broskev28 komentáře u knih
Nevyhledávám cestování časem, ale ani se mu nevyhýbám. K téhle knížce jsem se dostala na základě doporučení, a podobně jako přiznává mnoho dalších komentářů, první polovina mi připadala zdlouhavá a nudná. Nebýt Colina, úporné Gastritidy a jejího záletného Williama, asi bych knihu odložila. A taky jsem se těšila na objasnění dokonalého utajení páně děkanovy dovolené!
Ti, kdo dočetli, už vědí, že jsem ostrouhala. Naštěstí nečtu anotace, takže ani vyzrazení zápletky, ani tiskařský šotek řádící v jediném číselném údaji mě nerozhodily, a já jsem ve zrychleném tempu dočetla až k pro mě nečekanému konci; středověk s jeho syrovostí a krutostí se zřejmě nehodí protáhnout do našeho času. I tak mi stále vrtá hlavou, proč od s.394 oslovuje Agnes lady Kateřinu jinak . . .
"Bůh nevěděl, kde jeho syn je, pomyslel si Dunworthy. Seslal svého jediného syna do tohoto světa a něco se pokazilo s přesným určením souřadnic, někdo vypnul síť, takže se k němu nemohl dostat a oni ho uvěznili, na hlavu mu posadili trnovou korunu a přibili ho na kříž."
Na rozdíl od komentáře Tilte by mě nikdy ani nenapadlo, že budu někdy od Hájíčka číst haiku, ale jsem moc ráda, že jsem tuhle knížečku díky DK objevila. A podobně jako Jizi mi vůbec nevadilo, že není zachován klasický rytmus 5 - 7 - 5, protože tady mi to více než dostatečně vynahradil obsah. Cestovní haiku: skvělý nápad a výborné provedení!
první paprsky dne
v matném kovu spotřebičů
hledám záblesky ducha
Skvělé čtení - pravděpodobně by se bavil i Franz Kafka.
Mám pocit, že hierarchický systém japonských firem se až tolik neliší od evropských, ovšem posunutých v čase o století (možná dokonce o dvě) zpátky. Zatímco evropské/americké firemní poměry se s postupujícím technologickým a společenským vývojem výrazně mění, v Japonsku se zřejmě zastavil čas. Anebo jsou změny rovněž zásadní, jen my Evropani je nevidíme - možná by před sto a více lety musela Fubuki spáchat harakiri a pan Tenši by jí asistoval?
To je nesmysl, samozřejmě, ale největší pokrok je zřejmě právě (nadřízená) pracovnice Mori Fubuki a obecně existence dámských toalet. Každopádně čtení to bylo velmi zajímavé a já oceňuju především komentáře Maat, petaSk a pet-kyval. A děkuju za komentář Endy: výraz sararíman jsem vůbec neznala!
Já jsem se bavila: bylo to svižné a zajímavé čtení se spoustou reálných situací a nápadů. Jenže to bych nebyla já, kdybych neměla své ALE. Věřím a doufám, že se najdou dívky dvanáctileté (plus mínus) a budou knížkou nadšené. Natolik, že se vůbec nepozastaví nad následující formulací, která by podle mého názoru mohla zarazit i leckterého třicátníka:
"V hlavě mi kutaly myšlenky jak sbíječky úderníků stachanovců na směně v ukrajinském dole. Jenže zatímco soudruzi horníci z třicátých let minulého století makali a plnili plán na sto padesát procent, takže je ostatní soudruzi mohli velebit až do nebes, má hlava, ač jela na plné obrátky, nevymyslela nic."
Tatínkovy, potažmo Eliščiny dějepisné znalosti se mi moc líbily, ale vidět jméno Otce vlasti napsané psacím písmem, včetně číslovky, byl pro mě docela šok. Zato pokyn "protáhni krokana!" vůbec nebyl špatný. Každopádně já knížku sečtělejším holkám v naší knihovně určitě budu nabízet a uvidím, jak se jim bude zamlouvat.
