broskev28 komentáře u knih

Na rozdíl od dvou předešlých komentářů mi nevadil ani konec, ani komplikovaná zápletka, naopak! Komisař Adamsberg a jeho tým, především poručice Retancourtová a kapitán Danglard, mě i v tomto díle velmi mile překvapili. A to k nim přibyla ještě "hašlerka" Josette (i její spolubydlící Clementine) a kanadský šéf Legalité (tak mu říká divizní, on je to fakticky Laliberté, ale jednomu se ta hesla Velké francouzské revoluce zkrátka pletou).
Správně jsem měla číst nejprve Špetku věčnosti, trojzubec je další v pořadí, ale vůbec mi nevadilo, že se vracím v čase. Autorka si skvěle vyhrála se svým rodným jazykem, překladatelka za ní rozhodně nezaostala, takže číst komentáře kanadských policistů, to je opravdu bonbónek; mě nadchla především luketa. Půjčuju si z naší knihovny všechny knihy této autorky a moc se těším na prázdniny!

6 01.06.2019

Ještě nedávno jsem si myslela, že vlastně nemám ráda detektivky a že je čtu jen proto, že zrovna nic lepšího po ruce nemám. Po skvělém Nesserovi jsem si vybrala Vargase (oba autory jsem poznala díky tomuto webu, takže skládám velikou poklonu jeho provozovatelům) a opět jsem nadšená.
Zcela odlišné prostředí kriminalistického oddělení, zalidněné velmi zajímavými a svéráznými vyšetřovateli - každý v pravou chvíli uplatní svůj talent, vzdělání a schopnosti. Mile mě překvapila překladatelka, která se nebojí slov jako poručice, inspektorka, patoložka. A která dokáže i jazyk kriminalistického pátrání povýšit na báseň v próze - mluvím třeba o způsobu, kterým si Adamsberg urovnával myšlenky; pro mě to bylo jako zjevení!
Verše Tomáše Vondrovice, jimiž přebásnil racinovské vyjadřování nováčka Veyrence, mě přiváděly do extáze - to bylo úchvatné osvěžení, které povyšuje detektivní příběh na úroveň klasického románu, možná i nad něj. Doslova divadelní dialogy Normanďanů v harencourtské hospodě, to byla delikatesa, jaká se hned tak nevidí. Uspávanky pro malého Toma byly taky skvělé; vzpomněla jsem si na roky, kdy jsem tak lehávala i já: šeptala jsem našim mrňouskům do ouška naprosté nesmysly a oprostila jsem se alespoň na tu chvíli od všech starostí a nesnází . . .
A na závěr si neodpustím aspoň jeden citát: "My s Robertem do kostela moc nechodíme. Faráři jsou trochu jako poldové. Tohle se nemá, tamto se nemá, nic jim není dost dobrý."
A pak že my Češi jsme národ ateistů!

7 26.05.2019

Já jsem si to užívala, teď čekám, co na to řekne skoropubertální syn. Kdykoli jdu nyní pro mléko - máme automaty s mléčnou produkcí místního JZD - představuju si, co všechno bych mohla zažít, kdybych měla takovou fantazii jako N.G. . . .
P.S. Náhlá změna pravidel českého pravopisu se datuje vstupem upírů "na scénu"; soudím tedy, že to má být specificky upíří, a tedy negramotné vyjadřování. Bohužel, efekt nevyznívá tak, jak asi původně bylo v plánu, protože překladatel (korektor?) nebyl důsledný. Slova se záměnou i/y by měli používat pouze upíři, takže mimo přímou řeč upírů by měl být jejich zápis správný: mi/my, upýři/upíři, sendvyče/sendviče, čudlýk/čudlík. Jenže to neplatí vždy, takže je to matoucí.

