ale zeď tu nestála, takže si člověk mohl vybrat, kam se vydá."
Dostala jsem ji jako knihu vyřazenou z knihovny a mile mě překvapila.
Ano, na dnešní čtenáře je to opět moc dlouhé, málo akční (?) i málo obrázkové, ale já mám ráda knihy Ivy Procházkové, takže tady jsem si lebedila. Vzteklá a otrávená Anna mě docela vytáčela, ale věřila jsem jí každé slovo. Rozesmátého a vždy dobře naladěného Nika jsem obdivovala a teta Aila byla úžasná, jak už některé tety (i jedna moje) dovedou být. Samotný nápad - kniha pěti autorů, odehrávající se v pěti evropských zemích, a převedená do jazyka jedné z nich právě oním "domácím" autorem - mi připadal zajímavý a výsledek oceňuju. Jen se obávám, že v naší knihovně velmi pravděpodobně budu jediná . . .
"Lehla si vedle Nika a upřela pohled na oblohu prosvítající mezi větvemi stromu. Byla unavená. Zažila toho v poslední době tolik jako nikdy předtím. Nejenže se podívala do zemí, o kterých se jí dřív ani nesnilo, ale poznala spoustu nových lidí. Většina z nich byla úplně jiná než její známí v Hämeenlinna. Mysleli jinak, chovali se jinak, měli jiné představy o tom, co je a co není důležité."
Komentář Samsa mě dostal, ten by měl být přiložen k anotaci! Možná by na tuhle skvělou knížku nalákal více náctiletých; alespoň v naší knihovně si jí zatím nikdo moc nevšímá.
Jestli jsem to správně pochopila, autorka zakomponovala komiksy určené původně pro výstavu k výročí J.A.K. do knižního příběhu. Považuju to za výborný nápad, protože ne každý výstavu zhlédl (já třeba ne), a proto je dobré tyto komiksové postřehy zachovat knižně. Na druhou stranu musím přiznat, že "třídní" doprovod ve formě únikovky se mi až tak dobrý nejevil, ale to je jen můj názor.
Každopádně v knize o učiteli národů bych očekávala lepší korekturu, na s.40, 64 a 76 jsem našla docela zásadní prohřešky proti naší mateřštině. Listy Jana Amose byly skvělé, jen je smutné, že my po téměř čtyřech stech letech můžeme pozorovat, že lidstvo se nepoučilo, nebo jsme zkrátka doposud nedošli k cíli: "Jestliže budeme mládež správně vzdělávat, učiníme svět lepším. Možná pak ani války nebudou."
Jako bych našla nového Goffu: podobný úsporný styl, zaměření na fakta, zajímavé lidské typy, netypický přístup k vyšetřování, nezbytný hudební podkres. A jako bonus Vanesco a Levatio - Filip se mi sice moc nejeví, ale obě instituce jím založené a vedené ano.
Smůla je, že jsem jako první přečetla až 4.díl série. Naštěstí jde o samostatný příběh, ale někteří aktéři vyšetřování už spolu měli tu čest, jenže já se to zkrátka dozvím až se zpožděním. A že se na další díly rozhodně chystám, to je více než jisté, navzdory těm několika málo přešlapům proti naší mateřštině (např. třetí věta kapitoly 50)!
P.S. Bitcoin mě v této knize velmi překvapil, to jsem fakt netušila.
"Na betonovém plácku před prosklenou kancelářskou budovou posedávali muži v oblecích a ženy v upjatých kostýmcích. Korporátní ráj zdobily zoufalé stromky sevřené v pravoúhlých květináčích. Pod jedním takovým chudákem teď seděl Tomáš Volf s Ivanem Baumrukem. Bývalý terénní pracovník oddělení OSPOD na městské části, kde si dosud šuškali o jeho mizivé pracovní morálce, si zřejmě v nové práci vedl o něco lépe, soudě podle drahého obleku a hodinek."
Téma a místo rozhodně zajímavé, citáty ze slavných literárních děl inspirativní, odkazy na hudbu pro mě doposud neznámé kapely Morgan překvapivé, ale . . .
Mám spoustu drobných výhrad, počínaje překladem a konče novodobou linkou. Není to nic zásadního, ale výsledkem je, že ve mně tato kniha vyvolala mnohem méně nadšení než v ostatních dosavadních čtenářích. Možná jsem nečetla pozorně, možná jsem jen nedovtipná, nevím.
"Možná, signora Vespucciová, ovšem já svým skromným dílem pouze dočasně zachycuji nesmrtelnou krásu vaší tváře. Jsem spíše stoupencem Danteho, který zastával názor, že tajemství šťastného života s milovaným člověkem tkví v jediném: nepokoušet se ho změnit."
Skvělé čtení a velké překvapení!
Nejprve "historický" šok: vůbec jsem netušila, že poválečná situace v Itálii vypadala takto. A vzápětí se v těchto pro mě neznámých kulisách odehraje dramatický příběh jedné neúplné rodiny.
Na jihu matka Antonietta, kterou nedokážu popisovat slovem máma, přestože Amerigo ji má rád a váží si jí. Silné ženy, například Maddalena a Derna; rozhodně k nim ale neřadím Antoniettu, i když mě překvapuje její téměř ateistický život! Zvláštní jižanské přezdívky: Naivka, Křupanka, Psí čumák, Paličák. Kamarád Tommasino, který nakonec nejel na Ischii.
A na severu úžasná Rosina rodina, táta Alcide a tři bráchové Rivo, Luzio a Nario. Škola na severu, kde Nobel může vyniknout a kam chodí rád. Zjištění, že ani komunisti nejsou dokonalí, jakkoli se o to snaží. Tommasino a jeho severní rodina, která mu zůstala i po návratu na jih. Dva životy.
Nemohla jsem se odtrhnout, prožívala jsem vše špatné i dobré se svými oblíbenými postavami. A už se těším na druhou autorčinu knihu Nejsem jako džbán.
"Dopisy nechám tam. Už je nechci číst. Odpověď na ně nemám. Možná je to tak lepší, je lepší, když na mě úplně zapomenou a já na ně a když telátko Amerigo přejmenujou. Co mám s nima ještě společnýho? Klavíry, housle, chlívek, partyzánská Befana, čerstvý těstoviny z mouky a vajec, ředitel Lenin, signály z okna, učitel Ferrari, červený a modrý pero, kabát, červený špendlík na něm, malý a velký písmena mezi řádkama v sešitě.
Tohle všechno se nemůže vejít na papír se známkou."