Dlouho jsem odolávala - četbě i nákupu do knihovny - protože jsem nevěřila v kvalitu knihy.
Když se konečně, po dlouhé době, objevila v naší knihovně zvídavá náctiletá čtenářka, rozhodla jsem se jí naservírovat mimo jiné právě Smrtku. A při té příležitosti jsem se do četby pustila i já. Zpočátku mě kniha nijak nenadchla, rodinné poměry Citry a Rowana mě příliš nezaujaly. To se ale rychle změnilo, jakmile se na scéně objevil smrtka Faraday. A co teprve Curieová! Obecně byla přijatá jména tuze zajímavá myšlenka!
Takže se chystám na další díl a věřím, že bude přinejmenším stejně dobrý.
"Jsem učedníkem zrůdy. Smrtka Faraday měl pravdu. Někdo, kdo si zabíjení užívá, by se nikdy neměl stát smrtkou. Jde to proti všemu, o co zakladatelům šlo. Jestli se cech smrtek mění v toto, musí to někdo zastavit. Ale já to být nemůžu. Protože si myslím, že se zrůda stává i ze mě."
Jota nabízela knihovnám ve slevě všechny tři díly a já jsem tady na databázi našla velmi souhlasné komentáře svých oblíbených uživatelů, takže jsem nezaváhala.
Když jsem se konečně dostala ke čtení, asi nejvíce si notuju s uživatelem Pampalini: i já jsem zprvu nechápavě zírala a ani dost málo jsem se nebavila. Ale postupně se ze mě stával závislák a já jsem s každou novou postavou hádala, co to zase bude za kvítko a jak přispěje k dalšímu vývoji příběhu. A podobně jako Lucila mě napadlo: jaká škoda, že takové "charitativní zaměstnání" (se stvrzenkou) neexistuje! Jsem přesvědčená, že by o ně byl velký zájem. Navíc obohacení může být oboustranné; jako neplacená společnice postarší nechodící stařenky jsem svého času dostala takové školení na téma celebrity v showbyznysu, že z toho dodnes žiju . . .
Takže já budu detektivní příběh irského autora s nevyslovitelným jménem určitě doporučovat, ale jen těm, kteří oblibují třeba Hiaasenovy skvělé ptákoviny. Při četbě takových knih musíte být totiž naladěni na trochu jiné vlnové délky . . .
"Před půldruhým dnem jsi po mně chtěla, abych ti prokázal malou službičku za odvoz domů. Od té doby mě pobodali, moje auto vyletělo do vzduchu a já utíkám před nějakým zločineckým kmotrem, který má v kapse celý policejní sbor. A teď ti pomáhám uskutečnit násilné vniknutí. Kdybych promluvil jen tehdy, když budu mít na jazyku něco pozitivního, tak by ze mě už byl zaručeně mim."
Po zajíčkovi-čtenáři jsme zakoupili i píšícího hlodavce a kupodivu jsme nebyli zklamáni. Naopak, pojetí i celkové vyznění knížky mě příjemně překvapilo: pro příběh je tuze důležité, kdo jej vypráví/píše. I obrázky mi v tomto dílu připadaly méně rušivé, takže malým, začínajícím čtenářům určitě zkusím nabídnout.
Většinou se do "sebraných fejetonových spisů" nepouštím, ať je autorem kdokoli. Jednak proto, že nic není staršího než den staré noviny, jak pravil klasik, a pak také proto, že pokud je někdo pan spisovatel, chci si jeho práci užít jako literaturu, ne jako komentář reality. (Snad je význam poslední věty pochopitelný, i když to zní divně.)
Pana Ebena nepočítám mezi spisovatele - snad se neurazí - a naopak ho znám jako moderátora, prvně ovšem jako autora písňových textů. Takže jsem si jeho fejetony přečetla s chutí a se zájmem, a rozhodně nelituju. Ne se vším souzním, ale jeho náhled na svět (lehce staromilský a konzervativní, což můžu) a hlavně jeho způsob vyjadřování jsou mi sympatické.
