Cabiria
komentáře u knih
Čaroprávnost
Terry Pratchett
Fantasy nikterak neholduji (kromě Harryho Pottera) a tohle byl můj vůbec první Terry Pratchett. Přesto, že fanouška ze mně přečtení určitě neudělalo, musím uznat, že to má něco do sebe. Když je takový podzimní den jako dnes, studený a deštivý, v krbu praská oheň a z hrnku voní kakao, a člověku se nechce zrovna moc nad něčím přemýšlet, je to přesně ta pravá kniha, po které sáhnout a nechat se vtáhnout do toho příjemného světa na zádech želvy a čtyř slonů..I když v první části - na dvorku u Bábi - mi bylo určitě příjemněji než na Neviditelné univerzitě v druhé půlce, ta už mě tak nebavila a posledních 50 stran jsem dala už jen silou vůle, to na mě bylo asi až moc fantaskní a ujetý...
Ale! Až vyrostu, chci být jako Bábi Zlopočasná! Včetně těch šatů se žábami a netopýry!
Bál šílených žen
Victoria Mas
Na tuto knihu jsem se moc těšila, odeonky mám ráda. A nalákala mě i dobrá hodnocení zde. Bohužel ve mně téměř nic nezanechala a na to, že je dosti útlá, jsem se jí prokousávala neúměrně dlouho - nějak mně to čtení ani nebavilo.
O psychiatrii - a taktéž její historii - se celkem zajímám, takže poměry hospitálu a tehdejší přístup k duševně nemocným, které kniha líčí ( a dost se v tom opakuje), pro mně nebyly žádným novým zjištěním. Příběh, který se rozehrává na pozadí těchto kulis, je vcelku plytký a opravdu předem odhadnutelný. K postavám mi nějak nešlo udělat si vztah. No, snad Eugenii jsem fandila, to ano...
Čekala jsem rozhodně víc. Pokud je ambice knihy populární formou přiblížit neznalému čtenáři děsivé poměry psychiatrické péče dob vlastně ne zas tak dávných, pak toto asi splnila. Pokud měla směřovat k prvotnímu zamyšlení nad tím, že ne vždy i tady v civilizované Evropě měly ženy taková práva jako dnes, a jak smutné byly jejich osudy, pokud se rozhodly patriarchálnímu systému odporovat - pak asi také splnila očekávané.
Já pro ni ale asi nejsem tím správným čtenářem.
Dům na kopci
Shirley Jackson
Tyhle knihy asi nejsou pro mě. Mám stejný pocit jako u knihy Dům v růžích - Deník Ellen Rimbauerové. Bohužel to nejsou pocity příjemného mrazení v zádech, ale totální nudy.
Nejde o to, že to není strašidelné, to bych vzhledem k tomu, že kniha pochází z roku 1959, odpustila - holt dnes už nám asi dveře, které se samy zavírají, k pocitu hrůzy nestačí. Jde o to, že tam nějak nebylo co obdivovat, jazyk nic extra, děj takový nezáživný, postavy podivně nesympatické a bez potenciálu, že by si k nim čtenář vytvořil vztah. To platí i o hlavní hrdince, jejíž osud mi byl celou dobu v podstatě ukradený.
Konec to možná trochu zachraňuje, protože podává jakési mlhavě vzdálené vysvětlení a spolu s doslovem nabízí možnost zamyslet se, co se to tam vlastně celou dobu dělo. Mě už se ovšem do hlubšího popřemýšlení nechtělo, neb už tak mě ta kniha okradla o dost času, který mohl být pročten lépe...
Deník Ellen Rimbauerové - Dům v růžích
Joyce Reardon (p)
Tak tuhle knihu jsem dočetla jen silou vůle. Bylo to tak hloupě napsané, tak nějak naivně... Nemělo to ani silný příběh, ani dobrý jazyk, ani napínavou nebo mysteriózní atmosféru, jak by člověk očekával, prostě nic.
Slečna Pettigrewová začíná žít
Winifred Watson
Příjemná jednohubka bez velkých ambicí, prostě pro pobavení, pohlazení po duši, odreagování od všedních starostí...
Asi se k ní ještě někdy vrátím.
Toulavý autobus
John Steinbeck
Je to tak skvěle napsané, že se vám vůbec nechce dát hrdinům příběhu na konci sbohem, asi jako byste měli opustit přátele. A to přesto, že to nejsou žádní extra kladní hrdinové.
Jsou to lidé, jejichž duše mají svá temná zákoutí, a autor se nebojí je zcela upřímně a někdy navíc i vtipně objevovat.
Steinbeck je prostě mistr slova. A jeho překladatelé vlastně taky.