8 22.05.2019

Smrtící záře byla na mě příliš, takže číst hned další detektivní příběh od autora doposud neznámého, to byl v mém případě velký risk, a donutila mě k tomu pouze končící rezervace v knihovně. Před chvílí jsem dočetla, hodnocení mluví za vše.
Hakan Nesser (kdyby se takto jmenoval autor Řezníka či Smrtící záře, připadalo by mi to mnohem adekvátnější) se podle této knihy jeví jako skvělý autor, alespoň pro mne. Vyšetřovatelé i vyšetřovaní svou mentalitou a postojem k životu patří mezi běžně se vyskytující jedince: nejsou přehnaně depresivní, násilní, psychicky labilní (až vyšinutí). Zcela jistě i oni vykazují základní znaky živého organismu - rostou, dýchají, pohybují se, přijímají potravu a vylučují - ale nenarážíte na tyhle triviálnosti na každé stránce. Zkrátka jejich chování je povětšinou normální a má svou logiku (až na výjimky).
Kniha je určitě dobře přeložená, čtivá, a pro mne velmi překvapivě plná zajímavých myšlenek i humorných situací. Ze všech postav, včetně pachatele, na mě dýchá jakási lidskost, nebo jak bych to měla nazvat. Dialogy mezi některými vyšetřovateli byly skvělé (vdaná za práci, hlídač v kině zní dobře); jako by mezi jinak nepříliš nápadnými oblaky náhle zazářilo slunce. A úplně mě dostal názor samotného komisaře:
Život je značně přeceňovaná záležitost. Ale je lepší na to nepřijít moc brzy.

8 22.05.2019

Vypůjčila jsem si z knihovny knihu, která je dobře napsaná a hustě prokládaná suchým skotským, povětšinou černým humorem, tudíž je to také kniha čtivá. A přesto velmi váhám, zdali se pustím do dalších dílů.
Život není procházka růžovým sadem, to už při svém věku vím velmi dobře, ale aberdeenská galerka je na mou útlocitnou dušičku příliš. Zvládám vcelku v pohodě inspektorku Steelovou, velmi oblibuju seržanta Logana, ale typy pachatelů, jejichž zločiny jsou na pořadu dne, jsou na mě příliš silné kafe. Krvavou lázeň jsem odložila v domnění, že díl nazvaný Smrtící záře bude pro mne snesitelnější. Nebyl. Když jsem dočetla scénu "musíme si promluvit aneb pohovor s novinářem", nenašla jsem sílu pokračovat.
Děkuju za trefné komentáře a přeju všem odolnějším čtenářům další zajímavé čtenářské zážitky, ale já končím. Přinejmenším do chvíle, než se zločinnost v Aberdeenu dostane na úroveň průměrných skotských statistik, a policie bude vyšetřovat vraždy z vášně, nenávisti nebo ze závisti. Psychicky nadmíru vyšinuté jedince jaksi nezvládám, moje chyba.

10 20.05.2019

Kdysi jsem četla Ublížení na těle a v kině jsem viděla Příběh služebnice, který vznikl dávno před seriálem. Obojí mě utvrdilo v tom, že M.A. je schopná autorka. Takže mě vůbec nepřekvapil Kus temnoty - tedy překvapil, ale pouze příjemně, v tom nejlepším smyslu; Atwoodová je totiž nejen schopná, ale taky nekonvenční!
Kromě vlastní hry a jejího rozboru - přizpůsobení době moderní a prostředí netradičnímu - mě nadchla ta výchovná, resp. vzdělávací práce režiséra s herci. Snaha o pochopení záměru, hledání různých "vrstev" textu a hlavně následné "pokračování v realitě" - jak by se postavy (a děj) dále vyvíjely. Skvělý byl seznam povolených nadávek a bylo mi líto, že jsme (my čtenáři) ochuzeni o hudební a taneční výstupy.
Výborné čtení, autor předlohy by určitě také souhlasil!
P.S. "Zbytek života. Jak bezbřehé mu to kdysi připadalo. Jak rychle to uběhlo. Kolik z toho promarnil. A jak brzy to skončí."

12 12.05.2019

Bohužel jsem nečetla všech 15 dílů, jako Selinute, ale i ty tři, které se mi dostaly do rukou, mě přesvědčily, že autorka psát umí a že stojí za to si její knihy sehnat a přečíst. A jak trefně poznamenala soukroma: historický průvodce, kterým začíná každá kapitola, je velmi zajímavým doplňkem vlastního detektivního příběhu.
Obdivuju Andyho - navzdory velmi nepříznivě rozdaným kartám dokázal už v dětství vzdorovat osudu a vyrostl z něj skvělý člověk, nejen skvělý muzikant. A jeho múzu, krásnou a chytrou Nadine, bych si přála poznat . . .