Příjemná jednohubka, kterou mi doporučili naši čtenáři.
"Je to snaha Bruselu destabilizovat pomocí květáku naši národní ekonomiku, tlačit nás k brokolici a cuketě a myslet si, že to těm Čechům stačí? Pokud to tak je, nedá se to nazvat jinak než nepřípustné květákové vměšování. A já věřím a doufám, že to naše vláda v žádném případě nepřipustí."
Není mi 11, ale i tak oceňuju úspornější formát i vyjadřování, rozumnou šíři záběru i postav, takže jsem spokojená. Dobře pojatý úvod na téma šedí elfové, zajímavé poznatky o rodině Jaevida, elfského míšence, a dračí škola má své nesporné kouzlo!
Pravda, na to, jak často se dočteme o Jaevidově fyzické slabosti a neschopnosti bránit se těm silnějším, se mu daří neuvěřitelné věci a on se nad tím většinou ani nepozastaví, ale proč ne. Opravdu mi vadí jen jedna věc: kdy se od nakladatelství Alpress dočkáme dalšího dílu?
"Hned jsem měl pocit, že nikdo vlastně neví, co se mnou. Nikomu jsem se nehodil do jeho plánů. Kdybych se narodil jako čistokrevný elf, odvedli by mě rovnou do zajateckého tábora. Kdybych byl člověk, někdo by mě adoptoval. Nebyl jsem však ani jedno a zároveň jsem byl obojí."
Tak tohle se opravdu povedlo, jsem ráda, že jsem si se sháněním dala tolik práce, protože tyhle knížky opravdu stojí za přečtení. Pravda, i tady bylo pár tiskových chyb, ale vzhledem k rozsahu byly zanedbatelné.
Při četbě jsem si připomněla své dosavadní knižní poznatky o Novém Zélandu - třeba pounamu, výraz, který jsem poprvé našla v knize Nebeská tělesa. A právě ve srovnání s nimi je zřejmé, že tato trilogie je čtenářsky mnohem vděčnější: vyprávění je lineární, nezáludné, snadno pochopitelné a samozřejmě romantické. A další můj postřeh se týká Maorů: právě díky nim, jejich nekonfliktnosti, resp. nebojovnosti, se musel tenhle ostrov jevit přistěhovalcům jako země zaslíbená.
Třetí díl však oné sladkosti zřejmě pobral nejméně; krušné zážitky Glorie i Jacka mně osobně kompenzovaly životní osudy Lilian: ta její umanutost, vynalézavost a přitom nezdolná energie a praktičnost! Naprosto úchvatné pak bylo její zaměstnání, kterým svou rodinku zachránila před bídou. Zážitky z internátní školy ovšem taky stály za to, přemýšlím, kolik dětí i v dnešní době vstupuje do života poznamenáno právě takovým "vstřícným" společenstvím . . .
Tleskám dlouho a hlasitě, fakt se mi tahle trilogie moc zamlouvá a jsem přesvědčena, že čtenářky v naší knihovně budou téhož názoru.
"Na prchavý okamžik Glorii napadlo, že u Maorů je všechno snazší. Až do příjezdu bělochů neznali vlastnictví půdy a to, co nikomu nepatří, nelze zdědit. Také postoj maorských mužů k ženám je jiný. Nepovažují je za svůj majetek. Muž si nemůže ženu koupit, ani ji prodat. Děti patří celému kmenu, každé ženě říkají "matko", každou starší ženu titulují "babičko". A všichni je milují."
Nikdy by mě nenapadlo, že s mrkví mohou být potíže. A už vůbec nechápu, proč bych o nich měla číst. Ale nechala jsem se zlákat zdejšími komentáři a rozhodně nelituju: opravdu skvělé ilustrace a text, jakkoli minimalistický, obsahuje zajímavé výchovné momenty.