Odpočinek válečníka
Christine Rochefort
Hodně zvláštní kniha. Považuji ji za dobrou, ačkoli se mi vůbec nečetla lehce a párkrát jsem měla chuť to i vzdát.
Člověk má pocit, že je sám drcen mezi balvany velmi smyslné lásky na straně jedné a beznadějí z pádu na dno na straně druhé.
Kniha má zvláštní atmosféru, která mě k ní stále připoutávala, že jsem ji prostě musela dočíst, i když jsem hlavní hrdinku vlastně vůbec nechápala.
Ať vejde ten pravý
John Ajvide Lindqvist
Kniha, na kterou nemohu zapomenout. Je stejně tak dobrým upírským hororem jako dojemným příběhem přátelství. A vlastně i takovou sondou do života v depce švédského sídliště 80. let.
K moři
Petra Soukupová
Knihu jsem četla jako svou první od této autorky a byla jsem jejím strohým stylem a až syrovou upřímností uchvácena.
Po přečtení dalších jejích knih musím konstatovat, že své psaní opravdu ještě vybrousila a K moři se pak může jevit trochu neotesaně. Což mu ovšem vůbec neubírá na originalitě a čtivosti. Jako prvotina rozhodně skvělé.
Smrt je mým řemeslem
Robert Merle
Tato kniha ve mě rezonovala ještě hodně dlouho po dočtení, možná tak trochu už napořád.
Dlouho jsem přemýšlela jak komentář k ní uchopit, vůbec mi to nešlo. Naštěstí jsou lidé, kteří ty pocity umí vyjádřit a ještě k tomu vcelku stručně ( což mě moc nejde :-). V tomto případě mám na mysli komentář pode mnou od Tanja00, s kterým naprosto souzním a je tak zbytečné, abych se více rozepisovala...
Jinak skvělá kniha.
Christiane F.: Můj druhý život
Christiane F. (p)
Už od doby, kdy jsem si v 7. třídě přečetla My děti ze stanice ZOO, mě zajímalo, jak asi Christianin příběh pokračoval dál. Byla jsem nadšená, že se to konečně mohu dozvědět. Tento účel kniha splnila. A nezklamala - další Christianiny osudy nebyly o nic méně divoké, než ty předešlé. Kniha se čte skoro sama, zhltla jsem ji za den.
Bylo zajímavé sledovat, kudy se život hlavní hrdinky ubíral. Někdy mi vadila zmatenost děje, ačkoli chápu, že pro novinářku bylo jistě obtížné uspořádat Christianino nesourodé vyprávění, které si místy i protiřečí.
A samozřejmě mě rozčilovala Christiane sama - zatímco v "prvním díle" to byla sympatická holka, které člověk fandil, zde to pro mě byla osoba, která vinu za svůj ne příliš vydařený život hází pořád na všechny kolem. I když občas uzná svou chybu nebo lituje, že něco udělala tak, jak to udělala, stejně je v celé knize cítit ten podtón sebelítosti a vnímání se jako oběti. Přitom šancí začít jinak měla celkem dost. No těžko soudit, když člověk v podobné situaci nikdy nebyl a její život doopravdy do hloubky stejně neznáme...
Ale to litovaní se a přitom na druhé straně dost často svrchované odsuzování druhých - jako že JÁ jsem ta nejchytřejší a poradit si nenechám - to mě fakt štvalo a Christianě jistě dobrou službu v životě neudělalo.
Pod skleněným zvonem
Sylvia Plath
Tak bravurně popsaný pád do hlubin deprese, že mě málem vtáhl s sebou.
Svět mi je dlužný
Eva Twardzik Urbaníková
I když romány pro ženy nejsou úplně moje gusto, tohle se mi líbilo. Asi proto, že to nebyl úplně typický ženský román. Přišlo mi to dost ze života - jednu takovou Denisu totiž znám. Každá taková by si měla včas uvědomit, že někdy platí : "Kdo chce víc, nemá nic".
Hektorova cesta aneb hledání štěstí
Francois Lelord
Pro mě to byla nuda. Žádné úžasné myšlenky se nekonaly, nic co by už člověk nevěděl. A forma prapodivně nečtivá, nemohla jsem se dočkat konce a do čtení jsem se musela nutit. V tomto žánru jsou rozhodně daleko lepší knihy.
Žirafa, Pelly a ja
Roald Dahl
Zábavná kniha pro děti i dospělé, i když v porovnání s dalšími autorovými díly asi spíš slabší.
Každopádně opět nápaditá zápletka a moc hezky se to četlo.
Jirkova zázračná medicína
Roald Dahl
Vtipná kniha pro děti a super oddechovka pro dospělé. Četla jsem ji v češtině i v originále a myslím, že v angličtině je ještě vtipnější.