3 11.05.2019

Kniha začíná stranou 5 a hned na té následující, na s.6, jsem se dočetla:
"Placebo, samé placebo! Nerad bych urazil vaše tělo nebo vaši inteligenci, pane doktore Trevosi. Důležitější než jakákoli droga je síla vaší vůle, rozhodnutí uzdravit se, síla vašeho charakteru."
Tato presbyteriánská moudrost Grahamovu náladu nijak nezlepšila, protože již léta choval podezření, že s charakterem je na tom ještě hůř než s nešťastným hrudníkem. (O něm se na předešlé straně dočtete: tento hrudník se vzdal tuberkulóze bez náznaku boje, hrudník zbabělec, za kterého by se člověk měl stydět.)
Takže si myslím, že v téhle knize nebude ani o humor nouze. Ovšem nebudete se popadat za břicha, spíše lovit mezi řádky takový ten suše anglický, ovšem neméně trefný způsob žertování . . .

Hitchcockovy filmy mám moc ráda, takže jsem se na tuhle detektivku těšila, ale asi po třech kapitolách ve stylu Ted/Lily/Ted jsem ji odložila jako nepříliš povedenou a nudnou (po Temné hře mi to připadalo tak nějak příliš obyčejné).
Jenže máme státní svátek, tedy volný den, a já nemám po ruce jinou knihu; navíc termín vrácení do knihovny se blíží, takže se do ní pouštím znovu. A teď už se chytám a nadšeně pročítám všechny tři části brožované knihy a uvědomuju si následující (nepokračuj, pokud nemáš přečteno!):
- každou část tvoří "dvojhlas", vyprávějí ji dvě postavy;
- nejprve jsou to muž - žena, následuje ženské duo, končí opět muž - žena;
- jediná osoba prochází všemi částmi knihy.
Už tohle něco napovídá, ale stejně jsem ten vývoj nečekala. A závěr překonal veškerá má očekávání: ačkoli kniha končí, každý z nás si představuje, co se asi dělo dál . . .

5 08.05.2019

Dočetla jsem a jsem opravdu nadšená! Jak píše orinka3, kniha je studnicí vědomostí - dozvíte se o c. a k. mocnářství, Národním divadle, májovcích a ruchovcích, mladočeších a staročeších a především o vůdčích osobnostech tehdejšího českého života velmi mnoho, a přitom zajímavou a poutavou formou!
Ode dneška budu zcela jinak vnímat K.J. Erbena - dalo by se říci, světe div se, že jako autora libreta Prodané nevěsty! Bedřich Smetana a jeho nelichotivé oslovování, Vítězslav Hálek, Adolf Heyduk, Jakub Arbes a jeho romaneta, Tyrš (hubený skrček, který na sobě pracoval), Náprstek, Sládek a samozřejmě hlavní postava, Jan Neruda! A mnoho dalších osobností i obyčejných lidiček, na předním místě Nerudova maminka Barbora Leitnerová. Básně i próza, zařazeny do textu podle konkrétních situací, získávají na síle a naléhavosti.
Pobavila mne německá škodolibost (Národ v sobě!), ale nelze jí upřít pravdivé jádro. Sokolský pozdrav nazdar - jestli je to pravda, pak je to opravdu legrace. Kladení základních kamenů ND - jeden by nám rozhodně nestačil! A spousta dalších momentů, které dohromady vytvářejí dokonalý 3D obraz tehdejší české společnosti v rakouském soustátí.
Ovšem po přečtení s.73 jsem zůstala stát jako Lotova žena. Nezpůsobily to dcery B. Němcové (omyl, který se v knize objeví minimálně dvakrát, bohužel), ale krátký medailón Heinricha Heineho - básníka, který v té době žil v pařížské emigraci a jehož díla byla na celém německém území zakázaná - který končí větou, citátem z jeho díla: Pokud je někdo schopen pálit knihy, pak je schopen pálit i lidi!
Navzdory drobným jazykovým chybám (že 4.pád zájmena ona používají nesprávně žáci 6.třídy naší ZŠ, to lze tolerovat, ale v knize s tématem češství nikoli; skloňování zájmena já se taky neobešlo bez chyb) jde o skvělou knihu a jsem moc ráda, že jsem si ji mohla přečíst a napsat k ní svůj názor.