Mám jen jednu výhradu: závěrečný objev/ponaučení mi nepřipadá dobře formulovaný. Možná nejde ani tak o překlad, prostě mi nesedne onen trpný rod "se sbírala, se dělilo". Ale to je jen můj pocit.
Každopádně pro mě je to třetí skvělá kniha o mrkvi (po Proč nekveteš a Mrkev ho vcucla pod zem) a třetí výborná králičí (Králík je taky jenom člověk, Pan Králík a továrna na čokoládu). Rčení do třetice všeho dobrého se tedy v mém případě potvrdilo.
P.S. Ovšem oceňuju nápad Argony!
Jak už napsali mnozí, tenhle druhý díl rozhodně netrpí neduhy prostředních, často takzvaně "udržovacích" knih, naopak: oblast podnikání se vedle chovných farem rozšířila i na hledání zlata a především na dobývání černého uhlí, takže my čtenáři se dozvídáme spoustu zajímavých informací. K již známým postavám, které pokračují v rodových liniích - Kura, Elain, Jack, Stephen, Helen, Ruben, Elizabeth, Jenny - se připojují nové, povětšinou sympatické tváře, především Tim, William, Matt, Caleb, Florence. Stálicí pro mě zůstává skvělá a řečná Daphne a její trefné poznámky. Překvapila mě postava Heather a její osud a ještě větším překvapením pro mě bylo volební právo žen na Novém Zélandu: v době, kdy za něj Evropanky i Američanky musely tvrdě bojovat.
Velmi pochmurná je část odehrávající se na farmě Lionel, fascinovala mě postava staré Maorky Emere. Tato kapitola sice není nijak rozsáhlá, ale mohu-li soudit podle sebe, nenechá čtenáře vydechnout.
Ještě jedno velké plus má druhá část ságy: mnohem lepší překlad a korekturu. Překladatelka se sice nezměnila, ale zmizely prapodivné anglikanismy(?) i prohřešky proti české gramatice a obecně je překlad povedenější a čtivější. Chyby, které jsem objevila, byly opravdu jen dílem tiskařského šotka. Další moje pochvala směřuje k obálce: pro všechny tři díly grafik zvolil jednotný styl, a přitom je každá jiná, včetně barevného rozlišení. Takže velká spokojenost!
Nechápavě zavrtěla hlavou. "Kde tady vidíte nějaké smilstvo, pane Jayi?" zeptala se dotčeně. "Já vidím pouze skupinu mladých dívek na vdávání, které se s přijatelnou nenuceností seznamují se skupinou mladých pánů na ženění. Já vedu velice úspěšnou sňatkovou kancelář."
Tak já jsem se k této knize dostala díky recenzi mé oblíbené uživatelky Podlavicí, a jsem jí za to tuze vděčná - sama bych ji asi neobjevila.
Příběh je velmi překvapivý, zajímavý, napínavý, a k tomu všemu naťukne spoustu důležitých témat. Jednu hvězdu jsem odebrala proto, že jsem měla pocit, jako by příběh ke konci ztrácel tempo i náboj, navíc ta kumulace h . . . . . v roli otců mi nesedla, ale to je čistě osobní záležitost. A naopak velmi povedené jsou zmínky o Nořině terapii a terapeutce.
Každopádně doporučuju přečíst, protože příběh Nory, Iris a Wese za to určitě stojí. A první řádek anotace vás na něj spolehlivě naláká, ten se opravdu povedl.
Nesnáším to rčení: "Co tě nezabije, to tě posílí". Je to hovadina. Někdy je to, co vás nezabije, mnohem horší. A to, co vás zabije, se jeví jako lepší varianta. Protože to, co vás nezabije, vás poškodí natolik, že je těžké probojovat se životem s tím, co vám zůstalo.
Naše čtenářky milují rodinné ságy, nejlépe z Austrálie nebo z Irska. Když jsem tady na webu našla spoustu příznivých ohlasů na tuto knihu, chtěla jsem si ji vypůjčit v okresní knihovně, jenže tam ji nemají. Naštěstí existují antikvariáty a hlavně jejich internetová databáze, díky níž se mi podařilo všechny tři díly pro naši malou obecní knihovnu zakoupit.
A jako první čtenářka potvrzuju, že je to opravdu zajímavé a příjemné čtení, zabydlené spoustou skvělých postaviček, přičemž přírodní i historické reálie Nového Zélandu nepřijdou zkrátka. Bohužel, najde se tady i dost chyb, a to nejen tiskových (třeba nepovedený 7.pád šatami, nebo často se vyskytující kupodivný výraz džentlman), a překlad je občas trochu neobratný. Ale ani tyhle nedostatky mi nedokázaly narušit velmi příjemný čtenářský zážitek, takže určitě doporučuju, a děkuju za vtipný komentář zazvorka!
"Lady by si měly brát džentlmany." odpověděla neurčitě, ale potom zvítězil její temperament. "Přirozeně si zlomyslné jazyky v celé Anglii smlsly na tom, že můj manžel je pouhým "ovčím baronem" bez skutečného šlechtického titulu. Jenže jak se říká: je dobré mít koně s rodokmenem, jenže na papíru se nejezdí."
P.S. A to už ve 4.třídě děti v dílně psaní upozorňujeme: pozor na opakování slov v po sobě následujících větách!
Tak to byla parádička - alespoň pro mne.
Ilustrace mě nejprve trochu zarazily, ale časem jsem si je oblíbila a hlavně se mi moc líbilo barevné členění celé knížky. Příběh jako takový byl dobrý, nápad slečny Krátké parádní a konec pohádkový; vždyť jsme v dětské knížce! Ale mám jedno velikananánské ALE:
Text na některých stranách, namátkou na s. 22, 31, 60, je zahlcující: i pro mě, a to jsem dobrá čtenářka a už mám něco přelouskáno! Nejde ani tak o to, že by ho - ten text - tvořily dlouhé a složité věty, mám na mysli spíš vizuální stránku: jednolitá vrstva písmen, často na barevném podkladu, a opticky tam nejsou vlastně žádné (nebo téměř žádné) odstavce.
Takže si nejsem jistá, co na to malí čtenáři; jako rodič bych asi knihu zvolila pro předčítání. Ale já osobně jsem velmi spokojená.
"Paní Krátká se ale nerada pletla lidem do života. Věděla, že o to nikdo nestojí. Lidé si nejraději svoje životy zařizují sami. Ale jak Maruška zdrceně stála u té velké popelnice a házela do ní poslední hračku, paní Krátká si řekla, že už toho bylo dost! Někdy se zkrátka lidem do života plést musíte, protože kdybyste dál jen mlčky přihlíželi, stali byste se součástí toho, co nechcete, aby se dělo."
Báječná, milá a úsměvná kniha.
Ano, je to pohádka pro dospělé, ale je navíc zajímavá, dobře napsaná a vtipná. Já jsem u ní sice neuronila ani slzičku, ale zasmála jsem se mnohokrát. Regovy padoušské promluvy jsem si užívala, Ivana s jeho ořechovým chlebíčkem taktéž a úplně nejvíc mě dostávala Krystal. Pravda, vůbec jsem nepostřehla, že se s Dannym znají, resp. odkud a odkdy on zná její jméno, ale to bude asi mým rychlým čtením. Protože čtivo je to báječné a já jsem ho zhltla na jeden zátah. Předpokládám, že originál je základ, ale český překlad se určitě povedl a vtipné hlášky jsou opravdu vydařené, pochvala paní překladatelce.
Doporučuju tohle oddechové čtení všem posmutnělým mračounům a hnedle ho připisuju na seznam našich letošních knihovnických nákupů!