12 05.05.2019

Už ani nevím, odkud jsem se dozvěděla, že tento román stojí za přečtení; rozhodně jsem na něj nenarazila jen tak náhodou v naší knihovně (už proto, že v naší knihovně ho nemáme a já jsem si jej vypůjčila v MKHK).
Po prvních zhruba 50 stranách jsem uvažovala o tom, že to vzdám: rok 1905, umělecká Vídeň se střídala s finančně pragmatickým New Yorkem; spousta složitých německých jmen (Carl Andreas hrabě von Rheinsperg, dvorní rada a skutečný tajný rada c. a k. ministerstva vnitra), intriky a pletichy v hudebním prostředí té doby - prostě jsem se cítila úplně mimo.
Naštěstí je vypravěčem knihy sympatický, hudebně nadaný lékař-neurolog, a právě jeho zásluhou jsem vytrvala a posléze byla odměněna velmi zajímavou knihou. V prvé řadě jde o závěrečnou část života hudebního génia té doby, Gustava Mahlera, ale současně čtete historický příběh konce rakousko-uherského mocnářství, a samozřejmě nesmím zapomenout i na důležitou a zajímavou detektivní linku.
Několikrát jsem se v knize dočetla o kolapsu parlamentu, případně o jeho rozpuštění, které zavinili Češi se svými obstrukcemi - to mě opravdu pobavilo. Vůbec jsem netušila, že konflikty Trojspolku a Trojdohody se odehrávaly už v onom zmiňovaném roce 1905, tedy na počátku století, a že v téže době už konflikty se Srbskem plnily nejen stránky rakouských novin. Mám pocit, že dějiny poznávané prostřednictvím historických románů jsou mnohem zajímavější než suchopárná školní výuka . . .
Závěr příběhu mě sice trochu zklamal, ale utěšila mě hned slova další knihy, kterou právě čtu a která autor přisoudil V. K. Klicperovi: "A přesto lidé vydrží bídu svého životního údělu jen proto, že nepřestávají doufat ve šťastné konce."
P.S. Škoda jen, že autor této knihy už nic dalšího podobně zajímavého nenapíše; v roce 2004 prý tragicky zahynul.

4 04.05.2019

V úvodu si dovolím uvést známý citát J.P. Sartra:
"Peklo, to jsou ti druzí, ale právě tak jsem mohl napsat, že ráj jsou ti druzí, zkrátka, všechno přichází k člověku jenom od druhých, od lidí."
A já bych k tomu - po přečtení této knihy - jen doplnila, že to často bývají právě naši nejbližší, kteří nám dokážou (a bohužel i mohou) ublížit úplně nejvíc. Občas mě při čtení doslova drtil pocit bezmoci; jindy jsem si vzpomněla na plačtivá slova opilce v metru: "Deset let mi říkala miláčku, a teď jsem odpůrce!" Intimní a citové souznění, které je součástí každého manželství, se ostrým střihem změní v odpor a nenávist . . .
Jaké dětství asi měla autorka téhle knihy?