Nevím, kolik nynějších mladých čtenářů se knihy chopí tak jako Hakate; dávám za pravdu carbici, že bez Petiškova "základu" by tohle bylo asi docela složité čtení. Osobní prožitek a přínos vypravěče posouvá totiž knížku minimálně o jednu úroveň výš, takže kdo nezná základy, bude se možná nudit, nebo bude přinejmenším lehce zmatený.
Ale pro ty, kteří mají Petiškovy Staré řecké báje a pověsti mnohokrát přelouskány a o jejich hrdinech rozhodně neslyší poprvé, je to výborné, zábavné a přitom poučné čtení. Já jsem se o jeho existenci dozvěděla právě ze zdejších komentářů, takže za ně moc děkuju.
"Možná teď někoho napadne, že ten náš bájný svět vlastně vůbec báječný nebyl. Já tvrdím, že byl. A jak! Jenom se občas bohužel podobal až příliš tomu pozemskému, lidskému. Ale za tohle už přece báje nemohou . . ."
Souhlasím - téma určitě není nové (a které je, při tom množství knih, které vycházejí třeba jen u nás?), a možná ani není úplně převratně zpracované.
Přesto si myslím, že autor udělal záslužnou věc pro ty z nás, kteří by také dokázali sestavit svou knihu výčitek; navíc znovu "dává do oběhu" Thoreaua, o němž určitě mnozí čtenáři uslyší poprvé. Žádné hlubokomyslné filozofické texty, těmi by totiž většinu běžných čtenářů - možná spíše čtenářek - spolehlivě odradil, podobně jako "kvantovými detaily" Nořiných přesunů. Ale tohle je stravitelné a přitom dokážeme najít paralely ve svých osobních životech/nespokojenostech/obavách.
Ani tak to nebude čtení pro každého, ale taková je přece většina knih. Takže děkuju především za komentáře Epes, hlina a verden, ty mě potěšily. A jako nikdy nepraktikujícího chemika mě zaujala tato pasáž:
"Jeho neznalost procesu vzniku diamantů přešla bez poznámky. Neřekla mu, že uhlí a diamanty jsou sice obojí uhlík, ale uhlí není dost čisté na to, aby se pod jakýmkoli tlakem mohlo stát diamantem. Přísně vědecky vzato začínáme jako uhlí a končíme jako uhlí. Možná právě v tom spočívala ta skutečná životní lekce."
Mně doma vždycky vtloukali do hlavy: když něco nevíš, tak se zeptej!
Takže tenhle způsob knižního vyprávění mi vůbec, ale vůbec nesedl, a proto odkládám. Tím nechci říct, že je to špatná kniha, jen není určena pro mě.
Už jsem napsala v komentáři ke 3.dílu této série: ilustrace skvělé, ale text, resp. překlad, je velmi slabý a místy buď nesrozumitelný (nejprve vojáci Leonardovi vůbec nerozumí, ale domluvit se se samotným faraonem není problém?), nebo až nechtěně směšný ("Nate, pro vás bude mnohem užitečnější než pro mě," pravil velký Ptolemaios V.).
Třešinkou na dortíku jsou ovšem Leonardovy nadávky (?) u sfingy - marně si lámu hlavu, proč tento velký duch renesance mluvil tak divně: tedy nejen italsky, ale taky španělsky nebo snad dokonce portugalsky? Ne že bych byla tak jazykově vybavená, ale ani google překladač nevyhodnotil výraz "ma qué" jako italštinu . . .
Chápu jsou to detaily, kterých si dítko určitě nebude všímat, ale mně vadí, podobně jako třeba matoucí zmínky o nilských záplavách v textu samotném (v závěru naštěstí nechybí upřesnění). A naopak vítám příčinu i vysvětlení někdejšího pojmenování Egypta - Kemet, černá země.
Ale naši malí čtenáři si zatím nestěžují, takže končím se svými výhradami.