26 29.04.2019

Je to červená knihovna nebo není? Připadá vám tenhle příběh neuvěřitelně nereálný? A hlavní hrdinka - zpovykaná a nedospělá ženská, nebo se jen bez odporu, možná z pohodlnosti, zařadila do kategorie "žena, zadaná, více než třicet, kariéra má přednost před rodinou"?
To vše si musí každý čtenář - pravděpodobně spíš každá čtenářka - rozhodnout sám. Já jsem toho názoru, že jsem právě přečetla čtivý a ne úplně hloupý příběh; někdy opravdu stačí člověka upozornit, aby otevřel oči a přestal okolní, velmi různorodý a rozhodně ne spravedlivý svět ignorovat. Velmi trefně to shrnula nevrlá ředitelka Joshua House, útulku pro ženy bez domova:
"Když vy si myslíte, že všichni hrajou podle pravidel, co? Věříte, že když se mile usmějete a povíte soudci pravdu, uvidí věci z vašeho zorného úhlu. Ne. Obávám se, že pravda vám teď nepomůže."
Za sebe můžu napsat, že jsem se při čtení téhle knihy rozhodně nenudila a že její četba nebyla ztráta času.

4 28.04.2019

Rozšiřuju řady těch, kterým více zalahodil díl první; u toho druhého jsem se možná nenudila, ale nic mě nenutilo spěchat dál. Opět se mi moc líbil český překlad a mile mě překvapil i sám slovutný "paranormální detektiv", když ke své kolegyni promlouval výrazně protifeministickým způsobem. Moc jsem Abigail přála její archeologickou epizodu, tady mohla konečně předvést své znalosti i schopnosti.
Přestože děj mi připadal rozvláčnější a méně napínavý, jak už jsem napsala, některé úseky knihy mě doslova zvedaly ze židle; za všechny zařazuju tento:
"Když se člověk díval na jeho postavu, rýsující se v záři ohně, téměř v něm mohl vidět nějakého chrabrého rytíře z pohádkové knihy. Má zoufalá představivost proměnila rozedraný kabát ve vlající plášť a rezavou mačetu v meč - jen ta úděsná čapka se odmítala změnit v blyštivou přilbici. I sebeklam má své meze."
P.S. Abych nezapomněla: 13.kapitola téhle knihy je ještě lepší než v prvním dílu!

9 27.04.2019

"Polidštění " smrti byl skvělý (i když ne nový) nápad a styl vyprávění je určitě dětem blízký - Smrtečka je milá a ochotná, takže snad ani nelze nemít ji rád. Jak ale správně podotýká bibi.r, zakomponování textu do grafického podkladu se místy velmi nepovedlo - považuju se za zdatnou čtenářku, ale přesto jsem měla na některých stranách problém zjistit, kde text pokračuje, zda věta přesahuje, tedy zda je nutné číst celou dvojstranu jako jednu stránku. Jindy jsem zase na tmavém podkladu část textu přehlédla; teprve ztráta souvislostí mě donutila lépe hledat. Jak si v tomto případě poradí nepříliš sečtělý dětský čtenář?
Grafická vynalézavost ilustrátorky je úžasná, ale někdy porozumění a hlavně plynulosti textu spíše brání nežli napomáhá. Přesto jsem ráda, že tuhle zajímavou knížku v naší knihovně máme.

3 25.04.2019

Je mi líto fina3210 - jestli vzdala autora jako takového, bude ochuzena o zajímavé příběhy s neuvěřitelným rozuzlením. Ale sama už jsem přečetla tři Mussovy knihy a uznávám, že nemusí nadchnout každého.
Ani já tuhle nepovažuju za tu nejvydařenější a hned na začátku mě rozhodila zmínka o nádherných, smaragdově zelených očích Ilany. Buď selhala tiskárna, nebo špatně vidím, anebo možná fotografie dívky na přebalu nemá být Ilana, prostě už tahle drobnost mi vadila. A potom už jsem jen postupně registrovala to, co se mi nelíbilo, připadalo mi přehnané nebo nedomyšlené. Není to fér, ale bylo to tak.
Nemyslím si, že by čtení téhle knihy byla ztráta času, navíc každý to může vidět a cítit jinak. Takže je to na vás.

5 22.04.2019

V několika komentářích jsem se dočetla, že nejsem sama, kdo nad tímto titulem uvažoval: knih o válce už bylo napsáno tolik, má smysl prokousávat se další z nich?
A i já jsem překvapeně zjistila, že to má smysl. Tady se totiž díváte na válku i poválečné uspořádání světa očima občanů státu, který válku začal, způsobil smrt milionů lidí, i těch, kteří nikdy neválčili, a nakonec byl poražen. A další pro mě zajímavé plus: všechny hlavní postavy jsou německé ženy, vdovy.
Komentáře Vikomtka, bai.Cerna a kristynao mě oslovily nejvíc, ale také mnoho dalších. Někdo je toho názoru, že příběh ke konci ztrácí gradaci a stává se nudným. Za sebe uvádím tři věci:
1. Já jsem celou knihu čekala právě na ten poslední, Aniin příběh, ten mi připadal nejzajímavější, a nemýlila jsem se.
2. Citát, který uvedla ve svém komentáři kristynao, mi připadá naprosto dokonalý; jsem opravdu ráda, že jsem tu dobu neprožila.
3. V autorské anotaci jsem se dočetla, že autorka je uznávaná publicistka; její styl - nepřikrášlovaný, ale věcný a místy až úderný - tomu odpovídá a mně doslova lahodil, zvlášť vzhledem k tématu.

8 22.04.2019

Další romantický příběh, jehož postavy dokážou občas příjemně překvapit. Dorothy je studnicí moudra a její představa života jako jeskyně plné svíček je skvělá. Claudia i Michael jsou čitelní, zato Abby mě příjemně překvapila. Scény s R.J. (jak já tyhle americké zkratky nenávidím, tak jsem mu říkala Ray) byly milé a vtipné, sympaticky upřímná byla Jade a její káravá napomenutí, príma kamarádka.
Oddechové, ale čtivé a příjemné čtení, z něhož si určitě něco odnesete.

2 14.04.2019

Souhlasím s komentářem evask: bylo by krásné, kdybychom na své životní cestě potkávali jen samé dobré lidi, takříkajíc zrcadla nás samotných, ale většinou tomu tak není. Dějová linka je v podstatě jasná po přečtení prvních 100 stran, žádné velké překvapení se nekoná.
Všichni aktéři s přibývajícím věkem a životními zkušenostmi zmoudří, jak bychom ostatně očekávali. Válka poznamená celý kontinent, což také není nic překvapivého. Přístup australské (resp. britské) vlády k domorodcům je sice nesouhlasně naznačen, ale dál toto téma autorka nerozebírá; navíc jednoznačný postoj paní domu v případě její nejmladší dcery o něčem svědčí.
Příjemné oddechové a přitom exotické čtení na nedělní odpoledne.
P.S. Vzpomínám na knihu Podpis všech věcí a snažím se porovnat autorský přínos i přístup obou spisovatelek ke zvolenému tématu. E.H. podává příběh téměř pohádkový (určitě nejen závěrem své knihy), australské i celosvětové reálie z její knihy jsou víceméně všeobecně známé (snad s výjimkou kozlích švestek!). E.G. rezignuje na romantickou linku, knihu doslova napěchovala množstvím historických, geografických (fascinovaly mě třeba údaje o Tahiti), botanických a vědeckých (i nevědeckých) informací, takže po jejím dočtení určitě nevydechnete úlevou.
Každá je napsána pro jiného čtenáře, tedy spíše čtenářku.

3 14.04.2019

Milá a odpočinková kniha, ve které vše spěje ke šťastnému konci. A dál nepokračuj, dokud nemáš knihu přečtenou!
Ti, kteří kdysi udělali chybu, si to uvědomí a napraví, co se ještě napravit dá. Dědic šlechtického rodu, dvaatřicetiletý, mužný, pohledný a kupodivu stále svobodný právník, rychle pochopí, že v rozvedené matce tří dětí nalezl to, co už tak dlouho hledá. Nepřející otec a manžel ženy postižené A. chorobou pochopí, že ona ho stále potřebuje, a začne ji navštěvovat. A konečně plně zaměstnaná firemní manažerka, donucená svým zdravotním stavem k pracovní přestávce, se vydá zjistit pravdu o smrti svého bratra. Najde přitom svou starou lásku, překoná zdravotní problémy a vrací se do života s novou rodinou.
Hotová Rosamunde Pilcherová, zdá se. Ale proč ne, čte se to dobře a lehce, a šťastné konce máme přece všichni rádi, no ne?

6 11.04.2019